Archiv štítku: CAN

Kanada

Argonavis – Passing the Igneous Maw

Argonavis - Passing the Igneous Maw

Země: Kanada
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 1.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Passing the Igneous Maw
02. Carving the Wapta Gorge
03. For All Slaves: The Cold March to the Scorched Gates
04. Katabasis
05. The Blazing Torrent of Nasus’ Victory: Pyrophlegethon
06. Katharmos: Towards the Isle of the Dead

Hrací doba: 66:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Argonavis

Tajemných kapel bez informací o sestavě či jakýchkoliv dalších podrobnostech se v posledních letech vyrojilo jako hub po dešti. Nebo dešťovek po dešti. Nebo čehokoliv jiného, co se rojí po dešti, po dešti. Mně osobně to ale nijak nevadí, vlastně mi takový stav věcí docela i vyhovuje – přijde mi to mnohonásobně sympatičtější a smysluplnější než snaha být všude vidět a všude slyšet, všechny sociální sítě spamovat milionem statusů a fotek, znáte to jistě sami. Člověk by musel být slepý a hluchý, aby to nevnímal. Opačný extrém minimálního nebo dokonce žádného infa je mi o poznání milejší, protože když nic jiného, formace takovým přístupem za sebe nechává mluvit samotnou hudbu a nic jiného. A právě o té to koneckonců celé je. Nebo by přinejmenším mělo být.

Kanadští Argonavis se zdají být dalšími z takových tajuplných formací. Kdo zde hraje, to se nikde nedozvíte. Víme pouze zemi původu a počet postav – dvě. Zbývá doplnit zakuklené fotky – a nutno dodat, že ty jsou v případě Argonavis výstavní… bez ironie, fakt se mi to líbí – a to jest prakticky vše. Na Bandcampu se lze dočíst ještě nějaké obecné slinty o tematickém zaměření a filozofii, ale mně osobně se z těch všech psychologických vývojů, entropických zániků, alegorických cest a triumfálních vzestupů spíš zamotala palice a hovno bych tomu rozuměl, i kdyby to bylo česky.

Podobně – ještě víc! – těžko přelouskatelné se nakonec ukázalo být i debutové album Argonavis. „Passing the Igneous Maw“ možná dle kresleného obalu nevypadá jako nějaká zásadně náročná nebo těžce vstřebatelná deska, přesto taková je. Asi nepřekvapí, že tomu odpovídá i její dramaturgie, kdy se na ploše více jak jedné hodiny objevuje pouze šest skladeb. Nebudeme-li navíc počítat intro „Passing the Igneous Maw“ a outro „Katharmos: Towards the Isle of the Dead“, pak i nejkratší stopa „Katabasis“ se zastavila jen těsně před desetiminutovou hranicí.

Co ale vstřebávání „Passing the Igneous Maw“ ztěžuje ještě víc, je vlastní ladění materiálu. Nahrávka působí ohromně homogenně a neprostupně, čemuž napomáhá i její mírně zastřený sound. Může se zdát, že se Argonavis ve strukturách písní drží zlaté střední cesty, jelikož nehrají ani monotónně, ani neskáčou mezi motivy co vteřinu. Jednotlivé písně nejsou skoupé na změny temp a vývoj. Přesto se deska před posluchačem otvírá jen velmi neochotně a dolovat z ní konkrétní nápady je poměrně obtížné. Anebo to je jen můj dojem, což ale nic nemění na tom, že se mi „Passing the Igneous Maw“ z tohoto ohledu poslouchalo dost obtížně.

Argonavis každopádně nijak moc nepomáhají. Melodií není mnoho a většinou jsou zastrkané až v druhé vrstvě pod vrchní zvukovou masou. Což je místy skoro až škoda, protože některé z nich jsou velmi povedené. Navíc si na takové momenty musíte dlouho počkat, protože přicházejí spíše jako třešnička po mnoha minutách základních vyjadřovacích prostředků Argonavis, čímž je hutná kombinace black a doom metalu.

Argonavis

I v téhle poloze dokážou Argonavis zahustit atmosféru a postupně nakumulovat nějaký tlak, což samozřejmě není vůbec k zahození. I k takovým ale někdy bývá delší cesta. Kanaďané se bohužel nevyhnuli ani planým pasážím, které výsledku moc nepomáhají, v tom lepším případě nic moc neřeší a v tom horším i trochu nudí. Prakticky v každé skladbě lze najít nějaký povedený moment i nějaký ten slabý. Jako příklad můžeme uvést „The Blazing Torrent of Nasus’ Victory: Pyrophlegethon“, která je s bezmála osmnácti minutami nejdelší na desce. Zatímco její začátek je docela o ničem, její poslední dvě minuty jsou naopak skvělé.

Bylo by jistě moc fajn, kdyby se Argonavis neutopili ve svých ambicích, zbytečně nenatahovali písně, vyvarovali se vaty a ty stěžejní nápady naopak zhustili do menší plochy a intenzivnějšího prožitku. Takhle je totiž „Passing the Igneous Maw“ jenom dobré, nikoliv však skutečně strhující. O potenciálu či talentu není třeba diskutovat, vize by zjevně také byla, ale ke vstupu mezi elitu je nutné přidat ještě víc než výborné promo fotky.


Tomb Mold – Manor of Infinite Forms

Tomb Mold - Manor of Infinite Forms

Země: Kanada
Žánr: death metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Manor of Infinite Forms
02. Blood Mirror
03. Abysswalker
04. Final Struggle of Selves
05. Gored Embrace (Confronting Biodegradation)
06. Chamber of Sacred Ootheca
07. Two Worlds Become One

Hrací doba: 40:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

S následujícími řádky by měli zpozornět všichni ti, kteří baží po kvalitní deathmetalové nahrávce, protože právě taková je na pořadu dne. Na svědomí ji má kanadská sebranka Tomb Mold a nazvali ji „Manor of Infinite Forms“. Vyšla u 20 Buck Spin, kteří v posledních letech vydávají zajímavé počiny, a spoluprací s Tomb Mold v tom také pokračují.

