Archiv štítku: Brutal Assault

Brutal Assault 24 (sobota)

Brutal Assault 24

Datum: 10.8.2019
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Altarage, Animals as Leaders, Antaeus, Carcass, Combichrist, Demolition Hammer, Exumer, Mgła, Midnight, Napalm Death, Necros Christos, Tankard, Violator, Vltimas

Dantez: Sobota. Něco před desátou. Chystám se posnídat a hrozně se nafrčet kofeinem. Při návštěvě prvních potravin pozoruji několik lidí, kteří ve velkém pořizují hajzlpapíry a štětky do záchodu. Až po chvíli mi dochází, že se davově začíná zbrojit na Gutalax. Celkem by mě zajímalo, co si ti Vietnamci o sobotních ranních nákupech mysleli. Já na Gutalax každopádně seru. Poté jen z fotek vidím, že tohle hovno přilákalo v 10 ráno dav, za který by se nemusel stydět ani headliner okolo jedenácté večer. Rovněž pobavila i stagedivující (teď už poměrně virální) toika. Fanouškem hudby Gutalax nejsem, ale pozorovat je jako fenomén s ambicemi přesáhnout extrémní škatuli je celkem prdel.

Dantez: Proč to sem ale cpu. Hodinu po Gutalax mají na stejné pódium nastoupit Altarage, kteří si letos z logistického hlediska vytáhli černého petra. Nejenom že je tenhle kakofonní, závoji halený death metal nucen hrát během jasného dopoledne. Teď to ty inkognita ještě musí odrubat na půdě zdobené hajzlpapíry a zbytky nafukovacích hraček. Atmosféra, která je u podobně laděného koncertu poměrně důležitá, je proto v prdeli a já už jen doufám, že alespoň hudba bude působit tak, jak má. Zvuk naštěstí vychází a Altarage komunikují přesně to, co od nich očekávám. Hodně lidí kapele vyčítá, že jde jen o laciný derivát Portal. Zvukově je to určitě pravda. Do kompozic jsou podle mě ale jinde. Portal se snaží komplexními skladbami primárně posílat lidi do sfér myslí nepolapitelného chaosu. Altarage na druhou stranu bahenní produkci využívají k jednodušší, ale zato mocnější zvukové opresi. To se jim podařilo i na Brutalu. Zvuk solidně trestá, utlačuje a v pomalejších pasážích mlátí po hlavě. Je to dost masivní i s ohledem na to, že jde jen o jednu kytaru, bicí a basu. Vokál je až nepochopitelně nelidský a skvěle se doplňuje s monolitickými riffy, během kterých kytarista ani jednou nesahá po spodní části hmatníku. I navzdory nepříznivým podmínkám si set Altarage fest užívám. Rád bych si dal repete; tentokrát ale buďto v hodně tmavém klubu, nebo alespoň na oriental stage v pozdější hodinu (kam se to podle mě dalo v klidu propašovat i letos).

Cnuk: Já poslední festivalový den zahajuji až s pozdějšími Exumer. Těmto německým veteránům jsem nikdy příliš neholdoval a o to víc mě jejich vystoupení překvapilo. Tvrdý a odsýpající thrash metal mi na začátek dne sednul moc dobře a pánové mě tak přesvědčili, že by jejich tvorba stála možná za něco víc než pouze pár letitých poslechů klasiky „Possessed by Fire“. Došlo i na dva kusy z nové placky „Hostile Defiance“, které mě ze studia vůbec nebavily, ale zde bylo vše rázem lepší. Dobrý start.

Cnuk: Ihned na to navazují takřka v hodině své smrti jejich krajané Necros Christos. Ambiciózní materiál, jímž se prezentovali na studiovkách, nevyznívá naživo tak úderně a majestátně, ale z velké části to přisuzuji především době, kdy hráli, jelikož třetí hodina odpolední není pro ponurý death metal zrovna to pravé. Ani nekončící déšť to nevylepšoval. I tak se svého setu zhostili důstojně, ale mohlo to být přeci jenom lepší.

Necros Christos

Cnuk: Violator dávám tak od třetí písničky. Poslední nahrávky kapely neznám, ale stejně se jede především v kolejích „Chemical Assault“. Energií nabitý brazilský thrash má tu správnou valivou sílu, a přestože nejsem jejich kdovíjakým příznivcem, baví mě to. Borci potí krev, což je vždy sympatické, a kotel jim byl odměnou. Předchozí Exumer mě bavili o něco víc, ale i tohle bylo rovněž povedené, především díky intenzitě Jihoameričanům vlastní, se kterou do toho šli.

Cnuk: Demolition Hammer mě před dvěma lety naprosto zničili, takže jsem si je ani letos nemohl nechat ujít. Vysoká očekávání se i nyní podařilo naplnit, jelikož opět cupovali všechno a všechny na kusy. Nekompromisní brutální thrash metal znovu zabíjel a na seznam skladeb si v jejich případě nelze nikdy stěžovat, protože z nepovedeného „Time Bomb“ těžko někdy něco zahrají a zbylá dvě alba jsou kurva klenoty. Možná to nebylo tak uhrančivé jako poprvé, ale v tom asi hraje velikou roli právě ono poprvé.

Vltimas

Cnuk: Maraton pokračuje s Vltimas. Jejich album „Something Wicked Marches In“ mě zrovna nenadchlo, ale podívat se po letech na Vincenta, když ho mám před sebou, mě nakonec dostalo před pódium. Koneckonců, desku mám díky recenzi naposlouchanou až až, takže dobře vím, co mě čeká, a mohu porovnávat. Vltimas nic nevymýšleli a prostě ji celou přehráli od začátku do konce. Nebylo to nijak lepší ani horší, prostě tak nějak stejně, jak je to nahrané. Na mém názoru na jejich tvorbu se tedy i přes koncert nic nezměnilo. Jen si asi ponesu následky z těch kreací a tanečků co Vincent předváděl. Když má v ruce basu tak ho tyhle chujoviny nenapadají, takže bych doporučil současného basáka vyhodit a dát tento nástroj do pazour právě jemu. Ale zas to byla prdel.

Cnuk: Z povzdálí sleduji ekvilibristiku borců Animals as Leaders. Ty jsem žral v době debutu, pozdější desky znám jen zběžně. Je nesmírně zajímavé sledovat, co předvádějí takto živě. Vystoupení bavilo a až překvapivě rychle uteklo. Navíc jsou to sympaťáci a podobné uvolnění atmosféry přišlo vhod. Jako předěl mezi dosavadními kapelami a chystanou pauzou posloužili suprově. Rád bych je však viděl ještě v intimnějším klubovém prostředí.

Combichrist

Dantez: Během skrývání se před vehementním deštěm zjišťuji, že se Anaal Nathrakh někde sekli, a tak zaměňují svůj set s Combichrist, od kterých dosvědčuji dvě poslední věci – na jednu trochu zatrsám, při druhé mě zaráží naprosto dementní mash-up jejich songu a „War Pigs“ od Black Sabbath. V závěru mě trochu mrzí, že jsem neviděl více. Mohla to být geniálně kreténská zábava.

Dantez: Poté si krátím čekání na mord jménem Antaeus talk-show s BarneymNapalm Death, která se uskutečňuje v nově otevřeném zákoutí pevnosti. Interview má vážný ráz – řeší se otázky týkající se migrace, brexitu, rasismu a nacionalismu. Barney se poslouchá fajn, ale čas tlačí a řezaní masa společně s uctíváním satana nepočká. Odcházím tedy dříve, abych Antaeus stihnul se vším všudy.

Antaeus

Dantez: S příchodem na oriental stage s radostí vidím, že tam není nesnesitelně plno. Zabírám pozici v rozumné dálce od pódia a nadějně čekám na největší hudební násilí festivalu (Antaeus byli na letošní soupice jedinými zástupci skutečně zlého black metalu). Borci chvilku zkoušejí a jde se na to. Očekávání se vyplňuje. Už v prvních vteřinách stěna ostrých kytar řeže do mozku a nic se nemění až do úplného konce. Riffy fakt moc pochytit nešly (s obtížemi jsem poznal jen „Condemnation“, „Inner War“ a „Words as Weapons“), a tak člověku nezbývalo nic jiného než ten intenzivní binec masochisticky přijmout. Vlastně nevím, jestli to takto bylo nazvučeno záměrné, nebo standardy oriental stage prostě na tu brutalitu nestačily. Jinak to každopádně bylo s bicíma. Pokud se nepletu, tak škopky trestal Blastum. A nutno podotknout, že svému přízvisku dělal pořádnou čest. Tolik precizních a neutuchajících variací na blastbeat se jen tak neslyší. Naprosto nekompromisní trest hudbou. Zprvu jsem chtěl koncert shrnout jako „Marduk pro pokročilé“, ale to by tu agresi nepopsalo dostatečně důstojně. Neviděl jsem všechno, ale vsadil bych si, že nic zlejšího na celém festivalu neproběhlo. Možná jen pochybělo pár rozbitých tlam pod pódiem.

Cnuk: Po delší přestávce se chystám splnit „povinnost“ vidět Tankard. Nikdy jsem je nemusel, nikdy se mi od nich nelíbilo žádné celé album, ale tak nějak cítím, že bych je, jakožto členy velké teutonic čtyřky vidět měl a nyní je ideální příležitost. Stan je slušně naplněn, lidé se baví, ale mě to nějak nebere. Nevidím v tom nic víc než standardně odehraný thrash s pár dobrými momenty. S Tankardem jsem se tak ani naživo nesetkal na stejně vlně.

Tankard

Cnuk: Vracím se do předních prostor, aniž bych věděl, kde přesně v příštích minutách zakotvím. Procházím kolem pódia, kde právě začínají vířit Napalm Death a zní to tak skvěle, že nakonec zůstávám. Barney v transu štěká na lidi, přičemž ještě před chvilkou se s nimi poklidně rozpravoval na přednášce, pódium vře a intenzita, se kterou hrají jeden vál za druhým, je obdivuhodná. Ostatně jako vždy. Napalm Death jsou jednou z mála starých kapel, které i v současnosti stále vydávají nahrávky, jež mají smysl a snášejí srovnání s těmi staršími, a zároveň jsou výborní i naživo.

Dantez: Naprostý souhlas. Napalm Death jsou tu sice už tak často, že se pomalu bojím podívat do ledničky, aby z ní na mě nehrozil Embury, ale to nic nemění na tom, že prostě umí. Osobně mě potěšil rozjezd, během kterého zazněly pozdější věci jako „Smash a Single Digit“, „On the Brink of Extinction“ nebo „Narcoleptic“. Ale i druhá půlka s ověřenýma peckama byla samozřejmě kvalitní.

Napalm Death

Cnuk: Mgła už se dávno etablovala v zavedené jméno, o čemž svědčí i časové umístění v rozpisu. Jejich koncertu se rovněž nedá moc co vytýkat. Mrazivá atmosféra se brzy proháněla vzduchem, až občas zajížděla i do zad přítomných. Došlo i na dva kusy z chystaného „Age of Excuse“ a vše nasvědčuje tomu, že to bude podobně kvalitní jako dosavadní tvorba. Tu hranu tvrdosti a melodiky mají obroušenou perfektně. Mgła umí a letošní vystoupení bych hodil ještě výše než to minulé, tři roky staré.

Dantez: Moc rád bych také postavil letošní koncert Mgła před ten předchozí. Z oblasti, ve které jsem stál, mi to bohužel celkem kurvil divný zvuk kytar. Občas mi trvalo, než jsem z té změti poznal, o kterou skladbu se jedná (jmenovitě jsem poměrně dlouho rozkódovával „Exercises in Futility VI“ a „Age of Excuse II“). Jinak ale (už tradičně) proběhlo vše bez chyby. Celý koncert byl odehrán s profesorskou precizností a bez zbytečností kolem. Poslouchat, jak Darkside ty hajtky naživo mazlí, je k posrání. I díky tomu byla závěrečná „Exercises in Futility V“ vrcholem setu. Novinky působily rovněž velmi dobře. Kapela si to stoicky odmydlila a s mlhou v patách bez keců odešla. Výjimkou byl pouze basák, u kterého šly pozorovat pohnutky, že by se chtěl trochu více urvat. Vynahrazoval si to alespoň vyřváváním určitých pasáží textů, což přidalo materiálu ještě více na mocnosti. Nebýt přestřelených kytar, užil bych si to více. I přesto šlo o jeden z nejlepších koncertů festivalu.

Mgla

Cnuk: Následující Carcass si dávám pouze z dálky, jelikož se chystám na přechod do zadního stanu, kde letošní Brutal Assault ukončím s Midnight. Carcass hrají svůj vysoký standard, jejich pecky prostě neomrzí, až mě trochu štve, že musím odejít. Midnight však mají přednost. Už po pár skladbách mám jasno, že jsem udělal dobře. Tohle je prostě rokenrol, vole! Zpátečnické fláky spolu s živostí obou kytaristů strhávají dav a hity jako „You Can’t Stop Steel“ jim všichni žerou z ruky. Návrat do dekád minulých jak má být – oddanost žánru, neskutečné nasazení i smysl pro vtip. Midnight jsou pro mě spolu s Napalm Death tím nejlepším z dnešního dne a vlastně i celého festivalu.

Dantez: Midnight byli jednou z kapel, která zásadně přispěla k mému finálnímu rozhodnutí vydat se na letošní ročník. Má očekávání proto byla dost vysoká; vždyť už jenom z těch záznamů živáků je to naprosto strhující kult! S potěšením mohu napsat, že naživo se to násobí kurevskykrát. Midnight jsou vrcholem punkové autenticity, rock’n’rollové zhovadilosti a hlavně čistočisté zábavy. Během show neuplyne vteřina, která by nějak nudila. Buď se trsá, řve, crowdsurfuje nebo čumí na pódium, kde Athenar s najatým kytaristou v dementním zápalu hrozně vévodí. Dochází na tanečky, výskoky roznožmo, hraní power chordů pomocí neurvalého kroužení paže a neustálé nabíhání do davu. Průřezový setlist je výborný: fanoušci se ujebávají na hitovkách jako „Black Rock & Roll“, „Prowling Leather“ , „Who Gives a Fuck“ nebo na finální chlívárně „Unholy and Rotten“. Zásadní moment přichází, když Athenar na závěr bere lepící pásku, omotává si ji kolem ksichtu a v póze oběšence skáče z pódia. Za úprku ze stage chce ještě rychle poděkovat, ale zjišťuje, že si přelepil hubu, a tak jen mávne rukou a mizí. Vážně nepamatuju, kdy jsem se naposledy při koncertu takhle bavil. Prostě geniální tečka za celým festivalem; tak moc geniální, že jsem se vysral i na posunuté Anaal Nathrakh, a vůbec mi to nevadilo.

Midnight


Brutal Assault 24 (pátek)

Brutal Assault 24

Datum: 9.8.2019
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Čad, Electric Wizard, Godflesh, Heilung, Hellhammer, Immolation, Iron Reagan, Prurient, Vulvodynia, Wolfbrigade, Wormed

Dantez: Pátek nakopávám pár minut po dvanácté pravé stage, kde se pomalu chystají hoblovat svätojurští Čad. Hraje se téměř exkluzivně z posledních třech desek. Ze starých klasik zazněla pouze „Rabovačka“ a „Sekery a budzogáne“. Čad se pomalu, ale jistě transformují do rockovější podoby a vlastně to zas tak moc nevadí. Pořád jim to totiž šlape na jedničku. Absence věcí jako „Varič pika“ nebo „Konflikty“ pořád trochu bolí, ale jinak to mělo vše, co by mohl člověk od Čad očekávat: posedlého Valéra za bicíma, debilně vtipné prupovídky a tradiční Pištovu děkovačku s frází “Hoveda a hovedice”. Pod pódiem se sešla početná skupina fanoušků, a tak se i v tomto čase kapela dočkala solidního ohlasu a vracení textů. Prostě příjemná polední siesta.

Dantez: Ihned po Čad dosvědčuji vystoupení extraterestriálních Wormed. A čumím na to jak Bulhar do mlátičky. Tenhle přetechnizovaný death metal se strukturou free jazzu jde totálně mimo můj vkus i mozkovou kapacitu. Celé to zní, jako kdyby někdo sestříhal nahodilé tech-death výstřelky do dlouhého YouTube videa. Logické přechody mezi jednotlivými pasážemi nebo nějaká ucelenější rytmická linka se tady fakt nekoná. Házejíc rukama do stran s výrazem à la „Co se to tu kurva děje?“ rotuju v circle pitu až do konce vystoupení. Wormed určitě hrát umí a některé z těch náhodně vypálených momentů zněly dost hutně. Celkově, žel, ale nic pro mě.

