Archiv štítku: CAN

Kanada

Profane Order – Slave Morality

Profane Order - Slave Morality

Země: Kanada
Žánr: war metal
Datum vydání: 30.9.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories / Krucyator Productions / Les fleurs du mal Productions

Tracklist:
01. A Barren and Everlasting Isolation
02. Righteous Spawn (of the Plague Child)
03. Black Vomit Desecration
04. War (Upon the Modern World)
05. Perverse Demoniac
06. Ancient Blood
07. Antichrist Abomination
08. Hexed (Defiling God’s Child)
09. Entranced (by the Morning Star)

Hrací doba: 33:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

O tom, že v poslední době vychází přespříliš zbytečných desek z „bestial“ metalového ranku, zde už bylo řečeno příliš. Rok 2019 není výjimkou a dosud nabídl pouze dva rozmrdy, které stály za větší pozornost: „Primitive Force“ od Concrete Winds a „The Baneful Choir“ od Teitanblood.

Do stejné škatule na konci září přispěli i kanadští Profane Order. Ze „Slave Morality“ jde inspirace cítit na míle – Archgoat, Proclamation, Revenge, všechno tady je. Zejména poslední jmenované Profane Order místy doslova kopírují. Pomalé party, chaotická sóla a neustálé guitar slidey jsou jak vystřižené z nejnasranějších momentů „Scum.Collapse.Eradication“.

Nejde tedy o nic nového pod sluncem. Otázkou je, zda to vadí, když „Slave Morality“ po celou dobu doslova vyhlazuje. Profane Order stvořili přímočarou, agresivní a svým způsobem zábavnou desku, která i přes notnou dávkou hudební primitivity nabízí rozmanitý poslech a hlavně muzikantský um. Vše navíc vyzdvihuje perfektní zvuk.

Pokud bych měl vypíchnout dvě nejlepší desky zprostředkovávající prosté hudební zlo z posledních několika let, bez váhání bych vypálil „Within the Woods of Forgotten“ o dInfernal Coil a „Savage War Is Destiny“ od Caveman Cult. „Slave Morality“ stojí někde mezi nimi. A to nejen kvalitativně, ale i hudebně. Profane Order zde totiž odrubali chlív, který není tak chaotický jako od Infernal Coil, ale zároveň ne tak neandrtálský jako od Caveman Cult. „Slave Morality“ nabízí dostatečně chaotickou agresi vystavenou na uceleném deathmetalovém jádru. Riffy jsou zdrcující, přechody na sebe rozumně navazují a sóla – hlavně ta melodičtější – nepůsobí jako vata. To vše reprezentuje hned druhá „Righteous Spawn (of the Plague Child)“, která následuje po trochu zbytečném intru. Deska ale i přes dostatečný hráčský talent nejvíce drtí v těch nejprimitivnějších momentech. Důkazem budiž „Ancient Blood“, která je díky téměř neustávajícímu hammer blastu největším zvukovým vyprošťovákem roku 2019.

Profane Order jsem v posledních dnech protočil několikrát a co se týče samotného prožitku z hudby, nemůžu vytknout takřka nic. Nedostatek svéráznosti by se ale i tak vypíchnout měl. A to zejména z důvodu, že kapela v určitých momentech dokazuje, že by byla schopna materiál podchytit charakterističtějším rukopisem. To je zjevné například při zmíněných melodičtějších sólech, která fungují natolik, že by mohla nahradit i ta obšlehlá disonantní.

„Slave Morality“ je skvěle odehraný, napsaný a nahraný bordel. Deska sice postrádá vlastní ksicht, ale to, co odvádí, odvádí tak dobře a funkčně, že jí to jde odpustit. Pokud se Profane Order budou i nadále držet stejných fundamentů a začnou je prokládat vlastními nápady, mohli by se stát zvučným jménem war metalového subžánru. Zatím kapela zní spíše jako „worship“ projekt. Ale kurevsky dobrý.


Loscil – Equivalents

Loscil - Equivalents

Země: Kanada
Žánr: ambient
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. Equivalent 1
02. Equivalent 3
03. Equivalent 6
04. Equivalent 5
05. Equivalent 2
06. Equivalent 8
07. Equivalent 7
08. Equivalent 4

Hrací doba: 52:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Za kanadským projektem Loscil stojí jistý Scott Morgan. Jak jsem si přečetl, tak na rozdíl od nás ostatních běžných smrtelníků má tenhle týpek skutečně hudební vzdělání, titul a příslušný papír, jemuž se obyčejně říká vysokoškolský diplom. Z toho lze usuzovat, že čistě teoreticky by měl tušit, co ve své tvorbě dělá, a také k ní přistupovat s akademickou profesionalitou. Ne snad, že by to takové nekulturní hovado jako já bylo schopné poznat, ale pro zajímavost to tu říct můžu.

Když už jsem ale nakousnul onu tvorbu Loscil, můžu zmínit, že ta je poměrně bohatá. Od přelomu tisíciletí už Morgan vydal slušnou řádku alb a mimo jiné jste také jeho hudbu mohli slyšet i v některých filmech, seriálech či videohrách. Klidně se vám ale přiznám, že osobně s tou minulostí prakticky nejsem obeznámen a všechny tyhle chytrosti jsem vyčetl na internetu.

