Archiv štítku: CAN

Kanada

Filmový koutek

Butchers (2020)

Napsat komentář
Butchers (2020)

Země: Kanada
Rok vydání: 2020
Žánr: hixploitation

Originální název: Butchers

Režie: Adrian Langley
Hrají: Simon Phillips, Michael Swatton, Julie Mainville

Hrací doba: 93 min

(Budou velké spoilery.)

Klasické hixploitation schéma – parta mladých hezkých lidí jede mimo civilizaci, kde natrefí na bandu sadistických buranů – snad ani nemůže zklamat. Viděli jsme to už tolikrát a v tolika bijácích, přesto jde o osnovu, která prostě neomrzí. Tentokrát se na daný subžánr podívali hoši z Kanady a svému snažení dali výmluvný název: „Butchers“.

Asi nemá cenu se nějak zásadně bavit o ději, protože ten základ už jsem vlastně prozradil v předešlém odstavci. Záporáci se nám jako vždy představí v intru, kde sejmou první dvě oběti, a potom se posuneme v času o kus dál, kdy na scénu přijíždí ústřední čtveřice kladných postav. Na zapadlé okrsce jim zkape auto, omladina se okamžitě rozdělí, aby se to lépe likvidovalo, a začne show.

„Butchers“ rozhodně nepatří k chytrým filmům, neřkuli originálním! Události běží po vyšlapané cestičce, takže hororový fanda, co má jen trochu nakoukáno, bude následující vývoj odhadovat s neochvějnou jistotou. Postupné lovení, umírání, holky končí v brlohu jako zvířátka na budoucí páření, útěk, opětovné chycení. Určitě to znáte, viděli jste stokrát – standardní výluh z bijáků jako „The Texas Chain Saw Massacre“, „Wrong Turn“, „The Hills Have Eyes“ nebo „Wolf Creek“.

Burani – nebo spíš řezníci? – nicméně tentokrát nejsou zmutovaní a vypadají na první pohled standardně. Sice oba nosí plnovous, ale to i hipsteři, kteří taky nerozsekávají náhodné kolemjdoucí sekáčkem na maso za svojí hnusnou boudou. Jednomu z nich sice nebylo shůry dáno a patří, diplomaticky řečeno, k těm pomalejším, ale v jednu chvíli si hláskuje Shakespeara z knížky, takže se chlapec aspoň snaží. Se sekáčkem se nicméně tenhle Oswald ohánět umí a běhaní po lese mu taky jde. Brácha Owen to řádění zase umně organizuje a v případě nutnosti přiloží ruku k dílu také strejda Willard. Ideálně by všechno mělo probíhat dle jasného pravidla, že podřezání mladé hezké holky znamená zbytečné plýtvání materiálem. Doma v brlohu by pak mohlo být o šukátko víc.

Vrahové jsou každopádně trochu obyčejní a to samé se dá vlastně prohlásit také o čtveřici hrdinů. Přesto mě postavy nijak zásadně neotravovaly a vlastně jsou v rámci levného hororového béčka zahrány docela snesitelně. Pár, řekněme, sporných rozhodnutí ze strany hrdinů se sice objeví (ne, nezdrhnu, když můžu, radši vlezu zpátky a zkusím se pomstít!), ale dá se to přežít.

S dávno vymyšlenými motivy a postupy tedy „Butchers“ pracuje překvapivě rozumně. Přesto se tu najde hned několik věcí, které výsledek táhnou dolů a znemožňují mu, aby si sáhnul na úroveň kvalitní řemeslné žánrovky pro potěchu hororových maniaků. V první řadě snímku citelně chybí násilí. Pracuje se tu s náznaky, ale jen trochu otrlejšího diváka tohle snažení nechá naprosto chladným. Krve, natožpak gore, se tu objeví jen cudně a většina se toho odehraje mimo záběr kamery. U filmu s názvem „Butchers“ se jedná o zklamání, člověk by čekal nějakou… no, řezničinu.

Butchers (2020)

Tuhle absenci sadistického voyeurství bohužel „Butchers“ nevykupuje ani žádnou atmosférou či napětím, osud postav vám vesměs bude taky jedno. Režisér (a zároveň i scénárista, kameraman a střihač) Adrian Langley na film dohlíží až příliš neinvenčně, schází tomu větší dravost, díky níž by šlo odpustit všechnu tu obyčejnost. Prostě a jednoduše, „Butchers“ ve finále nemá vlastně nic, čím by dokázal vykročit z řady průměrných hororů, jichž rok co rok vznikají stovky. Stačila by jen nadstandardní brutalita, ostřejší tempo nebo charismatičtější záporáci… ani jedno z toho mi nepřijde jako přehnaný požadavek.

Snímek v konečném důsledku působí tak nijace, že člověk ani nedocení jakože negativní rozuzlení. Zvlášť ten finiš je svým způsobem i dost na pytel. Do roviny „co to kurva“ jej totiž posouvá závěrečné vypuštění lidožravého zvířátka z chléva, které do té doby nebylo k vidění. Třetí brácha (?) vypadá jak zmutovaný upír, což se k dosavadnímu ladění stavějícímu na realističnosti vůbec nehodí. Jako kdyby se Langley nedokázal rozhodnout, co od „Butchers“ vlastně chce, ale chtěl to všechno.

Butchers (2020)

Ve finále tedy mírný podprůměr. Lehce zapomenutelný a obsahově nevýrazný. Řemeslně je ale „Butchers“ v pořádku a aspoň nevypadá jako amatérské home video, co natáčela banda diletantů. I díky tomu se dá film strávit. Smířlivější hodnocení ze mě ale Owen s Oswaldem nevykuchají ani sekáčkem.

Filmový koutek

Silent Trigger (1996)

Komentáře: 3
Silent Trigger (1996)

Země: Kanada / Velká Británie
Rok vydání: 1996
Žánr: action thriller

Originální název: Silent Trigger
Český název: Pohyblivý terč

Režie: Russell Mulcahy
Hrají: Dolph Lundgren, Gina Bellman

Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Švédský bijec Dolph Lundgren nepochybně patří mezi známé akční hvězdy konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Paradoxně ale na rozdíl od svých kolegů jako Schwrazenegger, Stallone, Van Damme, Seagal a dalších nemá na svém kontě žádný skutečně dobrý nebo alespoň kultovní snímek, v němž by zazářil v hlavní roli jako velký akční hrdina. Asi nejblíže k nějakému statusu mají „Rocky IV“ a „Universal Soldier“, ale v obou hrál Dolph záporaky a nebyl za hlavní hvězdu. Na rozdíl od svých akčních souputníků se tedy tenhle urostlý Švéd „udělal“ na čistokrevných béčkách a spíš průměrných filmech.

Kanadský počin „Silent Trigger“ přišel v době, kdy už byl akční žánr na ústupu a jeho zlatá éra pryč. Možná i díky tomu nejde o příliš akční snímek, ačkoliv byste to od zářezu s Lundgrenem v hlavní roli asi čekali a ačkoliv je tak běžně uváděn. Akce nicméně v „Silent Trigger“ není mnoho, film je spíš komorní a žánrově převažuje thriller.

