Archiv štítku: CAN

Kanada

Annihilator – Feast

Annihilator - Feast
Země: Kanada
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 23.8.2013
Label: UDR Music

Tracklist:
01. Deadlock
02. No Way Out
03. Smear Campaign
04. No Surrender
05. Wrapped
06. Perfect Angel Eyes
07. Demon Code
08. Fight the World
09. One Falls, Two Rise

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7/10
Stick – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Při bližším pohledu na poslední alba Annihilator by se mohlo zdát, že Jeff Waters pořádně neví kudy kam a pro jistotu tak střídavě servíruje přímočaré desky jedoucí na jedné vlně s lehce rozmanitějšími kousky, na nichž nechá do výsledné podoby vpustit i jiné vlivy než ten jeho klasický strojový speed / thrash metal. Chápu, že někomu je to proti srsti, protože to opravdu vypadá, že se snaží zavděčit pokaždé někomu jinému, nicméně dokud si udržuje vysoký standard, tak je mi celkem jedno, jestli si na dalším albu nachystá hoblovačku nebo metalovou encyklopedii, skrz niž posluchače vezme na vyhlídkovou jízdu, jako tomu bylo třeba na “All for You”. Pokud bychom se tedy řídili tímto pravidlem, tak by “Feast” mělo patřit do druhé kategorie, protože minulé “Annihilator” bylo celkem jednoduché, žádnými experimenty a hosty nerušené album, na němž se povedlo poskládat dohromady relativně vyrovnanou kolekci metalových vypalovaček.

Jak už je u Annihilator v posledních letech zvykem, zůstala od minula pohromadě pouze ústřední dvojice Jeff Waters a Dave Padden, ve kterém Jeff konečně našel parťáka, na nějž se evidentně může spolehnout. Bohužel se mu totéž nedaří s pozicí baskytaristy a bubeníka, takže basu si ve studiu opět nadrtil sám a o bicí se tentokrát postaral jistý Mike Harshaw, který ve srovnání se svými předchůdci nijak nevyniká. O Watersově kytarové virtuozitě není třeba polemizovat, již dávno se dokázal vypracovat v jednoho z nejosobitějších kytaristů na scéně, který oproti opravdu známým jménům strádá tím, že Annihilator nemají takový věhlas jako jiné žánrově příbuzné party. Jeho kytarové riffy i sóla jsou však ozdobou každého alba, což se dalo čekat, a o tom, že je šéf, nenechává nikoho na pochybách a novinka tak opět vznikla v jeho domácím studiu, sám si ji mixoval i produkoval. To Dave Padden pro mě roste album od alba. Je fakt, že svůj pěvecký vrchol předvedl hned na “All for You”, ale od té doby se soustředí na dvě, tři polohy, které jsou pro něj nejpohodlnější, a nesnaží se v každé písni ukázat všechny své možnosti, jako tomu bylo právě na jeho zmíněné prvotině v řadách kapely. Rozhodně působí jeho zpěv mnohem jistěji.

Ale k samotnému “Feast”. To je sice oproti svému předchůdci rozmanitější, nicméně metalové pasáže jsou ostřejší, takže se ten rozdíl mezi jednotlivými atmosférami zdá propastnější než třeba na “Metal”, kde se o variabilitu postaralo několik hostů, a přestože se nejednalo o kdovíjak různorodý materiál, dojel Waters na jeho nesoudržnost a hlavně nevyrovnanost. To naštěstí není případ “Feast”, z nějž byl jako první zveřejněn singl “Deadlock”, což je s rychlá a klasická pecka, jejíž poslech mě navnadil na celé album. Ústřední riff možná trošku obšlehl Metallicu a “Metal Militia”, ale rychlost, s jakou tahle skladba zběsile uhání do finiše, je přesně podle mého gusta. Nicméně, jak jsem “Deadlock” vyčítal poměrně nezáživnou vokální linku, tak mi toto vynahradila následující “No Way Out”, v níž se Padden vedle klasického řvaného vokálu pustí v prostřední části písně i do melodických sfér, což mu velmi sluší a skladbě samotné jakbysmet. “Smear Campaign” začne v hard rockovém tempu, jenže jí to nevydrží dlouho a po chvíli zavelí Waters k útoku a Mike Harshaw má co dělat, aby stačil. Jedna z nejrychlejších písní novinky určitě patří k jedněm z těch nejpovedenějších. Pokud byste chtěli vědět, jak by Annihilator zněli, kdyby se rozhodli udělat předělávku Red Hot Chili Peppers, tak máte šanci v úvodu “No Surrender”, protože funky basa je něco, co jsme od této party ještě neměli možnost slyšet ani na těch rozmanitějších albech. Když se po chvíli přidá melodický Padden, tak je mi až líto, že se skladba zvrhne do metalových vod tak brzy a zařízne skvělý rozjezd. “Wrapped” je klasická Watersova hitovka, která bude díky punkové náladě v refrénu rozhodně vyčnívat. Představí se zde Danko Jones jakožto pěvecký host, jenž už s kapelou spolupracoval na písni “Couple Suicide” z desky “Metal”, a tam mi jeho příspěvek přišel daleko zajímavější, ale rozhodně se nejedná o nic, za co by se Annihilator nebo sám Danko měli stydět.

Nejslabší kus přichází s “Perfect Angel Eyes”, tedy baladou, které jsou z Watersova pera čím dál nesnesitelnější. Melodie plné nechutného patosu, texty průhledné až běda (sorry, ale “You’re beautiful inside and outside too, A new beginning for me and you” už nikdy více), až se divím, že má Jeff potřebu je na své desky cpát, protože to vždycky zavání těžkým průserem. Brrr, radši se rychle oklepat a připravit se na “Demon Code”, což je jedna z nejlepších skladeb s variabilní kytarovou linkou. Rychlejší část písně doslova zabíjí a vůbec nemám pocit, že poslouchám kapelu, která příští rok slaví 30 let na scéně. Při začátku “Fight the World” jsem se začal obávat další patetické balady, ale Annihilator mě velmi rychle vyvedli z omylu, protože část této skladby bych klidně přiřadil k těm nejzběsilejším momentům, jaké kdy kapela nahrála, a protože s kvalitou to taky není vůbec zlé, tak můžeme mluvit o dalším povedeném momentu “Feast”. Pokud se nemýlím, tak závěrečná “One Falls, Two Rise” je nejdelší skladbou v historii Annihilator, což je na ní asi to nejzajímavější. Poměrně nezáživný mix baladického začátku a úderné pasáže ve středu písně není nic, co by mě zaujalo, takže jako závěr bych si dokázal představit něco jiného, pokud by se trvalo na trošce atmosferična, tak taková “Clare” ze “Schizo Deluxe” je perfektní prototyp toho, jak by to mělo znít.

Milovníci bonusů by neměli zaváhat nad limitovanou edicí, na níž naleznete druhý kotouček nazvaný “Re-Kill”, což sice v jádru není nic jiné než výběr největších hitů, ale jeho přidanou hodnotou budiž fakt, že kapela v aktuální sestavě přehrála své nejzásadnější fláky. Proti tomuhle nic nemám, nějaké klasické řeči o ničení původní atmosféry skladeb sice mají něco do sebe, ale zase chápu, že pro spoustu nových fanoušků je tohle ten nejjednodušší způsob, jak se dostat ke skutečným klenotům kapely, takže proč ne. Když si vezmu, že já se díky podobnému kroku dostal k debutu Exodus, “Bonded by Blood”, kterému jsem nemohl dlouho přijít na chuť a jemuž jsem propadl až po poslechnutí aktuální sestavou nahrané verze “Let There Be Blood”, tak nemůžu říct křivého slova. Navíc “Alison Hell” a “King of the Kill” budou pecky, i kdyby je Jeff přehrál akusticky, a moderní zvuk jim sedí.

Celkově vzato nemám důvod se k “Feast” obracet zády, když v míře vrchovaté přináší přesně to, co od kapely v současné formě očekávám. Pominu-li dvě písně, které jsou mi vyloženě proti srsti, což pramení z mé nenávisti k Watersovým baladám, tak bych se nebál album přirovnat k mé oblíbené dvojici “All for You” a “Schizo Deluxe”, pokud budeme mluvit pouze o novodobé historii. Právě jako kompromis mezi rozmanitostí prvního a agresivitou druhého by se “Feast” dala nejjednodušeji charakterizovat. Barvité, přesto úderné a kompaktní album, kterým si Annihilator své fandy neznepřátelí a po němž se s chutí budu těšit na jubilejní patnáctou desku. Jen tak dál.


Další názory

Pro mě jsou Annihilator už dávno kapelou, kterou sleduji jen tak minimálně z povzdálí, spíš jen abych si udržoval rozhled, rozhodně ne každé jejich album poslouchám. Pokud mě nešálí má děravá pamět, předchozí “Annihilator” jsem vynechal a jako poslední jsem slyšel “Metal” z roku 2007, které mě upřímně řečeno fakt krutě nebavilo. Novinka “Feast” je na tom naštěstí o dost lépe. Album od začátku příjemně šlape, poslech mě docela bavil, s naprostou pohodou jsem si klepal nohou do rytmu. Všechny prvních pět songů se mi líbilo, hlavně “No Way Out” je dobrá, příjemně mě překvapila “No Surrender”, všechno v pohodě. Jenže pak mi hodně zmrznul úsměv s “Perfect Angel Eyes”, což je při vší úctě absolutní dno a totální odpad. Vážně nechápu, proč Jeff Waters musí na desku dávat takovouhle sračku, která je pro mě osobně vysloveně neposlouchatelná… pseudo balada, slzy, kýč, patos a absolutní hnůj. Při poslechu zásadně přeskakuji. Zbytek “Feast” už naštěstí jede opět v té z mého pohledu přívětivější rovině, ačkoliv podobě jako kolega jsem se na začátku “Fight the World” lekl, že se chystá další uchcávačka, ale naštěstí se song po chvíli rozjede. Celkově jsem s “Feast” docela spokojený, ale tu baladu bych opravdu bez milosti vyhodil. “Perfect Angel Eyes” za 1/10, zbytek 7/10.
H.

