Archiv štítku: CAN

Kanada

Devin Townsend Project, Aeon Zen

Devin Townsend Project
Datum: 22.3.2011
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Aeon Zen, Devin Townsend Project

Už dlouho před dnem D jsem věděl, že tentokrát to bude o něčem jiném. Možná jsem moc koukal na YouTube na Devinovy živáky, nebo mi to napovídala intuice, ale věděl jsem to. Viděl jsem naživo Metallicu, viděl jsem své milované Dream Theater a možná ještě milovanější Pain of Salvation, ale nic z toho nemělo na Devina, který všechny zážitky z předchozích koncertů poslal pryč a ještě si na ně uprdnul. Ale pěkně od začátku.

Nedlouho po mém příjezdu začali hrát mladí Britové Aeon Zen, jež se skrývají ve škatulce progressive power metal. Těžko říct, jak dobře hráli. Co si tak matně vzpomínám, zdálo se mi, že se zoufale snaží aby hudba zněla alespoň trochu “progresivně”, ale ve skutečnosti to byl akorát překombinovaný power metal v podání šikovných instrumentalistů. Každopádně i když se snažili, tak publikum čekající na holohlavého génia nezaujali a nepomohlo jim k tomu ani to, že byli vtipní a sympatičtí.

Po jejich vystoupení bylo chvíli ticho, ale pak se z reproduktorů ozval sám Ziltoid a jeho rádio, které mělo zabavit nás, pozemšťany. Vševědoucí pro bídnou lidskou rasu vybral známé disco hity, z nichž každému asi utkvěl v hlavě hlavně ten první, “Barbie Girl” od Aqua. Snad jen ten největší suchar se ubránil smíchu, když do nás Devin sypal tento škvár a předváděl nám jeden z nejdůležitějších aspektů jeho vystoupení – humor. Plešoun byl celou dobu až neskutečně aktivní a pořád se na někoho ksichtil, vyváděl perverznosti a mezi skladbami nás plnil vtipnými průpovídkami. Přesně humor dělá jeho show absolutně jedinečnou a vytváří nezaměnitelnou atmosféru. O Devinově perverzním humoru bych mohl psát dlouho, ale pro představu vypíchnu několik momentů. Například pohrávání si s bradavkou, poznámky o pocení varlat, vybízení diváků ke křičení “Balls! Balls! Balls!” namísto “Hey! Hey! Hey!” anebo vyprávění o sexuální praktice zvané “spooning”. Ano, přemýšlíte správně, spoon opravdu znamená lžíce. Samozřejmě, že nás uměl pobavit i bez úchyláren, jenomže tyhle prostě utkvěly v paměti nejvíce :)

Devin nám nabídnul velmi vyvážený setlist, který byl zároveň i průjezdem celou jeho kariérou. Od hitovky “Life” z prvního alba “Ocean Machine”, přes geniální “Earth Day”“Terria až po novinky z nejnovějšího “Addicted”. Největší prostor ale dostalo album “Ziltoid the Omniscient”, jehož hlavní hrdina nás průběžně provázel při vystoupení za zády kapely, kde na dvou obrazovkách po celou dobu běžely různé videoprojekce, jako například trsající Ziltoid nebo fotografie Kanady či různé psychedelické výjevy.

Setlist Devin Townsend Project:
01. Addicted!
02. Supercrush!
03. Kingdom
04. Deadhead
05. Truth/OM
06. By Your Command
07. Life
08. Earth Day
09. Bad Devil
[pauza na močení]
10. Color Your World
11. The Greys
12. Deep Peace
– – – – –
13. Bend It Like Bender!

Už jsem zmínil snad vše, co se dělo na pódiu, kromě hudby. Devin je puntičkář, který je známý tím, že přesně ví, co chce, aby bylo slyšet, a dokáže si hrát s produkcí a tisícemi vrstev najednou tak jako nikdo. Podle toho zněl i zvuk, který se příliš nelišil od toho, co můžeme slyšet z alba – alespoň tedy na místě, kde jsem stál já, což bylo lehce napravo od hlavní hvězdy. Aby došlo k co největší autentičnosti, Devin si s sebou přitáhnul i hromadu samplů, které po celou dobu doplňovaly dění na jevišti a zase o kousek víc umocňovaly zážitek.

Samotná kapela vše odehrála výtečně, ale chlapi taky moc dobře věděli, že (ať je to jakkoliv hnusné) v podstatě nikoho moc nezajímají a nechali maniodepresivního plešouna dělat to, co mu jde nejlíp. S kytarovým uměním Devin moc nemachroval, on to vlastně ani žádný velký virtuóz není, a tak nám, kromě těch několika sól ve skladbách, akorát předvedl krátkou akustickou meditační mezihru (mezi skladbami “The Greys” a “Deep Peace”), která by dobře zapadla na album “Ki”. Co se týče vokálů byl Devin úplně geniální a v mých očích dokázal vyzdvihnout některé skladby ještě výše, než jak je znám na albu. Například ve slokách mé oblíbené “Supercrush!” byla Anneke ve slokách nahrazena Devinem a to, ať je Anneke jakkoliv výtečná zpěvačka, přivedlo song na úplně jinou úroveň. Živé vystoupení dokonce v mém žebříčku poslalo výš i píseň “Deadhead” z alba “Accelerated Evolution“, jež mi dřív moc neseděla, ale komorní atmosféra mi pomohla objevit, v čem je opravdová síla této skladby.

