Archiv štítku: blues rock

Raw – From the First Glass to the Grave

Raw - From the First Glass to the Grave

Země: Kanada
Žánr: haunted blues from hell
Datum vydání: 10.6.2016
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Death Waltz
02. Chopped Em’ Up
03. Slowly But Surely
04. I’m a Shell (But I’m Your Man)
05. Mine
06. From the First Glass to the Grave

Hrací doba: 39:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Formací s názvem Raw běhá či běhala po celém světě celá řádka. Jedna z nich je ostatně i česká a nyní působí v Praze. Dle Metal-Archives jsou ovšem nejagilnější němečtí Raw, kteří mají na kontě několik alb, z nichž to aktuální „Battalion of Demons“ vyšlo letos. Dnes se ovšem budeme bavit o docela jiných Raw, jaké na zmiňované metalové encyklopedii (aspoň v současné době) nenajdete, a to i navzdory skutečnosti, že jejich produkce dýchá blackmetalovými vlivy.

Tihle Raw pocházejí z Kanady a prezentují se něčím, co musí potěšit každého příznivce neobvyklých hudebních forem – netradiční žánrovou kombinací. Ta základní myšlenka je ve své podstatě jednoduchá, jelikož se – hodně vágně řečeno – jedná o skloubení dvou v základě temnějších žánrů, jejichž míchání se však vidí jen zřídka. Možná vám napoví, když prohlásím, že s jistou dávkou nadsázky a cynismu by šlo říct, že Raw vlastně dotáhli k dokonalosti to, co svého času lehce načrtli francouzští Glorior Belli.

Raw nasáli black metal a blues, které smíchali do jednoho celku a navrch to okořenili dalšími přísadami, z nichž asi nejvíce vystupuje psychedelický rock. Nicméně pozor, tyhle Kanaďany není radno chápat jako blackmetalovou skupinu s bluesovými vlivy! Na debutové desce „From the First Glass to the Grave“ totiž hrají oba styly zcela vyrovnanou partii. Bluesovým black metalem by to šlo nazvat úplně stejně jako blackmetalovým blues, Raw jsou jednoduše přesně na půl cesty mezi oběma světy. A právě díky tomu se jedná o tak zajímavou a poutavou nahrávku.

Hlavní náplní „From the First Glass to the Grave“ jsou ve skutečnosti spíše bluesové či bluesrockové postupy. Momenty, kdy by šlo říct, že tohle je regulérní black metal, tu vlastně – nejsou. Ona přítomnost esence černého kovu pramení jednak ze zvuku „From the First Glass to the Grave“, jednak i z celkového feelingu desky. Jako by to byl spíš pocit mezi řádky, ukrytý v té hlubší sféře, jež není slyšet, ale je cítit. Přesto je tento pocit natolik silný a hraje natolik důležitou roli, že debut Raw prostě nelze nazvat bluesrockovou nahrávkou, přestože i nálady tohoto žánru do portfolia „From the First Glass to the Grave“ bezesporu patří. Asi ne nadarmo Raw svůj styl označují jako „haunted blues“ nebo „blues from hell“, což docela i sedí.

Navrch pak už jen přihoďte, že Raw jsou na výši i co do skladatelské stránky a nemají sebemenší problém s tvorbou silné a působivé atmosféry, která rezonuje ve všech přítomných písních. Daří se gradaci (a to i v kratších kusech), sluší tomu špinavost i chraplavý vokál ošlehaný litry levné kořalky. Na albu se vlastně nachází jen jediný moment, jenž mi k srdci úplně nepřirostl, a ten se objevuje ve čtvrtém songu „I’m a Shell (But I’m Your Man)“ (k němuž paradoxně vznikl i videoklip). Naštěstí se však jedná jen o detail, jelikož i sama píseň jinak nabízí hodně dobrého k poslechu.

Kdybych měl volit svoje osobní vrcholy z šestiskladbového tracklistu, asi bych volil opojnou a opilou „Chopped Em’ Up“ a titulní „From the First Glass to the Grave“, jež z desky viditelně vystupuje. Jedná se totiž o čtvrthodinový opus v samém závěru desky, a jak už tomu v takových případech bývá, u takto vysoké stopáže se otevírá ještě větší prostor pro budování atmosféry a pomalé gradování – což jsou ostatně věci, s nimiž Raw bodovali již v kratších písních – a nakonec i pro výše zmiňované psychedelicky rockové koření. A snad není překvapující, že Kanaďané dokázali zužitkovat i bezmála 16 minut a připravili si na závěr svého debutu lahůdku, jež předchozímu vývoji nahrávky nasazuje pomyslnou korunku. Nicméně pozor, rozhodně je zde co poslouchat po celou dobu, dvě právě zmiňované věci nejsou tím jediným, co je na albu dobré. Třebas „Mine“, která postupně vybuchne do neurvalého stoner rocku, je taktéž důkazem, že Raw mají v rukávu nejedno eso.

Raw

„From the First Glass to the Grave“ je vysoce zajímavou deskou, jejíž kvality i neotřelost jsou nepopiratelné. Oč obyčejnější název si Kanaďané zvolili, o to neobyčejnější je jejich hudba. Já osobně jsem nadšen a počínání Raw budu rád sledovat i nadále. Stojí za poslech i za koupi.


Joe Bonamassa – Blues of Desparation

Joe Bonamassa - Blues of Desparation

Země: USA
Žánr: blues rock
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Provogue / J&R Adventures

Tracklist:
01. This Train
02. Mountain Climbing
03. Drive
04. No Good Place for the Lonely
05. Blues of Desperation
06. The Valley Runs Low
07. You Left Me Nothin’ But the Bill and the Blues
08. Distant Lonesome Train
09. How Deep This River Runs
10. Livin’ Easy
11. What I’ve Known for a Very Long Time

Hrací doba: 61:48

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestliže Joe Bonamassa s předchozím albem „Different Shades of Blue“ vstupoval do neznámé řeky a vzbuzoval prostřednictvím první kolekce ryze autorských písní nemalé obavy, tak novinka „Blues of Desperation“ je na tom už zcela jinak. Tenhle bluesrockový kytarový všeuměl před dvěma lety přesvědčil posluchačskou obec, že není jen zručný hráč a osobitý zpěvák, který se v tvorbě musel spolehnout jen na převzaté kompozice z pera svých oblíbenců, ale taky velmi dobrý skladatel, jenž dokáže utáhnout celé album bez většího zaváhání. A protože v současné době by byl návrat ke cover verzím krokem zpět, tak bylo jasné, že v tomhle trendu už bude muset Joe Bonamassa pokračovat, aby si udržel vysoké renomé, které jeho sólová alba dlouhodobě provází.

