Archiv štítku: Borknagar

Norští Borknagar představí v Brně a Bratislavě novou desku

Borknagar, Kampfar, DiabolicalBorknagar (NOR), Kampfar (NOR), Diabolical (SWE)
18. 4. 2016
Brno, Melodka 

Borknagar (NOR), Kampfar (NOR), Diabolical (SWE)
20. 4. 2016
Randal, Bratislava 

Do brněnské Melodky a bratislavského Randalu se chystají tři prověřená jména severského metalu. Progresivní viking/folk metal v podání Borknagar, pagan black metal Kampfar a death/thrash Diabolical. Právě Borknagar představí na turné zbrusu novou desku Winter Thrice (2016).

Borknagar založil v norském Bergenu v roce 1995 kytarista Øystein Garnes Brun s cílem tvořit melodičtější hudbu a posunout tak hranice black metalu. Debutová deska se ještě nesla v žánru viking black metalu, ale od druhého alba The Olden Domain do hudby Borknagar začaly pronikat progresivnější prvky.

Právě k období druhé desky se také vrací aktuální novinka Winter Thrice, jak potvrzuje kapela samotná. „Název Winter Thrice – Trojí zima může těm, kteří nás sledují už déle, připadat povědomý. Hudebně i textově album jasně odkazuje do časů alba The Olden Domain, zároveň je však obrovským skokem vpřed. Doslovně je ten název odkazem ke třem po sobě jdoucím zimám, které podle severské mytologie předznamenaly zánik světa. Zbytek je na vaší vlastní představivosti,“ prohlásila kapela.

Supportem na turné Borknagar jsou Kampfar, další stálice norského extrémního metalu, která propaguje stále aktuální desku   Profan (2015). V Česku se Kampfar objevili naposledy loni v prosinci, kdy doprovázeli na turné Gorgoroth. Třetí kapelou v sestavě jsou švédští Diabolical, kteří sázejí na death/thrash metal tradičního ražení.

Vstupenky na koncerty Borknagar a spol jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích. Bližší informace na webu www.obscure.cz.

Facebook, videa:

FB event – Brno: https://www.facebook.com/events/1657176241199144/
FB event – Bratislava: https://www.facebook.com/events/1010635949009753/

Borknagarhttps://www.youtube.com/watch?v=NDrrKv2wjvk
Kampfarhttps://www.youtube.com/watch?v=3deZDltV-Fc&nohtml5=False
Diabolicalhttps://www.youtube.com/watch?v=1cGOG_kPXZg

Související linky:

https://www.facebook.com/borknagarofficial/
https://www.facebook.com/kampfarofficial/
https://www.facebook.com/diabolicalofficial/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Borknagar: info o albu

Norové Borknagar odhalili podrobnosti o své nové desce. Ta se jmenuje „Winter Thrice“ a vyjde 22. ledna skrze Century Media Records. Lyric video k písničce „The Rhymes of the Mountain“ sledujte na YouTube, obal prohlížejte tady, tracklist se nachází níže:

01. The Rhymes of the Mountain 02. Winter Thrice 03. Cold Runs the River 04. Panorama 05. When Chaos Calls 06. Erodent 07. Noctilucent 08. Terminus


Novinky 16-7-15

>>> Norové Borknagar hlásí, že již kompletně dokončili své další studiové album. Objevit by se na něm mělo osm skladeb (v limitované edici o jednu víc).

>>> Rumunští folk metalisté Bucovina aktuálně pracují na svém třetím studiovém albu. Koncert k vydání počinu byl ohlášen na 5. prosince, takže nahrávka se nejspíš objeví někdy v téhle době.

>>> Američané Coal Chamber, kteří letos vydali své comebackové album „Rivals“, zveřejnili nový klip právě k této nahrávce. Volba padla na titulní song – sledujte na YouTube.

>>> Experimentálně noisový projekt Gnaw Their Tongues z Nizozemska odtajnil detaily o své další desce – jmenovat se bude „Abyss of Longing Throats“ a vyjde 7. srpna. Obal zde, tracklist následuje:

01. Lick the Poison from the Cave Walls 02. Through Flesh 03. Abyss of Longing Throats 04. From the Black Mouth of Spite 05. The Holy Body 06. And They Will Be Cast Out into Utter Darkness 07. Up into the Heavens Down into the Circles of Hell

>>> Americká zpěvačka Lana Del Rey zveřejnila první písničku ze svého nadcházejícího počinu „Honeymoon“. Titulní „Honeymoon“ najdete k poslechu na YouTube.

>>> Projekt Lethe, na němž se podílejí Tor-Helge Skei (Manes) a Anna Murphy (Eluveitie), vydal nový singl s názvem „Forever“ – poslouchat a stahovat jej můžete na zde (přebal zde). Nejedná se ovšem o ukázku z chystané druhé desky – jde o nealbovou píseň.

>>> Marilyn Manson má na kontě nový videoklip ke své poslední nahrávce „The Pale Emperor“. „Third Day of a Seven Day Bingeƒ“ můžete sledovat na YouTube.

>>> Nový videoklip pustili do světa rovněž Rakušané The Devil & the Universe. V jejich případě se jedná o titulní píseň poslední desky „Haunted Summer“ – sledujte opět na YouTube.

>>> Hned dvě novinky přicházejí z tábora heavy/glam metalových veteránů W.A.S.P. Tou první je odchod bubeníka Mikea Dupkeho. Tou druhou pak detaily o chystaném albu „Golgotha“ – to vyjde 2. říjen, s tímto přebalem a následujícím tracklistem:

01. Scream 02. Last Runaway 03. Shotgun 04. Miss You 05. Fallen Under 06. Slaves of the New World Order 07. Eyes of My Maker 08. Hero of the World 09. Golgotha


Novinky 29-4-15

Assessor - Štvanice

>>> Čeští kultovní thrash metalisté Assessor se rozhodli opětovně – a prý „nejspíš definitivně“ – ukončit svou činnost. Podrobnější důvody kapela nesdělila.

>>> Další deska norské formace Borknagar vyjde na podzim u firmy Century Media. Mixování počinu proběhne v červnu. Jako host se na nahrávce představí Kristoffer Rygg z Ulver.

>>> Zámořský black metalový projekt Cobalt začne v červnu natáčet nástupce desky „Gin“ z roku 2009 – novinka ponese název „Slow Forever“ a vyjde u Profound Lore Records. Půjde o první album kapely, na němž se nebude podílet zpěvák Phil McSorley, jedna polovina někdejšího tvůrčího dua. Jeho kolega Erik Wunder se nechal slyšet, že se na chystaném albu představí nový vokalista.

>>> Další deska zámořských Deftones, která naváže na počin „Koi No Yokan“ z roku 2012, vyjde 25. září. Další podrobnosti prozatím nejsou k dispozici.

>>> Norští black metalisté Djevel streamují titulní song své čerstvé desky „Saa raa og kald“, jež vychází zítra – poslouchat můžete na YouTube.

>>> Legendární švédští rockeři Europe vypustili do světa nový klip k songu „Days of Rock’n’Roll“ – sledovat můžete na YouTube. Písnička pochází z čerstvé novinky „War of Kings“, jež vyšla v březnu.

>>> Pražská formace Mindthorn hlásí, že se pustila do příprav dalšího alba s názvem „Black Shine of the Gloom pt.II“, na němž by se mělo objevit deset skladeb. Demoverze tří z nich – jmenovitě „Manipulate“, „Cryptic“ a „Try to Reborn“ – jsou ke slyšení na Bandzonu.

>>> Chystaná deska „Valley of Tears“ britských heavy metalových veteránů Tank byla z původně plánovaného 8. června přeložena až na 18. září. Kytarista Cliff Evans jako důvod uvedl, že kapela potřebuje více času na mixování nahrávky.


Cronian – Erathems

Cronian - Erathems
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 8.11.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Cold Wave Eruption
02. Ecocracy
03. Drifting Station
04. Moments and Monuments
05. Blackwater Horizon
06. Core Resiliency
07. Chemical Dawn
08. End(durance), Part III
09. Full Moon Inferno [bonus]

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Norská extrémní progresivní scéna je vskutku plodná a kapel se k ní dá zařadit opravdu hodně, přičemž většina z nich se může pyšnit zavedeným jménem a řadou příznivců. Zajímavé ale je, že když se v tom začnete trochu šťourat, vyjde vám, že většina těchto kapel je více či méně personálně spřízněná a není žádnou výjimkou, když nějaký konkrétní hudebník funguje třeba i ve třech i více věhlasných formacích či projektech. A přesně to je i případ jistých Cronian. Tato kapela (nebo spíše projekt, protože Cronian fungují výhradně na studiové bázi) je dítkem dvou mužů, jimiž jsou Øystein Garnes Brun a Andreas Hedlund, a ti obeznámenější čtenáři už teď mají asi jasno. Oba tito pánové figurují v sestavě slovutných Borknagar, přičemž mistr Hedlund (známý spíše pod pseudonymem Vintersorg) dále funguje v rámci svého sólového projektu, v kapele Otyg a ještě v dalších formacích. V obou případech tedy jde o nesmírně zkušené hudebníky, kteří mají navíc pod společnou hlavičkou Cronian na kontě už dvě plnohodnotné desky. Všechny předpoklady tedy mluví v jejich prospěch, tak se pojďme podívat, jak novinková, v pořadí třetí a jménem “Erathems” pokřtěná deska Cronian dopadla.

Jelikož je “Erathems” prvním albem Cronian, se kterým mám tu čest, před vlastním poslechem jsem trochu hledal, co od toho můžu čekat, a dočetl jsem se, že prý progresivní metal. Fajn, progresivní metal opatřený skladatelským rukopisem Øysteina Bruna a Vintersorgovým vokálem, to zní vážně lákavě, takže jsem se chutě pustil do poslechu, a ani jsem “Erathems” nedoposlouchal a už jsem kroutil hlavou. Můj první dojem z desky byl totiž až trapně prostý – Borknagar 2 s občasným připomenutím Vintersogových sólovek. A ono se není moc čemu divit. Vintersorg je skutečně nezaměnitelný zpěvák a Øystein G. Brun se podle všeho svoji kytarovou hru ani nesnaží nějak rozlišovat… Jestli vám tedy připadá, že melodika a kytarový základ “Erathems” opravdu dost připomínají současnou tvorbu Borknagar, máte naprostou pravdu, protože to vážně přeslechnout nelze. Na druhou stranu by ale bylo pošetilé “Erathems” jen tak odstřelit jako kopírku a důvody jsou pro to dva – zaprvé je ta deska vážně dobrá a zadruhé to není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Ono je to svým způsobem znát hned zkraje. Ano, Borknagar z toho koukají na všechny strany, ale něco vám stejně říká, že je to přeci jen trochu jiné. A když se do “Erathems” trochu zaposloucháte, postupně to začne vycházet na povrch. Co? Neuvěřitelné bohatství téhle desky, protože je to právě to, co ji přes všechny styčné body odlišuje od Borknagar. Ačkoli je to z velké části dílem kláves, “Erathems” je deska bohatá na celou řadu “nástrojů”, které z ní dělají studnici, v níž se na první pohled trochu chaoticky a nevýrazně, ale ve výsledku zcela funkčně převalují desítky motivů i samotných zvuků, které ve vhodných chvílích vyplouvají na povrch, vzájemně symbiotizují a ve výsledku tvoří stejně důležitý pilíř soundu celé desky, jako jsou kytary nebo vokál. I když to ale ze začátku může vypadat, jako by ta masa klávesových rejstříků splývala a působila spíše samoúčelně, není tomu tak a naopak jde o ukázkový případ, jak s tímto nástrojem nakládat. Klávesy zde totiž nejsou jen na okrasu a k tomu, aby dodaly epický feeling, ale je radost poslouchat, jak citlivě je nakládáno s jejich potenciálem a jak je ve vhodných momentech užíváno nejrůznějších rejstříků, a to takřka výhradně ku prospěchu věci. Jednou je to žesťový sbor, podruhé jemné zvonky, jindy mix toho i dalších možností, ale jakkoli se nabízí námitka, že album s tak důležitým postavením kláves bude pořád jedno a to samé do kolečka, právě inteligentní způsob využití tohoto mocného nástroje a z něj plynoucí bohatství, o kterém padla řeč výše, “Erathems” markantně přidává na přitažlivosti.

Pokud se mezi čtenáři této recenze pořád ještě nachází někdo, koho povídání o zásadní roli kláves na albu děsí a má za to, že se Cronian snaží zabodovat prvoplánovou syntetizovanou rozmáchlostí, i ten může být v klidu, protože na dně tohoto eintopfoidně působícího, leč perfektně namíchaného guláše se nenachází nic jiného než poctivá muzikantská práce. Nezaměnitelná Brunova kytara dodává typicky rozvážné riffy i melodické vyhrávky, ale kdo poslouchá pozorně, ten si nezřídka kdy povšimne nejrůznějších poloh, které v dosavadní repertoáru tohoto kytaristy mimo Cronian nenajdeme. Jde především o různé experimenty se stavbou a navazováním melodií, strukturou dílčích částí skladeb i sóly. Právě zde se naplno projevuje kýžená progrese, a ačkoli je pořád poznat, z čího pera tyto party pochází, je úplně vidět, jak pan Brun zkouší všechny možné nápady a postupy, které by mu u Borknagar neprošly. Co se týče bicích, upřímně nechápu, jak se je ústřednímu duu hudebníků podařilo naprogramovat. I když to podle všeho vypadá, že do škopků zde skutečně tluče automat, bicí jsou nejen že technicky promakané, ale mají parádní dynamický zvuk – úplně jak od živého a zatraceně dobrého bubeníka! Ohledně vokálů toho pak k popisu moc není, protože Vintersorg exceluje jak v čisté, tak v ostré poloze, a pěvecké výkony tak kvalitativní úroveň celé nahrávky jednoznačně dorovnávají.

