Archiv štítku: Bölzer

Bölzer – Hero

Bölzer - Hero

Země: Švýcarsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.11.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Urðr
02. The Archer
03. Hero
04. Phosphor
05. Decima
06. I AM III
07. Spiritual Athleticism
08. Chlorophyllia
09. Atropos

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Skoro mi přijde, že „Hero“ je albem, na nějž se čekalo jako na smilování. Bölzer bezesporu patřili mezi jednu z největších nadějí black metalu posledních let. I navzdory absenci dlouhohrající desky jejich jméno vyletělo strmě vzhůru a jejich neřadová tvorba se začala těšit vysoké oblibě. Nutno však dodat, že o oprávněnosti takového stavu lze spekulovat jen těžko, poněvadž ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ byly hodně povedené věci. A „Hero“ je mělo všechny překonat a definitivně stvrdit status Bölzer jako vycházející hvězdy podzemního black metalu…

Na druhou stranu se mi občas zdá, že tyto neřadové počiny Bölzer byly občas až zbytečně nadhodnocovány. Jsou bezpochyby skvělé, nikoliv však geniální. Skladatelsky se nacházejí na vysoké úrovni a sound Bölzer je sám o sobě zajímavý, což do jisté míry plyne i z využití desetistrunné kytary. Ty placky mě dost baví, ale řekl bych, že díky jejich nadhodnocení se od „Hero“ čekalo až příliš. A možná i díky tomu je dlouhohrající debut Bölzer nakonec mnohými přijímán relativně chladně. A i zde bych si dovolil oponovat, poněvadž se tak po mém soudu děje neprávem.

A přitom švýcarské duo ve složení Okoi Thierry Jones (vokál, kytara) a Fabian Wyrsch (bicí) – nebo také KzR a HzR, pokud se vám to takto líbí více – na svém „Hrdinovi“ nedělají nic špatně. Sice je znát mírné vyčištění zvuku a umírněnější vokály, ale ani v jednom případě to není dohnáno do takového důsledku, aby Bölzer ztratili autenticitu a punc pravého metalu. A nutno, že zrovna Bölzer onu příslušnost k undergroundu nepostrádají, o čem svědčí i skutečnost, že se i přes několik nabídek odmítli upsat velkému labelu a radši dodrželi svůj slib vydat desku skrze Iron Bonehead Productions.

Tím jsem ale trochu odbočil, protože jsem chtěl říct jinou věc. „Hero“ je jistě trochu jinde než starší tvorba, ale stále tam je cítit jejich rukopis, jejž si Švýcaři za tu poměrně krátkou dobu stačili utvořit. Nechybí ani další poznávací znamení jako po skladatelské stránce vypiplané kompozice, v nichž je znát cit pro vytvoření silného dojmu z relativního mála. Popravdě řečeno, mně se taky „I AM III“ zpočátku úplně nepozdávala, když ji kapela vypustila jako první ukázku, ale v rámci celku funguje vše, jak má, a to včetně tohoto kusu, jemuž výborné momenty rovněž nechybí.

Vrcholy „Hero“ bych ovšem hledal jinde, konkrétně v první půlce desky. Trojice „The Archer“, titulní „Hero“ a „Phospor“ jsou jednoduše skvělé a daří se jim posluchače zdárně držet v napětí. I s jednou kytarou a bicími si Bölzer bohatě vystačí a jednoznačně ukazují, že i v takto zdánlivě minimalistické sestavě lze tvořit sedmiminutové skladby bez hluchých míst. A kdo mi bude tvrdit, že čisté vokály nefungují a jsou „cheesy“, tak… no, nebudu říkat, že to je debil, ale možná si to budu myslet.

Bölzer

Rozhodně však nechci tvrdit, že zbytek nahrávky stojí za velké kulové, protože tak to není. Švýcaři si drží dobrou laťku až do konce a „Hero“ nemá žádné velké problémy s tím, že by snad v závěru upadalo, byť jsou vrcholy nacpané hned zkraje. Jako celek to maká a i písně, jež nelze považovat za vrcholné, bez většího zaváhání udržují náladu alba a patří do nadprůměrné části spektra. Snad jen intermezza „Urðr“, „Decima“ a „Atropos“ působí lehce zbytečně (zejména poslední jmenované), ale naštěstí díky své délce (krátkosti) nijak zvlášť neruší.

