Archiv štítku: Brutally Deceased

Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Vader, Hypnos
Datum: 13.12.2012
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Polští death metaloví veteráni Vader nejsou na českých pódiích nikterak ojedinělým úkazem. Jen za poslední dva roky jsem je viděl hned čtyřikrát a příležitost pátá, které se týká tento report, měla s definitivní platností potvrdit moji domněnku, že nedobrá vystoupení na Metalfestu 2010 a Brutal Assaultu 2011 tvoří v případě Vader opravdu jen ojedinělou výjimku. To spolu se skutečností, že Vader považuji za svoji srdcovku, však nebyl jediný důvod, proč jsem se rozhodl do téhle akce investovat. V rámci tohoto turné totiž mělo zaznít v celé své délce patnáct let staré album “Back to the Blind”, a i když jej nemám naposlouchané, zkušenost praví, že když kapela hraje nějaké své album v plné délce, stojí to za to.

Pořadatelé akci umístili do prostorů nově zrekonstruovaného Exitu Chmelnice, nyní přejmenovaného na Novou Chmelnici. Pro ty, kteří klub od rekonstrukce zatím nenavštívili, se pokusím v kostce popsat, co se tam změnilo. Tak předně – ze zaplivané díry se stal moderní klub se vším všudy. Změna vybavení rozhodně prospěla, na bar i sál je vyloženě pěkný pohled a přemístění a rozšíření šatny rovněž kvituji s povděkem. Trochu nejistý jsem si ohledně možná přespříliš velkých světlých ploch, které vznikly díky nově vymalovanému interiéru, a nově vybouraných oken do ulice, které sice v průběhu přestávky prostor skvěle prosvětlují a dělají vzdušnějším, ale během koncertu svit venkovních lamp trochu ruší, byť je mírněn tmavými roletami. Snad jediným opravdovým záporem je tam výmalba prostoru schodů, které působí, jako by vedly do jídelny základní školy. Jinak jsem ale s transformací klubu vcelku spokojen a i díky dalším drobným plusům (osvětlení, free WiFi, vybavený bar, zajímavé pivo Podkováň za rozumné ceny) se rozhodně nemohu připojit k těm, kteří ji haní.

Ale teď již k samotnému koncertu. Stejně jako předešlého dne v Plzni se otevření večera ujali domácí Brutally Deceased, které jsem doposud považoval za vcelku osvědčené těleso, jehož produkce rozhodně neurazí, byť o nějakém nadšení se také hovořit nedalo. Milí Brutally Deceased mě ale tentokrát velmi příjemně překvapili. Jelikož měli od začátku výborný zvuk, nemusel jsem se půl setu zabývat hledáním jednotlivých nástrojů a mohl se namísto toho věnovat samotné hudbě, a velmi záhy mi došlo, že když Brutally Deceased dobře nazvučí, stojí to za to. Byl to od začátku do konce opravdu poctivý death metalový nářez švédského střihu a samotní muzikanti svým vystupováním nezůstali nakopávající muzice nic dlužni. Největší pozornost poutal pochopitelně zpěvák Žlába, který nejen že opravdu šmakózně burácel (nechápu, odkud ten vokál tahá, ale je to mazec), ale svým pohybem po pódiu mi dokonce připomněl Barneyho Greenwaye z legendárních Napalm Death, což pochopitelně myslím jako kompliment. Zbytek kapely si dal rovněž záležet a myslím, že mi nikdo nebude oponovat, když prohlásím, že Brutally Deceased předvedli opravdu dobrý koncert. Tahle kapela má potenciál to někam dotáhnout…

