Archiv štítku: breakcore

Igorrr – Savage Sinusoid

Igorrr - Savage Sinusoid

Země: Francie
Žánr: experimental metal / breakcore
Datum vydání: 16.6.2017
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Viande
02. ieuD
03. Houmous
04. Opus Brain
05. Problème d’émotion
06. Spaghetti Forever
07. Cheval
08. Apopathodiaphulatophobie
09. Va te foutre
10. Robert
11. Au revoir

Hrací doba: 39:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Francouzský mistr spájení všeho se vším, i zdánlivě nespojitelného nebo protichůdného, je konečně zpět s novou deskou. A nutno říct, že tentokrát si dal Igorrr pěkně na čas, jelikož mezera pěti let mezi jeho deskami ještě nikdy nebyla. Gautier Serre, jak zní Igorrrovo skutečné jméno, se však v mezičase také neflákal a mimo jiné udělal třeba kolaborační album „Maigre“Ruby My Dear (2014) nebo debut nového projektu Corpo-Mente (2015), o jeho zvukařské činnosti ani nemluvě. Nicméně klasická deska je prostě klasická deska a právě k té se upírá největší pozornost. Tak si pojďme povědět, s čím Igorrr na „Savage Sinusoid“ přišel.

Řekl bych, že „Savage Sinusoid“ přináší hned několik formálních změn, které jsou ovšem docela zásadní. Zaprvé, od předchozího počinu „Hallelujah“ z roku 2012 se trochu změnila podoba entity Igorrr. Co tím mám na mysli? Zatímco u minulého alba šlo stále o jednočlenný projekt s hosty, nyní už bych se nebál Igorrr považovat za skupinu, v jejímž čele sice stále stojí sám Igorrr (nyní myšleno člověk, tedy Gautier Serre), ale už není jediným členem. Zdá se, že již nastálo se totiž připojili zpěváci Laurent Lunoir (Öxxö Xööx) a Laure Le Prunenec (Öxxö Xööx, Rïcïnn, Corpo-Mente, Ele Ypsis). Ti už jsou nyní nedílnou součástí koncertních performancí a v neposlední řadě se také starají o veškeré vokály na „Savage Sinusoid“. Kromě nich se pak na nahrávce objevuje i množství hostů (mezi nimi se jen tak mimochodem objevuje i česká hudebnice Kateřina Chroboková), ale to už nic nového není.

Jako druhá velká změna mi přijde výměna nahrávací společnosti. Zatímco dřívější počiny vycházely u experimentálního labelu Ad Noiseam, což je firma, jež k Igorrrově muzice krásně pasuje, novinku si pod svá křídla vzali Metal Blade Records. Což se mi zdá poněkud zvláštní, protože mi nepřijde, že by se takový projekt hodil do portfolia labelu, v jehož stáji se nacházejí jména jako Amon Amarth nebo Ensiferum. Leč stalo se a nakonec je mi to vlastně šumák, jen mě to docela překvapilo.

A kdybych se vyžíval ve splétání konspiračních teorií, mohl bych vyslovit domněnku, že právě podpis s metalovým labelem patří k důvodům, proč „Savage Sinusoid“ zní tak, jak zní. Reálně bych ale spíš věřil, že se Igorrrovi zastesklo po časech s Whourkr. Nemohu si totiž pomoct, ale deska je dle mého skromného názoru na Igorrrovy poměry přespříliš metalová. Jeho muziku jsem si mimo jiné oblíbil právě kvůli tomu, že patřila do sorty těch nevyzpytatelných. Žánry se střídaly jak na běžícím páse, klidně i pomalu co vteřinu, a posluchač mohl jen těžko tušit, co na něj vykoukne za následujícím rohem. Naproti tomu „Savage Sinusoid“ místy víc než jako experimentální hudba působí jako experimentální metal. Samozřejmě, že i v této poloze je (jsou?) Igorrr na hony vzdálený průměrné metalové produkci, ale v některých skladbách se nemohu ubránit dojmu, že jde o krok směrem k větší normálnosti. A to nevidím zrovna s radostí.