Obecně vzato bych se vůbec nebál prohlásit, že Bölzer má osobní očekávání s „Hero“ splnili. Možná to bude i tím, že jsem na rozdíl od některých jiných nečekal desku roku ani nahrávku astronomických kvalit; chtěl jsem „jen“ výborné album a to jsem jednoduše dostal. A myslím, že říkat cokoliv jiného je zbytečná hysterie zapříčiněná přehnaným očekáváním anebo naštváním z posunu o kousek jinam (byť ne daleko). Za mě stojí nejen za poslech, ale i za koupi, je to super.


Redakční eintopf #95 – listopad 2016

Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Nejočekávanější album měsíce:
Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones


H.:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Siva Six – Dawn of Days
3. Bölzer – Hero

Kaša:
1. Metallica – Hardwired… to Self-Destruct

Atreides:
1. Arkona – Lunaris
2. Bölzer – Hero
3. Saor – Guardians

Skvrn:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Aenaon – Hypnosophy
3. Loscil – Monument Builders

Onotius:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Saor – Guardians
3. Crippled Black Phoenix – Bronze

Metacyclosynchrotron:
1. Antaeus – Condemnation
2. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
3. Black Hole Generator – Requiem for Terra

H.

H.:

Když jsem svého času psal říjnový eintopf a předběžně se juknul i na listopadový seznam, říkal jsem si, že tentokrát už to taková sláva nebude. Nicméně v mezičase přibylo pár dost zajímavých oznámení, případně jsem si konečně všiml něčeho, co již oznámeno bylo a dříve jsem to nezaregistroval, takže nakonec mohu opět s klidem vyhlásit, že i tento měsíc rozhodně bude co poslouchat!

O prvním místě není sporu ani pochyb. Mě osobně ohlášení nové desky Deathspell Omega nepřekvapilo, jelikož jsem díky informacím z jistých insider kanálů tušil, že se něco blíží a že to bude hodně brzo, ale to neznamená, že by mě oficiální potvrzení „The Synarchy of Molten Bones“ nepotěšilo. Bohové francouzské avantgardy, kteří společně s Blut aus Nord odstartovali onu profláklou vlnu disharmonického chaotického black metalu, se po menší přestávce vracejí, aby všem ukázali, jak se to má hrát. Očekávání jsou nejvyšší možná a cokoliv menšího než nejvyšší kvalita také bude zklamáním!

Opravdu hodně toho čekám i od Siva Six. Tahle řecká dvojka se postupem času vyšvihla mezi mé nejoblíbenější EBM formace, a kdyby proti nim nestáli Deathspell Omega, jen těžko by jejich novou desku „Dawn of Days“ v levelu natěšenosti někdo mohl ohrozit. Obal novinky je sice příšerný, ale pokud obsah dokáže důstojně navázat na majstrštyky „Black Will“ a „The Twin Moons“, milerád tento nedostatek přehlédnu a odpustím. Jako hele, „The Twin Moons“ patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám v celém žánru – mám snad dodávat něco víc?

Ze třetího místa už nebudu dělat žádné drama a dám sem Bölzer. Je škoda, že se o téhle kapele mluví možná až moc, takže to poslouchá i spousta pozérských mrdek (stejně jako Islandy, Polska nebo Francie – však to bohužel trápí i výše jmenované Deathspell Omega), ale na druhou stranu – za to sama kapela nemůže a bylo by nefér se na „Hero“ dívat skrz prsty jen kvůli tomuhle. Je pravda, že hudební potenciál je v Bölzer velký, obě předchozí ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ to dokazují. Od první regulérní desky „Hero“ tedy lze čekat dost, tak snad to čekání nebude zbytečné…


Kaša

Kaša:

Řekl jsem si, že z listopadového eintopfu nebudu dělat žádnou kovbojku a rovnou bez okolků vyberu jedno jediné album, přestože zajímavých počinů se v tomto měsíci dá určitě najít hned několik. Důvod? Je docela prostý: Metallica.

Tahle legenda (říkejte si o jejím aktuálním stavu, co chcete, ale je jí) mě kdysi v podstatě přivedla k metalu a na dlouhá léta se usadila pozici mojí personální jedničky co se hudby obecně týče. Dnes už to mám sice trochu jinak a volném času poslouchám jiné party, ale i navzdory tomu na tvorbu této čtveřice nedám dopustit a na chystané album „Hardwired… to Self-Destruct“ se těším jako prase. Zatím mě nijak neodrazuje ani formát dvou disků, protože první dva singly nejsou špatné. Nečekám desku roku, ani žádný posun do neznámých hájů, ale pokud se JamesoviLarsem podaří alespoň navázat na osm let starého předchůdce „Death Magnetic“, tak budu spokojený.

