Němečtí Blutengel vydali další klip na ochutnávku ke své novince „Leitbild“, jež vyjde 17. února u Out of Line Music. „Lebe deinen Traum“ sledujte na YouTube.
Archiv štítku: Blutengel
Info o novince Blutengel
Němečtí gotici Blutengel vypustili detaily o svém dalším albu „Leitbild“, které vyjde 17. února skrze Out of Line Music. K mání bude CD, 2CD, boxset 5CD a 2LP+CD (černá nebo šedá barva). Obal zde, tracklist následuje:
01. Welcome to Your New Life 02. Lebe deinen Traum 03. Waste My Time 04. Leitbild 05. Black 06. Scars 07. Unser Weg 08. Immortal 09. The Days of Justice 10. Complete 11. Gott: Glaube 12. Say Something 13. Wasting the Years 14. Alle Wunden 15. The Way You Feel 16. Der Himmel brennt
Blutengel: novinka v únoru
Němečtí gotici Blutengel v čele s Chrisem Pohlem nelení a zásobují své fanoušky novými počiny. Aktuálně je v přípravě nová studiová deska s názvem „Leitbild“, jež vyjde v únoru klasicky skrze Out of Line Music. Její první singl „Complete“ se mezi lidi dostane 2. prosince.
Redakční eintopf #58.1 – speciál 2013 (H.)
H.: |
| Top5 2013: 1. Monomyth – Monomyth 2. Oranssi Pazuzu – Valonielu 3. Darkestrah – Манас 4. Laburinthos – Augoeides 5. Blutengel – Monument CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2013:
1. Monomyth – Monomyth
Naprostý vrchol letošního roku je pro mě zcela jasný. Debutová deska Nizozemců Monomyth byla na první pohled možná malinko nenápadná, ale velice rychle z ní vyrostl naprostý skvost. Opojný instrumentální krautock, úžasná pohlcující atmosféra, fantastický vintage zvuk a jedna naprosto fenomenální hodina hudby. Když prohlásím, že žádné jiné letošní album na mě nezapůsobilo takovýmhle způsobem, rozhodně to bude pravda – podobně jako mě loni naprosto odrovnali Aluk Todolo, letos se to povedlo právě Monomyth.
2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
Taktéž druhá příčka je dost jasná – Oranssi Pazuzu se v mých celoročních shrnutích pravidelně objevují od té doby, co začali vydávat desky, ale nemůžu si pomoct, tohle je prostě přesně ten druh muziky, který mě oslovuje a který chci poslouchat – inteligentní, netriviální, originální, hypnotická psychedelická atmosféra, která ovšem nestojí na místě. I na “Valonielu” jsou Oranssi Pazuzu opět jiní, ale pořád sví a nezaměnitelní. Tohle je jedna ta “moje” kapela – a toho opravdu hodně cením.
3. Darkestrah – Манас
Darkestrah tu jednoduše nesmí chybět, Darkestrah jsou totiž pro mě naprosto srdeční záležitostí a takřka bez výhrad zbožňuji téměř vše, co kdy vydali – a u “Манас” je tomu stejně tak. Čekání na tuto desku bylo až přespříliš dlouhé, ale když už konečně vyšla, ten nezaměnitelný orientální feeling, kvůli němuž mám Darkestrah tak rád, tam pořád byl a pořád byl v excelentních hudebních odyseách s dechberoucí působivostí. Jasně, možná to není naprosto geniální a nepřekonatelný “Epos”, který u mě platí za jednu z nejlepších desek všech dob, ale pořád je to nahrávka natolik silná, že pro mě za sebou nechala všechna letošní alba s výjimkou dvou výše zmíněných.
