Archiv štítku: CAN

Kanada

Unexpect – Fables of the Sleepless Empire

Unexpect - Fables of the Sleepless Empire
Země: Kanada
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 31.5.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Unsolved Ideas of Distorted Guest
02. Words
03. Orange Vigilantes
04. Mechanical Phoenix
05. The Quantum Symphony
06. Unfed Pendulum
07. In the Mind of the Last Whale
08. Silence the Parasite
09. A Fading Stance
10. When the Joyful Dead Are Dancing
11. Until Yet a Few More Deaths Do Us Part

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Je až k nevíře, že tak uznávaná skupina jako Unexpect právě vydává teprve třetí dlouhohrající album ve své historii a celkově teprve čtvrtý nosič vůbec (pozor, v tomto se často chybuje – mnozí považují za debut kapely teprve minulou desku z roku 2006, jenže Unexpect vydali svou prvotinu už v roce 1999 – dnes již polozapomenutý, ale skvělý kousek “Utopia”). Sice jí to trvá sakra dlouho, než se tato kanadská formace uráčí s něčím přijít, ale zase je to vždy naprostá lahůdka pro všechny příznivce šíleností stižené avantgardy. Minimálně pro mě (a dám krk na to, že nejen pro mě) byla novinka “Fables of the Sleepless Empire” netrpělivě vyčkávanou a vyhlíženou nahrávkou. Teď je konečně tady, tak se na to pojďme podívat…

Abych byl zcela upřímný, po prvním poslechu “Fables of the Sleepless Empire” jsem byl… ani ne překvapen, zklamán nebo rozčarován, ale něco mezi tím vším. Byl jsem totiž natěšený na přímé pokračování minulého majstrštyku “In a Flesh Aquarium”, naprosto bláznivé desky, kde všechny hudební nápady tryskaly v obrovských proudech a do všech stran, vzájemně se míchaly, proplétaly, zdánlivě spolu nesouvisely, ale jeden bez druhého nemohly být; hlava z toho šla kolem, ale bylo to ale něco úžasného, byť jen těžko chápatelného. Na “Fables of the Sleepless Empire” mi zpočátku vadilo, že to prostě není tak strašně ujeté, že ono je to vlastně už na první poslech docela stravitelné. A s tímhle názorem jsem album také opustil a přibližně týden jej nechal uležet…

…abych se na něj mohl později podívat s čistou hlavou. Až s odstupem mi to docvaklo – na “Fables of the Sleepless Empire” mi nejdříve vadilo to, že je tak snadno pochopitelné, ale jak jsem zjistil, Unexpect mě vlastně absolutně přechcali, protože jejich nová deska je v porovnání se svým předchůdcem tak snadno pochopitelná, až jsem ji nebyl schopen chápat. Pokud na tento zdánlivě naprosto blbě znějící fakt přistoupíte, máte už na půl vyhráno, abyste si vychutnali další hudební mňamku.

Nevím jak u vás, ale u mne většinou hudba funguje tak, že mi nejprve přijde složitá, ale čím víc ji poslouchám, tím více se v ní orientuji a tím se mi zdá jednodušší. “Fables of the Sleepless Empire” působí přesně naopak – zpočátku mi to přišlo na poměry Unexpect moc jednoduché, ale čím více to poslouchám, tím mi to přijde složitější a komplexnější a tím více objevuji nové a nové vrstvy.

Po čase zjistíte, že i “Fables of the Sleepless Empire” je album hodné Unexpect. Motivy, nápady, vyhrávky, melodie, zvuky, pazvuky, zpěvy, řevy – to všechno tam lítá páté přes deváté, ale oproti “In a Flesh Aquarium” mi přijde, že jsou jednotlivé prvky (a že jich je v každé kompozici minimálně tak tisíc) plynuleji zapuštěny do sebe. Ale když dojde na lámání chleba, dojde vám, že muzika Unexpect má na míle daleko k nějakému akademickému předvádění svých vlastních schopností a dokazování si, co všechno a jak složitě lze zahrát. Ve své podstatě jsou totiž Unexpect i přes nepopiratelnou složitost strašně hravá skupina, v mnohých případech jejich tvorba doslova přetéká uličnictvím a čtveráctvím, ale neustále a pořád zůstává inteligentní. V tom stejném okamžiku dokáže ale být i vážná zároveň. Je mi jasné, že takto řečeno to nejspíše zní dosti prapodivně, ale dle mého názoru tak “Fables of the Sleepless Empire” opravdu působí.

Možná by vás zajímaly nějaké nejlepší skladby, nějaké opravdu zajímavé momenty, které by vám neměly uniknout. Ode mě se jich však nedočkáte. Přijde mi absolutně irelevantní prozrazovat vrcholné momenty u desky, jež je z velké části o tom, že si to všechno, co se na ní skrývá, máte odkrýt sami. Nehledě na to, že na “Fables of the Sleepless Empire” je toho tolik, že ty vrcholy bude mít asi každý úplně někde jinde a že se navíc dají jen těžko popisovat. Možná si řeknete, že to zní jako otřepaná recenzentská klička, jak uniknout popisování jednotlivých písní, jenže v případě Unexpect tomu tak opravdu je. S klidem vám však mohu říct to, že se jedná o věc, která stojí nejenže za slyšení, ale i za vytrvalé poslouchání (snad cítíte ten rozdíl). Vymazlená nahrávka po všech stránkách – famózní obálkou počínaje, dogmaty zbavenou hudbou konče.


