Archiv štítku: Bölzer

Taake, Bölzer, One Tail, One Head

Taake, Bölzer, One Tail, One Head

Datum: 16.10.2018
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, One Tail, One Head, Slegest, Taake

Cnuk: Na Novou Chmelnici jsem se vydal vůbec poprvé. Překvapilo mě, že se jedná o docela veliký prostor, a ještě více to, že se ho blackmetalistům podařilo obstojně zaplnit. Nad účastí jsem dlouho váhal, ale když jsem si vybavil ten parádní koncert Bölzer na letošním Brutal Assaultu a zjistil, že lupeny budou k dostání i na místě, řekl jsem si, že teda jo. Samozřejmě lákavé pro mě byly i zbylé tři norské smečky, jelikož jsem žádnou z nich nikdy naživo neviděl.

Cnuk: Vše začali Slegest, o jejichž existenci jsem doposud neměl ani potuchy. Protože jsem se fakt rozhodl až na poslední chvíli, žádné předkoncertní přípravy jsem nestihl, takže jsem ani pořádně nevěděl, co hrají. No když spustili, tak jsem docela čuměl. Čekal jsem všechno, jen ne primitivní black křížený se sedmdesátkovým rockem. Líbila se mi ta oddanost, se kterou do vystoupení zpěvák s basákem šli, přesto mi ty jejich odrhovačky ze začátku přišly až nechtěně vtipné. Postupně jsem tomu začínal přicházet na chuť, bohužel právě v tu chvíli skončili. Času moc nedostali, parket zrovna nezaplnili a já vím, že doma si tohle jen tak nepustím.

H.: Slegest byli oukej, jejich black‘n‘roll šlapal jak bulharská kurva, ale žádný velký zázrak. Vůbec mě to neuráželo, to bych kapele zase křivdil, nicméně jsem si z toho ani nesednul na prdel, prostě takový nevyčnívající standard na rozjezd. Navíc se mi zdálo, že svou chytlavostí se Slegest ke zbytku sestavy tak úplně nehodí. Co si budeme povídat, tady se ještě temnotou nešpikovalo a krystaly čistého zla sbírat nešlo.

Cnuk: To One Tail, One Hand už byli někde jinde. Hned od prvních tónů bylo jasné, že tohle bude ta pravá blackmetalová jízda, a taky že byla. Energie z pódia prýštila do všech stran a odezva publika na sebe nenechala dlouho čekat. Brzo se to mlelo hlava nehlava, zběsilé, kolikrát až punkové tempo nenechávalo odpočinout a u výjezdů silných riffů se hrozilo o sto šest. Neurvalé, syrové, špinavé, takhle nějak bych si to představoval, vše v naprostém pořádku, laťka byla pro hlavní kapely nastavena hodně vysoko.

H.: One Tail, One Head dle očekávání zabejčili jako svině. Tady už se temnotou špikovalo zodpovědně a krystaly čistého zla se válely všude po zemi. One Tail, One Head dle svého zvyku sypali do publika ohromnou porci energie a to jim oplácelo stejnou měrou. Kotel se roztočil prakticky okamžitě a setrval až do konce. Sice je pravda, že když jsem kapelu viděl prvně, byl to ještě větší zážitek, ale i tak si One Tail, One Head svým posledním koncertem na našem území rozhodně neudělali ostudu a loučili se sakra důstojně.

One Tail One Head

Cnuk: Pak už přišel na řadu můj hlavní akt, Bölzer. Když se spustilo intro a borci přišli na scénu, přemístil jsem se k pódiu a při pohledu kolem sebe jsem zjišťoval, že je tu najednou nějak málo lidí. Sice se to zaplnilo, ale docela to trvalo. Z toho usuzuji, že trve blackaři je asi moc nemusí. K mému potěšení byl podle očekávání zážitek ze stanu Brutal Assaultu překonán, takže dobře, že jsem se sem vydal. Zahráli tak nějak všechny „povinnosti“, tvrdé údery HzR do bicích hřměly v kombinaci s majestátnými riffy a vytím barda KzR na výsost dobře a osvětlení způsobující epileptické záchvaty za tím vším přidávalo na magické atmosféře písní. Byli všechno, jen ne neutrální. Za mě super, Bölzer prostě jsou jednou z nejlepších formací současné podzemní scény.

H.: Na řadu přicházejí neutrální Bölzer, kteří se pro mě nakonec stali vrcholem večera, ačkoliv jsem v předstihu sázel spíš na One Tail, One Head. Kytara sice nebyla úplně čitelná, ale ty vole, tahle kapela má prostě živě charisma jak kráva. Atmosféra v tom byla, navíc podpořená chaotickým nasvětlením… dokonce bych si dovolil říct, že šlo o asi nejlepší koncert Bölzer, co jsem zatím viděl. Tady už se temnotou špikovalo mocně a krystaly čistého zla padaly od stropu.

Bolzer

Cnuk: Od klasiků norského metalu Taake nešlo čekat nic jiného než černý kov vysoké kvality, a také že se jim povedlo očekávání naplnit. Musím ale přiznat, že když se za večerem s odstupem ohlédnu, u One Tail, One Hand jsem se bavil přeci jenom o něco více. To nemá ani tak ukazovat, že by Taake nezahráli tak dobře, jako spíš že One Tail, One Hand byli fakt výborní. Parta kolem skinheadské verze Hoesta neúnavně sypala jeden flák za druhým, sám Hoest kromě chorobného výkonu zvládal obstojně kočírovat i svůj nástroj, tedy stojan na mikrofon, a nezapomínali si ani ťukat pěstmi s fanoušky v první brázdě. Kromě plachty s logem za zády a pomalovanými ksichty nedali na žádné další serepetičky, takže šlo hlavně o hudbu, která spouštěla tu správnou vřavu, a v „Myr“ došlo i na banjo. Těžko tomu něco vytýkat, Taake jsou držák toho pravého norského black metalu a naživo umí.

H.: Taake sice měli být hlavním tahákem večera, ale oproti One Tail, One HeadBölzer trochu ztráceli. Namísto vyvrcholení večera se tady temnotou jen došpikovávalo. Částečně to mohlo být i tím, že muzika Taake je víc žánrově usedlá a konzervativnější, částečně i tím, že to prostě není živá kapela, nýbrž jednočlenný projekt, takže je to vesměs celé o Hoestovi a zbytek jen dělá křoví. Což o to, nenudil jsem se a Hoest sám je prostě ďábel, ale to zásadní už bylo za námi.

