Archiv štítku: CAN

Kanada

Nachtterror / Altars of Grief – Of Ash and Dying Light

Nachtterror / Altars of Grief – Of Ash and Dying Light
Země: Kanada
Žánr: symphonic black metal / doom metal
Datum vydání: 10.8.2015
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
I. Nachtterror
01. The Breath of the World Ablaze
02. Upon Ashen Shores
03. Fall of the Sabbath
04. Belial

II. Altars of Grief
05. In Dying Light
06. Your Heaven
07. Room of Angel

Hrací doba: 46:00

Odkazy Nachtterror:
facebook / bandcamp

Odkazy Altars of Grief:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Úplně na rovinu, kapel jako Altars of Grief nebo Nachtterror bych si za normálních okolností nevšiml. Oba spolky se netváří nijak výjimečně, slova chvály na jejich účet adresovaná jsem nezaznamenal a nebýt kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records, o jejich existenci bych jednoduše nevěděl. Jenže už v minulosti se prokázalo, že ignorovat nahrávky tohoto sympatického lejblíku se nevyplácí, a když z Kanady přišla i žádost na recenzi splitka výše zúčastněných, rád jsem vyhověl.

Altars of Grief a Nachtterror kromě kanadského původu a jednoho personálního propojení spojuje ještě fakt, že zde větší zkušenosti hledat nelze. Služebně starší kapela, Nachtterror, sice na scéně působí již od roku 2006, ale diskografie spíš ukazuje na nárazové paběrkování. Dvě minialba, žádná řadovka, za deset let žádná hitparáda. Naopak o sedm let mladší Altars of Grief už mají dlouhohrající debut za sebou a zatímco u Nachtterror to vypadá na živoření, tábor Altars of Grief, zdá se, plnohodnotně žije. No a muzika? Mimoto, že pro další řádky bude klíčovým slovem termín metal (konkrétně jeho blacková a doomová větev), tak řeč výrazně přijde třeba na klávesy. Zato vizuální stránku nahrávky raději nechme být. Nechci si kazit den…

O první polovinu splitu se postarali symfonicky blackoví Nachtterror, což, dovolím si poznamenat, není úplně šťastná volba. Pomineme-li teď kvalitativní stránku – k té se ještě dostaneme –, kapela válcuje své nepospíchající kolegy velmi svižným tempem a sálající energií. Onen symfonický black metal z pera Nachtterror navíc splňuje většinu předpokladů pro to, aby se mi líbil. Není přehnaně bombastický, hlavní roli hrají stále kytary a ani skladatelsky nejde o marnou práci, což jde s absencí zbytečného klávesového nánosu tak trochu ruku v ruce.

Svěžesti materiálu prospívá nejen nezávadné množství užitých orchestrací, ale rovněž dvojice atributů spojující oba zainteresované spolky. Zaprvé – občasné přizpůsobení tempa doomovým kolegům. I když nejde o nic velkého, na potřebné obměny nálad to stačí. Zadruhé – čisté vokály. Ty totiž obstarává stejná persóna jako v Altars of Grief, takže propojovací element tu je dokonce i fyzický. Navíc ono fyzično zpívá velmi dobře a potrhuje tak fakt, že strana Nachtterror se velmi dobře poslouchá, navíc příjemně rychle plyne. Slabších míst sice není nejmíň, ale kolem a kolem, určitě jsem se nenudil.

Zatímco Nachtterror své pozice vyklízí skrze monumentální „Belial“, doomovější Altars of Grief přichází ve skromnosti. Svou část kapela otvírá pro death/doom klasickou kytarovou akustikou, která metalový zbytek pravidelně střídá ještě několikrát. Nechybí obligátní střídání čistých vokálů a řevu, ani všudypřítomná zádumčivá atmosféra. Krom docela slušné atmosféry ale nosných nápadů moc není. V metalových pasážích nepředvádí kytary, ani bicí sekce nic přesvědčivého, a vše tudíž zůstává na klávesovém podmáznutí a vokálech. Asi nejsvětlejší moment přichází spolu s „Your Heaven“, kde si Altars of Grief dobře pohrávají gradací. Právě tady hledejme úsek, kdy si kapela zaslouží přízvisko nadprůměrná. Zbylé minuty však bohužel ukazují spíš na opačné vody a celkový pocit ze strany Altars of Grief končí někde u solidně poslouchatelného silnějšího podprůměru.

Pakliže bych měl vybírat, strana Nachtterror se mi zamlouvá víc. Nejde o nějaký enormní nadprůměr či něco vybočujícího, ale vzhledem k tomu, že já obecně symfonické metaly ne úplně rád a tohle mi přišlo víc než poslouchatelné, tak zvedám ruku právě pro Nachtterror. Ani Altars of Grief nijak nezklamali, poslouchá se to taktéž slušně, ale v mých očích jsou pro tentokrát těmi druhými. Obdobně mohu zhodnotit i split jako celek. Zařazení obou kapel na jednu nahrávku dává smysl, celé splitko se dobře poslouchá, ovšem opět musím užít onu dvojici slov „ti druzí“, Nachtterror nyní nevyjímaje. První liga se nehraje ani na jedné straně, nadprůměrné momenty pravidelně střídají ty podprůměrné a celkově musím poznamenat, že účinek hudby obou těles byl krátkodobý. Vše se totiž začalo vypařovat až příliš rychle.


Cœur de pirate – Roses

Cœur de pirate - Roses
Země: Kanada
Žánr: indie pop
Datum vydání: 28.8.2015
Label: Dare to Care Records

Tracklist:
01. Carry On
02. Crier tout bas
03. I Don’t Want to Break Your Heart
04. Drapeau blanc
05. Undone
06. Oceans Brawl
07. Our Love
08. Cast Away
09. Tu oublieras mon nom
10. The Way Back Home
11. Oublie-moi (Carry On)

Hrací doba: 40:13

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Cœur de pirate je pseudonym, pod nímž se skrývá jistá Béatrice Martin, což je zpěvačka, která se pohybuje ve vodách indie popu nebo také – pokud se vám takové označení líbí více – french popu. Druhý, poměrně specifický druh hudby ovšem není nijak v rozporu s tím, že Cœur de pirate nepochází z Francie. Jak vás asi nejspíš napadlo, domovinou Béatrice je frankofonní část Kanady, což je s nadsázkou řečeno taková „Francie číslo 2“.

Snad i proto neměla Cœur de pirate nikdy problém, aby její hudba dýchala takovým tím charakteristickým francouzským šarmem nebo vlivy šansonu. Přesně tahle francouzská elegance na poli jemného indie popu je jedním z hlavních důvodů, proč jsem si hudbu Cœur de pirate nepokrytě oblíbil a proč mě její první dva počiny – bezejmenný debut z roku 2008 a druhá deska „Blonde“ z roku 2011 – baví dodnes. Po vydání „Blonde“ se Béatrice pustila na soundtrackové pole a vytvořila počiny „Trauma: Chansons de la série télé (saison no. 5)“ a „Child of Light“ (oba 2014). Ten první byl doprovodem k páté sérii kanadského seriálu „Trauma“ a navíc ani nešlo o její původní tvorbu, jelikož nahrávka byla složena z předělávek. V době vydání jsem si to poslechl a poměrně se mi to líbilo, byť na předcházející alba to ani zdaleka nemělo… což byl asi taky ten hlavní důvod, proč jsem se k tomu už potom nevracel. „Child of Light“ je pak soundtrackem ke stejnojmenné počítačové hře, ale ten jsem již přešel bez většího povšimnutí a radši jsem se těšil na další klasické dlouhohrající album.

