Archiv štítku: CAN

Kanada

Screamers: The Hunting (2009)

Screamers: The Hunting (2009)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2009
Žánr: action sci-fi

Originální název: Screamers: The Hunting
Český název: Screamers: Hon na člověka

Režie: Sheldon Wilson
Hrají: Gina Holden, Greg Bryk, Jana Pallaske

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

Už v recenzi na první „Screamers“ jsem zmiňoval, že snímek ve své době docela propadl, finančně prodělal a kritika jej odepsala. Svoje fanoušky si získal až s odstupem času, nakonec se stal trochu kultovní záležitostí (jakkoliv si o zaslouženosti takového statusu myslím svoje, protože to zprasené finále, které pro mě zničilo celý biják, mě žere doteď) a docenění se nakonec dočkal. Snad i tohle vysvětluje, proč k natočení pokračování došlo až po takové době. Sequel s názvem „Screamers: The Hunting“ se totiž mezi lidi dostal až celých čtrnáct let po svém předchůdci…

První „Screamers“ mělo svoje kvality a kladné stránky, obzvlášť odmyslíme-li si závěrečných dvacet minut plných nelogických twistů, ale v jádru se pořád jednalo o poctivé sci-fi béčko, přestože mu předlohou byla povídka od Philipa K. Dick, jehož dílo asi máme všichni z hlediska filmových adaptací spojené spíš s áčkovou produkcí („Blade Runner“, „Minority Report“). Tím pádem nepřekvapí, že v typicky přepáleném béčkovém duchu pokračuje také „Screamers: The Hunting“. Pokud by od toho kdokoliv čekal cokoliv jiného než brakovou přestřelku z budoucnosti, neodnese si ze sledování nic jiného než zklamání. Dokonce i ty náznaky serióznějšího science fiction, s nimiž tu a tam první „Screamers“ pracovalo, docela vymizely.

Jedna věc mě ale trochu překvapila. „Screamers“ skončilo s docela otevřeným koncem, jenž si přímo říkal o dvojku. Velitel Joe Hendricksson odletěl z planety Sirius 6B v záchranném modulu a vydal se k Zemi, ale jak se ukázalo s posledním záběrem, na palubě s ním byl vřískoun (já vím, zní to hrozně, ale přijde mi trapné psát v českých větách o „screamerech“). Dvojka by tedy mohla nakrásně pokračovat invazí hnusáckých zabijáckých robotů na naši planetu. Ale to se nestalo.

Ve dvojce se dozvíme, že Hendricksson spáchal sebevraždu, když záchranný modul odpálil při průchodu do atmosféry (máte si domyslet, že to udělal, aby se vřískouni nedostali na Zem… ale kdybyste si to náhodou nedomysleli, tak jedna z postav posléze tuto teorii pro jistotu ještě nadnese). „Screamers: The Hunting“ se odehrává třináct let po této události. Podaří se zachytit SOS z planety Sirius 6B, načež je vyslán tým vojáků, aby se zde poohlédli po přeživších a eventuálně je přivezli nazpátek. A co armáda vraždících robotů? Tým má ve výbavě náramky, které by je měly ochránit, a navíc se stejně předpokládá, že všichni vřískouni přepnuli do módu nečinnosti.

Asi správně tušíte, že mise vůbec nepůjde hladce. Většina robotů sice skutečně nečinně spinká, ale našim vojáčkům se podaří je zase vzbudit (jeden z nich začne ze spícího vřískouna stahovat data, aby měl po návratu co zpeněžit). Na přeživší se sice podaří narazit, ale ti zrovna nemají náladu se nechat zachraňovat, a protože jeden z vojáků při pokusu o záchranu zařve (v hlavní roli pískání a železo vyskakující zpod země), zavelí velitel, že na všechny místní lidi se můžou akorát tak vysrat a jedou domů. Při návratu k lodi ale zjistí, že jejich zdroje energie mezitím vysáli vřískouni, takže hurá hledat nový zdroj. Dál už to vesměs nemá cenu rozebírat – pořád někdo někam jde respektive utíká před hromadou vražedného železa.

Screamers: The Hunting (2009)

Vzato kolem a kolem je „Screamers: The Hunting“ samozřejmě strašná hovadina, a to z vícera stránek. Děj snad ani nemusím zmiňovat, ten jsem snad dostatečně diskutoval výše. Stejně tak to platí i o postavách, které se mnohdy chovají jak strašní idioti, nebo o provedení. Moc nechápu, jak se něco takového mohlo povést, ale digitální triky vypadají snad ještě hůře než v původním, o čtrnáct let starším filmu. Jednoduše se jako vždy potvrzuje, že praktické triky jednoduše vždycky dopadají lépe a přesvědčivěji než ty digitální. Srovnejte třeba jízdu vřískounů pod zemí. Ve „Screamers“ vypadala uvěřitelně. Tady se valí digitální prach a vypadá to děsně.

Nemůžu ale „Screamers: The Hunting“ upřít, že jde o docela zábavnou hovadinu. Je to tupé jak motyka, ale ty vole, nenudil jsem, byla to dost sranda. Sice to vymetá všechna klišé akční scifíček, ale bavilo mě to. Musím taky pochválit, že se tu na poměry akčního filmu objevuje docela dobré gore. Useknuté hnáty byly už v jedničce, ale „Screamers: The Hunting“ jde v tomhle ohledu ještě dál. Ale tak to má být – když přece ze země skáčou nasraní roboti s hromadou čepelí, tak nějaký kečup kápnout prostě musí. Taky se mi líbily míchanice člověka a robota (vřískouni se pustili do upgradu), které – na rozdíl od digitálního bordelu v jiných záběrech – vypadaly fakt dobře. Osobně mám tyhle biomechanické hnusy ve filmech dost rád a tady si jich užijete dost, tudíž za mě cajk.

Screamers: The Hunting (2009)

Tím chci říct, že „Screamers: The Hunting“ určitě není odpad. Od podobného pokračování, natočeného navíc po takové době, člověk typicky čeká to nejhorší, ale tahle dvojka – i navzdory své nepopiratelné tuposti – úplnou ostudu nedělá a jakožto nenáročný brak funguje obstojně.