Taake

H.: Co se organizační stránky týče, bylo by fajn, kdyby Obscure přestali posouvat program dvě hodiny před koncertem. Minule jsem na Hetroertzen jsem díky tomu přišel o polovinu první kapely. Tady nakonec, snad i díky shitstormu od lidí, k avizovanému posunu nedošlo a začalo se hrát, jak bylo v plánu původně. Každopádně mi to přijde jako docela amatéřina, jaké by se pořadatel s takovými zkušenostmi měl vyvarovat.

H.: To samé lze říct i o promu na koncert. Ty srance typu „svátek pro všechny ortodoxní vzývače“, „podzimní Prahu zahalý do temné mlhy black metalový rituál“ (všimněte si hrubky), „sférický večer“, „zlem a temnotou prošpikovaná událost“, „neutrální Bölzer“ nebo „posbírej krystaly čistého zla“ prostě nikoho nezajímají. Promovat koncert takovou snůškou blití je prostě trapas. Příště se na to už prosím vyserte.


Koncertní eintopf – říjen 2018

Hetroertzen, Sektarism, LvxCaelis

H.:
1. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Emma Ruth Rundle, Jaye Jayle – Praha, 16.10. (event)

Onotius:
1. Minsk, Zatokrev – Praha, 23.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Soviet Soviet, Baical, Don Juan – Praha, 5.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
2. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
3. Goath, The Negative Bias, Ain, 0N0 – Bratislava (Slovensko), 27.10. (event)

Cnuk:
1. Master, Brutally Deceased, Pikodeath, Sabathory – Jaroměř, 20.10. (event)
2. Benefit pro Save the Syrian Children – Praha, 6.10. (event)
3. The Adicts, The Fialky – Praha, 11.10. (event)

H.

H.:

V říjnu se chystají hned dvě hodně zajímavé blackmetalové akce, které si nenechám ujít. O kousek více se asi těším na kombo Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest. Sice jde o formace, které jsou u nás k vidění relativně často, nicméně dohromady jde o kurevsky lákavé kombo. Tady mě zajímají vlastně úplně všechny kapely, tudíž rozhodně nehodlám přijít pozdě.

V těsném závěsu následují Hetroertzen, Sektarism a LvxCælis. První jmenovaní jsou živě hodně silní a vizuálně působiví, takže se vyplatí přijít, i když nemáte dopodrobna naposloucháno. Věřte mi, že to bude fungovat i tak. Zato Sektarism mě z alb doposud nijak zásadně neoslovili a LvxCælis jsem prozatím věnoval méně pozornosti, než by si nejspíš zasloužili. Ale třeba mě živá vystoupení přesvědčí, že to není tak blbé respektive že jsem měl začít poslouchat už dříve.

Do třetice doporučím koncert Emmy Ruth Rundle, což je holčina z Marriages nebo Red Sparrowes. Na strahovskou Sedmičku přijede se svým sólovým projektem, s nímž čerstvě vydala album „On Dark Horses“ na značce Sargent House, což by už sama o sobě měla být známka kvality. Deska se mi zdá příjemná, a jestli si myslíte, že by vás mohlo bavit něco na půli cesty mezi starší Chelsea Wolfe a Lanou Del Rey, tak téhle akci zkuste dát šanci.

Onotius

Onotius:

Koncertní říjen nabízí docela pestrou paletu zajímavých koncertů všemožných žánrů, což je vlastně celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že klubová scéna v tomhle období většinou vrcholí. Na druhou stranu, těch naprostých must-see akcí je tu kupodivu třeba v porovnání s loňskem docela pomálu. To nicméně neznamená, že nebude na co chodit. V první řadě si určitě nenechám ujít pražskou návštěvu post-metalových Minsk po boku Zatokrev, kteří společně mimochodem upekli splitko, jež vyjde 5. října. Samotná akce se koná v úterý 23. října v klubu Underdogs’. A v tomto smíchovském klubu zůstaneme i pro další doporučení, a to pro původně chilský blackový rituál v podání Hetroertzen a jejich supportu v podobě LvxCælis a francouzských funerálních doomařů Sektarism. Ti zahrají hned zkraje měsíce – první čtvrtek. A vlastně i mé třetí doporučení zůstane ve stejném prostředí – tentokrát ale nepůjde o metal, nýbrž o post-punk. Hned den po Hetroertzen, tedy 5. října, totiž do Underdogs’ dorazí italští Soviet Soviet.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V říjnu budu na koncerty spíše srát, protože listopad toho bude perný, ale pár akcí doporučím rád. Být z Prahy, tak určitě neváhám nad návštěvou koncertu Hetroertzen, LvxCælis a Sektarism. První jmenované jsem viděl dvakrát a bylo to super, i když dnes hrají v trochu jiném koncertním složení, Sektarism nedávno vyšlo nové album u End All Life / Norma Evangelium Diaboli, takže to asi sračka nebude, ale roli černého koně by mohli sehrát LvxCælis. Jak klapne zvuk, může to být fakt síla.

Na TaakeBölzer samotné bych asi nešel, bo tu naživo hrají skoro furt, každopádně strašně rád vzpomínám na ten parádní kotel, co měli One Tail, One Head na prvních dvou ročnících Prague Death Mass. Trondheimští konečně představí svoje první album, aby to pak definitivně zabalili. Že bych si tedy ještě jednou a naposledy zajel rozdat a utržit pár ran?

No a pokud jste náhodou ze severních Uher, tak doporučuji vidět Goath, kteří zahrají na konci října v Bratislavě. Vydávají je Ván Records a naživo to jistě bude námrd jak svině; Pro bližší představu doporučuji nahlédnout do [H]itlerovy recenze. The Negative Bias budou mít asi slušnou atmosféru, elektro-akustický set 0N0 může být zajímavý a jestli je hudba Ain tak dobrá, jak silácké jsou jejich cool-occult kecy, tak bude o kvalitní sobotní kulturu jistě postaráno. Minimálně se pak můžete po skončení dokalit na jakési industrial/techno či co to tam má být.