Devin Townsend Project – Deconstruction / Ghost

Devin Townsend Project - Deconstruction
Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 20.6.2011
Label: HevyDevy / Inside Out Music

Tracklist:
01. Praise the Lowered
02. Stand
03. Juular
04. Planet of the Apes
05. Sumeria
06. The Mighty Masturbator
07. Pandemic
08. Deconstruction
09. Poltergeist

Hodnocení:
Earthworm – 10/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad každý, kdo se trochu pohybuje v metalu a extrémnějších hudebních odnožích, už zavadil o jméno Devin Townsend. Přezdívají ho šílený profesor, blázen, zároveň se o něm velmi často mluví jako o géniovi. Tenhle chlapík většinu své kariéry ujížděl na alkoholu a na drogách, a když s těmi neřestmi skoncoval, vydal se na hudební dobrodružství, na cestu skrz svoji mysl. Tím dobrodružstvím je myšlen Devin Townsend Project, který nabízí čtyři alba alias čtyři složky skladatelovy mysli, každé v trochu jiném stylu, zároveň ale stále s jasným rukopisem mistra Townsenda. Před dvěma lety spatřily světlo světa první dvě části, “Ki” a “Addicted”, nyní je celá sága dokončena s vydáním “Deconstruction” a “Ghost”. Obě alba jsou protikladná asi jako fašismus a komunismus. Zatímco “Deconstruction” je zástupcem brutality a tvrdosti Devinovy duše, “Ghost” představuje něžnost a krásu. Nejdříve se podíváme na zoubek třetí části ságy – “Deconstruction”

Deconstruction:

Kde začít? O “Deconstruction” by se dalo diskutovat celý večer v hospodě, jak je to nabitá deska. Tolik nápadů pohromadě jsem ještě jaktěživ nezažil, a to se pohybuju výhradně mezi žánry, u nichž se to nápady jenom hemží. Zpracovat všechno, co se děje při poslouchání alba, se dá opravdu těžko, obzvlášť kvůli Devinově klasické zvukové zdi a mnoha, mnoha vrstvám, tak typickým pro jeho tvorbu. U Devina posluchače dokáže překvapit nějaký zakopaný detail i po padesáti posleších. Ačkoliv jsem měl čest s celou Townsendovou tvorbou a byl jsem připraven na velké věci, opravdu jsem nečekal něco takového. Po prvním poslechu jsem jenom tupě koukal do zdi a nechápal, co se to právě stalo. Významným příspěvkem k dalšímu vrstvení hudby a k celkovému vyznění alba byla Česká filharmonie, poslední dobou na metalové scéně poměrně populární (Blind Guardian, Septicflesh). Geniální využití orchestru a hlavně sborů je opravdu podstatnou částí “Deconstruction”.

Velkým tahákem pro fanoušky je určitě hromada hostů z kultovních metalových kapel. Na albu můžete slyšet takové legendy, jako je Ihsahn (ex-Emperor), Mikael Åkerfeldt (Opeth), Greg Puciato (The Dillinger Escape Plan) nebo Tommy Rogers (Between the Buried and Me). Nehostovali ale jenom vokalisté, můžete se dočkat i bicích partů od Dirka Verbeurena (Soilwork) nebo kytarového sóla od Fredrika Thordendala (Meshuggah). Výčet hostů je samozřejmě mnohem delší, kromě poslední skladby “Poltergeist” se na každé pecce vyskytuje minimálně jeden. Mnozí obviňovali Devina, že nalákání hostů je pouze marketingový tah, ale on sám řek, že prostě po napsání skladeb cítil, že určité pasáže vyžadují jejich přítomnost. Bůhví jaká varianta je pravdivá, každopádně Devy udělal moc dobře. I když není jejich podíl na skladbách příliš velký, stejně jako orchestr jsou dalším geniálním prvkem, bez něhož si album nejde představit.

Už jsme si vyjasnili, že je to brutální album, je na něm orchestr, sbory a hosté a můžeme očekávat spoustu vrstev. Je to tak trochu průřez celou Devinovou kariérou, samozřejmě správně okořeněnou o další prvky a je to možná vůbec to nejlepší, co jsme od něj zatím mohli slyšet. Zvukově mi nejvíc připomíná album “Ziltoid the Omniscient”. Hutné riffy, šílené bicí, několikrát i mluvené slovo a příběhové pasáže. V titulní skladbě, což je nepochybně největší úlet alba, můžeme být dokonce svědky několika uprdnutí. Ano, nechybí ani klasický Devinův humor. I přesto, že panuje zvláštní atmosféra, často temná a dramatická (“Stand”) a přesto, že je polovina vokálů na albu extrémní tak, že by někdo bez zkušeností s metalem s brekem utíkal schovat se do kouta, má album v mnoha částech až optimistické vyznění a přetéká energií.

Nejlepší kombinací všech prvků je epos “The Mighty Masturbator”, který jako by v téměř sedmnácti minutách shrnoval celou Devinovu hudební pouť. A věřte mi, rozhodně nebude chtít pryč z hlavy. Začíná lehce, tiše, melodicky, s čistým Devinovým zpěvem a pomalu ale jistě pár minut graduje. Najednou se vše zastaví a začne pasáž, která chvílemi připomíná atmosféru westernového saloonu. Pak přichází další twist a prostě neskutečná pasáž, jedna z nejlepších na albu. Elektronické rytmy a efekty, postupná gradace a zesilování kytarového riffu a hlasu diktujícího: “Give it up… your world!” Do toho se zapojuje již zmíněný Greg Puciato se svým nelidským projevem. Opravdu nelze vystihnout slovy, jak neskutečně geniální je tato část. Určitě to všichni znáte, když je nějaká pasáž, u které byste si přáli, aby nikdy neskončila. Následuje chytlavá a optimistická část, ta se ale ke konci zvrhne v jakési cirkusové vyvolávání, v němž Devin dospěje k šokujícímu (smích) závěru skladby. “Ladies and gentlemen, I now see my life’s purpose: I AM THE MIGHTY MASTURBATOR!!!”