4. Laburinthos – Augoeides
Po všech směrech vysloveně nádherná záležitost! Popravdě řečeno stále tak trochu nemám ponětí, co Laburinthos hrají, budeme-li se bavit o žánrech, snad nějaký experimentální folk rock, kdo ví, ale jedno vím zcela jistě – tato rumunská pětice natočila opravdu klenot, jenž mě dostal na kolena svou překrásnou atmosférou, unikátním a jedinečným zvukem, který jsem snad nikdy v životě jinde neslyšel, a působivým expresivním projevem zpěváka Tonyho Flandorfera. Obrovská škoda trochu chudšího originálního nosiče, ale jinak jeden z jasných vrcholů roku. Jednoduše klenot.
5. Blutengel – Monument
O poslední místo v top5 byl boj a původně jsem se rozhodoval snad mezi šesti black metalovými alby, nakonec jsem však stejně skončil u popem nasáklé německé gotiky… Nemůžu si ale pomoct, protože “Monument” mě stále neustále baví, obsahuje několik extrémně skvělých skladeb a zbytek rovněž není žádnou vatou, nýbrž parádním materiálem. Kdybych měl nějaké počítadlo, které by mi měřilo, kolikrát jsem si jakou desku pustil, vím jistě, že novinka od Blutengel by v letošním roce byla na předních pozicích.
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
První polovina roku byla na československé scéně taková ne úplně silná, ale od podzimu se už ty kvalitní nahrávky začaly rojit, a i když jich je samozřejmě víc, co by stály za zmínku, absolutním králem je pro mě jedna jediná. Mocní Cult of Fire dokázali bez zaváhání navázat na fantastický debut “Triumvirát” a i na své druhé desce “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” přinášejí black metal, který suverénně patří k tomu nejlepšímu, co kdy na našem území v rámci tohoto žánru vzniklo. Spousta fenomenálních momentů, unikátní orientální prvky z indické kultury a ojedinělá atmosféra, která tady v českém black metalu ještě nebyla. Extrémně silná deska.
2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Ani o druhé pozici není radno pochybovat – stálice Inferno, jež dlouhodobě patří na vrchol českého black metalového undergroundu, na své nové desce “Omniabsence Filled by His Greatness” trochu stočila kormidlem pojetí i atmosféry svého black metalu a stvořila tak monument, který je dle mého skromného názoru tou nejpůsobivější záležitostí, jakou kapela doposud stvořila. Album je plné chorobné atmosféry, okultismu a fantastických nápadů v téměř neuvěřitelném množství. Pokud pomineme výše zmíněné Cult of Fire, s nimiž si Inferno mohou podat ruku, pak “Omniabsence Filled by His Greatness” drtí veškerou domácí žánrovou konkurenci rozdílem několika tříd…
Neřadový počin roku:
Grayceon – Pearl and the End of Days
Přestože konkurence v podobě nevšedního elektro rocku od izraelských Syndrome a experimentálně rapového EP od Netra a We’rewolves byla velká, nakonec jsem se rozhodl jen těsně pro půlhodinovou avantgardní nádheru v podání Grayceon. Oba pánové a jedna dáma mě svojí propracovanou strukturovanou mozaikou hodně otevřené tvrdé hudby se vkusně zakomponovaným cellem a skvělým hlasovým projevem prostě dostali a místo na pozici nejlepšího neřadového počinu roku jim tak v mých očích patří zcela oprávněně.
Artwork roku:
Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night
Nemůžu sice tak úplně tvrdit, že by mě letos nějaký obal vyloženě posadil na prdel, ale minimálně jeden opravdu skvělý se přece jenom objevil – z obludného výjevu, který zdobí fošnu “Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night” od zámořských black/death metalistů Prosanctus Inferi, totiž odpornost a chorobnost přímo čiší a pro mě osobně se jedná naprosto perfektní obálku pro podobný druh muziky. Když je nemocná hudba, má být nemocný i obal – a to je v tomto případě splněno na jedničku s hvězdičkou.
Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion
Za tento rok jsem bohužel slyšel víc sraček, než by mi bylo milé, ale i když jsou věci jako Black Veil Brides, Aleš Brichta Project, Odraedir nebo Škwor docela silná káva a člověk při nich vyhodí tuny zvratků a přijde o miliony mozkových buněk, ještě pořád se jedná o poslouchatelné kusy v porovnání se skvosty od pseudo-experimentálních pseudo-black pseudo-metalistů Ourobiguous, z jejichž majstrštyku “Beholding the Tenth Dragon” jsem se totálně vyblil hned v lednu, a neskutečně idiotských power metalistů Lunar Explosion, jejichž maximálně přijebaná a po všech směrech hovadská produkce mi přijde natolik nechutná, že to jsou právě oni, kdo si podle mě ten titul největšího hovna roku zaslouží.
Koncert roku:
Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013
Na koncerty jsem měl letos opravdu kliku a viděl jsem dost výborných vystoupení, mezi nimiž asi nejvíce ční geniální Nick Cave v Praze, depresivní Make a Change… Kill Yourself na Phantoms of Pilsen, surový experimentální industrial v podání Corrections House, několik okultních vystoupení na Prague Death Mass (Sortilegia, Hetroertzen, Vemod, Hades Almighty, Mgła) a samozřejmě také Iron Maiden. Naprosto nade vším se ovšem tyčí sklepní psychedelie v podání Aluk Todolo, jejíž opiátový opar mi připravil možná jeden z těch nejsilnějších zážitků, s jakými jsem se kdy v rámci živých vystoupení setkal. Tohle byl koncert, který byl tak fenomenální a uhrančivý, že to prostě ani nejde napsat…
Videoklip roku:
Die Antwoord – Cookie Thumper
Jako klidně se mi smějte, ale žádný jiný videoklip jsem v letošním roce neviděl tolikrát jako právě “Cookie Thumper” od pošukaných jihoafrických rapperů Die Antwoord. Zcela nepochybně v tom hraje velkou roli i fakt, že “Cookie Thumper” ještě nevyšlo na žádné desce a objeví se připravovaném třetím albu “Donker Mag”, které by snad mělo vyjít v únoru, takže jsem neměl jinou možnost, jak tuhle pecku sjíždět, ale to nic nemění na tom, že ten klip je – jak je ostatně u Die Antwoord zvykem – parádně ujetá a zábavná kravina.
Potěšení roku:
objev Netra
Nová várka promo alb na recenzi, mezi nimi i jeden trochu nenápadný obal s nějakým chlápkem, který sedí na stoličce ve sněhu, nezúčastněně pokuřuje cigaretu a za ním se prostírá zasněžené městečko. O měsíc později naprostá závislost a 10/10 v recenzi. A když jsem se po několika měsících konečně nabažil “Sørbyen”, začalo to samé znova s debutem “Mélancolie urbaine”… a pak ještě jednou s EP “Dreading Consciousness”. O půl roku později bych se už nebál mluvit o jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Objev původem francouzského projektu Netra je opravdu věc, která mě letos potěšila ze všech nejvíce. Zatímco loni jsem tu na tom samém místě prohlašoval, že to byl rok A Forest of Stars, letos bych tu mohl naprosto analogicky prohlásit, že rok 2013 pro mě byl rokem francouzské hudební avantgardy, ranní mlhy, prázdných ulic, světel lamp a dekadence předměstí, rokem Netra.
Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon
O zklamání roku jsem přemýšlel dost dlouho, ale nakonec jsem vždycky skončil u eponymní novinky norské black metalové veličiny Satyricon. Ne, že by ta deska byla tak špatná, vlastně se mi v zásadě relativně i líbí, ale když si vezmu, kolik jsem toho od ní čekal, a když ji porovnám s předcházejícími počiny Satyricon, vychází mi z toho jediná věc, a sice že “Satyricon” zůstalo daleko za očekáváním a výtečnou laťku, jakou duo Satyr–Frost do nynějška drželo s čistým štítem, album bohužel podlezlo. Jsou zde i povedené kusy jako třeba “Nocturnal Flare” nebo “Phoenix”, ale třeba i v porovnání s poměrně dost zatracovaným “The Age of Nero” u mě novinka jako celek o několik koňských délek prohrává. Proto zklamání.