Přiznám se, že tuto torontskou kapelu jsem zaregistroval právě až s letošní novinkou, přestože už nějaký ten pátek fungují. „Manor of Infinite Forms“ není ani jejich prvotinou, tu si odbyli minulý rok, kdy vyšlo album s názvem „Primordial Malignity“. A jemu ještě přecházeli tři EPčka z nichž už dokonce stihla vyjít i kompilačka. Zkrátka Tomb Mold už mají něco málo za sebou.

Abych vám ještě přiblížil styl, jemuž se věnují, tak mohu uvést, že bych je přiřadil někam k partičce, která tvoří skupiny Blood Incanation a Spectral Voice, přesněji bych je pak umístil rovnou mezi ně. Tomb Mold nejsou progresivní ani techničtí, ale zároveň není jejich hra úplně neohrabaná a dokáže se vší přímočarostí nabídnout nečekané zvraty a měnit tempa s obratností prvně jmenovaných. Rovněž tak není jejich hudba doomová, ale umí se ve skladbách dostat k pořádně zatuchlým místům, odkud se škrábou horko těžko, podobně jako druzí jmenování. Oni sami se pak hlásí k odkazu finské deathmetalové klasiky a právě i odkaz staré školy je v jejich zvuku obsažen.

Ono se ostatně stačí podívat na vcelku výpravnou obálku. Při pohledu na ni je snad zjevné, o co tu půjde. Vlastně právě obal mi učaroval nejdříve a přiměl mě si „Manor of Infinite Forms“ poslechnout. A vězte, že právě takováto romantická procházka prohnilou kanalizací prolezlou zmutovaným hmyzem a vetřelci neznámého původu a tvaru to je. Radost pohledět, radost poslechnout, a nejlépe oboje najednou.

„Manor of Infinite Forms“ obsahuje sedm písní a dalo by se klasicky rozdělit na dvě poloviny, ostatně ideálně po vzoru vinylu, tedy strana A – čtyři skladby, strana B – zbylé tři. Avšak nenazval bych to klasicky horší a lepší polovinou, nýbrž znatelným vygradováním věcí. To, s čím přichází první kusy, tedy velice dobrým death metalem, se se čtvrtou „Final Struggle of Selves“ začíná ještě zlepšovat, aby s posledními zářezy skvěle vyvrcholilo k žánrovému stropu. Nevím, jestli byl takhle koncept alba zamýšlen, ale na mě to tak působí.

Právě závěrečná trojička „Gored Embrace (Confronting Biodegradation)“, „Chamber of Sacred Ootheca“ a „Two Worlds Become One“ obsahuje ty nejlepší nápady. Hlavně riffy v prvně a posledně jmenované zabíjí a drtí kosti na padrť. Tohle je přesně ten death metal, který mám rád. Co se skladatelské činnosti týče, těžko se něco vytýká, písně jsou poskládané šikovně, nejedná se o žádnou bezhlavou hoblovačku, co by po pár minutách nudila, a nechybí tomu nadšení.

Tomb Mold

Ale abych jen nechválil, menší výtku bych měl ke zpěvu. Ten je sice záhrobní až za roh, ale postrádám u něj nějaký větší charakter. V podstatě ve všech skladbách je ve stejné poloze, sem tam se zařve trochu víc, ale na rozdíl od hudby nepřináší nic zajímavého. Přesto zůstává hlavním poznatkem skutečnost, že sedí ke svému okolí, takže poslech nijak nenarušuje, a když ho berete jen jako další prostředek k budování nálady, je to zcela v pořádku. Zajímavé je, že ho má na starosti, podobně jako třeba u Autopsy, bubeník, zde tedy Max Klebanoff.

Atmosféra zde taky funguje, jednak díky skladbám samotným, druhak díky produkci Arthura Rizika známého z prací pro Code Orange, Inquisition, Power Trip a další. Líbí se mi, že je tu podobně jako třeba u Spectral Voice slyšet taková ta ozvěna, jež zní zatraceně dobře. Jinak Tomb Mold i svoje texty naplňují žánrově dosyta. Hemží se to hnusem, avšak dozvěděl jsem se, že je všechno vysoce inspirováno světy RPG videoher „Bloodborne“ a „Dark Souls“ patřící do série „Souls“. Dokonce i název kapely Tomb Mold je nějaká věc přímo ze hry. V tomhle já se moc neorientuji, ale tato herní série je zase mimo jiné založena na literatuře Lovecrafta, takže mi to hned dává větší smysl.

Závěr je jasný: „Manor of Infinite Forms“ je dílo hodné poslechu a vyznavači metalu smrti by neměli být zklamáni. Já se v nadcházejících dnech musím pořádně podívat na zub jejich předchozí tvorbě, protože ta podle zvěstí internetu nebude o mnoho horší. Příjemný poslech přeji.


Augury – Illusive Golden Age

 

Augury - Illusive Golden Age

Země: Kanada
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: The Artisan Era

Tracklist:
1. Illusive Golden Age
2. The Living Vault
3. Carrion Tide
4. Mater Dolorosa
5. Maritime
6. Message Sonore
7. Parallel Biospheres
8. Anchorite

Hrací doba: 44:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mind Eraser PR

Rok 2009 byl pro technický death metal věru plodný. Vy, kteří máte rádi temnější či syrovější podobu žánru, vězte, že to byl ten rok, kdy spatřilo světlo světa „Everything Is Fire“ od Ulcerate či „Those Whom the Gods Detest“ od Nile. Vy bažící po oné tradičnější a melodičtější poloze si to zase spojte s průlomem Obscury v podobě „Cosmogenesis“. Je tu ale ještě alespoň jedna deska, která v rámci žánru vzbudila pozornost, ačkoliv se o ní možná dnes už tolik nemluví, a to „Fragmentary Evidence“ od montrealských Augury. Tato jejich druhá deska tehdy definitivně rozvinula potenciál, jenž nápadně vystrkoval růžky už na debutu „Concealed“. Ačkoliv ubyla špetka originality upuštěním od čistých ženských vokálů, skupina svůj projev velmi umně konsolidovala a utvořila na jednu stranu velmi pestré, na druhou pak zároveň i celistvé dílo, jež fascinovalo řadu žánrových přívrženců.

