Archiv štítku: CAN

Kanada

Saw VI (2009)

Saw VI

Země: Kanada / USA / Velká Británie / Austrálie
Žánr: horor

Originální název: Saw VI

Rok vydání: 2009
Režie: Kevin Greutert
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Peter Outerbridge, Mark Rolston, Betsy Russell, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Se čtvrtým a pátým dílem se série „Saw“ propadla na své dno. Před šestkou se nabízela logická otázka – skutečně se jednalo o dno, anebo se svět zvrácených her o přežití může propadnout ještě níže?

I šestý díl si s sebou samozřejmě nese stigma událostí z dřívějších snímků. U určitých filmových sérií vůbec nevadí, když některý díl vynecháte, nijak zvlášť nebo dokonce vůbec nijak na sebe nenavazují; jindy je znalost starších dílů výhodou. U „Saw“ je tato znalost nezbytná, protože jakmile byste jedinou část vynechali, pak byste při sledování neměli ánung, co a proč se tam vlastně děje. Samozřejmě i šestka je plná flashbacků, přesto mi přijde, že se v tom vrtání v minulosti nevyžívá tolik jako její dva přímí předchůdci.

Přesto se i v „Saw VI“ objeví nové skutečnosti, které celý zamotaný děj táhnoucí se už šestý film posunou o kousek dál. Především odhalí jednu zásadní informaci, a sice že se na všech hrách podílelo ještě víc lidí, než se doposud zdálo, a dokonce že se jedná o osobu, u níž to dle starších snímků vcelku jasně vypadalo, že o zajímavém koníčku Jigsawa nevěděla nic bližšího. S přivřenýma očima se to asi dá obhájit v rámci toho, že se celá série snaží držet diváka v nejistotě (ponechme nyní stranou, nakolik jsou v tom konkrétní díly úspěšné). Podobné je to i s oživením postavy, jež sice nebyla explicitně zabita na kameru, nicméně minule vcelku jasně vyplynulo, že zemřela. No, ať si každý rozhodne, nakolik ho to bude srát, ale myslím, že v celé sérii už bylo tolik za vlasy přitažených zvratů, že se to vsákne.

Zvlášť, když ve finále je „Saw VI“ pořád lepší než „Saw V“ nebo „Saw IV“. Předně se v šestce povedlo zase jednou vymyslet zajímavou a propracovanou hru. Začáteční past (jen tak mimochodem, všimněte si, že jsou zde vždy dva druhy nástrah – skutečně jednotlivé pasti, které jsou ve filmech jen na ozdobu, aby bylo víc obětí, a rozmáchlejší propracované hry, okolo nichž se ten film vždy točí) je trochu rozpačitá a nepříliš dobře zpracovaná. A tím nemyslím technické zpracování uvnitř snímku, ale spíš že scéna mohla být natočena lépe, protože takhle je trochu nechtěně vtipná.

Ta hlavní hra, o níž v „Saw VI“ jde a která se odehrává paralelně s dalším rozplétáním obecné dějové linky (naštěstí to už je tentokrát poskládáno časově přehledně), je ale poměrně povedená. Pasti jsou opětovně kvalitně choré a ošklivé, budoucí vývoj není tak průhledný jako třeba v „Saw V“ a v neposlední řadě je tentokrát dobrá pointa. Musím říct, že takové vyústění hry jsem opravdu nečekal, překvapilo mě a jedná se o jedno z těch lepších zakončení v celé sérii.

Pouze mě trochu irituje jedna věc. Ve hře se opětovně nacházejí lidé (a tentokrát jich je poměrně dost), kteří tam jsou prostě jen na umření, nemohou se svou situací nic udělat (nehrají, v žargonu počítačových her to jsou NPC) a vždy některý z nich zemřít musí. To, nemůžu si pomoct, podle mě jde proti předkládanému poselství Jigsawových her (tedy naučit někoho vážit si života a tak dále, to už známe). Dokážu „Saw“ sežrat tu myšlenku, že se má takto někdo poučit skrze vlastní bolest a poškození sebe sama, ale nějak mi neleze pod fousy (a to doslova – půl roku jsem si držku neholil, haha), že je hráč nucen leckdy i přímo zabíjet ostatní. Na obranu „Saw VI“ však musím, že zdaleka nejde o první díl, jenž s tím má problém, tenhle logický nedostatek už byl vlastně i v původním „Saw: Hra o přežití“.

Saw VI“

Jistě, pořád se nejedná o nic, u čeho byste se skutečně báli a kousali si nehty, v tomhle slova smyslu „Saw VI“ a snad ani „Saw“ obecně hororem není. Nelze ale šestce upřít, že je místy docela napínavá. Na rozdíl od některých jiných se jedná o relativně důstojné pokračování patřící k tomu slušnějšímu z pozdějších (od dvojky dál) dílů. Originál však stále zůstává jenom jeden, to je samozřejmé.


Saw V (2008)

Saw V

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: Saw V

Rok vydání: 2008
Režie: David Hackl
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Scott Patterson, Mark Rolston

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Po třech dílech pod taktovkou Darrena Lynna Bousmana převzal sérii „Saw“ nový režisér. Byť si dosavadní rejža střihnul alespoň dohled nad úvodní pastičkou a jinak realizační tým od čtyřky zůstal, bylo už načase, aby „Saw“ dostalo novou krev – v kontextu tématu výjimečně myšleno obrazně. Respektive tedy alespoň dostat alespoň možnost, aby došlo k nějakému oživení. Povedlo se to?

Pětka samozřejmě nemá jiné možnosti než pokračovat v linii nastavené předchozími dvěma částmi a pitvat se v minulosti, protože jinak už by to přestalo dávat smysl úplně (už takhle logika nejpozději od „Saw IV“ stojí na docela chatrných nohách). Čtyřka totiž svému následovníkovi nechala dost nedořešených osudů a linek, s nimiž se tím pádem „Saw V“ musí vypořádat. Co do časové osy se série v podstatě nepohnula již od „Saw III“, pětka se pořád vrtá v již proběhnuvších událostech a čím dál tím více zauzlovává a překrucuje minulost. Ostatně by ani neměla jinou možnost, i pokud by čtyřka skončila uzavřeněji, když hlavní hvězda Jigsaw je už nějakou dobu kaput.

Tím jsem chtěl říct, že „Saw V“ nemělo úplně nejlehčí výchozí pozici. Což ale není omluva. Pětka je sice o kousek lepší než čtyřka, ale pořád se nejedná o nijak kvalitní film. Napětí se takřka úplně vytratilo a tentokrát to není žádná velká sláva ani co do pastí. Nepočítáme-li úvodní kyvadélko a finální skleněnou rakev, pořádná hra o přežití se zde nachází pouze jedna, obsahuje celkem čtyři po sobě jdoucí pasti a je v ní zavřeno pět lidí. Horší je, že tato působí poněkud samoúčelně a z povinnosti, jen aby tu něco bylo, protože divák od „Saw“ očekává, že tu někdo zdechne nějakým (leckdy pseudo-)rafinovaným způsobem.

Gró „Saw V“ je v něčem jiném, a sice v řešení postav (vesměs hlavně dvou), které přežily čtyřku, a jejich dalšího počínání. To by nemuselo být nutně špatně, ale je to celé trochu mdlé. Obzvlášť díky tomu, že identitu Jigsawova učedníka a nástupce prozradil již závěr „Saw IV“ (a kdybyste to náhodou zapomněli, oficiální canc českého distributora vám to pro jistotu vykecá), takže divák ví, kdo je kdo, a dlouhé minuty sleduje, než to zjistí i borec ve filmu. To je samozřejmě prokládáno množstvím dalších flashbacků zas a znovu převracejících události, které byly zdánlivě pevně dané v minulých částech, přičemž se v tomto vrací až k prvnímu „Saw: Hra o přežití“ respektive ještě před něj. V tomhle už je děj brutálně chaotický, je to guláš, jenž přes sebe bez ostychu skládá minulost a současnost, mění již dané. Člověk aby si u sledování pomalu vedle kreslil časovou osu a nanášel na ni všechny události, aby se v tom aspoň trochu vyznal.