Dantez: Po delší pauze se do centra dění vracím v momentě, kdy Destruction završují svůj set. Netrvá to ani minutu a na druhém pódiu startují Immolation. Zvukový kontrast mezi oběma vystoupeními značí, že je něco špatně. Immolation jsou oproti Destruction až příliš potichu. Někteří lidé si posléze stěžovali na zvuk obecně, ale z mojí pozice to až na nízkou hlasitost bylo v pohodě. I přes tuhle nepřízeň do toho kapela dávala všechno. Z důvodu krytí s Wolfbrigade jsem neabsolvoval celý set, ale aspoň ta „Father, You’re Not a Father“ byla majestátní jako háro Rosse Dolana a kytarové kreace, které na levé straně vysekával Robert Vigna.

Dantez: Fakt, že Discharge nudili, mě zas tolik nesral, protože jsem se chtěl rozjebat na vlně ortodoxního d-beatu právě během Wolfbrigade. Sázka se vyplatila. Už při úvodní „Basic Urge to Kill“ bylo jasné, že následující čtyřicetiminutovka bude vraždit. Circle pit rychle nabyl rozměrů, kterých se fanoušci často nedočkají ani pod hlavní stagí. Agrese neupadala. Naopak. Chuť lidí se rozbít sílila ve chvílích, kdy Wolfbrigade zavdali nějaký novější track. Při „Feed the Flames“, „From Beyond“ nebo „The Nomad Pack“ to vřelo na maximum. Zásadní moment přišel, když jsem se v kotli rozbil při snaze opřít se do nějakého stotřicetikilového řízka. Poslední „Outlaw Vagabond“ pak už byla jenom taková šupa z milosti. Intenzita vystoupení Wolfbrigade je pohlcující. Člověk má pocit, že by se měl něčeho chytnout, aby ho ten masivní klusot nerozerval jako nasrané tornádo. Tomu neodpovídá jenom muzika, ale i působení kapely, která většinu času na pódiu stojí, jako by odolávala nějakému divokému vichru. Prostě příjemné násilí.

Wolfbrigade

Dantez: Před desátou jdu kolem hlavní stage, kde se připravuje vystoupení Heilung. Ze zvědavosti zůstávám. Zasmrdí kadidlo a vystoupení začíná úvodní pohanskou modlitbou o jednotě člověka a přírody. Musím říct, že to bylo převážně celkem fajn. Když uskupení sázelo na chorály a primitivní vybubnovávání, tak člověk získával chuť se otočit a jít do nejbližšího lesa zakousnout srnu. Stejně efektivně si to dávala hlavní parohatá vokalistka, které se dařilo vysokými a táhlými tóny prostory pevnosti příjemně rozechvět. Horší byly momenty, kdy si ansámbl pomáhal hudebním pozadím z repráků; hned to totiž koncertu ubralo na kýženém pohanském fluidu. Občas bych také ocenil, kdyby se ubralo na okolním divadélku, které působilo spíše groteskně. Opravdu není třeba, aby na stage vybíhala smečka divošských kopiníku, kteří měli primárně za úkol házet bojové grimasy do publika. Chápu, že se Heilung snaží vyšponovat tu epičnost do maxima, ale myslím, že právě větší skromnost by posílila pointu. To ostatně potvrdila minulý rok velmi podobně laděná Wardruna.

Dantez: Po desáté chvíli šaškujeme na setu Vulvodynia. Snažíme se chytit si pár tučných slamz předtím, než na ambient stage začne Final. Dobíháme k pódiu a vzápětí se dozvídáme, že Broadrick bude mít zhruba 40 minut sekeru. Nedá se nic dělat, Electric Wizard vítězí. Jejich vystoupení se na Brutal Assaultu uskutečnilo na tom samém místě dva roky předtím a letos to bylo o kus lepší. Vše nabralo na hutnosti; jak zvuk, tak okolní smrad z trávy. Těch zapálených brk tam muselo svítit více než blesků z mobilů. Vtipně působil týpek, který se zhruba v polovině setu pokoušel o crowdsurfing s vírou v asistenci všudypřítomných zkuřek. Ani hovno, haha. Zvuk se vyvedl a masíroval přesně tak, jak si to na podobně laděném vystouopení představuji: žádné přestřelené a nepříjemné výšky, jen hutné a táhlé bahno. Setem Wizard nijak nepřekvapili. A je to vlastně jen dobře. Kdo by si chtěl snad střihnout něco jiného než finální triumvirát v pořadí „Satanic Rites of Drugula“, „The Chosen Few“ a samozřejmě „Funeralopolis“? Není tedy moc co vytknout. Odcházím spokojený, vykývaný a lehce přihulený z periferního dýmu.

Electric Wizard

Dantez: Bez zbytečného zdržování běžím zpět do ambientu, kde přichází na řadu Prurient. Moc jsem nevěděl, co Fernow na Brutal Assault přichystá. Stačí trochu ohrát epos „Frozen Niagara Falls“, aby člověk věděl, že toho může dostat hodně: od ambientnějších ploch, přes tvrdší elektroniku až po čistý hluk. Všechny varianty bych vlastně uvítal. Na to, co se ale v závěru dělo, jsem úplně připraven nebyl. Troufám si říct, že ambientní prostor ještě nezažil tak intenzivní, smyslově vyčerpávající a místy až fyzicky bolestivou show. Do extrému vytočené, řezavé, ale stále dostatečně pevně uchopené elektricko-noisové vzorky nutily už v prvních vteřinách lidi sahat po uších a odcházet. I já jsem popravdě párkrát uši zacpal; spíš ale kvůli toho, abych chytl i nenápadnější nuance (byly tam!). Sonický nátlak doprovázela mlha porcovaná splašenými stroboskopy a Fernow, který se během frenetického řevu zmítal ve šňůrách hned dvou mikrofonů. Prurient byl fascinující hlavně z toho důvodu, jak dokázal ten téměř nesnesitelný bordel kočírovat. Geniální ukázka strukturovaného chaosu. Ten, kdo to ustál, má zážitek na hodně dlouhou dobu. Absolutní konsternace. Sofistikované smyslové přepadení, ze kterého jsem se vzpamatovával po zbytek festivalu.

Cnuk: Svoji letošní, notně zkrácenou pouť Brutal Assaultem jsem započal v pátek večer. Za doprovodu Emperor jsem se potuloval areálem, až jsem po zhlédnutí všech výstav a jiných zákoutí zaparkoval ve stanu na Iron Reagan. Na jejich poslední festivalové vystoupení mám jen dobré vzpomínky a nejinak tomu bude i nyní. Solidních crossover thrashů je v dnešní době absolutní minimum a právě tito rodáci z Richmondu mezi ně patří. Opět vysoce zábavná a energetická palba, bohužel k mému nepochopení dost krátká. I podle programu ještě měli dobrých deset minut prostoru. Nicméně malé pódium jim slušelo a jejich hudbu vystihovalo více než minulá hlavní stage, avšak i letní svit slunce k nim sedí. Že jsou naživo daleko zajímavější než z desek, je samozřejmost, prostě sázka na jistotu, která vyšla.

Iron Reagan

Cnuk: Díky předčasnému konci Iron Reagan alespoň v poklidu stíhám začátek Hellhammer, tedy Triumph of Death. Upřímně mě nikdy dříve nenapadlo, že by kdy mohlo dojít k oživení právě této kapely, ale asi proč ne. Vystoupení to bylo dost dobré, určitě potěšilo všechny vyznavače jejich kultovních demíček, nutno ale napsat, že vidět takto Hellhammer je prostě zvláštní. Mám je zapamatované jako partu mladíků, kteří někde v garáži v Nürensdorfu drhnou ten svůj kravál bez větších vyhlídek na zářnou kariéru, takže slyšet „Maniac“ nebo „Messiah“ s profi zvukem na obrovském pódiu je… zvláštní, ale ne špatné. Tom. G. Warrior byl ve skvělé náladě, vtipkoval, utahoval si ze svého signifikantního „ugh!“, a zbytek kapely šlapal, jak měl. Vše v pořádku. Atmosférou a charismatem se to od Triptykon příliš nelišilo, jen to mělo navíc ten krásně dřevní odér.

Dantez: Z reinkarnace Hellhammer jsem mohl stihnout zhruba dvacet minut. A teda nevím. Na mě to působilo asi až moc rozjuchaně. Chápu, že si chce Warrior prostřednictvím projektu asi jenom odfrknout, ale ničemu by neuškodilo, kdyby to bylo aspoň o kousek více „grim“. Hudba jinak byla, včetně zvuku, výborná. Basa drhla precizně a dobře utvrzovala kultovní riffy. Trochu mě vlastně i mrzí, že jsem si to nemohl užít více, ale za to přejetí Prurientem absence beztak stála.

Hellhammer

Cnuk: Do zadního stanu přicházím s malým zpožděním na Godflesh. Poznávám skladby z poslední řadovky „Post Self“, ale marně čekám na vály z eponymního EP či „Streetcleaner“. Nejspíše mě dostihla karma za to moje kafrání na kapely, které neustále hrají pouze svoje povinnosti, jež zná většina přihlížejících. Tady bych to ocenil, jelikož jsem Godflesh dosud nikdy neviděl. Avšak nejen kvůli tomu odcházím z areálu s rozpačitými dojmy. Tak nějak jsem totiž čekal, že mě ta jejich zvuková hráz rozemele na kusy ať hrají, co hrají. Žádný nepříjemný tlak či pocity stísnění se ale nedostavily. Výsledkem je tak spíše zklamání.

Dantez:Triumph of Death se odbelhávám dříve, aby mi neunikla ani vteřina ze setu Godflesh. Nerad se oháním frázemi jako „spirituální zkušenost“, ale k popsání koncertu Godflesh z 20. ročníku na hlavní stagi bych něco podobného asi použil. Jsem tedy velmi zvědav, co zažiju teď. Vím, že BroadrickGreenem na posledním turné volí netradiční setlist, který neobsahuje nic z prvního EP a ani ze „Streetcleaner“. Na jednu stranu jsem rád, že dojde na méně známé kusy. Na tu druhou absolutně chápu kolegu Cnuka. Být tohle moje první dostavení s Godflesh, chtěl bych vrátit alespoň 15 % ze vstupenky. Koncert každopádně začíná Broadrickovou prosbou o vypnutí světel a následným syntetickým odklepáním „Sterile Prophet“. Kytara, basa i mechanický bubeník zní v mezích možností víceméně dokonale. O povznesení zvukem, které jsem zažil minule, se ale opravdu nejedná. I přesto jsem si ale koncert i navzdory notné vyčerpanosti užil. Věci jako „Anything Is Mine“, „Merciless“ a hlavně finální „Defeated“ zněly mocně a strhly do meditativního kývání většinu lidí. Příště bych si ale raději zopakoval „klasiku“ na největších možných aparátech. V takovém případě totiž Godflesh nehrají „jenom“ koncert, jako tomu bylo letos.


Brutal Assault 24 (čtvrtek)

Brutal Assault 24

Datum: 8.8.2019
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Carpenter Brut, Daughters, Discharge, Krisiun, Minkz, Sodom

Další den toho pro mě s výjimkou jednoho koncertu zase tolik nenabízel. Čtvrtek proto pojímám laxně a dávám jen pár vystoupení.

Tím prvním je set Krisiun. Brazilce nějak obsedantně nenajíždím, ale ten jejich specifický blast beat prostě musím dosvědčit naživo. Nevím, čím to je, ale jejich salvy šroťáků na mě působí jinak než sypačky od jakékoliv další deathmetalové kapely. Koncert začíná a já dostávám přesně to co chci. Max Kolesne trestá škopky s hroznou vervou a nepolevuje až do konce. Zbytek skupiny zdařile asistuje. Zásadní moment nastává v první polovině setu, kdy jdou po sobě „Combustion Inferno“ a „Blood of Lions“. K závěru už to pro mě trochu spadá do monotónnosti, ale to je dáno spíše tím, že s diskografií Krisiun nejsem pořádně obeznámen. Kapele jinak nejde jak technicky, tak osobnostně nic moc vytknout. I po těch letech z nich smrdí nadšení a pokora. Respekt.

Šest let zpátky jsem na svém prvním Brutal Assaultu jako ukázkový plebej zadupal Sodom. Byl jsem proto rád, že jsem si to na letošním ročníku mohl vynahradit. A náhrada to byla kurevská. Angelripper s obnovenou sestavou po svých bocích to do lidí valil nekompromisně a bez zbytečných chujovin kolem. Odezva byla přímo úměrná ryzosti vstoupení. V kotli se to mlátilo hlava nehlava, circle pit se nezastavoval. I já jsem zandal jeden crowdsurf. Dav to miloval, fanaticky vracel texty a halekal do rytmů středně rychlých pasáží. Bylo totiž do čeho. Sodom vsadili převážně na osvědčené kusy. Potěšil zejména „Blasphemer“, „Outbreak of Evil“, „Tired and Red“ a „Agent Orange“. Zvuk naprosto v pořádku (někdo kydal, že to bylo potichu, ale za mě, alespoň v tomto případě, lepší tišší a preciznější sound než přestřelená sonická koule). Čtvrtek se v pevnosti nesl převážně v duchu thrashe a Sodom hodili laťku hodně vysoko. Na TestamentAnthrax jsem se vysral. Dost by mě však zajímalo, zda se setu Sodom dokázali vyrovnat. Čistá práce. Bombenhagel!

Pokud bych měl z rosteru vybrat jednu kapelu, na kterou jsem byl letos nejzvědavější, byli by to rozhodně Daughters. Deska „You Don’t Get What You Want“ oprávněně sklidila hromadu pozitivních recenzí a mě zajímalo, jak tenhle idiosynkratický chaos bude fungovat naživo. Kapela se pomalu a potichu umísťuje na svá místa a po stoickém odklepání do publika na pálí manickou „The Reason They Hate Me“. Asi nejčistší noiserocková věc z desky nastoluje energii, kterou Daughters postupně burcují do totálního extrému. Vše zni bezchybně. Při klidnějších částech lze identifikovat i jemnější praštění do hajtky, při pasážích se stěnami hluku hudba příjemně tlačí do země. To je zdařile uvedeno do kontrastu při skladbě „Less Sex“, ve které hučící změť nástrojů střídá noirová linka, do které popěvuje Alexis Marshall. Frontman celé vystoupení posouvá svou přítomností ještě o kousek výš. Rozjebává si čelo mikrofonem, přiškrcuje se šňůrou, mlátí se řemenem, a když se zrovna těmhle masochistickým ventilům neoddává, odeřvává koncert z rukou publika.

Daughters

Potěšilo i to, že Daughters poskládali setlist čistě z materiálu z nové desky, kterou mám zevrubně najetou. Kapele se daří i komplexnější kusy přehrát dokonale. Při houpavé „Satan in the Wait“ vzpomínám na koncert Swans, které jsem dosvědčil pár let zpátky na stejném pódium. Obě vystoupení byla podobně strhující. Rozdíl byl možná v tom, že zatímco Swans svými hudebními kolosy posílali můj mozek někde do transcendentna, Daughters spíše permanentně stupňovali vypjatost. Vše vyeskalovalo ke stropu v závěru finální „Ocean Song“, při které se pod náporem hudební anarchie klátili samotní členové kapely. Daughters v poslední době oplývá masivní hype a já musím říct, že oprávněně. Moc rád bych si tohle někdy zopakoval v klubu a v delší podobě. Bezpochyby adept na nejlepší koncert letošního ročníku.

Nestává se často, že by mě kolonka s žánrem zajímala více než jméno vystupujícího interpreta. V případě Minkz se to stalo. Slovenský DJ má v ambient lounge rozjet set sestávající z industriálního techna, na kterém si v poslední době celkem ujíždím. Neváhám tedy a nabíhám do první řady. Netrvá to dlouho a Minkz s přehledem mění prostor s pohodlnými gauči na rave jako ze začátku prvního „Bladea“. Lidi se nechávají dobrovolně posílat do transu. Ženské lezou na pódium, sundávají trika a předvádějí lascivní taneční kreace. Minkz do lidí nelítostně pumpuje téměř neutuchající temné pulzní rytmy bezmála hodinu. Na můj vkus to sice mohlo být ještě trochu skeletálnější a přímočařejší, ale nestěžuji si. Můžu být vůbec rád, že někdo s tímhle nápadem na Brutal Assaultu přišel. Do budoucna bych podobných výstřelků klidně uvítal i více.

Sodom

Večer se chýlí ke konci a já se jdu podívat, jak to šlape d-beatovým pionýrům Discharge. Koncert na mě bohužel působí, jako by kapela hrála z povinnosti. Sypou vál za válem, ale ta jiskra prostě chybí. Poznávám „The Nightmare Continues“ a „Hell on Earth“. Poté mě to ale začne celkem nudit, a tak se pomalu přesouvám ke stanu. Po cestě ještě chvíli čumím na Carpenter Brut, kteří mě na první dobrou překvapili ansámblem na pódiu. Očekával jsem, že uvidím dva DJe. Místo toho čumím na plnohodnotnou kapelu, která synťákovému retru dodává solidní drive. Únava je však silnější, a proto za tónů elektronických kláves a pestrých světel odcházím z areálu.


