Archiv štítku: Blut aus Nord

Recenze

Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. – Triunity

Komentáře: 5
Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. - Triunity
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / industrial / doom metal
Datum vydání: 20.6.2014
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Blut aus Nord – De librio arbitrio
02. Blut aus Nord – Hùbris
03. Blut aus Nord – Némeïnn
04. P.H.O.B.O.S. – Glowing Phosphoros
05. P.H.O.B.O.S. – Transfixed at Golgotha
06. P.H.O.B.O.S. – Ahrimanic Impulse Victory

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 6,5/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy Blut aus Nord:
facebook

Odkazy P.H.O.B.O.S.:
web

Sice bych netvrdil, že “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je pro mě zklamáním, protože zklamaný se z té desky necítím, ale jak už jste si mohli přečíst o kousek výše v mém hodnocení, nejsem z té desky tak na větvi, jak z u nosičů se jménem Blut aus Nord na obálce obvykle bývám. Vlastně si myslím, že třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta”, která začala už v roce 1996 s “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, patří k tomu slabšímu, co tihle svébytní Francouzi kdy vydali. Ačkoliv… ne přímo slabšímu, protože to je trochu zavádějící pojmenování, ale spíše méně dobrému. Nutno však připomenout, že se bavíme o Blut aus Nord, u nichž je i “méně dobře” z obecného hlediska stále skvělé.

Nicméně i přes tohle všechno nemohu tvrdit, že bych letos neměl důvod Blut aus Nord pořádně poslouchat, protože Francouzi v tomto roce do světa vypustili hned tři počiny. “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je z nich jistě nejnápadnější a taktéž nejočekávanější, měl-li bych ovšem z jejich letošních nahrávek vybrat vítěze, nebylo by to ani toto album, ani lednové EP “Debemur MoRTi”, které spíš než jako další dávku unikátního avantgardního umění chápu víc jako takový dárek kapely labelu Debemur Morti Productions, jenž se o vydávání počinů Blut aus Nord dlouhodobě stará. Máte-li přehled o tom, co Blut aus Nord vydávají a co vydali letos, jistě vám je už jasné, že oním vítězem je v mých očích něco, co se jmenuje “Triunity” a vyšlo to v červnu.

Podle toho, co jsem řekl, to může vypadat, že je “Triunity” jednoduše dalším počinem Blut aus Nord, ve skutečnosti to však není tak úplně pravda. Jedná se totiž o split, který Vindsval a jeho družina sdílejí s dalším francouzským projektem s názvem P.H.O.B.O.S. Asi nebudu jediný, kdo o něm slyšel prvně v životě právě až v souvislosti s “Triunity”, jak se však záhy ukázalo, ani v tomto případě se nejedná o nezajímavou záležitost. Nejprve však několik málo slov o straně Blut aus Nord…

O trojici skladeb, které Vindsval & spol. na “Triunity” nabízejí, lze v krátkosti říct asi následující: toto Blut aus Nord opětovně v plné síle! Lednové “Debemur MoRTi” se sice vrátilo k takovému typickému “blutausnordovskému” pojetí black metalu, které je vysoce avantgardní a chaotické, výsledek byl ovšem mírně rozpačitý (byť stále dobrý) a člověku se při jeho poslechu do mysli vkrádala dotěrná myšlenka, jestli už se dokonce i Blut aus Nord nevyčerpali a jestli sami sebe neopakují až příliš okatě. “Triunity” sice žádný velký posun v tvorbě skupiny nepřináší, takže ti, kdo mají předcházející desky Blut aus Nord v malíku, překvapeni jistě nebudou takřka ničím, přesto však každá ze tří přítomných písní zcela jasně ukazuje, že Blut aus Nord a jejich muzika vyčerpaná stále není.

Na “Triunity” – myšleno tedy na polovině patří Blut aus Nord – totiž slyším přesně to, co mi scházelo na “Debemur MoRTi” a v menší míře i na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry”. Hned s prvními vteřinami “De librio arbitrio” nastoupí přesně ta zvláštní a uhrančivá atmosféra, která posluchače okamžitě a bez jakékoliv milosti chytí pod krkem. Nechybí zcela nezaměnitelný sound, jaký mají jen Blut aus Nord a nikdo jiný, stejně jsou opětovně přítomné charakteristické lámané riffy a nezemské melodie… jakmile se po minutě a půl “Hùbris” ozve fenomenální kvílící kytara, tak je to jednoduše pořád infarktová záležitost, i když už člověk něco podobného od Blut aus Nord v minulosti slyšel.

Jednu změnu však “Triunity” pro Blut aus Nord přece jen přináší, nejde však o změnu v zaběhnutém výrazivu nebo skladatelských postupech. Je to přítomnost živých bicích, které vystřídaly dlouhodobě používaný automat… a i když to je změna vesměs kosmetická, protože onen typický feeling Blut aus Nord zůstává stále na svém místě, jistý rozdíl v tom cítit je a je to zajímavé. Neříkám, že lepší nebo horší, ale určitě zajímavé.

Přesuňme se nyní do druhé půle “Triunity”, v níž vládne Frédéric Sacri se svým projektem. Jak už jsem výše prozradil, P.H.O.B.O.S. jsem doposud vůbec neznal, takže se jedná o moje první setkání s jeho tvorbou, rozhodně jsem byl však zvědavý, co to bude zač. Co jsem tak zaznamenal různé ohlasy na “Triunity”, spoustě lidem P.H.O.B.O.S. těžce nesedl, u mě je to však přesně naopak. Hned od prvního poslechu mě ta trojice přesně sedmiminutových skladeb ohromně baví, ačkoliv P.H.O.B.O.S. ve všech třech předvádí vlastně úplně to samé.

Jak se ovšem ukazuje, hudba P.H.O.B.O.S. nepotřebuje nějakou rozmanitost, aby byla skutečně silná, protože její hlavní devízou není nic jiného než neskutečně zatěžkaná a tíživá atmosféra zmaru. Jedná o pomalé industriální zlo, u něhož si člověk díky nechutně ohulené base tu a tam vzpomene třeba na legendární Godflesh (právě pro jejich fanoušky je to záležitost jak dělaná). Sice dokážu pochopit, když tohle bude někomu připadat jako šílenost, nebo když mu to v kontextu přítomnosti Blut aus Nord bude připadat mimo (co si budeme povídat, P.H.O.B.O.S. je docela jiná muzika), ale mně se to vážně líbí a dokonce si myslím, že se Frédéric Sacri neztratil ani v konkurenci takových velikánů. Sice jsem původně chtěl vyzdvihnout alespoň jednu skladbu, ale ono to nejde, protože všechny tři jsou hutné a hnusné, že o moc víc už to nejde, takže jen suše prohlásím, že “Glowing Phosphoros”, “Transfixed at Golgotha” i “Ahrimanic Impulse Victory” jsou síla jak hovado.

Tak či onak, myslím si, že “Triunity” je po všech směrech povedená nahrávka a obě zúčastněné skupiny přispěly skvělými skladbami, díky nimž to není počin jen na ozdobu, jako tomu u spousty splitů bohužel bývá. Blut aus Nord se zde předvedli v nejlepší letošní formě a P.H.O.B.O.S. je pro mě zase velké překvapení, takže jen těžko mohu být nespokojen.

Další názory:

Blut aus Nord

Já měl hned od prvního poslechu s druhou polovinou tohoto splitka, tedy s tou, jež patří pod hlavičku P.H.O.B.O.S., nemalý problém, takže jsem to vyřešil šalamounsky tak, že jsem prostě po třetí skladbě s poslechem končil a pravidelně točil jen materiál Blut aus Nord. Uznávám, že jsem nikdy nebyl fanouškem industriálu, ambientu a jiné nervní hudby, jak ji na “Triunity” představují P.H.O.B.O.S., a to třeba s Godflesh problém nemám a jejich hudbu mám rád. Přestože jsem se v posledních dnech kvůli recenzi musel naučit poslouchat i druhou část “Triunity”, tak se mi nepodařilo do hudby P.H.O.B.O.S. proniknout. Má to atmosféru, tlak, který na posluchače i skrze takto nekytarově orientovanou hudbu přechází, je obrovský, ale mě těch jejich 20 minut prostě a jednoduše nebaví. Bohužel. Vrchol tohoto počinu se tak v mých očích skrývá hned na začátku. První tři songy z dílny Blut aus Nord jsou totiž skvělé a zejména “Hùbris” bych klidně označil za geniální záležitost a ona kolegou zmíněná kytara v druhé minutě této písně vážně nemá chybu. Ovšem znamenité momenty jsou i ve zbylých dvou kompozicích, takže nějakým způsobem vyzdvihovat jednu jedinou je nefér. Kdybych měl hodnotit každou část “Triunity” zvlášť, tak Blut aus Nord udělím až osm bodů, kdežto v případě P.H.O.B.O.S. bych sahal po pětce, možná ještě níž, takže mi vychází průměrných 6,5.
Kaša

Vím, že napsolouchávání jedné strany splitu není úplně košér, ale tentokrát jsem v tom fakt nevinně. Jakmile dohrály poslední tóny nové Memorie Vetusy, z repráků se začal linout příspěvek Blut aus Nord na “Triunity”. A vůbec se mi to nezdálo špatné. Chaotická tvorba francouzských velmistrů je jednak hodně odlišná od klasičtějšího blackového pojetí, a druhak působí jako výborný kontrast právě k nové řadovce. První, byť nechtěné poslechy, se tedy odehrávaly ve stavu spokojenosti a já ani nyní nemám potřebu na tomto stanovisku něco měnit. Blut aus Nord na “Triunity” předvádí víceméně svůj vysoký standart a podporují ho i vynikajícím momentem na konci “De librio arbitrio”, což je nejen vrchol celého splitka, ale taktéž vrchol celé letošní tvorby kapely. O druhou stranu se postarali mně až do posledních týdnů neznámí P.H.O.B.O.S.. Ti na to jdou o poznání jinak, avšak jejich industrial gradovaný v některých pasážích do metalových vod Blut aus Nord atmosféricky solidně doplňují. Jinak mě však P.H.O.B.O.S. příliš nepřesvědčili. Ne že bych pro hudbu obdobného střihu neměl pochopení a průměrně jako Kaša bych to zase neviděl, ale dle mého ten materiál není natolik silný, abych měl potřebu se k němu někdy vracet. Jediná skladba P.H.O.B.O.S., která vyrovnává laťku Blut aus Nord přichází až v úplném závěru v podobě industrial/blackové špíny “Ahrimanic Impulse Victory”. Tahle skladba se na první dva tracky P.H.O.B.O.S. kouká shůry a až ona dokazuje, proč si Blut aus Nord přizvali právě své nepříliš známé krajany.
Skvrn

Recenze

Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry

1 komentář
Blut aus Nord - Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.10.2014
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Prelude
02. Paien
03. Tellus mater
04. Forhist
05. Henosis
06. Metaphor of the Moon
07. Clarissima mundi lumina

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – 7,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
facebook

Tak z téhle recenze jsem měl už předem docela velký respekt ze dvou důvodů. Zaprvé: štafetu jsem přebral po našem redakčním bossovi, který si tuto francouzskou black metalovou veličinu vzal opakovaně na paškál v uplynulých letech díky jejich “sedmičkové” trilogii a výplní v podobě neřadových EP. A zadruhé: sám sebe nepovažuji za fanouška black metalu, který prakticky nesleduji, a pokud pominu jen ta opravdu největší jména jako Bathory nebo Emperor, tak takřka všechno, co smrdí zlem černého kovu, je mi víceméně proti srsti. A jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, jsou právě Blut aus Nord, kteří mi kdysi učarovali vydáním první části sedmičkové trilogie v podobě “777 – Sect(s)” a od té doby jen s úžasem sleduji, jak nepředvídatelnou a vzrušující cestu tito avantgardní black metalisté absolvují.