Třetí deska nakonec byla pojmenována „Roses“ a vyšla koncem srpna letošního roku. Do jejího poslechu jsem šel s jasným očekáváním – doufal jsem, že se novinka minimálně vyrovná svému výtečnému předchůdci „Blonde“. Jak se ale bohužel velmi rychle ukázalo, toto očekávání zůstalo nenaplněno. Fakt, že nová nahrávka na svou starší kolegyni nestačí, ovšem nemusí obecně nutně implikovat to, že by snad mělo jít o špatný počin, jenže v tomhle případě to tak naneštěstí je. „Růže“ totiž nejenže nenaplnily očekávání, ono se z nich nakonec vyklubalo regulérní zklamání…

Ten důvod k tomuto zklamání je nasnadě – Cœur de pirate na svojí novince totiž tak trochu zahodila to, kvůli čemu jsem její hudbu poslouchal s takovou chutí. Jako by totiž přišla o onen francouzský šarm, o němž jsem mluvil výše, a namísto toho se vydala do vcelku uniformně znějícího indie popu. Trochu to věštil už seznam skladeb, v němž je dle názvů jednotlivých písniček hned na první pohled vidět, že Cœur de pirate až na několik málo výjimek upustila od francouzštiny a přešla k obyčejnější angličtině. To samo o sobě nemusí být špatně (ostatně, vrcholem „Roses“ je nakonec stále anglicky zpívaná skladba), ale že se ten dřívější feeling z hudby dočista vytratil, to mě skutečně mrzí. Samozřejmě, nic proti vývoji, ale pokud jde ten vývoj směrem, který se mi nelíbí, nikdo mi nemůže zakázat jej nepřijmout za svůj.

Právě tohle „odfrancouzštění“ a posun blíže ke střednímu proudu mě na „Roses“ nebaví. Ta dřívější Cœur de pirate probleskuje jen místy a jen matně a mnohdy jen díky tomu vzácnému využití francouzštiny („Crier tout bas“, „Tu oublieras mon nom“). Je sice pravda, že obecně vzato se nahrávka pořád poslouchá poměrně pohodově, taková „Our Love“ překvapí relativně „ostřejším“ nábojem a tu a tam se objeví nějaké příjemné aranže, ale vzato kolem a kolem je tu pouze jedna jediná skladba, jež se mi zcela upřímně líbí v celé její délce – tou je výtečná „Oceans Brawl“, která jasně dokazuje, že když se chce, tak to prostě pořád jde, a pokud by byl i zbytek „Roses“ na takovéhle úrovni, tak bych asi tolik neremcal.

Těch zklamání jsem tam ale našel víc… ještě bych dokázal přimhouřit oko nad prvním singlem „Carry On“, který se neskutečně rychle ohraje a později už spíš obtěžuje (kde jsou ty časy „Adieu“?), ale přes co se už fakt přenést nedokážu, to je třetí „I Don’t Want to Break Your Heart“ s vysloveně otravným refrénem a hostovačkou černého rappera. Hostování rapujících černochů v popové hudbě obecně nesnáším, a jakkoliv proti samotnému rapu nic nemám, v popu je to „blekotání“ prostě krutě nepatřičné a kolikrát slušné písničky to regulérně splachuje do hajzlu. Sere mě to i u mnohem komerčnějších interpretů, ale u zpěvačky jako Cœur de pirate to vyloženě bolí…

Vzpomínám si, že když jsem poprvé slyšel „Blonde“, takřka ihned jsem zatoužil mít tu desku ve svojí sbírce – a netrvalo dlouho a už jsem z Kanady elegantní LP objednával. Oproti tomu „Roses“ je album, které mi vlastně nestojí ani za zabírání těch pár desítek megabytů na disku – až takovýhle rozdíl to je. Jak jsem již řekl, poslouchat se to vlastně dá a vyloženě dementní to (až na pár momentů jako „I Don’t Want to Break Your Heart“) zase není; taky nepopírám, že kdyby ta sama deska vyšla pod jiným jménem než Cœur de pirate, možná bych ji přijal smířlivěji, ale na kdyby se to nehraje… Pro mě osobně je „Roses“ suverénně nejslabším počinem, jaký Béatrice Martin prozatím vydala, a silně pochybuji o tom, že si jej ještě někdy v životě pustím…


Annihilator – Suicide Society

Annihilator - Suicide Society
Země: Kanada
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.9.2015
Label: UDR Music

Tracklist:
01. Suicide Society
02. My Revenge
03. Snap
04. Creepin’ Again
05. Narcotic Avenue
06. The One You Serve
07. Break, Enter
08. Death Scent
09. Every Minute

Hrací doba: 45:08

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Když v letošním roce vyšla z tábora kanadských thrasherů novinka, že součástí kapely již není pěvec Dave Padden a že hlavní mozek Jeff Waters jen tak mimochodem připravuje vydání nového alba, které už je vlastně hotové, tak jsem si říkal, že pánové asi rádi překvapují. No dobře, to nové album by ještě takový šok nebylo, protože Jeff si napříč svou dlouholetou kariérou udržuje jisté pracovní tempo a dva roky od poslední placky „Feast“ se dalo ve větru něco tušit, protože by to nebyl on, aby nás neobšťastnil další várkou klasických kytarových riffů nesoucí jeho nezaměnitelný rukopis.

Ovšem s tím odchodem Davea Paddena už to tolik očekávané nebylo, protože tenhle chlápek, jenž se v táboře Annihilator usadil na dlouhých 11 let a díky účinkování hned na pěti řadovkách kanadských nestorů se stal nejdéle působícím členem mimo Jeffa Waterse, do jejich řad zapadl a některá alba z dob jeho působení mám vážně rád. Waters platí za vcelku ostrého diktátora, jenž si v Annihilator dělá rád vše po svém, takže najít náhradu, jíž by se na delší dobu zapláclo volné místo, by nebylo jen tak a zřejmě proto se rozhodl, že opráší své hlasivky a po vzoru alb „King of the Kill“, „Refresh the Demon“ a „Remains“ z poloviny let devadesátých převzal vokální otěže a dával tak svým fanouškům naději v návrat ke starším thrashovým pořádkům, protože minimálně prvně jmenovaný počin je jednoduše skvělý.

„Suicide Society“ však nijak neignoruje vývoj let nedávných, takže spíš než ke „King of the Kill“ má blíž k „Feast“ a vlastně všem Paddenovským albům, které si i přes jistou odlišnost držely svůj sound a základní stavební kameny tvorby Annihilator, jež jsou ke slyšení i na novince. Stejně jako minule nabouchal „Suicide Society“ Mike Harshaw, takže tady všechno při starém. Změna nastala logicky na pozici druhého kytaristy, již obsadil jistý Aaron Homma, ačkoli ve studiu nahrával všechny stopy Jeff sám a novice k ničemu nepustil. Totéž platí pro basáka Cama Dixona, pro nějž se jedná o návrat do sestavy Annihilator po 20 letech, protože něco málo si odehrál již v období alba „King of the Kill“, ovšem na svou studiovou premiéru stále čeká.

No, a k Jeffu Watersovi se asi netřeba vyjadřovat, ale přesto to udělám. Co se kytary týče, tak má stále talent od boha, protože sólové party jsou jako vždy super. O tom, že samotné riffy dosti strádají na originalitě a táhnou novinku ke dnu, si něco povíme až později. Byl jsem však příjemně překvapen sílou jeho hlasu, který nedává znát, že se jedná o návrat po téměř dvaceti letech, a při několika skladbách na mě dýchla nostalgie, již jeho vokál přivál. Stačí si pustit úvodní titulku, která byla představena jako první singl, a pamětníci starších alb jistě pochopí.