Svoje zraky a slechy tak napínám k 18. listopadu, kdy se „Hardwired… to Self-Destruct“ dostane na pulty obchodů, a něco mi říká, že po hodně dlouhé době nebudu moci za necelé tři týdny dospat.


Atreides

Atreides:

Ačkoliv již mám naposloucháno, a tak novou desku Arkony není možné zařadit do skupiny „těším se”, nelze než zařadit ji na přední příčku listopadového výběru. Polská blacková kultovka se před dvěma lety ozvala s výbornou plackou „Chaos.Fire.Ice“ po zatraceně dlouhé odmlce, nicméně oživení činnosti rozhodně nebylo jen vzpomínkovou událostí na doby dávno minulé a jede se dál. Khorzon letos navazuje další řadovkou „Lunaris“ a rozhodně to stojí za poslech!

Zbylé dva posty budou náležet celkům mnohem mladším. První obsadila švýcarská úderka Bölzer, která na kontě sice má pár krátkých počinů, avšak své vize zabalené do atmosférické směsky black a death metalu hustí z pódia už nějaký ten pátek. Preciznost a vlastní ksicht tohoto dua jim už vynesl slušný zástup fanoušků a účast na velmi zajímavých akcích, nicméně na plnohodnotnou nahrávku se stále čeká – a ta má přijít právě teď. Sám jsem zvědavý, jaké „Hero“ bude a jak bude znít desetistrunný masakr na větší ploše, nicméně lze předpokládat materiál přinejmenším solidní. Těšing!

Zbývající pozice pak náleží skotskému projektu Saor a.k.a. ex-Ársaidh a.k.a. Andymu Marshallovi, který za relativně krátkou dobu existence stačil vypustit do světa dvě plnohodnotné řadovky, přičemž každá nabízí prvotřídní (minimálně v porovnání se zbytkem scény) pagan black řízlý trochou pošty, prodchnutý specifickou atmosférou skotské vysočiny a nábožné úcty k věcem jak dávno minulým, tak nanejvýš současným. Osobně jsem zvědav, kam na třetí řadovce „Guardians“ Andy dospěl, mohu však předpokládat, že v duchu předchůdců rozhodně nepůjde o bezduchou sračku, o jaké není v rámci žánru za posledních deset let (bohům žel) nouze.


Skvrn

Skvrn:

Velkohubá prohlášení nedělávám rád a vím taky proč. Když jsem před měsícem udělal výjimku a vydání nových Urfaust označil za blackmetalovou událost roku, hbitě museli přijít vtipálci z Deathspell Omega a oznámit vydání „The Synarchy of Molten Bones“. Ale co naplat, nepoučitelný budu i dál, nic očekávanějšího se objevit nemůže. Tohle je ta událost, pekelnictvo z Urfaust promine. Francouzi jsou zpět po čtyřleté – v historii kapely nejdelší – odmlce s novým materiálem. Ten bude ve své plné délce hrát sotva půlhodiny, kratčeji než legendární EP „Kénôse“. Absolutní intenzita připravena? Snad. A jeden z vrcholů taktéž, pevně věřím.

Nový materiál tasí i Aenaon, tedy progresivní black metal z řeckých končin. Hodně energie a neskutečný spád, naopak málo svícnů a černokněžnictví. Ačkoliv na dva roky starém „Extance“ Aenaon přes veškeré možné zdání nikterak neinovovali (a mohu prozradit, že tak nečiní ani na novince), fungovalo to skvěle. Uvidíme, jak si povede „Hypnosophy“, seznamovací náslechy nedopadly zle. Třetí volbu pak přenechám sférám mimometalovým. S novinkou „Monument Builders“ vyrukují Loscil, tvůrci dnes již klasických minimalistických ambientních skic. Těším se na zachmuřené podzimní poslechy, potěchu z parádního obalu můžu hlásit již teď.


Onotius

Onotius:

V porovnání s hutným zářím a říjnem bude listopad přeci jen o poznání skromnější. Že bychom se však tenhle měsíc měli kousat nudou, o tom nemůže být řeč. Pokud totiž vychází nová deska Deathspell Omega, bude listopad uchvacující zážitek, i kdyby snad jinak vycházely jen samé HammerFally a podobné nuďárny. Neuchopitelná fascinující hudba plná kreativních nápadů a uhrančivé atmosféry, mrazivě epická, chaoticky technická – snažím se slovy popsat, co se mi vybaví, když se řekne jméno této francouzské blackmetalové modly, a moc se mi to nedaří. To je třeba slyšet. „Paracletus“ je pro mě vrchol, tak jsem zvědav, jak s mým žebříčkem novinka zatřese.

