 |
| Nejočekávanější album měsíce: A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays |
| H.: A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays Index očekávání: 10/10 Ježura: Kaša: nK_!: Zajus: Ellrohir: Madeleine Ailyn: Mortalis:
|
Je obecným pravidlem, že v průběhu letních prázdnin se megalomanské vydavatelské soukolí trochu umírňuje a nepálí všemožné i nemožné nahrávky s takovou razancí a kadencí, přesto se jistě i tak najde pár desek, které budou stát za nějaké to provětrání ušního ústrojí, jmenovitě třeba očekávaná novinka legendárních thrash metalových veteránů Testament, nové album allstar kapely Hellyeah, třetí sólovka Serje Tankiana ze System of a Down, další drogová jízda maniaků z Nachtmystium či nejnovější výtvor Bury Tomorrow. Většina redakce Sicmaggot má ovšem svého favorita jinde, ne v současnosti, ale na konci 19. století. Šílenství okolo psychedelických gentlemanů A Forest of Stars a jejich nadpozemské hudební produkce právě vrcholí, zvláště pak po vydání unikátního videoklipu “Gatherer of the Pure”, a nejednomu redaktorovi jeho křišťálová koule napovídá cosi o tom, že 20. července, kdy se “A Shadowplay for Yesterdays” objeví, vyjde jeden z největších adeptů na nejlepší desku roku. Připravte se na nadměrný výskyt slova “geniální” ve všech existujících tvarech!
H.:
Tentokrát není vůbec o čem diskutovat. Třetí deska Britů A Forest of Stars pro mne není jen nejočekávanějším počinem července, ale patří i mezi nejočekávanější počiny celého roku, není-li rovnou tím vůbec nejočekávanějším. Důvod k tomu je relativně jednoduchý – předchozí dvě desky “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” jsou totiž bez sebemenšího přehánění naprosto geniální díla, opravdové klenoty. A Forest of Stars celkově pro mě představují doslovné naplnění pojmu “umění”, a to po všech myslitelných stránkách – hudebně, textově, grafickým provedením desek (LP verze “Opportunistic Thieves of Spring” je bezesporu jeden z nejnádhernějších nosičů, jaké jsem kdy viděl, vinyl “The Corpse of Rebirth” v těsném závěsu!), koncertním vystupováním, celkovou prezentací, která je propracována do nejmenších detailů a podrobností… celá ta atmosféra okolo A Forest of Stars je něco naprosto unikátního a osobně snad neznám žádnou jinou skupinu, jež by dokázala všechny tyto aspekty dotáhnout k takové dokonalosti, jako se to podařilo právě A Forest of Stars. I přesto, že “A Shadowplay for Yesterdays” bude prvním počinem, na němž se nepodílel Mr. T. S. Kettleburner, ani v nejmenším nepochybuji o tom, že i tentokrát to bude monumentální opus, u něhož se ani po několika desítkách poslechů neobjeví jakýkoliv náznak toho, že by měla přestat naprostá hudební extáze. A k mému velkému potěšení mi již vypuštěná ukázka v podobě “Gatherer of the Pure” tuto domněnku beze zbytku potvrzuje. Pokud bych měl nyní vyřknout jeden jediný tip na to, která skupina vydá nejlepší desku letošního roku, bez jakéhokoliv zaváhání bych zvolil A Forest of Stars a jejich “A Shadowplay for Yesterdays”…
Ježura:
Psaní na Sicmaggot s sebou nese nejen krev, pot a slzy, ale také jisté benefity – teď mě sice napadá akorát tak poznávání nových kapel, ale to protentokrát bohatě stačí. Já jsem takhle přišel k A Forest of Stars nebo Nachtmystium a zábavné na tom je, že obě zmíněné kapely v červenci vydávají svoje novinky. Obě zmíněné kapely sice považuji za geniální, nebo alespoň s genialitou koketující, ale tentokrát nad charismatem Blakea Judda vyhrává úchvatná stylizace a skvostná hudba gentlemanského klubu A Forest of Stars. Jestli se jejich třetí deska “A Shadowplay for Yesterdays” vydaří alespoň stejně jako její dva geniální předchůdci, můžeme se těšit na vážného adepta na desku roku.
Kaša:
Nebýt toho, že mě náš redakční “Velký vezír” H. před několika měsíci zasvětil do tajů a umění jedné nejmenované skupiny, bylo by všechno jinak a já bych v červencovém Eintopfu zcela jistě vybral novinku “Dark Roots of Earth” mé oblíbené thrashové legendy Testament, na kterou se těším jak malé dítě. Osud (nebo spíše opět všudypřítomný šéfredaktor) tomu chtěl jinak a v červenci mi tak v kalendáři nejvýrazněji září nový počin britského klubu gentlemanů A Forest of Stars, “A Shadowplay for Yesterdays”. Doufám, že se kvalitativně minimálně vyrovná minulé “Opportunistic Thieves of Spring”, kterou považuji za zhudebněnou genialitu v každém směru. Pokud máte zájem o nevšední hudební zážitek, tak si poznamenejte datum 20. 7. a řádně zbystřete! Věřím, že to bude stát za to.
nK_!:
Červenec je již obecně celkem suchý měsíc, takže není divu, že musím opět sáhnout po desce, na kterou se zase až tolik netěším. Mám rád Mudvayne, mám rád Chada Greye a první album kovbojských Hellyeah se mi líbilo. Druhé se naneštěstí stalo jednou z nejhorších věcí, kterou jsem měl před dvěma lety možnost slyšet. Na “Band of Brothers” jsem zvědav, ale nečekám od něj absolutně nic. Můžu být jen příjemně překvapen.