Po vydání “777 – Cosmosophy”, které z mého pohledu platí dodnes za nejlepší počin Blut aus Nord, přestože je to album, které se asi nejvíc vzdaluje dosavadní podstatě jejich hudebního směřování, se dalo čekat od dalších desek opravdu ledacos. Blut aus Nord s každou další řadovkou posouvali sami sobě hudební hranice a třeba jen představit tuhle kapelu posluchači neznalému je úkol velmi obtížný, protože když se člověk zamyslí, tak těch hudebních tváří, jaké během své kariéry parta se zvláštní aurou, kterou si kolem buduje, odtajnila, je na jednu kapelu dost. Od nervně chaotického black metalu, přes jeho melodičtějších pojetí až k industriálně avantgardní jízdě z “777 – Desanctification” si tahle kapela udržovala status nepředvídatelného hudebního tělesa, které může každý rok překvapit něčím novým. Tímhle si pro mne Blut aus Nord získali už navždy místo ve skupině geniálních uskupení, pro které budu mít slabost a k jejichž albům se pravidelně vracím.

Po sérii krátkohrajících počinů, které od “777 – Cosmosophy” krátily čekání na regulérní studiové album, došlo v sestavě k jedné zásadní změně. Oproti “777” trilogii se na splitu s P.H.O.B.O.S., “Triunity”, rozšířily sestavy o živého bubeníka Thornse, který tak nahradil bicí automat, jenž dokresloval velmi neklidnou atmosféru. Tu tvoří charakteristická kytarová práce, jež se pohybuje někde na hranici mezi šíleností a genialitou a kterou si prostě nelze splést. Živé bicí se samozřejmě hodí k charakteru desky, který byl jasný hned při zveřejnění titulu “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry”, jenž prozradil, že Blut aus Nord se vrací ke svým starším výtvorům “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars” a tvoří tak další trilogii. Já osobně třeba první díl musel naposlouchávat teprve před vydáním letošní novinky, abych znal potřebné souvislosti, nicméně druhou část “Dialogue with the Stars” jsem znal a na pokračování melodicky epického black metalu se těšil.

A stejně jako v předchozí případech jsem dostal důkaz, proč jsou Blut aus Nord považování za jedny z největších představitelů francouzského black metalu, protože vše, na co v posledních letech (prvotní tvorbu můžu jen těžko hodnotit) Vindsval sáhl, se proměnilo ve zlato. Je to sice klišé jako prase, ale použiju klasickou berličku v podobě tvrzení, že s jistou dávkou představivosti začíná “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” tam, kde “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars” skončilo. Hudebním základem jsou sice klasické Vindsvalovy kytary, které však pod rouškou melodií dostávají háv zdánlivé přístupnosti a nepůsobí tak jako naprostý nepořádek a primitivní řežba. Samozřejmě, že všechny nedávné industriální přesahy Blut aus Nord odložili stranou a výsledek je sice melodický, nicméně v jádru docela ortodoxní black metalový počin. První poslech jsem se mírně ztrácel a chytal jsem se jen letmých čistých vokálů, které jsem si tolik oblíbil na “777 – Cosmosophy”, ale “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” potřebuje uzrát, aby se naplno ukázaly jeho kvality a svým způsobem uhrančivá atmosféra, která za tou hradbou z kytar, bicí smrští a bestiálním vokálem není hned patrná.

Přestože by se takřka všechny skladby daly celkem jednoduše popsat jako melodický a atmosférický black metal, tak se toho v nich děje víc a některé momenty bych klidně označil jako takřka geniální. Kupříkladu zklidnění v polovině čtvrté “Forhist” a následující nabalování dříve zahozené atmosféry na tolik charakteristicky vrstvené kytarové linky nemá chybu a třeba tuhle dvouminutovku, která končí brutální blackovou pasáží, jež skladbu táhne ke konci, jsem si zamiloval. Totéž platí o “Metaphor of the Moon”, jenže v jejím případě se nejedná o žádné odlehčené pasáže, nicméně v celé své délce mě nepřestává udivovat ten mix hudebně nesmlouvavého podkladu s bicími sypačkami, který s melodickými vokály Vindsvala (začátek čtvrté minuty) funguje ve fantastické symbióze. Vrchol skladby pak přichází v její druhé polovině, když se z dálky ozvou klávesy, které mohly na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dostat ještě trošku víc prostoru, ale zase nemůžu říct, že byly úplně upozaděné a jejich přítomnost tak byla jen tušená.

Blut aus Nord

Zmiňovat se u alba, které se skládá z šesti regulérních skladeb a jednoho instrumentálního úvodu, o vrcholech je svým způsobem zbytečné. Důvod? No, vzhledem k tomu, že dvě skvělé skladby už jsem zmínil a měl jsem v úmyslu vyzdvihnout jak úvodní “Paien”, tak závěrečnou epickou jízdu “Clarissama mundi lumina”, tak bych mohl rovnou uvést celý tracklist. Druhá uvedená by spolu s “Henosis” zasloužila takový malý piedestal v kategorii propracovanosti vcelku jednoduchých kytarových hoblovaček dle klasického black metalového střihu a epických momentů, které skladby jakýmsi způsobem očišťují od (do té doby) ortodoxního přístupu. Je zajímavé sledovat, jak se Vindsvalovy schopnosti jakožto vokalisty vyvíjí a je mi velmi sympatické, že s čistým vokálem pracuje střídmě a nestává se takovým tím líbivým lákadlem, který na všechny strany křičí, že zpěvák umí zahrozit stejně dobře jako i pohladit. Tady jsou všechny elementy promyšleny opravdu do poslední vteřiny a nenapadá mě moment, který by na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” byl navíc nebo postrádal smysl.

Když to tak po sobě čtu, tak jsem nenašel jediný problém, který by se “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dal nějak úspěšně vytknout. A nenapadá mě ani teď. Pokud se tedy divíte, proč závěrečné hodnocení nesvítí žlutě a tasím z kapsy “pouhých” devět bodů, tak je to tím, že několik předchozích alb se mi prostě a jednoduše líbí víc. V době, kdy jsem s Blut aus Nord začínal, tedy prostřednictvím “777” trilogie, jsem nemohl přijít na jméno albům, které tomuto dílu o třech částech předcházely, nicméně i melodičtější forma klasicky uchopeného black metalu, jak jej tito Francouzi předvedli na předchozích albech “Memoria Vetusta” se mi zalíbila a nejinak je tomu v případě třetí části. Ta sice v mých očích “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars” nepřekonala a jen z tohoto důvodu nemohu hodnotit výš, ale ona i ta devítka je známkou skvělého hudebního zážitku, který člověk nedostane na každém rohu. A přesně takové “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je. Skvělé, ostatně jako vše, na co Blut aus Nord v aktuální desetiletce prozatím sáhli.

Další názory:

“Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” se mi určitě líbí… přece jenom, pro Blut aus Nord mám docela slabost, takže by museli vydat fakt nějaký hnůj, aby se mi to skutečně nelíbilo. Přesto však novinku z jejich dílny nevidím tak vysoko jako kolegové okolo. Nechápejte mě špatně, stále je to vysoce kvalitní nahrávka (ostatně, 7,5 vůbec není nízká známka!), některé momenty jsou opětovně dechberoucí (kupříklad jisté pasáže ve skladbách jako “Tellus mater”, “Forhist” nebo “Henosis”) a finální “Clarissima mundi lumina” je naprosto úžasná, akorát mě to tentokrát neposadilo na prdel tak extrémně jako jindy. Ačkoliv je pravda, že jsem byl vždy spíš příznivcem té chaotičtější tvorby Blut aus Nord, a když už méně avantgardní black metal v jejich podání, vyhrává u mě “Ultima Thulée” a “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”. Nechci ovšem znít přespříliš negativně a vzbudit dojem, že se mi snad novinka nelíbí, protože to rozhodně není pravda – stále je to skvělá záležitost, o tom není sporu, poze bych to zbytečně nepřeceňoval jen proto, že to vydali Blut aus Nord… už jen z toho důvodu, že Vindsval a jeho kumpáni mají na kontě i (o dost) lepší desky.
H.

Ačkoliv jsou všechny díly “Memoria Vetusta” poměrně vzdálené od primárního činění Blut aus Nord, na některé typické znaky ani na třetím pokračování tohoto “vedlejšáku” Francouzi nezanevřeli. To se týká především riffování, které je na poměry jinak relativně přímočarého atmo-blacku, nezvykle chaotické a nebýt to Blut aus Nord, asi bych se hodně divil. Rouškou tajemna zahalené trio přichází na novince s posluchačsky přívětivějším zvukem, který si již nezachovává syrovost prvních dvou částí “Memoria Vetusta”, ale na atmosféričtnosti mu to neubírá. Blut aus Nord jsou na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” častokrát až překvapivě libozvuční, byť toto tvrzení může nezasvěcenému znít vzhledem k poznámce o chaotickém riffování poněkud divně. Jenomže Blut aus Nord jsou takoví mazáci, že i zdánlivě nesourodé tóny dokážou přepracovat ve výtečné harmonie. Kapela již tradičně vsadila na pečlivě gradované plochy, které posluchače nechají dychtivě vyčkávat do té doby, než přijde vrchol celého celku, což nemusí nutně znamenat jednu skladbu, ale třeba hned dvě nebo tři. V hlavě mi utkvěly především excelentní pasáže z “Paien”, “Metaphor of the Moon” a především závěrečné “Clarissima mundi lumina”, což je desítkový majstrštyk jak vyšitý. Dlouhou dobu jsem si však říkal, že takových skvostných okamžiků mohlo být víc. Půjdeme-li na to ale i z druhé strany, kdo ví, jak by to odnesla celistvost desky, která letošní “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” zdobí. Raději se všem “kdyby” elegantně vyhnu a jen konstatuji, že Blut aus Nord nahráli výbornou desku, kterou sice úplně devítkově nevidím, ale na osm to stačí s přehledem.
Skvrn

Minirecenze

Blut aus Nord – Debemur MoRTi

Napsat komentář
Blut aus Nord - Debemur MoRTi
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: Debemur Morti Productions

Hodnocení:
H. – 7/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Blut aus Nord byla vždycky kapela, o níž jsem s oblibou tvrdil, že se neopakuje a že každá její deska je unikát. Jenže postupem času si i já pomalu začínám říkat, jestli náhodou tato francouzská veličina avantgardního black metalu malinko neustrnula v jednom výrazu, jímž mám na mysli jejich typickou (a pravda, do jisté míry stále jen těžko zaměnitelnou) podobu náročných lámaných riffů, mimozemských (nebo snad spíše nadpozemských?) vyšinutých melodií a unikátní chaotické atmosféry.