K hudební náplni „Suicide Society“ se dá říct tolik, že jsou to Annihilator se vším, co k tomu patří. Spousta rychlých riffů, přímočaré rytmiky a taky melodie. Hodně melodií. Jeff stejně jako na minulém „Feast“ zaoblil hrany, nehraje tak neústupně a thrashově zatvrzeně jako na starších plackách a i díky množství vokálních melodií a vtíravě melodických refrénů tak platí novinka za obdobně barvitou desku, jako byl její předchůdce. Bohužel se ukazuje, že studnice nápadů jménem Jeff Waters už je dosti vyschlá, protože z nového materiálu je znatelná recyklace starších nápadů, kdy mi řada skladeb, respektive jednotlivých motivů, připomíná v lepším případě starší tvorbu samotných Annihilator („Creepin’ Again“ či „Narcotic Avenue”), v horším pak těžkou vykrádačku Metallicy a jejich „Damage Inc.“, což je případ „My Revenge“, po jejímž poslechu se bojím, že Lars už s partou právníků začíná spřádat plány, jak Jeffa za tuhle kopírku oškubat. Na druhou stranu nelze Watersovi odepřít, že i přesto tyhle kompozice relativně slušně odsýpají a nijak nenarušují spád ani vcelku jasnou koncepci přímočaré nahrávky. To, že se mi nelíbí, je věc jiná.

První polovina „Suicide Society“ mi přijde lehce slabší, protože krom skvělé titulky v samém úvodu je další opravdu zajímavou písní „Snap“. Ta do celkového výrazu nahrávky hrubě nezapadá a její umírněná nálada a melancholická atmosféra ve slokách, které jednou na pozadí bublající baskytarové linky, se mi líbí, ovšem celou píseň zabil otřesně vtíravý refrén, jenž je ukázkou další z řady patetických momentů, na něž je Jeff občas dost velký machr.

Naopak pochvalu zaslouží za to, že tentokrát se vykvákl na baladu, z níž by se člověku chtělo tak akorát zvracet (úvod „Every Minute“ se dá přežít) a radši se soustředil na kytarové věci, jež tvoří kostru nahrávky. Mezi ty opravdu povedené řadím zejména trojici z druhé poloviny stopáže, do níž patří disharmonická „The One You Serve“, „Break, Enter“ a „Death Scent“. Druhá jmenovaná mi dokonce připomněla svou stavbou a feelingem staré dobré „Alice in Hell“. Ony všechny tyto písně jsou takovou sázkou na jistotu a právě tohle Annihilator v současné době sluší asi nejvíc, protože v této podobě Waterse považuji za nejsilnějšího. Překvapivě svěže vyznívá závěrečná melodická hitovka „Every Minute“, která se stejně jako „Snap“ příliš nehodí do kytarovějšího konceptu alba, ovšem tahle věc má v refrénu skvělý odpich a pomalejší sloky nejsou taky špatné. Kytarové linky v jejím průběhu jsou standard z dílny Annihilator, ale jsou prostě chvíle, kdy to člověku nijak nevadí a několikrát omletý motiv Watersovi spolkne i s navijákem.

Kdybych měl „Suicide Society“ postavit vedle „Feast“, tak musím říct, že předchůdce se mi líbil o dost víc. Na novince je příjemný a mému uchu lahodí ten nostalgický pocit plynoucí z Jeffova vokálního přednesu, ale se samotnými nápady je to horší, protože polovina alba je prachobyčejný průměr, jenž nijak nevybočí ze standardu, kterým nás Annihilator na svých albech zásobují vcelku pravidelně. Samozřejmě to není ideální model, protože abych si u desky o devíti položkách u čtyřech z nich říkal, že to je takové nemastné a neslané a do jejich poslechu se musel vlastně nutit, to je prostě špatně. V kontextu tvorby Annihilator z poslední dekády je „Suicide Society“ průměr, jenž celkem úspěšně zapadne.

Annihilator - Suicide Society


Druhý pohled (nK_!):

„Suicide Society“ je pro moderní pojetí Annihilatoru velmi zlomovou nahrávkou. Především kvůli absenci dlouholetého zpěváka Davea Paddena, po jehož odchodu nastoupil za mikrofon sám principál Jeff Waters. Časově jsme se tak vrátili o více než dvacet let zpátky do dob desek „King of the Kill“ a „Refresh the Demon“, které právě Waters nazpíval. Otázkou zůstává, zda jsme to tak chtěli.

Dave Padden se za své více než desetileté působení v řadách Annihilator vyprofiloval ve velmi kvalitního frontmana a jeho odchod ze zavedené pozice je přinejmenším podivný. Paddenovu hlasu nechyběl říz a slušná dávka energie. Waters není špatný zpěvák, ale na „Suicide Society“ jeho projev ze všeho nejvíce připomíná sluníčkovější verzi Jamese Hetfielda.

S PaddenemAnnihilator odešla i jakási „ostrost“ předchozích dvou nahrávek. Skoro to vypadá, jako by si Waters na stará kolena řekl, že když už má zpívat, tak to s tou kytarou nebude moc přehánět. „Suicide Society“ tak zvukově působí trochu rozporuplně a chybí mi na ní nějaké vysloveně kulervoucí pasáže. S tím přímo souvisí i fakt, že po 31leté kariéře i tomu největšímu kytarovému mágovi mohou dojít nápady, a pokud z novinky něco opravdu sálá, je to velká podobnost starší a osvědčené tvorbě.

Na „Suicide Society“ jsem se těšil, po několika posleších jsem ale poměrně zklamán. Sice je pořád fajn sledovat Waterse při jeho kytarové onanii, ale bez hlasové podpory Davea Paddena je výsledek nemastný, neslaný. U „Feast“, neřkuli starších desek, jsem se bavil podstatně více.


Entheos – Ototeman

Entheos - Ototeman
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 7.1.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Vagues de givre
02. Les titans
03. Ouréa
04. Rêve de grandeur
05. La mort solaire
06. Lecture solaire
07. Parasite asservi

Hrací doba: 51:32

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Uzavřený kruh na zastřeném zeleném pozadí, snad i kovová matka či co. Dokonalý minimalismus, ideální kombinace barev, musím smeknout. Důvod mého poslechu debutujících Entheos hledejme právě zde, na obalu „Ototeman“. Možné poslechové příčiny však nejsou vyčerpány, ačkoliv zrovna já se chytl na tajemný přebal. Tak například, Entheos hrají black metal, jsou z Kanady a mluví francouzsky. Signalizován je tak nejen pravděpodobný quebecký původ -– mimochodem mohu potvrdit –, ale taktéž možné pletky s místní prazvláštní blackovou scénou kolem Miserere luminis, Sombres forêts a Gris. I tady člověk není na omylu, jelikož jisté propojení skrze jednu osobu, k níž se ještě dostaneme, existuje. „Ototeman“ se tedy zdálo být rovněž ideálním předkrmem pro, pevně věřím, brzy příchozí novinky výše jmenovaných. Hlavně ti Gris, už aby tu byli. Ale raději zpět, čekat se může ještě dlouho. Doposud vyjmenované důvody pro náhodný poslech „Ototeman“ se doposud pohybovaly v poměrně tradičních mezích. Jedno lákadlo ale ještě schovávám. Entheos totiž nahrávali za velmi speciálních okolností — v jednom z kanadských pravoslavných kostelů.

