Země: Kanada Žánr: thrash metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: UDR Music Tracklist: 01. Suicide Society 02. My Revenge 03. Snap 04. Creepin’ Again 05. Narcotic Avenue 06. The One You Serve 07. Break, Enter 08. Death Scent 09. Every Minute Hrací doba: 45:08 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Když v letošním roce vyšla z tábora kanadských thrasherů novinka, že součástí kapely již není pěvec Dave Padden a že hlavní mozek Jeff Waters jen tak mimochodem připravuje vydání nového alba, které už je vlastně hotové, tak jsem si říkal, že pánové asi rádi překvapují. No dobře, to nové album by ještě takový šok nebylo, protože Jeff si napříč svou dlouholetou kariérou udržuje jisté pracovní tempo a dva roky od poslední placky „Feast“ se dalo ve větru něco tušit, protože by to nebyl on, aby nás neobšťastnil další várkou klasických kytarových riffů nesoucí jeho nezaměnitelný rukopis.

Ovšem s tím odchodem Davea Paddena už to tolik očekávané nebylo, protože tenhle chlápek, jenž se v táboře Annihilator usadil na dlouhých 11 let a díky účinkování hned na pěti řadovkách kanadských nestorů se stal nejdéle působícím členem mimo Jeffa Waterse, do jejich řad zapadl a některá alba z dob jeho působení mám vážně rád. Waters platí za vcelku ostrého diktátora, jenž si v Annihilator dělá rád vše po svém, takže najít náhradu, jíž by se na delší dobu zapláclo volné místo, by nebylo jen tak a zřejmě proto se rozhodl, že opráší své hlasivky a po vzoru alb „King of the Kill“, „Refresh the Demon“ a „Remains“ z poloviny let devadesátých převzal vokální otěže a dával tak svým fanouškům naději v návrat ke starším thrashovým pořádkům, protože minimálně prvně jmenovaný počin je jednoduše skvělý.

„Suicide Society“ však nijak neignoruje vývoj let nedávných, takže spíš než ke „King of the Kill“ má blíž k „Feast“ a vlastně všem Paddenovským albům, které si i přes jistou odlišnost držely svůj sound a základní stavební kameny tvorby Annihilator, jež jsou ke slyšení i na novince. Stejně jako minule nabouchal „Suicide Society“ Mike Harshaw, takže tady všechno při starém. Změna nastala logicky na pozici druhého kytaristy, již obsadil jistý Aaron Homma, ačkoli ve studiu nahrával všechny stopy Jeff sám a novice k ničemu nepustil. Totéž platí pro basáka Cama Dixona, pro nějž se jedná o návrat do sestavy Annihilator po 20 letech, protože něco málo si odehrál již v období alba „King of the Kill“, ovšem na svou studiovou premiéru stále čeká.

No, a k Jeffu Watersovi se asi netřeba vyjadřovat, ale přesto to udělám. Co se kytary týče, tak má stále talent od boha, protože sólové party jsou jako vždy super. O tom, že samotné riffy dosti strádají na originalitě a táhnou novinku ke dnu, si něco povíme až později. Byl jsem však příjemně překvapen sílou jeho hlasu, který nedává znát, že se jedná o návrat po téměř dvaceti letech, a při několika skladbách na mě dýchla nostalgie, již jeho vokál přivál. Stačí si pustit úvodní titulku, která byla představena jako první singl, a pamětníci starších alb jistě pochopí.

K hudební náplni „Suicide Society“ se dá říct tolik, že jsou to Annihilator se vším, co k tomu patří. Spousta rychlých riffů, přímočaré rytmiky a taky melodie. Hodně melodií. Jeff stejně jako na minulém „Feast“ zaoblil hrany, nehraje tak neústupně a thrashově zatvrzeně jako na starších plackách a i díky množství vokálních melodií a vtíravě melodických refrénů tak platí novinka za obdobně barvitou desku, jako byl její předchůdce. Bohužel se ukazuje, že studnice nápadů jménem Jeff Waters už je dosti vyschlá, protože z nového materiálu je znatelná recyklace starších nápadů, kdy mi řada skladeb, respektive jednotlivých motivů, připomíná v lepším případě starší tvorbu samotných Annihilator („Creepin’ Again“ či „Narcotic Avenue”), v horším pak těžkou vykrádačku Metallicy a jejich „Damage Inc.“, což je případ „My Revenge“, po jejímž poslechu se bojím, že Lars už s partou právníků začíná spřádat plány, jak Jeffa za tuhle kopírku oškubat. Na druhou stranu nelze Watersovi odepřít, že i přesto tyhle kompozice relativně slušně odsýpají a nijak nenarušují spád ani vcelku jasnou koncepci přímočaré nahrávky. To, že se mi nelíbí, je věc jiná.