Saw V

Aby toho nebylo málo, tak nástupce Jigsawa je strašně nesympatická držka a charismatu Tobina Bella nesahá ani po kotníky. Ale není se čeho strachovat, Bell si samozřejmě roli Jigsawa opět zopakoval, v čemž mu nebrání ani skutečnost, že je jeho postava už nějakou dobu mrtvá.

V neposlední řadě mi vadila ještě jedna věc. Ať byly předchozí díly jakékoliv, pořád se jim muselo nechat, že ve svých závěrech přinesly nějaké překvapení. Leckdy bylo trochu přitažené za vlasy, ale nemůžu tvrdit, že bych to přesně takhle čekal. Pětka ztratila i tuhle devízu. Způsoby, jakým hry řešit a v čem tkví jejich pointa, jsou nepřekvapivé a lze je uhádnout velice snadno. Překvapivá finální pointa tentokrát úplně chybí, rozuzlení je předem jasné a finální jakoby ochcávka s již zmiňovanou skleněnou rakví je taky okamžitě zřejmá, jakmile divák bednu prvně uvidí.

Saw V

Stejně jako minule a předminule se tedy nelze zbavit pocitu, že měla vzniknout pouze jednička, s hodně přivřenýma očima možná ještě dvojka, ale další části už jsou pouhá křeč a kvalita se propadla hluboko. Ale ta je vedlejší, hlavní je zjevně ekonomická rentabilita série a na tu „Saw“ nestrádá. Sice nevydělává žádné astronomické sumy, ale natáčení jednotlivých dílů je relativně levné a každý vydělá výrazně více, než kolik stál. Tak na viděnou u šestky, pro niž „Saw V“ nechalo svým závěrem dveře dostatečně dokořán otevřené.


Saw IV (2007)

Saw IV

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: Saw IV

Rok vydání: 2007
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Tobin Bell, Lyriq Bent, Costas Mandylor, Scott Patterson, Betsy Russell, Athena Karkanis, Donnie Wahlberg

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

„Saw IV“ velmi úspěšně pokračuje v sestupné tendenci série a opět o kousek překonává své předchůdce – ovšem směrem dolů, v klesající kvalitě. Vůbec nevadí, že Jigsaw už je mrtev, filmu to v ničem nebrání, aby rozehrál další krvavou partii, v níž se to jen hemží smrtícími (doslova) pastmi, do nichž se chytají nijak zvlášť sympatické postavy.

Jedním z velkých problémů „Saw IV“ je, že nepřichází s ničím novým a bojí se posunout celou značku někam dál. Čtyřka vlastně jen vyzobává a řeší postavy z předchozích dílů, které ještě nějakým způsobem nezdechly, včetně těch vedlejších, které se třeba ve dvojce nebo trojce jen mihly na krátkou dobu. No, dokonce v některých případech ukáže i postavy už mrtvé.

A o tom celém vlastně „Saw IV“ je – jen se vrtá v minulosti. Samozřejmě, i zde se odehrává nějaká story, ale i ta je vlastně o tom, jak nějaký starý známý (černý policajt ze dvojky) hledá staré známé (hlavního hrdinu dvojky, který je stále mezi živými). K tomu film přihazuje i několik nových postav, které vám jsou ovšem úplně volné, protože vám je dění na obrazovce nijak nepředstaví, sleduje je jen tak mimochodem a v konečném důsledku to jsou jenom další ovce na porážku, aby měla z koho téct krev.

Největší průser však není v tom, že se „Saw IV“ snaží uzavřít dosud neuzavřené a nevyjasněné osudy lidí, které si divák pamatuje už z minula. Horší je, že se čtyřka vrtá i v ději a časových liniích starších dílů. Z druhého jmenovaného pohledu zamíchá především s trojkou.

Díky tomu všemu už čtyřka působí značně překombinovaně a vykonstruovaně. Takový pocit člověk mohl mít už dřív, ale „Saw IV“ je v tomto ohledu zdaleka nejhorší. Ostatně je to vidět i na tom, že když se do obligátní finální pointy zamíchají události trojky, tak to celé zpočátku vůbec nedává smysl a divák musí strávit tak dvě minuty dumáním, v jakém časovém sledu se to všechno (myšleno události nejen aktuálního dílu, ale i „Saw III“) odehrálo. Jinými slovy řečeno, už je to celé poskládáno až moc divoce a logika se odebrala do věčných lovišť. Nehledě na skutečnost, že opětovně se celá skládačka / hra poskládá do zamýšleného obrazu jen díky náhodě, protože je tu příliš mnoho proměnných a hlavní hráč má absolutní volnost, takže kdyby se choval jen trochu jinak, záměr by nevyšel. Jasně, hru v tom filmu vymýšlel zjevně zdatný manipulátor, ale ne jasnovidec; už je prostě problém to fimařům sežrat bez zdvihnutého obočí.

Tím spíš je ještě smutnější, že velký kus pointy lze docela v pohodě odhadnout, protože vám k tomu film dá hned v několika momentech nepochopitelné vodítko, a protože už značka upadla do jakéhosi stereotypu a šablonovitosti. Se znalostí předchozích dílů už tedy rádoby šokující pointa zas tak překvapivá není­… a nutno dodat, že znalost předchozích dílů je nutná, jinak se ve čtyřce už vůbec nevyznáte. Navíc snad není třeba dodávat, že i tentokrát si tvůrci na konci nechají dokořán otevřené dveře pro další díly.

Saw IV

Aby toho nebylo málo, tak „Saw IV“ nezachraňují ani krvavé scény, které držely nad vodou přímého předchůdce. Ve čtyřce je i to gore slabší – na jeho samoúčelnost už si člověk od dvojky zvykl, ale tentokrát je to takové neinvenční, nepřekvapivé. Ani ty pasti nejsou tak zvrácené jako ve trojce. Jednoduše laťka klesla ve všech myslitelných směrech.

Inu, „Saw IV“ už je regulérní slabota a do této chvíle suverénně nejhorší díl. Jestli dvojka a trojka byly s jistou dávkou tolerance pouze nedůstojnými následovníky první části, čtyřka už odkaz „Saw: Hry o přežití“ vysloveně przní.


Saw III (2006)

Saw III

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: Saw III

Rok vydání: 2006
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Tobin Bell, Shawnee Smith, Angus Macfadyen, Bahar Soomekh, Donnie Wahlberg

Hrací doba: 108 min

Zdroj fotek: IMDb.com

V případě „Saw“ se s natáčením dalších dílů nijak neotálí. Po vydání původního „Saw: Hra o přežití“ začaly další části krvavé skládačky přicházet s železnou pravidelností každým rokem. A léta Páně 2006 byla ve znamení „Saw“ s pořadovým tři. Na něm se sešla takřka totožná sestava jako u dvojky, stejný režisér, naposledy původní scénárista, své role si samozřejmě zopakovaly všechny důležité postavy.

