Archiv štítku: CAN

Kanada

Human Nature (2004)

Human Nature (2004)

Země: Kanada
Rok vydání: 2004
Žánr: torture horror

Originální název: Human Nature
Český název: Trýznění

Režie: Vince D’Amato
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 83 min

(Budou spoilery.)

Chuť na pořádnou kinematografickou žumpu mě nedávno zavála ke kanadskému škváru „Human Nature“. Čekal jsem od něj jen to nejhorší a to nejhorší možné jsem také dostal. Tenhle filmový výtěr z prdele rok nemytého houmlesáka patří na samé dno hororového žánru, a pokud existuje jediný důvod, proč by se měl na tuhle přehlídku demence kdokoliv dobrovolně koukat, pak je to jedině sebemrskačství. Nicméně i masochismus může být regulérním koníčkem, tak třeba se mezi vámi najde někdo, kdo tuhle perlu s chutí sjede. Pojďme na věc!

Tohle zvěrstvo má největším podílem na triku magor slyšící na jméno Vince D’Amato. Nepodařilo se mi dohledat, zdali má něco společného se svým slavnějším jmenovcem z Itálie, jenž proslul jako matador trashové kinematografie, tudíž předpokládám, že nemá. Ale i tak svému známějšímu jmenovci dělá ostudu, a to Joe D’Amato točil bijáky jako „Porno Holocaust“! Sám Vince není zdaleka tak plodný, ale také natočil pár dalších, už jen podle názvu zajímavých hovadin jako třeba „Vampires vs. Zombies“. Ačkoliv… když člověk vidí, co za kokotinu stvořil s „Human Nature“, tak možná jedině dobře, že toho nenatočil o moc víc…

U filmu se běžně hodí nastínit alespoň zhruba jeho děj. V případě „Human Nature“ to dost dobře nejde, protože děj ve smyslu nějakého příběhu tam prostě není. Bez přehánění. Není tam kurva nic. Většinu z osmdesáti minut sledujeme eskapády jednoho echt hnusného černocha s dredy, jehož hobby tkví v mučení holek ve svojí garáži.

Průser ale je, že „Human Nature“ dost dobře nefunguje ani jako voyerské torture porn. O nějaké gore se snímek sice snaží, ale stejně je to celé směšné, nevěrohodné a především – naprosto debilní. Navíc tam toho mučení zas až tolik není. „Human Nature“ dále nabízí pár blbských epizodek jako třeba černochův výlet v sobotu do práce. Zde si u kopírky pokecá s kolegou, který je kretén, načež jej vrahoun chytne za koule. Pak si pokecá s nadrženou kolegyní, která s ním chce zachlastat a zašukat. Protože ale buchta odmítá nalít vodku do skleniček, černoch jí vynadá do buranů, takže ona po něm tu flašku hodí, načež on jí dá pěstí do držky. Jestli mělo jít o pokus o nějakou psychologizaci, nepovedlo se.

Největší porci času zabírá černochova interakce se svojí manželkou, což je echt blbá blondýna. Takhle retardovanou postavu jsem v nějakém bijáku neviděl fakt dlouho. Borec mučí lidi v garáži a ona o tom neví. Když skončí a projde okolo ní s košilí od krve, ona si toho ani nevšimne. Když už je od krve od hlavy až k patě, tak se ho teda milostivě zeptá, co dělal, a on jí řekne, že na zahradě zabil skunka… a ona to ty vole vezme jak nic! Ani jí nenapadne nějak zásadně řešit, když svého chotě vidí běhat komplet od krve po zahradě s kladivem v ruce, protože mu z garáže jedna čuba zdrhla.

Human Nature (2004)

Musím říct, že právě postava manželky mě na tom bavila asi nejvíc, protože to byla fakt echtovní halda, jak moc vymatlaná byla. Nebyla teda sama, protože svoje kouzlo měl i pasák, co zjistil, že mu vraždící černoch unesl kurvu, tak si to s ním přijede vyřídit a nechá se zabít nožíkem, i když má sebou jak pořádný pasácký drsoň hned dvě bouchačky. Stará ale s přehledem vede. A to ještě není všechno!

Film začíná krátkým prologem z osmdesátých let, v němž nějaká psycholožka mluví s obětí domácího násilí (nevidíme s kým). Na konci se ukáže, že to nebyl zabiják, ani jeho manželka, nýbrž ta nadržená kolegyně z práce. Když si pak v současnosti poslechne kvalitní radu od další psycholožky, tak se zvedne, vloupá se do vrahounova baráku a zabije jej, panč jí dal pěstí. Protože není adekvátnější pomsty za ránu pěstí než rána baseballovou pálkou do hlavy a proříznutí hrdla. A víte, co udělá vrahova stará? Vytáhne na holku pušku a donutí jí, ať si ten uklidí svinčík (tělo a krev), co v koupelně nadělala. A víte, co bylo dál? To už neví nikdo, protože v tomhle momentě „Human Nature“ bez vysvětlení skončí.

Human Nature (2004)

Celou touhle odyseou pak provází kamera a celková vizáž ryze amatérského home videa podpořená topornou parodií na cosi jako herectví od všech zúčastněných (dvojnásob s příšerným českým dabingem, jenž tomu nasazuje další korunu). Můžete si myslet, že přeháním, ale fakt už jsem viděl lepší herecké výkony v příběhových částech porna. Zmar pak podtrhuje skutečnost, že se snímek snaží tvářit jako seriózní sonda do duše sériového vraha, k čemuž se ještě nebojí přihodit nálepku „dle skutečných událostí“. „Human Nature“ je skrz naskrz příšerná žumpa, která si zaslouží vaše nejvyšší opovržení a výsměch anebo v ještě lepším případě kompletní ignoraci. Tohle za vás čas nestojí, ani pokud si ulítáváte na špatných filmech.


Nirriti – অসূর্যস্পর্শা

Nirriti - Asuryasparsha

Země: Indie / Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 3.4.2020
Label: Iron Bonehead Productions / Bestial Burst

Hrací doba: 20:51

Odkazy:

Zdá se, že Indie se v posledních letech stala plodnou půdou pro hlukově-metalový extrém. Mám na mysli formace, které jsou na Indii přímo místně napojeny jako třeba Tetragrammacide, Aparthiva Raktadhara či Jyotiṣavedāṅga, anebo kapely, které se Indií je inspirují jako třeba Tsalal (byť v jejich případě noise výrazně převažuje) z Kanady.

