Archiv štítku: CAN

Kanada

Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk

Ŭkcheănsălâwit - Tekipŭk

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.1.2020
Label: Corde Raide Productions / His Wounds Record

Tracklist:
01. Piskiaq: And the Night Will Reveal Magic
02. Kloqowej: Star Crystal Tears in the Snowfalls
03. Aluamkwiaq: Observing Gloomy Horizons from the Ancient Watch Tower
04. Ginujin: Enraptured by Pride and Ecstatic Chills

Hrací doba: 23:22

Odkazy:
bandcamp

Výprava za neujetějším názvem kapely , tedy za nejzajímavějším black metalem světového podzemí pokračuje. Ŭkcheănsălâwit z Kanady samozřejmě nejsou poutaví jen názvem. Tato jednočlenná kapela se hlásí k odkazu původního amerického obyvatelstva a řadí se tak k soudobým kapelám jako Pan-Amerikan Native Front, Gyibaaw, Ixachitlan (nová kapela borca z Yohualli) nebo Ifernach. No, a pokud pomineme dementní jihoamerická eNeSka a podíváme se trochu do historie, tak můžeme poukázat třeba na Xibalba Itzaes popřípadě The Black Twilight Circle. Chápu sice, že není vhodné všechny jmenované kapely sypat na jednu hromadu, protože přeci jen vychází z jiných tradic a v žilách jim koluje krev odlišných kultur a kmenů, ale pro představu nám to snad stačí. Alespoň abych ukázal, že „pohanský“ black americké provenience se od pagan blacků z Evropy liší (a ještě se nestačil tolik zprofanovat).

Ŭkcheănsălâwit mají prozatím venku jedno plnohodnotné demo. Předcházel mu sice singl „Native Temple of Darkness“, ale tam bylo zřejmé, že se jednalo o pouhou zkoušku, zatímco „Tekipŭk“ je skvěle zpracovaný, čtyřskladbový počin s parádními nápady a kouzelnou atmosférou.

Na Bandcampu se objevuje popisek native depressive black metal, což by mě samo o sobě k hudbě nepřilákalo. Depressive-suicidály se mi totiž eklovaly vždy a nevyznám se v nich. Jenže Ŭkcheănsălâwit zní a působí jinak, ten „indiánský“ folklór tu lze cítit třeba díky vokálům, byť platí, že i jejich hudba vychází z minimalistických základů Burzum představených na „Filosofem“. Když dojde na další přirovnání, tak si myslím, že Ŭkcheănsălâwit určitě potěší i fanoušky starých Drudkh, zmíněných Ifernach a ty, kteří vyhledávají krystalicky čistý black metal zrcadlící scenérie opuštěné přírodní krajiny. „Tekipŭk“ v tomto exceluje… Však se podívejte na názvy skladeb a pusťte si je. Věřím, že ucítíte, co chtěl zdejší tvůrce tóny a těmi pár slovy vykreslit. Já měl třeba při poslechu k „ecstatic chills“ párkrát hodně blízko.

Z toho důvodu mě docela sralo, že jsem si po prvním kontaktu nedokázal název kapely ani dema zapamatovat, dokud mě nenapadlo pročesat novinky, které tu pravidelně vydáváme, vysolit pět (kanadských) dolarů za download a demáč sjet hned několikrát po sobě. S mírným časovým odstupem mohu také napsat, že se pravděpodobně nejedná o letmý románek. Jak jsem už předeslal, aura „Tekipŭk“ je sakra podmanivá a osobně od Ŭkcheănsălâwit do budoucna očekávám velké věci.

Na závěr: Čtyřskladbová verze „Tekipŭk“ původně vyšla digitálně a posléze na kazetě u Corde Raide Productions. Asfaltová verze v režii His Wounds (pár kousků lze ještě najít v různých distrech) nabízí bonusový song, „Apjimt’g: A River of Tears“, který si lze na Bandcampu poslechnout samostatně, ale ve srovnání se základními čtyřmi kousky ho považuji za mírně slabší.


Shezmu – À travers les lambeaux

Shezmu - À travers les lambeaux

Země: Kanada
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.7.2020
Label: Krucyator Productions

Tracklist:
01. À travers les lambeaux
02. Cérémonie magique pour la bataille de Meggido
03. Ode à Hathor
04. La rage
05. Les secrets des ziggourats
06. L’arrivée des temps déchus
07. Lex talionis

Hrací doba: 31:39

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Popravovat nepřátele, rvát jejich hlavy do lisů, získávat krev a do toho podávat víno a obstarávat balzamovací olejíčky. I to byl starověký Egypt, konkrétně démonický bůh Shezmu, který si přesně takhle krátil dlouhé chvíle. Není divu, že je toto období lidských dějin tak populární právě mezi metalovými kapelami. Vize této africké říše skrze svou hudbu zprostředkovává od roku 2016 také uskupení Shezmu. Snaží se o to z celkem velké vzdálenosti od zdroje, provincie Québec a jejího největšího města Montréal. Na promrzlou Kanadu však můžete zapomenout. Z té tu není vůbec nic. Tohle je krví a potem prosáklý death metal, který víří písek a mate smysly v ruinách rozpadlých chrámů.

Shezmu mají za sebou pouze dvě EPčka, obě vydaná shodně v roce 2018. „The Scent of War“„Breaching the Tomb“ jsou ještě opatřeny anglickými názvy a texty. Na dlouhohrající prvotině „À travers les lambeaux“ se však kompletně rozhodli pro francouzštinu. Ono je to víceméně jedno, ale z estetického hlediska mi k nim ten francouzský jazyk sedí lépe a tak nějak vhodně dotváří celkový koncept kapely. Shezmu fungují na bázi mísení tří extrémních stylů – death, black a doom. A daří se jim to neobyčejně barbarským způsobem. Shezmu zní archaicky a zašle, ale přesto si o „À travers les lambeaux“ neřeknete, že mělo vyjít už před několika dekádami. Řekl bych, že vyznění Shezmu je pouze poplatné svému tématu, tedy egyptské historii a mytologii, které se tu tak dobře povedlo vystihnout.

