Archiv štítku: Calidad

Calidad, R.A.W., Legion

Calidad, R.A.W., Legion
Datum: 24.11.2011
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Calidad, Dying Behind, Legion, R.A.W.

Metalgate je sympatický label. Že neúnavně vydává alba malým kapelám, které by si bez jeho pomoci třeba vůbec neškrtly, je fajn. Že ale pořádá koncerty, na kterých se návštěvník může pokochat výkonem účinkujících za cenu nízkou nebo dokonce gratis, to je skutečně chvályhodné. Že návštěva takových akcí rozhodně stojí za hřích, jsem se přesvědčil už před nějakou dobou, když jsem při té příležitosti objevil říčanskou kapelu Calidad. A byla to šťastná souhra okolností, která mi umožnila zjistit, jestli jsem se tehdy s jejich hodnocením neunáhlil. Calidad totiž na poslední chvíli na soupisce čtvrteční New&Free vystřídali pohany Odraedir, kteří měli zahrát spolu s death metalovými mazáky Legion, thrash/metalcoristy Dying Behind a především mými těžko zaškatulkovatelnými oblíbenci R.A.W. Už jenom sestava by mě k účasti přemluvila, ale doslova nicotné náklady na vstup pak o opětovné návštěvě žižkovského Matrixu rozhodly definitivně…

Do klubu jsem dorazil v okamžiku, kdy už Dying Behind řádili na pódiu. A i když jsem dopředu netušil, co od téhle bandy čekat, zalíbilo se mi to celkem okamžitě. Pěkně ostré riffy, thrashová nasranost, energie a lehký metalcorový odér… Všechno dohromady to pěkně odsýpalo a já se dobře bavil. A se mnou i dalších pět lidí, co se postavili někam mezi pódium a zvukaře. Normálně bych asi nadával, proč nebyl zbytek návštěvníků ochoten zvednout pozadí a dělat před pódiem aspoň křoví, když už nic jiného, ale v tomhle případě se musím kritiky chtě nechtě zdržet. On totiž celý Matrix zel prázdnotou, jaké jsem v podobných podmínkách ještě nebyl svědkem. Z nějakých patnácti lidí včetně barmana je těch pět nakonec docela přijatelná cifra. Čert vem lehkou statičnost kapely, Dying Behind si zasloužili řádově početnější publikum…

Konsternován myšlenkami na téma “To ti lidi nedojdou, ani když je to zadarmo?” a rozmrzelý nad faktem, že jsem na místě nenašel žádného známého na kus řeči (to se mi snad ještě nestalo), jsem se ve společnosti kelímku koly zaobíral čekáním na druhou kapelu večera – Legion z Lysé na Labem. S touhle kapelou už jsem přišel do styku na loňském koncertě Anaal Nathrakh, kterým pánové předskakovali, takže jsem už tušil, co mě čeká. Abych to zbytečně neprotahoval, ani tentokrát se žádné velké nadšení nekonalo. Z vlastního repertoáru se mi skutečně líbila jenom jedna skladba a zbytek osciloval mezi opruzem a ještě celkem snesitelnými (rozuměj místy docela slušnými) kusy. Co na mě ale zanechalo největší dojem, to byly dva covery, které Legion vystřihli. V prvním případě to byla předělávka kanadských Kataklysm, ale jméno skladby ze mě budete páčit marně. Ať už ale nesla jakékoli, byl to rozhodně vrchol setu Legion. Je až symbolické, že jsem si tak o skladbu – dvě dříve říkal, že Zdeňkova kytara zní dost podobně jako nástroj Jeana-Françoise Dagenaise, kytaristy kanadské grupy… Ovšem druhý cover, to bylo něco jiného. Legion si vyšlápli na skladbu “Thus Spake the Nightspirit” od ikonických Norů Emperor a tady se krutě spálili. Pro mě, jakožto císařského die-hard fanatika, to byly chvíle utrpení a mít v kapse kudlu, asi by jí od samovolného otevírání a zavírání záhy upadla čepel. Prokrista, vždyť bych ani nepoznal, že je to skladba od mojí nejsrdcovější kapely! Když se ale oprostím od osobního vzteku nad takovým kacířstvím, vystoupení Legion bych hodnotil jako přinejlepším průměrné a nemyslím, že by to bylo o moc lepší, kdyby vystoupili v kompletní sestavě s oběma kytaristy…

