Archiv štítku: CAN

Kanada

Mongol – Warrior Spirit

Mongol - Warrior Spirit

Země: Kanada
Žánr: folk metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: selfreleased

Hrací doba: 18:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Folk metal je žánr, s nímž by si měli zahrávat jen otrlí lidé se silným žaludkem. Nikdy totiž nevíte, na co právě narazíte. To samozřejmě nevíte nikdy, ale u folk metalu je daleko větší pravděpodobnost, že pokud potkáte špatnou kapelu, bude daleko horší než špatné kapely v jiných žánrech. Možná už tušíte, kam mířím. A pokud ne, tak vám napovím – Mongol se rozhodně neřadí k těm kapelám, jež byste našli v opačném spektru, než o kterém jsem psal.

Lecčemu napoví už to, že ke třem skladbám „Warrior Spirit“ je přiloženo asi desetinásobné množství ve Photoshopu až přespříliš upravených fotografií plných polonahých či v kožené zbroji oblečených chlapů s „hrozivými“ výrazy snažících se vypadat jako z hlubin temného středověku. A nejen v tomto ohledu, ale takřka ve všech by se Mongol dal označit za prototyp kapely vezoucí se na dnešní módní folkové vlně, která zdánlivě nemá konce. Jedinou předností jejich letošního épéčka tak zůstává fakt, že se na něm nacházejí jen tři kusy.

Nechápejte mě ale špatně. Mongol nejsou tak špatní, jak by z předchozích řádků mohlo vyznít. Když jsem si pouštěl část „River Child“, abych se rozhodl, zda jsem ochoten zajít tak daleko, že nahrávku zrecenzuji, neměl jsem žádné zlé tušení. Ani po prvním poslechu jsem ještě svého výběru příliš nelitoval, ačkoli jsem začal mít určité pochybnosti. Pak stačil už jen jeden dva další poslechy, abych si uvědomil, jak neuvěřitelně neinovativně, obyčejně, povrchně a líbivě to všechno zní. Když si k tomu přičtete místy až powermetalové riffy a sborové halekání, z něhož jsem se nejspíš měl posadit na zadek, umíte si asi představit, že cesta za hledáním zajímavých momentů se v tomto bodě stává úmornou. Přesto jsem z tohoto boje vyšel alespoň na jedné frontě ne zcela poražen. Na „Warrior Spirit“ jsou totiž skutečně okamžiky, které nepůsobí zas tak otravně a nudně. Bohužel jsou jen tři, v každé skladbě po jednom – v první a poslední několikavteřinové použití banja a ve druhé také pouze několikavteřinový moment, který je čistě folkový. Jejich zajímavost se však omezuje na kontext jinak naprosto nevýrazného alba, kdy už si vystačíte prakticky s čímkoli, co vám pomůže vydržet ještě několik dalších poslechů.

Ve výsledku se jedná o naprosto šedivý průměr, jenž možná není po hudební ani produkční stránce zas tak příšerný, ale je natolik nudný, že občasné výpadky pozornosti, kdy bezmyšlenkovitě civíte do zdi, jsou vítaným zpestřením.


It (1990)

It (1990)

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: It
Český název: To

Rok vydání: 1990
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tim Curry, Richard Thomas, Tim Reid, Harry Anderson, Annette O’Toole, Dennis Christopher, John Ritter, Jonathan Brandis, Brandon Crane, Adam Faraizl, Emily Perkins, Seth Green, Marlon Taylor, Ben Heller

Hrací doba: 192 min

Odkazy:

Zdroj fotek: IMDb.com

Na konci března letošního roku byla do éteru vypuštěna dvě a půl minuty dlouhá ukázka k novému zpracování románu „To“ od Stephena Kinga. Trailer strhl nový rekord v počtu zhlédnutí za prvních 24 hodin od zveřejnění (který jen tak pro zajímavost do té doby drželo „Rychle a zběsile 8“). Z toho plyne, že o filmovou verzi téhle knihy zájem je. Snímek, respektive tedy jeho úvodní část (ze dvou), do kin dorazí v první polovině září (konkrétně do těch českých – devátého), pokračování pak bude následovat příští rok. Nepůjde však o první pokus převedení románu do pohyblivých obrázků. Dnes si povíme o prvním televizním zpracování vzniknuvším čtyři roky po vydání předlohy.

Asi není třeba polemizovat o tom, že Stephen King je sakra dobrý spisovatel, jenž má na kontě hromadu výborných knih. Ale „To“ je podle mě v něčem speciální a ze všech jeho děl, která jsem četl, si jej cením úplně nejvýš. Více jak tisícistránková bichle nabízí mnohovrstevnatý propracovaný příběh o zlé entitě, jež žije v kanalizaci pod městem Derry a v periodických cyklech se probouzí, bere na sebe podobu klauna a vraždí děti, a o tom, jak se jí dvakrát postaví sedm přátel – jednou v dětství a podruhé v dospělosti. Jedná se o majstrštyk i na Kingovy poměry a upřímně si nevzpomínám, že bych kdy četl horor s takhle rozsáhlou mytologií a tolika rozvětvenými příběhovými liniemi.

To všechno nyní říkám především z toho důvodu, že převést takovéhle dílo do filmu musí být kurevsky velká výzva. Stephen King je možná skvělý autor, ale na filmová zpracování svých knih má prostě pech a jen málo z nich je skutečně dobrých (a s tím málem, co jich z hlediska diváka dobrých je, většinou zas není spokojen on sám). Natočit Kingovy věci je oříšek a v případě „To“ to dle mého platí dvojnásob.

„To“ z roku 1990 patří k těm Kingovým adaptacím, které byly natočeny jako televizní minisérie. Zatímco nadcházející snímek, o němž byla řeč na začátku, zaštiťuje velké filmové studio, což je na něm vidět už jen z prvních ukázek (což ještě nemusí implikovat kvalitu, to je jasné), tohle staré zpracování… je na něm vidět, že jde o televizní produkci, a je na něm vidět i to stáří. To málo triků, co se objeví, je dost špatné a třeba závěr celého tříhodinového snímku (v Čechách byl v televizi uveden rozseknutý na dvě části) je díky tomu brutálně směšný. S tímto vědomím je nutno se na „To“ koukat.