Prostřední místo na programu uzmuli Hypnos. Znovuzrozená to kapela, která patří k tomu nejlepšímu, co v rámci metalového žánru naše republika nabízí, a zároveň další z důvodů, proč jsem na Novou Chmelnici vážil cestu. Maje na paměti fenomenální výkon, který Hypnos předvedli zjara v jihočeských Slavonicích, jsem se těšil na jeho opakování a musím nechat, že ani tentokrát Hypnos nezklamali. Relativně zaplněnému sálu naservírovali poctivou dávku svých pecek a bylo jasně znát, že tohle nejsou žádní začátečníci, ale ostřílení mazáci, kteří přesně vědí, co dělají. Všichni do jednoho působili naprosto suverénně, sebejistě a stejné přívlastky se promítly i do samotného koncertu, který se navíc po vzoru předcházejících Brutally Deceased dočkal výborného nazvučení. Přítomní fanoušci nezůstali ochuzeni ani o civilní a kultivovaný Brunův komentář a na celém koncertu jsem tak neshledal zhola nic, co bych mu mohl vytknout. Tedy, jedna subjektivní drobnost by se našla. Oproti vzpomenutému slavonickému koncertu mi vystoupení nepřišlo až tak intenzivní a kulervoucí, ale i tak Hypnos dokázali, že jejich návrat rozhodně stál za to. Objektivně v Praze předvedli vynikající show a já se už teď těším na finále Metalgate Massacre, kde se Hypnos představí pražskému publiku příště.

Čas pokročil a na programu už zbývalo jediné jméno. I když měli předcházející Hypnos na poměry návštěvnosti obstojně zaplněný lokál, jak se začalo schylovat k vystoupení Vader, nebylo pochyb, která kapela toho večera nalákala nejvíce fans. I tak se ale bez větších problémů šlo dostat do první řady, čehož jsem bez váhání využil a už jen čekal, jak se s tím Poláci (a jeden Brit) poperou tentokrát. A poprali se s tím velmi obstojně. Jak jsem již sdělil v úvodu, desku “Back to the Blind”, která tvořila jádro setu, snad až na klasickou pecku “Carnal” neznám, nicméně i takhle na první dobrou šlo o mimořádný nářez. Co se muziky samotné týče, prostě Vader ve vrcholné formě, co se týče vystupování, nemám co vytknout. Mělo to tah na branku, ze všech muzikantů sálal zápal pro věc, nechyběl opět výborný zvuk (a to dokonce i v první řadě) a z toho všeho je asi tak nějak jasné, že tady se mlátilo hlavou jedna radost. Snad jediným problémem, který jsem za celou dobu vystoupení zaznamenal, byly trochu nesrozumitelné průpovídky frontmana Piotra, což bych však nedával za vinu ani tak jemu, jako spíš hlučícím davům a částečně také oné první řadě, ve které jsem se udržel po celý koncert.

Kromě “Back to the Blind” sáhli Vader také po novějším repertoáru a zazněli tedy i zástupci posledních alb, ale ani takhle vsuvka kontinuitu koncertu nijak nenarušila a já jej mohu prohlásit za vyrovnaný a mimořádně vydařený. Přídavek pak tradičně patřil nezemské mordě “This Is the War”, která koncert zakončila ve velkém stylu, a improvizovaný motiv Williamsova “The Imperial March (Darth Vader’s Theme)” pak představoval už jen tradiční třešničku na nesmírně povedeném dortu. Vader sice nepřekonali famózní nářez, jaký předvedli loni v Rock Café, ale i tak všem pochybovačům navýsost výmluvným způsobem potvrdili, že mají poslední dobou formu, kterou jim může kde kdo závidět. Kéž jim vydrží co nejdéle…

Pražská zastávka Back to the Black Tour 2012, jak Vader celé turné nazvali, se nadmíru vydařila, a to snad ve všech myslitelných směrech. Kapely zahrály perfektně, zvuk se vydařil na výbornou (nevím, nakolik na tom má podíl zvukař a nakolik akustika zrekonstruovaného klubu), fanoušci odvedli vcelku slušnou práci, neboť odezva gradovala a u Vader už šlo hovořit o velmi kvalitním randálu… V neposlední řadě mě pak příjemně překvapil velmi sympaticky naceněný merch i hudební nosiče, což hlavně v případě Vader poslední dobou nebývalo pravidlem, a já doufám, že to nedostatkem financí netrpící návštěvníci patřičně ocenili. Sečteno podtrženo – za málo peněz (za cenu vstupenky patří Obscure Promotion můj osobní dík) velká spousta hodně dobré muziky a pro fanouška death metalu takové menší Vánoce v předstihu. Jen houšť!