Trio Nirriti do tohoto „trendu“ očividně spadá a shodou náhod spojuje návaznosti na obě zmiňované země. Dvojici indických zvířat zde doplňuje kanadský bubeník Rakta, což není nikdo jiný než AxaazarothNuclearhammer či Paroxsihzem.

Výsledkem dosavadního snažení Nirriti budiž pilotní EP „অসূর্যস্পর্শা“(nebo také „Asuryasparsha“, což je pro nás asi čitelnější, i když ne o moc). To nabízí lehce nad dvacet minut nejhrubšího metalového chlívu, jenž by měl uspokojit příznivce už zmiňovaných bordelů jako Tetragrammacide nebo Jyotiṣavedāṅga, ale třeba i takových Nyogthaeblisz. Zkrátka by neměli přijít ani lidi uctívající kult Revenge a podobných kapel, ačkoliv Nirriti nejsou v jádru tak striktně primitivní diktát.

„অসূর্যস্পর্শা“každopádně nabízí dvě skladby, které obě na svých začátcích i koncích navodí atmosféru indické mystiky. Zbytek, jak už padlo, vyplňuje metalové zvěrstvo určené otrlejším posluchačům. Zvuk je samozřejmě ohavný a vévodí mu zejména bicí palba s bestiálním vokálem.

Kytarové riffy musíte při poslechu trochu lovit a hlavně zpočátku se díky tomu „অসূর্যস্পর্শা“dost slévá, ale při troše trpělivosti se to dá a člověk zvládne odhalit, že dvojice písní „The Black Pearl of Eternal Absence“ a „Chasmic Lotus of Asymmetry Blossoming in the Frozen Wastelands of Desolation“ má své skryté kvality. Což ale není špatně, protože extrémní metal by samozřejmě měl být nějakou výzvou a neměl by se poslouchat lehce. Pokud s tímhle názorem souhlasíte a výše jmenované formace pro vás nejsou neznámými pojmy, pak byste měli poslech „অসূর্যস্পর্শা“zvážit.

Necvičené ucho samozřejmě u Nirriti neuslyší nic jiného než nesmyslný bordel, ale necvičenému uchu tahle nahrávka evidentně určena není. Zvrhlíkům to nicméně mohu doporučit, protože ti docení, jak Nirriti ukazují, že i metalový bordel se dá hrát s určitou dávkou majestátu a s myšlenkou. Mě osobně každopádně „অসূর্যস্পর্শা“baví fest, kazetu jsem si koupil s radostí a těším se na další další počiny Nirriti.


Gwar, Voivod, Childrain

Gwar poster 2019

Datum: 9.12.2019
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Childrain, Gwar, Voivod

Jestli se někomu povedlo dostat pódiovou prezentaci představenou světu Arthurem Brownem, Alicem Cooperem nebo Kiss na maximální možnou hranici, pak určitě Gwar. Začínající jako pouhý vtip z konce osmdesátých let, tehdy ještě pod jménem Gwaaarrrgghhlllgh, to za pár roků dotáhli až ke dvěma nominacím Grammy, pravidelným rotacím v MTV a vystupování v nedělních pořadech pro maminky. Na to, o jak obskurní záležitost se jedná, je to až neuvěřitelné. Dobové VHS záznamy „Live From Antarctica“ či „The Dawn of the Day of the Night of the Penguins“ jsou dnes cenné archiválie a názorné důkazy o tom, jak Gwar vypadali na vrcholu svých tvůrčích sil.

Zabaleni v latexu a polystyrenu do kostýmu vesmírných válečníků a samozřejmě vybaveni galony jedlého barviva se brzy dostali do povědomí nejen metalových fanoušků po celém světě a jejich koncerty se staly kultem hodným následování. Především díky tomu mohou fungovat i dnes, kdy v jejich řadách není po heroinovém předávkování Dave Brockie (známější pod přezdívkou Oderus Urungus), poslední ze zakládajících členů. Protože jsem jejich pódiovému řádění dosud nikdy nebyl přítomen, bylo rozhodování, zda navštívit 9. prosince MeetFactory, velice jednoduché. Kor když na soupisce také figurovalo jméno Voivod, jelikož na ty bych zašel tak jako tak, Gwar, neGwar.

Před Voivod a hlavní hvězdou večera Gwar však vystoupili ještě španělští Childrain. Ti fungují už více jak deset roků, na kontě mají čtyři řadovky včetně letošní „The Silver Ghost“, ale já jsem se s touto kapelou setkal vůbec poprvé. Jejich vystoupení přihlížela hrstka fanoušků, ostatně návštěva celé této akce byla spíše tristní, což mě až překvapilo. MeetFactory sice není úplně nejmenší prostor, ale opravdu jsem čekal, že se zaplní poněkud důstojněji. Childrain to odnesli nejvíce. Po pár písničkách jsem se je odebral doposlouchat na bar, jelikož jejich tvorba mi vůbec nic neříká, vlastně se mi vyloženě nelíbí. Pro melodický groove metalcore s odporně líbivými refrény pochopení nemám, čímž se pro mě jejich hrací čas stal časem vyčkávacím, a to na následující Voivod.

Voivod

Voivod jsou prostě jistota. Viděl jsem je nyní potřetí a opět to byla bomba, tentokrát možná ta největší. Ostatně letos jsem moc lepších vystoupení nezažil. Své dělal také fakt, že jsem je poprvé viděl opravdu zblízka, kdy jsem mohl na dosah ruky sledovat Awayovo mydlení do bicích a precizní hru ChewyhoRockym, stejně jako se pošklebovat nad poťouchlými grimasami Snakea. Bylo vidět, že si koncert skutečně užívají a je jim zcela jedno, že návštěvnost není kdovíjaká, však také po prvním skandování jména těchto Kanaďanů Snake vtipně prohlásil, že není důležitá kvantita, ale kvalita. Poté nám nabídl soukromý večírek, a ten se vážně povedl.