Přesto se „To“ snaží pojmout knihu aspoň trochu důstojně. Snaží, ale nedaří se mu to úplně přesvědčivě. Navzdory své délce sice film ubíhá poměrně rychle a především první půlka je poměrně slušná, ale nějakou atmosféru to bohužel nemá, a že by se u toho člověk aspoň trochu bál nebo si kousal nehty napětím… to fakt ne, ani omylem. Nikoliv špatné triky, ale právě neschopnost vtisknout filmu jakoukoliv atmosféru nebo jakékoliv atributy, jimiž by dobrý hororový počin oplývat měl, sráží „To“ citelně dolů. A to je ve výsledku horší než značné osekání a zestručnění celého rozsáhlého příběhu, s čímž člověk tak nějak počítá, protože celou knihu na plátno převést nejde, obzvlášť takovouhle knihu. Jen tak mimochodem, nijak nepřekvapí, že tvůrci z předlohy vynechali ty nejvypečenější věci, asi nejúchylnější postavu, sexuální podtext v mnoha pasážích nebo rasistické projevy vůči černochovi ze sedmičlenné party.

It (1990)

Pár kladů ale „To“ má. Už jsem zmínil, že navzdory všem negativům snímek ubíhá docela příjemně a není problém ty tři hodiny vydržet. Také se mi líbilo obsazení a vesměs všichni mi typově seděli ke svým knižním předlohám. A to platí dokonce i o dětských hercích, kteří jsou asi uvěřitelnější než jejich dospělí nástupci. Což je docela potěšující, když jim patří velká část snímku. A to říkám jako někdo, koho děcka ve filmech většinou serou. Nicméně to nejlepší na celé záležitosti je samotné To respektive jeho podoba klauna Pennywise. Ten je opravdu povedený, jeho představitel Tim Curry si roli užívá, hraje jako o závod, táhne film dopředu a hlavně v momentech, kdy se přepne z klauna do zlo-klauna a předvede tlamu plnou ostrých zubů, vypadá vážně ďábelsky.

It (1990)

I navzdory jistým dílčím kladům „To“ rozhodně nepatří k nejlepším Kingovým adaptacím, viděl jsem však i horší. Je jasné, že s knihou se film absolutně nedá srovnávat, to je úplně jiná liga, a jste-li jejími fanoušky, na tenhle televizní kousek se moc nevyplatí koukat. Jakožto ztvárnění jednoho z nejlepších knižních hororů totiž nefunguje. A když se na to budete snažit koukat jako na samostatný snímek bez literárního kontextu, nedostanete víc než pomalejší (i když stále koukatelný) starý televizní horůrek. Inu, snad nová verze dopadne lépe – doufám v to, ale příliš tomu nevěřím.


Deadpool (2016)

Deadpool (2016)

Země: USA / Kanada
Žánr: akční / komedie

Rok vydání: 2016
Režie: Tim Miller
Hrají: Ryan Reynolds, Morena Baccarin, Ed Skrein, Gina Carano

Hrací doba: 108 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FoxMovies.com

Ne, že by se filmy podle komiksů netočily už dřív – všichni zasvěcení si jistě vzpomenou na x bijáků z 90. let – ale do mainstreamu se tyhle záležitosti dostaly až v novém tisíciletí. Série „X-Men“ nastartovala obrovský trend, který dodnes nepřestal a generuje stamilióny až miliardy v kinosálech. Není divu, že se jednotlivá produkční studia předhánějí a sekají jednu filmovou Marvelovku a DCčko za druhou. Jenže stalo se, co se stát muselo – vyčerpání, šablonovitost. Z komiksovek se velmi rychle stala bezduchá přehlídka CGI.

S takovou bylo víc než načase, aby se konečně objevil snímek, který to klišé zkusí nabourat – vždyť v komiksech lze takových postav nalézt dost a dost. Volba Deadpoola nebyla špatná, ten se k tomu hodí, i když znalci vědí, že to není největší komiksový drsňák (tenhle titul má přece Lobo!), jak si myslí omladina zblbnutá masivní marketingovou kampaní filmu.

Marketing… zrovna ten byl u „Deadpoola“ skutečně vymakaný, dobře si vzpomínám, že těsně před premiérou šlo o jednu z nejočekávanějších událostí internetové komunity. Dlouho jsem neviděl, že by se nějakému filmu povedlo lidi v takovém měřítku takhle mocně „nahajpovat“. Zároveň ale byla propagace hlavním úrazem snímku, protože slibovala něco, čím „Deadpool“ prostě není. Možná, že mám po sledování zvrhlých trashových hororů a nazisploitation vypalováků trochu posunutou laťku, ale takhle si super drsnou a nekorektní podívanou fakt nepředstavuju, sorry.

„Deadpool“ se sice snaží, místy opravdu ano. Ale možná až moc. Potřeba udělat z každé věty ultra vtipnou hlášku je po chvilce spíše otravná. Domnělá nekorektnost spočívá pouze v tom, že se tu nachází o něco větší množství nadávek, než je v blockbusterech běžné. Nějakých krvavějších záběrů je minimum, nic zas tak hrozného jsem tam neviděl. Snaha udělat trochu jiný komiksový film ztroskotala na tom, že je tato příliš očividná a křečovitá. A nakonec ji stejně shazuje vrstvení hollywoodského klišé především v druhé polovině filmu.

A přitom začátek začíná slibně… opravdu slibně. Už úvodní titulky jsou suprové. Jak se ale posléze ukázalo, zasmál jsem se u nich víc než po celý zbytek bijáku. Nicméně následná akční scéna na dálnici je taky povedená, jenže potom… Jakmile začnou první flashbacky a dovysvětlování příběhu, jde to jaksi do prdele. Jakmile se objeví Deadpool bez masky, dostavuje se regulérní nuda, místy až trapnost, a snaha přehrávajícího Ryana Reynoldse být za každou cenu cool až za roh se ohromně míjí účinkem. V celkovém ladění snímku do ztřeštěné nahláškované taškařice navíc absolutně nesedí temnější pasáž s mučením, kdy se v laboratoři snaží z hlavní postavy vyrobit mutanta, která tam vypadá jak pěst na oko.