Napalm Death, Hypnos, Brutally Deceased

Napalm Death, Hypnos, Brutally Deceased
Datum: 23.3.2012
Místo: Slavonice, KD Slavonice
Účinkující: Brutally Deceased, Бут, Hypnos, March of the Hordes, Napalm Death

Popravdě řečeno, nedojít k souhře několika okolností, tenhle report by určitě nevznikl, protože bych se koncertu jen sotva zúčastnil. Samotné Napalm Death jsem sice po hudební stránce poznal už před nějakou dobou a bylo to setkání mimořádně příjemné, ovšem abych utrácel za lístek na jejich koncert, na to to nestačilo. Podstatné zjitření motivace přineslo zjištění, že tuto britskou legendu na jejím československém turné podpoří Hypnos, tedy kapela, která platí za tvůrce v současnosti nejlepšího českého death metalu. Dvě největší jména soupisky tedy představovala velké lákadlo, ovšem s definitivní platností o mé účasti rozhodlo až místo konání – jihočeské Slavonice…

Kdo má ponětí o tom, jak vypadají Slavonice, asi teď úplně nechápe, co mě přinutilo táhnout se z Prahy do takového, při vší úctě, zapadákova. Tak zaprvé – svůj podíl viny na tom nese skutečnost, že jsem mohl požívat výhod bezplatného noclehu v těsné blízkosti města. Tím nejzásadnějším motivem však bylo očekávání koncertu, který se vzhledem k podmínkám mohl snadno stát legendárním. Ovšem když jsem po dost úmorné cestě dorazil na místo, za své vzalo hned několik představ. Kulturní dům Slavonice je možná lecčím, ale určitě ne pajzlem bez backstage a s kapacitou okolo osmdesáti lidí, jak jsem si trochu naivně vybájil v představách. Budova je to velká, prostorná a celkem vkusně zařízená, i když lehce zapáchá normalizací a backstage moc kulturní zázemí kapelám také nenabízí. Ruku v ruce s tímto zjištěním vzala za své i představa, že by mohlo dojít na nějakou improvizovanou afterparty s kapelami na baru. Kontakt s realitou dosáhl svého vrcholu tehdy, když jsem si uvědomil, že ani návštěva nebude nikterak zanedbatelná, a tak jsem se místo smutnění nad rozplynulými vizemi raději soustředil na přítomnost, zprostředkovanou prvním z řady vystoupení, které se měly toho večera odehrát…

Nezáviděníhodnou úlohu první kapely si vysloužili místní March of the Hordes, o kterých jsem do té doby neslyšel ani slovo. Byl jsem duševně připravený na celkem obstojný průser, ovšem March of the Hordes celkem překvapili, protože se nic takového nekonalo a jejich set nenabádal k urychlenému opuštění sálu. Ale že by to zase bylo něco světoborného, to také ne. Celá kapela sice působila celkem profesionálním dojmem a zpěvák odvedl velmi sympatický výkon, jenže ani to mě nepřesvědčilo, že by šlo po hudební stránce o materiál, který by mě přinutil si to byť jen stáhnout. Zaujala mě však jiná věc, kterou jsem si uvědomil, když jsem z reproduktorů zaslechl, co hrají kytary. Malá vsuvka – zvuk zde byl mimořádně zprasený, což nedělá dobrotu obzvlášť tehdy, kdy kapela používá kytary dvě, jak je tomu u March of the Hordes. Ale zpět ke slibovanému postřehu – zvuk jedné z kytar mi okamžitě připomněl zvuk kytary U. T. Schwadorfa, který drtí struny v německých The Vision Bleak. A to není všechno. Když se rozjela první skladba, přísahal bych, že poslouchám song “Kutulu!” od výše zmíněných. Vážně nevím, jestli za to mohl jen příšerný zvuk, kytara stejné značky, jakou používá Schwadorf, nebo něco úplně jiného, ale právě tohle zůstalo asi nejsilnějším vjemem, jaký mi z vystoupení March of the Hordes utkvěl v paměti. Začátek to byl však obstojný a mě jala zvědavost, co předvedou další Jihočeši БУТ, kteří na programu večera následovali…

Setlist Brutally Deceased:
01. Lustful Sodomy in the House of God
02. Dead Lovers’ Guide
03. They Shall Feast
04. Blissfull Desacration
05. …and Here I Die Forsaken
06. Deceased
07. Bloodstreams
08. All That Rots and Withers
09. Override of the Overture [Dismember cover]

