Archiv štítku: CAN

Kanada

Finnr’s Cane – Elegy

Finnr's Cane - Elegy

Země: Kanada
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 20.7.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Willow
02. Elegy
03. Strange Sun
04. Empty City
05. Earthsong
06. Lacuna
07. A Sky of Violet and Pearl

Hrací doba: 41:50

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Myslím, že snad každý z nás má nějaké kapely, u nichž slyší objektivní kvality, přesto je nepotřebuje nebo snad dokonce ani nechce poslouchat. Kapely, proti nimž člověk nemůže říct nic vyloženě špatného a které třeba i uznává, ale sám nemá důvod jim věnovat svůj čas.

Pro mě osobně k nim tak trochu patří i Kanaďané Finnr‘s Cane. Ačkoliv u nich se jedná spíš o ten první případ, tedy že víc nepotřebuji, než že bych nechtěl. Respektive tedy – jejich první desku „Wanderlust“ z roku 2010 jsem vlastně ani neslyšel. Mé pozorování se tím pádem opírá zejména o druhé album „A Portrait Painted by the Sun“ z roku 2013. To jsem se svého času snažil poslouchat docela dost a měl jsem z něj přesně ten pocit, jejž jsem se snažil popsat výše – slyšel jsem, že to je vlastně dobré, ale mě samotného to úplně stoprocentně neoslovilo a nenašel jsem žádný skutečný důvod, proč bych si měl Finnr‘s Cane oblíbit. Což je ostatně i důvod, proč jsem se poté zpětně nevracel ani k „Wanderlust“.

Od té doby uběhlo již celých pět let, během nichž o Finnr‘s Cane nebylo příliš slyšet. Anebo třeba bylo, ale přinejmenším já jsem nenaslouchal. Faktem nicméně zůstává, že od té doby Kanaďané nic nevydávali až do letošního roku, kdy pustili do světa třetí dlouhohrající nahrávku „Elegy“. Právě ta mě přiměla dát Finnr‘s Cane druhou šanci.

Hádám, že asi nikdo z vás nespadne ze židle překvapením, když řeknu, že ani na „Elegy“ se karta nijak zásadně neobrací. Finnr‘s Cane pro mě zřejmě i nadále zůstanou skupinou, kterou sice budu tiše respektovat, ale ani se o ni nebudu zajímat. Několik postřehů k novince bych si přece jenom dovolil připojit. Některé z nich by totiž mohly leckoho z čtenářů přesvědčit, že vás by naopak Finnr‘s Cane zajímat mohli.

Jedním z takových je nenápadné sdělení, že mi Kanaďané na „Elegy“ v mnohém připomínají Agalloch. Portlandská formace bývala v našich končinách dost oblíbená, tudíž věřím, že někoho z vás by tím pádem mohlo „Elegy“ začít zajímat. Takhle silnou podobnost si z „A Portrait Painted by the Sun“ nevybavuji, ale klidně to berte s rezervou, poněvadž paměť je děravé zařízení a mívá sklony zkreslovat. Každopádně, ty asociace jsou třeba v písni „Willow“ opravdu nepřeslechnutelné, zejména v její druhé polovině. Paradoxně, ta první část, kde se duch Agalloch ozývá o poznání méně, mi přijde záživnější.

Dále bych přihodil sdělení, že „Elegy“ je o něco poutavější ve své druhé půli. Pomyslným mezníkem budiž pohodová instrumentálka „Empty City“. Od ní dál má album místy opravdu co nabídnout. „Earthsong“, „Lacuna“„A Sky of Violet and Pearl“ ve svých útrobách ukrývají velmi dobré momenty. Což je dost příjemná změna oproti fádní titulce a rovněž nepříliš zajímavé „Strange Sun“.

Finnrs Cane

Když se ovšem na album podívám jako na celek, stále mám pocit, že mu něco málo schází. Dílčí pasáže jsou dobré až skvělé, ale dojem trochu sráží horší první půlka. Navíc i v těch písničkách z pozdější části desky se tu a tam najde moment, který mi úplně neleze pod fousy a dokázal bych si představit, že by se mu dalo věnovat víc péče. Nepopírám ovšem, že všechno z toho může být jen můj subjektivní pocit, takže od poslechu vás nechci vyloženě odrazovat.

Navíc si myslím, že v rámci těch atmosférických měkčích metalů je rozhodně důstojnější poslouchat Finnr‘s Cane než třeba Alcest a jim podobné. Když nic jiného, u Finnr‘s Cane mám pořád pocit, že poslouchám rozumně provedenou hudební produkci, nikoliv úlitbu rozervané duši homo-melancholika. Stejně bych řekl, že navzdory řečenému patří Finnr‘s Cane společně s Fractal Generator k tomu zajímavějšímu z projektů Darrena Favota, protože jde pořád o výrazně lepší hudbu než třeba As Autumn Calls nebo Wolven Ancestry.


Voïvod – The Wake

Voivod – The Wake

Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 21.9.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Obsolete Beings
02. The End of Dormancy
03. Orb Confusion
04. Iconspiracy
05. Spherical Perspective
06. Event Horizon
07. Always Moving
08. Sonic Mycelium

Hrací doba: 55:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Studená válka nezůstala studenou. Přerostla ve válku nukleární. Ta zcela změnila chod dějin a svět se proměnil v chaos. Z něj roku 1982 povstal krvežíznivý upír Voivod, který začal svou pouť v zemi rozborcené neustálým válčením, Morgoth. Voivod, v jednom období známý též jako Korgüll the Exterminator, je připraven v plné zbroji zničit vše, co mu stojí v cestě. Brzy na svých vesmírných cestách objevuje nové rasy, tvoří dimenze, prochází modifikacemi, až nakonec sám sebe dobrovolně zničí, aby se za pomoci nanotechnologií stvořil ještě silnějším. Takto Kanaďané Voivod čeřili metalové vody v osmdesátých letech. Autorem tohoto fantastického příběhu je Michel Langevin, známější jako Away, mimoto také bubeník a grafik Voivod. Post-apokalyptický svět upíra Voivoda sice opustili, ale koncepční alba je baví dělat dodnes, ostatně důkazem je i letošní novinka „The Wake“, kde se o námět postaral zpěvák Snake.

„The Wake“ vypráví příběh o reakci lidstva na obrovskou pohromu, která propukla v důsledku neuvěřitelného objevu ve vodách oceánu. Lidé musí přistoupit na jiné myšlení, přijmout fakt, že nejsou ve vesmíru sami, zorientovat se v chaotických podmínkách a to samozřejmě není jen tak. Vznikne řada konfliktů, spikleneckých nálad, čelní představitelé států se schovají do ústraní, padnou náboženství, aby se vytvořila nová, mění se prostředí, tají ledovce, a neobejde se to bez boje. Jak už to tak bývá, někdo se přizpůsobí, někdo ne. Ale nakonec – teď velký spoiler – svět dosáhne nové úrovně vědomí a v této těžké zkoušce obstojí.