Brutal Assault 24 (středa)

Brutal Assault 24

Datum: 7.8.2019
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Antelogos, Coven, Eyehategod, Incantation, Slapshot, The Arson Project

Pobodání od čtyř druhů hmyzu, spaní na vyjebaných hrbolech, abúzus kofeinu v různých formách a stále rostoucí nenávist vůči lidem v davu s cigárama. I tak by se dal shrnout můj letošní Brutal Assault. Byl jsem už smířený, že se na 24. ročník nepodívám. Tři dny před začátkem nicméně získávám nečekanou šanci se zúčastnit. Kývnu, v práci okecávám fakt, že zaskakuju za dva lidi, co už jsou na dovolené, na poslední chvíli balím jen to nejpotřebnější a ve středu před osmou ráno vyrážím. A teď, když máme lamentace ze stolu, můžeme přejít k muzice.

Do pevnosti dorážím po druhé, tedy na čas, kdy mají začít hrát Slapshot. Nejsem hácéčkář, ale podle pár tracků a záznamů jsem věděl, že zrovna tihle fotři z Bostonu to rozjebat umí. Navíc mě zajímalo, zda frontman Jack Kelly vytáhne svůj kultovní trademark a rozsekne si mikrofonem čelo. Netrvalo to dlouho a stalo se; vlastně ne tak úplně. Mikrofon k úkonu úplně neslouží, a tak Kelly bere za nejbližší stojan, kterým dílo dokončuje. Zbytku koncertu proto vévodí monumentálně krví zbrocená držka, která do davu nekompromisně štěká nasrané texty přes ten nejpřímočařejší hardcore. Za mě na start úplně v pořádku – dokonce jsem neodolal a na „I Told You So“ jsem se taky několikrát protočil v circle pitu.

Několik minut poté ve stanu na Obscure Stage začíná švédský mlýnek The Arson Project. S kapelou nejsem obeznámen, ale kámoš lobuje, a tak teda vyrážím víceméně na blind. Odsýpalo jim to solidně. Nejvíce mě však bavily momenty, ve kterých grindové rubanice prokládalo sludgeové bahno, které trestalo docela tvrdě. Formálně vlastně vše v pořádku, ale v celkovém ohledu šlo o jeden z těch zapomenutelnějších koncertů festivalu.

Po necelých třech hodinách se vracím pod stejnou stage, kde to má prodchnout miazmou americký kult Incantation. Kapela slaví třicet let existence a na tuto počest prokládá setlist i nejstaršími kusy. Většinou jde o bezhlavý dřevní bordel. Osobně se ale přikláním k té bahenní, death/doomové poloze, a tak si nejvíce užívám věci jako „Ibex Moon“ nebo „Carrion Prophecy“. Zvuk je ucházející. Odehráno je vše standardně kvalitně. Incantation jsem měl tu čest vidět už třikrát, a i když bych toto vystoupení asi umístil na poslední příčku, tak to pořád bylo fajn.

Incantation

U pódia po Incantation zůstávám, protože na řadu mají přijít Eyehategod – jeden z mých osobních headlinerů letoška. V momentě, kdy kapela vyleze na stage jsem lehce zaražen. Chybí totiž jedna kytara. Po prvních tónech „Lack of Almost Everything“ každopádně zjišťuji, že to takový problém nebude. Basa je hutná a průrazná jak hovado, Jimmy Bower drhne ty hnusné, bluesem načichlé riffy s neobyčejnou lehkostí a Mike IX se tradičně krčí za stojanem na mikrofon, zpoza kterého to odblejvá na jedničku. Druhé překvapení přichází s odezvou publika. Představoval jsem si, že při prvních žluklých tónech se všichni schoulí na zem do klubíčka a dobrovolně se pomočí. Kdepak. Vepředu se to mlátilo poměrně tvrdě. Vrchol násilí nadešel s punkovou „Agitation! Propaganda!“. Poté už vše dojelo na vlně ověřených bomb. Nechyběly klasiky jako „Sister Fucker“, „Blank“ nebo „New Orleans Is the New Vietnam“, která mě osobně potěšila nejvíce. Eyehategod to odjebali bez škobrtnutí. Jak z davu, tak z kapely smrděl entuziasmus a zápal, který stvrzovala občasná vzájemná výměna fakací, ale i srdíček. Zvuk mohl trestat možná ještě o kousek více, ale nešlo o nic, co by mi koncert nějak zkurvilo, takže skvost.

Eyehategod

Po koncertě Mike vyzývá dav, aby zůstali na Prong, kteří hrají hned po nich. Na to mu mrdám a přesouvám se na ambient stage, kde mají rozjet svou luciferiánskou mši Antelogos. Uskupení jsem si zběžně sjel před festivalem a neznělo to zle. Víceméně jde o atmosférické hlukové plochy jako od labelu Cryo Chamber prokládané satanistickými chvalozpěvy. V mlze utopené pódium s obligátní vlajkou s bafometem vepředu vítá čtyři kutny; jedna z nich stojí za krabičkama, ty ostatní před mikrofony. Těsně před nimi uskupení doprovází ještě dvě děvčata v kapucích. Jedna z nich vykuřuje prostory kadidlem v otevřené lebce, druhá přijímá od kutny z pódia rituální kalich, ze kterého dává napít nahodilým šťastlivcům z publika. Celý tenhle tyjátr je vlastně v závěru působivější než hudba samotná. Ze začátku je to zvukově docela impozantní. Po chvíli to však ztrácí na atraktivitě a celý akt pouze omílá na začátku předhozenou formuli. Potěší tak už jen periodické davové vykřikování Hail Lucifer.

Antelogos

Po druhém vzdání holdu padlému andělovi se přesouvám na Coven. S katalogem kapely nejsem téměř vůbec seznámen. Jsem si nicméně vědom jejich relevance v obecném hudebním kontextu. To je poměrně důležité. Čistě hudebně totiž Coven nedávají v soupisce Brutal Assaultu zas takový smysl. Jde vlastně o poměrně tradiční psychedelický rock v duchu The Doors ze sedmdesátek, který se vymezuje okultní tématikou. To ostatně jde vidět na pódiu hned v prvních vteřinách, kdy se zpěvačka Jinx Dawson nechává dopravit na pódium v rakvi. Zvuk je v pořádku, všechno jde slyšet dobře a s ohledem na žánr a dobu vydání to má docela i koule. Skupině to hraje na výbornou. Nejpoutavějším prvkem je každopádně Jinx Dawson, která kromě bezchybných vokálů a maniakálního smíchu prokládá show nejrůznějšími proprietami. V rukou se jí střídá lebka se svíčkou, na hlavě jí rotují nejrůznější druhy masek. Díky toho člověk nabývá dojmu, jako by čuměl na film od studia Hammer. Všehovšudy super show a logisticky padnoucí uvolnění od jinak permanentního bordelu a hnusu.

Coven

Po Coven každopádně těžce dojíždím na únavu. Dochází mi, že jsem celý den absolvoval bez kafe, a zároveň si uvědomuji potenciální závislost na kofeinu. Procházím kolem začínajících Hypocrisy a jdu chrápat.


Koncertní eintopf – srpen 2019

Aluk Todolo

H.:
1. Aluk Todolo, Náv, Tomáš Wiesner – Praha, 28.8.. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Aluk Todolo, Náv, Tomáš Wiesner – Praha, 28.8.. (event)
2. Midnight, Beton, Demölizer – Bratislava, 11.8. (event)
3. Zuriaake, Besna, Ain – Bratislava, 12.8. (event)

Cnuk:
1. Brutal Assault 24 – Josefov, 7.-10.8. (web)

Dantez:
1. Krisiun – Ostrava, 6.8. (event)
2. Brutal Assault 24 – Josefov, 7.-10.8. (web)

H.

H.:

V srpnu nemám žádné velké dilema, protože plánuji jediný koncert, a sice Aluk Todolo na sklonku měsíce. Poslední, už tři roky staré album „Voix“ mě sice neroztřískalo jako starší nahrávky, ale to nic nemění na tom, že Aluk Todolo je kapela, kterou chceš vidět vždycky a za všech okolností. Ideálně tedy v klubu, což vystoupení 28. srpna splňuje. Domácí support mě moc nezajímá, ale mrknu na něj, snad bude fajn. Hlavní číslo večera ale bude z Francie a budu od něj chtít hodně.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Jedna z kapel vystupujících na Brutal Assaultu, kterou bych rád viděl, jsou američtí Midnight. V Bratislavě budou navíc hrát i s Beton a hlavně kurva s Demölizer, což je kapela lidí z Goatcraft a Radiation hrající parádní true metal ve stylu Motörhead, Venom a Bathory. Pokud přísaháte na tyhle ikony, nábojáky a UGH!, tak účast máte jistě v plánu. A kdyby náhodou, tak o den později se z Brutal Assaultu do Blavy rovněž přesunou blackmetaloví Zuriaake z Číny.

O koncertu Aluk Todolo není nutné rozumovat. Budete-li mít možnost, jděte.

Cnuk

Cnuk:

Po osmi letech se nezúčastním Brutal Assaultu, ale doporučovat ho můžu samozřejmě směle dál. Letošní sestava kapel je mi z většiny už dobře známa, ale i tak se zde najdete několik zajímavých jmen, která bych si býval určitě nenechal utéct. Jsou mezi nimi třeba Coven, Cult of Luna, Daughters, Deicide, Discharge, Eyehategod, Godflesh, Hellhammer a musím napsat i již několikrát viděné a slyšené Voivod. Opět se tu tedy dá vybírat dle libosti, a pakliže máte zakoupený lupen, neměl bych o zábavu obavy.

Dantez

Dantez:

Den před oficiálním započetím Brutal Assaultu se v Ostravě zastaví brazilští Krisiun s ucházejícím supportem. Osobně Krisiun nějak freneticky nejedu. Podle ohlasů je však jejich death metal vystavěný na základech brazilské blackové školy naživo dost strhující, tak to možná i prubnu.

Na Brutal Assault se letos pravděpodobně nepodívám. To ale neznamená, že by neměl co nabídnout. Sypat tady sáhodlouhé seznamy kapel, které stojí za zhlédnutí, asi moc smysl nemá (kór když je festival vyprodaný). Využiju proto tento prostor alespoň na vypíchnutí nenápadnější ambientní KAL stage, kde se, mimo jiné, představí Justin Broadrick se svým elektronickým projektem JK Flesh a Dominick Fernow pod jeho noisovým přízviskem Prurient.


Redakční eintopf – speciál 2018: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2018:
1. Altar of Perversion – Intra naos
2. Adaestuo – Krew za krew
3. Eskhaton – Omegalitheos
4. Mare – Ebony Tower
5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

CZ/SVK deska roku:
1. Mallephyr – Womb of Worms
2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come
3. Elbe – Sudety

Neřadový počin roku:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
2. Necromaniac – Subterranean Death Rising
3. Grave Upheaval – Rehearsal

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Hwwauoch – Hwwauoch

Shit roku:
Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Koncert roku:
1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018
2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018
3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1. 2018

Videoklip & film roku:

Potěšení roku:
navštívené koncerty a festivaly

Zklamání roku:
smrt Josefa G.

Top5 2018:

1. Altar of Perversion – Intra naos

Za uplynulé měsíce vnímám nedostatky a plané pasáže desky výrazněji než v čase psaní článku a z elitní pětky je také nejméně poslouchaná. Avšak v recenzi jsem psal, že na mě deska působí jinak než většina hudební produkce, takže když už si na „Intra naos“ vyhradím čas a pozornost, bývá to natolik VELKÉ, až jsem album začal subjektivně vnímat jako blackmetalovou (nebo prostě hudební) odpověď na Jungovu „Červenou knihu“. Ostatně za svými slovy, že se jedná o vznešené a hluboké dílo až numinózních kvalit, si stále stoprocentně stojím.

2. Adaestuo – Krew za krew

Z formálního hlediska je debut Adaestuo takový, jaký jsem očekával, avšak obsah svou silou a velkolepostí moje krotké fantazie překonal. Trojice má mimochodem skutečně natočený materiál pro další dlouhé desky a k tomu ještě dále nahrává a tvoří, takže sledovat další kroky Adaestuo je absolutní, nesvatá povinnost. Peklo je třeba živit.

3. Eskhaton – Omegalitheos

Eskhaton konečně udělali album, jaké jsem od nich očekával a chtěl. Ve prospěch „Omegalitheos“ také svědčí, že stále zůstává v mpchujce, a to z ní promo kopie ve většině případů po napsání recenze mažu. Objektivně by si Eskhaton zasloužili i vyšší umístění, protože tohle album je v mnoha ohledech velký triumf, o kterém si spousta rádoby extrémních kapel může nechat jen zdát. Ideální pro mučení fanoušků podřadných, falešných kapel: spoutat, fest nadopovat fénixovkami a proti vůli pouštět za hlasitosti deseti miliard armageddonů. Kundo.

4. Mare – Ebony Tower

Myslím, že jsme byli na debut Mare v recenzi přísní zcela po právu, ale „Ebony Tower“ prozatím s přehledem odolává zubu času. S výjimkou „Blood Across the Firmament“ tu není skladba, ze které by mě aspoň jednou pořádně nemrazilo a na večerní procházky je album naprosto ideální kulisou. Akademické umírněnosti materiálu jsem přivykl a svým způsobem se z něj stala přednost. Holt, když chci fakt pekelný black metal made in Nidaros, tak si pustím Kaosritual nebo Castrum Doloris, na rozjímání mám „Ebony Tower“.

5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

Původně jsem rozvažoval, zda pětku uzavřít s Chaos Echœs nebo Grave Upheaval, jenže taky jsem si říkal, zda tu chci mít desku, ať jakkoliv kvalitní, která se mi děsně ohrála nebo výtečně přehrocený zlohnůj, kde je ovšem půlka skladeb do počtu. A pak jsem si uvědomil, že „Dhorimviskha“ poslouchám s radostí bez známky únavy materiálu téměř čtvrt roku. Jsou tu jednak úžasné pasáže, ale většina hrací plochy mě baví natolik, až mě kolikrát po skončení přejde chuť na poslech čehokoliv jiného. Kōenji Hyakkei hrají tak akorát složitou, silně zajímavou a nespoutanou muziku, která umí být veselá a hezká bez toho, aby se mi ježily chlupy odporem (a to je velký úspěch). Zeuhl cult eternal.

Koenji Hyakkei

CZ/SVK deska roku:

1. Mallephyr – Womb of Worms

Jenom zasraný hipík, bigbíťák a divák TV Rebel si může myslet, že českou deskou roku je nějaký „Fascinator“, když vyšlo tohle – jediná loňská domácí nahrávka, jež ve všech ohledech snese srovnání s globální extrémně metalovou špicí. Nebudu říkat, že je „Womb of Worms“ lepší, ale za tu dobu co mám album k dispozici, jsem mu s chutí věnoval víc poslechů než dohromady deskám Svartidauði, Outre a Kriegsmaschine (a ty jsem opravdu neslyšel jen jednou-dvakrát).

2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come

I u nás vyšly desky, které by si zasloužily postavit nad debut senických Rawcvlt, jako třeba „Ex nihilo“ od Depths Above, ale tohle album mi prostě sedlo víc. Sice má své slabé stránky a nemálo tuctových pasáží, ale také dokáže být strhující a autenticky zlovolné. Navíc tak účinnou souhru filmových samplů s hudbou, jaká je tady, jsem slyšel jen párkrát. Tušil jsem to už od dema „Embrace of the Black Plague“, ale Rawcvlt debutem potvrdili, že nejsou parta lidí, která si na black metal pouze hraje, což je pocit, který mám z většiny tuzemských „blekových smeček“. Doufám ale, že debut je doopravdy pouhou předzvěstí věcí, které má kapela v plánu a že bude v budoucnu mnohem, mnohem hůř.

Mallephyr

3. Elbe – Sudety

Desku jsem si původně pustil jen ze „studijních“ důvodů, ale nakonec jsem se k ní během roku příležitostně vracel, a to platí o naprostém minimu loňských domácích nahrávek. „Sudety“ sice na můj vkus nabízí až moc „jemnou“ hudbu, každopádně atmosféra tu je jak bič. Zvlášť v posledních týdnech, když konečně začala normální zima, se deska poslouchala sama.

Neřadový počin roku:

1. Caveman Cult – Supremacía Primordial

Už debut „Savage War Is Destiny“ (2016) si vydobyl výsostnou pozici v příslušném výročním eintopfu, ale s loňským ípkem šli Caveman Cult ve všech ohledech dál. Nové skladby jsou ještě intenzivnější a nejvíc se mi líbí, jak velebrutální a zároveň perfektně čitelný sound kapela stvořila. Caveman Cult navíc údajně makají na druhém albu, které by mělo vyjít u Nuclear War Now! Productions, a pokud bude deska ještě větší nářez než tohle EP, tak potěš pámbů.