Přesto se „Saw III“ nese v trochu jinačím duchu než „Saw II“, ačkoliv se začíná přesně tam, kde předchozí část skončila. Posléze však rozehraje svůj vlastní příběh respektive vlastně dva menší příběhy. Jeden se točí okolo provizorního nemocničního lůžka, na němž leží sám Jigsaw těsně před zhebnutím (už z dřívějších dílů víme, že má rakovinu). Kolem něj se motá unesená doktorka, jež chrchlajícího záporáka musí udržet naživu, než svou hru skončí jistý Jeff. Na něj tentokrát nečekají žádné pasti, nýbrž zkoušky a rozhodování, jestli má z pastí vysvobodit jiné lidi, kteří jsou nějakým způsobem namočení ve smrti jeho syna.

Zatímco dvojka byla o něco akčnější, trojka se snaží namísto bezduchého vraždění x bezejmenných lidí sledovat osudy několika konkrétních jedinců, kteří toho samozřejmě mají společného víc, než se na první pohled zdá – nebo lépe řečeno než je diváku zpočátku odhaleno. To by se snad obecně vzato dalo považovat za plus… kdyby samotné provedení bylo lepší.

„Saw III“ totiž drží nad vodou a v koukatelných mezích jediná věc – vymyšlené pasti. Některé jsou v tomto díle skutečně choré. Především na otáčivou mašinku není vůbec hezký pohled a kvalitně zvrácená je i kafilerka. V tomto ohledu tvůrcům nápady zjevně nechybí. Nad jednou věcí se však pozastavit dá – leckdy je násilí stupňované do takových obrátek, až by člověk řekl, že namísto vydatného řvaní by dotyční museli dávno omdlít bolestí. Na stranu se v tomhle úplně nevyznám a lékařskou fakultu jsem vážně nevystudoval, takže kdo ví, hádám jen dle selského rozumu.

Trochu horší už je to ale s dějovou linkou. Můžeme porovnat s jedničkou, která je – nutno říct, že jako jediná ze série – etalonem toho, jak by horor jako „Saw“ měl vypadat. Zde s postupným odkrýváním skutečností začínal film dávat čím dál tím mrazivější smysl. Ve trojce zpočátku se jasně nalinkovaný příběh začíná odkrýváním naopak zamotávat a působit překombinovaně.

V základě to není vymyšlené úplně špatně, ale má to jeden háček. „Saw III“ své nitky nerozplétá postupně, spíše rozvíjí dvě zdánlivě nepříliš související a souběžně se odehrávající linky. Namísto závěrečného twistu, který by tomu měl dodat korunu, dojde na konci pouze ke spojení těchto linek a k rozuzlení, při němž se divák konečně dozví, jak to měl všechno Jigsaw vymyšlené a jak se všemi vyjebal i s jednou nohou v hrobě. Jinými slovy, tvůrci měli potřebu všechno důležité nacpat až do finální scény. A aby to stihli dostatečně vysvětlit a divákovi to dávalo smysl, tak se při vyvrcholení všichni zabíjejí jen tak napůl, aby si každý právě umírající ještě stačil vyslechnout, co udělal špatně, případně aby to umírající stačil vypovědět. No, a když tam někdo s prostřeleným krkem musí x minut poslouchat kecy, než může konečně zkapat, působí to trochu přitažené za vlasy. Na druhou stranu je alespoň sympatické, že se (opět) nekončí happyendem, ale tím nejhorším možným způsobem.

Saw III

Mínusů by se ovšem našlo o dost víc. Příliš nepotěší tahání kostlivců ze skříně a vrtání do dějových linek předchozích dílů. Obzvlášť když to působí trochu nadbytečně a jejich vynecháním by se nic moc nestalo. Zbytečně pak vyznívá i začátek filmu, kde se načrtne, co se stalo těsně po konci dvojky, ale jaksi se to zapomene dovyprávět (to se nejspíš záměrně nechalo až do čtyřky); první dvě pasti jsou pro vývoj „Saw III“ vlastně také docela k ničemu. Trochu otravné je mnohdy nelogické chování určitých postav. Mohlo by se zdát, že to je u béček standard, s nímž by se mělo počítat, ale… no, když tak o tom přemýšlím, „Saw III“ už je vlastně regulérní béčko, takže možná to tak má být.

„Saw III“ je opět o něco horší než minule. Srovnávat s jedničkou nemá smysl, to byla úplně jiná liga. Dvojka, když nic jiného, byl popcornový vraždící výplach. Trojka se snaží působit chytřeji, než skutečnosti je. Jakákoliv působivost je ovšem dávno v tahu; chtělo by se říct, že už zbylo hlavně jen násilí, ale na druhou stranu, bez slušných gore scén by v tom filmu zůstala vesměs jen vata. Smutné, že se stále nejedná o dno série.

Saw III


Saw II (2005)

Saw II

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: Saw II

Rok vydání: 2005
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Tobin Bell, Shawnee Smith, Donnie Wahlberg, Erik Knudsen, Franky G, Glenn Plummer

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

První pokračování „Saw“ na sebe nenechalo čekat příliš dlouho a do kin přispěchalo jen rok po uvedení jedničky. Dokonce se na „Saw II“ začínalo pracovat již během premiérového víkendu „Saw: Hra o přežití“. Ze štábu, který stál za předcházející části, nezbyl takřka nikdo. Vrátí se samozřejmě Jigsaw, jenž je pro jeho představitele Tobina Bella životní rolí i navzdory klesající kvalitě jednotlivých dílů, jeho pomocnice (oba v „Saw II“ dostávají výrazně větší prostor) a v neposlední řadě také scénárista Leigh Whannell.

Právě skutečnost, že měl scénář na starosti člověk stojící za první částí i původním krátkometrážním snímkem, dával naději, že dvojka nedopadne průserově, byť na jejím scénáři spolupracoval ještě s tehdy začínajícím Darrenem Lynn Bousmanem, jenž se postaral i o režii. Zajímavostí jen tak mimochodem je, že základ zápletky pochází z hlavy druhého jmenovaného, podle níž chtěl natočit film už delší dobu; až později byla upravena, aby odpovídala prostředí „Saw“.

Očekávání však byla přemrštěná a nepodařilo se je naplnit, poněvadž „Saw II“ trpí typickým syndromem druhých dílů. Snaží se být ve všem větší a lepší, všude přitlačit na pilu. V tomto případě to znamená ještě rozmáchlejší hru, více obětí, více pastí, více násilí. V celé té honbě za ještě drsnější podívanou ale „Saw II“ jaksi potratilo hlavní přednosti svého předchůdce a zapomnělo na to, díky čemu bylo „Saw: Hra o přežití“ tak výborné. Atmosféra zdaleka není tak hustá a sugestivní. Jednička dokázala napnout, divák se o postavy bál, i když postupně začínal zjišťovat, že jejich morální kredit možná nebyl úplně bez chybičky. Ve dvojce je spolu zavřeno mnohem víc lidí, kteří padají jako mouchy a vesměs je vám to docela volné, že někdo zdechnul. Zvlášť když první osoba umře dřív, než vůbec zjistíte, jak se jmenovala. Ono je to jedno, je tam pouze jako panák na odstřel.

Ani jednička nebyla stoprocentně bezchybná a finální zvrat nastolil několik nejasností. Přesto šlo tvrdit, že to bylo dobře vymyšlené. U dvojky už je těch otázek mnohem víc. Celá hra na první pohled působí opět promyšleně, ale když nad tím člověk jen trochu zadumá, zjistí, že tentokrát hraje velkou roli náhoda, kterou sám Jigsaw ovlivnit nemohl. Tím pádem se dojem z jinak pěkně vychcané pointy trochu rozmělňuje, což je rozhodně škoda. V jednom z pozdějších dílů sice Jigsaw hlásá (a shodou okolností zrovna u flashbacku na dvojku), že to není náhoda, nýbrž dobrý odhad lidské psychiky, ale to fakt nesežeru.