Zvuk „À travers les lambeaux“ a výsledná atmosféra desky je jednoduše super. Produkce je hutná a už tak tvrdé skladby ještě přitvrzuje. Výrazně dunící kopáky, záhrobní ozvěna desky a jistá tupost materiálu dokáže připomenout „Institut klinické smrti“ od Törr, mučivá táhlost a vznešený přednes vede k The Ruins of Beverast a zoufalé výkřiky s nekompromisními údery bicích pak pojí ShezmuBölzer, což je zřejmě tím nejpřesnějším připodobněním. Jinými slovy, na koho byli Black Curse letos moc extrémní, může si dát Shezmu. Nejsou tak chaotičtí, avšak jejich natlakovaná a sílící hudba vzbuzuje i tak diskomfort.

Ze zmíněných tři podžánrů se tu vybírá dosyta a hlavně v tu pravou chvíli. Kompozice jsou poskládané účinně a zábavně. Shezmu se různě brodí skrze rozzuřená tremola a blast beaty až po zlé riffy a temně hrnoucí se pasáže. Zpěv se zdá být trochu upozaděn, ale vůbec to nevadí. Stejně mě tu nejvíc baví ty údery palicí, které všudypřítomnou smrt dokonale vpalují do hlavy posluchače. Promyšlená je také dramaturgie sledu událostí na albu, kdy začátek v podobě „À travers les lambeaux“, „Cérémonie magique pour la bataille de Meggido“ a „Ode à Hathor“ platí za tu náročnější část. Nastává však akustický předěl „La rage“, možná až nečekaně dlouhý, ostatně má přes čtyři minuty, a ač by se mohlo zprvu zdát, že plynulost nahrávky nabourá, naopak ji skvěle vyplní a poslouží jako vhodný odpočinek před druhou polovinou.

Shezmu

Ta začíná přeci jenom přímočařeji. „Les secrets des ziggourats“ a „L’arrivée des temps déchus“ jsou krátké a úderné skladby, avšak oproti zbytku jim nic neschází a ono momentum alba a jeho sounáležité atmosféry a sledu nenarušují. Přesto se mi trochu zdá, že mohly být dotaženy v ucelenější celky. Závěr „Lex talionis“ už je zase rozmáchlejším kouskem, jenž ke konci využívá různě pokurvených zvuků pro dosažení toho správného smradu za koncem celého opusu.

K první desce Shezmu mám tak minimum výhrad. „À travers les lambeaux“ je výbornou nahrávkou, která by měla uspokojit všechny příznivce death metalu lačnících po jeho neučesané, syrové a předně živočišné formě plné zkažených nálad a přísných rytmů. Zpočátku bylo potřeba několik seznamovacích poslechů, ale nyní se k albu vracím velice rád a často. Doporučení je jasné – ano, pusť si to.


Blasphamagoatachrist – Bastardizing the Purity

Blasphamagoatachrist - Bastardizing the Purity

Země: Kanada / Brazílie
Žánr: war metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Intro (50 Cal. Demonic Chant)
02. Bastardizing the Purity
03. Black Nuclear Shadows
04. Abysmal Commands
05. Intro (Weapons of Fire and Steel)
06. The Final Blood Orgy
07. Death Alchemy
08. Genocide Evocation
09. Intro (Apocalyptic Battlefields)
10. Fire Demons of Blokula
11. Evil Revelation

Hrací doba: 28:47

Odkazy:
facebook

Blasphamagoatachrist je podle mého názoru dost debilní název, ale svůj účel plní. Jedná se totiž o kapelu borců z Blasphemy, Goatpenis a Antichrist. Nezaměnitelný barbarský vokál nepatří nikomu jinému než kulťákovi pod pseudonymem Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds. Tvůrčí duo, jež tady mučí struny, pochází z Goatpenis a Virrugus se Sabbaothem se nechali překřtít jako Tyrant Virrugus of the Arcane Rites of Blood Lust a Sabbaoth of the Blood Moon Powerlifting Legion. Sestavu uzavírá bubeník Incinerator of Lacerated Angels and Coffin Destruction. Kultu satanského skinheadství a blackmetalového vzpírání bylo učiněno zadost.

Přátelství mezi Blasphemy a Goatpenis je známé, obě kapely dokonce plánovaly společné splitko, jenže všichni asi víme, že nového materiálu prvně jmenovaných se jen tak nedočkáme. Goatpenis na druhou stranu vydávají často a musím říct, že laťka kvality u nich dost kolísá. Alba „Depleted Ammunition“ a „Biochemterrorism“ bych asi doporučit mohl, ale jinak je považuji za béčkovou kapelu warmetalového běsnění. Zato Antichrist (z Kanady samozřejmě) a jejich „Sacrament of Blood“ by měli všichni fanoušci Blasphemy jednoznačně slyšet, protože jmenované album bylo nahráno ještě v devadesátkách, dokončení a vydání se dočkalo před devíti lety a zní skoro stejně jako „Fallen Angel of Doom“, akorát jen zvuk je mnohem čitelnější.