Caveman Cult

2. Necromaniac – Subterranean Death Rising

Demo s výmluvným názvem „Morbid Metal“ bylo velice solidní, ale teprve nový sedmipalec doopravdy ničí. Necromaniac jsou příkladem ortodoxní metalové kapely, která zároveň ve všech myslitelných aspektech nabízí kvalitu a něco své. Prostě žádná tupost, jak by někdo mohl čekat. Až Necromaniac vydají dlouhé album, tak očekávám, že kvalitou ani „opravdovostí“ nebude zaostávat za nejkovanější elitou.

3. Grave Upheaval – Rehearsal

Když jsem na Never Surrender tuhle nahranou zkoušku setu, který Australané na festivalu odehráli, kupoval, myslel jsem, že kazeta bude jen takový suvenýr. Jenže záznam to je natolik kvalitní, až jsem po něm v posledních 2-3 měsících sahal častěji než po regulérních titulech kapely. Na pódiu i ve zkušebně zní Grave Upheaval „normálněji“, ale záhrobní aura tu je stále výrazná a drtí to jak zkurvymrd.

Artwork roku:

Portal – Ion

Zbigniew Bielak už stvořil „lepší“ a zajímavější přebaly. Mně jde ale opět o to, jak se artwork doplňuje s hudbou a tady se to prostě děje, jelikož kytarová práce „Ion“ je nevyzpytatelná a ničivá jako výboje vysokého napětí zde ztvárněné. Zábava ale teprv nastane, když se snažíte vyznat v bookletu z průsvitného papíru posetém pseudo-rovnicemi, které skrývají úryvky textů nebo info k nahrávce. Ani z hudby, ani z bookletu pořád nejsem úplně chytrej, každopádně jsem desce jako celku věnoval opravdu hodně pozornosti, a proto mi stojí za zmínku aspoň touhle formou.

Portal – Ion

Objev roku:

Hwwauoch – Hwwauoch

Album poslouchám pár týdnů a byl jsem v ráži ho zařadit mezi nejlepších pět desek. Vlivy tu lze slyšet až příliš a vůbec tu je „nedostatků“ více, každopádně Hwwauoch jsou pro mě unikátní v tom, že nabízí něco, co obvykle vyhledávám u velice rozdílných kapel. A tady to mám všechno najednou. Hysterická posedlost à la Katharsis / Dark Tribe? Je to tady. Kytarové vymrdávky Blut aus Nord? Taky. Zlovolný tah na bránu Teitanblood a podobných kapel? Méně, ale též. Hwwauoch se podařilo ztvárnit sound, který jsem si občas abstraktně představoval a nenacházel, takže jsem za tenhle objev kurevsky rád a nový materiál budu netrpělivě očekávat. Jen doufám, že všechny věci vycházející pod Prava Kollektiv, i když jsou dost rozdílné, neskládá jediný člověk.

Shit roku:

Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Pro zasmání dobrý, ale nebýt ideologického balastu, tak nevěřím, že by těmhle kapelám věnovalo pozornost výrazně víc lidí jak Asgard, zvlášť když ty „myšlenky“ prezentují jedinci, o jejichž duševní pohodě lze důvodně pochybovat. Tyto protikladné kapely tu nejmenuji společně, jen abych působil nějak nestraně, nad věcí. Ony si výsměch zaslouží obě a hlavně se fakt nedokážu rozhodnout, která mě „srala“ víc. Jasně, že formálně i obsahově je slabší „White Nationalism Is for Basement Dwelling Losers“, jenže poslech „Reconquista“ mi byl příjemný asi jako představa trojky s BigBossem a Necrocockem. Heh, ale furt možná lepší ulepený večer s nimi než to, co si zřejmě na Ukrajině zažil chudák Famine, brr.

Eskhaton

Koncert roku:

1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018

„Metacyclosynchrotrone, co je v životě nejlepší?“ „Rozdrtit své nepřátele, hnát je před sebou a poslouchat ‚Tabernaculum‘, když se procházíte za silného, mrazivého větru okolo vodopádu Gullfoss nebo kráteru Kerið den poté, co jste tu desku zažili přehranou naživo.“ Na pódiích jsem už viděl silnější nebo zajímavější věci, ale vzhledem k tomu, kolik ta deska pro mě znamená, jsem si vystoupení Rebirth of Nefast užil ohromně. Z těch mnoha skvělých festivalových zážitků dále vyčnívá velkolepý trans Aluk Todolo nebo majestátnost Vemod a také jsem rád za možnost vidět Virus, když už to Czral a spol. zabalili. Kvalitních vystoupení jsem tu ovšem zažil víc. Festival celkově byl skvělý, o Islandu se mi v průběhu roku zdálo několikrát a poznal jsem tam zajímavé lidi, takže není co řešit.

2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018

Na druhé místo bych mohl vybrat něco víc „trve“, ale mně se na Brutal Assaultu fakt líbilo. To množství kvalitních setů, které jsem zhlédnul, je nezanedbatelné, zvlášť když mezi ně patřilo pár výjimečně silných záležitostí a nějaká ta skvělá překvapení. Ale taky nechyběl prostor pro „kulturu“ nebo normální odpočinek a hlavně jsem tam nemusel žrát a pít totální sračky. Pro mě vysloveně hudební dovolená, žádné přežívání a zabíjení volného času, než začne něco pořádného hrát, jak to většinou bývá.

Oration MMXVIII

3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1.2018

Výše uvedené interprety neposlouchám moc často, a když už přijde na Crepúsculo negro, tak mám jiné favority. Jel jsem tu spíše ze zvědavosti, ale dočkal jsem se strhujícího koncertu. Už s druhými Arizmenda to začalo být silné. Blue Hummingbird on the Left měli naprosto neskutečnou energii a jediným škraloupem na jejich setu byla absence pořádné mely v kotli. No a pičo Volahn, to bylo blackmetalové vytržení od začátku do konce. Kult.

Videoklip & film roku:

Co se týče rozpohybovaných obrázků, tak jsem neviděl nic, co by tu doopravdy stálo za řeč. Akorát jsem se párkrát nenáročně pobavil na komiksovkách nebo klípcích různých Nuclear Blast sraček. Ale zato jsem loni viděl „The Thing“ a první dva „Vetřelce“ asi dvacetkrát podobně jako „Curtain“ od Portal. Takže spokojenost.

Potěšení roku:

navštívené koncerty a festivaly

Když už jsem se loni dokopal na koncert nebo festival, stálo to v drtivé většině absolutně za to, citelněji mě zklamali snad jen Master’s Hammer a Chaozz. Fantasticky a nečekaně mě odstřelili například výše jmenovaní Volahn a modrý kolibřík, Grave Pleasures na Brutal Assaultu nebo třeba Crowbar, jejichž nahrávky mě nikdy nezajímaly, ale koncert v Ostravě drtil fakt ukrutně. A to jsem tam šel jen z toho důvodu, že jsem týden v kuse poslouchal Black Sabbath a říkal si, že by nebylo od věci si poslechnout nějaký sabbaťácký riff fest nahlas, haha. Ještě že tak. Hlavně jsem si ale mohl odškrtnout hromadu položek ze seznamu kapel, které jsem potřeboval vidět jako např. Vassafor, Grave Upheaval, Wrathprayer, Sabbat a Mortuus, nebo si dal spoustu parádních opáček; zde bych mohl uvést aspoň Dead Congregation, Arkhon Infaustus, Hell Militia, Cradle of Filth a Dodecahedron. Celkový výčet silných nebo pamětihodných setů z loňska by byl ale delší.

Adaestuo

Zklamání roku:

smrt Josefa G.

O tom, jak Smrt (nejen) loni kosila napříč metalovou scénou, by se daly psát slohy, ale raději bych tady vzpomněl na kamaráda, jehož jméno se nikde neobjevilo. S Pepkem jsme nebyli parťáci, co by spolu pravidelně chodili moudře hovořit na pivo, ale ta vzácná osobní setkání byla příjemná a skvěle doplnila hodiny online diskuzí nejen o hudbě. Náš vkus se často křížil, ale zvlášť cenná pro mě byla jeho odlišná perspektiva, díky které jsem jisté desky zkoušel vnímat jinak anebo dal šanci věcem, co mě zprvu vůbec nebavily. Také mě párkrát úspěšně nakopnul, když chyběla inspirace ke psaní, a to nikoliv recenzí. Avšak více mě na jeho odchodu ze světa mrzí skutečnost, že Pepa byl slušný muzikant. Někteří možná pamatují nadějný death/doom s parádně „vyteplenými“ sóly Escape the Flesh (předskakovali například Diocletian) a možná jste na Bandcampu narazili na demo skladby Impure Illumination, což je prakticky jediná česká věc připomínající hnus Profanatica nebo Archgoat, případně d-beat Iron Scourge. Pepa uměl napsat dobrý riff, postupně si doma budoval zázemí pro nahrávání a byl jsem přesvědčen, že za nějakou dobu dá dohromady poctivost, kterou by ocenili snad nikoliv výhradně jen lokální maniaci. Tak tomu aspoň nasvědčovala dema, která mi sem tam poslal. Je tomu rok, co není mezi námi, nestihli jsme probrat oběma silně očekávaná alba Mare, Adaestuo, Altar of Perversion nebo Knokkelklang a nebude ani další Escape the Flesh (zvlášť když to vypadalo na reaktivaci), Impure Illumination, Iron Scourge ani jiný z projektů, které sám nebo s přáteli plánoval. Veliká škoda.

Altar of Perversion

Zhodnocení roku:

Sere mě, že jsem neměl více času na důkladnější prozkoumání nebo zrecenzování té hromady nahrávek, o kterých tuším nebo vím, že za pozornost stojí. Nějaký rest snad ještě doženu, protože bych fakt chtěl, ale spíše bude záhodno číhat na věci nové, jelikož letošek se rýsuje moc hezky. Své desky na 99% vydají Funereal Presence, Elend, Aoratos, Thy Darkened Shade, Doombringer, Mitochondrion, Leviathan, Goatcraft, Magma, Blood Incantation a určitě i nějací čelní islandští představitelé. Antediluvian kromě alba vydají i jakési EP a split, Grave Miasma, Vemod a Mayhem na nových deskách makají a třeba fakt budou i ti Teitanblood nebo Adaestuo. Ještě více se kromě totální smrti modlím za alba S.V.E.S.T., Sorguinazia, Dark Sonority a Negative Plane. Každopádně nejraději budu za každou neznámou věc, která mi nečekaně odstřelí dekel. Navzdory původní skepsi se loňský rok hudebně nadmíru povedl a doufám, že letos tomu nebude jinak.


Brutal Assault 23 (zúčtování)

Onotius:

Svůj v pořadí čtvrtý Brutal Assault jsem si, jak již předchozí části reportu myslím poměrně obsáhle naznačují, užil do sytosti. Velmi si vážím toho, že se organizátoři ani letos nespokojili jen s ohranými jmény, které jsou v line-upu ob rok a představují po dramaturgické i komerční stránce jistotu, ale přidali i nejednu podzemní specialitku. Většinou se totiž právě tyhle specialitky ve výsledku postaraly o ty nejlepší zážitky – ať už jde o avantgardní borce z Dodecahedron, mé srdeční okultní psychedeliky Aluk Todolo či tuzemské Lvmen. A vůbec, když o tom tak přemýšlím, docela většina toho, co jsem viděl na Oriental Stage stála za to. Z těch velkých pódií jsem si pak odnesl silný zážitek zejména z progresivců Pain of Salvation, hutných Obscure Sphinx a navzdory únavě i z mathcorových harcovníků Converge.

Obecně festival letos potěšil plošně lepším zvukem, než tomu bylo vloni (snad s výjimkou Metalgate Stage jsem všude pozoroval znatelné zlepšení). Dále byl velmi příjemný fakt – nad nímž pořadatele asi tak úplně nejásali, ale mně docela bodl –, že nebylo vyprodáno a tím pádem jsem takřka nezažil nějaké větší fronty či nadměrně nepříjemné tlačenice. Jasně, furt jde o festival kolosálního formátu, takže při sprintu mezi kapelami si člověk patřičný slalom neodpustil, ale v porovnání s loňskem balada.

Dále je třeba vyjádřit spokojenost s variabilní organizací v průběhu festivalu, která umožnila kapelám, jimž technické potíže zabránily odehrát svůj set ve čtvrtek na Oriental Stage, nahradit vystoupení další den. A tak jsme nebyli ochuzeni ani o plnohodnotný koncert Grave Pleasures ani o druhé, pro změnu ambientní vystoupení Obscure Sphinx.

Dodecahedron

Na druhou stranu pořadatele poměrně oprávněně schytali kritiku za jejich otočení názoru na jednodenní lístky. Navzdory prvotnímu avizování, že nic takového nebude, totiž nakonec začali během posledních dní festivalu takové lístky nabízet a navíc za podle mě docela neférovou cenu. Měnit pravidla uprostřed hry? To není úplně dobrý přístup.

Podobný hejt si zaslouží organizace i za nepohotové informování o kapelách, které z line-upu před začátkem festivalu vypadly. Ač nejsem žádný velký fanda Pain, je zajímavé, že v době jejich odvolání na Facebooku o sto šest běžela propagace lístků, ale o jejich vyřazení z line-upu se člověk dozvěděl až o poznání později. Co když nějaký velký fanoušek výše zmíněné kapely zrovna v té době lístek zakoupil? Na jednu stranu rozumím argumentu, že vypadá líp, když se o vypadnutí kapely informuje, až když mají pořadatele sjednanou nějakou náhradu, nicméně dobré informování fanoušků mi přijde důležitější než image.

Naopak velmi příjemně mne potěšil konečně naprosto bezchybný cashless systém. Už žádné přepočítávání na žetony, ani žádné administrativní poplatky (s výjimkou pár procent při nabíjení kartou), jen šlapající mechanismus, který ve výsledku docela šetřil čas.

Aluk Todolo

V areálu přibyl nový prostor Bastilon X disponující jednak drobnou výtvarnou exhibicí a především pak výstavou mapující vývoj fanzinů jak u nás, tak v zahraničí, již jsem si poměrně svižným tempem prošel. Jako ročník 96 nejsem žádný velký pamětník, o to víc bylo bylo zajímavé sledovat, jak se podzemní kultura třeba u nás udržovala naživu a vyvíjela od dávných časů totality až dodnes. Palec nahoru.

Dále v areálu přibyl autodrom (to jsem teda zrovna moc nepochopil, ale lidi se tam evidentně vyblbli), stage, na níž si volně veřejnost mohla zahrát, i třeba takové drobnosti jako pojízdné knihkupectví a čítárna Luxoru. Tradičně potěšil stánek Amnesty International, kde se člověk letos mohl podpisem v petici zastat vězněné íránské lidskoprávní aktivistky.

To, co by naopak mohlo být lepší, je množství kontejnerů na tříděný odpad. Brutal Assault se sice zaštiťuje tím, jak je ekologický – protože je to první festival u nás, co zavedl vratné kelímky, a snaží se čas od času nahrazovat plastové materiály přírodními a tak dále –, ale kontejnerů na tříděný odpad bylo v areálu poskrovnu. Dále by mne taky potěšilo, kdyby existoval zdroj regulérní pitné vody zdarma, být nucen si kupovat v areálu balenou, to není úplně ok.

Converge

Za pochvalnou zmínku ještě stojí slušný výběr piv, který se od časů Budvaru změnil k nepoznání. Možnosti od Kozla, Radegasta, Plzně po různé vícestupňové dobroty zkrátka potěšily, jakkoliv teď musím znít jak klasický český Pepík, že to zmiňuji. Ale zkrátka, tohle taky potěšilo, tak proč to neříct.

Takže, jak to shrnout? Letošní ročník byl po hudební stránce opět vybroušený – viděl jsem nejedno nezapomenutelné vystoupení a některé věci jsem ani vidět nestihl, jaký tu byl kopec zajímavých kapel. I po organizační stránce jsem zaznamenal nemálo pozitivních změn (lepší zvuk, menší fronty, zrušení administrativního poplatku u čipů, nahrazení vystoupení, jež se prve nemohla odehrát, výběr piv). Bylo i pár výtek (jednodenní lístky, odvolání kapel, málo kontejnerů na tříděný odpad, absence vody zdarma), ty ale jsou spíš malichernostmi ve srovnání s tím pozitivním, co mi festival dal. Tak nejspíš zase za rok.

Obscure Sphinx


Cnuk:

Letos jsem navštívil Brutal Assault již po osmé za sebou. Je pravdou, že lákadel, která by mne přemlouvala dnem i nocí o koupi vstupenky, nebylo tolik, ale jako vždy se něco našlo. Předně na to má vliv skutečnost, že má Brutal Assault tendence překračovat své původní zaměření na extrémně metalovou muziku, přičemž (a to je ještě důležitější) se této vizi nezpronevěřuje, a ta tak stále působí jako hlavní jádro a myšlenka festivalu.

