Archiv štítku: CAN

Kanada

Jigsaw (2017)

Jigsaw (2017)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2017
Žánr: horor

Originální název: Jigsaw
Český název: Jigsaw

Režie: Michael Spierig, Peter Spierig
Hrají: Matt Passmore, Callum Keith Rennie, Hannah Emily Anderson, Laura Vandervoort, Tobin Bell

Hrací doba: 91 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(V recenzi budou spoilery!)

Je hodně hororových sérií, které se mohou pyšnit vysokým počtem dílů. Většina z nich ovšem jednotlivé filmy sbírá již od osmdesátých či dokonce sedmdesátých let. Nicméně „Saw“ je relativně nová záležitost a na svých sedm dílů se dostalo strašně rychle. Aspoň trochu srovnatelné zrychlení vykázal snad jen „Pach krve“ se svými šesti díly za deset let, ale „Saw“ s kadencí sedmi bijáků za sedm roků vypadá jako rekordman.

Po „Saw 3D“ z roku 2010 však vodopád nových zvrácených her ustal a série zdánlivě došla ke svému konci. Byť značně otevřenému, což mi přišlo docela zvláštní zrovna u „Saw“, u nějž šíleně zamotané scénáristické kličky, totální převracení již viděného a schopnost vykřesat nové linky ze zdánlivě slepých příběhových uliček patří k hlavním poznávacím znamením. Nicméně bylo jasné, že jednou se „Saw“ vrátí, protože už jde o příliš velkou značku na to, aby ji producenti nechali jen tak ležet ladem.

K očekávanému vzkříšení nakonec došlo letos. Ve hře byl sice i kompletní reboot série, od něhož by se začalo opět nanovo, ale nakonec došlo na klasický osmý díl. I když je to takové navázání stylem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. „Jigsaw“ je totiž naoko osmý díl série, ale na předchozí události navazuje tak vágně, až vlastně skoro vůbec. Z minulých dílů si nový film z hlediska příběhu bere pouze to, že před x lety řádil skládačkový vrah, jehož důmyslné pasti připravily o život spoustu lidí. Nyní se rozjede nová hra a zdánlivě to vypadá, jako kdyby vstal John Kramer z mrtvých a opět začal konat své (mistrovské?) dílo.

V reálu tedy „Jigsaw“ uvádí do hry úplně nové postavy a staré s výjimkou samotného Kramera / Jigsawa nijak neřeší. Ten se sice nějakým způsobem klasicky vrací, i když zemřel už ve trojce, ale to by nemělo být žádné velké překvapení, když se objevil v každé části, přestože je už nadpoloviční počet dílů po smrti. Horší je, že „Jigsaw“ se nijak nesnaží dovysvětlit události „Saw 3D“, takže se divák vůbec nedozví, jak dopadli detektiv Mark Hoffman a doktor Lawrence Gordon. Ignorace předešlého dílu (dílů) mlátí do očí tím spíš, že ačkoliv byla Hoffmanova totožnost jakožto Jigsawova pomocníka odhalena a policie o něm věděla, v nejnovějším pokračování jej nikdo nepodezřívá a nikoho ani náznakem nenapadne, že by mohl mít nějakou spojitost s aktuálními vraždami. O jeho reálném osudu (smrti?) se totiž podle mě nemohl dozvědět nikdo vyjma přímo zúčastněných.

Jak vidno, s tímhle se scénáristé moc nemazali, spíš se na to tak trochu vysrali, rozjeli pokračování s novými postavami a samozřejmě si nechali dokořán otevřená vrata pro další bijáky, na něž, předpokládám, dřív nebo později dojde (ale spíš dřív, hádal bych). Vlastně je to vychcané řešení, protože s restartem série by museli najít nového Jigsawa, za což by je fandové sežrali, anebo opět obsadit Tobina Bella a riskovat, že za chvíli bude muset odstoupit, protože, co si budeme povídat, herci už je 75 let. Takhle ale můžou v klidu frčet dál (rádoby „odznova“) a původního Jigsawa furt dokola vracet ve flashbacích, dokud toho herec bude schopen.

Jigsaw (2017)

Vtipné na tom je, že z hlediska stylu nebo přístupu se „Jigsaw“ nikam neposunul a opět recykluje již viděné, což se ovšem dalo čekat a snad jen blázen by k tomu přistupoval s očekáváním nějakého svěžího přístupu ze strany tvůrců. Jedeme tedy v zaběhnutých kolejích – parta lidí ve velké promyšlené hlavní pasti, s níž se paralelně odehrává dějová linka / vyšetřování. Na konci přijde velký zvrat, s nímž se to celé převrátí naruby do naprosto „nečekané“ podoby.

Uvozovky jsou tentokrát na místě. Mnohé díly „Saw“ svým pověstným finálním twistem (ostatně jeden z trademarků série) skutečně dokázaly překvapit. Jenže pokud máte všech předchozích sedm kousků nakoukaných (a přišlo by mi na hlavu, kdyby na osmý díl hororové série chodil do kina někdo, kdo ty předešlé vůbec nezná), „Jigsaw“ už vás nepřekvapí. Vesměs jen opakuje zavedené vzorce, a pokud u sledování nevypnete mozek a jen trochu se zamyslíte, určitě vše potřebné dokážete rozklíčovat již v předstihu. Alespoň tedy mně se povedlo všechna šokující odhalení (kdo je vrah, výser s časovými linkami) vytušit dlouhé minuty předtím, než je naservíruje sám snímek.

Jigsaw (2017)

Jednou z důležitých (ne-li tou nejdůležitější) součástí každého „Saw“ filmu jsou samozřejmě i pasti. Ty jsou bezesporu opět bolestivé, ale prudce originální asi ne a s nějakou zásadní, kterou by si člověk v rámci série skutečně zapamatoval, jsem jaksi neviděl. Moc jsem navíc nepochopil, jak přesně měl fungovat obrovský trychtýř s motorkou. Zrní / noha možná měly určité kouzlo, podobně i brokovnice, byť její pointa byla od začátku nanejvýš průhledná, ale v tomhle ohledu mi „Jigsaw“ stále připadá spíš jako průměrnější kousek ze všech osmi. Na druhou stranu, gore efekt s „rozlaserovanou“ hlavou v samém závěru snímku byl parádní a patřil k těm nejzajímavějším v sérii.