Ano, to vše zní moc pěkně a lákavě. Odolává se těžko, ostatně sám jsem se o tom přesvědčil. Nicméně co naplat, muzika je stále nejpřednější, a když to nefunguje tady, vychvalovaný zbytek s tím nic nenadělá. Četli-li jste pozorně, neuniklo vám, že Entheos razí black metalovou cestu. Neokoukanou, neortodoxní, silně atmosférickou, zkrátka takovou, jakou byste v quebeckých končinách očekávali. Základ tvořící atmosférický black metal Kanaďané neustále proplétají s hlukovými i rockovějšími pasážemi a vše rámují kupou progrese. Je nenápadná, avšak přítomná, a to pořád. Obměny témat, sem tam překvapivý zvrat i mírně netradiční riffáž — to vše Entheos odděluje od žánrového tradicionalismu, a jestli „Ototeman“ něčím není, tak obyčejnou žánrovkou. O avantgardním pučení ale nemůže být řeč. I když k experimentu kapela nepochybně vzhlíží, samotná deska se drží spíš při zemi a občasné náznaky jako by jen prozrazovaly, že času na novátorství je dost. Entheos přece debutují, tak nezapomeňme.

Kvapem se dostáváme ke slibovanému odhalení oné osůbky, jež Entheos propojuje s quebeckou post-blackovou miniscénou. Tadá, za bouřlivých ovací a postupného sejímání krycího pláště představuji Annatara, který si odskočil od svých Sombres forêts a na „Ototeman“ ukázal nejen um producentský, ale rovněž hlasivkový a kytarový. Otisk Annatarova rukopisu je na celém albu citelně znát, a i když se mi to trochu zajídá, říct to musím: Jakmile desku proznívají pasáže à la Sombres forêts, posluchač se má hned líp. Ne, samotní Entheos ve svém konání nejsou úplně jaloví, spousta ucházejících nápadů tu je, ale povětšinou se jen marně hledá. Toužím po jiskře, větším náboji. A jakmile nenacházím, potřeba opětovně hledat v nedohlednu.

Je těžké odpovědět na to, v čem jsou Entheos vážně dobří. I přesto, že na papíře je vlastně skoro všechno v pořádku, že kapela vymýšlí výborné melodie, že nadprůměrně pracuje s variováním skladeb a celé to má hlavu a patu. Mluvit mohu i ve vší konkrétnosti, „Ouréa“ je skvělá věc s výbornou blackovou gradací, „La mort solaire“ jakbysmet. Ani závěrečná chaotičtější “Parasite asservi”, není vůbec špatná, ale jakmile přijde Annatar a v „Lecture solaire“ zapěje to své úžasně dekadentní „soleil“, je to úplně jiný svět, je to Sombres forêts. Je to identita Entheos v čudu. Zkrátka váhám, zda angažováni téhle moc zajímavé persóny v takřka polovině skladeb „Ototeman“ pomohlo. Spíš si něco říkám o medvědí službě.

Své momenty deska má, variabilní je taktéž dostatečně, jen skladatelská kvalita pokulhává. Hostující Annatar svými melodiemi i hlasem desku neposouvá, ale spíše ji bortí. Nápomocnou ruku pak odmítá podat i zvuk, který až na svůj kostelní původ nepřidává nic navíc. Jak jsem už zdůrazňoval předtím, Entheos prostřednictvím „Ototeman“ debutují a to je třeba zohlednit. Nicméně zklamán jsem. Možná jsem čekal přespříliš a bláhově vyhlížel držení vysoké kvalitativní laťky zmiňovaných kolegů. Ve finále je to však jen druhý sled a mírně vybočující průměr s ambicí. Cesta k žánrovým výšinám bude dlouhá.


Norilsk – The Idea of North

Norilsk - The Idea of North
Země: Kanada
Žánr: doom metal
Datum vydání: 10.3.2015
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Japetus
02. Planète heurt
03. Throa
04. La liberté aux ailes brisées
05. Nature morte
06. Potsdam Glo
07. La grande noirceur
08. The Idea of North

Hrací doba: 49:33

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Rozum by velel hledat doomové duo Norilsk někde na vzdáleném východě, uprostřed neprostupných vrstev sněhu ruské Sibiře. Jenže ačkoli to není úvaha úplně scestná a město Norilsk na Sibiři skutečně rok co rok promrzá, samotná kapela se usídlila v o poznání lidštějších podnebných podmínkách. Svetry, čepice a kabáty však nezahazujme, kanadský Quebec taky není místem z kategorie nejteplejších. Zpět ale k sibiřskému Norilsku. Právě jeho ulice o kanadských hudebnících leccos prozrazují. Nalezené fotky mluví za vše – těžká deprese. K fotografiím se pak oddaně připojují i fakta. Máme-li věřit věrným internetům a nejmenovaným encyklopediím, tak právě toto ruské město patří vzhledem ke špinavé těžbě k těm nejznečištěnějším na světě. No, a že se tu nacházel jeden ze sovětských gulagů a cizincova noha sem dodnes nesmí, to už je jen takový milý bonus. Kolem a kolem, i když si Kanaďané na fascinaci post-sovětským světem patent neudělají (vzpomeňme na Minsk, Russian Circles či Курск – a to se jen stále točíme kolem doomu, post-metalu a podobných záležitostí), název mluví jasnou řečí.

Přestože oběma hudebníkům táhne na 40 (minimálně v případě jednoho z nich je to i internetově dohledatelné), Norilsk – tedy to doposud nejpozoruhodnější – založili teprve před třemi lety. Dva roky po vzniku vychází ve skrytosti první EP a letos tu je i plnohodnotný debut, který již vydávají krajané z Hypnotic Dirge Records. V tu chvíli je třeba zbystřit, tady totiž vychází moc zajímavé avantgardně laděné metaly. Netra, Epitimia, Ekove Efrits, Verlies a tak.

Zatímco výše zmínění koketují různými způsoby s experimentem, Norilsk jsou v labelové rodině spíše za tradicionalisty. I oni ale mají svou tvář, a ačkoliv místy působí „The Idea of North“ velmi konzervativně, několik pasáží boduje svou netradičností. Základním stavebním kamenem desky je doom metal, a to bez jakýchkoliv pochybností. I když Kanaďané uhnou z hlavní cesty – a stává se to nejednou –, táhlé heavy riffy, pro doom natolik typické, zmizí jen párkrát. Naopak přístup ke skládání zůstává stálý. Norilsk nikam neuhánějí, což není jen otázkou pomalého tempa, ale také pomalého rozvíjení jednotlivých hudebních konstrukcí. Skladby zpravidla začínají jednoduchým kytarovým motivem, s nímž je v rámci písně rozvážně pracováno. Gradace je pomalá a trpělivost se hodí. Místy působí „The Idea of North“ až nepříjemně utahaně a člověk má chuť přeskakovat. Na druhou stranu, neděje se tak často a i ty méně záživné kousky jako „Planète heurt“ nebo „Potsdam Glo“ netrpí neposlouchatelností.

Zatímco začátek desky působí nepůsobí nikterak výjimečně, ke konci již Kanaďané významným způsobem koření. Dominuje-li začátku rozvážná fúze na pomezí doomu, sludge a doom/death metalu, v polovině hrací doby přebírá veslo důraz na atmosféričnost. Právě toto je moment, kdy se Norilsk daří vybruslit z obstojně poslouchatelného (lepšího) průměru a následně zamířit do nadprůměrných sfér. Předznamenání přichází již po úvodní čtvrthodince. „Throa“ působí oproti úvodní zatěžkanosti velmi svěže, a i když tady se Norilsk ještě vrátí k původnímu výrazivu, první krůček je na světě. Řádný krok za zajímavějším pojetím přichází až s pátou „Nature morte“ – úplná rezignace na doomový podklad i doposud neodmyslitelný murmur. Klidné kytarové linky, skvělý šepot a až mysteriózní perkuse ukazují nejen na nejlepší skladbu celé desky, ale především na fakt, že Norilsk jsou v této poloze o třídu lepší. Podobné výrazivo užívá i „La grande noirceur“, která se však staví spíše do role předzvěsti závěrečného titulního tracku. A není titulním nadarmo. Ačkoliv nepřekonává skvělou „Nature morte“, propojuje oba kapelou naznačené světy a devítiminutovou stopáž bez problému utáhne.