Díky tomu na festivalu mohou v hlavních časech vystoupit interpreti jako Helmet, Laibach, Danzig a spousta dalších na menších pódiích. Pokud bude zachována současná přijatelná míra, tak já osobně podobná rozptýlení jenom vítám a doufám, že negativních hlasů všech trve fanoušků bude stále méně (i když spíš mi jsou jejich hlasy u zádele, hehe).

Laibach

Co se však hlavních jmen týče, celkem logicky se začínají opakovat. Neexistuje nepřeberné množství skupin, které mohou plnit roli headlinera, což je hlavní rozdíl oproti undergroundové scéně, kde je pořád co objevovat. A tak jsem si říkal, kdo tu z velikánů, alespoň v posledních letech, nevystoupil. Opravdu není jednoduché někoho najít, ale nakonec mě napadli třeba Autopsy, Deicide, Melvins nebo Sleep. Nebo by snad snesla Josefovská pevnost Megadeth? Či dokonce Ghost? Musím říct, že Brutal Assault to tenkrát vyhrál s těma Motörhead, protože větší jméno si tu asi nelze představit. Jisté je však jedno: můj zájem o hlavní akty je rok od roku menší.

Celkově nelze hodnotit festival jinak než kladně. Ostatně jako všechny předešlé ročníky. I když dojem mohly v minulosti kazit třeba fronty, déšť, špatný zvuk nebo jako letos vedro a prach, vždycky se z toho vyklubal příjemný zážitek. Snad jen to rozrůstání na dnes již pětidenní maraton je zdraví nebezpečné. Vydržet v plné síle a vstřebávat všechny pojmy a dojmy se prostě při takovéhle náloži moc nedá.

Brutal Assault


Metacyclosynchrotron:

Metacyclosynchrotron: Já Brutal Assault naposledy navštívil v roce 2011 kvůli Motörhead. Jezdil jsem od prvního ročníku, kdy se festival odehrál v Josefovské pevnosti (2007?), ale pak už jsem usoudil, že tyhle velké akce opravdu nejsou pro mě. Co mě tedy donutilo změnit názor a dát festivalu další šanci? Ta hromada kapel, které jsem buď neviděl nebo si je chtěl zopakovat, ostatně jak jsem zmiňoval v příslušném eintopfu. V neděli doma jsem pak dal dohromady slušný seznam vystoupení, která mi utkvěla v paměti nejvíce a díky nimž ten výlet za to stál.

Jmenovitě to byly sety Dead Congregation, Grave Pleasures, Sadistic Intent, Aluk Todolo, Dodecahedron, Tormentor, Sektion B, Eskhaton, 777 Babalon, Goblin, The Geography of Hell, Hecate vs. Instinct Primal, Dragged into Sunlight, Blood Incantation, Malokarpatan, Arkhon Infaustus, Coffins a Aura Noir. Což není vůbec špatný počet, zvlášť když přičtu fakt, že pár jich bylo doopravdy výborných, ne-li až nezapomenutelných. Pár pitomostí se našlo, ale ty spíše pobavily, než aby mě urážely, navíc mě nic nenutilo na ně čumět.

Dead Congregation

Zásadní ale bylo, že mě poprvé na Brutalu nesraly davy, k čemuž určitě přispělo i rozšíření areálu a nejen fakt, že nebylo vyprodáno. Návštěvnictvo se tak pěkně rozložilo, obvykle bylo kam sednout, zchladit se, počíst si nebo si v klidu popít, pokouřit. Ještě si celkem živě pamatuju to martyrium x let zpátky, kdy najít stín a posezení byl fakt problém.

A když zrovna nehrálo něco, co bych potřeboval vidět, tak bylo neustále na co koukat. Tím nemyslím teda jen pěkné zadky, kterých bylo všude požehnaně, ale výstavy apod. V tomhle ohledu má Brutal určitě velkou přidanou hodnotu a to nepočítám jen samotný prostor pevnosti. Zásadní ovšem bude zachování poměru mezi seriózně pojatými výstavkami a atrakcemi pro jednoduchou alko-zábavu. Už teď mě mrzelo, že v chill-out zóně například převažovaly prodejny cetek a kýčovitých pičovin nad klasickými distry, kde až na pár výjimek moc zajímavý výběr nebyl.

Sadistic Intent

Áno, když jsem se povozil na autodromu, pobavil jsem se náramně, ale také si nemyslím, že by festival takových věcí potřeboval víc. Takže expozice, návštěvy podzemí, skulptury všude možně – rozhodně ano. Kolotoče ne. Pokud na Brutal přijedu znova, pojedu tam v prvé řadě za hudbou, tedy za uměním a pak teprve až za zábavou. A tu si mohu zprostředkovat sám a lépe.

Pokud mi něco vadilo obecně, byly to ceny žrádla a pití. Věděl jsem, že se podražilo, lidi za pulty si výdělek samozřejmě zaslouží (a percentáž z prodeje či poplatek za místo budou určitě mastné), ale už mi to přišlo na hraně. Nejel jsem tu na punkáče a věděl jsem, že utratím ranec, ale občas jsem teda nestačil koukat, jakým tempem ty prachy z čipu mizí. Našly by se i další věci, ale nic co by mi kazilo zážitek z festivalu, takže mám jasno, že pokud se organizátoři opět vytasí se zajímavou sestavou, nebudu dělat Zagorku.

Tormentor

A co by mě například nalákalo? Třeba věci jako Darkspace, Autopsy, Nightbringer, Lvcifyre, nějaká zvrácená Austrálie (však víte, jaké kapely myslím), Thy Darkened Shade, Void Meditation Cult, Revenge, The Ruins of Beverast, Negative Plane, King Diamond, Chaos Echœs. Nebo co zkusit ukecat již oznámené Anaal Nathrakh, jestli by nezahráli exkluzivní oldschool set? Podobných raritek by se dalo jistě vymyslet víc. A nevím, nakolik to je reálné (například finančně), ale soupiska by určitě zvládla i více mimožánrových dobrodružství jako Magma, Hawkwind, Univers Zero, Present, Dälek, Guapo, Grunt, Brighter Death Now, Bizarre Uproar, Zoät-Aon… No, organizátoři už ukázali, že mají na to, aby nalákali a překvapili i tak vybíravou, snobskou, introvertní svini, jako jsem já.


Brutal Assault 23 (sobota)

Brutal Assault 23

Datum: 11.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abysmal Grief, Akercocke, Angelmaker, Arkhon Infaustus, Aura Noir, Belphegor, Celeste, Coffins, Danzig, Dodecahedron, Esoteric, Full of Hell, Geography of Hell, Goblin, Hecate, Hirax, Instinct Primal, Integrity, Messiah, Nocturnus AD, Origin, Pain of Salvation, Perturbator, Plini, Protector, Sektion B, Sepultura, Wardruna

Metacyclosynchrotron: Psát report o kapele, kterou jsem slyšel jen tak ze stanu při snaze si ještě na chvíli zdřímnout, mi přijde za hranou, ale za Coffins musím pár slov ztratit. Death metal, který Japonci hráli byl neskutečně „heavy“, bez jediné sypačky a prostoupený ohavnou aurou Hellhammer a Celtic Frost. Těch riffů, kterých jsem se při poslechu nemohl nabažit, tam bylo požehnaně, tudíž za mě výborná věc, kterou si musím brzy opatřit. Což už nemůžu říct o následujících Angelmaker, o kterých jen krátce: Děcka, deathcore je mrdka (i když tohle bylo teda podstatně nápaditější než mega-sračky typu Carnifex).

Onotius: Svůj sobotní program opět navzdory plánům započínám až po poledni, a tak Coffins stejně jako včera Depresy padají holt za oběť mé proklaté pohodlnosti. Nemá smysl ale fňukat nad rozlitým pivem, beztak mne ještě čeká celkem poctivá porce zajímavých vystoupení. Takže hurá na věc. První takové vystoupení mají na svědomí znovuzrození Angláni Akercocke, kteří minulý rok po dlouhých deseti letech spáchali solidní studiový návrat „Renaissance in Extremis“, a nyní tak měli opět dobrou munici k tomu stanout zase na pódiu a rozjet ta svá promyšlená pekla.

Onotius: V živém provedení jejich svébytně znějící progresivní death funguje věru obstojně, za což lze hodně vděčit i nepřehulenému zvuku (což je tady u death metalu docela raritka), který tomu dodává až takový trochu jazzový feeling. Nicméně dané zvukové inženýrství má i své zápory – jedna z kytar se trochu ztrácí pod basou a growlingy taktéž zní místy trochu podivně. Na druhou stranu výtečně vyniká skvělá rytmika Davida Graye, která vystoupení suverénně táhne, a tak si muziku i navzdory výše zmiňovaným drobnostem zatraceně užívám. Vizuálně působí docela specificky, na jedné straně Jason Mendonça, jenž vypadá jako klasický rockový strýček à la Lemmy, na druhé pak expert přes samply Sam Loynes, který zase jako by vypadl z djentové kapely. Příjemný začátek dne.

Onotius: Na vychillení není nic lepšího, než pořádný jazz-fusion prog rock v podání charismatického Pliniho, který žertovně přiznává, že se metaláků trochu bojí, ale že si připadá vítán. Má pravdu. Sice letošní éterický moshpit už nedisponuje takovým momentem překvapení a plynulostí, jako když se tady tenhle djentleman zjevil před dvěma lety poprvé, stále je ale moc fajn se uchlácholit nějakou nekonfliktní, ale zároveň velmi inteligentní muzikou. Zasněné precizní songy jako „Selenium Forest“ či „Handmade Cities“ přichází ve správnou chvíli a zaslouženě se dočkají solidní odezvy. Stačí se chvíli soustředit na hmatníky, aby bylo jasné, že po instrumentální stránce je tohle naprostá excelence.

Akercocke

Cnuk: Poslední Brutalový den je pro mě ve znamení staré školy. Vše začínají Integrity. Tohle metalcorové těleso platí studiově za přísně tvrdou záležitost, ale naživo jsou dost za očekáváním. Kapela kolem zpěváka Dwida Helliona je složena převážně z najatých muzikantů pro koncerty, z nichž mi vyloženě vadí fádní styl bubeníka. Zajímavé ale je složení setlistu, jelikož se začalo od rychlejších písní po ty pomalejší. Odcházím spíše zklamaný.

Metacyclosynchrotron: Absolutní souhlas. Na Integrity jsem byl velice zvědavý, a dokonce jsem se za ně u stanu ztratil slova doporučení, ale tohle za moc nestálo.

Cnuk: Hned po nich následují technici smrtícího kovu Origin. S jejich tvorbou nejsem nijak výrazně obeznámený, takže spíše přihlížím a chvíli mi trvá, než si všimnu, že na pódiu nikdo nehobluje baskytaru. K tomu se brzy vyjadřuje sám zpěvák Jason Keyser, který situaci vysvětluje tak, že cestou ztratily aerolinky jak některá zavazadla, tak basáka Mika Florese. Po vyzvání se našel jeden odvážlivec, který ho zastoupil a dal s nimi pár songů na „air-guitar“. To bylo koneckonců pro mě asi to nejzajímavější z jejich setu.

Origin

Onotius: Ta basa věru chyběla. Sice díky oné exhibici s fanouškem pobavili a ukázali, že se dovedou nepříjemnostem postavit s odhodláním a humorem, nicméně muzika na tom samozřejmě strádala. Momenty, v nichž jsou kytarová sóla a výjezdy, zněly bez podkladu zkrátka podivně – podmáznout to arppegia basovým bubláním je holt potřeba. Nicméně kapela do toho dávala solidní porci energie a je třeba ocenit, že se zkrátka problémů nezalekli a i v nekompletní sestavě dovedli odehrát svůj repertoár s velmi poctivým nasazením.

Cnuk: Po načerpání sil na následující přecházení mezi stagemi jsem připraven na Messiah. Už po pár skladbách je mi jasné, proč to tihle Švýcaři nedotáhli tak daleko jako jiní z jejich země. Nejenže jsou písně všelijaké a působí kostrbatě, navíc po sobě občas hráči koukají, jako když se v tom sami ztrácí. Ze slov zpěváka je cítit, že jsou rádi za každou možnost vystoupit, navíc když je to před tolika lidmi. Ve svých proslovech se vůbec rád vracel k minulosti, o tom jak to bylo dřív a jak jim osud nepřál. Třeba jednou natočí vlastní dokument po vzoru Anvil, hehe. Každopádně tenhle návrat hodnotím jako ten z méně povedených.

Messiah

Onotius: Kdybych měl uvést jedno ukázkové zlo (samozřejmě v tom dobrém slova smyslu, že jo) letošního ročníku, byli by to bezpochyby Arkhon Infaustus. Zvuk sice mohl být lepší, ale tahle hudba musí hlavně drtit a demoralizovat. A obojího jsme si mohli užít do sytosti. Francouzům už jen z očí svítily penťáky, a když se do toho pořádně opřeli, šlo o masivní hradbu zlověstnosti, která smetla všechno, co jí stálo v cestě. Vyvrženci pekel svými smrtícími údery přesvědčili…

Metacyclosynchrotron: Patřím k těm pár šťastlivcům (tehdy nás tam fakt moc nebylo), co Arkhon Infaustus viděli v Praze ve staré sestavě v rámci Militant Antichrist TourAngelcorpse a Revenge. Z té doby zůstal v kapele jen Deviant, který byl na Metalgate Stagi obklopený velice schopnými nájemnými puškami. Co nemohu v žádném případě popřít, je fakt, že všechny skladby byly zahrány téměř perfektně. Chcete setlist? Neručím už za přesné pořadí, ale: „Dead Cunt Maniac“, „When They Have Called“, „The Ominous Circle“, „The Silent Voices of Perversion“, „M33 Constellation“ (za tu jsem byl nejraději), „Trigrammaton“ a „The Whirlwind Journey“. Vzhledem ku geniálnosti těchto skladeb (vyjma těch z „Hell Injection“, což je prostě průměrné album) se jednalo o výborný, pekelný koncert, který jsem si velice užil, a zaznamenal jsem tedy i podstatně nadšenější reakce.

Arkhon Infaustus

Metacyclosynchrotron: Ale protože jsem v duchu starý zapšklý kokot, tak si ještě zapičuju. Prvně objektivně, poté subjektivně. Zvuk, jak už tomu na Metalgate bylo víckrát, nebyl nic extra, protože v těch nejnasypanějších pasážích jsem se ztrácel i já, a to znám hudbu Arkhon Infaustus velice dobře. Za druhé nevím, nakolik je dobře, že si Deviant uzurpoval většinu vokálů, dřívější rozdělení, kdy si hleděl jen growlu, bylo prostě lepší a vůbec mi současní Arkhon Infaustus přišli jen jako výborný cover band. Jisté kouzlo zprostředkované i těmi ostatními vyfetlými magory, co tam hrávali, prostě chybělo a to „come on Brutal Assault, hey, hey, hey“, co se občas ozývalo, mi tu prostě strašně nesedělo.

Cnuk: Spěchám dozadu, abych stihl začátek Hirax v čele s jedním z největších thrashových maniáků Katonem W. de Penou. Tenhle černej ďábel naprosto naplňuje má očekávání. Čiší z něj nadšení pro věc a rychle si získává na svou stranu každého ve stanu. I tady se hodně vzpomíná na staré časy a nechybí trocha toho patosu, ale na rozdíl od předchozích Messiah to taky setsakra dobře šlape a baví mě to víc jak na deskách. Osmdesátková thrashovka jak má být.

Hirax

Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení jsem odešel na KAL Stage, kde zrovna hráli Geography of Hell. Kapela, o níž jsem dříve ani neslyšel, ale je považována za kultovní, vystupovala ve trojici v jakýchsi podivných maskách, ve kterých jsem díky přítmí neustále viděl něco jiného. Jejich industriální hlukaření bylo docela oldschool, já zrovna přišel v momentu, kdy jeden z vystupujících přejížděl kovovou trubkou po hrazení a mlátil s ní pak všude možně. Ale hlavně ten podklad, společně s projekcí mi přišly docela „disturbing“, takže kdybych tam asi přišel ztripovaný, tak z tama za chvíli s hrůzou uteču.

Cnuk: Nocturnus AD hrají dle očekávání skladby z „The Key“, ale dostává se i na nový materiál. Mike Browning za bicími nezapomněl ani na svoje účinkování v Morbid Angel, takže o závěr se postarala klasika „Chapel of Ghouls“. Všechno je zahrané parádně, snad jen trochu větší živočišnost tomu chyběla, ale i tak spokojenost.