Vzato kolem a kolem pokračuje „Jigsaw“ v zajetých mantinelech  a nese se v podobném duchu jako několik předchozích dílů. Což je nakonec přesně to, co jsem od filmu čekal. Fandové série budou nejspíš spokojeni; kdo „Saw“ doteď nedocenil, osmička jej rozhodně nepřesvědčí. V rámci celé série je „Jigsaw“ průměr, podobně jako jsou v rámci série průměrné i samotné pasti. O něco lepší než třeba čtyřka, která stále zůstává nejslabším dílem, ale určitě ne tak dobrý jako třeba šestka, trojka nebo dvojka, o jedničce ani nemluvě. Na druhou stranu, vyloženě sračkový a nekoukatelný není žádný díl „Saw“ (což se u mnohých takto dlouhých a i legendárnějších hororových sérií tvrdit nedá), přičemž „Jigsaw“ tuhle bilanci neporušuje. Pohodový standard.

Jigsaw (2017)


Blade Runner 2049 (2017)

Blade Runner 2049 (2017)

Země: USA / Velká Británie / Kanada
Rok vydání: 2017
Žánr: sci-fi

Originální název: Blade Runner 2049
Český název: Blade Runner 2049

Režie: Denis Villeneuve
Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks

Hrací doba: 163 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Navazovat na takový klenot, jakým původní „Blade Runner“ z roku 1982 bezesporu je, zavání pořádnou troufalostí, tím spíš když se tak děje po celých 35 letech od uvedení (teď už) jedničky. „Blade Runner 2049“ rozhodně patřil k nejočekávanějším velkým filmům letošního roku a rozhodně vzbuzoval obrovskou zvědavost. A ruku v ruce s ní i skepsi a obavy. Nebudeme si nic nalhávat – otázky, zdali vůbec lze natočit odpovídající pokračování „Blade Runnera“, tím spíš v dnešní době, kdy se blockbustery ani nesnaží zakrývat svou jednoduchost a hru na efekt, jsme si museli pokládat snad všichni, když jsme do kina šli.

(Na základě upozornění od čtenářské obce dáváme na vědomí, že recenze může obsahovat eventuální spoilery.)

Nicméně i navzdory tomu, že jsem nečekal příliš, abych posléze nebyl příliš zklamán, musím s jistou úlevou uznat, že „Blade Runner 2049“ nakonec není tak špatný nebo hloupý, jak jsem se v předstihu obával. Záměrně jsem recenzi nepsal ihned po zhlédnutí a nechal druhému dílu několik dní, aby se rozležel v hlavě a abych si mohl rozmyslet, jestli a případně nakolik se mi to, co jsem viděl, vlastně líbilo. A po téhle anabázi jsem dospěl k závěru, že líbilo.

Na „Blade Runner 2049“ je znát, že byl tvořen s velkou úctou a respektem k originálu, což je tuším v pořádku. V mnohém se nový film svým předchůdcem inspiruje a odkazuje na něj, ale naštěstí to nikdy nedosáhne míry, kdy by to vadilo. Tím pádem určité narážky působí spíše jako pomrkávání na znalce, což je spíš příjemné. Pokud jste někde četli, že nepotřebujete vidět originál, věřte tomu, že je to hovadina, protože bez znalosti „Blade Runnera“ lze jen těžko docenit všechny souvislosti a návaznosti.

Hodně si cením, že si „Blade Runner 2049“ dokázal alespoň v určité míře zachovat podobnou poetiku a že se nebál navázat i v pomalu rozvíjeném vyprávění s trpělivě budovanou atmosférou, což jde tak nějak naproti současnému trendu velkých filmů, kdy se na plátně neustále musí dít a něco musí bouchat, aby se moderní divák nenudil. Těm, jimž takový přístup vyhovuje, asi „Blade Runner 2049“ po chuti nebude, obzvlášť se svou odvážnou stopáží necelých tří hodin.

Ke cti tvůrcům slouží, že jsem se ani po takovouhle dobu nenudil. Obdobně rád pochválím opětovně úžasný vizuál a jeho propojení s akustickou stránkou. Některé scény jsou výtvarně nádherné, zejména pasáž v ruinách zalitých oranžovým oparem, skládka, mlžný začátek na farmě a rovněž záběry z velkoměsta – hlavně když sněží – dýchají hustou atmosférou. Někdy dokáže silný dojem vzbudit i sama zvuková stránka, a to s takovou měrou, že není příliš filmů, u nichž bych si to takhle uvědomoval.

Blade Runner 2049

Na druhou stranu, „Blade Runner 2049“ je určitě víc jednoznačný a polopatický. Rovněž se snaží tvářit chytře, ale tam, kde původní snímek mnohé otázky ani nevyslovil, a přesto je pozorný divák čtoucí mezi řádky cítil, nový film je více doslovný. Což asi souvisí i s dobou a jejími nároky. Nicméně uznávám, že by asi bylo hloupé chtít, aby film z roku 2017 po všech směrech vypadal jako film z roku 1982. A kdyby to tak bylo, stejně bychom se všichni zlobili a obviňovali „Blade Runner 2049“ z plagiátorství.

Určitým zklamáním je pro mě i příběh. Zatímco zápletka původního „Blade Runnera“ se zpočátku tvářila banálně, aby se následně rozlétla do vícera směrů a krásně se zamotala, „Blade Runner 2049“ je přesným opakem. Zpočátku vypadá záměrně zmateně a nechává diváka v nejistotě, aby nakonec došel k nepříliš omračujícímu vyústění. Jako plus snad lze označit jen to, že se scénář nevydal tou úplně tou úplně nejjednodušší cestou, díky čemuž ve finále zpochybní skutečný význam hlavního hrdiny pro stěžejní události. Aspoň něco.

Blade Runner 2049

Do výsledku mi vůbec nesednul ani Jared Leto, jenž se ujal role nového tvůrce replikantů. Naneštěstí přehrává, až to hezké není, takže jediné štěstí, že i v takhle vysokého stopáži nedostal zas tolik prostoru, ačkoliv může plakát napovídat, že bude patřit k nejdůležitějším postavám. A co se plakátu (jen tak mimochodem – docela slabého) týče, je škoda, že „Blade Runner 2049“ dává tak moc na odiv přítomnost Harrisona Forda, tedy představitele hlavního hrdiny z „Blade Runnera“. Takhle je totiž jasné, že film nevyhnutelně směřuje k setkání aktuální ústřední postavy s Deckardem z jedničky, a v jistém momentě už jde jen o vyčkávání, kdy k tomu dojde. Kdyby byla Fordova přítomnost zamlčena a ve snímku se objevil nečekaně (což by se dalo, když třeba na zápletku bylo před premiérou regulérní informační embargo), bylo by to nádherné eso v rukávu a mělo by větší účinek. Takhle se film díky úlitbě marketingovému démonu připravil o jednu z možností jak překvapit.

