Archiv štítku: CAN

Kanada

Devin Townsend Project – Epicloud

Devin Townsend Project - Epicloud
Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 18.9.2012
Label: HevyDevy

Tracklist:
01. Effervescent!
02. True North
03. Lucky Animals
04. Liberation
05. Where We Belong
06. Save Our Now
07. Kingdom
08. Divine
09. Grace
10. More!
11. Lessons
12. Hold On
13. Angel

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V souvislosti s kanadským podivínem Devinem Townsendem jsou velice často asociována označení jako hudební mág, či génius. Já se tomu vůbec nebráním, naopak, tento názor sdílím, protože už při pohledu na jeho diskografii, která (včetně Strapping Young Lad, ambientních pokusů “Devlab”, “The Hummer” a punkového Punky Brüster) čítá dvacítku alb, přičemž ani o jednom se nedá říct, že by bylo vyloženě špatné. Aktivita, kterou Devin hýří, je nevídaná, a ruku v ruce s ní jde obdivuhodná vysoká kvalitativní laťka. Své současné rozpoložení se rozhodl zvěčnit na pátém albu svého aktuálního působiště, tedy Devin Townsend Project.

V druhé polovině minulé dekády byl Devin psychicky vyčerpán a rozhodl se proto k odpočinku, který naštěstí netrval dlouho, a poté, co se očistil od veškerých svých závislostí, se hudebně posunul k zdánlivě rozmanitější tvorbě. Čtveřice alb, která “Epicloud” předcházela – “Ki”, “Addicted”, “Deconstruction” a “Ghost” – představovala čtyři odlišné polohy jeho tvorby. Od akustické, přes pop-rockovou, progmetalovou až po odpočinkový new age. Pro mě osobně bylo vrcholem rozmáchlé “Deconstruction”, na kterém se objevily momenty, které by se hodily i pro Strapping Young Lad, ovšem bez negativní agrese a v poněkud epičtějším podání. Myšlenka vydat čtyři odlišná alba byla přirozený krok, sám jsem si nedokázal úplně živě představit, že by různé skladby z této tetralogie mohly fungovat i společně na jednom počinu. A světe div se, ono to jde. Přesně o tomhle je “Epicloud” – spojení několika poloh, které dopadlo přirozeně a deska nepůsobí nikterak nesourodě. Samotný Devin charakterizoval “Epicloud” jako “nádhernou, romantickou a pozitivní” hudbu a uznávám, že to je označení naprosto trefné.

Kapitolou samou o sobě je technické a grafické zpracování nahrávky. Obal s vesmírným výjevem je doplněn neméně povedeným bookletem, kde jsou texty skladeb vyobrazeny spolu s postranními vesmírnými oblaky a planetami. Fakt hezké. Krom toho, že je Devin nadaným skladatelem, zpěvákem a kytaristou, má jeho jméno váhu také na poli albové produkce. Výčet alb, na kterých se zpoza mixážního pultu podílel, se rok od roku rozrůstá a nemyslím si, že je to jen díky etablovanému jménu. Album od alba je jeho rukopis čitelnější, a přestože se stále jedná o hradbu velkého množství stop kytar, vokálů, elektroniky a různých efektů, je zajímavé, že se oproti minulosti jeho desky stávají čitelnějšími a do jisté míry i zvukově stravitelnějšími. Jako by s každým počinem posouval hranici zvukově dokonalé nahrávky.

Přistupme k samotnému “Epicloud”, na kterém opět dostala prostor Anneke van Giersbergen, bývalá to pěvule Holanďanů The Gathering, ovšem není ho zase tolik jako na “Addicted”, na němž se jejich vokály prolínaly neuvěřitelně plynule a nenásilně. Novinka představuje komerčnější, přístupnější a líbivými refrény prošpikovanou hudební vizi progresivního metalu a věřím, že leckomu může být tato forma proti srsti, ale Devin se nikdy netajil, že je milovníkem dobré popové hudby, která utváří jeho hudební cítění. Úvod obstarává nezvyklé vokálně-sborové intro “Effervescent!”, jež plynule přechází v “True North”, které dominuje Anneke se svým nádherným vokálem a chytlavou melodií, která je prostoupena celou skladbou. Dojem jakési kompilace toho nejlepšího z předchozích alb je umocněn také podobností některých vokálních linek či aranží s předchozími alby. “Lucky Animals” leží někde na pomezí “Addicted” a “Deconstruction” a představuje asi nejchytlavější věc na desce. K její propagaci se celkem rychle uchytil “videoklip”, na němž Devin předvádí to nejlepší ze svých tanečních kreací.

“Liberation” je rychlejší skladba, která evokuje dřívější tvorbu z přelomu tisíciletí, samozřejmě zabalenou do modernějšího hávu. “Where We Belong” a “Divine” jsou naopak pomalejší písně, které po většinu času stojí pouze na vokálech a akustické kytaře. Prvně jmenovaná se sice dočká velkolepého finále, ale pořád působí jako jedna z těch umírněnějších písní. Poněkud rozpačitých názorů se dostává “Kingdom”, kterou netřeba představovat, protože se jedná o předělávku vlastní skladby z alba “Physicist” a k jejímu přepracování jsem zaznamenal, mimo jiné, názor o absenci dostatečného množství nápadů. Mně se nová verze líbí víc než ta původní a není to jen lepším zvukem, ale i zapojením Anneke, jejíž prostor sice není kdovíjak omračující, ale i s tím málem si poradila na jedničku. Relativně tvrdší skladbu hledejte v “More!”, ovšem i tady se žádného běsnění jako za časů “City” od Strapping Young Lad nedočkáte. Žádná z písní nijak výrazně nevyčnívá a dohromady tvoří jeden organický celek, který se dobře poslouchá, aniž by začal nudit. Snad jen závěrečná “Angel” mne příliš nezaujala a přišla mi nevýrazná. Naproti ní bych postavil odlehčenou elektronickou “Save Our Now”, kterou bych si dokázal představit i v mainstreamovém rádiu, a “Grace”, která svou propracovaností nejvíc připomíná “Deconstruction”.

Že má Devin nápadů na rozdávání, dokazuje druhý disk, který je součástí “deluxe edice”, nazvaný jednoduše “Epiclouder”. Na něm se nachází deset nových skladeb ve stádiu demo verze, jež se na standardní kotouček nevešly z důvodu, že by na něj nezapadly, a někde jsem zaslechl, že prostě nezbyly finance. Kdo ví, ale fakt je, že ne všechny z oněch deseti skladeb jsou natolik kvalitní, aby si své místo na albu zasloužily. Třeba takové “Woah No!”, “Happy Birthday” nebo “Love Tonight” bych na konečné podobě alba slyšel moc rád, ale nevadí, radši bonusový disk nedodělků jako zpestření, než přeplněné album s množstvím hluchých míst.

Když budu hovořit za sebe, tak jsem s novinkou spokojený. Devin opět dokázal přijít s albem, které, ač není nikterak novátorské, tak si z minulosti bere jen to nejlepší a pojí to dohromady takovým způsobem, že o nějaké stagnaci nemůže být řeč. Kompozičně rozmanité a hlavně silné album jako “Epicloud” si rozhodně zaslouží pozornost všech fanoušků progresivně laděného rock/metalu. Aktuální počin nese všechny poznávací prvky Townsendovy tvorby, takže předpokládám, že kdo si k němu nenalezl cestu na předchozích albech, neučiní tak nejspíš ani nyní. Když budu srovnávat s předchozími čtyřmi alby, jež pod hlavičkou Devin Townsend Project vznikly, tak bych “Epicloud” zařadil za “Deconstruction”, na které sice nestačí, ale vzhledem k jeho kvalitě se není co divit. Na příští rok si holohlavý pošuk přichystal nové album “Casualties of Cool”, na kterém spojil síly s Ché Aimee Dorval, a snad se konečně dočkáme dlouho slibovaného pokračování “Ziltoid the Omniscient”. Po “Epicloud” nemám vůbec žádný důvod obávat se, že by oba počiny dopadly zle, protože Devin je pořád ve formě.


Další názory:

Pouhý rok po takřka dokonalém “Deconstruction” se asi nedalo čekat, že by Devin Townsend – i přes svou (a v tomto případě oprávněnou) pověst hudebního boha – dokázal nastavenou laťku vyrovnat nebo dokonce překonat, což se tedy opravdu nepovedlo, nic to ovšem nemění na faktu, že i “Epicloud” je výborná deska, kterou nejenže mohou mnozí jiní muzikanti tiše závidět, ale která hlavně nekalí doposud čistý štít svého autora. “Epicloud” se nese v duchu novější tvorby, čili hravého a nápaditého progresivního metalu, který má v sobě velké množství nápadů – a to je také nutné ocenit, že Devin dokáže alba vydávat ve vcelku velké rychlosti a stále mu inspirace nedochází. I přes mírný pokles oproti “Deconstruction” se tedy jedná o velice dobrou věc a některé skladby se setsakra povedly, jmenoval bych zejména skvělou “Lucky Animals”. Celkově jsem více méně spokojen.
H.