“Erathems” funguje jak v reálném čase, tak když se na něj člověk podívá s odstupem jako na celek, a děje se tak ze dvou důvodů – zaprvé je každý takt téhle desky napsaný opravdu výborně, všechny skladby bez výjimky jsou skvělé a jednoduše řečeno je pořád co poslouchat a stojí to za to. Zadruhé se díky obratné práci se strukturou desky podařilo dosáhnout toho, že i při značné stopáži “Erathems” neztrácí přitažlivost a nezačíná nudit. Může to znít trochu jako utopie, ale “Erathems” je zkrátka živoucím důkazem, že šestapadesát minut dlouhé a klávesami od podlahy po strop natřískané album může být nejen dobré, ale dokonce přímo skvělé. Materiál, který se tu sešel, je totiž opravdu výtečný a posluchačsky nesmírně přitažlivý, takže se na to vážně stačí jen trochu soustředit a Cronian se vám odvděčí vskutku působivým zážitkem. Deska “Erathems” jen potvrzuje, jak silná je současná norská scéna, a i když nejde o úplný a bezchybný hudební démant, rozhodně se jedná o nahrávku, kterou by si neměl nechat ujít žádný příznivce inteligentní progrese. Za mě absolutní spokojenost a zatraceně silná osmička k tomu.


Brutal Assault 18 (sobota)

Brutal Assault 18
Datum: 10.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aborym, Behemoth, Borknagar, Carpathian Forest, Ihsahn, In Vain, Leprous, Opeth, Primordial, Saturnus, Solefald, Vreid, War from a Harlots Mouth, We Butter the Bread with Butter

H.: Člověk si to doma hezky všechno naplánuje, jaké kapely chce vidět a jaké nesmí minout, ale realita na místě je vždycky jiná, takže domácí grindové fekálníky Gutalax a americko-české death metalové veterány Master poslouchám jen přes kopeček ze stanu. HCčko od Crushing Caspars mě zase vůbec netankuje, takže poslední den Brutal Assaultu 18 pro mě pořádně začíná až s německou mathcorovou formací War from a Harlots Mouth. A přestože se jedná o další druh muziky, jakou si doma nepustím, jak je rok dlouhý, na koncertě ta kapela byla výborná. Naprosto suverénní, všichni muzikanti na své nástroje hráli s obrovským nasazením a většinou se hýbali přesně do rytmu muziky, což vzhledem k její krkolomnosti vypadalo vážně zajímavě. A platí to i o vokalistovi Nico Webersovi, jenž sice nehrál, ale zato do mikrofonu řval úctyhodným extrémním vokálem. I přes složitost své hudební produkce a poměrně slušnou aktivitu však War from a Harlots Mouth hráli naprosto bezchybně a z pódia to působilo prostě skvěle. Na kapelu se vyplatilo zajít ještě i z jiného důvodu – pár dní po Brutal Assaultu War from a Harlots Mouth ohlásili, že si na konci roku dají přestávku na neurčito, takže minimálně na nějakou dobu to byla poslední možnost je u nás vidět.

H.: Po War from a Harlots Mouth nastupuje další skupina s divným a dlouhým názvem začínajícím na “W” – We Butter the Bread with Butter. Což je jen tak mezi námi asi nejvíc cool název kapely, co jsem kdy viděl (smích). Německá čtveřice sice svým vzhledem připomínala spíše následovníky Tokio Hotel, ale to bylo asi tak všechno, co by se teoreticky dalo vytýkat. Šlo totiž o suprovou a energickou show, která nenudila ani minutku. Deathcore mi sice povětšinou přijde jako docela nudný styl, ale v podání We Butter the Bread with Butter, tedy silně podmáznutý hodně hitovou diskotékou, je to naopak strašně chytlavá a zábavná záležitost. Hudebníci byli navíc velmi přátelští, pohodová komunikace a bylo na nich doslova vidět, jak jsou ohromně nadšení skvělou odezvou od publika a velkým kotlem, což evidentně v takové míře nečekali. Mimoto jsou We Butter the Bread with Butter další kapelou, u níž musím speciálně pochválit bubeníka, protože Can Özgünsür si to dával opravdu hodně dobře a bylo neskutečně zábavné jej pozorovat. Čekal jsem, že We Butter the Bread with Butter budou živě hodně velká sranda, ale i tak mě to velmi mile překvapilo.

H.: To už se však bohužel nedá říct o Vreid. Black metalu bylo v letošní soupisce dost málo, takže o to citelnější bylo, když nějaký zklamal. Ne, že by Vreid zahráli vyloženě špatně, ale jednoduše to nebylo tak úplně ono, zoufale jim neseděla takhle brzká hodina (ačkoliv třeba Glorior Belli předchozího dne se s tím samým časem popasovali výborně… ale je pravda, že jim nepražilo sluníčko na plné pecky) a oproti dvěma energickým a extrémně zábavným vystoupením od War from a Harlots Mouth a We Butter the Bread with Butter působili Norové trochu utahaně a bez šťávy. I když oba kolegové pode mnou z toho byli hotoví, mně tam něco chybělo a myslím si, že Vreid mají určitě navíc. Sympatické vystupování všechno nezachrání…

Ježura: Když pominu dopolední Gutalax, první sobotní tahák pro mě představovali až norští Vreid, na jejichž výkon jsem byl po vydařeném pražském koncertu a trochu rozporuplnou novinkou “Welcome Farewell” opravdu zvědavý. A black’n’rollová úderka ukázala, že to naživo opravdu umí. Jejich vystoupení bylo nesmírně stylové jak po stránce vizuální (military stylizace), tak po stránce hudební, protože naživo vyzněly skvěle nejen osvědčené pecky, ale i nové skladby, z nichž zejména taková “Sights of Old” zanechala o 100 % lepší dojem než z desky. Kytarista a zpěvák Sture Dingsøyr se ukázal být velmi zdatným frontmanem a dost magnetickou osobností, poutal na sebe většinu pozornosti svým těžko popsatelným pohledem a alespoň na mě to fungovalo dokonale. Mimo skladby to však byl dokonalý sympaťák, rozhazoval mezi lidi úsměvy a dokonce jeden vinyl posledního alba. Celé vystoupení pak shrnul závěr v podobě skvostného marše “Pitch Black Brigade”, během kterého nasadil pochodový postoj i basák Hváll, a za jeho zvuků Vreid dopochodovali k úspěšnému konci. Koncert to byl parádní, rozhodně o něco lepší než loni v Praze, a dokonce i lidé dali nečekaně výraznou odezvou jasně najevo, že jsou ochotni tak dobrý výkon po zásluze odměnit.

Atreides: V sobotu jsem se do areálu dostal opět krátce před druhou hodinou, neboť ve stejný čas jako předešlý den byli na programu dne norští Vreid. Pohrobci legendárních vikingů Windir, kteří se po Valfarově smrti rozhodli pokračovat pod jiným jménem a trochu jiným směrem, než jakým se black metaloví válečníci ubírali, zahráli na výbornou a i přes časnou hodinu dokázali publikum rozhýbat. Black’n’rollová vypalovačka fungovala i za přímého poledního slunka na výbornou, zazněly fláky jako “Raped by Ligth” nebo “Disciplined”. Vzhledem ke směřování kapely jsem to tak nějak čekal, i přesto mě ale potěšilo příjemně civilní vystupování a přátelská atmosféra (vystoupení na Brutal Assaultu bylo mým prvním setkáním s těmito sympatickými Nory), kterou měl na svědomí především frontman Sture Dingsøyr. Mimoto přiletělo do publika pár trsátek a jiných propriet nutných ke hře a kupodivu i jeden vinyl aktuální desky – i tím si kapela získala mé sympatie, podobně jako se to povedlo předešlého dne Glorior Belli. Opět další skvělý začátek dne.

H.: Další vidím až Primordial, kteří byli tradičně výteční. Uhrančivá hudba se silnou atmosférou, do sebe zahloubaní a soustředění muzikanti a uhrančivý počmáraný frontman Alan Nemtheanga, který celý koncert diktoval svým obdivuhodným výkonem a fantastickým vokálem. Ze strany samotné skupiny bez sebemenší chybičky, ale bylo zde několik okolností, jež podrážely nohy tomu, aby šlo o fenomenální vystoupení, jehož by byli Primordial za ideálních podmínek zcela jistě schopni. Věc první – totálně debilní počasí, protože sluníčko v plném proudu a svítící publiku přímo do ksichtu se k tak zádumčivé hudbě prostě nehodí. Věc druhá – nechutně krátká hrací doba. Nevím, opravdu jsem jim to nestopoval, ale zdálo se mi, jako by Primordial svůj čas ani nenaplnili, čtyři skladby a šlus. I přes zmiňované nedostatky se mi to však obrovsky líbilo, protože jak již bylo řečeno, ze strany samotné skupiny plný počet bodů. Nicméně po třech open air koncertech za denního světla už bych Primordial opravdu rád viděl v klubu za podpory světel a mlhy a minimálně s hodinovou hrací dobou. Snad se někdy poštěstí…

Ježura: Co skončili Vreid, vyrazil jsem na průzkum metal marketu a na plac jsem se vrátil až před třič tvrtě na čtyři, kdy měli začít hrát irští pagan metalisté Primordial, kteří se v českých zemích rozhodně neukazují tak často, aby se zajedli. Věděl jsem, že Primordial hrají vynikající hudbu a že zpěvák Alan Averill umí naživo předvést dost působivé vystoupení, každopádně to, co Primordial do Josefovské pevnosti přivezli, mě chytlo během prvních vteřin a pustilo až dlouho poté, co se kapela odporoučela zpět do backstage. Tenhle koncert byl totiž naprosto strhující a hlavní zásluhy za to plynou Alanovi. Ten jako jediný s pomalovaným obličejem rozjel naprosto neuvěřitelný výkon hraničící s divadelním představením a neustále houstnoucí dav mu zobal z ruky. Předával lidem ohromné množství emocí, které se v hudbě Primordial skrývají, a činil tak nejen dramatickými (ale naprosto odpovídajícími a uvěřitelnými) pózami ale zejména strhujícím vokálem, který mě nejednou nechal stát v němém úžasu. Těžko se to popisuje někomu, kdo hudbu Primordial nezná, ale vězte, že pokud je to už z desky fantastické, tady to bylo ještě dvakrát tak intenzivní. I když se Alan někdy uprostřed setu omluvil za rezonující zvuk, mně na nazvučení nic nepatřičného nepřišlo a naopak to byl i slušný zvuk, který dopomohl Primordial k naprosto triumfálnímu výsledku, jenž měl jen jednu jedinou chybu – bylo to zoufale krátké. I pouhé čtyři skladby (“No Grave Deep Enough”, “The Coffin Ships”, “Bloodied Yet Unbowed” a “Empire Falls”) však stačily na to, aby si Primordial naprosto získali početné publikum, které se pod pódiem shromáždilo. Až se k nám, jak Alan v samém závěru slíbil, Primordial vrátí, upřímně doufám, že jejich set bude mít alespoň hodinu a půl. Že je to čas důstojný a odpovídající, o tom snad Primordial v Josefově přesvědčili každého.

Atreides: Vystoupení dvou následujících kapel Sylosis a Rotten Sound jsem milerád vynechal, abych se občerstvil a nabral síly na kapelu, která v mém hudebním světě zaujímá jedno z nejvyšších míst na piedestalu bohů, jež jsem ochoten adorovat prakticky čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu. Ač Primordial zahráli pouze čtyři skladby – jmenovitě “No Grave Deep Enough”, “The Coffin Ships”, “Bloodied Yet Unbowed” a “Empire Falls”, v tomhle pořadí – pro moji maličkost se toho odpoledne odehrálo nejlepší vystoupení dne a nebýt předešlých Cult of Luna, tak i celého festivalu. Nemtheanga ukázal, že je opravdu člověk s ďáblem v těle, jemuž jedna tělesná schránka zdaleka nestačí, pročež se rozhodl, že za pomoci unikátní směsky žalu, zoufalství, starých bohů a irské hrdosti se přelije do všech, kteří hudbu Primordial byť jen kouskem ucha zaslechnou. A ostatní členové kapely na tom jsou věru podobně. Tohle nebylo ani nadpozemské, ani pekelné, tohle byl hněv keltských bohů se vším všudy, včetně neskutečného vedra. Primordial už chyběla jen naprostá tma a dvojnásobná hrací doba, i tak ale během chabých pětačtyřiceti minut ukázali, kdo je tu vládce a jak se má hrát nadčasový pagan metal. Je neskutečné, jak sama o sobě je tahle dospělá hudba zároveň neuvěřitelně chytlavá a pohlcující i přes všechnu depresi a žal, jenž z ní prýští po hektolitrech, natož když je prezentována A. A. Nemtheangou, jehož charisma si vás nekompromisně obmotá kolem prstu, aby vás v samém závěru zadupal do země a pohřbil. Na vzkříšení nečekejte.