Igorrr

Na druhou stranu je nejspíš pravda, že tento pohled pramení ze znalosti a obliby majstrštyků jako „Nostril“ či „Moisissure“, které nastavily laťku příliš vysoko a příliš daleko od středních hudebních proudů. Samo o sobě je totiž „Savage Sinusoid“ pořád dobré. Zmiňovaný metal si pořád dává férovku s brutální breakcorovou elektronikou, objeví se i „barokní“ hudba a nechybí ani experimenty, užití rozličných nástrojů – včetně kvokání slepice. Třeba „Houmous“ je lahůdková záležitost, která je dostatečně šílená na to, aby se mohla poměřovat se staršími věcmi. Nicméně mezi kytarovkami zůstává osamocena. Také nijak nepopírám skutečnost, že prakticky každá píseň dokáže nabídnout skvělé nápady a že v rámci kytarovějšího alba fungují jako příjemné osvěžení i pomalejší kompozice typu „Problème d’émotion“.

„Savage Sinusoid“ je v zásadě skvělá deska, velmi chytrá, rozmanitá a dostatečně inovativní na to, aby většina okolních skupin jen zdálky záviděla. Na Igorrra je to i přesto málo. Možná jsem přísný, možná je to podpásovka, ale kurva, když si pustím „Nostril“, tak jde o fantastickou magořinu, která je o kilometr napřed před novinkou. A pak se divte, že se nemohu jistému zklamání ubránit, ačkoliv vím, že jinak je „Savage Sinusoid“ výbornou nahrávkou.


Pryapisme – Diabolicus felinae pandemonium

Pryapisme - Diabolicus felinae pandemonium

Země: Francie
Žánr: avantgarde metal / electronica / chiptune / breakcore
Datum vydání: 3.2.2017
Label: Apathia Records

Tracklist:
01. Un max de croco
02. La Boetie stochastic process
03. 100 % babines, pur molossoïde !
04. A la Zheuleuleu
05. Tau Ceti Central
06. Tête de museau dans le boudoir ( Intermezzo )
07. Myxomatosis against architektür vol IV
08. Carambolage fillette contre individu dragon non-décortiqué
09. C++
10. Totipotence d’un erg

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Světy svojských hudebních těles jsou jen velmi těžko definovatelné. Přesahují doposud zažité, mnohdy útočí polytematičností, žánrovými kotrmelci, akrobacií. Takových formací sice není – zákonitě – příliš, ale když už se zjeví, dokáží posluchačům i psavcům motat po měsíce hlavy. Do sorty kapel, jež na věc nahlížejí jinak než žánrová masa, spadají i Pryapisme, francouzský excentrický export.

O čemže tahle kapela sakra celá vůbec je, můžeme debatovat dlouhé večery. Má ráda kočičky (moc kočiček), má ráda ďáblíka. Kouká vpřed, vizionářsky, přesto zůstává věrna digitálnímu kostičkování a arkádnictví Maria s obráceným křížem na čepici. Vychází z metalu, ale jeho klasické hodnoty popírá a dělá si z nich dobrý den stejně jako ze všeho kolem. A krom toho ví, co je zač. Tvrdil jsem, že je problém něco takového definovat? Ale jděte. „We are Pryapisme and we play rococo-core. 666 miaou!“ Oblíznout, zavrnět a hurá za hudbou.

Sebeprezentace Francouzů patří k silným, nápaditým, nezaměnitelným, avšak není důmyslnou zástěrkou, protože je v hudbě prázdno. Kdepak, kočičky se dokázaly bez poskvrnky rozdvojit – nejenže jsou parádně koukatelné, ale rovněž se dají s potěšením poslouchat. Na třetí dlouhohrající desce „Diabolicus felinae pandemonium“ těží Pryapisme z obdobných receptů jako v minulosti, šáhlost a znásilňování metalových stereotypů zde jsou už od sedm let starého debutu. Tvrdý kytarový podklad na sebe váže nepřeberné množství dalších vlivů, převážně elektronických, vzájemně se tu ale potkává takřka vše, jediným pravidlem je šílenství a nemožnost spočinout.

Bizarní spolek tedy stejně jako v minulosti staví na tvrdě kytarovém základu, jenž jakkoliv je všudypřítomný, není tím prvkem nejklíčovějším a nejpozoruhodnější motivy tvořícím. Od toho tu máme elektroniku promlouvající v těch nejextremnějších podobách, v duchu absolutního zvrhlictví. K charakteristickým můžeme započítat breakcorové kouskovačky, které podporují vtip a zároveň přináší dostatečný počet zaznamenání hodných momentů. Igorrrr je občas zatraceně blízko. Se vzpomínaným Mariem přichází chiptune, tedy výlevy počítačového oldschoolu, v podání Pryapisme samozřejmě sežvýkané, strávené a vyvrhnuté zpátky na povrch v komplexní elektronické kašičce. Chutná výtečně.