Myslím si nicméně, že samotní vřískouni jsou hodně zajímavý záporáci s velkým potenciálem, jejž ani jednička, ani dvojka dostatečně nenaplnily. Což je docela škoda. Nejen z tohohle důvodu bych si klidně nechal líbit i trojku (tím dalším je samozřejmě to, že mě to vlastně docela baví i takhle). Obzvlášť když i „Screamers: The Hunting“ po sobě nechalo dost otevřený konec, jenž si říká o to samé vyústění – invaze na Zemi. Teď jsem vám sice vykecal závěrečný zvrat, ale upřímně – kdo by ten twist netušil už čtyřicet minut dopředu jako já, tak si to vykecání snad i zaslouží, zvlášť když jde o to samé jako v jedničce: „nebudeš tomu věřit, ale celou dobu jsem byl robot“. I tady to sice trochu podkopává předešlé chování dané postavy, ale ani zdaleka mě to nenasralo jako u jedničky. Což pravděpodobně bude dáno i tím, že „Screamers: The Hunting“ je obecně mnohem větší škvár, tudíž je člověk tolerantnější k takovým kravinám.


Screamers (1995)

Screamers (1995)

Země: Kanada / USA / Japonsko
Rok vydání: 1995
Žánr: sci-fi

Originální název: Screamers
Český název: Screamers – Hlasy z podzemí / Vřískouni

Režie: Christian Duguay
Hrají: Peter Weller, Roy Dupuis, Jennifer Rubin

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

Hned na začátek se můžu přiznat, že jsem od „Screamers“ čekal něco trochu jiného, než jsem nakonec dostal. Dle svého nejlepšího (zlo?)zvyku jsem si dopředu o filmu nezjišťoval prakticky nic. Proč bych se na to pak měl dívat, když si dopředu nechám vykecat něco zásadního, že jo? Uznávám, že to od mě může znít trochu humorně vzhledem k tomu, že občas v recenzích s klidem vykecám i pointu, haha.

Když jsem každopádně vkládal DVD do přehrávače, těšil jsem se na sci-fi horor a neměl jsem sebemenší tušení o tom, že „Screamers“ vzniklo na motivy povídky „Second Variety“ od Philipa K. Dicka, jehož dílo bylo základem pro mnoho dalších filmových sci-fi klasik jako třeba „Blade Runner“, „Total Recall“ nebo „Minority Report“. „Screamers“ mě přesto nezklamalo ani neznechutilo, ačkoliv jsem hodně rychle zjistil, že víc než sci-fi horor to bude sci-fi béčko, které navíc oproti předloze přináší dost zásadní změny.

Děj se odehrává v roce 2078 na planetě Sirius 6B, kde zuří válka mezi dvěma znepřátelenými frakcemi (povídka se odehrává na Zemi zpustošené nukleární válkou mezi USA a Sovětským svazem). Na planetě se kdysi těžil důležitý zdroj (tohle mi trochu připomnělo „Dune“), ale při těžbě se začaly uvolňovat radioaktivní plyny. Jakmile nebezpečí vyšlo najevo, dělníci a vědci začali stávkovat, přičemž právě z nich se posléze zformovala Aliance. Na druhé straně stojí těžařská společnost NEB s najatými žoldáky. Konflikt vyeskaloval do pětiletého boje, v jehož důsledku se z planety stala toxická pustina nasáklá krví.

Alianci se podařilo získat převahu díky vynálezu robotů s názvem Autonomous Mobile Swords (AMS). Ti se pohybují pod zemí a napadají všechno, u čeho detekují srdeční tep (vojáci Aliance nosí speciální náramky, s jejichž pomocí vyruší detekci tepu). Robotům se přezdívá „screamers“ (v českých titulcích „vřískouni“) díky vysokému pisklavému zvuku, jejž vydávají při útoku.

Relativně stabilizovanou situaci, kdy už půl roku neproběhl žádný konflikt, naruší u základny Aliance voják NEB, jenž se pokusí doručit zprávu s návrhem o vyjednávání o příměří. Vřískouni jej sice rozsekají na cucky, ale zpráva se dostane na místo určení. Velitel základny Joe Hendricksson (Peter „Robocop“ Weller) kontaktuje nadřízené na zemi a skutečně dostane pokyn pro mírová jednání. Na planetě ztroskotá nicméně ztroskotá spřátelená loď, jejíž jediný přeživší sdělí nepříjemné novinky – kontaktovaný nadřízený je už dlouho po smrti a onen vzácný zdroj byl objeven na jiné planetě. Hendrickssonovi dojde, že obě strany se na své lidi na planetě Sirius 6B trochu vykašlaly a hodlají je tam nechat shnít.

Hendricksson se tedy vydává vyjednat příměří na planetě a teď konečně začne to zásadní. Při své cestě totiž zjistí, že vřískouni se sami vyvinuli, začali stavět důmyslnější stroje a hodlají zničit všechno, co dýchá. Namísto nepřátelské armády, s níž by mohl vyjednávat, najde jen jatka, takže sebere hrstku přeživších a vydává se zpátky na domovskou základnu. Jen aby zjistil, že roboti prakticky nerozeznatelní od člověka už udeřili i zde.

Screamers (1995)

A někde tady měl snímek podle mě skončit. Až sem se totiž vlastně jedná o překvapivě dobrou podívanou. „Screamers“ sice mají určitou béčkovou patinu, ale to nemyslím zle, protože béčkovost může být do určité míry i sympatická, což je přesně tenhle případ. Samotný svět je zajímavý, post-apokalyptická atmosféra hodně dobrá a celkově to maká fakt dobře. Příběh příjemný, nechybí tomu napětí a celkově mě zajímalo, jak to dopadne. Zatím vlastně super.

V čem je tedy problém? Odpověď nemůže být jednodušší: v závěrečných dvaceti minutách, které do té doby překvapivě dobrý biják naprosto dokurví. Nedokážu úplně posoudit, kolik z toho má na svědomí vlastní vklad snímku a nakolik finále „Screamers“ reflektuje svou předlohu, kde je to eventuálně lépe podané, ale jen takhle ve filmu to vypadá, jako kdyby scénárista při psaní dostal pocit, že závěr musí přinést co nejvíc zvratů, tak to tam začal jebat pod tlakem.

Screamers (1995)

Postava za postavou odhaluje, že ve skutečnosti taky byla celou dobu robot, ačkoliv pak její chování v celém dosavadním průběhu děje nedává smysl. Ale vůbec. Prostě střelba do vlastních robotických řad nebo neútočení na lidi, přestože se jich ty kusy plechu mohly v klidu zbavit. A když se poslední přeživší po epické bitvě vydají do pustiny k záchrannému modulu, zničehonic na ně pořád vyskakují další nepřátelé. A po trapné bitce – jeb ho, další postava byla celou dobu robotem.

