Archiv štítku: Bonded by Blood

Bonded by Blood – The Aftermath

Bonded by Blood - The Aftermath
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 2.7.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. I Can’t Hear You
02. Shepherds of Rot
03. The Aftermath
04. Crawling in the Shadows
05. In a Wake
06. Repulsive
07. Among the Vultures
08. Show No Fear
09. Restless Mind
10. Left Behind
11. Killing in the Name [Rage Against the Machine cover]

Hodnocení:
Kaša – 4,5/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 4,75/10

Odkazy:
facebook / twitter

Thrashový uragán Bonded by Blood by klidně mohl aspirovat na titul největší kopírky v rámci nové vlny amerických kapel, které těží, ať už v míře přiměřené či nikoli, z odkazu legendárních spolků, které v 80. letech udávaly směr vývoje metalové hudby. Na smysl existence Bonded by Blood a podobných spolků můžeme nahlížet z několika různých úhlů, ať už je to kopie osvědčených postupů, vzdávání úcty svým vzorům, nebo snaha o to, aby oldschool thrash metal nevymizel z povrchu zemského, odpovězte si každý sám. Já sám bych v tom viděl od každého něco, takže si myslím, že jejich existence má svůj důvod.

Tahle kalifornská čtveřice působí na scéně už sedm let, během kterých vydala tři řadová alba (přičtěme jedno EP ve vlastní režii a demo) u labelu Earache Records, což je chlebodárce, který si do své stáje vybírá, alespoň mi to tak přijde, ty kvalitnější spolky. Nechci říct, že by svou kvalitou Bonded by Blood do této stáje úplně nepatřili, protože debut “Feed the Beast” byl docela příjemným albem, u kterého jsem si s chutí zavzpomínal na staré dobré časy, ale sestupná tendence kvality jejich alb je patrná. Chytlavý thrashový koktejl, jehož hlavní ingredience jsou Exodus, Kreator a Slayer, je takový nápoj, kterého bych se papírově neměl jen tak přepít, jenže ejhle, novinka “The Aftermath” mě prostě nebaví. Přestože jsem se opravdu snažil do jejich nového alba dostat a pochopit záměr, se kterým vzniklo (což určitě nebylo způsobit revoluci ve vnímání metalové hudby, ale přinejmenším přinést desítku skladeb, které budou slušně odsýpat), tak se mi to nepodařilo, a musím tak “The Aftermath” pasovat na pozici nejhoršího alba v útlé diskografii Bonded by Blood. Pověsti o důležitosti a zásadnosti třetího řadového alba tedy zůstaly nevyplněny (alespoň doufám) a chlapi ten svůj koktejl nějak nezvládli doladit.

Klasický postapokalyptický cover nikoho nepřekvapí ani neurazí, takže potud se tahle parta drží osvědčeného kopyta. Bohužel od minulého, sice ne tak kvalitního jako byl debut, ale pořád ucházejícího alba “Exiled to Earth” se v sestavě Bonded by Blood událo několik překvapivých změn v sestavě. Odešel kytarista Alex Lee, jehož spolupráce s dnes už jediným kytarovým tahounem Juanem Juarezem patřila k hlavním tahákům jejich tvorby, protože sehraní byli opravdu jedna báseň, nyní vše spočinulo na bedrech Juareze, který se sice snaží, ale druhá kytara chybí. Největší ztrátu však vidím v odchodu zpěváka Jose Barralese. Přiznám se, že jsem na něj kdysi dost nadával, protože zněl místy jako kopie Stevea “Zetra” SouzyExodus, jen s tím rozdílem, že mu chyběla troška dravosti, kterou má veterán z Bay Area na rozdávání, ale pořád to byl vokalista, jehož hlas se dobře poslouchal a do tohohle typu thrashové řezačky se hodil. Nováček v podobě Maura Gonzalese má v sobě trošku HC/punk feelingu a jeho hlas má mnohem blíž k projevu Marka OseguedyDeath Angel říznutého Rogerem MiretemAgnostic Front. Ale to, co Roger a Mark dokáží svým charismatem a uvěřitelností dotáhnout do dokonalosti, u Bonded by Blood vyznívá nudně a někdy dokonce úsměvně, bohužel. Hlas novice za mikrofonem byl aspekt, který mě při poslechu iritoval nejvíc, občas sice přitlačí na pilu a je to lepší, ale takových momentů je málo.

