Archiv štítku: Blutmond

Dordeduh, Vulture Industries, Blutmond

Dordeduh, Vulture Industries, Blutmond
Datum: 21.5.2014
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Dordeduh, Vulture Industries, Blutmond

Norští avantgardisté Vulture Industries nejsou v našich končinách ani zdaleka tak neznámí, jak by se nezasvěcený jedinec mohl domnívat. Je sice pravda, že svůj lokální věhlas vybudovali prakticky výhradně před plzeňským publikem, ale jedná se o věhlas tak intenzivní, že skrze jednotlivé fans prosakuje na drtivou většinu domácího území a slovem se šíří stále dál. Když tedy vešlo ve známost, že se Vulture Industries domluvili s rumunskými Dordeduh a za podpory švýcarských Blutmond vyrazili na evropské turné, jehož první zastávka se měla odehrát v Praze, v obeznámených kruzích bylo rázem o čem diskutovat pěkných pár měsíců předem.

Ono se koneckonců není čemu divit. Samotné duo Vulture IndustriesDordeduh je zárukou excelentní muziky a – když to podmínky dovolí – také výjimečného živého zážitku. Na pozici supportu figurující Blutmond pak k této už tak dost vydatné náloži očekávání přidali velký potenciál dalšího mimořádného koncertu, neboť podle toho, co jsem zjistil, se jejich muzika v médiích potkala s velmi příznivými reakcemi, jejichž oprávněnost jsem si osobně potvrdil letmým průzkumem jejich tvorby na YouTube. Podmínky se tedy sešly prakticky ideální a dokonce i počasí slibovalo, že člověk mezi vystoupeními neumrzne, takže osud večera ležel v rukou samotných muzikantů.

Hrát se začalo něco po osmé večerní a těmi, kdo otevřel program, byli samozřejmě Blutmond. Jak jsem již naznačil, na jejich výkon jsem byl dost zvědavý, nicméně dojmy, jaké jsem si z něj odnesl, jsou takové rozpačité. Ne, že by to bylo špatné, to rozhodně netvrdím. Naopak – když Blutmond hráli, bylo to hodně dobré, a to i přes ne úplně dokonalý zvuk, díky kterému bylo občas docela složité rozeznat, co která ze tří kytar hraje. Nasazení zejména obou zpěváků, z nichž jednomu visela na krku kytara a druhému baskytara, bylo rovněž příkladné a palec nahoru dávám i za živý saxofon, kterého se čas od času chopil třetí sekerník. Mírně řečeno podivné to ale bylo mezi skladbami. Už ty samotné končily jakoby odflákle či neurvale, komunikace s publikem se omezila asi na tři totálně nesrozumitelné basákovy průpovídky a z muzikantů čišelo něco mezi otráveností, pohrdáním a totálním nezájmem. Kupodivu to ale nemám potřebu odsuzovat, protože jsem měl celou dobu pocit, že je to tak trochu divadlo a záměr. Ať už ale bylo nebo ne, působilo to značně nihilisticky, a pokud na tuto hru člověk přistoupil, mohl si vystoupení Blutmond vcelku obstojně užít, protože jak říkám – samotná muzika a její živá prezentace byly vážně dobré.

Jelikož byl plakát koncertu vyveden ve stylu aktuální desky Vulture Industries, “The Tower”, a jméno Norů na něm bylo na stejné úrovni jako jméno Rumunů, čekal jsem, že právě Vulture Industries budou celý večer uzavírat. Jenže to se nestalo a Vulture Industries nastoupili vzápětí po Blutmond. Tuhle kapelu jsem měl tu čest vidět už dvakrát. Poprvé se pánové postarali o z mého pohledu suverénně nejlepší koncert Phantoms of Pilsen 2012. Podruhé, o rok později a na tom samém místě, předvedli hudebně-divadelní představení, které svůj umělecký přesah vykoupilo pořád vynikajícím, ale přesto ne až tak strhujícím výsledkem jako posledně. Účast na druhém “obyčejném” klubovém vystoupení mi tak přinesla možnost zjistit, jestli ona rok a tři čtvrtě stará fantazie nebyla jen dílem prvotního šoku…

Setlist Vulture Industries:
01. The Tower
02. The Bolted Door
03. Divine – Apalling
04. The Hound
05. The Hangman’s Hatch
06. The Pulse of Bliss
07. Pills of Conformity
08. This Cursed Flesh
09. Blood Don’t Eliogabalus
10. Lost Among Liars
11. Path of Infamy