Blade Runner 2049

Jádro příběhu možná neomráčí, ale naštěstí potěší alespoň jisté dílčí nápady a detaily futuristického světa – v čele s rozkošnou digitální manželkou. Erotická scéna s ní je slušně bizarní, až je škoda, že zůstalo jen u předehry a že se tvůrci neodvážili na plátně ukázat i sex. Ale to je jeden příklad z mnoha. Vcelku příjemně nakonec překvapil i Ryan Gosling v hlavní roli, který mě nejenže nesral, ale dokonce i dokázal poměrně přesvědčivým způsobem ztvárnit policejního replikanta, v němž pod maskou kamenného ksichtu bublají pochybnosti rostoucí s postupným odhalovaným pravdy.

Vzato kolem a kolem ve mně „Blade Runner 2049“ nakonec zanechal pozitivní dojem, což dokázal i navzdory tomu, že během promítání v kině hned dvakrát (!) vypadnul proud. Snad netřeba dodávat, jak moc jde atmosféra do prdele, když vám v tom udělají dvě neplánované čtvrthodinové přestávky. Každopádně to za vidění na velkém plátně stojí a rozhodně tomu bude slušet i další zhlédnutí. Už teď jsem ale ochoten prohlásit, že „Blade Runner 2049“ dopadl lépe, než jsem čekal, a nakonec se jedná o poměrně důstojné pokračování. A to je myslím víc, než v co jsme se odvažovali doufat.

Blade Runner 2049


Neige et noirceur – Verglapolis

Neige et noirceur - Verglapolis

Země: Kanada
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: Dusktone / Les productions hérétiques

Tracklist:
01. Le monde est une forêt noire
02. L’hiver de force
03. Nordet / Les premières neiges
04. Pluie verglaçante et brouillard de glace
05. Énergie noire
06. Ruines électriques

Hrací doba: 46:04

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Neige et noirceur je už nějaký ten rok stálicí blackmetalové scény a jako takovou ji snad není radno nějak zevrubně představovat. Ostatně ani v našich recenzích není tahle kanadská formace nováčkem – jestli si dobře vzpomínám, nyní načínám už čtvrtou kritiku týkající se Neige et noirceur

Ta předešlá vyšla v loňském roce u příležitosti vydání alba „Les ténèbres modernes“, k němuž jsem si vypracoval trochu rozporuplný vztah. Zpočátku mě nahrávka úplně nebavila a příliš mi nebylo po chuti, že namísto další dávky mrazivého zimního black metalu přišel příklon k válečnému black metalu. Na druhou stranu, s jistým odstupem jsem si nakonec v desce jisté zalíbení přece jenom našel a objevil řádku povedených momentů. Stále však platí, že „Les ténèbres modernes“ ani zdaleka nepovažuji za vrcholné dílo Neige et noirceur.

Do letošního počinu „Verglapolis“ jsem se tím pádem příliš nehrnul. Obzvlášť když atmosféra obálky mi evokovala spíš „Les ténèbres modernes“ než nálady alb jako „La seigneurie des loups“, „Hymnes de la montagne noire“ či „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“. Nakonec musím uznat – a vlastně rád – že tentokrát byly obavy liché. Ani „Verglapolis“ sice nemohu zařadit k tomu nejlepšímu, co kdy pod hlavičkou Neige et noirceur vyšlo, ale zklamán rozhodně neodcházím. Neříkám, že jsem z počinu nadšen, ale spokojenost vládne, poněvadž jsem od „Verglapolis“ dostal to, co chci od Neige et noirceur slyšet.

Lze z poslední věty předchozího odstavce vyvozovat, že se tedy opětovně jedná o mrazivý black metal? Částečně možná ano, ale spíš než o styl mi jde o atmosféru. A v tomto ohledu „Verglapolis“ rozhodně nestrádá. Novinka je patřičně syrová a chladná, jak se na album Neige et noirceur sluší a patří. Vždyť také především právě díky tomuhle jsem s „Verglapolis“ spokojen. Ne vždy je ale takového pocitu dosahováno skrze black metalu. Ten zde – samozřejmě! – přítomen je, nikoliv však výhradně.

Snad není nutno nějak zásadně připomínat, že tváří Neige et noirceur je víc – vyjma black metalu si Zifond dlouhodobě pohrává i s minimalistickým ambientem, ale kromě toho se „Verglapolis“ místy nebojí hrábnout až někam k dronu. Důležité je, že i formálně odlišné žánry v tomto případě směřují ke společnému cíli a v podání Neige et noirceur si jsou náladově nablízku, což je samozřejmě jenom dobře. Ve výsledku je tedy téměř „jedno“, v jakém stylu se „Verglapolis“ zrovna papírově pohybuje, když jako celek nahrávka působí kompaktně a uceleně.

Neige et noirceur

Jako obvykle – a to jak v případě tvorby skupiny, tak i obecně u věcí zaměřených takto jednostranně na atmosférickou stránku – nemá příliš cenu zabývat se jednotlivými skladbami, bavit se o vrcholech, zapamatovatelných momentech nebo cokoliv dalšího na ten způsob. Abych řekl pravdu, tak u „Verglapolis“ vlastně ani jednotlivé položky tracklistu příliš nerozlišuji. Kdyby měla celá deska pouze jedinou stopu o délce 46 minut, nezměnilo by se pro mě nic, protože takhle to stejně vnímám. Mohl bych vypíchnout třeba „Pluie verglaçante et brouillard de glace“, ale proč bych to dělal, když stejně nemá smysl si kompozice pouštět jednotlivě… Nakonec to ani není nic, v čem by „Verglapolis“ bylo v rámci diskografie Neige et noirceur specifické, to je vlastně standard. Ale za zopakování to stojí, abychom věděli, že je vše na svém místě.

Vzato kolem a kolem mi „Verglapolis“ nepřijde jako nějaký zásadní přírůstek do rodiny nahrávek Neige et noirceur, natožpak do žánru obecně. Nicméně o vybroušenou originalitu či prošlapávání nových stezek u tohoto kanadského projektu nikdy nešlo – a ruku na srdce, vlastně ani netoužím něco takového od Neige et noirceur poslouchat. Chci to syrově, že i sushi může závidět, a mrazivě, až z toho člověk pomalu dostane omrzliny, a jebat, že co do black metalu jde v konečném důsledku o docela konvenční hraní. A tento požadavek „Verglapolis“ naplňuje s přehledem, ačkoliv nijak nepopírám, že třeba takové „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“ (abych nešel ještě hlouběji do minulosti) je o kus působivější.

Tak či onak, příznivci specifické quebecké scény a kapel jako Forteresse, Sorcier des glaces, Csejthe, Sombres forêts či Délétère by „Verglapolis“ rozhodně neměli minout. Ale to říkám jen tak z povinnosti, poněvadž předpokládám, že takoví již nahrávku dávno slyšeli.