Koncepty Voivod vždy šly, však většina jejich nejlepších alb je založených na uceleném vyprávění. To může být koneckonců sepsáno i jen do jedné skladby, jako třeba v případě legendárního opusu „Jack Luminous“. Scénář „The Wake“ byl zhudebněn do osmi skladeb, což připomíná starou tvorbu, kdy méně znamenalo více. A to nemusí být náhoda, jelikož i hudebně se může „The Wake“ směle zařadit ke klasickým dílům Voivod. Už „Target Earth“ (2013) bylo vnímáno jako „návrat ke kořenům“, EPčko „Post Society“ (2016) tuto pozici potvrdilo a načrtlo další cestu, po níž se „The Wake“ vydalo a zavedlo Voivod do nových kosmických prostorů.

Ačkoli „Target Earth“, tehdy nejprogresivnější album Voivod za posledních dvacet let, obsahuje složité kompozice, stále v sobě má něco, co působí na první dobrou. Pochopitelně, že i to je geniální počin, něco takového skloubit do jednoho díla je obdivuhodné, ale „The Wake“ je v tomto směru k posluchači náročnější a ten si tak musí požitek „zasloužit“. Mám-li novinku někam v diskografii Voivod zařadit, pak je to na pomezí 80. / 90. let, tedy mezi desky „Nothingface“ a „Angel Rat“, potažmo „Outer Limits“. Jinými slovy k tvorbě z té nejinovativnější éry, kdy si i kovaný fanoušek musel dlouho zvykat, ale po objevení onoho kouzla naprosto propadl.

Je až s podivem jak se Chewymu podařilo absorbovat unikátní hru zesnulého Piggyho plnou nesourodých akordů a prapodivných (dis)harmonií. Sice je jeho hra trochu přímočařejší (v ranku Voivod), nezní, jako když hraje pozpátku, se zkříženýma rukama, kytarou vzhůru nohama, ale rozhodně nese vlajku Voivod hrdě dál. Právě on, podobně jako kdysi Piggy, stojí za většinou složených nápadů.

Popisovat jednotlivé skladby nemá smysl, je to prostě Voivodí nepředpovídatelný psych-prog-punkový styl zahraný se vší elegancí, který musí potěšit každého člena Iron Gangu, a i toho může v určitých momentech po pětatřiceti letech existence překvapit, třeba když se ozve podmalba v podobě smyčců (!). Zmíním snad jen geniální ohlédnutí za celým opusem, „Sonic Mycelium“, kde se na třináctiminutové ploše ozývají různě přearanžované pasáže předchozích skladeb, do nichž jsou zakomponovány i jejich texty, ale v úplně jiných melodiích a náladách, takže je z toho podivně schizofrenní zážitek. Ale to se prostě musí slyšet. Proto se vyplatí věnovat „The Wake“ čas. Husina na kůži, když Snake odcituje sloku ze skladby uvedené ve třetím odstavci recenze je už jen třešničkou na dortu.

Voivod

Plusem je i produkce, jelikož ta je na daleko větší úrovni než tomu bylo v případě „Target Earth“. Nástroje zní zřetelně, hlavně basa Rockyho mě tu baví, zvuk je ostrý, vyvážený a se sluchátky na uších je to radost. Ale i tak by tomu možná neuškodilo méně „metalu“, a naopak více provzdušnění a volnosti. Přesto kombinace výpravných textů, čisté produkce a nápadité hudby činí z „The Wake“ až kinematografický zážitek. Představivost pomáhají dotvářet také stylové kresby Awaye v bookletu cédéčka, kde každé skladbě jedna náleží. Jednoduše mají ten koncept dotažen k dokonalosti. Slyšel jsem, že se o kapele chystá dokument, ale určitě by stálo za to zfilmovat také něco z jejich tvorby.

Voivod platí za jednu z nejoriginálnějších kapel hudební historie a ani s „The Wake“ nepřestávají udivovat. Je úžasné, do jaké formy se s Chewym dostali a jak se jim podařilo navázat na klasické počiny nahrané původní sestavou, aniž by ustrnuli v čase a opakovali se. „Target Earth“ a „Post Society“ jsou super, ale „The Wake“ je ještě dál. Mají svoji tvář, svůj styl, žádnou konkurenci, žádné hranice, prostě oni samotní ve světě Voivod.


Voivod, Maggot Heart

 Voivod, Maggot Heart

Datum: 7.9.2018
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Maggot Heart, Voivod

Kanadské nestory progresivního thrash metalu Voivod jsem dosud pokaždé viděl na velké scéně. Poprvé to bylo v hale Folimaka, kde vystupovali tři roky nazpátek vedle Carcass, Napalm Death a Obituary a schytali poměrně mizerný zvuk, podruhé pak na jednadvacátém ročníku Brutal Assaultu, kde zase hráli poměrně krátce a už kolem čtvrté odpolední. Proto šance vidět je v poměrně komorní klubové atmosféře, s plnohodnotným setem a potenciálně tentokrát i se solidním zvukem, to byla šance, jíž jsem jednoduše nemohl ignorovat. Vždycky jsem měl v oblibě jejich punkovou špinavost, vypiplanou komiksovou estetiku a neskutečnou osobitost, charisma a elán, jímž jak nahrávky, tak koncerty přetékají. Proto nezbývalo než koupit lístky s předstihem – a na tuhle párty 7. září, která startuje evropské turné, se těšit jako děcko na Vánoce.

Že tohle bude co do atmosféry věru něco jiného než vzhlížení na vzdálené bohy, jak tomu bylo ve Folimance, jsem poznal hned v době příchodu do klubu kolem sedmé hodiny, kdy mne ve dveřích míjel bubeník a zároveň hlavní stvořitel legendy o nukleárním upírovi VoivodoviAway. Je to tak, muzikanti se procházeli klubem, čas od času se vyfotili s agilními fans, ba si někteří i z publika pěkně poslechli předskokan(k)y z berlínského projektu Maggot Heart. Kanaďané jednoduše ukázali, že nejsou žádné primadony, co se úzkostlivě zavírají v zákulisí a bojí se zaplést s „plebsem“ pod pódiem, nýbrž parta skromných sympaťáků a srdcařů. Člověk si skoro říká, že je to trochu nefér, když tahle kultovní kapela, jež za svých petatřicet let existence zanechala na žánrové mapě svou nesmazatelnou stopu, zaplní v Praze pouze klub, zatímco nejedna skupina, již inspirovali, vyprodává haly.