H.: Po Primordial v mém případě následuje přestávka dvou kapel, byť minimálně na Centurian bych normálně mrknul rád, ale je to holt nevýhoda podobných velkých festivalů – prostě nejde vidět všechno, jinak by člověku ty nohy upadly. Každopádně jsem se pod hlavní pódium dostavil až v době, kdy přišel čas na jednu norskou progresivní lahůdku, ale jak se záhy ukázalo, zas tak chutná záležitost to nakonec nebyla a popravdě šlo o jedno z největších zklamání letošního Brutal Assaultu. Nejdříve nastupují samotní Leprous, kteří svou cca půl hodinku odehráli v pohodě. Ze studia mě nikdy moc nebrali, ale živě jim to fungovalo. Inteligentní, ale nijak extrémně nepochopitelná progrese byla moc příjemná, stejně tak jako oblečení ve společenském, což byla oproti všem okolo příjemná změna. Pánové podali soustředěný a moc dobrý muzikantský výkon, ale zároveň s tím bylo znát, že jim to nijak nebrání v tom si koncert užívat i tak. Kupodivu mi nijak nevadil ani trošičku afektovaný vokál Einara Solberga. Hlavní hvězdou Leprous však pro mě byl kytarista Tor Oddmund Suhrke, jenž hrál opravdu perfektně. Kromě toho – jen pro zajímavost – se jednalo o poslední koncert Leprous s baskytaristou Reinem Blomquistem. Až sem všechno v nejlepším pořádku. Jenže pak Leprous odešli a za pár vteřin se vrátili s velkým učitelem Ihsahnem – a zde přišlo to obrovské zklamání. Ten chlap je samozřejmě neskutečný muzikant a i na Brutal Assaultu udivoval tím, s jakou přirozenou lehkostí klouzal po hmatníku kytaru – ačkoliv i kolegové z Leprous, kteří mu dělají živou kapelu, jsou jistě skvělí instrumentalisté, přišlo mi, že minimálně oba kytaristé samotnému mistrovi ne úplně stíhají. Jenže přesto všechno to prostě nebylo ono a popravdě mě to – při vší úctě, kterou k Ihsahnovi a jeho muzice rozhodně chovám – dost nudilo. Zcela jistě se na tom podepsal i přeřvaný a ne moc srozumitelný zvuk, jenž nebyl úplně ideální ani na samotné Leprous, ale s přidáním třetí kytaru to šlo úplně do kopru a poslouchat se to skoro nedalo. Výběr skladeb byl sice docela pěkný, ale ani to nepomohlo, hodně zamrzela absence saxofonu, který by snad byl lepší z playbacku, než jej zkoušet suplovat klávesami a vokální onanií. To vše zamrzí o to víc, když si člověk vzpomene, jak skvostné vystoupení na tom stejném pódiu Ihsahn odehrál před třemi lety. Ježurovi nevěřte, protože pro něj je Ihsahn bůh a nikdy proti němu neřekne křivé slovo, fakt to bylo obrovské zklamání.

Ježura:Vomitory prohozené death metalové Centurian a po nich i HC legendu Biohazard jsem – už ani nevím proč – vypustil a dalším sobotním vystoupením, kterého jsem byl svědkem, se stalo kombo Leprous + Ihsahn. Už během zvučení bylo jasné, že početný dav, který se pod pódiem shromáždil, bere Leprous spíše jako takové zpestření před příchodem Mistra a jasné to bylo zřejmě i samotným Leprous, ale když už došlo na samotnou produkci, žádný stín zneuznání na vystoupení Leprous neulpěl. Jejich hudbu z desky neznám nicméně se mi potvrdilo, že jde o velmi zajímavou muziku, která dovede zaujmout i živě – obzvláště pak když se podá s podobným stylem jako na Brutal Assaultu. Velmi silný dojem zanechal klávesák a zpěvák Einar Solberg a v ten moment to bylo jen k dobru věci, i když nemohu úplně nesouhlasit s těmi, kteří ve výrazu Leprous potažmo samotného Solberga našli stopy jisté arogance, kvůli které jim pak celé vystoupení trochu zhořklo v ústech. To je však velmi subjektivní dojem. Naprosto objektivní je ale moje (a zdaleka nejen moje) rozhořčení nad mírně řečeno kontroverzním zvukem. Ačkoli jsem si před začátkem koncertu stihnul vybojovat velice příjemnou pozici v předních řadách, už během první skladby jsem se klidil co nejdál, protože z absolutně nelidsky přehulených spodků (zejména kopáky a baskytara) mě fyzicky bolely uši, a to jsem zvyklý na leccos. Při takové konstelaci vstupních podmínek by bylo naivní očekávat zázrak a skutečně na něj nedošlo, ani když se po nějakých čtyřech skladbách samotných Leprous na pódiu objevil Ihsahn. Ze strany Leprous přetrvala lehká povýšenost, ze strany zvukaře nedobrý výsledek jeho práce a se změnou repertoáru došlo i na nové povšimnutí hodné detaily. Co se prezentace jednotlivých skladeb týče, asi nejkontroverznější byla role Einara Solberga, který svým vokálem zaskakoval za fantastické saxofonové linky. Jako jo, bylo to zajímavé, o tom žádná, ale rozhodně bych byl radši, kdyby se toho zhostil sám pan Munkeby se svým saxofonem. Další ránu pak dostal už tak nedokonalý zvuk. Extrémní hlasitost nízkých frekvencí sice částečně pominula (nebo jsem otupěl), ale nahradila ji dost tragická nevyrovnanost, s jakou se potýkaly tři kytary. Ta Ihsahnova nebyla pod příkrovem ostatních dvou skoro slyšet, a když vezmeme v úvahu, že na vzájemně propletených kytarových linkách je jeho hudba postavena, asi není třeba dodávat, že v téhle situaci dostala atraktivita jednotlivých skladeb dost na frak a místo, abych si jejich většinu užíval, jsem si je spíše musel domýšlet podle paměti. Ale věřte nebo ne, i přes tohle všechno mi nečiní problém prohlásit Ihsahnův koncert za velice dobrý. Mistr mě předně uzemnil zničujícím vokálem, kterému léta neubrala ze síly vůbec nic a který přeřval všechno. No a pak mi do noty sedla nečekaně uvolněná atmosféra celého vystoupení. Ihsahn si podle všeho svůj druhý koncert pod Josefovskými hradbami užíval, proti premiéře v roce 2010 dokonce mezi skladbami prohodil pár sympaticky civilních průpovídek a v slunečních paprscích pozdního odpoledne tak většinu koncertu opanovala až přátelská nálada. S ní však kontrastoval závěr v podobě dvou skvostů z posledních dvou řadových alb – “A Grave Inversed”“After” a “The Grave”“Eremita”. A jestli první jmenovaná strhující atmosféru přinesla, druhá ji dokonale zúročila a navíc nechala vybuchnout intenzitou, které někdo v průběhu “The Grave” otevřel stavidla naplno. Během těch kratičkých osmi minut někam zmizely všechny nešvary vystoupení, vzaly s sebou celý svět a zůstala jen genialita přenesená do živé podoby v tak koncentrovaném podání, že mě to málem porazilo. Jakkoli celý Ihsahnův set trpěl mnoha vadami a vzato kolem a kolem nešlo o nic závratného, “The Grave” byla tím absolutně nejlepším, co si pro mě letošní Brutal Assault přinesl.

Atreides: Snad je nasnadě, že po neskutečném vystoupení Primordial jsem si nechtěl nechat zmrvit náladu, která ve mě bublala, vřela a pohupovala se sem a tam, pročež jsem následující Centurian (jež byli prohozeni za Vomitory) i Biohazard opět vynechal. Do areálu jsem se tak vrátil až na vystoupení progresivců Leprous, kteří měli odehrát pár skladeb, načež se k nim měl připojit sám velmistr Ihsahn. První jmenované jsem neznal vůbec, znalost Ihsahna je však mnohem trestuhodnější, neboť se vztahuje jen a pouze na poslední fošnu “Eremita” a pár dalších vybraných skladeb. Ani naživo mě však tvorba norských mladíků nijak neoslovila a nechávala poměrně chladným, ale už během jejich krátkého setu se rýsoval největší průser – zvuk. Přišel jsem směrem od Obscure Stage a postavil se na kraj publika, přímo naproti jedné z obřích reprobeden. Po několika málo minutách jsem však musel lovit místo uprostřed davu, protože produkce mi zkrátka a dobře rvala hlavu. Problémy ovšem vygradovaly s nástupem samotného Ihsahna, jenž přidal třetí kytaru. Když ji následně vyměnil za osmistrunku, kterými vládli i kluci z Leprous, celý zvuk se definitivně slil v jednu nekompromisní hlukovou kouli, ze které tu a tam vykoukly bicí nebo vokál. V ten moment jsem to zabalil a šel si vystát místo na následující In Vain, protože tohle jsem i přes veškerou úctu k Ihsahnovu umu odmítal snášet. Doufám tedy, že naše další setkání bude mnohem příjemnější.

H.: Náladu však bohužel příliš nezvedli ani In Vain. Já mám tuhle skupinu v obrovské oblibě, opravdu ano, všechny desky mám strašně rád a na živý koncert jsem se fakt strašně těšil, ale výsledek v žádném případě nebyl takový, jak jsem si ho představoval a v jaký jsem doufal. Nechápejte špatně, samotná kapela byla výborná a Norové na pódium zcela zjevně přišli s tím, že chtějí odehrát pokud možno co nejlepší koncert – z toho ohledu byla má očekávání splněna. Tím spíš mě ani ne mrzí, ale doslova sere, že schytali tak neuvěřitelně vyjebaný zvuk. Jasně, ne všechna vystoupení na Brutal Assaultu měla ozvučení úplně ideální a sem tam se to na dojmu z té dané formace trochu podepsalo, ale In Vain byli jediní, koho ten sound absolutně položil. Byla to nechutně přeřvaná nečitelná hluková koule, v níž nešlo rozeznat skoro nic, s hlasitostí zvukařovi ujela ruka do té míry, že to skoro trhalo uši, a ať jsem se postavil kamkoliv, všude to byl naprostý děs. Chápu, že ne vždycky se to podaří nazvučit na jedničku, ale abych stěží poznával písničky, které znám úplně zpaměti, to je prostě přes čáru. Upřímně jsem pak odcházel dost znechucený, jakkoliv v tom samotní In Vain byli zcela nevinně, protože oni sami hráli hodně dobře. Obrovská škoda.

Ježura: Z metalcorových Trivium jsem zahlédl akorát neúmyslně komické pódiové propriety a než abych se při jejich setu kopal do zadnice, raději jsem zamířil na “klubovou” Obscure Stage, kde se schylovalo k setu norských In Vain, jejichž studiovou tvorbu velebím opravdu hodně, takže jsem se už od oznámení účasti kapely nemohl dočkat, co tahle partička předvede živě. A i když In Vain dorazili v nekompletní sestavě, na výkonu se to nepodepsalo víc, než kolik činí přijatelná míra. Hudba postavená na instrumentálních a vokálních harmoniích sice utrpěla nevyváženým zvukem, ve kterém občas ne vše vynikalo tak, jak by mělo, ale když to zrovna vyšlo, byl to stejně působivý zážitek jako z desky – ne-li působivější. Svoje první vystoupení dne si zde na pozici hostí odbyli také Lars Nedland (zpěv) a zaskakující bubeník Baard Kolstad (oba Borknagar a Solefald) a oba tak učinili s grácií. A dobrý výkon, který In Vain předvedli, nezůstal bez odezvy. Ne zrovna malý počet přítomných totiž obzvlášť v závěru koncertu vyprodukoval takový randál, že In Vain při odchodu nešetřili naprosto upřímnými díky.

Atreides: Jakkoliv mi byli Clawfinger doporučováni pro jejich nezaměnitelnou energickou směsici rapu a metalové hudby, nakonec v pomyslném souboji zvítězili na plné čáře další Norové, In Vain – především pro nemalé sympatie, které ke kapele chovám, neboť jejich poslední počin “Ænigma” si u mě vydobil na poli moderního prog metalu eminentího postavení a pravidelně se k němu v poslední době vracím. I proto jsem tak nějak doufal v nápravu poněkud rozmrzelého rozpoložení, jež jsem si odnesl z Ihsahnova setu. Bohůmžel, i v případě In Vain to zvuková stránka odnesla měrou vrchovatou (v rámci Obscure Stage podle ohlasů nebyli první ani poslední, kdo tak dopadli) a fláky z aktuální novinky, která tvořila dobře polovinu setlistu, citelně utrpěly. Na vině tentokráte nebyly přeboostované kytary, nýbrž neskutečně utopený zpěv některých hudebníků. Pestrost unikátní palety vokálů, na které je “Ænigma” postavena, byla rázem ta tam, a ač se In Vain snažili, seč mohli, výsledek prostě nebyl takový, v jaký jsem doufal. Nebýt proklatého zvuku, fláky jako “Against the Grain”, “Image of Time” nebo “Floating on the Murmuring Tide” by vyzněly mnohem lépe a barvitěji. O něco lépe na tom byly “Det Rakner!” a “October’s Monody” z první fošny “The Latter Rain”, ale ani jejich podání nebylo zdaleka ideální. Co ovšem zhatil zvuk, to skromní virtuozové doháněli svým přístupem. Kapela dala do svého vystoupení vše, co mohla, a byla za to náležitě odměněna, ostatně podle slov frontmana Andrease Frigstada byl koncert v rámci Brutal Assaultu jedním z nejlepších, jaký kdy kapela zažila – pokud tedy podobné řeči nevede všude, čemuž se mi v jeho případě věřit nechce a nenasvědčují tomu ani nadšené reakce kapely na oficiálním FB profilu, jež se objevily po skončení festivalu. Když připočítám přívětivou atmosféru, která až příliš odtažitým (a podle mě i tak trochu neupřímným) Leprous naprosto chyběla, nakonec to nebylo tak špatné, jak by se mohlo i přes zmršený zvuk zdát, a pokud budu mít možnost zavítat na klubový koncert In Vain, milerád jej navštívím.