Nocturnus AD

Onotius: Po pauze mířím na Nocturnus AD, vesmírné drtiče, jejichž vystoupení mne ale neodrovná ani co se týče hutnosti, ani co do atmosféry. Jejich kosmický death tak nějak krouží po povrchu a v živé prezentaci zkrátka ne a ne chytnout. Asi je za tím právě ona kolegou zmiňovaná absence živočišnosti, která ve mně zanechává rozpačitý dojem. Největším showmanem je zpívající bubeník Mike, ostatní tak nějak postávají na místě a decentně tu více tu méně pokyvují, tudíž jejich projev a ve výsledku i muzika vyznívá tak nějak prkenně.

Metacyclosynchrotron: Já byl docela spokojen a postřehy mám jen dva. Z mé pozice nalevo, kousek od středu kotle, jsem vůbec neslyšel klávesy a také se Browning zmínil, že novou desku vydají Profound Lore.

Belphegor

Onotius: Myslím, že každému, kdo jako já před pár hodinami vyslechl set Arkhon Infaustus, přijdou Belphegor spíš úsměvní. Vždycky jsem je bral jako takovou tu hodně údernou hitovou blackned-deathmetalovou kapelu, takže jsem se těšil alespoň na nějaké catchy vysíračky typu „Sexdictator Lucifer“ či „Bondage Goat Zombie“. Výsledek ale poskytnul jen, ač dobře nazvučené, tak zatraceně mdlé a neškodné klišé bez jakékoliv přidané hodnoty. Ani impozantně vybavené kulisy nemohly pomoci rozptýlit fakt, že podobně jako poslední studiová tvorba těchto Rakušáků, i vystoupení se nese v duchu naprosté rutiny. Zbytek show tedy trávím vsedě před vedlejším pódiem, které co nevidět ovládnou švédští progresivci Pain of Salvation.

Metacyclosynchrotron: Abysmal Grief udělali na mé zmožené já veliký dojem, když uzavírali třetí Prague Death Mass, takže jsem tentokrát vzchopil a vyrazil do předních řad Octagon Stage. Jelikož jsem já hovado stále diskografii kapely nenastudoval, tak jsem schopný se zaručit jen za „Nomen Omen“, ale co už. Detailních rozborů není třeba, Abysmal Grief byli skvělí. Dokonce i s jejich nekromantickým doomem s atmosférou béčkového hororu mi chvílemi přišli jak nejtvrdší kapela festu, takové koule to mělo. A když jsem se rozhlédl kolem, velká část publika se vlnila podobně jako já a mohla na pódiovém divadýlku oči nechat. Jediná výtka, která mě napadá, je, že to možná bylo trochu dlouhé, ale jinak skvost.

Abysmal Grief

Onotius: Parta kolem charismatického Ježíše Daniela Gildenlöwa předvádí výtečné vystoupení sestávající se převážně z kousků ze svěžího loňského „In the Passing Light of Day“, ale nebojící se párkrát zabřednout ani do starších klasik. Z mé asi nejoblíbenější „Perfect Element Pt.1“ zazní výtečný pochmurný polorap „Used“ a hymna „Ashes“ a na dvacet let staré album „One Hour by the Concrete Lake“ kapela vzpomene prostřednictvím „Inside Out“. Oproti loňskému pražskému vystoupení stanul za druhou kytarou namísto Ragnara Zolberga opět zase protřelý dredař Johan Hallgren z klasické sestavy – a bylo vidět, že jsou po letech s Danielem sehraní opravdu výtečně. Jeho doprovodné vokály věru harmonovaly s Danieolvým zpěvem naprosto perfektně, ani instrumentálně zkrátka neškobrtnul. Celkový dojem tedy nemohu popsat jinak než nadšení – prožívám každý tón a výtečně procítěný závěrečný epos „On a Tuesday“ je třešinka na dortu. Snad jen by mi ještě někdy měli splnit přání a zahrát i něco z filozofického koncepčního „BE“. Ale tak, to je už jen ta pomyslná kapka od dokonalosti. A že pravověrní metaláci odcházeli během setu? Dobře jim tak.

Pain of Salvation

Cnuk: Dále pokračuji s Protector. Tihle němečtí veteráni mě v sobotu chytli ze všeho nejvíce. Death/thrashová řezanice jak má být, k naprosté spokojenosti se snad mohli jenom více věnovat „A Shedding of Skin“ (došlo jen na titulku), ale ani s peckami z ostatních starých alb se nedá šlápnout vedle, což ostatně ukázali. Ani jim ve stanu nehaproval zvuk, takže všechno v pořádku.

Metacyclosynchrotron: Sektion B byli přesně ta „kapela“, kterou jsem chtěl na KAL Stagi slyšet. Vyhrocený power electronics s dvěma vokály, který se mnou slušně škubal. Sem tam to bylo i niterně nepříjemné, protože tady se obnažovalo, co je v člověku schopné činit to nejodpornější násilí vůči druhým.

Sektion B

Metacyclosynchrotron: Pro mě to bylo docela kathartické, takže jsem ze Sektion B odcházel nadšený a uvolněný. Jistý chlap vepředu pochodoval tam a zpátky s výrazem, že někoho snad i dojebe, jiný si zas u toho zla zdříml a chrápal tak nahlas, že jsem musel změnit místo, protože mě rušil při poslechu, haha.

Cnuk: Po méně známých zástupcích staré školy přichází slovutná Sepultura. Neměl jsem absolutně žádná očekávání, ale tohle bylo nejhorší vystoupení, co jsem od nich dosud viděl. Sepultura oslavuje dvacet let s Derrickem Greenem za mikrofonem, čemuž je zřejmě přizpůsobený také výběr písní. Z věcí z 80. let nezaznělo nic, naopak se stále dost podporuje poslední placka „Mean Messiah“, překvapivě se hrály také tři písně z Greenova debutu „Against“ a titulka z „Kairos“. Zbytek byly povinnosti z Cavalerovských dob a taky to tak znělo. Nudněji zahranou „Desperate Cry“ si nedokážu představit, „Refuse/Resist“ taky neměla koule, drcení bubnů v „Arise“ se prakticky nekonalo, prostě v tomto ohledu bída. Publikum nejlépe reagovalo na nu-metalové hity „Ratamahatta“ a „Roots Bloody Roots“, jimiž se končilo. Fanoušek stávající Sepultury byl asi spokojen, ale mně to připadalo jako rutině provedená práce a ne radost.

Sepultura

Metacyclosynchrotron: Jdu se nažrat, vidím kus Sepultury, u kterých mi je sympatické, že hrají nové skladby, ale při návratu ke KAL Stage se to rozhodnu vzít přes Octagon a zhlédnout aspoň kus Goblin. Prostor byl tak nabitý a hudba natolik dobrá, že jsem se nakonec rozhodl zůstat, navzdory opravdu nevýhodné pozici vzadu. Maestro Simonetti vyjadřuje své překvapení, že se hudba Goblin metlám doopravdy líbí, i přestože jeho basačka a kytarista svým energickým vystupováním a image na festival docela zapadali. Mě zase překvapuje, že identifikuji ústřední motiv „Suspiria“ i když jsem si myslel, že vzpomínky na zhlédnutí téhle kultovky v mé paměti vybledly již definitivně.

Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení Magdy, která se podílela na organizaci KAL Stage, sedám na židli a čekám, než skončí trochu protažená zvukovka Hecate vs. Instinct Primal. V případě tohoto vystoupení velice váhám, co napsat, protože to bylo prostě jiné. Dva protagonisté, Instinct Primal neboli Jan K., jenž byl zodpovědný za většinu zvukového podkladu a příležitostné vokály, a Hecate, rakouská umělkyně, která si vzala na starost většinu vokálního projevu, ať už to byl zpěv, aghastovský křik nebo vzdychání, dle mého předvedli něco jako neverbální rozhovor různých protikladů. Mužské vs. ženské, hrubost vs. jemnost, smyslnost vs. lascivnost, vznešenost vs. nízkost a tak bych mohl pokračovat do aleluja. To vše vyjádřeno spíše v náznacích než přehnaně teatrálně. Nejen díky hře vibrátorem na plát plechu a teatralitě se pro mě jednalo o jeden z nejzajímavějších, nejzvláštnějších zážitků Brutalu, i zvukově to bylo výborné. Navrstvené a zacyklené takovým způsobem, že bych si to kvalitně prožil i bez vizuálních vjemů. Abych svůj pozitivní dojem dokreslil, dodám, že jsem se před začátkem špatně podíval do programu a seděl zde po celou dobu vystoupení s domněním, že Dodecahedron navzdory plánům prostě neuvidím.

Celeste

Onotius: Volba mezi Celeste a Sepulturou překvapivě není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Ač jsem totiž nedávno vkládal novou desku Sepultury do přehrávače docela s nedůvěrou a skepsí, s překvapením jsem zjistil, že jde o dost solidní materiál. Nakonec ale přeci jen vítězí Celeste. Sice je uvidím už podruhé a poslední deska se nemůže rovnat svým dvěma perfektním přechůdcům, ale zkrátka věřím, že naživo budou dokonalou zárukou masivní ponuré špíny té nejvyšší jakosti. Stačí prvních pár mocných riffů jejich sludge-blacku, aby bylo jasné, že jsem se rozhodně nemýlil. Čelovky, kápě, stroboskopy. Je to věru šťavnatá temná šleha. Jeden monolit za druhým se člověku valí do uší s ohromnou intenzitou a já si to jednoduše užívám. Jenže i tohle jinak velmi solidní vystoupení upadlo tak trošku v zapomnění ve srovnání s tím, co následovalo na Oriental stage…

Onotius: Na avantgardně black/deathové Dodecahedron, mistry spletitých riffů, ponurých ruchů a promakaných kompozic, jsem se těšil snad nejvíce z celého festivalu. Velká očekávání provázely nicméně čím dál tím větší obavy, aby se něco nepokazilo – především tedy zvuk, neboť neobratné nazvučení jistě mohlo celkový dojem docela zabít. Naštěstí se tak nestalo a jejich koncert byl naprosto fenomenální. Co fenomenální – naprosto nadpozemský! Ať už se hrálo z eponymního debutu či z „Kwintessens“, všechno bylo naprosto uhrančivé. Pokud už člověku snad unikla nějaká nuance, promyšlená rytmika fungovala sama o sobě naprosto suverénně a člověka dovedla pevně přikovat. Nezbylo tak než ze sebe pod pódiem vymlátit duši. Od úvodní „Tetrahedron – The Culling of the Unwanted from the Earth“ po závěrečnou vygradovanou „Icosahedron – The Death of Your Body“, již uzavírá skvěle sehrané postupné zpomalování tempa, to byla neuvěřitelná dokonalost. Zlatý hřeb festivalu!

Dodecahedron

Metacyclosynchrotron: Jdu z KAL Stage, snažím se projít Octagonem, kde něco hraje, je to fakt dobré a on to je Dodecahedron! Nepochybně jeden z vrcholů festivalu, ostatně jak bohatě vylíčeno výše. Mě teda nejvíce rozbila „Allfather“ a ještě bych zmínil, jak perfektně vystoupení korespondovalo s perfektně jasnou oblohou posetou hvězdami.

Cnuk: S desátou hodinou přichází asi největší otazník celého třiadvacátého Brutal Assaultu. Glenn Danzig se svojí družinou začíná novější tvorbou, která naživo zní překvapivě dobře, ale brzy se ke slovu dostávají „Twist of Cain“, „Am I Demon“ a ostatní evergreeny z první trojice nahrávek. Sborově zpívaná „How the Gods Kill“ nebo „Mother“ dotvářejí už tak dobrou atmosféru a nakonec dochází i na přídavek „She Rides“. Bylo to lepší, než jsem sám čekal. Danzigův hlas sice občas postrádal sílu a někdy mezi proslovy vypadal, že je to jeho poslední, ale zvládnul to. Neodpustil si ani popíchnutí všem „wannabe fake metal bands“, co prý nehrajou naživo, ale to už k němu prostě patří. Když to vezmu čistě po hudební stránce, tak to byl povedený koncert.

Wardruna

Cnuk: Po menší pauze sleduji v hospodě vystoupení Wardruny, ale vydávám se na Full of Hell. To natlakované peklo, co jsem čekal, se sice nekoná, ale i tak mě to baví hodně. Pozornost na sebe strhává zejména Dylan Walker, co ten dokáže vyloudit všechno za zvuky, to zůstává rozum stát. Myslel jsem, že z hlediska noisu a chaosu to bude daleko intenzivnější, ale možná to bylo mou začínající únavou a pozdní hodinou.

Onotius: Kvůli pauze stíhám z Wardruny až druhou polovinu, při jejímž poslechu se mi furt dere na mysl, zda jsem přeci jen neměl nakonec vyrazit radši na Full of Hell. Jako není to špatné, třeba „NaudiR“ vyniká solidně, ale celkově na monotónní folkové meditace nemám moc náladu. Roztančeného Perturbatora si naopak docela užívám, byť únava je s přibývajícím časem neúprosná, a tak se v druhé půli vzdaluji si kecnout.

Perturbator

Cnuk: Večerní dopíjená s Perturbatorem se na Brutalu udála už několikrát a tentokrát jsem ji šel taky okusit. Nebyl to úplně poslední akt festivalu, ale pro mnoho lidí včetně mě ano. Po uplynutí několika skladeb pořád čekám na to něco „extra“, kvůli čemu tu už po několikáté vystupuje nebo kvůli čemu tu je tolik lidí, ale nic takového se nekoná. Spousta soundtracků k akčňákům z minulých dekád mi připadá daleko lepších a inovativnějších než tohle stejnotvárné retro. Ale pohled na vzniklý obrovský taneční parket je k pousmání. Není to špatný, ale nechápu ten humbuk kolem toho.

Metacyclosynchrotron: Čumím, jak se na pódiu chystají světla Perturbator, dávám song a něco a jdu raději na metal. Na metal jak piča, protože Aura Noir ze sebe sypali vymazlené riffy, ze kterých člověk šílel, ztrácel sebeovládání, chtěl, aby jim nebyl konec, ale když bylo hotovo, tak kouzlo a chtíč opadly, jako když přišly.

Aura Noir

Onotius: Závěr mého festivalového programu obstarává set doomových mistrů Esoteric, který je mocně pohlcující. Je půl druhé v noci a z pódia zní dlouhé temné kompozice opatřené o drásavé growly. Sice už člověk obtížněji vnímá, zvuk by mohl být o špetku lepší, ale i tak to má zatracenou atmosféru. Vedle mne je chlápek na vozíčku, přikrytý dekou a blaženě hledící vzhůru. Jeden kamarád mu přináší pivo, druhý mu drží u pusy cigárko. Tento fascinující a ne úplně každodenní výjev metalové solidarity budiž takovou pěknou tečkou za celým festivalem. Opět povedený ročník, jen co je pravda…


Brutal Assault 23 (pátek)

Brutal Assault 23

Datum: 10.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aluk Todolo, Behemoth, Carpathian Forest, Cutterred Flesh, Dead Congregation, Depresy, Dragged into Sunlight, Eskhaton, Grave Pleasures, Harakiri for the Sky, Hate, Hentai Corporation, Hypnos, Inhume, Malokarpatan, Misery Index, Misþyrming, Obscure Sphinx, Pestilence, První hoře, Sadistic Intent, Ulsect

Metacyclosynchrotron: Na pátku bylo super, že se příjemně ochladilo a deštíčku bylo tak akorát. Nemusel jsem se tedy jen schovávat ve stínu, ale zkrátit si čekání sledováním prvních kapel. Když na pódiu stáli Cutterred Flesh, vůbec mě nenapadlo, že to je vlastně česká kapela. Jednak díky jejich zámořskému pojetí žánru, no a borci byli taky dost opálení, haha. Hlavně to byl ale násilný brutal death s decentními riffy a nejenom ugrcaný sekec-mazec, takže proto mělo smysl postávat na gumě s menším hloučkem podstatně dedikovanějších fans. Bylo to fajn a rád bych vypíchnul jak láskyplně se basák mazlil se svým nástrojem.

Metacyclosynchrotron: Slovenské Depresy přivítal o něco větší a snad i nadšenější dav. Ruku do ohně bych za to nedal, ale začínalo se myslím se songem z letošního EP, které vyšlo bez nějakých větších fanfár. Přitom Depresy hrají poměrně originální a zajímavou muziku, takže je škoda, že to netlačí dál a vystačí si lokálními akcemi a Brutalem. V -nácti jsem Depresy viděl víckrát, obvykle se to nedalo poslouchat, ale tady bylo vše v pořádku. Instrumentálně to samozřejmě, ale hlavně i zvukově.