Nechci se nějak hlouběji rozepisovat o hudební stránce či dokonce jednotlivých skladbách. Kdo dočetl až sem, tak mu musí být naprosto jasné, jak album bude znít. Ale jen pro pořádek. Představte si tři čtvrtě hodiny thrash metalové rubanice toho nejzákladnějšího charakteru, občas chaotické sólo ve stylu citovaných hudebních hrdinů a bicí artilerie. Chlapci sice i přes svůj relativně nízký věk umí hrábnout do strun a mlátit do bicích, o tom žádná, ale skladbám chybí něco, co by z “The Aftermath” učinilo zajímavější kolekci než jen další z dlouhé řady alb, které v tomto ranku v poslední době vznikly.

Abych tady nehanil celé stádo, tak existují i výjimky, kapely jako Evile, Fueled by Fire, Warbringer či Municipal Waste nejsou stejně jako Bonded by Blood kdovíjak originální úkazy na scéně, přesto jsou jejich alba o (minimálně) třídu lepším posluchačským zážitkem, než je současná tvorba Bonded by Blood. Důvod je mi neznámý a pídit se zde po něm nebudu, to není účel. Nic to však nemění na tom, že všechny poslechy, které jsem v souvislosti “The Aftermath” absolvoval, byly vlastně nudou a musím přiznat, že do konce jsem to vydržel jen občas a ve většině případů ve chvíli, kdy jsem se při poslechu začetl a přestal tak jejich hudbu pořádně vnímat. V opačném případě jsem doslova odpočítával minuty. Ale dobře, nebudu svině a zmíním dvě písně, které alespoň trochu vyčnívají a při jejichž poslechu jsem se docela bavil – titulní “The Aftermath” a dobrým sólem protkaná “Crawling in the Shadows”, toť vše. Závěrečný cover “Killing in the Name” z pera Rage Against the Machine byl pro mě docela překvapení a musím přiznat, že borci se s ním poprali nad očekávání dobře.

Abych tady na Bonded by Blood nekydal jen kopu hnoje, tak je na druhou stranu musím pochválit, že i když je jejich aktuální hudební podoba vcelku nudná, tak ze živých záběrů, které jsem měl možnost vidět (naživo jsem to potěšení/smůlu neměl), mi přijde, že je hraní baví, že to dělají pro radost a to se v dnešní době cení. Přestože jsem slyšel už daleko horší alba, a to i v rámci žánru, tak mi nezbývá, než udělit Bonded by Blood pouze podprůměrné hodnocení a zaposlouchat se radši do debutu. A vám bych doporučil to samé. Kdo thrash metal už nějakou dobu poslouchá, slyšel všechno v několika mnohem povedenějších variantách, pokud se do tohoto stylu teprve dostáváte, zkuste to jinde a “The Aftermath” se radši vyhněte.

Bonded by Blood


Další názory:

Nemohu si pomoct, ale Bonded by Blood jsou z mého pohledu naprosto zbytečná kapela, která jen vzala to, co už někdo vymyslel a zahrál (a nutno, že zahrál mnohem lépe) před čtvrtstoletím, a nyní s tím rádoby znovu dobývá svět. Což o to, já samozřejmě nic nemám proti oldschool muzice, naopak ji mám velmi rád, ale jaksi – už je z principu – od oldschool kapel. Od těch mladších, což je i případ Bonded by Blood, bych – když už chtějí mermomocí vycházet z klasiků a ctít tradice, které sami nezažily – přece jenom chtěl alespoň minimální známku nějaké invence nebo svěžího větru, ne prostě obšlehnout svá oblíbená alba a tvářit se, jaké to není cool umění. Něco takového je však pro Bonded by Blood zjevně sprosté slovo. Ne, že by se “The Aftermath” poslouchat nedalo, to se zase poslechnout dá, ortodoxní fandové thrashe možná i budou spokojeni, ale mám-li mluvit sám za sebe, deska jen tak ubíhá někde okolo, člověk ji po chvíli přestane vnímat, nic pořádného se na ní neděje, furt to samé dokola, v podstatě tam ani není deset songů, ale jeden song desetkrát pod různými názvy. Výsledek tedy jen prohučí okolo a na nic víc se nezmůže. Jediné, co člověka alespoň trochu vytrhne z letargie je až závěrečný cover “Killing in the Name” od kultovních levičáků Rage Against the Machine, ale ta vlastní tvorba… poslouchat to jde, ale není k tomu jediný důvod, druhý den si na tuhle placku ani nevzpomenete. Když jsem se opravdu nutil k tomu, abych našel alespoň jeden světlý moment, jako jediná mi vylezla čtyřka “Crawling in the Shadows”, ale jinak vážně slabota…
H.