Na druhou stranu, i přes jistý příklon k béčkovosti a samoúčelnosti je „Saw 2“ stále koukatelné. Pravda, je to tak na jedno podívání, za víc film asi nestojí, ale když nad tím nebudete příliš přemýšlet a smíříte se s vědomím, že pokračování „Saw: Hra o přežití“ mohlo (a mělo) být důstojnější, a že se nemuselo rýpat do jedničky, dá se to strávit docela v pohodě. Pořád je to poměrně zručně natočené, řemeslně zmáknuté, děj vcelku odsýpá a musí se nechat, že některé pasti jsou povedené. Obzvlášť jáma plná jehel je hodně hnusná, skleněná krabice s břity je rovněž roztomilá a měla by patřit do každé slušné domácnosti.

Saw II

Abychom ale dvojce nekřivdili, mohla dopadnout mnohem hůře. Na svého předchůdce nemá ani zdaleka (což jen tak mimochodem bude hodnocení, které asi budu muset zmínit u každé další části), je to už spíš jen vyvražďovací výplach. Ale koukat respektive podívat se na to dá. Kdyby však zůstalo jen u jedničky, bylo by to lepší, protože „Saw II“ už, řekněme si to na rovinu, silně zavání průměrem.

P. S. Mocný hejt si zaslouží závěrečné titulky. Udělat obstojně vygradovaný závěr s pointou, jež celý snímek převrátí naruby, a vteřinu nato pustit k titulkům gay metalovou kytarovku (tehdy) moderního amerického střihu, to je fakt na pěst, ty vole.


BadBadNotGood – IV

BadBadNotGood - IV

Země: Kanada
Žánr: jazz fusion
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Innovative Leisure

Tracklist:
01. And That, Too
02. Speaking Gently
03. Time Moves Slow
04. Confessions Pt. II
05. Lavender
06. Chompy’s Paradise
07. IV
08. Hyssop of Love
09. Structure No. 3
10. In Your Eyes
11. Cashmere

Hrací doba: 50:33

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když jsem před čtyřmi lety objevil druhé album kanadských BadBadNotGood, rozhodně jsem netušil, do jakých výšin tito „hoši“ záhy vystoupají. Je klidně možné, že je neznáte, ale v zámoří si podle všeho budují solidní fanouškovskou základnu, a to v rámci žánru, který lze (nebo alespoň před několika lety šlo) jen stěží označit za „cool“. Jejich přístup však chtě nechtě musíme označit za novátorský a navíc tak trochu opačný, než je běžné.

Při míchání jazzu s hip-hopem bývalo již od raných 90. let zvykem, že prim hraje hip-hop, nasávající do sebe prvky (a často rovnou celé výstřižky) žánru mnohem staršího. Jenže BadBadNotGood to vzali z druhé strany a v (pseudo)tradiční jazzové sestavě bicí-basa-klávesy si začali pohrávat s hip-hopovými skladbami. Netřeba tajit, že výsledek byl nadmíru zábavný a nápaditý.

S vydobytým renomé se před dvěma roky vydali Kanaďané novou cestou a do svého jazzového základu zkusili pojmout širší než jen hip-hopové vlivy. Třetí album také značí milník, po němž již nelze o BadBadNotGood mluvit jako o kapele hrající (nápadité) cover verze, ale jako o kapele hrající vlastní kompozice. Ovšem něco se tak úplně nepovedlo a „III“ bylo ve výsledku spíše slabším a méně zábavným bratříčkem svých předchůdců, byť ve své nevyrovnanosti skrývalo i některé velice solidní kousky a svou celkovou slabost projevilo až po docela dlouhé době.

„IV“ přichází po dvouleté odmlce, během níž však pánové nijak nelenili. Stihli vypomoci ve skladbách kdekoho a s rapperem Ghostface Killah si rovnou střihli společné album. To vše napovídá, že BadBadNotGood stále mají co říci a navíc pilně pracují na svém projevu. Je však investované úsilí znát na novince?

Podrobnější odpověď na výše zmíněnou otázku si nechám až na úplný závěr recenze (i když moudrým bude zřejmý už při čtení příštího odstavce), a prozatím si tak bude čtenář muset vystačit s politickou odpovědí „ano i ne“. BadBadNotGood rozhodně nezůstali nehybní a ze všech svých „hostovaček“ si odnesli něco málo na své vlastní album – často rovnou nějakého hudebníka. „Čtyřka“ je tak oproti „trojce“ díky tomu rozmanitější a to je dobrá zpráva. Kapela navíc nejen zvala hosty, nýbrž si jednoho ze svých stálých hostů doslova přisvojila – saxofonista Leeland Whitty se tak k mé radosti stal stálým členem, z tria se stalo kvarteto a vše bylo připraveno k tomu, aby skupina vydala svůj první opravdu dospělý počin.

Jenže s příchodem dospělosti došlo i ke ztrátě energie a výsledné kompozice, pokud bych je měl označit jedním slovem, jsou prostě plytké. Slyšet je to hned na úvodních dvou písních. Obě dvě samostatně jsou zajímavé, nabízejí dobré nápady i chytré melodie. Jenže když si pustíte celé album, už někdy kolem třetí skladby nevíte, zda jste jej právě zapnuli, nebo už hraje přes deset minut. A to je ten lepší konec počinu, může totiž být i hůř, a to když ony chytré melodie chybí a výsledek jen tahá za uši, tak jak to jazz někdy dělává, a přitom nepřináší žádný požitek nebo nápaditost.

BadBadNotGood

Mezi skladby, které se jednoznačně povedly, patří například titulní „IV“, z níž mi kazí radost snad jen skutečnost, že jde o tradiční jazzovou skladbu, a se zvukem, s nímž kapela před pár lety přišla, vlastně nemá moc společného. A pak je tu „Structure No. 3“, která jako by naopak vypadla ze starších alb (včetně splašených bicích, nápaditých klávesových výjezdů a absence saxofonu) a na „IV“ tak paradoxně působí bohužel až nepatřičně.

A právě nepatřičnost nás přivádí k hostům, jichž je požehnaně. Vokálně kapele pomohl zpěvák Future Islands, Samuel T. Herring, v naprosto nevzrušujícím ploužáku, Charlotte Day Wilson v jiném a ještě méně vzrušujícím ploužáku a rapper Mick Jenkins ve zcela zaměnitelné hip-hopové skladbě s až komicky špatným refrénem. Jediná opravdu povedená hostovačka je tak ryze instrumentální a má ji na svědomí Colin Stetson, jehož bassaxofon zní výborně jako vždy a kombinace s Whittyho tenorsaxofonem konečně ukazuje BadBadNotGood jako opravdu dobré jazzové skladatele. Nakolik je to jen zásluha hosta, však není jasné.

Už z popisu jednotlivých písní tak musí být jasné, že desku pochválit nemohu, jenže samotné skladby stále nejsou to nejhorší. Samy o sobě totiž pořád nejsou vyloženě špatné (snad kromě těch s hostujícími vokalisty), opravdu nepovedené je album až jako celek. Prostě nefunguje a doposlouchat ho do konce stojí řádné úsilí nebo hodně nepozornosti. Klidně bych vám během přehrávání mohl nahrávku kompletně zpřeházet, zařadit na něj některé kusy dvakrát a jiné vypustit a jsem si celkem jistý, že byste to vůbec nepostřehli. Obávám se, že to je jeden z rysů špatných alb. BadBadNotGood? No, bohužel ano.