Dolph Lundgren tu hraje elitního odstřelovače, jenž pracuje pro nějakou agenturu, o níž se ale v celém filmu nic nedozvíte. Stejně jako se ani nedozvíte jména hlavních postav, ani koho a proč že to mají odstřelovat, prostě nic. Jak jsem si později přečetl, má se jednat o umělecký záměr, aby byl „posílen abstraktní existenciální aspekt“ snímku. Haha, takový kecy. Furt je to béčko, tak se ani nesnažte si o tom myslet cokoliv jiného. Nějaká ambice tam možná byla, ale vzhledem ke zpracování nehraje jakoukoliv roli. I když pro zajímavost můžeme zmínit, že scénárista Sergio Altieri později z tématu vykřesal knižní trilogii, takže potenciál tam asi byl.

„Silent Trigger“ plyne ve dvou časových rovinách, které se navzájem prolínají. Ta současná se odehrává na omezené ploše opuštěného rozestavěného mrakodrapu, kde jsou jen dva hlídači. V jeho nejvyšším patře se má sejít sniper (Lundgren) a jeho spotter (Gina Bellman) a připravit se na ráno, kdy po nedalekém mostě pojede jejich cíl. Tahle akce ale nebude tak rutinní, a to hned z několika důvodů. Jeden z hlídačů je totiž solidní nafetované čuně, které dostalo eminentní chuť se spářit se sličnou spotterkou. Ať už po dobrém nebo po zlém. Druhým velkým důvodem je, že sniper tu vidí příležitost se ze spolupráce s agenturou vyvlíknout (jak na to přišel, proč zrovna teď a proč tam na konci zničehonic vletí komando si to s ním vyříkat, na to se mě kurva neptejte, protože ten film to nijak nevysvětlí). A za třetí – snipera a spottera spojuje dávná minulost, přičemž právě nyní se po letech opět sešli dohromady. Mají si spolu co vyříkat a nemusejí si navzájem úplně věřit.

Onen vztah dvou hlavních postav průběžně dovysvětluje druhá linka z minulosti a z jiné akce, kde se setkal ten samý odstřelovač a ta samá spotterka, akorát s tím rozdílem, že ona tehdy byla zelenáč na své první misi. A ta mise se krutě zvrtne. Následuje úprk a boj o holý život, na jehož konci se oba nerozejdou zrovna v dobrém.

Silent Trigger (1996)

Když to takhle píšu, tak ono vlastně nezní zas až tak vylízaně a nechronologický způsob vyprávění má svoje kouzlo. Problém nicméně tkví v tom, že „Silent Trigger“, jak už několikrát padlo, hromadu věcí vůbec nedovysvětluje, takže v té příběhové rovině prakticky nefunguje. Akční finálová přestřelka s komandem navíc moc nedává smysl a skoro to vypadá, jako kdyby tam byla, jen aby tam byla. Ke zbytku filmu, v němž největší akci představuje pěstní férovka s nafetovaným dozorcem (ten je jen tak mimochodem v podání Christophera Heyerdahla možná nejlepší na celém bijáku), se příliš nehodí. Většina „Silent Trigger“ se jednoduše nese spíš v komornějším duchu, což by ale v zásadě nemuselo vadit, protože práce odstřelovače nakonec nemá být o kosení padouchů po desítkách. Od toho tu máme Johna Jamese Ramba, Johna Matrixe a další podobné kabrňáky.

„Silent Trigger“ úplně nesluší ani televizní look. Kdybych si to nepřečetl, tak by mě ani nenapadlo, že snímek svého času běžel i v kinech. Spíš budí dojem něčeho, na co můžete narazit na českých televizních stanicích ve dvě ráno a s příšerným dabingem, kde končí polovina podobných takhle zapomenutých a nevýrazných filmů.

Silent Trigger (1996)

„Silent Trigger“ nakonec vidím trochu rozporuplně. Očekával jsem akční béčko a dostal jsem trochu něco jiného. Jistý potenciál by to mělo, ale zápory veškeré ambice zabíjejí a táhnou to k šedivému průměru. Na jedno podívání se „Silent Trigger“ dá, ale určitě nejde o nic zásadního, na co byste se teď hned museli jít koukat. Neurazí, nenadchne, zanedlouho se vypaří.

Recenze

Spectral Wound – A Diabolic Thirst

Komentáře: 3
Spectral Wound - A Diabolic Thirst

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.4.2021
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Imperial Saison Noire
02. Frigid and Spellbound
03. Soul Destroying Black Debauchery
04. Mausoleal Drift
05. Fair Lucifer, Sad Relic
06. Diabolic Immanence

Hrací doba: 40:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

Z kanadského Quebecu se od roku 2015 ozývá tradiční black metal s citem pro balancování melodičnosti a agrese. Zvuk vycházející z desek ověřených stálic jako Sargeist nebo Horna i mladších kapel jako Mgła tvoří pětičlenná úderka se jménem, které podstatné slovo Wound doplňuje adjektivem Spectral. Výsledkem je fakt, že kapelu pořád zaměňuji se Spectral Voice a Spectral Lore. Oproti zmíněným se přitom Spectral Wound podstatně liší.

„A Diabolic Thirst“ navazuje na tři roky starou řadovku „Infernal Decadence“, která sice začerstva sklízela chválu, ale s časem trochu vyšuměla. Deska byla fajn derivátem finského black metalu s burcujícím tempem a solidní porcí kvalitních melodických riffů, poslech však trochu splýval a neskrýval nic, co by probublalo na povrch po četných rotacích.

Novinka se odráží od zajetého a ověřené zdokonaluje. „A Diabolic Thirst“ je ale ve srovnání s předchůdcem autorsky vyzrálejší, všeobecně výraznější a tahem na branku ještě vražednější. Skladatelské změny jsou mírné – kapela drží finský mustr s tím, že jej občas obohatí o postupy z druhé norské vlny. V riffech se Spectral Wound o něco více inspirují Mgła (hlavně během úvodních riffů ve „Frigid and Spellbound“ a „Soul Destroying Black Debauchery“), dělají tak stále v únosných limitech a v tempu, se nímž Poláci nepracují – bavíme tady se o rychlostních standardech „Panzer Division Marduk“. Není to tudíž žádná záUada, chichi.

Mix smrtícího tempa a nevlezlé melodičnosti jsou primární devízou „A Diabolic Thirst“. Desce také pomáhá sofistikovanější songwriting, díky němuž, na rozdíl od předchůdce, nabízí více památných momentů. Patří sem třeba stupňování nátlaku ve „Fair Lucifer, Sad Relic“ nebo akustický předěl před zdrcujícím závěrem ve „Frigid and Spellbound“. Každý song se pyšní funkční a pozvolnou gradací. Jednotlivé riffy na sebe navazují a zapadají do proměnlivé rytmiky. Občas dojde i na jemnější mezihru, která, díky kontrastu, navazující část posílí.