„The Wake“ je stále poměrně aktuální album Voivod, což je znát také na složení skladeb. A to je dobře. O to víc, jsem na ně chtěl zajít právě teď, kdy stále živě přehrávají tuto výtečnou placku. Nakonec z ní došlo na tři kusy („Obsolete Beings“, „The End of Dormancy“ a „Orb Confusion“), které zapadly mezi staré fláky velice suverénně. Sympaticky se Voivod ale nespoléhali pouze na osvědčené klasiky, těch vlastně ani moc nebylo. Začínalo se s rovněž novější věcí „Post Society“ a zazněla i „Fall“. Překvapení skýtala zhruba polovina koncertu, kdy se borci odhodlali k dávné „Fix My Heart“ z rockovějšího „The Outer Limits“, což mě odrovnalo. Tahle deska patří k mým nejoblíbenějším a jsem rád, že se k ní poslední dobou Voivod zase vrací, viz na minulém turné hraná „The Lost Machine“ nebo textové reference opusu „Jack Luminous“ na „The Wake“.

Zbytek už obstaraly legendární „The Unknown Knows“, „Psychic Vacuum“, „Overreaction“ a samozřejmě závěrečná divočárna „Voivod“. Nemám co vytknout, snad jen mi jich bylo trochu líto, ale jak jsem již napsal, nedali na sobě znát žádné zklamání a jsem přesvědčen, že jeli naplno a i těch pár oddaných jim nakonec vytvořilo slušnou atmosféru.

Že se pomalu chýlí ke koncertu Gwar bylo zřejmé nejenom z hlediska časového, ale také konáním některých z diváků. Tu a tam najednou prošel někdo v pláštěnce, někdo si začal nenápadně střežit místečko za sloupem a víc jak polovina návštěvníků zaujala pozici v dostatečné vzdálenosti od z pódia tak, aby nebyli na dostřel. Včetně mě. Gwar v čele s novým zpěvákem Blotharem spustili s osvědčenou klasikou „The Salaminizer“, přičemž první divadélko na sebe nenechalo dlouho čekat. Když začala vzduchem létat první sprška umělé krve, dav pod pódiem se komicky rozprchl, což se poté dělo ještě několikrát. Později se každý začal celkem bezpečně orientovat v tom, která skladba bude podpořena nějakým tím cákáním. Uznání zaslouží všichni ti, kteří neuhnuli ani o píď a dobrovolně se nechali tu více jak hodinu máchat až na kost. Ani mně se nepodařilo vyváznout bez újmy, ale rozhodně jsem na rozdíl od některých jiných nevypadal jako po šichtě na jatkách.

Gwar

Největší zábavou z koncertu Gwar byly právě ony scénky mezi písněmi, jejichž příběh pak volně pokračoval během hraní. Na pódium se dostavil například policajt, mrtvý jelen, mrtvé děti, těhotné cosi a na závěr i Donald Trump. Všichni dopadli stejně. Jak známo, Gwar vítězí za všech okolností, a i tento večer v MeetFactory zcela jasně zvítězili. Poté co tito hosté začali dělat potíže, nebyl problém jim useknout některou z končetin, rozpárat břicho, zasunout libovolný předmět do libovolného otvoru nebo utrhnout hlavu. Řečnické linky byly napsány vtipně, výstup měl až groteskní podobu a vše se neslo pochopitelně na vlně fekálního humoru se sociálně/politicko satirickým podtónem. Louže na podlaze se s každou další minutou zvětšovala, diváků ochotných nechat se promáčet přibývalo, jen skladby ne a ne začít bavit víc.

Gwar zavzpomínali jak na svoje nejslavnější thrashové období „Scumdogs of the Universe“ a „America Must Be Destroyed“, tak i na poslední a současně první desku v nové sestavě, „The Blood of Gods“. Mísily se tu tak nejrůznější žánry. Od hardcorových začátků, přes thrash metal až po funkové laškování a rockové vypalovačky. Tenhle mišmaš někdy bavil dost, někdy méně, celkově se to pohybovalo kolem průměru. Občas to bylo jenom o čekání na další zvrácenost a tipování odkud a co poteče proudem teď. Gwar si však vysloužili i přídavek, kde došlo na legendární halekačku „Sick of You“. Čekal jsem i tituly jako „Gor-Gor“ nebo „Saddam a Go Go“, ale na ty se nedostalo.

Celý večer tak vlastně dopadl dle mých očekávání. Voivod po všech stránkách super, Gwar dobrá zábava a Childrain nezájem. Jsem rád, že jsem konečně Gwar viděl, ale upřímně mi to asi jednou stačilo. Zásah do oka umělou krví jsem dostal, mám splněno, dalo by se říci. Současná sestava stále dělá pověsti kapely zadostiučinění, dmoucí se paroží a vtípky Blothara fungují, kostýmy BalSac, the Jaws of Death, Jizmak Da Gusha a Beefcake the Mighty nic ze svého kouzla neztratily, stejně tak jako všechny ostatní postavy a oběti. Pokud to někdo neviděl naživo, tak mohu doporučit. Nečekejte od toho ale zázraky. Atmosféru VHSek zmíněných výše to už nemá, ale parodií sebe sama to také není. Koneckonců Gwar si mohou dělat, co chtějí, a to také dělají.


Profane Order – Slave Morality

Profane Order - Slave Morality

Země: Kanada
Žánr: war metal
Datum vydání: 30.9.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories / Krucyator Productions / Les fleurs du mal Productions

Tracklist:
01. A Barren and Everlasting Isolation
02. Righteous Spawn (of the Plague Child)
03. Black Vomit Desecration
04. War (Upon the Modern World)
05. Perverse Demoniac
06. Ancient Blood
07. Antichrist Abomination
08. Hexed (Defiling God’s Child)
09. Entranced (by the Morning Star)

Hrací doba: 33:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

O tom, že v poslední době vychází přespříliš zbytečných desek z „bestial“ metalového ranku, zde už bylo řečeno příliš. Rok 2019 není výjimkou a dosud nabídl pouze dva rozmrdy, které stály za větší pozornost: „Primitive Force“ od Concrete Winds a „The Baneful Choir“ od Teitanblood.