Zpátky ale k hudební náplni. Ta začíná deset minut po sedmé s příchodem předskakující zpěvačky Maggot Heart a její doprovodné kapely sestávající se ze dvou neméně sympatických slečen a jednoho energického bubeníka. Jedná se o muziku, která ze studiovky zní jako takový mix alternativního rocku, hardrocku a s nezanedbatelným vlivem i právě Voivodí umělecké punkovosti. Syrové a lehce namelancholičtělé kytary a úderné rytmy songů z desek „City Girls“ a „Dust to Dust“ dokáží poměrně slušně zachytit posluchačovu pozornost. Místy tam člověk slyší špetku starých Ghost, jindy zase zaslechne feeling à la Sonic Youth a čas od času se to zařízne ve vysloveně metalovém duchu. A navzdory postupnému zapadání do lehké jednotvárnosti to poměrně příjemně zabaví. Jistě, není to věc, která by měla potenciál uhranout, ale jejich set zkrátka potěšil a mít možnost je vidět někdy zase předskakovat, určitě bych se zvednul od piva a šel je zase očíhnout.

Prostor se před setem Voivod poctivě plní, nicméně i před pódiem se dá stále docela dýchat, takže nějaký přílišný diskomfort se naštěstí nekoná. Přibližně dle stanoveného harmonogramu je nakonec napjaté očekávání prolomeno naběhnutím čtyřčlenné sestavy na pódium a spuštěním songu „Post Society“ ze stejnojmenného, dva roky starého ípka. Nazvučení působí celkem solidně a kapela je v dobrém rozmaru. Kudrnáč Snake zvládá při zpěvu ztřeštěně pobíhat po pódiu a střídat grimasy, kytarista Chewy vyhrává s přehledem jak své, tak původně Piggyho party s naprostou elegancí, Away působí za bicími naprosto jako doma a i nejnovější člen, basák Rocky, se s kapelou za ty čtyři roky velmi dobře sžil. Všechno šlape jako hodinky, protože kapela působí jako jeden organismus.

Následuje legendární hitovka „The Unknown Knows“„Nothingface“, jež svou mechanickou sugestivností a chytlavým refrénem roztančí i největšího kliďase. Vždycky mě bavilo, jak na jednu stranu drhnou s energií a špinavostí punku, na druhou stranu jsou ale jejich kompozice vždy velmi dobře vymyšlené a společně s příběhy textů a estetikou obalů alb dávají dohromady výtečný smysl.

Voivod

Setlist je postaven velmi vyrovnaně a průřezově, o což si koneckonců program výročního turné docela říká. Dočkáme se kousků jak z dřevního debutu v podobě „Voivod“, klasik z „Killing Technology“ a „Dimension Hatröss“, tak i třeba progrockovější „The Lost Machine“„The Outer Limits“, chytlavé „The Prow“ z alternativnějšího „Angel Rat“ a samozřejmě nechybí ani ukázky z chystaného alba „The Wake“. Snad jen se mi nevybavuje, že by zazněl nějaký song z éry, kdy byl za mikrofonem Eric Forest. Nějaký kousek třeba z „Negatron“, což byla nahrávka, jež znamenala odbočku ke směru à la staří Machine Head či Fear Factory, by celek docela dobře opepřili. Ale to je jen taková drobnost maximálně rozmazleného rejpala.

Atmosféra v publiku je pěkně vyvážená. Na jednu stranu člověk v kotlíku při posledních sonzích typu „Voivod“ mohl dostat slušnou pecku do žeber, stejně tak ale osmiletá dívenka v první lajně přežila naprosto bez úhony, cheche. Kapela je v závěru odměněna fanatickým potleskem, a tak přidá ještě na závěr „Overreaction“.

Celkově se jednalo skvělou akci, která obnažovala jak punkové kořeny Voivod, tak jejich progresivní svébytnost a především onu potřebnou thrashovou divokost. Vše bylo podáno zatraceně charismaticky a je zkrátka fajn vidět, jak si staříci to hraní nehorázně užívají. Sálala z toho výborná uvolněná nálada a nejen proto na tenhle koncert budu dlouho a rád vzpomínat. Myslím, že lépe evropské turné Voivod otevřít ani nemohli.


Malsanctum – Malsanctum

Malsanctum - Malsanctum

Země: Kanada
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. The Father
02. The Son
03. The Shattered Spirit

Hrací doba: 43:53

Odkazy:

Dnes tu máme žhavý tip pro milovníky ošklivého a obskurního doom metalu. O kanadských Malsanctum není možno dohledat nějaké podrobnější informace, ale ne vždy je něco takového zapotřebí. Leckdy úplně stačí muzika, její atmosféra, nálada artworků… Nakonec, honba za informacemi může přinášet i negativní důsledky, protože někdy je lepší nevědět a jen si užívat hudební stránku věci, která se tu a tam nechá znechutit, pokud člověk ví, kdo za ní stojí a jaké má názory. Nyní samozřejmě hovořím ve vší obecnosti, se samotnými Malsanctum toto rozjímání nemá pranic společného, poněvadž o téhle kapele nevím… prakticky nic.

Dejme alespoň těch několik faktografických dat, která zamlčet nejde, i kdyby se Malsanctum rozkrájel(i?), protože kdyby chtěl(i?) zamlčet tohle, tak by nesměl(i?) vydávat vůbec nic. Formace vydala jeden demosnímek s názvem „Metamorbid Fetishization“. To se stalo v roce 2015, kdy audiokazetu pustili do světa Iron Bonehead Productions (kteří ostatně vydávají i aktuální řadový debut). Demo nabídlo nemocný black metal s tak hnusnou aurou, až člověku přicházelo na mysl cosi o vlivech zahlučených žánrů.

Letošní bezejmenný debut je ovšem trochu o něčem jiném. Pokud jste dávali pozor, nejspíš jste zachytili, že jsem hned v první větě nazval Malsanctum doommetalovou skupinou. Řadovka se totiž co do stylu posunula do funeral doom metalu. Což se může zdát jako docela výrazná změna, nejde však o posun nepřirozený či nepatřičný. Na svém místě totiž zůstala fixace na absolutní negativismus, jejímž prostřednictvím se mezi „Metamorbid Fetishization“ a „Malsanctum“ podařilo zachovat návaznost.

Malsanctum nesporně šlechtí skutečnost, že hudba nezní jako miliontá a stále stejná (ne)variace na ty nejobehranější postupy funerálního doom metalu. Čehož si relativně cením, protože ona standardní funeralová formulka mi už přijde dočista vyčpělá a její poslech mě nepokrytě nudí. Natožpak aby dokázala zprostředkovat nějaké hlubší pocity.

Vyzdvihování do nebes si však „Malsanctum“ přesto nezaslouží. Jakmile posluchač prohlédne skrze zvukovou masu – která je na první poslech poměrně působivá – a začne se více soustředit na samotné skladatelské nápady, deska ztratí dost ze svého kouzla. Netvrdím, že se rozsype jako domeček z karet, nicméně je evidentní, že až takový zázrak to ve výsledku není.