„A Diabolic Thirst“ funguje nejlépe v dobách, kdy je vyšponovaná na maximum, což se děje snad v 80 % hracího času. Smrtící tempo utne jen téměř desetiminutová „Mausoleal Drift“, která na si na delší stopáží dovoluje zvolnit. Stále jde o kvalitní věc, z desky bych ji ale klidně vyhodil s tím, že by mohla vyjít třeba na EP. Z „A Diabolic Thirst“ by se tak stal půlhodinový námrd bez slabších míst. V době, kdy je 30 minut pro full-length normální, by to ostatně nebyl problém.

Poslední počin Spectral Wound možná sežere kritiku za nedostatek invence, příliš čistý zvuk a relativní přístupnost. „A Diabolic Thirst“ mi ale vše vynahrazuje rychlostním nátlakem, velkou porcí solidních riffů a skladatelskými kvalitami. Od „Infernal Decadence“ jde o velký pokrok. Deska navíc nabízí bezesporu kvalitnější hudbu než poslední alba většiny kapel, které Spectral Wound emulují, zejména Sargeist a Horna.

Recenze

Alexander – I

1 komentář
Alexander - I

Země: Kanada / Německo
Žánr: drone / experimental
Datum vydání: 31.10.2020
Label: Superbob Records

Tracklist:
1. Astral Descension
02. Runes

Hrací doba: 34:45

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Kanadský muzikant Kyle Alexander McDonald a německý muzikant Jörg Alexander Schneider mají na první pohled společnou jednu věc – prostřední jméno. Evidentně to jsou navíc bystří hoši, takže si téhle shody všimli také, a dokonce si Alexander zvolili i jako název svého společného projektu. Společnými silami pak na dálku dali dohromady desku s prostým názvem „I“, která vyšla loni v listopadu. Právě na ni se dnes podíváme.

Nejprve ale menší představení obou zúčastněných frajerů. Přece jenom, název alba sestává jen z jednoho písmenka, takže se mi budou těžko nahánět znaky do recenze. Člověk musí využít čehokoliv, co se nabízí!

Kanadského Alexandera pravděpodobně budete znát díky Zaum. Tahle banda si potrpí na fest dlouhé songy, fest psychedelický doom a fest barevné obálky. Třetí zmiňovaná disciplína sice nepatří k věcem, jimž bych zrovna dvakrát holdoval, ale první dvě činnosti jdou Zaum náramně od ruky a obecně mě tahle skupina baví.

S německým Alexanderem jsem se na svých hudebních toulkách doposud nepotkal, takže nemůžu moc sloužit, ale co jsem vyrozuměl, tak za jeho nejznámější štaci platí noiserocková formace Les Hommes Qui Wear Espandrillos. Kromě toho má ale na kontě i řádku dalších projektů od alt rocku až někam po jazzové experimenty. Evidentně se nenudí.

Oba Alexanderové dohromady pak dělají drone, přinejmenším tedy na „I“. Titul desky napovídá, že by spolupráce mohla pokračovat i dál a třeba to příště bude o něčem jiném. Na prvotině se nicméně bavíme o minimalistických monotónních zvukových plochách. Proč ne.

„I“ má ovšem jeden háček, jenž tak trochu plyne už z nástrojového rozdělení. Kanadský Alexander přispěl basou, synťáky a hlasem. Toho posledního se nelekejte, klasický zpěv očekávat fakt nemusíte. Německý Alexander pak do společného projektu přispěl bicími a perkusemi. Právě tohle formaci trochu odlišuje od jiných minimalistických šumivých dronů – rytmika zde hraje výraznou roli.

Bylo by nicméně naivní očekávat rytmiku v tom smyslu, že drží nějaký rytmus. To by s dronem nemuselo úplně ladit už tak nějak z podstaty, navíc standardní bum čvacht asi vzhledem k portfoliu Alexandera z Reichu očekávat nejde (pár těch jeho projektu jsem zlehka sjel a experimentální to tedy je). Spíš byste si měli představit dronový minimalismus zkombinovaný s předlouhým sólem na bicí, na něž hraje někdo, kdo se ani náznakem nesnaží o držení nějakého rytmu, spíš do toho jebe, jak se mu zlíbí. Tahle neuspořádanost je nicméně evidentní záměr a nemyslím si, že by Schneider nevěděl, co dělá. Spíš bych řekl, že se jedná o takovou volnomyšlenkářskou improvizaci.

Ono to vypadá docela zajímavě, ale realita až tak lákavá není. „I“ sice platí za relativně zajímavé album, ale nemůžu tvrdit, že bych jej potřeboval poslouchat. Hučení z Kanady a perkuse z Německa si tak porůznu předávají slovo, ale mě osobně nejvíc baví ty momenty, kdy rytmika ustupuje do pozadí a nechává větší prostor šumu. Pravděpodobně i proto se mi víc zamlouvá první stopa „Astral Descent“, kde je rozložení rovnoměrnější, protože ve druhé „Runes“ mi pocitově přijde, že většinu stopáže převažují bicí. Vrcholem celého „I“ je pak pro mě úvodních pět minut, kdy se dokola opakuje jeden nervózní zvuk a bicí nehrají vůbec.

Přístup a myšlenka „I“ jsou mi poměrně sympatické – album působí divně, čehož si budu vždycky cenit. Samotný poslech už mě ale nijak zvlášť nebavil. Několikrát jsem si prvotinu Alexander pustil a bylo to ok, ale nemám potřebu tomu věnovat čas.

Filmový koutek

Psycho Goreman (2020)

Komentáře: 2
Psycho Goreman (2020)

Země: Kanada
Rok vydání: 2020
Žánr: horror comedy

Originální název: Psycho Goreman

Režie: Steven Kostanski
Hrají: Nita-Josee Hanna, Owen Myre, Matthew Ninaber

Hrací doba: 95 min

(Budou spoilery.)

„Psycho Goreman“ má relativně slušný ústřední nápad. Představte si monstrum, jehož nejoblíbenější kratochvílí je ničení světů a masakrování čehokoliv po tisících. Máte? Tak teď si představte, že tohle monstrum dostane na hraní malý oprsklý fakan, jehož nejoblíbenější zábavou je srát všechny okolo.

Z takhle absurdní premisy vám musí být okamžitě jasné, že „Psycho Goreman“ se nehodlá brát úplně vážně. Naštěstí. Kdyby někdo natočil film o malé holce ovládající obludu pomocí kouzelného šutru a chtěl po vás, abyste jej brali seriózně, asi by to neklaplo. Alespoň u mě tedy ne. Na druhé straně, námět o malé holce komandující mimozemské hovado může i navzdory nevážnému pojetí lehce sklouznout do trapasu. „Psycho Goreman“ s tímhle problémem nepřekvapivě zápolí.

Film má, řekl bych, dvě hlavní roviny. V té lepší je jasně vidět, že „Psycho Goreman“ má sloužit jako pocta přepálenému braku z osmdesátek a částečně i devadesátek. Na těch pár prostřizích z jiných planet je jasně vidět, že tady si někdo s maskami a nápady vyhrál. Nějaké gore se také objeví (aby ne, když se biják jmenuje Goreman!) a vypadá dost solidně, zábavná mi přišla i krásně humpolácká fackovaná mezi mimozemšťany.