Pokud jste s výše uvedenými kapelami aspoň trochu obeznámeni, tak si snadno domyslíte, jak dlouhý debut „Bastardizing the Purity“ zní. Dost riffů přímo vychází z Blasphemy a rukopis Goatpenis, kteří se nikdy nestyděli war metal proložit melodiemi, je také dost patrný. Jenže případná melodika Blasphamagoatachrist není ani trochu jalová a hlavně ty případné Skandinávií lízlé riffy tady sedí jak prdel na hrnec. Osobně tipuji, že si Virrugus se Sabbaothem dali kurevsky záležet, aby dali dohromady solidní materiál, který by Black Windse přilákal za mikrofon.

Tím chci říct, že mě výsledek příjemně překvapil a baví mě víc než cokoliv, co jsem od Goatpenis kdy slyšel. „Black Nuclear Shadows“„Abysmal Commands“„The Final Blood Orgy“ nebo „Fire Demons of Blokulla“ jsou dle mého názoru fakt šlehy a vyslovená mrdka se tu nenachází. V neposlední řadě bych doplnil, že Black Winds podal super výkon, samozřejmě ve stylu, jaký předvádí v posledních letech na pódiu s Blasphemy; neočekávejte nelidský děs, který ze sebe pudil na „Fallen Angel of Doom“, ale zhýralou vychlastanost s velkýma gulama. Každopičopádně, za mě spokojenost i v tomhle směru. Snad jen zvuk by mohl být údernější, ale to rázu hudby příliš neubližuje.

„Bastardizing the Purity“ není deska, která by se do historie kozlího zlometalu měla zapsat výrazným písmem. Jsem ale přesvědčen, že fanoušek výše uvedených kapel nemůže být materiálem zklamán. Já původně od Blasphamagoatachrist maximálně očekával jen zajímavou jednohubku, jenže od března, kdy dlouhá deska vyšla, se k ní pořád vracím. Kvalitního war metalu zas tak moc nevychází a tohle prostě za poslech stojí nejen kvůli vokálům.


The Silencing (2020)

The Silencing (2020)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller

Originální název: The Silencing

Režie: Robin Pront
Hrají: Nikolaj Coster-Waldau, Annabelle Wallis

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Osobně děti nemám, aktuálně na nich nepracuju, ani je neplánuju a nemyslím, že by se na tomhle stavu někdy v budoucnu mělo cokoliv měnit. Jasně, někdo by mi mohl tvrdit, že změním názor, až budu starší, ale klidně si to můžete nechat od cesty. K tomuhle přesvědčení jsem došel už v době, kdy jsem zjistil, že ta blbost mezi nohama není jen na čůrání a že se s ní dají dělat i další hodně zajímavé věci. Od té doby jsem zmíněné moudro o změně názoru s věkem slyšel už mnohokrát, přesto pořád nemám potřebu rozsévat své sémě.

Tohle můžete brát jako dobrou zprávu, protože to taky znamená, že pravděpodobně budu mít pořád čas poslouchat ohavné sračky a čumět na retardované braky a psát o nich recenze. Pokud tedy zrovna nemám psát recenzi na biják, v němž se hlavní postava velkou část filmu vyrovnává se ztrátou svého dítěte, protože něco takového díky nastíněné situaci nejspíš úplně nedocením. Samozřejmě chápu, že ztratit sviště asi nepotěší. Člověk si to musí pracně vysouložit, pak devět měsíců čekat na výsledek a potom se o to ještě starat. Mě osobně by nasralo ztratit i klíče, natožpak něco, s čím si musíte dát takovou práci.

Bývalému pytlákovi a nyní spíš amatérskému správci parku / profesionálnímu alkoholikovi Rayburnovi se přesně tohle stalo. K chlastu měl vždycky blízko a nakonec i kvůli chlastu o dceru přišel. Zastavil u konzumu, šel si koupit lahev kořalky a čtrnáctiletou ratolest nechal sedět v autě. Když se vrátil, holka nikde.

To se stalo před pěti lety, během nichž ho opustila manželka. Rayburn svůj čas střídavě dělí mezi vyhánění pytláků ze svojí rezervace, vzpomínáním na dceru (pořád vylepuje plakáty „pohřešuje se“) a klopením alkoholu. Netřeba dodávat, že poslední zmíněné činnosti se věnuje zdaleka nejintenzivněji. Však si klidně dá do nosu, i když má domluvenou školní exkurzi na prohlídku parku.

Hořkou rutinu naboří až moment, kdy Rayburn na svých kamerách umístěných po lese uvidí maskovaného frajera. Myslí si, že jde o dalšího pytláka, ale parchant na něj zaútočí vrhačem kopí a zraní jej. Až potom, co se hrdina dobelhá zpátky do svojí chalupy, si na kamerovém systému všimne, že tohohle pytláka nezajímá vysoká, nýbrž mladé holky. Třeba to bude souviset s nedávno nalezenou mrtvolou. V našem hrdinovi se probudí morální cítění a vydá se do lesa lepé děvě pomoct.

Teď si nejspíš myslíte, že borec napochoduje s puškou do lesa, dá si sériovým vrahem férovku, zachrání dívčinu a hotovo, vymalováno. „The Silencing“ ale naštěstí takhle primitivní není a film se ještě poměrně důkladně zamotá – víc, než byste asi čekali od počinu se základní premisou „po lese běhá vrah a místní alkoholik si to s ním jde vyřídit“. Své si k tomu řekne i nová šerifka, její problémový fetující brácha a další figurky.