Zpočátku to příliš znatelné nebylo, protože tuto svou chaotickou formulku Blut aus Nord stále v průběhu posledních let nabourávali různými odbočkami, jako tomu bylo například v případě trilogie “777”, v níž se zejména části “777 – The Desanctification” a “777 – Cosmosophy” dalece vymykaly všemu, co Francouzi natočili v minulosti. Stejně tak by se za takovou odbočku dala označit deska “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars”, jež byla zase o něco melodičtější. I když nutno dodat, že i v těchto případech zde byl stále znatelný rukopis Blut aus Nord.

Lehké opakování sebe sama jsem si ovšem plně uvědomil s nejnovějším minialbem “Debemur MoRTi”, které vyšlo jako výroční sté vydání labelu Debemur Morti. Jenže tentokrát už je to takové… nepřekvapivé. Člověk si řekne, že něco podobného už přece od Blut aus Nord slyšel. Ne, že by to stále nebylo skvělé, ono ve skutečnosti pořád je a stále mě ta chaotická mozaika s těmi naprosto unikátními melodiemi baví, ale na druhou stranu… Blut aus Nord byli vždy skupinou, která v mých očích měla dost speciální místo a dokázala být jako žádná jiná, takže člověka napadne, jestli náhodou “Debemur MoRTi” prostě není trochu málo, jakkoliv to vlastně může být nespravedlivé.

Nicméně, pořád platí, že “Debemur MoRTi” je takový divný počin vypuštěný na oslavu kulatého vydání firmy, házet flintu do žita není potřeba ani v nejmenším. Pořád zůstávám zvědavý, co bude na další desce… a pořád zůstává pravdou, že i když je “Debemur MoRTi” spíše standard, je to setsakra vysoký standard…

Druhý pohled (Kaša):

Kolega to vlastně řekl za mě, takže jsem přemýšlel, jestli vůbec mám přispívat svou troškou pod jeho vyčerpávající hodnocení, aniž bych se úplně zbytečně neopakoval. Na jednu stranu je pravda, že “Debemur MoRTi” je stále velmi kvalitní počin, o němž si zástupy mnoha dalších můžou nechat pouze zdát, ale ani mně neušlo, že v rámci tvorby Blut aus Nord už neobsahuje natolik překvapivou hudební náplň, abych z ní spadl vyloženě ze židle.

Dvojice nových skladeb “Tetraktys” a “Lighteater” a jeden cover z dílny Pitchshifter, který jsem teda v originále nikdy neslyšel, je materiál, který i nadále udržuje vysoký standard Blut aus Nord, ale lhal bych, kdyby mě při poslechu nenapadla nějaká starší skladba, která by se těm novinkovým přinejmenším podobala, což se mi doposud v případě této neotřelé party vlastně nestalo, ačkoli uznávám, že tvorbou před trilogií “777” jsem se doposud neprokousal. Neříkám, že to je nudný materiál, jen už v sobě nemá ten moment překvapení, kterým mě kapela před lety prostřednictvím “777 – Sect(s)” povalila na zem.

K písním samotným snad jen tolik, že všechny poznávací aspekty z let nedávných zůstaly nezměněny, takže krom nervních rytmů, z nichž chaotická atmosféra jen číší a kterou lehce nabourávají svojsky melodické kytarové plochy, se samozřejmě dočkáte zmučeného vokálu hlavního mozku Blut aus Nord – Vindsvala. Osobně se mi víc zamlouvá “Lighteater”, jež po celou dobu mrazí hypnotickou atmosférou a kterou jsem byl schopný protočit i několikrát za sebou.

Co k “Debemur MoRTi” ještě dodat a neopakovat to, co už několikrát zaznělo? Vlastně ani nic, jen doufám, že Blut aus Nord pro svou další řadovku spřádají plány, jak mě praštit do ksichtu něčím novým, protože se obávám, že příště už by stejný model na úrovni plnohodnotné desky nemusel fungovat tak dobře jako doposud. Nicméně se jedná pořád o vysoký nadprůměr, takže vysoké hodnocení je stále na místě.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #58.3 – speciál 2013 (Kaša)

Napsat komentář
Kaša

Kaša:
Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Ghost – Infestissumam
3. Monomyth – Monomyth
4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Mean Messiah – Hell

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – What Once Was… Liber III

Artwork roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Shit roku:
Aleš Brichta Project – Údolí sviní

Koncert roku:
Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – Drive Home

Potěšení roku:
Children of Bodom

Zklamání roku:
Black Sabbath

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Celkem jednoznačně, bez jakýchkoli pochyb, volím jako svou letošní jedničku třetí sólové album Stevena Wilsona. Je jedno, jestli bych mluvil o nejlepším, nejoblíbenějším nebo nejposlouchanějším albu letošního roku, v žádném ohledu se pro mne nenašel nikdo, kdo by se Wilsonově opusu přiblížil. Přestože jsem se v recenzi zdráhal udělit absolutní hodnocení, zpětně už mi těch 9,5 bodů přijde málo na docenění něčeho tak dokonalého, čím své fanoušky letos britský génius poctil. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se během necelého roku zařadilo mezi má nejoblíbenější alba vůbec, což snad mluví za vše.

2. Ghost – Infestissumam
Na svém druhém albu “Infestissumam” se tajemným Ghost podařilo nejen navázat, ale překonat skvostný debut “Opus Eponymous” a dotáhnout představu obskurního retro rocku skoro do úplné dokonalosti. Skladby jsou promyšlenější, na druhou stranu hitovější, a to aniž by deska trpěla na nedostatek sedmdesátkové atmosféry. Od začátku do konce se pálí jednou trefou do černého za druhou a singlová “Year Zero” v mém osobním žebříčku figuruje hodně vysoko v pomyslné kategorii “Skladba roku”.

3. Monomyth – Monomyth
Zjevili se sice zničehonic, ale o to působivěji “Monomyth” funguje. Protože se nepovažuji za fanouška instrumentálních alb, tak bych nikdy nevěřil, že instrumentální progresivně psychedelický rock s prvky krautrocku může tak bavit. Monomyth mě přesvědčili, že to jde, a i přes hodinovou stopáž neupadá album do stereotypu, protože překvapivými momenty se nešetří a skladby jsou fantasticky vystavěné. Velké překvapení, dost možná největší letošní.

4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
I navzdory faktu, že je Ihsahn na “Das Seelenbrechen” jiný, je to stále on a s originalitou sobě vlastní dokazuje, že vlastně nemá komu co dokazovat. Jeho letošní sólovka je natolik svojský počin, že by to do něj člověk ani neřekl. Od konzervativnějšího začátku, jenž stejně znamená od předchozí tvorby posun stranou, až po vyložené experimenty v druhé polovině stopáže, je to deska semknutá, vyrovnaná a hlavně se velmi dobře poslouchá. Už teď se těším, s čím se Mistr vytasí zase příště, ale pokud by jeho aktuální podoba neměla být jen jednorázovým výletem, tak bych se zas tak moc nezlobil.

5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles
Death metalové album roku. Na záda mu sice dýchají Carcass se svou “Chirurgickou ocelí”, ale na polního maršála Erwina Rommela, jemuž se Hail of Bullets na svém třetím albu věnují, nakonec nedosáhli. Přestože je “III: The Rommel Chronicles” třetím albem v řadě a vlastně přináší už potřetí totéž, tak to neznamená, že by kvalita šla do kytek. Martin van Drunen a jeho bojová jednotka drtí vše, co jim přijde do cesty, a mě svým třetím počinem definitivně zlákali do svých řad.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Po skvělém “Triumvirátu” je tady ještě lepší “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. 50 minut zničujícího a velmi chytře laděného black metalu se svěžími motivy východní hudby letos v našich luzích a hájích nemělo konkurenci. Čekal jsem sice dobré album, ale i přesto mě Cult of Fire překvapili. Hudební posun od minulejška je patrný a skladby jsou sofistikovanější a pro mne zajímavější. Moct volit česká alba i do královské kategorie Top5, tak by se na Cult of Fire s velkou pravděpodobností dostalo.

2. Mean Messiah – Hell
Dan Friml dlouho patřil k mým favoritům této kategorie, protože jeho futuristický metal plný odkazů na Strapping Young Lad a Fear Factory je mi velmi po chuti. Na poslední chvíli vstoupili do boje ještě Inferno, jež jsem ještě před týdnem chtěl napsat na druhou příčku, ale Mean Messiah jsou mi hudebně přeci jen o něco blíž, a protože mi, na rozdíl od Inferno, přichystal Dan se svým projektem pověstný wow-efekt, tak mu nakonec dávám přednost. Těším se na druhou desku, která by mohla přijít dřív než za sedm let, jež zabraly přípravu “Hell”…

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – What Once Was… Liber III
Možná je to dáno tím, že jsem neřadovým počinům letos nevěnoval tolik pozornosti a vlastně mě krom pár živých DVD nenapadá jiný kandidát na vítěze této kategorie, ale tím se nesnažím nijak snižovat váhu kvality “What Once Was… Liber III”. To je totiž přesně takové, jaké já od klasického black metalu očekávám. Ortodoxní, ale zajímavé. Animální, ale do detailu promyšlené. Blut aus Nord tohle zvládají na jedničku, takže i proto vybírám jejich třetí pokračování linie “What Once Was…”.

Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Artwork roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
A je tu opět ten Steven Wilson. U “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” však nehodnotím pouze titulní obal, ovšem celou grafiku, jež stojí na práci Hajo Muellera. Každá skladba je znázorněna svým vlastním výjevem, z nichž některé pak naplno vizuálně rozvedla Jess Cope ve videoklipech, o nichž ještě padne zmínka. Abych pravdu řekl, vždy jsem si myslel, že Lasse Hoile je jediný člověk, který je schopen vyjádřit Stevenovy hudební ambice obrazově, ale teď vím, že jsem se mýlil, a Hajo Mueller je toho důkazem.

Shit roku:

Aleš Brichta Project – Údolí sviní
Do poslední chvíle jsem váhal mezi trojicí “Lotus Island” od Black Light Burns, “Future Memories” od Secrets of Sin a “Údolím sviní” Aleše Brichty. Přestože jsem novinku českého zástupce slyšel ze všech tří počinů nejméně, jedná se o jediné album ze všech tří, u něhož jsem si 100% jistý, že nebudu mít nikdy chuť si to zopakovat, protože tohle je prostě špatné od začátku do konce. Ve všech ohledech. No, ony jsou špatné všechny tři, ale Brichta mě prostě zklamal. Smutné, kam až se legenda české scény propadla…

Koncert roku:

Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013
Četnost mnou psaných koncertních reportů napovídá, že nepatřím mezi lidi, kteří vymetají každý koncert v okolí, takže letos vlastně ani nemám z čeho pořádně vybírat. Nicméně, Amorphis na nedávném Zimním Masters of Rock ve Zlíně podali skvělý výkon, který jsem si užíval po celých 90 minut jejich vystoupení. Přesně takhle si představuji halový koncert kapely, jež je ve fantastické formě a hnána skvělým publikem. Výběr songů bez problémů, zvuk podrhoval detaily jejich melodiemi protkané tvorby, takže ve všech směrech skvělý zážitek.