Zhodnocení roku:
Musím říct, že rok 2013 pro mě byl svým způsobem trochu rozporuplný (bavíme-li se o hudbě, samozřejmě). Desek jsem slyšel obrovské množství, ale pořád jich jsou desítky, které jsem ušima prohnat chtěl a prostě jsem to nestihl. Na jednu stranu se objevilo naprosté minimum alb, o nichž bych mohl tvrdit, že jsou výjimečná, ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych se snad nudil a neměl co poslouchat. Co mě ovšem – co se hudby týká – těší asi úplně nejvíce, to je možná trochu sebestředně má stále se rozšiřující sbírka, do níž – a do police s vinyly především – přibývá jeden nádherný kousek za druhým, a upřímně doufám, že i v následujícím roce bude tento trend pokračovat. Kromě toho by ještě v roce 2014 mělo vyjít několik nahrávek, na něž vyčkávám s nejvyšší obezřetností a neskutečně se na jejich vydání třesu (A Forest of Stars, Triptykon, Combichrist,…), tak snad se zadaří a budu tu o nich moct zase za rok tvrdit, že byly opravdu výjimečné…
Blutengel – Monument
 |
| Země: Německo Žánr: pop / darkwave Datum vydání: 15.2.2013 Label: Out of Line Music Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy:
|
Občas je to až s podivem, do jakých směrů se může ubírat hudební vkus jednoho konkrétního člověka. V 15, 16 letech jste ortodoxní, až to bolí, pentagramy nosíte pomalu i na trenýrkách, řetězy a hřeby jste ověšení jak vánoční stromeček a cokoliv, co je jen o trochu měkčí než Gorgoroth, považujete za komerční žumpu; uplyne pár let, trenky máte o číslo větší, ale už bez pentagramů a ještě navíc posloucháte věci, které by vám dříve nestály ani za odplivnutí… a aby toho nebylo málo, ještě s nimi budete prudit na metalovém webu, k němuž jste se v oněch 16 přidali s úmyslem šířit jméno Gorgoroth…
Není tomu ještě tak dávno, kdy bych se asi zasmál, pokud by mi někdo řekl, že budu poslouchat muziku jako Blutengel, ale aniž bych přestal mít po hudební stránce rád mít Gorgoroth (snad netřeba říkat, kdo byl tím borcem z prvního odstavce), začala se mi neskutečně líbit i podobná hudba, jakou tvoří třeba právě tato formace okolo německého hudebníka Chrise Pohla (můžete ho znát třeba i z Terminal Choice, dále se například podílel jedním remixem na počinu “Illud Divinum Insanus – The Remixes” od Morbid Angel). Jeden z redakčních kolegů Blutengel zajímavě vystihl slovy “to je ta muzika pro špekatý gotičky v korzetech”, a ačkoliv by se mohlo zdát, že má pravdu, ve skutečnosti Blutengel nejsou zdaleka tak triviální, jak to může na první pohled vypadat. Ano, jde o poměrně lehce stravitelnou a vstřebatelnou elektronickou hudbu, která po tematické a vizuální stránce čerpá z gotické subkultury, ale zdaleka ne primitivní. V tomto případě se tu hraje na upíry, což je sice klišé, až by jeden brečel, ale na druhou stranu – kolik metalových kapel o sobě může tvrdit, že jejich muzika klišé není? Zatímco jedni mají draky a kožená kaťata, druzí mají upíry a korzety, zas tak velký rozdíl v tom není… Vlastně tedy je, protože na kočky napasované v rajcovních korzetech (slečny, které zpívají v Blutengel, mají do špekatých ošklivek opravdu daleko) je z mého pohledu mnohem příjemnější pohled než na pupkaté fotry v zapařených kožených hadrech (smích).