Onotius: Protože si dopřávám dlouhého spánku a vydatné snídaně, Depresy nestíhám, a tak má první aktivita pod pódiem je až vlažné přikyvování na tuzemské smrťáky z Hypnos. Ti svůj set otvírají chvíli před jednou odpolední. Vystoupení je to sice příjemné a sympatické, nicméně celkově až překvapivě nevýrazné. Nějak mi při něm dochází, jak kousky z poslední desky „The Whitecrow“ postupně vybledly a těm například z prvního post-comebackového „Heretic Commando – Rise of the New Antikrist“ se naprosto nemohou rovnat. Naštěstí dojem značně zachraňují právě zástupci starších a dnes již osvědčených nahrávek, takže netřeba zoufat. Jistě fajn to bylo, atmosféra slušná, lidí přišlo požehnaně (až se tomu Bruno divil), počasí nebylo zdaleka tak ofenzivní jako včera, ale s odstupem to bylo zkrátka jen takové uhlazené, důstojné, neškodné.

Metacyclosynchrotron: Čekám na svou první páteční povinnost, zboku čumím na Inhume a přemítám, jestli to je ucházející grind, anebo jen humpolácká bordelózní capina. Bicí moc nevylezly, ale aspoň rytmická nálož dvou plešatých vokalistů s takřka totožnými vokály solidně pumpovala. Jeden z nich si občas zakřepčil, v kotli už se to začalo rozhýbávat a celkově vzato to docela ušlo. Pěkné bylo, když jednomu fanouškovi evidentně zahráli na přání (anebo se jen trefil se songem, který měli stejně hrát jako další).

Metacyclosynchrotron: Sadistic Intent je legenda deathmetalového undergroundu. Bráchové Cortezovi žánrem žijí, zažili ho od jeho proto-počátků a stvořili i pár vysoce kvalitních nahrávek, byť úplná extraliga to taky není. S image pořešenou do důsledků, avšak bez kýče, to Sadistic Intent odpálili a hned s úvodní „Asphyxiation“ až do konce to byl ve všech ohledech 100% METAL. Dále zazněly (bez pořadí a možná se už mýlím) „Condemned in Misery“, „Conflict Within“, jeden song ze splitka s Pentacle, „Morbid Faith“, „Ancient Black Earth“ a úplný závěr patřil „Funerals Obscure“. Ne, že bych se ze Sadistic Intent úplně zechcal radostí, ale má očekávání byla zcela splněna a hned bych si dal delší set někde v malém natřískaném klubu.

Sadistic Intent

Metacyclosynchrotron: V dobrém rozmaru jsem si ještě počkal na Harakiri for the Sky, abych si ověřil, zda o něco náhodou nepřicházím, když je všude strašně chválí, ale po dvou skladbách jsem se raději urychleně klidil z doslechu…

Onotius: Podobně nemastný neslaný dojem jako z tuzemských Hypnos si odnáším i z Hate, ba jejich projev na mne působí ještě o špetku více uniformněji a bez duše. Až jejich poslední skladba mne nějakým způsobem dovede vysvobodit z unylého blackened-deathového sterotypu, po většinu doby ovšem upadám do znuděné letargie. Nevím, pamatuju si, že svého času jsem některé jejich studiovky míval celkem rád, ale tady mi to přišlo jako naprosto průměrné satanáštví s pár světlými momenty (povětšinou to byly ty atmosferičtější pasáže).

Hate

Cnuk: Pátek se mi zdá být zkraje dne trochu slabší, a tak se do areálu dostávám až na Hentai Corporation. Konečně zase dostali prostor v normálním hracím dnu a plně toho využili. Je tu docela dost lidí a všichni se velice rychle aklimatizují na hlášky Radka Škarohlída, ať už je to o Zagorce, Lucce Bílé nebo Hitlerovi. Baví mě hlavně drobnosti jako pozdrav Polákům nebo zvolání Adam Małysz po skoku na pódium. Hlavní je ale samozřejmě hudba a i s novým klávesákem (zde Adoš Novotný) jim to šlape. Rozlévají se panáky, do publika letí flaška Danielse a do toho sází osvědčené tutovky i novinky jako „Tardigrade Hunt“, „Synthetic Limits“ nebo „Paralyzed“. Končí se už klasicky Michalem Tučným. Nastartování dne jak má být.

Onotius: Hentai Corporation byli první kapela, kterou jsem si během pátku naprosto naplno užil a zapomenul na všechny trably světa. Jen jsem si vychutnával roztančený thrash rock’n’roll plný instrumentálních výjezdů stejně jako Radkův zábavný stand-up mezi skladbami. Vůbec se nedivím té popularitě, již si tahle střelená parta na tuzemské scéně vydobyla, protože tohle je zkrátka živá prezentace, jak má být. Jasně, doma si poslechnu muziku Hentaiů poměrně zřídka a nadále si stojím za tím, že čistě po hudební stránce nadhodnocovaní jsou, ale zážitek z živého vystoupení si teda odnáším zatraceně pozitivní.

Hentai Corporation

Cnuk: Krátce před šestou začíná nizozemská úderka Pestilence. K mému potěšení si první skladbou odbyli novou tvorbu a zbytek byl čistě v retro stylu přelomu 80./90. let. Tuhle dobu pamatuje v celé kráse jen hnací síla kapely Patrick Mameli. Trochu mě překvapuje, jak rozpačitě k nám promlouvá mezi skladbami, ale s o to větší jistotou pak masakruje svou kytaru. Staré vály neztratily ani po letech nic ze svého lesku a Pestilence předvedli skvělé vystoupení. „Out of the Body“ na závěr vraždila!

Metacyclosynchrotron: Mě teda nejvíce zabila ta komedie, co měl Mameli na hlavě, ale poslouchalo se to fajn.

Pestilence

Cnuk: Na vedlejší stage už dorazili Misery Index. Zde už je to death metal v trochu modernějším hávu, ale za klasikou Pestilence zaostávají o parník. Po pár zářezech je z toho běžná rutina bez výraznějšího momentu a do konce zůstávám ani vlastně nevím proč. Nebylo to úplně blbé, ale případné příští střetnutí vynechám.

Metacyclosynchrotron: Po zevlu, návštěvě podzemí a soplici jsem šel na Grave Pleasures, kteří kvůli čtvrtečnímu výpadku proudu vystoupili v pátek v šest. Nebýt téhle změny tak bych Kvohsta a spol. určitě neviděl, což by byla obrovská škoda, protože se z toho nakonec vyklubal snad můj nejlepší koncert festivalu. Upřímně, Grave Pleasures ani Beastmilk jsem nikdy předtím pořádně neslyšel, ale jejich post-punk zahraný s rock’n’rollovou řízností mi už více do nálady sednout nemohl. No, kroutil jsem se u toho jak zfetovaná mařka na Woodstocku a doufal, že to jen tak neskončí. Snad jen ten „cover“ Beastmilk mi přišel slabší. Khvost byl skvělý, takovej mix GahanaHalfordem prostý homo-erotismu a taky nebyl to jediný energický showman na stagi. Prostě pecka na kterou se i ovečky přišly podívat.

Grave Pleasures

Onotius: Reparát Grave Pleasures byl příjemný, ale ve srovnání se včerejškem přeci jen chyběla tma, takže výsledný dojem nezvládl vyrůst k superlativům. Je nicméně třeba ocenit, že kapela zvolila jiný tracklist, a tak se opakovali snad jenom v jednom songu a jinak šlo o naprosto jiný set. Formálně samozřejmě nelze nic vytknout, jen jsem se včerejší ochutnávkou nechal namlsat možná až moc a ve srovnání s tím tohle byla „jen“ pohodovka. Zmiňované ovce byly nicméně setsakra cool!

Cnuk: Po prohlídce výstavy umění v Octagonu volně přecházím na Oriental Stage. Tam se totiž schyluje k vylodění Australanů Eskhaton. O nich bych neměl nejmenšího tušení nebýt nedávné recenze kolegy Metacyclosynchrotona zde na webíčku. S dalším příchodem oveček na horní hradby začíná chaos a z pódia se krom drcení nástrojů linou také mohutné čmoudy, které několikrát zahalí všechny přihlížející. Byť zvuk na tomto pódiu není dokonalý, je to působivé vystoupení, které však vidí kupodivu skromná hrstka nadšenců. Přisuzuji to hlavně nevychytanému krytí s žánrově příbuznými Azarath, na které jsem chtěl kouknout alespoň chvíli, ale Eskhaton se nějak povedlo mě nepustit.

Eskhaton

Metacyclosynchrotron: Pln nadšení z Grave Pleasures jsem v Octagonu dále vyčkával, tentokrát na dva hlavní viníky, kteří způsobili, že jsem se na Brutal Assault uráčil přijet. Avšak australští deathmetaloví maniaci Eskhaton docela dojeli na zvuk. Ruku na srdce, dal by se takový ultrabestialní zlobordel vůbec uspokojivě nazvučit? To nevím. Starou skladbu jsem nepoznal ani jednu a občas jsem měl dokonce problém i s těmi z „Omegalitheos“, ale během „Relic of Mictlantecuhtli“, „Intramort“, „Omegalitheos“, „Nusku Etu Genii“ a hlavně kurvapičadrát poslední „Kimah Kalu Ultu Ulla“ se našly pasáže, kdy to bylo opravdu na hraně/za hranou v tom nejlepším smyslu, přesně tak, jak jsem toužebně očekával. Instrumentálně to bylo divočejší než známější Origin o den později a doufám, že Eskhaton nezanechali hluboký dojem jen ve mně, i když jsem si plně vědom, o kolik to mohlo být lepší.

Onotius: Já před Eskhaton stihnu ještě bleskově zkontrolovat alternativní První hoře, kteří v divokých okamžicích baví, ale já stíhám zrovna baladu, která používá na můj vkus až moc tradiční popíkové akordové posloupnosti, takže té jejich skutečné splašenosti si moc neužiju. A Eskathon, ti jsou věru přesně takoví, jak je líčí kolegové – hutný marasmus s mizerným zvukem pro partu nadšenců. Solidní, špinavé, brutální, ale navzdory mocnému potenciálu přeci jen nejsem v euforii. Něco tomu prostě chybělo – možná tma, možná právě ten lepší zvuk? A možná je třeba také přiznat fakt, že každá kapela, která hraje před dlouho očekávanou srdcovkou Aluk Todolo, se nachází v mých očích v docela nevděčné roli.

Aluk Todolo

Onotius: Potemnělé nádvoří, blikající žárovka a naprosto jedinečná monumentálně pohlcující muzika snoubící v sobě krautrock s black metalem, takoví jsou francouzští vizionáři Aluk Todolo. Elektrizující ponuře psychedelická atmosféra prostupuje prostor a vyvolává husí kůži. Svíjející se muzikanti na pódiu se soustředěnými výrazy vykonávají monstrózní rituál, na který budu vzpomínat ještě hodně hodně dlouho. Shantidas Riedacker odhodlaně znásilňuje kytarové efekty, zatímco Antoine Hadjioannou s tradičně démocikým výrazem dráždí činely. Naprostá euforie trvá po většinu setu a po doznění posledního tónu se člověku vůbec nechce vracet do reality. Pokud bych měl z letošního Brutalu vybrat dva zážitky, které bych ověnčil přívlastkem „nadpozemské“, první bez váhání putuje právě Aluk Todolo.

Metacyclosynchrotron: Aluk Todolo a jejich bezchybná interpretace chaosu „Voix“ byla dle očekávání úžasná, ale do transu jako na Islandu se mi nepodařilo úplně dostat. Asi jsem byl málo mimo, ale i tak mě pánové upoutali natolik, že jsem z Wrathprayer stihnul akorát poslední riff „Sun of Moloch“ a „thank you Brutal Assault“. I další elitní námrdy jako Dragged into Sunlight a Misþyrming jsem sledoval jen tak laxně z dálky a chvíli, jelikož jsem je za poslední rok a něco viděl víckrát. Co jsem tak viděl a později i slyšel od fanoušků vepředu, tak to bylo to maximální, ale na podrobnější slova chvály si netroufám.

Misþyrming

Onotius: A já jsem přesně jedním z těch fanatiků v prvních řadách, který na vystoupení Misþyrming nedá dopustit. Sice bylo třeba přežít moment zmatení, že nejednu skladbu, co hráli, jsem neznal, neboť nepocházely ze „Söngvar elds og óreiðu“, nýbrž z nového materiálu. Nicméně i ten naživo zafungoval výborně, a když došlo na osvědčené kousky, bylo to naprosto výtečné inferno. Já zkrátka tu jejich kombinaci zla a atmosféry fakt můžu a i zvuk byl překvapivě solidní. Nářez. Bomba. Pecka. Mrazení.

Cnuk: Dávám si větší pauzu a vrhám se až do stanu na Dragged into Sunlight. Po chvíli je mi jasné, že víc atmosférickou věc tu už neuvidím. Na pódiu pouze hořící svícen, členové spolku zahaleni kdesi za oponou z reflektorů a dýmu, pouze občas vykoukne silueta. Doteď nevím, kdo na tom pódiu byl, ale řezalo to slušně. Jejich death/sludgové písně nabraly až blackového vzezření, což možná zapříčinilo také ozvučení, které už fakt trhalo uši. Na tohle se jen tak zvyknout nedalo a já po skončení pomalu neslyšel, co na mě kdo huláká.

Dragged into Sunlight

Onotius: Kolem Behemoth pouze chvíli obcházím, nicméně všímám si výtečného nazvučení. Dle pár songů, jež ještě vyslechnu při cestě kolem hradeb, dedukuji, že i setlist trochu od minula zpestřili. No, já ale za chvíli zase musím na druhý set Obscure Sphinx, takže o Behemoth nechť se ještě vyjádří někdo kompetentnější…

Cnuk: Vydávám se odpočinout si dopředu, kde brzy začínají Behemoth. Opět to vyšlo tak, že ačkoliv jsem nechtěl, zase vidím jejich koncert. Už nepřehrávají celé „The Satanist“, ale ty největší fláky z něj zazní. Opět je to show se vším všudy, mají narváno, ale na mě doléhá únava a většina setu mě moc nebaví. Únava ještě pokračuje s následujícími Carpathian Forest, i když ti mě s jejich rock’n’rollem pomalu probouzejí z letargie. Potěšil zejména neohrabaný cover „A Forest“ od The Cure.

Carpathian Forest

Metacyclosynchrotron: Carpathian Forest jsem sledoval z boku při čekání na Mrtvou kongregaci a musím říct, že mi čekání ukrátili docela dobře. To asi proto, že očekávání jsem měl velmi, velmi nízká, haha. Nattefrostovi to i bez heráků dobře šlapalo, i když jeho hlas je v současnosti „uječenější“ a postrádá onu unikátní, špinavou patinu, ale na ten karpatský rokenrol „from Norway“ to asi stačí. Carpathian Forest šli fanouškům na ruku a sypali jednu klasiku za druhou, vybavuji si třeba „Knokkelmann“, „Morbid Fascination of Death“, „I Am Possessed“, „Black Shining Leather“ nebo „Carpathian Forest“. Snad jen ten cover The Cure mi tam úplně neseděl na rozdíl od coveru Turbonegro. Roztomile trapné průpovídky mezi skladbami mě docela bavily, akorát zbytek kapely se mohl trochu více hýbat. Za mě OK.

Onotius: Onen tajemný ambientní set Obscure Sphinx v Octagonu nabírá zpoždění, až se člověk bojí, zda se ještě něčeho dočká. Nakonec se ale promítačka spustí a začíná minimalismus. Chce to trpělivost, docela dost trpělivosti, než nastane nějaká změna, nějaký posun, nějaká gradace. Jenže já zjišťuji, že na tenhle typ ambientu nějak nemám náladu – trochu mám dojem, že být tohle na KAL v době, kdy tam odpočívám, ani bych tomu nevěnoval příliš pozornosti. Nemohu si pomoci, ale čekal jsem něco trochu neotřelejšího, když si na to vyžádali tak vzácný čas. Nakonec (a možná činím chybu, že jsem tomu nedal ještě trochu trpělivosti) tedy přecházím na Ulsect, s kterými se set kryje a na které jsem chtěl jít původně. Ti oproti tomu slušně baví. Naživo zní o poznání djentověji než ze studiovky, ale to ani nějak nevadí, protože atmosféra zůstává patřičně ponurá. Ulsect tak můj páteční hudební program poměrně uspokojivě uzavírají.

Obscure Sphinx

Metacyclosynchrotron: Ale „real deal“ teprve nastal, když Dead Congregation dozvučili a z fleku lidi zmasili s „Lucid Curse“. Řekové jsou prostě první liga a celkově bych na setu našel asi jen pár hnidopišských vad. Mělo to být delší, nezemské sólo v „Nigredo“ moc nevyznělo, chtěl bych slyšet konečně „Martyrdoom“ a taky se to mohlo pod pódiem aspoň trochu seřezat, ale jinak se dle mého očekávání jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu, který jsem si mohl bez problémů užít takřka na 100 %. Tady si i vybavuji přesný setlist: „Lucid Curse“, „Quintessence Maligned“, „Vanishing Faith“, „Nigredo“, „Morbid Paroxysm“, „Wind’s Bane“, „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“ a majestátní „Teeth into Red“.