Annihilator patří k mým oblíbencům, Jeff Waters má signifikantní styl hry na kytaru, stejně jako způsob tvorby. V celé diskografii kapely se najdou alba, která patří k tomu nejlepšímu, stejně tak i taková, která nadšení příliš nevzbuzují, ale i taková, která se mi vyloženě hnusí, těch ale naštěstí není tolik. Pokud kapelu něco zvedlo zpátky na vrchol, byl to příchod fenomenálního zpěváka Davea Paddena, který svůj široký vokální rejstřík (stejně jako hodně solidní kytarovou hru) předvádí v řadách kapely od roku 2004 a geniální desky “All for You”. Mezitím přišlo jediné klopýtnutí (aspoň pro mě) v podobě desky “Metal”. Novinka “Feast” uspokojuje choutky vsech klasickych fanousku Annihilator, i když sem tam se objeví něco, co u kapely ještě slyšet pořádně nebylo. Některé funky vsuvky mě však spíše nechávají chladným. Dalo by se říct, ze hudebně jde o velmi uvolněnou desku, že ta agrese není tak nátlaková, jak by mohla být, ale dodává to albu specifické charisma. Za mě opravdu solidní album, ale v něčem mi tak úplně nesedí a někdy působí příliš rutinně.
Stick


Gorguts – Colored Sands

Gorguts - Colored Sands
Země: Kanada
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 30.8.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Le toit du monde
02. An Ocean of Wisdom
03. Forgotten Arrows
04. Colored Sands
05. The Battle of Chamdo
06. Enemies of Compassion
07. Ember’s Voice
08. Absconders
09. Reduced to Silence

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kanadští Gorguts jsou uznávanou originálně znějící death metalovou veličinou už od svého debutového počinu romanticky nazvaného “Considered Dead”. Od té doby se toho v životě bandy událo docela dost a po dvanáctileté pauze konečně došlo i na očekávaný počin s názvem “Colored Sands”, avšak jediným členem původních Gorguts, který se na tomto albu podílel, je kytarista a zpěvák Luc Lemay, jenž se po reunionu v roce 2008 obklopil novou sestavou. Co tedy nová podoba technických Kanaďanů přináší?

Tajuplně působící obal, který je prakticky černobílý, avšak působí silně charismaticky, otvírá brány temně znějícího toku temné řeky, která si své proudy výrazně omyla v krvavých vodách death metalu. Jenže jak se ukazuje, déle než hodinu trvající “Colored Sands” nebude zrovna tím druhem alba, které vám ukopne na startu hlavu a bude rozhrabávat vaše vnitřnosti dlouhými drápy. Ne, je to táhnoucí se masa špinavého zvuku a temných tónů, zadírajících se do vašeho mozku. Autor většiny materiálu Lemay se totiž zhlédl v progresivnějších vodách, tudíž se jeho představa extrémní muziky v současnosti pohybuje spíše na zdánlivě neprostupné zvukové hradbě, ve které však všechny tóny vynikají. Stopáž skladeb neklesá pod pět minut, čímž lze vysvětlit komplexnost písní a střídání motivů. To však není postavené na tom, abyste zůstali každou chvíli v šoku civět nad tím, co se momentálně v kompozici děje. Jsou to spíš takové monolity, stavěné od základů na určitých motivech, které se nadále prolínají s dalšími a výsledkem jsou pyramidy s tajuplnými kobkami uvnitř.

Přestože jsem mluvil o tom, že album rozhodně není nějakou bůhvíjakou brutální jízdou, samozřejmě nechybí klasické prvky žánru. Disharmonické riffy, rytmy bicích, které se nevyhnutelně dostanou do každé nahrávky podobného žánru. Ovšem je to pojaté dost svojsky, a jak už jsem zmiňoval, tempově se zase nikterak nikam nespěchá a proniknout do alba celkově není zrovna lehký oříšek. Proto taky Lemay pro oddech v půlce desky přichystal posluchačům velmi zajímavý neoklasicistní kousek pod názvem “The Battle of Chamdo”. Slovo “oddech” v tomto případě však třeba brát s rezervou, jelikož atmosféra tohoto kousku, ve kterém slyšíte jenom orchestrální těleso, je stejně dusivá jako zbytek alba. Jako intermezzo se rozhodně povedlo.

I přes nesporné kompoziční i instrumentální kvality tohoto díla, mám k němu ohromnou výhradu. Nějak se nedokážu dostat do tempa tohoto díla, celé album se sune opravdu jak tekutý písek jakousi jeskyní a já, přestože cítím kvality stříkat na všechny strany, začínám album s postupující stopáží považovat za iritující. Skoro se to slovo bojím v souvislosti s Gorguts vyslovit. Sakra, vždyť to fakt zní dobře, zvuk na úrovni, hráčsky na úrovni, kompozičně promakané! Přesto nějak nedokážu přejít do takového stavu uspokojení nad celistvostí tohoto počinu. I přes lahůdkové pasáže kytar i exkluzivně nazvučené basy strašně postrádám něco, co mě zvedne ze židle. A strašně mě to žere, protože celou dobu vím, že poslouchám neskutečně našlapanou desku, ale nedokážu do ní prozatím proniknout, nechat si zlovolnost celého materiálu vniknout plně do žil. Možná, že ta deska na mě bude vyžadovat ještě více času, než jsem jí věnoval doposud, a jednou opravdu prokouknu tu nespornou kvalitu, která u mnoha lidí tuhle desku pasuje do jednoho z nejočekávanějších a nejlepší desek letošního roku.


Sombres forêts – La mort du soleil

Sombres forêts - La mort du soleil
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.7.2013
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Des épaves
02. Étrangleurs de soleils
03. Brumes
04. Au flambeau
05. L’éther
06. La disparition
07. Effondrement

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Kanada možná na první pohled není úplně nejmetalovější zemí na světě, přesto odsud pochází pár dost velkých kapel, jež výrazně promluvily do svých žánrů… Voivod, Annihilator, Kataklysm, Cryptopsy, Justin Bieber… ne, sorry, ten poslední tam nepatří. K čemu se však chci dostat, je to, že jak už tomu tak bývá u států, u nichž to tak na první pohled nevypadá, i v Kanadě je silné undergroundové podhoubí se spoustu kvalitní hudby a místní scéna zdaleka jen nekončí u těch pár opravdu známých formací, jejichž příklady byly výše jmenovány. Obzvláště specifická je v tomto ohledu provincie Quebec, v níž se nachází nebývalé množství výtečného black metalu. A právě sem spadá i jednočlenný projekt Sombres forêts

Osobně jsem se k hudbě Sombres forêts dostal již s výborným debutem “Quintessence” z roku 2006, jenž přinesl působivý black metal ve středním tempu, sice s trošku horším zvukem, ale zato opravdu silnou atmosférou. Formálně by se tomu možná mělo říkat depressive black metal, ale to mi přijde jako blbost, protože na tom nic depresivního neslyším, je to spíše taková hudba na rozjímání… depressive black je třeba Silencer, ale ne tohle. Nicméně hlavní je to, že šlo o moc dobrou záležitost, dodnes mám tu desku rád a čas od času si ji s obrovskou chutí pustím. Pokračování přišlo o dva roky později v podobě “Royaume de glace”, které jelo ve více či méně podobném duchu jako “Quintessence”, jen přineslo kvalitnější zvuk, a přestože ani toto album dozajista nepostrádá kvalitu, debut mám s odstupem času i přes technické nedokonalosti prostě radši. Poté se však na Sombres forêts trochu zavřela voda. Annatar, jediný člen skupiny, se ještě v roce 2009 podílel se dvěma kolegy ze spřízněných Gris na jednorázovém projektu Miserere luminis a poté pár let ticho. Sice se poprvé už začátkem roku 2010 objevila první zprávička o tom, že je třetí dlouhohrající počin Sombres forêts v přípravě, nicméně se ty přípravy podle všeho trochu táhly, a tak deska vyšla až v letošním roce, tedy po pěti letech, pod názvem “La mort du soleil”

Ani pořádně nevím proč, ale z nějakého důvodu (kdybych byl ženská, nazval bych to ženskou intuicí) jsem v případě “La mort du soleil” očekával jakousi proměnu zvuku oproti oběma předchozím albům. Možná mě k tomu trochu navedl i obal, který je stylově dost odlišný od předchozích dvou. Dvě malované obálky temného lesa (Sombres forêts ve francouzštině znamená “Temné lesy”), které se mezi sebou lišily jen tím, že jedna byla celá šedivá a druhá modrá, vystřídal působivý výjev rozbouřené mořské hladiny a ve vlnách se zmítající lodi. Nicméně můj pocit se nakonec ukázal být jako zčásti správný a “La mort du soleil” opravdu přináší jasně slyšitelný posun ve výrazivu Sombres forêts

Základní atributy však zůstávají více či méně stejné. Stále se jedná o black metal ve středním až místy pomalejším tempu, jehož hlavní ingrediencí, díky níž se jedná o tak chutný pokrm (ano, “La mort du soleil” je rozhodně chutná deska, neboli řečeno bez kulinářských metafor skvělé album – doposud to explicitně nezaznělo, tak tedy nyní), je především uhrančivá atmosféra. V porovnání se svými předchůdci je však “La mort du soleil” o poznání rozmanitější nahrávkou. Zatímco třeba “Quintessence” stavělo na dlouhých monotónních plochách, které hrály na to, aby člověka vtáhly do svých útrob, na “La mort du soleil” je masivní kytarová stěna jen jedním z prvků a podstatnou část nahrávky tvoří klidnější atmosférické vsuvky, někdy třeba i jen čistě klavírní, tu a tam se v pozadí třeba ozve smyčcový nástroj. Tak či onak takové momenty tvoří tak podstatnou část “La mort du soleil” a tak moc promlouvají do výsledného dojmu nahrávky, že je skoro ani nejde nazývat pouhými mezihrami a intermezzy. Je pravda, že částečně toto započalo již na “Royaume de glace”, ale až zde to Annatar dotáhl k dokonalosti.