Devin Townsend

Devin Townsend se prostě narodil proto, aby dělal muziku, ale až spoustu let po začátku kariéry se mu podařilo vydat opravdu jedinečné a téměř dokonalé mistrovské dílo. Abych řekl pravdu, původně jsem měl v plánu ohodnotit “Deconstruction” devíti nebo devíti a půl body. Jenže když tak sedím, píšu a poslouchám a rozebírám to neskutečné album, uvědomuji si, že nemůžu jinak než dát plný počet. Sakra, vždyť já už ani nemám chuť poslouchat od Devina cokoliv jiného! Pokud vám není extrémní metal cizí a máte trochu trpělivosti, pak je tohle album povinnost, o tom nehodlám diskutovat. Jedinečné mistrovské dílo!


Další názory:

Přiznám se vám, že jsem nikdy nějaký velký fanoušek Devina nebyl (vždy jsem ho měl radši ve Strapping Young Lad, i když mám samozřejmě oblíbené kousky i z jeho sólových projektů), ale “Deconstruction” se mnou absolutně zametlo. Napoprvé jsem to poslouchal doslova s otevřenou hubou. Prvních pár (spíše více) dní jsem se od toho za žádnou cenu nemohl odtrhnout a otáčel to pořád do kola a do zblbnutí. S lehkým odstupem času ta extáze malinko ustoupila, ale stále je to jako výbuch atomovky. Minimálně první polovina desky je zhudebněný perfekcionismus dovedený k naprosté dokonalosti. “Praise the Lowered” se ještě rozjíždí vcelku nenápadně, až jsem si myslel, jestli náhodou omylem neposlouchám “Ghost”, avšak houstnoucí atmosféra mne brzy vyvedla z omylu. “Stand” zaujme naprosto vychytanou gradací a nebojím se říci, že geniálním intrem. “Juular” chvílemi zní jako Danny Elfman na tripu. Každá skladba na albu má některé vskutku úžasné a dechberoucí momenty, které vás zarazí do křesla a nedovolí vám hnout ani brvou. Přesto si dovolím označit za absolutní vrchol “Deconstruction” více jak čtvrthodinový opus “The Mighty Masturbator”, což je veškerá pověstná Devinova šílenost – ulítlým textem počínaje, ulítlou hudbou konče – převedená do muziky. No, zkráceně řečeno, “Deconstruction” je bomba a kdo jí ještě neslyšel, ten by to měl okamžitě napravit. Takovýhle skvost se zjeví málokdy.
H.


Devin Townsend Project - Ghost
Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 20.6.2011
Label: HevyDevy / Inside Out Music

Tracklist:
01. Fly
02. Heart Baby
03. Feather
04. Kawaii
05. Ghost
06. Blackberry
07. Monsoon
08. Dark Matters
09. Texada
10. Seams
11. Infinite Ocean
12. As You Were

Hodnocení:
Earthworm – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Ghost:

“Ghost” je přesný protiklad toho geniálního chaosu. Jak jsem tak při brouzdání internetem pochopil, toto album je dobrou ukázkou žánru New Age. Kdo by to byl řekl, ale sám Devin se někde vyjádřil, že přesně toto je hudba, kterou si pouští, když je doma v klidu a nyní měl konečně šanci něco takového udělat. Jistěže pěkně po svém, se svým znatelným rukopisem.

Celé album je vlastně akustické, bez jakéhokoliv náznaku zkreslení nebo tvrdosti. Hlavní role získává Devinův vokál, překrásnější a uklidňující víc než kdy dřív, akustická kytara a flétna. Nemůžou chybět ani pro Devinovu tvorbu velmi důležité klávesy a syntezátory. Kromě flétny a kytary je ale většina nástrojů (např. banjo) na albu hlavně pro dokreslení atmosféry absolutního klidu, o žádné melodické bomby se nejedná. Hudba je úplně dokonalá pro usínání nebo pro natáhnutí se na zahrádce při slunečném odpoledni a snění o tom, jak si užíváte přírody v lese a ovívá vás studený vítr nebo jak se večer procházíte po pláži za zvuku šumění vln.

Poměrně dost prostoru si získala zpěvačka Katrina Natale, kterou Devin oslovil pro natočení desky po tom, co ji slyšel zpívat někde v kostele. Tahle amatérka možná není žádná pěvecká hvězda, ale její hlas je dostatečně přátelský a uklidňující na to, aby se dokonale hodil pro účely alba. Devin měl holt zase jednou štěstí, že potkal ty správné lidi.

Deska se nese od začátku až do konce v jednom duchu, pokouší se o navození totálního klidu pro mysl, o zapomenutí na jakýkoliv stres. Skladby se do sebe nepoznatelně vlévají, až by se mohlo zdát, že jde vlastně o jednu dlouhou kompozici. To se ale bohužel stává jednou ze slabin alba. Při délce přes 70 minut materiálu je opravdu těžké udržet si pozornost nebo se nenudit, když se v podstatě nekonají žádné velké zvraty a jednotlivé skladby nejsou dostatečně nápadité. Abych řekl pravdu, ke konci alba často usínám a pokud neusnu, tak mě to, co slyším nijak nezvedá ze židle.