Nebyla. I když tohle byl vůbec první koncert Vulture Industries v Praze tudíž před novým publikem (i když tváří známých z Plzně zde nebylo vůbec málo), všechno zafungovalo přesně tak, jak to zafungovat mělo, a výsledkem byl další fantastický zážitek. Jestli ve mně po loňských Phantoms of Pilsen maličko hryzaly pochybnosti, teď mohu s jistotou prohlásit, že Vulture Industries jsou jednou z nejlepších živých kapel, jaké jsem kdy viděl. Pomiňme protentokrát skutečnost, že všechna tři jejich alba přetékají nezaměnitelnou, umělecky hodnotnou a přitom až návykově zábavnou hudbou. Vulture Industries posouvají pojem “kontakt s publikem” na zcela novou úroveň. Výkon, jaký předvádí frontman Bjørnar Nilsen, je totiž výkonem prvotřídního herce, maniakálního šoumena a skvostného zpěváka v jednom. Nebudu vám kazit překvapení popisem jeho eskapád, ale věřte, že pokud Vulture Industries neznáte, nic podobného jste ještě neviděli. Vulture Industries ale samozřejmě nejsou jen Bjørnar – ostatní muzikanti se také činili náramně a jejich výkon nesnese jedinou výtku, což je pochvala zejména pro bubeníka Tomase, který zaskakuje za rodičovskými povinnostmi vytíženého Tora-Helgeho Gjengedala a pro kterého bylo pražské vystoupení premiérou.

Potěšil výtečně poskládaný setlist, který kladl důraz na aktuální album “The Tower”, ale zazněla i řada skladeb z desek předchozích (tedy až na “The Crumbling Realm”, které jsem se živě opět nedočkal…) a honosnou korunu tomu všemu nasadil takřka perfektní zvuk, který dovolil muzice Vulture Industries vyniknout v plné šíři. Druhý koncert večera mi tak zaprvé potvrdil, že živé kvality Vulture Industries nejsou jen vybájenou iluzí, a zadruhé nasadil laťku, kterou překonat bylo zatraceně obtížné. Jenže ačkoli mám Vulture Industries opravdu rád, jejich hudbu mám naposlouchanou skrz naskrz a z celého večera jsem se právě na ně těšil suverénně nejvíc, Dordeduh se podařilo něco, co jsem opravdu nečekal – překonat je.

Dordeduh samozřejmě nemusí nikomu dokazovat, jak je jejich hudba působivá a že ji i naživo umí přednést s maximální výmluvností, protože to se jim povedlo jak dvojicí nosičů “Valea Omului” a “Dar de duh”, tak řadou vystoupení, která už mají na kontě a z nichž dvěma jsem byl přítomen osobně. Jenže mezi dobrým vystoupením, jaké jsem očekával, a zcela strhujícím vystoupením, které toho večera předvedli, je zatracený rozdíl. A přitom to začalo vcelku nenápadně – akustickou klipovkou “Dojana”. Už tehdy ale začala vystrkovat růžky naprosto fenomenální atmosféra, která s postupujícím časem sílila jako vodní proud a která nakonec Dordeduh vystřelila ke hvězdám.

Za strůjce celé té nádhery mohu podle očekávání označit ústřední dvojici HupogrammosSol Faur, přičemž mužem číslo jedna celého koncertu byl výhradně Hupogrammos. Z pozice frontmana to byl totiž právě on, který svým výrazem a ponořením se do muziky udělal strašně moc. Krom toho vyloženě dokonale střídal čistý zpěv i growl a obě polohy odzpíval naprosto skvostně. Když už ale jmenuji konkrétní muzikanty, slušelo by se zmínit, že oproti dřívějším koncertům Dordeduh aktuálně vystupují v pouze čtyřčlenné sestavě s novým živým baskytaristou, a to za vydatné pomoci samplů. Všechny možné netradiční hudební nástroje, jejichž živým využitím se mohli Dordeduh pyšnit v minulosti, jsou sice stále přítomné, ale nyní fungují spíš jako takové zpestření. Jenže ono nejenže to nijak nevadí, ale v malých prostorách, jako je třeba Modrá Vopice, je to spíš ku prospěchu věci a celé vystoupení působí tak nějak přirozeněji. A přirozenost, to byl ostatně další ze stěžejních pilířů úspěchu prvního pražského koncertu Dordeduh