Brutal Assault 15 (pátek)

Brutal Assault 15
Datum: 13.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aura Noir, Bleed from Within, Bonded by Blood, Callisto, Cannibal Corpse, Catamenia, Converge, Crushing Caspars, Devin Townsend, Devourment, Gaza, Hypnos, Ihsahn, Ill Niño, Kalmah, Kylesa, Lock Up, Mnemic, Monstrosity, Napalm Death, Necrophagist, Proghma-C, Sigh, Sybreed

H.: Den začíná se Sedovými oblíbenci Bleed from Within. Redakční kolega by mi asi do smrti neodpustil, kdybych je vynechal, ale asi ještě víc ho naštve, když tu veřejně vyhlásím, že nestáli za nic (smích). Deathcorový průměr, hráli slabou půlhodinku a i na takhle krátké časové ploše mě nudili. Zjevně se snažili, aby vypadali fakt jakože drsně, ale věřte jim to. Tomu zpěvákovi nevěřím ani to, že už má občanku (smích).

Seda: Šéfredaktorovi se tato kapela vůbec nelíbí, já mám přesně opačný názor. Slyšel jsem jejich obě dvě desky a obě jsou velice kvalitní. Jejich vystoupení bylo rychlé, protože jim pořadatelé moc času nepřiřadili, což je určitě škoda. První song jsem nestihl, protože byly velké fronty u vstupu, a tak pořádně vnímám až zhruba od třetí písně. Stihl jsem ale hlavní hity jako “The Healing” nebo poslední “Servants of Divinity”.

Seda: Po Bleed from Within jsou na řadě Gaza, kteří mají společné turné ještě s Kylesou a Converge. Gaza už jsem před Brutal Assaultem hodnotil jako slabší Converge a bylo tomu tak i na koncertě. S tím, co jsme pak viděli večer, se to nedalo moc srovnávat. Gaza byla průměrná a u mě trošku zklamání.

H.: Proghma-C byli přinejmenším zajímaví. Přemýšlivá progresivní muzika s civilním projevem. Dlouhé skladby dávaly možnost vytváření mnoha barvitých hudebních ploch. V jedenáct dopoledne to sice tolik nevyzní, ale rozhodně mě zaujali natolik, že zkusím podrobněji prozkoumat i jejich debutovou desku “Bar-do Travel”.

Seda: Slyšel jsem začátek, ale protože se blížila autogramiáda Bleed from Within, musel jsem odejít.

H.: V tuto chvíli měli původně nastoupit Алконост z Ruska, jenže nedostali potřebná víza, tudíž z programu vypadli. Místo nich se na pódiu objevují thrashující Amíci Bonded by Blood, kteří byli přesunuti ze čtvrtka. Moc mě to tedy nebavilo – průměrná hudba, průměrné vystoupení. Ti Алконост by byli určitě lepší…

Seda: Kdybych měl Callisto naposloucháno, bavilo by mě to víc, jelikož jsem ale vše slyšel poprvé, moc mě to nebavilo.

H.: I s další formací po Callisto zůstáváme ve Finsku, jen ten žánr se nám trochu mění. Catamenia byla vcelku dobrá, ale rozhodně ne omračující. Půlhodina v jejich společnosti však vesměs nenudila.

Seda: Tady jsem po začátku dne slyšel konečně něco dobrého. Catamenia mě poměrně bavila a zřejmě si seženu nějaká jejich alba. Palec nahoru.