The Silencing (2020)

Ve snímku se objeví několik docela zajímavých zvratů (naštěstí ne násilných) a ne úplně očekávaných řešení určitých situací, což mě docela potěšilo. Nějakou dobu si dokonce ani nemůžete být pořádně jisti identitou vraha. Mně se to nakonec podařilo uhádnout nějakých patnáct, dvacet minut před jeho odhalením, protože jedna konfrontace pozornému divákovi poskytne dost velkou nápovědu, ale i tak mi to přišlo vcelku fajn. Netvrdím, že by „The Silencing“ mělo být etalonem toho, jak se dělá chytrý thriller, ale určitě se nejedná o triviální pičovinku a u psaní scénáře se snad i někdo zamyslel. Spousta nadhozených detailů nakonec bude mít svou důležitost a ve finále to do sebe hezky poměrně logicky zapadne.

Upřímně je to víc, než jsem od „The Silencing“ v předstihu očekával. Od podobných nenápadných bijáků typicky člověk nemívá tak vysoká očekávání, takže výsledek nakonec mile překvapil. Nejde sice o nějaký zběsilý napínák, ale příběh se nakonec vybarvil vcelku zajímavě, a i když finální rozuzlení je nakonec docela evidentní, cesta k němu rozhodně bavila.

The Silencing (2020)

„The Silencing“ není veledílo nebo majstrštyk, kvalitou se jedná spíš o lepší průměr, ale i tak se z toho vyklubala příjemná a povedená žánrovka, která za podívání doecela stojí. Obzvlášť při letošním filmovém suchu.


BackxWash – God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It

BackxWash - God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It

Země: Kanada
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 30.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It
02. Black Magic (feat. Ada Rook)
03. Spells (feat. Devi McCallion)
04. Black Sheep
05. Hell’s Interlude (feat. Fatherfake)
06. Into the Void (feat. Malldate)
07. Adolescence
08. Amen
09. Heaven’s Interlude (feat. Skin)
10. Redemption (feat. Will Owen Bennett)

Hrací doba: 22:10

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Pokud Dälek pootevřeli vrata noise rapu, Death Grips je rozkopli dokořán. Subžánr od té doby hostí desítky projektů, z nichž se valná většina vykrádá navzájem. Stále se ale najdou jména, která fúzi hluku a rapu dokážou uchopit svérázným způsobem. Patří sem například JPEGMAFIA, Clipping nebo právě BackxWash.

„God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ je sice druhým plnohodnotným počinem kanadského umělce, jde každopádně o první desku, která se dostává k širšímu hudebnímu obecenstvu. Novinka je navíc zvukově konzistentnější a produkčně zdatnější. Debutová „DEVIANCY“ působila spíše jako roztříštěná kolekce Soundcloud tracků, zvukový charakter ale i tak předestřela. Už zde BackxWash představuje agresivní rap po vzoru nejvyostřenějších trap projektů poslední doby, který se instrumentálně opírá o noise i industrial. Základ produkce nicméně tvoří hip-hop, což se projevuje zejména prací se samply a robustníma bicíma s klasickým bpm okolo 90. Texty se věnují hlavně úzkosti, odcizenosti a paranoii, na kterou BackxWash věší okultní a hororové odkazy.

Lyrika plná frustrace a nevyrovnanosti vyplývá ze samotného existenčního rozkolu umělce. BackxWash je totiž black-trans rapperem/kou, navíc s oblibou pro gotickou subkulturu a černou magii (nejde nezmínit poměrně vtipnou paralelu s poslední deskou Biesy). Odkazy na okultismus jsou sice elementární, ale s ohledem na celkovou přímočarost a všeobecnou bizarnost projektu to vlastně nevadí.

Přímočaře nepůsobí jen texty, ale i deska celkově. „God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ má střídmou délku, jednotlivé stopy nepřekročí čtyři minuty, přesto se toho zde děje hodně. Po boku všudypřítomného hlukově-industriálního lomozu zaujmou chytře zakomponované samply – některé z nich skladby nenápadně dobarvují, jiné hrají prim a drží tracky jen za asistence bicích a basy. Hned od první vteřiny desky takto funguje smyčka sténajícího Ozzyho ze skladby „Black Sabbath“.

Druhá „Black Magic“ je z produkčního hlediska podstatně sofistikovanější. Refrén na druhou stranu dokazuje, jak si BackxWash vystačí s přímočarými texty – refrén, který staví na opakování fráze „I fuck with black magic“, je sice primitivní až za roh, tvrdit však, že nemá náboj, by byl kec. S podobnou formulí a stejnou energií pracuje i „Into the Void“, osmá „Amen“ je pak produkčně i textově ještě vyhrocenější. Ke zvolnění dochází až ve finále, kde BackxWash po mezihře se klasickým „In Heaven“ samplem z „Eraserhead“ klidněji rekapituluje přes zpomalený soulový sampl.

„God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ se tak dá vytknout jistá nevyzrálost rapu samotného. BackxWash přepíná hlavně mezi eminemovským schizofrenním projevem a trapovou vyřvaností. Občas přejde do klidnější roviny, kde paradoxně zní nejpřesvědčivěji, toť ale vše. Druhá deska má i tak dostatek charakteristických ingrediencí, které pohromadě na krátké hrací ploše šanci nenudí. Projekt tolik netrpí ani na téma rasy a genderu, které běžně dojíždí na otravné SJW tendence.