Forteresse – Thèmes pour la rébellion

Forteresse - Thèmes pour la rébellion

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.6.2016
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Aube de 1837
02. Spectre de la rébellion
03. Là où nous allons
04. Par la bouche de mes canons
05. Le sang des héros
06. Forêt d’automne
07. Vespérales
08. Le dernier voyage

Hrací doba: 42:47

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Forteresse, jedni z těch nejznámějších představitelů pověstné quebecké líhně black metalu, se v posledních letech poněkud odmlčeli. Kanadská čtveřice se vynořila pouze v roce 2014 na ortodoxně quebeckém splitku, kde objevilo kombo hned čtyř místních kapel (vyjma Forteresse ještě kolegové Monarque, Csejthe a Chasse-galerie), nicméně nové album… prostě bylo relativně dlouho v nedohlednu. Forteresse si vybrali doposud nejdelší přestávku ve své historii, protože od minulého „Crépuscule d’octobre“ uběhlo již pět let. Letošek však dlouhohrající ticho konečně prolomil, poněvadž přinesl celkově pátou řadovou nahrávku kapely s názvem „Thèmes pour la rébellion“.

Hned na začátek musím kvitovat přebal novinky, který je o poznání lepší než posledně. Zrovinka Forteresse měli vždy zajímavé obálky, jejichž styl na mě fungoval. Tím spíš mě minule trochu zklamalo, když si Kanaďané jako artwork vybrali prostě pole; ani nemluvě o tom, že „Crépuscule d’octobre“ mělo na jejich poměry přespříliš barevný obal. „Thèmes pour la rébellion“ sice také nezdobí černobílý výjev a nijak nepopírám, že Forteresse mají z minulosti na kontě mnohem zajímavější kusy, přesto je mi přebal novinky o poznání příjemnější než ten u „Crépuscule d’octobre“.

Něco podobného jako o obalech bych vlastně mohl říct i o hudební náplni „Thèmes pour la rébellion“ – není to špatné, ale minulost Forteresse ve svých útrobách skrývá i mnohonásobně lepší počiny. V jádru Kanaďané samozřejmě pokračují v dávno nastolené cestě. Nevymýšlejí žádné velké experimenty a nadále jsou věrní syrovému black metalu, jemuž není cizí silná atmosféra ani kvalitní mrazivé melodie. Problém „Thèmes pour la rébellion“ je však v tom, že… no, vlastně ve dvou věcech. Na první se dá jednoznačně ukázat, druhá pak pramení z pocitové stránky věci.

Oním hmatatelnějším ukazatelem je zvuk. Jistě existují lidé, pro něž bude i „Thèmes pour la rébellion“ nestravitelné špinavé, ale mně to naopak přijde až příliš čitelné. Staré desky Forteresse byly skutečně ledové i svým soundem – a mimochodem také on měl velkou měrou na svědomí, že ta muzika měla tak silnou atmosféru. V tomhle ohledu si dovolím říct, že novinka vcelku bezpečně navazuje na svého přímého předchůdce „Crépuscule d’octobre“, kde jsem měl rovněž obdobný pocit. Ta primitivní syrovost alb jako „Les hivers de notre époque“ či „Par hauts bois et vastes plaines“ mi jednoduše byla o notný kus bližší.

Další věcí – a možná i v té bude mít své prsty zvuk – pak je, že mě „Thèmes pour la rébellion“ nedokázalo sebrat takovým způsobem, jako se to dařilo těm starým počinů Forteresse. A vůbec to není o tom, že bychom se snad se skupinou hudebně rozešli a mě to přestalo oslovovat. Naopak, ku příležitosti této recenze jsem si první tři alba opětovně oživil a jsou jednoduše skvělá. Jenže takové opojení atmosférou, jako když jsem kdysi poprvé slyšel „Métal noir québécois“, se prostě na „Thèmes pour la rébellion“ nekoná ani zdaleka. A to samozřejmě zamrzí. Klidně si říkejte, že jsem nostalgik, ale zdá se, že právě taková z mého pohledu situace je – unikátní fluidum trojice „Métal noir québécois“, „Les hivers de notre époque“ a „Par hauts bois et vastes plaines“ je již nezopakovatelné a vlastně bych se ani nedivil, pokud by Forteresse už napořád hráli jen ve stínu svého dřívějšího já.

Forteresse

Na druhou stranu, nechci zase „Thèmes pour la rébellion“ křivdit přespříliš, abych nebyl zbytečně nespravedlivý. O špatnou nahrávku se totiž nejedná. Z jistého úhlu pohledu je jejím největším neduhem právě vzpomínka na dřívější tvorbu, a jestli se někdo s Forteresse doposud nesetkal, je možné, že jej letošní počin nadchne. Ať je totiž aktuální album jakékoliv, stále se Kanaďanům nedá upřít, že neztratili svůj cit pro tvorbu výtečných mrazivých melodií, s nimiž se jim i v roce 2016 daří tvořit silné momenty. O tomhle se nijak nepřu – většina skladeb má své chvilky, které za slyšení stojí. Příkladem budiž třeba „Par la bouche de mes canons“ nebo „Forêt d’automne“.

Nutno ovšem dodat, že s nějakým povedeným nápadem dokážou Forteresse přijít ve všech regulérních kusech – tedy myšleno všude vyjma intra „Aube de 1837“ a outra „Le dernier voyage“, která ze základního hudebního pojetí vystupují (takový už úděl předeher a epilogů je). Zpravidla začátky písní bývají relativně obyčejnější, ale jakmile v průběhu začínají nastupovat skvělé melodické vyhrávky, jaké Forteresse jednoduše umí, je to hned o poznání zajímavější. Navzdory množství dobrých pasáží však dojem z „Thèmes pour la rébellion“ není až tak odzbrojující jako kdysi a už vůbec mě to nedokázalo povalit napoprvé, což se dříve dařilo.

Jak vidno, mé pocity z „Thèmes pour la rébellion“ jsou poněkud protichůdné. Jsem si vědom toho, že tu pranýřuju desku, která je vlastně velice dobrá a jednoznačně se pohybuje v nadprůměrných vodách. Kdybych to ovšem nedělal a tvářil se nadšeně, lhal bych sám sobě do kapsy. Je na vás, na jakou stranu se přikloníte. Jak už ale padlo – pokud jste se s Forteresse doposud nesetkali, pak to za slyšení stojí. Rozhodně jsou totiž stále přesvědčivější než třeba další quebečtí souputníci Sorcier des glaces se svým letošním počinem.


Devin Townsend Project – Transcendence

Devin Townsend Project - Transcendence

Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: HevyDevy Records / Inside Out Music

Tracklist:
01. Truth
02. Stormbending
03. Failure
04. Secret Sciences
05. Higher
06. Stars
07. Transcendence
08. Offer Your Light
09. From the Heart
10. Transdermal Celebration [Ween cover]

Hrací doba: 64:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Devin Townsend je prostě a jednoduše k nezastavení. Nevím, jak lépe vystihnout jeho hudební apetit, díky němuž si vysloužil pověst hudebního génia. Od doby, co se tenhle multitalentovaný Kanaďan vrátil v roce 2009 po krátké pauze na scénu pod hlavičkou Devin Townsend Project, překypuje energií, již pravidelně přetváří ve stále nové hudební poutě po vesmírných dálkách progresivního metalu. Což o to, Devin s muzikou nikdy nešetřil, ale přijde mi, že v poslední pětiletce je evidentně při chuti, a své fanoušky tak zásobuje průměrně jedním albem ročně, což není zrovna malá porce. Pokud k tomu přičtu ještě působení v bočním projektu Casualties of Cool, jehož druhá studiovka by měla dle prvních indicií vyjít ještě letos, tak i nezaujatý hudební fanoušek musí uznat, že tohle je úctyhodná bilance.