H.: Vzhledem k tomu, že In Vain měli tak zmrvený zvuk a že hudebníci z téhle kapely tvoří i živou sestavu Solefald, kteří na třetí pódium nastoupili hned vzápětí, se nabízela obava, zdali i výkon dalších progresivních Norů nebude potopen žalostným výkonem pana zvukaře, což by zklamalo o to víc, že kapela více jako deset let nekoncertovala. Kupodivu se tak ovšem nestalo a Solefald měli hned od začátku fantastický zvuk, takže nic nebránilo tomu, aby Lazare Nedland a Cornelius Jakhelln s již zmiňovanými In Vain za zády rozehráli fantastické vystoupení. Jistě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že hudba Solefald je hodně chytrá a mnohdy až intelektuální, takže jsem popravě očekával takový přístup i živě, ale oba pánové mě překvapili tím, jak moc si své vystoupení vysloveně užívali (a taky prožívali), oba pařili, skvěle komunikovali s publikem, házeli různé vtípky a bavili všechny přítomné, obzvláště Cornelius Jakhelln doslova řádil. Mimoto bylo znát, že oba byli vyloženě nadšení tím, jakého přijetí se jim dostalo… sice nehráli na žádném z hlavních pódií, ale jen v malé boudě, ale na druhou stranu tam na ně dorazili jen lidi, kteří opravdu chtěli a měli o Solefald zájem, protože se vystoupení Norů krylo s HC hvězdami Hatebreed a částečně i s Behemoth. A odezva byla tak ohromná, že Solefald v samotném závěru dostali povolení přidávat i nad rámec vyhrazeného času, což se na festivalech děje opravdu výjimečně. Hrálo se v podstatě ze všech období a ať už se sáhlo po rozvernějším nebo zádumčivějším kousku, vždy to byl bez přehánění skvost a všechno k sobě pasovalo naprosto přirozeně. Přesto kdybych měl vypíchnout jednu skladbu, asi by to byla “Sun I Call”, jež v mlze a rudém nasvícení neměla chybu a měla neuvěřitelně dech beroucí atmosféru. V sobotu se na Brutal Assaultu předvedl opravdu početný výběr norské progresivní školy (Leprous, Ihsahn, In Vain, Solefald, Borknagar), ale v tomto pomyslném souboji pro mě jednoznačně a o několik koňských délek vyhráli právě Solefald. Vlastně to pro mě osobně byl společně s Atari Teenage Riot naprostý vrchol celého Brutal Assaultu.

Ježura: In Vain byli dobří, ale v jen o něco málo širším kontextu to byl pouhý rozjezd toho, co mělo přijít vzápětí. Následovalo totiž první živé vystoupení takřka kultovní formace Solefald na české půdě a očekávání byla skutečně vysoká. Hudba Solefald je jedinečná svojí náladou čerpanou z unikátní kombinace nástrojových linek, vokálů a jejich různých zkreslení a v takových případech hrozí, že jen trochu jiné živé vyznění samotné hudbě uškodí. Solefald v tomto nebyli výjimkou a jejich hudba skutečně naživo vyzněla o znatelný kus agresivněji, než jak působí z desky, ale ani náznakem to nebyla ke škodě, protože jedinečný duch zůstal na svém místě. Koncertu nechybělo nasazení a byl nesmírně intenzivní, což jde valnou měrou na účet kytaristy a hlavního skladatele Solefald, Cornelia. Ten se projevil jako velmi charismatická osobnost a nejen že poutal většinu pozornosti nadšeného publika během hraní, ale svou roli frontmana zvládal i v pauzách, kde skrz jeho projev vysvitla na povrch jeho poetická osobnost. Solefald odehráli brilantní set, jemuž nelze vytknout absolutně nic, a byli po zásluze odměněni hromovým aplausem a také nesmlouvavou podporou publika v okamžiku, kdy to vypadalo, že jim dramaturgie nedovolí odehrát závěrečný song. V atmosféře, která v tu chvíli na place panovala, bych se vůbec nedivil, pokud by dav vzal odpovědnou osobu, která set Solefald zařízla, útokem. Každopádně vše nakonec dopadlo k potěše muzikantů i fanoušků a vymodlená skladba “When the Moon Is on the Wave” uzavřela už tak vynikající vystoupení skutečně famózním způsobem.

Atreides: Po In Vain následovala další legenda progresivního metalu, která je se služebně mladší kapelou pokrevně spřízněna a která toho večera platila na Obscure Stage za jeden z vrcholů večera – Solefald. I přes veškerou snahu se mi nepovedlo naposlouchat zbytek tvorby, který jsem do té doby ještě neznal, takže jsem si jen zopakoval oba díly “An Icelandic Oddysey” a zatím poslední “Norrøn livskunst”. Ty ovšem tvořily pouze necelou třetinu setlistu, jmenovitě songy “Song til stormen”, “Vittets vidd i verdi” a “Sun I Call”. Zpětným sebevzděláním jsem seznal, že nebývale mnoho prostoru dostala šestnáct let stará (a stále výtečná) debutovka “The Linear Scaffold” i druhá řadovka “Neonism”. Skladby, které jsem znal, jsem si přecijen užil více než mně neznáme kusy, snad až na rebelantskou vyřvávačku “The USA Don’t Exist”, kterou jsem znal už zdřívějška. Díky Obscure, že klubovou stage neopatřili pevnými stěnami, zevnitř by totiž nejspíš vynášeli jednoho zemdleného za druhým. Lidu se sešlo ohromné kvantum, uvnitř byla namačkaná hlava na hlavě a docela početný dav stál ještě venku před stěnami z maskovací síťoviny. První změna byla jasně patrná jen co kapela spustila – zvuk. Nasraný, agresivní, přesto ale čitelný po všech stránkách, nic vyloženě nezanikalo ani nepřečnívalo. Oproti předchozím dvěma vystoupením příjemná změna. Atmosféra se dala krájet, ať kapela zahrála starší, energičtější věci plné agresivity, nebo novější tvorbu sázející více na atmosféru, nikdy nevybrala špatně. Průřez celou tvorbou byl vybrán s citem, a ačkoliv by se dalo najít sto a jedna píseň, kterou nám mohli Solefald naservírovat, snad nikdo nemohl odcházet nespokojen. Na rozdíl od Primordial, kteří se museli vypořádat s rozmělněnějším hlavním pódiem, na Solefald bylo znát, že jim menší zastřešená stage vyloženě sedla, a ač hudebníků bylo na pódiu jako much, vystoupení díky stísněnějšímu prostoru dostalo pořádné grády. Pokud bych měl snažení Solefald ohodnotit, v rámci festivalu se pověsilo za duo Cult of Luna a Primordial a obsadilo krásné třetí místo, které si už kapela na mém žebříčku udržela.

H.: Dozvuk úžasného vystoupení Solefald byl sice velký, ale člověk si jej nemohl užívat moc dlouho. Jak už bylo zmíněno, v době, kdy Solefald dohrávali, už na hlavním pódiu dávno řádili polští ďáblové Behemoth, takže proběhl rychlý přeběh, aby člověk viděl aspoň druhou polovinu jejich koncertu. Hlavně mě mrzelo, že jsem nestihl dorazit tak, abych viděl a slyšel jednu novou skladbu z chystaného alba “The Satanist”, kterou Behemoth hráli – “Blow Your Trumpets, Gabriel”. Pokud setlisty na internetu nelžou, přišel jsem těsně po jejím konci – tomu se říká pech. Další změnou na koncertě, která mě hodně překvapila, bylo to, že za bicími neseděl Inferno, což jsem vůbec netušil, že by mohlo nastat. Bylo však krásně poznat, jak moc je bubeník Behemoth specifický, protože ačkoliv i Krimh (ex-Decapitated), jenž vystoupení odbouchal jako záskok, hrál skvěle, jen ušima šlo poznat, že to hraje někdo jiný. Ta druhá půle koncertu, kterou jsem viděl, už ovšem jela podle klasického scénáře koncertů Behemoth a kapela více či méně předvedla totéž, co bylo k vidění třeba už na loňském Metalfestu v Plzni. Jak efekty, tak i setlistem, který byl postaven na známých a prověřených válech jako “Slaves Shall Serve”, “At the Left Hand ov God” nebo “Chant for Eschaton 2000”. V závěru pak nastoupil působivý “Lucifer” a v jeho finále vydatná sprška konfet. Jenže nutno dodat, že to nebylo úplně myšleno jako negativum, protože Behemoth jsou, všechna čest, živě opravdu mocná kapela, v jejich podání ty koncerty mají vážně sílu a navíc jim a jejich show sluší podobně velká pódia, tudíž z tohoto ohledu si není vůbec na co stěžovat a bylo to super. Nicméně by mi vůbec nevadilo, kdyby už Behemoth trochu sáhli do setlistu a výrazně jej obměnili, protože se mi zdá, že posledních pár let od nich slyším v podstatě pořád ty stejné písničky. S vydáním nové desky by se to akorát hodilo… z těch “povinných” klasik zahrát třeba dvě a točit je, každý koncert jiné dvě, zbytek zčásti nasypat novými songy a navrch trochu zahrabat v diskografii a oprášit pár skladeb, které se dlouho nehrály. Platí to stejné, co jsem říkal už u MardukBehemoth mají natolik kvalitní diskografii, že si s naprostým klidem mohou dovolit nehrát pořád to stejné dokola. Třeba něco z docela podceňovaného “Pandemonic Incantations” bych slyšel fakt rád, na “Thelema.6” je také spousta skvělých a trochu zapadlých písniček, jež by za zahrání stály…

Ježura: Behemoth od té doby, co hráli na Brutal Assaultu naposledy, krapet povyrostli, takže letos dostali snad druhý nejlukrativnější čas na hlavní stage. To však znamenalo jediné – kolizi větší části jejich setu se setem Solefald a vzhledem k mému předchozímu odstavci je jasné, že to v mém případě odnesli právě Behemoth. Z jejich setu jsem viděl jen asi poslední čtyři skladby, takže nemohu moc dobře soudit koncert jako celek, ale z toho kousku jsem si přeci jen nějaký dojem odnesl. Předně takový, že kapela, z jejíchž vystoupení dříve sálala drtivá energie, od této energie poněkud upustila ve prospěch mystického faktoru, na kterém vystoupení Behemoth stojí nyní. Pódiové propriety zůstaly podobné, ale z mocných a nasraných smrtonošů jsou dnes neméně mocní temní čarodějové, kteří spíš než na sílu kladou důraz na atmosféru. Tomu se zřejmě podřídil i zvuk, který byl poměrně tichý a určitě méně ostrý, než bych čekal, ale nemohu tvrdit, že by to bylo na škodu, protože to ke zbytku prostě pasovalo. Co dodat, i tato nová poloha Behemoth sedí, jsou evidentně ve formě a jejich vystoupení na Brutal Assaultu (nebo alespoň jeho část) bylo dost působivým zážitkem; někdo by dokonce mohl říct, že to byla magie…

Atreides: Z výpovědí obou kolegů je hádám jasné, že ani já jsem nemohl stihnout vystoupení Behemoth včas. Než jsem se zadním traktem areálu dostal alespoň tak, abych viděl na pódium, polští satanáši s mrtvolným Nergalem v čele byli zhruba v polovině “Conquer All”, a než jsem se dostal zhruba do poloviny davu, který se na Behemoth sešel (a možná je i tak můj odhad přemrštěný, kolik se na Behemoth slezlo národa), začínali hrát novinku “Blow Your Trumpets, Gabriel” z připravované fošny “The Satanist”. Ač z takové dálky mi přišlo celé vystoupení trochu neosobní, minimálně po tom, co jsem právě zažil na Solefald, Behemoth s celou parádou předvedli, proč ve světě platí za death metalovou špičku. Profesionální vystoupení, kterému nechybělo snad vůbec nic – skvělý zvuk, nasazení kapely, hromada nezbytných propriet na pódiu a kvantum ohnivých efektů dotvářejících pekelnou atmosféru. Ne každé kapele takovéhle serepetičky žeru, ovšem v podání Behemoth mi bylo celé to nekompromisní death metalové divadlo velmi sympatické. Snad budu mít někdy to štěstí a potkáme se s Behemoth na klubovém koncertu, protože věřím, že tam bude atmosféra nepochybně ještě mnohem, mnohem hutnější, než jakou se jim povedlo vyčarovat na letošním Brutal Assaultu.

H.: Na hodnocení Opeth asi nejsem ta úplně nejvhodnější osoba, protože tahle skupina mi navzdory všeobecnému nadšení z ní nikdy příliš mnoho neříkala a zdála se mi až moc přeceňovaná. Paradoxně mě od těchto Švédů nejvíce baví poslední album “Heritage”, které přineslo značnou proměnu zvuku, stočilo kormidlo směrem k psychedelickému rocku 70. let a spoustu zatvrzelých fanoušků Opeth pěkně namíchlo. Tím líp pro mě, když pak kapela okolo Mikaela Åkerfeldta, jenž měl na sobě hodně přísný dědečkovský svetřík, své vystoupení začala se skladbou “The Devil’s Orchard” právě z této nahrávky. Dokud se z pódia linul tenhle psychedeličtější opar, tak se mi to líbilo, ale to s nástupem hned následující “Ghost of Perdition” pominulo, tudíž jsem se zdejchnul ulevit trochu nohám. Kdo má Opeth rád, jistě si to na rozdíl ode mě užil spíš, ale jak jsem řekl na začátku, já asi nejsem úplně nejvhodnější osoba na posouzení téhle skupiny.