Zajus:
Červenec bude tradičně slabším měsícem a můj výběr nejočekávanějších alb se tak omezil na tři kandidáty. Prvním z nich jsou A Forest of Stars, jejichž poslední deska “Opportunistic Thieves of Spring” nebyla vůbec špatná. Navíc, jak jste si mohli přečíst o pár odstavců výše, velkým fanouškem A Forest of Stars je i vrchní velitel H. a jeho hudební názory není zdrávo ignorovat. Proto tedy plánuji věnovat desce “A Shadowplay for Yesterdays” pořádné množství pozornosti. Druhý na řadě je Serj Tankian se svou třetí sólovkou. Zde jsem poněkud skeptický, jelikož si myslím, že od rozpadu System of a Down Serj nevydal prakticky nic zajímavého. První singl “Figure It Out” navíc rychle zestárl a přestal být zábavný už při pátém poslechu. Přesto alespoň částečně věřím, že “Harakiri” bude lepší než jeho dva předchůdci. Nyní se konečně dostáváme k vítězi, jímž je šestá deska Nachtmystium, nazvaná “Silencing Machine”. Jejich “Addicts: Black Meddle Pt. II” mi učarovalo z mnoha důvodů a při zpětném procházení katalogu této americké kapely jsem navíc zjistil, že jejich starší alba jsou možná ještě lepší. Máte-li tedy rádi netradiční black metal, těšte se na poslední červencový den.
Ellrohir:
Prý mě tu nebudou mít rádi, když nedám 10/10, ale ve smyslu toho, jak se na danou desku objektivně těším, můžu jenom těžko jít někam výš. Neříkám, že to nebude skvělé album, tomu ostatně napovídá počet redaktorů, kteří si jej pro tento měsíc zvolili, nicméně sám za sebe nemůžu říct, že bych už týdny nemohl dospat a nervózně odpočítával dny, kdy už konečně tento očekávaný skvost vyjde. To bohužel za měsíc červenec nemůžu říct vůbec o žádné desce ani zdaleka. To mi taky trochu zkomplikovalo psaní aktuálního eintopfu, který možnost “Nic” neuznává (leda by snad “Nic” byla nějaká inspirativní kapela). Nakonec tedy volba metodou největší odhadované adheze padla na tuto britskou formaci. Tématicky by mi to mělo sedět, dostupné ukázky starší tvorby se mi taky docela pozdávaly. Na druhou, kdyby tato záležitost nevyšla, nechalo by mě to naprosto chladným. Znovu tedy opakuji, že pětka v indexu mého očekávání neznačí obavy z nekvality desky, nýbrž odráží můj silně indiferentní postoj k červencové nadílce hudebních novinek.
Madeleine Ailyn:
Tak buď je červenec suchý měsíc, nebo se nám po redakci šíří nákaza. Ano, i mně bylo představeno jméno A Forest of Stars a věřte mi, že ani u mě nezůstalo bez odezvy, ale přece jen jaký by mělo smysl vás tady krmit něčím, co je tady tolikrát zmíněno, když mám něco dalšího. Řekněme, že v těchto vedrech na mě leze vyloženě letní nálada a Britům z Bury Tomorrow to docela dobře šlape. Není takový problém si jich nevšimnout, hlavně když má jejich v pořadí teprve druhá deska vyjít pod Nuclear Blast. Tím chci říct, že jsem tak dlouho narážela nosem na reklamu, až mi nezbylo nic jiného, než si jejich “An Honourable Reign” poslechnout. Pak se k téhle písni přidala první deska a už měsíc mi ve sluchátkách znějí pravidelně. Těžko specifikovat proč, většinou je můj vkus někde jinde, ale tohle je prostě líbivá věcička a mně se zahryzla pod kůži. Já jsem přece jen konzumnější typ a na řeči o deskách roku a vychvalování do nebes si nepotrpím. Tak si to, co označují jako melodic metalcore, zkuste pak ochutnat.
Mortalis:
Mnohými opovrhovaná kapela Slipknot má pro mě velmi zvláštní pozici v hudebním světě. Už to bude sedm let, co mě právě tahle banda šílenců dovedla na cestu tvrdší muziky. Od té doby se toho hodně změnilo. Pryč už je i můj nekritický pohled na Slipknot, díky kterému jsem je považoval za hudební bohy. Naopak se dostavila jistá dávka skepse silně zesílená vydáním CD “All Hopes Is Gone”. Na bestofku se sice těším, ale není to nedočkavost a touha po nové muzice, je to nostalgické těšení možná i na poslední poslouchatelnou desku Slipknot. Chvílemi mi přišlo, že se mě kluci z Iowy snaží co nejvíce odradit od CD různě ujetými klipy s ještě úchylnějšími pokusy o remix jejich dobrých písniček. Kvůli tomu se možná trochu i děsím data 24. 7., kdy má “Antennas to Hell” vyjít. Snad někoho nenapadne vrazit tyhle pofidérní prasárny na tracklist místo originálních verzí písniček, které si rád po dlouhé době poslechnu.