Do stejné škatule na konci září přispěli i kanadští Profane Order. Ze „Slave Morality“ jde inspirace cítit na míle – Archgoat, Proclamation, Revenge, všechno tady je. Zejména poslední jmenované Profane Order místy doslova kopírují. Pomalé party, chaotická sóla a neustálé guitar slidey jsou jak vystřižené z nejnasranějších momentů „Scum.Collapse.Eradication“.

Nejde tedy o nic nového pod sluncem. Otázkou je, zda to vadí, když „Slave Morality“ po celou dobu doslova vyhlazuje. Profane Order stvořili přímočarou, agresivní a svým způsobem zábavnou desku, která i přes notnou dávkou hudební primitivity nabízí rozmanitý poslech a hlavně muzikantský um. Vše navíc vyzdvihuje perfektní zvuk.

Pokud bych měl vypíchnout dvě nejlepší desky zprostředkovávající prosté hudební zlo z posledních několika let, bez váhání bych vypálil „Within the Woods of Forgotten“ o dInfernal Coil a „Savage War Is Destiny“ od Caveman Cult. „Slave Morality“ stojí někde mezi nimi. A to nejen kvalitativně, ale i hudebně. Profane Order zde totiž odrubali chlív, který není tak chaotický jako od Infernal Coil, ale zároveň ne tak neandrtálský jako od Caveman Cult. „Slave Morality“ nabízí dostatečně chaotickou agresi vystavenou na uceleném deathmetalovém jádru. Riffy jsou zdrcující, přechody na sebe rozumně navazují a sóla – hlavně ta melodičtější – nepůsobí jako vata. To vše reprezentuje hned druhá „Righteous Spawn (of the Plague Child)“, která následuje po trochu zbytečném intru. Deska ale i přes dostatečný hráčský talent nejvíce drtí v těch nejprimitivnějších momentech. Důkazem budiž „Ancient Blood“, která je díky téměř neustávajícímu hammer blastu největším zvukovým vyprošťovákem roku 2019.

Profane Order jsem v posledních dnech protočil několikrát a co se týče samotného prožitku z hudby, nemůžu vytknout takřka nic. Nedostatek svéráznosti by se ale i tak vypíchnout měl. A to zejména z důvodu, že kapela v určitých momentech dokazuje, že by byla schopna materiál podchytit charakterističtějším rukopisem. To je zjevné například při zmíněných melodičtějších sólech, která fungují natolik, že by mohla nahradit i ta obšlehlá disonantní.

„Slave Morality“ je skvěle odehraný, napsaný a nahraný bordel. Deska sice postrádá vlastní ksicht, ale to, co odvádí, odvádí tak dobře a funkčně, že jí to jde odpustit. Pokud se Profane Order budou i nadále držet stejných fundamentů a začnou je prokládat vlastními nápady, mohli by se stát zvučným jménem war metalového subžánru. Zatím kapela zní spíše jako „worship“ projekt. Ale kurevsky dobrý.


Loscil – Equivalents

Loscil - Equivalents

Země: Kanada
Žánr: ambient
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. Equivalent 1
02. Equivalent 3
03. Equivalent 6
04. Equivalent 5
05. Equivalent 2
06. Equivalent 8
07. Equivalent 7
08. Equivalent 4

Hrací doba: 52:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Za kanadským projektem Loscil stojí jistý Scott Morgan. Jak jsem si přečetl, tak na rozdíl od nás ostatních běžných smrtelníků má tenhle týpek skutečně hudební vzdělání, titul a příslušný papír, jemuž se obyčejně říká vysokoškolský diplom. Z toho lze usuzovat, že čistě teoreticky by měl tušit, co ve své tvorbě dělá, a také k ní přistupovat s akademickou profesionalitou. Ne snad, že by to takové nekulturní hovado jako já bylo schopné poznat, ale pro zajímavost to tu říct můžu.

Když už jsem ale nakousnul onu tvorbu Loscil, můžu zmínit, že ta je poměrně bohatá. Od přelomu tisíciletí už Morgan vydal slušnou řádku alb a mimo jiné jste také jeho hudbu mohli slyšet i v některých filmech, seriálech či videohrách. Klidně se vám ale přiznám, že osobně s tou minulostí prakticky nejsem obeznámen a všechny tyhle chytrosti jsem vyčetl na internetu.

Několik starších nahrávek mě nicméně zaujalo natolik, že jsem si je i pustil. Zajímavé mi přišlo album „Submers“ z roku 2002, na němž je každá skladba pojmenovaná podle nějaké ponorky. Jedná se o dost příjemné ambient techno, které mě vlastně bavilo o něco víc než letošní deska „Equivalents“, na jejíž počest jsme se tu dnes sešli. Za pozornost stojí i série krátkých nahrávek „Sine Studies“, což jsou (nejspíš) nějaké formální experimenty, v nichž byla veškerá muzika vytvořena za pomoci sinusoid. Detaily ohledně toho, co to má znamenat, po mně nechtějte, protože zrovna akustika nikdy nepatřila k mým oblíbeným fyzikálním oborům, ale můžu říct, že se jedná o hezky relaxační minimalistické zvukové smyčky. Label Jaz Records tuhle sérii o třech dílech dokonce vydal na sedmipalcích, pokud by měl někdo zájem.

Historie Loscil je ovšem spjata s jiným vydavatelstvím, a sice Kranky, pod jejichž křídly vyšly první desky a také několik pozdějších – včetně aktuální „Equivalents“. Když letošní počin srovnám se jmenovaným „Submers“ (protože žádnou jinou řadovku jsem neposlouchal, haha), ten rozdíl je značný. Na „Equivalents“ se nenachází žádný subtilní rytmika a nahrávka je mnohem čistší ambient, v němž se převalují atmosférické a minimalistické klávesové plochy.

Už z podstaty se tedy jedná o album, jejž docení spíše trpěliví posluchači. Naopak ti netrpělivější mě možná nepochopí, když řeknu, že „Equivalents“ se mi nejvíce zamlouvá v těch nejminimalističtějších momentech. Třeba taková „Equivalent 2“ (která se v seznamu stop nachází na páté pozici… netuším ale, proč pořadí písní neodpovídá jejich číselným názvům) mi připadá dost povedená.