Tou největší změnou “La mort du soleil” je ovšem jiná věc – do jisté míry se ale klidně může jednat i o jen můj osobní pocit. Ačkoliv základním stavebním kamenem desky i nadále zůstává black metal, zdá se mi, jako by se Annatar ve své hudbě místy posunul až někam k post-metalu v takové té podobě, jakou nejlépe prezentují právě zámořské skupiny. Nejedná se ale ani tak o posun ve formální stylové stránce, jako spíš čistě po stránce pocitové – i z toho důvodu říkám, že možná to tam někdo na rozdíl ode mě cítit nebude. Na druhou stranu, rozhodně se jedná o posun velice zajímavý a musím uznat, že tato podoba atmosférického black metalu s lehkými post-doteky Sombres Forêts nesmírně sluší a z desky to dělá velmi silnou věc.

“La mort du soleil” mě osobně sice zpočátku lehce překvapilo, ale nutno dodat, že to bylo překvapení více než příjemné a že v podstatě hned od prvního poslechu mě album začalo velice bavit. Pokud bych to měl vyjádřit nějak klišovitě, rozhodně bych řekl, že těch pět let se na takovou věc čekat vyplatilo – jednoduše jsem toho názoru, že je lepší být pět let trpělivý a pak dostat takovou skvělou nahrávku jako “La mort du soleil”, než po dvou letech dostat další variaci na již řečené, která nebude příliš bavit – což naštěstí případ nového alba Sombres forêts není. Ve skutečnosti “La mort du soleil” dokázalo v mých očích vcelku hravě překonat dvojku “Royaume de glace” a dokonce se dotáhnout i na úroveň “Quintessence”, což není zrovna málo. I z toho důvodu nemám sebemenší problém s tím, abych desce nadělil vysoký počet bodů…


Owen Pallett, Buke & Gase

Owen Pallett
Datum: 5.8.2013
Místo: Praha,MeetFactory
Účinkující: Owen Pallett, Buke & Gase

Akreditaci poskytl:
KYEO

Nezřídka mívám dojem, že na řádky Sicmaggotu přináším hudbu, jakou by jeho čtenáři sami asi jen těžko poslouchali. Ani dnes zde však nemám v úmyslu mudrovat o kvalitě různorodých žánrů, pouze o výjimečných schopnostech konkrétních hudebníků. A že oněch schopností bylo na koncertě Owena Palletta v pražském klubu MeetFactory vidět hodně…

Předně ovšem k organizačním záležitostem. Pallett vystoupil v rámci svého evropského turné v pražském MeetFactory spolu s předkapelou, duem Buke & Gase. MeetFactory je příjemný prostor, který bych se nebál zařadit mezi větší pražské kluby, ačkoliv se mi zdálo, že se oproti mé poslední návštěvě (která se datuje nejméně tři roky do minulosti) poněkud zmenšil. Buke & Gase se na pódium postavili okolo deváté hodiny a svou hudbou velice rychle přitáhli všechny návštěvníky, do té doby rozprostřené po okolí. Hudbu této kapely jsem slyšel několik dní před koncertem s úmyslem zjistit, co mě čeká, a nijak zvlášť nadšený jsem z prvního poslechu nebyl. Sympatická dvojce Arone Dyer a Aron Sanchez mi však rychle ukázala, že naživo zní jejich hudba mnohem lépe. Název kapely, Buke & Gase, nejsou přezdívky samotných hudebníků, nýbrž jejich nástrojů. Ty jsou vlastním výtvorem hudebníků a stejně jako nástroje samotné je i hudba, kterou duo tvoří, poměrně unikátní. Aron Sanchez na Gase, jakýsi hybrid mezi elektrickou kytarou a baskytarou, který se zvukem blíží jednoduše podladěné kytaře, hraje s jasným zalíbením. Na rozdíl od své kolegyně působil celý koncert spíše zabraně do svého nástroje, než aby komunikoval s publikem. Jeho hra byla místy přímočarým určováním rytmu, častěji šlo ovšem o složitější melodie, na nichž následně Arone Dyer stavěla své vlastní. Sanchez kromě kytary ovládal i bicí, tedy konkrétně jeden buben. Pochopitelně šlo o klasický kopák, kterým pouze držel ve skladbách rytmus, zatímco Arone Dyer “rolničkami” na botě suplovala činely. K mikrofonu se Sanchez ovšem příliš neměl, za celý set zazpíval jen několikrát a vždy pouze doplňoval harmonické linky pro Arone, což mi přišlo docela škoda, protože jeho hlas nezněl vůbec špatně. Arone Dyer tak kromě zpěvu (s hlasem zabarveným podobně jako šmoulové a oblibou v táhlých vysokých tónech šlo sice o poměrně vyčerpávající poslech, ovšem jinak než kladně ho jednoduše hodnotit nelze) ovládala i svůj unikátní nástroj. Buke je vlastně elektrizované šestistrunné ukulele, na které jeho majitelka navíc často ráda sóluje téměř “metalovým” stylem, ačkoliv výsledný zvuk je naprosto jiný. Jediné přirovnání zvuku tak nacházím v prvních elektrických kytarách vznikajícího rock ‘n’ rollu.

Hudba, kterou Buke & Gase tvoří, je takový garážový rock, který má však daleko k přímočarosti. Arone Dyer úspěšně komunikovala s publikem, naučila se od něho i jedno české slovíčko, které následně pravidelně opakovala (“Ahoy!”), a celkově vystupovala nesmírně příjemně. Ve chvílích, kdy nehrála na svůj nástroj, roztodivně gestikulovala pravou rukou, což jsem si krátkou dobu vysvětloval jako pokus o komunikaci znakovou řečí se zvukařem. Co musím pochválit, je zvuk, byť je pravda, že z něj výrazně vystupovalo zejména Sanchezovo Gase a možná trochu víc prostoru pro Dyeřino Buke by nebylo na škodu. Během setu americké dvojce se klub příjemně zaplnil (ačkoliv narváno rozhodně nebylo) a po necelé hodince prostoru pro předkapelu nastal čas pro hlavní hvězdu dne.

Owen Pallett se na pódiu objevil záhy a svůj set si také sám nastartoval. Za pomocí smyček si postupně předpřipravil veškeré podkladové melodie, do nichž následně dál hrál a samozřejmě zpíval. Hlavním Pallettovým nástrojem jsou housle, a že na ně umí sakra dobře hrát předváděl celý večer. Jeho hudbě sedí asi nejvíce škatulka baroque pop. Oproti předkapele, která publikum občas potrápila záměrně neharmonickým zvukem, je Pallettova tvorba mnohem příjemnější a snadnější na vstřebání. Po první skladbě se k němu přidala i doprovodná kapela. Kytarista a doprovodný zpěvák, který většinou pouze dubloval Pallettovy vybrnkávané rytmické linky, moc prostoru nedostal. To samé jsem si myslel i o bubeníkovi značně metalového vzezření, ovšem jak set postupoval, prostoru pro bicí rychle přibývalo a zatímco zpočátku tak šlo pouze o hru činelů, ke konci se bubeník několikrát pořádně vyřádil a zjevně si to i užíval.

Nikdy však nebylo pochyb o tom, kdo je zde hlavní hvězdou. Pallett stavěl základní rytmiku, sóloval i zpíval, ovládal kromě houslí i klávesy, vytvářel libozvučné melodie i elektronické údery blízké taneční hudbě, a vše navíc uzavíral do smyček a ve správný čas opakoval a následně utlumoval. Nad jeho schopností tohle vše uřídit a ještě se při koncertu bavit zůstával rozum stát. V průběhu setu ho kapela několikrát opustila, a ačkoliv tyto momenty provázelo zvolnění tempa, prakticky by si Pallett mohl vystačit sám celou dobu. Hrálo se nejspíše z celé Pallettovy diskografie (včetně alb vydaných pod hlavičkou Final Fantasy), jelikož jeho jediné dosud vydané sólové album “Heartland” poměrně dobře znám a v necelé hodině a půl jsem zachytil odhadem pouhou pětici známých skladeb. Byly to ostatně právě tyto písně, které si vysloužily nejvřelejší přijetí publika, které již značně zhoustlo. Spolu s množstvím lidí zhoustl i vzduch, na což vtipně upozorňoval i sám Pallett, ovšem i vzhledem k venkovní teplotě se nedalo čekat nic jiného.

V několika skladbách odložila hlavní postava večera housle úplně a hudba pak sklouzávala spíše k tanečním melodiím, což bylo oproti některým hodně vypjatým momentům, které provázely písně s houslemi, příjemné odlehčení. Zvuk byl podobně jako v případě předkapely solidní. Méně zřetelná byla jedině kytara, ovšem to byl nepochybně záměr, aby Pallett dostal opravdu maximum možného prostoru. Housle v jeho podání se ukázaly jako univerzální nástroj. Vybrnkáváním Pallett vytvářel rytmiku, po navršení několika melodií uzavřených ve smyčkách byl zvuk dostatečně plný a v případě nepřítomnosti kapely na ně mohl ťukáním “nasimulovat” i bicí. Zajímavé bylo sledovat Pallettovu opatrnost, se kterou housle pokládal vždy, když je zrovna nepoužíval. Prostě žádná rocková hvězda, která musí při každé show ukázkově rozmlátit kytaru o pódium.

O čem jsem v minulých řádcích možná zbytečně obsáhle referoval, je tak jasné. Všichni hudebníci předvedli onoho velice teplého večera v klubu nebezpečně blízko železničních kolejí nadmíru povedené vystoupení. Možná to bylo zejména kvůli překvapení, neb jsem od nich nic moc nečekal, ovšem o něco více mě bavil set Buke & Gase. Není divu, že tuto kapelu tak protlačují The National. Ani Pallett však nezklamal a jeho set příjemně utekl. Prostě podařený večer.