Několik starších nahrávek mě nicméně zaujalo natolik, že jsem si je i pustil. Zajímavé mi přišlo album „Submers“ z roku 2002, na němž je každá skladba pojmenovaná podle nějaké ponorky. Jedná se o dost příjemné ambient techno, které mě vlastně bavilo o něco víc než letošní deska „Equivalents“, na jejíž počest jsme se tu dnes sešli. Za pozornost stojí i série krátkých nahrávek „Sine Studies“, což jsou (nejspíš) nějaké formální experimenty, v nichž byla veškerá muzika vytvořena za pomoci sinusoid. Detaily ohledně toho, co to má znamenat, po mně nechtějte, protože zrovna akustika nikdy nepatřila k mým oblíbeným fyzikálním oborům, ale můžu říct, že se jedná o hezky relaxační minimalistické zvukové smyčky. Label Jaz Records tuhle sérii o třech dílech dokonce vydal na sedmipalcích, pokud by měl někdo zájem.

Historie Loscil je ovšem spjata s jiným vydavatelstvím, a sice Kranky, pod jejichž křídly vyšly první desky a také několik pozdějších – včetně aktuální „Equivalents“. Když letošní počin srovnám se jmenovaným „Submers“ (protože žádnou jinou řadovku jsem neposlouchal, haha), ten rozdíl je značný. Na „Equivalents“ se nenachází žádný subtilní rytmika a nahrávka je mnohem čistší ambient, v němž se převalují atmosférické a minimalistické klávesové plochy.

Už z podstaty se tedy jedná o album, jejž docení spíše trpěliví posluchači. Naopak ti netrpělivější mě možná nepochopí, když řeknu, že „Equivalents“ se mi nejvíce zamlouvá v těch nejminimalističtějších momentech. Třeba taková „Equivalent 2“ (která se v seznamu stop nachází na páté pozici… netuším ale, proč pořadí písní neodpovídá jejich číselným názvům) mi připadá dost povedená.

Označení nejminimalističtější je však samozřejmě nutné brát s rezervou, protože ve skutečnosti je celá deska výrazově (ale ne nutně i obsahově) skromná. Myslím, že přirovnání dojmů z poslechu k obálce „Equivalents“ není vůbec od věci, protože jde o podobně jímavý a relaxační požitek jako sledování plujících mraků na obloze. Což leckdy může být i docela naplňující, má-li člověk odpovídající náladu, a to samé platí také o „Equivalents“.

Určitě si nemyslím, že by „Equivalents“ bylo špatné album. Naopak, je přinejmenším fajn, leckdy až dobré, záleží od konkrétního rozpoložení. Čas strávený v jeho přítomnosti mi nepřišel ztracený. Mám ale tušení, že podobně jako u většiny ambientních nahrávek mi to bude stačit a v budoucnu se už vracet nebudu, protože budu poslouchat jiné žánrovky.


The Black Sorcery – Wolven Degrade

The Black Sorcery - Wolven Degrade

Země: Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 28.3.2019
Label: Krucyator Productions / Appalachian Noise Records

Tracklist:
01. War Fangs
02. Intolerance Enthrone
03. Putrescent Infected
04. The Crone
05. Body Coffin Betrayal
06. Wolven Degrade
07. Sawed Strings and the Fall of a Marionette
08. Angry Spit of the Witches Piss
09. Worse Still the Fog of Man Settles
10. Revelation of Dark Succumbing

Hrací doba: 29:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Kanadské The Black Sorcery jsem zde chtěl představit už v loňském roce, když vydali svou debutovou desku „…and the Beast Spake Death from Above“ pod značkou Krucyator Productions (label, jejž vlastní Loïc.FAutokrator a N.K.V.D., víme). Nakonec mi na to ale v rozvrhu nezbylo místo a nahrávka už příliš zapadla prachem na to, abych se tu k ní v recenzi vracel. Kór když nějaký opravdový zázrak to také nebyl. O čemž nicméně muzika The Black Sorcery beztak není a nemá být, ale k tomu se ještě za chvíli dostaneme.

The Black Sorcery mi trochu pomohli, když hned letos vysrali na svět svou druhou fošnu s názvem „Wolven Degrade“. Už ani ta není stoprocentně aktuální, poněvadž vyšla již v březnu, ale když jsem viděl arci-vtipný obal, na němž chlupatý nadržený vlkodlak zběsilé mrdá nějakou kozatou čubku, věděl jsem, že tuhle srandu už vám upřít nemůžu a něco málo o The Black Sorcery spatlám.

V sestavě kapely příliš známých ksichtů nenajdeme. Tím asi nejzajímavějším bude zpěvák Lörd Matzigkeitus, jehož můžete znát z formací jako The Projectionist (z téhle kapely v The Black Sorcery působí ještě baskytarista), Idolatry nebo Thy Sepulchral Moon. O žádné hvězdy scény se každopádně nejedná.