Devin Townsend

Čistě podle papírových předpokladů by pro mě hudba Devina Townsenda měla být jako stvořená. Všechny jednotlivé prvky, ze kterých svou hudba skládá, mám v oblibě. Jeho hlas mi je velmi sympatický, dokonce bych ho zařadil poměrně vysoko mezi své nejoblíbenější zpěváky. Přesto však když dojde na samotný poslech, vždy něco selže. A protože “Ziltoid the Omniscient” byl moc ujetý, “Deconstruction” moc komplikované a “Ghost” moc nudný (a mohl bych ještě chvíli pokračovat), jediná Townsendova nahrávka, kterou jsem si nefalšovaně užíval, byla “Addicted“. A právě díky tomu, že “Epicloud” má s “Addicted” mnohé společné, mohu opět upřímně prohlásit: tohle album mě fakt baví. Fascinuje mě, jak Devin dokáže poměrně složitým postupem dojít k tak chytlavým a snadno zapamatovatelným melodiím. Od vlezlé “Lucky Animals”, přes punkovou “Liberation” až po dojemnou “Where We Belong”, vše na tomto albu funguje, jak má. Navíc se za hlavním motivem vždy něco děje, takže vás skladby neomrzí po prvním poslechu. Bohužel, po tak intenzivním poslechu, jakému se albu v mém případě dostalo, se začíná přeci jen projevovat oposlouchání některých melodií. Jednoduše řečeno, po nějaké době už to není ono, což je pochopitelně velké mínus. Pokud to však nepřeženete a budete “Epicloud” poslouchat s mírou, jistě si ho užijete.
Zajus


Ex Deo – Caligvla

Ex Deo - Caligvla
Země: Kanada
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 29.8.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. I, Caligvla
02. The Tiberius Cliff (Exile to Capri)
03. Per oculos aquila
04. Divide et impera
05. Pollice verso (Damnatio ad bestia)
06. Burned to Serve as Nocturnal Light
07. Teutoburg (Ambush of Varus)
08. Along the Appian Way
09. Once Were Romans
10. Evocatio: The Temple of Castor & Pollux

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když před několika lety Maurizio Iacono uvedl v život projekt Ex Deo, povedlo se mu zaplnit další díru v trhu s extrémní hudbou. Nenapadá mě totiž žádná jiná kapela, která by pojala téma antického Říma v podobně rozmáchlém duchu, jako se to podařilo právě Ex Deo. Album “Romulus” se tehdy opravdu povedlo a díky jeho úspěchu jsme se nedávno dočkali nástupce, na jehož adresu tvůrci v čele s Mauriziem nešetřili superlativy. Přiznám se bez mučení, po opravdu příjemném dojmu, který jsem si odnesl z mnohých poslechů “Romulus”, jsem podlehl i já a na desku “Caligvla”, která vyšla v den výročí 2000 let od Caligulova narození, jsem se opravdu těšil a vkládal do ní nemalé naděje…

Už první poslech novinky dá posluchači dost zřetelně najevo, že se od posledně mnohé změnilo. Místo ostrého zvuku kytar, který byl pro desku “Romulus” typický až určující, se tentokrát vsadilo na pompéznost ve všech ohledech, a kdybych měl vybrat nějaký dominantní nástroj, budou to jednoznačně klávesy. Jsou slyšet opravdu všude, nezřídkakdy definují nosné melodie a vůbec si netroufám odhadovat, jak by to znělo bez nich. Nicméně i když tak masivní zastoupení kláves spoustu lidí předem varuje, ne-li rovnou odradí, považovat klávesy za jakkoli podřadný nástroj je opravdu zcestné, a když jsou užity vkusně, je o co stát. A co se jejich zastoupení na “Caligvla” týče, nemohu o něm říct křivé slovo, protože to prostě funguje – přesně v duchu té rozmáchlosti, o které jsem mluvil. K té krom kláves a celkové melodiky přispívá i nemálo pasáží, kde se otěží ujímá mluvené slovo (ať již z hrdla Mauriziova nebo najatých herců). Sice je to kýč jako kráva, ale když to nepůsobí vyloženě trapně (jako že i na to dojde), tak vlastně proč ne…

To, že dominují klávesy, ovšem neznamená, že by ostatní nástroje nějak zásadně ztratily na důležitosti. Sice to není tak zřetelné jako na “Romulus”, ale pod tím pseudosymfonickým povrchem je pořád dostatek poctivého instrumentálního základu, který dovede potěšit i sám o sobě a nikoli jen jako podklad pro nějaké klávesové hrátky. Kytary sice nestrhávají pozornost tak jako posledně, ale rozhodně neplatí, že by se riffovalo, jen aby to bylo heavy. Místy se totiž urodily opravdu solidní kytarové pasáže, které by bez debat obstály samy o sobě, a Jean-François Dagenais se při pohledu na svou obsáhlou diskografii určitě nemusí stydět ani za tuhle desku.

Kapitolou samou pro sebe jsou hosté, kteří se na vzniku alba podíleli. Tentokrát se Maurizio a spol. dohodli hned se čtyřmi umělci a výsledky téhle spolupráce výsledku opravdu pomáhají (snad s výjimkou kytarového sóla z pera Francesca Artusata (All Shall Perish), které jsem s určitostí nerozpoznal a nemohu tedy hodnotit jeho přínos). Ať už jde o refrén, kterého se u skladby “Divide et impera” zhostila v Tristanii působící Sardiňanka Mariangela Demurtas, nebo rovněž vokální příspěvky pánů Stefana FiorihoGraveworm a Setha Siro Antona ze Septicflesh, je na každý pád o co stát. Obzvlášť Sethův záhrobní hlas dělá z refrénu už tak hodně zdařilé skladby “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” opravdovou bombu. Obecně vzato je i díky těmto hostům album celkově mnohem pestřejší než “Romulus” a v kombinaci s o deset minut kratší stopáží, než jakou se honosil předchůdce, člověk jen tak nepřestane dávat pozor.

Z dosavadního popisu vyplývá, že Ex Deo disponovali dostatkem vhodného stavebního materiálu pro vybudování opravdu monumentální desky, která by mohla triumfovat. Jenže to se bohužel nestalo, nebo alespoň ne v takové míře, jako jsem očekával a jak jsem si přál. Jistě, prakticky celá první polovina desky je napěchovaná opravdu vynikajícími skladbami a udržet tuhle laťku i polovina druhá, nešetřil bych opravdu hodně vysokými známkami. Ať už totiž ukážu na klipem doprovozenou skorotitulku, již zmíněnou “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” nebo prakticky jakoukoli další skladbu s pořadovým číslem nižším než pět, je to vážně skvělý příklad toho, jak dobře může znít pompézní a chytlavá muzíka, které však nechybí vznešenost ani tah na branku. O to rozmrzelejší jsem tedy z vědomí, že polovina druhá je snad jen s výjimkou “Along the Appian Way” dost mdlá a jakoby bez nápadu. Jednotliviny jsou sice v naprostém pořádku a když na to dojde, některé momenty se mi poslouchají opravdu dobře, ale prostě to není ono – minimum nějakých výrazných momentů, skoro nic, co by ulpělo v paměti… Navíc si nejsem úplně jistý, nakolik bylo rozumné zařazení instrumentálního outra “Evocatio: The Temple of Castor & Pollux”, protože se mi zdá zbytečně dlouhé a tak trochu o ničem.

Ex Deo mohli skrze novinku uzemnit celý metalový svět, ale zasekli se někde na půl cesty. Pravdou ale zůstává, že i přes své zjevné nedostatky je “Caligvla” deskou, která má určitě co říct, i ty slabší skladby mají svoje světlé stránky a nepochybuji o tom, že se najde dostatek lidí, kteří nad těmi nedostatky rádi přimhouří oko. Jenže tady žádné mhouření očí nemá co pohledávat, a proto nemohu s čistým svědomím hodnotit lépe než nadprůměrně. Škoda, nechybělo mnoho a bylo by to o dost výš…


Další názory:

Musím říct, že jsem se na “Caligvla” docela i těšil, jelikož debut “Romulus” rozhodně nebyla špatná muzika, ale nakonec jsem bohužel poněkud zklamaný. Prvních pár poslechů mě novinka docela bavila, ale zanedlouho jsem si uvědomil, že ačkoliv jsem ji slyšel už dostkrát a vždycky jsem si spokojeně kýval hlavou do rytmu, vlastně si z celého alba až na pár momentů nepamatuji vůbec nic. Výjimkou jsou třeba “I, Caligvla”, “Divide et impera” (i když zde především díky hostující Mariangele Demurtas) nebo “Teutoburg (Ambush of Varus)”, ale ani ony nestačí na to, abych neprohlásil, že zde chybí opravdu silné a zapamatovatelné skladby jako třeba “Romulus”, “Storm the Gates of Alesia”, “Cry Havoc” nebo “In Her Dark Embrace” z debutu. Nerad to říkám, ale “Caligvla” je poněkud plošší muzika. Zatímco debut byl epický sám o sobě jen díky výborně napsaným písním, nyní už to neplatí a Ex Deo si pro vytvoření té požadované velkolepé římské atmosféry musí pomáhat tunami kláves a samplů – a někdy je to až příliš. Jak se říká, méně je někdy více a v hudbě to platí obzvláště, a to i v případě, že chcete tvořit epickou hudbu. Domovští Kataklysm šli na poslední desce s kvalitou znatelně dolů a já jsem upřímně doufal, že tento nepříjemný trend nepostihne i Ex Deo, naneštěstí se tak ale stalo, byť to na “Caligvla” není tak markantní jako na “Heaven’s Venom”. Ne že by se “Caligvla” nedalo poslouchat, ono se to poslechnout dá naprosto v pohodě a nedá zase bych albu křivdil, kdybych tvrdil, že vyloženě nudí, ale něco tomu chybí; kvůli výše zmíněným faktům prostě nemohu vytáhnout více jak šest bodů… a to jsem očekával rozhodně víc…
H.