Označení nejminimalističtější je však samozřejmě nutné brát s rezervou, protože ve skutečnosti je celá deska výrazově (ale ne nutně i obsahově) skromná. Myslím, že přirovnání dojmů z poslechu k obálce „Equivalents“ není vůbec od věci, protože jde o podobně jímavý a relaxační požitek jako sledování plujících mraků na obloze. Což leckdy může být i docela naplňující, má-li člověk odpovídající náladu, a to samé platí také o „Equivalents“.

Určitě si nemyslím, že by „Equivalents“ bylo špatné album. Naopak, je přinejmenším fajn, leckdy až dobré, záleží od konkrétního rozpoložení. Čas strávený v jeho přítomnosti mi nepřišel ztracený. Mám ale tušení, že podobně jako u většiny ambientních nahrávek mi to bude stačit a v budoucnu se už vracet nebudu, protože budu poslouchat jiné žánrovky.


The Black Sorcery – Wolven Degrade

The Black Sorcery - Wolven Degrade

Země: Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 28.3.2019
Label: Krucyator Productions / Appalachian Noise Records

Tracklist:
01. War Fangs
02. Intolerance Enthrone
03. Putrescent Infected
04. The Crone
05. Body Coffin Betrayal
06. Wolven Degrade
07. Sawed Strings and the Fall of a Marionette
08. Angry Spit of the Witches Piss
09. Worse Still the Fog of Man Settles
10. Revelation of Dark Succumbing

Hrací doba: 29:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Kanadské The Black Sorcery jsem zde chtěl představit už v loňském roce, když vydali svou debutovou desku „…and the Beast Spake Death from Above“ pod značkou Krucyator Productions (label, jejž vlastní Loïc.FAutokrator a N.K.V.D., víme). Nakonec mi na to ale v rozvrhu nezbylo místo a nahrávka už příliš zapadla prachem na to, abych se tu k ní v recenzi vracel. Kór když nějaký opravdový zázrak to také nebyl. O čemž nicméně muzika The Black Sorcery beztak není a nemá být, ale k tomu se ještě za chvíli dostaneme.

The Black Sorcery mi trochu pomohli, když hned letos vysrali na svět svou druhou fošnu s názvem „Wolven Degrade“. Už ani ta není stoprocentně aktuální, poněvadž vyšla již v březnu, ale když jsem viděl arci-vtipný obal, na němž chlupatý nadržený vlkodlak zběsilé mrdá nějakou kozatou čubku, věděl jsem, že tuhle srandu už vám upřít nemůžu a něco málo o The Black Sorcery spatlám.

V sestavě kapely příliš známých ksichtů nenajdeme. Tím asi nejzajímavějším bude zpěvák Lörd Matzigkeitus, jehož můžete znát z formací jako The Projectionist (z téhle kapely v The Black Sorcery působí ještě baskytarista), Idolatry nebo Thy Sepulchral Moon. O žádné hvězdy scény se každopádně nejedná.

„Wolven Degrade“ patří k nahrávkám, které se recenzují velice lehce, protože vystihnout jejich podstatu a popsat jejich obsah je velmi jednoduché. „Wolven Degrade“ prostě a jednoduše hoblují zběsilý agresivní black / death metal, který se s tím nijak nesere a mrdá to tam pod tlakem prakticky celou hrací dobu. Která samozřejmě není nijak dlouhá – The Black Sorcery to na své druhotině nasypou za 29 a půl minuty.

Bylo by fakt cool říct, že prakticky jediné, s čím se Kanaďané zdrží, je půlminutové intro „War Fangs“, ale nebyla by to tak úplně pravda. Výjimečně se objeví i jiné než nejrychlejší tempo, leckdy až překvapivě pomalé (třeba rozjezd titulní „Wolven Degrade“ je dost bahno), zřídka se najde i nějaká pasáž, která The Black Sorcery usvědčuje z toho, že se nejedná jen o bezbřehé třískání do nástrojů, ale že se u toho občas i letmo snažili zamyslet (ne, že by to výsledné kvalitě moc pomohlo), viz třeba „Body Coffin Betrayal“. Občasné vřískající kytarové sólo jako třeba v „Intolerance Enthrone“ nebo „Worse Still the Fog of Man Settles“ už ale s největší pravděpodobností nepřekvapí nikoho.

Nechci ovšem vzbudit dojem, že by „Wolven Degrade“ mělo být albem, které k metalové agresi přistupuje s nějakým sofistikovanějším ohledem. To kurva ani náhodou. Především a předně je to celé o zběsilosti a nasranosti, které ovšem nejsou podané nějakým zvlášť poutavým způsobem. Po většinu desky bicí sypou jak piča a vokály jsou prasácké, skoro až grindové. Nejpoužitelnější jsou asi riffy, o což víc však zamrzí skutečnost, že ve výsledném mixu je kytara přehlušena bicí salvou a vokálem. Z „Wolven Degrade“ si tedy posluchač odnese především bicí kulomet a chroptění.

Několik poslechů se s „Wolven Degrade“ strávit dá bez újmy na zdraví, máte-li náladu na agresivní metal, kde se víc rube, než přemýšlí. Je ovšem evidentní, že The Black Sorcery nehrají nic lepšího než slabší průměr, a jejich běsnění je tím pádem z dlouhodobého hlediska lehce zapomenutelné. Čili i když tu náladu na agresivní metal máte, lze lehce nalézt mnohem poutavější zvěrstva.


Tim Hecker – Anoyo

Tim Hecker - Anoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. That World
02. Is But a Simulated Blur
03. Step Away from Konoyo
04. Into the Void
05. Not Alone
06. You Never Were

Hrací doba: 34:26

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Možná si vzpomenete, že jsme se tu před pár měsíci bavili o desce „Konoyo“ od kanadského hudebníka Tima Heckera. Vzhledem k tomu, že jsem se k sepsání svých dojmů již tradičně dokopal až dlouho po vydání (v tomhle případě jen pět měsíců, což mi přijde jako zcela standardní čas na sepsání recenze… vám ne?), bylo v té době už jasné, kdy vyjde pokračování. A jak už jsem v závěru tehdejšího článku avizoval, letošní počin „Anoyo“ na svého předchůdce přímo navazuje.