Ani o téhle kapele jsem toho do té doby nevěděl ani zbla, a tak moje očekávání nedosahovala žádných závratných výšin, ovšem БУТ mi svým koncertem celkem vytřeli zrak. Bylo to totiž první skutečně skvělé vystoupení večera. Skladby se ukázaly být vesměs chytlavými, díky své zanedbatelné délce nestíhaly začít nudit a (opět profesionálním dojmem působící) kapela do toho pařila, jak zákon káže. Všechno dohromady to pěkně odsýpalo, zvuk se tentokrát podařilo vyladit takřka skvěle a já jsem jen vrněl blahem. Pro mě to bylo určitě to nejlepší překvapení dne, a ať si kdo chce říká co chce, БУТ zaváleli na každý pád.

Díky benevolentnímu časovému harmonogramu zvládli БУТ odehrát ještě dva přídavky, ale pak už museli chtě nechtě uvolnit místo první kapele, která jela s Napalm Death celé československé turné. Toto privilegium si vysloužili pražští death metalisté Brutally Deceased, a tak jsem byl celkem zvědavý, jestli to svým vystoupením nějak ospravedlní. Zpočátku jsem ale moc nadšený nebyl, obzvlášť po nářezu, jaký předvedli БУТ. Ne, že by to byla vyloženě bída, ale nějak jsem v tom brutálním oldschoolu marně hledal záchytný bod. Ovšem jak šel čas, ony se ty záchytné body začaly objevovat a já jsem najednou zjistil, že se mi to vážně líbí! Nakonec se z toho tedy vyklubal příjemný, místy vyloženě dobrý death metal staré školy, kterému nasadil korunu velmi profesionálně provedený cover od švédských Dismember, se kterým jsem vzal Brutally Deceased definitivně na milost. Poctivá práce se prostě pozná – ať už dříve nebo později…

První polovina večera se tedy ukázala jako velmi vydařená, takže jsem do té druhé vstoupil v dobré náladě. Aby taky ne, když se chytala převzít štafetu domácí death metalová legenda Hypnos. Už v úvodu jsem se podřekl, že Hypnos pro mě byli jedním z největších taháků, takže jsem se na začátek jejich show těšil velmi vydatně. Vedle těšení jsem však byl také náramně zvědavý, jestli se Brunovi, Pegasovi a ostatním podaří trumfnout jejich comeback, kterému jsem měl tu čest přihlížet na Brutal Assaultu 2010, takže když se páni umělci začali pomalu soukat na pódium, div že jsem samou nedočkavostí neposkakoval na místě. K nebohému čtenáři tohoto reportu však projevím alespoň trochu soucitu, nebudu to dále protahovat a z plných plic vykřičím do světa, že mě Hypnos nejenže nezklamali, ale přímo odrovnali. Od začátku do konce jejich vystoupení jsem s otevřenými ústy sledoval neuvěřitelně našlapanou death metalovou show, jaké jsem byl doposud svědkem snad jen v případě řádově slavnějších Poláků Vader nebo Behemoth. Kdo některou z těchto kapel viděl naživo v klubu, asi mi dá za pravdu v tom, že se jednalo o pamětihodnou událost, takže když s nimi srovnávám Hypnos, je to kompliment jako kráva. Stojím si však za tím, že je to kompliment oprávněný, protože když Hypnos hráli, vzduchem praskala energie, ze všech muzikantů entusiasmus vyloženě sálal a hudba netvořila jen kulisu, nýbrž nedílnou součást atmosféry, zdiva i přítomných živých bytostí. Součást stejně nedílnou, jakou je kyslík pro zemské ovzduší…

Hrálo se ze všech alb od nejstarších až po to ještě nevydané a co song – to bomba. A jako by i to bylo málo, na výbornou dopadl i zvuk, takže euforickým stavům nestálo v cestě zhola nic a já se mohl spokojeně věnovat rozličným hrátkám pod pódiem. Když Hypnos skončili, zůstalo po nich nadšení a to je ta nejlepší vizitka, jakou se může hudebník chlubit. Smekám a brzy na shledanou!