Avšak není zárukou, že když člověk sází jedno album za druhým, tak všechna z nich stojí pevně na vlastních nohách a jsou opravdu kvalitní. Nebyl by to však Devin Townsend, kdyby si i při takto vysoké kadenci neudržoval svou kvalitativní laťku, díky níž patří mezi přední představitele progresivního metalu aktuálního tisíciletí. Netvrdím, že vše, na co sáhl, je dechberoucí jízda, protože třeba „Ki“, což je první placka pod hlavičkou Devin Townsend Project, je chvályhodné maximálně jako snaha udělat něco jinak. Ovšem rámcově nelze říct, že by vydával prázdné nafouknuté bubliny jen tak ze setrvačnosti. A zaplaťpánbůh to platí i o novince „Transcendence“, jež v diskografii Devin Townsend Project zaujala číslo sedm mezi dlouhohrajícími počiny a po jejímž poslechu jsem si jistý, že má Devin stále co nabídnout a nezačal vyloženě stagnovat.

Stagnace je totiž slovo, jehož jsem se v souvislosti s „Transcendence“ obával ze všeho nejvíc. Od té doby, co Devin našel jakous takous hudební tvář, která jej zjevně baví, což se stalo někdy kolem vydání „Epicloud“, tak následující „Sky Blue“ (první disk dvojalba „Z2“) tuto formu vlastně už jen ladilo a totéž jsem čekal i od letošního zářezu. Přestože jsou z novinky jasně cítit odkazy na vlastní minulost, tak je nutné si říct, že i přesto nezní ani jako „Epicloud“, ani jako „Z2“. Dokonce ani jako něco mezi. Kdybych měl „Transcendence“ přeci jen do kontextu Devinovy tvorby někam zařadit, tak jej vidím někde na hranici mezi poklidným „Ghost“, „Accelerated Evolution“ od Devin Townsend Band a již zmíněným „Epicloud“. Oproti minulejšku přibylo klidnější atmosféry, vyloženě kytarově tvrdých momentů je ke slyšení méně a agresivní Devinův vokál byl dávkován jako šafrán. Naproti tomu dominují klávesy, symfonické aranže a skladby dostaly až teatrální nádech (to sice není nic nového, ale ten feeling nelze ignorovat) a bavíme se tak o nejepičtěji pojaté desce od dob „Deconstruction“.

„Transcendence“ je sice svým vyzněním velkolepější, ale líbivý zevnějšek jej udržuje v mantinelech dosavadních Townsendových nahrávek. Novinka je přehlídkou širokých hudebních ploch a pestrých aranžmá, jež jsou spolu s nástroji smíchány v jednu velkou stěnu, v níž se dlouho objevují nové a nové motivy. O technickou stránku se postaral Townsend jako vždy sám, takže už jen pro úplnost uvedu, že krom něj se na albu podílela již klasická sestava čítající následující jména: Brian Weddell, Ryan van Poederooyen, Dave Young nebo stabilní host Anneke van Giersbergen, již tentokrát doplnila i Ché Aimee DorvalCasualties of Cool.

A jaké tedy „Transcendence“ vlastně je? Jedním slovem velkolepé. Nezastírám, že mám pro Devina Townsenda slabost a pravidelně se na jeho novinkové kolekce těším jak malé děcko, ale i navzdory tomu si věřím, že horší nahrávku na jeho běžné poměry ještě rozeznám. A „Transcendence“ mezi ně zcela určitě nepatří. Po celou hodinu hrací doby přináší charakteristické kytarové motivy, melodie a hlavně spoustu nápadů, díky nimž ani delší kompozice se stopáží kolem osmi minut nepůsobí zbytečně natahovaně.

„Transcendence“ je uvedeno vzletnou „Truth“, což je předělávka skladby z Devinovy sólovky „Infinity“ z roku 1998. Přestože je lehce poupravena, tak jsem s jejím blížícím se koncem očekával automaticky příchod „Christeen“, avšak následuje jedna z největších pecek na celém albu, „Stormbending“. Jedná se o klidnější píseň, ovšem kytara a skvělá Townsendova vokální melodie z ní dělají jeden z předčasných vrcholů. Exploze přichází zejména ve vypjatém závěru, kdy se naplno rozezní refrén této majestátní záležitosti. „Failure“ je co do stavby podobná svému předchůdci, což znamená, že začíná umírněně, ale s blížícím se závěrem se v ní hromadí energie a symfonický odér v závěru ve spojení se skoro až psychedelickým kytarovým sólem spolu překvapivě dobře ladí. Jakkoli jsem si „Failure“ na první poslech neoblíbil, tak s přibývajícími poslechy alba jako celku ji řadím hodně vysoko.

Devin Townsend Project

Pokud jste byli třeba z „Epicloud“ zvyklí na velký prostor pro Anneke u mikrofonu, tak vězte, že v prvních třech skladbách si ji užijete jen na malých plochách a v těch následujících se to moc nezmění. Hlavní vokální otěže převzal do rukou zpět kanadský excentrik, což chválím, protože jakkoli mám Anneke jako zpěvačku rád, tak chci poslouchat Devinova alba s jeho širokým hlasovým rozsahem, který Anneke pouze vkusně podbarvuje a občas se chopí hlavního slova.

A právě díky tomu jsem si oblíbil „Secret Sciences“, kde Devin předvede vše: od civilního zpěvu, přes skoro až operní výšky a po řev, jímž po rozpuštění Strapping Young Lad šetří víc, než bych si přál. Spolu s následující „Higher“ tvoří „Secret Sciences“ velmi silný střed „Trascendence“. „Higher“ je ze všech kompozic tou nejtvrdší a představuje maximum schopností celé kapely, protože i přes pitvořivé klávesy v pozadí je to píseň progově vystavěná, technicky a instrumentálně velmi propracovaná a vážnou atmosférou se od pozitivně laděného úvodu alba tak trochu distancuje. Upřímně bych si dokázal alespoň určité momenty představit na „Deconstruction“, které dosud považuji za nejlepší album pod hlavičkou Devin Townsend Project.

Následuje největší hit novinky, a sice „Stars“. Ta byla představena v asi dvouhodinové seanci na YouTube, kde Devin ukázal, jakým způsobem pracuje ve studiu se softwarem společnosti Toontrack. Pokud vás zajímá, jak lze během dvou hodin vytvořit publikovatelné demo této skladby, tak směle do toho. „Stars“ stojí hlavně na skvělém refrénu, jímž píseň začíná, a dále se střídá s poklidnými slokami. Následující titulní „Transcendence“ mě baví ve výsledku nejméně, přestože se mi líbí výstup Anneke, jež Devina velmi hezky doplňuje. Nějak jsem jí ovšem i po mnoha posleších nepřišel na chuť tak, abych se jí musel blíže věnovat. „Offer Your Light“ nabízí nejsvižnější materiál, jaký je na „Transcendence“ ke slyšení a nejvíc prostoru pro Anneke. Ta se zhostila hlavního vokálu ve slokách a odlehčuje tak tuto píseň, která i díky hravým klávesám a veselým melodiím nakonec představuje nejpřístupnější věc na nahrávce.

O závěr se stará rozmáchlejší dvojice kompozic „From the Heart“ a „Transdermal Celebration“, z nichž ta druhá je cover jistých Ween. Druhá uvedená funguje jako závěr alba překvapivě dobře a konečně zapadá i do celkové nálady, takže kdyby mi nikdo neřekl, že se nejedná o původní Townsendovu píseň, tak to ani nepoznám. Obě závěrečné skladby mají společnou stavbu, kdy první polovina je klasickým townsendovským vrstveným prog metalem, kdežto v druhé polovině se všechny nástroje zklidní a nechávají posluchači chvilku na vydechnutí. Sice nechápu tento krok ve dvou písních v samém závěru nahrávky hned po sobě, protože pak mi „Transdermal Celebration“ přijde spíš jako takový bonus po posledním regulérním kousku „From the Heart“, ale budiž.