Je prosinec 2013, sedím v autobuse směrem do Krkonoš v ruce třímám „Kafku na pobřeží“ od Harukli Murakamiho a do sluchátek mi hraje „Carved in Stone“ z debutové nahrávky „Roots“ od Saor (tehdy ještě pod jménem Ársaidh). V tu chvíli jsem mocně paralyzován pohlcující atmosférou, jež z té muziky sálá. Tahle lehce nostalgická vzpomínka mi vytane na mysl vždy, když si vzpomenu na tenhle skotský projekt, který nyní přichází s třetí deskou „Guardians“. Pravda, druhé album mě už bavilo o poznání méně, přesto jsem zvědav, jaká novinka bude. Dále se těším, kam se zase posunou post-rockoví Crippled Black Phoenix na své novince „Bronze“. První ukázky zněly celkem lákavě, tak uvidíme, jak zapůsobí deska jako celek.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Vydání nového materiálu Deathspell Omega se dalo dle jistých indicií tušit s předstihem, tudíž ono „překvapení“ související s ohlášením „The Synarchy of Molten Bones“ nebylo zas tak velké a tomu odpovídá i mé očekávání. Prvotřídního blacku se snad dočkám bez ohledu na to, zda se bude jednat o avantgardní chaos nebo vzteklý raw sekec. Šok spojený s něčím neočekávaným by byl rovněž vítaný, ale uvidíme. „Drought“ zas taková velká pecka nebyla… Zato oznámení nových Antaeus překvapilo velmi! Vypuštěný song „Condemnation“ sice neťal do živého, ale dal tušit fúzi obhroublé bestiality „Cut Your Flesh and Worship Satan“ a nelidského fanatismu „Blood Libels“. Případná „dobrá, ale obyčejná“ nahrávka by mě v případě Antaeus mrzela více než od Deathspell Omega. No, a jako třetí partu neuvedu Bölzer, ale Black Hole Generator – blackový vedlejšák Bjørnara NilsenaVulture Industries. EP „Black Karma“ se mi v roce 2006 výborně trefilo do tehdejšího vkusu a vzhledem k tomu, jak moc jsem tehdy full-length chtěl, tak si prostě „Requiem for Terra“ pustit musím.


Deströyer 666, Bölzer, Trepaneringsritualen

Deströyer 666, Bölzer, Trepaneringsritualen

Datum: 12.4.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, Deströyer 666, Trepaneringsritualen

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Nad tím, jak jsou Deströyer 666 parádní kapela, jsem se tu nedávno ukájel v recenzi na jejich aktuální fošnu „Wildfire“, takže už není nutno se tím nyní zdržovat – postačí pouhé konstatování, že to tak je a že Deströyer 666 patří k elitě black / thrash metalu. S takovou je jasné, že jejich koncert v Praze není radno minout. Zvláště když tentokrát K. K. a jeho smečka přijeli roli v headlinera vlastního klubového koncertu, nikoliv na festival (loňský Phantoms of Pilsen) nebo v pozici supportu (s Watain před šesti lety). A zvlášť když si Deströyer 666 přivezli velice zajímavé předskokany.

Jako první se představuje švédský jednočlenný projekt Trepaneringsritualen, jehož muzika je dozajista vysoce zajímavá dýchá nepříjemnou, avšak vysoce přitažlivou nervozitou. Těšil jsem se na to dost a výsledná podoba vystoupení skutečně potvrzovala, že tu je potenciál pro sugestivní zážitek, hudební i vizuální. Darkambientně laděné kusy se střídaly s rytmicky agresivnějšími skladbami, které čerpaly z martial industrialu i power electronics. Sám Th. Tot byl na pódiu uhrančivý a veškerou zlobu diktoval s patřičnou oddaností své věci a se zanícením. Navíc nastoupil s hlavou omotanou kusem hadru utaženým oprátkou, což vypadalo hodně dobře, stejně tak nechyběl menší oltář s lebkou a kadidlem.