V neposlední řadě musím pochválit i využití praktických efektů. Samozřejmě, jejich přesvědčivost není úplně stoprocentně a divák rozhodně vidí, že je to celé umělé a že tohle není nic jiného než nějaký kořen napěchovaný v latexovém obleku, ale ty vole, tohle prostě má svoje nesporné kouzlo a vypadá to kurevsky dobře. Taková ruční piplačka pěkně postaru mi vždycky bude ohromně sympatická a budu si jí cenit. Sice má svoje nedostatky, ale jak ukazují mnohé příklady i z poměrně hluboké minulosti, tenhle druh triků stárne s mnohem větší grácií než počítačový rendering. V tomto ohledu si tedy „Psycho Goreman“ zaslouží poplácat po rameni. Ne snad, že by měl film ramena, ale obrazně, víš jak…

Se zbytkem už se to má hůře. Děcka v hororech (dobře, tady se bavíme víc o komedii, ale…) bývají vždycky problematická a „Psycho Goreman“ to potvrzuje. Nebudu pičovat na věci, jako že dvě děti vykopají na zahradě monstrum. To beru, jedná se o béčko jak řemen a podobné hovadiny k tomu patří. Trochu na hraně už ale je, že se děti napoprvé neposerou z obludy a rozsekaných těl a rovnou začnou Psycho Goremana (tak si jej pojmenují) komandovat. Hlavní holčička je navíc strašná pizda a člověk by ji nejradši sejmul sám. Sice chápu, že právě díky jejímu chování se to celé mohlo stát, ale stejně byla otravná jak yperit.

Psycho Goreman (2020)

Ještě víc ale bolela nutnost narvat do snímku taky nějaké poselství, rodinné hodnoty a podobné sračky. Tohle všechno se navíc nakupí ve finále, které je svým řešením – o osudu všeho se rozhoduje pomocí retardované míčové hry, kterou si vymyslela naše malá pizdička – blbé už samo o sobě. Za promarněnou příležitost pak považuji to, že Psycho Goreman na konci všechny nezmasakruje, přestože získá zpátky šutr, což je podle mě a) trapas, b) úplně mimo jeho nastavený charakter. Točit poctu béčkovému filmu tvůrci chtěli, ale opravdu chlupaté koule neměli.

„Psycho Goreman“ má tedy kladné i stinné stránky. Místy je to docela prdel, najde se i nějaká hláška, titulní monstrum v pořádku a ve chvílích, kdy biják čerpá ze stylu svých vzorů, se mi to zdálo fajn. Jindy však film klouže do nechtěné trapnosti a občas z něj čiší až přílišná a násilná snaha o to, aby všechno vypadalo strašně cool. Dohromady to dá tak nějak meh průměr a člověku zůstane pocit, že „Psycho Goreman“ měl na to, aby dopadl o něco lépe.

Psycho Goreman (2020)

Filmový koutek

Anything for Jackson (2020)

Komentáře: 2
Anything for Jackson (2020)

Země: Kanada
Rok vydání: 2020
Žánr: satanic / supernatural horror

Originální název: Anything for Jackson

Režie: Justin G. Dyck
Hrají: Sheila McCarthy, Julian Richings, Konstantina Mantelos

Hrací doba: 97 min

(Budou spoilery.)

Čím jsem starší, tím víc mě serou horory s otravnými teenagery. Nesere mě a priori to, že se jedná o mladé, ale brutálně mě točí, když se někdo chová jak afektovaný kretén. Spousta hororových tvůrců si pak bohužel představuje, že právě takové chování definuje člověka v náctiletém věku. Smutné je, že do určité míry mají i pravdu. Když si vzpomenu na sebe na střední, tak jsem byl hroznej kokot. Ale to přece neznamená, že nyní, když už jsem zmoudřel a začal pomalu fotrovatět, mě to nemůže srát, že jo.

No, a aby toho nebylo málo, tak právě mladí a hezcí lidé dost často bývají hlavními postavami hororových filmů. Dokonce si zřejmě i nějací tvůrci představují, že by těmhle otravným kundám měl divák fandit. Pche, jebat! Typicky to dopadá tak, že fandím čemukoliv hororovému – ať už je to zabiják, nadpřirozená entita, zmutovaná zvířata nebo obskurní oživlé věci typu pneumatika či kondom – aby to ty debily odpravilo co nejrychleji.

Pokud jste na tom podobně jako já a už vás nebaví furt dokola čumět na bandů volů, jejichž jedinou prioritou je zachlastat, zahulit a zašukat (v libovolné kombinaci a pořadí), mohli byste v tomto ohledu ocenit „Anything for Jackson“. Hlavními postavami snímků  je totiž postarší manželský pár, jehož žebříček životních priorit tkví v něčem jiném. Audrey a Henry mají velký dům, Henry pracuje jako lékař a vlastně by se mohli mít dost dobře, kdyby se v jejich rodině nevyskytla tragédie, v jejímž důsledku přišli o milované vnouče.

Audrey a Henry si ale získávají sympatie ještě v jedné věci. Nerozhodli se svůj žal utápět v modlitbách nebo prostě a jednoduše držet smutek, namísto toho se pokoušejí se situací něco dělat a svého vnoučka získat zpátky. A s pomocí se obrátili na rohatého strejdu tam dole. Začali docházet do satanistické sekty, vzhledem ke svým prostředkům si dokázali sehnat nějaký zaprášený grimoár, sehnali si oběť – mladou těhotnou ženu, do níž hodlají svého vnuka přivolat –, mysleli na všechno, zabezpečili svůj dům a pustili se do díla.

Bohužel, s vyvoláváním pekelných mocností z prastarých knih nemají úplně zkušenosti, takže se jim to trochu vymkne z ruky. Okolo se nich se začnou kupit úmrtí a do baráku se jim nastěhují duchové. Když staroušci konečně pochopí, že jejich nápad ochočit si pekelné mocnosti nebyl nejlepší nápad jejich života, pozvou si na pomoc kolegu ze satanistických seancí, jenž veškerý svůj volný čas tráví studiem teorie, takže se rád chopí příležitosti své znalosti otestovat i v praxi.

Audrey a Henry nejsou klasičtí hrdinové, protože objektivně dělají něco, co dle standardních měřítek není úplně v cajku. Přesto se jedná o docela sympatické postavy, jejichž jednání lze pochopit, a člověk jim vlastně fandí. To mi přišlo fajn, protože jak už jsem diskutoval výše, hlavní figury v hororech mě častěji serou než naopak.

Anything for Jackson (2020)

Snímek samotný je spíš pomalejší a snaží se o trochu jiné pojetí supernatural hororu, než je v poslední desetiletce zvykem. Sice i odsud nějakým způsobem čerpá a někteří bubáci na moderní duchařiny nechají vzpomenout, ale naštěstí se nejedná o klasickou báchorku s barákem, v němž straší. No, a taky tihle bubáci paradoxně patří k nejslabším chvílím „Anything for Jackson“. Nějakou větší parádu nadělají až v úplném závěru, kdy dojde na pokus o vyhrocené finále.