Devin Townsend Project

A jsme u konce této dlouhé jízdy. Co říci závěrem? Vlastně ani nevím. Poslouchám „Transcendence“ už nějaký ten týden i několikrát denně, a přesto mě to k němu stále táhne. Rozhodně víc, než k poslednímu dvojalbu, které sice nebylo vůbec špatné, ale své mouchy mělo, o tom žádná. „Transcendence“ je krásnou ukázkou toho, že Devin Townsend nepatří do starého železa a že i když se usadil v rámci své tvorby v poloze, která mu aktuálně sedí ze všech nejvíc, tak to neznamená, že by se točil v kruhu. Skvělé album, jemuž věřím na první pětku nejlepších letošních počinů vůbec.


Sortilegia, Nyönpa

Sortilegia, Nyönpa

Datum: 21.8.2016
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Nyönpa, Sortilegia

H.: 17. července 2013, Praha. Právě probíhá druhý den Prague Death Mass II, přehlídky elity blackmetalového zla. Měl jsem několik svých favoritů, kvůli nimž jsem na místo dorazil především, ale byl jsem rozhodnut podívat se na každé ze 14 vystoupení ve dvou dnech, a to včetně těch skupin, jejichž tvorbu jsem neznal. Jako druhý účinkující druhého dne vystupuje právě jedna z mně neznámých formací Sortilegia, v té době jen se dvěma demosnímky na kontě. Neměl jsem ponětí, jak jejich muzika bude znít, ale když temné vystoupení skončilo, bylo o jednom z vrcholů festivalu rozhodnuto.

H.: O tři roky později je situace diametrálně odlišná, protože od Prague Death Mass II jsem začal kult Sortilegia zodpovědně uctívat. Kapela v mezičase vydala desku „Arcane Death Ritual“ a EP „Ecstasies of the Sabbath“ a její samostatný klubový koncert v Praze byl naprostá povinnost. První živé setkání totiž stále považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké jsem kdy viděl, takže možnost dát si po třech letech opakování samozřejmě nešlo odmítnout. Nejprve ovšem k supportu…

Metacyclosynchrotron: Jen málokdo tušil, kdo se vlastně za jménem Nyönpa skrývá, ale dostupná informace, že se jedná o veterány místní ambient / noise scény, mohla napovědět mnohé. Nu, zprvu bych uvedl, že jsem od dua očekával podstatně divočejší teátr a rachocení, protože Nyönpa byli takzvaní „šílení jogíni“ či „svatí šílenci“. Ale dost možná se mé chápání tohoto pojmu pouze rozchází s představou interpretů. „Hudebně“ měla performance Nyönpa asi nejblíže k žánru drone než očekávanému hlukaření. Hluková stránka byla spíše v pozadí, prim hrály hlasy tvůrců – dominantní mužský a převážně doplňující ženský. Pochopitelně se nijak nezpívalo; Maskulinní aspekt se spíše věnoval (snad korespondujícím) mantrám, případně byly ruchy v pozadí a hlasy doplněné kytarou (ani jsem si nevšiml, kolik vlastně měla strun), proto tedy můj dojem, že by se set dal označit převážně za „drone“ (ale ono to je koneckonců fuk). Později dostal prostor i celkem slušný hrdelní zpěv a vůbec by mi nevadilo, kdyby prolnul podstatnější část vystoupení. Feminní aspekt také nezahálel, spíše, jak jsem již řekl, ten mužský doplňoval, ale bylo v něm více síly a také trocha toho očekávaného šílenství. Set Nyönpa mohl být propracovanější, ale přesto jsem nakonec litoval, že nebyl delší. Výborné a trefné zahájení.

Sortilegia

H.: Tváře ukryté za černou látkou patřily, pokud se nemýlím, lidem z Arkham Productions. Na rozdíl od kolegy bych ovšem byl při hodnocení setu Nyönpa trochu rezervovanější. Hudební stránka – nepochybuji o tom, že přinejmenším v nějaké míře jistě improvizovaná – potenciál měla. Sice jsem v šumících plochách neslyšel nic zas tak zvláštního, ale špatné to také nebylo a především ve „vokálu“ ženské části dua jsem nacházel zajímavost a poutavost. Nicméně hudební stránka věci nebyla tím, co zabraňovalo, abych se do vystoupení mohl výraznějším způsobem ponořit.

H.: První třetina setu byla vlastně zabitá, protože v klubu panoval šrumec, lidé pořád přecházeli, hledali si místo, běhali na hajzl, pro pivo, chodili si dvojici na pódiu vyfotit… a při takto introvertní produkci je to značně rušivé. Druhým problémem bylo světlo – pokud jste někdy byli v Modré Vopici, tak asi tušíte, o čem hovořím. Ano, celá polovina klubu se stoly a lavicemi byla samozřejmě plně rozsvícená, což Nyönpa strašně škodilo. Pokud by jejich rozjímání bylo ponořeno do tmy, jistě by byla atmosféra koncentrovanější, leč nestalo se, takže světlo bylo jak ve dne. A do třetice všeho zlého mě dráždil zvuk, který byl moc potichu. Asi by snad nebylo nutné, aby šlo z beden tolik decibelů, že by to člověku uřízlo hlavu, ale když je pod hudbou slyšet i „přírodní“ drnčení baskytarových strun a dokonce i nevázaný hovor lidí od baru, které vystoupení Nyönpa nezajímalo, tak je to prostě zle. Nápad na takového předskokana pro Sortilegia byl skvělý, provedení ze strany samotných Nyönpa rovněž víceméně v pořádku, ale okolnosti jednoduše nepřály…

Sortilegia

H.: Poté už nastal čas na černou mši v podání dvojice KoldovstvoHaereticus. V předstihu jsem se trochu bál místa konání v Modré Vopici, což sice není špatný klub a vlastně se mi v něm do určité míry i líbí, ale nebyl jsem si jistý, zdali se jedná o vhodný prostor pro někoho formátu Sortilegia. Naštěstí se má největší obava nevyplnila a nedošlo ke stejnému zabití celého koncertu světlem, jako se tomu stalo v případě Nyönpa. Tentokrát již celý klub potemněl, dokonce i bar. Přesto bylo aktuální vystoupení mnohem světlejší než posledně na Prague Death Mass II, protože úplně zatemněno také nebylo, ale dalo se to.

H.: Pódium bylo bohatě, nikoliv však přeplácaně zdobeno svícny, lebkami, kostmi i kadidly. O naaranžování oltářů po stranách se navíc nepostaral nikdo menší než David Glomba. Přesto nic z toho zbytečně netahalo oči – největší díl pozornosti si totiž pro sebe uzmula muzika a samotní muzikanti. Haereticus je neskutečný ďábel a Koldovstvo se svým zvířecím vytím zabíjela. Výkony obou byly naprosto odzbrojující a oddanost samotnému Peklu byla očividná. Z desek je Sortilegia prvotřídní raw black metal, ale v živém podání se hudba mění v černočernou magii. Síla pramenící z temných hlubin byla nezměrná a podmanivá a smetla veškeré pochyby, trans se dostavil záhy a až do samotného konce nepolevil. Zlo bylo na dosah ruky.