S klasickým dvouletým odstupem tak přišel čas na to, aby se rodák z New Hartfordu spojil se svým oblíbeným producentským parťákem Kevinem Shirleyem, jenž celý nahrávací proces a konečný zvuk staví kolem Joeovy kytary a bez nějž už si jeho alba dokážu jen těžko představit. Album vznikalo ve studiu v Nashvillu necelý týden a dokážu si i bez koukání na making-of video ze studia představit, jak pohodová atmosféra při nahrávání vládla. Ačkoli třeba šedivý obal může znamenat předzvěst méně barvitého materiálu, jenž se skrýval za oranžovým „Driving Towards the Daylight“ a modrým „Different Shades of Blue“, tak výsledný kotouček je ve všech ohledech klasickým počinem nesoucí pečeť Shirleyho živé produkce, Joeovy kytarové zručnosti a zejména vokálu, který si nelze jen tak s někým splést.

Snad jedinou změnou, kterou na „Blues of Desperation“ oproti minulejšku spatřuji, je, že album zní o něco více moderněji a svěžejším dojmem. Skladby si pořád drží jako integrální součást country prvky, silný bluesový feeling je taky těžce přeslechnutelný, ovšem část písní bych si dokázal představit na klasických hardrockových albech a ve spojení s aranžérskou barvitostí díky tomu zní novinka fantasticky a je radost ji poslouchat. A to navzdory tomu, že mi přijde, že od minula ubylo kytarových stop, a jakkoli jsem neměl v tomto ohledu s předchozími alby problém, tak když poslouchám „Blues of Desperation“, mám dojem, že to Bonamassovi nikdy nehrálo a Shirley to nezachytil do digitální podoby líp.

Albu vládne plný zvuk, jemuž nemám co vytknout. Je velkým překvapením, že album nabouchali hned dva bubeníci, díky čemuž se Shirleymu podařilo dosáhnout organicky živelného a hutnějšího zvuku, jenž zní skoro jako živý. Navíc věrohodně zachytil rockovou podstatu Bonamassových písní, což je patrné hned z poslechu klipové hitovky „Mountain Climbing“, která je pro mě vrcholem desky. Místy jsem měl pocit, že poslouchám v aktuálních podmínkách nahrané Led Zeppelin. Dunivá basa, na poměry minulých alb místy dost nevýrazná kytara, klávesy a doprovodné vokály jsou spolu se zpěvem Bonamassy těmi nejvýraznějšími prvky, jež fungují na jedničku. Když už jsem nakousl ty Led Zeppelin, tak jejich vliv je na „Blues of Desperation“ slyšitelný hned v několika kusech, přičemž mě napadá titulka „Blues of Desperation“ nebo „Distant Lonesome Train“, v nichž se Bonamassa předvede i co do sólové zručnosti.

Nejambicióznější skladbou je rozhodně čtvrtá „No Good Place for the Lonely“, kterou bych zjednodušeně popsal jako zatěžkanou bluesovou kompozici s orchestrálními prvky a skvělým kytarovým sólem v samém závěru, z něhož mi nejednou naskočila husí kůže. Joe Bonamassa ví, jak ze svého hlasu vytáhnout maximum, a právě písně, kde se zdánlivě netlačí na pilu a kde může pracovat se svým příjemně zabarveným vokálem, mu dávají vyniknout nejvíc. A děje se tak právě v „No Good Place for the Lonely“, stejně jako v gospelové „The Valley Runs Low“. Jednou z nejpříjemnějších skladeb je pak úvodní svižná záležitost „This Train“ s barovým piánem, jež album dost slušně nakopne a dává tak vzpomenout na ještě lepší úvodní píseň „Slow Train“ z alba „Dust Bowl“, ačkoli hudebně jsou obě trochu jinde. Jde spíš o ten úvodní dojem, který na mě při prvním poslechu přeskočil.

Přestože se „Blues of Desperation“ co do kvality jednotlivých písní se staršími počiny plných předělávek srovnává jen těžko, tak v přímém souboji s „Different Shades of Blue“ by obstálo se ctí a dost možná by jej i porazilo. Líbí se mi jeho semknutost, pohodová atmosféra (což ovšem u Bonamassy nikdy nebyl problém) a fakt, že tentokrát se rozhodl poodkrýt i trochu víc ze své hardrockové tváře, díky čemuž zní deska živěji a barvitěji. Na první poslech můžete nabýt dojmu, že desce schází hitovka, na které jsem si třeba já z minulých alb zvykl (titulní skladby z posledních dvou alb), ovšem postupem času si podobný status vypracovala jak „Mountain Climbing“, tak nezvykle odlehčená „You Left Me Nothin’ But the Bill and the Blues“.

Může to z mých úst znít skoro jako klišé, protože tuhle formulku používám čím dál častěji, ale Joe Bonamassa je jako sázka na jistotu. Tenhle sympaťák moc dobře ví, na co jeho fanoušci slyší, a „Blues of Desperation“ je tak samozřejmě možno brát jako ničím výjimečný krok, který nepřekvapí. Na druhou stranu je nutno ocenit, že dokázal složit jedenáctku dost silných kompozic, jež i přes hodinovou hrací délku nesplývají a které mají díky silnému osobnímu charisma Joea Bonamassy obrovskou sílu zaujmout. Já jsem spokojený.


Keith Richards – Crosseyed Heart

Keith Richards - Crosseyed Heart
Země: Velká Británie
Žánr: rock, blues, country
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Republic Records

Hrací doba: 58:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

Při pohledu na kadenci, s níž Keith Richards chrlí své sólové počiny, které v minulosti fungovaly i jako prostředek vzdoru k Micku Jaggerovi, jenž v určitém okamžiku kariéry zanedbával domovské The Rolling Stones, musí být jasné, že Keith Richards nikam nespěchá. Novinka „Crosseyed Heart“ je teprve jeho třetí sólový počin, který navíc vychází po dlouhých 23 letech od posledního „Main Offender“ z roku 1992. Tato prodleva tak minimálně mé maličkosti slibovala záruku, že by na albu nemusela být zastoupena žádná hloupá vata, protože jakmile má jeden z největších kytaristů hudební historie dvě dekády na ukládání vlastního materiálu do šuplíku, který jednoho dne musí vyprázdnit, tak to musí být na výsledku znát.

Víte, nikdy jsem nepatřil k zarytým fanouškům The Rolling Stones a při naposlouchávání jejich tvorby jsem se vždy spokojil s výběrem největších hitů, přičemž ještě o poznání chladnější byl můj vztah k sólovým albům Keitha Richardse, z jehož dosavadních počinů jsem se pořádně věnoval až právě aktuálnímu „Crosseyed Heart“, protože k těm předešlým mě to prostě a jednoduše nijak netáhlo. Nicméně nechat si ujít možnost konečně toto napravit a přehlédnout „Crosseyed Heart“, by byla neomluvitelná chyba, takže jsem se zájmem album pustil do sluchátek a výsledek mě mile překvapil.