Nicméně kapela za poslední léta poměrně upadla v zapomnění – a i při letmém pohledu na diskografii je každému asi jasné proč. Třetí deska se tak nějak dlouho nemohla dostavit. To se změnilo až letos v březnu, kdy se po devíti letech „Fragmentary Evidence“ konečně dočkala svého plnohodnotného nástupce v podobě nahrávky „Illusive Golden Age“. Ta vyšla na rozdíl od předchůdce pod žánrovým vydavatelem The Artisan Era, jenž pod sebou mimo jiného srocuje i zástupce v poslední době rozmáhající se nashvillské technicky deathmetalové školy, jakými jsou například Virulent Depravity či Inferi. S blížícím se vydáním desky se množily otázky, jakým směrem se kapela vydá a zda se třeba nenechá inspirovat kolegy, kteří se taktéž hlásí na scéně o slovo.

První tóny aktuální nahrávky ihned smetou ze stolu teorie o změknutí, o zmelodičtění. Jsou to ti samí Augury, kteří mocně drtili hmatníky na předchozím počinu, jsou to i ti samí skladatelé, kteří minule spřádali pro posluchače věru nesnadno rozpletitelná klubka riffů a vyhrávek. Ba v tomhle ohledu jsou možná ještě dál. Skladby jako by střídaly motivy s ještě větší razancí – a starosti s tím, aby posluchač vnímal jejich celistvost, si dělají věru pramalé. Tato neuchopitelnost zprvu posluchače mate – a nedivím se, pokud někoho i odradí. Nicméně těžko bychom se u desky mohli spokojit s tvrzením, že se jedná o technickou exhibici odnikud nikam. Další poslechy totiž neustále člověka utvrzují v tom, že kompozice smysl zkrátka dávají více než dobrý.

Do desky nás uvádí trochu Chuckem načichlý poloakustický úvod skladby „Illusive Golden Age“, který záhy vystřídá dynamické sólo. Ihned v této první skladbě zaznamenáme, že poločisté vokály, jimiž disponoval už předchůdce, jsou nazvučeny až podivně thrashově. Něco podobného v rámci technického deathu občas používají Cattle Decapitation, jenomže v kontextu jejich hudby mi to přijde adekvátní, u Augury mi to přijde spíš podivně skočné než epické. To je jedna z věcí, na niž si je asi třeba při poslechu trochu zvykat, neboť se to na desce ještě párkrát zopakuje – například v „Carrion Tide“. Nicméně nejde o něco, co by nějak zásadně ničilo dojem z nahrávky.

Augury

Co je třeba jednoznačně pochválit, je baskytarová práce Dominica Lapointeho. Song „Mater doloresa“ například v tomhle ohledu naprosto exceluje. Nezaostává ale ani třeba dvojka „The Living Valut“, která nabídne i pár melodických pasáží, jež na začátku desky poslouží jako záchytné body. Pěknými hrátkami s harmoniemi mezi basou a neméně propracovanými kytarami Mathieu Marcotteho a Patrick Loisela jistě zaujme „Parallel Biospheres“, která končí krátkou bubenickou exhibicí Antoine Barila. Instrumentální stránka věci je tedy nepřekvapivě v naprostém pořádku. Nabízí se nicméně otázka, zda pak skladatelství nepředstavuje jen berličku k prezentování planého technického skillu. Soustředěný poslech však napovídá ku prospěchu skladatelských schopností Augury. Ač lze totiž aktuálním písním vytýkat místy trochu nevyváženost, způsob harmonizace, rytmizace a vrstvení motivů má svou myšlenku a vizi.

A co označit za vrchol desky? Z mého pohledu zřejmě závěrečnou „Anchorite“ disponující několika jak atmosférickými a melodickými pasážemi, tak zběsilými nepředvídatelnými úseky, které člověka překvapují i při několikátém poslechu.

Březnová nahrávka „Illusive Golden Age“ je tedy na jednu stranu technicky a kompozičně odvážnější než předchůdce, na druhou stranu ale trochu rezignovala na celistvost a kompaktnost. V tomto ohledu přeci jen deska trochu ztrácí oproti předchůdci. To ale neznamená, že nedisponuje slušným množstvím silných momentů. Jen bude vyžadovat trochu více posluchačovy odvahy a trpělivosti. Máte ji?


Neige et noirceur – Vent fantôme

Neige et noirceur - Vent fantôme

Země: Kanada
Žánr: dark ambient / drone
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Le diable blanc
02. Vent fantôme

Hrací doba: 45:07

Odkazy:
web / facebook

Neige et noirceur je jméno, které s největší pravděpodobností drtivá většina z vás už dávno zná. Zaprvé jde o vcelku pravidelného hosta v naší rubrice recenzí, takže jestli nás čtete dlouhodoběji, nejspíš jste se už s touhle formací potkali minimálně zde. Zadruhé – a to je, ač to říkám nerad, z globálního hlediska asi důležitější – tenhle kanadský projekt pod vedením Zifonda patří k těm nejvýraznějším a nejznámějším z proslulé blackmetalové oblasti v Quebecu.

Dnes máme samozřejmě na programu další přírůstek do diskografie Neige et noirceur. „Vent fantôme“ je ovšem malinko zvláštní v tom smyslu, že na jednu stranu jde o netypický přírůstek, a přitom z jiného úhlu pohledu typický. A dokonce mě těch úhlů pohledu napadá vícero. Možná tomu není na první dobrou rozumět, ale pokusím se vše rozvést hned vzápětí.

Neige et noirceur má totiž víc tváří. Ta primární, již Zifond vystavuje více na odiv, je blackmetalová. Černý kov je v jeho podání mrazivý, syrový, nese s sebou atmosféru tuhé zimy a zároveň mu nechybí lokální unikum quebecké scény. I v tomto ohledu však může dojít k mírným odbočkám jako například na „Les ténèbres modernes“ (2016), kde zima ustoupila do pozadí a na její místo se dočasně vkradla válečná tematika.