Deadpool (2016)

Paradoxní je, že „Deadpool“ se tak hodně snažil tvářit, že bude docela jiný komiksový film, až je vlastně skoro stejně bezpohlavní jako většina ostatních komiksovek, od nichž jej odlišují jen nadávky, nefungující pubertální humor a jedna upižlaná ruka. Ale v jádru je to pořád mainstreamovka, akorát se na ni mohlo jít až od 15 let. Stačí to k tomu, aby si „Deadpool“ zasloužil nálepku, jakou má? Podle mě nikoliv.

A v negativech lze pokračovat. Finále, jež by mělo být vyvrcholením filmu, na mě nijak zvlášť nezapůsobilo a vzhledem k podobě předchozích minut mi připadalo zbytečně megalomanské… což jen potvrzuje, že „Deadpool“ od běžných komiksovek zas tak vzdálen není. Nijak zvlášť se mi nelíbil ani hlavní záporák v podání Eda Skreina, který je takový bezkrevný, bez charismatu. Sice je to nesympatická držka, ale pořád nevýrazná.

Deadpool (2016)

Abych nebyl přespříliš negativní, tak nepopírám, že pár vtipů povedených je, především když se střílí do vlastních řad („It’s almost like the studio couldn’t afford another X-Man“). Z toho počtu momentů, které byly zamýšleny jako vtipné, jde sice jen o zlomek, ale pár hlášek dobrých je. Stejně tak na obranu snímku musím říct, že do jeho podoby kecali producenti. Právě oni prosadili, aby byl většinu filmu Ryanu Reynoldsovi vidět obličej, protože se báli nechat hlavní hvězdu celou dobu schovanou pod maskou. O natočení se hodně zasadil právě Reynolds, jemuž klidně věřím, že je fanda komiksu, a pokud by měl volnou ruku, třeba by výsledek víc odpovídal tomu, co bylo slibováno, ale na kdyby se bohužel nehraje.

„Deadpool“ se přesto setkal s obrovským úspěchem – byl mezi deseti nejvýdělečnějšími počiny loňského roku, nejvýdělečnější R-kový film všech dob, nejvýdělečnější kousek z „X-Men“ univerza… reklamní kampaň zjevně zafungovala. Osobně ale nechápu, proč je film tak vynášen do nebes a zcela zbytečně přeceňován, proč se z něj dělá něco, čím ve skutečnosti není. Já jsem tedy nedostal to, co jsem očekával a chtěl dostat, takže za mě je to velké zklamání. Ale když nic jiného, alespoň „Deadpool“ ukázal, že diváci mají zájem o trochu jinou komiksovou podívanou. A tím spíš je škoda, že ji „Deadpool“ navzdory snaze neposkytuje. Nicméně doufám, že po komerčním úspěchu jedničky budou mít tvůrci u již připravované dvojky (v kinech už v červnu 2018 – aneb kujme železo, dokud je žhavé) volnější ruce, pak by to mohlo dopadnout uspokojivěji.

Deadpool (2016)


Le pacte des loups (2001)

Bratrstvo vlků - Hon na bestii

Země: Francie / Kanada
Žánr: dobrodužný / akční

Český název: Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Rok vydání: 2001
Režie: Christophe Gans
Hrají: Samuel Le Bihan, Mark Dacascos, Vincent Cassel, Émilie Dequenne, Jérémie Renier

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Francouzi občas natáčejí takové pseudo-historické akční výplachy. „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ (podtitul byl docela zbytečně přidán jen v lokální distribuci) přesně do téhle sorty spadá. Bylo by naivní od toho čekat nějakou intelektuální zábavu, protože ta zjevně ani nebyla cílem. Přesto se jedná o docela pohodovou výpravnou kravinku, v podstatě takové akční dobrodrůžo odehrávající se v minulosti. Naoko se sice snaží tvářit seriózně a nějaké komediální vsuvky nebo kruťácké hlášky tu nejsou, ale vidět v „Bratrstvu vlků“ něco hlubšího by bylo nerozumné a vlastně i nežádoucí. V takovém případě by vám to totiž připadalo jako nebetyčná hovadina.

Pomalu nejzajímavější je historické pozadí, na němž „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ staví. Předmětem zájmu je totiž Gévaudanská bestie, což bylo zvíře (anebo zvířata?), které v 60. letech 18. století v jedné provincii jižní Francie zabilo několik desítek lidí a další desítky zranilo. Přesný počet obětí není znám, ale některé odhady hovoří i přes sto hlav. Stejně tak není známo, co za tvora má celé krveprolití na svědomí, teorie se různí a mluví o všem od smečky vlků až po z Afriky dovezeného lva. Jednu z těchto teorií si samozřejmě přisvojilo i „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale k téhle základní lince přimíchá hromadu dalších věcí, aby to bylo pořádné vzrůšo

V kraji řádí Bestie, počet mrtvých narůstá a nedaří zatím se ji ulovit. Na místo přijíždí frajer Grégoire de Fronsac z Paříže i se svým indiánským kámošem Manim, což jsou samozřejmě největší arci-borci, jimž máte fandit. Grégoire ovšem není lovec, spíše vědec, takže to celé jen pozoruje z dálky a ještě u toho stíhá balit místní roštěnku. Indián předvádí kung-fu mlátičky, jakmile k tomu dostane sebemenší záminku. Navrch nechybí ani nějaké politické čachry, které nakonec tvoří gró celého rozuzlení příběhu, takže o tom nebudu příliš mluvit, pokud se chci držet pravidla, abych při psaní o filmech nevyzrazoval pointu, kdyby se na to chtěl někdo náhodou podívat. A to platí i pro záležitosti, jako je tato…

Na rovinu, „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ je ve skutečnosti jen efektní výplach na jedno podívání. Je to docela jednoduchý film postavený na atraktivním tématu a pěkném vizuálním kabátku, ale v rámci nenáročné zábavy je to vcelku pohodovka. Na rozdíl od mnohé jiné mainstreamové produkce neurážející – pokud tedy přežijete skutečnost, že indián při soubojích skáče pomalu jak Jackie Chan, a přivřete oči nad několika hloupějšími momenty. To když už něco, tak mě spíš iritovaly nepříliš dobré digitální triky, mnohem lepší by bylo, kdyby se ve filmu nesnažili Bestii ukázat celou v nějakém tom souboji.

Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Tím chci říct, že „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ rozhodně není bezchybné. Nicméně při sledování o tom není moc čas uvažovat, protože Frantíci sypou jednu stylovou akci za druhou, tempo je vysoké, bitek je po celém filmu dost, navrch se na to dobře kouká – výprava je suprová, postavy sympatické a holky pěkné. A to vlastně bohatě stačí k tomu, aby se člověk nenudil, lépe řečeno dokonce nestíhal nudit, když má náladu na nenáročnou podívanou.


Saw 3D (2010)

Saw 3D

Země: Kanada / USA
Žánr: horor

Rok vydání: 2010
Režie: Kevin Greutert
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Betsy Russell, Cary Elwes, Sean Patrick Flanery, Chad Donella

Hrací doba: 90 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

Po mamutím úspěchu filmu „Avatar“ začalo být v kurzu posílat do kin filmy ve 3D, což možná mělo opodstatnění u velkých vizuálních spektáklů, protože to byl další prostředek, jak nalákat lidi a vydělat (nebuďme naivní – to je hlavním účelem mainstreamových počinů). Na tento trendy vlak se sedmým dílem naskočila i série „Saw“, aby to náhodou někdo nepřehlídl, jmenuje se tento díl pro jistotu „Saw 3D“ namísto „Saw VII“ a onen magický nápis „3D“ čumí na každém plakátu. Upřímně mi to nějak není úplně sympatické a navíc v tom zrovna u tohohle druhu filmu nevidím nijak valný smysl. Ale to jen tak na okraj, klidně bych to odpustil, pokud by se ve finále jednalo o slušný film, jenž by dokázal překvapit podobně jako jeho přímý předchůdce. Což se nejedná.

„Saw 3D“ přesto přináší několik poměrně zajímavých nápadů. Původní „Saw: Hra o přežití“ a jeho krátkometrážní předchůdce vyšel v roce 2004 respektive 2003, kdy ještě žádný Facebook pomalu neexistoval a nahrávání vzkazů na audiokazety dávalo smysl. Sedmý díl pochází z roku 2010, kdy už byly sociální sítě běžnou součástí životů, svět internetu poskočil mílovými kroky kupředu a celá společnost se posunula jinam. Je tedy příjemné, že se tvůrci rozhodli v sedmičce konečně vzít tyto skutečnosti v potaz a trochu daný vývoj reflektovat.

Přímo ve světě „Saw“ už se dávno ví, kdo byl Jigsaw, jeho identita je známá, přeživších obětí se navíc za ty roky naskládalo hned několik a jejich příběhy plní stránky novin. Sedmička se dotýká mediálního obrazu Skládačkového vraha a jeho her, což mi přijde jako dobrý tah, a dokonce bych i řekl, že tomu „Saw 3D“ mohlo věnovat i víc (zřejmě ale nebyla chuť nebo odvaha změnit ráz série nějak razantně). Stejně tak je logické, že se objevuje někdo, kdo se na tom všem snaží vydělat, to vzhledem k vychcané lidské povaze smysl dává.

O něco rozpačitější už bylo rozhodnutí vůbec poprvé jednu past umístit do veřejných prostor a nechat ji sledovat diváky. Už jen jak se podařilo hru připravit, dostat hráče i vše potřebné na místo, které je volně přístupné a zjevně frekventované… je to trochu zvláštní. Ono když už jsme u toho, nabízí se otázka, jak si Jigsawův nástupce pořád hledá čas a možnosti na chytání dalších lidí a přípravu dalších pastí, když nyní už by měl mít trochu jiné starosti. Například aby ho nevykostila policie, která po něm jde jak slepice po flusu.

Nicméně tato ozvláštnění jsou v reálu jen marginálie. Jinak totiž „Saw 3D“ jede v již dávno zajetých kolejích. Film má klasicky dvě linky – jedna se věnuje rozmáchlejší hře (ty menší pasti jsou tam vždycky jen na ozdobu, aby divák dostal očekávanou dávku krve a střívek), druhá řeší obecnou dějovou linku, jež se táhne přes všechny díly. Recept ani ne tak prověřený, jako spíš už provařený, pohodlný a obehraný. Opět se také překrucuje minulost, vytahují se snad už úplně poslední postavy, které se ještě ze starších snímků použít daly, ale to už je klasika. Hlavní je, aby hned několikrát padla obligátní hláška: „Konec hry!“

Saw 3D

No, abychom to dále neprodlužovali, „Saw 3D“ není tak překvapivě slušným snímkem jako šestka. Sedmička se navrací ke standardu série prezentovaném většinou dílů. To znamená neurážející béčko, na nějž se dá koukat, když u něj nebudete příliš přemýšlet. Což samozřejmě není úplně košer, když „Saw“ by formálně měly být jakože chytré horory, ale tak dejme tomu. Fazóna skvělého prvního dílu je stejně v prdeli už dávno a jako nenáročný mainstreamový horůrek na jedno podívání se to ještě pořád dá. A když nic jiného, jestli jste někdy toužili vidět, jak umírá zpěvák Linkin Park, zde se dočkáte.

„Saw 3D“ bylo původně zamýšleno jako úplně poslední díl série (i když dle zakončení mi přišlo, že to si scénárista myslel už u „Saw III“, haha) a na dlouhou dobu i bylo. Každá další část nejprve vycházela po roce, ale po sedmičce nastalo sedm let ticha. A to i navzdory tomu, že rozuzlení „Saw 3D“ ve skutečnosti není až tak uzavřené, aby nešlo pokračovat dál. No, však se také nakonec o poslední díl nejedná, letos na podzim má jít do kin osmička s názvem „Saw: Legacy“. Ale zázraky od ní asi očekávat nelze.