Taake

Cnuk

Cnuk:

Dvacátého října bych se rád dostavil do jaroměřského Bastionu, kde zahrají deathmetaloví veteráni Master včele s Paulem Speckmannem. Předskakovat jim budou našinci Brutally Deceased a Sabathory a česko-němečtí Pikodeath. Studiově Master sice už za moc nestojí, ale naživo by to mohla být jiná.

V Praze je říjen výživný. Nakonec jsem vybral dvě menší záležitosti, jako třeba zajímavou akci, co se koná hned první říjnový víkend, kdy v pražském klubu Underdogs’ vystoupí špinavé mlátičky Mörkhimmel, Sekeromlat a Vole. Vystoupení je benefiční akcí pro Save the Syrian Children. Dále 11. vystoupí v MeetFactory kultovní punkáči The Adicts. Ti aktuálně jedou turné k nové desce „And It Was So!“, ale určitě dojde i na klasiky, takže Viva La Revolution!


Brutal Assault 23 (čtvrtek)

Brutal Assault 23

Datum: 9.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Blood Incantation, Bölzer, Broken Hope, Converge, Dærrwin, Exhorder, Grave Pleasures, Green Carnation, H2O, Laibach, Municipal Waste, Pallbearer, Persefone, Void ov Voices

Onotius: Ve čtvrtek mne čeká rozsáhlý program čítající od death metalu přes roztančený okultní post-punk až po mathcore. Netřeba tedy dlouze filozofovat a hurá na kapely: Na lámání chleba z hlediska line-upu stěží dojde, na lámání nadějí ale každopádně, navíc v patřičně smrtícím balení. Američtí drtiči Broken Hope rozjedou věru masivní ušní očistu, a to poměrně vehementně, byť stále v žánrových mantinelech. Začínají čtvrt hodiny po poledni a vkládají do toho nemálo energie i soustředění, pokud jde o instrumentální obratnost, přesto se tento brzký čas zkrátka odrazí na celkovém prožitku. Člověk se ještě pořád tak trochu probouzí a slunce ho oslepuje na každém kroku, tudíž na nějaké fanatické paření nemá náladu a jen tak postává a pokyvuje – ale k takovéhle pasivitě tenhle death metal prostě není. Snad příště za lepších okolností.

Onotius: V půl druhé doráží na pódium progresivně deathoví Persefone, kteří mne naživo nakonec baví i o poznání víc než ze studiovky – částečně zřejmě také kvůli tomu, že do živého provedení se tolik nepromítne ona přeprodukovanost, jež místy sráží dojem z posledních alb. Propracované instrumentální pasáže jsou odehrány výborně a vokálně taktéž nemohu vznášet sebemenší námitky.

Onotius: „Kdo by to byl řekl, že mě někdy bude nějaká kopírka Deafheaven bavit tak jako tohle,“ říkám si při poslechu tuzemských Dærrwin, kteří rozjíždí svůj set na Metalgate Stage. Trochu srandovní mi přijde zpěvák, který své odmítnutí konzumace živočišných výrobků na svých svršcích propaguje skrze potisk jak na tričku, tak na pásku. Jako proti veganství ani slovo (skoro naopak), ale je otázka, zda tahle hra na chodící transparent není trochu kontraproduktivní. Zpět ale k muzice, která baví, a to navzdory tomu, že převážně převařuje už dříve slyšené post-blackové ingredience. No jo, holt to uměj dobře prožít. Podobně jako vloni na Žižkovské noci, i nyní odcházím ze setu pozitivně naladěn.

Cnuk: Ve čtvrtek mě hodně lákal už Exhorder, ale bohužel to z časových důvodů nešlo zrealizovat, a tak stíhám až H2O. Táhne mě sem spíš zvědavost, jelikož v minulých letech jsem se jim vždy vyhnul, ale slyšel jsem ohlasy, že naživo stojí za to. A všem, kteří mi to říkali, musím dát za pravdu. Ne nijak náročný hardcore/punk příjemně letí kupředu a zejména zpěvák Toby Morse má tah na bránu. Nebojí se ani odzpívat jednu pecku běhající v circle pitu a i na pár dalších zůstává s fanoušky v kotli. Jednu věc odbubnoval také jeho syn, v jiné zase hostoval snad nějaký kamarád, zkrátka se bylo na co dívat a já se bavil.

Exhorder

Metacyclosynchrotron: Na Exhorder jsem se docela těšil, ale nakonec jsem zvládl jen trojblok skladeb. Titulní z „The Law“, pak další z téže desky, ze které si pamatuji dedikaci dvěma letos zemřelým hudebníkům Ralphu Santollovi a Brettu Hoffmannovi, a nakonec jsem si ještě poslechl i „Slaughter in Vatican“. Kopalo to chvílemi fakt slušně, ale infernu navzdory mě Exhorder nechali „chladným“.

Cnuk: Podívaná se samo sebou čeká také od Municipal Waste. Jejich živá vystoupení jsou už proslulá a i tentokrát to mělo něco do sebe. Sice ve studiu nahrávají pořád to samé, ale na koncertech to pak funguje. Nelze v tom hledat nic víc než zábavu. Většina lidí to tak asi bere, protože odezva je hodně silná. Ani tady se to neobešlo bez Trumpa, jinak Tony Foresta a spol. sázeli vtípky převážně na pivo, metal a žraloky. Municipal Waste živě umí moc dobře.

Municipal Waste

Onotius: Hledím na plátno Municipal Waste, na němž si Donald Trump s tradičně nabubřelým výrazem prohání kulku hlavou, a posléze si všímám skvělého hesla na zádech jejich takto designovaných triček „only walls we built are walls of death“. Jo, tahle show bude věru něco pro mne. To posléze potvrzuje divoká atmosféra v kotli, hned jakmile odstartuje otvírák „Breathe Grease“. Crossover-thrasheři se s tím věru moc nepárají a odpalují jednu pecku za druhou s patřičně hardcorovým nadšením. Tohle je neopakovatelný nářez dámy a pánové!

Onotius: „Ať jde prdele rasismus, sexismus, homofobie!“ uzavírá Tony Foresta aktivistické okénko a pokračují další vály. Kotel vře! „Ať už jste punkáči, hardcoráři nebo metalisti, dvě věci nás spojují – muzika a že se bojíme ŽRALOKŮ!“ uvádí zase song „Terror Shark“. Pokud jde o energičnost, v tomhle ohledu si troufám říci, že Municipal Waste neměli pražádnou konkurenci. Klobouk dolů. Hory kotlařů a stagediverů jistě odsouhlasí.