Dalším problémem alba je to, že se vlastně hodí JENOM pro již zmíněné usínání nebo relaxování. Má prostě tak typickou atmosféru, že při jiných příležitostech se efekt tolik nedostavuje a třeba představa, že by se toto album dalo poslouchat při cestě do práce v autobuse, je opravdu směšná. Možná je to jen můj problém, ale většinu času hudbu poslouchám když cestuji nebo když provádím jiné aktivity mimo domov a “Ghost” je prostě deska, která chce čas, přinejlepším strávený o samotě. Pouze člověk, jeho mysl a hudba, která posluchače unáší do jiných krajů.

Suma sumárum je “Ghost” decentním zakončením ságy Devin Townsend Project, ukazující zase trochu jinou odnož hudby. Na jednu stranu, k podobné muzice bych se asi nikdy nedostal, kdyby nebyla pod nálepkou Devin Townsend, na druhou stranu se ale album podle mého nemůže příliš prosadit, protože většinu Townsendovy fanouškovské základny tvoří metalová komunita a ta možná nebude schopna strávit podobný druh hudby.


Další názory:

Nejsem si jist, jestli jsem ten pravý, kdo by měl hodnotit album jako “Ghost”. Jsem od přírody člověk, který upřednostňuje hudbu extrémní a temnou. Když už chci relaxaci, pustím si například Kaviar Kavalier nebo nějaký mrazivý ambient, “Ghost” je na mě chvílemi relaxační až moc. Čímž ovšem nevtrdím, že by ta deska neměla jisté kouzlo; je to moc příjemná oddechovka. Jestliže “Deconstruction” je onen pověstný dort pejska a kočičky (který se však na rozdíl od původní knižní verze tuze povedl), “Ghost” bych přirovnal spíše k lehkému zeleninovému salátu, jenž sice není špatný, ale jakožto masožravec dám radši přednost jinačím lahůdkám. Pryč ale s kulinářskými přirovnáními. Na “Ghost” oceňuji minimálně ten fakt, že si při jeho poslechu člověk definitivně uvědomí, že Devin Townsend je opravdu génius. Tvořit tak rozmanitou hudbu tolika žánrů (myslím v rámci celé jeho tvorby) a přitom v tak obrovské kvalitě, to je nepochybně udivující. A nejen proto před ním smekám pomyslný klobouk, i když “Ghost” není zrovna mým šálkem kávy.
H.


Devin Townsend Project, Aeon Zen

Devin Townsend Project
Datum: 22.3.2011
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Aeon Zen, Devin Townsend Project

Už dlouho před dnem D jsem věděl, že tentokrát to bude o něčem jiném. Možná jsem moc koukal na YouTube na Devinovy živáky, nebo mi to napovídala intuice, ale věděl jsem to. Viděl jsem naživo Metallicu, viděl jsem své milované Dream Theater a možná ještě milovanější Pain of Salvation, ale nic z toho nemělo na Devina, který všechny zážitky z předchozích koncertů poslal pryč a ještě si na ně uprdnul. Ale pěkně od začátku.

Nedlouho po mém příjezdu začali hrát mladí Britové Aeon Zen, jež se skrývají ve škatulce progressive power metal. Těžko říct, jak dobře hráli. Co si tak matně vzpomínám, zdálo se mi, že se zoufale snaží aby hudba zněla alespoň trochu “progresivně”, ale ve skutečnosti to byl akorát překombinovaný power metal v podání šikovných instrumentalistů. Každopádně i když se snažili, tak publikum čekající na holohlavého génia nezaujali a nepomohlo jim k tomu ani to, že byli vtipní a sympatičtí.

Po jejich vystoupení bylo chvíli ticho, ale pak se z reproduktorů ozval sám Ziltoid a jeho rádio, které mělo zabavit nás, pozemšťany. Vševědoucí pro bídnou lidskou rasu vybral známé disco hity, z nichž každému asi utkvěl v hlavě hlavně ten první, “Barbie Girl” od Aqua. Snad jen ten největší suchar se ubránil smíchu, když do nás Devin sypal tento škvár a předváděl nám jeden z nejdůležitějších aspektů jeho vystoupení – humor. Plešoun byl celou dobu až neskutečně aktivní a pořád se na někoho ksichtil, vyváděl perverznosti a mezi skladbami nás plnil vtipnými průpovídkami. Přesně humor dělá jeho show absolutně jedinečnou a vytváří nezaměnitelnou atmosféru. O Devinově perverzním humoru bych mohl psát dlouho, ale pro představu vypíchnu několik momentů. Například pohrávání si s bradavkou, poznámky o pocení varlat, vybízení diváků ke křičení “Balls! Balls! Balls!” namísto “Hey! Hey! Hey!” anebo vyprávění o sexuální praktice zvané “spooning”. Ano, přemýšlíte správně, spoon opravdu znamená lžíce. Samozřejmě, že nás uměl pobavit i bez úchyláren, jenomže tyhle prostě utkvěly v paměti nejvíce :)

Devin nám nabídnul velmi vyvážený setlist, který byl zároveň i průjezdem celou jeho kariérou. Od hitovky “Life” z prvního alba “Ocean Machine”, přes geniální “Earth Day”“Terria až po novinky z nejnovějšího “Addicted”. Největší prostor ale dostalo album “Ziltoid the Omniscient”, jehož hlavní hrdina nás průběžně provázel při vystoupení za zády kapely, kde na dvou obrazovkách po celou dobu běžely různé videoprojekce, jako například trsající Ziltoid nebo fotografie Kanady či různé psychedelické výjevy.

Setlist Devin Townsend Project:
01. Addicted!
02. Supercrush!
03. Kingdom
04. Deadhead
05. Truth/OM
06. By Your Command
07. Life
08. Earth Day
09. Bad Devil
[pauza na močení]
10. Color Your World
11. The Greys
12. Deep Peace
– – – – –
13. Bend It Like Bender!