Malsanctum - Malsanctum

Dojem absolutního nihilismu a hrůznou atmosféru se totiž podaří vytvořit pouze v určitých momentech druhé „The Son“. První „The Father“ taktéž není špatná a její finále má své zvrácené kouzlo, ale finální, bezmála 24minutový kolos „The Shattered Spirit“ je nejslabší položkou nahrávky a zdaleka nedostává nadějím, jaké jsem do něj přinejmenším já vkládal. Kupříkladu poklidnou brnkací pasáž ve středu kompozice bych dokonce nazval něčím, co na albu tohoto druhu a konceptu snad ani nechci slyšet.

Na jedné straně se mi „Malsanctum“ nechce nějak brutálně kritizovat, protože ať je jakékoliv, pořád je jinde (výš) než průměrný funeral doom metal, což v tak zkostnatělém subžánru oceňuji, stejně jako celkovou negativní atmosféru nahrávky. Nelze ovšem nijak přehlížet dva fakty:

Zaprvé, očekávaná a chtěná katarze se prakticky nedostavila, a jestli ano, tak jen zběžně v dílčích částech „The Son“. Zadruhé, demosnímek byl lepší.


Argonavis – Passing the Igneous Maw

Argonavis - Passing the Igneous Maw

Země: Kanada
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 1.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Passing the Igneous Maw
02. Carving the Wapta Gorge
03. For All Slaves: The Cold March to the Scorched Gates
04. Katabasis
05. The Blazing Torrent of Nasus’ Victory: Pyrophlegethon
06. Katharmos: Towards the Isle of the Dead

Hrací doba: 66:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Argonavis

Tajemných kapel bez informací o sestavě či jakýchkoliv dalších podrobnostech se v posledních letech vyrojilo jako hub po dešti. Nebo dešťovek po dešti. Nebo čehokoliv jiného, co se rojí po dešti, po dešti. Mně osobně to ale nijak nevadí, vlastně mi takový stav věcí docela i vyhovuje – přijde mi to mnohonásobně sympatičtější a smysluplnější než snaha být všude vidět a všude slyšet, všechny sociální sítě spamovat milionem statusů a fotek, znáte to jistě sami. Člověk by musel být slepý a hluchý, aby to nevnímal. Opačný extrém minimálního nebo dokonce žádného infa je mi o poznání milejší, protože když nic jiného, formace takovým přístupem za sebe nechává mluvit samotnou hudbu a nic jiného. A právě o té to koneckonců celé je. Nebo by přinejmenším mělo být.

Kanadští Argonavis se zdají být dalšími z takových tajuplných formací. Kdo zde hraje, to se nikde nedozvíte. Víme pouze zemi původu a počet postav – dvě. Zbývá doplnit zakuklené fotky – a nutno dodat, že ty jsou v případě Argonavis výstavní… bez ironie, fakt se mi to líbí – a to jest prakticky vše. Na Bandcampu se lze dočíst ještě nějaké obecné slinty o tematickém zaměření a filozofii, ale mně osobně se z těch všech psychologických vývojů, entropických zániků, alegorických cest a triumfálních vzestupů spíš zamotala palice a hovno bych tomu rozuměl, i kdyby to bylo česky.

Podobně – ještě víc! – těžko přelouskatelné se nakonec ukázalo být i debutové album Argonavis. „Passing the Igneous Maw“ možná dle kresleného obalu nevypadá jako nějaká zásadně náročná nebo těžce vstřebatelná deska, přesto taková je. Asi nepřekvapí, že tomu odpovídá i její dramaturgie, kdy se na ploše více jak jedné hodiny objevuje pouze šest skladeb. Nebudeme-li navíc počítat intro „Passing the Igneous Maw“ a outro „Katharmos: Towards the Isle of the Dead“, pak i nejkratší stopa „Katabasis“ se zastavila jen těsně před desetiminutovou hranicí.

Co ale vstřebávání „Passing the Igneous Maw“ ztěžuje ještě víc, je vlastní ladění materiálu. Nahrávka působí ohromně homogenně a neprostupně, čemuž napomáhá i její mírně zastřený sound. Může se zdát, že se Argonavis ve strukturách písní drží zlaté střední cesty, jelikož nehrají ani monotónně, ani neskáčou mezi motivy co vteřinu. Jednotlivé písně nejsou skoupé na změny temp a vývoj. Přesto se deska před posluchačem otvírá jen velmi neochotně a dolovat z ní konkrétní nápady je poměrně obtížné. Anebo to je jen můj dojem, což ale nic nemění na tom, že se mi „Passing the Igneous Maw“ z tohoto ohledu poslouchalo dost obtížně.

Argonavis každopádně nijak moc nepomáhají. Melodií není mnoho a většinou jsou zastrkané až v druhé vrstvě pod vrchní zvukovou masou. Což je místy skoro až škoda, protože některé z nich jsou velmi povedené. Navíc si na takové momenty musíte dlouho počkat, protože přicházejí spíše jako třešnička po mnoha minutách základních vyjadřovacích prostředků Argonavis, čímž je hutná kombinace black a doom metalu.

Argonavis

I v téhle poloze dokážou Argonavis zahustit atmosféru a postupně nakumulovat nějaký tlak, což samozřejmě není vůbec k zahození. I k takovým ale někdy bývá delší cesta. Kanaďané se bohužel nevyhnuli ani planým pasážím, které výsledku moc nepomáhají, v tom lepším případě nic moc neřeší a v tom horším i trochu nudí. Prakticky v každé skladbě lze najít nějaký povedený moment i nějaký ten slabý. Jako příklad můžeme uvést „The Blazing Torrent of Nasus’ Victory: Pyrophlegethon“, která je s bezmála osmnácti minutami nejdelší na desce. Zatímco její začátek je docela o ničem, její poslední dvě minuty jsou naopak skvělé.

Bylo by jistě moc fajn, kdyby se Argonavis neutopili ve svých ambicích, zbytečně nenatahovali písně, vyvarovali se vaty a ty stěžejní nápady naopak zhustili do menší plochy a intenzivnějšího prožitku. Takhle je totiž „Passing the Igneous Maw“ jenom dobré, nikoliv však skutečně strhující. O potenciálu či talentu není třeba diskutovat, vize by zjevně také byla, ale ke vstupu mezi elitu je nutné přidat ještě víc než výborné promo fotky.