Zklamání? Ano. Vyšší očekávání? Rozhodně. Tak nějak bych popsal pocity, které ve mně “Caligvla” zanechává. Po opravdu skvělém debutu “Romulus” jsem očekával, že se Mauriziovi ve svém bočním projektu, který lyricky čerpá z období antického Říma, podaří alespoň srovnat laťku, kterou si před třemi lety nasadil. Netvrdím, že je to úplný průser, protože řada skladeb má dobré momenty, úderné riffy, chytlavé refrény a opět mě zaujalo lyrické zpracování zmíněného období, kterým se Maurizio inspiroval, ale tak nějak to nefunguje dohromady. Přiznám se, že se mi dokonce zalíbily některé orchestrální pasáže, které občas zní, jako by vypadly ze soundtracku ke “Gladiátorovi”, přestože jsem jim zpočátku nemohl přijít na chuť. Na druhou stranu, právě tyto orchestrální aranže na mě působí místy až moc šroubovaně a spíš než aby doplňovaly atmosféru, tak se násilně snaží vytvořit dojem epického a monumentálního hudebního díla, k čemuž ale desce chybí silnější skladby. Některé jsou parádní, to ano, třeba úvodní “I, Caligvla”, “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” či “Divide et impera”, ve které se vytáhla hostující vokalistka, ale zbytek už značně zaostává a ve srovnání s “Romulus” prostě “Caligvla” neobstojí. Vynikající zvuk to nezachrání a na patře mi tak i nadále zůstává pachuť zklamání. Škoda, protože výchozí pozici měli Ex Deo opravdu vynikající. Snad příště…
Kaša


Rush – Clockwork Angels

Rush - Clockwork Angels
Země: Kanada
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 13.6.2012
Label: Anthem Records / Roadrunner Records

Tracklist:
01. Caravan
02. BU2B
03. Clockwork Angels
04. The Anarchist
05. Carnies
06. Halo Effect
07. Seven Cities of Gold
08. BU2B2
09. The Wreckers
10. Headlong Flight
11. Wish Them Well
12. The Garden

Hodnocení:
Kaša – 7/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rush jsou výjimeční. Prog rocková legenda funguje už celých 44 let a pořád jí to hraje náramně, má za sebou 20 studiových alb, nespočet živých vystoupení, a rostoucí věk jako by jí nebránil pohybovat se první rockové lize. Trojici ve složení Geddy Lee, Alex Lifeson a Neil Peart není třeba nijak představovat, každý, kdo se o rockovou hudbu zajímá, tahle jména už určitě slyšel, takže se radši pojďme kvapem vrhnout na události nedávné a především na nové studiové album “Clockwork Angels”, které se pyšní jubilejní číslovkou 20 v pořadí jejich bohaté diskografie.

Přípravy nového alba začaly vlastně už v roce 2010, když se kapela sešla v Blackbird Studios s producentem Rickem Raskulineczem, aby nahrála dvě nové skladby “Caravan” a “BU2B”. Obě byly mezi fanoušky vypuštěny ještě v témže roce a logicky se nakonec dostaly i na nové album, kde se starají o jeho úvod. Přestože jsou tyto písně přímočaré, působí pořád dost “progresivně” a neměl jsem s nimi žádný problém i po těch dvou letech, co jsem je již slyšel nesčetněkrát. Obě skladby by se daly označit za typické Rush jak je známe z posledních alb, které charakterizují chytlavé nápady, neustálé změny temp a taková nepopsatelná dynamika, která posluchače provází celou novinkou. Bohužel hned při prvním setkání se zmíněnou dvojicí skladeb mě už těmi dvěma lety zaujal zvuk, který zůstal neměnný i pro celé album a je takový podivný. Jako by se Raskulinecz nemohl při závěrečném mixu rozhodnout, který z nástrojů má mít přednost a výsledkem je nepovedená zvuková koule, kdy nad vším ční výrazná basa. To by samo o sobě před třiceti lety nebylo na škodu, ale dnešní Rush už jsou dnes trošku někde jinde a v jejich současné tvorbě působí takhle výrazná basa trošku rušivě a kazí celkový dojem z poslechu.

Minulé, velmi kladně přijaté, “Snakes & Arrows” oceňuji i s odstupem pěti let za nejlepší album, které kapela vydala od skvělého “Signals” z roku 1982. Není žádným tajemstvím, že následující alba sice nebyla špatná, ale na fenomenální kousky ze sedmdesátých let to nestačilo ani náhodou. Když bych se měl pustit do přímého srovnání mezi novinkou a “Snakes & Arrows”, tak bych jako jasného vítěze, který svého soka poslal na zem ve třetím kole, označil právě předchozí album. Myslel jsem si, že po pěti letech čekání, kdy byla očekávání opravdu vysoká, to bude způsobeno spíše jistým idealizováním novinky, ale přestože jsou písně plné dobrých nápadů, najdou se i méně povedené a výsledkem je, že jako celek je pro mě “Clockwork Angels” zklamání.

Další dvojici skladeb, titulní “Clockwork Angels” a “The Anarchist”, mám za jedny z vrcholů alba. Obě se rozjíždějí trošku pomaleji, ale zatímco prvně jmenovaná je progresivní pecka jak hrom, ve které se vystřídá hned několik nálad a které vládne především skvělý Neil Peart a zvonivá kytara Alexe Lifesona, tak “The Anarchist” je i přes svou šestiminutovou stopáž velice přímočará hitovka se skvělým vokálem Geddyho Lee. Na dobrém melodickém refrénu stojí a padá i pátá v pořádí “Carnies”, která je i přes svou relativní tvrdost pořád dost přístupná. Tohle ostatně platí pro celou novinku, kytary neřežou jako u thrashových kapel, ale přesto dokáže Alex Lifeson najednou z melodických, zvonivých ploch přejít k zahuštěnému riffování a dodat skladbám dostatek tvrdosti.

Problém na některých albech Rush je, že skladby se začnou po nějaké době působit jednotvárně. Tímto nedostatkem trpí i “Clockwork Angels”. Někdy má člověk problém rozeznat, zda zrovna poslouchá tuhle či onakou věc, a to i po několika posleších, což by se stávat nemělo. Tu a tam přijde menší ozvláštnění, na novince třeba “Halo Effect”, což je skoro akustická balada, ve které se mihne ke konci smyčcová linka, a třeba i následující “Seven Cities of Gold”, jež je snadno zapamatovatelná díky výraznému basovému motivu, který celou píseň proplétá. Mezihra “BU2B2” nic neřeší, na albu je celkem zbytečná, takže dalším plnohodnotným songem je rádiová “The Wreckers”. Proč rádiová? Zapamatovatelný refrén, celkově uvolněnější atmosféra, nějaké ty smyčce a chytlavý rytmus z ní činí jeden z adeptů na další singl, i když po několika posleších mě přestala bavit.

Závěr alba není vůbec špatný, i po 66 minutách jsem se dokázal vybičovat k pozornosti, kterou si zejména vypalovačka “Headlong Flight” zaslouží. Ta se ve většině své stopáže nese v rychlejším tempu za přítomnosti mohutného riffu a Peartovy bubenické zručnosti žene neúnavně vpřed, dočkáme se i parádního kytarového sóla. Tohle je jedna z těch skladeb, ve kterých jsem objevoval něco nové i po několikero posleších. Geddy Lee se vokálně dostane nezvykle vysoko, až jsem zvědavý, jak tohle bude zvládat naživo, protože z živých záznamů z posledního turné už jsem jeho hlas začal pomalu odepisovat. Předposlední, za pochodového rytmu se valící “Wish Them Well” mne neoslovila, dokázal bych si dokonce představit, že by se na desku nedostala a skončila by jako bonus na některé ze zvláštních edicí. Závěrečná “The Garden” však očistí pošramocený dojem po předchozí nepovedené skladbě, protože tahle překrásná a procítěná balada je vynikající tečkou za jinak nadprůměrným albem. Na své si přijdou milovníci orchestrálních aranží, piána a uklidňující atmosféry.

Má očekávání zůstala oproti předchozímu “Snakes & Arrows” dost za očekáváními a album bych zařadil někam do devadesátých let, ve kterých sice Rush nebyli kdovíjak novátorští, ale jejich alba se dobře poslouchala. Takové je i “Clockwork Angels”. Dobře se poslouchá, ale aby mě posadilo na zadek jako “Snakes & Arrows” či snad klasiky “2112” a “Hemispheres”, to to ani omylem, takže za mě 7/10.


Další názory:

Nejsem žádný veliký znalec tvorby Rush, znám pouze jejich alba vydaná před rokem 1981, o to víc mám však jejich hudbu rád. Trilogie “2112”, “A Farewell to Kings” a “Hemispheres” patří mezi má nejoblíbenější alba vůbec a duologii skladeb “Cygnus X-1” uctívám téměř každodenním poslechem. Současní Rush pro mě však byli až do vydání “Clockwork Angels” velkou neznámou, neslyšel jsem ani několik let starý a velmi pozitivně přijatý počin “Snakes & Arrows”. O to více mě však “Clockwork Angels” potěšilo. Rush jsou dnes usedlejší a opatrnější než před pětatřiceti lety a místo geniálních dlouhých opusů se soustředí spíše na písničkovou formu. To však zvládají naprosto bravurně, a i když jejich novinka svou stopáží stará alba překonává téměř dvojnásobně, není na ní jediná slabší skladby. Mezi nejlepší z nich řadím chytlavou “The Anarchist”, progresivnější “Seven Cities of Gold”, hard rockou pecku “Headlong Flight” a nesmírně dojemnou “The Garden”. Jediné, co musím kapele vytknout, je zvuk alba. Geddyho baskytara občas ostatní nástroje překrývá až moc, na novém materiálu je to navíc mnohem méně vhodné než u starých instrumentálně složitých alb. Opakem je Alexova kytara, která se občas zbytečně ztrácí. Neal Peart už není takový dravec, ovšem zvukově by si také zasloužil více prostoru. Budu-li však ignorovat patálie se zvukem, musím Rush za “Clockwork Angels” jednoznačně pochválit.
Zajus


The Agonist – Prisoners

The Agonist - Prisoners
Země: Kanada
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 1.6.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. You’re Coming with Me
02. The Escape
03. Predator and Prayer
04. Anxious Darwinians
05. Panophobia
06. Ideomotor
07. Lonely Solipsist
08. Dead Ocean
09. The Mass of the Earth
10. Everybody Wants You (Dead)
11. Revenge of the Dadaists

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

The Agonist jsou jedna z mála kapel, které mají co do činění s metalcorem (byť v tomto případě ne úplně čistokrevným) a které mám zároveň opravdu upřímně rád. Nebudu zastírat fakt, že velkou měrou v tom má prsy, tedy, ehm, prsty (a možná i další části těla, ale to sem teď nepatří) nádherná zpěvačka, ale ani to nic nemění na faktu, že předchozí deska “Lullabies for the Dormant Mind” byla vážně skvělá a dodnes mne baví. Na další pokračování jsem se tedy – vcelku pochopitelně – těšil, nicméně dvouskladbové EP “The Escape”, které vyšlo v loňském roce jako ochutnávka, mě nechalo poměrně chladným a ani jedna z přítomných písniček – tedy “Lonely Solipsist” a titulní “The Escape”, jež se obě nacházejí i na plnohodnotném počinu “Prisoners” – mě příliš nezaujala.