Swollen Members – Beautiful Death Machine

Swollen Members - Beautiful Death Machine
Země: Kanada
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 19.5.2013
Label: Suburban Noize Records / Battle Axe Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V určitých kruzích až kultovní kanadské trio Swollen Members se po podařeném albu “Dagger Mouth” hlásí s novou řadovkou. Jmenuje se “Beautiful Death Machine” a přináší klasickou sestavu Madchild, Prevail, Rob the Viking plus hromadu zvučných jmen na pozicích hostí. Funguje takové kombo i tentokrát?

Odpověď zní jasně – funguje na výbornou. Swollen Members totiž nejenže laťku nastavenou “Dagger Mouth” nesrazili, ale dost možná i o kousek zvýšili. “Beautiful Death Machine” totiž obsahuje všechno, co je pro kapelu určující a také něco navíc. Chcete temné tracky? Máte je mít! Perfektní instra? Jak je libo! Výbornou flow? Poslužte si. To všechno se ale od Swollen Members čeká, takže přinejmenším srovnatelné potěšení přináší překvapivá pestrost, s jakou se nahrávka vytasila. Pánové se tentokrát nezalekli experimentů a dočkáme se tak třeba dubstepem silně ovlivněného instra “Juggernaut”, agresivního Prevailova násypu v refrénu “Bax War”, sluníčkového tracku “The Difference” a dalších a dalších detailů a prvků, které dodávají nahrávce další rozměr. Posluchač se nenudí od začátku do konce a to je pro Swollen Members hodně, hodně dobrá vizitka.

Jakkoli jsem měl z ústřední dvojice MadchildPrevail vždy o něco radši rýmy a flow prvního jmenovaného, Prevail s ním tentokrát nejen drží krok, ale v celkovém kontextu mám z jeho příspěvků ještě o něco lepší dojem. Madchild sice občas trochu ztrácí, ale na druhou stranu i tentokrát sází řadu opravdu skvostných partů. Počátek takové “River Monster” mluví za vše… Perfektní koření pak dodávají hosté, mezi kterými září zejména Vinnie Paz (Jedi Mind Tricks), a SlaineIll Billem (oba La Coka Nostra) v pecce “Death to You”.

“Beautiful Death Machine” je silná nahrávka, která je jména Swollen Members dokonale hodna. Sice se nevyrovná kultovním zásekům “Balance” a “Bad Dreams” z přelomu tisíciletí, ale na žebříčku kvalitního hip-hopu pořád patří k těm vydařeným a už jen to znamená, že zesměšňuje desítky a stovky jiných žánrových počinů.


Neige et noirceur – Natura mortis sonoris

Neige et noirceur - Natura mortis sonoris
Země: Kanada
Žánr: ambient
Datum vydání: červen 2013
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Venerie dies
02. 3rd Hymne Fragment
03. Aux portes de la cripte
04. Sommeil profond
05. Après la nuit
06. L’écume des nuits (Acoustic Part)
07. Hibernation (Short Version)
08. Loudun (Part II)
09. Tunnel
10. Orlok
11. Descente
12. Loudun (Part I)
13. La rencontre de Krolok
14. Loin des hommes, prêt des bêtes
15. Cimetière amérindien

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Kanadský projekt Neige et noirceur je nádherným příkladem, jak člověk občas může od muziky dostat něco, co vůbec nečekal. Než jsem se pustil do počinu s názvem “Natura mortis sonoris”, samozřejmě jsem jméno kapely, která mi do té doby byla absolutně neznámá, prohnal metalovou encyklopedií, která je – jak se říká – dobrým sluhou, ale zlým pánem. Jednoduše jsem byl natolik naivní, že od škatulky ambient black metal jsem opravdu očekával ambientní black metal… což o to, možná že na některých předcházejících počinech tomu tak opravdu je, nicméně případ “Natura mortis sonoris” to rozhodně není, protože na disku se až na jednu malou výjimku nachází čistý ambient, a to ještě ambient takového toho druhu, který lze s nadsázkou označit jako “skoro-ticho”. To samozřejmě není nic, co by albu mělo srážet body, jednoduše je to můj problém, že jsem k tomu přistupoval takhle, ale to už je teď jedno, pojďme se na to podívat…

Předně je nutné zmínit, že “Natura mortis sonoris” není řadová deska, nýbrž kompilační album, na němž se nachází (jak tvrdí promo materiály) 15 raritních skladeb, které se v minulosti objevily na demosnímcích, již vyprodaných albech nebo počinech, které nevyšly v profesionální podobě. Zároveň se prý jedná o verze, které jsou odlišné od originálů, což ovšem nedokážu posoudit, jelikož jsem nic jiného z dílny Neige et noirceur doposud neslyšel.

Každopádně, jak již bylo zmíněno, hodně jednoduše řečeno jde o velice tichý ambient. Jedná se o velmi monotónní a hlavně minimalistickou záležitost. Rozhodně neočekávejte nahrávku, která by měla nějaké silné nebo zapamatovatelné momenty, nějaké chytré melodie nebo cokoliv podobného, nic takového na “Natura mortis sonoris” v žádném případě nenajdete. To jediné, čím se album může chlubit, je jednolitá a ničím nepřerušovaná mrazivá atmosféra, nic víc, nic míň. Zdali je to dostatečná motivace k poslechu, to již nechám na osobním uvážení každého z vás. Čistě sám za sebe mohu říct pouze to, že ačkoliv nejde o hudbu, u níž bych měl potřebu si ji pouštět nějak často a vytrvale (a to neplatí jen v tomto konkrétním případě, ale obecně u tohoto druhu muziky), stále se jedná o záležitost, která jistý půvab a kouzlo má. Je to čistě o tom, že se do toho člověk na 70 minut ponoří a nechá na sebe působit již zmiňovanou chladnou atmosféru, víc ovšem od této nahrávky očekávat nelze. Spíš než na soustředěný poslech se “Natura mortis sonoris” hodí k tomu, aby si při jejím poslechu člověk dumal o svých vlastních věcech, toulal se v myšlenkách své vlastní hlavy a album použil čistě jako náladotvornou kulisu.

Pokud pořád nevíte, co si pod tímto popisem představit, pokusím se lehce nastínit, jak vypadá samotná hudební (možná bych toto měl dát do uvozovek?) náplň, což vlastně nebude vůbec nic těžkého. Většina “Natura mortis sonoris” se skládá pouze z jednoduchých klávesových ploch, které tvoří možná tak 80 % (a možná i víc) celkového hracího času. Zbytek je přesně v duchu podobných záležitostí vyplněn atmosférickými zvuky, převážně foukáním větru, málo výrazným šumem, ale třeba i krákáním krkavců na začátku “Après la nuit”.

Pokud bych měl opravdu mluvit o konkrétních kompozicích, mezi ty na poslech nejvýraznější bych jednoznačně zařadil “3rd Hymne Fragment” a “Loudun (Part II)”, jimž oběma pevnou rukou vládne lehká akustická kytara. Dále v paměti jistě utkví ještě třetí “Aux portes de la cripte”, protože se v rámci “Natura mortis sonoris” jedná o výjimečnou záležitost v tom smyslu, že není monotónní po celé své délce, ale průběžně graduje až do skvělého závěru, v němž se v pozadí ozve i náznak black metalového vokálu. Přehlédnout se nedá ani “Descente” s na poměry alba výraznou klávesovou linkou. V několika písních se také ozve mluvené slovo, například v “La rencontre de Krolok” nebo na začátku “Loudun (Part I)”, nicméně vzhledem k jejich povaze by mě ani v jednom případě nepřekvapilo, kdyby se jednalo o samply z nějakých filmů…

Jestli ovšem nějaká kompozice na “Natura mortis sonoris” absolutně vybočuje z davu, je to jednoznačně desátá tryzna “Orlok”, jejíž první polovina se sice nese v naprosto stejném duchu jako zbytek počinu, nicméně po třech minutách se skladba zničehonic zlomí a Neige et noirceur na albu vůbec poprvé a také naposled předvede svou čistě black metalovou tvář, přičemž nutno uznat, že jde o black metal toho nejhrubšího zrna – mrazivá vichřice s nenávistnými skřeky a hodně undergroundovým zvukem. Nemůžu říct, jestli to náhodou není dáno tím, že je “Orlok” jediná svého druhu na tomto počinu, díky čemuž opravdu vynikne a ze zbytku doslova ční, přesto se mi tento black metal v podání Neige et noirceur opravdu líbí a ty pouhé tři minuty mě přesvědčily, abych se někdy zkusil podívat na zoubek i zbylé tvorbě projektu… Do té doby prozatím bez hodnocení…


Ov Hollowness

Ov Hollowness - The World Ends
Country: Canada
Genre: atmospheric black metal

Questions: H., Stick
Answers: Marc R.
Number of questions: 13

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / bandcamp

Hello to Canada! How are you? Winter is slowly fading away here in the middle of European continent but there are still some snowy days and low temperatures… how is the weather in your region at the moment? Which type of weather do you like the most? Some photos on the band’s Facebook seem a little bit like you could be a fan of winter…

I thought and hoped that winter was over but today again I see snow falling. Winter is slowly fading away, but maybe not fast enough, it has been too cold, time for a change. I do like it though; visually it is quite nice and gloomy. I like photography as well as making music, so I try and get some decent shots of the season when I can.

When we mentioned winter… if there’s a season which is somehow connected with black metal music it would be winter for sure, especially with the genre’s most (in)famous form from early 90’s and also with the bands which inspire themselves in this period of time. However, black metal which used to be probably the most orthodox style later evolved into many avantgarde and experimental branches which are often rejected by many musicians who still play the raw form of black metal. To give a small example – I remember that one memeber of Finnish band Bestial Mockery once said in an interview that all black metal should be raw, aggressive and heavily influenced by punk and that no black metal song should be longer than three or four minutes… well, he probably wouldn’t consider Ov Hollowness to be black metal as well. Do you have an opinion on this “fight” between the traditional and alternative forms of black metal? Which of them do you prefer as a listener? Or do you enjoy both of them?