Řadovka “Dar de duh” je ve studiové podobě bez debat výtečný kus hudby, ale minimálně pro mě ta muzika až nyní ožila, projevila se v celé své kráse a majestátu a nechala mě prožít nezapomenutelnou hodinu ve své přítomnosti. Abych pravdu řekl, dlouho jsem nebyl svědkem tak intenzivního atmosférického vystoupení a Dordeduh nejenže tento deficit smazali, ale rovnou se postarali o to, že mě nenapadá nikdo, kdo by je mohl v dohledné době na stejném poli dorovnat nebo dokonce překonat. Dodávat tedy, že se celý koncert zakončil ve velkém stylu jedinečným zážitkem, je prakticky bezpředmětné. Nicméně – a to už se opakuji – ani předchozí vystoupení nebyla špatná. Blutmond si vysloužili mé opatrné sympatie a ochotu na ně někdy v budoucnu zajít znovu, zatímco Vulture Industries definitivně potvrdili svoje kvality a po Plzni jim padlo k nohám další město, dokonce rovnou to hlavní. To vše završeno strhujícími Dordeduh pak dohromady nelze nazvat jinak než podnik, který za relativně směšný obnos naservíroval příchozím takovou porci hudebního uspokojení, že z něj půjde vyžít pěkných pár týdnů. Když by po mně někdo chtěl synonymum dobře utracených peněz, tenhle koncert by jako příklad posloužil více než dobře…


Blutmond – The Revolution Is Dead!

Blutmond - The Revolution Is Dead!
Země: Švýcarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 19.11.2012
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Putting Hearts Together
02. Regret
03. Pas de deux
04. Stop the Rain, Neuzeit Jesus
05. Absolution Lies in Evolution
06. Moonlit ChairTM
07. BreakDown 2012
08. Birds of Prey
09. One World – One Feature
10. Attention Whore! (Lost in Bliss)
11. If I Could Reach the Stars…
12. 21st Century Prophets

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Švýcarští avantgardní black metalisté Blutmond mne svého času dost zaujali už před dvěma lety svou druhou deskou s poněkud krkolomným názvem “Thirteen Urban Ways 4 Groovy Bohemian Days”. Jelikož mám na nahrávku docela pozitivní vzpomínky – byť přiznávám, že už je to nějaký pátek, co jsem ji slyšel naposledy – bez nějakého velkého mučení jsem se vrhnul i do poslechu aktuální letošní novinky “The Revolution Is Dead!”. Co přináší?

Hned na první pohled dost upoutá dost prapodivný obal, jemuž vévodí tak trochu bezpohlavní ženština. Názvy samotných skladeb v některých případech už od pohledu působí pěkně avantgardě, stejně jako v případě minulého alba, tudíž jsem jen čekal, co se vyvalí z reproduktorů. A nutno hned na začátek říct, že “The Revolution Is Dead!” nabízí dost velké změny. Předně, pokud jsem hned na začátek hodil kapelu do škatulky avantgardního black metalu, kam “Thirteen Urban Ways 4 Groovy Bohemian Days” bezesporu spadalo, nyní můžete s klidným srdcem vypustit ten black metal – přestože Blutmond začínali jako čistá žánrovka, v roce 2012 už s touto hudební odnoží nemají společného zhola nic. Maximálně tak trochu zbytkového smetí, které je ovšem tak neznatelné, že jej nemá cenu vůbec zmiňovat. Blutmond se na “The Revolution Is Dead!” představují už jako čistě avantgardně metalová skupina, jíž není nic svaté a nic cizí.

“The Revolution Is Dead!” vlastně obsahuje vše, co můžete očekávat od avantgardního metalu – žádná omezení, žánrové (a zdaleka si nepředstavujte pouze metalové žánry) hranice v podstatě neexistují… nebo jsou přinejmenším posunuté o mnoho světelných let dál, než je tomu u běžných metalových skupin. Každá skladba je narvaná nekonvenčními nápady, různorodými motivy a mnohdy i nástroji (například saxofon je úplná normálka, u Blutmond je to dokonce plnohodnotný nástroj, který má na starosti stálý člen, ale ke slyšení jsou i – na metalové poměry – ještě neobvyklejší věci). Od začátku do konce je zkrátka znát, že Švýcaři se při skládání tohoto materiálu nenechali ničím omezovat a že tvorba něčeho lehce vstřebatelného pro ně rozhodně nebyla tím směrodatným faktorem.

Možná by se někdo mezi vámi mohl ozvat, že to až doposud sice zní velice pěkně a vypadá to na velmi poutavou desku, ale je v tom háček, že všechny výše zmíněné atributy jsou ve své podstatě standardní výbavou většiny avantgardních skupin… a že když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně Blutmond zas až tak šílená avantgarda taky nejsou, přece jenom se po scéně prohánějí i mnohem hůře pochopitelná uskupení. To je ve své podstatě samozřejmě pravda, nicméně je tu ještě jeden protiargument, který Blutmond rozhodně hraje do karet – říct, že kapela nemá zábrany, sice je typickým znakem avantgardní muziky (vždyť v tom tkví její podstata, nebo ne?), avšak i když tento model používají vlastně všechny obdobné skupiny, už jen z jeho podstaty jen těžko můžete dostat i obdobnou muziku, jak se to děje v konvenčnějších žánrech. Domyslete si však tuto tezi do důsledku, protože vlastně nepřímo říká, že Blutmond – a to navzdory tomu, že vlastně nabízejí tradiční model avantgardní hudby – jsou opravdu výživným materiálem k poslechu, což je – alespoň tedy z mého úhlu pohledu – jednoznačná pravda.