Blood Incantation

Cnuk: V zadním stanu už se chystali Blood Incantation. Přehráli skoro celé „Starspawn“ plus dva fláky z EPčka „Interdimensional Extinction“. Hlavně závěr v podobě obou partů „Vitrification of Blood“ měl sílu. Tohle mě bavilo hodně a klidně bych si dopřál ještě „Meticulous Soul Devourment“, kterou jedinou z prvotiny nezahráli. I zvukově se mi zdálo vše celkem v pořádku, takže jsem si konečně vzadu užil death metal bez rušivých elementů.

Metacyclosynchrotron: Ochladit se, zdřímnout a hybaj na Blood Incantation. Zvuk na Metalgate docela haproval, ne všechny vyhrávky jsem byl schopen zachytit (stál jsem na okraji pitu, poměrně vepředu), ale žádná tragédie se nekonala. Coloraďané svou energií pódium a publikum ovládli od první skladby (kterou byla „Starspawn“) a kotel se až do konce roztáčel vcelku slušně. Možná i proto, že kvůli zvuku zde převažovala deathmetalová brutalita nad vesmírnou psychadelií, která je Blood Incantation rovněž vlastní. Celkově vzato pro mě nebyli Blood Incantation jedničkou, ale úplný závěr s oběma částmi „Vitrification of Blood“ patřil k jedněm z vrcholům celého festivalu. Avšak nepochybuji, že tomu pomohlo to zlobrko, co kolovalo mezi lidmi, hehe.

Green Carnation

Onotius: Do areálu se vracím zase až na Green Carnation, kteří předvedou velmi solidní vystoupení. Dobře čitelné i pro člověka neznalého materiálu, ale zároveň inteligentní a nepodlézavé. Zkrátka nemohu jinak, než jej pochválit. Zpěvák své pasáže dává s naprostým přehledem a člověk si tak trochu škodolibě vzpomene na nepřesvědčivého Nicka HolmeseParadise Lost. Tohle je jinačí kafe. Fanoušků je v publiku překvapivě méně, než bych čekal, i tak se tím kapela nenechá rozhodit a odehrává silný vyrovnaný set bez sebemenšího škobrtnutí. Zvuk je výborně vyrovnaný. Jen škoda, že tracklist stojí převážně jen na kouscích z „A Blessing in Disguise“ – pokud vím s jedinou výjimkou z předposlední „The Quiet Offspring“.

Cnuk: Po chvíli procházení se a odpočívání zakotvím u Green Carnation, nestíhám první píseň, ale to mi ani nijak moc nevadí. Znám od nich všehovšudy pouze opus „Light of Day, Day of Darkness“, a jelikož se jedná o jednu hodinovou píseň, bylo mi jasné, že ta v Josefově nezazní. Nakonec jsem se zdržel skoro na celý set, ale spíš jen tak, abych vyplnil čas. Odešel jsem dříve, abych stihl Pallbearer. Obětoval jsem jim Dying Fetus, čehož jsem později docela litoval. Přestože mě jejich doom docela baví, nějak mi to tu nesedlo a po chvíli jsem spíš už jen vyčkával konec.

Pallbearer

Onotius: Letmý pohled na Pallbearer odhalí příjemný předvídatelný doom s obstojným zvukem – což je třeba pochválit, neboť to se na dané stage (Metalgate) dělo letos opět docela vzácně. Posléze se nicméně vydávám najít příjemné místo na Grave Pleasures na nádvoří Oriental Stage. Postupně se stmívá a v devět, kdy začíná první hitovka z dílny nakažlivých post-punkerů, už je tma. Tak to má být. Zpěvák Kvohst (známý mimo jiné například z Hexvessel, ba i jako někdejší člen Dødheimsgard či Code) s kusem čelistní kosti nějaké šelmy na krku a trikem Aluk Todolo vládne svým charismatickým hlasem v hitovkách typu „Be My Hiroshima“ suverénně. A muzika, ta publikum jednoduše roztančí. Je to zkrátka ta správná kombinace popové uvolněnosti ve spojení s metalovou dekadentní patinou. Jenže najednou „blik“ a je tma. Jeden song je odzpíván bez proudu, dále už kapela mizí v zákulisí a hledá se, zda se problém vyřeší či ne. Posléze se ukazuje, že dnes už ne. „Škoda,“ říkám si, poněvadž ještě nevím, že bude zítra repete.

Cnuk: Dramaturgie Brutal Assaultu mi přišla vhod. Potřeboval jsem probudit zpět k životu. No, a to jsem si nemohl přát snad nic lepšího než roztančené Grave Pleasures. Od prvních tónů sálá z pódia vlna energie a tenhle morbidní večírek nabírá dobré obrátky, ale jak už říkal kolega Onotius, vypadl proud. Sety kapel z Oriental Stage byly nakonec přesunuty na další den, to už se mi ale krylo. Škoda, ale i tak stihli zahrát určitě více než polovinu a zanechali rozhodně pozitivní dojem.

Grave Pleasures

Metacyclosynchrotron: Pokud mě na Brutalu letos něco zklamalo, byli to Void ov Voices. Po nějaké době mi přišlo, že to alikvótní auuuuum a ouiiiiiiiiiiiii prostě nikam negraduje, tak jsem se prostě sebral a v deset šel spát. Zprvu jsem oběti v podobě trojice Converge, Laibach, Marduk litoval, ale nabušený pátek mi to krásně vynahradil a já byl na něj perfektně svěží.

Onotius: Bölzer mají příšerný zvuk. Respektive z dálky je to opět trochu lepší, ale ve stanu je to prasečí chlívek s nahuleným kopákem a velmi nekonkrétními kytarami. „Dva nástroje kruci, dva!“ vztekám se. Nedá se nic dělat. Počkám si na hymnu „Hero“, a pak mi dochází trpělivost a mířím na pivo.

Bölzer

Cnuk: Já si dal pivní zastávku právě před Bölzer, a to v podobě ochutnávky speciálů. Možná proto si na hůře čitelný zvuk rychle zvykám a dostávám se na tu správnou vlnu. Hřmící bicí HzR a majestátný zpěv KzR jsou návyková kombinace a já byl od první skladby lapen. Je jedno, co to zrovna bylo, ať už refrén „Archera“ nebo spletité riffy závěrečné „Entranced by the Wolfshook“, bylo to magické. Zvuk nebyl v optimu, ale já si to uprostřed stanu i tak užíval. Výtečný koncert a pro mě další ze zlatých hřebů letošního ročníku.