Obálky obou nahrávek o nějaké velké provázanosti nesvědčí. Zatímco „Konoyo“ mělo na svém přebalu jakousi divnou koláž, kterou jako by někdo vyrobil na dvorku malé vesnické firmy za ne úplně střízlivého stavu, „Anoyo“ převádí do praxe teorii, že planeta Země není ani kulatá (ani perfektní koule, ani zploštělá na pólech), dokonce ani placatá, nýbrž hranatá krychle. Anebo jde jenom o barevnou kostičku na černé ploše, kdo ví. Vlastní interpretaci asi zvládnete sami, od toho mě nepotřebujete.

Do určité míry nicméně rozdílnost obou obalů ilustruje i rozdílnost obou počinů, která tu (naštěstí?) je, přestože jsou obě nahrávky náladově naladěné na podobných vlnových délkách a obě je navíc spojuje proces vzniku i inspirační studna. Tam kde „Konoyo“ bylo otevřenější a experimentálnější, „Anoyo“ se naladilo víc do introvertních a minimalistických vod. Podobně „Anoyo“ dává víc na odiv vliv Japonska, kde obě desky vznikaly.

Tim Hecker v Japonsku strávil nějaký čas a obě alba tu z velké části i natočil v chrámu na předměstí Tokia za pomoci gagaku seskupení Tokyo Gakuso. Gagaku je specifický druh japonské klasické hudby, která se tradičně hrála na císařském dvoře, ačkoliv to už dnes asi neplatí striktně, když třeba zmiňovaná formace má za sebou turné i na dalších kontinentech.

Na obou nahrávkách je tato kolaborace slyšet. Naštěstí, protože by samozřejmě byla blbost takové spolupráce nevyužít a nevtisknout těm albům o další tvář navíc. Jak už jsem ale zmínil, na „Konoyo“ mi tyto vlivy přijdou subtilnější než na „Anoyo“. Anebo možná lépe řečeno, na novějším albu jsou častější a ještě organičtěji zasazeny do experimentálně ambientního celku. Jedním z nejlepších příkladů budiž finální „You Never Were“, kde se oba světy spojují velmi přirozeně, aby pak skladba a s ní i celá deska v jemné, ale moc hezké melodii vygradovala.

Zmínil jsem, že „Anoyo“ se mi jako celek zdá intimnější. Tenhle pocit pramení především z písní „That World“, „Step Away from Konoyo“ a „Into the Void“, které jsou hodně příjemným ambientem, jemuž nechybí dost náladotvorných schopností. Nemyslete si ale, že by tím pádem mělo jít jen o monotónní převalování tónů. Určitě se v nich „něco“ děje, a pokud někdo neslyší vývoj a gradaci například v devítiminutové „That World“, pak lze asi docela s jistotou říct, že tenhle druh muziku pro něj není úplně vhodný.

Tim Hecker

Tezi o jemně plynoucím albu trochu nabourává dvojice „Is But a Simulated Blur“ a „Not Alone“. V obou se objevují výrazné rytmické údery, ale nejedná se o rytmus v tom pravém slova smyslu. Je evidentní, že tenhle styl hraní vychází z gagaku, takže i tudy tečou japonské vlivy. Nejde ale o nic, co by nabourávalo integritu „Anoyo“ jakožto celku, protože do makro-atmosféry (dvoj?)desky se to vleze naprosto přirozeně. A přinejmenším můžu říct, že jde o další věc podporující rozmanitost nahrávky.

Pokud bych si měl vybrat, tak „Anoyo“ se mi líbí ještě víc než „Konoyo“. Možná to zčásti bude tím, že na „Konoyo“ jsem se s tvorbou Tima Heckera setkával poprvé a chvíli jsem si musel přivykat poměrně zvláštnímu pojetí, zatímco na „Anoyo“ už jsem věděl, co očekávat, a prakticky od začátku jsem tu byl jako doma. Ale myslím, že to nebude jen o tomhle. V „Anoyo“ je něco ještě o kousek podmanivějšího. Tak či onak, určitě jde o dobrou záležitost, s níž se nějaký čas dá rozhodně strávit.


Tomb Mold – Planetary Clairvoyance

Tomb Mold - Planetary Clairvoyance

Země: Kanada
Žánr: death metal
Datum vydání: 19.7.2019
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Beg for Life
02. Planetary Clairvoyance (They Grow Inside Pt 2)
03. Phosphorene Ultimate
04. Infinite Resurrection
05. Accelerative Phenomenae
06. Cerulean Salvation
07. Heat Death

Hrací doba: 38:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Vzestup Tomb Mold je rapidní – čtyři roky existence, tři dlouhohrající fošny a s každou o kousek dál. Když vyrukovali minulý rok s nahrávkou „Manor of Infinite Forms“, způsobili v metalovém podzemí silnou rezonanci. Když pak navrch ještě přidali stejně impozantní plivanec odpornosti v podobě EP „Cerulean Salvation“, bylo jasné, že tahle parta torontských rodáků je v laufu a dají se čekat velké věci. Tím spíš, že další počin byl naplánován hned na další rok a „Cerulean Salvation“ bylo jeho předzvěstí.

Od „Planetary Clairvoyance“ se tedy nečekalo nic jiného než další zničující nálož zvráceného a kurva našlapaného death metalu. Upřímně, Tomb Mold jsem v tomto ohledu věřil. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nová deska měla být nějakým škvárem, kór po tak skvělém EP, jakým „Cerulean Salvation“ je. Obě jeho skladby jsou obsaženy také na „Planetary Clairvoyance“ a věřte, že v podobném duchu se nese i zbytek alba. Jinými slovy, „Planetary Clairvoyance“ je výborná, ambiciózní záležitost, a pokud si někdo myslel, že „Manor of Infinite Forms“ byl strop možností této kapely, tak se sakra mýlil.

„Manor of Infinite Forms“ je skvělé, jedno z nejlepších alb minulého roku, avšak Tomb Mold se teprve zahřívali. S „Planetary Clairvoyance“ se dostávají na další úroveň, z níž to už o moc výše nejde.