To jsme ovšem poněkud odbočili, protože hodnocení vzhledu muzikantů a fanoušků rozhodně není cílem tohoto článku, víceméně mi je to ve své podstatě i jedno, protože dokud se jedná o hudební kapelu, zajímá mne především hudba. Blutengel jsem nedávno viděl označené nádhernou škatulkou “upírský pop”, která je sice možná značně neformální, samotnou podstatu té hudby však vystihuje naprosto přesně. V jádru se totiž opravdu jedná o popovou hudbu, jež by se z fleku neztratila v komerčním rádiu; navíc je pak opatřena již zmiňovaným gotickým nádechem. Ačkoliv to bude většině z vás připadat spíše odpudivě (sám uznávám, že takhle napsané to vábně vážně nezní), hudba Blutengel je vlastně opravdu hodně dobrá. Žádná ironie, žádný humor – zcela vážně. Nemůžu sice tvrdit, že jsem na jejich tvorbu nějaké velký odborník a že jsem slyšel všechno, ani nemůžu tvrdit, že všechno z toho, co jsem slyšel, mě opravdu dostalo (například předcházející album “Tränenherz” mě až na excelentní hitovku “Reich mir die Hand” nezaujalo prakticky vůbec), ale novinka “Monument” je beze srandy naprosto skvělá.
Co mi na většině popové hudby (nazývejme věci pravými jmény) nejvíce vadí, je fakt, že zde nevycházejí desky – album zde znamená kombinaci několika dobrých singlů a tuny vaty. Právě z tohoto pohledu se mi “Monument” tolik líbí – slabá místa zde prakticky nejsou. Zatímco u jiné popové desky bych jako vrcholy mohl s klidným srdcem vybrat pár hitovek a zbytku se vůbec nezmiňovat, zde je výtečná hitovka v podstatě každá skladba. Písničky, které jako singly opravdu vyšly, jsou až zavádějící, protože “Monument” ne tak úplně vystihují a vlastně ani zdaleka nejsou těmi nejlepšími kusy, přestože se mi také velmi líbí. I když se nebojím nazvat popem celé album, o “You Walk Away” to platí minimálně dvojnásob, protože to je rádiovka jak vyšitá, přesto velmi příjemný song, jemuž jsem paradoxně přišel na chuť až časem, ač by to vlastně mělo být naopak. První singl “Save Our Souls” je trochu jednotvárnější a na rozdíl od jiných nenabízí tolik nápadů, přesto minimálně sloka je vážně povedená. Pokud nepočítám sice ne špatné, ale také nijak excelentní intro a outro “A New Dawn to Rise”, resp. “Monument”, které staví na v podstatě stejném motivu (jen s tím rozdílem, že “Monument” jej vzhledem k naditější délce mnohem více rozvíjí), pak je pro mě asi nejslabším místem nahrávky balada “Die Zeit” – přesto ani zde se nejedná o skladbu, kterou bych musel přeskočit. Na rozdíl od zbylých regulérních písní (tj. ne intro a outro) snad jako jediná neobstojí i samostatně, v rámci desky s ní ovšem problém nemám. Ač se tak na první pohled možná trochu tváří, zdaleka není tak patetická, jak by člověk od gothic/popové skupiny čekal, a v některých momentech vlastně docela příjemně graduje. A ten zbytek? To je, vážení, jízda té nejvyšší možné kvality!