Tomb Mold – Manor of Infinite Forms

Tomb Mold - Manor of Infinite Forms

Země: Kanada
Žánr: death metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Manor of Infinite Forms
02. Blood Mirror
03. Abysswalker
04. Final Struggle of Selves
05. Gored Embrace (Confronting Biodegradation)
06. Chamber of Sacred Ootheca
07. Two Worlds Become One

Hrací doba: 40:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

S následujícími řádky by měli zpozornět všichni ti, kteří baží po kvalitní deathmetalové nahrávce, protože právě taková je na pořadu dne. Na svědomí ji má kanadská sebranka Tomb Mold a nazvali ji „Manor of Infinite Forms“. Vyšla u 20 Buck Spin, kteří v posledních letech vydávají zajímavé počiny, a spoluprací s Tomb Mold v tom také pokračují.

Přiznám se, že tuto torontskou kapelu jsem zaregistroval právě až s letošní novinkou, přestože už nějaký ten pátek fungují. „Manor of Infinite Forms“ není ani jejich prvotinou, tu si odbyli minulý rok, kdy vyšlo album s názvem „Primordial Malignity“. A jemu ještě přecházeli tři EPčka z nichž už dokonce stihla vyjít i kompilačka. Zkrátka Tomb Mold už mají něco málo za sebou.

Abych vám ještě přiblížil styl, jemuž se věnují, tak mohu uvést, že bych je přiřadil někam k partičce, která tvoří skupiny Blood Incanation a Spectral Voice, přesněji bych je pak umístil rovnou mezi ně. Tomb Mold nejsou progresivní ani techničtí, ale zároveň není jejich hra úplně neohrabaná a dokáže se vší přímočarostí nabídnout nečekané zvraty a měnit tempa s obratností prvně jmenovaných. Rovněž tak není jejich hudba doomová, ale umí se ve skladbách dostat k pořádně zatuchlým místům, odkud se škrábou horko těžko, podobně jako druzí jmenování. Oni sami se pak hlásí k odkazu finské deathmetalové klasiky a právě i odkaz staré školy je v jejich zvuku obsažen.

Ono se ostatně stačí podívat na vcelku výpravnou obálku. Při pohledu na ni je snad zjevné, o co tu půjde. Vlastně právě obal mi učaroval nejdříve a přiměl mě si „Manor of Infinite Forms“ poslechnout. A vězte, že právě takováto romantická procházka prohnilou kanalizací prolezlou zmutovaným hmyzem a vetřelci neznámého původu a tvaru to je. Radost pohledět, radost poslechnout, a nejlépe oboje najednou.

„Manor of Infinite Forms“ obsahuje sedm písní a dalo by se klasicky rozdělit na dvě poloviny, ostatně ideálně po vzoru vinylu, tedy strana A – čtyři skladby, strana B – zbylé tři. Avšak nenazval bych to klasicky horší a lepší polovinou, nýbrž znatelným vygradováním věcí. To, s čím přichází první kusy, tedy velice dobrým death metalem, se se čtvrtou „Final Struggle of Selves“ začíná ještě zlepšovat, aby s posledními zářezy skvěle vyvrcholilo k žánrovému stropu. Nevím, jestli byl takhle koncept alba zamýšlen, ale na mě to tak působí.

Právě závěrečná trojička „Gored Embrace (Confronting Biodegradation)“, „Chamber of Sacred Ootheca“ a „Two Worlds Become One“ obsahuje ty nejlepší nápady. Hlavně riffy v prvně a posledně jmenované zabíjí a drtí kosti na padrť. Tohle je přesně ten death metal, který mám rád. Co se skladatelské činnosti týče, těžko se něco vytýká, písně jsou poskládané šikovně, nejedná se o žádnou bezhlavou hoblovačku, co by po pár minutách nudila, a nechybí tomu nadšení.

Tomb Mold

Ale abych jen nechválil, menší výtku bych měl ke zpěvu. Ten je sice záhrobní až za roh, ale postrádám u něj nějaký větší charakter. V podstatě ve všech skladbách je ve stejné poloze, sem tam se zařve trochu víc, ale na rozdíl od hudby nepřináší nic zajímavého. Přesto zůstává hlavním poznatkem skutečnost, že sedí ke svému okolí, takže poslech nijak nenarušuje, a když ho berete jen jako další prostředek k budování nálady, je to zcela v pořádku. Zajímavé je, že ho má na starosti, podobně jako třeba u Autopsy, bubeník, zde tedy Max Klebanoff.

Atmosféra zde taky funguje, jednak díky skladbám samotným, druhak díky produkci Arthura Rizika známého z prací pro Code Orange, Inquisition, Power Trip a další. Líbí se mi, že je tu podobně jako třeba u Spectral Voice slyšet taková ta ozvěna, jež zní zatraceně dobře. Jinak Tomb Mold i svoje texty naplňují žánrově dosyta. Hemží se to hnusem, avšak dozvěděl jsem se, že je všechno vysoce inspirováno světy RPG videoher „Bloodborne“ a „Dark Souls“ patřící do série „Souls“. Dokonce i název kapely Tomb Mold je nějaká věc přímo ze hry. V tomhle já se moc neorientuji, ale tato herní série je zase mimo jiné založena na literatuře Lovecrafta, takže mi to hned dává větší smysl.

Závěr je jasný: „Manor of Infinite Forms“ je dílo hodné poslechu a vyznavači metalu smrti by neměli být zklamáni. Já se v nadcházejících dnech musím pořádně podívat na zub jejich předchozí tvorbě, protože ta podle zvěstí internetu nebude o mnoho horší. Příjemný poslech přeji.


Augury – Illusive Golden Age

 

Augury - Illusive Golden Age

Země: Kanada
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: The Artisan Era

Tracklist:
1. Illusive Golden Age
2. The Living Vault
3. Carrion Tide
4. Mater Dolorosa
5. Maritime
6. Message Sonore
7. Parallel Biospheres
8. Anchorite

Hrací doba: 44:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mind Eraser PR

Rok 2009 byl pro technický death metal věru plodný. Vy, kteří máte rádi temnější či syrovější podobu žánru, vězte, že to byl ten rok, kdy spatřilo světlo světa „Everything Is Fire“ od Ulcerate či „Those Whom the Gods Detest“ od Nile. Vy bažící po oné tradičnější a melodičtější poloze si to zase spojte s průlomem Obscury v podobě „Cosmogenesis“. Je tu ale ještě alespoň jedna deska, která v rámci žánru vzbudila pozornost, ačkoliv se o ní možná dnes už tolik nemluví, a to „Fragmentary Evidence“ od montrealských Augury. Tato jejich druhá deska tehdy definitivně rozvinula potenciál, jenž nápadně vystrkoval růžky už na debutu „Concealed“. Ačkoliv ubyla špetka originality upuštěním od čistých ženských vokálů, skupina svůj projev velmi umně konsolidovala a utvořila na jednu stranu velmi pestré, na druhou pak zároveň i celistvé dílo, jež fascinovalo řadu žánrových přívrženců.