Upřímně si to moc nedokážu vysvětlit a docela mě to mrzí, co se v posledních dvaceti minutách dělo, poněvadž všechno předtím se mi dost líbilo a jednalo se o nečekaně kvalitní podívanou. Skoro se mi zdá, jako kdyby někdo u poslední stránek scénáře vypnul mozek a chtěl tam na sílu namrdat co nejvíc překvápek. Anebo si někdo řekl, že se snad na ten film bude dát i koukat, tak je nutné to na konci nějak doprasit? Netuším. Vím ale jistě, že finále celkovému dojmu zásadně uškodilo.

Screamers (1995)

Moje dojmy jsou tedy příliš rozporuplné na to, abych chápal, proč se ze „Screamers“ postupem času stala trošku kultovní záležitost. Ve své době snímek v kinech krutě prodělal a kritika jej zprcala, ale zpětně se svého docenění dočkal a o mnoho let později mu dokonce přibylo i pokračování „Screamers: The Hunting“. Ale zase je pravda, že dneska se za kult považuje pomalu každá druhá pičovina. Pro mě osobně je „Screamers“ promarněná šance na skvělé béčkové sci-fi, které si kultovní status mohlo zasloužit, ale za aktuálního stavu zanechává hořkou pachuť. Za půlhodiny bych vymyslel hned několik lepších konců než ten sranec, který byl ve skutečnosti natočen.


Hunter Hunter (2020)

Hunter Hunter (2020)

Země: Kanada
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller

Originální název: Hunter Hunter

Režie: Shawn Linden
Hrají: Camille Sullivan, Summer H. Howell, Devon Sawa, Nick Stahl

Hrací doba: 93 min

(Budou velké spoilery.)

Určitě znáte ten pocit, kdy vás všichni a všechno sere. Občas má člověk náladu, že by nakopnul i to nejroztomilejší štěně, až by letělo jak fotbalová meruna. Oukej, asi si říkáte, že tohle přirovnání jsem přehnal, ale já samozřejmě nejsem hovado a myslel jsem to jen v botaskách… náladu na kopání do psů v kanadách nemá snad nikdy nikdo. Ale to jsem trochu odbočil. Chtěl jsem říct, že občas má prostě člověk náladičku, že by se nejradši zvednul, sehnal si chatu někde na Sibiři nebo Aljašce a odstěhoval se tam, aby mu všichni kreténi konečně dali pokoj.

V takových momentech lze asi trochu závidět Josephovi z filmu „Hunter Hunter“. Ten se totiž usadil v chalupě hluboko v kanadské divočině, kam ani noha nepáchne. Tedy… ne ta lidská. Těch zvířecích noh tam běhá docela dost. Dobře, Joseph v chalupě trpí ještě manželku a dvanáctiletou dceru. Ale to se asi dá vydržet a aspoň se tenhle otrlý lovec kožešin nemusí spoléhat jen na ruku, víš jak. Když je nejhůř, vždycky může před manželkou utéct do lesa, protože les se prostírá všude okolo.

Nic ale není tak ideální, i když by se mohlo zdát, že žití v takové krásné přírodě bude paráda. No, realita vypadá trochu jinak. Ceny kožešin jdou dlouhodobě dolů, rodina přestává mít peníze na jídlo a do toho ještě stará prudí, že by se kvůli dceři radši odstěhovala do města. Joseph je ale zatvrzelý mezek pyšný na rodinnou tradici lovení zvířat na kožešiny a na svou lesní rodnou hroudu, takže mu takové kraviny jako stěhování do města nejsou vůbec po chuti. A to ani v případě, kdy se v oblasti objeví vlk požírající ostatní zvířata lapená do pastí a ohrožující i samotnou rodinu. Joseph ale není žádné máslo a jako správný lovec se rozhodne, že toho vlčího zmetka osobně pošle do vlčího nebe.

Tohle mi jen tak mimochodem na „Hunter Hunter“ přišlo trochu divné. Řekl bych, že někde hluboko v kanadské divočině nebude takový problém narazit na vlka nebo medvěda. Ale to samozřejmě jen laicky hádám, protože o výskytu zvířat v Kanadě vím akorát tak prd a googlit se mi teď nechce, protože bych si musel přepínat okno do prohlížeče. Stačí, že u psaní téhle recenze ještě průběžně pařím, haha.

Survivaly jsou ok žánr, kde se dá z minima vytřískat fakt, když se toho ujme nějaký talent s citem pro napětí a hutnou atmosféru. Když má ten někdo k dispozici tak kvalitní exteriéry jako v „Hunter Hunter“, jde to o to snáz. Pokud ale o filmu moc nebo ideálně nic nevíte, doporučuji vám, aby to tak zůstalo. Nekoukejte na trailer (propaluje toho zbytečně moc), nečtěte komentáře na různých filmových databázích (běžně diskutují věci, které je lepší před vlastním zhlédnutím nevědět, ale chápu, bez nich se o „Hunter Hunter“ hovoří špatně) a z téhle recenze už si přečtěte jen následující odstavec (protože dál hodlám diskutovat věci, které je lepší před vlastním zhlédnutím nevědět, ale když ono se bez nich o „Hunter Hunter“ hovoří špatně).

Hunter Hunter (2020)

V obecnosti ještě mohu říct, že „Hunter Hunter“ nepatří mezi příliš akční podívané. Snímek se nese v pomalém, skoro až pokorném tempu a jen s pár herci trpělivě, leč efektivně buduje atmosféru. Tohle byste určitě měli vědět, abyste pak nebyli zklamání z toho, že se tam delší dobu „nic neděje“. Zároveň dodám, že „Hunter Hunter“ není horor, přestože se tak často prezentuje. Formálně jistě užívá elementů z animal attack a survival subžánrů, ale co se feelingu týče, jedná se spíš o thriller.

(A teď přestaň číst, pokud si to nechceš zkurvit.)