Videoklip roku:

Steven Wilson – Drive Home
Mám takový dojem, že “klasické” videoklipy už mi lezou krkem, takže stejně jako loni, i letos to u mě suverénně vyhrál animovaný počin, tentokrát k písni “Drive Home” z opěvované sólovky Stevena Wilsona. Jess Cope a její tým se letos blýskla hned dvojicí klipů k tomuto albu a oba jsou bezchybné, ovšem “Drive Home” s příběhem novinového panáčka mě zasáhlo víc. Po zhlédnutí making of, tedy klasického dokumentu ze zákulisí o vzniku videa, kde člověk poodhalí, kolik to muselo dát práce, jsem nemohl jinak.

Potěšení roku:

Children of Bodom
Upřímně řečeno už jsem ani nečekal, že se od Children of Bodom dočkám slušného alba, ale “Halo of Blood” s odstupem nějakého toho měsíce stouplo v ceně a i nyní se k němu celkem pravidelně vracím. Nejlepší album Alexiho party za posledních 10 let tak nemůže v tomto výběru chybět, a protože na Top5 to zdaleka není, tak potěšení roku je jasná volba.

Zklamání roku:

Black Sabbath
Pominu-li nešťastné úmrtí, které scénu každoročně zasahují, tak hudebně mě nejvíc zklamali Black Sabbath s jejich návratovým albem “13”. Ruku na srdce. Tahle deska prostě smrdí průměrem, a i když nadšené recenze a ohlasy nebraly konce, tak ve skutečnosti se jedná o přefouknutou bublinu, která vzhledem k potenciálu jména kapely mohla dopadnout líp, ale výsledek je průměr krčící se pod velikostí legendárního jména, nic víc.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Krom klasického konstatování, že letos vycházela alba jak silná, tak slabá, si dovolím tvrzení, že letošek nebyl vůbec špatný, podepřít seznamem alb, která si své místo v Top5 nevysloužila jen o prsa africké dálkařky. Kapely jako Carcass, Cult of Luna, Hell, Hypocrisy, Kvelertak, Motörhead, The Dillinger Escape Plan, Oranssi Pazuzu či Voivod letos vydaly skvělé desky a potvrzují tak fakt, že ne všechny velké skupiny usnuly na vavřínech a spoléhají na neutuchající loajalitu fanoušků k setrvačnosti jejich studiové tvorby. Jen tak dál.
P. S. Jsem jediný, nebo vám taky přijde, že letos chyběla nějaká thrashová pecka, která by vyloženě vyčnívala?
P. P. S. Megadeth se sračkoidním “Super Collider” fakt nemyslím (smích).

Minirecenze

Blut aus Nord – What Once Was… Liber III

Napsat komentář
Blut aus Nord - What Once Was… Liber III
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.10.2013
Label: Debemur Morti Productions

Hodnocení:
H. – 8/10
Kaša – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Blut aus Nord opět ukazují, že nejsou mnohými považováni za krále francouzského black metalu pro nic za nic. Jestli je totiž na nějakou skupinu spoleh, že všechny její počiny budou vždy vysoko nad úrovní většiny okolní scény, pak jsou to zcela jistě právě Blut aus Nord.

Jedna z věcí, která se mi na Blut aus Nord vždy líbila nejvíce, je to, že kapela pokaždé dokáže posunout svůj výraz o krok kupředu, přicházet s něčím novým a dříve neslyšeným, přesto si neustále držet svůj zcela nezaměnitelný rukopis plný charakteristické kytarové práce někde na pomezí geniální propracovanosti a nezřízeného chaosu co do riffů a naprosto unikátního výraziva co do melodiky. A právě v tomhle tkví možná asi jediná skvrnka nového EP “What Once Was… Liber III”. Ne, že by počin neobsahoval zmiňovanou typickou kytarovou šílenost, ta tam samozřejmě je a je jako vždy naprosto úžasná, ale nepřináší nic vyloženě nového do tvorby Blut aus Nord…

“What Once Was… Liber III” totiž ve své podstatě předvádí další variaci na to, s čím již Blut aus Nord přišli na “What Once Was… Liber I” a “What Once Was… Liber II”. Pokud se k tomu ovšem člověk postaví tak, že tato tři minialba vezme jako jeden ucelený počin, pak se smazává i tento jediný malý nedostatek. Ale i bez toho je novinka nahrávkou takové kvality, že na to většina ostatních skupin jen tak nedosáhne.

Zatímco na dlouhohrajících deskách Blut aus Nord putují do čím dál avantgardnějších směrů, na sérii minialb “What Once Was…” se naopak rozhodli zařadit zpátečku a stvořit surový, agresivní a chaotický black metal, což se jim daří na výbornou. Jakkoliv to ale zní podivně, i tato “zpátečka” je v podání Blut aus Nord natolik charakteristická, že nevyznívá jako hudební regrese, nýbrž jako další větev aktuální tvorby kapely vedle samotných avantgardnějších velkých alb, jak Francouzi naposledy předvedli na trilogii “777”.

Stručně řečeno je “What Once Was… Liber III” půlhodina zničujícího black metalu, jenž nejvyšší reputaci svých autorů ostudu nedělá ani omylem.

Druhý pohled (Kaša):

Přestože obecně neplatím za fanatického vyznavače černého kovu v jakékoli jeho podobě, dokážu si i já najít výjimky, jejichž tvorba je stejně tak nekompromisní jako promyšlená a zamyšlení-hodná. A právě francouzští Blut aus Nord jsou jedním z těch případů, kdy se ukazuje, že předsudky o teatrálnosti a obecné primitivnosti žánru jsou mimo mísu, protože v jejich případě za sebe mluví hudba.

Nemám možnost srovnávat s alby, která vyšla před opusem “Memoria Vetusta II – Dialogue with the Stars”, takže nevím, jestli se v případě (prozatím) trilogie “What Once Was…” noří Vindsval zpět do své hudební minulosti, ale faktem je, že oproti nedávným albovým zářezům se jedná o mnohem syrovější a animálnější podobu black metalu, ačkoli tahle škatulka je Blut aus Nord přeci jen dost těsná. “What Once Was… Liber III” není v jádru ničím novým oproti dvěma předchůdcům stejného titulu, ale neznamená to, že by to byl počin zbytečný a méně zajímavý.

Díky rozdělení totožné porce hudební náplně do šesti válů je pro mne třetí část “What Once Was… Liber” o něco stravitelnější než oba předchůdci, kteří si vystačili shodně se dvěma skladbami. Přestože je tohle EP syrové, disharmonické a agresivní, tak zbyl i nějaký ten prostor pro melodie (“II” nebo “IV”). Vyzdvihovat kvalitu jednotlivých kompozicí nad kvalitu celku je však poměrně zbytečné, protože Blut aus Nord se pro mne už dávno stali kapelou, která tvoří ucelená a charakteristicky tíživou atmosférou opředená hudební díla, jimž se musí dát čas a prostor. Po pětici zdrcujících vypalovaček se na závěr zjeví ambietní “VI”, která nastavený tlak utlumí, ovšem o to působivější závěr se jedná, než kdyby se půl hodiny drtilo jinak bolestivým způsobem.

“What Once Was… Liber III” možná nezíská titul nejoriginálnějšího počinu Blut aus Nord, ale rozhodně nepodlézá vysoce nastavenou kvalitativní laťku z několika uplynulých let, kdy sází jednu pecku za druhou a já jim opět zobu z ruky a těším se na další porci.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #45.3 – speciál 2012 (Kaša)

Napsat komentář
Kaša

Kaša:
Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
4. Ihsahn – Eremita
5. Kreator – Phantom Antichrist

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Vlnobytie
2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – Get All You Deserve

Artwork roku:
Kreator – Phantom Antichrist

Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes

Koncert roku:
Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012

Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure

Potěšení roku:
Manowar – The Lord of Steel

Zklamání roku:
úmrtí Jona Lorda

Top5 2012:

1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Žádná jiná deska na mne letos nezapůsobila tak jako třetí řadovka A Forest of Stars. “A Shadowplay for Yesterdays” je vyrovnaným počinem, na němž je vše dotaženo do naprosté dokonalosti, a i když se britský klub gentlemanů rozhodl pročistit zvuk a do jisté míry zpřehlednit jednotlivé skladby, tak se pořád jedná o skvělý posluchačský zážitek, který mě nepřestává udivovat i po nekonečném množství poslechů. Od úvodního intra “Directionless Resurrectionist” až po závěrečnou dvoudílnou “Corvus Corona” je vše pevně usazeno na svém místě a i přes hodinovou stopáž nemá člověk pocit, že by některý moment byl nadbytečný. Jako vrchol pořád nemůžu nezmínit “Gatherer of the Pure”, která pro mne představuje esenci toho nejlepšího, s čím na tomto albu gentlemani přišli. Dvěma slovy bezchybná deska, na kterou jen tak nezapomenu.

2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
Američtí progresivní metalisté Between the Buried and Me dokázali se svým letošním zásekem navázat na svůj nejlepší počin “Colors” z roku 2007. “The Parallax II: Future Sequence” není žádným krokem do nového prostředí, a přestože pouze rozvíjí to, co pětice piplala do dokonalosti na předchozích albech, tak teprve zde se jim podařilo ten svůj koktejl death metalu, math metalu a progresivní rocku smíchat tak, že do sebe veškeré vlivy splývají způsobem naprosto jedinečným. Přibylo několik jazzových momentů, které jsou hezkým ozvláštněním a i díky nim jsou skladby jako “Lay Your Ghost to Rest” či “Telos” jedněmi z nejlepších na desce. Tady není o čem diskutovat. Between the Buried and Me prostě umí a “The Parallax II: Future Sequence” je toho jasným důkazem.

3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
Závěrečná část sedmičkové trilogie se francouzským avantgardním post-black metalistům vyvedla na jedničku. “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, než s čím Blut aus Nord doposud přišli, a zase to dopadlo skvěle. Nejedná se o album natolik nervní, jak by se dalo očekávat, ale i když se pro uzavření zmíněné albové trilogie rozhodli zklidnit, tak se dá říct, že je “777 – Cosmosophy” klasickým albem. Parta kolem Vindsvala se zřejmě řídila heslem “do třetice všeho dobrého” a nemůžu si pomoct, ale tuto desku považuji za nejpovedenější ze všech, které jsem z jejich kuchyně doposud slyšel, nejenom v rámci “777” alb. Vrchol přichází spolu s “Epitome XVI”, jež si díky své naprosto podmanivé atmosféře a skvělým momentům zaslouží vytesat do kamene. Protože se Blut aus Nord stále snaží posunovat ve svém hudebním výrazu o kousek dál, je velice těžké říct, s čím přijdou zase příště, a i díky tomu je považuji za nevšední hudební uskupení.