Heresiarch / Antediluvian – Defleshing the Serpent Infinity

Heresiarch / Antediluvian - Defleshing the Serpent Infinity

Země: Nový Zéland / Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 31.7.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Heresiarch
01. Lupine Epoch
02. Excarnation
03. No Sanctuary

II. Antediluvian
04. Slipstream of Leviathan’s Wake
05. Prelude

Hrací doba: 21:46

Odkazy Heresiarch:
facebook / bandcamp

Odkazy Antediluvian:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

O novozélandských Heresiarch jsme si tu už něco uvedli, a proto bych vás raději odkázal na recenzi jejich debutu (viz spřízněné články), kde se o kapele dozvíte vše podstatné. Jenže o Antediluvian jsme s výjimkou pár novinek nenapsali vůbec nic, a to je škoda. Každopádně vezměme to po pořádku. Splitko zmíněných kapel pojmenované „Defleshing the Serpent Infinity“ vyšlo na konci července u Iron Bonehead, o jeho vydání se v undergroundu hovořilo několik let, no a samotný výsledek je neuspokojivý.

Heresiarch stvořili dvě skladby poplatné soundu představeném na dlouhé desce „Death Ordinance“ a opět tahali z toho slabšího soudku. Dvouminutová „Lupine Epoch“ nabídne všehovšudy jeden OK riff, ale celkově se mnou ta rádoby chaotická brutalita nic nedělá. Následující „Excarnation“ se mi díky prvnímu riffu a úplnému závěru původně jevila jako hodnotný následovník výtečné „Dread Prophecy“ ze splitka „Scorn Coalescence“, ale pozitivní dojem šel hodně rychle do řiti, a to kvůli chabému středu, který nezachrání ani časté guitar-slidy a vrstvené kvílení kytar. Poslední a nejdelší skladba „No Sanctuary“ je úplně zbytečné outro.

Heresiarch tedy nepřekvapili, každopádně určitě nebudu sám, kdo splitko vyhlížel kvůli příspěvku Antediluvian. Kanaďané patřili k těm ranějším kapelám sepulchrálního hnuso-deathu, které se cca 10 let zpátky vyrojily jako mouchy nad mrtvolou. Jejich materiál obvykle trpěl určitou nevyrovnaností, ale již od dema „Under Wing of Asael“ byl z kapely cítit obrovský potenciál, zejména pro jejich vyfetlou nepředvídatelnost a doopravdy originální nápady. Neznalým bych doporučil zkusit vynikající splitko s Adversarial a hlavně druhé album „λόγος“.

To je vám totiž tak mrdlá, unikátní a zvrácená porce metalu smrti, že ani nevím, zda mám „λόγος“ doopravdy rád, každopádně „mind-fucků“ jsem si s ním užil víc než pár. Po této desce už Antediluvian vydávali jen sporadicky, což bylo způsobeno vzdáleností dvou kmenových členů, bubenice Mars Sekhmet (která poslední roky žila v Evropě) a Haasiophise. Ten zůstal v Kanadě a v posledních letech jste ho mohli vidět na pódiu s Revenge. Aktivní byl také s kapelami Black Death CultAmphisbaena nebo Malsanctum.

Očekávaná nová skladba „Slipstream of Leviathan’s Wake“ navazuje na povědomý předpotopní chaos, pro nějž je kapela velebena, i když nečiní problém do riffů a bicích proniknout, jak je tomu u zmíněného „λόγος“. Dojmu přidává efektivní kvílení kytar a mírně dezorientující vokály, které možná připomenou spřízněné Sect Pig. Ale celkově novinka Antediluvian nejde nijak zvlášť do extrému. Sice se mi líbí, ale pravděpodobně mě nepřinutí se k splitku znovu vracet. Jinak outro tu je též, ozvěny explozí a střelby v pozadí v druhé půlce mírně ozvláštní klavír, ale celkově není o co stát.

Jak teď vidím, tak tenhle článek nakonec slouží hlavně jako představení Antediluvian, haha. Nu, nevadí. K nahrávání nového alba by mělo dojít brzy a dočkáme se ho snad v první čtvrtině příštího roku.


Serment – Chante, ô flamme de la liberté

Serment - Chante, o flamme de la liberte

Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 17.6.2020
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Ouverture
02. Sonne, le glas funèbre
03. Par-delà collines et rivières
04. Flamme hivernale
05. Avant que ne meure la gloire
06. Hymne pour la patrie

Hrací doba: 40:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sepulchral Productions

Při pohledu na obálku „Chante, ô flamme de la liberté“ na člověka okamžitě dýchne atmosféra artworků Forteresse – srovnejte třeba s „Récits patriotiques“. Věřte tomu nebo ne, ale nejde o náhodou.

Podobnost Serment a Forteresse ovšem nekončí jen u nálady vizuální stránky nebo podobného fontu v logu kapely. Dokonce ani nekončí u toho, že Serment stejně jako Forteresse patří k zástupcům specifického zvuku atmosférického black metalu z kanadské provincie Quebec. Obě formace jsou propojené také personálně. Serment je totiž novým vedlejším projektem Moribonda, jenž ve Forteresse působí od jejich úplného začátku. Se Serment se Moribond poprvé prezentoval ke konci roku 2019 prostřednictvím instrumentálního demosnímku „Par-delà collines et rivières“, jehož titulní píseň se v upravené verzi objevuje i na dlouhohrající prvotině „Chante, ô flamme de la liberté“.

Vzhledem ke zmíněnému personálnímu propojení asi nepřekvapí ani skutečnost, že obě skupiny mají dost společného po hudební stránce. Serment svým směřováním obecně navazuje na charakteristický sound quebeckých seskupení jako Csejthe, Monarque, Sorcier des glaces, Sombres forêts, Neige et noirceur a samozřejmě i samotných Forteresse. Už jen dle tohoto přirovnání byste měli zhruba tušit, oč na „Chante, ô flamme de la liberté“ půjde.

Serment dle očekávání produkuje chladný atmosférický black metal, který i navzdory svému zalíbení v hudebních vichřicích působí jakousi uklidňující a meditativní aurou. Nějaké klišé sračky o panenské přírodě a zasněžených lesích určitě si už dokážete domyslet sami, na to mě nepotřebujete – tyhle formulace v recenzích rád přenechám jiným.