Očekával jsem o něco svižnější materiál, než jaký jsem dostal, a popravdě i trochu ryze rockovější než takto žánrově nevyzpytatelný rock, nicméně nyní, po několika posleších, musím říct, že to není vůbec na škodu. „Crosseyed Heart“ tak v sobě mísí jak starý rock’n’roll, tak notnou porci amerického blues rocku, country a překvapivě taky reggae. No schválně si poslechněte šestou „Love Overdue“ a pochopíte, že s tím reggae si opravdu nedělám srandu. Přestože mi zrovna tato píseň přišla zprvu mírně rušivá a nabourávala atmosféru uceleného obrazu Keith Richardse jakožto milovníka klasického rocku, tak mi nevadila natolik, abych ji musel nějak cíleně obcházet a přeskakovat.

V repertoáru Keitha Richardse se nacházejí jak písně, které by se mohly v klidu vyjímat na albech The Rolling Stones, kam patří třeba singlová „Trouble“ nebo „Amnesia“, ale na druhou stranu obsahuje taky několik méně očekávaných songů. Do té druhé kategorie bych zařadil více skladeb, nicméně v čele by stála zesmutnělá „Something for Nothing“ s takřka kostelním sborem a lehce jazzová „Illusion“, již si Richards střihl s Norah Jones, jejíž sexy vokál si nelze splést a která k Richardsovi dobře padla a spolu vytvořili velmi dobrou emoční hru podbarvenou táhlými kytarovými linkami.

Přestože se skáče napříč několika různými styly, mezi nimiž nechybí ani americké country („Cross Eyed Heart“ a „Robbed Blind“), tak není novinka této veličiny šesti strun jako celek nijak roztříštěná a překvapivě dobře drží pohromadě. Patnáctka skladeb je sice dost a nebudu lhát, že bych „Crosseyed Heart“ strávil hned na první poslech, protože trvalo, než jsem mezi jednotlivými písněmi začal objevovat rozdíly a udělal si mezi nimi pořádek, ale pokud by vás to nudilo při soustředěném poslechu, tak tomu dejte šanci jako koláži pro klidný večer, pro nějž je tahle nahrávka jako ulitá.


Joe Bonamassa – Different Shades of Blue

Joe Bonamassa - Different Shades of Blue
Země: USA
Žánr: blues rock
Datum vydání: 22.9.2014
Label: J&R Records

Tracklist:
01. Hey Baby (New Rising Sun)
02. Oh Beautiful!
03. Love Ain’t a Love Song
04. Living on the Moon
05. Heartache Follows Wherever I Go
06. Never Give All Your Heart
07. I Gave Up Everything for You, ‘Cept the Blues
08. Different Shades of Blue
09. Get Back My Tomorrow
10. Trouble Town
11. So, What Would I Do

Odkazy:
web / facebook / twitter

Blues rockový kytarový hrdina Joe Bonamassa letos oslavil 37. narozeniny, nicméně i přes svůj relativně nízký věk si poměrně rychle vypracoval vysoké pracovní nasazení, kdy si s každým rokem můžete být jistí, že dostanete novou studiovou placku. Toto tvrzení je na jeho diskografii aplikovatelné od roku 2009, kdy přišlo pro moji maličkost přelomové “The Ballad of John Henry”, protože právě v tuto dobu jsem se o Bonamassu začal zajímat a od té doby si v mém posluchačském spektru vypracoval důležité místo. Abych ale neodbíhal… S každým následujícím rokem Joe Bonamassa přišel s novým albem. Ať už sólově, nebo v kolaboraci s Beth Hart a to celé bylo ještě několik let umocněno fungováním v řadách Black Country Communion, kde sice hlavní skladatelské otěže dřímal Glenn Hughes, ale to nic neupírá na vysokém pracovním tempu, kterému se tento sympaťák upsal.

Leckdo by mohl namítat, že díky faktu, že kostru Bonamassových alb tvoří předělávky bluesových klasik, se nejedná o nic zajímavého. Nicméně tím, že do nich pravidelně tiskne svůj vlastní, rockem načichlý rukopis, se nejedná o věrné přehrání klasik, kterými akorát nahrazuje neschopnost napsat vlastní skladbu, jak jsem nejednou zaslechl. Právě v tomto ohledu je totiž “Different Shades of Blue” počinem takřka revolučním. Jako vůbec první totiž obsahuje výhradně autorský materiála Joea Bonamassy. Tedy, abych byl přesný, tak se jedná o vlastní materiál s výjimkou úvodní minutové instrumentálky “Hey Baby (New Rising Sun)”, což je úryvek stejnojmenné skladby Jimiho Hendrixe z alba “Rinbow Bridge”, ale tu nepočítám. Hlavní náplň, tedy ona zbylá desítka regulérních skladeb, už pochází z pera Joea Bonamassy.

Musím říct, že přestože jsem se na nové album hodně těšil, tak se ve mně bily protichůdné pocity, protože jsem se trošku obával ztráty umělecké pohody a rozmanitosti, kterými předchozí alba netrpěla. Důvod je jasný. Ne vždy v minulosti patřily originální skladby k těm nejzdařilejším a třeba album “Had to Cry Today” je značně nevyrovnané a některé z Bonamassových písní nejsou to pravé ořechové (“The River”, “Revenge of the 10 Gallon Hat” či “Faux Mantini”). V tomto ohledu mé obavy odbourala singlová titulka “Different Shades of Blue”, která je jasně nejlepší a nejvýraznější částí novinkové kolekce. V mnoha ohledech navazuje na titulní kousek alba předchozího. Zejména svoji pozitivní atmosférou a chytlavě líbivou strukturou. Jasná orientace na rocková rádia Bonamassovi sluší a vůbec bych se neštítil většího množství takových skladeb, ačkoli by se tak nejspíš dělo na úkor umělecké rozmanitosti, kterou v sobě novinka nese.