Nicméně kapela za poslední léta poměrně upadla v zapomnění – a i při letmém pohledu na diskografii je každému asi jasné proč. Třetí deska se tak nějak dlouho nemohla dostavit. To se změnilo až letos v březnu, kdy se po devíti letech „Fragmentary Evidence“ konečně dočkala svého plnohodnotného nástupce v podobě nahrávky „Illusive Golden Age“. Ta vyšla na rozdíl od předchůdce pod žánrovým vydavatelem The Artisan Era, jenž pod sebou mimo jiného srocuje i zástupce v poslední době rozmáhající se nashvillské technicky deathmetalové školy, jakými jsou například Virulent Depravity či Inferi. S blížícím se vydáním desky se množily otázky, jakým směrem se kapela vydá a zda se třeba nenechá inspirovat kolegy, kteří se taktéž hlásí na scéně o slovo.

První tóny aktuální nahrávky ihned smetou ze stolu teorie o změknutí, o zmelodičtění. Jsou to ti samí Augury, kteří mocně drtili hmatníky na předchozím počinu, jsou to i ti samí skladatelé, kteří minule spřádali pro posluchače věru nesnadno rozpletitelná klubka riffů a vyhrávek. Ba v tomhle ohledu jsou možná ještě dál. Skladby jako by střídaly motivy s ještě větší razancí – a starosti s tím, aby posluchač vnímal jejich celistvost, si dělají věru pramalé. Tato neuchopitelnost zprvu posluchače mate – a nedivím se, pokud někoho i odradí. Nicméně těžko bychom se u desky mohli spokojit s tvrzením, že se jedná o technickou exhibici odnikud nikam. Další poslechy totiž neustále člověka utvrzují v tom, že kompozice smysl zkrátka dávají více než dobrý.

Do desky nás uvádí trochu Chuckem načichlý poloakustický úvod skladby „Illusive Golden Age“, který záhy vystřídá dynamické sólo. Ihned v této první skladbě zaznamenáme, že poločisté vokály, jimiž disponoval už předchůdce, jsou nazvučeny až podivně thrashově. Něco podobného v rámci technického deathu občas používají Cattle Decapitation, jenomže v kontextu jejich hudby mi to přijde adekvátní, u Augury mi to přijde spíš podivně skočné než epické. To je jedna z věcí, na niž si je asi třeba při poslechu trochu zvykat, neboť se to na desce ještě párkrát zopakuje – například v „Carrion Tide“. Nicméně nejde o něco, co by nějak zásadně ničilo dojem z nahrávky.

Augury

Co je třeba jednoznačně pochválit, je baskytarová práce Dominica Lapointeho. Song „Mater doloresa“ například v tomhle ohledu naprosto exceluje. Nezaostává ale ani třeba dvojka „The Living Valut“, která nabídne i pár melodických pasáží, jež na začátku desky poslouží jako záchytné body. Pěknými hrátkami s harmoniemi mezi basou a neméně propracovanými kytarami Mathieu Marcotteho a Patrick Loisela jistě zaujme „Parallel Biospheres“, která končí krátkou bubenickou exhibicí Antoine Barila. Instrumentální stránka věci je tedy nepřekvapivě v naprostém pořádku. Nabízí se nicméně otázka, zda pak skladatelství nepředstavuje jen berličku k prezentování planého technického skillu. Soustředěný poslech však napovídá ku prospěchu skladatelských schopností Augury. Ač lze totiž aktuálním písním vytýkat místy trochu nevyváženost, způsob harmonizace, rytmizace a vrstvení motivů má svou myšlenku a vizi.

A co označit za vrchol desky? Z mého pohledu zřejmě závěrečnou „Anchorite“ disponující několika jak atmosférickými a melodickými pasážemi, tak zběsilými nepředvídatelnými úseky, které člověka překvapují i při několikátém poslechu.

Březnová nahrávka „Illusive Golden Age“ je tedy na jednu stranu technicky a kompozičně odvážnější než předchůdce, na druhou stranu ale trochu rezignovala na celistvost a kompaktnost. V tomto ohledu přeci jen deska trochu ztrácí oproti předchůdci. To ale neznamená, že nedisponuje slušným množstvím silných momentů. Jen bude vyžadovat trochu více posluchačovy odvahy a trpělivosti. Máte ji?


Neige et noirceur – Vent fantôme

Neige et noirceur - Vent fantôme

Země: Kanada
Žánr: dark ambient / drone
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Le diable blanc
02. Vent fantôme

Hrací doba: 45:07

Odkazy:
web / facebook

Neige et noirceur je jméno, které s největší pravděpodobností drtivá většina z vás už dávno zná. Zaprvé jde o vcelku pravidelného hosta v naší rubrice recenzí, takže jestli nás čtete dlouhodoběji, nejspíš jste se už s touhle formací potkali minimálně zde. Zadruhé – a to je, ač to říkám nerad, z globálního hlediska asi důležitější – tenhle kanadský projekt pod vedením Zifonda patří k těm nejvýraznějším a nejznámějším z proslulé blackmetalové oblasti v Quebecu.

Dnes máme samozřejmě na programu další přírůstek do diskografie Neige et noirceur. „Vent fantôme“ je ovšem malinko zvláštní v tom smyslu, že na jednu stranu jde o netypický přírůstek, a přitom z jiného úhlu pohledu typický. A dokonce mě těch úhlů pohledu napadá vícero. Možná tomu není na první dobrou rozumět, ale pokusím se vše rozvést hned vzápětí.

Neige et noirceur má totiž víc tváří. Ta primární, již Zifond vystavuje více na odiv, je blackmetalová. Černý kov je v jeho podání mrazivý, syrový, nese s sebou atmosféru tuhé zimy a zároveň mu nechybí lokální unikum quebecké scény. I v tomto ohledu však může dojít k mírným odbočkám jako například na „Les ténèbres modernes“ (2016), kde zima ustoupila do pozadí a na její místo se dočasně vkradla válečná tematika.

Vedle toho ale určitou, menší část tvorby Neige et noirceur tvoří také ambient, jenž ostatně probleskuje i na blackmetalových deskách. A právě tomu se „Vent fantôme“ věnuje. Což na jednu stranu překvapivé není, protože takové nahrávky už byly, viz třeba kompilace „Natura mortis sonoris“ z roku 2013, a proto jsem také výše prohlásil, že svým způsobem nejde o netypickou záležitost pro Neige et noirceur. Na druhou stranu, „Vent fantôme“ je první dlouhohrající deskou, pro niž je ambientní minimalismus primárním vyjadřovacím prostředkem. Samozřejmě, že i na starších albech se objevovaly dlouhé ambientní pasáže, ale vždy se objevoval i black metal a měl navrch. Na „Vent fantôme“ tomu tak není.