Přejděme radši ke konkrétnějšímu popisu toho, co se na „Chante, ô flamme de la liberté“ odehrává. Naštěstí se nejedná o žádný extra složitý recept, takže nám to snad nebude činit nějaké velké problémy. Serment sází na monotónní zastřený black metal. Kytary i bicí typicky tvoří jednu homogenní mlhavou stěnu, která prakticky funguje jako základní podhoubí desky. Nad tímhle základem se vznášejí melancholické melodie, někdy kytarové, ale většinu času spíš klávesové.

Daný přístup mně osobně vcelku vyhovuje a mám jej poměrně rád, takže následující soud rozhodně není způsoben tím, že bych nepatřil k cílovce Serment. Myslím si totiž, že „Chante, ô flamme de la liberté“ není žádný velký zázrak. Jde o vcelku fajnovou desku, jež se relativně příjemně poslouchá, takže fandové quebeckého black metalu ji klidně mohou několikrát protočit a pravděpodobně jim to přijde ok. Nic víc než standard ovšem „Chante, ô flamme de la liberté“ nenabízí a bylo by hloupé se tvářit, že realita vypadá jinak. V konečném důsledku se tu totiž bavíme o rozumně udělám lepším průměru.

Někdo by se samozřejmě mohl zeptat, na základě čeho jsem k takovému tvrzení došel, když v rámci daného specifického stylu na „Chante, ô flamme de la liberté“ není nic moc špatně. Já nicméně netvrdím, že tam z formálního hlediska něco špatně je. Pouze mě v tomhle konkrétním případě atmosféra nijak zvlášť nestrhla. Právě ji považuji za to zásadní, takže když si to nesedne a náladotvornost nezamaká na sto procent, jako se tomu děje například u těch stěžejních alb quebecké scény, pak zůstane trochu polovičatý dojem. „Chante, ô flamme de la liberté“ jistě není sračka a těch pár poslechů mě určitě nebolelo, ale zanedlouho na desku zapomenu a už nikdy si ji nebudu potřebovat pustit znovu. Leda tak pro oživení při recenzi na další nahrávku, haha.


Panzerfaust – The Suns of Perdition II: Render Unto Eden

Panzerfaust - The Suns of Perdition II: Render Unto Eden

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.8.2020
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Promethean Fire
02. The Faustian Pact
03. Areopagitica
04. The Snare of the Fowler
05. Pascal’s Wager

Hrací doba: 44:00

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

„Render Unto Eden“ je druhou částí tetralogie kanadských Panzerfaust, kteří se, dle insertu, v sérii zabývají „zhoubnými epizodami minulého století, na něž pohlížejí skrze zanesené filosofické čočky“. Spojení kapitol poskytne „chmurnou předzvěst o budoucnosti lidské rasy“.

Panzerfaust své pesimistické proroctví sdělují black metalem, který navazuje na zvuk francouzské avantgardy a žánrové ortodoxie obecně. V kytarových motivech není těžké prokouknout inspiraci Deathspell Omega, Kanaďané se ale s experimentací krotí. Už při prvním riffu je sice jasné, odkud vítr vane, díky přímější kytarové práci ovšem Panzerfaust mají často rapidnější tah na bránu. Na novince rovněž zůstává vypiplaná práce se střídáním rytmiky, temp i vokálních poloh. Dojem utvrzuje i skvěle zvládnutý zvuk.

Z autorské perspektivy se toho na „Render Unto Eden“ moc nemění. Návaznost na předchozí kapitolu je logická i slyšitelná. Pokrok ovšem vycítit jde, hlavně z práce s dynamikou. Prolínání a návaznost rytmických sekcí je na vyšší úrovni a zaujme od začátku. „Promethean Fire“ skvěle graduje, instrumentální části se ladně prolínají s nabušeným refrénem. Závěr doplní vokál MashiАркона, která si střihá pěknou variaci na Lisu Gerrard, posléze i na Diamandu Galás.

Společně s větší sebejistotou se Panzerfaust na „Render Unto Eden“ profilují i vyšším stupněm autorské odvážnosti – příkladem může být zmíněné zakomponování ženského vokálu. Hlavním tahákem je ovšem trpělivost. Nejen první skladba, ale celá deska si dává na čas, nežene se do rubaček, raději opatrně buduje. Nenajde se zde zásek, který by šel pod sedm minut a nevadí to. Všechny jsou totiž narvané originálními pasážemi, které pracují s širokým spektrem postupů – jednou s melodickými motivy, jindy s nosnými rytmickými schématy, během nichž jsou kytary sekundární a připomenou třeba rukopis Kriegsmaschine, zejména ve třetí „Areopagitica“. Z vytříbené práce s build-upy a přechody neleze pouze dynamika, ale i kalná atmosféra, která se alba drží až do konce.

Panzerfaust každopádně na rychlost kompletně nezavírají. Ve většině případů ji dávkují opatrněji, nejlépe v úplném závěru „Pascal’s Wager“, kde album dojíždí na melodických kytarových motivech za asistence precizní dvojšlapky. „Render Unto Eden“ i přesto dosahuje nejvyšších kvalit v pomalejších podobách. Vlastně by vůbec nevadilo, kdyby kapela rychlost upozadila ještě více, občas totiž vyzní šroubovaně – třeba přepad do bryskního partu ve čtvrtině „The Snare of the Fowler“ přetíná skladbu až moc na sílu a trochu kurví budovanou intenzitu.