Neige et noirceur


Show of Bedlam – Transfiguration

Show of Bedlam - Transfiguration

Země: Kanada
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 12.5.2017
Label: PRC Music / Dawnbreed Records / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Black Lotus
02. Tælus
03. Transfiguration
04. Hall of Mirrors
05. Lamentations
06. Easter Water
07. L’appel du vide

Hrací doba: 43:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Show of Bedlam mi až donedávna byli vcelku neznámým pojmem, ačkoliv již mají na kontě dekádu fungování. A to jejich jméno zachytit šlo, poněvadž prvním vydaným nosičem kapely bylo splitko se samotnými Jucifer, což je hodně známé jméno na sludgovém poli. Minul jsem i debutovou desku „Roont“ z roku 2012 a skupinu zaznamenal až v letošním roce v souvislosti s vydáním druhé dlouhohrající placky „Transfiguration“.

Oukej, nebudu hrát machra. „Transfiguration“ jsem zachytil pouze v souvislosti s tím, že se na redakčním emailu objevila promo kopie na recenzi. Což o to, ponížených žádostí o recenze nám chodí tolik, až to začíná být docela nechutné, takže aby si člověk něco z té hromady vyzobnul, musí to být zajímavé na první pohled. Show of Bedlam mě zaujali obálkou své novinky i příslibem avantgardního doomu. Ani nemluvě o skutečnosti, že dotyčný email přišel od Sentient Ruin Laboratories, jejichž vkusu jsem se již za těch pár let naučil docela věřit. Letmý poslech ukázek rovněž dopadl uspokojivě, tudíž jsem se na „Transfiguration“ vrhnul s očekáváním kurevsky hutného bahna, které se nebojí i zaexperimentovat.

Úvodní skladba „Blue Lotus“ nahrávku rozehrává nanejvýš slibně. Požadavek kurevského bahna budiž naplněn, poněvadž Show of Bedlam to drhnou hrubě až běda. Zaujal mě začátek songu, jehož ohavnost mi dala vzpomenout na působivý arcihnus „Ordo ad chao“, přestože žánrově se Show of Bedlam a Mayhem pohybují docela jinde. V neposlední řadě pak musím řádně nacenit vokál Pauliny Richards. Ta nevříská jako raněné zvíře v posledním tažení, jak by leckdo od načrtnutého žánru mohl očekávat, namísto toho vládne táhlým čistým zpěvem. I když… pojmenování „čistý“ by mohlo evokovat nějaké vysokotónové zpívánky, což má také daleko do pravdy. Paulina je uhrančivá jak ďábel, její přednes do hudebního kontextu sedí přímo skvěle, a když na to přijde, tak ano, i ona dokáže přitlačit na pilu.

Jediným negativem tak zůstává, že nějaké velké experimenty nebo hrátky s avantgardními tendencemi se jaksi nekonají. V závěru „Blue Lotus“ se sice vyskytne nějaké to hlučení – však také ne náhodou jde o jednu z vrcholných pasáží celého „Transfiguration“ – ale abych byl upřímný, očekával jsem trochu víc. Show of Bedlam se totiž představují jakožto formace, jež to umí vzít za hutný konec a „zabahnit“ jak blázen, nicméně jakékoliv výstupky nad základní rámec sludge / doom metalu se odehrávají spíš v rovině náznaků. A ty nejsou ani zdaleka tak zásadní, aby se dalo hovořit o nějakém experimentu či avantgardě.

Show of Bedlam

Situaci bohužel nevylepšují ani následující skladby. „Tælus“, „Hall of Mirrors“ a „Easter Water“ jsou samozřejmě tryzny jak hovado, riffy drtí s takovou silou, až to skoro bolí, Paulina stále výtečná. Mezihry „Transfiguration“, „Lamentations“ a „L’appel du vide“ také neruší (ještě aby, když druhé dvě jmenované mají jen dvacet respektive čtyřicet vteřin). Všechno tedy zní stejně v pohodě jako v případě „Blue Lotus“, přesto se zanedlouho začne projevovat hlavní neduh desky, jímž je přílišná jednotvárnost materiálu. Pozdější songy nejsou vůbec špatné a samy o sobě obstát dokážou, byť se všechny pohybují někde okolo deseti minut (zhruba). Jenže když se člověk snaží vstřebat celý počin jakožto celek, dostavuje se stereotyp, který protrhne jen občasná výraznější pasáž s povedeným riffem (nebo jiným prvkem).

A to mi bohužel nestačí k tomu, abych mohl „Transfiguration“ nějak zásadně vychvalovat. Schopnosti totiž Show of Bedlam nesporně mají a v základě hrají fakt dobře, ale cítím, že jejich potenciál je mnohem vyšší a že by to zvládli ještě lépe, než jak na svém druhém albu předvádějí. Opravdu by dle mého skromného názoru pomohlo, kdyby se Američané odvázali a víckrát zkusili zabejčit s hlukem, jako se tomu děje v závěrečné pasáži „Blue Lotus“, protože takhle to působí jako přílišná sázka na jistotu. Jakkoliv kvalitně odehraná.


Zaraza – Spasms of Rebirth

Zaraza - Spasms of Rebirth

Země: Kanada / Ekvádor
Žánr: industrial / doom metal
Datum vydání: 28.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Church of Gravity
02. Maskwearer
03. Imti Raymi
04. Blood.ov.Psychiatrists
05. Roadkill to You
06. Wulkan

Hrací doba: 38:21

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Zaraza není příliš známou formací, alespoň mně to tak přijde. Kapela vznikla již před drahně lety a sama sebe nazývá pionýry experimentálního sludge / doom metalu, ale já osobně jsem tohle jméno až donedávna vůbec neznal a nikdy dříve jsem nezaznamenal, že by někdo jako oni měl mít nějaký vliv na rozvoj jakékoliv (sub)scény nebo že by inspiroval množství dalších skupin k tvorbě podobně laděné hudby. Kdo ví… možná jsem jen špatně koukal a skutečně ignoroval nějaký kult, možná jde jen o přeceňování sebe sama ve styl „hraju dlouho = jsem legenda“. Ale to ať posoudí někdo jiný, kdo v tom má dostatečný přehled.