„Wolven Degrade“ patří k nahrávkám, které se recenzují velice lehce, protože vystihnout jejich podstatu a popsat jejich obsah je velmi jednoduché. „Wolven Degrade“ prostě a jednoduše hoblují zběsilý agresivní black / death metal, který se s tím nijak nesere a mrdá to tam pod tlakem prakticky celou hrací dobu. Která samozřejmě není nijak dlouhá – The Black Sorcery to na své druhotině nasypou za 29 a půl minuty.

Bylo by fakt cool říct, že prakticky jediné, s čím se Kanaďané zdrží, je půlminutové intro „War Fangs“, ale nebyla by to tak úplně pravda. Výjimečně se objeví i jiné než nejrychlejší tempo, leckdy až překvapivě pomalé (třeba rozjezd titulní „Wolven Degrade“ je dost bahno), zřídka se najde i nějaká pasáž, která The Black Sorcery usvědčuje z toho, že se nejedná jen o bezbřehé třískání do nástrojů, ale že se u toho občas i letmo snažili zamyslet (ne, že by to výsledné kvalitě moc pomohlo), viz třeba „Body Coffin Betrayal“. Občasné vřískající kytarové sólo jako třeba v „Intolerance Enthrone“ nebo „Worse Still the Fog of Man Settles“ už ale s největší pravděpodobností nepřekvapí nikoho.

Nechci ovšem vzbudit dojem, že by „Wolven Degrade“ mělo být albem, které k metalové agresi přistupuje s nějakým sofistikovanějším ohledem. To kurva ani náhodou. Především a předně je to celé o zběsilosti a nasranosti, které ovšem nejsou podané nějakým zvlášť poutavým způsobem. Po většinu desky bicí sypou jak piča a vokály jsou prasácké, skoro až grindové. Nejpoužitelnější jsou asi riffy, o což víc však zamrzí skutečnost, že ve výsledném mixu je kytara přehlušena bicí salvou a vokálem. Z „Wolven Degrade“ si tedy posluchač odnese především bicí kulomet a chroptění.

Několik poslechů se s „Wolven Degrade“ strávit dá bez újmy na zdraví, máte-li náladu na agresivní metal, kde se víc rube, než přemýšlí. Je ovšem evidentní, že The Black Sorcery nehrají nic lepšího než slabší průměr, a jejich běsnění je tím pádem z dlouhodobého hlediska lehce zapomenutelné. Čili i když tu náladu na agresivní metal máte, lze lehce nalézt mnohem poutavější zvěrstva.


Tim Hecker – Anoyo

Tim Hecker - Anoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. That World
02. Is But a Simulated Blur
03. Step Away from Konoyo
04. Into the Void
05. Not Alone
06. You Never Were

Hrací doba: 34:26

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Možná si vzpomenete, že jsme se tu před pár měsíci bavili o desce „Konoyo“ od kanadského hudebníka Tima Heckera. Vzhledem k tomu, že jsem se k sepsání svých dojmů již tradičně dokopal až dlouho po vydání (v tomhle případě jen pět měsíců, což mi přijde jako zcela standardní čas na sepsání recenze… vám ne?), bylo v té době už jasné, kdy vyjde pokračování. A jak už jsem v závěru tehdejšího článku avizoval, letošní počin „Anoyo“ na svého předchůdce přímo navazuje.

Obálky obou nahrávek o nějaké velké provázanosti nesvědčí. Zatímco „Konoyo“ mělo na svém přebalu jakousi divnou koláž, kterou jako by někdo vyrobil na dvorku malé vesnické firmy za ne úplně střízlivého stavu, „Anoyo“ převádí do praxe teorii, že planeta Země není ani kulatá (ani perfektní koule, ani zploštělá na pólech), dokonce ani placatá, nýbrž hranatá krychle. Anebo jde jenom o barevnou kostičku na černé ploše, kdo ví. Vlastní interpretaci asi zvládnete sami, od toho mě nepotřebujete.

Do určité míry nicméně rozdílnost obou obalů ilustruje i rozdílnost obou počinů, která tu (naštěstí?) je, přestože jsou obě nahrávky náladově naladěné na podobných vlnových délkách a obě je navíc spojuje proces vzniku i inspirační studna. Tam kde „Konoyo“ bylo otevřenější a experimentálnější, „Anoyo“ se naladilo víc do introvertních a minimalistických vod. Podobně „Anoyo“ dává víc na odiv vliv Japonska, kde obě desky vznikaly.

Tim Hecker v Japonsku strávil nějaký čas a obě alba tu z velké části i natočil v chrámu na předměstí Tokia za pomoci gagaku seskupení Tokyo Gakuso. Gagaku je specifický druh japonské klasické hudby, která se tradičně hrála na císařském dvoře, ačkoliv to už dnes asi neplatí striktně, když třeba zmiňovaná formace má za sebou turné i na dalších kontinentech.

Na obou nahrávkách je tato kolaborace slyšet. Naštěstí, protože by samozřejmě byla blbost takové spolupráce nevyužít a nevtisknout těm albům o další tvář navíc. Jak už jsem ale zmínil, na „Konoyo“ mi tyto vlivy přijdou subtilnější než na „Anoyo“. Anebo možná lépe řečeno, na novějším albu jsou častější a ještě organičtěji zasazeny do experimentálně ambientního celku. Jedním z nejlepších příkladů budiž finální „You Never Were“, kde se oba světy spojují velmi přirozeně, aby pak skladba a s ní i celá deska v jemné, ale moc hezké melodii vygradovala.

