Datum: 5.8.2013 Místo: Praha,MeetFactory Účinkující: Owen Pallett, Buke & Gase Akreditaci poskytl: KYEO

Nezřídka mívám dojem, že na řádky Sicmaggotu přináším hudbu, jakou by jeho čtenáři sami asi jen těžko poslouchali. Ani dnes zde však nemám v úmyslu mudrovat o kvalitě různorodých žánrů, pouze o výjimečných schopnostech konkrétních hudebníků. A že oněch schopností bylo na koncertě Owena Palletta v pražském klubu MeetFactory vidět hodně…

Předně ovšem k organizačním záležitostem. Pallett vystoupil v rámci svého evropského turné v pražském MeetFactory spolu s předkapelou, duem Buke & Gase. MeetFactory je příjemný prostor, který bych se nebál zařadit mezi větší pražské kluby, ačkoliv se mi zdálo, že se oproti mé poslední návštěvě (která se datuje nejméně tři roky do minulosti) poněkud zmenšil. Buke & Gase se na pódium postavili okolo deváté hodiny a svou hudbou velice rychle přitáhli všechny návštěvníky, do té doby rozprostřené po okolí. Hudbu této kapely jsem slyšel několik dní před koncertem s úmyslem zjistit, co mě čeká, a nijak zvlášť nadšený jsem z prvního poslechu nebyl. Sympatická dvojce Arone Dyer a Aron Sanchez mi však rychle ukázala, že naživo zní jejich hudba mnohem lépe. Název kapely, Buke & Gase, nejsou přezdívky samotných hudebníků, nýbrž jejich nástrojů. Ty jsou vlastním výtvorem hudebníků a stejně jako nástroje samotné je i hudba, kterou duo tvoří, poměrně unikátní. Aron Sanchez na Gase, jakýsi hybrid mezi elektrickou kytarou a baskytarou, který se zvukem blíží jednoduše podladěné kytaře, hraje s jasným zalíbením. Na rozdíl od své kolegyně působil celý koncert spíše zabraně do svého nástroje, než aby komunikoval s publikem. Jeho hra byla místy přímočarým určováním rytmu, častěji šlo ovšem o složitější melodie, na nichž následně Arone Dyer stavěla své vlastní. Sanchez kromě kytary ovládal i bicí, tedy konkrétně jeden buben. Pochopitelně šlo o klasický kopák, kterým pouze držel ve skladbách rytmus, zatímco Arone Dyer “rolničkami” na botě suplovala činely. K mikrofonu se Sanchez ovšem příliš neměl, za celý set zazpíval jen několikrát a vždy pouze doplňoval harmonické linky pro Arone, což mi přišlo docela škoda, protože jeho hlas nezněl vůbec špatně. Arone Dyer tak kromě zpěvu (s hlasem zabarveným podobně jako šmoulové a oblibou v táhlých vysokých tónech šlo sice o poměrně vyčerpávající poslech, ovšem jinak než kladně ho jednoduše hodnotit nelze) ovládala i svůj unikátní nástroj. Buke je vlastně elektrizované šestistrunné ukulele, na které jeho majitelka navíc často ráda sóluje téměř “metalovým” stylem, ačkoliv výsledný zvuk je naprosto jiný. Jediné přirovnání zvuku tak nacházím v prvních elektrických kytarách vznikajícího rock ‘n’ rollu.

Hudba, kterou Buke & Gase tvoří, je takový garážový rock, který má však daleko k přímočarosti. Arone Dyer úspěšně komunikovala s publikem, naučila se od něho i jedno české slovíčko, které následně pravidelně opakovala (“Ahoy!”), a celkově vystupovala nesmírně příjemně. Ve chvílích, kdy nehrála na svůj nástroj, roztodivně gestikulovala pravou rukou, což jsem si krátkou dobu vysvětloval jako pokus o komunikaci znakovou řečí se zvukařem. Co musím pochválit, je zvuk, byť je pravda, že z něj výrazně vystupovalo zejména Sanchezovo Gase a možná trochu víc prostoru pro Dyeřino Buke by nebylo na škodu. Během setu americké dvojce se klub příjemně zaplnil (ačkoliv narváno rozhodně nebylo) a po necelé hodince prostoru pro předkapelu nastal čas pro hlavní hvězdu dne.