Já mohu posloužit jen snůškou suchých objektivních faktů, dle nichž začala historie Zaraza již v raných devadesátých letech. Skupina fungovala až do roku 2006, kdy se rozpadla, nicméně za tohle poměrně dlouhé časové období stačila vydat pouhé dvě dlouhohrající desky – „Slavic Blasphemy“ (1997) a „No Paradise to Lose“ (2003). Obnova činnosti přišla v roce 2015. Kromě toho se Zaraza v mezičase přetvořila z kanadské formace na mezinárodní projekt na dlouhou vzdálenost mezi Kanadou a Ekvádorem. Co je ale nejdůležitější, reunion letos vyústil ve třetí řadové album, jehož název zní „Spasms of Rebirth“. A musím říct, že čistě na jeho základě mě Zaraza o své (domnělé?) legendárnosti tedy nepřesvědčila.

Na první poslech vlastně „Spasms of Rebirth“ nezní nezajímavě. Posluchače přivítá hutný odlidštěný industriálně metalový sound v pomalém drásavém tempu. Docela z toho smrdí Godflesh, ale nakonec proč ne, taková hudební forma mi smysl dává a poskytuje slibné pole pro vytvoření dostatečně ohavné a snad i působivé nahrávky.

Jenže se tak neděje. Zaraza totiž všech šest skladeb na „Spasms of Rebirth“ pojali natolik podobně, až skoro stejně. Chladný kovový zvuk, táhlé doomové riffy, hutná baskytara, blátivé vokály a vždy zcela totožné tempo. K tomu přidejte, že každá píseň stojí vesměs na jednom motivu, který se omílá furt a furt dokola. Což není zrovna slast, když vezmeme v úvahu, že nejkratší song má pět a půl minuty a ten nejdelší osm a půl minuty. Výsledkem je strašná jednotvárnost, z níž pramení i jeden z největších zabijáků dobrého poslechu – nuda.

„Spasms of Rebirth“ mi tím pádem přijde jako dosti ubíjející album, ale ne v tom potenciálně dobrém slova smyslu, kdy se myslí negativistické emoce pramenící z hudebního obsahu, nýbrž skutečně nuda. Ani jedna ze šesti přítomných písniček mě nedokázala výrazněji zaujmout, utkvět v paměti, neřkuli něco předat. A taková konstelace mi nedává příliš prostoru pro jakoukoliv shovívavost při hodnocení. Ta nahrávka je prostě strašně slabá, nezáživná, těžkopádná, mdlá, únavná, až stařecky unavená. Prostě o ničem.

Ze zvědavosti jsem ještě vyzkoušel letmo poslechnout oba staré počiny Zaraza a na první pokus mi oba přišly výrazně lepší než „Spasms of Rebirth“. Na „Slavic Blasphemy“ jsem našel fajnový oldschoolový industrial občas podpořený kytarou, „No Paradise to Lose“ na mě působilo tak na půli cesty mezi debutem a letošním počinem, akorát kompozičně a kvalitativně mnohem zajímavější než „Spasms of Rebirth“. Tím spíš se nabízí otázka, nakolik byl návrat Zaraza smysluplný, když, jak se zdá, dvojice na svou starší tvorbu nedokázala navázat důstojně. Ale když nic jiného, alespoň jsem díky tomu jméno skupiny zaregistroval, což nemusí být k zahození, jelikož ty staré věci se tváří, že za podrobnější průzkum stát budou. Samotnému „Spasms of Rebirth“ však nemá smysl věnovat pozornost.


Mind Mold – Mind Mold

Mind Mold - Mind Mold

Země: USA
Žánr: black / sludge / post-hardcore
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Whimpering Plague
02. Antipath
03. Opyl
04. Visceral Inhumation
05. Nyx

Hrací doba: 20:59

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nové a nadějné kapely zkusím vždycky rád a to je i důvod, proč jsem svou pozornost upřel na těleso s názvem Mind Mold. Tohle trio z kanadské Alberty ovšem nepatří k úplným zelenáčům, poněvadž v sestavě nalezneme jednoho současného a jednoho bývalého člena grindové kapely Wake. V rámci Mind Mold se ovšem pustili do docela jiného žánru…

Muzika Mind Mold totiž byla do světa vypuštěna s nálepkou avantgardního black / doom metalu, k němuž se občas přidává i adjektivum disonantní. Při srovnávání se zaběhnutými formacemi padají jména jako Gorguts, Deathspell Omega (obě zazněla v recenzi jednoho velkého média), Neurosis, Red Harvest, Blut aus Nord, Godflesh, Swans (tyto ze strany labelu) a další. O významu těchto skupin snad není třeba hovořit, stejně jako o očekávání při takovém srovnávání.

Realita je ale dle mého sluchu trošku jinde. Black metal oukej, ten beru, protože jeho vlivy na eponymním ípku ke slyšení zcela jistě jsou. Disonantní dejme tomu také, jelikož nějaké „zachaosené“ riffy není problém najít. Nicméně mi přijde poněkud neuvážené tvrdit, že jakmile si někdo s kytarou trochu „zachaosí“, okamžitě to zní jako Deathspell Omega. Trochu problém mám s označením doom metal, jehož prvky na „Mind Mold“ moc neslyším. Bohužel mi přijde, že jakmile se nějaká hudba odehrává v pomalejším tempu, okamžitě se tomu dává nálepka doom metalu, přestože je to stejně unáhlené jako přirovnávání veškeré disonance k Deathspell Omega.

Každopádně, aktuálně nám z toho vychází, že Mind Mold hrají cosi jako black metal a že nejsou žádní rychlíci, jejichž hudba by kupředu upalovala jak zběsilá. To vesměs sedí, ale o čistokrevný black metal se nejedná. Nebál bych se k tomu přidat další žánry jako sludge či dokonce post-hardcore. S takovýmhle portfoliem už se pomalu dostáváme do míst, v nichž si v dnešní době hoví velké množství různých kapel. Proti tomu v zásadě nic, ale jedna důležitá otázka by nás pálit měla – jsou Mind Mold natolik dobří, aby z tohoto davu dokázali vystoupit?

Eponymní minialbum své kvality bezesporu má, je zahrané na nemalé úrovni a při jeho poslechu nemáte pocit, jako kdyby vám někdo znásilňoval ucho umělým dildem potřeným tou nejpálivější chilli omáčkou. Tedy jinak řečeno: „Mind Mold“ se poslouchá úplně v pohodě. Trochu větší zádrhel nastane v momentě, kdy posluchač začne vyžadovat nějakou přidanou hodnotu, cosi navíc než jen „poslouchá se to v pohodě“. Zde už toho totiž Kanaďané nedokážou příliš nabídnout. Za technickou úroveň a za suverénní přehled, s nímž je to celé zahrané, se dokázali bez větších problémů vyškrábnout lehce nad průměrnou hranici. Ale poté jim už došel dech. Zasekli se v prvním základním táboře, odkud na vrcholek hory znamenající geniální desku nemají šanci ani dohlédnout.