Sortilegia

Metacyclosynchrotron: Na rovinu, setu Sortilegia poněkud uškodil zvuk. V předních řadách jsem v se jednotlivých riffech skladeb moc neorientoval a tudíž jsem si musel vypomáhat „odezíráním“ z hmatníku. Určitě tomu přispíval bestiální, na kost oholený a také hlasitý tlukot bubeníka Haereticuse, jemuž v průběhu setu museli asi dvakrát upevňovat činely, protože by o pár úderů později asi vybouchly či odlétly a vepředu by s trochou štěstí někoho dekapitovaly (to by byl jistě kvlt). Nestalo se, ale animální charakter projevu (nejen bubeníka) bylo to něco, co pro mě osobně set Sortilegia definovalo a učinilo tak mocným. Ani mi nevadilo, že koncert nebyl tak „temný“ jako kdysi na Prague Death Mass II, během kterého jsem se obával, že onen mrazivý pocit prázdna v mém nitru, způsobený dusivou aurou koncertu, již nic nenapraví. Z tohoto důvodu jsem se tehdy třeba nemohl ubránit srovnání s Mare na Prague Death Mass I, kteří mě ovšem poničili podstatně více a s trvalými následky. Teď ovšem byl koncert Sortilegia jiný a klidně bych se nebál říci, že ve svém důrazu unikátní. Spíše mě energií a silou dobíjel a s každou minutou se nápor brutálních bicích, posedlého řevu a ponurých, bezútěšných riffů jen stupňoval, až byl po čase jen těžko k vydržení. Závěrečné „Ekstáze Sabatu“ byly opravdu věrné svému názvu. Síla. Připadne vám, že snad přeháním? Ne. To jen vy jste nepocítili skutečnou Black Metalovou esenci!

Metacyclosynchrotron: Již nemá cenu dále zdůrazňovat, že koncert vraždil a zůstane nadlouho vpálen v paměť přítomných. Takže jen pár poznámek bokem. Jistě by šlo vybrat vhodnější klub, ale svému účelu posloužil a přispěl komornímu rázu vystoupení. Časově akce probíhala hladce, mezera mezi kapelami byla přesně akorát, mnozí přespolní jistě ocenili i dodržení „slíbeného“ konce okolo půl jedenácté. A slova chvály si zaslouží i úprava pódia. Dnes je sice děsně cool si pódium nazdařbůh zasrat svícny a kostmi, ale zde bylo vše rozestavěno s rozmyslem a hlavně vkusně. Prostor okolo vystupujících byl rovnoměrně zaplněn a co bylo nejdůležitější, vhodně a mocně byl stimulován nejen zrak a sluch, ale také čich, což samozřejmě podtrhlo přítomnou magickou auru. Takhle to má vypadat.

H.: Sortilegia je živě jedna z nesilnějších blackmetalových skupin současnosti. O nejlepším koncertu letošního roku je myslím rozhodnuto…


Raw – From the First Glass to the Grave

Raw - From the First Glass to the Grave

Země: Kanada
Žánr: haunted blues from hell
Datum vydání: 10.6.2016
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Death Waltz
02. Chopped Em’ Up
03. Slowly But Surely
04. I’m a Shell (But I’m Your Man)
05. Mine
06. From the First Glass to the Grave

Hrací doba: 39:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Formací s názvem Raw běhá či běhala po celém světě celá řádka. Jedna z nich je ostatně i česká a nyní působí v Praze. Dle Metal-Archives jsou ovšem nejagilnější němečtí Raw, kteří mají na kontě několik alb, z nichž to aktuální „Battalion of Demons“ vyšlo letos. Dnes se ovšem budeme bavit o docela jiných Raw, jaké na zmiňované metalové encyklopedii (aspoň v současné době) nenajdete, a to i navzdory skutečnosti, že jejich produkce dýchá blackmetalovými vlivy.

Tihle Raw pocházejí z Kanady a prezentují se něčím, co musí potěšit každého příznivce neobvyklých hudebních forem – netradiční žánrovou kombinací. Ta základní myšlenka je ve své podstatě jednoduchá, jelikož se – hodně vágně řečeno – jedná o skloubení dvou v základě temnějších žánrů, jejichž míchání se však vidí jen zřídka. Možná vám napoví, když prohlásím, že s jistou dávkou nadsázky a cynismu by šlo říct, že Raw vlastně dotáhli k dokonalosti to, co svého času lehce načrtli francouzští Glorior Belli.

Raw nasáli black metal a blues, které smíchali do jednoho celku a navrch to okořenili dalšími přísadami, z nichž asi nejvíce vystupuje psychedelický rock. Nicméně pozor, tyhle Kanaďany není radno chápat jako blackmetalovou skupinu s bluesovými vlivy! Na debutové desce „From the First Glass to the Grave“ totiž hrají oba styly zcela vyrovnanou partii. Bluesovým black metalem by to šlo nazvat úplně stejně jako blackmetalovým blues, Raw jsou jednoduše přesně na půl cesty mezi oběma světy. A právě díky tomu se jedná o tak zajímavou a poutavou nahrávku.

Hlavní náplní „From the First Glass to the Grave“ jsou ve skutečnosti spíše bluesové či bluesrockové postupy. Momenty, kdy by šlo říct, že tohle je regulérní black metal, tu vlastně – nejsou. Ona přítomnost esence černého kovu pramení jednak ze zvuku „From the First Glass to the Grave“, jednak i z celkového feelingu desky. Jako by to byl spíš pocit mezi řádky, ukrytý v té hlubší sféře, jež není slyšet, ale je cítit. Přesto je tento pocit natolik silný a hraje natolik důležitou roli, že debut Raw prostě nelze nazvat bluesrockovou nahrávkou, přestože i nálady tohoto žánru do portfolia „From the First Glass to the Grave“ bezesporu patří. Asi ne nadarmo Raw svůj styl označují jako „haunted blues“ nebo „blues from hell“, což docela i sedí.

Navrch pak už jen přihoďte, že Raw jsou na výši i co do skladatelské stránky a nemají sebemenší problém s tvorbou silné a působivé atmosféry, která rezonuje ve všech přítomných písních. Daří se gradaci (a to i v kratších kusech), sluší tomu špinavost i chraplavý vokál ošlehaný litry levné kořalky. Na albu se vlastně nachází jen jediný moment, jenž mi k srdci úplně nepřirostl, a ten se objevuje ve čtvrtém songu „I’m a Shell (But I’m Your Man)“ (k němuž paradoxně vznikl i videoklip). Naštěstí se však jedná jen o detail, jelikož i sama píseň jinak nabízí hodně dobrého k poslechu.

Kdybych měl volit svoje osobní vrcholy z šestiskladbového tracklistu, asi bych volil opojnou a opilou „Chopped Em’ Up“ a titulní „From the First Glass to the Grave“, jež z desky viditelně vystupuje. Jedná se totiž o čtvrthodinový opus v samém závěru desky, a jak už tomu v takových případech bývá, u takto vysoké stopáže se otevírá ještě větší prostor pro budování atmosféry a pomalé gradování – což jsou ostatně věci, s nimiž Raw bodovali již v kratších písních – a nakonec i pro výše zmiňované psychedelicky rockové koření. A snad není překvapující, že Kanaďané dokázali zužitkovat i bezmála 16 minut a připravili si na závěr svého debutu lahůdku, jež předchozímu vývoji nahrávky nasazuje pomyslnou korunku. Nicméně pozor, rozhodně je zde co poslouchat po celou dobu, dvě právě zmiňované věci nejsou tím jediným, co je na albu dobré. Třebas „Mine“, která postupně vybuchne do neurvalého stoner rocku, je taktéž důkazem, že Raw mají v rukávu nejedno eso.

Raw

„From the First Glass to the Grave“ je vysoce zajímavou deskou, jejíž kvality i neotřelost jsou nepopiratelné. Oč obyčejnější název si Kanaďané zvolili, o to neobyčejnější je jejich hudba. Já osobně jsem nadšen a počínání Raw budu rád sledovat i nadále. Stojí za poslech i za koupi.