Je zvláštní mluvit v souvislosti s albem vyprodukovaným dvojicí středního věku o potenciálu či příslibu do budoucna. V tu dobu je většina kapel na vrcholu, ne-li za ním, vydává desku za deskou a užívá si chvíle větší či menší slávy. Naproti tomu Norilsk debutují. Debutují dobře, nadprůměrně a pakliže se vydají na cestu správným směrem, nemusíme se mít jen dobře, ale rovnou výborně.


Archagathus – Dehumanizer

Archagathus - Dehumanizer
Země: Kanada
Žánr: grindcore
Datum vydání: 29.9.2014
Label: EveryDayHate Records

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
EveryDayHate Records

Pokud si dobře pamatuju, tak když jste ve škole při písemce opisovali od spolužáka a byli jste u toho přistiženi, dostali jste pětku. Hudební scéna ovšem funguje jinak. Zde můžete opisovat zcela beztrestně a ještě se tím veřejně chlubit prostřednictvím vydávaných cédéček – a sere to jen málokoho. Jedněmi z ukázkových opisovačů jsou i zámořští kaňouři Archagathus.

A od koho že tahle parta z Winnipegu opisuje? Inu, hoši to vlastně nenápadně říkají už názvem svojí kapely. Archagathus byl syrakuský princ, který žil ve 4. století před naším letopočtem. A jeho otec se jmenoval – Agathocles. Ano, je to tak, Kanaďané se zakoukali právě do tvorby belgické grindcorové kultovky Agathocles, na což odkazují nejen názvem, ale i velice podobným logem (na první pohled jsem si fakt myslel, že to je notoricky známé logo Agathocles) a v neposlední řadě samozřejmě i muzikou. Tedy, popravdě řečeno, já nejsem nějaký vyslovený odborník na tvorbu Agathocles, protože tihle Belgičané toho vydali s prominutím jak sraček a protože já prostě nejsem jejich hardcore fanda, znám tu muziku spíš okrajově, ale člověk nemusí být zrovna expert, aby poznal, odkud Archagathus berou.

Vzhledem k tomu, že asi drtivá většina z vás má přinejmenším rámcovou představu o tom, co Agathocles hrají, asi vám je už docela jasné, jak budou znít i Archagathus. Jasně, tihle Amíci také drtí rychlejší, trošku punkem načichnutý grindcore. Texty jsem sice nečetl, ale už jen podle názvů songů to vypadá, že i tematicky se Archagathus inspirovali u svých známějších kolegů – to jen aby toho náhodou nebylo málo. Vše řečené platí o doposud poslední fošně Archagathus, která se jmenuje „Dehumanizer“ a která vyšla na podzim loňského roku. Nicméně bych se docela divil, kdyby na svých dalších nahrávkách Kanaďané zněli trochu jinak.

„Dehumanizer“ vlastně nabízí nijak zvlášť složitý výplach. Rovných 20 krátkých vypalovaček se vměstnalo na plochu pouhých 21 minut a 10 vteřin, tudíž je jasné, že to budou agresivní rubanice, které nic moc neřeší a jdou rovnou na věc. Při domácím poslechu to však bohužel není nic extra zábavného… je to dost jednoduchá smaženice, jeden song jako druhý a všechny v podstatě stejné. Je sice pravda, že jsem nikdy nijak zvlášť neuctíval ani výše omílané Agathocles, ale obecně proti tomuhle druhu muziky nic nemám a tu a tam si nějaký ten nesmlouvaný grindcore s chutí pustím. „Dehumanizer“ mě ovšem docela brutálně nebaví a už po pár válech mi to připadá o ničem. Těch 21 minut se sice vydržet dá, ale je to jen o fous, protože už takhle je to trochu nuda.

Jistě, je mi jasné, že na koncertech budou Archagathus zcela jistě vraždit a že v kotli se to bude mlátit hlava nehlava. Možná, že nějakého šílence do tohoto stylu grindcoru to bude rajcovat i při domácím poslechu. Ale mě osobně „Dehumanizer“ prostě minulo…


Old Graves – This Ruin Beneath Snowfall

Old Graves - This Ruin Beneath Snowfall
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.6.2015
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Kestrel
02. Dawn Treader
03. Hang My Remains from the Crescent Moon
04. This Ruin Beneath Snowfall

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Člověk by čekal, že dvousloví Old Graves nebude na své zhudebnění čekat příliš dlouho, avšak vězte, že opak je (alespoň dle doklikatelných informací) pravdou. Teprve v roce 2013 se krás starých hrobů ujal Kanaďan Colby Hink a začal s pečlivou údržbou jejich zvukového rozměru. Údržba je to věru potentní, Old Graves teď mají na kontě již tři záseky – split s krajany Paths a dvojici minialb. O novějším z nich, tedy letošním „This Ruin Beneath Snowfall“, zapředeme řeč v následujících řádcích.

Že je tenhle kanadský projekt oděn do kovově černé s přihlédnutím k nepříliš pozitivnímu jménu asi nepřekvapí. „Letáčkové“ informace však prozrazují, že tak jednoduché to nebude. Pohybovat se totiž máme na pomezí atmosférického black metalu, folku a doomu. A jelikož jsme v Kanadě, navíc do amerického Portlandu coby kamenem dohodil, na mysli okamžitě vyvstane jméno dnes již pomalu legendárních Agalloch. To samo o sobě nezní špatně. Agalloch za ta léta nestáli jen na jednom místě, a i proto je manévrovací prostor věrných následovníků velmi široký. Za jmenování stojí již v tomto ohledu dostatečně profláklí Gallowbraid stejně jako méně známé těleso Vindensång, jež to všechno agallochování zarámovalo ambientem. A i když poslední „Alpha“ nezní úplně dotaženě, na tomto poli nejde o zanedbatelného hráče. Stát se jím mohl i projekt Old Graves. Jak se to s ním vlastně ve skutečnosti má?

I přesto, že se Hink, tedy, jak již padlo, jediný člen Old Graves, snaží své hudbě vštípit alespoň prostřednictvím oné „black/atmospheric/folk/doom“ škatulky jistou zajímavost, samotná hudba mluví jinou řečí. Doom? Ne. Pomalejší by to bylo, ale doom si představuji přeci jen trochu jinak. Folk? Zřídka. Pár akustických pasáží a takový ten pohanský feeling, nic víc. Z výše uvedeného výčtu tak už zůstává jen ten atmosférický black. Je tedy „This Ruin Beneath Snowfall“ nakonec obyčejnou žánrovkou obdařenou již obligátním folkovým nádechem? Nezbývá než přikývnout. To samo o sobě ještě o kvalitách nahrávky nic moc neprozrazuje, jen je třeba přehodit výhybku a utnout vyhlížení druhých Agalloch hned v zárodku.

Prvně bych se zastavil u zvuku. Je to sice takový ten na koleni smolený underground, avšak uchu je poměrně příznivý a snad i sympatický. Objektivně sice nejde o žádnou hitparádu, ale to od takového podzemí ani nečekám. Charakteristickým znakem jsou nenápadné harsh vokály, které se v kytarově založených plochách utápí výrazně v pozadí. V případě „This Ruin Beneath Snowfall“ je to jedině dobře. Ne, vokálně na tom Colby Hink není špatně, jen se mi zdá, že pod válcem kytarové riffáže je jeho hlasu mnohem lépe než nad ní.