Chápu ovšem, že lovení jednoho vlka na ploše devadesáti minut vypadá jako docela chabá náplň i na poměry pomalého filmu, byť by se to nepochybně dalo udělat, kdyby se o to někdo snažil. „Hunter Hunter“ se ovšem vydává jiným směrem. Tatík totiž při svém honu na vlka zjistí, že po lese přece jenom běhá i nějaká ta lidská noha a pachá tam docela hutnou neplechu. Tak hutnou, až Joseph usoudí, že by si to s dotyčným měl vyřídit stejně jako s vlkem. To jest stručně a výstřelem z pušky. Jenže jeho protivník taky není žádné ořezávátko a zmiňovaná neplecha jej baví dost na to, aby se začal účinně bránit. A to ani nemluvím o nic netušící rodince v chatce…

Hunter Hunter (2020)

Nechci vzbudit dojem, že „Hunter Hunter“ přichází s nějakým zásadním twistem, který to vše převrátí. Film se vyvíjí postupně a ono překlopení z lovení vlka do setkání se sériovým vrahem přijde docela plynule. „Hunter Hunter“ navíc pracuje s takovým minimem postav, že fakt není problém uhodnout, kdo je kdo. To ale vůbec nevadí, protože se snímek tenhle vývoj ani nesnaží prodat jako něco šokujícího a namísto toho dále uvážlivě plyne.

Tempo naruší až intenzivní krvavé finále, které však nic nepokazí, spíš výsledku nasadí korunu. V jeho rámci musím pochválit ještě jednu věc: rozuzlení „Hunter Hunter“ je na jednu stranu v jistém ohledu odvážné (i když ten nejkontroverznější – z mého pohledu nikoliv ve špatném slova smyslu – krok ponechá jen na domyšlení a na kameru jej neukáže) a také se mu povedlo docílit zvláštního stavu, jenž v divákovi zanechá negativismus i pocit zadostiučinění zároveň. To se mi líbilo. Jak vidno, když se filmy na sílu netlačí do sladkého happyendu, je to mnohem zajímavější.

Hunter Hunter (2020)

Na závěr ještě musím pochválit jednu věc. Nesnáším, když nějaký seriózně myšlený snímek do titulků pustí cool rockovou pecku pro mladé a tím to celé shodí. „Hunter Hunter“ umně využije kytarový song v rámci svého finále a pak výsledek nechá diváka strávit u titulků jen za zvuku ptačího štěbetání. I na tom lze vidět, že „Hunter Hunter“ sice může být malý film, ale někdo u jeho tvorby přemýšlel a věděl, co chce stvořit a jak toho docílit.

No, abych to dál neprodlužoval, nakonec se jedná o jeden z nejpovedenějších bijáků, co jsem v roce 2020 viděl. Dost příjemné překvapení a za vidění určitě stojí. Když se člověk naladí na stejnou vlnu, tak „Hunter Hunter“ účinek má. Jen škoda toho hnusně digitálního vlka.


Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk

Ŭkcheănsălâwit - Tekipŭk

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.1.2020
Label: Corde Raide Productions / His Wounds Record

Tracklist:
01. Piskiaq: And the Night Will Reveal Magic
02. Kloqowej: Star Crystal Tears in the Snowfalls
03. Aluamkwiaq: Observing Gloomy Horizons from the Ancient Watch Tower
04. Ginujin: Enraptured by Pride and Ecstatic Chills

Hrací doba: 23:22

Odkazy:
bandcamp

Výprava za neujetějším názvem kapely , tedy za nejzajímavějším black metalem světového podzemí pokračuje. Ŭkcheănsălâwit z Kanady samozřejmě nejsou poutaví jen názvem. Tato jednočlenná kapela se hlásí k odkazu původního amerického obyvatelstva a řadí se tak k soudobým kapelám jako Pan-Amerikan Native Front, Gyibaaw, Ixachitlan (nová kapela borca z Yohualli) nebo Ifernach. No, a pokud pomineme dementní jihoamerická eNeSka a podíváme se trochu do historie, tak můžeme poukázat třeba na Xibalba Itzaes popřípadě The Black Twilight Circle. Chápu sice, že není vhodné všechny jmenované kapely sypat na jednu hromadu, protože přeci jen vychází z jiných tradic a v žilách jim koluje krev odlišných kultur a kmenů, ale pro představu nám to snad stačí. Alespoň abych ukázal, že „pohanský“ black americké provenience se od pagan blacků z Evropy liší (a ještě se nestačil tolik zprofanovat).

Ŭkcheănsălâwit mají prozatím venku jedno plnohodnotné demo. Předcházel mu sice singl „Native Temple of Darkness“, ale tam bylo zřejmé, že se jednalo o pouhou zkoušku, zatímco „Tekipŭk“ je skvěle zpracovaný, čtyřskladbový počin s parádními nápady a kouzelnou atmosférou.

Na Bandcampu se objevuje popisek native depressive black metal, což by mě samo o sobě k hudbě nepřilákalo. Depressive-suicidály se mi totiž eklovaly vždy a nevyznám se v nich. Jenže Ŭkcheănsălâwit zní a působí jinak, ten „indiánský“ folklór tu lze cítit třeba díky vokálům, byť platí, že i jejich hudba vychází z minimalistických základů Burzum představených na „Filosofem“. Když dojde na další přirovnání, tak si myslím, že Ŭkcheănsălâwit určitě potěší i fanoušky starých Drudkh, zmíněných Ifernach a ty, kteří vyhledávají krystalicky čistý black metal zrcadlící scenérie opuštěné přírodní krajiny. „Tekipŭk“ v tomto exceluje… Však se podívejte na názvy skladeb a pusťte si je. Věřím, že ucítíte, co chtěl zdejší tvůrce tóny a těmi pár slovy vykreslit. Já měl třeba při poslechu k „ecstatic chills“ párkrát hodně blízko.

Z toho důvodu mě docela sralo, že jsem si po prvním kontaktu nedokázal název kapely ani dema zapamatovat, dokud mě nenapadlo pročesat novinky, které tu pravidelně vydáváme, vysolit pět (kanadských) dolarů za download a demáč sjet hned několikrát po sobě. S mírným časovým odstupem mohu také napsat, že se pravděpodobně nejedná o letmý románek. Jak jsem už předeslal, aura „Tekipŭk“ je sakra podmanivá a osobně od Ŭkcheănsălâwit do budoucna očekávám velké věci.

Na závěr: Čtyřskladbová verze „Tekipŭk“ původně vyšla digitálně a posléze na kazetě u Corde Raide Productions. Asfaltová verze v režii His Wounds (pár kousků lze ještě najít v různých distrech) nabízí bonusový song, „Apjimt’g: A River of Tears“, který si lze na Bandcampu poslechnout samostatně, ale ve srovnání se základními čtyřmi kousky ho považuji za mírně slabší.