Legion

S koncem vystoupení Legion se program večera přehoupl do druhé půle, od které jsem si už s předstihem sliboval mnohem víc než od té první. Od kralupských R.A.W. jsem se již dočkal několika skvělých vystoupení a skutečnost, že od té doby obměnili sestavu, ve mně živila zvědavost, jak se nová krev projeví na tváři kapely. A minimálně v případě nového basáka byla ta změna zatraceně poznat. Plavovlasý dlouhán, který mi svou vizáží notně připomíná kytaristu DestructhoraMorbid Angel, totiž předvedl takovou show, jaké jsem byl svědkem snad jedině u The Dillinger Escape Plan. Ten člověk je totální magor v tom nejlepším slova smyslu, protože jinak to prostě nedává smysl. R.A.W. si mohou k téhle akvizici jedině gratulovat a já doufám, že se od něj něco přiučí, neboť předvádět na pódiu všichni takový mazec, bavíme se tu o úplně něčem jiném!

Pokud jste v předchozí větě postřehli lehký odér kritiky zbytku kapely, nezmýlili jste se. Ostatní členové v čele s pěveckým duem se totiž v pódiové aktivitě nikterak nepřetrhli a vystoupení jako celek na mně zanechalo celkem nevýrazný dojem. Že by to šlo i ve stísněných prostorách Matrixu provést mnohem živěji přitom všem přihlížejícím dokázal už vzpomenutý basák. Jistou rozmrzelost pak dovršil nikterak vydařený zvuk. Uznejte sami, odezírat riffy z kytaristových prstů, to není úplně ono. Co naplat, ani strhujícím způsobem rozjívený basák nedokázal přebít zmíněné zápory, a proto i s tímhle osvěžením musím celé vystoupení hodnotit jako poněkud nemastné neslané, jako čistý průměr, chcete-li. S vědomím dobrých zkušeností, jaké s touhle kapelou mám však nevidím důvod k pochybnostem o ojedinělosti kvalitativního výkyvu a věřím, že si to R.A.W. příště zase vyžehlí.

Nedá mi to a ještě jednou musím vzpomenout diváckou účast. Je pravda, že už na Legion dorazilo mnohem víc lidí než na nebohé Dying Behind (kteří si odezvu zasloužili mnohem více). R.A.W. pak z pozice headlinera večera požívali přízně více než dvacítky fanoušků. To byl ovšem vrchol a dost mě udivilo, že na závěrečné Calidad vydržel ve stoje dost podobný počet lidí jako na Dying Behind. Přitom ovšem právě Calidad předvedli suverénně nejlepší vystoupení večera a zanedbatelný počet fanoušků je v tom vůbec neomezil – ba naopak…

R.A.W.

Je to k nevíře. Na Calidad jsem narazil v podstatě omylem a už na našem prvním setkání jsem došel názoru, že mám buď halucinace, nebo jsem byl svědkem něčeho, co v českých poměrech aspiruje na první ligu. Ale znáte to, čas dojmy otupí, nastoupí pochybnosti, a tak jsem touhle příležitostí zjistit, jak se věci skutečně mají, vzal zavděk. A Calidad nezklamali. Předvedli našláplý a výbušný koncert, u kterého snad ani fyzicky nešlo zůstat v klidu. Důvod? Nakopávající drive, silné riffy a především muzikanti, kteří do vystoupení dali tolik energie a výrazu, jako by namísto pro dvě zuřivě headbangující máničky a nepříliš větší počet postávajících čumilů hráli pro minimálně stohlavé publikum. Radost pohledět! Krom toho jsem snad ještě neviděl, aby plus mínus pět lidí kapelu hecovalo a tleskalo do rytmu se stejnou vervou, jako by stáli uprostřed davu obdobně smýšlejících jedinců. Při tak tristním počtu to pochopitelně nemohlo dosáhnout efektu skandujícího stadionu, ale na vytvoření skvělé atmosféry to bohatě postačilo…