Cnuk: Posilněn silným zážitkem se vracím dopředu, abych viděl co nejvíce z Laibach. Opět mě sem táhne, hádám jako většinu, zvědavost. Laibach toho moc nenamluvili, to za ně dělal spíš počítač, což se mi líbilo, a tak se hlavně hrálo. Strojové industriální tempo a diktátorský nádech vystupování na mě funguje, a ta více jak hodina uběhla hodně rychle. Konec obstarala asi všem dobře známá „Tanz mit Laibach“, spokojenost.

Laibach

Cnuk: Závěr dne jsem si naplánoval s Converge. Když hráli na Brutalu naposledy, měli za sebou výtečné „All We Love We Leave Behind“. Letos mají čerstvě vydané „The Dusk in Us“ a to není o nic horší. Stručně řečeno, Converge opět ukázali, kdo je králem chaotična. Neustávající energie a originalita na všech frontách i po půlnoci dostávala pevnost do varu, až se člověk cítil jako po dávce adrenalinu. Neskutečné co předvádí, jedna z nejlepších kapel hardcorové historie.

Onotius: Hlavní důvod, proč se po půlnoci ještě nevydávám chrnět, jsou Converge, američtí mathcoroví matadoři pověstní svou nespoutaností. Nemohu si pomoct, ale nechápu tohle umístění v harmonogramu. Ano, je to kultovní banda, takže ta tma z úcty smysl dává (i když tady si skoro myslím, že není nutnost), ale po půlnoci, kdy už jsou všichni mrtví, dát kapelu, při které má být v publiku bordel naprosto ekvivalentní Municipal Waste… Docela chyba. Naštěstí se lidi drží a fanatický kotel nějakým zázrakem přežívá, jen s mým soustředěním je to horší (no a kámoš mi třeba tvrdil, že si sotva pamatuje, že tam byl, hehe).

Converge

Onotius: Z pódia pochopitelně létá hromada energie ze setlistu hodně zaměřeného samozřejmě na poslední dlouhohrající desku, nicméně zazní i věci ze starších – například úplný závěr odpálí „Concubine“ z klasiky „Jane Doe“. Zkrátka a dobře vystoupení má všechno, co by člověk od Converge čekal, čas od času i nějaký bonus například v podobě skopnutého světla, jenže na tuhle kapelu chce člověk řádit jako hovado a ne jen mlít z posledního. Podle mě jednoznačně dramaturgický přešlap tahle pozdní hodina. Z Marduk pak zvládám už jen jediný song s tím, že zvuk mi přijde vzadu od stánku s pivem docela příjemný, ale už nemám sílu přežít celou show.


Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Datum: 27.9.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan, Svartidauði

O tom, jak trojici Bölzer, Svartidauði a Eggs of Gomorrh měli původně doplňovat ještě finští dobytci Archgoat, ale nakonec se rozhodli první tři koncerty turné včetně Prahy vynechat, jste už předpokládám slyšeli. Však se o tom namluvilo relativně dost. Naštěstí se ale nic nerušilo, protože kombo Bölzer / Svartidauði je dostatečně zajímavé i tak, a pozvat jako náhradu slovenské Malokarpatan taky nebyl vůbec blbý nápad.

Právě Malokarpatan se svým – v dobrém slova smyslu – humpoláckým black metalem akci začali. A hele, mě to fakt bavilo. Viděl jsem kapelu prvně a byla to docela paráda. Dost fajnový pivní „metal, píčo“ přístup, ale v tomhle případě to vůbec nemyslím nijak pejorativně, naopak! Skrze black/thrash/heavy metalové riffy a Temnohorův vychlastaný vokál se vzýval oldschoolový metal jako svině. Navrch stačí přidat trochu rurální folklórní atmosféry horního Maďarska (hádám, že teď asi dostanu po papuli, haha… byl to jen vtip) a není divu, proč jdou Malokarpatan v jistých kruzích tak prudce nahoru. Nebudu na to vzpomínat jako na životní koncert, ale jinak rozhodně v cajku!

Eggs of Gomorrh pro mě byli jedinou skutečnou neznámou toho večera. Vše ostatní už jsem buď viděl a znal z desek anebo alespoň znal z desky. Na předkoncertní přípravu jsem se zcela suverénně vysral a nechal tomu volný průběh. A musím říct, že z vystoupení Eggs of Gomorrh jsem si odnesl především následující dojmy – nasranost, extrémní zloba, chlív jak kurva, nehorázná agrese. Švýcarská čtveřice do lidí mrdala naprostý brajgl, v němž jsem za celou dobu zachytil jednu (!) chytlavější pasáž, ale jinak to živě působilo jak nájeb non plus ultra. Jako bylo to fakt cool, ale v poslední třetině už se nepřetržitá nekompromisní sypačka povážlivě blížila stereotypu, což je asi tak největší výtka, jakou bych k tomu měl. Případnému dalšímu živému setkání se bránit nebudu.

Vzápětí následoval asi největší tahák celého večera. Bölzer toho zatím nevydali zas tolik, ale myslím, že už nyní má jejich jméno zvuk, což potvrzoval i počet lidí pod pódiem, který hnal kapelu kupředu. Švýcary jsem v tom samém klubu již viděl, když předskakovali Deströyer 666, a tehdejší komornější vystoupení, kdy bylo Okoiovi vidět přímo pod ruce, mi asi sedlo o něco víc, ale i přesto Bölzer ani tento večer nezavdávali žádné pochybnosti, že jejich věhlas roste oprávněně. Dvojice v modrém nasvícení servírovala hutnou atmosféru a navzdory statičnosti dokázala vtáhnout a nepustit po celou vyhrazenou dobu. Vrchol.

Bölzer

Islandští Svartidauði to měli na závěr po Bölzer obtížné a také vysoko nastavenou laťku dorovnat nedokázali. A přitom to bylo prvně, co jsem skupinu dokázal chytit živě s poslouchatelným a čitelným zvukem. Na druhou stranu, když vzpomenu na jejich výstup na druhém Prague Death Mass, bylo to tehdy vizuálně i atmosféricky působivější, ačkoliv zvuk byl jak z prdele. Ale zpátky do Prahy. Svartidauði zde nehráli nijak špatně, ale viditelně ten večer při přetahované s Bölzer tahali za kratší konec, jejich koncert mě nedokázal strhnout, prostě byl jen v pohodě. S odstupem času ve mně žádná zásadní vzpomínka nezůstala, prostě jen jeden koncert z mnoha. Snad díky tomu všemu mě nijak zásadně nesralo, když jsem to někdy v půlce jejich setu musel zabalit, abych chytil noční spoj domů.