Saw 3D


Saw VI (2009)

Saw VI

Země: Kanada / USA / Velká Británie / Austrálie
Žánr: horor

Rok vydání: 2009
Režie: Kevin Greutert
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Peter Outerbridge, Mark Rolston, Betsy Russell, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Se čtvrtým a pátým dílem se série „Saw“ propadla na své dno. Před šestkou se nabízela logická otázka – skutečně se jednalo o dno, anebo se svět zvrácených her o přežití může propadnout ještě níže?

I šestý díl si s sebou samozřejmě nese stigma událostí z dřívějších snímků. U určitých filmových sérií vůbec nevadí, když některý díl vynecháte, nijak zvlášť nebo dokonce vůbec nijak na sebe nenavazují; jindy je znalost starších dílů výhodou. U „Saw“ je tato znalost nezbytná, protože jakmile byste jedinou část vynechali, pak byste při sledování neměli ánung, co a proč se tam vlastně děje. Samozřejmě i šestka je plná flashbacků, přesto mi přijde, že se v tom vrtání v minulosti nevyžívá tolik jako její dva přímí předchůdci.

Přesto se i v „Saw VI“ objeví nové skutečnosti, které celý zamotaný děj táhnoucí se už šestý film posunou o kousek dál. Především odhalí jednu zásadní informaci, a sice že se na všech hrách podílelo ještě víc lidí, než se doposud zdálo, a dokonce že se jedná o osobu, u níž to dle starších snímků vcelku jasně vypadalo, že o zajímavém koníčku Jigsawa nevěděla nic bližšího. S přivřenýma očima se to asi dá obhájit v rámci toho, že se celá série snaží držet diváka v nejistotě (ponechme nyní stranou, nakolik jsou v tom konkrétní díly úspěšné). Podobné je to i s oživením postavy, jež sice nebyla explicitně zabita na kameru, nicméně minule vcelku jasně vyplynulo, že zemřela. No, ať si každý rozhodne, nakolik ho to bude srát, ale myslím, že v celé sérii už bylo tolik za vlasy přitažených zvratů, že se to vsákne.

Zvlášť, když ve finále je „Saw VI“ pořád lepší než „Saw V“ nebo „Saw IV“. Předně se v šestce povedlo zase jednou vymyslet zajímavou a propracovanou hru. Začáteční past (jen tak mimochodem, všimněte si, že jsou zde vždy dva druhy nástrah – skutečně jednotlivé pasti, které jsou ve filmech jen na ozdobu, aby bylo víc obětí, a rozmáchlejší propracované hry, okolo nichž se ten film vždy točí) je trochu rozpačitá a nepříliš dobře zpracovaná. A tím nemyslím technické zpracování uvnitř snímku, ale spíš že scéna mohla být natočena lépe, protože takhle je trochu nechtěně vtipná.

Ta hlavní hra, o níž v „Saw VI“ jde a která se odehrává paralelně s dalším rozplétáním obecné dějové linky (naštěstí to už je tentokrát poskládáno časově přehledně), je ale poměrně povedená. Pasti jsou opětovně kvalitně choré a ošklivé, budoucí vývoj není tak průhledný jako třeba v „Saw V“ a v neposlední řadě je tentokrát dobrá pointa. Musím říct, že takové vyústění hry jsem opravdu nečekal, překvapilo mě a jedná se o jedno z těch lepších zakončení v celé sérii.

Pouze mě trochu irituje jedna věc. Ve hře se opětovně nacházejí lidé (a tentokrát jich je poměrně dost), kteří tam jsou prostě jen na umření, nemohou se svou situací nic udělat (nehrají, v žargonu počítačových her to jsou NPC) a vždy některý z nich zemřít musí. To, nemůžu si pomoct, podle mě jde proti předkládanému poselství Jigsawových her (tedy naučit někoho vážit si života a tak dále, to už známe). Dokážu „Saw“ sežrat tu myšlenku, že se má takto někdo poučit skrze vlastní bolest a poškození sebe sama, ale nějak mi neleze pod fousy (a to doslova – půl roku jsem si držku neholil, haha), že je hráč nucen leckdy i přímo zabíjet ostatní. Na obranu „Saw VI“ však musím, že zdaleka nejde o první díl, jenž s tím má problém, tenhle logický nedostatek už byl vlastně i v původním „Saw: Hra o přežití“.

Saw VI“

Jistě, pořád se nejedná o nic, u čeho byste se skutečně báli a kousali si nehty, v tomhle slova smyslu „Saw VI“ a snad ani „Saw“ obecně hororem není. Nelze ale šestce upřít, že je místy docela napínavá. Na rozdíl od některých jiných se jedná o relativně důstojné pokračování patřící k tomu slušnějšímu z pozdějších (od dvojky dál) dílů. Originál však stále zůstává jenom jeden, to je samozřejmé.


Saw V (2008)

Saw V

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Rok vydání: 2008
Režie: David Hackl
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Scott Patterson, Mark Rolston

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Po třech dílech pod taktovkou Darrena Lynna Bousmana převzal sérii „Saw“ nový režisér. Byť si dosavadní rejža střihnul alespoň dohled nad úvodní pastičkou a jinak realizační tým od čtyřky zůstal, bylo už načase, aby „Saw“ dostalo novou krev – v kontextu tématu výjimečně myšleno obrazně. Respektive tedy alespoň dostat alespoň možnost, aby došlo k nějakému oživení. Povedlo se to?

Pětka samozřejmě nemá jiné možnosti než pokračovat v linii nastavené předchozími dvěma částmi a pitvat se v minulosti, protože jinak už by to přestalo dávat smysl úplně (už takhle logika nejpozději od „Saw IV“ stojí na docela chatrných nohách). Čtyřka totiž svému následovníkovi nechala dost nedořešených osudů a linek, s nimiž se tím pádem „Saw V“ musí vypořádat. Co do časové osy se série v podstatě nepohnula již od „Saw III“, pětka se pořád vrtá v již proběhnuvších událostech a čím dál tím více zauzlovává a překrucuje minulost. Ostatně by ani neměla jinou možnost, i pokud by čtyřka skončila uzavřeněji, když hlavní hvězda Jigsaw je už nějakou dobu kaput.