„Render Unto Eden“ se dá, s letmým přimhouřením oka, označit za čistou práci. Kapele by neuškodilo ještě více charakteru, hudba je ale natolik promyšlená, že baví i navzdory občasnému okatému opisování. Druhá část překonává „Chapter I: War, Horrid War“ a dává dobrý důvod k vyhlížení následující kapitoly.


Tsalal / Tetragrammacide – Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal

Tsalal / Tetragrammacide - Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal

Země: Indie / Kanada
Žánr: black / death metal / noise
Datum vydání: 11.6.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Tsalal
01. Intro to the Apocalypse / Atop the Pile of Thirty False Prophets / Outro to the Proclamation

II. Tetragrammacide
02. The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)

Hrací doba: 14:39 (05:57 / 08:42)

Odkazy Tsalal:

Odkazy Tetragrammacide:
facebook / bandcamp

Tetragrammacide a Tsalal na společné nahrávce – to je prakticky dream team pro každého fandu zkurveně prasáckého black / noise bordelu. Když jsem se o vydání desetipalce „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ dozvěděl, upřímně mi tahle zpráva udělala radost a na výsledek jsem se těšil. Než se dostaneme k vlastnímu splitu, pokusím se vysvětlit důvody, proč se mi tahle kombinace zdá tak lákavá.

Tsalal považuji za neprávem přehlíženou záležitost. Bezejmenný debut, který vyšel původně na audiokazetě v roce 2012 a později pod názvem „ללַצָ“ také na vinylu, je fakt maso. Kámasútrový obal pod sebou ukrývá zběsilý a šílený chlívek, který se formálně dotýká metalu, ale pocitově díky své zvrhlosti spadá spíš pod noise. Zkrátka vytříbená delikatesa pro každého labužníka. Na nový materiál Tsalal se čekalo dlouho a mlčení prolomil až loňský demosnímek „The Haze“, který se objevil dost nenápadně. „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ asi zaujme pozornost vícera posluchačů.

O Tetragrammacide se snad nijak obšírně rozepisovat nemusím. Jejich akustický teror stojí kurva za to. Opět se nejedná o záležitost pro slabší povahy a fanoušky píčovin jako třeba melodie, ale choré mozky si na jejich doposud jediné desce „Primal Incinerators of Moral Matrix“ nebo ještě extrémnějších dřívějších počinech jistě smlsly. Pokud se mezi vámi najde nějaký příznivec agrese a brutálního blástění, jenž Tetragrammacide doposud neslyšel, měl by si doplnit vzdělání.

Je evidentní, že hudebně k sobě takové dva extrémy pasují stejně jak anální kolík do prdele. Podobně není problém vidět ani určitou mimohudební souvislost. Jádro Tetragrammacide pochází z Indie, na niž debut Tsalal (kteří jinak pocházejí z Kanady) odkazuje svou grafikou i některý atmo-samply, které při troše snahy můžete zpoza toho bince vytáhnout.

Navzdory papírovým předpokladům však „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ žádná velká pecka bohužel není.

Nahrávku otvírají Tsalal, jejichž skladba se pro mě stala velikým zklamáním. Vlastní song z každého kraje lemují noisové pokusy „Intro to the Apocalypse“ a „Outro to the Proclamation“. Jedná se o nejlepší části celé stopy. Stěžejní obsah „Atop the Pile of Thirty False Prophets“ je docela sračka.

Transcendentální hlukový zážitek z „ללַצָ“ tohle nepřipomíná ani v nejmenším. Pryč je i ortodoxní lo-fi BM orientace „The Haze“. „Atop the Pile of Thirty False Prophets“ zní spíš jako demáč nějakého ledva průměrného grindového výplachu, která má vyšší ambice, ale k jejich naplnění mu chybí schopnosti. Srozumitelnější sound naneštěstí ukazuje, že Tsalal bez akustického extrému nijak zajímaví nejsou, a případný požitek alespoň z nějaké nasypané tuposti splachuje do hajzlu neskutečně špatný vokál. Upřímně, tohle falešné grco-řvaní zní spíš jako trolling.

Tetragrammacide se svojí bezmála devítiminutovou palbou „The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)“ naštěstí spravují náladu a alespoň oni si nedělají ostudu. Skupina zde navazuje na cestu vytyčenou již na „Primal Incinerators of Moral Matrix“ a „Typhonian Wormholes: Indecipherable Anti-Structural Formulæ“, tedy v balancování mezi zběsilým black / death metalem a zajímavým komponováním. Tetragrammacide ukazují, že i ve skutečně extrémním ranku se pořád dá praktikovat nějaké skladatelství a lze nabízet i silné a zajímavé nápady. Podobné kapely se dost často spoléhají jen na sílu svého zvuku a projevu, ale Tetragrammacide za bordel nepotřebují schovávat neumětelství. V jejich případě je zvukový extrém prostředkem k vyššímu celku, nikoliv cílem. A toho si cením.

Resumé nemůže být jasnější. Tetragrammacide„The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)“ splnili očekávání a opět servírují výbornou záležitost. Zato Tsalal„Intro to the Apocalypse / Atop the Pile of Thirty False Prophets / Outro to the Proclamation“ udělali exkluzivní fail. Snad půjde jen o ojedinělý výstřelek a příště to zas bude mít grády, protože jestli by se Kanaďané i do budoucna vydali cestou podobných mrdek, mrzelo by mě to fest.