Svým způsobem je tedy „Anything for Jackson“ relativně fajn a neobtěžovalo mě to, ale nezanedbatelné problémy se tu určitě najdou. Film se nikdy nedokáže vyhoupnout nad laťku „dá se na to v klidu koukat“, a to bohužel ani v lokálních momentech. Jak už jsem řekl, hororové pasáže dokonce patří k tomu horšímu. Jakž takž funguje jen první pokus o bububu, protože je první, ale jakmile člověk zjistí, že nikomu vlastně nebezpečí nehrozí a bubák sám zmizne, protože se to všechno musí pohrotit až na konci, tak ty další bafačky už jsou o ničem. Závěr už toho nedokáže moc vylepšit, i když působí lépe, a finální vyústění do ztracena mě taky zásadně nenadchlo, i když uznávám, že šlo asi o nejrozumnější variantu.

Anything for Jackson (2020)

„Anything for Jackson“ mě tím pádem – uznávám, že trochu humorně – nejvíce bavilo tehdy, kdy se film drží při zemi a namísto nadpřirozených prvků pracuje s lidským dramatem, které se může opřít o dobré herce (ne, že by tohle v žánru bylo pravidlem). Celkově se bavíme o menším nenápadném kousku, jenž nenabízí nic zvláštního. Máte-li však náladu na podobně laděnou záležitost, nejde o vyloženě špatnou volbu. Jestli bych to ale přímo doporučil? To asi ne, na to mi „Anything for Jackson“ přišlo moc průměrné…

Recenze

Occult Burial – Burning Eerie Lore

Komentáře: 10
Occult Burial - Burning Eerie Lore

Země: Kanada
Žánr: speed metal
Datum vydání: 30.10.2020
Label: Temple of Mystery Records

Tracklist:
01. Warning to Lust (Intro)
02. Burning Eerie Lore
03. Bastard Curse
04. Skeletal Laughter (Ode to Graves)
05. Pyramide de têtes coupées
06. Highway Through Borderland
07. Bleeding Spectre (Queen of Doom)
08. Les griffes du désespoir
09. Temple of Mutants (Black Adoration pt. II)

Hrací doba: 38:29

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Speed metal nikdy nepatřil k těm nejpopulárnějším pod žánrům metalu. Je úzce spjatý s obdobím první poloviny osmdesátých let a nějaké obměny v jeho existenci nebyly zaznamenány. Spojení jako moderní speed metal je snad až oxymóron. Navíc o tenhle vývoj snad ani nikdo nestojí. Speed metal je prostě synonymum pro staré časy. Ten žánr vznikl a ustrnul v čase. Je tedy jasné, že když o kanadské tlupě Occult Burial napíšu, že hrají právě speed metal, tak zní jako čtyřicet let stará vykopávka.

Trojice Occult Burial rozhodně není jedinými kopáči na speedmetalovém pohřebišti. V posledním desetiletí na sebe upozornilo hned několik kapel vyznávajících podobné archiválie. Nejčastěji se tito zpátečníci soustředí na špinavou až kanálovou produkci a silné uctívání prvního black metalu. Sem by se dali zařadit i Occult Burial, i když je třeba je odlišit od souputníků jako Hellripper, Chapel či Midnight, u nichž lze vnímat onen black metal spíše v jeho volnější podobě nazývané black ‘n’ roll. V tomto aspektu přistupují k žánru Occult Burial podobně jako Bütcher nebo Deathhammer, tedy tak, že se jejich hudba snaží skutečně znít jako kdysi a nepřidávají tomu ten rock’n’rollový nádech, který finální vyznění nakonec mění až do humorných poloh, byť samozřejmě šibalské pohnutí koutky je i tady přítomno, protože prostě speed metal a rok 2020.

To z Occult Burial nedělá žádnou pravověrně znějící záležitost, ale přítomnost čarodějnictví a vzývání všeho zla činí z jejich speed metalu přeci jenom něco jiného, než čemu se věnují třeba Ambush a Enforcer. A to i přesto, že se Occult Burial na „Burning Eerie Lore“ částečně vydali právě jejich směrem. Nové album navazuje na čtyři roky starou prvotinu „Hideous Obscure“. Při vzájemném porovnání lze hned na první dobrou slyšet, že Occult Burial na novince notně očistili svoji produkci a stali se daleko snadněji poslouchatelnými. „Hideous Obscure“ byl hnůj na takřka amatérské úrovni. „Burning Eerie Lore“ zní už jako profi nahrávka a Occult Burial to prospělo. Nevylepšil se totiž pouze zvuk, ale vlastně tak nějak úplně všechno.

„Burning Eerie Lore“ si zachovalo základní prvky Occult Burial a tedy i staroškolského metalu. Jsou tu parádní riffy, chytlavé refrény, dostatek kytarových sól, skřeků i plápolajících ohňů. Zatímco „Hideous Obscure“ se dalo doporučovat opravdu pouze nadšencům o kazetový pra-metal, „Burning Eerie Lore“ povyrostlo na regulérní studiovou úroveň. Occult Burial znějí daleko přesvědčivěji a zároveň trochu rozšířili svůj záběr do klasičtějších heavymetalových vod. Chápu, že tuhle změnu možná ne každý ocení, ale já to kvituji, protože se to povedlo. „Burning Eerie Lore“ tak cílí nejenom na fanoušky Bathory, Exciter a Venom, ale i příznivce legendárních alb „Gates to Purgatory“ od Running Wild nebo „Walls of Jericho“ od Helloween. Zpěv pak připomíná mix Quorthona a Schmiera s občasnými výjezdy Kinga Diamonda. Paleta je to na poměry žánru docela pestrá.

Occult Burial to nejlepší z „Burning Eerie Lore“ narvali hned na začátek. První čtyři skladby jsou hity jako prase a všechno jim tu šlape na výbornou. Sekundovat úvodním zářezům se daří ještě jediné pomalejší věci na albu, „Highway Through Borderland“, u níž si nelze nevzpomenout na „War“ od Burzum respektive „Píseň pro Satana“ od Root. Zbytek skladeb jede spíš v povinném standardu tak, aby deska nezačínala nudit, což se ale s blížícím se koncem i přesto občas stává. „Burning Eerie Lore“ se tedy po celou svoji stopáž drží, ale nápaditost v posledních minutách trošku schází.

Snad není potřeba zdůrazňovat, že „Burning Eerie Lore“ není ničím zásadním. Occult Burial však jeho vydáním zprostředkovávají příjemné ohlédnutí za speedmetalovým řáděním, jakých už dnes moc ke slyšení není. Fajn nahrávka, s níž Occult Burial překonávají většinu výše vyjmenovaných souputníků.

Filmový koutek

Freddy vs. Jason (2003)

Napsat komentář
Freddy vs. Jason (2003)

Země: USA / Kanada / Itálie
Rok vydání: 2003
Žánr: slasher

Originální název: Freddy vs. Jason
Český název: Freddy versus Jason

Režie: Ronny Yu
Hrají: Robert Englund, Ken Kirzinger, Monica Keena

Hrací doba: 97 min

(Budou spoilery.)

