 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 32:49 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Ačkoliv mám psychedelickou muziku moc rád a ačkoliv i navzdory své snaze o nezaujatost stále patrioticky trpím neopodstatněnými sympatiemi vůči lokálním kapelám, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip jsem se nikdy nedokázal naučit poslouchat. Několikrát jsem to zkoušel, ale něco mi na té muzice prostě nesedí a vlastně mě to nebaví. No, kolegové na konkurenčních zinech to typicky vychvalují až za roh, takže třeba jsem jenom vemeno, ale tak nemůže se mi líbit všechno, že jo.
Nicméně Budeč, to je jiná káva. Tenhle vedlejší projekt Olafa Olafsonna, respektive tedy jeho první deska „DCCCXCV“, mi přijde fakt super.
Nejprve pojďme ztratit nějaké to slovo ohledně okolností. Budeč je hradiště v kladenském okrese a společně s místním Kostelem svatého Petra a Pavla patří k národním kulturním památkám. Rotunda je zároveň nejstarší dochovanou v České republice. Název alba „DCCCXCV“ samozřejmě také není náhodný a se vším tím souvisí. Přesný rok založení rotundy českým knížetem Spytihněvem I. (875 – 915) není znám, ale právě rok 895 se odhaduje jako nejdřívější možný.
Místní zasazení „DCCCXCV“ se ovšem neodráží jen v konceptu alba, ale i v jeho samotném vzniku. Nástrojové stopy se pořídily v nedalekém studiu Gates of Hell, na albu dále zní terénní nahrávka zachycená na samotném hradišti a zpěvy se natočily přímo v Kostele svatého Petra a Pavla.
Aby těch souvislostí a symboliky nebylo málo, tak spojení nahrávacího procesu s kostelem má také svůj význam, protože se ve skutečnosti jedná o středověkou vánoční mši. Slovy labelu: „Album má sedm skladeb v přesně daném pořadí a vypráví příběh pastevců, kteří, slyšíce andělské hlasy, jdou přivítat nově zrozeného Spasitele.“ Snad ani nemusím dodávat, že se natáčelo na přelomu listopadu a prosince, tedy začátkem adventního období, a deska samotná vyšla 20. prosince, tedy na dohled Štědrému dni.
Jak tedy vidno, „DCCCXCV“ toho má dost zajímavého, čím se může pochlubit a čím může posluchače zaujmout. Hudební složka naštěstí nijak nezaostává.
V souvislosti s „DCCCXCV“ se typicky mluví o dungeon synthu a sám autor přiznává, že právě ten posloužil jako prvotní inspirace poté, co jej nakazil kolega z projektu Vyšehrad (Budeč… Vyšehrad… i tady lze vidět paralelu). Jeho elementy se tu určitě nacházejí, to samé se dá určitě tvrdit i o ambientu a o field recording už nakonec padla řeč. Za mě to má ale nejblíže k medieval folku kříženému s kostelní hudbou.
Díky tomuto sakrálnímu nádechu je „DCCCXCV“ vláčnější a roztahanější, než je pro medieval folk leckdy běžné, ale platí to v tom nejlepším slova smyslu. Olafovi se totiž touhle kombinací podařilo zachytit nevšední atmosféru, k níž podle mě určitě sedí přívlastky jako duchovní nebo spirituální. Jestli nás čtete pravidelně, tak jste si možná všimli, že podobná slova nepouštím z klávesnice moc často – a není to kvůli tomu, že bych je neznal. No, aspoň víte, že když už zde takové výrazy vytáhnu, pravděpodobně to nebude jen tak pro srandu králíkům…
Zároveň se ale nejedná jen o zvuk bez záchytných bodů. Na desce se nechají najít i výrazné motivy a hezké melodie, viz třeba „Benedictus“. I přesto – o tom, že byste neměli jít po písničkách, nýbrž po celku, se tu snad nemusím nijak zásadně rozepisovat.
Každopádně, Budeč je skvělé album a pro svoje vlastní dobro byste měli urychleně skočit po nějaké ze 49 vydaných audiokazet, dokud jsou ještě k mání.