Svartidauði

U Bölzer jsem zmiňoval statičnost – to byl nakonec společný určující prvek všech čtyř seskupení. Nicméně se potvrdilo, že není nutné dělat na pódiu vylomeniny, aby šlo o kvalitní performanci. U Svartidauði jsem zase zmiňoval solidní povedený zvuk – i ten byl společný všem čtyřem kapelám. Naštěstí se ani jednou nestalo, aby nějaké vystoupení zmrvila neposlouchatelná hluková koule. Celkově rozhodně spokojenost, ačkoliv nemohu ručit za to, že bych to samé tvrdil, kdyby moje koncertní prezence nebyla poslední měsíce tak tristní.


Koncertní eintopf – září 2017

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

H.:
1. Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan – Praha, 27.9. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Immolation, Melechesh, Azarath – Ostrava, 24.9. (event)
2. Horna, Shaarimoth, Thy Darkened Shade – Bielsko-Biała (Polsko), 28.9. (event)

H.

H.:

V září mám v hledáčku jednu povinnou akci, jež se odehraje 27. září na Nové Chmelnici. Ačkoliv z akce vypadli finští zvrhlíci Archgoat, kteří pro mě trochu nepochopitelně hodlají vynechat první tři koncerty z turné včetně Prahy, pořád se jedná o silnou sestavu. Bölzer a Svartidauði jsou sami o sobě silné lákadlo. První jmenovaní na svých studiových nahrávkách bodují a živě mě už také přesvědčili o svých kvalitách, ačkoliv hrají jen ve dvou. Svartidauði jsem ještě neviděl se zvukem, který by se dal poslouchat, tak doufejme, že tentokrát to dopadne lépe.

Slovenští Malokarpatan, jimž v říjnu vyjde druhá deska „Nordkarpatenland“, jsou důstojnou a zajímavou náhradou za Archgoat, takže ani zde není od věci se těšit. Poslední kapelu Eggs of Gomorrh už moc neznám, ale tak se aspoň nechám překvapit – myslím, že to snad úplná píčovina nebude, když jim loňský debut „Rot Prophet“ vydala firma jako Vault of Dried Bones.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Pokud čas a okolnosti dovolí, tak v září navštívím minimálně dvě akce. Tou první je ostravská zastávka turné Immolation, Melechesh a Azarath„Immo“ mě už jednou smetli svým koncertním náporem, takže jsem zvědav na opáčko, i přestože mě poslední dvě desky nijak nenadchly. Opak platí o novince Azarath, kterou poslouchám mnohem více, než bych předpokládal, a jsou pro mě tedy tím hlavním tahákem večera. O pár dní později mě snad čeká výlet do Bielsko-Białej na Thy Darkened Shade a Shaarimoth, dvě prvotřídní satanistické kapely ze stáje World Terror Committee. Mimochodem zde zahrají i Horna.


Bölzer – Hero

Bölzer - Hero

Země: Švýcarsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.11.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Urðr
02. The Archer
03. Hero
04. Phosphor
05. Decima
06. I AM III
07. Spiritual Athleticism
08. Chlorophyllia
09. Atropos

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Skoro mi přijde, že „Hero“ je albem, na nějž se čekalo jako na smilování. Bölzer bezesporu patřili mezi jednu z největších nadějí black metalu posledních let. I navzdory absenci dlouhohrající desky jejich jméno vyletělo strmě vzhůru a jejich neřadová tvorba se začala těšit vysoké oblibě. Nutno však dodat, že o oprávněnosti takového stavu lze spekulovat jen těžko, poněvadž ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ byly hodně povedené věci. A „Hero“ je mělo všechny překonat a definitivně stvrdit status Bölzer jako vycházející hvězdy podzemního black metalu…

Na druhou stranu se mi občas zdá, že tyto neřadové počiny Bölzer byly občas až zbytečně nadhodnocovány. Jsou bezpochyby skvělé, nikoliv však geniální. Skladatelsky se nacházejí na vysoké úrovni a sound Bölzer je sám o sobě zajímavý, což do jisté míry plyne i z využití desetistrunné kytary. Ty placky mě dost baví, ale řekl bych, že díky jejich nadhodnocení se od „Hero“ čekalo až příliš. A možná i díky tomu je dlouhohrající debut Bölzer nakonec mnohými přijímán relativně chladně. A i zde bych si dovolil oponovat, poněvadž se tak po mém soudu děje neprávem.

A přitom švýcarské duo ve složení Okoi Thierry Jones (vokál, kytara) a Fabian Wyrsch (bicí) – nebo také KzR a HzR, pokud se vám to takto líbí více – na svém „Hrdinovi“ nedělají nic špatně. Sice je znát mírné vyčištění zvuku a umírněnější vokály, ale ani v jednom případě to není dohnáno do takového důsledku, aby Bölzer ztratili autenticitu a punc pravého metalu. A nutno, že zrovna Bölzer onu příslušnost k undergroundu nepostrádají, o čem svědčí i skutečnost, že se i přes několik nabídek odmítli upsat velkému labelu a radši dodrželi svůj slib vydat desku skrze Iron Bonehead Productions.

Tím jsem ale trochu odbočil, protože jsem chtěl říct jinou věc. „Hero“ je jistě trochu jinde než starší tvorba, ale stále tam je cítit jejich rukopis, jejž si Švýcaři za tu poměrně krátkou dobu stačili utvořit. Nechybí ani další poznávací znamení jako po skladatelské stránce vypiplané kompozice, v nichž je znát cit pro vytvoření silného dojmu z relativního mála. Popravdě řečeno, mně se taky „I AM III“ zpočátku úplně nepozdávala, když ji kapela vypustila jako první ukázku, ale v rámci celku funguje vše, jak má, a to včetně tohoto kusu, jemuž výborné momenty rovněž nechybí.