Střet Freddyho Kruegera a Jasona Voorheese se poprvé plánoval už v dobách největší slávy obou těchto borců, tedy v osmdesátých letech. Jak nás ale učí historie, smělý nápad tehdy nevyšel. Stopku zajímavému projektu vystavila skutečnost, že práva na každého ze dvou nejpopulárnějších slasherových bohů vlastnila jiná společnost. Studia Paramount Pictures (Jason) a New Line Cinema (Freddy) se tehdy nedokázala dohodnout a ze snímku sešlo.

Ono z něj tedy sešlo tak napůl. Paramountu se totiž idea „Jason vs. něco“ strašně líbila, a tak existující návrh scénáře nechali přepracovat, aby se hororový matador v hokejové masce postavil Carrie. Práva na filmové zpracování Kingovy klasiky ovšem tehdy vlastnilo studio MGM, takže frajeři postavu jen obšlehli a přejmenovali. Výsledkem bylo „Friday the 13th Part VII: The New Blood“ z roku 1988.

Paradoxně jen krátce nato, o pár let později, New Line Cinema získali filmová práva i na sérii „Friday the 13th“, ale než došlo k realizaci odkládaného crossoveru, k „A Nightmare on Elm Street“ se vrátil její původní tvůrce Wes Craven, jehož „New Nightmare“ tehdy dostalo přednost. Řezník od Crystal Lake tedy pokračoval sólově prostřednictvím „Jason Goes to Hell“ a „Jason X“.

Dlouho odkládaný film „Freddy vs. Jason“ tedy vznikl až v novém tisíciletí. Studio už v té době v projektu utopilo nějaké ty miliony na rovnou osmnácti různých verzích scénáře, mezi nimiž létaly i nápady jako třeba kult uctívačů Freddyho, který se snaží vyvolat svou modlu, nebo že Freddy kdysi pracoval v kempu u Crystal Lake, sexuálně obtěžoval malého Jasona a také měl prsty v jeho utopení.

Do finální verze se ale dostal příběh, který relativně citlivě míchá mytologie obou slavných sérií. Na Freddyho Kruegera se zapomnělo a nová generace hajzlíků ve Springwoodu ani neví, že někdo takový existoval, což prudce opáleného chlíváka samozřejmě sere, protože když si na něj nikdo nepamatuje, nemá se ho kdo bát. V pekle tedy vyhrabe jednoho talentovaného hocha v hokejové masce a pošle jej mezi místní omladinu, aby rozčeřil vlny a aby se zas místní omladina měla čeho bát, tedy aby jinými slovy Jason umetl cestičku k Freddyho návratu.

První část polovina filmu se tedy nese víc v duchu prostředí „A Nightmare on Elm Street“, kde navíc řádí Jason Voorhees. V posledním aktu se nicméně přesouváme i k jezeru Crystal Lake a feeling „Friday the 13“ přebírá hlavní slovo. Právě zde pak dojde i finální konfrontaci. Osobně mám radši Jasona, takže jsem samozřejmě fandil jemu, a jsem rád, že souboj nakonec o chlup vyhrál právě mačetový bůh.

Freddy vs. Jason (2003)

Kdo by nicméně čekal, že spojením dvou hororových ikon vznikne horor jak víno, pravděpodobně bude z ladění „Freddy vs. Jason“ trochu zklamán. Fan servis a vlastně i poměrně důstojné uchopení obou legend sice nechybí, ale horor to vlastně moc není. Snímek dostal na starost hongkongský režisér Ronny Yu, jenž měl v té době zkušenosti spíš s akčním filmem a s královským žánrem se potkal jen prostřednictvím „Bride of Chucky“, tedy čtyřky jiné slavné slasherové série „Child’s Play“, ale to byla spíš černá komedie než horor. Na „Freddy vs. Jason“ jde tohle hodně vidět. Napínavý nebo strašidelný totiž výsledek není vůbec. Spíš se jedná o krvavou taškařici ubíhající v rychlém akčním tempu.

Pokud s tímhle dokážete žít, pravděpodobně se vám „Freddy vs. Jason“ líbit bude. Náctiletá partička je sice tradičně spíš otravná (v tomhle si „A Nightmare on Elm Street“ i „Friday the 13th“ mohou podat ruce), ale hlavní hrdinka je aspoň docela hezká a má velké kozy (i když je neukáže – škoda). Vrahové to naštěstí vynahrazují. Jason se pořád nachází v dobré formě a mačetou se ohání dle svých nejlepších zvyklostí. Freddy tu toho moc nezabije, ale zase hýbe dějem a Robert Englund je v roli své životní postavy tradičně skvělý. Jeho protivníka se zde zhostil kaskadér Ken Kirzinger, jenž jako Jason dubloval za Kanea Hoddera už ve „Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan“ z roku 1989.

Freddy vs. Jason (2003)

Film si akorát mohl odpustit jednu věc. Pro potřeby vymyšlené story se trochu pozměnily Jasonovy vlastnosti, takže ten se zde bojí vody, aby měl na něj Freddy nějakou páku, což mně osobně přijde jako strašná píčovina a vyložený plot hole u někoho, kdo podstatnou část svojí existence tráví na dně jezera. Ani nemluvě o tom, že v závěru Jason vylézá z jezera a nevypadá, že by se měl z vody nějak zásadně rozsypat. Tohle se mi zdá jako docela fail. Výše jsem sice říkal, že se „Freddy vs. Jason“ chopil obou mytologií docela s citem, ale v tomhle případě to bohužel neplatí.

Na „Freddy vs. Jason“ jsem se každopádně koukal v rámci „A Nightmare on Elm Street“ maratonu (maraton „Friday the 13th“ jsem jel relativně nedávno předtím), takže i kvůli tomu na mě výsledek působil o něco zábavněji, než by si možná zasloužil, protože „A Nightmare on Elm Street“ mě z velké části docela nudí (vlastně všechno kromě samotného Freddyho a jeho show se mi zdá dost otravné). I když se ale pokusím nahlížet na „Freddy vs. Jason“ objektivněji, pořád se mi zdá, že výsledek ani jednomu z těchto klasiků ostudu neudělal a dopadl vlastně docela obstojně. Oba mají ve svých vlastních sólovkách výrazně horší zářezy.

Freddy vs. Jason (2003)

Hororové crossoverování se tedy docela vydařilo a v původním plánu bylo v něm pokračovat i nadále. Už „Freddy vs. Jason“ měl skončit tak, že by oba titulní zabijáci pokračovali ve svém střetu v pekle, kde se měl vynořit také Pinhead ze série „Hellraiser“. New Line Cinema ovšem tento nápad neuskutečnili, protože Pinheada tehdy vlastnil Miramax a kravaťákům nepřišel dost lukrativní na to, aby jej vykoupili.

Protože „Freddy vs. Jason“ vydělal, uvažovalo se i o pokračování s názvem „Freddy vs. Jason vs. Ash“, kde se měl do hororové bitky, jak už název napovídá, přidat ještě Ash ze série „Evil Dead“. K tomu ale nikdy nedošlo, protože už nastupovala vlna remaků klasických hororů a právě tyhle projekty dostaly přednost. „Freddy vs. Jason vs. Ash“ se nicméně adaptovalo alespoň do komiksu.