Několik prvních poslechů “Prisoners” na mne působilo vesměs stejně jako vzpomínka na výše zmiňovaný kraťas – jako trochu chudší příbuzný předchozích počinů, který sice má zdánlivě vše, co jsem od něj očekával, ale jednoduše už to nemá takové kouzlo, jako mělo zejména “Lullabies for the Dormant Mind”. S tímto vědomím a pocitem jsem také “Prisoners” na chvíli uložil k ledu a nechal jej být.

Posuňme se v našem napínavém příběhu o kus kupředu na časové ose. Prázdné místo v naší story jsem trávil povětšinou činnostmi, jimiž se člověk na slušné internetové stránce prezentovat nebude, nechce-li si nenávratně pošramotit svou pečlivě budovanou image, nicméně se nejednalo o nic, co by jakkoliv mělo změnit můj postoj k “Prisoners”. Povážlivě se však začalo blížit datum, kdy měla být zveřejněna jedna nejmenovaná recenze, pročež nastal čas vypnout soundtrack z německých pornografických filmů a opět prohnat ušním ústrojím novinku The Agonist. Nějakým záhadným způsobem ovšem nastal naprosto nečekaný zvrat. Těžko říct, zdali se Jupiter se Saturnem konečně dostaly do odpovídající konstelace, nebo “Prisoners” prostě a jednoduše jen dozrálo, ale zničehonic mne deska, jež se zpočátku tvářila jako zklamání, začala neskutečně bavit. Znáte ten pocit, kdy si řeknete něco ve stylu: “Vždyť je to super, proč jsem to tam já debil dřív neslyšel”? Tak přesně tohle je pro mě případ “Prisoners”

Možným – dokonce bych řekl, že tím nejpravděpodobnějším – důvodem, proč mi trvalo tak dlouho si na “Prisoners” zvyknout, je směr, jakým se na tomto albu The Agonist vydali. Ten základní recept – tedy kombinace metalcoru a melodic death metalu, jejímž nejvýraznějším prvkem je výborný a rozmanitý zpěv slečny zpěvačky (tedy alespoň doufám, že slečny, muhehe… oukej, tohle už nebyl zrovna inteligentní humor) – zůstává samozřejmě stejný, na druhou stranu je ovšem zcela jasně slyšitelné, že se The Agonist nebáli malinko zaexperimentovat a do některých skladeb přidali mírně progresivnější prvky (samozřejmě progresivnější na poměry The Agonist, takoví Dream Theater by se tomu asi pěkně vysmáli). Jistě, nechybí ani sem tam nějaká pořádná hoblovačka, ale ta ozvláštnění, do nichž se The Agonist tentokrát pustili, mají za následek fakt, že “Prisoners” opravdu baví po celou svou hrací dobu (dokonce i ony dvě již na začátku zmiňované skladby fungují v rámci celku lépe než samostatně), na rozdíl třeba od “Lullabies for the Dormant Mind”, které sice bylo hodně dobré, o tom není sporu, ale posledních deset minut mu pomalinku docházel dech.

Úvodní “You’re Coming with Me” má klidnější začátek (což se obdobně zopakuje i v závěru alba například v “Everybody Wants You (Dead)”, akorát ještě v o něco větší míře), ale jinak se jedná o klasickou vypalovačku na začátek alba, která rozhodně neurazí. Druhá “The Escape” je stará známá z onoho inkriminovaného ípka, a jak jsem již dříve naznačil, z nějakého zvláštního důvodu mi zde přijde o poznání lepší. Především se v ní naplno ukazuje hlavní zbraň The Agonist – zpěvačka Alissa White-Gluz, jejíž čistý vokál song nakopává o level výše. V “Predator and Prayer” se ozve menší sbor, který působí velmi zajímavě, a je podle mě trochu škoda, že nebyl využit více než jen v samotném úvodu a závěru písně.

“Anxious Darwinians” kraluje výtečným čistě odzpívaným refrénem, což je možná trochu paradoxní, že jej vyzdvihuji, jelikož to jsou povětšinou právě sladké melodické refrény, které mi na metalcoru vadí, tohle ovšem není ten případ, na čemž má lví podíl opět Alissa White-Gluz. Ačkoliv to teď už možná začíná vypadat, že jsem se na stará kolena zamiloval, pravda je taková, že ona opravdu zpívá tak dobře, což se ostatně potvrzuje i v následující “Panophobia”, jež se zpočátku tváří jako obyčejný náklep, ale opět to jsou zpěvaččiny čisté party (zejména ve výborném závěru songu), které z tohohle songu dělají jeden z mých nejoblíbenějších kousků na “Prisoners”.

Na trochu delší stopáž si kapela troufla s “Ideomotor”, díky čemuž se jedná nejspíš asi o nejrozmanitější písničku alba. První polovina se nese v jakž takž klasickém duchu, ale po odlehčenějším středu, který působí spíš jako takové outro první části, se “Ideomotor” zlomí v několikaminutový instrumentální závěr plný sólující kytary, což bych třeba já osobně v takové míře zrovna od The Agonist rozhodně nečekal. Nicméně to funguje a navíc je to vážně dobré, takže proč ne. Starou známou “Lonely Solipsist”, která se taktéž objevila na EP “The Escape” a která patří mezi nepřímočařejší kusy “Prisoners”, přeskočme a pojďme rovnou na další “Dead Ocean”, jež rovněž patří mezi to nejzajímavější, co deska nabízí, především díky hodně povedenému rozjezdu.

“The Mass of the Earth” už víceméně nic nového nepřináší a nejzajímavější jsou na ní prvky, které se objevily už v některé z předchozích písní, ale pořád to je hodně dobré věc, která posluchače určitě bude bavit. Závěrečná dvojice “Everybody Wants You (Dead)” a “Revenge of the Dadaists” se pak může pyšnit asi nejvíce progresivními prvky na albu.

Přestože jsem po prvním poslechu očekával, že “Prisoners” udělím asi tak o dva body méně, než kolik ve výsledku dávám, ale vzhledem k faktu, jak moc deska postupem času vyrostla, bylo nutné stanovisko poněkud přehodnotit. Musím nakonec uznat, že “Prisoners” je nahrávka opravdu výtečná a hlavně – mnohem chytřejší, než bych si býval tipnul. The Agonist pro mě osobně představují jednu z nejlepších kapel moderněji laděného metalu, což svou třetí deskou nadobro zpečetili. Jak již bylo řečeno, velkou měrou se na tom podílí i skvělá zpěvačka, která svým hlasem dělá z věci, jež mi u podobné muziky povětšinou nejvíce vadí, naopak jednu z největších předností The Agonist, ale jak vidno minimálně z “Prisoners”, tihle Kanaďané mají rozhodně víc co nabídnout, než jen pěkný pohled na sličnou děvu s mikrofonem, jelikož ani po hudební stránce není co vytknout. A pak že to nejde!

The Agonist


Další názory:

Opravdu hodně jsem se bál, že The Agonist nahrají desku, která bude znít akorát jako vývar skvělé “Lullabies for the Dormant Mind”, a pokud jste se báli o to samé, mohu vás uklidnit. “Prisoners” je totiž při zachování typického výraziva The Agonist opět posunem a je to posun znatelný a hlavně správným směrem. S odstupem musím uznat, že ty zvěsti členů kapely o zatím nejdospělejším albu The Agonist mluvily pravdu. Je to sice pořád velký nářez, ale tentokrát působí mnohem promyšleněji než kdy dřív. The Agonist neupustili od metalcorového základu, který v jejich péči zní nějakým zázračným způsobem opravdu dobře, ovšem vrchem k tomu přidali koňskou dávku nejrůznějších vlivů, zdánlivě cizorodých inspirací a drobných, leč významných experimentů. Výsledkem je deska, která krom skvostné práce všech muzikantů láká na neuvěřitelnou pestrost, jakou jsem opravdu nečekal. Každá skladba je originál a každá nabízí spoustu a spoustu momentů, které dovedou jak okamžitě strhnout pozornost, tak bavit neustále, a to i z dlouhodobého hlediska. Ať už mluvím o nápady oplývající kytarové sekci, hlasově variabilní a skvostně zpívající Alisse nebo dalších složkách, je to výborné na všech frontách. Zkrátka a jednoduše, The Agonist se podařilo nahrát opravdu vynikající desku, která opět posouvá hranice toho, co se ještě dá nazývat metalcorem. Vynikající práce a ode mě hluboká poklona – The Agonist v mých očích definitivně zaujali místo jistoty, na kterou se lze bezvýhradně spolehnout…
Ježura


Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.


Beneath the Massacre – Incongruous

Beneath the Massacre - Incongruous
Země: Kanada
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Symptoms
02. Hunted
03. Left Hand
04. Hopes
05. It
06. Light
07. Incongruous
08. Padestal
09. Grief
10. Damages
11. Unheard

Hodnocení:
Zajus – 6/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Beneath the Massacre patří k již zavedeným jménům technického death metalu. Na jejich novinku “Incongruous” byl tudíž zvědavý leckterý fanoušek extrémního metalu, zvláště když poslední řadovka “Dystopia” vyšla před dlouhými čtyřmi lety. Sám jsem se k jejich starším albům nikdy nedostal, a tak se s nimi na “Incongruous” setkávám poprvé. “Incogruous” se s vámi nebude nijak párat a již úvodní “Symptoms” v podstatě shrnuje dění dalších třiceti minut. Agrese vyhnaná do největších extrémů. Bicí nezadržitelně tlačící celý metalový cirkus dopředu. Kytary předvádějící nadpozemské riffy, při jejichž hraní by si téměř každý smrtelník zlámal prsty. A v neposlední řadě nekompromisní growling, který snad ani nepotřebuje hlubšího komentáře. Jenže tento popis by vlastně seděl kupříkladu i na Psycroptic, které jsem recenzoval před pár dny. A přesto jsou tyto dvě kapely odlišné, jak jen to v rámci žánru jde. Pokud vás tedy zajímá, v čem jsou Beneath the Massacre jiní a proč byste jim měli (či neměli) věnovat pozornost, čtěte dál.