Ačkoliv s první poslechem vzaly myšlenky na skvost plný invence za své, z „This Ruin Beneath Snowfall“ se ještě mohla vyklubat příjemná nadprůměrná žánrovka. Další poslechy však vyvrátily i tuto možnost. Ne sice nějak radikálně, úplně zlá nahrávka to není, nicméně zatímco o příjemnosti by se ještě dalo jakžtakž hovořit, s tím nadprůměrem to bude horší. Hink se totiž skladatelsky neukázal v příliš dobrém světle. První dva songy přitom zní docela nadějně. Akusticky kytarové intro „Kestrel“ a první blacková metelice „Dawn Treader“ jsou solidní kousky, a byť postrádají jakoukoliv špetku originality, poslouchám je s chutí. Horší zjištění přichází až s druhým párem skladeb. Třetí „Hang My Remains from the Crescent Moon“ sice zpočátku dokáže „Dawn Treader“ s vypětím sil sekundovat a pasáž, které dominuje akustická kytara s virblem (mimochodem znějícím jako věrná kopie krabice od bot), patří dokonce k tomu nejlepšímu, co „This Ruin Beneath Snowfall“ nabízí. Ovšem jakmile se po tomto partu vrátí vše zpět do black metalových kolejí, s ípkem to jde už jen z kopce. Druhá polovina „Hang My Remains from the Crescent Moon“ je totiž regulérní nuda snažící se pomocí jediného tématu dosáhnout jediného – osmiminutové hranice hrací doby. A i když by se dalo čekat, že v závěrečné titulce se Old Graves vytáhnou, není tomu tak. Je mdlá, nevýrazná a šíleně roztažená. Nápady, zdá se, došly.

Old Graves - This Ruin Beneath Snowfall

I přesto, že „This Ruin Beneath Snowfall“ chodí po nespočetněkrát vyšlapaných cestách jistoty, mohlo se stát alespoň solidní žánrovkou. I tento boj se nakonec ukázal být neúspěšným. Navzdory některým ucházejícím se pasážím zoufale postrádám nápaditost a snahu překvapit. Na druhou stranu nejde o nijak urážející záležitost a mně osobně nedělalo problém těch 25 minut hudby otočit hned několikrát za sebou. To je ale tak vše. Nemohu totiž říct, že by mi něco přinesly nebo mne jakýmkoli způsobem obohatily. Možná, že Old Graves v budoucnu překvapí, nicméně změn musí přijít hned několik. Zaprvé musí zmizet samoúčelné natahování stopáže, zadruhé je pak třeba slevit ze současného vydávacího tempa. Jakmile přijde změna tady, jsem přesvědčen, že nadprůměrné sféry nemusí být Old Graves vzdálené. Vzdálené natolik jako po vyslechnutí „This Ruin Beneath Snowfall“.


Kataklysm – Of Ghost and Gods

Kataklysm - Of Ghost and Gods
Země: Kanada
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 31.7.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Breaching the Asylum
02. The Black Sheep
03. Thy Serpents Tongue
04. Soul Destroyer
05. Vindication
06. Marching Through Graveyards
07. Shattered
08. Hate Spirit
09. Carrying Crosses
10. The World Is a Dying Insect

Odkazy:
web / facebook / twitter

S železnou pravidelností vracející se kanadští death metalisté Kataklysm jsou ukázkou toho, jak se postupem času může kapela díky své neúnavnosti a snaze přinést každé dva roky novou placku stát jen slabým stínem svého předchozího já. Čtveřice kolem hlavního tahouna Maurizia Iacona se v minulé dekádě mohla těšit z nadšených recenzí svých alb a všeobecného uznání kritiky i fanoušků, protože tehdy se Kataklysm podařilo několikrát v řadě nahrát opravdu skvělé desky, kterým ani nyní s odstupem času nelze vytknout nic zásadního. Vrcholem je pro mě v tomto ohledu „Shadows & Dust“, po níž si pánové ještě nějakou dobu dokázali udržet své místo u koryta, nicméně s příchodem „Heaven’s Venom“ a částečně i „Prevail“ se začali Kataklysm utápět v šedi death metalové scény a jejich alba jsou čím dál méně zajímavá, čehož je ukázkou i letošní novinka „Of Ghosts and Gods“.

Ta totiž nijak nevybočuje z linie posledních alb, která jsou řemeslně skvěle odvedenou prací na mixování death metalu s kytarovými melodiemi, ovšem s těmi nápady je to rok od roku horší. Kataklysm se vždycky podaří napsat několik opravdu dobrých skladeb, které jsou však utápěny v záplavě mdlého materiálu, jenž zní až příliš jednotvárně a genericky. Zejména poslední dvě alba v tomto ohledu vynikala a od novinky jsem nečekal nic jiného už předem, ačkoli tentokrát se Kataklysm snažili fanoušky navnadit zajímavým promo nápadem.

Když Kataklysm oznámili, že novinku o deseti skladbách bude doprovázet deset různých videoklipů, tak jsem doufal v nějakou provázanost nebo dokonce snad i koncept, jenž by „Of Ghost and Gods“ posunul trošku stranou od svých předchůdců. Kdybych už předem věděl, že podstatná část těchto klipů se zaměří na kapelu, která prostě a jednoduše hraje zavřená někde v místnosti, případně, že se jedná o „lyric video“, v němž se občas objeví Maurizio, tak si odpustím tu snahu se na ně na všechny podívat, protože s klidným srdcem říkám, že to za to opravdu nestálo. Vyčnívaly jen výtvory k dvojici „Carrying Crosses“ a hlavně „Shattered“, v nichž se alespoň něco opravdu dělo a neskákalo se mezi záběry na kapelu a hada jako v „Thy Serpent’s Tongue“. Škoda, tohle mohlo dopadnout zajímavě, ale výsledek je jako hudba samotná nemastný a takový nijaký.

I když se Kataklysm spokojili s pouhou desítkou skladeb, jejichž hrací doba se pohybuje někde za hranicí čtyř minut, tak je „Of Ghost and Gods“ albem, jež po jednolitém poslechu strašně jednoduše splývá. A melodie, kterými jsou skladby protkané, toho zas tolik nezachrání. Maurizio je sice frontman jak se sluší a patří a jeho výrazu nejde upřít dostatek naléhavosti, ale ani ten s tím současným trendem v jejich hudbě nic nezmůže. Nic špatného nelze říct ani na výkony zbylých spoluhráčů, kdy zejména Jean-François Dagenais stříhá ty svoje riffy a sóla s obrovskou jistotou. Problém je však v tom, že písním chybí moment překvapení, případně nějaká opravdu zajímavá melodie či moment, díky nimž by měl člověk důvod si danou píseň uchovat v paměti.

Mě v tomto ohledu nezklamaly „Breaching the Asylum“, jež album se vší svou intenzitou nakopává, a „Soul Destroyer“, která je taky slušně našlapaná a kytarové vyhrávky, jež zahlazují hrany kytarového riffu, nejsou vůbec špatné. Totéž platí o vokální lince Maurzia, který v „Soul Destroyer“ vyčnívá nad úroveň svých kolegů. Přestože se Kataklysm neodvážili vystoupit prostřednictvím nich ze své polohy, jež je jim nepřirozenější, tak zejména druhá jmenovaná baví. Jen těsně zaostává „Marching Through Graveyards“, z níž cítím místy trochu chrastivé americké death metalové školy, ačkoli svým zaměřením je to stará dobrá riffovačky dle klasických postupů Kataklysm. Ne, že by tím výčet slušných skladeb končil, nicméně ty zbylé už nejsou takové pecky, aby stálo za to, se o nich šířit dál.