Všechno to asi zní super, ale mělo to jednu chybu – takováhle věc vás musí zatlačit do kouta a bez kompromisů vám dát zabrat. A na tohle byl koncert Trepaneringsritualen prostě moc potichu. Takhle to byla trochu dekadentní poslechovka, jenže podobná muzika musí bolet, jinak to není ono. V některých momentech jsem se tudíž diplomaticky řečeno necítil úplně uhranutý, ačkoliv to trvalo jen půlhodinku. I přesto to byl slušný rozjezd, u nějž však byly přítomny vlastně jen jednotky, nikoliv desítky návštěvníků…

Následovala formace, u níž bych skoro i věřil, že pro spoustu lidí byla minimálně rovnocenným, ne-li dokonce větším tahákem než Deströyer 666. Ačkoliv má švýcarské duo Bölzer na kontě teprve jeden demosnímek a dvě ípka, jen málokdo má na současné blackmetalové scéně takhle slibně zaděláno na kult s fanatickým zástupem uctívačů. Mě osobně obě minialba bavila, je to vážně super muzika, ale zase jsem si říkal, že je ten humbuk okolo Bölzer možná až moc přehnaný. Po koncertní zkušenosti (jsem lama, viděl je prvně) už bych to ovšem netvrdil, protože živě to vraždilo.

Okoi, který jen tak mimochodem shodil velkou část svého plnovousu a s knírem teď vypadá jak německý pornoherec se zálibou v okultismu, samozřejmě vysvlečený do půl těla celému klubu ukázal na odiv nejen svou početnou sbírku netradičních tetování (včetně několik svastik), ale i zvláštní hru na kytaru. A v neposlední řadě také velkou dávku charismatu, na němž koncert táhnul, ačkoliv mezi skladbami nepadlo jediné slovo. Ohromně tomu také slušelo statické nasvícení pomocí dvou reflektorů na zemi a několik málo svíček na kraji pódia, ale bylo to decentní, žádné laciné divadlo – hlavní roli stále hrála muzika. I v pouhých dvou lidech to mělo koule bejk a s výtečným soundem Bölzer nestálo nic v cestě, aby si došli pro titul vrcholu večera. A to říkám jako někdo, kdo dorazil především na Deströyer 666.

Deströyer 666 však byli také hodně dobří. Dobří, ale zdaleka ne bezchybní. Pokusím se vypíchnout těch pár nedostatků, ale věřte, že i navzdory nim jsem se u toho bavil. Problémem číslo jedna bylo, že dost zanikala Warslutova kytara, již udupávaly hlavně bicí. Dále sám K. K. mi přišel jednak trochu napitý (například mezi skladbami jsem mu nerozuměl ani slovo), druhak na začátku vystoupení vypadal trochu rozladěný, když nastoupil na pódium a viděl, jak málo tam je lidí. Během dvou, tří tracků ho sice muzika strhla, ale oproti vyprodanému klubu v Polsku, kde hráli den předem, to musel být docela rozdíl a dá se to pochopit.

Deströyer 666

V neposlední řadě mi pak přišlo, že to Deströyer 666 fakt neodehráli bez kiksů a v hlavně nových písničkách z „Wildfire“ jim to občas trochu ustřelilo. A to z novinky hráli jen ty (asi) jednoduší vypalovačky jako „Wildfire“, „Live and Burn“ či „Hounds at Ya Back“. Na druhou stranu, starší věci šlapaly jak ďábel a třeba taková „I Am the Wargod (Ode to the Battle Slain)“ byla ultimátní náhul. A když už mluvím o tom, co za skladby padlo, tak je jistě na místě zmínit, že Deströyer 666 zahráli i cover „Iron Fist“ od Motörhead, během něhož se na pódiu objevil host se třetí kytarou. Netuším však, o koho šlo (v jednu chvíli o něm K. K. sice mluvil, ale jak již padlo, fakt jsem mu ten večer nerozuměl lautr nic).

Nicméně, jak už jsem naznačil, i navzdory řečenému to vlastně byla paráda. Deströyer 666 mají úplně nehorázný tah na bránu a set utíkal stejně zběsile jako smrťák na obalu nového alba. Kromě toho… byl to prostě METAL. Z málokteré kapely je takhle silně cítit ta upřímná oddanost žánru, metalové špíně a oldschoolu jako z Deströyer 666 a věřte nebo ne, i v tom tkví obrovská síla téhle smečky. U spousty skupin to dneska bývá spíš úsměvné, ale Deströyer 666 všechny ty pyramidy, hřeby, kožená kaťata a zběsilý headbanging věříte a žerete jim to až do pekla. A přesně takový byl i koncert – Metal s velkým M.