“Incogruous” je album, které byste rozhodně nechtěli pouštět svým dětem. Dokonce je to album, které byste nechtěli pouštět sami sobě, pokud ovšem nejste maniak libující si ve zvláště trýznivých metodách zabíjení. Vám ostatním tak před stisknutím tlačítka “play” doporučím vzít v potaz alespoň minimální bezpečnostní opatření. Vezměte si třeba helmu. Během třiceti minut z vás Beneath the Massacre totiž vymlátí duši tak, jak se to již dlouho žádné kapele nepovedlo, alespoň v mém případě to tak bylo. V první řadě je tu kytarová práce Christophera Bradleyho. Ten se pyšní schopností zahrát vskutku netradiční “tekuté” riffy (bohužel mě v tuto chvíli lepší slovo nenapadá, ale pokud by snad někdo věděl, jak lépe popsat jeho hru, rád se poučím), které jistě musí vyžadovat veliké množství technického umu. Basák Dennis Bradley mu velmi dobře sekunduje, bohužel je ovšem upozaděn ve výsledném zvuku tak, že si jeho hru můžete jen těžko užít. Stejnou výtku jsem měl již ke zmíněným Psycroptic a pokud jste “The Inherited Repression” slyšeli, vězte, že zde je tento problém ještě citelnější.

Bubeník Justin Rousselle je pro dvojici Bradley/Bradley důstojným spoluhráčem a jen těžko lze cokoliv vytýkat jeho schopnostem. Faktem však zůstává, že se jeho práce dá poměrně snadno označit za “rutinérskou”, a i když nenudí, nepřináší do výsledného mixu vlastně nic nového. Posledním zbývajícím členem Beneath the Massacre je Elliot Desgagnés a v jeho případě se opět musím odvolat na svou nedávnou recenzi Psycroptic. V ní jsem totiž psal, že od technického death metalu nelze očekávat zázraky co se zpěvu týče, protože ten je zde jen podružným prvkem, a jako takový tak nemůže výsledek nijak výrazně ovlivnit, i kdyby byl sebehorší. Jak rád bych svá slova vzal zpět. Na “Incongruous” se totiž ukazuje, že přílišně monotonní vokály mohou uškodit i death metalové desce. Desgagnés dokáže vyloudit opravdu hrubý growl, v němž máte problém hledat slova přestože si souběžně s hudbou čtete texty. Jenže jeho hlas je tak příšerně monotonní, že ho mám po třiceti minutách “plné kecky”.

Z jedenácti skladeb naleznete jen v několika z nich výrazné body, které si zapamatujete a budete se kvůli nim k albu vracet. Kupříkladu v úvodní “Symptoms” je to právě již zmíněné “tekuté” riffování, “Hopes” a “It” obsahují výjimečně melodická sóla a titulní instrumentálka “Incongruous” jako by z alba deathcorové kapely vypadla. Nejlepší skladbou je podle mě však předposlední “Damages”, která je se svými necelými čtyřmi minutami nejdelší skladbou celého alba. Asi jako jediná píseň na albu obsahuje náznaky jakési atmosféry, čehož je nejspíše dosaženo skvělou symbiózou zpěvu s kytarou. Jednotlivě tak skladby nezklamou, problém však nastává při posuzování alba jako celku.

I přes krátkou hrací dobu mě album jednoduše nudí. Závěrečné skladby jsou sice o něco lepší než ty z první poloviny, jenže to celkově špatnou soudržnost alba nezachrání. Nemohu se zbavit dojmu, že Beneath the Massacre píší svou hudbu tak, aby byla co nejvíce technická a nepřátelská. Ve výsledku jde tak o agresi pro agresi a techničnost pro techničnost. Z alba není cítit důvod, proč by kapela musela takto tlačit na pilu, jako by to dělala jen proto, že jí to učiní zajímavou. Nechci tvrdit, že Beneath the Massacre tvoří zbytečnou a nekvalitní hudbu. Přijde mi však, že výsledný zvuk alba je důsledkem cíleného kalkulu. Beneath the Massacre chtějí překvapit, vytvořit extrém v době, kdy se to, co bylo ještě nedávno šokující, stalo normálním a nepřekvapivým. Svým způsobem se jim to daří, ovšem těžko říct, jestli za to výsledek stál.

“Incongruous” je tak technicky precizní album s dokonale čistým zvukem, které ovšem nedokáže skrýt citovou sterilitu. Přitom žánrově podobnou hudbu lze tvořit i jinak, jak letos dokázali třeba dříve zmínění Psycroptic či další death metalisté Spawn of Possesion. Je to škoda, protože talent Beneath the Massacre rozhodně neschází, jen ho myslím nedokázali nasměrovat správným směrem.


Další názory:

Beneath the Massacre i se svou třetí deskou “Incongruous” potvrzují svou pověst těžko stravitelného přetechnizovaného brajglu na pomezí brutal death metalu a deathcoru. Nebudu vám lhát a řeknu vám to zcela upřímně – ačkoliv si dovolím tvrdit, že jsou Beneath the Massacre ve svém ranku borci a fandové takto technických záležitostí je asi žerou, mně osobně se to příliš nelíbí a nemyslím, že bych to někdy v životě ještě poslouchal znovu. Není to snad tím, že by to na mě bylo moc tvrdé (smích), ale prostě mi podobná muzika bohužel nic neříká. Ale objektivně… Ačkoliv je “Incongruous” opravdu hodně brutální řežba, stále se to rozhodně nedá nazývat nějakým výplachem, neboť je v průběhu alba poschováváno tolik fines, že to jasně svědčí o nahrávce promyšlené, ovšem nebudu zastírat fakt, že je zde ta technická stránka věci dovedena docela do extrému. Za vrcholy “Ingongruous” považuji pátou “It”, protože je díky nečekaně melodickému sólu asi tou nejlépe zapamatovatelnou skladbou, a také “Damages”, což je nemilosrdná brutální a neustále se stupňující palba bez špetky soucitu k ušnímu ústrojí posluchače (to se sice dá vztáhnout ne každý song na album, ovšem “Damages” tak činí jaksi pamětihodněji). “Incongruous” je deska asi jen pro příznivce prsty-lámajících řezanic, ale zase nepochybuji o tom, že si tito lidé poslech jistě užijí na maximum. Jako poslední bych ještě zmínil to, že Beneath the Massacre mají aspoň soudnost, takže deska jen stěží přesahuje půl hodinku, což je tak akorát, jelikož déle by to šlo asi je těžko poslouchat.
H.


The Agonist – The Escape

Caelestia - Beneath Abyss
Země: Kanada
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 27.8.2011
Label: Century Media Records

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
facebook / twitter

The Agonist jsou zvláštní případ. Jak nemůžu drtivou většinu metalcoru ani cítit, tak tady je to přesně naopak – čas od času na ně dostanu takovou náladu, že neposlouchám nic jiného. Debaty o škatulkování si však protentokrát odpustím a zůstanu u tvrzení, že The Agonist jsou rozhodně víc než obyčejný metalcore – ať už uměleckou hodnotou nebo snad nezpochybnitelným zastoupením dalších žánrů. Ať už hrají co chtějí, jejich dvě řadovky mě k tomu naprosto přikovaly, a proto jsem EP “The Escape” vyhlížel s nemalým zájmem. Co na tom, že obsahuje jenom dvě skladby a jeho stopáž jenom lehce přesahuje 8 minut…

Při takové konstelaci poměrů poněkud ztrácí na významu rozepisovat se o nějakých společných rysech “alba”, takže se uchýlím k tomu málu, co si pro nás tahle kanadská pětice připravila. Skladba numero uno nese název “Lonely Solipsist” a působí jako vyložený otvírák budoucího alba, na kterém se obě skladby z “The Escape” mají objevit. Pravda, úplný začátek mi nejdřív dělal trochu vrásky, ale nakonec do celku vesměs organicky pasuje. Celá skladba pěkně graduje a přibližně od jedné minuty jde bez debat o sbírku skvělých riffů, vyhrávek, čistých i agresivních vokálních linek a vůbec všeho, co se v průběhu let stalo pro The Agonist typickým. Je to skladba pestrá, až na první nepatrně unylejší minutu značně návyková a je radost ji poslouchat.

Skladba v pořadí druhá a zároveň poslední – titulní “The Escape” se oproti “Lonely Solipsist” nese v poněkud přímočařejším duchu. Docela mě překvapilo, když jsem si uvědomil, že to tempo nasazené hned ze začátku svým charakterem dovede asociovat různé epické black metalové kousky… Jak jsem už naznačil, přímočarost skladby si vybrala svou daň na lehkém omezení pestrosti. I přesto je to skladba chytlavá a dovede nehorázně nakopnout…

Co dodat obecně? Snad jen, že jsem navýsost spokojený. Půvabná (eufemismus pro hot-as-hell) Alissa White-Gluz zpívá a řve pořád stejně fantasticky, jak jsme zvyklí, kytary pořád hrají ty perfektní technicky vyspělé a prdele-trhající riffy, pořád je tam cítit lehký závan klasické hudby a pořád je to nářez jako sviňa – to všechno bez známky vykrádání sebe sama! Pravda, úplný majstrštyk to sice není, ale při vší snaze považuji za největší slabinu EP jeho zanedbatelnou délku, to ticho, co nastane po osmi minutách a deseti vteřinách totiž působí skutečně nepatřičně. Příslib příštího alba ale snad ani nemohl dopadnou lépe…


Další názory:

Kam jsme to dopracovali, že už děláme recenze i na osmiminutové počiny? Ale dejme tomu, jednou se to nezblázní. Co se týče samotných dvou nových songů, jež Kanaďané The Agonist na EP “The Escape” nabízejí jakožto ukázku z chystaného alba, které vyjde v příštím roce, mám z nich trochu rozporuplný pocit. Moná že očekávání byla po poslední výtečné desce “Lullabies for Dormant Mind” až moc vysoká, ale tak nějak mě ani jeden z těch nových válů moc nezaujal. Ani napoprvé, ani po vícero posleších. Formálně je to vše v pořádku, veškerý ten jejich trademark (který je, co si budeme povídat, postavený především na nádherné zpěvačce) je přítomen, ale prostě se mi zdá, že tentokrát to není tak úplně ono. Ale podle dvou písniček a osmi minut se dá těžko soudit, tak holt uvidíme s celou deskou. Prozatím jsem však tak trochu skeptický…
H.