4. Ihsahn – Eremita
Do jisté míry by se sólové počiny Ihsahna daly kvalifikovat jako sázka na jistotu, ale pouze v tom ohledu, že posluchač, který očekává nadprůměrný hudební zážitek, si může být jistý, že Ihsahn jej vždy zaručeně dodá. “Eremita” není výjimkou a severský progresivní král opět dokázal, že si před většinou svých konkurentů udržuje bezpečný náskok. Pořád se nemůžu vyhnout srovnání s “After”, které sice považuji za povedenější, ale své pevné místo si v mé osobní Top5 nový Ihsahn rozhodně zasloužil, protože obsahuje několik doslova geniálních skladeb, které ve společnosti s těmi zbylými, minimálně nadprůměrnými, ztělesňují nevšední hudební zážitek, jež musím doporučit každému milovníkovi kvalitní a chytré metalové hudby.

5. Kreator – Phantom Antichrist
Thrash metaloví veteráni mě letos poměrně překvapili, protože po slabším “Hordes of Chaos” jsem nečekal, že jim to na “Phantom Antichrist” tak dobře pošlape. Jako by si Mille řekl, že staromilský thrash metal vládne světu a nemá cenu na tom nic měnit, takže na tomto základě poskládal aktuální kolekci. Přibylo melodickým kytarových pasáží a v tomto ohledu jde novinka nejdál ze všech třinácti alb německých legend. I přesto však nelze mluvit o nějakém vyměknutí. Deska oslavující třicáté výročí vzniku kapely je epičtější a do jisté míry rozmanitější než kdy dříve. Před začátkem roku bych si nevsadil, že to budou právě Kreator, kteří získají titul thrashové album roku, protože konkurence v podobě Testament či Overkill byla veliká, ale zámořští kolegové se v mém žebříčku museli před “Phantom Antichrist” poklonit a přenechat své místo tomu lepšímu.

Lunatic Gods - Vlnobytie

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Vlnobytie
Přestože se nepovažuji za fanouška domácí rockové, potažmo metalové scény, měl jsem letos co dělat, abych mezi záplavou opravu kvalitních alb vybral pouze dvojici těch nejpovedenějších. Nakonec jsem první místo poměrně nečekaně přenechal slovenským Lunatic Gods a jejich albu “Vlnobytie”. Dlouho jsem jméno téhle kapely pouze opomíjel a uznávám, že to byla škoda, protože “Vlnobytie” (s ostatními alby nemám zatím zkušenost) se hravě vyrovná zahraničním počinům slavnějších kolegů. Black metal s troškou avantgardy, folk-rockových prvků a melodických vokálů mě uchvátil natolik, že jsem musel “Konve” Master’s Hammer odsunout až na příčku stříbrnou. Skladby jako “Zbojnícka”, “Právo prvej pomsty” jsou dech beroucí a já smekám před uměním slovenských bratrů.

2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Je mi líto, ale “Vlnobytie” mne uchvátilo o něco víc než domácí legenda kolem Franty Štorma. Napadá mne snad jediný prvek, kterým se Master’s Hammer podařilo slovenskou bandu trumfnout, a to nezaměnitelné texty mistra Štorma. “Vracejte konve na místo” považuji za mnohem silnější desku než (pro mě) rozporuplnou “Mantras” a jsem rád, že jsem se jí dočkal, protože přesně tohle je Mistrovo kladivo, jak jej mám rád. Těžko vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože všechny mají zajímavé momenty, ať již po hudební, tak textové stránce. Legenda žije a je to sakra příjemné zjištění, že je s ní potřeba počítat i do budoucna.

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – Get All You Deserve
Dlouhou dobu jsem byl rozhodnutý, že titul neřadový počin roku udělím Agalloch za jejich výjimečné EP “Faustian Echoes”, které na mne dopadlo jako blesk z čistého nebe. Nebyl by to ale Steven Wilson, kdyby si pro své fanoušky nepřipravil bezchybný živý záznam turné na podporu svého posledního řadového alba “Grace for Drowning”. Obrazový záznam dostává díky vizuálnímu konceptu a režii nezaměnitelného Lasse Hoilea další rozměr a při srovnání se zvukovým záznamem jsem se cítil trošku ošizen, protože po zhlédnutí videozáznamu jsem se utvrdil v tom, že hudba Stevena Wilsona a umělecká vize Lasseho jdou ruku v ruce a těžko si je nelze představit odděleně. Nakonec nám však nezbude nic jiné, protože chystané album do svých rukou již Hoile nedostal. Hned na první poslech si mě získala nová kompozice z chystané novinky “Luminol”, která bez větších problémů zapadla mezi zbytek živého vystoupení, jež dramaturgicky čerpalo logicky nejvíc z Wilsonovy poslední desky.

Kreator - Phantom Antichrist

Artwork roku:

Kreator – Phantom Antichrist
Hned na první pohled mne postapokalyptický přebal “Phantom Antichrist” z rukou umělce Wese Benscotera zaujal natolik, že jsem se rozhodl jej pasovat do pozice artworku roku. Booklet doplňují nástěnné malby v obdobném stylu a i ty se dle mého skromného názoru vyvedly na jedničku, takže není o čem pochybovat. Benscoter se mi prostě trefil do noty.

Shit roku:

Ensiferum – Unsung Heroes
Když jsem přemýšlel o nejhorším albu, které jsem letos slyšel, okamžitě mi vplula na mysl trojice Marilyn Manson, Sonata Arctica a právě severští metalisté Ensiferum. Vybrat toho skutečně nejhoršího bylo těžké, ale pořád si myslím, že Ensiferum vydali bezesporu tu největší sračku ve své kariéře a i s odstupem času mě nenapadá jediné pozitivum, které by se na “Unsung Heroes” dalo vyzdvihnout. Od začátku do konce předkládají jednu horší variaci na vikingský metal za druhou a je škoda, že právě Ensiferum jsou jedněmi z nejpopulárnějších v daném žánru, protože “Unsung Heroes” tento styl degraduje do spodin hudebního průmyslu, kam samozřejmě nepatří. Hanba jim za toto album, které si nezaslouží nic jiného, než být smazáno z hudebních análů.

Koncert roku:

Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012
Když vezmu v potaz, že zas tolik akcí jsem letos nenavštívil, tak i v případě koncertního zážitku roku 2012 jsem neměl žádnou práci. Kreator předvedli na letošním Zimním Masters of Rock ve Zlíně skvělou show, která byla vrcholem dne. Fantastická atmosféra, skvělé publikum a hlavně kapela ve vynikající formě. Tak bych to shrnul. Skladby z novinky perfektně zapadaly mezi léty prověřené klasiky, takže se nepolevovalo po celou dobu vystoupení. Od chvíle, kdy za zvuků úvodní vypalovačky “Phantom Antichrist” spadla opona, jsem se až po závěrečnou klasiku “Tormentor” skvěle bavil. Protože jsem s Kreator naživo do té doby neměl tu čest, tak nemůžu potvrdit hlasy o standardním koncertu, který nepřekvapil. Já na jejich show vzpomínám v dobrém doposud.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Kategorie videoklip roku mi dělala asi nejmenší potíže. Hned po prvním zhlédnutí jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že lepší videoklip už letos nikde neuvidím. A tak se i stalo. Jeho tvůrce Ingram Blakelock odvedl doslova neuvěřitelnou práci a nebudu lhát, když řeknu, že s lepším animovaným videem jsem do styku nikdy nepřišel. Fantastická práce 2D/3D animace ve stylu starých francouzských filmů jde ruku v ruce s podmanivou atmosférou hudebního podkladu. Ingram dokázal vytvořit takové obrazové ztvárnění hudby A Forest of Stars, že můžeme toto spojení pokládat za doslova umělecké. Fantastická práce.

Potěšení roku:

Manowar – The Lord of Steel
Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že Manowar dokážou po naprostých hovadinách v podobě dvou předchozích alb ještě někdy přijít s něčím poslouchatelným. Letos se jim to překvapivě podařilo a “The Lord of Steel” není vůbec špatná deska. Přiznám se, že od vydání jsem se k ní i několikrát vrátil a nemám s ní žádný problém, což bych před pár měsíci rozhodně nečekal.

Zklamání roku:

úmrtí Jona Lorda
Nenapadá mě nic jiného, než úmrtí jednoho z největší klávesových hráčů, Jona Lorda. Už jen za svou práci na klasických albech legendárních Deep Purple by měl být navždy veleben. Jeden z prvních klávesistů, který dokázal protlačit bluesový zvuk hammondů do rockové hudby, což je samo o sobě natolik podstatný krok pro vývoj rockové hudby jako takové, že nemá cenu se pouštět do hlubšího rozboru jeho přínosu. Škoda ho.

A Forest of Stars

Zhodnocení roku:

Kdybych měl závěrečnou řečí shrnout uplynulý rok po hudební stránce, tak si nemůžu stěžovat. Především díky zisku redaktorského křesla v našem kolektivu jsem se dostal k počinům, o které bych v minulosti ani nezavadil a v tomto ohledu nelze, než si rok 2012 vynachválit a přát si, aby i 2013 byl minimálně stejně kvalitní. Taková spousta opravdu kvalitních alb se ke mně za jeden rok ještě nedostala, a už jen fakt, že při výběru nejlepších alb jsem měl neskutečné problémy a v uplynulých dnech jsem tento list několikrát přepisoval, abych opravdu neopomněl ty nejlepší, mluví za vše.

Recenze

Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy

Komentáře: 2
Blut aus Nord - 777 - Cosmosophy
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome XIV
02. Epitome XV
03. Epitome XVI
04. Epitome XVII
05. Epitome XVIII

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Blut aus Nord jsou opět zpátky s novým albem… ano, opět. Zas a znovu tento francouzský klenot avantgardního post-black metalu dokazuje, že v případě pravidla, podle něhož kvantita nechodí ruku v ruce s kvalitou, jsou právě oni tou pověstnou výjimkou, která musí každé pravidlo stvrdit. I “777 – Cosmosophy” je další deskou, při jejímž poslechu si člověk říká, že na co tahle francouzská trojice sáhne, to se změní v hudební zlato, u něhož by posluchač nejradši sypal z rukávu ty nejpřehnanější přívlastky, jaké ho jen napadnou.