Zmínil jsem, že „Anoyo“ se mi jako celek zdá intimnější. Tenhle pocit pramení především z písní „That World“, „Step Away from Konoyo“ a „Into the Void“, které jsou hodně příjemným ambientem, jemuž nechybí dost náladotvorných schopností. Nemyslete si ale, že by tím pádem mělo jít jen o monotónní převalování tónů. Určitě se v nich „něco“ děje, a pokud někdo neslyší vývoj a gradaci například v devítiminutové „That World“, pak lze asi docela s jistotou říct, že tenhle druh muziku pro něj není úplně vhodný.

Tim Hecker

Tezi o jemně plynoucím albu trochu nabourává dvojice „Is But a Simulated Blur“ a „Not Alone“. V obou se objevují výrazné rytmické údery, ale nejedná se o rytmus v tom pravém slova smyslu. Je evidentní, že tenhle styl hraní vychází z gagaku, takže i tudy tečou japonské vlivy. Nejde ale o nic, co by nabourávalo integritu „Anoyo“ jakožto celku, protože do makro-atmosféry (dvoj?)desky se to vleze naprosto přirozeně. A přinejmenším můžu říct, že jde o další věc podporující rozmanitost nahrávky.

Pokud bych si měl vybrat, tak „Anoyo“ se mi líbí ještě víc než „Konoyo“. Možná to zčásti bude tím, že na „Konoyo“ jsem se s tvorbou Tima Heckera setkával poprvé a chvíli jsem si musel přivykat poměrně zvláštnímu pojetí, zatímco na „Anoyo“ už jsem věděl, co očekávat, a prakticky od začátku jsem tu byl jako doma. Ale myslím, že to nebude jen o tomhle. V „Anoyo“ je něco ještě o kousek podmanivějšího. Tak či onak, určitě jde o dobrou záležitost, s níž se nějaký čas dá rozhodně strávit.


Tomb Mold – Planetary Clairvoyance

Tomb Mold - Planetary Clairvoyance

Země: Kanada
Žánr: death metal
Datum vydání: 19.7.2019
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Beg for Life
02. Planetary Clairvoyance (They Grow Inside Pt 2)
03. Phosphorene Ultimate
04. Infinite Resurrection
05. Accelerative Phenomenae
06. Cerulean Salvation
07. Heat Death

Hrací doba: 38:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Vzestup Tomb Mold je rapidní – čtyři roky existence, tři dlouhohrající fošny a s každou o kousek dál. Když vyrukovali minulý rok s nahrávkou „Manor of Infinite Forms“, způsobili v metalovém podzemí silnou rezonanci. Když pak navrch ještě přidali stejně impozantní plivanec odpornosti v podobě EP „Cerulean Salvation“, bylo jasné, že tahle parta torontských rodáků je v laufu a dají se čekat velké věci. Tím spíš, že další počin byl naplánován hned na další rok a „Cerulean Salvation“ bylo jeho předzvěstí.

Od „Planetary Clairvoyance“ se tedy nečekalo nic jiného než další zničující nálož zvráceného a kurva našlapaného death metalu. Upřímně, Tomb Mold jsem v tomto ohledu věřil. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nová deska měla být nějakým škvárem, kór po tak skvělém EP, jakým „Cerulean Salvation“ je. Obě jeho skladby jsou obsaženy také na „Planetary Clairvoyance“ a věřte, že v podobném duchu se nese i zbytek alba. Jinými slovy, „Planetary Clairvoyance“ je výborná, ambiciózní záležitost, a pokud si někdo myslel, že „Manor of Infinite Forms“ byl strop možností této kapely, tak se sakra mýlil.

„Manor of Infinite Forms“ je skvělé, jedno z nejlepších alb minulého roku, avšak Tomb Mold se teprve zahřívali. S „Planetary Clairvoyance“ se dostávají na další úroveň, z níž to už o moc výše nejde.

Všech sedm písní udržuje vysoko nastavenou laťku bez problémů a velice těžko se zde vybírá favorit, stejně jako jakýkoliv slabý moment. Dynamičnost celého „Planetary Clairvoyance“ z něj spolu s kvalitní skladatelskou prací a důmyslnou produkcí činí jedinečný požitek, který by měl potěšit každého fanouška death metalu. Kloubí se tu různé školy daného žánru, nejvýrazněji pak ta finská spolu s americkou; ostatně stejně jako v případě minulých počinů. Na rozdíl od nich má však novinka komplexnější zaměření, kdy obsahuje častější změny temp a více nečekaných zvratů, zkrátka je bohatší na obsah. To z ní nečiní vyloženě progresivní dílo, ale posun a růst je v tomto ohledu rozhodně znatelný. Právě tato živost je jedním z atributů, které staví „Planetary Clairvoyance“ tak vysoko.