H.: O dost lepší už to bylo s Devourment. Brutal death metal sice není můj šálek čaje a normálně mi jejich tvorba přijde jako nudný binec, síla takovýhle skupin ale tkví především v koncertování a to Devourment potvrdili. Ultra nářez pro otrlé, avšak hodně zábavný.

H.: Ještě lepší byla Kylesa. Ta se mi opravdu líbila. I když tahle kapela hraje hodně heavy, při vystoupení všichni členové pařili jak na nějaký skočný punk. Škoda, že jsem z nich musel odejít v půlce, abych stihl autogramiádu japonské kamikadze Sigh. Víc vám o Kylese řekne Seda, ten je viděl celé:

Seda: Ač se kolegovi líbili, mě to nebavilo. Z desky mi přišla Kylesa velice zajímavá, naživo to pro mě ale vyznělo všechno stejně, a tak jsem se spíše nudil [aha, tak vám toho zase tolik neřekl (smích) – pozn. H.].

H.: Na Monstrosity a Kalmah jsem si já vybral povolenou přestávku. Jen druhé jmenované jsem po očku sledoval z dálky, vcelku se mi ani nezdáli nijak špatní, ale rozhodl jsem se radši šetřit si své dolní hnáty na večerní program. Už jen proto, že Kalmah prostě není záležitost, jejíž zmeškání by mě jakkoliv mrzelo.

Seda: Normálnímu death metalu příliš neholduji a Monstrosity jsem vůbec neznal. Show byla ale dobrá a tak fanoušky kapely potěšili. Mě to bavilo pouze chvílemi.

Seda: Zato melodický death metal, ten už můžu. Children of Bodom byli zklamáním, ale Kalmah zahráli lépe. Sice jsem naposloucháno taky neměl, ale bavilo mě to.

H.: Za Sigh bych Shindymu nejradši olízal kulky (obrazně řečeno (smích)). Konečně jsem měl možnost vidět tyhle šílence naživo. Kdo by to byl do nich řekl, že předvedou takové zlo. Na autogramiádě to byli typičtí Japonci – tišší, usměvaví, nenápadní – a na pódiu pak rozjedou takovou jízdu. Dr.Mikannibal doslova šílela, politá krví a více neoblečená než oblečená (sukně byla tak mini, že zjistit barvu jejích spoďárů nebyl problém (smích)) řvala jak drak, plivala okolo sebe oheň, zapalovala knížky, akorát to závěrečné číslo se jí lehce nepovedlo a zapálila omylem odposlech. Vrchní mozek Mirai ji v řevu zdatně doplňoval… řeknu vám, byl to vážně zážitek, dívat se na ty dva, jak tam řádí. Hrálo se hlavně z posledních dvou desek “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien” (třeba “Introitus/Kyrie”, “Inked in Blood”) a “Scenes from Hell” (např. “Prelude to the Oracle”), ale na závěr zazněla i předělávka “Black Metal” od kultovních pekelníků Venom.

Seda: Peklo! Takovou jízdu jsem od Sigh nečekal, pokud se tu objeví příště, určitě musí do večerních hodin. Jedno z nejlepších vystoupení vůbec.

H.: Crushing Caspars toho podle mě zas tolik nepředvedli. Neurážející a skočné HC z Německa, až moc se ohlížející za newyorskou školou. Poslouchat se to dalo, ale oproti předcházejícímu masu neměli šanci.

H.: Zde měli původně přijít na řadu Bal-Sagoth, ale chlapi tak trochu nestihli letadlo, tudíž si prohazují místo se Sybreed, kteří měli původně zahrát v sobotu po obědě. Švýcarské disko mě celkem bavilo, jejich placku bych si sice v životě nekoupil, ale na koncert jsem se podíval s chutí. Největší pozornost bez problému poutal obrovitý snědý basák neustále házející svým jedním copánkem.