Když po vyžádaném přídavku Hypnos opustili pódium, byl jsem tak spokojený, že bych mohl z fleku odejít a přesto bych ani v nejmenším nelitoval. Jenže reportérská zodpovědnost mi nedala jinou možnost, než setrvat i na hvězdu prvního formátu, jakou Napalm Death bez debat jsou. Jejich hudbu mám z desky vážně rád a nemalou zásluhu na tom nese skutečnost, že i přes enormní a bezprecedentní nářez je to pořád perfektně čitelný materiál. Potom ovšem není divu, že se na mojí tváři s prvními tóny usídlil kyselý úšklebek. Poznat, co to Mitch Harris s svou kytarou provádí, bylo totiž docela obtížné. Ne, že by byl zvuk úplně zazděný, ale rozhodně bych si dovedl představit o něco obstojnější výsledek zvukařovy práce, než jakého jsem se dočkal. Přidejte k tomu poněkud přehulenou hlasitost a na průser je zaděláno. Jenže není všechno takové, jakým se to zdá být. Nevím, jestli jsem si nakonec zvykl, otupěl, nebo zvukař prokázal, že ho kapela neplatí jen tak pro srandu, ale nakonec se to všechno jakž takž srovnalo a já se mohl soustředit na samotnou kapelu. Co vám budu povídat, prostě profíci každým coulem. Shane EmburyMitchem toho po pódiu sice moc nenaběhali, ale frontman Barney Greenway to svou exhibicí dorovnával měrou více než vrchovatou. Po pódiu totiž pobíhal jak lev utržený ze řetězu a do zpěvu dával vážně všechno. Není divu, že na sebe ten člověk pravidelně strhává největší díl pozornosti. Skvělý pohled byl také na rozložitého Dannyho Herreru, který dělal dojem, že za svou bicí soupravou nějakým obskurním způsobem medituje. I tak ale s přehledem odehrál všechny ty šílené palby, takže co se mě týče, ať si u toho medituje dle libosti.

Nevím, co zajímavého bych k vystoupení Napalm Death ještě psal. Byl to prostě profesionálně odvedený nářez toho nejhrubšího zrna a já jsem si ho i přes ne zcela vydařený zvuk dovedl užít. Kapela odehrála celkem dvacet šest skladeb, mezi nimiž nechyběly jak staré klasiky, tak ještě horké zářezy z aktuální novinky “Utilitarian”. Mě osobně velmi potěšilo zařazení klipovky “When All Is Said and Done” a především “The Wolf I Feed”, která přinesla jedno zajímavé zjištění. Ty parádní čisté vokály totiž nejsou Barneyho dílo, ale stojí za nimi kytarista Mitch Harris, který se jich zhostil i naživo. Tady to ovšem trochu zaskřípalo, protože se mu ne vždy podařilo udržet melodii. Škoda toho, ale co – i tak to byla šílená šupa.

Napalm Death tedy i přes nějaké ty dílčí nedostatky dokázali, že svého jména nepožívají nadarmo. Na brilantní výkon Hypnos se sice v mých očích nestačilo, ale bylo to důstojné legendy, což je vlastně velmi významná pochvala. Co se hudební stránky věci týče, nebojím se celou akci označit za skutečně exkluzivní. Jenže koncert, to není jen muzika, a kdo už jste nějaký můj report četl, určitě si říkáte jak to, že zatím nepadlo slovo ohledně fanoušků. Důvod to má velmi prostý – je to totiž kapitola sama pro sebe…

Setlist Napalm Death:
01. Circumspect
02. Errors in the Signals
03. Everyday Pox
04. Can’t Play, Won’t Pay
05. Protection Racket
06. Silence Is Deafening
07. The Wolf I Feed
08. Fatalist
09. Practise What You Preach
10. Quarantined
11. Next of Kin to Chaos
12. Analysis Paralysis
13. Dead
14. Deciever
15. Dementia Acces
16. When All Is Said and Done
17. Unchallenged Hate
18. Nom de Guerre
19. Suffer the Children
20. Breed to Breath
21. Silence Is Deafening
22. Nazi Punks Fuck Off
– – – – –
23. Scum
24. Human Garbage
25. You Suffer
26. Instinct of Survival