Lze ještě něco dodat? Omezím se na konstatování dvou skutečností – zaprvé to byl zvuk, který ten večer poprvé vyšel skutečně na výbornou. Co je ale důležitější – tentokrát jsem nezaslechl snad žádný falešný tón ani od jednoho z vokalistů, což celku výrazně dodalo na lesku. A dost už řečí, stejně už toho nemám moc na srdci. Resumé? Nemohu jinak – Calidad i přes zanedbatelnou účast publika roznesli zbytek lineupu na kopytech a především ve srovnání s trochu utahanými R.A.W. dokázali, že výborný koncert plný energie jde zahrát i pro pár lidí. A kdybyste náhodou nevěděli, kam na koncert, berte tenhle report jako doporučení…


Unborn, Vibrathörr, Bajonet

Unborn, Vibrathörr, Bajonet
Datum: 28.5.2011
Místo: Praha, Exit Chmelnice
Účinkující: Bajonet, Calidad, Unborn, Vibrathörr

Hned na úvod se musím přiznat, že jsem od téhle akce neočekával zhola nic, a to ze dvou prostých důvodů – zaprvé jde zcela mimo mě thrash metal, který představoval středobod celého večera, a je jedno, jestli ho příslušná kapela přibarví corem (ke kterému ve většině případů nechovám nic než čirou antipatii), nebo mnou velebeným death metalem. Druhým důvodem je má sice lehce ustupující a do značné míry neopodstatněná, nicméně pořád silná nedůvěra vůči české scéně. Mix obojího mě tak docela zděsil, ale nakonec jsem celou akci pojal jako vhodnou příležitost pro procvičení reportérského řemesla a v neposlední řadě také jako mizivou šanci objevit kapelu, která by mě proti všem předpokladům zaujala. To už je, uznejte sami, celkem obstojná motivace, obzvlášť když se vaše jméno vyjímá na guest listu…

Exit Chmelnice je klub Pražákům, a nejen jim, snad až notoricky známý a jakýkoli další popis tudíž postrádá význam. Po příchodu jsem v jeho útrobách strávil jenom nezbytně dlouhou dobu, během které jsem stihl akorát tak prohodit pár slov se známým a obětovat poctivě vydělanou dvacku na oltář šatny, následkem čehož ve mně uzrálo rozhodnutí tuto proceduru neopakovat, dokud nenapadne alespoň metr sněhu. Dvacka paušálu za jeden kus oblečení je totiž cena kapku nepřiměřená. Veden jasnozřivou zkušeností, jsem na pivo nezamířil na bar, nýbrž do sousedního podniku, v jehož dobře a za přijatelnější peníz natočeném Svijanském mázu jsem již před nějakou dobou našel více než uspokojivou alternativu k jen občas, a to ještě s vypětím všech sil poživatelnému Staropramenu, točeného z mnohými tajemstvími opředených trubek Chmelnických…