The feeling and mood of winter goes along with some elements or styles of black metal, not always though.

What happens in life and art is growth and change, things do not stay the same and if you are the kind of person who wants them to stay the same you will always be fighting against its’ true nature, and it will lead to problems. The more I come to learn about people and their behaviours; I can see the limitations in their thinking. Some people find comfort in defining things, in this case music. They do not like to accept things that do not fit into a nice little box, their minds can’t handle it. Always note when the word ‘should’ is used, is attention given to an idea or reality. For means of communication we put labels on things to try and define them, but it is only for getting points across. The true essence of anything is what it is, it is not its’ label or name, in this case black metal. People who need to define things or have things to follow are those that can’t think for themselves, they are like religious people, they need to be told what to do since they are unable to come to know things for what they truly are. It really is a lower level of thinking. I enjoy anything, anything that is good, quality.

In addition to the previous question and to the things you listen to – are there any bands you could name as your personal influences? The main reason I’m asking that is because some moments of the title track of your new album “The World Ends” reminds me the Swedish legend Bathory…

The Bathory references come up quite a lot but I have to be honest, I listened to some Bathory but not much, any similarities there are just coincidence. Burzum was an initial influence, not only for the sound but also for this ‘format’ of one man bands, sort of showing what can be done. My background comes from thrash; I think black metal is almost like taking thrash metal and embracing the darker sounds of it and focusing on that. Quite simply though, the bands that have influenced Ov Hollowness are Dark Funeral, Enslaved, ColdWorld, Lunar Aurora, Arckanum, Primordial, Emperor, Drudkh, Wolves in the Throne Room, and much more I suppose. Influence is not a straight forward thing, I mean there is so much in Ov Hollowness that I can’t really trace back to an influence so to speak, but I think that is just the natural part of creating anything.

Ov Hollowness is one-man project, same as your other bands Arkodaemik and Dethdrawn. Why is it so? Do you prefer working alone and making no compromises between yourself and eventual other members? Or you just haven’t find any suitable colleagues so far? Have you ever tried to be a part of a regular band (with more people, playing live and so…)?

I am more interested in making music – song writing. To play music for its’ own sake can be enjoyable but it’s not a priority for me. Of course many who are in bands write on their own as well then work it in to their band. To have a band is to be facilitating a whole different thing than just putting songs together on ones’ own, it takes a different type of commitment, I don’t have time for that, nor the interest to pursue it with the level of commitment required. The only reason I would consider it would be to put on a live show or to record, but there would have to be some interest out there to do so.

Ov Hollowness

The following question just suggests itself – do you think it would be possible to perform with Ov Hollowness live one day? Or do you plan to keep the band as a studio project only? As far as I know, Ov Hollowness have never played live so far, is that right?

No never played live, to do so I would have to learn the songs, haha.

From a recording stand point I would like to use musicians, maybe on the next album. It would be possible to perform live, I think it could be quite an interesting thing to happen, but there are no plans for that right now.

We already mentioned that Ov Hollowness is one-man project led by you which means – logically – that you play all the instruments and perform all the vocals. Which instrument was the first one you started playing on and how long do you play it? And which instrument do you enjoy playing the most?

I am a thrash guitar player at the core, so a riff maker I guess. I am actually quite pleased at how I was able to do the little keyboard work that I did manage to get done. Yeah, guitar for sure, and I don’t consider myself very skilled at it, again more of a song maker than a player.

Well, let’s talk about your new album now. It might seem like “The World Ends” is something like a big change for Ov Hollowness. The previous album was released under a small label Hypnotic Dirge Records which undoubtably has some quite interesting bands in its roster but Code666 is… different league I would say. How did you get in touch with them? Did you send some promos to the labels and they liked it, or they contacted you themselves? Do you think that releasing the album under suchlabel will change the situation around the band somehow?

Both labels have been great so far, different types of music on each for sure. I was contacted by Code666 and so far it has worked out quite well, still soon as it relates to the release of this album, but it’s good to get more exposure in Europe and other areas of the world, it seems my style is more European than North American as well. I am not sure what you mean by change the situation, I suppose the more music that gets out there, the more Ov Hollowness can be heard and that’s a cool thing.

“The World Ends” also has a very interesting cover art. The dead trees on the left and not-so-healthy-looking persons and garbage on the right really corresponds with the album’s title in my opinion. However – what is the meaning of those towers there? I would also like to know who created the artwork because I haven’t managed to find this information anywhere? Did you create it yourself?

I have done all my layout and art work in the past but this time around it was good to not have to worry about it as much. The cover was done by Dehn Sora. It can be difficult to collaborate with an artist to get the vision that suits both but this worked out really well as I liked the art work right away. I like the work he has done in the past as well, it is very unique. It just worked out, the image looks apocalyptic but I don’t think I even said to the artist the title at the beginning of creation. The image is to show a desolate kind of landscape, open to personal interpretations as well, but a thought on the towers could be the significance of something remaining, as in more solid, once many other things fall away and die.

Ov Hollowness - The World Ends

The music on “The World Ends” sounds complex and the songs hold together. I unfortunately haven’t had the opportunity to read lyrics (except of those two songs you put on Ov Hollowness’ Facebook, “Hoarfrost” and “Ov”) but judging according to the music only it might seem like a some sort of conceptual album; also just with the songs’ titles I can imagine they could be somehow connected between each other. So are there any same or at least similar thoughts behind all the songs?

A planned concept, no it was not, but it is a concept in the sense that these are words I wrote within the same year or more and so they reflect where I was at the time so the link between each other just happened on its’ own. I will post more lyrics for those that may be interested. If there is a general overall theme it could just be due to my personal evolution, growth, and learning’s, that being… well it is abstract also, could be interpreted in many ways. A reflection on life and mankind I guess, the world ends isn’t so much the physical world but the world that our minds create. There are always themes tied in with the path from personal suffering to something else, concepts like that. I have learned quite a lot about myself and life in the last few years, I have gained an ability to see existence in a very broad sense and objectify with heavy realism in many things, and these viewpoints come through in the words.

“The World Ends” is more than 75 minutes long. However today’s world is fast and most of the people take music just as a background, nothing more, and they’re not into spending so much time just with one record – or perhaps they just don’t want to do so. Don’t you think it might be a little bit counterproductive when many people just can’t concentrate on so much minutes of music and would enjoy it more with half playing time or so? I guess you’re not a musician who has to play “user friendly” music like people who are dependent on their income from music (I dare to guess you’re not living just from the music – if you are, I’m sorry!) but I still think that almost every musician cares whether people listen to his albums or not…

I certainly do not live off of music, in fact it costs money to do Ov Hollowness, and I could get into that more but perhaps another time. I don’t care about making money from this but it would just be nice to be able to cover recording costs.

Any creative process is affected by how people react to it, well what I mean is yes, I think musicians do care if people listen, and those that don’t, well might not be fully in touch with a certain reality of what they do.

Ov Hollowness

It is a great question you ask. I was actually surprised that the playing time kept coming up. I actually thought it was a good thing to have more material; I was a bit aloof to realizing I may be wrong on that. I have listened to this album, many times actually, I didn’t do that as much in the past, I am quite pleased with all of it, I really enjoy it. If the listener gets it and enjoys it, then the length shouldn’t be an issue. If someone is having a hard time waiting for the songs to end then this just isn’t for you. The last two tracks in some ways are bonus tracks, only because “End in View” was previously released and “Outro” is purely experimental, all the other songs just came to be, unlike many other bands out there, I don’t do ‘filler’ material. So yeah, knock off the last two tracks and you have would could be the main piece of the album. Now the album as a whole, long, yes, tracks themselves, naw there are countless bands out there that do songs this length, Enslaved, Wolves in the Throne Room, Winterfylleth, Agalloch, to name a few, it is the fans of those bands that may be more suited to listening to Ov Hollowness.

We have already mentioned that you have also some another projects. As far as I know there should be a band called Lost Resolve and there’s also a song called “Lost Resolve” on “The World Ends” album. Is there any connection between the project and the song?

It’s all part of my own work, so ideas and themes and riffs even, crossing into each other is going to happen. Perhaps a planned link between the two projects as well, I sometimes wonder if the couple tracks I have done (up to this point) for Lost Resolve should have just been Ov Hollowness songs. Whatever, it is what it is, there is another and maybe one more final Lost Resolve EP/album whatever in me so that might be it.

You recorded only one album for every of your other projects Lost Resolve, Arkodaemik and Dethdrawn so far. Do you have any plans with any of those three bands for the future?

As mentioned, maybe one more Lost Resolve release, somewhere down the road, but it’s going to take much perseverance to get it done, that could be said for all of these projects. With work and family life finding the time and energy can be quite difficult. There might be another Lost Resolve album is because I do have material for it, sitting there waiting. The same with Arkodaemik, it may be closer to being done than the others. That will just be a short album of heavy riff based black metal, material is about 75% complete. Dethdrawn interestingly I don’t have new material, yet it is the one project I feel more committed to making more of, we shall see. These projects really are more personal than Ov Hollowness in that they are more for me, to get out some ideas, self-released or whatever.

I have only one more question for you. I’ve been always wondering – why is it Ov Hollowness and not Of Hollowness? Does that “ov” have any special meaning? Thank you very much for your time and your answers. All the best!

Not really. ‘Ov’ is, like you say, another way of spelling ‘of’, and ‘of’ can be thought of meaning the same as the word ‘from’. That is what it means, it means from… from the hollowness.

Thank you very much for the interview, I appreciate the interest in the project, thanks.