Tím jsem chtěl říct, že „Saw V“ nemělo úplně nejlehčí výchozí pozici. Což ale není omluva. Pětka je sice o kousek lepší než čtyřka, ale pořád se nejedná o nijak kvalitní film. Napětí se takřka úplně vytratilo a tentokrát to není žádná velká sláva ani co do pastí. Nepočítáme-li úvodní kyvadélko a finální skleněnou rakev, pořádná hra o přežití se zde nachází pouze jedna, obsahuje celkem čtyři po sobě jdoucí pasti a je v ní zavřeno pět lidí. Horší je, že tato působí poněkud samoúčelně a z povinnosti, jen aby tu něco bylo, protože divák od „Saw“ očekává, že tu někdo zdechne nějakým (leckdy pseudo-)rafinovaným způsobem.

Gró „Saw V“ je v něčem jiném, a sice v řešení postav (vesměs hlavně dvou), které přežily čtyřku, a jejich dalšího počínání. To by nemuselo být nutně špatně, ale je to celé trochu mdlé. Obzvlášť díky tomu, že identitu Jigsawova učedníka a nástupce prozradil již závěr „Saw IV“ (a kdybyste to náhodou zapomněli, oficiální canc českého distributora vám to pro jistotu vykecá), takže divák ví, kdo je kdo, a dlouhé minuty sleduje, než to zjistí i borec ve filmu. To je samozřejmě prokládáno množstvím dalších flashbacků zas a znovu převracejících události, které byly zdánlivě pevně dané v minulých částech, přičemž se v tomto vrací až k prvnímu „Saw: Hra o přežití“ respektive ještě před něj. V tomhle už je děj brutálně chaotický, je to guláš, jenž přes sebe bez ostychu skládá minulost a současnost, mění již dané. Člověk aby si u sledování pomalu vedle kreslil časovou osu a nanášel na ni všechny události, aby se v tom aspoň trochu vyznal.

Saw V

Aby toho nebylo málo, tak nástupce Jigsawa je strašně nesympatická držka a charismatu Tobina Bella nesahá ani po kotníky. Ale není se čeho strachovat, Bell si samozřejmě roli Jigsawa opět zopakoval, v čemž mu nebrání ani skutečnost, že je jeho postava už nějakou dobu mrtvá.

V neposlední řadě mi vadila ještě jedna věc. Ať byly předchozí díly jakékoliv, pořád se jim muselo nechat, že ve svých závěrech přinesly nějaké překvapení. Leckdy bylo trochu přitažené za vlasy, ale nemůžu tvrdit, že bych to přesně takhle čekal. Pětka ztratila i tuhle devízu. Způsoby, jakým hry řešit a v čem tkví jejich pointa, jsou nepřekvapivé a lze je uhádnout velice snadno. Překvapivá finální pointa tentokrát úplně chybí, rozuzlení je předem jasné a finální jakoby ochcávka s již zmiňovanou skleněnou rakví je taky okamžitě zřejmá, jakmile divák bednu prvně uvidí.

Saw V

Stejně jako minule a předminule se tedy nelze zbavit pocitu, že měla vzniknout pouze jednička, s hodně přivřenýma očima možná ještě dvojka, ale další části už jsou pouhá křeč a kvalita se propadla hluboko. Ale ta je vedlejší, hlavní je zjevně ekonomická rentabilita série a na tu „Saw“ nestrádá. Sice nevydělává žádné astronomické sumy, ale natáčení jednotlivých dílů je relativně levné a každý vydělá výrazně více, než kolik stál. Tak na viděnou u šestky, pro niž „Saw V“ nechalo svým závěrem dveře dostatečně dokořán otevřené.


Saw IV (2007)

Saw IV

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Rok vydání: 2007
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Tobin Bell, Lyriq Bent, Costas Mandylor, Scott Patterson, Betsy Russell, Athena Karkanis, Donnie Wahlberg

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

„Saw IV“ velmi úspěšně pokračuje v sestupné tendenci série a opět o kousek překonává své předchůdce – ovšem směrem dolů, v klesající kvalitě. Vůbec nevadí, že Jigsaw už je mrtev, filmu to v ničem nebrání, aby rozehrál další krvavou partii, v níž se to jen hemží smrtícími (doslova) pastmi, do nichž se chytají nijak zvlášť sympatické postavy.

Jedním z velkých problémů „Saw IV“ je, že nepřichází s ničím novým a bojí se posunout celou značku někam dál. Čtyřka vlastně jen vyzobává a řeší postavy z předchozích dílů, které ještě nějakým způsobem nezdechly, včetně těch vedlejších, které se třeba ve dvojce nebo trojce jen mihly na krátkou dobu. No, dokonce v některých případech ukáže i postavy už mrtvé.

A o tom celém vlastně „Saw IV“ je – jen se vrtá v minulosti. Samozřejmě, i zde se odehrává nějaká story, ale i ta je vlastně o tom, jak nějaký starý známý (černý policajt ze dvojky) hledá staré známé (hlavního hrdinu dvojky, který je stále mezi živými). K tomu film přihazuje i několik nových postav, které vám jsou ovšem úplně volné, protože vám je dění na obrazovce nijak nepředstaví, sleduje je jen tak mimochodem a v konečném důsledku to jsou jenom další ovce na porážku, aby měla z koho téct krev.

Největší průser však není v tom, že se „Saw IV“ snaží uzavřít dosud neuzavřené a nevyjasněné osudy lidí, které si divák pamatuje už z minula. Horší je, že se čtyřka vrtá i v ději a časových liniích starších dílů. Z druhého jmenovaného pohledu zamíchá především s trojkou.