Předem bych rád zdůraznil, že se následující řádky rozhodně netýkají všech přítomných, každopádně generalizování se asi chtě nechtě nevyhnu, takže si kryji záda pro případ, že by ve mně někdo spatřil zhýčkaného Pražáka, který si přijede na maloměsto a čeká hotel Hilton. Ne, vážně, už mám za sebou tolik metalových akcí, že snad dovedu posoudit, co je norma a co už je za hranou, tak mě zkuste nezlynčovat kvůli zaujatosti. Ale k věci. Kauza “fanoušci” má několik rovin. Předně to na místě vypadalo, že se dobře polovina přítomných dostavila jen proto, že byla na programu nějaká ta kultůra – jedno jaká. Což o to, to i celkem chápu, protože ve Slavonicích a blízkém okolí asi zas takový prostor k povyražení není, jenže takové rozložení publika se muselo nutně podepsat na odezvě, a přesně tak se i stalo. První tři kapely se totiž dočkaly velmi vlažného přijetí, i když by zasloužily násobně větší – obzvlášť co se týče БУТ a Brutally Deceased. Vyloženě tragikomické bylo prohlášení nebohého zpěváka Brutally Deceased, který musel diváky ujišťovat o tom, že nejsou v kostele, tudíž nějaký ten rámus a kotel nejsou na škodu.

Dalším důkazem, že se dostavil značný počet laiků, byla situace před pódiem. Sice se i docela kotlilo, ale třeba masové skákání z pódia, jaké se strhlo na Napalm Death, trpělo jednou podstatnou nedokonalostí – i při velmi slušné návštěvnosti bylo pod pódiem tak řídko, že jsem byl co chvíli svědkem vážně exkluzivních držkopádů. Škoda, že to ty neúnavné crowd surfery nepřestalo bavit. Říkáte si, co to sakra melu za hovadiny, proč by toho sakra měli nechávat? Vážení, realita slavonického koncertu by vás nejspíš přiměla hovořit podobně. Crowd surfing, který začal s nástupem Napalm Death na pódium, totiž trval nonstop, a když říkám nonstop, myslím nonstop. Bylo zcela běžné, že se uprostřed skladby nebo ještě lépe v přestávkách mezi jednotlivými skladbami na pódiu motalo třeba šest lidí. Šest lidí, kteří překáželi kapele i těm, kteří chtěli na kapelu vidět. A co víc – tihle retardovaní jedinci asi došli k názoru, že když se jim podařilo vyškrábat na pódium, tak se automaticky stávají členy kapely a můžou si na pódiu dělat co chtějí a jak dlouho chtějí. Pořadatelé je tak nestačili zkopávat dolů a sami muzikanti z toho museli být dost frustrovaní. Obdivuji jejich nervy.

Dalším všudypřítomným fenoménem byl alkohol. Jasně, na každém koncertě se někdo ožere, ale ještě jsem vážně neviděl (a doufám, že už neuvidím), aby se po sále potácelo tak neuvěřitelné procento na mol ožralých účastníků. Přirovnání k Brownovu pohybu zde není úplně od věci. Největší průser ale byl, že se tihle povětšinou zasloužilí fotři respektive místní mladí drsoňové drželi v přední třetině sálu, kde se projevovali několika způsoby – někteří lezli na pódium (a páchaly výše zmíněné zhůvěřilosti), ti, kteří se už k výstupu na pódium nezmohli, nechali své střízlivější kolegy bez povšimnutí padat z pódia mezi sebe jako švestky, a konečně vytuhnuvší nešťastníci, kteří za noclehárnu nezvolili nic jiného než hranu pódia. Nápad vskutku brilantní a k těm, co přišli na muziku, vrcholně ohleduplný. A ne, proces zvučení vážně nelze urychlit vykřikováním, že jste se sem táhli z Ostravy, zítra musíte na šachtu a pičo synci hrajte. Upřímně se divím Brunovi (Hypnos), že toho pračůráka nenakopnul okovanou botou přímo do držky, když mu tam v jasné chvilce začal přesouvat odposlechy…

Vrcholem, nebo snad smutnou ilustrací alkoholického zmaru, byla nádherná parketová podlaha, kterou však záhy skryla vrstva piva a flusanců, jelikož obě substance po celý večer poletovaly všemi směry. Točí mě to i na festivalech, ale házet pivo v hale, to je prostě na přesdržku. A flusat na podlahu? To snad ani nezaslouží komentář… V tomhle kontextu pak už člověka ani nepřekvapí, kolik jedinců neurčitého intelektu svými übercool ajfouny bez přestávky natáčelo nebo fotilo dění na pódiu, pod pódiem, a to občas i z tolik skloňovaného pódia. Pochybuji, že by někoho z nich napadlo, že tím frikulínským křápem stejně nic pořádného nezachytí a jenom překáží těm, kteří se snaží dění zdokumentovat regulérním způsobem…