Blut aus Nord v dřívějších letech vždy bývali synonymem pro nervydrásající chaotický black metal, jemuž nebyla žádná hudební pravidla svatá. Samozřejmě, i tehdy se v diskografii kapely objevovaly počiny mimo toto schéma, viz debut “Ultima Thulée” v duchu ambientního black metalu, nebo oba díly “Memoria Vetusta”, jež byly svým pojetím mnohem blíže konvenčnější podobě žánru. V posledních letech, zdá se, ovšem Blut aus Nord nabrali kurz poněkud jiným směrem – zdali se jedná pouze o experiment, nebo opravdu nový směr, to samozřejmě ukáže až čas. A nebyli by to Blut aus Nord, kdyby to bylo tak jednoduché, neboť ty směry jsou vlastně dva zároveň – dva rozsáhlejší cykly, každý reprezentující zcela odlišnou tvář těchto Francouzů, oba ukončené v tomto roce s pouhým dvouměsíčním rozestupem. Prvním byla série dvou EP “What Once Was”, na níž Blut aus Nord předvedli doslovný návrat ke kořenům syrového primitivního black metalu – ovšem nutno dodat, že zcela v rámci svého stylu, tudíž nechyběla naprosto nemocná atmosféra. Druhým cyklem byly tři dlouhohrající desky souhrnně známé jako “777”. A v jejich případě se skupina opravdu rozběhla do dříve netušených končin. Úvodní “777 – Sect(s)” ještě bylo srovnatelné se starší tvorbou, nicméně skladby “Epitome II” a “Epitome VI” už tehdy leccos naznačovaly. Právě v jejich duchu se neslo druhé “777 – The Desanctification”, které zcela odbouralo choré disharmonické riffování a namísto něj se soustředilo především na nadpozemské melodie, jimiž jsou Blut aus Nord proslulí. Ale co “777 – Cosmosophy”?

Jak se dalo čekat, “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, v rámci Blut aus Nord dříve neslyšeným. Především, jedná se zcela jednoznačně o doposud nejpomalejší desku kapely, vlastně na poměry Blut aus Nord by se dalo říct, že i nejklidnější, byť zní tento přívlastek ve světle stále nervózního pozadí poněkud prazvláštně. Zatímco všechna předchozí alba opravdu vyžadovala plnou účast posluchače, a to jak v rámci “777”, tak i celé diskografie, “777 – Cosmosophy” je v tomto přístupu jiné… do něj se stačí “jen” ponořit a nechat se unášet. Nechtěl bych tvrdit, že jde o nahrávku vysloveně relaxační, protože to by mělo k pravdě hodně daleko, ale spíše meditační. Přesto to jsou stále Blut aus Nord, přesto má “777 – Cosmosophy” stále onen charakteristický rukopis svých autorů, který si prostě nelze splést. Nechybí totiž ony typické schizofrenické melodie, které nikdo jiný tímto způsobem nedokáže zahrát a díky nimž (mimo jiné) jsou Blut aus Nord tak jedineční.

Přesto se musím přiznat, že jsem byl z “777 – Cosmosophy” zpočátku poněkud zklamaný. Víte, když si pouštím Blut aus Nord, očekávám něco opravdu hodně náročného, co nenechá mé uši ani na chvíli vydechnout, nedopřeje jim ani vteřinu odpočinku. A zde jsem dostal ono meditativní něco, co bezesporu je Blut aus Nord, ale už to pro mě nemělo to pověstně “cosi”. S odstupem času, vyplněného velkým množstvím poslechů, ovšem musím své neuvážené prvotní pocity vzít kajícně zpátky. Byť to už zní možná trochu přehnané nadržování jedné jediné kapele, nemohu prostě jinak, ale musím “777 – Cosmosophy” označit za další skvost od Blut aus Nord – i když už je to u téhle formace pomalu standardem… o to více je to však úctyhodné. Jenže “777 – Cosmosophy” tu sílu pořád má, Blut aus Nord zde neztratili nic z toho, co je udělalo tolik obdivovanou skupinou. Jak vidno, nebyla to tak úplně touha po něčem neskutečně extrémním, šíleném a náročném (resp. byla, ale jen zčásti), co člověka vždy nutilo Blut aus Nord poslouchat, byla to především absolutně “jiná” atmosféra. Samozřejmě, “777 – Cosmosophy” je náladově třeba takovému “MoRT” na hony vzdálené, ale ten vnitřní duch… ten v té hudbě stále přebývá a čeká jen na to, až si jej člověk pustí do uší.

“777 – Cosmosophy” opětovně stvrzuje to, co je již dávno známo a co již stvrdilo mnoho předchozích počinů – Blut aus Nord opravdu jsou zcela výjimečným tělesem, které si jen velice těžko hledá obdoby. Jmenujte mi jednu jedinou kapelu, jež má na kontě deset dlouhohrajících desek a každá do jedné je absolutní hudební extáze. Stejně jako v předcházejících recenzích, i tentokrát znovu opakuji, že to zdaleka není muzika pro každého a nemalému procentu posluchačů zůstane ono kouzlo Blut aus Nord nejspíš navždy skryto, ale jak tvorbě těchto Francouzů jednou propadnete, už není cesty zpět – a pak mi rádi dáte za pravdu.

Teď už jen čekat, co přijde příště… já osobně nemám sebemenší představu, co by to mohlo být, po “777” v podstatě úplně cokoliv, přesto bych si už teď byl ochoten vsadit, že to bude stát za to… a není mnoho skupin, u nichž bych si na to vsadil…

Další názory:

Francouzi Blut aus Nord s “Cosmosophy” uzavírají svou “777” trilogii vskutku ve velkém stylu. Oproti “Sect(s)” a “The Desanctification”, které byly více běsnící a dalo by se říct, že na poměry Blut aus Nord klasičtější díla, je třetí kousek této pomyslné skládačky poněkud klidnější a obsahuje řadu ambientních, post-metalových momentů. “Cosmosophy” se s pěti skladbami ustálilo na třičtvrtě hodinové stopáži a skladby, v návaznosti na předchozí díly jednoduše pojmenované “Epitome XIV” až “Epitome XVIII”, jsou dost melodické, a mnohé momenty ve mně vyvolávaly atmosféru skoro až vesmírného soundtracku. Jako by si parta kolem Vindsvala řekla, že je potřeba si trošku odpočinout a dopřát posluchači nějaký ten oddech na samotný závěr. Na “Cosmosophy” se dokonale hodí pořekadlo “do třetice všeho dobrého”, protože jej považuji za suverénně nejvydařenější díl celého konceptu. A to jak po stránce kompoziční, tak té zvukové. Jasným vrcholem je pro mě v obou ohledech “Epitome XVII”, která mě i po mnoha a mnoha posleších nepřestala fascinovat. V tomto případě nemá smysl dál se bavit o povedených či naopak nepovedených momentech, protože Blut aus Nord se podařilo spojit veškeré aspekty své současné vize post-black metalu v jeden dokonalý celek a poslech celé sedmičkové trilogie je zážitkem opravdu nevšedním. Jen jsem zvědavý, kam se Blut aus Nord v budoucnu posunou, každopádně si myslím, že můžeme očekávat velké věci.
Kaša

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #32.1 – speciál 2011 (H.)

Komentáře: 3
H.

H.:
Top5 2011:
1. Thy Catafalque – Rengeteg
2. Oranssi Pazuzu – Kosmonument
3. Hell – Human Remains
4. Blut aus Nord – 777
5. Peste noire – L’ordure à l’état pur

CZ/SVK deska roku:
1. Marnost – Pukající svět
2. Heiden – Dolores

Neřadový počin roku:
Clair Cassis – Luxury Absolute

Koncert roku:
Maniac Butcher: Praha – Exit Chmelnice, 9.4.2011

Videoklip roku:
Otargos – Worship Industrialized

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
Metallica / Lou Reed – Lulu

Top5 2011:

1. Thy Catafalque – Rengeteg
Už jsem si pomalu začínal říkat, že se v letošním roce těch opravdu skvostných záležitostí urodilo pomálu, ale podzim mi změnil názor. A právě jeden z těchto klenotů je deska, od níž jsem to vlastně ani nečekal. Ano, už minulé “Róka hasa rádió” bylo vážně excelentní, ale to, s čím Tamás Kátai přišel tentokrát, je něco neskutečného – vlastně jediné album, které dokázalo překonat níže zmiňované finské psychedeliky, byť se jedná o diametrálně odlišnou muziku. “Rengeteg” je prostě a jednoduše nádherná záležitost, opravdové umění… deska je plná krásných, s rozmyslem budovaných kompozic s unikátní atmosférou, ohromným množstvím jemných detailů a nuancí, úžasných nápadů. Zeptám se jinak – kolik jste letos slyšeli alb, které jste si pustili asi tak stokrát v průběhu dvou měsíců, ale pořád vás nepřestaly bavit? Já tedy jednu – její název začíná na “R” a vznikla v Maďarsku…

2. Oranssi Pazuzu – Kosmonument
Oranžový Pazuzu je ve skutečnosti mnohem barvitější, než by se podle jeho názvu mohlo zdát. Minimálně svůj “Kosmický monument” vybarvil do všech odstínů obskurnosti a psychedelie. Ale těžko mluvit o hudbě, která je nejspíš originálnější než všechno, co jste kdy slyšeli, dohromady. “Kosmonument” se prostírá od jaderného výbuchu (“Sienipilvi”), přímou linkou na ocase komety (“Komeetta”) na stanici ve dva a půl milionu světelných let vzdálené galaxii (“Andromeda”) – a ještě dál, až do nekonečna (“∞”). A právě název poslední skladby – matematické označení nekonečna – je pro celý “Kosmonument” určující, neboť poslech této desky de facto nekonečný opravdu je – nejde totiž přestat poslouchat. Kam na ty nápady chodí, netuším, nejspíš Oranssi Pazuzu v jednom z oněch pověstných finských tisíců jezer našli červí díru mimo tento svět. Hledáte-li něco opravdu hodně netradičního, jste na správné adrese – ať už je ta adresa v kdovíjaké galaxii.

3. Hell – Human Remains
Znělo to jedna z dalších přestřelených reklamních kampaní Nuclear Blastu, pohádka o prachem dávno zašlé geniální skupině, která měla ve své době neuvěřitelný pech, jenž přímo vyústil v sebevraždu frontmana, ale která po téměř třiceti letech opět povstala jako fénix z popela, aby konečně nahrála svůj debut, jenž měl původně vyjít v půlce 80. let a který vychází až dnes, aby všem nakopal prdel. To prostě celé zní jaksi podezřele. Jenže ono je “Human Remains” vážně opravdový skvost. Nepřekonatelný osmdesátkový heavy metal nahraný v roce 2011 s citlivým využitím dnešních možností. Výsledek – atomová puma! Krystalicky čistý manifest svého stylu, vše, co jste kdy na heavy metalu měli a mohli mít rádi, v jednom bombastickém a nepřekonatelném balení té nejvyšší možné kvality. Naprosto beze srandy – “Human Remains” je jedna z nejlepších žánrových nahrávek, které kdy vyšly!