Docela tristní však byla návštěva. Deset platících sice nebylo, ale i tak přišlo zoufale málo lidí a zrovna na jméno takového formátu bych čekal o dost víc. Jistě v tom nějakou roli sehrála i skutečnost, že akce připadla na všední den, ale i tak… když řeknu, že Nová Chmelnice byla zaplněná tak ze třetiny, tak nejspíš ještě nadsazuju. Během vystoupení Deströyer 666 se zodpovědně třepalo hlavou v první řadě, ve druhé pár jednotlivých klátičů a zbytek prostoru „vyplňovaly“ po hrstkách roztroušení přihlížející. Což je obrovská škoda, protože nejen hlavní hvězda, nýbrž všichni tři vystupující by si zasloužili důstojnější kulisu. Krásně to bylo vidět v momentě, když Deströyer 666 dohráli základní set, odebrali se do zákulisí a po nějakých deseti vteřinách nastalo ticho, nikdo je nevyvolával zpátky. I přesto se však skupina na pódium za chvilku vrátila a na závěr přihodila „Lone Wolf Winter“. Přesně za hodinu bylo vymalováno včetně přídavku.


Koncertní eintopf #11 – duben 2016

Primordial, Svartidauði, Ketzer
Nejočekávanější koncert:
Primordial, Svartidauði, Ketzer – Praha, 24.4.


H.:
1. Primordial, Svartidauði, Ketzer – Praha, 24.4.
2. Deströyer 666, Bölzer, Trepaneringsritualen – Praha, 12.4.

Atreides:
1. Primordial, Svartidauði, Ketzer – Praha, 24.4.

Metacyclosynchrotron:
1. Kringa, Temple Desecration, Malokarpatan, Goatcraft, Caeremoni – Bratislava, 9.4.
2. Morgoth, Incantation, Darkrise, Omophagia – Praha, 14.4.

H.

H.:
Urputné koncertní tempo pokračuje i v dubnu – bohudík proto, že je kam chodit a že má toho člověk hodně na výběr, a bohužel proto, že peněženka brečí, úpí a prosí o milost. Nicméně, nedá se svítit, i tento měsíc bude portmonka trpět. A hlavní tahák je jasný – Primordial. Nebo ještě lépe řečeno: Primordial v klubu. Konečně, ty vole! Irští bardi tu mnoho let hrávali pouze na festivalech pod širým nebem, půlhodinky a krátce po obědě za světla. Když ještě pršelo, tak se to dalo, ale plná palba slunečního svitu a horka irské zasmušilosti nepřejí. Naštěstí se dlouholeté přání konečně vyplní 24. dubna, a aby to zadostiučinění bylo ještě větší, Irové s sebou přivezou i islandské peklo Svartidauði. A tomu nejde říct ne.

Ještě o něco dřív se v tom samém klubu, tedy na Nové Chmelnici, odehraje další hodně zajímavý koncert. I původem australská black/thrashová kultovka Deströyer 666 je solidní tahák, takže ani tady není moc co řešit. Tím spíš, že i K. K. Warslut a jeho parta si povezou nadmíru zajímavý support – švýcarskou vycházející hvězdu okultního black / death metalu Bölzer a experimentální zlovůli v podání švédského projektu Trepaneringsritualen. Neber to!

Atreides

Atreides:

V dubnu je vcelku jasné, kam se půjde. Na konci dubna zasáhne Chmelnici nedělní mše, jež příchozím vmete do tváře výsledky irského hladomoru, trýzně a deprese. Zkrátka, Primordial se v tomhle koutě světa konečně ukáží na tour, kterou po právu headlinují, což je, vzhledem ke skutečnosti, že jde o mojí srdeční záležitost, naprostá povinnost. Nehledě na to, že šňůru jedou společně s islandskými chaotiky Svartidauði, které bych si konečně přál vidět s nazvučením, jež by mi dovolilo si jejich hudbu vychutnat naplno.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Jaro bývá narváno všelijakými koncerty, velké kapely sjíždí kluby křížem krážem, ale mě osobně více zajímá pouze jedna akce. Tou je bratislavský koncert slovenských Goatcraft a Malokarpatan, kteří devátého dubna v klubu Randal pokřtí vinylová vydání svých debutových nahrávek. Za spoluúčasti Kringa (zdejší už znají), Temple Desecration (brudny nakurw dla fanow Blasphemy) a prozatím zcela enigmatických Caeremoni, by se mohlo jednat o kvalitní undergroundový večer, na který budou účastníci ještě rádi vzpomínat. No, ale abych nekecal. 14. dubna hrají v ostravském Barráku Incantation a Morgoth, což bude asi taky stát za vidění.