Revenge – Strike.Smother.Dehumanize

Revenge - Strike.Smother.Dehumanize

Země: Kanada
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 22.5.2020
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Reaper Abyss (Real Rain)
02. Reign Power (Above All Born)
03. Oath Violator
04. Salvation Smothered (Genocide of Flock)
05. Human Animal
06. Excommunication
07. Lightning Mythos
08. Self Segregation (System Torched)
09. Death Hand (Strike Dehumanization)
10. Apostasy Imposed (Takeover Mode)

Hrací doba: 36:50

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když jsem v 15 slyšel „War Cult Supremacy“ od Conqueror, tak mi unikalo, čím je ten rambajz vlastně zajímavý, jenže jak můj vkus postupně rostl, začínal jsem přicházet na chuť nejen složitější muzice, ale i primitivním škaredým chlívům. Poté, co mě zlomila prvotina Archgoat, byla cesta otevřená, abych Conqueror zpětně docenil, ale dříve přišla Odplata. Poměrně dobře si pamatuji, jak se mé rozpaky z tehdy čerstvé nahrávky „Infiltration.Downfall.Death“ postupně měnily v zájem a po zhlédnutí setu Revenge v rámci tour s Arkhon Infaustus a Angelcorpse jsem se stal už tuplovaným fanouškem.

Bordel, námrd, případně demence a pičovina jsou samozřejmě označení, která hudbu Revenge vystihují. Přeci jen přebrali z raného blackmetalové extrému to nejhorší: přímočarou hostilitu Sarcófago, nelidskou bestialitu „The Return……“ a „Under the Sign of Black Mark“, střednětempé ataky Blasphemy, hypnotické násilí Von a samozřejmě v popisku nesmí chybět jasná, i když zdánlivě nepřiznaná inspirace starými Napalm Death nebo Carcass.

I když lze říct, že jsou všechny desky Revenge „stejné“, novinka přeci v něčem vyniká. Kapela opustila koncept hlukové stěny už s „Infiltration.Downfall.Death“, ale úsilí o vybudování zcela vlastního Revenge-soundu se jasně projevilo až s následujícím „Scum.Collapse.Eradication“, které jim také přitáhlo nejvíce fanoušků. Největší důraz samozřejmě vždy patřil a stále patří chaotickému bubnování Jamese Reada, ale perfektně čitelné kytary mají nyní také velice zajímavou, „return-ovskou“ barvu a nejsou tu, jen aby vyplnily „plac“. Dlouholetého posluchače jistě dále potěší, že se Vermin kytarově konečně trochu odvázal a neváhá skvostného zvuku využít, aby struny a vaše uši trochu pomučil. Třeba pick-slidů tu je celkem přes 70. Počítal jsem to, haha.

Ovšem zásadní aspektem jest, kolik silných skladeb se na novince sešlo. Skutečně „all-killer-no-filler“ jsou pro mě pouze první dvě desky Revenge s debutem Conqueror, ale „Strike.Smother.Dehumanize“ je na tom lépe než třeba minulé „Behold.Total.Rejection“. Celkem se tu nachází jen dvě skladby, které mě neberou vůbec, a to „Lightning Mythos“„Excommunication“, v dalších dvou ze slabšího „soudku“ nacházím aspoň nějaké zajímavé pasáže, no a ten zbytek je prostě jebany nakurw w chuj, do piče AAAAAAAAAARRRGGH.

Rovněž si cením, jak ze silně omezeného konceptu dokáže James Read stále vytvářet „nové“ kombinace a tím násilí dostatečně osvěžit. „Strike.Smother.Dehumanize“ je důkazem, že i primitivní bordel se dá tvořit „inteligentně“ a na úrovni.

Revenge

Noví Revenge mi už pár týdnů zpříjemňují život a moc se těším, až si nabiju nos při nějakém koncertu. Těžko si představit, že by ostřílený fanda Revenge / Conqueror novinkou pohrdl, a samozřejmě stále platí, že jsou tyto kapely určeny jen úzké skupině metalistů. „Strike.Smother.Dehumanize“ představuje v mnoha formálních ohledech kapelní vrchol, no a jsou tu jinak moc dobré písničky, což je základ.


Druhý pohled (Dantez):

„Strike.Smother.Dehumanize“ se vyznačuje největším citem pro rovnováhu mezi chaosem a řádem. Je strukturovanější, přechody na sebe ladně navazují, v určitých momentech se dají chytit vyloženě „písničkové“ motivy a s trochou snahy i nějaké to slovo (fakt). Čitelnosti napomáhá i čistý zvuk, který by snad jen hlasitostí a tlakem mohl navázat na „Scum.Collapse.Eradication“.

Revenge ale i navzdory sofistikovanějšímu songwritingu neobětují prapůvodní surovost, agresi a primitivitu. S bordelem na hraně kontrolovatelnosti a usměrněnějšími momenty jen pracují s pevnější rukou. Fúze protipólů krystalizuje na třetí „Oath Violator“, která si na rozehřátí střihá vyhrocenou řež, v druhé půli poté trestá asi nejprimitivnější pomalou částí alba s obligátními OWGH-OWGH, guitarslidy a barbarským mlácením do kotlů. Kontrastní bordel přitom uceluje rozpoznatelný refrén.

Střídáním mezi polohami chaos/order je proseto celé album a v drtivé většině případů fungují na srovnatelné úrovni – ať už jde například o tancovací vyhrávku v půli „Reign Power (Above All Born)“ nebo do absolutního hrotu vytočené sólo na „Death Hand (Strike Dehumanization)“. Pokud mi na „Strike.Smother.Dehumanize“ něco chybí, je to přímočařejší skladba s jasně danou strukturou refrén /sloka – tak, jak tomu bylo na „Behold.Total.Rejection“ v tracku „Nihilist Militant (Total Rejection)“. Věcí, do kterých se dá jebat, je ale i tak pomálu a s tvrzením, že jde o dosavadní kapelní vrchol, lze souhlasit.

Revenge