Shezmu – À travers les lambeaux

Shezmu - À travers les lambeaux

Země: Kanada
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.7.2020
Label: Krucyator Productions

Tracklist:
01. À travers les lambeaux
02. Cérémonie magique pour la bataille de Meggido
03. Ode à Hathor
04. La rage
05. Les secrets des ziggourats
06. L’arrivée des temps déchus
07. Lex talionis

Hrací doba: 31:39

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Popravovat nepřátele, rvát jejich hlavy do lisů, získávat krev a do toho podávat víno a obstarávat balzamovací olejíčky. I to byl starověký Egypt, konkrétně démonický bůh Shezmu, který si přesně takhle krátil dlouhé chvíle. Není divu, že je toto období lidských dějin tak populární právě mezi metalovými kapelami. Vize této africké říše skrze svou hudbu zprostředkovává od roku 2016 také uskupení Shezmu. Snaží se o to z celkem velké vzdálenosti od zdroje, provincie Québec a jejího největšího města Montréal. Na promrzlou Kanadu však můžete zapomenout. Z té tu není vůbec nic. Tohle je krví a potem prosáklý death metal, který víří písek a mate smysly v ruinách rozpadlých chrámů.

Shezmu mají za sebou pouze dvě EPčka, obě vydaná shodně v roce 2018. „The Scent of War“„Breaching the Tomb“ jsou ještě opatřeny anglickými názvy a texty. Na dlouhohrající prvotině „À travers les lambeaux“ se však kompletně rozhodli pro francouzštinu. Ono je to víceméně jedno, ale z estetického hlediska mi k nim ten francouzský jazyk sedí lépe a tak nějak vhodně dotváří celkový koncept kapely. Shezmu fungují na bázi mísení tří extrémních stylů – death, black a doom. A daří se jim to neobyčejně barbarským způsobem. Shezmu zní archaicky a zašle, ale přesto si o „À travers les lambeaux“ neřeknete, že mělo vyjít už před několika dekádami. Řekl bych, že vyznění Shezmu je pouze poplatné svému tématu, tedy egyptské historii a mytologii, které se tu tak dobře povedlo vystihnout.

Zvuk „À travers les lambeaux“ a výsledná atmosféra desky je jednoduše super. Produkce je hutná a už tak tvrdé skladby ještě přitvrzuje. Výrazně dunící kopáky, záhrobní ozvěna desky a jistá tupost materiálu dokáže připomenout „Institut klinické smrti“ od Törr, mučivá táhlost a vznešený přednes vede k The Ruins of Beverast a zoufalé výkřiky s nekompromisními údery bicích pak pojí ShezmuBölzer, což je zřejmě tím nejpřesnějším připodobněním. Jinými slovy, na koho byli Black Curse letos moc extrémní, může si dát Shezmu. Nejsou tak chaotičtí, avšak jejich natlakovaná a sílící hudba vzbuzuje i tak diskomfort.

Ze zmíněných tři podžánrů se tu vybírá dosyta a hlavně v tu pravou chvíli. Kompozice jsou poskládané účinně a zábavně. Shezmu se různě brodí skrze rozzuřená tremola a blast beaty až po zlé riffy a temně hrnoucí se pasáže. Zpěv se zdá být trochu upozaděn, ale vůbec to nevadí. Stejně mě tu nejvíc baví ty údery palicí, které všudypřítomnou smrt dokonale vpalují do hlavy posluchače. Promyšlená je také dramaturgie sledu událostí na albu, kdy začátek v podobě „À travers les lambeaux“, „Cérémonie magique pour la bataille de Meggido“ a „Ode à Hathor“ platí za tu náročnější část. Nastává však akustický předěl „La rage“, možná až nečekaně dlouhý, ostatně má přes čtyři minuty, a ač by se mohlo zprvu zdát, že plynulost nahrávky nabourá, naopak ji skvěle vyplní a poslouží jako vhodný odpočinek před druhou polovinou.

Shezmu

Ta začíná přeci jenom přímočařeji. „Les secrets des ziggourats“ a „L’arrivée des temps déchus“ jsou krátké a úderné skladby, avšak oproti zbytku jim nic neschází a ono momentum alba a jeho sounáležité atmosféry a sledu nenarušují. Přesto se mi trochu zdá, že mohly být dotaženy v ucelenější celky. Závěr „Lex talionis“ už je zase rozmáchlejším kouskem, jenž ke konci využívá různě pokurvených zvuků pro dosažení toho správného smradu za koncem celého opusu.

K první desce Shezmu mám tak minimum výhrad. „À travers les lambeaux“ je výbornou nahrávkou, která by měla uspokojit všechny příznivce death metalu lačnících po jeho neučesané, syrové a předně živočišné formě plné zkažených nálad a přísných rytmů. Zpočátku bylo potřeba několik seznamovacích poslechů, ale nyní se k albu vracím velice rád a často. Doporučení je jasné – ano, pusť si to.


Blasphamagoatachrist – Bastardizing the Purity

Blasphamagoatachrist - Bastardizing the Purity

Země: Kanada / Brazílie
Žánr: war metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Intro (50 Cal. Demonic Chant)
02. Bastardizing the Purity
03. Black Nuclear Shadows
04. Abysmal Commands
05. Intro (Weapons of Fire and Steel)
06. The Final Blood Orgy
07. Death Alchemy
08. Genocide Evocation
09. Intro (Apocalyptic Battlefields)
10. Fire Demons of Blokula
11. Evil Revelation

Hrací doba: 28:47

Odkazy:
facebook

Blasphamagoatachrist je podle mého názoru dost debilní název, ale svůj účel plní. Jedná se totiž o kapelu borců z Blasphemy, Goatpenis a Antichrist. Nezaměnitelný barbarský vokál nepatří nikomu jinému než kulťákovi pod pseudonymem Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds. Tvůrčí duo, jež tady mučí struny, pochází z Goatpenis a Virrugus se Sabbaothem se nechali překřtít jako Tyrant Virrugus of the Arcane Rites of Blood Lust a Sabbaoth of the Blood Moon Powerlifting Legion. Sestavu uzavírá bubeník Incinerator of Lacerated Angels and Coffin Destruction. Kultu satanského skinheadství a blackmetalového vzpírání bylo učiněno zadost.

Přátelství mezi Blasphemy a Goatpenis je známé, obě kapely dokonce plánovaly společné splitko, jenže všichni asi víme, že nového materiálu prvně jmenovaných se jen tak nedočkáme. Goatpenis na druhou stranu vydávají často a musím říct, že laťka kvality u nich dost kolísá. Alba „Depleted Ammunition“ a „Biochemterrorism“ bych asi doporučit mohl, ale jinak je považuji za béčkovou kapelu warmetalového běsnění. Zato Antichrist (z Kanady samozřejmě) a jejich „Sacrament of Blood“ by měli všichni fanoušci Blasphemy jednoznačně slyšet, protože jmenované album bylo nahráno ještě v devadesátkách, dokončení a vydání se dočkalo před devíti lety a zní skoro stejně jako „Fallen Angel of Doom“, akorát jen zvuk je mnohem čitelnější.