Z druhé strany slabších kusů se valí „The Black Sheep“, již zabíjí nezvykle melodický refrén, jenž ke zbytku skladby vůbec neladí. „Thy Serpent’s Tongue“ začíná slibně brutálně, ale netrvá dlouho a brzy se ztratí za podobnými věcmi jako „Vindication“ či „Carrying Crosses“, které taky fungují ve šlapavém rytmu, jenž dle potřeby zrychlí nebo naopak zpomalí tak, aby vytvářely dojem, že se na desce přeci jen něco děje a že Kataklysm neusnuli na vavřínech. Bohužel je realita trošku někde jinde, ovšem jedním dechem dodávám, že „Of Ghosts and Gods“ svého předchůdce o malý kousek předčilo, protože ačkoli jsem s chválou šetřil, tak o takový propadák s celkově jalovým materiálem se nejedná.

Přemýšlel jsem, co by mohlo Kataklysm pomoct a stejně jako třeba v případě Soulfly, jejichž novinku jsem recenzoval nedávno, mě napadá tvůrčí pauza, díky níž by Kataklysm mohli načerpat potřebné síly a získat si od své aktuální tvorby menší odstup, protože co do skladatelské stránky jsou na tom na „Of Ghost of Gods“ nevalně a strádají. Dlouhou kariéru těchto kanadských nestorů sice novinka nijak nepošramotí, protože kupovat se to bude pořád stejně, ale má stačit ke spokojenosti fakt, že už dopředu vím, že dostanu opět o něco horší kopii starších alb? A že už to hudebně není takový nářez jako „Shadows & Dust“, to Kataklysm asi nezajímá. Hlavně, že ta jejich bárka pluje stále dál bez existenčních potíží.


Musk Ox – Woodfall

Musk Ox - Woodfall
Země: Kanada
Žánr: neofolk / chamber music
Datum vydání: 17.6.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Part 1 – Earthrise
02. Part 2 – Windswept
03. Part 3 – Arcanum
04. Part 4 – Above the Clouds
05. Part 5 – Serenade the Constellations

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (Skvrn):

Neofolk letos nenaděluje. Ať koukám, jak koukám, v prachem poseté místnosti leží jen debutová nahrávka „Flykt“ od Forndom. Ovšem ani ta vymetené doupě nepřijala za své a čekajíc na nějakou společnost, teprve se u mě zabydluje. Je tedy nejlepší čas sáhnout vedle, do sousedních dvířek pokrývající neofolkovou scénu roku 2014. Jen malá škvírka poodhaluje zcela jiný příběh. V místnosti vládne čilý ruch a zdravé zápolení o žánrový trůn. Okamžitě se mi vybavují již proběhlá setkání. S „Freiheit“ od Dornenreich, „Palingenesis“ od Nebelung či „The Turn of the Tides“ od Empyrium, kteří si to sice namířili trochu jinam, nicméně tak nějak ze zvyku mají v neofolkové spižírně místo jisté. Přehlížet bychom neměli ani Rome. Tedy vysvětlujte to mně, tomu, jenž tuhle lucemburskou veličinu dlouhodobě zanedbává. A nápravu nesjednám ani dnes, lituji. Řada totiž přišla na kanadské Musk Ox, jejichž loňské „Woodfall“ v mnoha ohledech výše zmiňované desky hravě předčilo. Návrat o rok zpět tak rozhodně nebude skutkem z kategorie zbytečných.

Musk Ox za sebou mají velmi zajímavou minulost, která započala v kanadské Ottawě před deseti lety. Tehdy si jakýsi Nathanaël Larochette usmyslel, že i přes své metalové fandovství začne skládat neofolkovou hudbu ve stylu Empyrium, Tenhi či „Kveldssanger“ od Ulver. To jsou ostatně veřejná fakta dostupná na webu Kanaďanů. Vřele doporučuji, tak by se to mělo dělat. Ale zpět k hudbě, stále jsme jen na počátku cesty. Na ní byl Larochette ještě nějakou dobu osamocen a jako jediný člen je podepsán pod eponymní prvotinou Musk Ox z roku 2007. Od té chvíle nabírají události kolem uskupení na obrátkách. Rok nato je z jednočlenného projektu živě hrající tříčlenná kapela. A ač tato sestava na dlouhou dobu nevydrží a momentální tříčlenná soupiska zahrnuje krom Larochettovy osoby úplně jiné hudebníky, od roku 2011 je situace stabilní. Za zmínku stojí i Larochettova hostování na nahrávkách Woods of Ypres a Agalloch, kde obstaral několik partů akustických kytar. I to je jeden z důvodů, proč „Woodfall“ prostě nemůže být špatné.

Dobrý neofolk u mě vždy zabodoval okamžitým navozením atmosféry, jistého tajemna. Nicméně je to právě technická složka, která mě v případě ryze instrumentálního „Woodfall“ upoutala jako první. Vzhledem k žánrovému zařazení netradiční, avšak nikoli neakceptovatelné. Musk Ox totiž dávají rázně najevo, že excelentní hráčství nedává atmosféře automatické sbohem. Autoři dostali tyto dva aspekty do pozoruhodné rovnováhy a po menší poslechové dotaci se instrumentální preciznost stává pouhým prostředkem pro atmosféru, kterou kapela úspěšně navozuje. I samotné nástrojové obsazení není pro neofolk z řady typických, spíš se blíží klasické komorní hudbě. V akci jsou pouze strunné nástroje – základem budiž Larochettova kytara, na níž je navázán violoncellový spodek a housle, dominující především v gradujících pasážích. Hraje se bez kláves a snad i elektřiny vůbec. Vše je zde vedeno v úzkém dialogu člověk–příroda, případně v jejich absolutním splynutí. Musk Ox jsou tak ve své podstatě neofolkovější než většina neofolkových elit.

Kouzlo „Woodfall“ však ani zdaleka nespočívá jen v užitých fyzických prostředcích a umění hrát. Musk Ox umí hlavně výborně skládat. Posun k samotnému ději desky tak nebude vůbec od věci. Na více než hodinové desce se nachází pět skladeb a i slabý počtář zjistí, že „Woodfall“ zřejmě nebude o krátkých tříminutových nášupech. Ono to ale s nějakým striktním dělením není tak žhavé. Vzhledem k propracovanosti kompozic a jejich neskutečného proplétání lze mluvit spíš o jediné ploše, která se sice dočkává několika obměn, ale jinak plyne velmi dynamicky bez jakéhokoliv zastavení. Dynamičnost je vůbec slovo, které desku výstižně charakterizuje.

„Woodfall“ je plynulé a čisté jako horská říčka. Říčka, nikoli potok, potoční dravost lze zaslechnout jen v náznacích. Do proudu postavený kámen – hudební zvrat – plynulý tok zásadně nenaruší, jen ho elegantně zvlní a on si putuje svou cestou dál. Jednotlivé gradace tak slouží jen jako odrazová plocha k dalším souzvukům. Přes překážku prochází proud neustále dál a když už se začne člověk na vrcholu kochat rozhledem do krajiny, zjišťuje, že ho síla vody odnesla zas o kousek dál.