Už jsem zmínil snad vše, co se dělo na pódiu, kromě hudby. Devin je puntičkář, který je známý tím, že přesně ví, co chce, aby bylo slyšet, a dokáže si hrát s produkcí a tisícemi vrstev najednou tak jako nikdo. Podle toho zněl i zvuk, který se příliš nelišil od toho, co můžeme slyšet z alba – alespoň tedy na místě, kde jsem stál já, což bylo lehce napravo od hlavní hvězdy. Aby došlo k co největší autentičnosti, Devin si s sebou přitáhnul i hromadu samplů, které po celou dobu doplňovaly dění na jevišti a zase o kousek víc umocňovaly zážitek.

Samotná kapela vše odehrála výtečně, ale chlapi taky moc dobře věděli, že (ať je to jakkoliv hnusné) v podstatě nikoho moc nezajímají a nechali maniodepresivního plešouna dělat to, co mu jde nejlíp. S kytarovým uměním Devin moc nemachroval, on to vlastně ani žádný velký virtuóz není, a tak nám, kromě těch několika sól ve skladbách, akorát předvedl krátkou akustickou meditační mezihru (mezi skladbami “The Greys” a “Deep Peace”), která by dobře zapadla na album “Ki”. Co se týče vokálů byl Devin úplně geniální a v mých očích dokázal vyzdvihnout některé skladby ještě výše, než jak je znám na albu. Například ve slokách mé oblíbené “Supercrush!” byla Anneke ve slokách nahrazena Devinem a to, ať je Anneke jakkoliv výtečná zpěvačka, přivedlo song na úplně jinou úroveň. Živé vystoupení dokonce v mém žebříčku poslalo výš i píseň “Deadhead” z alba “Accelerated Evolution“, jež mi dřív moc neseděla, ale komorní atmosféra mi pomohla objevit, v čem je opravdová síla této skladby.

Na konci obvykle přichází skandování a přídavek, ale Devin přece nemůže dělat nic tradičně, má svoje způsoby. Přídavek “Bend It Like Bender!” byl setsakramentsky okořeněn a několika lidem změnil život (ne nějak extrémně, ale určitě byl potom mnohem radostnější). Devy si pozval několik fanoušků na pódium a poručil jim “tancovat jako absolutní idioti”. To se brzy zvrhlo a fanoušci nejenom tancovali jako idioti, ale i falešně zpívali refrén (a vůbec jim nevadilo že ani neznají slova). I největší trémista, který by se styděl ze sebe dělat před všemi těmi lidmi kreténa, v tu chvíli záviděl těm šťastlivcům nahoře.

Je velmi těžké vyjádřit tento silný zážitek slovy, a ať se snažím jak se snažím, nikdy nebudu schopný popsat tuto legendární událost. Devinův koncert se prostě musí vyzkoušet na vlastní kůži a pro fanouška hudby, anebo alespoň dobré zábavy, by to měla být povinnost. Něco jako pro muslima pouť do Mekky. Možná to nebyl úplně největší hudební orgasmus (zdravím Australian Pink Floyd), ale rozhodně to byl nejzábavnější koncert, na kterém jsem kdy byl.


Annihilator, Sworn Amongst, Svölk

Annihilator
Datum: 28.10.2010
Místo: Praha, Retro Music Hall
Účinkující: Annihilator, Svölk, Sworn Amongst

V den státního svátku se legenda Annihilator rozhodla nás poctít návštěvou našeho hlavního města a co bych to byl za člověka, kdybych se na takové akci neukázal. Diskotéková hala s webovými stránkami v růžové barvě mi nepřišla jako bůhvíjak dobrý výběr místa činu, ale na místě všechny pochybnosti zmizely. Jako správný Pražák, co zná jen svoji čtvrť, jsem zabil hodně času hledáním haly, takže jsem ani nemusel moc dlouho čekat a na pódiu se objevili Svölk.

Nikdy předtím jsem je neslyšel, takže jsem podle vizáže čekal nějakou nářezovku – ostří norští hoši, dost sympatičtí, kterým nechyběly správné sestřihy vousů ani tetování, ale překvapili. Předvedli poměrně chytlavý heavík/hard rock, který dokázal dostatečně zabavit, abych jen nekoukal na hodiny a přemýšlel, kdy už nastoupí další kapela. Ke konci už začalo být jejich vystoupení mírně repetitivní, ale asi to moc dobře věděli a ve správnou chvíli se rozloučili.

Netrvalo dlouho (řekl bych, že to nebylo ani 15 minut) a nastoupila další kapela Sworn Amongst. Zpočátku jsem si myslel, že jim jen někdo přišel zkontrolovat nástroje a nastavit všechna potřebná udělátka, ale nakonec se z mladíků vyklubala samotná kapela. Stejně jako předchozí skupina měli spoustu energie a (stejně jako Svölk) si v každé volné chvilce plácali s fanoušky a podávali si ruce. Mohla panovat přátelská atmosféra, ovšem velmi rychle se strhlo ďábelské pogo několika podnapilých fans a většina lidí, včetně mě, nevydržela a rychle se odklidila kousek stranou. Sworn Amongst po heavy metalu dost přitvrdili a spustili pořádnou řežbu, která mi dost připomínala DevilDriver. Hlavně bych chtěl pochválit kytaristu, jenž nejenže byl extrémně zručný se svým nástrojem, ale navíc před vystoupením při lazení nástrojů hrál sóla a riffy od kapely Death. Bohužel mě takto na rychlo jejich hudba moc nechytla a po pár skladbách jsem spíš sledoval opilce v pogu a těšil se, až si některý z nich něco zlomí.