Pokud jste s výše uvedenými kapelami aspoň trochu obeznámeni, tak si snadno domyslíte, jak dlouhý debut „Bastardizing the Purity“ zní. Dost riffů přímo vychází z Blasphemy a rukopis Goatpenis, kteří se nikdy nestyděli war metal proložit melodiemi, je také dost patrný. Jenže případná melodika Blasphamagoatachrist není ani trochu jalová a hlavně ty případné Skandinávií lízlé riffy tady sedí jak prdel na hrnec. Osobně tipuji, že si Virrugus se Sabbaothem dali kurevsky záležet, aby dali dohromady solidní materiál, který by Black Windse přilákal za mikrofon.

Tím chci říct, že mě výsledek příjemně překvapil a baví mě víc než cokoliv, co jsem od Goatpenis kdy slyšel. „Black Nuclear Shadows“„Abysmal Commands“„The Final Blood Orgy“ nebo „Fire Demons of Blokulla“ jsou dle mého názoru fakt šlehy a vyslovená mrdka se tu nenachází. V neposlední řadě bych doplnil, že Black Winds podal super výkon, samozřejmě ve stylu, jaký předvádí v posledních letech na pódiu s Blasphemy; neočekávejte nelidský děs, který ze sebe pudil na „Fallen Angel of Doom“, ale zhýralou vychlastanost s velkýma gulama. Každopičopádně, za mě spokojenost i v tomhle směru. Snad jen zvuk by mohl být údernější, ale to rázu hudby příliš neubližuje.

„Bastardizing the Purity“ není deska, která by se do historie kozlího zlometalu měla zapsat výrazným písmem. Jsem ale přesvědčen, že fanoušek výše uvedených kapel nemůže být materiálem zklamán. Já původně od Blasphamagoatachrist maximálně očekával jen zajímavou jednohubku, jenže od března, kdy dlouhá deska vyšla, se k ní pořád vracím. Kvalitního war metalu zas tak moc nevychází a tohle prostě za poslech stojí nejen kvůli vokálům.


The Silencing (2020)

The Silencing (2020)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller

Originální název: The Silencing

Režie: Robin Pront
Hrají: Nikolaj Coster-Waldau, Annabelle Wallis

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Osobně děti nemám, aktuálně na nich nepracuju, ani je neplánuju a nemyslím, že by se na tomhle stavu někdy v budoucnu mělo cokoliv měnit. Jasně, někdo by mi mohl tvrdit, že změním názor, až budu starší, ale klidně si to můžete nechat od cesty. K tomuhle přesvědčení jsem došel už v době, kdy jsem zjistil, že ta blbost mezi nohama není jen na čůrání a že se s ní dají dělat i další hodně zajímavé věci. Od té doby jsem zmíněné moudro o změně názoru s věkem slyšel už mnohokrát, přesto pořád nemám potřebu rozsévat své sémě.

Tohle můžete brát jako dobrou zprávu, protože to taky znamená, že pravděpodobně budu mít pořád čas poslouchat ohavné sračky a čumět na retardované braky a psát o nich recenze. Pokud tedy zrovna nemám psát recenzi na biják, v němž se hlavní postava velkou část filmu vyrovnává se ztrátou svého dítěte, protože něco takového díky nastíněné situaci nejspíš úplně nedocením. Samozřejmě chápu, že ztratit sviště asi nepotěší. Člověk si to musí pracně vysouložit, pak devět měsíců čekat na výsledek a potom se o to ještě starat. Mě osobně by nasralo ztratit i klíče, natožpak něco, s čím si musíte dát takovou práci.

Bývalému pytlákovi a nyní spíš amatérskému správci parku / profesionálnímu alkoholikovi Rayburnovi se přesně tohle stalo. K chlastu měl vždycky blízko a nakonec i kvůli chlastu o dceru přišel. Zastavil u konzumu, šel si koupit lahev kořalky a čtrnáctiletou ratolest nechal sedět v autě. Když se vrátil, holka nikde.

To se stalo před pěti lety, během nichž ho opustila manželka. Rayburn svůj čas střídavě dělí mezi vyhánění pytláků ze svojí rezervace, vzpomínáním na dceru (pořád vylepuje plakáty „pohřešuje se“) a klopením alkoholu. Netřeba dodávat, že poslední zmíněné činnosti se věnuje zdaleka nejintenzivněji. Však si klidně dá do nosu, i když má domluvenou školní exkurzi na prohlídku parku.

Hořkou rutinu naboří až moment, kdy Rayburn na svých kamerách umístěných po lese uvidí maskovaného frajera. Myslí si, že jde o dalšího pytláka, ale parchant na něj zaútočí vrhačem kopí a zraní jej. Až potom, co se hrdina dobelhá zpátky do svojí chalupy, si na kamerovém systému všimne, že tohohle pytláka nezajímá vysoká, nýbrž mladé holky. Třeba to bude souviset s nedávno nalezenou mrtvolou. V našem hrdinovi se probudí morální cítění a vydá se do lesa lepé děvě pomoct.

Teď si nejspíš myslíte, že borec napochoduje s puškou do lesa, dá si sériovým vrahem férovku, zachrání dívčinu a hotovo, vymalováno. „The Silencing“ ale naštěstí takhle primitivní není a film se ještě poměrně důkladně zamotá – víc, než byste asi čekali od počinu se základní premisou „po lese běhá vrah a místní alkoholik si to s ním jde vyřídit“. Své si k tomu řekne i nová šerifka, její problémový fetující brácha a další figurky.

The Silencing (2020)

Ve snímku se objeví několik docela zajímavých zvratů (naštěstí ne násilných) a ne úplně očekávaných řešení určitých situací, což mě docela potěšilo. Nějakou dobu si dokonce ani nemůžete být pořádně jisti identitou vraha. Mně se to nakonec podařilo uhádnout nějakých patnáct, dvacet minut před jeho odhalením, protože jedna konfrontace pozornému divákovi poskytne dost velkou nápovědu, ale i tak mi to přišlo vcelku fajn. Netvrdím, že by „The Silencing“ mělo být etalonem toho, jak se dělá chytrý thriller, ale určitě se nejedná o triviální pičovinku a u psaní scénáře se snad i někdo zamyslel. Spousta nadhozených detailů nakonec bude mít svou důležitost a ve finále to do sebe hezky poměrně logicky zapadne.