Tím dalším je zvuk či prostředí, do kterého je materiál situovaný. Od úvodní „Beg for Life“ je znát péče věnovaná atmosféře díla, jíž se povedlo zachytit ještě lépe než na minulé, usedlejší řadovce. Zatímco tam byl posluchač vlečen skrze kanalizace prorostlé zmutovaným hmyzem, zde má pocit, jakoby se ocitl v hlubokém vesmíru, uzavřený na opuštěném místě, kde nenachází nic jiného než oprávněné podezření, že tu rozhodně není sám. Místo (planeta, kosmická loď) si dávno žije vlastním životem plným abnormalit, zhoubných předmětů a neidentifikovatelných organismů. Anebo se snad vše odehrává na té naší planetě, která sama požírá vše lidské?

Tomb Mold

Tyto pocity jsou umocňovány nejenom různými předehrami a dohrami ve skladbách samotných, ale také vsunutím klaustrofobické mezihry „Phosphorene Ultimate“. Ta mezi tím vším nelítostným murmurem okolo vyniká a vlastně trochu překvapivě se nachází už v první polovině alba. Samozřejmě vše rovněž dokresluje výtečná obálka a názvy titulů.

Hutný nářez „Beg for Life“ celou věc otevírá a ihned informuje o tom, jak uhrančivý poslech to bude. Příjemně překvapí i akustická kytara. Poté přichází na řadu „Planetary Clairvoyance (They Grow Inside Pt 2)“, což je takřka deathmetalová dokonalost. Jeden skvělý motiv střídá druhý, výborná práce s gradací písně, tady není o čem. Nepolevuje ani následující, zprvu nenápadná dvojice „Infinite Resurrection“ a „Accelerative Phenomenae“. I ta po několika otočeních zpřístupní své výstavní momenty, ostatně ono je zapotřebí věnovat určitý čas celému „Planetary Clairvoyance“, jelikož k plnému docenění dojde až po prvotním vstřebání.

„Infinite Resurrection“, navazující na mezihru „Phosphorene Ultimate“, opět přišpendlí posluchače ke zdi, ať už svou hutností nebo využitím klasických, léty prověřených žánrových postupů. To „Accelerative Phenomenae“ zaujme především až bluesovým, ale samozřejmě notně zkresleným riffem. Opět se projevuje vytříbený cit pro strukturu písně, díky němuž Tomb Mold nedokáží nudit. Zádumčivá „Cerulean Salvation“ po úvodní sypačce zabředne do pomalejších kvaltů, z nichž pomůže až závěrečná, téměř instrumentální „Heat Death“. Stále se vše odehrává na nastolené kvalitativní úrovni, a pokud nejsem vyložený hnidopich, není co vytýkat. To je velice krátký popis veškerého dění. Těch uhrančivých momentů je tu opravdu hodně a nemá smysl je vypisovat. 38 minut potěšení, které se chce s chutí ihned zopakovat. Prostě ano, tohle je death metal se vším všudy!

Stejně jako si na „Planetary Clairvoyance“ dokáže neidentifikovatelná síla transformovat návštěvníka k vlastním potřebám, tak si Tomb Mold zvládají omotat posluchače kolem prstu. Mají jedinečnou schopnost vybírat si to nejlepší z minulosti, převést to do současnosti a navíc tomu vtisknout vlastní tvář. Nahrávka působí pospolitým dojmem, má výborný zvuk a neustále baví. Nejsou tu žádné výkyvy, zkrátka deathmetalové řemeslo té nejvyšší kvality. „Planetary Clairvoyance“ je vážný kandidát na album roku a jedna z nejlepších desek smrtícího žánru za poslední dekádu.

Tomb Mold


Zaum – Divination

Zaum - Divination

Země: Kanada
Žánr: psychedelic doom metal
Datum vydání: 26.4.2019
Label: Listenable Records

Tracklist:
01. Relic
02. Pantheon
03. Procession

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Vždycky je mi sympatické, když se nějaká skupina album od alba zlepšuje, a zrovna o kanadských Zaum se právě tohle myslím tvrdit dá. Jejich druhá řadová nahrávka „Eidolon“ (2016) mi přišla silnější a vyzrálejší než jejich prvotina „Oracles“ (2014), i když ve finále mě vlastně bavily obě desky. Jakmile jsem tedy zjistil, že v letošním roce si Zaum opět po tříleté odmlce připravili třetí dlouhohrající zářez „Divination“, moc dlouho jsem s jeho poslechem neváhal. A vyplatilo se, poněvadž Kanaďané opět posunuli svou laťku o kousek výše a servírují svůj nejpůsobivější počin.

Od minulého alba došlo k jedné poměrně zajímavé změně. Zakládající dvojice Kyle Alexander McDonald (zpěv, baskytara, sitár, klávesy) a Christopher Lewis (bicí) k sobě přibrala třetího člena nebo ještě lépe řečeno členku. Ne snad, že by se Zaum rozhodli svůj zaduněný sound postavený na baskytaře konečně obohatit o elektrickou kytaru, která v jejich základním arzenálu pro někoho možná překvapivě schází. Nawal Doucette přispívá dalšími klávesami a elektronikou, i když je nutné jedním dechem dodat, že se to týká zejména koncertní prezentace. Jednoznačně to nicméně ukazuje, jak si Zaum potrpí na ozvláštňování svého zvuku elementy, které jdou dalece nad rámec standardního sludge / doom metalu. Což je samozřejmě chvályhodné a kapelu to jenom šlechtí, jelikož právě originalita a netradičnost patří v dnešním zahlceném metalu k nejlákavějším atributům.