Ježura: Nejde tvrdit, že bych byl zapřísáhlým fandou Opeth, ale mají na kontě tolik výborné muziky, že bylo otázkou času, kdy se objevím na nějakém jejich koncertě, a právě letošní Brutal Assault mi to umožnil. A věřím, že vydržet sledovat Opeth po celou dobu, asi bych odcházel nadšen, protože se jim vydařil zvuk, vybrali zajímavý průřez jak death metalovou, tak prog rockovou tvorbou a tomu všemu neochvějně kraloval neuvěřitelně sympatický Mikael Åkerfeldt, který potvrdil svou pověst vynikajícího frontmana, jenž si umí získat publikum nejen svými hráčskými a pěveckými dovednostmi, ale také jemným a inteligentním humorem. Bohužel pro mě, přesně v tom okamžiku, kdy jsem se naladil na tu správnou vlnu a koncert si začal naplno užívat, začalo opět pršet a já chtě nechtě zmizel někam pod střechu. Jak se později ukázalo, déšť to nebyl nijak vydatný a oblečení bych na sobě asi stihnul usušit rychle, ale vidina promočení posledních suchých svršků mi nedovolila zariskovat. Velká škoda…

Atreides: První polovinu vystoupení Opeth jsem pro změnu věnoval vlastní regeneraci mimo areál (pozn.: Budvar mi přišel jednak nepitelný, jednak vzhledem ke kvalitě předražený v porovnání s tím, co se točilo pět minut od brány festivalu), stihl jsem proto jen poslední trojici skladeb “Deliverance”, akustickou “Demon of the Fall” a “Blackwater Park”. Magie a jemnocit, s jakým Mikael Åkerfeldt zacházel s tajemnou, přesto civilní a přátelskou atmosférou, občas okořeněnou typickým humorem a navrch umocněnou mírným deštěm, ve mně zanechal hluboký pocit. Zpětně mě velmi mrzí, že jsem na set Opeth nebyl už od začátku, protože ač během domácího poslechu mě jejich velmi specifický prog metal příliš neoslovil, živé vystoupení bylo opravdu skvělé a kdybych jej mohl zhlédnout celé, myslím, že bych nešetřil superlativy – pročež doufám v nějaké další setkání.

H.: Moje přestávka však tentokrát netrvala až tak dlouho, protože hned po Opeth na vedlejší pódium nastoupili Borknagar, s nimiž se před publikum na Brutal Assaultu vrátil Lazare Nedland ze Solefald, tentokrát však už “jen” v roli klávesisty a příležitostného zpěváka. Co se týče samotného vystoupení, tak nějak jsem z něj byl mírně rozpačitý, byť vyloženě zlé to rozhodně napadlo, do zklamání, jaké na tom samém pódiu předvedl odpoledne Ihsahn, to mělo hodně daleko, přesto jsem byl i z Borknagar mírně zklamaný. Ani ne snad kvůli tomu, že by šlo o opravdu špatný koncert, ale spíš proto, že jsem jednoduše čekal víc, než jsem dostal. Vzhledem k tomu, co Borknagar hrají, ta očekávání byla dost vysoko a tak nějak už jsem tam chtěl vidět další fantastické vystoupení plné atmosféry, jenže to se jaksi nekonalo. Byl to takový pohodový koncert, nic víc, nic zvláštního. Z desek je ta muzika mnohem působivější, ale to možná může být dáno i tím, že zvuk měl do ideálu hodně, hodně daleko. Trochu zklamalo i to, že mikrofonu se chopil Athera (Susperia, Chrome Division), který jistě zpívat umí, ale Vintersorg to prostě není. Jak říkám, průser to rozhodně nebyl, ale čekal jsem o dost víc. Vůbec mi tedy nedělalo problém se ještě před koncem sebrat a utéct na třetí pódium, kde se zrovna chystal můj třetí vrchol festivalu… ale o tom až v závěrečném díle našeho povídání o Brutal Assaultu

Ježura: Počasí se naštěstí umoudřilo poměrně záhy a pro mě poslední kapela festivalu zahrála pro publikum, které déšť nikterak nerušil. Pro Borknagar, moji absolutní srdcovku, to byla česká premiéra a pro mě jeden z absolutně největších taháků, které letošní Brutal Assault nabízel, takže si asi dovedete představit, že tohle vystoupení předcházelo z mé strany opravdu velké očekávání. Jenže jako by osudu nestačilo, že mě připravil o Opeth, napnul poslední síly a pokazil mi i Borknagar. Kapela samotná na tom nenese žádnou vinu a její výkon mohu i přes to, že se z pracovních důvodů nedostavil Vintersorg, označit za skvělý. Zaskakující Athera odvedl svou práci skvěle, zbytek kapely se také snažil (zejména skvělý ICS Vortex!) a mladý bubeník Baard Kolstad mě svým výkonem dokonce po všech směrech uzemnil. Kdepak, Borknagar mohli být výborní nebýt trestuhodně přepálené hlasitosti. To se zkrátka nedalo poslouchat, v záplavě decibelů bohužel dost často zanikala většina nádhery, kterou se hudba Borknagar pyšní, a když už místy probleskl nějaký moment, kde ta enormní hlasitost moc nevadila, příjemné dojmy z něj se rovnou měrou namíchaly s rozmrzelostí nad tím, jak to mohlo dopadnout, kdyby to zvukař tak příšerně nezazdil. V podobném rozpoložení jsem pak areál také opouštěl – na jednu sstranu nadšený z toho, že jsem konečně viděl Borknagar a že jsou naživo skvělí, na druhou stranu naštvaný, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, a že jsem zásluhou zvukaře přišel o možná jeden z nejlepších koncertů festivalu. Nezbývá tedy než doufat, že se k nám Borknagar někdy v dohledné době vrátí a konečně mě dostanou tak, jak se od nich očekává.

Atreides: Tvorbu Borknagar jsem na rozdíl od Opeth neznal ani náznakem, rozhodl jsem se tedy, že se nechám překvapit. Už před jejich začátkem jsem měl z popisu jejich hudby pocit, že to bude tak trochu sázka do loterie a nutno podotknout, že v porovnání s předchozími Švédy stihl skvadru kolem ICS Vortexe mnohem nemilejší osud. Tady se totiž neprokaučoval jen památeční svetr po babičce a děravé gatě, tady se prohrály i fusekle a trenky, a pokud bych měl svoje pocity po vystoupení k něčemu přirovnat, tak zhruba k tomu, že pánové na pódiu si vylosovali ostrou patronu v ruské ruletě. Což možná nemuselo být tak těžké, poněvadž mám takový dojem, že ze šesti možných bylo v bubínku naládovaných všech šest nábojů. Jedna ku jedné. Čert vem, že začínali později, neb se Opeth trochu zdrželi. Borknagar byli další kapelou, kterou stihl mizerný zvuk, a když připočítám, že mě jejich hudba nijak nenadchla ani sama o sobě, kolem půlnoci jsem se vypařil směrem k Obscure Stage, kde se už měli chystat mnou velmi očekávaní Aborym.

H.: Výše zmiňovaným třetím vrcholem, který bych v pomyslném festivalovém žebříčku zařadil na třetí místo za Atari Teenage Riot a Solefald, samozřejmě nebyl nikdo jiný než industriální black metalisté Aborym z Itálie, kteří také živě nehráli pěkně dlouho. Koncert proběhl bez živých bicích, protože ty jely společně s elektronikou ze samplu, kytary si vzali na starosti kytaristé Hour of Penance, Hell:I0:Kabbalus, jenž je stálým členem Aborym, a Giulio Moschini, baskytary se chopil mně neznámý Lorenzo Zarone. Hlavní mozek Malfeitor Fabban se ujal jen zpěvu za pomoci dvou mikrofonů a své hlasivky týral opravdu vydatně. Set byl postaven výhradně na letošní novince “Dirty”, z níž zaznělo celkem sedm kusů – “Irreversible Crisis”, “Across the Universe”, “Dirty”, “Bleedthrough”, “I Don’t Know”, “Helter Skelter Youth” a “The Factory of Death” – což mi nijak nevadilo a vlastně jsem to i čekal, jelikož to album je přímo postavené na živé hraní. Ze starší tvorby zazněly jenom dva kusy, jmenovitě “Fire Walk with Us!” a “Roma Divina Urbs”. Zvuk ani tentokrát nebyl ideální, ale je docela paradoxní, že v tomhle případě to vůbec nevadilo. Kytary a baskytara skoro nebyly slyšet, protože na místě, kde jsem stál, všechno přehlušovala brutálně přehulená elektronika a Fabbanův ryk. Tím pádem se z toho stala brutální diskotéka, ale nemůžu si pomoct, i přesto (nebo snad právě proto?) se mi to kurevsky líbilo.

Atreides: Pokud ve mně Borknagar zanechali hořkou pachuť, italská industrial-bordel-black-machina Aborym mi ji vyspravila víc, než jsem vůbec mohl doufat. Když vynechám pár ukázek z YouTube a poslední desku “Dirty”, tvorbu industrialistů jsem vůbec neznal. Což se ukázalo býti tím nejmenším nedostatkem, protože se hrálo převážně z “Dirty”, výjimkou pak budiž “Fire Walk with Us!” a “Roma Divina Urbs”. Že i v případě Aborym stál zvuk za starou bačkoru, už snad bylo docela jedno, protože tohle epileptické šílenství bylo naprosto smrtelné, ať už kytary slyšet byly nebo ne. Těžko jejich vystoupení popsat, protože tenhle zážitek je pro mě dosud těžko uchopitelný a srozumitelným slovem nepopsatelným. Špice hudební extáze zarývající se pod obrovským tlakem do hlavy, noření se do nitra sebe sama v davu lidí a palbě programovaných beatů v momentě, kdy už člověk začíná únavou padat na hubu. Přesto ho zběsilé tempo a rytmus pořád udržuje nad rozlitými hladinami spánku a nutí k další existenci. Myslím, že bych úplně stejně mohl namísto metafor napsat něco jako “žbli, žble, žblu” a význam by zůstal stejný – plně srozumitelný jen a pouze mě. Víte, co tím myslím, ne? Tak nebo tak, v rámci sobotního programu další skvělé vystoupení!

H.: Ačkoliv třeba kolega Atreides z koncertu Carpathian Forest zvrací, podle mě to byla prdel. Jasně, byli ožralí na plech jak prasata a Nattefrost nejenže nebyl skoro schopen mluvit, ale místy mi přišlo, že má i problém se vůbec udržet na nohou. Jediné, co mu pořádně bylo rozumět, byla jen neustále opakovaná děkovačka “Danke schön!” – asi se zbořil tak mocně, že ani nevěděl, ve které zemi hraje. Ale já nevím, ono to k těm magorům tak nějak patří. Jde o to, že člověk nesmí na Carpathian Forest nahlížet jako na představitele typického mrazivého norského black metalu, jako tomu bylo v 90. letech, kdy kapela nahrávala věci jako “Through Chasm, Caves and Titan Woods” nebo “Black Shining Leather”; Carpathian Forest sami sebe už dávno pasovali do role nejperverznější, nejoplzlejší a nejožralejší black metalové kapely široko daleko, a pokud se k tomu člověk postaví takhle, jako že je to sranda, pak si koncert jistě užil. Samozřejmě i já bych našel mouchy, ale především co se setlistu týče… sice padlo pár kultovních válů, na které jsem se těšil (například můžeme jmenovat třeba “Mask of the Slave”, “He’s Turning Blue”, “Knokkelmann” nebo “Morbid Fascination of Death”), ale chyběly tam songy, které podle mě prostě zaznít měly, hlavně nepřítomnost “Sadomasochistic” nebo “Carpathian Forest” fakt zamrzela. Ale jinak to z mojí strany bylo v pohodě.

Atreides: Co ke Carpathian Forest říct? Byl to odpad. A byl to takový odpad, že ještě dneska nemám daleko k tomu, abych si vyškubal polovinu hlavy. Nejenže mimozní atmosféra nabraná na Aborym byla naprosto v tahu (ač později se mi do ní přeci jen povedlo alespoň částečně dostat zpět), ožralá parta kolem naprosto nadraného Nattefrosta, z nějž etanol chcal proudem, byla vrcholem trapnosti. Pokud tohle měl být norský black metal a nikoli jakási pseudo-heavy-punková hopsačka hraná na blackovou cirkulárku, pak Impaled Northern Moonforest jsou vrcholem blackové produkce a měli by pobírat zaslouženého kultovního statusu. Tenhle kekel se dal poslouchat jen s koňskou dávkou sebezapření a ani dostatek nadhledu, jenž mi obvykle neschází, v tomhle případě nepomohl. Hnus, velebnosti!