V průběhu prvního poslechu se mi na tváři objevil spokojený úsměv, protože všechno, co jsem očekával, je na svém místě. Nemůžu nevypíchnout skvělou práci Kevina Shirleyho, jenž k Bonamassovi patří už stejně neodmyslitelně jako jeho Les Paul a který na producentské židli odvedl opět vynikající služby. “Different Shades of Blue” je nazvučena opravdu krásně a je radost ji poslouchat. Jakmile Bonamassa hrábne do strun, tak se do posluchače přelije obrovská dávka emocí, které svou teskně zvonivou hrou rozdává, a dovolím si tvrdit, že lepší práci Shirley ještě neodvedl. Přestože je Bonamassa na albu jasným velícím prvkem, tak ani ostatní hudebníci, kteří se na albu podíleli, nepřijdou zkrátka. Saxofon, trubka, smyčce, piáno i klasické rytmické nástroje jsou krásně čitelné a ve skladbách mají své nezastupitelné místo a podtrhují instrumentální rozmanitost při zachování relativně jasné písničkové struktury.

Ačkoli jsem v dosavadním povídání vyzdvihl pouze skladbu titulní, tak to neznamená, že by ten zbytek vyloženě zaostával. Jasně, podobný hitový potenciál už v sobě žádná z dalších skladeb neskrývá, ale na obtíž to samozřejmě není. Pokud totiž pominu zbytečné intro “Hey Baby (New Rising Sun)”, tak si album udržuje vyrovnaný skladatelský standard po celou tři čtvrtě hodinku hrací doby. Jedna z písní, kterými mě Bonamassa na svém jedenáctém studiovém výtvoru ohromil, je hned druhá “Oh Beautiful!”. Začíná totiž a capella a stojí výhradně na Bonamassově bluesovém vokálu, který ustoupí po chvilce hutnému kytarovému riffu a provádí posluchače první polovinou skladby. Ta druhá už postrádá standardní hudební vzorec a spíše ve stylu kytarové improvizace a sóla, jež je podtrhováno klávesami, spěje jistě ke svému konci. Následující “Love Ain’t a Love Song” je díky dechové sekci a skočné kytarové lince ovoněná funky náladou, jíž lze cítit i z následující “Living on the Moon”.

Následující trojice písní (“Heartache Follows Where I Go” počínaje a “I Gave Up Everything for You, ‘Cept the Blues” konče) zpočátku působí průměrně a oproti vzrušujícímu úvodu i trošku nudně, ale zdání klame. Prvně jmenovaná koketuje se swingovou atmosférou, jíž vypudí až nekonečné bluesově laděné sólo. “I Gave Up Everything for You, ‘Cept the Blues” stojí za zmínku už jen kvůli jazzovému piánu, jež skladbu posouvá dál než jen do sféry Bonamassovy tradiční blues/rockové kompozice, která sice nepostrádá barvitou duši, ale která vyloženě nepřekvapí. Právě taková je totiž “Get Back My Tomorrow”. Neříkám, že je to špatná píseň, protože úroveň kytarové virtuozity spletená s líbivou písničkou strukturou a hlavně podmanivým vokálem Joea Bonamassy něco takové nedovolí, ale není to taková pecka, abych o ní musel psát domů. Hodně pak vyčnívá závěrečná “So, What Would I Do”, což je pomalá a teskná balada, jejíž základní stavební kameny jsou piáno a vokál ústřední postavy alba. V pozadí jen tak letmo vykukují smyčcové aranže a jedno oko nezůstane suché. Na závěr velmi krásná věc.

Přestože je “Different Shades of Blue” album opravdu povedeným a vyrovnaným, tak se nemůžu zbavit dojmu, že poslední dva kusy z Bonamassovy sólové tvorby mě baví přeci jen o trochu víc. Jak minulé “Driving Towards the Daylight”, tak skvělé “Dust Bowl” jsou mi blíže. Nevnímám fakt, jestli jsou na albu zařazeny předělávky nebo ne, protože stejně většinu z nich v originále ani neznám, ale čistě pocitově je mi zatím “Different Shades of Blue” o něco dále. Novinka funguje jak jako kulisa, tak jako album, u něhož si lze hezky odpočinout, a dokazuje, že Bonamassa je nejen kytarově zručný, ale umí dát dohromady i svůj vlastní materiál, který v kontextu jeho dosavadních sólových alb nijak nezaostává a jako celek baví, takže proč skrývat spokojenost.


Jack White – Lazaretto

Jack White - Lazaretto
Země: USA
Žánr: blues rock / folk rock
Datum vydání: 10.6.2014
Label: Third Man Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po skvělém “Blunderbuss” Jack White v relativně krátké době přichází se svým druhým sólovým albem, na kterém jen podtrhuje to, jak nesvázaný umělec to je. Sám jsem netušil, co přesně od jeho novinky čekat, ale doufal jsem, že trochu popustí uzdu svému širokému hudebnímu záběru a natočí album rozmanité. A stalo se. Pokud někdo čekal, že po rockovějším “Blunderbuss” bude “Lazaretto” pokračovat v načrtnuté rovině, tak se zmýlil. Samozřejmě, ten jeho garážově rockový rukopis je i zde cítit poměrně silně, ale oproti minulejšku hraje větší roli americký písničkový folk rock, špetka country a blues rock.

Sice mi trochu chybí ta přímočará rocková formulka, která byla tolik typická pro The White Stripes a alespoň jeden song ve stylu “Sixteen Saltines”“Blunderbuss” bych uvítal, ale když nad tím tak přemýšlím, tak tady by takový pokus působil poměrně rušivě. “Lazaretto” je album hravé a kombinuje jak klasičtější rockové písničkářství (“Three Women” či “High Ball Stepper”) s až folkovými “Temporary Ground”, “Entitlement” a “Alone in My Home”. A nepůsobí to vůbec rušivě. Přestože je album rozmanité a ke slyšení je velké množství neznámých hostů prostřednictvím nejrůznějších nástrojů a vokálů (zejména ten ženský, o jehož původu si nejsem moc jistý, je nádherný – viz “Temporary Ground”), tak je “Lazaretto” velmi sjednocené album dostávající jména, jehož hlavičkou se pyšní.

Samozřejmě se úplně přímo nabízí srovnání s “Blunderbuss”, do kterého bych se pouštěl jen nerad, protože alba jsou to dosti rozdílná, ale pocitově je mi předloňský debut přeci jen o něco blíž. Neříkám, že je lepší, ale mám jej (prozatím) radši. Kdo ví, možná za pár měsíců budu mluvit jinak, ale aktuálně je “Lazaretto” velmi dobré, nikoli však tak skvělým albem Jacka Whitea, jako byl jeho předchůdce.