Upřímně je to víc, než jsem od „The Silencing“ v předstihu očekával. Od podobných nenápadných bijáků typicky člověk nemívá tak vysoká očekávání, takže výsledek nakonec mile překvapil. Nejde sice o nějaký zběsilý napínák, ale příběh se nakonec vybarvil vcelku zajímavě, a i když finální rozuzlení je nakonec docela evidentní, cesta k němu rozhodně bavila.

The Silencing (2020)

„The Silencing“ není veledílo nebo majstrštyk, kvalitou se jedná spíš o lepší průměr, ale i tak se z toho vyklubala příjemná a povedená žánrovka, která za podívání doecela stojí. Obzvlášť při letošním filmovém suchu.


BackxWash – God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It

BackxWash - God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It

Země: Kanada
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 30.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It
02. Black Magic (feat. Ada Rook)
03. Spells (feat. Devi McCallion)
04. Black Sheep
05. Hell’s Interlude (feat. Fatherfake)
06. Into the Void (feat. Malldate)
07. Adolescence
08. Amen
09. Heaven’s Interlude (feat. Skin)
10. Redemption (feat. Will Owen Bennett)

Hrací doba: 22:10

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Pokud Dälek pootevřeli vrata noise rapu, Death Grips je rozkopli dokořán. Subžánr od té doby hostí desítky projektů, z nichž se valná většina vykrádá navzájem. Stále se ale najdou jména, která fúzi hluku a rapu dokážou uchopit svérázným způsobem. Patří sem například JPEGMAFIA, Clipping nebo právě BackxWash.

„God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ je sice druhým plnohodnotným počinem kanadského umělce, jde každopádně o první desku, která se dostává k širšímu hudebnímu obecenstvu. Novinka je navíc zvukově konzistentnější a produkčně zdatnější. Debutová „DEVIANCY“ působila spíše jako roztříštěná kolekce Soundcloud tracků, zvukový charakter ale i tak předestřela. Už zde BackxWash představuje agresivní rap po vzoru nejvyostřenějších trap projektů poslední doby, který se instrumentálně opírá o noise i industrial. Základ produkce nicméně tvoří hip-hop, což se projevuje zejména prací se samply a robustníma bicíma s klasickým bpm okolo 90. Texty se věnují hlavně úzkosti, odcizenosti a paranoii, na kterou BackxWash věší okultní a hororové odkazy.

Lyrika plná frustrace a nevyrovnanosti vyplývá ze samotného existenčního rozkolu umělce. BackxWash je totiž black-trans rapperem/kou, navíc s oblibou pro gotickou subkulturu a černou magii (nejde nezmínit poměrně vtipnou paralelu s poslední deskou Biesy). Odkazy na okultismus jsou sice elementární, ale s ohledem na celkovou přímočarost a všeobecnou bizarnost projektu to vlastně nevadí.

Přímočaře nepůsobí jen texty, ale i deska celkově. „God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ má střídmou délku, jednotlivé stopy nepřekročí čtyři minuty, přesto se toho zde děje hodně. Po boku všudypřítomného hlukově-industriálního lomozu zaujmou chytře zakomponované samply – některé z nich skladby nenápadně dobarvují, jiné hrají prim a drží tracky jen za asistence bicích a basy. Hned od první vteřiny desky takto funguje smyčka sténajícího Ozzyho ze skladby „Black Sabbath“.

Druhá „Black Magic“ je z produkčního hlediska podstatně sofistikovanější. Refrén na druhou stranu dokazuje, jak si BackxWash vystačí s přímočarými texty – refrén, který staví na opakování fráze „I fuck with black magic“, je sice primitivní až za roh, tvrdit však, že nemá náboj, by byl kec. S podobnou formulí a stejnou energií pracuje i „Into the Void“, osmá „Amen“ je pak produkčně i textově ještě vyhrocenější. Ke zvolnění dochází až ve finále, kde BackxWash po mezihře se klasickým „In Heaven“ samplem z „Eraserhead“ klidněji rekapituluje přes zpomalený soulový sampl.

„God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ se tak dá vytknout jistá nevyzrálost rapu samotného. BackxWash přepíná hlavně mezi eminemovským schizofrenním projevem a trapovou vyřvaností. Občas přejde do klidnější roviny, kde paradoxně zní nejpřesvědčivěji, toť ale vše. Druhá deska má i tak dostatek charakteristických ingrediencí, které pohromadě na krátké hrací ploše šanci nenudí. Projekt tolik netrpí ani na téma rasy a genderu, které běžně dojíždí na otravné SJW tendence.


Heresiarch / Antediluvian – Defleshing the Serpent Infinity

Heresiarch / Antediluvian - Defleshing the Serpent Infinity

Země: Nový Zéland / Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 31.7.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Heresiarch
01. Lupine Epoch
02. Excarnation
03. No Sanctuary

II. Antediluvian
04. Slipstream of Leviathan’s Wake
05. Prelude

Hrací doba: 21:46

Odkazy Heresiarch:
facebook / bandcamp

Odkazy Antediluvian:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

O novozélandských Heresiarch jsme si tu už něco uvedli, a proto bych vás raději odkázal na recenzi jejich debutu (viz spřízněné články), kde se o kapele dozvíte vše podstatné. Jenže o Antediluvian jsme s výjimkou pár novinek nenapsali vůbec nic, a to je škoda. Každopádně vezměme to po pořádku. Splitko zmíněných kapel pojmenované „Defleshing the Serpent Infinity“ vyšlo na konci července u Iron Bonehead, o jeho vydání se v undergroundu hovořilo několik let, no a samotný výsledek je neuspokojivý.

Heresiarch stvořili dvě skladby poplatné soundu představeném na dlouhé desce „Death Ordinance“ a opět tahali z toho slabšího soudku. Dvouminutová „Lupine Epoch“ nabídne všehovšudy jeden OK riff, ale celkově se mnou ta rádoby chaotická brutalita nic nedělá. Následující „Excarnation“ se mi díky prvnímu riffu a úplnému závěru původně jevila jako hodnotný následovník výtečné „Dread Prophecy“ ze splitka „Scorn Coalescence“, ale pozitivní dojem šel hodně rychle do řiti, a to kvůli chabému středu, který nezachrání ani časté guitar-slidy a vrstvené kvílení kytar. Poslední a nejdelší skladba „No Sanctuary“ je úplně zbytečné outro.