Sotva jsem ale polkl poslední zbytky severočeského tekutého zázraku, rozum zavelel k přemístění blíže pódiu. Do sálu jsem vkročil v okamžiku, kdy už první kapela večera zahušťovala ovzduší svoji porcí řízné hudby. Mixu thrashe a metalcoru, který produkuje mladá říčanská kapela Calidad, jsem se dost děsil. O to větší bylo moje překvapení, když jsem se po pár minutách přistihl při kacířských myšlenkách typu: “To se mi zatraceně líbí!” A skutečně, úderné a chytlavé riffy, přiměřeně agresivní vokály a především neuvěřitelný zápal, který čtyři nenápadní sympaťáci na pódiu předváděli, na mě zabraly. Korunu tomu nasadilo nazvučení – snad ani jednou mi nepřišlo, že by se nějaký nástroj ztrácel nebo naopak. Všechno dohromady tak působilo jako dobře udržovaný motor vytočený do nejlepších otáček. Snad jedinou drobnou výtku bych měl k zpěvákově intonaci, ale falešných tónů nebylo mnoho a pro nepoměrně větší zastoupení kladných dojmů jsem ochoten tuto relativní drobnost přehlédnout. Jak jsem posléze zjistil, Calidad fungují od roku 2006 a mají na kontě jedno plnohodnotné album a jedno EP. To sice nejsou nijak oslnivé cifry, ale přesto na mě celá čtveřice působila neuvěřitelné sehraným a profesionálním dojmem, který jen potvrzovalo nasazení, se kterým pánové hráli poloprázdnému sálu, jehož obyvatelé poskytovali jen chabý odvar odezvy, jaká by byla na místě. Vzato kolem a kolem, v okamžiku, kdy Calidad dohráli, jsem byl natolik spokojen, že bych mohl bez špetky lítosti odejít, a v něco takového jsem před začátkem ani v nejmenším nedoufal. Klobouk dolů!

Naplněn uspokojením z vystoupení Calidad jsem bez větších problémů přečkal celkem krátkou zvučící pauzu a tou dobou už zdravě zvědavý vyčkával, co předvede kapela číslo dvě, tedy Pražáci Bajonet. Těžko říct, jestli to bylo dost mizerným zvukem, díky němuž se všechny nástroje slily v dokonale neidentifikovatelný rachot, nebo snad pochybnou kvalitou hudby samotné (ano, thrash nemám rád, tak na to berte ohled), ale tohle mě nebavilo ani chvíli. Neříkám, že se za celou dobu vystoupení nenašly zajímavé momenty, ale bylo jich zoufale málo a v tom povšechném lomozu úspěšně zanikly. Korunu tomu nasadil zpěvák, kterého bych, soudě podle hlasového projevu, zařadil spíš pod hlavičku black metalu. Podtrženo sečteno, pár zajímavých (rozuměj melodicky definovatelných) riffů a energický zpěvákův projev nemohly celou tu mizérii zachránit. I přes to všechno ale Bajonet požívali po většinu svého vystoupení vcelku slušné odezvy publika, takže je možná chyba jen na mém přijímači. Ale spíš ne…

Nevalné dojmy z koncertu se nejlépe hodnotí u piva a přesně z toho důvodu jsem zamířil ztrestat další půllitr lahodné jedenáctky. Družná debata se slečnou fotografkou se ale protáhla do takové míry, že jsme do Chmelnického sálu zavítali až v okamžiku, kdy hlavní hvězda večera – čeští thrashoví veteráni Unborn – odehrála takřka polovinu svého setu. A jak jsem se tak soustředěně snažil načerpat alespoň nějaké dojmy, začalo mi docházet, že jsem se pozdním příchodem možná o dost připravil. Navzdory mému, zde již několikrát proklamovanému vztahu k thrashi, se mi tohle začalo pozdávat čím dál tím víc. Těžko říct, který prvek to měl na svědomí, ale patrně to byla kombinace všech – obstojný zvuk, bavící se kapela a songy, které člověka nenudily, prostě kvalitní a profesionální show se vším všudy… Pomyslnou třešničkou na dortu a především prvotním impulzem celé akce byl však křest nové řadovky z dílny Unborn, honosící se jménem “Six Ways of Suffering”. Pro tuto příležitost si kapela pozvala na pódium hudebního publicistu Petra Korála, který se ujal slova a učinil tak s očividnou úctou ke kapele i žánru, čímž celé události velmi vkusně dodal na lesku. Sotva ale lahev šampaňského zmizela někde mezi publikem, kapela navázala na to, co předváděla v první půli a v žádném směru z nasazené úrovně neslevila. Až do samého konce jsem tak byl svědkem našlapané, zábavné a hlavně sympaticky upřímné show, za což patří pánům můj dík.