Mohl bych tu ještě láteřit na mizivé procento anglicky rozumějících a tedy reagujících na Barneyho inteligentní a vtipné promluvy, ale nač se dál vykecávat. Chování velké části přítomných ve mně zanechalo hořkou pachuť a bez pardonu nazvat ty, kterých se to týká, výstavními burany, je to jediné, co s tím nadělám. Kapely však odvedly skvělé výkony a patří jim za to dík. Koneckonců, muselo to být vážně dobré, když mě to donutilo setrvat a neprchnout někam daleko, kde si lidé nemyslí, že jim místo skutečných Napalm Death přijede zahrát nějaký revival…


Brutally Deceased – Dead Lovers’ Guide

Brutally Deceased - Dead Lovers' Guide
Země: Česká republika
Žánr: death metal
Datum vydání: 17.9.2010
Label: Lavadome Prod.

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Lavadome Productions

Brutally Deceased vznikli poměrně nedávno, první krůčky do světa hudby prováděli v roce 2007. Až o dva roky později se sestava konečně ustálila a mohla se naplno věnovat jen hudební práci. Z jejich snahy právě nedávno vzniknul tento debut “Dead Lovers’ Guide”. Jak nakonec dopadl? Podle mě průměrně až lehce nadprůměrně.

Hudba se veze na osvědčených formátech, které praktikují severní kolegové ze Švédska, a kterým se už při založení parta chtěla věnovat. Zejména hlavně od skupin jako např. Entombed je tu naprosto značná inspirace. Pokud jste fanoušky klasického oldschoolového death metalu, je to přesně pro vás. “Dead Lovers’ Guide” šlape skvěle jako celek, od začátku do konce pořádná jízda. V podstatě vás hned donutí k pořádnému headbangingu. O hudbě se zde moc napsat nedá, pokud daný žánr znáte, je vám naprosto jasné, jak se to bude vyvíjet. Jsou tu poměrně chytlavé melodické riffy, některé z nich mi i na chvíli zůstaly v hlavě, což je vždy dobré znamení. Pokud mám jmenovat mé oblíbené, tak vede úvodní “Lustful Sodomy in the House of God” nebo šestá “A Life Once Aborted”. I přes stejnost všech písní jsem se bavil poměrně přes celou dobu. Samozřejmě jsem přitom dělal i jiné činnosti, soustředit se pouze na tuhle hudbu by asi moc zábavy nepřineslo. Na to jsou v hudební scéně ale jiné kapely.

Pokud hledáte desku, kterou si poslechnete, vytlučete ze sebe hněv nebo cokoliv jiného, poslouží “Dead Lovers’ Guide” přímo skvěle. Pokud však hledáte umělecké geniality, moc tu nepochodíte. Brutally Deceased vytvořili nenáročnou hudbu, která poslouží skvělě jako doprovodná činnost k nečemu jinému. Naživo určitě dostane jejich tvorba větší grády, a tak při nejbližší příležitosti na ně rozhodně zajdu. Celkově silnější šestka.


Další názory:

Neslyšet na “Dead Lovers’ Guide” klasiky švédské školy snad ani nejde – jestli je to dobře nebo špatně, toť otázka. Odpověď je však o to snadnější, že ani kapela ani její label se inspiračním zdrojem nijak netají, čímž nám začíná svítat. Ano, pokud hledáte originalitu, tak u Brutally Deceased hledáte marně, to je pravda, ale něco mi říká, že tohle nebude ten případ, kdy by se na něco podobného hrálo. Pokud vám nebude vadit fakt, že celé “Dead Lovers’ Guide” je ve své podstatě poctou kapelám jako Entombed nebo Dismember, dostanete fošnu šitou přímo na míru příznivcům death metalového olschoolu, muziku hranou více srdcem než rozumem. Ale i to má své nesporné kouzlo. Fanoušci smrtícího kovu budou jistě nadšeni…
H.