Hlavní hvězdy večera začaly peckou “Ambush” z nového alba, ze kterého jsme později ještě měli šanci slyšet skladby “Betrayed” a hlavně “The Trend”. Spokojeni ale byli určitě i milovníci starší tvorby – setlist byl velmi vyvážený a zaznělo něco snad z každého alba. Dokonce došlo i na balady, o těch ale později. Hlavní slovo měly rychlejší songy, které nemohly nechat nikoho v klidu.

Dost pařili i sympaťáci na pódiu. Hlavně zakladatel, mozek, kytarista a částečně i zpěvák kapely, Jeff Waters, si celou show pořádně užíval. Na všechny se usmíval jako sluníčko, když to šlo plácnul si s každou nataženou rukou a u toho všeho ještě stíhal hrát ty ďábelské riffy. Mezi jeho oblíbené grimasy určitě patří klasická “to božské sólo, to vlastně vůbec nehraju já”, při které se kouká někam do blba a dělá jakože nic.

Setlist Annihilator:
01. Ambush
02. Clown Parade
03. Plasma Zombies
04. King of the Kill
05. Betrayed
06. Punctured
07. The Box
08. Hell Is a War
09. Ultra-Motion
10. Set the World on Fire
11. W.T.Y.D.
12. The Trend
13. The Fun Palace
14. Tricks and Traps
15. Phoenix Rising
16. Sounds Good to Me
17. Phantasmagoria
18. 21
– – – – –
19. Crystal Ann
20. Alison Hell

Správní týpci jsou i ostatní z kapely, ať druhý stálý člen, zpěvák Dave Padden, nebo baskytarista Al Campuzano. Na bubeníka jsem bohužel moc neviděl. Pořádně to rozjížděli i chlapci v pogu. Většina diváků si spíš užívala hudbu, ale pár otravných individuí, která nevědí, kdy končí sranda, se vždycky najde. Při skladbě “The Fun Palace” jeden z nich asi podesáté zkusil vylézt na pódium (proč?) a tentokrát ho dolů nesundala ostraha, ale sám baskytarista. Ten už nevydržel a hudební nástroj se náhle změnil ve vražedný – narušitel dostal decentní odmítačku baskytarou a zdálo se, že si pro něj hudebník dojde dolů, to už ale radši ostatní přerušili hraní. Doufám, že tento incident nezmění mínění kapely o nás, přeci jen nás asi mají dost rádi, když tu v minulém roce natočili DVD z festivalu Masters of Rock.

Většina skladeb, které ten večer zazněly, byly tradiční hitovky Annihilator, ovšem byl prostor i pro překvapení. Myslím, že toto turné bylo první, na němž zazněla skladba “Tricks and Traps”. Další překvapení/potěšení byly balady. Smíchanina skladeb “Phoenix Rising” a “Sounds Good to Me” byl jeden z vrcholů večera. Škoda jen, že odezva od fanoušků nebyla nic moc a v refrénech pomáhalo jen malé procento publika. Častokrát mi přišlo, že na otázku “Are you still with us?” jsem odpovídal sám :)

Koncert zakončila nerozlučná dvojice skladeb z prvního alba – “Crystal Ann” a “Alison Hell”. Pak už jsem jen přiskočil k pódiu, natáhnul ruku… a dostal jsem trsátko (no jo, musím si zamachrovat). Suma sumárum, super koncert, další zážitek na celý život nebo aspoň na jeho pořádný kus – škoda jen toho zbytečného incidentu.


Kataklysm – Heaven’s Venom

Kataklysm - Heaven's Venom
Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 13.8.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S Kataklysm je celkem potíž. Nahrávkám od “Epic: The Poetry of War” dozadu jsem nikdy nepřišel na chuť, od desky “Shadows and Dust” z roku 2002 mě ale jejich hudba najednou začala totálně zabíjet. Po dvou vrcholných dílech “Serenity in Fire” a hlavně “In the Arms of Devastation” přišlo o něco málo slabší, ale stále dobré “Prevail” a konečně letos aktuální “Heaven’s Venom”. Naneštěstí však musím prohlásit, že i přes opětovnou spolupráci s Tue Madsenem, který má prsty právě v nejlepším albu “In the Arms of Devastation”, je to opět ještě horší.

Kataklysm pokračují v kurzu nastaveném s “Shadows and Dust” a navrch přidávají i několik ingrediencí ze staršího období. Všechno namíchali s umem dlouhé roky fungující kapely, výsledek prostě musí dopadnout dobře… jenže, vážně musí? Ono, vlastně není Kataklysm moc co vytýkat – posluchačům v podstatě dávají to, co chtějí slyšet. Po technické stránce taky žádné chyby – kvalitní zvuk, instrumentální level na výši, ale…

…prostě to celé tentokrát tak nějak nefunguje. Na první pohled je všechno, jak má být. Jen to kouzlo je pryč. Ten pocit “něčeho navíc” už v tam není. Kataklysm se po těch letech začínají točit v kruhu. To, co před pár lety fungovalo dnes už nefunguje. Tam, kde dřív byla kulervoucí jízda, je dnes už jenom prázdné riffování. Tam, kde dřív vystrkovaly růžky různé vyhrávky a atmosféra, zbyly jen nezáživné pokusy znít promakaně.

Když “Heaven’s Venom” poslouchám, vždy po určitě době přestanu vnímat, co to vlastně hraje, vždy se to zvrhne do jakési “letargie”. Sem tam si klepnu nohou rytmu, občas nějaký nápad celkem ujde, ale jedná se jen kratičké střípky. Půl hodiny po dohrání už si z alba nepamatuji v podstatě nic. Tak daleko se ale většinou ani nedostanu, protože desku vypínám tak v půlce hrací doby a pustím si radši něco, co mě opravdu baví. Nerad to říkám, ale Kataklysm“Heaven’s Venom” spadli do nicneříkajícího průměru.