První polovina „Suicide Society“ mi přijde lehce slabší, protože krom skvělé titulky v samém úvodu je další opravdu zajímavou písní „Snap“. Ta do celkového výrazu nahrávky hrubě nezapadá a její umírněná nálada a melancholická atmosféra ve slokách, které jednou na pozadí bublající baskytarové linky, se mi líbí, ovšem celou píseň zabil otřesně vtíravý refrén, jenž je ukázkou další z řady patetických momentů, na něž je Jeff občas dost velký machr.

Naopak pochvalu zaslouží za to, že tentokrát se vykvákl na baladu, z níž by se člověku chtělo tak akorát zvracet (úvod „Every Minute“ se dá přežít) a radši se soustředil na kytarové věci, jež tvoří kostru nahrávky. Mezi ty opravdu povedené řadím zejména trojici z druhé poloviny stopáže, do níž patří disharmonická „The One You Serve“, „Break, Enter“ a „Death Scent“. Druhá jmenovaná mi dokonce připomněla svou stavbou a feelingem staré dobré „Alice in Hell“. Ony všechny tyto písně jsou takovou sázkou na jistotu a právě tohle Annihilator v současné době sluší asi nejvíc, protože v této podobě Waterse považuji za nejsilnějšího. Překvapivě svěže vyznívá závěrečná melodická hitovka „Every Minute“, která se stejně jako „Snap“ příliš nehodí do kytarovějšího konceptu alba, ovšem tahle věc má v refrénu skvělý odpich a pomalejší sloky nejsou taky špatné. Kytarové linky v jejím průběhu jsou standard z dílny Annihilator, ale jsou prostě chvíle, kdy to člověku nijak nevadí a několikrát omletý motiv Watersovi spolkne i s navijákem.

Kdybych měl „Suicide Society“ postavit vedle „Feast“, tak musím říct, že předchůdce se mi líbil o dost víc. Na novince je příjemný a mému uchu lahodí ten nostalgický pocit plynoucí z Jeffova vokálního přednesu, ale se samotnými nápady je to horší, protože polovina alba je prachobyčejný průměr, jenž nijak nevybočí ze standardu, kterým nás Annihilator na svých albech zásobují vcelku pravidelně. Samozřejmě to není ideální model, protože abych si u desky o devíti položkách u čtyřech z nich říkal, že to je takové nemastné a neslané a do jejich poslechu se musel vlastně nutit, to je prostě špatně. V kontextu tvorby Annihilator z poslední dekády je „Suicide Society“ průměr, jenž celkem úspěšně zapadne.

Druhý pohled (nK_!):

„Suicide Society“ je pro moderní pojetí Annihilatoru velmi zlomovou nahrávkou. Především kvůli absenci dlouholetého zpěváka Davea Paddena, po jehož odchodu nastoupil za mikrofon sám principál Jeff Waters. Časově jsme se tak vrátili o více než dvacet let zpátky do dob desek „King of the Kill“ a „Refresh the Demon“, které právě Waters nazpíval. Otázkou zůstává, zda jsme to tak chtěli.

Dave Padden se za své více než desetileté působení v řadách Annihilator vyprofiloval ve velmi kvalitního frontmana a jeho odchod ze zavedené pozice je přinejmenším podivný. Paddenovu hlasu nechyběl říz a slušná dávka energie. Waters není špatný zpěvák, ale na „Suicide Society“ jeho projev ze všeho nejvíce připomíná sluníčkovější verzi Jamese Hetfielda.

S Paddenem z Annihilator odešla i jakási „ostrost“ předchozích dvou nahrávek. Skoro to vypadá, jako by si Waters na stará kolena řekl, že když už má zpívat, tak to s tou kytarou nebude moc přehánět. „Suicide Society“ tak zvukově působí trochu rozporuplně a chybí mi na ní nějaké vysloveně kulervoucí pasáže. S tím přímo souvisí i fakt, že po 31leté kariéře i tomu největšímu kytarovému mágovi mohou dojít nápady, a pokud z novinky něco opravdu sálá, je to velká podobnost starší a osvědčené tvorbě.

Na „Suicide Society“ jsem se těšil, po několika posleších jsem ale poměrně zklamán. Sice je pořád fajn sledovat Waterse při jeho kytarové onanii, ale bez hlasové podpory Davea Paddena je výsledek nemastný, neslaný. U „Feast“, neřkuli starších desek, jsem se bavil podstatně více.