Díky tomu všemu už čtyřka působí značně překombinovaně a vykonstruovaně. Takový pocit člověk mohl mít už dřív, ale „Saw IV“ je v tomto ohledu zdaleka nejhorší. Ostatně je to vidět i na tom, že když se do obligátní finální pointy zamíchají události trojky, tak to celé zpočátku vůbec nedává smysl a divák musí strávit tak dvě minuty dumáním, v jakém časovém sledu se to všechno (myšleno události nejen aktuálního dílu, ale i „Saw III“) odehrálo. Jinými slovy řečeno, už je to celé poskládáno až moc divoce a logika se odebrala do věčných lovišť. Nehledě na skutečnost, že opětovně se celá skládačka / hra poskládá do zamýšleného obrazu jen díky náhodě, protože je tu příliš mnoho proměnných a hlavní hráč má absolutní volnost, takže kdyby se choval jen trochu jinak, záměr by nevyšel. Jasně, hru v tom filmu vymýšlel zjevně zdatný manipulátor, ale ne jasnovidec; už je prostě problém to fimařům sežrat bez zdvihnutého obočí.

Tím spíš je ještě smutnější, že velký kus pointy lze docela v pohodě odhadnout, protože vám k tomu film dá hned v několika momentech nepochopitelné vodítko, a protože už značka upadla do jakéhosi stereotypu a šablonovitosti. Se znalostí předchozích dílů už tedy rádoby šokující pointa zas tak překvapivá není­… a nutno dodat, že znalost předchozích dílů je nutná, jinak se ve čtyřce už vůbec nevyznáte. Navíc snad není třeba dodávat, že i tentokrát si tvůrci na konci nechají dokořán otevřené dveře pro další díly.

Saw IV

Aby toho nebylo málo, tak „Saw IV“ nezachraňují ani krvavé scény, které držely nad vodou přímého předchůdce. Ve čtyřce je i to gore slabší – na jeho samoúčelnost už si člověk od dvojky zvykl, ale tentokrát je to takové neinvenční, nepřekvapivé. Ani ty pasti nejsou tak zvrácené jako ve trojce. Jednoduše laťka klesla ve všech myslitelných směrech.

Inu, „Saw IV“ už je regulérní slabota a do této chvíle suverénně nejhorší díl. Jestli dvojka a trojka byly s jistou dávkou tolerance pouze nedůstojnými následovníky první části, čtyřka už odkaz „Saw: Hry o přežití“ vysloveně przní.


Saw III (2006)

Saw III

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Rok vydání: 2006
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Tobin Bell, Shawnee Smith, Angus Macfadyen, Bahar Soomekh, Donnie Wahlberg

Hrací doba: 108 min

Zdroj fotek: IMDb.com

V případě „Saw“ se s natáčením dalších dílů nijak neotálí. Po vydání původního „Saw: Hra o přežití“ začaly další části krvavé skládačky přicházet s železnou pravidelností každým rokem. A léta Páně 2006 byla ve znamení „Saw“ s pořadovým tři. Na něm se sešla takřka totožná sestava jako u dvojky, stejný režisér, naposledy původní scénárista, své role si samozřejmě zopakovaly všechny důležité postavy.

Přesto se „Saw III“ nese v trochu jinačím duchu než „Saw II“, ačkoliv se začíná přesně tam, kde předchozí část skončila. Posléze však rozehraje svůj vlastní příběh respektive vlastně dva menší příběhy. Jeden se točí okolo provizorního nemocničního lůžka, na němž leží sám Jigsaw těsně před zhebnutím (už z dřívějších dílů víme, že má rakovinu). Kolem něj se motá unesená doktorka, jež chrchlajícího záporáka musí udržet naživu, než svou hru skončí jistý Jeff. Na něj tentokrát nečekají žádné pasti, nýbrž zkoušky a rozhodování, jestli má z pastí vysvobodit jiné lidi, kteří jsou nějakým způsobem namočení ve smrti jeho syna.

Zatímco dvojka byla o něco akčnější, trojka se snaží namísto bezduchého vraždění x bezejmenných lidí sledovat osudy několika konkrétních jedinců, kteří toho samozřejmě mají společného víc, než se na první pohled zdá – nebo lépe řečeno než je diváku zpočátku odhaleno. To by se snad obecně vzato dalo považovat za plus… kdyby samotné provedení bylo lepší.

„Saw III“ totiž drží nad vodou a v koukatelných mezích jediná věc – vymyšlené pasti. Některé jsou v tomto díle skutečně choré. Především na otáčivou mašinku není vůbec hezký pohled a kvalitně zvrácená je i kafilerka. V tomto ohledu tvůrcům nápady zjevně nechybí. Nad jednou věcí se však pozastavit dá – leckdy je násilí stupňované do takových obrátek, až by člověk řekl, že namísto vydatného řvaní by dotyční museli dávno omdlít bolestí. Na stranu se v tomhle úplně nevyznám a lékařskou fakultu jsem vážně nevystudoval, takže kdo ví, hádám jen dle selského rozumu.

Trochu horší už je to ale s dějovou linkou. Můžeme porovnat s jedničkou, která je – nutno říct, že jako jediná ze série – etalonem toho, jak by horor jako „Saw“ měl vypadat. Zde s postupným odkrýváním skutečností začínal film dávat čím dál tím mrazivější smysl. Ve trojce zpočátku se jasně nalinkovaný příběh začíná odkrýváním naopak zamotávat a působit překombinovaně.

V základě to není vymyšlené úplně špatně, ale má to jeden háček. „Saw III“ své nitky nerozplétá postupně, spíše rozvíjí dvě zdánlivě nepříliš související a souběžně se odehrávající linky. Namísto závěrečného twistu, který by tomu měl dodat korunu, dojde na konci pouze ke spojení těchto linek a k rozuzlení, při němž se divák konečně dozví, jak to měl všechno Jigsaw vymyšlené a jak se všemi vyjebal i s jednou nohou v hrobě. Jinými slovy, tvůrci měli potřebu všechno důležité nacpat až do finální scény. A aby to stihli dostatečně vysvětlit a divákovi to dávalo smysl, tak se při vyvrcholení všichni zabíjejí jen tak napůl, aby si každý právě umírající ještě stačil vyslechnout, co udělal špatně, případně aby to umírající stačil vypovědět. No, a když tam někdo s prostřeleným krkem musí x minut poslouchat kecy, než může konečně zkapat, působí to trochu přitažené za vlasy. Na druhou stranu je alespoň sympatické, že se (opět) nekončí happyendem, ale tím nejhorším možným způsobem.