Vedle toho ale určitou, menší část tvorby Neige et noirceur tvoří také ambient, jenž ostatně probleskuje i na blackmetalových deskách. A právě tomu se „Vent fantôme“ věnuje. Což na jednu stranu překvapivé není, protože takové nahrávky už byly, viz třeba kompilace „Natura mortis sonoris“ z roku 2013, a proto jsem také výše prohlásil, že svým způsobem nejde o netypickou záležitost pro Neige et noirceur. Na druhou stranu, „Vent fantôme“ je první dlouhohrající deskou, pro niž je ambientní minimalismus primárním vyjadřovacím prostředkem. Samozřejmě, že i na starších albech se objevovaly dlouhé ambientní pasáže, ale vždy se objevoval i black metal a měl navrch. Na „Vent fantôme“ tomu tak není.

Říkal jsem nicméně, že existuje víc pohledů, jejichž optikou je „Vent fantôme“ typickou deskou Neige et noirceur. Hlavním z nich je atmosféra. Nakonec právě ona u Neige et noirceur dlouhodobě hraje hlavní roli, takže to smysl dává. „Vent fantôme“ sice nenabízí tak agresivní a misantropický náhled na mráz, ale pod kůži a za nehty nakonec zalézá i tahle verze – s přinejmenším srovnatelným účinkem. Síle nejhypnotičtějších alb Neige et noirceur se novinka sice rovnat nemůže, přesto se nebojím prohlásit, že „Vent fantôme“ mi dokázalo předat víc než předchozí dvě nahrávky „Les ténèbres modernes“ a „Verglapolis“.

Neige et noirceur

Mluvit o obsahu desek jako „Vent fantôme“ je samozřejmě ošemetné, jelikož formálně se zde neděje mnoho a napsané na papíře to bude vyznívat prázdně. Ve skutečnosti si však dvojice více jak dvacetiminutových skladeb dokáže posluchače podmanit bez větších obtíží. Darkambientní mlha, dronové doteky, sem tam zastřená deklamace či letmý tón, všudypřítomný minimalismus a hlavně nezměrný chlad prostupující každičkou minutou „Vent fantôme“. Funguje to. Opravdu hodně. Kupříkladu jedna pasáž v polovině titulní druhé kompozice je naprosto úžasná a atmosféricky odzbrojující.

Na závěr to zkusme ještě trochu jinak. „Vent fantôme“ zajisté udělá radost těm z vás, komu imponují díla jako „Atropine“. Pokud jste při zmínce poslední desky Velvet Cacoon okamžitě zpozorněli, měli byste „Vent fantôme“ slyšet.


Blasphemy – Victory (Son of the Damned)

Blasphemy - Victory (Son of the Damned)

Země: Kanada
Žánr: black death holocaust Canadian Ross Bay assault metal
Datum vydání: 15.5.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. War Command
02. Blasphemous Attack / Gods of War
03. Demoniac
04. Victory (Son of the Damned)
05. Victory (Son of the Damned)
06. Goddess of Perversity
07. Fallen Angel of Doom
08. Darkness Prevails
09. The Desolate One
10. Desecration
11. Weltering in Blood
12. Blasphemy
13. Hording of Evil Vengeance
14. Nocturnal Slayer
15. Ritual

Hrací doba: 48:10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Normálně bych se s rehearsal nahrávkou dávno zavedené kapely nezahazoval, ale teď udělám výjimku. Demo „Blood Upon the Altar“ a debut „Fallen Angel of Doom“ blackmetalových skinheads Blasphemy z Kanady lze směle postavit naroveň styčným žánrovým nahrávkám, jako jsou „I.N.R.I.“, „Under the Sign of the Black Mark“, „A Blaze in the Northern Sky“, „Ritual“, „Hvis lyset tar oss“ nebo „In the Nightside Eclipse“, když vyjmenuji aspoň nějaké, které krásně podtrhují rozmanitost žánru už v jeho počáteční podobě. Skandinávští puristé mohou samozřejmě namítnout, že Blasphemy s black metalem nemají nic společného, jelikož mají příliš blízko k raným Carcass nebo Blood, ale tyhle disputace odložíme a zde budeme kapelu považovat za blackmetalovou. Ovšem důvodem, proč tady o Blasphemy píšu, není jejich příslušnost k nejzákladnějšímu žánrovému kánonu, jako spíše fakt, že „Victory (Son of the Damned)“ kurva vraždí.

Už po vydání „Blood Upon the Altar“ kapela sklízela veliký úspěch mezi maniaky po celém světě, „Fallen Angel of Doom“ potenciál překonalo a není divu, že s vydáním další desky „Gods of War“ se kapela připojila k prvnímu evropskému blackmetalovému turné (jak bylo promováno) ve společnosti Immortal a Rotting Christ (údajně se měli přidat Master’s Hammer, ale potvrzení tohoto infa nejsem schopen dohledat). V té době byli Blasphemy v pokročilém rozkladu a kapela po návratu z tour zanikla.

Koncertní návrat v obměněné sestavě se odehrál v roce 2000 a tento konkrétní záznam byl pořízen o rok později během přípravy na koncert ve Vancouveru, měsíc po vystoupení, které bylo zvěčněno na živáku „Live Ritual: Friday the 13th“. O něm řeč nebude, osobně jej nemám rád pro nekvalitní zvuk, avšak zásadní je, že die-hard verze původního vinylového vydání, nabídla i vypálené CD se zmíněnou zkouškou. I přesto, že obě nahrávky byly pořízeny stejným přístrojem, zvuk „die-hard rehearsalu“ je jiný, velice surový, ale perfektně čitelný. Pokud jste někdy měli problém s produkcí „Fallen Angel of Doom“, tak zde si můžete všechny riffy bez problémů vychutnat v jejich nečisté velkoleposti. Caller of the Storms se svou kytarou hraje v mixu prim, ale ostatní strunné nástroje nejsou upozaděny přespříliš. Bicí poháněji kytary zcela perfektně, zvlášť když se 3 Black Hearts of Damnation and Impurity do toho pořádně opře, avšak nejvýraznější jsou zde vokály. Rozléhající se basákův kanál zní mocně, ale je to Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds, kdo ze svého hrdla pudí něco neskutečného. Jeho hlasový projev byl na studiových nahrávkách vždy skvělý, ale zdejší animální ryk je dominantou, která v posluchači nutně probouzí chuť někoho prohodit výlohou.