Black Country Communion – Afterglow

Black Country Communion - Afterglow
Země: USA / Velká Británie
Žánr: hard rock / blues rock
Datum vydání: 29.10.2012
Label: J&R Adventures / Mascot Music

Tracklist:
01. Big Train
02. This Is Your Time
03. Midnight Sun
04. Confessor
05. Cry Freedom
06. Afterglow
07. Dandelion
08. The Circle
09. Common Man
10. The Giver
11. Crawl

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

V redakčním eintopfu pro měsíc říjen jsem jako nejočekávanější album měsíce zvolil právě novinku “Afterglow” od Black Country Communion, která vychází zhruba rok po předchozím albu jednoduše nazvaném “2” a potvrzuje tak vysokou skladatelskou potenci čtveřice, která metá desky v jednoletých intervalech jak Baťa cvičky. Důvodů ke své volbě jsem měl několik, přičemž ten hlavní byla kvalita dosavadních počinů, se kterými se pánové vytáhli. Když se ohlédnu zpětně, tak debutové eponymní album bylo velice povedenou kolekcí blues rockových písní. Zmíněný následovník toho moc nového nepředvedl (ruku na srdce, kdo po tom toužil?), spíše jen šikovně rozvíjel nálady a postupy z alba prvního a i přes poněkud delší stopáž, kterou trošku strádal i debut, obsahoval dostatečné množství povedených momentů na to, aby si vysloužil pochvalné reakce nejen mé maličkosti.

Jak už to tak bývá, nebo jak je často propagováno, je to právě třetí album, které by mělo být v kariéře kapely tím nejzásadnějším, a teprve toto album by mělo definovat hudební postupy, které představují takový ten ksicht kapely. V případě superkapel, jejichž členové toho mají již dost za sebou, to úplně doslova neplatí a největší naděje bývají zpravidla vkládány do prvního počinu a teprve ty další ukáží, zda to pánové opravdu myslí vážně a dokázali se sehrát, aby mohli pokračovat, nebo jim jejich velká ega nedovolí možnost další spolupráce. Black Country Communion naštěstí patří do té první skupiny a na “Afterglow” dokazují, že si Glenn Hughes, Joe Bonamassa, Jason Bonham a Derek Sherinian hudebně dokonale sedli, jsou naladěni na stejnou vlnu a jejich cílem není nic jiného, než přijít na trh s upřímnou rockovou deskou, která vychází z dávno zasazených kořenů a zároveň respektuje domácí působiště/sólovou tvorbu jednotlivých zúčastněných. Takže se připravte na hardrockové skladby s bluesovými kytarami a nad tím vším nestárnoucí vokál Glenna Hughese.

“Afterglow” je do jisté míry taková sázka na jistotu. Nechci říct, že by bylo nějak zpátečnické, ale prostě další kolekce nových songů, jež oproti minulosti postrádají trošku větší rozmanitost, než na jakou jsme byli zvyklí. Nejdříve jsem si myslel, že to bude tím, že téměř polovinu skladeb autorsky obstaral Glenn Hughes sám, bez pomoci svých kolegů, ale zrovna jeho skladby patří, na rozdíl od těch na “2”, mezi ty zajímavější. Především energická úvodní “Big Train” s výrazným nádechem Led Zeppelin a parádním jazzovým kytarovým sólem nebo temná rozmáchlá balada “The Circle” se dost povedly. Svou vinu na jisté jednotvárnosti, která mne při poslechu občas přepadla, má menší podíl Joe Bonamassy na vokálních partech. Když totiž vezmu v potaz, že na prvních dvou albech se vždy našly dvě, tři skladby, ve kterých převzal zpěv úplně a v několika dalších sváděl pomyslný souboj s Hughesem, tak je jeho přispění v “Cry Freedom” opravdu symbolické. A to je škoda, protože i když se vokálně s legendou Deep Purple nemůže rovnat, tak jeho charismatický hlas dotvářel atmosféru v bluesovějších písních a přinášel jisté odlehčení do jinak rockovějšího zevnějšku kapely. Přeci jen, skladba typu “Sons of Yesterday” či “The Battle for Harian’s Wall” docela chybí, ale co už, nezbývá mi než sáhnout po jeho letošní sólovce “Driving Towards Daylight”.

Přestože je “Afterglow” albem superkapely, tak z něj nemám pocit, že bych poslouchal umělý produkt, na kterém si slavní borci chtějí dokázat, že umí hrát a předvádí ekvilibristická cvičení jedno za druhým. I díky obrovské zásluze producenta Kevina Shirleyho zní Black Country Communion jako obyčejná, dobře sehraná kapela, která má pouze image superkapely. Zvuk je natolik živý a přirozený, že máte pocit, jakoby borci hráli naživo kousek od vás. Dokonce i Derek Sherinian, jehož hra na klávesy mě nikdy moc nebrala ani v Dream Theater, ani na jeho sólových albech, mi s každým dalším albem Black Country Communion přestává vadit a je zajímavé, že čím víc prostoru dostává, tím více přirozeně jeho nástroj v jednotlivých skladbách zní, jako třeba v melodické “Midnight Sun”. Kapitolou samou o sobě je Glenn Hughes, který i přes pokročilý věk (táhne mu na 62) předvádí, že mu to zpívá jako za mlada. Hodně vytáhl přímočarou “This Is Your Time” a průměrnou “Common Man”, což je jediný čistě autorský kousek bubeníka Johna Bonhama, který nejvíce ze všech položek novinky zní jako staří dobří Deep Purple.

I přes některé slabší momenty (nevýrazná “Dandelion” a utahaná závěrečná “Crawl”) mě, krom kosmetických výtek, které mají co dělat hlavně s menším prostorem pro Joe Bonamassu a s tím plynoucí občasné nezáživnosti, nenapadá nic, co by se “Afterglow” dalo úspěšně vytknout. Je pravda, že předchozí alba mne bavila o něco víc, a i když došlo k mnou vytouženému zkrácení stopáže, tak co do rozmanitosti písní je na tom novinka o stupínek hůř. Pořád však ve mně převládají pozitivní dojmy a myslím si, že pánové ukazují, že v dané váhové kategorii se jim v současnosti jen málokdo vyrovná. Krátké shrnutí – skvělé muzikantské výkony, povedené skladatelské postupy, parádní vokály, prvotřídní produkce, rock ‘n’ roll s troškou blues a výsledkem tohoto spojení nemůže být nic jiného než další dobrá deska. Jen tak dál.