H.: Úplně posledním vystupujícím festivalu jsou dánští doom metalisté Saturnus. Líbí se mi návrat k tradici, že finální tečkou Brutal Assaultu je nějaký hodně těžký doom až funeral doom, ale zrovna Saturnus mezi mé oblíbence moc nepatří, takže jsem si je chtěl původně odpustit, nicméně náhoda tomu chtěla, že nakonec jsem ten jejich umíráček z dálky zhlédnul. A musím uznat, že živě to bylo mnohonásobně lepší než z alba, konečně jsem během koncertu mohl tvrdit, že na mě ta jejich muzika působí tak, jak má. Riffy byly ultra těžké, atmosféra doslova dala krájet, avšak vzhledem k únavě si ze setu Saturnus nepamatuji nic jiného než pocit masivní kytarové stěny, která se linula z pódia. Ale i přesto, kdybyste se mě zeptali, z fleku bych řekl, že se mi to líbilo a že na mě Saturnus v koncertní podobě udělali o poznání větší dojem než ze studia.


Zhodnocení:

H.: Po organizační stránce byl festival opět na velice slušné úrovni a je příjemné vidět, že pořadatelé se opravdu snaží věci viditelně zlepšovat a přidávat do areálu nové detaily a vychytávky. Od mé poslední předloňské návštěvy bylo nejcitelnější změnou přidání třetího pódia – nemohu sice porovnávat s jeho loňskou podobou, nicméně z obecného hlediska se k němu stavím trochu rozporuplně. Na jednu stranu, pokud se nezprasil zvuk (ti In Vain mě doteď serou!), šlo vlastně o parádní vystoupení, protože já mám obecně menší koncerty radši, a ne nadarmo všichni z mé osobní top3 festivalu hráli právě zde. Na druhou stranu mi trochu vadilo, že se díky už tak našlapaný program překrýval ještě víc a přišel jsem díky tomu o některé kapely, které jsem vidět chtěl, ale vedle bylo něco přednějšího (akustičtí Novembers Doom, The Fall of Ghostface, Hatebreed, Trivium, Clawfinger, In Flames). Aneb všechno má svoje pro a proti…

Ježura: Jelikož jsem se účastnil i loni, Obscure Stage pro mě novinkou nebyla, takže můžu srovnávat, a její letošní podoba byla proti loňské rozhodně lepší. Suverénně největším kladem je skutečnost, že si pořadatelé od loňska vzali k srdci četné stížnosti na tropické klima, které v hale panovalo, a pro letošek byly z konstrukce haly odmontovány boční panely, které nahradila nějaká maskovací plachta či co. Výsledek se rozhodně dostavil, protože i v té největší tlačenici v předních řadách se dalo vydržet bez větších problémů, takže tady tleskám. Co se bohužel odstranit nepodařilo (a z principu věci asi ani nepodaří), to je překrývání programu malé stage s programem na stagích hlavních. Uznávám, že pořadatelé udělali maximum pro to, aby se žánrově podobné kapely navzájem nepřekrývaly, ale úplně tomu stejně nezabránili a navíc většina návštěvníků není vyhraněna jen na jeden žánr, takže na Sofiiny volby docházelo i letos. Já takhle oplakal třeba Clawfinger

Atreides: Popravdě, trochu jsem se organizační stránky mého premierového Brutal Assaultu obával. Tedy, hlavně z toho důvodu, že hrozilo přespávání v kempu, od čehož mne odrazovaly skazky o častých krádežích. Nakonec jsem měl střechu nad hlavou, za což jsem neskutečně vděčný jednomu ze svých kamarádů, takže některé věci těžko můžu objektivně zhodnotit, kemp byl z mé strany využíván výhradně ke konzumaci vlastních alkoholických nápojů, které bych do areálu nepronesl. Nakonec bych ale organizaci zhodnotil z větší části kladně – a pochvala se týká i zastřešené třetí stage, která by si sice zasloužila o něco větší prostor, ovšem coby alternativní scéna ku dvěma hlavním pódiím fungovala skvěle i přes občasné návaly lidí (obzvláště na Solefald), kteří museli stát až venku.

H.: Poprvé jsem v areálu viděl výzdobu na zdech, což není věc, která by mě úplně vytrhla a do jisté míry je to kýč, ale nakonec proč ne, nic proti tomu nemám. Dále bylo otevřeno pár dalších uliček, ale upřímně jsem do některých míst v areálu ani nepáchnul, protože jsem k tomu neměl důvod. Naopak se mi dost líbilo, že v místech na posezení přibyly obrazovky, které promítaly dění na pódiu, což je super nápad. Akorát bych tam propříště nepouštěl rozhovory bez zvuku a takové množství reklam, jinak je to v základě dobrá věc.

Ježura: Výzdoba areálu i letos o kousek postoupila a mně se její zpracování velmi pozdávalo. Co ale zaslouží poklonu, to je zmiňované rozšíření obrazovek do nejrůznějších částí pevnosti. Přenosy z pódia vem čert, síla téhle techniky spočívá zejména v potenciálu informovat návštěvníky o změnách v programu, a i když těch změn letos nebylo moc, stačilo na chvíli zvednout oči k obrazovce a člověk věděl všechno, co potřeboval. Neskutečně příjemná a užitečná změna oproti jiným tuzemským festivalům!

H.: Bylo super, že se podařilo konečně vyřešit nadměrné fronty u vstupu. Osobně jsem se odbavil už v úterý a čekal jsem… no, tak deset vteřin… než mi na ruku navlékli náramek, hehe. Ke každé vstupence navíc přišlo DVD z loňského ročníku, což je příjemný bonus, ale upřímně jsem si to ještě nepustil, ačkoliv sympatické to je. Akorát mě zamrzelo, že letos už člověk nedostal pytel na odpadky – ten fakt chyběl. Všude po kempu byl bordel, v části, kde jsem byl já, byl široko daleko jeden pytel přilepený na stromě a už ve čtvrtek ráno přetékal. Kdyby ty lidi dostali pytel na odpadky do ruky při vstupu, tak to do něj 90 % z nich bude házet a nikde nebudou takové skládky. Tohle bych určitě vrátil.

Ježura: Pořadatelé po předloňském a obzvlášť loňském provaru s odbavováním šli opravdu do sebe a jakékoli fronty se letos nekonaly (nebo jsem si jich alespoň nevšimnul). Dokonce bych řekl, že odbavovací sekce byla letos trochu předimenzovaná, ale to je fuk – hlavně že to zafungovalo. Každopádně stejně jako kolega oroduji za návrat odpadkových pytlů. Když si vzpomenu na tu skládku, která po nás zbyla v kempu (a že by nezbyla, mít k dispozici nějaký pytel), je mi ještě trochu zle.

H.: Co se týče stravování, to jsem v areálu osobně moc neřešil, v podstatě vůbec, ale pivo mě překvapilo docela příjemně, jelikož jsem se Budvaru trochu bál. Desítka byla přinejlepším průměr, možná ani to ne, dal jsem si ji jednou a víckrát už ne, dvanáctka byla lepší a dala se vypít bez problémů, černý ležák mi pak dokonce vyloženě chutnal, řezané jsem neměl. Naopak zklamáním byly nealko limonády – letošní malinovka byla jen chudým příbuzným malinovky z minulých let, grepová byla sladká jak pop-metalové balady a jediná pitelná tak byla hroznová. Jinak ještě ohledně Budvaru… naprostá a totální zkurvenost byly ty jeho kartonové pivní klobouky. Když pominu fakt, že pokud to měl naražené na palici někdo před vámi, tak jste neviděli lautr nic, většina exemplářů skončila jako létající předmět v kotli, občas jsem viděl, jak tím někdo dostal přímo do obličeje, což asi nebylo zrovna příjemné, a občas to skončilo i na pódiu… třeba baskytarista DevilDriver tím také málem dostal mezi oči. Tohle byla vážně debilita, neopakovat! Kelímky byly opět vratné, tentokrát oproti speciální vrácence. S tím jsem neměl sebemenší problém, z mojí zkušenosti to fungovalo naprosto v pohodě, líbilo se mi to. Design kelímků taky dobrý, ačkoliv já to jak suvenýr fakt nesbírám, takže mě to zas tak moc netankovalo. Ale jinak jsou vratné kelímky skvělé a líbí se mi, že se to na českých festivalech uchytilo a stalo standardem.

Atreides: Za mě naopak Budvar dost propadák. Desítka mě nijak neuchvátila, takže dvanáctku ani černé jsem pro jistotu nezkoušel [to je právě chyba, desítka právě byla močka – pozn. H.] a raději si zašel na pár kousků mimo areál na lokální pivovary, kde za půllitr dal člověk lidovou dvacetikorunu, takže jsem Budvar nijak zvlášť neřešil. A samozřejmě, když už jsem tam do sebe lámal jedno, dvě, tři piva, tak jsem se k tomu na místě najedl, přičemž peněz jsem za naplnění žaludku rovněž nenechal nijak zvlášť moc, takže ani jídlo v areálu nemohu nijak objektivně posoudit. Na to, jak jsem se bál festivalových cen, nakonec jsem si nemohl vůbec stěžovat, poněvadž ceny byly pořád o něco nižší, než dělá pražský standard, na který jsem zvyklý. Co se nealka týče, za půlžetonky jsem po většinu pobytu v areálu ucrcával vodu, výjimečně si připlatil za hroznovou limonádu, která mi koštovala a koštovala i peněžence, takže spokojenost po všech stránkách. Potěšily i vratné kelímky – po celou dobu festu jsem měl u sebe jen a pouze jeden a ačkoliv jsem nakonec možnost vrácení nevyužil a odvezl si jej zpět domů, vratnost považuji za plus – už jen proto, že v areálu bylo vážně čisto. Jediná vážnější výtka tak stejně jako u kolegy směřuje ke kloboukům, které jsem měl sto chutí naházet na hranici a rituálně upálit.

Ježura: Přechod od pevně daného počtu vrácenek na kelímky k systému koupíš kelímek – dostaneš vrácenku, který šlo opakovat třeba donekonečna, je podle mého určitě změnou k lepšímu. Nikdo se nestresoval, že svoji sbírečku nafasovaných vrácenek někde ztratí, a kupčení s kelímky to myslím omezilo úplně stejně jako v minulých letech. Za mě rozhodně palec nahoru!

H.: V kempu mě letos překvapila obří VIP sekce… když jsem byl na Brutal Assaultu posledně, byly to snad dva oplocené chlívečky, letos už VIP kemp zabíral kompletní první louku, takže na tom “svém” místě jsem našel asi tak padesátý VIP sektor. Nevadí, ale když už, na druhou louku by asi chtělo také přidat nějaké to hygienické zařízení a koše.

Ježura: Jelikož VIP kemp nevyužívám, jeho rozšíření by mi bylo celkem volné nebýt jedné drobnosti – posunutí zadní stěny kempu až ke břehu Labe zlikvidovalo parádní místečko pod stromy v uličce, která se loni táhla za celým VIP kempem, což mě trochu rozesmutnilo, ale to by až tak nevadilo. Spíš mi pořád chybí nějaké dostatečně dimenzované a kulturní hygienické zázemí. Přeci jen při počtu návštěvníků a vedrech, jaká letos panovala, by nějaké navýšení kapacity a luxusu sprch určitě neuškodilo. Ale velkokapacitní otevřená sprcha, kterou někdo – nebesa mu budiž nakloněna – nainstaloval proti merchandise stánku, to byl rozhodně skvělý tah, a čtvrteční zásah hasičského vozu bych také oznámkoval zlatým bludišťákem. Jen houšť!

H.: Dramaturgie byla z objektivního pohledu v pohodě a asi každý si musel najít to svoje, ale čistě ze svého osobního subjektivního pohledu bych asi krapínek ubral death metalu, jehož bylo letos fakt hodně, a hlavně hodně ubral cokoliv-core (s výjimkou grindcoru), i když je mi jasné, proč to tam pořadatelé zvou… lidi to prostě táhne. Přidal bych tak dva, tři black metaly, přidal doom (letos jenom dvě doomové kapely, Novembers Doom a Saturnus… to je sakra málo) a hlavně bych ocenil i nějakou šílenou avantgardu nebo experimenty (už tu dvakrát hrála Sebkha-Chott – víc podobných magořin!) a taky bych se nebál pravidelně každý rok zvát jednu, dvě a klidně i tři skupiny typu Atari Teenage Riot… v jejich kotli bylo jasně vidět, že zdaleka nejsem sám, kdo podobné věci ocení, byl to skvělý odpočinek od kytar a ta kapela se tam prostě hodila a nepůsobila na Brutal Assaultu nepatřičně. Osobně si myslím, že podobná tvrdá elektronika má svým přístupem k takovému black nebo death metalu blíž než třeba Sabaton. A takových kapel je mnohem víc… Suicide Commando, Combichrist, Project Pitchfork, Front Line Assembly, Nachtmahr, Aktivehate, Siva Six, Centhron atd. atd. Stačí jen vybírat…

Atreides: Co se dramaturgie týče, nakonec mi i přes nával všemožného core vyhovovala. S vědomím, že se nemusím mezi většinou kapel nikam zvlášť hnát a pospíchat, protože mě dobrá polovina nezajímá a mohu ji s naprostým klidem vynechat, jsem festivalem pohodově proplouval a vyzobával všechno, co mě zajímalo, případně co mi kdo ze známých doporučil. Jasně, vždycky by mohlo být víc blacku nebo doomu, shodnu se s H. na tom, že by mohlo být víc experimentáních prasáren, jako byli letos Aborym nebo i zmiňovaní Atari Teenage Riot (ani nevíte, jak mě štve, že jsem je propil), ale nakonec jsem i přes počáteční remcání uvítal mezery, které mě nijak zvlášť nezajímaly a mohl jsem je trávit i jinak než hrozením pod pódiem. Co se mi na dramaturgii nelíbilo mnohem více, bylo rozložení kapel. Chápu, že hvězdy a hvězdičky typu In Flames nebo Anthrax přitáhnou na festival největší počet lidí, jenže takovéhle kapely můžou zahrát i za pozdního odpoledne, kdy je ještě světlo, aniž by jejich lesk a show nějak výrazně utrpěla. Naproti tomu kapelám, které tmu vyloženě potřebují k tomu, aby jejich vystoupení mělo ty správné grády, protože svoji hudbu staví na hutné atmosféře, tmu postrádaly – viz Primordial nebo Belphegor, ale těch případů by se určitě našlo víc. To by alespoň částečně mohlo vyřešit lepší využití Obscure Stage, protože ač jméno jako Primordial by si velké pódium zasloužilo se vším všudy, věřím tomu, že klubová stage by dokázala nahradit to, co se na hlavním pódiu takovým kapelám za světla nedostávalo – což bylo nejvíce znát hlavně na setu Solefald.