Unexpect

Unexpect
Datum: 16.8.2011
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Unexpect

První pohled (Ježura):

Představte si takovou situaci – na festivalu se nachomýtnete k vystoupení kapely, o které jste slyšeli zajímavé zvěsti, ale sami jste její hudbě moc nedali, a do blízkosti pódia se tak připloužíte jen v lehkém očekávání potenciálního zážitku. Střih. Uplynulo třicet minut, a vy drahnou chvíli před koncem vystoupení odcházíte celí naštvaní na autogramiádu jiné grupy a v duchu si slibujete, že jestli ta výjimečná kapela, která vás za tu krátkou dobu vpravdě uchvátila, vůbec někdy ještě poctí svou návštěvou české luhy a háje, vy u toho budete, kdyby jste za to měli nechat výplatu. Střih. Uplynuly dva dny a vy celí u vytržení koukáte na velkoplošnou festivalovou obrazovku a nevěříte vlastním očím – Unexpect hrají za tři dny v místě vašeho bydliště, a to za cenu, za kterou je problém v centru Prahy sehnat něco slušného k snědku. Osud? Dost možná. Pokud v tom ale má prsty, právě jeho zásluhou v řádech sekund padá rozhodnutí, které se má naplnit úterního večera šestnáctého dne měsíce srpna…

Střih. Moje osoba rychlým krokem zkracující vzdálenost od nejbližší autobusové zastávky u vysočanského klubu Modrá Vopice, kde se má celá událost odehrát. Vzápětí s potěšením kvituji, že těžko uvěřitelné informace o vstupu nelhaly. Pln vzrůstajícího očekávání tak odkládám svých 120 korun a směřuji své kroky přes štěrkovaný dvůr do středu areálu klubu, abych zjistil, že se tu od mé poslední návštěvy moc nezměnilo. Jen venkovní prkenná stage v průběhu několika let postoupila své místo jakési dráze, sloužící mně neznámým účelům. Vše ostatní je ale tak, jak si to pamatuji. Venkovní kryté posezení, kulinářský koutek, zásobující hladové žaludky různými pečenými a grilovanými pokrmy, a především samotná budova klubu – stavení neuvěřitelně zanedbatelných rozměrů se stagí, u které mám vážné pochyby, jestli se na ni celý sextet vůbec vejde…

Následující hodina se utápí ve zrádných vodách mé zamlžené paměti. V té mi utkvěly jen lehké a rozmazané vzpomínky na popíjení cenově kapku nadsazeného piva chuti lehce nad hranicí konzumovatelnosti, etapovité nakupování veškerých originálních nosičů, které kapele zbyly po nájezdu nákupuchtivých účastníků šestnáctého ročníku Brutal Assaultu, a utrpení pod palbou nemístných vtípků od známých. Tomu všemu nastává konec s úderem deváté večerní a já víc než kdy předtím rostu nedočkavostí, jak zahraje kapela, která se doposud cpala rozličnými pochutinami z místní nabídky; jak budou reagovat fanoušci, kterých přišlo tak třikrát víc, než jsem si vůbec dovedl představit; jestli dokonale členitou a různorodou hudbu kapely nepohřbí nazvučení, o jehož úroveň jsem s přihlédnutím k místu konání choval nemalé obavy; a tak bych mohl pokračovat dále, však to většinou znáte z vlastní zkušenosti… Ovšem záhy poté, co Unexpect spustili svoji show, ze mě všechny drobné i větší obavy začaly postupně odpadávat, až mě opustily nadobro. Od prvních taktů téhle nepříčetně krásné jízdy totiž bylo všechno tak, jak by to být mělo, a dost možná ještě lépe…

Dění na pódiu se nepopisuje vůbec jednoduše. Věřím však, že nepochybím, když prohlásím, že mě těkání pohledem po jednotlivých členech Unexpect utvrdilo v jediné věci – každý jeden z nich má v těle trochu ďábla. Ať už hovořím o nepříčetně se tvářícím i hrajícím kytaristovi Syriakovi, půvabné a temperamentní zpěvačce Leïlindel, která musela své pohybové choutky oproti uhrančivému výkonu na Brutal Assaultu chtě nechtě krotit, nebo snad o baskytaristovi ChaotHovi, který své devítistrunné monstrum dovede využívat v plné šíři a ještě při tom stíhá vyvádět jak stižený tancem svatého Vladimíra. Ti všichni a neméně ani ostatní hudebníci dávali tím nejlepším způsobem najevo jak vášeň pro hudbu z vlastního pera, tak oddanost nadšenému publiku, které mě svoji odezvou překvapilo obdobně jako kapelu samotnou.

Setlist Unexpect:
01. In Velvet Coffins We Slept
02. Orange Vigilantes
03. Novaë
04. When the Joyful Dead Are Dancing
05. Summoning Scenes
06. Unfed Pendulum
07. The Quantum Symphony
08. Desert Urbania
09. Unsolved Ideas of a Distorted Guest
10. Chromatic Chimera

Malý prostor Modré Vopice, kterého jsem se zpočátku obával, totiž celé věci paradoxně prospěl. Na poměry ostatních koncertů pouhých padesát lidí, natěsnaných ve stísněném prostoru mezi pódiem a barem, totiž dovedlo vytvořit takovou atmosféru, o jaké se mně a dost určitě ani kapele nesnilo. Masivní skandování, hromový aplaus po každé skladbě a obecně vzato neuvěřitelné živelná energie subtilního davu tak v kombinaci s geniálně napsanou, perfektně nazvučenou a precizně a s vášní předvedenou hudbou stvořily naprosto unikátní symbiózu, která celý koncert pozvedla do nebeských výšin a mně osobně navodila značně extatické stavy, což se mi stává jen velmi zřídka. Důkazem entusiasmu obou stran budiž výlet nabuzeného basového virtuosa ChaotHa mezi první řady diváků, kde naplno popustil uzdu svému temperamentu a rozjel něco, co by se dalo přirovnat k jednomužnému pogu v kruhu nadšených fanoušků, to všechno pochopitelně za plného hráčského nasazení. Neuvěřitelné…

Necelá hodina a půl, povšechná euforie, jeden mohutně vyžádaný přídavek a pot, odkapávající z nadšených fanoušků i kapely, která nechala na pódiu všechno. Takové je finální skóre hlavní části večera, který však neskončil odchodem muzikantů za zaslouženým oddechem do útrob zázemí klubu. Bez výjimky všichni se totiž po nějaké době, vyhrazené bezprostřední regeneraci po náročném vystoupení, vrátili mezi lidi a ochotně diskutovali, podepisovali, pózovali a tiskli pravice. Už tak výjimečný večer tak pomohli proměnit v afterparty, kterou prostupovala přátelská atmosféra a až nečekaná vzájemnost většiny zúčastněných. Já osobně jsem se oddal užívání dozvuků celé události, jíž podobnou jsem ještě nezažil a v blízké budoucnosti dost určitě nezažiji, tedy alespoň do té doby, než se k nám Unexpect vrátí…

Unexpect

Střih.

Středa sedmnáctého srpna, dvacet nula nula, den poté. Sedím v práci, tupě zírám do monitoru a zmítají mnou živelné vzpomínky a zároveň těžké abstinenční příznaky po předchozím večeru. Co na tom, že se mi do uší linou tóny “Fables of the Sleepless Empire”, posledního klenotu kanadských mistrů, co si říkají Unexpect. Tenhle rok bude dlouhý…


Druhý pohled (Ježura):

Já si myslím, že kolega to všechno popsal a vystihnul takřka dokonale, že se pod jeho text můžu jenom s kudrlinkou podepsat a nedodávat v podstatě nic. Průběhem svojí cesty vás zdržovat nebudu – i když věřím, že nad historkami o mém tradičním bezradném bloudění po Praze by se pobavila většina z vás – jen k Ježurově popisu vystoupení Kanaďanů přidám další dávku superlativů, neboť jejich výkon v Modré Vopici si nic jiného než superlativy nezaslouží.

Souhlasím s kolegou, že lidí se nakonec přece jenom ukázalo víc, než se dalo očekávat vzhledem k faktu, že koncert byl v podstatě potvrzen pouhé čtyři dny (z toho minimálně dva o něm mohli vědět pouze návštěvníci Brutal Assaultu) a prost jakékoliv reklamy (pomineme-li pár několikavteřinových upoutávek na obrazovce zmiňovaného festivalu). Minimálně polovinu platících dle mého názoru tvořili lidé, kteří byli na Brutal Assaultu výkonem Unexpect natolik ohromeni, že neváhali vysypat na dnešní poměry takřka symbolické vstupné za kapelu takového formátu; zbytek byli návštěvníci tvorby Unexpect znalí, kteří věděli na co a proč jdou. Všichni bez rozdílu však vytvořili tak bouřlivou odezvu, že to pětici pánů a jednu slečnu na pódiu vybičovalo až k hraní na pomezí extáze a transu, což i přítomným divákům poskytovalo ty stejné pocity.