Anebo to bude spíše hudbou? No to samozřejmě taky. Skladby jako „War Command“, „Blasphemous Attack“ nebo „Desecration“ na svých původních nahrávkách možná ještě zněly poněkud neohrabaně a umírněně ve srovnání s pozdějšími těžkými kalibry z Blasphemy vycházejích jako „War Cult Supremacy“, „Desecration of the Holy Kingdom“, „Whore of Bethlehem“ nebo „Triumph Through Spears of Sacrilege“, ale zde jsou naživo přehrány s vrcholně ukrutnou intenzitou (zvláště kurva „Desecration“!!!). Sakra účinné je i pořadí skladeb; Úvodních sedm minut bez přestávky odehraných „War Command“, „Blasphemous Attack“, „Gods of War“ a „Demoniac“ stoprocentně potvrzuje výše uvedené. Masakr.

Blasphemy

V tracklistu nechybí žádný zásadní kousek, ale fanoušky jistě nejvíce upoutá přítomnost skladby, která nahrávce dala jméno a již bylo možné slyšet jen na několika koncertech. „Victory (Son of the Damned)“ tu zazní hned dvakrát (poprvé s mírně zmršeným začátkem) a do tvorby Blasphemy zapadá perfektně, ale o nesvatý hymnus na úrovni „Ritual“ nebo „Fallen Angel of Doom“ se taky nejedná.

Záznam ze zkušebny zmástroval známý James Plotkin (ex-Khlyst, ex-Khanate), na CD / MC (15.5.) a 2LP (11.7.) jej samostatně vydají Nuclear War Now!, zmíněný živák „Live Ritual: Friday the 13th“ vyjde ve stejnou dobu a label má v plánu opětovně vydat i veškerý zbývající materiál kapely včetně oficiálně nevydaných rarit. Minimálně tenhle záznam je dle mého názoru povinností pro všechny fanoušky Blasphemy a možná i pro ty, kterým se do raných nahrávek nepodařilo z nějakého důvodu proniknout, ale bestiální black metal jim není cizí.


Survival of the Dead (2009)

Survival of the Dead (2009)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2009
Žánr: horor

Originální název: Survival of the Dead

Režie: George A. Romero
Hrají: Alan Van Sprang, Kenneth Welsh, Devon Bostick, Kathleen Munroe, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Stará láska nerezaví – to v případě George A. Romera a zombie žánru platí naprosto přesně. Praotec filmových zombies se své obliby k chodícím mrtvolám nevzdal ani na stará kolena, a tak se krátce před dovršením sedmdesáti let života pustil do svého šestého příspěvku do univerza „…of the (Living) Dead“. Dva roky po nepříliš vydařeném „Deníku mrtvých“ měl Romero prostřednictvím „Survival of the Dead“ co napravovat.

Jeho (nyní již víme, že definitivně) poslední zombie flák ovšem není filmem, jenž by příznivce staré kultovní trilogie opět sjednotil, spíš naopak. Čemuž se není co divit s ohledem na to, jak je „Survival of the Dead“ zvláštní. Rozhodně se ale snímku musí nechat, že právě v tomhle ohledu je typicky Romerovský. Nehledě na skutečnost, že „Survival of the Dead“ zdárně kličkuje kolem všech standardních klišé, která sám Romero kdysi utvářel. V „Zemi mrtvých“ je vlastně docela respektoval, v „Deníku mrtvých“ vlastně taktéž, akorát tak činil v méně tradiční formě found footage hororu, ale v „Survival of the Dead“ se jim vyhýbá a někdy dokonce vysmívá. Což je moc příjemná změna v době plné nudných zombie hororů jak přes kopírák, kde není svěží myšlenky. Těch je totiž třeba i v zatuchlém žánru, jenž se s gustem věnuje hnilobě.

„Survival of the Dead“ chronologicky přímo navazuje na „Deník mrtvých“, však také mezi jeho hlavní postavy patří parta vojáků, která se mihla v minulém díle, když okradla dokumentaristy natáčející dokument o zombie apokalypse, jenž byl zároveň i samotným filmem. Druhou a stěžejní linku „Survival of the Dead“ pak tvoří události na ostrově Plum, na němž proti sobě odjakživa stojí dva rodinné klany, jejichž náhled na věc se diametrálně liší i v tom, jak se vypořádat s nově vypuknutou zombie apokalypsou. Zatímco jeden klanový vůdce chce nemrtvé vyhladit, ten druhý věří v řešení a odmítá zabíjet své sousedy, ačkoliv tak trochu hnijí a mají nadprůměrnou chuť na lidské maso. Konfrontace obou názorů je nevyhnutelná a po ní je jeden ze dvou místních kohoutů (ten progresivnější, co prosazoval vystřelování mozků) vykázán z ostrova.

Vyhnaný dědula se ovšem jen tak nenechá a na internet umístí reklamu pro ostatní přeživší, jak je na ostrově skvěle. Čeká na pevnině v přístavu a všechny příchozí (potom, co je okrade) posílá na ostrov. Snad netřeba dodávat, že místní vidláci nevítají nové tváře zrovna s otevřenou náručí. Zde se obě filmové linky spojí, protože do přístavu dorazí i výše zmiňovaní vojáci, s nimiž se děda vydá zpět na rodnou hroudu, aby vyrovnal nevyřízené účty.