H.: Tady bych kolegovi Atreidovi trošku oponoval, přestože vím, jak to myslí, a částečně s ním souhlasím, ale je blbost, aby za světla hráli headlineři jako Anthrax nebo In Flames. To spíš až ke konci programu jednotlivých dní byly kapely, jež by mohly za světla hrát, aniž by jim to nějak uškodilo, hlavně se to týká takových těch moshovacích sekaček… bylo by to snad lepší už jen z toho důvodu, že je před den vidět, protože z osobní zkušenosti si myslím, že v úplně tmě se v tom kotli lidi pozabíjejí spíš. Jmenovitě třeba Whitechapel, Madball, ale třeba i Overkill. A to říkám jako někdo, kdo má třeba zrovna Overkill fakt rád. Ale chápu to, že pořadatel se při sestavování programu nemůže ohlížet jen na to, jestli to je atmosférická muzika, která by se hodila do tmy, ale i na popularitu kapel nebo jejich vlastní program, kdy můžou přijet a kdy zase musí odjet. Holt nevýhoda velkých festivalů, nikdy se to prostě nedá poskládat tak, aby byli spokojení všichni…

H.: Jinak celkově si myslím, že letošní Brutal Assault proběhl v pohodě a pocit spokojenosti převládá, a to i co se týče hudby, protože o tu jde pořád především. Sice mě dost mrzí slabý Ihsahn, zvukově zprasení In Vain a vynechání Cult of Luna nebo Hatebreed, ale našla se spousta věcí, jež mi to alespoň částečně vynahradily. Sice to už zaznělo v reportu, ale nedá mi to ještě jednou nevyzdvihnout fantastické sety Atari Teenage Riot a Solefald, zabijácké Aborym a Meshuggah, ale třeba i neskutečně zábavné Hentai Corporation. Každopádně toho, že kapely jsou hlavní, se budu držet a nějakou (z mého pohledu, samozřejmě) peckou bude podmíněna má případná účast i v příštím roce. Snad se něco objeví, protože první potvrzená trojice mě totiž ze židle moc nezvedla. Benediction (měli vystoupit už letos, ale těsně před začátkem odpadl) jsou dobří, ale není to skupina, kvůli níž bych hned vyjel, August Burns Red jsou mi absolutně u řiti a Amon Amarth jsou už dávno kapelou, kterou vidět fakt nepotřebuji.

Atreides: Kolem a kolem si však nemůžu nijak zvlášť na festival stěžovat – až na pár spíše kosmetických detailů snad ani není na co. To je možná způsobeno i tím, že na většinu věcí, které areál nabízel, jsem tak nějak kašlal, viz třeba stravování nebo ubytování. Obecně přesto všechno, co jsem napsal, bych jako největší průser festivalu vypíchnul zvuk, který zkazil několik dosti nadějných vystoupení – právě již zmiňovaní In Vain nebo Ihsahn, na které jsem se velmi těšil a kteří byli jedni z velkých taháků letošního Brutal Assaultu, tedy alespoň pro mě. Mou premiéru na festivalu, který krom jiného tento rok dosáhl – zatím jako jeden z mála českých festivalů – plnoletosti, tak hodnotím jako úspěšnou. Jestli se na festivalu ukážu i příští rok, to bude záležet spíše na tom, jaká lákadla přichystá, protože na kapelách mi záleží především. Osobně nejsem příznivec davů (a že jich letošní Brutal Assault nabídl požehnaně), a pokud bude stát lineup za pendrek, nemám problém další rok vynechat. A že první tři oznámené kapely mě nijak nepřesvědčily, bohůmžel…


Redakční eintopf #45.2 – speciál 2012 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
2. Borknagar – Urd
3. Ihsahn – Eremita
4. Mgła – With Hearts Toward None
5. Enslaved – RIITIIR

CZ/SVK deska roku:
1. Avenger – Bohemian Dark Metal
2. Lunatic Gods – Vlnobytie

Neřadový počin roku:
Agalloch – Faustian Echoes

Artwork roku:
Stolen Babies – Naught

Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes

Koncert roku:
Sólstafir: Brutal Assault – Josefov, 11.8.2012

Videoklip roku:
Sólstafir – Fjara

Potěšení roku:
mimořádné množství kvalitních českých a slovenských desek

Zklamání roku:
osobní rozkol v Queensrÿche

Top5 2012:

1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Britský gentlemanský klub opět světu připomněl, jak že se dělá umění. Ani náznakem nepřeháním, když prohlásím, že je deska “A Shadowplay for Yesterdays” vskutku geniálním dílem, které jen stěží hledá konkurenci, která by jej mohla ohrozit. Je to neuvěřitelně široké spektrum barev a nálad zapsané do not, vylisované na větší či menší kotoučky a vypuštěné do světa vás uhranout. Nic menšího.

2. Borknagar – Urd
Od Borknagar se tak nějak dá očekávat vynikající hudba. V případě “Urd” se však jedná o tak moc vynikající hudbu, že se to stěží popisuje. Proč ale takový skvost degradovat omezenými významy slov, když sama hudba to řekne mnohem lépe, než jakýkoli kritik? Poslechněte, užasněte, kupte. To je všechno, co k tomu mohu dodat.

3. Ihsahn – Eremita
Norský génius se svou aktuální deskou nesmí v tomto výčtu chybět. Přijít “Eremita” na chuť je sice dost nesnadné, ale kdo vytrvá, tomu se dostane fenomenálního díla, které se nemusí stydět jak před konkurencí, tak před svými předchůdci. Věděl jsem to už dříve, ale “Eremita” jen potvrzuje, že Ihsahn je sázka na jistotu, a to rovnou v té nejvyšší kategorii.

4. Mgła – With Hearts Toward None
Žánrově naprosto čistá nahrávka, která to dotáhne až do Top5? Může být, pokud nese nálepku Mgła. Jak jsem už někdy v létě tvrdil v Na co se nedostalo, tahle deska je monumentální a co se týče čistokrevného black metalu, hodně dlouho jsem neslyšel nic, co by se s ní mohlo měřit. Prostě skvost na každý pád a určitě jedna z top žánrových nahrávek za pěkných pár let.

5. Enslaved – RIITIIR
Norský progresivní post-black potřetí. Enslaved patří k jasné žánrové špičce a deska “RIITIIR” to jedině potvrzuje. Je dospělá, krásná, inteligentní, propracovaná, dovádí styl Enslaved takřka k dokonalosti a každý poslech je vysloveně radost. Další z nemnoha desek, které dokazují, že současná hudební produkce umí vedle kilotun balastu nabídnout také skutečné skvosty.

Avenger - Bohemian Dark Metal

CZ/SVK deska roku:

1. Avenger – Bohemian Dark Metal
Pokud si dobře vzpomínám, v hodnocení jsem téhle desce nadělil 9/10 a rozplýval se nad jejími kvalitami. Po deseti měsících, které od té doby uplynuly, však zjišťuji, že mě “Bohemian Dark Metal” dostává snad ještě více než dříve. Není co řešit, a i když se letos v českých a slovenských krajích urodilo opravdu nemálo výborného materiálu, Avenger z tohoto pomyslného mače vycházejí jako suverénní vítězové.

2. Lunatic Gods – Vlnobytie
S druhým místem je to však složitější. Nabízeli by se Master’s Hammer se svými “Konvemi”, ale nakonec volím Slováky Lunatic Gods, kteří alespoň v mých očích na kultovní Štormovce vyzráli díky naprosto unikátnímu výrazu a hlavně skutečnosti, že mě z na rozdíl od “Vracejte konve na místo” dostala každá jedna skladba, kterou “Vlnobytie” nabízí. Ale věřte mi, když říkám, že to bylo opravdu o prsa, a to jsem navíc neslyšel takové Morgue Son, novou Marnost a další. Opravdu silný ročník…

Neřadový počin roku:

Agalloch – Faustian Echoes
Sice musím chtě nechtě uznat, že ultimátní desítka, kterou jsem tomuto minialbu nadělil v recenzi, byla možná drobátko (ale opravdu jen maličko) nadhodnocená, nic to nemění na tom, že o vítězi téhle kategorie nemám nejmenších pochyb. “Faustian Echoes” je opravdu nadčasový počin, ze kterého se tají dech – přesně v duchu nejlepší tradice Agalloch.

Stolen Babies - Naught

Artwork roku:

Stolen Babies – Naught
Člověk se občas až diví, jak nádherné artworky se občas podaří stvořit. Jenže obzvláště na metalové scéně není o skvostné přebaly až taková nouze, jak by se mohlo zdát, takže se rozhodování mezi “777 – Cosmosophy” (Blut aus Nord), “The Acausal Mass” (Merrimack), “Jacob’s Ladder” (Hell Militia) a řadou dalších uměleckých děl stává značně ošemetným. Grafika všech těchto desek mě posadila na zadní partie a já si netroufám mezi nimi vybrat jeden případ, který by ostatní převyšoval. Proto moje volba nakonec padla na obal, který mě také naprosto dostal, jenže trochu jiným způsobem, než ostatní, o kterých tu byla řeč. Jak vidno, genialita může nabývat různých podob.

Shit roku:

Ensiferum – Unsung Heroes
Co se tohoto postu týče, o jeho obsazení se u mě praly dvě desky. Proč jsem tedy nakonec sáhl po failu s názvem “Unsung Heroes”? Deska “Guten Tag” z dílny německých Varg je sice pitomá až hrůza, ale nelze tvrdit, že by obsahovala až tolik momentů, které na stupnici kvality dosahují záporných hodnot. Na “Unsung Heroes” je jich požehnaně, a proto na piedestal hanby stavím právě tuto desku – navzdory tomu, že jsou na ní k nalezení i vesměs poslouchatelné věci.

Koncert roku:

Sólstafir: Brutal Assault – Josefov, 11.8.2012
Co se výběru koncertu roku týče, je to vážně prekérní situace. Koncerty, které na tento post mohou aspirovat, se totiž letos sešly hned tři. Když se slzou v oku vyřadím fantastické Vulture Industries a jejich dech beroucí show na Phantoms of Pilsen, zbývá dvojice Nachmystium (Ragnarök Festival) a Sólstafir (Brutal Assault). Oba geniální, oba zněkolikanásobily to, co od příslušných kapel očekávám a co je definuje a na oba dost možná nikdy nezapomenu. Nejradši bych zvolil oba, jenže to bohužel nejde, takže abychom dostáli regulím, vítězem se stávají Sólstafir. Nachtmystium však ani náznakem neprohrávají…

Videoklip roku:

Sólstafir – Fjara
Tady není co řešit. Poslední album “Svartir sandar” možná není tak geniální jako jeho předchůdce, ale klip ke skladbě “Fjara” je jedním z nejlepších klipů, jaké jsem kdy viděl. Je inteligentní, hluboký, fantasticky nasnímaný a dovede k sobě divákovu pozornost přikovat měrou, jaká nemá obdoby. Viděl jsem ho snad stokrát a pokaždé mě zas a znova uchvátí. Fantastická práce!

Potěšení roku:

mimořádné množství kvalitních českých a slovenských desek
Nakousl jsem to už v CZ/SVK desce roku a je to skutečně tak. Rok 2012 přinesl nebývalé množství vysoce kvalitních desek, které nejenže s přehledem snesou srovnání se zahraniční konkurencí, ale některé tuto konkurenci celkem úspěšně roznášejí na kopytech. Vyjma Avenger a Lunatic Gods, kteří to dopracovali až do mého výběru stojí rozhodně za investici noví Master’s Hammer, Hypnos a Dying Passion z těch, které jsem měl to štěstí poslechnout, a z těch ostatních sbírají samé pozitivní recenze třeba Morgue Son, Trollech nebo Galadriel. A pak že československá scéna nemá co nabídnout, stačí jen hledat.