ZZ Top – La Futura

ZZ Top - La Futura
Země: USA
Žánr: blues rock
Datum vydání: 10.9.2012
Label: American Recordings / Universal Republic Records

Tracklist:
01. I Gotsta Get Paid
02. Chartreuse
03. Consumption
04. Over You
05. Heartache in Blue
06. I Don’t Wanna Lose, Lose, You
07. Flyin High
08. It’s Too Easy Maňana
09. Big Shiny Nine
10. Have a Little Mercy

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Myslím, že blues rockovou legendu ZZ Top není třeba nikterak blíže představovat. I když neočekávám, že by všichni měli jejich tvorbu dopodrobna naposlouchanou, tak minimálně nesmrtelné klasicky jako “La Grange” či “Viva Las Vegas” zná snad každý. Na začátek se však hodí zopakovat si zásadní fakta. Vydržet na scéně neuvěřitelných 43 let, to není úplně běžný jev, ZZ Top jsou však stále zde a po podrobném seznámení se s novinkou “La Futura” musím říct, že jsou stále v dobré formě. Není se co divit, na nové album si tentokrát museli fanoušci počkat dlouhých devět let, což je nejdelší pauza mezi řadovými deskami v kariéře. Přiznejme si, od roku 2003, kdy těmhle vousáčům vyšla poslední deska “Mescalero”, nebyli ani koncertně příliš aktivní a nejeden fanoušek se o budoucnost kapely začal bát.

Obavy byly zaplaťpánbůh zbytečné a ZZ Top jsou konečně zpět a dokazují, že ten svůj špinavý blues rock plný jižanského feelingu umí pořád na jedničku. Vousáči (abych byl přesný, tak Billy Gibbons a Dusty Hill) spolu s rebelantem v ohledu dlouhých vousů, bubeníkem Frankem Beardem, si během uplynulých čtyř dekád vypracovali nezaměnitelný zvuk a styl, který si nemůžete splést s žádnou jinou kapelou na světě, a proto by bylo pošetilé očekávat, že by se snad uvolili k nějakým kompromisům, stylovým úletům nebo snad ke snaze nějak se vyvíjet, přestože titul “La Futura” by měl hovořit něco jiné. Ale co, prostě jim to šlape, fanoušci to mají rádi a já proti tomu, stejně jako třeba v případě AC/DC či Motörhead, nic nemám. Přiznám se, že jsem nebyl moc rád z ohlášení producenta, kterým se v případě “La Futura” stal Rick Rubin, jehož vizionářství už dávno není tím, čím bývalo, a dnes spíš těží ze svého jména. Kdo ví, jakou měrou se na vzniku alba podílel, zda kapelu naváděl správným směrem, nebo si ZZ Top naopak všechno udělali po svémi a Rubin do toho moc nekecal. Ať tak, či onak, výsledek je nad očekávání povedený. Na “La Futura” se pokračuje tam, kde se na “Mescalero” skončilo, a to doslova. Snad jen novinka je albem soudržnějším a celkově ve mně zanechává lepší pocity a dojem povedené nahrávky, a to nejen oproti poslednímu albu, ale i všem albům z let devadesátých. Tracklist, čítající desítku skladeb o celkové stopáži necelých 40 minut, je velice příjemný, a když k tomu připočteme (v rámci možností) rozmanitost skladeb, tak máme o dobrou zábavu postaráno. Není potřeba žádných dodatečných aranží či nástrojů, tady se všechno zvládá na klasickém trio-obsazení ve složení bicí-basa-kytara, spolu se syrovým vokálem Billyho Gibbonse, občas s drobnou výpomocí harmoniky či piána, ale ty už k tvorbě ZZ Top tak nějak patří, takže nenarušují atmosféru vyprahlé pouštní nahrávky.

Hned první tóny střednětempé “I Gotsta Get Paid” prozradí, že je vše při starém. Zvonivá kytara, chytlavý ústřední riff se solidní rytmikou v pozadí jsou hlavní aspekty hudby ZZ Top a v “I Gotsta Get Paid” si jich užijete do sytosti. Celkovou atmosféru podtrhuje čistý, ve své podstatě klasický zvuk, se kterým se ZZ Top vrací až někam ke svému opusu “Tres Hombres”. Hned při prvním poslechu na mě zapůsobilo několik skladeb. Patří mezi ně obě balady, protože jak procítěná “Over You”, tak “It’s Too Easy Mañana”, která jako by vypadla z dalšího brilantního alba “Eliminator”, jsou kupodivu jedny z nejpovedenějších skladeb alba. Nevím, jestli se v případě aktuálních ZZ Top dá o některých skladbách hovořit jako o vyložených hitech, ale takovým titulem si zaslouží být označena šestá v pořadí “I Don’t Wanna Lose, Lose, You” s velice chytlavým refrénem a jistě taky hned následující “Flyin’ High”, kterou odstartuje riff, jež byl snad ukraden Angusu YoungoviAC/DC. Celkově mi přijde druhá polovina deska silnější než ta první, čímž nechci říct, že prvních pět písní by bylo špatných, jen “La Futura” spíš graduje, než aby postupně uvadala.

Přestože ZZ Top nevymysleli nic nového (tedy vlastně vymysleli, ale už je to sakra dávno), tak je “La Futura” albem, kterým si rozhodně neudělali ostudu a hlásí se s ním o slovo. Jsem rád, když se dnes už legendární a skoro vysloužilé kapely nenechávají zahanbit svými mladšími kolegy, kteří těží z jejich odkazu, a ukazují, že mají stále co sdělit a možná i získat nové fanoušky. Jak “La Futura” charakterizovat? Pohodové, na nic si nehrající album, u kterého je každou vteřinou cítit, v jaké atmosféře vznikalo. Nikdo na nic netlačil a parta kolem lídra Billyho Gibbonse si nahrála přesně takové album, jaké chtěla. A že je výsledek víc než povedený? To je jenom třešnička na dortu. Vypadá to, že po letech útlumu se začíná jižanský rock tlačit zpět do popředí a doba mu přeje, když si vzpomenu na poslední desku Lynyrd Skynyrd, je jasné, které dvě kapely v této váhové kategorii hrají v současnosti hlavní housle. Kdybych měl provést přímé srovnání s “Last of a Dyin’ Breed”, což není úplně snadné, protože obě kapely si svou verzi jižanského rocku upravili k obrazu svému, ale kdyby přece, tak v mých očích dopadli o pověstný fous lépe právě texaští vousáči. Snad se ještě nějakého alba v budoucnu dočkáme, protože by byla škoda připravit posluchače o další podobný zážitek.