Možná to bude znít jako nepříliš objevná recenzentská berlička, ale opravdu nejde sáhnout vedle a co song, to výtečná záležitost – až to člověka opravdu překvapuje, a to i když se na “Monument” jako já vážně těšil. Fantastická je například “All These Lies”, již jsem si zamiloval hned na první poslech. Chytlavý beat, skvělá sloka a naprosto úžasná předehra k refrénu, začínající slovy “Everybody’s looking for a new sensation, everybody’s seeking for more attention”, je prostě bomba a jednoznačně jeden z vrcholů “Monument”. Sice bych si odpustil jeden několikavteřinový předěl v dubstepovém duchu, ale jinak je tenhle song jasnou ukázkou toho, proč mě tohle album tak dostalo. Mezi klidnějšími vyniká třeba “When I Feel You”, z níž náznakem dýchají Depeche Mode, nebo “Nie mehr”, která patří mezi ty, jež se popu vzdalují asi nejvíce; velmi rád mám také “Kinder dieser Stadt” s velmi příjemnou atmosférou (ano, atmosférou) a moc pěknými klávesami.
Naopak z těch poměrně říznějších nejde nezmínit “Lebensrichter”, jež album těsně před jeho závěrem opět nakopne po oddechovější “Deine Welt”, a hlavně “Willst du?”, která v některých momentech (asi nejagresivnější pasáž desky) zní jako Rammstein bez kytary, kromě toho navíc obsahuje fantastický refrén, jenž je dalším vrcholem celého “Monument” – pokud se tedy nějaké vrcholy na takhle kvalitní a vyrovnané nahrávce vůbec dají určovat. Někde na pomezí obou skupin pak stojí ještě “Uns gehört die Nacht”, jež však není o nic méně skvělá než ten zbytek.
Velkou pochvalu si zaslouží instrumentální stránka, která rozhodně není primitivním podkladem pro zpěv, ale obsahuje opravdové nápady a obsahuje jich vážně hodně, čili i z toho pohledu jde o velmi zábavný počin. Superlativy bych v žádném případě nešetřil ani v případě vokálů, protože v tomto ohledu nelze “Monument” vytknout zhola nic – zpěv Chrise Pohla je velmi povedený, variabilní, má velmi dobrou intonaci a nebojím se říct, že je i charismatický. Něco podobného platí i o všech slečnách, které se starají o vedlejší zpěvy (hlavní slovo přebírají spíše výjimečně), ale i tak jim nemám co vytýkat, spíše naopak – jen chválit.
Nemohu si pomoct, ale “Monument” je z mého pohledu prostě perfektní deska, přesně takhle si představuji, že by mělo znít naprosto skvělé popové album. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak mě napadá jen jedna jediná letošní nahrávka, kterou považuji za lepší než “Monument”… i když na počet poslechů by to i tak asi vyhráli Blutengel. Tuhle desku poslouchám už v podstatě měsíc v kuse téměř každý den, některé dny jsem ji poslouchal i čtyřikrát, a přesto mě stále neskutečně baví. Koupě je pro mne jednoduše povinná a upřímně se moc těším, až tu fošnu dám do police mezi alba Blut aus Nord a Burzum – Varg Vikernes z toho asi radost mít nebude, ale když je něco takhle výtečné, nedá se jednoduše svítit.
Další názory:
Německý projekt Blutengel jsem do nedávna vnímal tak trochu jako guilty pleasure muziku, která občas příjemně překvapí, ale jinak je to na mě trochu moc předvídatelný popík. Ať už ale byly moje dojmy správně nebo ne, novinka “Monument” za tím udělala tlustou čáru, protože tentokrát už není pochyb o tom, že jde od začátku do konce o opravdu hodně dobrý materiál. Chrisovi Pohlovi se podařilo v jedinečném poměru namíchat temnotu, industrialovou mechaničnost a popovou líbivost a výsledek balancuje přesně na pomezí závažného a odlehčeného. Poslouchá se to samo, ale přitom je to dostatečně podmanivé, aby to po pár minutách neomrzelo. U mě si deska “Monument” vysloužila jasně vztyčený palec a mohu ji směle doporučit všem, kteří se vyloženě neštítí elektronické hudby.
Ježura