O lecčems ostatně vypovídá i skutečnost, že Zaum ve své muzice běžně využívají sitár. Vedle toho se na „Divination“ objevuje i další plejáda hostujících nástrojů, mezi nimiž nechybí kupříkladu cello nebo didgeridoo. Všechny tyhle instrumenty přidávají hudbě Kanaďanů jednu velkou vrstvu navíc, přičemž skupinu ctí i to, s jakou přirozeností dokážou přecházet mezi atmosférickými, místy až tribal ambientními pasážemi k riffovým hradbám a nazpátek, případně obě tyto tváře kombinovat v jedno. Na „Divination“ se totiž najde i dost momentů, kdy na pozadí sludge/doomového rozjímání plynou další sitárové plochy, což zní prostě parádně.

Rozjímání je taktéž docela zajímavé slovo, které muziku Zaum v jistém směru rovněž vystihuje. Sludge / doom metal v podání téhle formace totiž není nihilistický marast. Pokud se rádi topíte v hudebním bahně, zrovna Zaum vás asi plně neuspokojí, ale asi není třeba dodávat, že to není úplně účelem a že pro tyto kratochvíle můžete vcelku lehce nalézt vhodnější formace. Psychedelie a hypnotické hloubání vystihují obecné nálady „Divination“ (popřípadě tvorby Zaum jako celku) mnohem příhodněji. Je-li vám tedy bližší trpělivě budování velkých atmosfér, pak jste tady rozhodně na správné adrese.

Zaum

Z hudebního hlediska tedy „Divination“ nemám moc co vytýkat. Zaum pro mě před poslechem novinky nebyli neznámým pojmem, tudíž jsem věděl, co bych měl očekávat, a to jsem také dostal, navrch ještě v doposud nejvyšší formě. V tomto ohledu tedy spokojenost. Pestrobarevná, skoro až pohádková obálka už mě vzrušuje o poznání méně, ale vzhledem k tomu obsahu pod ní jsem schopen a ochoten to odpustit. A nakonec, i tohle už vlastně patří k poznávacím znamením Zaum, tudíž o nemilé překvapení se nejedná.


Panzerfaust – The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War

Panzerfaust - The Suns of Perdition - Chapter I: War, Horrid War

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.6.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. The Day After ‘Trinity’
02. Stalingrad, Massengrab
03. Crimes Against Humanity
04. The Decapitator’s Prayer
05. The Men of No Man’s Land

Hrací doba: 31:31

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Carcosa PR / Sure Shot Worx

Kanadské Panzerfaust jsem úspěšně ignoroval do doby, než je zdejší kolegové zmínili v červnovém eintopfu. Nejsem si už úplně jistý, co přesně stálo za mým mávnutím ruky. Nedivil bych se ale, kdyby k tomu přispěl prvoplánový název, který prostě svádí k předpokladu, že jde o další tuctový derivát Marduk.

Po zběžném prostudování Bandcampu kapely naštěstí zjišťuju, že se mýlím. Panzerfaust se jen stěží dají srovnat s primitivníma sypačkama, které se lyricky a tematicky limitují válkami dvacátého století. To ale neznamená, že by jejich hudba postrádala tah na branku.

Novější materiál kapely na první dobrou zvukově připomíná black metal ortodoxnějšího ražení. Osobně se mi ihned vybavily vrcholné momenty tvorby Ascension a Valkyrja, co do experimentu umírněnější kreace Deathspell Omega, ale i subversivní aspekty islandských Svartidauði. Tuto kultivaci lze poprvé dobře slyšet na EP „The Lucifer Principle“, které bych klidně doporučil poslechnout ruku v ruce s novinkou. To se nedá úplně říct o předešlé desce „Jehovah-Jireh: The Divine Anti-logos“, kde jde potenciál určitě cítit, ale kurva, ten přetriggerovaný kopák jde jen těžko vydržet.

První díl nadcházející tetralogie, „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“, naštěstí žádný zásadní problém s produkcí nemá. Vše jde slyšet více než dobře a Panzerfaust toho naplno využívají. Změn ve vokálech, riffech i bicích je tady více než dost a i přes jejich velké množství na sebe dynamicky navazují. To jde ostatně slyšet už v první „The Day After ‘Trinity’“, ve které po intenzivním intru střídá Goliath hned několik vokálních poloh přes zdrcující salvu double bassu.

Vrcholem desky je však následující „Stalingrad, Massengrab“, která skvěle pracuje s válečnými samply a změnami rytmiky. Zásadní moment nadchází na refrénu, kde vyřvané a dusivé vokály vystřídá klidnější deklamace. Právě hra s podobnými hudebními kontrasty dělá z „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ intenzivní a dostatečně originální desku.