Všech sedm písní udržuje vysoko nastavenou laťku bez problémů a velice těžko se zde vybírá favorit, stejně jako jakýkoliv slabý moment. Dynamičnost celého „Planetary Clairvoyance“ z něj spolu s kvalitní skladatelskou prací a důmyslnou produkcí činí jedinečný požitek, který by měl potěšit každého fanouška death metalu. Kloubí se tu různé školy daného žánru, nejvýrazněji pak ta finská spolu s americkou; ostatně stejně jako v případě minulých počinů. Na rozdíl od nich má však novinka komplexnější zaměření, kdy obsahuje častější změny temp a více nečekaných zvratů, zkrátka je bohatší na obsah. To z ní nečiní vyloženě progresivní dílo, ale posun a růst je v tomto ohledu rozhodně znatelný. Právě tato živost je jedním z atributů, které staví „Planetary Clairvoyance“ tak vysoko.

Tím dalším je zvuk či prostředí, do kterého je materiál situovaný. Od úvodní „Beg for Life“ je znát péče věnovaná atmosféře díla, jíž se povedlo zachytit ještě lépe než na minulé, usedlejší řadovce. Zatímco tam byl posluchač vlečen skrze kanalizace prorostlé zmutovaným hmyzem, zde má pocit, jakoby se ocitl v hlubokém vesmíru, uzavřený na opuštěném místě, kde nenachází nic jiného než oprávněné podezření, že tu rozhodně není sám. Místo (planeta, kosmická loď) si dávno žije vlastním životem plným abnormalit, zhoubných předmětů a neidentifikovatelných organismů. Anebo se snad vše odehrává na té naší planetě, která sama požírá vše lidské?

Tomb Mold

Tyto pocity jsou umocňovány nejenom různými předehrami a dohrami ve skladbách samotných, ale také vsunutím klaustrofobické mezihry „Phosphorene Ultimate“. Ta mezi tím vším nelítostným murmurem okolo vyniká a vlastně trochu překvapivě se nachází už v první polovině alba. Samozřejmě vše rovněž dokresluje výtečná obálka a názvy titulů.

Hutný nářez „Beg for Life“ celou věc otevírá a ihned informuje o tom, jak uhrančivý poslech to bude. Příjemně překvapí i akustická kytara. Poté přichází na řadu „Planetary Clairvoyance (They Grow Inside Pt 2)“, což je takřka deathmetalová dokonalost. Jeden skvělý motiv střídá druhý, výborná práce s gradací písně, tady není o čem. Nepolevuje ani následující, zprvu nenápadná dvojice „Infinite Resurrection“ a „Accelerative Phenomenae“. I ta po několika otočeních zpřístupní své výstavní momenty, ostatně ono je zapotřebí věnovat určitý čas celému „Planetary Clairvoyance“, jelikož k plnému docenění dojde až po prvotním vstřebání.

„Infinite Resurrection“, navazující na mezihru „Phosphorene Ultimate“, opět přišpendlí posluchače ke zdi, ať už svou hutností nebo využitím klasických, léty prověřených žánrových postupů. To „Accelerative Phenomenae“ zaujme především až bluesovým, ale samozřejmě notně zkresleným riffem. Opět se projevuje vytříbený cit pro strukturu písně, díky němuž Tomb Mold nedokáží nudit. Zádumčivá „Cerulean Salvation“ po úvodní sypačce zabředne do pomalejších kvaltů, z nichž pomůže až závěrečná, téměř instrumentální „Heat Death“. Stále se vše odehrává na nastolené kvalitativní úrovni, a pokud nejsem vyložený hnidopich, není co vytýkat. To je velice krátký popis veškerého dění. Těch uhrančivých momentů je tu opravdu hodně a nemá smysl je vypisovat. 38 minut potěšení, které se chce s chutí ihned zopakovat. Prostě ano, tohle je death metal se vším všudy!

Stejně jako si na „Planetary Clairvoyance“ dokáže neidentifikovatelná síla transformovat návštěvníka k vlastním potřebám, tak si Tomb Mold zvládají omotat posluchače kolem prstu. Mají jedinečnou schopnost vybírat si to nejlepší z minulosti, převést to do současnosti a navíc tomu vtisknout vlastní tvář. Nahrávka působí pospolitým dojmem, má výborný zvuk a neustále baví. Nejsou tu žádné výkyvy, zkrátka deathmetalové řemeslo té nejvyšší kvality. „Planetary Clairvoyance“ je vážný kandidát na album roku a jedna z nejlepších desek smrtícího žánru za poslední dekádu.

Tomb Mold


Zaum – Divination

Zaum - Divination

Země: Kanada
Žánr: psychedelic doom metal
Datum vydání: 26.4.2019
Label: Listenable Records

Tracklist:
01. Relic
02. Pantheon
03. Procession

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Vždycky je mi sympatické, když se nějaká skupina album od alba zlepšuje, a zrovna o kanadských Zaum se právě tohle myslím tvrdit dá. Jejich druhá řadová nahrávka „Eidolon“ (2016) mi přišla silnější a vyzrálejší než jejich prvotina „Oracles“ (2014), i když ve finále mě vlastně bavily obě desky. Jakmile jsem tedy zjistil, že v letošním roce si Zaum opět po tříleté odmlce připravili třetí dlouhohrající zářez „Divination“, moc dlouho jsem s jeho poslechem neváhal. A vyplatilo se, poněvadž Kanaďané opět posunuli svou laťku o kousek výše a servírují svůj nejpůsobivější počin.

Od minulého alba došlo k jedné poměrně zajímavé změně. Zakládající dvojice Kyle Alexander McDonald (zpěv, baskytara, sitár, klávesy) a Christopher Lewis (bicí) k sobě přibrala třetího člena nebo ještě lépe řečeno členku. Ne snad, že by se Zaum rozhodli svůj zaduněný sound postavený na baskytaře konečně obohatit o elektrickou kytaru, která v jejich základním arzenálu pro někoho možná překvapivě schází. Nawal Doucette přispívá dalšími klávesami a elektronikou, i když je nutné jedním dechem dodat, že se to týká zejména koncertní prezentace. Jednoznačně to nicméně ukazuje, jak si Zaum potrpí na ozvláštňování svého zvuku elementy, které jdou dalece nad rámec standardního sludge / doom metalu. Což je samozřejmě chvályhodné a kapelu to jenom šlechtí, jelikož právě originalita a netradičnost patří v dnešním zahlceném metalu k nejlákavějším atributům.