Říkal jsem nicméně, že existuje víc pohledů, jejichž optikou je „Vent fantôme“ typickou deskou Neige et noirceur. Hlavním z nich je atmosféra. Nakonec právě ona u Neige et noirceur dlouhodobě hraje hlavní roli, takže to smysl dává. „Vent fantôme“ sice nenabízí tak agresivní a misantropický náhled na mráz, ale pod kůži a za nehty nakonec zalézá i tahle verze – s přinejmenším srovnatelným účinkem. Síle nejhypnotičtějších alb Neige et noirceur se novinka sice rovnat nemůže, přesto se nebojím prohlásit, že „Vent fantôme“ mi dokázalo předat víc než předchozí dvě nahrávky „Les ténèbres modernes“ a „Verglapolis“.

Neige et noirceur

Mluvit o obsahu desek jako „Vent fantôme“ je samozřejmě ošemetné, jelikož formálně se zde neděje mnoho a napsané na papíře to bude vyznívat prázdně. Ve skutečnosti si však dvojice více jak dvacetiminutových skladeb dokáže posluchače podmanit bez větších obtíží. Darkambientní mlha, dronové doteky, sem tam zastřená deklamace či letmý tón, všudypřítomný minimalismus a hlavně nezměrný chlad prostupující každičkou minutou „Vent fantôme“. Funguje to. Opravdu hodně. Kupříkladu jedna pasáž v polovině titulní druhé kompozice je naprosto úžasná a atmosféricky odzbrojující.

Na závěr to zkusme ještě trochu jinak. „Vent fantôme“ zajisté udělá radost těm z vás, komu imponují díla jako „Atropine“. Pokud jste při zmínce poslední desky Velvet Cacoon okamžitě zpozorněli, měli byste „Vent fantôme“ slyšet.


Blasphemy – Victory (Son of the Damned)

Blasphemy - Victory (Son of the Damned)

Země: Kanada
Žánr: black death holocaust Canadian Ross Bay assault metal
Datum vydání: 15.5.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. War Command
02. Blasphemous Attack / Gods of War
03. Demoniac
04. Victory (Son of the Damned)
05. Victory (Son of the Damned)
06. Goddess of Perversity
07. Fallen Angel of Doom
08. Darkness Prevails
09. The Desolate One
10. Desecration
11. Weltering in Blood
12. Blasphemy
13. Hording of Evil Vengeance
14. Nocturnal Slayer
15. Ritual

Hrací doba: 48:10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Normálně bych se s rehearsal nahrávkou dávno zavedené kapely nezahazoval, ale teď udělám výjimku. Demo „Blood Upon the Altar“ a debut „Fallen Angel of Doom“ blackmetalových skinheads Blasphemy z Kanady lze směle postavit naroveň styčným žánrovým nahrávkám, jako jsou „I.N.R.I.“, „Under the Sign of the Black Mark“, „A Blaze in the Northern Sky“, „Ritual“, „Hvis lyset tar oss“ nebo „In the Nightside Eclipse“, když vyjmenuji aspoň nějaké, které krásně podtrhují rozmanitost žánru už v jeho počáteční podobě. Skandinávští puristé mohou samozřejmě namítnout, že Blasphemy s black metalem nemají nic společného, jelikož mají příliš blízko k raným Carcass nebo Blood, ale tyhle disputace odložíme a zde budeme kapelu považovat za blackmetalovou. Ovšem důvodem, proč tady o Blasphemy píšu, není jejich příslušnost k nejzákladnějšímu žánrovému kánonu, jako spíše fakt, že „Victory (Son of the Damned)“ kurva vraždí.

Už po vydání „Blood Upon the Altar“ kapela sklízela veliký úspěch mezi maniaky po celém světě, „Fallen Angel of Doom“ potenciál překonalo a není divu, že s vydáním další desky „Gods of War“ se kapela připojila k prvnímu evropskému blackmetalovému turné (jak bylo promováno) ve společnosti Immortal a Rotting Christ (údajně se měli přidat Master’s Hammer, ale potvrzení tohoto infa nejsem schopen dohledat). V té době byli Blasphemy v pokročilém rozkladu a kapela po návratu z tour zanikla.

Koncertní návrat v obměněné sestavě se odehrál v roce 2000 a tento konkrétní záznam byl pořízen o rok později během přípravy na koncert ve Vancouveru, měsíc po vystoupení, které bylo zvěčněno na živáku „Live Ritual: Friday the 13th“. O něm řeč nebude, osobně jej nemám rád pro nekvalitní zvuk, avšak zásadní je, že die-hard verze původního vinylového vydání, nabídla i vypálené CD se zmíněnou zkouškou. I přesto, že obě nahrávky byly pořízeny stejným přístrojem, zvuk „die-hard rehearsalu“ je jiný, velice surový, ale perfektně čitelný. Pokud jste někdy měli problém s produkcí „Fallen Angel of Doom“, tak zde si můžete všechny riffy bez problémů vychutnat v jejich nečisté velkoleposti. Caller of the Storms se svou kytarou hraje v mixu prim, ale ostatní strunné nástroje nejsou upozaděny přespříliš. Bicí poháněji kytary zcela perfektně, zvlášť když se 3 Black Hearts of Damnation and Impurity do toho pořádně opře, avšak nejvýraznější jsou zde vokály. Rozléhající se basákův kanál zní mocně, ale je to Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds, kdo ze svého hrdla pudí něco neskutečného. Jeho hlasový projev byl na studiových nahrávkách vždy skvělý, ale zdejší animální ryk je dominantou, která v posluchači nutně probouzí chuť někoho prohodit výlohou.

Anebo to bude spíše hudbou? No to samozřejmě taky. Skladby jako „War Command“, „Blasphemous Attack“ nebo „Desecration“ na svých původních nahrávkách možná ještě zněly poněkud neohrabaně a umírněně ve srovnání s pozdějšími těžkými kalibry z Blasphemy vycházejích jako „War Cult Supremacy“, „Desecration of the Holy Kingdom“, „Whore of Bethlehem“ nebo „Triumph Through Spears of Sacrilege“, ale zde jsou naživo přehrány s vrcholně ukrutnou intenzitou (zvláště kurva „Desecration“!!!). Sakra účinné je i pořadí skladeb; Úvodních sedm minut bez přestávky odehraných „War Command“, „Blasphemous Attack“, „Gods of War“ a „Demoniac“ stoprocentně potvrzuje výše uvedené. Masakr.

Blasphemy

V tracklistu nechybí žádný zásadní kousek, ale fanoušky jistě nejvíce upoutá přítomnost skladby, která nahrávce dala jméno a již bylo možné slyšet jen na několika koncertech. „Victory (Son of the Damned)“ tu zazní hned dvakrát (poprvé s mírně zmršeným začátkem) a do tvorby Blasphemy zapadá perfektně, ale o nesvatý hymnus na úrovni „Ritual“ nebo „Fallen Angel of Doom“ se taky nejedná.