Ov Hollowness - The World Ends


Ov Hollowness

Ov Hollowness - The World Ends
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal

Otázky: H., Stick
Odpovědi: Marc R.
Překlad: H.
Počet otázek: 13

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zdravíme do Kanady! Jak se máš? Tady ve středu Evropy již zima pomalu ustupuje, ale občas se stále objeví nějaký zasněžený den a nízké teploty… jaké je právě počasí ve tvé oblasti? Jaký druh počasí máš nejraději? Některé fotky na Facebooku kapely trochu napovídají, že bys mohl mít rád zimu…

Myslel a doufal jsem, že už je zima pryč, ale dnes jsem opět viděl padat sníh. Zima sice pomalu ustupuje, ale možná ne dost rychle, pořád je chladno, už je čas na změnu. Nicméně se mi to líbí; vizuálně je to poměrně pěkné a ponuré. Fotografování mám rád stejně jako tvorbu hudby, takže se snažím udělat nějaké hezké fotky ročních období, když mohu.

Když jsme zmínili zimu… pokud je nějaké roční období spojené s black metalovou hudbou, pak je to jistě právě zima, zejména s (ne)chvalně proslulou žánrovou formou z počátku 90. let a také s kapelami, které se v tomto období inspirují. Nicméně, black metal, jenž býval nejspíše tím nejortodoxnějším stylem, se později vyvinul do mnoha avantgardních a experimentálních větví, jež jsou mnohdy odmítány hudebníky, kteří stále hrají tu syrovou formu black metalu. Abych dal malý příklad – pamatuji si, že jeden člen finské kapely Bestial Mockery kdysi v nějakém rozhovoru prohlásil, že veškerý black metal by měl být syrový, agresivní, ovlivněný punkem a že žádný black metalový song by neměl být delší než tři, čtyři minuty… inu, asi by za black metal nepovažoval ani Ov Hollowness. Máš nějaký názor na tento “souboj” mezi tradičními a alternativními podobami black metalu? Kterým z nich dáváš přednost jako posluchač? Nebo si užíváš obě?

Pocity a nálady zimy se s některými elementy nebo styly black metalu pojí, ale ne vždy.

V životě i v umění se odehrává růst a změny, věci nezůstávají pořád stejné, a pokud jste ten druh člověka, který chce, aby vše zůstalo při starém, vždy budete bojovat proti přirozené nátuře věcí, což povede k problémům. Čím více toho vím o lidech a jejich chování, tím více vnímám limity v jejich přemýšlení. Někteří lidé se cítí pohodlně ve vymezování věcí, v tomto případě hudby. Neradi akceptují věci, které se nevejdou do jejich pěkné malé krabičky, jejich mysl to nezvládne. Všimněte si, že vždy při použití slova “mělo by” směřuje pozornost k myšlence nebo skutečnosti. Z důvodů komunikace věcem dáváme nálepky a snažíme se je definovat, ale je to jen pro usnadnění. Pravá esence čehokoliv je tím, čím je, a není toho jeho nálepka nebo jméno, v tomto případě black metal. Lidé, kteří potřebují věci vymezovat nebo něco následovat, jsou ti, kteří neumí myslet sami za sebe, jsou jako nábožní lidé, potřebují, aby jim někdo řekl, co mají dělat, protože sami nedokážou poznat, jaké věci doopravdy jsou. Je to opravdu nižší úroveň myšlení. Já si užívám vše, vše, co je dobré, kvalitní.

V návaznosti na předchozí otázku a na věci, které posloucháš – jsou zde nějaké kapely, které bys mohl jmenovat jako své osobní vlivy? Hlavní důvod, proč se ptám, je, protože některé momenty titulní skladby tvého nového alba “The World Ends” mi připomínají švédskou legendu Bathory…

Odkazy na Bathory se objevují docela dost, ale abych byl upřímný, poslouchal jsem něco od Bathory, ale ne moc, jakékoliv podobnosti jsou jen náhoda. Prvotní inspirací byl Burzum, nejen co do zvuku, ale i do onoho “formátu” jednočlenné skupiny, ve smyslu ukázky, co lze dokázat. Osobně vycházím spíše z thrashe; myslím si, že black metal je skoro jako thrash metal s důrazem na temnější sound. Nicméně ve zkratce, kapely, které ovlivnily Ov Hollowness, jsou Dark Funeral, Enslaved, ColdWorld, Lunar Aurora, Arckanum, Primordial, Emperor, Drudkh, Wolves in the Throne Room a myslím, že i mnohé další. Ovlivnění ale není úplně zřetelná věc. Chci říct, že v Ov Hollowness je toho tolik, že opravdu nemůžu takříkajíc vystopovat všechny vlivy, ale domnívám se, že je to jen přirozená součást jakékoliv tvorby.

Ov Hollowness je jednočlenný projekt, stejně jako tvé další kapely Arkodaemik a Dethdrawn. Proč tomu tak je? Dáváš přednost pracovat sám a nadělat žádné kompromisy mezi sám sebou a případnými dalšími členy? Nebo jsi jen doposud nenašel žádné vhodné kolegy? Byl jsi někdy členem regulérní skupiny (s více lidmi, hraním živě a tak…)?

Spíše mě baví tvorba hudby – komponování. Hrát hudbu jen pro její vlastní podstatu může být také zábavné, ale není to pro mě priorita. Samozřejmě, spousta těch, kteří jsou v kapelách, také píšou sami za sebe a pak na tom jen pracují se svou kapelou. Se skupinou může být celá záležitost snadnější, než když člověk dává skladby dohromady sám, ale vyžaduje to odlišný druh přístupu, na což já nemám čas, ani zájem usilovat o to na takové úrovni, jaká by byla potřeba. Jediná situace, za které bych to zvažoval, by byla realizace koncertu nebo pro nahrávání, ale v tom případě by zde pro to musel být zájem.

Ov Hollowness

Následující otázka se sama přímo nabízí – myslíš, že by bylo možné někdy vystoupit s Ov Hollowness živě? Nebo máš v plánu skupinu udržet jen jako studiový projekt? Pokud vím, tak Ov Hollowness živě zatím nikdy nehráli, je to tak?

Ne, nikdy se živě nehrálo, to bych se totiž musel ty skladby naučit, haha.

Z nahrávacího hlediska bych ale hudebníky rád využil, možná na příští desce. Bylo by pak možné vystupovat i živě, myslím, že by to mohla být poměrně zajímavá věc, ale aktuálně není nic v plánu.

Už jsme zmínili, že Ov Hollowness je jednočlenný projekt vedený tebou, což znamená – logicky – že hraješ na všechny nástroje a staráš se o všechny vokály. Na jaký nástroj jsi začal hrát jako první a jak dlouho na něj hraješ? A hraní na jaký nástroj si užíváš nejvíce?

V jádru jsem thrashový kytarista, takže tvůrce riffů, řekl bych. Ve skutečnosti jsem ale dost spokojený s tím, jak se mi podařila menší práce s klávesami, do níž jsem se pustil. Ano, zcela jistě kytara, ale nepovažuji sám sebe za moc zkušeného hráče, jsem spíše skladatel než muzikant.

Dobrá, pojďme se nyní bavit o tvém novém albu. Mohlo by se zdát, že “The World Ends” je pro Ov Hollowness velkou změnou. Předchozí deska vyšla pod malým labelem Hypnotic Dirge Records, jenž má na své soupisce nepochybně několik velmi zajímavých skupin, ale Code666 je… jiná liga, řekl bych. Jak ses s nimi dostal do kontaktu? Rozesílal jsi firmám nějaká proma a jim se to líbilo, nebo tě kontaktovali sami? Myslíš, že vydání alba pod takovou firmou nějak změní situaci okolo kapely?

Obě firmy byly až doposud skvělé, dozajista odlišné typy muziky. Code666 mě kontaktovali sami a prozatím to funguje skvěle, vzhledem k vydání alba je sice brzo soudit, ale je dobré dostávat více ohlasů z Evropy a dalších částí světa, také to vypadá, že můj styl je spíše evropský než severoamerický. Nejsem si jistý, co máš na mysli tou změnou situace, ale předpokládám, že čím víc muziky se dostane ven, tím víc bude o Ov Hollowness slyšet, což je super věc.

“The World Ends” má také velmi zajímavý obal. Mrtvé stromy nalevo i nepříliš zdravě vypadající osoby a smetí napravo podle mě opravdu korespondují s názvem desky. Nicméně – jaký je význam oněch věží? Také bych se rád zeptal, kdo obal vytvořil, protože se mi nepodařilo tuhle informaci nikde najít. Vyrobil jsi jej sám?

V minulosti jsem vyrobil všechnu grafiku a artworky, ale tentokrát bylo docela dobré se o to nemuset starat. Obal vytvořil Dehn Sora. Může být docela obtížně spolupracovat s umělcem, aby vznikl obraz, který bude vyhovovat oběma, ale tohle fungovalo opravdu dobře a já si přebal zamiloval ihned. Líbí se mi také jeho práce z minulosti, je velice unikátní. Prostě to tak vyšlo, obraz vypadá apokalypticky, ale nepamatuji si, že bych autorovi vůbec říkal název na začátku tvorby. Obrázek má ukazovat zpustošenou krajinou, ale je i otevřený pro vlastní interpretace, nicméně myšlenka ohledně těch věží by mohla být zobrazením čehosi pozůstalého, pevného, zatímco spousta jiných věcí upadá a umírá.

Ov Hollowness - The World Ends

Hudba na “The Worlds Ends” zní komplexně a skladby drží pohromadě. Bohužel jsem neměl možnost si přečíst texty (s výjimkou dvou písniček, které jsi umístil na Facebook Ov Hollowness, “Hoarfrost” a “Ov”), ovšem soudě jen dle muziky se může zdát, že o jistý druh koncepčního alba jde; také u názvů skladeb bych si dokázal představit, že by mohly být nějak vzájemně propojené. Jsou tedy za všemi songy nějaké stejné nebo aspoň podobné myšlenky?