Owen Pallett se na pódiu objevil záhy a svůj set si také sám nastartoval. Za pomocí smyček si postupně předpřipravil veškeré podkladové melodie, do nichž následně dál hrál a samozřejmě zpíval. Hlavním Pallettovým nástrojem jsou housle, a že na ně umí sakra dobře hrát předváděl celý večer. Jeho hudbě sedí asi nejvíce škatulka baroque pop. Oproti předkapele, která publikum občas potrápila záměrně neharmonickým zvukem, je Pallettova tvorba mnohem příjemnější a snadnější na vstřebání. Po první skladbě se k němu přidala i doprovodná kapela. Kytarista a doprovodný zpěvák, který většinou pouze dubloval Pallettovy vybrnkávané rytmické linky, moc prostoru nedostal. To samé jsem si myslel i o bubeníkovi značně metalového vzezření, ovšem jak set postupoval, prostoru pro bicí rychle přibývalo a zatímco zpočátku tak šlo pouze o hru činelů, ke konci se bubeník několikrát pořádně vyřádil a zjevně si to i užíval.

Nikdy však nebylo pochyb o tom, kdo je zde hlavní hvězdou. Pallett stavěl základní rytmiku, sóloval i zpíval, ovládal kromě houslí i klávesy, vytvářel libozvučné melodie i elektronické údery blízké taneční hudbě, a vše navíc uzavíral do smyček a ve správný čas opakoval a následně utlumoval. Nad jeho schopností tohle vše uřídit a ještě se při koncertu bavit zůstával rozum stát. V průběhu setu ho kapela několikrát opustila, a ačkoliv tyto momenty provázelo zvolnění tempa, prakticky by si Pallett mohl vystačit sám celou dobu. Hrálo se nejspíše z celé Pallettovy diskografie (včetně alb vydaných pod hlavičkou Final Fantasy), jelikož jeho jediné dosud vydané sólové album “Heartland” poměrně dobře znám a v necelé hodině a půl jsem zachytil odhadem pouhou pětici známých skladeb. Byly to ostatně právě tyto písně, které si vysloužily nejvřelejší přijetí publika, které již značně zhoustlo. Spolu s množstvím lidí zhoustl i vzduch, na což vtipně upozorňoval i sám Pallett, ovšem i vzhledem k venkovní teplotě se nedalo čekat nic jiného.

V několika skladbách odložila hlavní postava večera housle úplně a hudba pak sklouzávala spíše k tanečním melodiím, což bylo oproti některým hodně vypjatým momentům, které provázely písně s houslemi, příjemné odlehčení. Zvuk byl podobně jako v případě předkapely solidní. Méně zřetelná byla jedině kytara, ovšem to byl nepochybně záměr, aby Pallett dostal opravdu maximum možného prostoru. Housle v jeho podání se ukázaly jako univerzální nástroj. Vybrnkáváním Pallett vytvářel rytmiku, po navršení několika melodií uzavřených ve smyčkách byl zvuk dostatečně plný a v případě nepřítomnosti kapely na ně mohl ťukáním “nasimulovat” i bicí. Zajímavé bylo sledovat Pallettovu opatrnost, se kterou housle pokládal vždy, když je zrovna nepoužíval. Prostě žádná rocková hvězda, která musí při každé show ukázkově rozmlátit kytaru o pódium.

O čem jsem v minulých řádcích možná zbytečně obsáhle referoval, je tak jasné. Všichni hudebníci předvedli onoho velice teplého večera v klubu nebezpečně blízko železničních kolejí nadmíru povedené vystoupení. Možná to bylo zejména kvůli překvapení, neb jsem od nich nic moc nečekal, ovšem o něco více mě bavil set Buke & Gase. Není divu, že tuto kapelu tak protlačují The National. Ani Pallett však nezklamal a jeho set příjemně utekl. Prostě podařený večer.