Filmový koutek

Screamers: The Hunting (2009)

Napsat komentář
Screamers: The Hunting (2009)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2009
Žánr: action sci-fi

Originální název: Screamers: The Hunting
Český název: Screamers: Hon na člověka

Režie: Sheldon Wilson
Hrají: Gina Holden, Greg Bryk, Jana Pallaske

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

Už v recenzi na první „Screamers“ jsem zmiňoval, že snímek ve své době docela propadl, finančně prodělal a kritika jej odepsala. Svoje fanoušky si získal až s odstupem času, nakonec se stal trochu kultovní záležitostí (jakkoliv si o zaslouženosti takového statusu myslím svoje, protože to zprasené finále, které pro mě zničilo celý biják, mě žere doteď) a docenění se nakonec dočkal. Snad i tohle vysvětluje, proč k natočení pokračování došlo až po takové době. Sequel s názvem „Screamers: The Hunting“ se totiž mezi lidi dostal až celých čtrnáct let po svém předchůdci…

První „Screamers“ mělo svoje kvality a kladné stránky, obzvlášť odmyslíme-li si závěrečných dvacet minut plných nelogických twistů, ale v jádru se pořád jednalo o poctivé sci-fi béčko, přestože mu předlohou byla povídka od Philipa K. Dick, jehož dílo asi máme všichni z hlediska filmových adaptací spojené spíš s áčkovou produkcí („Blade Runner“, „Minority Report“). Tím pádem nepřekvapí, že v typicky přepáleném béčkovém duchu pokračuje také „Screamers: The Hunting“. Pokud by od toho kdokoliv čekal cokoliv jiného než brakovou přestřelku z budoucnosti, neodnese si ze sledování nic jiného než zklamání. Dokonce i ty náznaky serióznějšího science fiction, s nimiž tu a tam první „Screamers“ pracovalo, docela vymizely.

Jedna věc mě ale trochu překvapila. „Screamers“ skončilo s docela otevřeným koncem, jenž si přímo říkal o dvojku. Velitel Joe Hendricksson odletěl z planety Sirius 6B v záchranném modulu a vydal se k Zemi, ale jak se ukázalo s posledním záběrem, na palubě s ním byl vřískoun (já vím, zní to hrozně, ale přijde mi trapné psát v českých větách o „screamerech“). Dvojka by tedy mohla nakrásně pokračovat invazí hnusáckých zabijáckých robotů na naši planetu. Ale to se nestalo.

Ve dvojce se dozvíme, že Hendricksson spáchal sebevraždu, když záchranný modul odpálil při průchodu do atmosféry (máte si domyslet, že to udělal, aby se vřískouni nedostali na Zem… ale kdybyste si to náhodou nedomysleli, tak jedna z postav posléze tuto teorii pro jistotu ještě nadnese). „Screamers: The Hunting“ se odehrává třináct let po této události. Podaří se zachytit SOS z planety Sirius 6B, načež je vyslán tým vojáků, aby se zde poohlédli po přeživších a eventuálně je přivezli nazpátek. A co armáda vraždících robotů? Tým má ve výbavě náramky, které by je měly ochránit, a navíc se stejně předpokládá, že všichni vřískouni přepnuli do módu nečinnosti.

Asi správně tušíte, že mise vůbec nepůjde hladce. Většina robotů sice skutečně nečinně spinká, ale našim vojáčkům se podaří je zase vzbudit (jeden z nich začne ze spícího vřískouna stahovat data, aby měl po návratu co zpeněžit). Na přeživší se sice podaří narazit, ale ti zrovna nemají náladu se nechat zachraňovat, a protože jeden z vojáků při pokusu o záchranu zařve (v hlavní roli pískání a železo vyskakující zpod země), zavelí velitel, že na všechny místní lidi se můžou akorát tak vysrat a jedou domů. Při návratu k lodi ale zjistí, že jejich zdroje energie mezitím vysáli vřískouni, takže hurá hledat nový zdroj. Dál už to vesměs nemá cenu rozebírat – pořád někdo někam jde respektive utíká před hromadou vražedného železa.

Screamers: The Hunting (2009)

Vzato kolem a kolem je „Screamers: The Hunting“ samozřejmě strašná hovadina, a to z vícera stránek. Děj snad ani nemusím zmiňovat, ten jsem snad dostatečně diskutoval výše. Stejně tak to platí i o postavách, které se mnohdy chovají jak strašní idioti, nebo o provedení. Moc nechápu, jak se něco takového mohlo povést, ale digitální triky vypadají snad ještě hůře než v původním, o čtrnáct let starším filmu. Jednoduše se jako vždy potvrzuje, že praktické triky jednoduše vždycky dopadají lépe a přesvědčivěji než ty digitální. Srovnejte třeba jízdu vřískounů pod zemí. Ve „Screamers“ vypadala uvěřitelně. Tady se valí digitální prach a vypadá to děsně.

Nemůžu ale „Screamers: The Hunting“ upřít, že jde o docela zábavnou hovadinu. Je to tupé jak motyka, ale ty vole, nenudil jsem, byla to dost sranda. Sice to vymetá všechna klišé akční scifíček, ale bavilo mě to. Musím taky pochválit, že se tu na poměry akčního filmu objevuje docela dobré gore. Useknuté hnáty byly už v jedničce, ale „Screamers: The Hunting“ jde v tomhle ohledu ještě dál. Ale tak to má být – když přece ze země skáčou nasraní roboti s hromadou čepelí, tak nějaký kečup kápnout prostě musí. Taky se mi líbily míchanice člověka a robota (vřískouni se pustili do upgradu), které – na rozdíl od digitálního bordelu v jiných záběrech – vypadaly fakt dobře. Osobně mám tyhle biomechanické hnusy ve filmech dost rád a tady si jich užijete dost, tudíž za mě cajk.

Screamers: The Hunting (2009)

Tím chci říct, že „Screamers: The Hunting“ určitě není odpad. Od podobného pokračování, natočeného navíc po takové době, člověk typicky čeká to nejhorší, ale tahle dvojka – i navzdory své nepopiratelné tuposti – úplnou ostudu nedělá a jakožto nenáročný brak funguje obstojně.

Myslím si nicméně, že samotní vřískouni jsou hodně zajímavý záporáci s velkým potenciálem, jejž ani jednička, ani dvojka dostatečně nenaplnily. Což je docela škoda. Nejen z tohohle důvodu bych si klidně nechal líbit i trojku (tím dalším je samozřejmě to, že mě to vlastně docela baví i takhle). Obzvlášť když i „Screamers: The Hunting“ po sobě nechalo dost otevřený konec, jenž si říká o to samé vyústění – invaze na Zemi. Teď jsem vám sice vykecal závěrečný zvrat, ale upřímně – kdo by ten twist netušil už čtyřicet minut dopředu jako já, tak si to vykecání snad i zaslouží, zvlášť když jde o to samé jako v jedničce: „nebudeš tomu věřit, ale celou dobu jsem byl robot“. I tady to sice trochu podkopává předešlé chování dané postavy, ale ani zdaleka mě to nenasralo jako u jedničky. Což pravděpodobně bude dáno i tím, že „Screamers: The Hunting“ je obecně mnohem větší škvár, tudíž je člověk tolerantnější k takovým kravinám.