Písně se nedrží jednoho tématu, servírováno je naopak epileptické množství střihů a nesourodého sousedství. Chcete mlátit v paneláku na bicí, zároveň hrát devadesátkové hry, vedle řve dítě a do toho vám buší na strop ohledně půlnoci a spaní. Všechno jde, až na to spaní, takové slovo ve světě Pryapisme není, jen neřízená střela. Přestože se na povedený motiv občas čeká až přespříliš dlouho a mezitím se jen naprázdno variuje, spád je neustálý, což snům nepřeje. Ale zpátky k oněm prázdným místům, nač jen chválit. Zmíněné „střihy naprázdno“ registruji zvláště v druhé polovině, kdy má člověk neustálými změnami v mozku už řádně vymeteno. Takřka hodina hudby je v tomto případě moc. Nadprůměrné kousky nechybí, ale posluchačova koncentrace a touha po semletí kolážemi klesá.

Pryapisme

Vyznění „Diabolicus felinae pandemonium“ je humoristické a záměrně střípkovité, Pryapisme nedokáží posedět na místě a rozvíjet, svou těkavost však dokáží zužitkovat. Možná že v poslední třetině Francouzům dochází síla a posluchač si proti šoku dokáže vytvořit protilátky, přesto jde o slušné album, které neboduje pouhou okázalostí formy. K ní přidává širokou paletu povedených momentů, jež vyzývají k posluchačským návratům. Milé myšky, nechtějte být chyceny.


BBYB – Stavebnice reality

BBYB - Stavebnice reality
Země: Česká republika
Žánr: cybergrind / grindcore / breakcore
Datum vydání: 30.11.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. O+R-TN=I
02. Slovník cizích drog
03. Yaba the Hut
04. Gottflesh
05. MRDUP-step
06. MahuRihanna
07. Čáry
08. John Holmes slipy nenosí
09. Stavebnice reality
10. Papírový nečasožrout
11. Žrádlo
12. O-R+TU=O

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Kombinace tvrdé kytarové hudby a elektroniky už dávno není něco nevídaného, z čeho by si člověk sednul na prdel jen proto, že to někdo zkusil. Byť se v obou táborech stále ještě najdou lidé, kteří vám budou tvrdit, že je kacířství to míchat, ve skutečnosti už ta hranice dávno padla. To platí o kombinaci grindu a elektroniky, protože takových kapel je relativně dost, a to i v rámci naší malé republiky. Kdo se okolo scény pohybuje aspoň trochu, okamžitě by si měl vzpomenout minimálně na kultovní Ahumado Granujo, ale samozřejmě je těch formací mnohem víc. Nicméně to podle mě byla právě ostravská sebranka BBYB, kdo v rámci republiky tu kombinaci grindcoru a elektroniky dotáhnul do té nejbizarnější podoby.

Ať už vědomě či nevědomě si BBYB kolem sebe vytvořili naprosto specifickou estetiku drogami poháněné industriální Ostravy, kde se smog mísí s kouřem z jointů. S tímhle groteskním světem jde ruku v ruce vše okolo BBYB od masek, přes ujetou komunikaci a texty, které sice na první pohled můžou vypadat jen jako drogové srandičky, ale v některých případech jsou až nečekaně zajímavé a nesrandovní, až samozřejmě i po samotnou hudby. A právě ta tomu celému nasazuje korunu, což BBYB stvrdili šíleným debutem z roku 2009, jenž byl trefně pojmenován “deBBYBut”… tomu se sice v dobových recenzích dostalo značně rozporuplných reakcí a některé z nich album odsoudily jako naprostou píčovinu, ale pro mě osobně je tohle jedna z naprostého minima grindových desek (přece jenom nejsem nějaký extrémní fanda stylu), které znám naprosto zpaměti i po zpátku, poslouchám je roky a pořád mě baví. Zatímco třeba u zmiňovaných Ahumado Granujo znamenala kombinace elektroniky a grindu nějaké to elektronické intro a pak přepnutí do grindového námrdu (teda… snad… nemám nastudované úplně všechno, co vydali), u BBYB je ta fúze natolik silná, že to občas nezní jako grind prohnaný tekknem, ale tekkno prohnané grindem.