To vše je řečeno dost stručně, protože ve scénáři je i několik kliček. Pokud vám ovšem přijde, že zombie jsou zde tak trochu na druhé koleji, vlastně máte pravdu. Nakonec ale nijak zásadně nevadí, že nemrtví nejsou hybatelem děje, nýbrž jen jakýmsi všudypřítomným nebezpečím. Film je totiž příjemně cynický a leckdy až černě-humorný, což ovšem z principu otupuje hororové hrany. „Survival of the Dead“ skutečně není hororové ve smyslu napětí či strachu, krvavou nadílkou částečně ano. Důležitější než „level hororovosti“ je ovšem zajímavost a z tohoto ohledu „Survival of the Dead“ dle mého názoru nestrádá. Svou myšlenku to má, i určitý rozpor v tom, jaké postavy jsou vlastně kladné a jaké záporné, a poslední záběr je pěknou třešničkou na dortu téhle vidlácké-vtipně-hororové jízdy.

Survival of the Dead

Na druhou stranu, „Survival of the Dead“ má bezesporu i své zápory. Celé to působí trochu levně a televizně a korunu tomu nasazují naprosto odporné digitální triky. Ty jsou tak špatné, že jestli to nebyl nějaký zvrhlý umělecký záměr, tak by jejich autor měl jít na kastraci. Podobně mi přijde, že oproti starším Romerovým filmům se citelně snížila kvalita zombie masek i krvavých efektů, protože v celém filmu je prakticky jen jeden výživnější. To je velká škoda a trochu i ostuda, když i „Úsvit mrtvých“ ze sedmdesátých let ukázal víc.

Přesto „Survival of the Dead“ cením o dost výše než předešlý „Deník mrtvých“, který jednoznačně považuju za nejslabší zombie Romerovku. Je samozřejmé, že se stylotvornými majstrštyky z původní trilogie se to rovnat nemůže, ale osobně si myslím, že „Survival of the Dead“ je vlastně vcelku fajn a zbytečně podceňovaný.

Survival of the Dead


George A. Romero zemřel 16. července 2017 ve věku 77 let. „Survival of the Dead“ tedy navždy zůstane jeho posledním zombie filmem a zároveň i posledním režijním počinem. Před svou smrtí měl Romero rozpracován další zombie snímek s názvem „Road of the Dead“, u nějž byl spoluautorem scénáře a podílel se na produkci. Už před svým skonem však neměl v plánu režírovat, tuto úlohu se rozhodl přenechat Mattu Birmanovi, jenž se podílel již na „Zemi mrtvých“, „Deníku mrtvých“ a „Survival of the Dead“ jako člen druhého natáčecího štábu. Dle posledních informací to vypadá, že „Road of the Dead“ se dočká svého dokončení i po smrti Romera.


Deranged (1974)

Deranged (1974)

Země: Kanada / USA
Rok vydání: 1974
Žánr: horor

Originální název: Deranged

Režie: Jeff Gillen, Alan Ormsby
Hrají: Roberts Blossom, Micki Moore

Hrací doba: 82 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Edward Theodore Gein nepatří mezi nejvýkonnější sériové vrahy, protože mu byly dokázány „pouze“ dvě vraždy (lze polemizovat, jestli je v takovém případě vůbec na místě hovořit o sériovosti), ale co mu scházelo v kvantitě, to dostatečně doháněl svou zvrhlostí. Ne nadarmo se stal jedním z nejznámějších úchylů, který inspiroval množství filmů i hudebních skupin. Materiál pro své hrátky získával povětšinou na místních hřbitovech, kde vykopával těla případně jejich části, a doma si z kůže a kostí vyráběl oblečení a předměty denní potřeby. Předpokládá se, že mohl praktikovat i další kratochvíle jako nekrofilie či kanibalismus, ale k těm se nikdy nedoznal. Nicméně i to „málo“, co Geinovi dokázat šlo, bohatě stačilo k tomu, aby vznikla jedna z největších legend mezi chorobnými mozky.

Ne náhodou v Geinově vynalézavosti a nemocnosti našli mnozí inspiraci pro svá umělecká díla. Z tohoto ohledu se jeví jako zásadní rok 1974 (sám vrah byl odsouzen v roce 1968), kdy vznikly hned dva skvělé filmy, pro něž se Geinova činnost stala předobrazem. Přinejmenším jeden z nich jistě znáte, protože si postupem času získal status kultovního hororu patřícího k vrcholům celého žánru. „Texaský masakr motorovou pilou“ je ovšem Edem Geinem inspirován pouze volně a jinak vypráví svůj vlastní příběh.

Nicméně půlroku před „Texaským masakrem motorovou pilou“ vyšel ještě jeden snímek, jenž postupem času trochu neprávem zapadl – „Deranged“. Jeho přístup je v porovnání s jeho slavnějším příbuzným diametrálně odlišný. Ani zde sice nevystupuje žádná postava jménem Ed Gein, ale to je jen proto, že byla Geinova filmová podoba přejmenována Ezru Cobba. Jinak se ovšem „Deranged“ snaží držet se plus mínus skutečnosti. Pokud si o Geinově případu něco načtete, jistě najdete určité odchylky, ale směřování k realističnosti je zjevné. Tomu ostatně odpovídá i dokumentární nádech filmu, kdy do děje a na plátno dokonce vstupuje vypravěč dovysvětlující další detaily.

Dokumentární styl snímku má za následek dvě věci, díky nimž je „Deranged“ dobře skrytou žánrovou lahůdkou. Zaprvé je to syrovost, k níž ostatně přispívá i stáří filmu, které zde vůbec není na škodu. Zadruhé je to autentičnost – vlastnost u hororu velmi žádaná, leč nedostatková. Velkou měrou k obému však přispívá i (v dobrém slova smyslu) zvláštní hudba a především Roberts Blossom v hlavní roli, jenž prezentuje proměnu ze zakřiknutého nekňuby fixovaného na maminku do zvrhlého vraha mimořádně přesvědčivě. Herce nejspíš budete znát jako dědu ze „Sám doma“ – věřte tomu, že po „Deranged“ už se na tradiční televizní evergreen pro celou rodinu nikdy nebudete koukat jako dřív.