Unexpect

Jestli se k popsání koncertu Unexpect hodí jedno jediné slovo, pak by to bylo jistě “intenzivní”. Po všech stránkách a pro všechny. A to natolik, že jsem si naprosto jist, že i samotní hudebníci si vzpomínku na tento večer uchovají v hlavách ještě hodně dlouho. Popisovat, co všechno se tam dělo, je naprosto zbytečné a hlavně nemožné, protože stejně jako se v samotné hudební produkci Unexpect střídá nepředstavitelné množství různých motivů na nepředstavitelně malé časové ploše, i na jejich vystoupení se toho v jedné jediné vteřině dělo tolik, že nebylo v lidských silách všechno okem zachytit, natožpak to následně popsat.

Vím však absolutně jistě, že to byl zážitek tak unikátní, že nejenže se nebude jen tak opakovat, ale že se nebude opakovat snad už nikdy. Víte, opravdu málokdy se stane, že by se vystupující skupina spojila se svým publikem v jeden naprosto organický živelný celek a společně stvořily výjimečnou a neopakovatelnou událost. 16. srpna 2011 se to v Modré Vopici povedlo. Kdo tam byl přítomen, tak ví, o čem mluvím, a myslím, že může jen pokývat hlavou na souhlas nezapomenutelného večera. Kdo nebyl, ať přistoupí k nejbližší zdi a mlátí do ní hlavou. To, co se tam tehdy odehrálo, snad ani nejde popsat slovy…

A jen tak mimochodem, tohle bylo už podruhé v životě, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!


Unexpect – Fables of the Sleepless Empire

Unexpect - Fables of the Sleepless Empire
Země: Kanada
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 31.5.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Unsolved Ideas of Distorted Guest
02. Words
03. Orange Vigilantes
04. Mechanical Phoenix
05. The Quantum Symphony
06. Unfed Pendulum
07. In the Mind of the Last Whale
08. Silence the Parasite
09. A Fading Stance
10. When the Joyful Dead Are Dancing
11. Until Yet a Few More Deaths Do Us Part

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Je až k nevíře, že tak uznávaná skupina jako Unexpect právě vydává teprve třetí dlouhohrající album ve své historii a celkově teprve čtvrtý nosič vůbec (pozor, v tomto se často chybuje – mnozí považují za debut kapely teprve minulou desku z roku 2006, jenže Unexpect vydali svou prvotinu už v roce 1999 – dnes již polozapomenutý, ale skvělý kousek “Utopia”). Sice jí to trvá sakra dlouho, než se tato kanadská formace uráčí s něčím přijít, ale zase je to vždy naprostá lahůdka pro všechny příznivce šíleností stižené avantgardy. Minimálně pro mě (a dám krk na to, že nejen pro mě) byla novinka “Fables of the Sleepless Empire” netrpělivě vyčkávanou a vyhlíženou nahrávkou. Teď je konečně tady, tak se na to pojďme podívat…

Abych byl zcela upřímný, po prvním poslechu “Fables of the Sleepless Empire” jsem byl… ani ne překvapen, zklamán nebo rozčarován, ale něco mezi tím vším. Byl jsem totiž natěšený na přímé pokračování minulého majstrštyku “In a Flesh Aquarium”, naprosto bláznivé desky, kde všechny hudební nápady tryskaly v obrovských proudech a do všech stran, vzájemně se míchaly, proplétaly, zdánlivě spolu nesouvisely, ale jeden bez druhého nemohly být; hlava z toho šla kolem, ale bylo to ale něco úžasného, byť jen těžko chápatelného. Na “Fables of the Sleepless Empire” mi zpočátku vadilo, že to prostě není tak strašně ujeté, že ono je to vlastně už na první poslech docela stravitelné. A s tímhle názorem jsem album také opustil a přibližně týden jej nechal uležet…

…abych se na něj mohl později podívat s čistou hlavou. Až s odstupem mi to docvaklo – na “Fables of the Sleepless Empire” mi nejdříve vadilo to, že je tak snadno pochopitelné, ale jak jsem zjistil, Unexpect mě vlastně absolutně přechcali, protože jejich nová deska je v porovnání se svým předchůdcem tak snadno pochopitelná, až jsem ji nebyl schopen chápat. Pokud na tento zdánlivě naprosto blbě znějící fakt přistoupíte, máte už na půl vyhráno, abyste si vychutnali další hudební mňamku.

Nevím jak u vás, ale u mne většinou hudba funguje tak, že mi nejprve přijde složitá, ale čím víc ji poslouchám, tím více se v ní orientuji a tím se mi zdá jednodušší. “Fables of the Sleepless Empire” působí přesně naopak – zpočátku mi to přišlo na poměry Unexpect moc jednoduché, ale čím více to poslouchám, tím mi to přijde složitější a komplexnější a tím více objevuji nové a nové vrstvy.

Po čase zjistíte, že i “Fables of the Sleepless Empire” je album hodné Unexpect. Motivy, nápady, vyhrávky, melodie, zvuky, pazvuky, zpěvy, řevy – to všechno tam lítá páté přes deváté, ale oproti “In a Flesh Aquarium” mi přijde, že jsou jednotlivé prvky (a že jich je v každé kompozici minimálně tak tisíc) plynuleji zapuštěny do sebe. Ale když dojde na lámání chleba, dojde vám, že muzika Unexpect má na míle daleko k nějakému akademickému předvádění svých vlastních schopností a dokazování si, co všechno a jak složitě lze zahrát. Ve své podstatě jsou totiž Unexpect i přes nepopiratelnou složitost strašně hravá skupina, v mnohých případech jejich tvorba doslova přetéká uličnictvím a čtveráctvím, ale neustále a pořád zůstává inteligentní. V tom stejném okamžiku dokáže ale být i vážná zároveň. Je mi jasné, že takto řečeno to nejspíše zní dosti prapodivně, ale dle mého názoru tak “Fables of the Sleepless Empire” opravdu působí.

Možná by vás zajímaly nějaké nejlepší skladby, nějaké opravdu zajímavé momenty, které by vám neměly uniknout. Ode mě se jich však nedočkáte. Přijde mi absolutně irelevantní prozrazovat vrcholné momenty u desky, jež je z velké části o tom, že si to všechno, co se na ní skrývá, máte odkrýt sami. Nehledě na to, že na “Fables of the Sleepless Empire” je toho tolik, že ty vrcholy bude mít asi každý úplně někde jinde a že se navíc dají jen těžko popisovat. Možná si řeknete, že to zní jako otřepaná recenzentská klička, jak uniknout popisování jednotlivých písní, jenže v případě Unexpect tomu tak opravdu je. S klidem vám však mohu říct to, že se jedná o věc, která stojí nejenže za slyšení, ale i za vytrvalé poslouchání (snad cítíte ten rozdíl). Vymazlená nahrávka po všech stránkách – famózní obálkou počínaje, dogmaty zbavenou hudbou konče.


Devin Townsend Project – Deconstruction / Ghost

Devin Townsend Project - Deconstruction
Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 20.6.2011
Label: HevyDevy / Inside Out Music

Tracklist:
01. Praise the Lowered
02. Stand
03. Juular
04. Planet of the Apes
05. Sumeria
06. The Mighty Masturbator
07. Pandemic
08. Deconstruction
09. Poltergeist

Hodnocení:
Earthworm – 10/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad každý, kdo se trochu pohybuje v metalu a extrémnějších hudebních odnožích, už zavadil o jméno Devin Townsend. Přezdívají ho šílený profesor, blázen, zároveň se o něm velmi často mluví jako o géniovi. Tenhle chlapík většinu své kariéry ujížděl na alkoholu a na drogách, a když s těmi neřestmi skoncoval, vydal se na hudební dobrodružství, na cestu skrz svoji mysl. Tím dobrodružstvím je myšlen Devin Townsend Project, který nabízí čtyři alba alias čtyři složky skladatelovy mysli, každé v trochu jiném stylu, zároveň ale stále s jasným rukopisem mistra Townsenda. Před dvěma lety spatřily světlo světa první dvě části, “Ki” a “Addicted”, nyní je celá sága dokončena s vydáním “Deconstruction” a “Ghost”. Obě alba jsou protikladná asi jako fašismus a komunismus. Zatímco “Deconstruction” je zástupcem brutality a tvrdosti Devinovy duše, “Ghost” představuje něžnost a krásu. Nejdříve se podíváme na zoubek třetí části ságy – “Deconstruction”

Deconstruction:

Kde začít? O “Deconstruction” by se dalo diskutovat celý večer v hospodě, jak je to nabitá deska. Tolik nápadů pohromadě jsem ještě jaktěživ nezažil, a to se pohybuju výhradně mezi žánry, u nichž se to nápady jenom hemží. Zpracovat všechno, co se děje při poslouchání alba, se dá opravdu těžko, obzvlášť kvůli Devinově klasické zvukové zdi a mnoha, mnoha vrstvám, tak typickým pro jeho tvorbu. U Devina posluchače dokáže překvapit nějaký zakopaný detail i po padesáti posleších. Ačkoliv jsem měl čest s celou Townsendovou tvorbou a byl jsem připraven na velké věci, opravdu jsem nečekal něco takového. Po prvním poslechu jsem jenom tupě koukal do zdi a nechápal, co se to právě stalo. Významným příspěvkem k dalšímu vrstvení hudby a k celkovému vyznění alba byla Česká filharmonie, poslední dobou na metalové scéně poměrně populární (Blind Guardian, Septicflesh). Geniální využití orchestru a hlavně sborů je opravdu podstatnou částí “Deconstruction”.

Velkým tahákem pro fanoušky je určitě hromada hostů z kultovních metalových kapel. Na albu můžete slyšet takové legendy, jako je Ihsahn (ex-Emperor), Mikael Åkerfeldt (Opeth), Greg Puciato (The Dillinger Escape Plan) nebo Tommy Rogers (Between the Buried and Me). Nehostovali ale jenom vokalisté, můžete se dočkat i bicích partů od Dirka Verbeurena (Soilwork) nebo kytarového sóla od Fredrika Thordendala (Meshuggah). Výčet hostů je samozřejmě mnohem delší, kromě poslední skladby “Poltergeist” se na každé pecce vyskytuje minimálně jeden. Mnozí obviňovali Devina, že nalákání hostů je pouze marketingový tah, ale on sám řek, že prostě po napsání skladeb cítil, že určité pasáže vyžadují jejich přítomnost. Bůhví jaká varianta je pravdivá, každopádně Devy udělal moc dobře. I když není jejich podíl na skladbách příliš velký, stejně jako orchestr jsou dalším geniálním prvkem, bez něhož si album nejde představit.