„Mind Mold“ patří přesně k těm nahrávkám, jimž toho po formální stránce nemáte příliš co vytknout, přesto na vás působí poněkud nevýrazně. Muzika sice zní hutně, přesto nedokáže strhnout a získat si před posluchačem odpovídající respekt, jejž by daná žánrová kombinace v ideálním případě mít měla. Je to prostě takové… když to hraje, není důvodu to vypínat, ale zároveň nemáte žádný zásadní důvod si to vůbec pouštět.

Jak vidno, muzika Mind Mold mě nijak zvlášť nezaujala. Už nyní vím, že se tohle EP zařadí k těm nepříliš nápadným počinům letošního roku, na něž si za nějakou dobu už ani nevzpomenu. Do poslechu případné budoucí tvorby skupiny se na základě téhle zkušenosti zrovna nepohrnu.


Mongol – Warrior Spirit

Mongol - Warrior Spirit

Země: Kanada
Žánr: folk metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: selfreleased

Hrací doba: 18:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Folk metal je žánr, s nímž by si měli zahrávat jen otrlí lidé se silným žaludkem. Nikdy totiž nevíte, na co právě narazíte. To samozřejmě nevíte nikdy, ale u folk metalu je daleko větší pravděpodobnost, že pokud potkáte špatnou kapelu, bude daleko horší než špatné kapely v jiných žánrech. Možná už tušíte, kam mířím. A pokud ne, tak vám napovím – Mongol se rozhodně neřadí k těm kapelám, jež byste našli v opačném spektru, než o kterém jsem psal.

Lecčemu napoví už to, že ke třem skladbám „Warrior Spirit“ je přiloženo asi desetinásobné množství ve Photoshopu až přespříliš upravených fotografií plných polonahých či v kožené zbroji oblečených chlapů s „hrozivými“ výrazy snažících se vypadat jako z hlubin temného středověku. A nejen v tomto ohledu, ale takřka ve všech by se Mongol dal označit za prototyp kapely vezoucí se na dnešní módní folkové vlně, která zdánlivě nemá konce. Jedinou předností jejich letošního épéčka tak zůstává fakt, že se na něm nacházejí jen tři kusy.

Nechápejte mě ale špatně. Mongol nejsou tak špatní, jak by z předchozích řádků mohlo vyznít. Když jsem si pouštěl část „River Child“, abych se rozhodl, zda jsem ochoten zajít tak daleko, že nahrávku zrecenzuji, neměl jsem žádné zlé tušení. Ani po prvním poslechu jsem ještě svého výběru příliš nelitoval, ačkoli jsem začal mít určité pochybnosti. Pak stačil už jen jeden dva další poslechy, abych si uvědomil, jak neuvěřitelně neinovativně, obyčejně, povrchně a líbivě to všechno zní. Když si k tomu přičtete místy až powermetalové riffy a sborové halekání, z něhož jsem se nejspíš měl posadit na zadek, umíte si asi představit, že cesta za hledáním zajímavých momentů se v tomto bodě stává úmornou. Přesto jsem z tohoto boje vyšel alespoň na jedné frontě ne zcela poražen. Na „Warrior Spirit“ jsou totiž skutečně okamžiky, které nepůsobí zas tak otravně a nudně. Bohužel jsou jen tři, v každé skladbě po jednom – v první a poslední několikavteřinové použití banja a ve druhé také pouze několikavteřinový moment, který je čistě folkový. Jejich zajímavost se však omezuje na kontext jinak naprosto nevýrazného alba, kdy už si vystačíte prakticky s čímkoli, co vám pomůže vydržet ještě několik dalších poslechů.

Ve výsledku se jedná o naprosto šedivý průměr, jenž možná není po hudební ani produkční stránce zas tak příšerný, ale je natolik nudný, že občasné výpadky pozornosti, kdy bezmyšlenkovitě civíte do zdi, jsou vítaným zpestřením.


It (1990)

It (1990)

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: It
Český název: To

Rok vydání: 1990
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tim Curry, Richard Thomas, Tim Reid, Harry Anderson, Annette O’Toole, Dennis Christopher, John Ritter, Jonathan Brandis, Brandon Crane, Adam Faraizl, Emily Perkins, Seth Green, Marlon Taylor, Ben Heller

Hrací doba: 192 min

Odkazy:

Zdroj fotek: IMDb.com

Na konci března letošního roku byla do éteru vypuštěna dvě a půl minuty dlouhá ukázka k novému zpracování románu „To“ od Stephena Kinga. Trailer strhl nový rekord v počtu zhlédnutí za prvních 24 hodin od zveřejnění (který jen tak pro zajímavost do té doby drželo „Rychle a zběsile 8“). Z toho plyne, že o filmovou verzi téhle knihy zájem je. Snímek, respektive tedy jeho úvodní část (ze dvou), do kin dorazí v první polovině září (konkrétně do těch českých – devátého), pokračování pak bude následovat příští rok. Nepůjde však o první pokus převedení románu do pohyblivých obrázků. Dnes si povíme o prvním televizním zpracování vzniknuvším čtyři roky po vydání předlohy.

Asi není třeba polemizovat o tom, že Stephen King je sakra dobrý spisovatel, jenž má na kontě hromadu výborných knih. Ale „To“ je podle mě v něčem speciální a ze všech jeho děl, která jsem četl, si jej cením úplně nejvýš. Více jak tisícistránková bichle nabízí mnohovrstevnatý propracovaný příběh o zlé entitě, jež žije v kanalizaci pod městem Derry a v periodických cyklech se probouzí, bere na sebe podobu klauna a vraždí děti, a o tom, jak se jí dvakrát postaví sedm přátel – jednou v dětství a podruhé v dospělosti. Jedná se o majstrštyk i na Kingovy poměry a upřímně si nevzpomínám, že bych kdy četl horor s takhle rozsáhlou mytologií a tolika rozvětvenými příběhovými liniemi.

To všechno nyní říkám především z toho důvodu, že převést takovéhle dílo do filmu musí být kurevsky velká výzva. Stephen King je možná skvělý autor, ale na filmová zpracování svých knih má prostě pech a jen málo z nich je skutečně dobrých (a s tím málem, co jich z hlediska diváka dobrých je, většinou zas není spokojen on sám). Natočit Kingovy věci je oříšek a v případě „To“ to dle mého platí dvojnásob.

