 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 35:27
|
Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem zjistil, že američtí řezníci Afterbirth jsou už poměrně starou kapelou. Vlastně byli bezprostředními účastníky formování brutal death metalu, a to přímo v jeho semeništi, Long Islandu v New Yorku. Afterbirth tak stáli na začátku devadesátých let po boku Internal Bleeding, Pyrexia a samozřejmě také čelních představitelů Suffocation, když zkoušeli zostra měnit tempa, mučit výhradně vrchní struny kytar, vokály položit minimálně do hloubky basy a navíc tomu dát nějakou úroveň. Na rozdíl od svých kolegů to ovšem nedotáhli dál než na demo pásky. Jejich posledním svědectvím tehdejší doby je čtyřpísňové demo „Psychopathic Embryotomy“ z roku 1994, rok na to ukončili Afterbirth činnost.
Co nestihli tenkrát, si však vynahrazují teď, a to takřka v původní sestavě. Basák David Case (působící také v Helmet – ano, těch alternativcích), bubeník Keith Harris a kytarista Cody Drasser k sobě vzali po úmrtí zpěváka Matta Duncana Willa Smithe (ne toho Willa Smithe, ale toho co bublá také třeba v Artificial Brain). Škoda, že se toho pocitu ze studiové nahrávky Duncan nedočkal, nicméně s novým vokalistou vystřihli před třemi lety konečně svoji první dlouhohrající nahrávku „The Time Traveler’s Dilemma“ a právě v této době jsem je také prvně zaregistroval. Až do letošního „Four Dimensional Flesh“ jsem byl však mylně přesvědčen, že Afterbirth jsou na poli death metalu čerstvou krví.
„The Time Traveler’s Dilemma“ kolem mne ještě jen tak prošumělo, ale „Four Dimensional Flesh“ už jsem neunikl. Nutno uznat, že své zásluhy na tom má také vkusná obálka od jakéhosi Kishora. Afterbirth logicky navázaly na své kořeny, takže i na návratových deskách drhnou brutální death metal. Oproti svým začátkům však přihodili také notnou porci technického umu. Jejich zvuk dostal hned zajímavější kontury a v rámci svého žánru se tak snadno vymkli z utažených okovů. Ještě víc než o technice je to možná o progresivním přístupu k vlivům odjinud. Afterbirth nezní jako Dying Fetus ani jako Defeated Sanity. V jejich hudbě se totiž nachází více prostoru pro odlehčení a melodii.
Nejvíce mi Afterbirth na „Four Dimensional Flesh“ připomínají Lykathea Aflame. Právě legendární „Elvenefris“ dokázalo světu ukázat, jak se dá skloubit brutalita a ekvilibristika s jemností. „Four Dimensional Flesh“ postupuje obdobně, byť poněkud skromněji. A daří se mu to. Zprvu jsem se bál, aby se nejednalo o další uchcanost jako poslední desky Rivers of Nihil nebo Slugdge, ale Afterbirth jsou snad i díky svým surovým kořenům v tom propojování náročnějšího death metalu s progresivními prvky někde jinde. Nečekejte tak žádné příjemně znějící popěvky ani jiné ústupky (i přestože jsou zde v dílčích momentech zakomponované klávesy!). V tomto ohledu jedou Afterbirth pořád striktní smrt.
Afterbirth využívají melodií ve velkém. Nacházejí se tu totiž rovnou celé skladby, které fungují jako mezihry a nesou se právě v klidných polohách se zasněnými kytarami. Mohlo by se to zdát jako jasný faul na posluchače, ale věřte, že to sem sedí výborně. Takovéto kusy se zde nachází celkem čtyři a jsou chytře rozprostřeny mezi ten ostatní nepořádek. Písně Afterbirth jsou psány chytře, takže ani občasné slamování, jež k žánru nepokrytě patří, v jejich případě nepůsobí debilně. Vědí, jak všechny techniky death metalu vystřídat tak, aby to člověka nezačalo nudit. Slabší chvilka se sice nachází vprostřed alba, která mezi úvodní palbou ukončenou krásnou přestávkou „Girl in Landscape“ a koncovkou počínaje atakem „Swallowing Spiders“ postrádá podobně výborných momentů, ale všehovšudy se jedná o tři takovéto zářezy. Zbytek „Four Dimensional Flesh“ se mi fakt líbí.
Novinka Afterbirth stojí za poslech. To, jak borci dokáží do tvrdé hudby vkládat i jemnější prvky, je třeba ocenit, protože právě na tomhle většina kapel selže a snadno se promění v plytkou sračku. „Four Dimensional Flesh“ se valí nekompromisně kupředu, ale dovoluje vám dýchat. Má dostatek zajímavých nápadů a dokáže ze sebe vyždímat i nějakou atmosféru. Poslouchá se snadno, přitom je tu stále co objevovat. Schválně na kolikátý pokus si vy všimnete ramonesovského one-two-three-four!