Heresiarch tedy nepřekvapili, každopádně určitě nebudu sám, kdo splitko vyhlížel kvůli příspěvku Antediluvian. Kanaďané patřili k těm ranějším kapelám sepulchrálního hnuso-deathu, které se cca 10 let zpátky vyrojily jako mouchy nad mrtvolou. Jejich materiál obvykle trpěl určitou nevyrovnaností, ale již od dema „Under Wing of Asael“ byl z kapely cítit obrovský potenciál, zejména pro jejich vyfetlou nepředvídatelnost a doopravdy originální nápady. Neznalým bych doporučil zkusit vynikající splitko s Adversarial a hlavně druhé album „λόγος“.

To je vám totiž tak mrdlá, unikátní a zvrácená porce metalu smrti, že ani nevím, zda mám „λόγος“ doopravdy rád, každopádně „mind-fucků“ jsem si s ním užil víc než pár. Po této desce už Antediluvian vydávali jen sporadicky, což bylo způsobeno vzdáleností dvou kmenových členů, bubenice Mars Sekhmet (která poslední roky žila v Evropě) a Haasiophise. Ten zůstal v Kanadě a v posledních letech jste ho mohli vidět na pódiu s Revenge. Aktivní byl také s kapelami Black Death CultAmphisbaena nebo Malsanctum.

Očekávaná nová skladba „Slipstream of Leviathan’s Wake“ navazuje na povědomý předpotopní chaos, pro nějž je kapela velebena, i když nečiní problém do riffů a bicích proniknout, jak je tomu u zmíněného „λόγος“. Dojmu přidává efektivní kvílení kytar a mírně dezorientující vokály, které možná připomenou spřízněné Sect Pig. Ale celkově novinka Antediluvian nejde nijak zvlášť do extrému. Sice se mi líbí, ale pravděpodobně mě nepřinutí se k splitku znovu vracet. Jinak outro tu je též, ozvěny explozí a střelby v pozadí v druhé půlce mírně ozvláštní klavír, ale celkově není o co stát.

Jak teď vidím, tak tenhle článek nakonec slouží hlavně jako představení Antediluvian, haha. Nu, nevadí. K nahrávání nového alba by mělo dojít brzy a dočkáme se ho snad v první čtvrtině příštího roku.


Serment – Chante, ô flamme de la liberté

Serment - Chante, o flamme de la liberte

Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 17.6.2020
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Ouverture
02. Sonne, le glas funèbre
03. Par-delà collines et rivières
04. Flamme hivernale
05. Avant que ne meure la gloire
06. Hymne pour la patrie

Hrací doba: 40:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sepulchral Productions

Při pohledu na obálku „Chante, ô flamme de la liberté“ na člověka okamžitě dýchne atmosféra artworků Forteresse – srovnejte třeba s „Récits patriotiques“. Věřte tomu nebo ne, ale nejde o náhodou.

Podobnost Serment a Forteresse ovšem nekončí jen u nálady vizuální stránky nebo podobného fontu v logu kapely. Dokonce ani nekončí u toho, že Serment stejně jako Forteresse patří k zástupcům specifického zvuku atmosférického black metalu z kanadské provincie Quebec. Obě formace jsou propojené také personálně. Serment je totiž novým vedlejším projektem Moribonda, jenž ve Forteresse působí od jejich úplného začátku. Se Serment se Moribond poprvé prezentoval ke konci roku 2019 prostřednictvím instrumentálního demosnímku „Par-delà collines et rivières“, jehož titulní píseň se v upravené verzi objevuje i na dlouhohrající prvotině „Chante, ô flamme de la liberté“.

Vzhledem ke zmíněnému personálnímu propojení asi nepřekvapí ani skutečnost, že obě skupiny mají dost společného po hudební stránce. Serment svým směřováním obecně navazuje na charakteristický sound quebeckých seskupení jako Csejthe, Monarque, Sorcier des glaces, Sombres forêts, Neige et noirceur a samozřejmě i samotných Forteresse. Už jen dle tohoto přirovnání byste měli zhruba tušit, oč na „Chante, ô flamme de la liberté“ půjde.

Serment dle očekávání produkuje chladný atmosférický black metal, který i navzdory svému zalíbení v hudebních vichřicích působí jakousi uklidňující a meditativní aurou. Nějaké klišé sračky o panenské přírodě a zasněžených lesích určitě si už dokážete domyslet sami, na to mě nepotřebujete – tyhle formulace v recenzích rád přenechám jiným.

Přejděme radši ke konkrétnějšímu popisu toho, co se na „Chante, ô flamme de la liberté“ odehrává. Naštěstí se nejedná o žádný extra složitý recept, takže nám to snad nebude činit nějaké velké problémy. Serment sází na monotónní zastřený black metal. Kytary i bicí typicky tvoří jednu homogenní mlhavou stěnu, která prakticky funguje jako základní podhoubí desky. Nad tímhle základem se vznášejí melancholické melodie, někdy kytarové, ale většinu času spíš klávesové.

Daný přístup mně osobně vcelku vyhovuje a mám jej poměrně rád, takže následující soud rozhodně není způsoben tím, že bych nepatřil k cílovce Serment. Myslím si totiž, že „Chante, ô flamme de la liberté“ není žádný velký zázrak. Jde o vcelku fajnovou desku, jež se relativně příjemně poslouchá, takže fandové quebeckého black metalu ji klidně mohou několikrát protočit a pravděpodobně jim to přijde ok. Nic víc než standard ovšem „Chante, ô flamme de la liberté“ nenabízí a bylo by hloupé se tvářit, že realita vypadá jinak. V konečném důsledku se tu totiž bavíme o rozumně udělám lepším průměru.

Někdo by se samozřejmě mohl zeptat, na základě čeho jsem k takovému tvrzení došel, když v rámci daného specifického stylu na „Chante, ô flamme de la liberté“ není nic moc špatně. Já nicméně netvrdím, že tam z formálního hlediska něco špatně je. Pouze mě v tomhle konkrétním případě atmosféra nijak zvlášť nestrhla. Právě ji považuji za to zásadní, takže když si to nesedne a náladotvornost nezamaká na sto procent, jako se tomu děje například u těch stěžejních alb quebecké scény, pak zůstane trochu polovičatý dojem. „Chante, ô flamme de la liberté“ jistě není sračka a těch pár poslechů mě určitě nebolelo, ale zanedlouho na desku zapomenu a už nikdy si ji nebudu potřebovat pustit znovu. Leda tak pro oživení při recenzi na další nahrávku, haha.