Deranged (1974)

Film sám o sobě není příliš krvavý nebo explicitní. Samozřejmě se trocha krve objeví, i nějaké ty mrtvoly s poměrně povedeným vzhledem, přinejmenším s ohledem na rok výroby. Však na maskách také nedělal nikdo menší než Tom Savini. Nicméně brutalita není nutná. „Deranged“ je totiž i bez ní podivně bizarní snímek, některé scény jsou vyloženě zvrácené. Už při úvodním umírání maminky je divák trochu nesvůj, výjevy jako večeře s mrtvolami (mimochodem, podobnost se slavnou scénou večeře v „Texaském masakru motorovou pilou“ je až nečekaně velká) nebo hon na dívku v zasněženém lese pak zůstanou v hlavě i dlouho po konci filmu. Už to samo o sobě napovídá, že jde o velmi silný titul.

Deranged (1974)

Tempo „Deranged“ je možná pomalejší a výsledek zcela jistě nemusí sedět každému, přesto se jedná o znepokojivý kousek s vysoce syrovou a skličující atmosférou. V jistých momentech navíc dokáže člověkem pohnout a znechutit jej, aniž by k tomu potřeboval laciných prostředků. A to se myslím jen tak nevidí. „Deranged“ vám rozhodně nepřidá na náladě, ale kvůli tomu se snad na horory ani nikdo nekouká. Běžnému filmovému konzumentu to samozřejmě doporučit nelze, ale pro příznivce hororu (a tím nemyslím popcornové horůrky) a svírajícího pocitu, že něco není v pořádku, je to skoro povinnost. Neprávem opomíjená záležitost.


Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Ocean of Screaming Spheres
02. Self-Devouring Womb
03. Cursed Numbers
04. Void Masquerading as Matter

Hrací doba: 35:52

Odkazy:

K recenzi poskytl:
ClawHammer PR

Kanadští Thantifaxath se v průběhu současné dekády sice nestali největšími miláčky blackmetalového obecenstva, ale myslím, že debut „Sacred White Noise“ nezanedbatelný dopad měl. Minimálně na ty co preferují žánr v experimentálnější podobě, která místo horoucích pekel a násilí spíše evokuje nihilistický chlad kosmických dálav. Thantifaxath podle mého mají celkem blízko ke „kaskádské“ scéně a progresivnímu/avantgardnímu blacku po vzoru kapel, které nemusím zmiňovat. Důležité ovšem je, že jejich výrazivo je ještě dostatečně blackmetalové a vývoj hudby se ubírá směrem, který je i pro můj poměrně přísný pohled na žánr stále akceptovatelný. Navíc zde byla vždy přítomná kvalita, důvtip, stejně jako příslib, že z následovníků budou vůdci. Jak jsou na tom Thantifaxath s novým pětatřicetiminutovým EP „Void Masquerading as Matter“? Vzhledem k tomu, že několik uhrančivých pasáží z debutu stále chovám v živé paměti, tak jsem byl opravdu zvědav.

Od vydání uběhly přibližně tři měsíce, během kterých jsem ípko pravidelně zkoumal. První poslechy byly výborné a já byl vyloženě nadšený, ale relativně brzy začaly na povrch vyplouvat jisté nedostatky a můj pocit, že Thantifaxath postoupili na další úroveň hudebního mysticismu a kosmosofie poněkud utrpěl. Čím to?

Jak lze z dřívější tvorby a prvního odstavce odvodit, „Void Masquerading as Matter“ je vysoce atmosférickou záležitostí a přítomné fluidum je perfektně definováno titulní instrumentálkou (outrem), která je dle mého (možná mylného) názoru výrazně inspirována kompozicí „Lux aeterna“ maďarského skladatele Gyorgy Ligetiho (znáte například z Kubrickovy „Vesmírné odysee“), zatímco její druhá půle mi zase přijde blízká sborovým skladbám Krzysztofa Pendereckého. Už při poslechu „Sacred White Noise“ jsem míval pocit, že tvůrcům není moderní klasika cizí, a pokud v něčem udělali krok dál, tak to je v integraci klavírních a smyčcových pasáží s black metalem. Zde je na místě upozornit neznalé, že kapela v žádném případě nespadá do ranku symfonického BM.

I s kytarovými riffy se Thantifaxath pokusili více vyhrát, i když zde už tak úspěšní nebyli, byť chvíle, kdy se nástroje například krásně „kaleidoskopicky“ rozsypou, jsou super, ale to je spíše dílo produkční nežli instrumentální. Jsou zde zkrátka dílčí kytarové motivy, které považuji za strojené, nucené, příliš rovné, normální, neinventivní atd. atd., a tedy nevyhovující ambicióznímu konceptu EP. Příkladem budiž ústřední stoupavá/klesavá melodie „Ocean of Screaming Spheres“, která mě po nějaké době začala doslova srát. A podobných pasáží je zde více a ano, uznávám možnost, že jsem jenom rozežraný zmetek, kterému nic není dobré. Ale na obranu Thantifaxath musím uvést, že mocné pasáže převažují. Například v této zmíněné skladbě je střed naprosto fatální a „Cursed Numbers“ bych možná označil, za dosud nejsilnější píseň kapely.

Thantifaxath

Jaká myšlenka tedy stála za realizací tohoto EP? Měli Thantifaxath tvůrčí přetlak a bylo jim líto vyhodit třicet pět minut slušného materiálu, protože z nějakého důvodu nepasoval k materiálu budoucímu? Nebo EP slouží jako předstupeň, experiment, který měl hudebníkům ukázat případnou cestu dál? Nabízí se i myšlenka, že Kanaďané nedokázali nastřádat tolik silných nápadů na pořádný full-length a toto je jejich maximum. Pravda může být samozřejmě úplně jinde. „Void Masquerading as Matter“ je dozajista nutností pro fanoušky kapely a věřím, že má potenciál oslovit mnohé další. Sakra, vždyť já byl v pokušení tohle EP nacpat do výročního eintopfu a jeden z mých kolegů tak dokonce nepřekvapivě učinil. Avšak celkově bych o dokonalosti a vrcholném díle muzikantů nehovořil. Už jen proto, že kapely jako tato snesou přísnější pohled a já si myslím, že Thantifaxath mají na víc.