Z toho, co už padlo, asi vyplývá, že na druhé album, které vyšlo relativně nedávno pod názvem “Stavebnice reality”, jsem měl osobně hodně vysoké nároky, protože “deBBYBut” bych se opravdu nebál nazvat jednou ze svých nejoblíbenějších grindových nahrávek vůbec. A přestože je i “Stavebnice reality” rozhodně kvalitní plackou, jež mě hodně baví, na extrémně vysokou laťku nastolenou “deBBYButem” se nedosáhlo. V některých ohledech jsem s novinkou naprosto spokojený, poněvadž v nich do puntíku splňuje to, co jsem si od ní sliboval, v jiných už se to povedlo méně, byť ani zde to nakonec není až tak markantní, protože celkově jde opět o navýsost parádní záležitost.

Začněme tím, co mě na albu vyloženě potěšilo. Hlavní věc – “Stavebnice reality” po všech stránkách naprosto přesně zapadá do onoho svérázného světa BBYB. Hodně zajímavé jsou opětovně texty, kde se opravdu zábavné kusy jako “Čáry” nebo “John Holmes slipy nenosí” střídají s fantaskními magořinami především ze závěru desky, což je případ zejména kusů “Stavebnice reality”, “Papírový nečasožrout” a “Žrádlo”. Na svém místě je také i hudební výrazivo, které je opět naspeedovanou časovanou bombou, v níž se nasraná grindová kytara předhání s brutálními ataky beatů v tom, kdo udělá větší bordel, a na to navrch dohlíží Kino svým extrémním a absolutně nesrozumitelným vokálem.

Malinko víc jsem čekal jenom co do samotných skladeb. Rozhodně tu jsou i naprosto excelentní vály, které se mohou bez sebemenších obav z ostudy měřit s tím nejlepším z “deBBYButu”. A jsou to právě tyhle songy, jež přinášejí přesně to, co jsem chtěl slyšet, a v těchto chvílích se BBYB bez problémů dotahují na svou mocnou prvotinu a nezůstávají jí nic dlužni. Na druhou stranu je tu ovšem pár trochu slabších kusů, které sice v žádném případě nejsou špatné a není sebemenšího důvodu je při poslechu přeskakovat, přesto to není ten úplný top, což byly na “deBBYButu” všechny skladby. Do toho se ještě nahrávkou prolíná několik tracků s jakýmsi vypravěčem, jenž káže o tom, že drogy (alkohol, marihuana, LSD,…) jsou špatné, což je případ mluveného intra “O+R-TN=I”, outra “O-R+TU=O” a songu “MahuRihanna”, jenž desku dělí na dvě poloviny. Zpočátku je to docela zábava, ale při pozdějších posleších už mě to trochu začalo rozčilovat, z této trojice jsem poslouchal jen “MahuRihannu” a jinak “Stavebnici reality” pouštěl od druhé písničky a končil s předposlední, přestože “O+R-TN=I”“O-R+TU=O” zdaleka nedosahují ani jedné minuty.

Placku s obrovskou razancí hned na začátek odpálí “Slovník cizích drog”, což je naprosto výtečný náhul. Beaty duní jak hovado a song má brutální tah na bránu. Poté ovšem nastoupí několik těch sice pořád hodně dobrých, ale ne úplně bombastických kusů – “Yaba the Hut”, “Gottflesh” a “MRDUP-step”, z nichž nejlépe vyznívá asi poslední zmiňovaná. Sice i ony obsahují několik vysloveně parádních momentů jako třeba elektronické intro “Yaba the Hut” nebo povedená pasáž v “MRDUP-step”, která začne hned zkraje druhé minuty a trvá dalších 50 vteřin. Zde pak album rozpůlí již zmiňovaná “MahuRihanna” a nastoupí druhá půle, jíž jsem si oblíbil mnohem více.

“Čáry” s lyrickým příběhem o oslavě čarodějnic má výtečné koule, sloky mají bombový odpich, Kino doslova diktuje, všechno na jedničku. Výborný je zlom po polovině songu, kdy přijde blackout hrdiny textu, aby se následně probudil doma – následné postupné zrychlování do ještě brutálněji podaného refrénu je hodně povedené. Možná můj nejoblíbenější vál alba je titulní “Stavebnice reality”, v níž – jakkoliv to může vzhledem k žánru a hudební náplni znít trochu nereálně – cítím výbornou atmosférou, kterou navíc doplňuje a povyšuje bizarní text. Stejně jako deska začala ve vysokém tempu se “Slovníkem cizích drog”, ve vysokém tempu i skončí s excelentním nářezem “Žrádlo”, jenž vyšel už někdy v roce 2010 jako samostatný singl. Nicméně ani po (nyní už) čtyřech letech ta pecka nic neztratila a stále mě baví.