Druhá polovina “Heaven’s Venom” je celkově o něco málo lepší než první část, ale prokousat se k ní je docela oříšek. Avšak ani pár obstojných melodií ke konci desky tu bídu nezachrání a už vůbec nic nezmění na faktu, že naprostá většina “Heaven’s Venom” není nic jiného než vata. Celé to na mě působí spíchnuté narychlo horkou jehlou, jen aby prostě něco vyšlo. Je to taková… hm… rychlokvaška.

Pochybuji, že bych se kdy k “Heaven’s Venom” po napsání recenze vrátil. Tohle je přesně ten typ nahrávky, za níž bych v životě neutratil peníze na koupi originálu. Abych vám to řekl zcela upřímně, “Heaven’s Venom” mi nestojí ani za to, aby mi to stažené zabíralo těch pár desítek megabytů na počítači. Doufám, že plánovaná druhá deska spřízněného projektu Ex Deo dopadne o mnoho lépe, protože “Heaven’s Venom” mě opravdu nudí a byl bych opravdu extrémně zklamaný, kdyby podobně mělo dopadnout i pokračování Ex Deo.


Divinity – The Singularity

Divinity - The Singularity
Země: Kanada
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 1.12.2009
Label: Candlelight Records

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Divinity, jedna z dalších mnoha kapel, které hrají moderní verzi thrash metalu. Tyto skupiny jsou často kritizovány, že se hrají pořád to stejné dokola a dokola. Ani Divinity nejsou výjimkou, jedná se o ohrané věci, přesto se stále dobře poslouchají. Skupina pochází z Kanady a jedná se o její druhé album. První se jmenovalo “Allegory” a vyšlo roku 2008. “The Singularity” už bylo dlouho před vydáním celé ke streamu na jejich MySpace, toto umístění na internet považuji za dobrý tah. Nemám rád, když vás kapela nutí do koupě CD a jinde legálně si tuto hudbu neseženete. Takhle si můžete nejdříve desku nejdříve poslechnout, a pokud se vám bude líbít a i kapela vám padne do oka, nic neřešíte a desku si objednáte.

“The Singularity” obsahuje devět písní. Ze začátku se mi album libílo víc a víc, teď ale počáteční euforie trochu upadá a baví mě jen určité písně. Mezi ně patří asi první trojce – “Abiogenesis”, “Beg to Consume” a “Lay in the Bed You’ve Made”. “Abiogenesis” se nedá brát tolik ani jako píseň, je to spíš takové dvouminutové intro. Zrovna intra moc nemusím, tady mě ale celkem baví, takže palec nahoru. “Beg to Consume” má na začátku takový “nu-metalový” riff. Poprvé, když jsem tuto píseň slyšel, jsem myslel, že mi tam nějak naskočili Drowning Pool, popř. jiná kapela podobného žánru. Hudba na celém albu je zhruba stejná, je tu značně vidět inspirace od větších kapel typu DevilDriver nebo Lamb of God. Občas se tu vyskytne riff, který je více či méně melodický, zpěv se mění na growl nebo z growlu na čistý. Co se týče “Lay in the Bed You’ve Made”, tak ta mi přijde jako nejlepší píseň na celém albu. Chytlavý riff, žádné přehnané bicí a dobré kytarové sólo. Zpěv ladí, jak má – jednička za tento song. Vyskytují se tu i písně, které mají přes šest minut. U tohoto stylu mi to nepřijde moc jako dobrá volba, pokud nejste opravdu génius, pět a více minut je dost. Poslouchat delší dobu to stejné není zrovna ideální, místo tvoření delších kousků mohla kapela songy ořezat a přidat 2-3 navíc, album by se tolik netáhlo a drželo by posluchače stále u toho.

Jak jsem psal výše, zezačátku jsem to poslouchal poměrně dost, později mě už to tolik nebavilo. Album se mi oposlouchalo a nevím, kdy se k němu zase vrátím. Kapelu ale určitě budu dál sledovat a pokud někdy ohlásí turné a zařadí do něj naši zemi, asi je navštívím. Naživo tyto kapely mívají energii a šťávu. Finální verdikt? Průměrné album, na kterém se nevyskytuje nic, co by nějak svůj žánr ovlivnilo. Potenciál tu je, uvidíme příště.

Ještě k obalu – krása, jeden z nejlíp udělaných coverů vůbec.


Wolven Ancestry – The Wrath of Gaia

Wolven Ancestry - The Wrath of Gaia
Země: Kanada
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 14.2.2006
Label: selfrelease

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Tak jsem jednoho dne začal přemýšlet, že bych si střihnul nějakou recenzičku na trochu starší album, nejlépe hodně UG matroš. A tak jsem se ponořil do své sbírky a vytáhl vskutku velkou lahůdku – debutové CD Wolven Ancestry z Kanady. I když se kapela chystá v srpnu vydat druhé album “Silence of the Boreal”, jejich prvotina “The Wrath of Gaia” rozhodně stojí také za pozornost.

Texty Wolven Ancestry znamenají opěvování přírody a zimy… anebo spíš přírody v zimě. A od toho se odvíjí i hudební stránka, která je správně temná a mrazivá. Určitě si říkáte, že kapel se zimním feelingem je spousta, proč tedy věnovat pozornost Wolven Ancestry? Tahle kapela rozhodně není čirý originál, ale nijak nebrání v tom označit jejich hudbu za výbornou. I přes používání některých ne zcela neobyčejných postupů totiž mají svůj do jisté míry osobitý zvuk.