Záznam ze zkušebny zmástroval známý James Plotkin (ex-Khlyst, ex-Khanate), na CD / MC (15.5.) a 2LP (11.7.) jej samostatně vydají Nuclear War Now!, zmíněný živák „Live Ritual: Friday the 13th“ vyjde ve stejnou dobu a label má v plánu opětovně vydat i veškerý zbývající materiál kapely včetně oficiálně nevydaných rarit. Minimálně tenhle záznam je dle mého názoru povinností pro všechny fanoušky Blasphemy a možná i pro ty, kterým se do raných nahrávek nepodařilo z nějakého důvodu proniknout, ale bestiální black metal jim není cizí.


Survival of the Dead (2009)

Survival of the Dead (2009)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2009
Žánr: horor

Originální název: Survival of the Dead

Režie: George A. Romero
Hrají: Alan Van Sprang, Kenneth Welsh, Devon Bostick, Kathleen Munroe, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Stará láska nerezaví – to v případě George A. Romera a zombie žánru platí naprosto přesně. Praotec filmových zombies se své obliby k chodícím mrtvolám nevzdal ani na stará kolena, a tak se krátce před dovršením sedmdesáti let života pustil do svého šestého příspěvku do univerza „…of the (Living) Dead“. Dva roky po nepříliš vydařeném „Deníku mrtvých“ měl Romero prostřednictvím „Survival of the Dead“ co napravovat.

Jeho (nyní již víme, že definitivně) poslední zombie flák ovšem není filmem, jenž by příznivce staré kultovní trilogie opět sjednotil, spíš naopak. Čemuž se není co divit s ohledem na to, jak je „Survival of the Dead“ zvláštní. Rozhodně se ale snímku musí nechat, že právě v tomhle ohledu je typicky Romerovský. Nehledě na skutečnost, že „Survival of the Dead“ zdárně kličkuje kolem všech standardních klišé, která sám Romero kdysi utvářel. V „Zemi mrtvých“ je vlastně docela respektoval, v „Deníku mrtvých“ vlastně taktéž, akorát tak činil v méně tradiční formě found footage hororu, ale v „Survival of the Dead“ se jim vyhýbá a někdy dokonce vysmívá. Což je moc příjemná změna v době plné nudných zombie hororů jak přes kopírák, kde není svěží myšlenky. Těch je totiž třeba i v zatuchlém žánru, jenž se s gustem věnuje hnilobě.

„Survival of the Dead“ chronologicky přímo navazuje na „Deník mrtvých“, však také mezi jeho hlavní postavy patří parta vojáků, která se mihla v minulém díle, když okradla dokumentaristy natáčející dokument o zombie apokalypse, jenž byl zároveň i samotným filmem. Druhou a stěžejní linku „Survival of the Dead“ pak tvoří události na ostrově Plum, na němž proti sobě odjakživa stojí dva rodinné klany, jejichž náhled na věc se diametrálně liší i v tom, jak se vypořádat s nově vypuknutou zombie apokalypsou. Zatímco jeden klanový vůdce chce nemrtvé vyhladit, ten druhý věří v řešení a odmítá zabíjet své sousedy, ačkoliv tak trochu hnijí a mají nadprůměrnou chuť na lidské maso. Konfrontace obou názorů je nevyhnutelná a po ní je jeden ze dvou místních kohoutů (ten progresivnější, co prosazoval vystřelování mozků) vykázán z ostrova.

Vyhnaný dědula se ovšem jen tak nenechá a na internet umístí reklamu pro ostatní přeživší, jak je na ostrově skvěle. Čeká na pevnině v přístavu a všechny příchozí (potom, co je okrade) posílá na ostrov. Snad netřeba dodávat, že místní vidláci nevítají nové tváře zrovna s otevřenou náručí. Zde se obě filmové linky spojí, protože do přístavu dorazí i výše zmiňovaní vojáci, s nimiž se děda vydá zpět na rodnou hroudu, aby vyrovnal nevyřízené účty.

To vše je řečeno dost stručně, protože ve scénáři je i několik kliček. Pokud vám ovšem přijde, že zombie jsou zde tak trochu na druhé koleji, vlastně máte pravdu. Nakonec ale nijak zásadně nevadí, že nemrtví nejsou hybatelem děje, nýbrž jen jakýmsi všudypřítomným nebezpečím. Film je totiž příjemně cynický a leckdy až černě-humorný, což ovšem z principu otupuje hororové hrany. „Survival of the Dead“ skutečně není hororové ve smyslu napětí či strachu, krvavou nadílkou částečně ano. Důležitější než „level hororovosti“ je ovšem zajímavost a z tohoto ohledu „Survival of the Dead“ dle mého názoru nestrádá. Svou myšlenku to má, i určitý rozpor v tom, jaké postavy jsou vlastně kladné a jaké záporné, a poslední záběr je pěknou třešničkou na dortu téhle vidlácké-vtipně-hororové jízdy.

Survival of the Dead

Na druhou stranu, „Survival of the Dead“ má bezesporu i své zápory. Celé to působí trochu levně a televizně a korunu tomu nasazují naprosto odporné digitální triky. Ty jsou tak špatné, že jestli to nebyl nějaký zvrhlý umělecký záměr, tak by jejich autor měl jít na kastraci. Podobně mi přijde, že oproti starším Romerovým filmům se citelně snížila kvalita zombie masek i krvavých efektů, protože v celém filmu je prakticky jen jeden výživnější. To je velká škoda a trochu i ostuda, když i „Úsvit mrtvých“ ze sedmdesátých let ukázal víc.

Přesto „Survival of the Dead“ cením o dost výše než předešlý „Deník mrtvých“, který jednoznačně považuju za nejslabší zombie Romerovku. Je samozřejmé, že se stylotvornými majstrštyky z původní trilogie se to rovnat nemůže, ale osobně si myslím, že „Survival of the Dead“ je vlastně vcelku fajn a zbytečně podceňovaný.

Survival of the Dead


George A. Romero zemřel 16. července 2017 ve věku 77 let. „Survival of the Dead“ tedy navždy zůstane jeho posledním zombie filmem a zároveň i posledním režijním počinem. Před svou smrtí měl Romero rozpracován další zombie snímek s názvem „Road of the Dead“, u nějž byl spoluautorem scénáře a podílel se na produkci. Už před svým skonem však neměl v plánu režírovat, tuto úlohu se rozhodl přenechat Mattu Birmanovi, jenž se podílel již na „Zemi mrtvých“, „Deníku mrtvých“ a „Survival of the Dead“ jako člen druhého natáčecího štábu. Dle posledních informací to vypadá, že „Road of the Dead“ se dočká svého dokončení i po smrti Romera.