I přesto, že jsem prohlásil, že “Stavebnice reality” je o kousek níž než “deBBYBut”, v žádném případě bych ji neoznačil jako zklamání. Zklamání vypadá jako poslední Necrophobic, tedy album, jež nechcete poslouchat, ale “Stavebnice reality” mi přijde jako navýsost zábavná fošna. A i když je tu pár songů (“Slovník cizích drog”, “Čáry”, “Stavebnice reality”, “Žrádlo”), které o třídu převyšují zbytek, jako celek to má nehorázné koule. Už teď jsem dal “Stavebnici reality” takové množství poslechů, že se tomu číslu drtivá většina grindcorových alb nepřiblíží ani na dohled, a stejně si to pořád užívám. A to je právě ten důvod, proč BBYB z mého pohledu nenatočili zklamání, ale fakt parádní placku. Jebat bedny!


BBYB – deBBYBut

BBYB - deBBYBut
Země: Česká republika
Žánr: cybergrind / grindcore / breakcore
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Khaaranus Productions

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

“Totální destrukce je zaručena, pane!”
(Kalimerum)

Chcete slyšet zlo? Pusťte si BBYB alias BaBaYaBa. Je to takový malý, český The Berzerker, akorát ne tak rychlý, zato víc elektro.

Ministr tvrdé hudby H. varuje:
BBYB se nedoporučuje ortodoxním metalistům,
slabším žaludkům a těhotným ženám.

Vezměte ten nejbrutálnější grind, co znáte. Za mikrofon dosaďte sympatického rošťáka v masce (není sám, omaskovaný je i zbytek bandy, aby to bylo řádně cool, aneb “ser na žízeň, poslouchej svou image” :)), u nějž nepoznáte, jestli ještě zpívá, nebo už doopravdy ohazuje mikrofon svým obědem (to byla kachna?). Celé to zalijte tekkno a gabba pozadím a navrch přidejte několik šťavnatých hlášek ze starého českého bijáku “Tajemství hradu v Karpatech” (Orfanik rules!). Co dostanete? Dostanete “deBBYBut” – to nejvyhulenější a nejšílenější, co loni v Čechách vyšlo.

“‘Smím vědět, jak se jmenuje ten nástroj, na který hráli ti usměvaví mladí lidé?’
‘No, to byl přece parní válec, mladá dámo. Cožpak jste to nepoznala?’
‘Parní válec? Má pěkný zvuk.'”
(Usměvavý parní vál)

BBYB jsou totální vyfetlá prasárna. V tom dobrém slova smyslu! Základem je absolutně vyjetý grindcore vyhnaný na samotnou hranici snesitelnosti, do něhož jako podklad buší nekompromisní elektronika, která vás slupne ke svačince a vyplivne zpátky s asi tak polovičním počtem mozkových buněk.

“Právě vystřeluji 421. raketu na měsíc. Tentokrát se určitě strefím.”
(IEEE Anal)

Vymývárna mozku? Ano i ne. Když člověka BBYB zastihnou nepřipraveného, tak mu hlava prasknout může, přece jenom je tahle muzika totální zlo. Když ale překonáte ten počáteční šok typu “Co to kurva je?” a trochu se do “deBBYBut” zaposloucháte, tak zjistíte, že a) je tahle vymývárna hodně dobrá a ještě k tomu nebezpečně návyková; b) to zas až taková vymatlanost není. Jak jsem se v té šílenosti trochu zorientoval, narazil jsem na nejednu pasáž, která i přes svojí brutalitu doslova tepe atmosférou neosobní šedivé industriální oblasti zahalené mračny smogu (divte se, kapela pochází z Ostravy).

Ministr tvrdé hudby H. varuje:
Poslouchání BBYB může způsobit těžkou závislost.

Takovouhle šílenost aby člověk pohledal, ale má to své zvrhlé kouzlo, které mě nutí, abych to sjížděl pořád dokola. Já sám sobě se divím, jak moc mě to (navíc vzhledem k mému vkusu) chytlo. Tahle magořina je však v konečném výsledku zatraceně povedená. Opravdu to však není záležitost pro každého. V tomto případě opravdu stoprocentně platí, že to budete buď milovat, nebo nenávidět.

“Tento disk se sám zničí za 5 vteřin… t… t… t… t… t…”
(Robot debil)