Land of the Dead (2005)

Land of the Dead (2005)

Země: Kanada / Francie / USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Land of the Dead
Český název: Země mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Simon Baker, John Leguizamo, Eugene Clark, Dennis Hopper, Asia Argento

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

„Země mrtvých“ zcela jistě není stěžejním článkem zombie ságy „…of the (Living) Dead“, přesto v ní má určité specifické postavení. Nedotknutelnou volnou trilogii dnes možná vnímáme (přinejmenším tedy já vnímám) jako „staré filmy“, které patří k sobě, ale ve skutečnosti byla každá jedna část natočena v úplně jiné dekádě – „Noc oživlých mrtvol“ na konci 60. let, „Úsvit mrtvých“ na konci 70. let a „Den mrtvých“ v polovině 80. let. Poté se ovšem George A. Romero, duchovní otec série a s dost velkou jistotou největší klasik celého subžánru zombie hororu, odmlčel na celá dvě desetiletí.

Je to právě až „Země mrtvých“, jejímž prostřednictvím se tehdy již 65letý Romero po dvou dekádách vrátil do světa mrtvých, kteří nejsou tak úplně mrtví, mají neustálou chuť na lidské maso a nemohou běhat, protože by si zlámali kotníky. Stigma návratu krále filmových živých-mrtvých do svého žánru je ovšem i největší nevýhodou „Země mrtvých“, s níž se snímek nedokázal poprat bez ztráty kytičky.

Samozřejmě asi nikdo nemohl očekávat, že Romero se „Zemí mrtvých“ překoná své dávné stylotvorné majstrštyky. Co si budeme nalhávat, „Noc oživlých mrtvol“ je základním stavebním kamenem svého subžánru a „Úsvit mrtvých“ platí za etalon toho, jak by měl výstavní zombie horor vypadat – a na něco takového se v roce 2005, kdy už byly natočeny stovky, ne-li rovnou tisíce zombie bijáků, dosahuje jen velmi těžko. „Země mrtvých“ na tyhle klasiky – samozřejmě – nemá. Ale nejspíš právě díky přemrštěným očekáváním je Romerův čtvrtý zombie počin někdy až zbytečně podceňován.

„Země mrtvých“ totiž není vůbec špatný film. Kdo od něj nebude očekávat další nemrtvý pomník, jenž svůj mírně hnijící subžánr posune kupředu, ten uvidí kvalitně udělaný zombie kousek, jemuž navíc Romerův rozpoznatelný rukopis nechybí. Režisér zde svou vizi nemrtvého hororu se ctí a důstojně přenesl do 21. století, a přitom si ponechal svůj přístup a osobitost.

V překladu to znamená, že i na „Zemi mrtvých“ se lze koukat jako na obyčejný horor, pokud v něm nic víc vidět nechcete, ale není zde těžké nalézt další z Romerových oblíbených metafor pro kritiku konzumní společnosti. Ta je citelná, leč podobně nenásilná jako v předcházejících částech ságy. Vedle ní nechybí několik lahůdkových gore záběrů, které ovšem snímek nedegradují do pozice pouhé přehlídky hektolitrů umělé krve, nechybí ani zombie klaun nebo malé cameo Toma Saviniho (dokonce jde o zombie-verzi jeho postavy z „Úsvitu mrtvých“).

I dějově mi „Země mrtvých“ přijde v pohodě a navíc potěší, že i zde Romero volně pokračuje v postupu zombie epidemie. Přeživší se již naučili s nemrtvými žít a začali si budovat novou společnost, která je pokud možno uzavřena před hordami prohnilých hladových hnusáků. Stejně jako před útokem zombies se ovšem tato společnost velmi rychle rozdělí do kast – spodinu, vládnoucí elitu i vychcánky, kteří se v tom naučí chodit. Nemrtví venku ovšem nespí, a jak již bylo naznačeno v předešlém „Dni mrtvých“ skrze nesmrtelnou postavu zombíka Buba, dokážou se učit. A brzy přijdou na to, že město plné živých (= jídla) nemusí být nedobytné.

Land of the Dead (2005)

Slabinou „Země mrtvých“ jsou trochu paradoxně její hlavní postavy. Největší hrdina v podání australského herce Simona Bakera (jestli jej odněkud budete znát, tak s největší pravděpodobností díky seriálu „Mentalista“, kde ztvárnil ústřední postavu) je tak kladný, pozitivní a morálně na výši, až mě to při sledování spíš rozčilovalo. Na Mirka Dušína ve světě, kde se za každým rohem může skrývat chodící mrtvola s chutí na váš mozek, totiž fakt nevěřím. Podobně i hlavní zombie Big Daddy, jenž vede armádu nemrtvých na město, mi přišel až přehnaně chytrý a moc učenlivý. Mnohem víc fungují postavy ve vedlejších rolích, ať už je to Dennis Hopper a jeho byznysmen jdoucí přes mrtvoly (vlastně doslova), John Leguizamo, jenž se snaží si něco trhnout a nebojí se rány pod pás (díky čemuž je mnohem uvěřitelnější než hlavní hrdina), anebo rajcovní Asia Argento v roli drsňačky (podobnost příjmení s legendárním režisérem Dario Argentem není náhodná – je to samozřejmě jeho dcera).

Land of the Dead (2005)

I přes některé mouchy je ovšem „Země mrtvých“ pořád povedený zombie horor, v němž se Romero nezapře. Když nic jiného, „Země mrtvých“ patří k (nej)výraznějším představitelům svého subžánru v aktuálním tisíciletí a legendární režisér jí dokázal vtisknout kus něčeho, díky čemu snímek utkví v hlavě – víc než třeba o rok starší remake „Úsvitu mrtvých“, jemuž se paradoxně dočkalo vřelejšího přijetí od diváků i kritiků. Jistěže na staré kulty to nemá, ale za mě stále v pohodě, mně se tenhle biják líbí.