V následujících minutách se jasně projevilo, na koho přišla valná většina publika, neboť dav stihl do začátku vystoupení Vibrathörr povážlivě prořídnout – ne však natolik, aby to nějak fatálně poznamenalo atmosféru v klubu. Vibrathörr spustili a já našpicoval uši, protože právě od téhle kapely jsem si před začátkem akce sliboval nejvíc. Ať jsem ale poslouchal sebevíc, něco nesedělo. Nevím, jestli to bylo použitím na death metal dost atypických kytar (Telecaster a LesPaul?!), na můj vkus trochu přehnaným projevem frontmana nebo něčím úplně jiným, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je něco špatně. Z úporného hloubání nad původem toho pocitu mě vytrhla až humorná vložka, o kterou se postarala jakási neznámá, zato však notně opilá slečna, která se vyškrábala na pódium a jala se obletovat muzikanty. Ani ne po dvou skladbách se mohl celý sál kochat pohledem na obnaženou horní polovinu její tělesné schránky a sofistikované taneční kreace. Jak jsem si nemohl nevšimnout, valná většina postávajícího obecenstva s potutelným výrazem ve tváři odhadovala, co se bude dít dál. Událo se jediné – milá exhibicionistka totálně rozbourala celé vystoupení, a to nejen obrazně, neboť se při neúspěšném pokusu obejmout bubeníka zřítila na jeho bicí soupravu. To už ale nevydržel neznámý dobrodinec/kazišuk, který ji celkem nesmlouvavě přehodil přes rameno, a odstranil z pódia. Aby se neřeklo, ještě se jí při té deportaci povedlo zamotat do kabelů a na pár minut tak umlčet jednu z kytar. Kdo umí, umí…

Když se všechno jakž takž vrátilo do původních kolejí, začal jsem se opět věnovat kapele a tomu, co produkuje. Hledání příčin podivných pocitů z vlastní hudby jsem vzdal, místo toho jsem ale začal věnovat trochu víc pozornosti jednomu z kytaristů, jestli mě paměť neklame, tak Tonymu. Od začátku jsem si říkal, že ho odněkud znám, a vskutku – uvízl mi v paměti už na březnovém koncertu jeho domovské kapely Asynthetic. Živelný projev, který předváděl tenkrát, mě zaujal i na našem druhém setkání. Je skutečně sympatické, s jakým zápalem se pohybuje po pódiu. Energie a optimismus z něj přímo sršely, a když k tomu přičtu ještě brilantní práci s kytarou, v mých očích naprosto zastínil zbytek kapely. Úctyhodný výkon na někoho, kdo je v kapele jen velmi krátce a odehrál s ní zatím jen tři koncerty včetně…

S obdobným myšlenkovým konstruktem v hlavě jsem se nechal ukolébat zbytkem setu Vibrathörr, po jeho konci se jen rozloučil a zamířil k domovu, kam jsem si z Exitu odnesl několik dojmů. Především pak možná trochu opětovné zjištění, že nad českou scénou není radno lámat hůl, ani když se nejedná o několik notoricky známých jmen, která jsou schopna zabodovat i ve světových měřítcích. Důkazem tohoto potenciálu budiž Calidad, kteří u mě ten večer vyhráli na plné čáře a na kterých od té doby spočívá moje bedlivá pozornost. Jsem totiž skutečně zvědavý, kam se tahle nadějná skupina pohne v budoucnu. Jestli svůj potenciál zúročí, můžu s předstihem tvrdit, že si to nenechám ujít. Můj dík patří samozřejmě i Unborn, a to nejen za uspořádání celé akce, ale především za píli a upřímné nadšení, se kterými dělají to co dělají, a dělají to dobře. Poučení na závěr? Snad jen že není na škodu občas zajít na pár neznámých kapel, je dost dobře možné, že člověk objeví klenot…