Saw III

Mínusů by se ovšem našlo o dost víc. Příliš nepotěší tahání kostlivců ze skříně a vrtání do dějových linek předchozích dílů. Obzvlášť když to působí trochu nadbytečně a jejich vynecháním by se nic moc nestalo. Zbytečně pak vyznívá i začátek filmu, kde se načrtne, co se stalo těsně po konci dvojky, ale jaksi se to zapomene dovyprávět (to se nejspíš záměrně nechalo až do čtyřky); první dvě pasti jsou pro vývoj „Saw III“ vlastně také docela k ničemu. Trochu otravné je mnohdy nelogické chování určitých postav. Mohlo by se zdát, že to je u béček standard, s nímž by se mělo počítat, ale… no, když tak o tom přemýšlím, „Saw III“ už je vlastně regulérní béčko, takže možná to tak má být.

„Saw III“ je opět o něco horší než minule. Srovnávat s jedničkou nemá smysl, to byla úplně jiná liga. Dvojka, když nic jiného, byl popcornový vraždící výplach. Trojka se snaží působit chytřeji, než ve skutečnosti je. Jakákoliv působivost je ovšem dávno v tahu; chtělo by se říct, že už zbylo hlavně jen násilí, ale na druhou stranu, bez slušných gore scén by v tom filmu zůstala vesměs jen vata. Smutné, že se stále nejedná o dno série.

Saw III


Saw II (2005)

Saw II

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Rok vydání: 2005
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Tobin Bell, Shawnee Smith, Donnie Wahlberg, Erik Knudsen, Franky G, Glenn Plummer

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

První pokračování „Saw“ na sebe nenechalo čekat příliš dlouho a do kin přispěchalo jen rok po uvedení jedničky. Dokonce se na „Saw II“ začínalo pracovat již během premiérového víkendu „Saw: Hra o přežití“. Ze štábu, který stál za předcházející části, nezbyl takřka nikdo. Vrátí se samozřejmě Jigsaw, jenž je pro jeho představitele Tobina Bella životní rolí i navzdory klesající kvalitě jednotlivých dílů, jeho pomocnice (oba v „Saw II“ dostávají výrazně větší prostor) a v neposlední řadě také scénárista Leigh Whannell.

Právě skutečnost, že měl scénář na starosti člověk stojící za první částí i původním krátkometrážním snímkem, dával naději, že dvojka nedopadne průserově, byť na jejím scénáři spolupracoval ještě s tehdy začínajícím Darrenem Lynn Bousmanem, jenž se postaral i o režii. Zajímavostí jen tak mimochodem je, že základ zápletky pochází z hlavy druhého jmenovaného, podle níž chtěl natočit film už delší dobu; až později byla upravena, aby odpovídala prostředí „Saw“.

Očekávání však byla přemrštěná a nepodařilo se je naplnit, poněvadž „Saw II“ trpí typickým syndromem druhých dílů. Snaží se být ve všem větší a lepší, všude přitlačit na pilu. V tomto případě to znamená ještě rozmáchlejší hru, více obětí, více pastí, více násilí. V celé té honbě za ještě drsnější podívanou ale „Saw II“ jaksi potratilo hlavní přednosti svého předchůdce a zapomnělo na to, díky čemu bylo „Saw: Hra o přežití“ tak výborné. Atmosféra zdaleka není tak hustá a sugestivní. Jednička dokázala napnout, divák se o postavy bál, i když postupně začínal zjišťovat, že jejich morální kredit možná nebyl úplně bez chybičky. Ve dvojce je spolu zavřeno mnohem víc lidí, kteří padají jako mouchy a vesměs je vám to docela volné, že někdo zdechnul. Zvlášť když první osoba umře dřív, než vůbec zjistíte, jak se jmenovala. Ono je to jedno, je tam pouze jako panák na odstřel.

Ani jednička nebyla stoprocentně bezchybná a finální zvrat nastolil několik nejasností. Přesto šlo tvrdit, že to bylo dobře vymyšlené. U dvojky už je těch otázek mnohem víc. Celá hra na první pohled působí opět promyšleně, ale když nad tím člověk jen trochu zadumá, zjistí, že tentokrát hraje velkou roli náhoda, kterou sám Jigsaw ovlivnit nemohl. Tím pádem se dojem z jinak pěkně vychcané pointy trochu rozmělňuje, což je rozhodně škoda. V jednom z pozdějších dílů sice Jigsaw hlásá (a shodou okolností zrovna u flashbacku na dvojku), že to není náhoda, nýbrž dobrý odhad lidské psychiky, ale to fakt nesežeru.

Na druhou stranu, i přes jistý příklon k béčkovosti a samoúčelnosti je „Saw 2“ stále koukatelné. Pravda, je to tak na jedno podívání, za víc film asi nestojí, ale když nad tím nebudete příliš přemýšlet a smíříte se s vědomím, že pokračování „Saw: Hra o přežití“ mohlo (a mělo) být důstojnější, a že se nemuselo rýpat do jedničky, dá se to strávit docela v pohodě. Pořád je to poměrně zručně natočené, řemeslně zmáknuté, děj vcelku odsýpá a musí se nechat, že některé pasti jsou povedené. Obzvlášť jáma plná jehel je hodně hnusná, skleněná krabice s břity je rovněž roztomilá a měla by patřit do každé slušné domácnosti.

Saw II

Abychom ale dvojce nekřivdili, mohla dopadnout mnohem hůře. Na svého předchůdce nemá ani zdaleka (což jen tak mimochodem bude hodnocení, které asi budu muset zmínit u každé další části), je to už spíš jen vyvražďovací výplach. Ale koukat respektive podívat se na to dá. Kdyby však zůstalo jen u jedničky, bylo by to lepší, protože „Saw II“ už, řekněme si to na rovinu, silně zavání průměrem.

P. S. Mocný hejt si zaslouží závěrečné titulky. Udělat obstojně vygradovaný závěr s pointou, jež celý snímek převrátí naruby, a vteřinu nato pustit k titulkům gay metalovou kytarovku (tehdy) moderního amerického střihu, to je fakt na pěst, ty vole.