„To“ z roku 1990 patří k těm Kingovým adaptacím, které byly natočeny jako televizní minisérie. Zatímco nadcházející snímek, o němž byla řeč na začátku, zaštiťuje velké filmové studio, což je na něm vidět už jen z prvních ukázek (což ještě nemusí implikovat kvalitu, to je jasné), tohle staré zpracování… je na něm vidět, že jde o televizní produkci, a je na něm vidět i to stáří. To málo triků, co se objeví, je dost špatné a třeba závěr celého tříhodinového snímku (v Čechách byl v televizi uveden rozseknutý na dvě části) je díky tomu brutálně směšný. S tímto vědomím je nutno se na „To“ koukat.

Přesto se „To“ snaží pojmout knihu aspoň trochu důstojně. Snaží, ale nedaří se mu to úplně přesvědčivě. Navzdory své délce sice film ubíhá poměrně rychle a především první půlka je poměrně slušná, ale nějakou atmosféru to bohužel nemá, a že by se u toho člověk aspoň trochu bál nebo si kousal nehty napětím… to fakt ne, ani omylem. Nikoliv špatné triky, ale právě neschopnost vtisknout filmu jakoukoliv atmosféru nebo jakékoliv atributy, jimiž by dobrý hororový počin oplývat měl, sráží „To“ citelně dolů. A to je ve výsledku horší než značné osekání a zestručnění celého rozsáhlého příběhu, s čímž člověk tak nějak počítá, protože celou knihu na plátno převést nejde, obzvlášť takovouhle knihu. Jen tak mimochodem, nijak nepřekvapí, že tvůrci z předlohy vynechali ty nejvypečenější věci, asi nejúchylnější postavu, sexuální podtext v mnoha pasážích nebo rasistické projevy vůči černochovi ze sedmičlenné party.

It (1990)

Pár kladů ale „To“ má. Už jsem zmínil, že navzdory všem negativům snímek ubíhá docela příjemně a není problém ty tři hodiny vydržet. Také se mi líbilo obsazení a vesměs všichni mi typově seděli ke svým knižním předlohám. A to platí dokonce i o dětských hercích, kteří jsou asi uvěřitelnější než jejich dospělí nástupci. Což je docela potěšující, když jim patří velká část snímku. A to říkám jako někdo, koho děcka ve filmech většinou serou. Nicméně to nejlepší na celé záležitosti je samotné To respektive jeho podoba klauna Pennywise. Ten je opravdu povedený, jeho představitel Tim Curry si roli užívá, hraje jako o závod, táhne film dopředu a hlavně v momentech, kdy se přepne z klauna do zlo-klauna a předvede tlamu plnou ostrých zubů, vypadá vážně ďábelsky.

It (1990)

I navzdory jistým dílčím kladům „To“ rozhodně nepatří k nejlepším Kingovým adaptacím, viděl jsem však i horší. Je jasné, že s knihou se film absolutně nedá srovnávat, to je úplně jiná liga, a jste-li jejími fanoušky, na tenhle televizní kousek se moc nevyplatí koukat. Jakožto ztvárnění jednoho z nejlepších knižních hororů totiž nefunguje. A když se na to budete snažit koukat jako na samostatný snímek bez literárního kontextu, nedostanete víc než pomalejší (i když stále koukatelný) starý televizní horůrek. Inu, snad nová verze dopadne lépe – doufám v to, ale příliš tomu nevěřím.


Deadpool (2016)

Deadpool (2016)

Země: USA / Kanada
Žánr: akční / komedie

Rok vydání: 2016
Režie: Tim Miller
Hrají: Ryan Reynolds, Morena Baccarin, Ed Skrein, Gina Carano

Hrací doba: 108 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FoxMovies.com

Ne, že by se filmy podle komiksů netočily už dřív – všichni zasvěcení si jistě vzpomenou na x bijáků z 90. let – ale do mainstreamu se tyhle záležitosti dostaly až v novém tisíciletí. Série „X-Men“ nastartovala obrovský trend, který dodnes nepřestal a generuje stamilióny až miliardy v kinosálech. Není divu, že se jednotlivá produkční studia předhánějí a sekají jednu filmovou Marvelovku a DCčko za druhou. Jenže stalo se, co se stát muselo – vyčerpání, šablonovitost. Z komiksovek se velmi rychle stala bezduchá přehlídka CGI.

S takovou bylo víc než načase, aby se konečně objevil snímek, který to klišé zkusí nabourat – vždyť v komiksech lze takových postav nalézt dost a dost. Volba Deadpoola nebyla špatná, ten se k tomu hodí, i když znalci vědí, že to není největší komiksový drsňák (tenhle titul má přece Lobo!), jak si myslí omladina zblbnutá masivní marketingovou kampaní filmu.

Marketing… zrovna ten byl u „Deadpoola“ skutečně vymakaný, dobře si vzpomínám, že těsně před premiérou šlo o jednu z nejočekávanějších událostí internetové komunity. Dlouho jsem neviděl, že by se nějakému filmu povedlo lidi v takovém měřítku takhle mocně „nahajpovat“. Zároveň ale byla propagace hlavním úrazem snímku, protože slibovala něco, čím „Deadpool“ prostě není. Možná, že mám po sledování zvrhlých trashových hororů a nazisploitation vypalováků trochu posunutou laťku, ale takhle si super drsnou a nekorektní podívanou fakt nepředstavuju, sorry.

„Deadpool“ se sice snaží, místy opravdu ano. Ale možná až moc. Potřeba udělat z každé věty ultra vtipnou hlášku je po chvilce spíše otravná. Domnělá nekorektnost spočívá pouze v tom, že se tu nachází o něco větší množství nadávek, než je v blockbusterech běžné. Nějakých krvavějších záběrů je minimum, nic zas tak hrozného jsem tam neviděl. Snaha udělat trochu jiný komiksový film ztroskotala na tom, že je tato příliš očividná a křečovitá. A nakonec ji stejně shazuje vrstvení hollywoodského klišé především v druhé polovině filmu.

A přitom začátek začíná slibně… opravdu slibně. Už úvodní titulky jsou suprové. Jak se ale posléze ukázalo, zasmál jsem se u nich víc než po celý zbytek bijáku. Nicméně následná akční scéna na dálnici je taky povedená, jenže potom… Jakmile začnou první flashbacky a dovysvětlování příběhu, jde to jaksi do prdele. Jakmile se objeví Deadpool bez masky, dostavuje se regulérní nuda, místy až trapnost, a snaha přehrávajícího Ryana Reynoldse být za každou cenu cool až za roh se ohromně míjí účinkem. V celkovém ladění snímku do ztřeštěné nahláškované taškařice navíc absolutně nesedí temnější pasáž s mučením, kdy se v laboratoři snaží z hlavní postavy vyrobit mutanta, která tam vypadá jak pěst na oko.