I na poměrně krátkém čase dokáží Panzerfaust pokrýt dost široké dynamické spektrum. Po ambientní mezihře „Crimes Against Humanity“ dostáváme barbarsky namlácenou „The Decapitator’s Prayer“ s kytarovými aranžemi jako od Nightbringer. Finální „The Men of No Man’s Land“ pak razantně zpomaluje a efektivně stvrzuje atmosféru celého projektu. I zde nás nemíjí vokální variabilita a důmyslné zasazení samplu, které ke konci tenhle třináctiminutový kolos nápaditě osvěžuje.

Panzerfaust

Pokud bych měl vytáhnout něco negativního, byla by to asi hra s hudebními prvky, které znám už odjinud. Jde to ostatně vidět z mého pokusu o popis zvuku kapely. Panzerfaust nejsou originální samotným soundem, ale spíše tím, s jakou lehkostí a vynalézavostí dokáží nastolené hudební komponenty k sobě slepovat.

„The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ je každopádně velmi kvalitním úvodem, který mě dostatečně navnadil k tomu, abych si vpálil i tři další nadcházející části. Má to atmosféru (která musí být kvalitně umocněna naživo; Panzerfaust se totiž na pódiu prezentují poměrně originálním a hodně impozantním způsobem), intenzitu, hráčskou preciznost a poměrně neotřelý nápad. Pokud si další díly zachovají kvality první kapitoly, mohlo by jít alespoň v určitých sférách černého kovu o dost zásadní dílo.


Cantique lépreux – Paysages polaires

Cantique lépreux - Paysages polaires

Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.11.2018
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Le feu secret
02. Les étoiles endeuillées
03. Paysages polaires I
04. Paysages polaires II
05. Paysages polaires III
06. Hélas…
07. Le fléau

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Byl jsem přesvědčen, že s Cantique lépreux jdu prakticky na jistotu. S black metalem z kanadské provincie Québec mám moc dobré zkušenosti a věřím, že ani zdaleka nejsem sám. Tahle oblast je narvaná výbornými smečkami, ať už jde o syrovější vichřice anebo atmosférické rozjímavější věci. Cantique lépreux spadají do té druhé sorty. A i když jsem jejich debut „Cendres célestes“ z roku 2016 neslyšel, byl jsem na „Paysages polaires“ docela zvědavý a vlastně jsem se na poslech i těšil. Důvodů by se našlo hned několik…

Jeden z nich už jsem vlastně zmínil. Některé kombinace žánrů a zemí původu má člověk zaškatulkované jako obecně dobré věci, takže neváhá podívat se po dalších podobných. Očekávání podpořila i skutečnost, že v Cantique lépreux působí jeden člen Forteresse, což je pro mě jedna z předních québeckých blackmetalových formací. Když už jsem zmínil sestavu, mohu dodat, že členové Cantique lépreux už spolu působili i v několika dalších místních formacích jako Chasse-galerie (všichni tři), Au-delà des ruines (dva) nebo Mêlée des aurores (opět všichni tři). Akorát teda nevím, proč jsou na fotce tři kořeni, když oficiální sestava uvádí jen tři jména.

Ale to jsem trochu odbočil, protože tu je ještě jeden důvod, proč jsem se na poslech „Paysages polaires“. Hodně se mi zalíbila obálka, která by mohla posloužit jako názorná ukázka toho, jak by měl vypadat obal pro atmospheric blackmetalovou desku. Nejde však o dílo spáchané čistě pro potřeby Cantique lépreux, ve skutečnosti se jedná o obraz „Crevasses on the Glacier du Géant – Mont Blanc Massif“ od francouzského malíře Gabriela Loppého (1825–1913). Ale i tak – první dojem výborný.

O to větší zklamání pak přinesl první poslech. Hned na začátku úvodní skladby „Le feu secret“ se Cantique lépreux vytasí s tak debilní melodií, až jsem na „Paysages polaires“ prakticky okamžitě zanevřel. Musel jsem se dost přemáhat, abych si album pustil znova a dal mu další šanci, jestli to v jeho dalším průběhu nakonec není lepší.

Ukázalo se, že o trochu je. Cantique lépreux tu a tam dokážou dát dohromady i vcelku podmanivou píseň, která se blíží mé představě o tom, jak by deska s takhle krásným artworkem měla znít. Třeba hned druhá „Les étoiles endeuillées“ se mi vlastně docela líbí. Dobré momenty se nechají najít i v závěrečné „Le fléau“, přestože tato dále obsahuje vedle „Le feu secret“ nejimbecilnější party sólové kytary. Aby celkové dojmy vystoupaly někam výš, ideálně do nadprůměrných hodnot, bylo by potřeba mnohem víc.

Cantique lepreux

Po většinovou dobu se totiž na „Paysages polaires“ neodehrává nic, z čeho bych si kecnul na prdel. Cantique lépreux předvádějí průměrný atmospheric black metal, který se sice po většinu času dá poslouchat bez větších problémů, ale těch otravných motivů si vybavuji víc než těch opravdu dobrých. Přísnější měřítka snese opravdu jedině už jmenovaná „Les étoiles endeuillées“, jinak je to po většinu času jedním uchem tam, druhým ven. Naděje jsem docela vkládal do tří titulních skladeb, které dohromady zabírají víc jak osmnáct minut, ale ani „Paysages polaires I“, ani „Paysages polaires II“, ani „Paysages polaires III“ mě moc neuspokojila. Škoda.