H.: V programu je další změna, resp. prohození dvou skupin. Necrophagist musí zahrát dříve, takže se posouvají o dvě hodiny dopředu a vyměňují si pozici s Mnemic. Abych řekl pravdu, na Necrophagist jsem se těšil opravdu hodně, ale ve výsledku mě jejich technický death nejenže nenadchl, ale úplně zklamal. Nemůžu si pomoct, ale bylo to prostě jednotvárné a nezajímavé. Kdybych byl ožralý jak prase, tak bych to neřešil a lítal v kotli, ale za střízliva mě to prostě nebralo. Navíc schytali ne moc povedený zvuk, takže si ani posluchač nemohl pořádně vychutnat všechny ty jejich vyhrávky, finesy a závody po hmatnících. Ani brutální zařezávačka “Seven” mi náladu nespravila.

Seda: Bohužel další death metal, tentokrát ale veliké zklamání a já jsem asi po dvou písních odpočítaval čas, kdy odejdou.

H.: Program pokračuje na vedlejší stage dalším death metalem – znovuobnovenou domácí veličinou Hypnos, pro něž byl Brutal Assault koncertní premiérou po znovuobnovení činosti. Říkejte si, co chcete, ale Brunova smečka zakopala Necrophagist hluboko pod zem! To byla jízda! Začátek byl skoro až dojemný, když Bruno nastoupil v bílé košili s plachtou “We’re back for you”, zbytek vystoupení se však už nesl v brutálním tempu nekompromisního a hodně kvalitního deathu.

Seda: Pro dnešek jsem měl dost death metalu, ale rozhodl jsem se, že Hypnos zkusím, když už jsou od nás. Bál jsem se výsledku jako Necrophagist, ale Hypnos překvapili. Česká kapela v těžké konkurenci obstála a byl to jeden ze světlejších momentů dne.

H.: Jedním ze zástupců těch modernějších žánrů na festivalu byli Ill Niño. Docela to šlo se na to dívat a metal v jejich podání průjem rozhodně způsobit nemůže, ale přece jenom mě tam štvaly ty čisté vokály. Řvací pasáže byly mnohem lepší (smích). V půlce jsem odešel trochu ulevit nohám před večerním programem.

Seda: Když jsme se s H. bavili o kapelách, tak většinu z mého “wishlistu” odsoudil, že se to tam nehodí. Když jsem ale viděl jeden videoklip od Ill Niño, tak moje kapely tam seděly mnohem více (smích). Ale docela mě to překvapilo, protože to nebyla žádná slaďárna, ale poměrně tvrdá hudba. Takže u mě překvapení.

H.: Mnemic se mi tedy moc nelíbili. Ještě si pamatuji, jak mi v období prvních dvou desek přišli jako celkem solidní skupina (i když nějak odvařený jsem z nich nebyl ani tehdá, to je pravda), po odchodu původního zpěváka se mi však zamlouvají méně a méně. A koncert v Josefově na tom nic nezměnil, jen mi to spíše potvrdil. Průměrný výstup z mého pohledu.

Seda: Místo Mnemic jsem si šel vystát místo na mé favority Converge.

H.: Converge nahodili laťku kvality o několik tříd výše. Ze studiových nahrávek mě to nebaví, ale koncert byl úplně někde jinde. Koho jejich set nepřeválcoval, ten se asi díval na jinou skupinu. Všichni členové po pódiu skákali jak šílení, zvláště zpěvák s baskytaristou v tom excelovali. Energie se ze stage přímo valila. Mikrofon házený přímo do diváků byl jen třešničkou na dortu.

Seda: Jeden z mých tří headlinerů. Musím říct, že takovouhle energii jsem vůbec nečekal. Zpěvák už asi půlhodinu před vystoupením různě pobíhal vzadu a rozcvičoval se. Poměrně často se bavil se zvukařem, aby byla show co nejlepší. A výsledek byl skvělý. Z nové desky zazněly třeba “Axe to Fall”, “Dark Horse” anebo “Reap What You Sow”. Ze starších hitů třeba “Concubine”. Určitě jeden z top vystoupení dne.

H.: Lock Up možná do posledního písmenka naplňují význam slov all-star projekt, ale ani to jim nepomohlo k tomu, aby mě strhli. Hudebně to byl sice pořádný grind-deathový bordel, ale ne… jako celek se mi to moc nelíbilo.