O lecčems ostatně vypovídá i skutečnost, že Zaum ve své muzice běžně využívají sitár. Vedle toho se na „Divination“ objevuje i další plejáda hostujících nástrojů, mezi nimiž nechybí kupříkladu cello nebo didgeridoo. Všechny tyhle instrumenty přidávají hudbě Kanaďanů jednu velkou vrstvu navíc, přičemž skupinu ctí i to, s jakou přirozeností dokážou přecházet mezi atmosférickými, místy až tribal ambientními pasážemi k riffovým hradbám a nazpátek, případně obě tyto tváře kombinovat v jedno. Na „Divination“ se totiž najde i dost momentů, kdy na pozadí sludge/doomového rozjímání plynou další sitárové plochy, což zní prostě parádně.

Rozjímání je taktéž docela zajímavé slovo, které muziku Zaum v jistém směru rovněž vystihuje. Sludge / doom metal v podání téhle formace totiž není nihilistický marast. Pokud se rádi topíte v hudebním bahně, zrovna Zaum vás asi plně neuspokojí, ale asi není třeba dodávat, že to není úplně účelem a že pro tyto kratochvíle můžete vcelku lehce nalézt vhodnější formace. Psychedelie a hypnotické hloubání vystihují obecné nálady „Divination“ (popřípadě tvorby Zaum jako celku) mnohem příhodněji. Je-li vám tedy bližší trpělivě budování velkých atmosfér, pak jste tady rozhodně na správné adrese.

Zaum

Z hudebního hlediska tedy „Divination“ nemám moc co vytýkat. Zaum pro mě před poslechem novinky nebyli neznámým pojmem, tudíž jsem věděl, co bych měl očekávat, a to jsem také dostal, navrch ještě v doposud nejvyšší formě. V tomto ohledu tedy spokojenost. Pestrobarevná, skoro až pohádková obálka už mě vzrušuje o poznání méně, ale vzhledem k tomu obsahu pod ní jsem schopen a ochoten to odpustit. A nakonec, i tohle už vlastně patří k poznávacím znamením Zaum, tudíž o nemilé překvapení se nejedná.


Panzerfaust – The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War

Panzerfaust - The Suns of Perdition - Chapter I: War, Horrid War

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.6.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. The Day After ‘Trinity’
02. Stalingrad, Massengrab
03. Crimes Against Humanity
04. The Decapitator’s Prayer
05. The Men of No Man’s Land

Hrací doba: 31:31

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Carcosa PR / Sure Shot Worx

Kanadské Panzerfaust jsem úspěšně ignoroval do doby, než je zdejší kolegové zmínili v červnovém eintopfu. Nejsem si už úplně jistý, co přesně stálo za mým mávnutím ruky. Nedivil bych se ale, kdyby k tomu přispěl prvoplánový název, který prostě svádí k předpokladu, že jde o další tuctový derivát Marduk.

Po zběžném prostudování Bandcampu kapely naštěstí zjišťuju, že se mýlím. Panzerfaust se jen stěží dají srovnat s primitivníma sypačkama, které se lyricky a tematicky limitují válkami dvacátého století. To ale neznamená, že by jejich hudba postrádala tah na branku.

Novější materiál kapely na první dobrou zvukově připomíná black metal ortodoxnějšího ražení. Osobně se mi ihned vybavily vrcholné momenty tvorby Ascension a Valkyrja, co do experimentu umírněnější kreace Deathspell Omega, ale i subversivní aspekty islandských Svartidauði. Tuto kultivaci lze poprvé dobře slyšet na EP „The Lucifer Principle“, které bych klidně doporučil poslechnout ruku v ruce s novinkou. To se nedá úplně říct o předešlé desce „Jehovah-Jireh: The Divine Anti-logos“, kde jde potenciál určitě cítit, ale kurva, ten přetriggerovaný kopák jde jen těžko vydržet.

První díl nadcházející tetralogie, „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“, naštěstí žádný zásadní problém s produkcí nemá. Vše jde slyšet více než dobře a Panzerfaust toho naplno využívají. Změn ve vokálech, riffech i bicích je tady více než dost a i přes jejich velké množství na sebe dynamicky navazují. To jde ostatně slyšet už v první „The Day After ‘Trinity’“, ve které po intenzivním intru střídá Goliath hned několik vokálních poloh přes zdrcující salvu double bassu.

Vrcholem desky je však následující „Stalingrad, Massengrab“, která skvěle pracuje s válečnými samply a změnami rytmiky. Zásadní moment nadchází na refrénu, kde vyřvané a dusivé vokály vystřídá klidnější deklamace. Právě hra s podobnými hudebními kontrasty dělá z „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ intenzivní a dostatečně originální desku.

I na poměrně krátkém čase dokáží Panzerfaust pokrýt dost široké dynamické spektrum. Po ambientní mezihře „Crimes Against Humanity“ dostáváme barbarsky namlácenou „The Decapitator’s Prayer“ s kytarovými aranžemi jako od Nightbringer. Finální „The Men of No Man’s Land“ pak razantně zpomaluje a efektivně stvrzuje atmosféru celého projektu. I zde nás nemíjí vokální variabilita a důmyslné zasazení samplu, které ke konci tenhle třináctiminutový kolos nápaditě osvěžuje.

Panzerfaust

Pokud bych měl vytáhnout něco negativního, byla by to asi hra s hudebními prvky, které znám už odjinud. Jde to ostatně vidět z mého pokusu o popis zvuku kapely. Panzerfaust nejsou originální samotným soundem, ale spíše tím, s jakou lehkostí a vynalézavostí dokáží nastolené hudební komponenty k sobě slepovat.

„The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ je každopádně velmi kvalitním úvodem, který mě dostatečně navnadil k tomu, abych si vpálil i tři další nadcházející části. Má to atmosféru (která musí být kvalitně umocněna naživo; Panzerfaust se totiž na pódiu prezentují poměrně originálním a hodně impozantním způsobem), intenzitu, hráčskou preciznost a poměrně neotřelý nápad. Pokud si další díly zachovají kvality první kapitoly, mohlo by jít alespoň v určitých sférách černého kovu o dost zásadní dílo.