Ne, nebyl to žádný plánovaný koncept, ale je to koncept v tom smyslu, že jsou zde texty, které jsem napsal v rámci jednoho roku, a tudíž odrážejí, kde jsem se v té době nacházel, takže pojítko mezi nimi vzniklo samovolně. Zveřejním ještě více textů pro ty, které by to mohlo zajímat. Jestli je zde nějaké obecné celkové téma, mohl by to snad být můj osobní vývoj, růst a poznaní, že existence… no, je to také abstraktní a mohlo by to být interpretováno různými způsoby. Odraz života a lidstva, řekl bych, konec světa nikoliv ve smyslu fyzického světa, nýbrž světa, který vytváří naše mysl. Vždy jsou zde témata svázaná s cestou od osobního utrpení k něčemu jinému, takové koncepty. Sám o sobě jsem se toho za poslední roky dost naučil, získal jsem schopnost vnímat existenci ve velmi širokém smyslu a na spoustu věcí nahlížet těžce realisticky, tato hlediska pak procházejí i texty.

“The World Ends” je dlouhé víc jak 75 minut. Nicméně dnešní svět je rychlý a většina lidí hudbu bere jen jako pozadí, nic víc, nemůžou strávit tolik času jen s jednou nahrávkou – nebo možná ani nechtějí. Nemyslíš, že to může být i trochu kontraproduktivní, když se tolik nedokáže koncentrovat na tolik minut hudby a album by si užili víc třeba s poloviční hrací dobou? Tuším, že nejsi hudebník, který musí hrát “user friendly” hudbu jako lidé, kteří jsou na příjmu z hudby závislí (dovolím si předpokládat, že se hudbou neživíš – pokud ano, omlouvám se!), ale pořád si myslím, že každý muzikant se stará o to, jestli lidé jeho desky poslouchají…

Z hudby určitě nežiju, vlastně mě Ov Hollowness peníze spíš stojí, mohl bych se tomu věnovat víc, ale spíš až někdy jindy. Nestarám se o vydělávání peníze tímhle, ale bylo by docela pěkné pokrýt aspoň náklady na nahrávání.

Jakýkoliv kreativní proces je ovlivněný tím, jak na něj lidi reagují, čímž mám na mysli, že ano, hudebníci se určitě starají o to, jestli lidé poslouchají, a ti, kteří ne, nejspíš nejsou tak úplně nohama na zemi.

Ov Hollowness

Je to skvělá otázka, na kterou se ptáš. Vlastně jsem byl překvapen, jak moc hrací čas narůstal. Ve skutečnosti jsem se domníval, že je lepší mít víc materiálu; příliš jsem si neuvědomoval, že bych se v tom mohl mýlit. Album jsem poslouchal vlastně opravdu hodněkrát, což jsem v minulosti moc nedělal, a jsem naprosto spokojený se vším, opravdu si ho užívám. Pokud se k němu dostane posluchač a užívá si ho, pak by se délka neměla řešit. Pokud se někdo nemůže dočkat, až písničky dohrají, pak to jednoduše není pro něj. Poslední dvě skladby jsou v jistém smyslu bonusové, protože “End in View” již dříve vyšla a “Outro” je čistě experimentální, ostatní písně prostě přišly, na rozdíl od jiných skupin nedělám “vyplňovací” materiál. Čili pokud nebudeš počítat poslední dva songy, dostaneš tu hlavní část desky. Nyní je to album dlouhé, to ano, i skladby samotné, ale existuje spousta skupin, jež dělají podobné stopáže, Enslaved, Wolves in the Throne Room, Winterfylleth nebo Agalloch, abych jich pár jmenoval, takže poslech Ov Hollowness je možná vhodnější pro fanoušky právě těchto skupin.

Již jsme zmínili, že máš i další projekty. Pokud vím, měla by existovat skupina se jménem Lost Resolve, přičemž na desce “The World Ends” je také song s názvem “Lost Resolve”. Je zde nějaká spojitost mezi projektem a skladbou?

Všechno je to součást mojí vlastní práce, takže se občas stává, že nápady, témata a dokonce i riffy se mezi sebou kříží. Možná je to také plánované pojítko mezi oběma projekty, občas si říkám, jestli pár skladeb, které jsem (až doposud) udělal pro Lost Resolve, nemělo být spíše písničkami Ov Hollowness. Tak či tak, je to, co to je, mám v sobě další a možná poslední EP/album Lost Resolve, takže tím to může být.

S dalšími projekty Lost Resolve, Arkodaemik a Dethdrawn jsi prozatím nahrál vždy jen jedno album. Máš do budoucna ještě nějaké plány s jakoukoliv z těchto tří skupin?

Jak již bylo zmíněno, možná bude ještě jedna poslední nahrávka Lost Resolve, pomalu je to na cestě, ale bude potřeba hodně vytrvalosti, abych to dokončil, což lze ale říct i o těch ostatních projektech. Se zaměstnáním a rodinným životem je občas obtížné najít si čas a energii. Další album Lost Resolve může vzniknout, protože už mám pro něj materiál, který tu čeká. To samé s Arkodaemik, který je asi blíže dokončení než ty ostatní. To bude jen krátké album tvrdých riffů se základem v black metalu, materiál je z přibližně 75% hotový. Pro Dethdrawn překvapivě žádný nový materiál nemám, ačkoliv jde o projekt, jehož pokračováním jsem zaujatý víc, ale uvidíme. Tyto projekty jsou pro mě osobnější než Ov Hollowness, protože jsou víc jen pro mě, jenom dostat ven nějaké nápady, samovydáním nebo jakkoliv.

Mám pro tebe jednu poslední otázku. Vždy jsem přemýšlel – proč Ov Hollowness a ne Of Hollowness? Má ono “ov” nějaký speciální význam? Děkujeme mnohokráte za tvůj čas a tvé odpovědi. Ať se daří!

Ne tak úplně. “Ov” je, jak říkáš, jen jiný přepis “of”, přičemž “of” může být chápáno i ve smyslu slova “from” [“z”]. Tohle je ten význam, znamená to z… z prázdnoty [“from the hollowness”].

Díky moc za rozhovor, vážím si zájmu o tento projekt, díky.

Ov Hollowness - The World Ends


Ov Hollowness – The World Ends

Ov Hollowness - The World Ends
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.3.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Abstraction
02. Grey
03. Hoarfrost
04. An End
05. Ov
06. The World Ends
07. Lost Resolve
08. Hollow
09. End in View
10. Outro

Hodnocení:
Stick – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

S kanadským one-man projektem Ov Hollowness jsem se seznámil nedávno díky albu “Drawn to Descend” z roku 2011. Byla docela příjemná náhoda, když jsem dostal nabídku zrecenzovat zbrusu nový počin “The World Ends”, jelikož nadšení z předchozí tvorby je u mě celkem enormní. S letošním počinem moje víra v kvality tohoto projektu rozhodně vzrostla, už jen při pohledu na obálku jsem byl skutečně natěšený. Do poslechu jsem se ale pouštěl s mírnými obavami, jelikož album při deseti skladbách obsahuje více jak sedmdesát minut muziky, což jak známo, i u největších mistrů bývá daleko za hranicí poslouchatelnosti.

Libuju si v takzvaných atmosférických black metalových vodách, za což by mě asi kdejaký pravověrný satan mohl ukřižovat, ale už je to tak. Black metalová muzika totiž pokrývá celé spektrum hudebního vyjadřování, a z každého jejího zákoutí si umím (chci) vzít to, co je pro mě přínosné. Od tohoto alba proto nelze očekávat blasfemický nářez s chorobnými riffy a zuřivými blast beaty, ale ani načančané symfonické výplně. Autor Mark R. totiž staví především na jakýchsi kytarových stěnách riffů a melodií, pomocí kterých buduje atmosféru. Většina skladeb vás přitlačí do křesla a donutí vás do jejich skončení své místo neopustit. Takovou esencí desky je v podstatě už úvodní skladba “Abstraction”, která je se svými devíti minutami jednou z nejdelších skladeb, přičemž průměrná délka písní se pohybuje kolem sedmi minut. To napovídá tomu, že se do cíle nijak výrazně nespěchá. Skladby plynou většinou ve středním i rychlejším tempu, občas proloženém blast beaty, i když bez nich bych se tu obešel, protože jakmile to rytmika začne takto bezhlavě sypat, dostavuje se pocit monotónnosti, jelikož vás ta neměnnost začne poněkud ubíjet. Naštěstí na albu těch případů mnoho není, což je zajištěno taky častými změnami temp. Obecně vzato je ale album zajímavější v rozvážnějších polohách, kdy je čas vnímat jednotlivé detaily.

Je slyšet, že autor není v black metalovém světě žádný nováček a že zásadní muzikanty žánru má naposlouchané a jejich vlivy dokáže propašovat do své tvorby. Náznakem například epická stránka Bathory na mě dýchla z deseti minutové titulky, která pro mě platí za naprostý vrchol alba. Takhle si představuju pozvolně rozvíjející se atmosférickou skladbu. Na konci v ten konec světa fakt dokážu uvěřit. Neschovají se tu ani vlivy depresivních black metalových počinů, v třetí “Hoarfrost”, která taktéž patří mezi vrcholné momenty, jako bych slyšel sněžnou depresi ColdWorld. To samozřejmě není vše. Neberte však tyto zmínky jako obvinění z plagiátorství, jen je tu prostě slyšet, jaký záběr může Mark R. asi tak mít, a taky si můžete udělat vzdálenou představu o tom, jak ta deska vlastně zní. Když už tady zmiňuji ty vrcholné momenty, tak za mě na třetí místo patří předposlední “End in View” s krásnou melanchalickou střední pasáží, ve které se dočkáme i čistých kytar, což není na albu tak úplně běžný jev. Album uzavírá ambientní “Outro”, při kterém jako by se před vámi skutečně otevírala scéna zdevastované planety, jako atmosférická tečka opravdu povedené.

Zvuk desky nepatří mezi ty nejlepší, nicméně jsem v tomto žánru slyšel i horší kanály. Tady se dají jednotlivé melodické linky a zpěv rozeznat od bicích a přílišná sterilita by tu taky nedělala dobrotu. Celkově je to album vcelku čitelné, většinou se Mark spoléhá u kytar na rytmickou stopu a melodie, občas se ozvou harmonické výjezdy, ale nikterak se jimi neplýtvá. V malých náznacích se (pro aranže) ozvou klávesové plochy. Součástí takového alba jsou samozřejmě skřehotavé vokály, které u Ov Hollowness nejsou nikterak oslňující, ale určitě nezavání trapným “přehráváním”. Splňují jednoduše standard krákoravých hrdel. Oproti minulé desce také přibylo čistých zpěvů, což osobně za moc velké plus nepovažuji, protože zkrátka ne vždy zní úplně na svém místě, občas vás slušně vytahají za uši. Stává se to zejména ve vyšších polohách, pokud se drží někde na hladině středních poloh, výtky nejsou ani na místě.