Celkově je pro mě „Paysages polaires“ trochu zbytečné album. Nenašel jsem na něm nic, co bych už neslyšel jinde a ve vyšší kvalitě. Zkusil jsem, nebavilo mě, víckrát už se vracet nebudu. Tady doporučení bohužel nemohu vystavit.


Death Worship – End Times

Death Worship - End Times

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Stand Witness to Atrocity
02. The Poisoned Chalice
03. Slaughtersiege
04. Masters and Monolith

Hrací doba: 13:59

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Předpokládám, že každý kdo alespoň trochu holduje Blasphemy a kapelám z nich vycházejících, už o existenci Death Worship ví a jistě nepřekvapí, že trojice muzikantů – Förster, Read, Black Winds – zde navazuje na vyznění svých domovských kapel, tedy Conqueror, Revenge a Blasphemy.

Je ovšem nutné upřesnit, že Death Worship je výhradní expresí Ryana „Deathlord of Abominations and War Apocalypse“ Förstera, tudíž že zde skládá veškerou hudbu, píše texty a sám si je odblije. V Conqueror se o hudbu s lyrikou dělil s Readem a jestli se někdy dočkáme nových Blasphemy, zůstává otázkou, ostatně jako to, zda se se i Förster podílí na případné tvorbě, když ústředními personami v kapele jsou Caller of the Storms a Black Winds. Ovšem důležitý je pro mě i fakt, že Förster skladatelsky přispěl v Black Witchery, Diocletian a Revenge. Osobně bych se neštítil napsat, že dotyčný zanechal na blackmetalové scéně nezanedbatelnou stopu, takže jsem byl pochopitelně zvědav, jak se mu povede dle jeho vlastní vize.

Na první ípko Death Worship pojmenované „Extermination Mass“ (2016) čekali nadržení fanoušci asi tři roky a setkalo se podle mého dojmu s převážně nekritickým nadšením. EP nové, „End Times“, naopak vychází v těchto dnech bez větších fanfár. Novinka je o pět minut a dvě skladby kratší než debutové EP, ale pokračuje v totožných intencích bezohledného násilí se všemi jeho klady a zápory, tudíž to, co napíšu v následujících odstavcích, lze vztáhnout na oba zmíněné tituly.

Jak jsem již předeslal, hudba Death Worship v ničem nepřekvapí, protože se do detailu jedná o bestiální blackmetalový námrd ve stylu výše uvedených kapel. Každá skladba nabídne alespoň nějaký výraznější motiv, bubnování Jamese Reada je unikátní a brutální jako vždy. Nenároční si přijdou na své. Kristovi byla narvána jaderná hlavice do prdele, zástava satanského vítězství vlaje na hoře z kostí podřadných.

I já si dovedu muziku Death Worship náležitě užít. Jednou za čas a po malých dávkách. „End Times“ má oproti prvotině jednu velkou výhodu v tom, že rychle skončí, protože „Extermination Mass“ mě většinou ještě před koncem začne nudit a to je vzhledem k dvaceti minutám trvání fakt průser. Špinavější produkce novinky kapele taky více sluší. Ale jinak je všechno více či méně totožné.

Death Worship

Co mě na Death Worship sere asi nejvíc, je jakási monotematičnost skladeb. To může někomu přijít jako dost vadná výtka, vzhledem k tomu co se tu hraje, jenže faktem zůstává, že třeba „Fallen Angel of Doom“, „War Cult Supremacy“ a x dalších kultovních desek v tomhle ranku oplývá výraznými, snadno rozlišitelnými skladbami (stačí se jen zaposlouchat) dle nejposvátnější tradice „all killer – no filler“, která je vlastní většině žánrotvorných nahrávek.

Když navíc vezmu v potaz, že Försterovy songy „Antichrist Hammerfist“, „Chaostorms of Demonic Hate“, „Hellstorm of Evil Vengeance“ a „Genocide Conquest“ patří k těm nejlepším, které kapely zmíněné v prvním odstavci mají, tak mě pochopitelně dost mrzí, že Death Worship nemohu označit za to nejsilnější, co se v subžánru vyskytlo. Těch blackmetalových bestialit, které jsou v mnoha ohledech kvalitnější, je prostě dost. Zvukově Death Worship taky nenabízí nic extra a nebýt faktu, že se ve Fiasco Bros. Studios nahrávaly staré věci Blasphemy, tak nebudu s to pochopit, proč Förster nahrává tam, když má nepochybně (lepších) možností více. Poslední výtkou budiž, že autor sám je dost nevýrazný vokalista. Textová nenávist je nafrázovaná dobře, ale v podání není skoro žádná síla. Kdyby se všech vokálů ujal Black Winds, jak zřejmě bylo původně plánováno, tak by bylo líp, si myslím.

Ne, že by snad „End Times“ byla pičovina a Death Worship zbytečná kapela. Ale taky nevidím důvod, proč bych se měl zechcat nadšením. Všechny nezbytné ingredience tu jsou, jen to je prostě béčkový matroš, co neurazí. Nic víc.