Deadpool (2016)

Paradoxní je, že „Deadpool“ se tak hodně snažil tvářit, že bude docela jiný komiksový film, až je vlastně skoro stejně bezpohlavní jako většina ostatních komiksovek, od nichž jej odlišují jen nadávky, nefungující pubertální humor a jedna upižlaná ruka. Ale v jádru je to pořád mainstreamovka, akorát se na ni mohlo jít až od 15 let. Stačí to k tomu, aby si „Deadpool“ zasloužil nálepku, jakou má? Podle mě nikoliv.

A v negativech lze pokračovat. Finále, jež by mělo být vyvrcholením filmu, na mě nijak zvlášť nezapůsobilo a vzhledem k podobě předchozích minut mi připadalo zbytečně megalomanské… což jen potvrzuje, že „Deadpool“ od běžných komiksovek zas tak vzdálen není. Nijak zvlášť se mi nelíbil ani hlavní záporák v podání Eda Skreina, který je takový bezkrevný, bez charismatu. Sice je to nesympatická držka, ale pořád nevýrazná.

Deadpool (2016)

Abych nebyl přespříliš negativní, tak nepopírám, že pár vtipů povedených je, především když se střílí do vlastních řad („It’s almost like the studio couldn’t afford another X-Man“). Z toho počtu momentů, které byly zamýšleny jako vtipné, jde sice jen o zlomek, ale pár hlášek dobrých je. Stejně tak na obranu snímku musím říct, že do jeho podoby kecali producenti. Právě oni prosadili, aby byl většinu filmu Ryanu Reynoldsovi vidět obličej, protože se báli nechat hlavní hvězdu celou dobu schovanou pod maskou. O natočení se hodně zasadil právě Reynolds, jemuž klidně věřím, že je fanda komiksu, a pokud by měl volnou ruku, třeba by výsledek víc odpovídal tomu, co bylo slibováno, ale na kdyby se bohužel nehraje.

„Deadpool“ se přesto setkal s obrovským úspěchem – byl mezi deseti nejvýdělečnějšími počiny loňského roku, nejvýdělečnější R-kový film všech dob, nejvýdělečnější kousek z „X-Men“ univerza… reklamní kampaň zjevně zafungovala. Osobně ale nechápu, proč je film tak vynášen do nebes a zcela zbytečně přeceňován, proč se z něj dělá něco, čím ve skutečnosti není. Já jsem tedy nedostal to, co jsem očekával a chtěl dostat, takže za mě je to velké zklamání. Ale když nic jiného, alespoň „Deadpool“ ukázal, že diváci mají zájem o trochu jinou komiksovou podívanou. A tím spíš je škoda, že ji „Deadpool“ navzdory snaze neposkytuje. Nicméně doufám, že po komerčním úspěchu jedničky budou mít tvůrci u již připravované dvojky (v kinech už v červnu 2018 – aneb kujme železo, dokud je žhavé) volnější ruce, pak by to mohlo dopadnout uspokojivěji.

Deadpool (2016)


Le pacte des loups (2001)

Bratrstvo vlků - Hon na bestii

Země: Francie / Kanada
Žánr: dobrodužný / akční

Český název: Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Rok vydání: 2001
Režie: Christophe Gans
Hrají: Samuel Le Bihan, Mark Dacascos, Vincent Cassel, Émilie Dequenne, Jérémie Renier

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Francouzi občas natáčejí takové pseudo-historické akční výplachy. „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ (podtitul byl docela zbytečně přidán jen v lokální distribuci) přesně do téhle sorty spadá. Bylo by naivní od toho čekat nějakou intelektuální zábavu, protože ta zjevně ani nebyla cílem. Přesto se jedná o docela pohodovou výpravnou kravinku, v podstatě takové akční dobrodrůžo odehrávající se v minulosti. Naoko se sice snaží tvářit seriózně a nějaké komediální vsuvky nebo kruťácké hlášky tu nejsou, ale vidět v „Bratrstvu vlků“ něco hlubšího by bylo nerozumné a vlastně i nežádoucí. V takovém případě by vám to totiž připadalo jako nebetyčná hovadina.

Pomalu nejzajímavější je historické pozadí, na němž „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ staví. Předmětem zájmu je totiž Gévaudanská bestie, což bylo zvíře (anebo zvířata?), které v 60. letech 18. století v jedné provincii jižní Francie zabilo několik desítek lidí a další desítky zranilo. Přesný počet obětí není znám, ale některé odhady hovoří i přes sto hlav. Stejně tak není známo, co za tvora má celé krveprolití na svědomí, teorie se různí a mluví o všem od smečky vlků až po z Afriky dovezeného lva. Jednu z těchto teorií si samozřejmě přisvojilo i „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale k téhle základní lince přimíchá hromadu dalších věcí, aby to bylo pořádné vzrůšo

V kraji řádí Bestie, počet mrtvých narůstá a nedaří zatím se ji ulovit. Na místo přijíždí frajer Grégoire de Fronsac z Paříže i se svým indiánským kámošem Manim, což jsou samozřejmě největší arci-borci, jimž máte fandit. Grégoire ovšem není lovec, spíše vědec, takže to celé jen pozoruje z dálky a ještě u toho stíhá balit místní roštěnku. Indián předvádí kung-fu mlátičky, jakmile k tomu dostane sebemenší záminku. Navrch nechybí ani nějaké politické čachry, které nakonec tvoří gró celého rozuzlení příběhu, takže o tom nebudu příliš mluvit, pokud se chci držet pravidla, abych při psaní o filmech nevyzrazoval pointu, kdyby se na to chtěl někdo náhodou podívat. A to platí i pro záležitosti, jako je tato…

Na rovinu, „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ je ve skutečnosti jen efektní výplach na jedno podívání. Je to docela jednoduchý film postavený na atraktivním tématu a pěkném vizuálním kabátku, ale v rámci nenáročné zábavy je to vcelku pohodovka. Na rozdíl od mnohé jiné mainstreamové produkce neurážející – pokud tedy přežijete skutečnost, že indián při soubojích skáče pomalu jak Jackie Chan, a přivřete oči nad několika hloupějšími momenty. To když už něco, tak mě spíš iritovaly nepříliš dobré digitální triky, mnohem lepší by bylo, kdyby se ve filmu nesnažili Bestii ukázat celou v nějakém tom souboji.

Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Tím chci říct, že „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ rozhodně není bezchybné. Nicméně při sledování o tom není moc čas uvažovat, protože Frantíci sypou jednu stylovou akci za druhou, tempo je vysoké, bitek je po celém filmu dost, navrch se na to dobře kouká – výprava je suprová, postavy sympatické a holky pěkné. A to vlastně bohatě stačí k tomu, aby se člověk nenudil, lépe řečeno dokonce nestíhal nudit, když má náladu na nenáročnou podívanou.