Jak už jsem zmínil, deska je opravdu dlouhá. 70 minut takového materiálu není úplně jednoduché strávit. Mně s albem čas plyne docela přirozeně, nemám potřebu se dívat, kdy už to konečně skončí, skladby jsou samy o sobě dost zajímavé na to, aby držely pozornost. Nemůžu ale tvrdit, že se občas nedostaví malý pocit nudy či monotónnosti, což už jsem nastínil v předchozích odstavcích. Jak bylo řečeno, tímto neduhem trpí především rychlejší pasáže desky, protože mě jímá pocit, že mě ty bicí vyloženě ukopou. Ono by možná stačilo někdy ubrat na repetitivnosti motivů, které jsou někdy až bolestně natahované, a pod kytary vsunout zajímavější rytmiku, nebo ji příště nenechat tolik vystupovat ven.

V “The World Ends” nepochybně třímá kvalitní počin, který sice nikomu neobrátí život vzhůru nohama, ale pro zpříjemnění dne a pro unášení se melancholickými obrazy je to album jako stvořené. Mark R. aka Ov Hollowness má potenciál a bude zajímavé sledovat, jak s ním naloží do budoucna.

Ov Hollowness - The World Ends


Další:

“The World Ends” je pro mě premiérou s tvorbou Ov Hollowness, musím ovšem uznat, že hned napoprvé si mou pozornost tento kanadský jednočlenný projekt získal. Ačkoliv se to tak nemusí na první pohled (a ani poslech) zdát, “The World Ends” je vlastně deska dosti barvitá a nebál bych se říct i otevřená. Rozhodně nečekejte nic ortodoxního jako já, stále se však nedá mluvit o nějakých nadžánrových experimentálních skopičinách; deska je vyvážena přesně do té podoby, kdy stále ještě spadá do black metalové škatulky, aniž by se posluchači do hlavy vkrádal pocit, že poslouchá něco úplně obyčejného a předvídatelného. Zejména po stránce melodií je “The World Ends” výborné, ani v ostatních ohledech však nikterak nezaostává. Ze skladeb mě osobně nejvíce zaujala třetí “Hoarfrost” a také šestá titulka “The World Ends”, v níž v její první polovině cítím lehký dotek legendárních Bathory, což je vzhledem ke zbytku desky velmi příjemné osvěžení. Hudebně nahrávku vidím na čistých 8 bodů, půl bod však musím ubrat z důvodu přílišné délky, protože hodina a čtvrt je přece jenom moc… pokud by se autor trochu víc řídil podle řčení, že méně může být více, byl bych osobně ještě spokojenější, ale i tak říkám – skvělá věc!
H.


Voivod – Target Earth

Voivod - Target Earth
Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 22.1.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Target Earth
02. Kluskap O’Kom
03. Empathy for the Enemy
04. Mechanical Mind
05. Warchaic
06. Resistance
07. Kaleidos
08. Corps étranger
09. Artefact
10. Defiance

Hodnocení:
Stick – 10/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook

Legendární Kanaďané Voivod po deseti letech přichází s albem, které vzniklo přirozeným skladatelským procesem. Před osmi lety se musela kapela rozloučit s výraznou osobností ansámblu, zakladatelem a hlavním mozkem, kytaristou Piggym (R.I.P.). Zbytku kapely, ve které v té době figuroval Jason Newsted (aka Jasonic, ex-Metallica), nezbylo, než zúročit zbylý materiál, který po sobě inovativní kytarista zanechal. Kostru skladeb tvořily demoskladby uložené v kytaristově laptopu, kapela kolem těchto demosnímků vystavěla kompletní skladby. Výsledkem byla dvě vcelku rozporuplná alba “Katorz” a “Infini”. Ne, že by to byly vyloženě blbosti, ale už jen ta atmosféra se podepsala na lehčí nekonzistenci materiálu. Zkrátka některé skladby trhaly koule, některé zas spíše nudily. Letos tedy vychází deska “Target Earth”, na které se sešla (téměř) původní sestava, kdy se na pozici baskytaristy vrátil Blacky. Místo Piggyho zaujal původně jen koncertní kytarista Daniel “Chewy” Morgrain, původně kytarista technických death metalistů Martyr.

Bubeník Away má svůj specifický umělecký styl, kterým zdobí obálky své domovské kapely, i jiných. Ani tentokrát nepřekvapil, obal, který je naprosto typický pro něj i pro tuhle kapelu, připravuje na apokalyptickou sci-fi atmosféru alba. Kapela se nezapřela ani v textech, antiutopická sdělení se pohybují někde mezi prehistorickými monstry, vesmírným neznámem a společenským znepokojením, s čímž koresponduje i hudební složka. Po uvolněnějších rockových vypalovačkách posledních alb tu není příliš vidu a slechu, Chewy je velkým milovníkem psychedelických postupů ála “Killing Technology”, což se projevilo na celkovém vyznění materiálu.

Zvukový základ skladeb je stavěn především na riffech, a to většinou dost lahůdkových. Jako bonus umí Chewy přihodit excelentní melodická, ale přitom technická sóla, mám tak trochu pocit, že snad nikdo jiný by post kytaristy této kapely nemohlo zastat lépe (samozřejmě po Piggym). Už úvodní titulka dává na srozuměnou, že tady se na žádné kompromisy nehraje. Prim hraje samozřejmě taky jedovatý Snakeův vokál, který byl poznávacím znamením téměř po celou dobu existence kapely. Přestože všechny skladby obsahují thrashové ostří, nejde o jednotvárné vypalovačky s jedním rytmem od startu po cíl. Čekejte prudké zákruty, vývrtky a překážky. Kytarové riffy povětšinou nepatří k těm líbezným omalovánkám a rytmická sekce skladby nekompromisně odklešťuje a zase spájí k sobě a vytváří komplexní materiál. Thrash metal se zde potkává s psychedelickým rockem a pod nohy se jim někdy zamotá jazz. Fakt to není snadno zapamatovatelný materiál a po prvním poslechu jsem celkem nerozuměl tomu, co jsem slyšel. Pochopení se dostavovalo postupně, napotřetí jsem konečně začal od sebe jednotlivé skladby odlišovat a propadat jejich psychokouzlu.

Materiál je barevný stejně jako obálka, tudíž se dočkáme nářezů typu “Kluskap O’Kom” nebo “Resistance”, nebo středně tempých psychařin, jako je “Empathy for the Enemy”. Pokud je libo francouzština, mrkněte na “Corps étranger”. Ta je mimochodem asi největším námrdem, který se na albu objevil. Bleskurychlé riffy, opět s typickým “voivodským” feelingem. Na nudu prostě není čas a vážně doporučuju tomuhle albu poslechy věnovat, odměna zůstává nemalá. Desce nedokážu vyčíst snad jediný moment, nenapadá mě, že by něco mohlo znít jinak. Ve finále jsou ty zvláštní riffy a melodie návykovější než LSD. Přestože se zde v podstatě používají zajeté postupy, tak jde o kulervoucí a neotřele znějící materiál, nikoliv plagiát sebe sama.

Zvukově se s tím Voivod poprali taky dost slušně. Žádný nástroj nezaniká, ale přitom nejde o nijak uměloučký přelešťovaný zvouček, který by připomínal nemocniční sterilní prostředí. Pěkně všeobjímající. Kvituju hlavně výraznou basu, jejíž party je radost poslouchat. Awayova bubenická hra samozřejmě za zbytkem kapely nezaostává. S touhle deskou se mi stala zvláštní věc, začal jsem mít chuť přečíst si nějaké pořádné sci-fi, svou atmosférou úplně vybízí k podbarvení nějaké takové četby.

Jestli by se mě někdo teď zeptal na progresivní thrash metalovou kapelu, která se zarytě nedrží zajetých postupů žánru a má svůj ksicht, Voivod se svou novou deskou by rozhodně padli mezi prvními. Na tuhle desku bych neměl zapomenout, až budu dávat dohromady žebříček desek za rok 2013. Pro mě asi zatím jedno z nejpozitivnějších překvapení letoška. Kdo nezná, začněte touhle deskou, kdo zná, neprohloupí!


Další názory:

To je návrat, panečku! A k tomu v (téměř) původní sestavě, protože místo Jasonica převzal baskytaru starý známý Blacky, jenž s neuchopitelnými Kanaďany zažil legendární časy. Bylo jasné, že nelze donekonečna čerpat z odkazu zesnulého Piggyho, a tak se po slabších “Katorz” a “Infini”, jež byla postavena čistě na zbytcích jeho tvorby ze sklonku života, konečně ukázalo, zda mají Voivod budoucnost i bez svého ústředního mozku. “Target Earth” je jasnou deklarací, která hlásá, že je potřeba s nimi počítat. Klasický cover, klasické postupy a devítka fantastických skladeb, u kterých jsem si několikrát vzpomněl na klasické počiny jako třeba “Killing Technology”. Přestože až nebezpečně často zmiňuji slovo klasické, tak se nemusíte bát, že by třinácté řadové album hrálo na nostalgickou strunu a těžilo z let minulých. “Target Earth” žije vlastním životem a obviňovat Voivod z opakování je jako vyčítat něco podobného AC/DC. Prostě si vymysleli svůj vlastní, naprosto jedinečný styl, který netřeba nijak upravovat a který funguje i po letech. Pecky jako “Kluskap O’Korn”, “Mechanical Mind”, či hymnická “Kaleidos” se mohou s úsměvem na rtech zařadit mezi dvacet let staré, legendární kousky.
Kaša