V rámci melodického black metalu se Wolven Ancestry pohybují ve třech základních tempech – rychlé náklepy, ve kterých skupina dokazuje, že i při vysokých obrátkách se dá kouzlit atmosféra; pak ty středně rychlé, chytlavé a nakonec pomalé “neelektrické” vybrnkávačky – ty jsou nejvzácnější, ale svým způsobem také nejúžasnější, viz hned první píseň “Eternal Winds of Nativity”. Ale co je hlavní, ve všech těchto třech polohách jsou Wolven Ancestry přesvědčiví. Rovněž je mi sympatické, že se na desce nestřídá “rychlý song-pomalý song-rychlý song”, ale tempa kolísají během jednotlivých kompozic. Není nijak neobvyklé, že vás začátek písně hodí přímo doprostřed té nejukrutnější sněžné bouře, abyste se po několika dlouhých minutách octli v tiché zasněžené krajině, na kterou se pomalu snáší několik málo vloček. Atmosféra silná jak celá tuna sněhu a způsob, jakým s ní kapela pracuje, je mně osobně hodně blízký.

Klávesy – věčné téma v black metalu. Wolven Ancestry je používají, a to tím “správným” způsobem. Jsou jaksi trochu zastrčené za kytarovou stěnou, což má za následek, že je člověk kdesi podvědomě slyší a dotváří tu správnou atmosféru, ale nejsou mu cpány zbytečně přímo pod nos. Paradoxně to je občas trošku škoda, protože některé klávesové melodie jsou úžasné, ale ke slyšení jen na sluchátkách a hodně nahlas. Ale lepší takhle, než z toho mít symfonické zpívánky.

Možná to vypadá, že celou dobu jen chválím (ono to tak totiž jen nevypadá), ale proč bych měl nějak kritizovat to, co se mi líbí? Není to nejlepší veledílo na světě, má to svoje chybky (ale co je nemá), ale koho to zajímá? Proč se pitvat v detailech? “The Wrath of Gaia” má své jisté nesporné kvality a to je to hlavní. Zhlédněte přiložený videoklip, abyste zjistili, zda je to hudba pro vás. Pokud se vám bude líbit, jděte do toho. Pokud ne, tak vězte, že v oboru melodic blacku je to nadprůměr (vím, o čem mluvím :)) a dál to neřešte.


Ex Deo – Romulus

Ex Deo - Romulus
Země: Kanada
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 19.6.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

O debutovém albu ExDeo, “Romulus”, se toho poslední dobou namluvilo a napsalo opravdu dost. Ale konečně až teď, po vydání desky, máme možnost zjistit, zda si tento počin pozornost opravdu zaslouží. Odpověď je jednoznačné ano. Maurizio Iacono z Kataklysm si pro tento svůj projekt vybral téma mimořádně zajímavé – antický Řím – a co je hlavní, doplnil koncept výbornou hudbou.

Přestože i Ex Deo mají nejblíže ke škatulce death metalu, brutality a tahu na bránu domovských Kataklysm zdaleka nedosahují. “Romulus” sází mnohem více na atmosféru a hloubku namísto zabijáckých sypaček a rubanic, což je jedině dobře, protože se záměř opravdu vydařil – jinak samozřejmě nic proti Kataklysm a podobným sypačkám, i těch je občas potřeba. Nečekejte ale zase nějaký ucajdaný umíráček, muzika Ex Deo totiž také řádně šlape, jen je tu a tam proložena kouskem římské atmosféry. Zkráceně řečeno, je to prostě dobrá hudba a dál se v tom nepitvejme.

Pochválit se musí jednoznačně výborný zvuk, který se poslouchá jedna báseň (song). Jestli jsem se něčeho před vydáním bál, tak aby “Romulus” nezněl při vší té výpravnosti až moc přeplácaně a nezvrhl se spíš v nějakou nechtěnou parodii. To se naštěstí nestalo. Zvuk je čistý, epický, do místnosti vám vtáhne i deset Římů najednou, přesto to má pořád koule a šťávu. A za to má ode mě palec nahoru (podobnost této hlášky s jistou televizí je čistě náhodná! (smích)).

Samotný hlavní mozek Ex Deo se rovněž vyznamenal. Maurizio předvádí se svým hlasem občas opravdu zajímavé kreace. Jasně, žádný Karel Gott z něj asi nikdy nebude, přesto ale dokazuje, že zvládá i jiné polohy (žádné dvojsmysly), než jen growling. Za zmínku stojí i zúčastnění hosté, propagovaní snad v každém promo letáku. I když se na desce objevují slavná jména (v rámci žánru samozřejmě), jejich hostovačky zas až tak slavně nedopadly. Nejlépe z toho vyšel NergalBehemoth, který si v “Storm the Gates of Alesia” odblinkal svůj vysoký standard. Ale sóla Karla Sanderse (Nile) a Obsidiana C (Keep of Kalessin) v písních “The Final War (Battle of Actium)”, resp. “Cruor Nostri Abbas” jsou “jen” dobrá, ale nic navíc. Na zadek jsem se z toho neposadil. Možná to ale bude tím, že podobným kytarovým onaniím moc neholduji…

Přestože ne všechny písničky na “Romulus” jsou úplně stoprocentní, jedná se o hodně povedenou desku, která obsahuje některé opravdu úchvatné pasáže. Vysoce solidních 7,5/10 je naprosto zasloužených a navrch přihazuji svoje doporučení, protože minimálně za zkoušku to stojí. Moc srovnatelných kapel není… nebo je alespoň já neznám…