Cnuk: Když už jsem tu takhle pozdě, tak si říkám, že na ty Malokarpatan vydržím, kór když „výplní“ jsou Dead Congregation, hehe. Podobně jako minule představují deathmetalovou jistotu kvality a já se rázem cítím plně fit. Tihle Řekové prostě umí a moc rád bych od nich zase viděl nové LPčko.

Dead Congregation

Cnuk: Dead Congregation ještě neskončili a já už si to namířil na Metalgate Stage. Slovenští uctívači Jánošíka a osmdesátkového metalu Malokarpatan stáli za veškeré čekání. Ty jejich riffy a maidenovské melodie znějí naživo snad ještě lépe než z desky a vůbec se mi dost líbila celková nálada vystoupení, která byla svým způsobem vtipná a v porovnání s ostatními i jedinečná. Zjev a proslovy HV tomu taky přidávaly šmrnc. Uteklo to rychle a nezbývalo než se poloprázdnou pevností vydat spát.

Metacyclosynchrotron: I když jsem se na Řeky pokusil tu hlavu už definitivně ukroutit a umlátit, tak jsem z prostoru hlavní stage odcházel plný energie (tak se holt pozná pravý metal). Čehož jsem využil, abych chytil aspoň kousek setu Malokarpatan, což mi vyšlo tak akorát. Stihl jsem totiž tři songy, z nichž dva byly mé nejoblíbenější a to „Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit“ a „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“. Kapela si to v obměněné sestavě viditelně užívala, lidi se pod pódiem taky mohli zjančit a hlavně na Metalgate chytli ten nejlepší zvuk, co jsem tam za festival slyšel. Věděl jsem, že Malokarpatan nebude pičovina, ale tohle bylo fakt výtečné.

Malokarpatan

Metacyclosynchrotron: Slováci mě také solidně nabili, takže se šlo ještě na Digital Audio Terror, což bylo v mém případě vůbec poprvé. Kurva, co tam se v sobotu ráno dělo, hahahaha. Celý prostor pod pódiem, kde se dříve jen sedělo, vřel jak svině a brzy se odněkud objevila i matrace, na které někteří jedinci surfovali po lidech. Nakonec byl ve vzduchu někdo skoro pořád. Instro mi nic moc neříkalo, ale ono stačilo, když se BPM vyhnalo někam na úroveň gabberu a metalisti se mohli zbláznit. Asi jsem nebyl sám, koho nucený konec a vyklizení areálu docela nasralo. Tak jsem se holt musel ještě dokalit u stanu za poslechu srbského turbofolku. BOG JE SRBIN!


Brutal Assault 23 (čtvrtek)

Brutal Assault 23

Datum: 9.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Blood Incantation, Bölzer, Broken Hope, Converge, Dærrwin, Exhorder, Grave Pleasures, Green Carnation, H2O, Laibach, Municipal Waste, Pallbearer, Persefone, Void ov Voices

Onotius: Ve čtvrtek mne čeká rozsáhlý program čítající od death metalu přes roztančený okultní post-punk až po mathcore. Netřeba tedy dlouze filozofovat a hurá na kapely: Na lámání chleba z hlediska line-upu stěží dojde, na lámání nadějí ale každopádně, navíc v patřičně smrtícím balení. Američtí drtiči Broken Hope rozjedou věru masivní ušní očistu, a to poměrně vehementně, byť stále v žánrových mantinelech. Začínají čtvrt hodiny po poledni a vkládají do toho nemálo energie i soustředění, pokud jde o instrumentální obratnost, přesto se tento brzký čas zkrátka odrazí na celkovém prožitku. Člověk se ještě pořád tak trochu probouzí a slunce ho oslepuje na každém kroku, tudíž na nějaké fanatické paření nemá náladu a jen tak postává a pokyvuje – ale k takovéhle pasivitě tenhle death metal prostě není. Snad příště za lepších okolností.

Onotius: V půl druhé doráží na pódium progresivně deathoví Persefone, kteří mne naživo nakonec baví i o poznání víc než ze studiovky – částečně zřejmě také kvůli tomu, že do živého provedení se tolik nepromítne ona přeprodukovanost, jež místy sráží dojem z posledních alb. Propracované instrumentální pasáže jsou odehrány výborně a vokálně taktéž nemohu vznášet sebemenší námitky.

Onotius: „Kdo by to byl řekl, že mě někdy bude nějaká kopírka Deafheaven bavit tak jako tohle,“ říkám si při poslechu tuzemských Dærrwin, kteří rozjíždí svůj set na Metalgate Stage. Trochu srandovní mi přijde zpěvák, který své odmítnutí konzumace živočišných výrobků na svých svršcích propaguje skrze potisk jak na tričku, tak na pásku. Jako proti veganství ani slovo (skoro naopak), ale je otázka, zda tahle hra na chodící transparent není trochu kontraproduktivní. Zpět ale k muzice, která baví, a to navzdory tomu, že převážně převařuje už dříve slyšené post-blackové ingredience. No jo, holt to uměj dobře prožít. Podobně jako vloni na Žižkovské noci, i nyní odcházím ze setu pozitivně naladěn.

Cnuk: Ve čtvrtek mě hodně lákal už Exhorder, ale bohužel to z časových důvodů nešlo zrealizovat, a tak stíhám až H2O. Táhne mě sem spíš zvědavost, jelikož v minulých letech jsem se jim vždy vyhnul, ale slyšel jsem ohlasy, že naživo stojí za to. A všem, kteří mi to říkali, musím dát za pravdu. Ne nijak náročný hardcore/punk příjemně letí kupředu a zejména zpěvák Toby Morse má tah na bránu. Nebojí se ani odzpívat jednu pecku běhající v circle pitu a i na pár dalších zůstává s fanoušky v kotli. Jednu věc odbubnoval také jeho syn, v jiné zase hostoval snad nějaký kamarád, zkrátka se bylo na co dívat a já se bavil.

Exhorder

Metacyclosynchrotron: Na Exhorder jsem se docela těšil, ale nakonec jsem zvládl jen trojblok skladeb. Titulní z „The Law“, pak další z téže desky, ze které si pamatuji dedikaci dvěma letos zemřelým hudebníkům Ralphu Santollovi a Brettu Hoffmannovi, a nakonec jsem si ještě poslechl i „Slaughter in Vatican“. Kopalo to chvílemi fakt slušně, ale infernu navzdory mě Exhorder nechali „chladným“.

Cnuk: Podívaná se samo sebou čeká také od Municipal Waste. Jejich živá vystoupení jsou už proslulá a i tentokrát to mělo něco do sebe. Sice ve studiu nahrávají pořád to samé, ale na koncertech to pak funguje. Nelze v tom hledat nic víc než zábavu. Většina lidí to tak asi bere, protože odezva je hodně silná. Ani tady se to neobešlo bez Trumpa, jinak Tony Foresta a spol. sázeli vtípky převážně na pivo, metal a žraloky. Municipal Waste živě umí moc dobře.

Municipal Waste

Onotius: Hledím na plátno Municipal Waste, na němž si Donald Trump s tradičně nabubřelým výrazem prohání kulku hlavou, a posléze si všímám skvělého hesla na zádech jejich takto designovaných triček „only walls we built are walls of death“. Jo, tahle show bude věru něco pro mne. To posléze potvrzuje divoká atmosféra v kotli, hned jakmile odstartuje otvírák „Breathe Grease“. Crossover-thrasheři se s tím věru moc nepárají a odpalují jednu pecku za druhou s patřičně hardcorovým nadšením. Tohle je neopakovatelný nářez dámy a pánové!

Onotius: „Ať jde prdele rasismus, sexismus, homofobie!“ uzavírá Tony Foresta aktivistické okénko a pokračují další vály. Kotel vře! „Ať už jste punkáči, hardcoráři nebo metalisti, dvě věci nás spojují – muzika a že se bojíme ŽRALOKŮ!“ uvádí zase song „Terror Shark“. Pokud jde o energičnost, v tomhle ohledu si troufám říci, že Municipal Waste neměli pražádnou konkurenci. Klobouk dolů. Hory kotlařů a stagediverů jistě odsouhlasí.

Blood Incantation

Cnuk: V zadním stanu už se chystali Blood Incantation. Přehráli skoro celé „Starspawn“ plus dva fláky z EPčka „Interdimensional Extinction“. Hlavně závěr v podobě obou partů „Vitrification of Blood“ měl sílu. Tohle mě bavilo hodně a klidně bych si dopřál ještě „Meticulous Soul Devourment“, kterou jedinou z prvotiny nezahráli. I zvukově se mi zdálo vše celkem v pořádku, takže jsem si konečně vzadu užil death metal bez rušivých elementů.

Metacyclosynchrotron: Ochladit se, zdřímnout a hybaj na Blood Incantation. Zvuk na Metalgate docela haproval, ne všechny vyhrávky jsem byl schopen zachytit (stál jsem na okraji pitu, poměrně vepředu), ale žádná tragédie se nekonala. Coloraďané svou energií pódium a publikum ovládli od první skladby (kterou byla „Starspawn“) a kotel se až do konce roztáčel vcelku slušně. Možná i proto, že kvůli zvuku zde převažovala deathmetalová brutalita nad vesmírnou psychadelií, která je Blood Incantation rovněž vlastní. Celkově vzato pro mě nebyli Blood Incantation jedničkou, ale úplný závěr s oběma částmi „Vitrification of Blood“ patřil k jedněm z vrcholům celého festivalu. Avšak nepochybuji, že tomu pomohlo to zlobrko, co kolovalo mezi lidmi, hehe.

Green Carnation

Onotius: Do areálu se vracím zase až na Green Carnation, kteří předvedou velmi solidní vystoupení. Dobře čitelné i pro člověka neznalého materiálu, ale zároveň inteligentní a nepodlézavé. Zkrátka nemohu jinak, než jej pochválit. Zpěvák své pasáže dává s naprostým přehledem a člověk si tak trochu škodolibě vzpomene na nepřesvědčivého Nicka HolmeseParadise Lost. Tohle je jinačí kafe. Fanoušků je v publiku překvapivě méně, než bych čekal, i tak se tím kapela nenechá rozhodit a odehrává silný vyrovnaný set bez sebemenšího škobrtnutí. Zvuk je výborně vyrovnaný. Jen škoda, že tracklist stojí převážně jen na kouscích z „A Blessing in Disguise“ – pokud vím s jedinou výjimkou z předposlední „The Quiet Offspring“.

Cnuk: Po chvíli procházení se a odpočívání zakotvím u Green Carnation, nestíhám první píseň, ale to mi ani nijak moc nevadí. Znám od nich všehovšudy pouze opus „Light of Day, Day of Darkness“, a jelikož se jedná o jednu hodinovou píseň, bylo mi jasné, že ta v Josefově nezazní. Nakonec jsem se zdržel skoro na celý set, ale spíš jen tak, abych vyplnil čas. Odešel jsem dříve, abych stihl Pallbearer. Obětoval jsem jim Dying Fetus, čehož jsem později docela litoval. Přestože mě jejich doom docela baví, nějak mi to tu nesedlo a po chvíli jsem spíš už jen vyčkával konec.

Pallbearer

Onotius: Letmý pohled na Pallbearer odhalí příjemný předvídatelný doom s obstojným zvukem – což je třeba pochválit, neboť to se na dané stage (Metalgate) dělo letos opět docela vzácně. Posléze se nicméně vydávám najít příjemné místo na Grave Pleasures na nádvoří Oriental Stage. Postupně se stmívá a v devět, kdy začíná první hitovka z dílny nakažlivých post-punkerů, už je tma. Tak to má být. Zpěvák Kvohst (známý mimo jiné například z Hexvessel, ba i jako někdejší člen Dødheimsgard či Code) s kusem čelistní kosti nějaké šelmy na krku a trikem Aluk Todolo vládne svým charismatickým hlasem v hitovkách typu „Be My Hiroshima“ suverénně. A muzika, ta publikum jednoduše roztančí. Je to zkrátka ta správná kombinace popové uvolněnosti ve spojení s metalovou dekadentní patinou. Jenže najednou „blik“ a je tma. Jeden song je odzpíván bez proudu, dále už kapela mizí v zákulisí a hledá se, zda se problém vyřeší či ne. Posléze se ukazuje, že dnes už ne. „Škoda,“ říkám si, poněvadž ještě nevím, že bude zítra repete.

Cnuk: Dramaturgie Brutal Assaultu mi přišla vhod. Potřeboval jsem probudit zpět k životu. No, a to jsem si nemohl přát snad nic lepšího než roztančené Grave Pleasures. Od prvních tónů sálá z pódia vlna energie a tenhle morbidní večírek nabírá dobré obrátky, ale jak už říkal kolega Onotius, vypadl proud. Sety kapel z Oriental Stage byly nakonec přesunuty na další den, to už se mi ale krylo. Škoda, ale i tak stihli zahrát určitě více než polovinu a zanechali rozhodně pozitivní dojem.

Grave Pleasures

Metacyclosynchrotron: Pokud mě na Brutalu letos něco zklamalo, byli to Void ov Voices. Po nějaké době mi přišlo, že to alikvótní auuuuum a ouiiiiiiiiiiiii prostě nikam negraduje, tak jsem se prostě sebral a v deset šel spát. Zprvu jsem oběti v podobě trojice Converge, Laibach, Marduk litoval, ale nabušený pátek mi to krásně vynahradil a já byl na něj perfektně svěží.

Onotius: Bölzer mají příšerný zvuk. Respektive z dálky je to opět trochu lepší, ale ve stanu je to prasečí chlívek s nahuleným kopákem a velmi nekonkrétními kytarami. „Dva nástroje kruci, dva!“ vztekám se. Nedá se nic dělat. Počkám si na hymnu „Hero“, a pak mi dochází trpělivost a mířím na pivo.

Bölzer

Cnuk: Já si dal pivní zastávku právě před Bölzer, a to v podobě ochutnávky speciálů. Možná proto si na hůře čitelný zvuk rychle zvykám a dostávám se na tu správnou vlnu. Hřmící bicí HzR a majestátný zpěv KzR jsou návyková kombinace a já byl od první skladby lapen. Je jedno, co to zrovna bylo, ať už refrén „Archera“ nebo spletité riffy závěrečné „Entranced by the Wolfshook“, bylo to magické. Zvuk nebyl v optimu, ale já si to uprostřed stanu i tak užíval. Výtečný koncert a pro mě další ze zlatých hřebů letošního ročníku.

Cnuk: Posilněn silným zážitkem se vracím dopředu, abych viděl co nejvíce z Laibach. Opět mě sem táhne, hádám jako většinu, zvědavost. Laibach toho moc nenamluvili, to za ně dělal spíš počítač, což se mi líbilo, a tak se hlavně hrálo. Strojové industriální tempo a diktátorský nádech vystupování na mě funguje, a ta více jak hodina uběhla hodně rychle. Konec obstarala asi všem dobře známá „Tanz mit Laibach“, spokojenost.

Laibach

Cnuk: Závěr dne jsem si naplánoval s Converge. Když hráli na Brutalu naposledy, měli za sebou výtečné „All We Love We Leave Behind“. Letos mají čerstvě vydané „The Dusk in Us“ a to není o nic horší. Stručně řečeno, Converge opět ukázali, kdo je králem chaotična. Neustávající energie a originalita na všech frontách i po půlnoci dostávala pevnost do varu, až se člověk cítil jako po dávce adrenalinu. Neskutečné co předvádí, jedna z nejlepších kapel hardcorové historie.

Onotius: Hlavní důvod, proč se po půlnoci ještě nevydávám chrnět, jsou Converge, američtí mathcoroví matadoři pověstní svou nespoutaností. Nemohu si pomoct, ale nechápu tohle umístění v harmonogramu. Ano, je to kultovní banda, takže ta tma z úcty smysl dává (i když tady si skoro myslím, že není nutnost), ale po půlnoci, kdy už jsou všichni mrtví, dát kapelu, při které má být v publiku bordel naprosto ekvivalentní Municipal Waste… Docela chyba. Naštěstí se lidi drží a fanatický kotel nějakým zázrakem přežívá, jen s mým soustředěním je to horší (no a kámoš mi třeba tvrdil, že si sotva pamatuje, že tam byl, hehe).

Converge

Onotius: Z pódia pochopitelně létá hromada energie ze setlistu hodně zaměřeného samozřejmě na poslední dlouhohrající desku, nicméně zazní i věci ze starších – například úplný závěr odpálí „Concubine“ z klasiky „Jane Doe“. Zkrátka a dobře vystoupení má všechno, co by člověk od Converge čekal, čas od času i nějaký bonus například v podobě skopnutého světla, jenže na tuhle kapelu chce člověk řádit jako hovado a ne jen mlít z posledního. Podle mě jednoznačně dramaturgický přešlap tahle pozdní hodina. Z Marduk pak zvládám už jen jediný song s tím, že zvuk mi přijde vzadu od stánku s pivem docela příjemný, ale už nemám sílu přežít celou show.