Lynyrd Skynyrd – Last of a Dyin’ Breed

Lynyrd Skynyrd - Last of a Dyin' Breed
Země: USA
Žánr: southern / blues rock
Datum vydání: 21.8.2012
Label: Roadrunner Records / Loud and Proud Records

Tracklist:
01. Last of a Dyin’ Breed
02. One Day at a Time
03. Homegrown
04. Ready to Fly
05. Mississippi Blood
06. Good Teacher
07. Something to Live For
08. Life’s Twisted
09. Nothing Comes Easy
10. Honey Hole
11. Start Livin’ Life Again
12. Poor Man’s Dream [bonus]
13. Do It up Right [bonus]
14. Sad Song [bonus]
15. Low Down Dirty [bonus]

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad s žádnou kapelou si nepřízeň osudu nepohrála jako právě s Lynyrd Skynyrd. Nasnadě by se nabízelo klišé, že každé úmrtí, které je s historií rockové legendy spojeno, ji srazí na kolena, aby se následně vrátila ještě silnější, lepší a odhodlanější. Není to tak úplně pravda, osud sice jižanské rockery nejednou postavil na konec slepé uličky, oni se však vrátili, aby mohli ve své cestě pokračovat dál. Zda silnější či ne, je čistě subjektivní dojem. Já jsem toho názoru, že se s personálními eskapádami dokázali vždy statečně vyrovnat a nadále vydávají dobrá alba, která je radost poslouchat. Pokud zavzpomínáme na události nedávné, tak můžeme říct, že když se před třemi lety parta z amerického Jacksonville upsala Roadrunner Records, spousta fandů toto nesla s nelibostí a zvěstovala její brzký konec. Ten se nedostavil a Lynyrd Skynyrd se na minulé řadovce “God & Guns” představili v překvapivě silné formě, trošku přitvrdili a ukázali svým následovatelům jako Kid Rock či Nickelback, že na staré pardály pořád nikdo nemá, i když se snaží, seč jim síly stačí. A tento fakt je platný dodnes.

Na čtrnácté řadové desce jsou Lynyrd Skynyrd klasičtí, jak jen to v dnešní době je možné, a rockoví, jak si vůči svým klasiku-zbožňujícím fandům můžou dovolit. Přesto však nezní nová placka vykalkulovaně a “Last of a Dyin’ Breed” působí jako opravdu upřímná rocková deska, která je plná jižanské pohody, blues rockový rytmů, nezbytného amerického lyrického vlastenectví a co je hlavní, dostalo se jí dobrých a chytlavých písní. V podstatě se pokračuje tam, kde se na tři roky staré předchůdkyni skončilo, což znamená trošku hard rockovější podoba jižanského rocku, a Lynyrd Skynyrd to nelze zazlívat, protože tento model je nejenže úspěšný, ale také slušivý. Před vydáním “Last of a Dyin’ Breed” jsem si říkal, že bude těžké “God & Guns” překonat a pravdou zůstává, že novinka jej sice nedostihla, ale nic to neubírá na jejich nesporných kvalitách. Možná to bude tím, že “God & Guns” bylo o něco větší překvapení a ve své době vlastně mohlo jen překvapit, ale i s odstupem mi přijde jednodušše povedenější. O produkci “Last of a Dyin’ Breed” se stejně jako minule postaral Bob Marlette (svou zručnost prokázal například na albech Tonyho Iommiho, Airbourne či Salivy) a jeho plný, hutný a přesto lehce stravitelný zvuk šikovně zdůrazňuje schopnosti kapely a nechá vyniknout každičký detail.

Většina skladeb má silný hitový potenciál, a i když nejsou refrény nějak výrazně podbízivé, jsou skutečně chytlavé. Nejjasnějším příkladem výše uvedeného je hned úvodní titulní “Last of a Dyin’ Breed”, která začne slide-kytarovým motivem, jenž se postupně přerodí v ústřední, úderný riff. Na člověka při téhle skladbě okamžitě dýchne atmosféra amerického jihu a úplně živě vidím, jak by se (nejen tato) skladba hodila do baru někde v Alabamě či Tennessee. Titulní píseň byla celkem logicky vybrána jakožto ústřední singl a byl to výběr naprosto správný, protože naprosto jasně reprezentuje celou desku. Tedy alespoň její větší část, protože ne všechny skladby jedou podle zaběhnutého modelu. Jak je u Lynyrd Skynyrd zvykem, zařadili na album také nějakou tu baladu. Vyberu opět nějakou reprezentativní, a sice “Ready to Fly”, která patří mezi to nejlepší, čím se deska může pyšnit, a neplní tak pouze funkci nutného odpočinku či zpestření někde v půlce desky. Do třetice všeho dobrého, říká se, takže bych v případě jakéhosi vyzdvihování nejpovedenějších skladeb neměl rozhodně opomenout “One Day at a Time”, což je pomalejší uvolněná hitovka, která leckoho určitě překvapí gospelovskými sbory v chytlavém refrénu.

Vzhledem k tomu, že píši recenzi pro rock/metalový blog, tak bych (jen tak pro zajímavost) mohl připomenout fakt, že, stejně jako na “God & Guns”, se na novince skladatelsky podílel starý známý John Lowery, širší metalové obci znám jakožto John 5, bývalý to člen doprovodné kapely Marilyna Mansona a současný kytarista u Roba Zombieho. John 5 si na minulém albu střihl nějaké kytarové party a na několika skladbách se podílel jakožto spoluautor, na “Last of a Dyin’ Breed” se rovněž zhostil obou funkcí a autorsky je mu připsána “Something to Live For” a závěrečná (mluvíme-li o standardní edici) “Start Livin’ Life Again”. Kdo má zkušenosti se sólovými alby Johna 5, nebude překvapen, že první zmíněná je skvělá balada s výrazným country feelingem, dost podobná takové “Floyd” z minulé desky, ve které se spolu s Johnem 5 jakožto host představil právě jeho současný kapelmistr, Rob Zombie. “Start Livin’ Life Again” je čistokrevná country skladba, rovněž pomalejšího tempa, která je postavena hlavně na kytarové lince a zpěvu Johnnyho Van Zanta, nic víc a stejně to stačí. Zmínil jsem standardní edici alba, což znamená, že logicky bude existovat i nějaká nestandardní, v tomto případě je deluxe edice rozšířena hned o čtyři bonusové skladby. Ani jedna z nich neurazí, bohužel ani vyloženě nenadchne, takže jejich zařazení coby neřadových bonusů byl správný tah a kapela se tak vyhla neukočírované stopáži. 45 minut při jedenácti skladbách stačí tak akorát, aby nezačala deska prudit, a dost na to, aby si člověk po jejím skončení neřekl: “To je všechno?”

Lynyrd Skynyrd na “Last of a Dyin’ Breed” potvrzují status kapely, která má stále co sdělit a že její alba se na současné rockové scéně neztratí. Ukázali, že i když od slavného debutu “Pronounced ‘Lĕh-‘nérd ‘Skin-‘nérd” uplyne brzy čtyřicet let, nemají zapotřebí žít a těžit pouze ze své nejslavnější minulosti. Nezbývá než doufat, že se v podobné formě předvedou i žánrově spříznění ZZ Top, do kterých jsou v souvislosti s novým albem vkládána rovněž nemalá očekávání, a dostane se nám letos hned dvou zdařilých děl jižanských, blues rockových veličin. Sám za sebe říkám, že jsem spokojen a doufám, že “poslední umírání” je čistě metaforické spojení, které s budoucností kapely nemá co dočinění, protože by to byla věčná škoda.