Zklamání roku:

osobní rozkol v Queensrÿche
Když se ve zlém rozejdou členové srdcové kapely, je to velké zklamání. Když vyjde na povrch, jak odporné vztahy v takové kapele panovaly před bodem zlomu, je to ještě větší zklamání. No a když se bývalí spoluhráči začnou soudit o práva na to, co společně vytvořili, je to vyloženě smutný pohled. Takový osud letos potkal americké Queensrÿche, které řadím na svém žebříčku oblíbenosti hodně vysoko a je mi vyloženě na nic z toho, jaký despota se vyklubal z tak fantastického zpěváka, jakým Geoff Tate bezesporu je. Jak z div ne legendy udělat frašku snadno a rychle…

A Forest of Stars

Zhodnocení roku:

Co se hudby týče, rok 2012 mi nepřišel nijak extra zvláštní. Vyšla skvělá i špatná alba, odehrály se skvělé i špatné koncerty, scéna je bohužel opět chudší o pár jmen a tak dále a tak dále – jako každý rok. Pokud ale jde o nějaké konkrétní záležitosti, napadají mě dvě a vážou se přímo k mojí osobě – zaprvé jsem si rozšířil hudební obzory do směrů, které bych asi nečekal a které by do metalového pisálka asi řekl jen málokdo, a potom jsem si začal všímat, kolik se na každém koncertě najde jedinců, kteří svou arogancí a hloupostí nezřídka kdy pak doprovázenou nezanedbatelným obsahem alkoholu v krvi kazí zážitek těm, kteří přišli na muziku. Asi stárnu a začínám být senilní…


Borknagar – Urd

Borknagar - Urd
Země: Norsko
Žánr: progressive viking / folk metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Epochalypse
02. Roots
03. The Beauty of Dead Cities
04. The Earthling
05. The Plains of Memories
06. Mount Regenty
07. Frostrite
08. The Winter Elipse
09. In a Deeper World

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10
Ellrohir – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není až tak moc kapel, ke kterým bych choval vztah, ale Borknagar do tohoto elitního klubu určitě patří. Od okamžiku, kdy jsem poprvé odkryl závoj jejich vizionářské hudby, mě nikdy nepřestali fascinovat, a to dokonce i v případech, kdy jsem do některého z jejich děl nebyl s to proniknout. Když se tedy jednoho krásného dne začaly šířit zvěsti o novém albu, zaplesal jsem radostí. Radost a očekávání se však ještě znásobily, když vyšlo najevo, že se do sestavy Borknagar vrací a Vintersorga za mikrofonem doplní ICS Vortex, tedy muž, který mě svým nadpozemským vokálem uhranul na albu “Quintessence”. Podmínky se tedy sešly vynikají a album “Urd” se nakonec stalo realitou v březnu letošího roku. Necelý měsíc poté je načase ujasnit si, jak to nakonec dopadlo…

Mohl bych si to ulehčit a na férovku tu prohlásit, že to dopadlo fantasticky, ale nebudu líný a zkusím to trochu rozvést. Koneckonců, když jsem si “Urd” pustil poprvé, nebyl jsem z toho úplně na větvi. Moje chorá a předsudky zatížená mysl totiž asi čekala “Epic” v2.0 či co, a proto mi chvíli trvalo, než jsem docenil delikátnost materiálu, který nám kapela na “Urd” naservírovala. Jádro pudla spočívá ve skutečnosti, že snad až na jednu dvě výjimky album buď neobsahuje vyloženě do očí bijící, epické, nebesky klenuté a zástavy srdce působící pasáže jako právě “Epic”, anebo je umí velmi obratně maskovat. Prostě žádné velké “in your face”. Jenže když člověk poslouchá “Urd” déle, najednou zjistí, že je kouzlo alba ukryto právě v těch instrumentálních hrátkách, které zprvu působily trochu nemastně, a ve vokálních linkách, které místy nutily přemýšlet, jestli by to nešlo udělat trochu jinak, bezprostředněji, chytlavěji. Kdepak, vážení, ruce pryč a nic neměnit, protože tohle je promyšlené do posledního detailu a funguje to perfektně! Album totiž sice působí poněkud umírněným a rozvážným dojmem, ale i v rámci téhle domnělé umírněnosti nabízí neuvěřitelně silné skladby, plné vynikající instrumentální práce a brilantních nápadů. To vše s typickým rukopisem Borknagar, ovšem bez nejmenšího stínu vykrádání sebe sama, což je dvojnásob chvályhodné s přihlédnutím k tak bohaté historii, jakou se mohou chlubit právě Borknagar.

Zmiňované skladatelské mistrovství se projevuje pochopitelně skrze nástroje, a proto si zaslouží kapku podrobnější rozbor. Tak třeba kytary. Party, které mají na svědomí pánové Brun a Ryland, jsou postaveny navýsost rafinovaně a nechávají posluchače v neustálém napětí, jakým směrem se vlastně vyvinou. I když to občas vypadá, že vyzní do ztracena, nakonec pokaždé uzemní nebo alespoň potěší v drtivé většině naprosto luxusním obratem, přesně jak je pro Borknagar typické. Pravda, zdaleka ne všude je přehršel nějakých kytarových krkolomností, jenže ani tady nemám výhrad, neboť klidné (a nabízí se i velmi nepřesný přívlastek monotónní) pasáže nebo rovnou celé skladby jsou buď ozvláštněny uchu lahodícím sólem, nějakým tím určujícím riffem, nebo jsou ve své umírněnosti skvělé samy o sobě. Zpravidla to bývá mix několika těchto možností. A jestli máte dojem, že tahle recenze doposud zavání nekritickým obdivem, nejste daleko od pravdy…

Nic než obdiv nezaslouží ani ostatní nástroje. Za zmínku stojí rozhodně bicí, které ještě před svým odchodem stihl nahrát Američan David Kinkade, a je to vskutku labutí píseň, na kterou může být právem hrdý. Rovněž práce kláves a nesnese kritiku a tvoří tak další z perfektně zapadajících dílků téhle post-blackové skládačky. A k dobře složené skládačce album nepřirovnávám náhodou. Celý materiál totiž působí neuvěřitelně organicky, jednotlivé fragmenty na sebe naprosto přirozeně navazují, navzájem se rozvíjejí a dohromady tvoří velmi komplexní a perfektně vyvážené dílo. V dokonalé harmonii se zbytkem pak fungují i vokály. Vortexovo angažmá se totiž ukázalo být trefou do černého, protože to, co na “Urd” předvádí, je přímo dechberoucí. Vintersorg sice také odvádí skvělou práci, ovšem na takové orgastické momenty, jako je třeba počátek “The Beauty of Dead Cities”, se prostě chytit nemůže, ani kdyby se stavěl na hlavu. Oba pěvci však fungují ve vzájemné symbióze a jeden druhého vkusně doplňují. Dva rozdílné čisté vokály navíc albu dodávají na přitažlivosti a lepší výsledek, než jakého se v tomto poli Borknagar dobrali, si lze představit jen stěží.

Před vydáním “Urd” se muzikanti nechali několikrát slyšet, že se tahle deska bude moci pochlubit naprosto nekompromisním zvukem, protože tentokrát se prostě na žádné kompromisy nehraje. K těmto prohlášením jsem choval přirozenou skepsi, jak už tak tak v podobných případech bývá, ovšem už první protočení alba mě nenechalo na pochybách, že nešlo o žádné plané řeči. Zvuk “Urd” je totiž naprosto fenomenální a dokonce se nestydím říci strhující, jakkoli se tento přívlastek ke zvuku prakticky nedá vztáhnout. Nějak mi scházejí slova pro bližší popis, ale přísahám vám, že se jedná o zvukový orgasmus, který sotva hledá konkurenci. Abyste však alespoň přibližně tušili, styl nazvučení je velmi podobný tomu z předchozího alba “Universal”, vlastním provedením je však o nějaký ten světelný rok dál. To už se ale opakuji, takže to nebudu dál rozmazávat a odkážu vás na vlastní zkušenost, která je koneckonců výstižnější než jakákoli slova…

Všechny tyto klady nabírají tvar v podobě jednotlivých skladeb a já bych rád upozornil na některé kousky, které na mně zanechaly největší dojem. A ať se snažím sebevíce, až na dvě výjimky, o kterých pohovořím níže, jsou to všechny. První uvolněná skladba “Roots” naprosto uzemňuje svým závěrem, který svým vokálem zcela opanuje již glorifikovaný ICS Vortex. V plynulé návaznosti na závěr “Roots” přichází asi nejvzletnější moment celého alba – už vzpomenutý rozjezd “The Beauty of Dead Cities”, který mi pokaždé navodí husí kůži. Zbytek skladby však sází na úplně jinou kartu a boduje velmi atypickou melodikou, která dává vzpomenout na léta sedmdesátá. Netuším jak, ale funguje to.

Borknagar

Následující “The Earthling” je dokonalou demonstrací Vintersorgova hlasového potenciálu a také jedna z mála skladeb, kde dostává dostatek prostoru také growling. Obojí je skvělé. Skvělý riff ve střední pasáži a samotný závěr vše jen podtrhují. “The Plains of Memories” je zamyšlená instrumentálka, do které někoho napadlo zakomponovat smyčcový part a opět to dopadlo výborně. Dokonalým kontrastem je šestka “Mount Regency”, která si nárokuje titul nejostřejší a nejmasivnější skladby alba, dokazuje, že Borknagar rozhodně nevyměkli a umí se do toho opřít jako zamlada. “Frostrite”, tedy druhá skladba, uvolněná před vydáním alba, mi připadá, jako by vypadla z Vortexovy sólové desky. Skoro bych se vsadil, kdo tu dával dohromady melodie vokálu. Nic to ale nemění na tom, že je to další z řady výborných skladeb, kterými “Urd” oplývá. A konečně “The Winter Eclipse”, která je skvělá tak nějak sama o sobě…

Blížíme se do finále a já zatím jenom chválím, takže to vypadá, že na “Urd” snad ani není co zkritizovat. Jestli si ale vzpomínáte, v předchozím odstavci jsem si na později odložil dvě skladby a právě ty jsou tím jediným, co mi na “Urd” úplně nesedí. Jde o první “Epochalypse” (což je shodou okolností nádherná slovní hříčka) a poslední “In a Deeper World” a vlastně ani nevím, co je na nich špatně. Možná mi chybí nějaký jasný vrchol nebo nosný motiv, protože je neoddiskutovatelné, že ani jedna ze skladeb nepostrádá výborné momenty. Stejně tak je ale možné, že je všechno v pořádku a na vině je nějaký opačně zatočený mozkový závit v mojí hlavě, vážně nevím. Ať tak či onak, i poněkud slabší skladby z dílny Borknagar svými kvalitami vyloženě zesměšňují klidně veškerou tvorbu nejrůznějších jiných kapel, takže tyhle výtky jsou velice relativní a je nutno na to brát ohled – obzvlášť když zbytek alba tvoří sedm klenotů…

Teď už je to definitivní. Borknagar vstoupili do roku 2012 v neuvěřitelně silné sestavě, která nahrála neméně silnou desku. “Urd” se honosí fenomenálním zvukem, fantastickými vokály a instrumentální stránkou, za niž by jiní ochotně platili duší. Devátá deska v pořadí v sobě snoubí něco ze svého předchůdce, něco ze vzpomínaného alba “Epic”, ale nemá zapotřebí cokoli recyklovat. Je důkazem nezměrného tvůrčího potenciálu, který se skrývá za jmény Øystein Garnes Brun, Jens F. Ryland a dalšími hudebníky, kteří dělají Borknagar tím, čím jsou. Je důkazem bravury, s jakou je možné podstupovat evoluci po dlouhých šestnáct let, aniž by výsledek ztratil cokoli ze své finesy. Uctivě smekám pokrývku hlavy, neboť pánové nejenže nezklamali – oni mě totiž zase jednou uchvátili a pouhopouhé dvě ne zcela dokonalé skladby na tom nemohou pranic změnit…


Další názory:

Borknagar vždy platili za skupinu, jejíž hudba je prostě skvělá, kvalitativně na výši, s myšlenkou a s nenapodobitelnou atmosférou… a soudě čistě dle “Urd”, minulý čas na místě není ani v nejmenším, jelikož to platí stále. Ono se o tom ani nemá cenu nějak zdlouhavě vybavovat, jelikož po tom, co je u Borknagar samozřejmým standardem, většina ostatních kapel jen z obrovské dálky závistivě pokukuje. Rád bych ovšem zdůraznil, že v případě “Urd” se nejedná o vysokou známku z povinnosti či z pouhé úcty k autorům desky, nýbrž o zcela zasloužené hodnocení, jak dokazují v podstatě všechny skladby na nahrávce. Jedná se totiž o kolekci vpravdě vyváženou, kde žádná kompozice není přebytečná nebo navíc, naopak všechny mají své pevně dané místo a svůj smysl. Je pravda, že některé momenty možná v paměti utkví o něco více – třeba začátek “The Beauty of Dead Cities”, závěr “The Earthling” nebo některá výtečná kytarová sóla (viz například “The Winter Eclipse”) -, ale to už je spíše otázka osobních preferencí. Ve skutečnosti mě vlastně ani nenapadá, co by šlo “Urd” vytknout… Jediné, co dost dobře nechápu, je, proč spousta lidí stále vehementně cpe Borknagar do black metalové škatulky, když s ní nemají nic společného už dlouhé roky (vždyť čistý black metal to byl snad jen na debutu “Borknagar”, tj. v roce 1996), čili aby nedošlo k mýlce – na “Urd” vás nečeká nic jiného než úžasná progresivní muzika od lidí, kteří již dávno jakékoliv žánrové hranice hodili za hlavu.
H.

Borknagar

Na norskou partu Borknagar jsem slyšel dost chvály, ale doteď jsem se nedostal k poslechu. Až tedy k nejnovější desce “Urd”. Ta nabízí pestrý mix zajímavých hudebních motivů a skvělých vokálních výkonů v celkové délce téměř jedné celé hodiny. Obávám se, že jsem album nestihl naposlouchat dostatečněkrát na to, abych doopravdy pronikl do všech aspektů jeho krásy. Album na jedno puštění, po kterém máte jasno, to zřejmě není. Nicméně i můj lehce povrchní a detaily málo zkoumající dojem je dostatečně dobrý na to, abych neváhal udělit známku osm. Z postupujícím časem a opakovanými poslechy by možná hodnocení mohlo ještě o něco vzrůst.
Ellrohir