Blut aus Nord - 777 - The Desanctification

4. Blut aus Nord – 777
Na čtvrtou příčku jsem si dovolil dosadit rovnou dvě nahrávky, ale to jen z toho důvodu, že neodmyslitelně patří k sobě a přímo na sebe navazují. Zatímco první “777 – Sect(s)” je jakási kultivovanější forma těžce chaotického bordelu, jakým Francouzi Blut aus Nord nejednou terorizovali ušní ústrojí všech kolemjdoucích v minulosti, s několika melodickými výlety, pokračování “777 – The Desanctification” se vydalo na neprobádané pole, na němž Blut aus Nord vystavěli desku složenou jenom a pouze z těch “jetých” melodií, jimiž jsou proslulí (mimo jiné). Co přinese třetí díl trilogie, “777 – Cosmosophy”, to zůstává otázkou. V případě Blut aus Nord si stačí dát dohromady dvě a dvě a vyjde, že… to může být prakticky cokoliv, ale bude to stát za to…

5. Peste noire – L’ordure à l’état pur
Nad bláznivou novinkou francouzských Peste noire jsem se tu už před pár dny ukájel v jiném celoročním speciálu, ale proč si nedát repete, když “L’ordure à l’état pur” opravdu stojí za to. Ale já si nemohu pomoct, tenhle avantgardně-experimentálně-black metalový chlív má opravdu tak neskutečné koule, že z toho člověku padne čelist na zem. Ono je docela příjemné zjistit, že i v době, o níž se tvrdí, že v ní už nejde přijít s něčím novým, se stále objevují kapely, které vám dokáží, že pořád ještě lze vymyslet větší divočinu a smíchat ještě více věcí a ještě více motat posluchačům hlavy. Pokud v sobě máte sympatie pro úchylné věci nad běžný rámec mezí, není možné “L’ordure à l’état pur” nemilovat.

CZ/SVK deska roku:

1. Marnost – Pukající svět
V letošním roce jsem vkládal velké naděje do několika počinů u slovenských sousedů, ale nakonec ani jeden nestihl vyjít – Lunatic Gods nahrávají na stránky song za songem (a jsou to opravdu lahůdky!), ale celé album nikde, noví Algor – byť se má druhá deska nést v odlišném duchu než skvělý debut “Úder pohanského hnevu” – taktéž v nedohlednu, další fošna od Galadriel jakbysmet -, tudíž mi nezbylo nic jiného, než zalovit v české kotlině. Už už to začínalo vypadat na brněnský trojboj Heiden–Pačess–Root, když jsem si vzpomněl, že jsem vlastně někdy na jaře poslouchal jakýsi prapodivný podzemní projekt Marnost a tuze se mi to líbilo. A odsud už to bylo lehké, jelikož těch pouhopouhých 15 minut, které Marnost na “Pukající svět” nahráli “ve zkušebně během pár hodin” a následně dali na internet zadarmo ke stažení, hravě strčí do kapsy cokoliv jiného, co letos u nás vyšlo.

Heiden - Dolores

2. Heiden – Dolores
Brněnský trojboj se přesunul na druhou pozici, ale ani zde ta volba nakonec nebyla tak těžká. Root odpadli hned, jelikož jejich “Heritage of Satan” je spíše zklamáním, Pačess sice ze svojí sólovky vytvořil velice povedenou věc, ale s “Dolores” se s prominutím rovnat nemůže. Předchozí zatěžkanější “Obsidian” se mi sice líbil o chlup více, ale přece jenom je na nejnovějším počinu Heiden znát, že když někdo umí, tak prostě umí. Dočinění máme s velice skvělou nahrávkou s nádherně podmanivou náladou a nepopiratelným osobním kouzlem. Nejde udělat nic jiného než zatleskat.

Neřadový počin roku:

Clair Cassis – Luxury Absolute
Kultovní američtí feťáci Velvet Cacoon už svou skandály lemovanou cestu sice ukončili, ale jejich odkaz žije dál v podobě nového projektu Clair Cassis, s nímž ti samí lidé (?) pokračují tam, kde skončil misantropický depresivní opus “P aa Opal Poere Pr. 33” – to je v zdrogovaném nihilistickém black metalu té nejminimalističtější formy a nejžumpovitější podoby. Je pravda, že “Luxury Absolute” až takový kanál jako “P aa Opal Poere Pr. 33” není, ale ta odporná atmosféra zůstává nedotčena. Co jsou nebo nejsou ti lidé zač, co dělají a co říkají, to je mi srdečně jedno, protože za takovouhle muziku jsem ochoten jim to odpustit. Vskutku unikát, sice jen pro minimální zlomek lidí, ale stále unikát, který si jen těžko hledá obdoby…

Koncert roku:

Maniac Butcher: Praha – Exit Chmelnice, 9.4.2011
Tak jsem vám tak přemýšlel, co bych měl dát za koncert roku, a napadalo mě celkem dost jmen, ať už to byly některé až nečekaně intenzivní zážitky na klubových akcích, tak zhlédnutí nejedné zajímavé či hvězdné kapely na některém z letních festivalů. Ale nakonec jsem všechny zahraniční borce zahodil, rozhodl se vzpomenout si na své čistě black metalové začátky a zařadit jeden domácí kult. To, že jsem konečně viděl Šíleného řezníka živě, je z mé strany jeden obrovský, ale nyní již naštěstí splacený dluh. Navíc jim to tam tenkrát hoblovalo vskutku parádně!

Videoklip roku:

Otargos – Worship Industrialized
Tak tahle kategorie byla nakonec mnohem lehčí, než jsem čekal. Poslední opus francouzských Otargos, “No God, No Satan”, je vážně skvost a čím více času uplynulo od jeho vydání, tím více roste a tím spíše se ho nemohu doposlouchat. Co je však na Otargos ještě zajímavější, jejich cílem není udělat “pouze” extrémně chorobný black metal, ale být také originální i v textové a vizuální podobě. A minimálně tu druhou věc jejich videa plní dokonale. V době povrchních klipů Otargos tvoří malé filmy, které mají myšlenku, dechberoucí zpracování, odkazují na text skladby a celkově jsou svým provedením mnohem výš než drtivá většina zbylé scény (napříč žánry). Předchozí krátkometrážní snímek “Cloning the Divine” byl možná ještě o chlup více zničující záležitostí, ale i tak je stále “Worship Industrialized” stále prototypem téměř dokonalého klipu – přestože používá vzorec, kdy většinu záběrů tvoří pohled na hrající kapelu. Jenže v tomto případě to má svůj smysl… k tomu ještě přidejte epileptickou kameru, kompletní chaotické vyznění, bezútěšnou atmosféru a excelentní vizuální stránku. Letos nejlepší klip, konec, tečka.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
O tom, že se Black Sabbath vrátí v původní sestavě, nikdo nepochyboval asi už tak rok, ale přece jenom to potěší slyšet to oficiálně: Black Sabbath jsou zpátky! Už jenom tohle prostě zní dobře. Možná ta největší metalová kapela historie se vrací, aby všem pozérům ukázala, jak se to má kurva hrát!

Zklamání roku:

Lou Reed / Metallica – Lulu
Největší thrash metalová legenda vůbec a jeden z největších rockových hudebníků vůbec. Tohle měla být deska mezigalaktických rozměrů, absolutně bez konkurence, kooperace ne desetiletí, ale století… ale když “Lulu” vyšlo, bublina splaskla a zbyla jedno velké COŽE? Co tohle má být? “Lulu” se snaží být tak umělecké, až prostě není nic jiného než obyčejná nuda bez jakékoliv jednotící myšlenky. Tohle mohlo být opravdu velké a opravdu skvělé, ale bohužel není, nepovedlo se a není na té desce nic, co by člověka nutilo ji nezahodit. Neskutečně promarněná šance…

Recenze

Blut aus Nord – 777 – The Desanctification

Napsat komentář
Blut aus Nord - 777 - The Desanctification
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome VII
02. Epitome VIII
03. Epitome IX
04. Epitome X
05. Epitome XI
06. Epitome XII
07. Epitome XIII

Hodnocení:
H. – 10/10
Ellrohir – bez hodnocení

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ono to není zas tak dávno, co tu proběhla recenze na počin s prapodivným názvem “777 – Sect(s)” od francouzských mistrů avantgardního black metalu Blut aus Nord. Dokonce to bylo tak nedávno, že vůbec nepochybuji o tom, že byste nebyli schopni si článek vybavit – vždyť je to jenom pouhopouhý půlrok. Hned ze dvou důvodů – jednak protože spoléhám na vaši nesklerotickou paměť, druhak protože už byla ona recenze pojata v trochu obšírnějším duchu – si protentokrát odpustím sáhodlouhé traktáty o celkovém hudebním a uměleckém (ano, opravdu uměleckém – to možná především!) přínosu Blut aus Nord, neboť přece není nutné suplovat jinými slovy to, co jsem tu plodil někdy v půli dubna (zalovte v archivu, chcete-li). Avšak i přesto jsou Blut aus Nord záležitostí tak neotřelou, že rozhodně stojí za to psát o nich znovu v tak krátkém čase – tím spíš, že je k tomu důvod…

Pokud si vzpomínáte, “777 – Sect(s)” bylo první částí plánované trilogie s názvem “777”. Nyní, i když s trochu menším zpožděním přibližně dvou měsíců oproti původnímu plánu, přichází druhá část “777 – The Desanctification” – a právě ona je tím důvodem, proč téma gramaticky nesprávně napsané “Krve ze severu” opětovně otevřít. Možná vás na jazyku (a možná i někde jinde, to už ovšem s prominutím nehodlám zjišťovat) pálí jedna otázečka – proč psát o jedné skupině dvě dlouhé recenze v tak krátkém časovém údobí? Vždyť to musí býti nemlich to samé, ne? Je vidět, holomkové, že to ještě neznáte Blut aus Nord. Pojďme (jednou a výjimečně) parafrázovat to, co bylo již napsáno v dubnu v jednom dlouhém odstavci – jedna z mnoha výjimečností muziky Blut aus Nord tkví právě v tom, že nikdy (!) není stejná, ačkoliv si stále udržuje svůj rukopis – a to i přestože tito Francouzi své desky sází jak na běžícím pásu, což je o to více udivující. A co víc, nejedná se pouze o záležitost rozmanitou, ale v rámci jednotlivých desek i nadmíru kvalitní.

A teď mi řekněte jednu věc – překvapím někoho z vás tím, že po této úvodní anabázi prohlásím, že ani “777 – The Desanctification” nechybí nic z toho, proč je tato kapela v některých kruzích téměř doslova uctívána? Věřím, že nepřekvapím, když jsem si na toto prohlášení po dva odstavce intenzivně připravoval půdu. A když už je půda připravena, můžeme se jít podívat na “777 – The Desanctification” o něco málo podrobněji – ale zase ne moc, abych vám nekazil překvapení z případného poslechu.