Jack White – Blunderbuss

Jack White - Blunderbuss
Země: USA
Žánr: rock / blues rock
Datum vydání: 23.4.2012
Label: Third Man Records / XL Recordings / Columbia Records

Tracklist:
01. Missing Pieces
02. Sixteen Saltines
03. Freedom at 21
04. Love Interruption
05. Blunderbuss
06. Hypocritical Kiss
07. Weep Themselves to Sleep
08. I’m Shakin’
09. Trash Tongue Talker
10. Hip (Eponymous) Poor Boy
11. I Guess I Should Go to Sleep
12. On and On and On
13. Take Me with You When You Go

Odkazy:
web / facebook

Jack White se představuje poprvé sólově. Od rozpadu The White Stripes již uběhla nějaká doba, kterou se snažil vyplnit v dalších kapelách The Racounters a The Dead Weather. Obě mimochodem vydaly povedená alba, která sice nedosahovala kvalit jeho domovské kapely, ale lepší než drátem do oka. Všichni, co se již s tvorbou tohoto chlapíka někdy setkali (předpokládám, že hlavně prostřednictvím The White Stripes – minimálně “Seven Nation Army” zná snad každý), by se mnou souhlasili, že tvorbu Jacka Whitea lze buďto nenávidět, nebo milovat. Jeho minimalistická verze retro rocku vytřela na začátku tisíciletí všem zrak a The White Stripes dokázali, že rock rozhodně není mrtvý, jak se s oblibou prohlašuje. Položím nyní stupidní řečnickou otázku – mohlo vůbec “Blunderbuss” dopadnout jinak než na výtečnou? Moje odpověď zní, že ne.

Zaprvé, přestože otázka prodejnosti není zárukou kvality, je vhodné zmínit, že se Jack White teprve se svým prvním sólovým albem dokázal umístit na 1. místě albového žebříčku Billboard; zadruhé, na novince šikovně mísí všechny své kompoziční schopnosti a vlivy a do jisté míry by se tak album dalo označit jako “The Best Of”. Ono to ani jinak nejde, je to natolik charakteristický zpěvák, kytarista a producent, že jeho tvorba nebude už nikdy znít jinak, ale i přesto všechno si udržuje dostatečnou dávku invence. Přestože je “Blunderbuss” už třetí album, na kterém se White za poslední čtyři roky plnohodnotně podílel, nemůžeme v jeho případě tvrdit, že ruku v ruce s jeho velkou skladatelskou aktivitou jde rovněž klesající kvalita a máme tedy před sebou 40 minut prvotřídní muziky.

Albu předcházely dva singly/videoklipy. Jako první byla představena poklidná, country balada “Love Interruption”, která textově pojednává o Whitových sebedestruktivních pocitech, kdy do sebe chce vrazit nůž až po jeho chtíč zabít svou vlastní matku. Představuje se zde rovněž jako host zpěvačka Ruby Amanfu, která svým zpěvem, ale většinout spíš upozaděným našeptáváním, nebo jak to nazvat, dodává skladbě lehce gospelový nádech. Tato skladba evokuje, že se album ponese spíše v klidné, umírněné poloze, a přestože tak tomu skutečně je, byl jsem po zveřejnění druhého singlu “Sixteen Saltines” v rozpacích. Povedená rocková vypalovačka postavená na výrazném kytarovém riffu a šikovných aranžích zní, jako by vypadla z desky The White Stripes. Vůči “Love Interruption” působí jako protipól a ostatně vůči celému albu, protože se jedná o jasně nejrockovější věc.

“I want love to, murder my own mother and
Take her off to somewhere, like hell or up above
I want love to, change my friends to enemies”
(Love Interruption)

Album otevírá “Missing Pieces”, která stojí na chytlavém klávesovém motivu a vokální lince. Jack vše podtrhuje osobitou kytarou, dočkáme se dokonce kytarového sóla. Jak už jsem zmínil, White je osobitý kytarista, takže nějakého sóla se naštěstí dočkáme, ovšem žádná zbytečná exhibice, vše je podřízeno celkové atmosféře desky, takže občas se stane, že dané kytarové sólo ani pořádně nezaregistrujete. Třetí v pořadí “Freedom at 21” leží někde na pomezí mezi oběma singly, celkem chytlavá skladba s houpavým rytmem, kterou bych si dokázal představit jako další singl. V podstatě po celou druhou polovinu alba odložil Jack White kytaru trošku stranou a ukazuje, že na klavír mu to jde minimálně stejně dobře. Počínaje baladičtější “Hypocritical Kiss” přes “Weep Themself to Sleep”, ve které se klavírní motiv obzvlášť povedl a posouvá jinak obyčejnou pomalou rockovou věc do jiných sfér, konče až závěrečnou “Take Me with You When You Go”. V posledně jmenované se dočkáme dokonce houslí a ženských doprovodných vokálů. Ty můžeme slyšet také ve “stounovsky” znějící “I’m Shakin'”. V těchto momentech Jack White navazuje na svou nedávnou spolupráci s countryovou legendou Wandou Jackson. Za jeden z vrcholů alba považuju skladbu “Hip (Eponymous) Poor Boy”, která by se se svým vyzněním a aranžemi neztratila někde ve westernovém baru. Překvapením je skoro až art-rocková “On and On and On”, která v sobě má něco z raných The Beatles.

Z výše uvedeného je patrné, že patřím do druhé skupiny, pokud jde o postoj k hudbě Jacka White. Miluju ji. Od roku 2000 se na scéně neobjevila výraznější a zajímavější persóna, takže možná ze mě mluví jistá zaujatost, ale “Blunderbuss” bych směle zařadil svou kvalitou někam k “Elephant” a “White Blood Cells” od The White Stripes. Album nemá žádného slabého místa, žádnou ze skladeb bych neoznačil jako slabší, nebo prostou nějakého zajímavějšího nápadu. Jack White prostě vyměnil červeno-černou za modro-černou, a že mu to sluší (samozřejmě míněno hudebně) minimálně stejně, je bez pochyby, trošku mi chybí Meg White, ale to na to se dá zvyknout. Na kráse albu trošku ubírá fakt, že není první, prostě tam není takový ten moment překvapení a jde do určité míry o kompilaci několika osvědčených postupů z minulosti, přesto je pro mne “Blunderbuss” horkým favoritem na album roku. V případě bodového hodnocení bych sahal až těsně ke známce nejvyšší, ovšem věřím, že toto je natolik individuální záležitost, že nechám na vás, abyste si přidali vlastní hodnocení.