Vrcholy „Hero“ bych ovšem hledal jinde, konkrétně v první půlce desky. Trojice „The Archer“, titulní „Hero“ a „Phospor“ jsou jednoduše skvělé a daří se jim posluchače zdárně držet v napětí. I s jednou kytarou a bicími si Bölzer bohatě vystačí a jednoznačně ukazují, že i v takto zdánlivě minimalistické sestavě lze tvořit sedmiminutové skladby bez hluchých míst. A kdo mi bude tvrdit, že čisté vokály nefungují a jsou „cheesy“, tak… no, nebudu říkat, že to je debil, ale možná si to budu myslet.

Bölzer

Rozhodně však nechci tvrdit, že zbytek nahrávky stojí za velké kulové, protože tak to není. Švýcaři si drží dobrou laťku až do konce a „Hero“ nemá žádné velké problémy s tím, že by snad v závěru upadalo, byť jsou vrcholy nacpané hned zkraje. Jako celek to maká a i písně, jež nelze považovat za vrcholné, bez většího zaváhání udržují náladu alba a patří do nadprůměrné části spektra. Snad jen intermezza „Urðr“, „Decima“ a „Atropos“ působí lehce zbytečně (zejména poslední jmenované), ale naštěstí díky své délce (krátkosti) nijak zvlášť neruší.

Obecně vzato bych se vůbec nebál prohlásit, že Bölzer má osobní očekávání s „Hero“ splnili. Možná to bude i tím, že jsem na rozdíl od některých jiných nečekal desku roku ani nahrávku astronomických kvalit; chtěl jsem „jen“ výborné album a to jsem jednoduše dostal. A myslím, že říkat cokoliv jiného je zbytečná hysterie zapříčiněná přehnaným očekáváním anebo naštváním z posunu o kousek jinam (byť ne daleko). Za mě stojí nejen za poslech, ale i za koupi, je to super.


Redakční eintopf #95 – listopad 2016

Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Nejočekávanější album měsíce:
Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones


H.:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Siva Six – Dawn of Days
3. Bölzer – Hero

Kaša:
1. Metallica – Hardwired… to Self-Destruct

Atreides:
1. Arkona – Lunaris
2. Bölzer – Hero
3. Saor – Guardians

Skvrn:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Aenaon – Hypnosophy
3. Loscil – Monument Builders

Onotius:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Saor – Guardians
3. Crippled Black Phoenix – Bronze

Metacyclosynchrotron:
1. Antaeus – Condemnation
2. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
3. Black Hole Generator – Requiem for Terra

H.

H.:

Když jsem svého času psal říjnový eintopf a předběžně se juknul i na listopadový seznam, říkal jsem si, že tentokrát už to taková sláva nebude. Nicméně v mezičase přibylo pár dost zajímavých oznámení, případně jsem si konečně všiml něčeho, co již oznámeno bylo a dříve jsem to nezaregistroval, takže nakonec mohu opět s klidem vyhlásit, že i tento měsíc rozhodně bude co poslouchat!

O prvním místě není sporu ani pochyb. Mě osobně ohlášení nové desky Deathspell Omega nepřekvapilo, jelikož jsem díky informacím z jistých insider kanálů tušil, že se něco blíží a že to bude hodně brzo, ale to neznamená, že by mě oficiální potvrzení „The Synarchy of Molten Bones“ nepotěšilo. Bohové francouzské avantgardy, kteří společně s Blut aus Nord odstartovali onu profláklou vlnu disharmonického chaotického black metalu, se po menší přestávce vracejí, aby všem ukázali, jak se to má hrát. Očekávání jsou nejvyšší možná a cokoliv menšího než nejvyšší kvalita také bude zklamáním!

Opravdu hodně toho čekám i od Siva Six. Tahle řecká dvojka se postupem času vyšvihla mezi mé nejoblíbenější EBM formace, a kdyby proti nim nestáli Deathspell Omega, jen těžko by jejich novou desku „Dawn of Days“ v levelu natěšenosti někdo mohl ohrozit. Obal novinky je sice příšerný, ale pokud obsah dokáže důstojně navázat na majstrštyky „Black Will“ a „The Twin Moons“, milerád tento nedostatek přehlédnu a odpustím. Jako hele, „The Twin Moons“ patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám v celém žánru – mám snad dodávat něco víc?

Ze třetího místa už nebudu dělat žádné drama a dám sem Bölzer. Je škoda, že se o téhle kapele mluví možná až moc, takže to poslouchá i spousta pozérských mrdek (stejně jako Islandy, Polska nebo Francie – však to bohužel trápí i výše jmenované Deathspell Omega), ale na druhou stranu – za to sama kapela nemůže a bylo by nefér se na „Hero“ dívat skrz prsty jen kvůli tomuhle. Je pravda, že hudební potenciál je v Bölzer velký, obě předchozí ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ to dokazují. Od první regulérní desky „Hero“ tedy lze čekat dost, tak snad to čekání nebude zbytečné…


Kaša

Kaša:

Řekl jsem si, že z listopadového eintopfu nebudu dělat žádnou kovbojku a rovnou bez okolků vyberu jedno jediné album, přestože zajímavých počinů se v tomto měsíci dá určitě najít hned několik. Důvod? Je docela prostý: Metallica.

Tahle legenda (říkejte si o jejím aktuálním stavu, co chcete, ale je jí) mě kdysi v podstatě přivedla k metalu a na dlouhá léta se usadila pozici mojí personální jedničky co se hudby obecně týče. Dnes už to mám sice trochu jinak a volném času poslouchám jiné party, ale i navzdory tomu na tvorbu této čtveřice nedám dopustit a na chystané album „Hardwired… to Self-Destruct“ se těším jako prase. Zatím mě nijak neodrazuje ani formát dvou disků, protože první dva singly nejsou špatné. Nečekám desku roku, ani žádný posun do neznámých hájů, ale pokud se JamesoviLarsem podaří alespoň navázat na osm let starého předchůdce „Death Magnetic“, tak budu spokojený.

Svoje zraky a slechy tak napínám k 18. listopadu, kdy se „Hardwired… to Self-Destruct“ dostane na pulty obchodů, a něco mi říká, že po hodně dlouhé době nebudu moci za necelé tři týdny dospat.