Asi hned na první ochutnání je nepřeslechnutelná jedna věc. Ano, všechny nahrávky Blut aus Nord jsou značně rozdílné, tahle kapela rozhodně nemá potřebu opakovat sama sebe (vcelku paradoxní je, že já to v recenzi na ni udělal, ačkoliv jsem zprvu předeslal, že se tak nestane), ale přece je mezi jejich deskami slyšet znatelná kontinuita. “777 – Sect(s)” svou disharmoničností a také schopností tříštit veškeré hudební motivy v jednu obrovskou černou díru některá starší díla připomenout mohla (zejména alba po roce 2000 – jmenovat to nemá cenu, znalci vědí a nezasvěceným to stejně nic neřekne). Ale “777 – The Desanctification”? Ať poslouchám jak poslouchám, je to v hudebním vývoji krok do netušeného neznáma – nepodobný čemukoliv, co skupina v minulosti nahrála. Jestli ale očekáváte, že Blut aus Nord tu svou avantgardně black metalovou káru dotlačili do ještě většího extrému, mýlíte se (ono je otázka, jestli je to vůbec možné – těžko si lze představit, že by mohl být stvořen ještě nemocnější opus než chaoticky misantropická změť hnusu v podobě nepřekonatelného “MoRT”), ono je to totiž právě naopak – “777 – The Desanctification” je nejspíše tím nejmelodičtějším a nejpřístupnějším počinem v historii Blut aus Nord.

Je však bezpodmínečně nutné pochopit, v jakém rámci hudební škály se pohybujeme, tudíž když řeknu “nejpřístupnější”, myslím tím “nejpřístupnější na poměry Blut aus Nord“, což stále bude pro většinu lidí nejspíš představovat nestravitelný bordel, přesto se o nejpřístupnější počin skupiny opravdu jedná – dokonce melodičtější než oba díly “Memoria Vetusta”, což jsou asi jediné desky, na něž si člověk může díky některým kytarovým melodiím vzpomenout (“Epitome X”), ale to už je jen recenzentská berlička, aby nebyl čtenář úplně ztracen. Sem tam se objeví i náznaky typické arytmičnosti (“Epitome VIII”), to už je však spíše záležitost pocitová, kterou člověk jen tuší, nikoliv přímo slyšitelná. A přesto všechno album stále nese znaky charakteristického rukopisu Vindsvala & spol.

A co ona třetí “podmínka” výjimečnosti Blut aus Nord, co kvalita? Ano, i zde “777 – The Desanctification” boduje na celé čáře. I když trochu jiným způsobem než v minulosti, i když trochu jinými prostředky, pořád se jedná o hudební výlet mimo tuto dimenzi, o sugestivní, uhrančivou a dechberoucí cestu napříč šíleným světem Blut aus Nord. Sahat po jménech konkrétních kompozic netřeba (však se stačí jen podívat na tracklist a bude vám jasné, že tady se na jednotlivé songy nehraje). Upřímně nechápu, co se na tom kolegovi pode mnou nelíbí, protože z mého pohledu je to přímo prototyp dokonalé muziky – nápadité, neotřelé, originální, nejednoduché, splňující ty nejvyšší nároky po všech stránkách. Pranic nepřeháním, když řeknu, že je to jedna z nejlepších věcí, která letos vyšla (osobně bych ji zařadil bez nároku na přesnost na třetí místo – dokonce o chlup výše než “777 – Sect(s)”), a nemám zábrany sáhnout už po čtvrté desítce za tento rok (nesnažte se počítat – ta čtvrtá teprve přijde (smích)).

Na příští rok očekávejme poslední část trilogie, “777 – Cosmosophy”. Budeme-li se spoléhati na analogie, pak stejně jako “Epitome II” a “Epitome VI” ze “777 – Sect(s)” svou melodičností předznamenávaly směr “777 – The Desansctification”, lze ze závěru “Epitome XIII” vyvozovat těžce industriální odlidštěnost finále celého cyklu.

Blut aus Nord

Další názory:

Blut aus Nord coby představitelé neortodoxní francouzské blackové scény se mi doteď vždy líbili. Ovšem svým posledním počinem se tedy do mého vkusu netrefili ani omylem. Napoprvé jsem “777 – The Desanctification” dokonce ani nedoposlouchal do konce. Album mi splývá v podstatě jednolitý amorfní celek, který bych snad počastoval přídomkem “industriální” bez ambice na terminologickou přesnost. To by samo o sobě nemusel být problém, ovšem z nějakého důvodu právě tohle provedení shledávám veskrze nezajímavým. Ano, jde o plnohodnotné pokračování jarního “prvního dílu” s podtitulem “Sect(s)”. Ale už to se mi nelíbí, kdybyste se mě na to zeptali. Ta tam je atmosféričnost z desek starších, tohle je něco zcela jiného a mně to nesedí. Sem tam jsem se sice přistihl, že si i chvílemi pobrukuji do rytmu, ale nějaká trvanlivost nulová. Číselné hodnocení nedávám, protože by muselo být s ohledem na předchozí udělené známky dost nízké a to mi vůči dílu nepřijde zcela spravedlivé. Mně se tohle zkrátka a jednoduše subjektivně nelíbí. Věřím ovšem, že poměrně nadšené obecenstvo si to našlo a najde.
Ellrohir

Redakční eintopf

Redakční eintopf #30 – listopad 2011

Napsat komentář
Blut aus Nord - 777 - The Desanctification
Nejočekávanější album měsíce:
Blut aus Nord – 777 – The Desanctification
H.:
Blut aus Nord – 777 – The Desanctification
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Agrypnie – Asche
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Dragonland – Under the Grey Banner
Index očekávání: 7/10

Beztak:
Megadeth – Th1rt3en
Index očekávání: 7/10

Ellrohir:
Theocracy – As the World Bleeds
Index očekávání: 8/10

Madeleine Ailyn:
Trillium – Alloy
Index očekávání: 7/10

Jubilejní třicátý eintopf je výjimečný hned ve dvou věcech – jednak se týká listopadu 2011, což je měsíc, který se už nikdy v životě nebude opakovat, jelikož cestovati v čase ještě neumíme (smích); jednak je to první eintopf, který přichází po radikálním navýšení počtu redaktorů. Nejvyšší možná hodnota součtu všech indexů tedy nyní činí brutálních 60, tak doufáme, že se nám to číslo zanedlouho nebude opět snižovat :-)

H.

H.:

Volba pro listopad snad ani nemohla být snažší. Já mám pro jakékoliv avantgardní obskurní projekty slabost a Blut aus Nord jsou v tomto oboru králové. Jejich muzika je něco naprosto chorého, co obyčejný smrtelník asi není schopen rozdýchat, ale přesně takhle to mám já rád. Ještě ani jednou mne Blut aus Nord nezklamali a já nevidím žádný důvod, proč by se to nyní mělo zlomit, zvláště když je “777 – The Desanctification” pokračováním dechberoucího “777 – Sect(s)”, které mě totálně smetlo z povrchu zemského. Když k tomu navíc připočtu, že se mi hodně dlouho nestalo, aby mě pouze několik málo několikavteřinových ukázek srazilo na kolena… Je snad vůbec možné se netěšit?

Ježura

Ježura:

Mám já to ale těžké. H. mě chce zmanipulovat, abych si vybral Blut Aus Nord, Nightwish vycházejí až v prosinci, a k tomu se s novinkou vytasí Maďaři Thy Catafalque, kteří mě uzemnili jedinou ukázkou, kterou jsem od nich zatím slyšel… Co naplat – na H. kašlu, Nightwish mi holt vydrží do prosince a Thy Catafalque taky ostrouhají. Důvod? Nedávno proběhnuvší Phantoms of Pilsen a na nich vystoupení Agrypnie, které mě dostalo takřka do kolen. Když už black, tak musí nabízet nějakou přidanou hodnotu, a já mám takové tušení, že v tohle případě bude té přidané hodnoty hned celý vagón…

nK_!

nK_!:

Pět let od vynikající “Astronomy” a Dragonland konečně vydávají nástupce. No, už bylo na čase. Nejsem kdovíjak velký příznivec power metalu a pojem Gamma Ray mi nic neříká, ale na tohle dílko se docela těším, protože Švédi mi již několikrát ukázali, že není správné házet všechny do jednoho pytle a že i striktně zaškatulkovaná záležitost může mít své osobité kouzlo.

Beztak

Beztak:

Hned první den listopadu výjde očekávaná třináctá deska thrash metalové kapely Megadeth. Na internetu již dílko chlapců kolem zrzka Davea pár dnů koluje, ale přesto jsem v současnosti ovlivněn jen zběžným poslechem, takže mé očekávání neochablo, naopak mírně zesílilo. Jsem zvědavý, jak se projevil příchod Davida Ellefsona. Jsem zvědavý, jestli dokážou překonat předloňskou desku “Endgame”. Jsem zvědavý, jestli Dave Mustaine je stále tak politicky “naštvaný” a stále dokáže kázat o morálce a zároveň pálit zběsilá sóla. Jsem zvědavý a těším se. I když v podzimní atmosféře si dokážu představit chladnější hudbu, myslím, že nová deska Megadeth nemusí být vůbec špatná volba.

Ellrohir

Ellrohir:

Protože Nightwish vyjdou u nás až 2. prosince, nic mi nebrání zvolit pro listopad Theocracy. Na tuhle vynikající americkou kapelu, která mísí “veselý” power metal moderního evropského střihu s progresivními prvky, jsem před časem přišel docela náhodou a myslím, že u nás ji až tak moc lidí nezná – koncert v Praze potvrdil relativně skrovnou fanouškovskou základnu, byť ta byla zřejmě rozdělena díky vystoupení v Ostravě den předtím. Já se ale od jejich tři roky staré nahrávky “Mirror of Souls”, obzvlášť od dvacetiminutové titulní skladby, kterou album vrcholí, kolikrát nemůžu odtrhnout. Sice jsem ten poslední, který by si liboval v křesťanské tématice, ale u těchle chlapíků to nějak vůbec nevadí. Navíc na jejich už tradičních každoročních “koledách” je vidět, že to přinejmenším neberou nijak fanaticky vážně. Zveřejněný singl “Wages of Sin” mě sice vyloženě neohromil, ale zato mě zaujalo několik momentů ve čtyřminutovém traileru. Theocracy se mě snažili navnadit i několika kousky během svého setu, ovšem díky špatnému zvuku jsem z toho příliš neměl, takže to bude překvapení. Ovšem zvědavý a natěšený jsem opravdu moc.

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Co na to říct? Americká zpěvačka Amanda Somerville je mi velice dobře známá, ze všech skupin, co mám ráda. Kdo by si ji snad s ničím nemohl spojit, jde například o pár písní v Avantasii. Vždycky se mi velice líbila její barva hlasu, z mého pohledu je v určitém smyslu nezaměnitelná. Aby to snad nevypadalo, že moje nadšení stojí jen na Amandě, dodám jména Sander Gommans a Sascha Paeth, kteří se podíleli i na skladatelské části. V neposlední řadě také Jørn Lande (i přes zmíněný projekt Tobiase Sammeta mám pocit, že jsem je spolu slyšet ještě nemohla, takže další věc, proč být napnutá jak struna). Asi bych měla být v naprosté euforii. Přece jen mám z něčeho strach. Že takový projet pohřbí právě ta jména, která mě tak nadchla. Že se z projektu stane kombinace něčeho, co už jsem dávno slyšela a že nepřinese ani trochu něčeho nového. Přeji si, abych se protentokrát mýlila.