Musk Ox - Woodfall

Věřím, že leckomu nebude progresivní přístup ke kompozici po chuti a i já přiznávám, že první poslechy jsem v albu solidně plaval. Kdo k neofolku zatvrzele přistupuje jako k oddychové muzice, zklamání neujde. „Woodfall“ je nejen komplikované, ale rovněž nezvykle intenzivní a Larochette se tu plně doznává k vazbám na metalovou scénu. S ní ale mimo energicky gradovaných pasáží nemá mnoho společného. „Woodfall“ totiž není průvodce temnými lesy, ani sopečnou explozí. Je nevinným vyznáním lásky přírodě a neúnavným dodavatelem pozitivní energie. Zprvu vás může zarazit přílišná komplikovanost, avšak dáte-li „Woodfall“ skutečně volnou ruku, dokáže čarovat jako máloco.


Druhý pohled (H.):

Když jsem si „Woodfall“ pustil poprvé, připadalo mi to jako poměrně nenápadná záležitost… sice to bylo příjemné, ale jen taková jemná náladová poslechovka. Velmi brzy se však ukázalo, že takhle jednoduchá druhá deska Musk Ox nebude. Ve „Woodfall“ je toho totiž ukryto mnohonásobně víc, byť právě náladovost a schopnost tvořit atmosféru stále zůstává jednou z hlavních předností nahrávky.

Zpočátku je „Woodfall“ zdánlivě jednotvárné, ale po zevrubnějším poslechu už si nejsem jistý, jestli bych si to album dovolil takhle označit. Nahrávka je sice po celou dobu vystavěna na pouhých třech nástrojích a vlastní hudební náplň se mění jen pozvolna, ale přesto je rozmluva akustické kytary, houslí a cella velmi působivá, dokáže vyprávět a v neposlední řadě promlouvat směrem k posluchači. Navíc Musk Ox tento svůj atmosférický monolog vedou natolik poutavě, že mi trvalo hned několik poslechů, než jsem si uvědomil, že se na „Woodfall“ vlastně nenachází žádný vokál. Samotná muzika je však natolik skvělá, že nějaký zpěv vůbec nepostrádám, a vlastně si naopak myslím, že slova by křehkou auru „Woodfall“ spíše nabourala.

Musk Ox

O tom, že deska není zas tak jednotvárná, svědčí i fakt, že se v jejím průběhu objevuje množství úžasných momentů, které si člověk zapamatuje i navzdory faktu, že „Woodfall“ nemůže mít dále k nějaké „hitovosti“. Obzvláště některé melodie houslí jsou skutečně nádherné. Ostatně, jsou to právě ob smyčcové nástroje, díky nimž je „Woodfall“ tak skvělým albem, protože akustická kytara v mých uších až na několik výjimečných chvilek hraje spíš roli pouhého doprovodu. Ale to je nakonec jen detail, neboť stěžejní je to, že počin funguje takřka bez výhrad tak, jak je. Rozhodně velké doporučení k poslechu…


Old Witch – Come Mourning Come

Old Witch – Come Mourning Come
Země: Kanada
Žánr: drone / doom metal / ambient
Datum vydání: 15.12.2014
Label: Sun & Moon Records
Původní vydání: 8.5.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Funeral Rain
02. This Land Has Been Cursed
03. God ov Wolves
04. Leaves Fall in Autumn
05. The Frost and the Tyrant
06. Olde Spyrits Haunt the Thickets

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Neexistuje mnoho kapel, kolem nichž by panoval tak třeskutý nedostatek informací – přinejmenším já jich mnoho neznám. Že hráči nejrůznějších celků vystupují pod přezdívkami, je vcelku běžné, ale aby se mi nepodařilo zjistit, kdo v kapele vlastně hraje, to se mi ještě nestalo. Zatímco vydavatelství o kapele mluví jako o duu z kanadského Ontaria, internet vesele tvrdí, že jde o jednoho člena odkudsi z USA. Ať už je ale pravda jakákoliv, nedostatek informací a jakýsi opar nejistoty, který se kolem kapely vznáší, celkem úspěšně přispívá její okultní sebeprezentaci a ostatně i hudbě, která se nese právě v duchu dávných rituálů a mystična.

Nebo se o to alespoň snaží. Old Witch na svém plnohodnotném debutu „Come Mourning Come“ drhnou směsici, která se pohybuje někde mezi drone-doom metalem a ambientem. Obé je podtrženo zvukem kytar a syntetizátorů, který jako by načichl devadesátkovým black metalem a celé dílo dokonává skřehotavý vokál. Z takových ingrediencí dokáží Old Witch na 36 minutách vyčarovat hudbu nasáklou doslova hmatatelnou, mazlavou zlobou, která k posluchači lne odkudsi z hlubin minulosti. V zásadě minimalistické kompozice jsou postaveny především na repetetivních riffech a ambientních pasáží podtržených právě syntetizátory, nicméně jsou to právě nástroje, jejichž struny by mohly konkurovat kdejaké prádelní šňůře, které táhnou desku kupředu.

Atmosféra i kompozice bahnitých, nekompromisních kytarových riffů postupně eskaluje a od v zásadě přímočarých kusů se postupně propracovává ke složitějším skladbám, jejichž stavba postupně opouští poněkud triviální schéma „intro – dronové drhnutí prokládané nelidským řevem – synťákový či hlukový závěr“. Určitá dávka primordiality a pudové primitivnosti se však prolíná celou deskou a váže ji dohromady coby jednotící prvek, čímž dosahuje konzistentní nálady táhnoucí posluchače během poslechu čím dál více ke dnu dronových močálů, v čemž vynikají zejména poslední dvě skladby „The Frost and the Tyrant“ a „Olde Spyrits Haunt the Thickets“, neb syntetizátory s ubývající hrací dobou ztrácejí na síle a přenechávají prostor čirému bahnu. Zejména linka proplétající se písní „The Front and the Tyrant“ za to vážně stojí.

V tomto ohledu je „Come Mourning Come“ velmi solidní deska, nicméně pokud bych se měl pídit po nějakém okultnu, kterým se Old Witch prezentují, velmi pravděpodobně bych odešel s prázdnou. Nenašel jsem nic, co bych z mého pohledu jako okultní mohl označit – hutný a silně atmosférický drone řízlý black metalem ano, nicméně k okultnu má sám o sobě daleko. Dvě výše jmenované skladby se k něčemu takovému možná blíží, nicméně to zdaleka není dost na to, abych obsah desky mohl nazvat mystickým či rituálním. Samozřejmě jsem si vědom jisté individuality a unikátního přístupu, nicméně v porovnání s jinými dronovými projekty podobého ražení Old Witch jednoduše ztrácí.

Debut, jakkoliv se snaží na první pohled tvářit jasně a nekompromisně, je rozťat vedví. Na jedné straně stojí šest skladeb, jejichž hudba za investici opravdu stojí, neboť má i na opakovaný poslech co nabídnout, a byť je tu a tam slyšet, že by si Old Witch mohli dát se skladbami víc záležet, není to nic, co by jim nešlo odpustit. Na druhé straně údajně okultní atmosféra, která, ať „Come Mourning Come“ poslouchám sebevíc, stále nepřichází. Čímž neříkám, že by díky tomu stála deska samotná za pendrek, to vůbec ne – právě naopak. Navzdory očekávání a prvotní nedůvěře se z debutu vyklubala velmi příjemná záležitost, jen mám takový dojem, že pokud někdo něco říká, to něco by se v jeho nahrávce mělo určitým způsobem projevit, k čemuž nedošlo. Určité zklamání je proto na místě, neb jsem očekával, že to Old Witch vezmou namísto čirého bahna spíše za rituálnější, hypnotičtější konec žánru. Nicméně i přesto stojí za to „Come Mourning Come“ věnovat pár poslechů, neboť po stránce hudební jde rozhodně o vyspělou a ucelenou záležitost.