Atreides

Atreides:

Ačkoliv již mám naposloucháno, a tak novou desku Arkony není možné zařadit do skupiny „těším se”, nelze než zařadit ji na přední příčku listopadového výběru. Polská blacková kultovka se před dvěma lety ozvala s výbornou plackou „Chaos.Fire.Ice“ po zatraceně dlouhé odmlce, nicméně oživení činnosti rozhodně nebylo jen vzpomínkovou událostí na doby dávno minulé a jede se dál. Khorzon letos navazuje další řadovkou „Lunaris“ a rozhodně to stojí za poslech!

Zbylé dva posty budou náležet celkům mnohem mladším. První obsadila švýcarská úderka Bölzer, která na kontě sice má pár krátkých počinů, avšak své vize zabalené do atmosférické směsky black a death metalu hustí z pódia už nějaký ten pátek. Preciznost a vlastní ksicht tohoto dua jim už vynesl slušný zástup fanoušků a účast na velmi zajímavých akcích, nicméně na plnohodnotnou nahrávku se stále čeká – a ta má přijít právě teď. Sám jsem zvědavý, jaké „Hero“ bude a jak bude znít desetistrunný masakr na větší ploše, nicméně lze předpokládat materiál přinejmenším solidní. Těšing!

Zbývající pozice pak náleží skotskému projektu Saor a.k.a. ex-Ársaidh a.k.a. Andymu Marshallovi, který za relativně krátkou dobu existence stačil vypustit do světa dvě plnohodnotné řadovky, přičemž každá nabízí prvotřídní (minimálně v porovnání se zbytkem scény) pagan black řízlý trochou pošty, prodchnutý specifickou atmosférou skotské vysočiny a nábožné úcty k věcem jak dávno minulým, tak nanejvýš současným. Osobně jsem zvědav, kam na třetí řadovce „Guardians“ Andy dospěl, mohu však předpokládat, že v duchu předchůdců rozhodně nepůjde o bezduchou sračku, o jaké není v rámci žánru za posledních deset let (bohům žel) nouze.


Skvrn

Skvrn:

Velkohubá prohlášení nedělávám rád a vím taky proč. Když jsem před měsícem udělal výjimku a vydání nových Urfaust označil za blackmetalovou událost roku, hbitě museli přijít vtipálci z Deathspell Omega a oznámit vydání „The Synarchy of Molten Bones“. Ale co naplat, nepoučitelný budu i dál, nic očekávanějšího se objevit nemůže. Tohle je ta událost, pekelnictvo z Urfaust promine. Francouzi jsou zpět po čtyřleté – v historii kapely nejdelší – odmlce s novým materiálem. Ten bude ve své plné délce hrát sotva půlhodiny, kratčeji než legendární EP „Kénôse“. Absolutní intenzita připravena? Snad. A jeden z vrcholů taktéž, pevně věřím.

Nový materiál tasí i Aenaon, tedy progresivní black metal z řeckých končin. Hodně energie a neskutečný spád, naopak málo svícnů a černokněžnictví. Ačkoliv na dva roky starém „Extance“ Aenaon přes veškeré možné zdání nikterak neinovovali (a mohu prozradit, že tak nečiní ani na novince), fungovalo to skvěle. Uvidíme, jak si povede „Hypnosophy“, seznamovací náslechy nedopadly zle. Třetí volbu pak přenechám sférám mimometalovým. S novinkou „Monument Builders“ vyrukují Loscil, tvůrci dnes již klasických minimalistických ambientních skic. Těším se na zachmuřené podzimní poslechy, potěchu z parádního obalu můžu hlásit již teď.


Onotius

Onotius:

V porovnání s hutným zářím a říjnem bude listopad přeci jen o poznání skromnější. Že bychom se však tenhle měsíc měli kousat nudou, o tom nemůže být řeč. Pokud totiž vychází nová deska Deathspell Omega, bude listopad uchvacující zážitek, i kdyby snad jinak vycházely jen samé HammerFally a podobné nuďárny. Neuchopitelná fascinující hudba plná kreativních nápadů a uhrančivé atmosféry, mrazivě epická, chaoticky technická – snažím se slovy popsat, co se mi vybaví, když se řekne jméno této francouzské blackmetalové modly, a moc se mi to nedaří. To je třeba slyšet. „Paracletus“ je pro mě vrchol, tak jsem zvědav, jak s mým žebříčkem novinka zatřese.

Je prosinec 2013, sedím v autobuse směrem do Krkonoš v ruce třímám „Kafku na pobřeží“ od Harukli Murakamiho a do sluchátek mi hraje „Carved in Stone“ z debutové nahrávky „Roots“ od Saor (tehdy ještě pod jménem Ársaidh). V tu chvíli jsem mocně paralyzován pohlcující atmosférou, jež z té muziky sálá. Tahle lehce nostalgická vzpomínka mi vytane na mysl vždy, když si vzpomenu na tenhle skotský projekt, který nyní přichází s třetí deskou „Guardians“. Pravda, druhé album mě už bavilo o poznání méně, přesto jsem zvědav, jaká novinka bude. Dále se těším, kam se zase posunou post-rockoví Crippled Black Phoenix na své novince „Bronze“. První ukázky zněly celkem lákavě, tak uvidíme, jak zapůsobí deska jako celek.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Vydání nového materiálu Deathspell Omega se dalo dle jistých indicií tušit s předstihem, tudíž ono „překvapení“ související s ohlášením „The Synarchy of Molten Bones“ nebylo zas tak velké a tomu odpovídá i mé očekávání. Prvotřídního blacku se snad dočkám bez ohledu na to, zda se bude jednat o avantgardní chaos nebo vzteklý raw sekec. Šok spojený s něčím neočekávaným by byl rovněž vítaný, ale uvidíme. „Drought“ zas taková velká pecka nebyla… Zato oznámení nových Antaeus překvapilo velmi! Vypuštěný song „Condemnation“ sice neťal do živého, ale dal tušit fúzi obhroublé bestiality „Cut Your Flesh and Worship Satan“ a nelidského fanatismu „Blood Libels“. Případná „dobrá, ale obyčejná“ nahrávka by mě v případě Antaeus mrzela více než od Deathspell Omega. No, a jako třetí partu neuvedu Bölzer, ale Black Hole Generator – blackový vedlejšák Bjørnara NilsenaVulture Industries. EP „Black Karma“ se mi v roce 2006 výborně trefilo do tehdejšího vkusu a vzhledem k tomu, jak moc jsem tehdy full-length chtěl, tak si prostě „Requiem for Terra“ pustit musím.