Už jsme si vyjasnili, že je to brutální album, je na něm orchestr, sbory a hosté a můžeme očekávat spoustu vrstev. Je to tak trochu průřez celou Devinovou kariérou, samozřejmě správně okořeněnou o další prvky a je to možná vůbec to nejlepší, co jsme od něj zatím mohli slyšet. Zvukově mi nejvíc připomíná album “Ziltoid the Omniscient”. Hutné riffy, šílené bicí, několikrát i mluvené slovo a příběhové pasáže. V titulní skladbě, což je nepochybně největší úlet alba, můžeme být dokonce svědky několika uprdnutí. Ano, nechybí ani klasický Devinův humor. I přesto, že panuje zvláštní atmosféra, často temná a dramatická (“Stand”) a přesto, že je polovina vokálů na albu extrémní tak, že by někdo bez zkušeností s metalem s brekem utíkal schovat se do kouta, má album v mnoha částech až optimistické vyznění a přetéká energií.

Nejlepší kombinací všech prvků je epos “The Mighty Masturbator”, který jako by v téměř sedmnácti minutách shrnoval celou Devinovu hudební pouť. A věřte mi, rozhodně nebude chtít pryč z hlavy. Začíná lehce, tiše, melodicky, s čistým Devinovým zpěvem a pomalu ale jistě pár minut graduje. Najednou se vše zastaví a začne pasáž, která chvílemi připomíná atmosféru westernového saloonu. Pak přichází další twist a prostě neskutečná pasáž, jedna z nejlepších na albu. Elektronické rytmy a efekty, postupná gradace a zesilování kytarového riffu a hlasu diktujícího: “Give it up… your world!” Do toho se zapojuje již zmíněný Greg Puciato se svým nelidským projevem. Opravdu nelze vystihnout slovy, jak neskutečně geniální je tato část. Určitě to všichni znáte, když je nějaká pasáž, u které byste si přáli, aby nikdy neskončila. Následuje chytlavá a optimistická část, ta se ale ke konci zvrhne v jakési cirkusové vyvolávání, v němž Devin dospěje k šokujícímu (smích) závěru skladby. “Ladies and gentlemen, I now see my life’s purpose: I AM THE MIGHTY MASTURBATOR!!!”

Devin Townsend

Devin Townsend se prostě narodil proto, aby dělal muziku, ale až spoustu let po začátku kariéry se mu podařilo vydat opravdu jedinečné a téměř dokonalé mistrovské dílo. Abych řekl pravdu, původně jsem měl v plánu ohodnotit “Deconstruction” devíti nebo devíti a půl body. Jenže když tak sedím, píšu a poslouchám a rozebírám to neskutečné album, uvědomuji si, že nemůžu jinak než dát plný počet. Sakra, vždyť já už ani nemám chuť poslouchat od Devina cokoliv jiného! Pokud vám není extrémní metal cizí a máte trochu trpělivosti, pak je tohle album povinnost, o tom nehodlám diskutovat. Jedinečné mistrovské dílo!


Další názory:

Přiznám se vám, že jsem nikdy nějaký velký fanoušek Devina nebyl (vždy jsem ho měl radši ve Strapping Young Lad, i když mám samozřejmě oblíbené kousky i z jeho sólových projektů), ale “Deconstruction” se mnou absolutně zametlo. Napoprvé jsem to poslouchal doslova s otevřenou hubou. Prvních pár (spíše více) dní jsem se od toho za žádnou cenu nemohl odtrhnout a otáčel to pořád do kola a do zblbnutí. S lehkým odstupem času ta extáze malinko ustoupila, ale stále je to jako výbuch atomovky. Minimálně první polovina desky je zhudebněný perfekcionismus dovedený k naprosté dokonalosti. “Praise the Lowered” se ještě rozjíždí vcelku nenápadně, až jsem si myslel, jestli náhodou omylem neposlouchám “Ghost”, avšak houstnoucí atmosféra mne brzy vyvedla z omylu. “Stand” zaujme naprosto vychytanou gradací a nebojím se říci, že geniálním intrem. “Juular” chvílemi zní jako Danny Elfman na tripu. Každá skladba na albu má některé vskutku úžasné a dechberoucí momenty, které vás zarazí do křesla a nedovolí vám hnout ani brvou. Přesto si dovolím označit za absolutní vrchol “Deconstruction” více jak čtvrthodinový opus “The Mighty Masturbator”, což je veškerá pověstná Devinova šílenost – ulítlým textem počínaje, ulítlou hudbou konče – převedená do muziky. No, zkráceně řečeno, “Deconstruction” je bomba a kdo jí ještě neslyšel, ten by to měl okamžitě napravit. Takovýhle skvost se zjeví málokdy.
H.


Devin Townsend Project - Ghost
Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 20.6.2011
Label: HevyDevy / Inside Out Music

Tracklist:
01. Fly
02. Heart Baby
03. Feather
04. Kawaii
05. Ghost
06. Blackberry
07. Monsoon
08. Dark Matters
09. Texada
10. Seams
11. Infinite Ocean
12. As You Were

Hodnocení:
Earthworm – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Ghost:

“Ghost” je přesný protiklad toho geniálního chaosu. Jak jsem tak při brouzdání internetem pochopil, toto album je dobrou ukázkou žánru New Age. Kdo by to byl řekl, ale sám Devin se někde vyjádřil, že přesně toto je hudba, kterou si pouští, když je doma v klidu a nyní měl konečně šanci něco takového udělat. Jistěže pěkně po svém, se svým znatelným rukopisem.

Celé album je vlastně akustické, bez jakéhokoliv náznaku zkreslení nebo tvrdosti. Hlavní role získává Devinův vokál, překrásnější a uklidňující víc než kdy dřív, akustická kytara a flétna. Nemůžou chybět ani pro Devinovu tvorbu velmi důležité klávesy a syntezátory. Kromě flétny a kytary je ale většina nástrojů (např. banjo) na albu hlavně pro dokreslení atmosféry absolutního klidu, o žádné melodické bomby se nejedná. Hudba je úplně dokonalá pro usínání nebo pro natáhnutí se na zahrádce při slunečném odpoledni a snění o tom, jak si užíváte přírody v lese a ovívá vás studený vítr nebo jak se večer procházíte po pláži za zvuku šumění vln.

Poměrně dost prostoru si získala zpěvačka Katrina Natale, kterou Devin oslovil pro natočení desky po tom, co ji slyšel zpívat někde v kostele. Tahle amatérka možná není žádná pěvecká hvězda, ale její hlas je dostatečně přátelský a uklidňující na to, aby se dokonale hodil pro účely alba. Devin měl holt zase jednou štěstí, že potkal ty správné lidi.

Deska se nese od začátku až do konce v jednom duchu, pokouší se o navození totálního klidu pro mysl, o zapomenutí na jakýkoliv stres. Skladby se do sebe nepoznatelně vlévají, až by se mohlo zdát, že jde vlastně o jednu dlouhou kompozici. To se ale bohužel stává jednou ze slabin alba. Při délce přes 70 minut materiálu je opravdu těžké udržet si pozornost nebo se nenudit, když se v podstatě nekonají žádné velké zvraty a jednotlivé skladby nejsou dostatečně nápadité. Abych řekl pravdu, ke konci alba často usínám a pokud neusnu, tak mě to, co slyším nijak nezvedá ze židle.

Dalším problémem alba je to, že se vlastně hodí JENOM pro již zmíněné usínání nebo relaxování. Má prostě tak typickou atmosféru, že při jiných příležitostech se efekt tolik nedostavuje a třeba představa, že by se toto album dalo poslouchat při cestě do práce v autobuse, je opravdu směšná. Možná je to jen můj problém, ale většinu času hudbu poslouchám když cestuji nebo když provádím jiné aktivity mimo domov a “Ghost” je prostě deska, která chce čas, přinejlepším strávený o samotě. Pouze člověk, jeho mysl a hudba, která posluchače unáší do jiných krajů.

Suma sumárum je “Ghost” decentním zakončením ságy Devin Townsend Project, ukazující zase trochu jinou odnož hudby. Na jednu stranu, k podobné muzice bych se asi nikdy nedostal, kdyby nebyla pod nálepkou Devin Townsend, na druhou stranu se ale album podle mého nemůže příliš prosadit, protože většinu Townsendovy fanouškovské základny tvoří metalová komunita a ta možná nebude schopna strávit podobný druh hudby.


Další názory:

Nejsem si jist, jestli jsem ten pravý, kdo by měl hodnotit album jako “Ghost”. Jsem od přírody člověk, který upřednostňuje hudbu extrémní a temnou. Když už chci relaxaci, pustím si například Kaviar Kavalier nebo nějaký mrazivý ambient, “Ghost” je na mě chvílemi relaxační až moc. Čímž ovšem nevtrdím, že by ta deska neměla jisté kouzlo; je to moc příjemná oddechovka. Jestliže “Deconstruction” je onen pověstný dort pejska a kočičky (který se však na rozdíl od původní knižní verze tuze povedl), “Ghost” bych přirovnal spíše k lehkému zeleninovému salátu, jenž sice není špatný, ale jakožto masožravec dám radši přednost jinačím lahůdkám. Pryč ale s kulinářskými přirovnáními. Na “Ghost” oceňuji minimálně ten fakt, že si při jeho poslechu člověk definitivně uvědomí, že Devin Townsend je opravdu génius. Tvořit tak rozmanitou hudbu tolika žánrů (myslím v rámci celé jeho tvorby) a přitom v tak obrovské kvalitě, to je nepochybně udivující. A nejen proto před ním smekám pomyslný klobouk, i když “Ghost” není zrovna mým šálkem kávy.
H.