Toliko k obecnému filozofování a nyní se již pojďme trochu konkrétněji podívat pod pokličku “The Revolution Is Dead!”. Hned první skladba “Putting Hearts Together” jasně ukáže, že na vás čeká další hodina značně prapodivné muziky, kterou budete muset ušima prohnat mnohokrát, abyste se prokousali k nějakému obstojnému dojmu z toho, co Blutmond nahráli. Považte sami, na začátek Švýcaři vybalí hymnickou halekačku, po níž nasadí snad až trochu corem nasaklý riff. Až potud zatím v klidu, nic extra neobvyklého, avšak když je úvod po minutě a něco utnut do poklidné vybrnkávací pasáže, v níž se posluchač poprvé setkává se saxofonem, už začíná blýskat na lepší avantgardní časy. Následuje opravdu výtečná vypjatá pasáž s pěkným klávesovým vyťukáváním a hlavně – a to zcela beze srandy – naprosto fenomenálním ženským rockovým vokálem, který by podle všeho měla mít na svědomí hostující Anna MurphyEluveitie, současného největšího metalového exportu ze Švýcarska. Ostatně, když už jsme u těch hostů, určitě by stálo za zmínku, že na “The Revolution Is Dead!” se jich vyskytuje mnohem více a v některých případech to jsou dost slušná esa – kromě zmiňované Anny a Chrigela Glanzmanna, dalšího člena na Eluveitie, totiž na desce můžete slyšet hudebníky hrající ve skupinách jako Vinterriket, Varg (i když zrovna jimi bych se já osobně moc nechlubil (smích), The Vision Bleak, Empyrium nebo Autumnblaze.

Kouzelné je na tom však to, že snad kromě zmíněné Anny Murphy, jejíhož zpěvu si prostě ani při sebevětší snaze nelze nevšimnout, zbylí hosté nijak zvlášť nevyčnívají. Znáte to, většinou si kapely zvou známější hudebníky na hostování, aby si udělaly reklamu, a na samotné nahrávce je pak onen host patřičně slyšet. Ne tak na “The Revolution Is Dead!”, kde naopak všichni pracují pro prospěch celku, tudíž bez jmenného seznamu vlastně ani nemáte moc velkou šanci postřehnout, co kdo kam a jak nahrál, protože si prostě nemůžete být jistí, jestli je zrovna tohle ten známý host, nebo standardní nápad samotných Blutmond. Ono je to ovšem vzhledem k žánru a povaze desky vlastně docela logické.

Blutmond

Výborný je rozhodně i fakt, že každá jedna skladba na “The Revolution Is Dead!” ukrývá asi tak tunu skvělých nápadů a momentů, které člověka zaujmou a které stojí za slyšení. Samozřejmě se najde i pár malinko hlušších míst, jež trochu nelezou do uší a u nichž nějakou dobu trvá, než si na ně posluchač zvykne, ale vše v rámci mezí a v rámci stylu – a při příležitosti toho stylu by možná stálo za zmínku, že Blutmond i přes své nepopiratelné avantgardní vyznění nic nelámou přes koleno a nejedna pasáž je vyloženě líbivá (v tom dobrém slova smyslu). Z těchto důvodů je asi vcelku zjevné, že by bylo poněkud na hlavu pouštět se do nějakých podrobnějších rozborů jednotlivých kompozic, proto jen vypíchnu pár kousků, které jsem si nejvíce oblíbil já osobně – určitě bych zmínil velmi povedenou “Moonlit ChairTM, již bych možná i zvolil za svůj nejoblíbenější kus celé kolekce, “BreakDown 2012”, která je zejména ve svých pomalých momentech vážně výborná, kontrastní “Birds of Prey”, v níž se místy ozývají black metalové dozvuky, nebo zajímavě vystavěnou “Attention Whore! (Lost in Bliss)”.

Celkově je “The Revolution Is Dead!” velmi dobrým počinem, jemuž sice není úplně snadné přijít na kobylku, postupem času však dokáže vyzrát ve velmi zábavnou nahrávku, v jejímž rámci je neustále co objevovat, díky čemuž ji člověk hned tak neopustí. A to je rozhodně věc, která se mně osobně líbí.