Filmový koutek

Screamers (1995)

Napsat komentář
Screamers (1995)

Země: Kanada / USA / Japonsko
Rok vydání: 1995
Žánr: sci-fi

Originální název: Screamers
Český název: Screamers – Hlasy z podzemí / Vřískouni

Režie: Christian Duguay
Hrají: Peter Weller, Roy Dupuis, Jennifer Rubin

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

Hned na začátek se můžu přiznat, že jsem od „Screamers“ čekal něco trochu jiného, než jsem nakonec dostal. Dle svého nejlepšího (zlo?)zvyku jsem si dopředu o filmu nezjišťoval prakticky nic. Proč bych se na to pak měl dívat, když si dopředu nechám vykecat něco zásadního, že jo? Uznávám, že to od mě může znít trochu humorně vzhledem k tomu, že občas v recenzích s klidem vykecám i pointu, haha.

Když jsem každopádně vkládal DVD do přehrávače, těšil jsem se na sci-fi horor a neměl jsem sebemenší tušení o tom, že „Screamers“ vzniklo na motivy povídky „Second Variety“ od Philipa K. Dicka, jehož dílo bylo základem pro mnoho dalších filmových sci-fi klasik jako třeba „Blade Runner“, „Total Recall“ nebo „Minority Report“. „Screamers“ mě přesto nezklamalo ani neznechutilo, ačkoliv jsem hodně rychle zjistil, že víc než sci-fi horor to bude sci-fi béčko, které navíc oproti předloze přináší dost zásadní změny.

Děj se odehrává v roce 2078 na planetě Sirius 6B, kde zuří válka mezi dvěma znepřátelenými frakcemi (povídka se odehrává na Zemi zpustošené nukleární válkou mezi USA a Sovětským svazem). Na planetě se kdysi těžil důležitý zdroj (tohle mi trochu připomnělo „Dune“), ale při těžbě se začaly uvolňovat radioaktivní plyny. Jakmile nebezpečí vyšlo najevo, dělníci a vědci začali stávkovat, přičemž právě z nich se posléze zformovala Aliance. Na druhé straně stojí těžařská společnost NEB s najatými žoldáky. Konflikt vyeskaloval do pětiletého boje, v jehož důsledku se z planety stala toxická pustina nasáklá krví.

Alianci se podařilo získat převahu díky vynálezu robotů s názvem Autonomous Mobile Swords (AMS). Ti se pohybují pod zemí a napadají všechno, u čeho detekují srdeční tep (vojáci Aliance nosí speciální náramky, s jejichž pomocí vyruší detekci tepu). Robotům se přezdívá „screamers“ (v českých titulcích „vřískouni“) díky vysokému pisklavému zvuku, jejž vydávají při útoku.

Relativně stabilizovanou situaci, kdy už půl roku neproběhl žádný konflikt, naruší u základny Aliance voják NEB, jenž se pokusí doručit zprávu s návrhem o vyjednávání o příměří. Vřískouni jej sice rozsekají na cucky, ale zpráva se dostane na místo určení. Velitel základny Joe Hendricksson (Peter „Robocop“ Weller) kontaktuje nadřízené na zemi a skutečně dostane pokyn pro mírová jednání. Na planetě ztroskotá nicméně ztroskotá spřátelená loď, jejíž jediný přeživší sdělí nepříjemné novinky – kontaktovaný nadřízený je už dlouho po smrti a onen vzácný zdroj byl objeven na jiné planetě. Hendrickssonovi dojde, že obě strany se na své lidi na planetě Sirius 6B trochu vykašlaly a hodlají je tam nechat shnít.

Hendricksson se tedy vydává vyjednat příměří na planetě a teď konečně začne to zásadní. Při své cestě totiž zjistí, že vřískouni se sami vyvinuli, začali stavět důmyslnější stroje a hodlají zničit všechno, co dýchá. Namísto nepřátelské armády, s níž by mohl vyjednávat, najde jen jatka, takže sebere hrstku přeživších a vydává se zpátky na domovskou základnu. Jen aby zjistil, že roboti prakticky nerozeznatelní od člověka už udeřili i zde.

Screamers (1995)

A někde tady měl snímek podle mě skončit. Až sem se totiž vlastně jedná o překvapivě dobrou podívanou. „Screamers“ sice mají určitou béčkovou patinu, ale to nemyslím zle, protože béčkovost může být do určité míry i sympatická, což je přesně tenhle případ. Samotný svět je zajímavý, post-apokalyptická atmosféra hodně dobrá a celkově to maká fakt dobře. Příběh příjemný, nechybí tomu napětí a celkově mě zajímalo, jak to dopadne. Zatím vlastně super.

V čem je tedy problém? Odpověď nemůže být jednodušší: v závěrečných dvaceti minutách, které do té doby překvapivě dobrý biják naprosto dokurví. Nedokážu úplně posoudit, kolik z toho má na svědomí vlastní vklad snímku a nakolik finále „Screamers“ reflektuje svou předlohu, kde je to eventuálně lépe podané, ale jen takhle ve filmu to vypadá, jako kdyby scénárista při psaní dostal pocit, že závěr musí přinést co nejvíc zvratů, tak to tam začal jebat pod tlakem.

Screamers (1995)

Postava za postavou odhaluje, že ve skutečnosti taky byla celou dobu robot, ačkoliv pak její chování v celém dosavadním průběhu děje nedává smysl. Ale vůbec. Prostě střelba do vlastních robotických řad nebo neútočení na lidi, přestože se jich ty kusy plechu mohly v klidu zbavit. A když se poslední přeživší po epické bitvě vydají do pustiny k záchrannému modulu, zničehonic na ně pořád vyskakují další nepřátelé. A po trapné bitce – jeb ho, další postava byla celou dobu robotem.

Upřímně si to moc nedokážu vysvětlit a docela mě to mrzí, co se v posledních dvaceti minutách dělo, poněvadž všechno předtím se mi dost líbilo a jednalo se o nečekaně kvalitní podívanou. Skoro se mi zdá, jako kdyby někdo u poslední stránek scénáře vypnul mozek a chtěl tam na sílu namrdat co nejvíc překvápek. Anebo si někdo řekl, že se snad na ten film bude dát i koukat, tak je nutné to na konci nějak doprasit? Netuším. Vím ale jistě, že finále celkovému dojmu zásadně uškodilo.

Screamers (1995)

Moje dojmy jsou tedy příliš rozporuplné na to, abych chápal, proč se ze „Screamers“ postupem času stala trošku kultovní záležitost. Ve své době snímek v kinech krutě prodělal a kritika jej zprcala, ale zpětně se svého docenění dočkal a o mnoho let později mu dokonce přibylo i pokračování „Screamers: The Hunting“. Ale zase je pravda, že dneska se za kult považuje pomalu každá druhá pičovina. Pro mě osobně je „Screamers“ promarněná šance na skvělé béčkové sci-fi, které si kultovní status mohlo zasloužit, ale za aktuálního stavu zanechává hořkou pachuť. Za půlhodiny bych vymyslel hned několik lepších konců než ten sranec, který byl ve skutečnosti natočen.