H.: Koncert z jiné planety předvedl Devin Townsend. Ano, čekal jsem, že to bude dobré, ale ne, že to bude takto úžasné. Devin se ukázal jako skvělý bavič už při zvukovce, kde svými prupovídkami (některé z nich byste však spíše než skoro-čtyřicátníkovi připsali na vrub puberťákovi (smích)) a tanečky krátil dlouhou chvíli všem přítomným fanouškům. Jako na povel, hned jak vzal Devin poprvé do ruky kytaru, se ze vteřiny na vteřinu spustil neuvěřitelný chcanec, který dotvořil unikátní atmosféru. První polovina vystoupení byla naprosto dokonalým zážitkem, ta druhá už šla lehounce dolů (možná to bylo i výběrem skladeb), ale nic nemohlo zkazit můj dojem, že kdybych za celý festival viděl jenom Devina, stejně by se vyplatilo přijet.

H.: Oproti uvolněnému a upovídanému kanadskému plešounkovi vypadali Cannibal Corpse jako banda bručounů, kteří se neumí pobavit. Jejich show ala “postavíme se na jedno místo a budeme hoblovat, dokud nepadneme” ocenil velký kotel, já osobně však nikoliv. A to i přes fakt, že zahráli mojí oblíbenou pecku “Death Walking Terror”.

H.: Na řadě je další velký umělec, bývalý frontman legendárních Emperor, Ihsahn z Norska. Když už jsem zmínil ty Emperor, tak tím rovnou mohu začít – nic z jejich tvorby nezaznělo. Přestože bylo slibováno, že kultovní vály budou, žádné “Inno a Satana”, žádné “I am the Black Wizards”, žádné “The Loss and Curse of Reverence”, nic takového se nekonalo. Jenže… je to vůbec špatně? Na jednu stranu musím říct, že ano, trochu mě to mrzelo, ale na druhou, stará alba Emperor toho se současným Ihsahnovým hudebním rozpoložením zas tolik společného nemají a tím, že hrál jen ze svých tří sólovek, se koncert netříštil ve stylových kotrmelcích a držel hezky pohromadě. Největší prostor samozřejmě dostalo aktuální “After” (“The Barren Lands”, “A Grave Inversed”, “Frozen Lakes on Mars”), ale došlo třeba i na takové “Scarab” nebo “Unhealer” z předchozího “angL”. V přímém souboji dvou progresivních veličin u mě sice o kousek vyhrála Kanada, ale i norský vyslanec vystřihl naprosto skvělý set.

H.: Z progrese skok opět do brutality. Grindoví nestoři Napalm Death mě oproti Cannibal Corpse bavili a evidentně bavili i davy vytrvale pařících kotelníků. Napalm Death jsou sázka na jistotu, ti snad ani blbé koncerty neumí.

H.: Na letošním Brutal Assaultu se rozhodně nevyplatilo jít spát před koncem programu. No řekněte sami, vždyť jen blázen by si nechal ujít tak exkluzivní záležitost jako Aura Noir. Apollyon (Immortal, ex-Dødheimsgard, ex-Gorgoroth) a Blasphemer (ex-Mayhem)… to je sestava, jež nemůže nechat chladným žádného black metalistu. Kolikrát jsme už měli možnost vidět je spolu na pódiu? U nás vůbec poprvé. O to víc ale zamrzí neuvěřitelné technické problémy, které je provázely, přesněji řečeno šlo o problémy s kytarou. Ta totiž neustále vypadávala, jindy na ni Blasphemer valil jak drak a nebylo nic slyšet (bylo na něm vidět, že je opravdu hodně nasraný, jeho procítěné “Fuck!” bylo slyšet daleko od pódia). I přes neustálé zkoušení různých kytar to nakonec dopadlo odvařením zesilovače (což Apollyon lakonicky komentoval ve smyslu, že hrají tak tvrdě, že to aparatura nezvládá). Když už se jim ale podařila odehrát víc jak polovinu songu v kuse bez výpadku kytary, byl to neuvěřitelný nářez. Všichni členové Aura Noir jasně dokázali, že své pevné místo v historii žánru nemají náhodou. A Apollyonova basa je prostě lahůdková. A pak, že black metalisti prý neumí hrát, pche… Já jsem si i přes haprující techniku Aura Noir užil parádně a jsem rád, že si díky Shindymu mohu odškrtnout další kapelu, kterou jsem chtěl už hodně dlouho vidět.