Na konci obvykle přichází skandování a přídavek, ale Devin přece nemůže dělat nic tradičně, má svoje způsoby. Přídavek “Bend It Like Bender!” byl setsakramentsky okořeněn a několika lidem změnil život (ne nějak extrémně, ale určitě byl potom mnohem radostnější). Devy si pozval několik fanoušků na pódium a poručil jim “tancovat jako absolutní idioti”. To se brzy zvrhlo a fanoušci nejenom tancovali jako idioti, ale i falešně zpívali refrén (a vůbec jim nevadilo že ani neznají slova). I největší trémista, který by se styděl ze sebe dělat před všemi těmi lidmi kreténa, v tu chvíli záviděl těm šťastlivcům nahoře.

Je velmi těžké vyjádřit tento silný zážitek slovy, a ať se snažím jak se snažím, nikdy nebudu schopný popsat tuto legendární událost. Devinův koncert se prostě musí vyzkoušet na vlastní kůži a pro fanouška hudby, anebo alespoň dobré zábavy, by to měla být povinnost. Něco jako pro muslima pouť do Mekky. Možná to nebyl úplně největší hudební orgasmus (zdravím Australian Pink Floyd), ale rozhodně to byl nejzábavnější koncert, na kterém jsem kdy byl.


Annihilator, Sworn Amongst, Svölk

Annihilator
Datum: 28.10.2010
Místo: Praha, Retro Music Hall
Účinkující: Annihilator, Svölk, Sworn Amongst

V den státního svátku se legenda Annihilator rozhodla nás poctít návštěvou našeho hlavního města a co bych to byl za člověka, kdybych se na takové akci neukázal. Diskotéková hala s webovými stránkami v růžové barvě mi nepřišla jako bůhvíjak dobrý výběr místa činu, ale na místě všechny pochybnosti zmizely. Jako správný Pražák, co zná jen svoji čtvrť, jsem zabil hodně času hledáním haly, takže jsem ani nemusel moc dlouho čekat a na pódiu se objevili Svölk.

Nikdy předtím jsem je neslyšel, takže jsem podle vizáže čekal nějakou nářezovku – ostří norští hoši, dost sympatičtí, kterým nechyběly správné sestřihy vousů ani tetování, ale překvapili. Předvedli poměrně chytlavý heavík/hard rock, který dokázal dostatečně zabavit, abych jen nekoukal na hodiny a přemýšlel, kdy už nastoupí další kapela. Ke konci už začalo být jejich vystoupení mírně repetitivní, ale asi to moc dobře věděli a ve správnou chvíli se rozloučili.

Netrvalo dlouho (řekl bych, že to nebylo ani 15 minut) a nastoupila další kapela Sworn Amongst. Zpočátku jsem si myslel, že jim jen někdo přišel zkontrolovat nástroje a nastavit všechna potřebná udělátka, ale nakonec se z mladíků vyklubala samotná kapela. Stejně jako předchozí skupina měli spoustu energie a (stejně jako Svölk) si v každé volné chvilce plácali s fanoušky a podávali si ruce. Mohla panovat přátelská atmosféra, ovšem velmi rychle se strhlo ďábelské pogo několika podnapilých fans a většina lidí, včetně mě, nevydržela a rychle se odklidila kousek stranou. Sworn Amongst po heavy metalu dost přitvrdili a spustili pořádnou řežbu, která mi dost připomínala DevilDriver. Hlavně bych chtěl pochválit kytaristu, jenž nejenže byl extrémně zručný se svým nástrojem, ale navíc před vystoupením při lazení nástrojů hrál sóla a riffy od kapely Death. Bohužel mě takto na rychlo jejich hudba moc nechytla a po pár skladbách jsem spíš sledoval opilce v pogu a těšil se, až si některý z nich něco zlomí.

Hlavní hvězdy večera začaly peckou “Ambush” z nového alba, ze kterého jsme později ještě měli šanci slyšet skladby “Betrayed” a hlavně “The Trend”. Spokojeni ale byli určitě i milovníci starší tvorby – setlist byl velmi vyvážený a zaznělo něco snad z každého alba. Dokonce došlo i na balady, o těch ale později. Hlavní slovo měly rychlejší songy, které nemohly nechat nikoho v klidu.

Dost pařili i sympaťáci na pódiu. Hlavně zakladatel, mozek, kytarista a částečně i zpěvák kapely, Jeff Waters, si celou show pořádně užíval. Na všechny se usmíval jako sluníčko, když to šlo plácnul si s každou nataženou rukou a u toho všeho ještě stíhal hrát ty ďábelské riffy. Mezi jeho oblíbené grimasy určitě patří klasická “to božské sólo, to vlastně vůbec nehraju já”, při které se kouká někam do blba a dělá jakože nic.

Setlist Annihilator:
01. Ambush
02. Clown Parade
03. Plasma Zombies
04. King of the Kill
05. Betrayed
06. Punctured
07. The Box
08. Hell Is a War
09. Ultra-Motion
10. Set the World on Fire
11. W.T.Y.D.
12. The Trend
13. The Fun Palace
14. Tricks and Traps
15. Phoenix Rising
16. Sounds Good to Me
17. Phantasmagoria
18. 21
– – – – –
19. Crystal Ann
20. Alison Hell

Správní týpci jsou i ostatní z kapely, ať druhý stálý člen, zpěvák Dave Padden, nebo baskytarista Al Campuzano. Na bubeníka jsem bohužel moc neviděl. Pořádně to rozjížděli i chlapci v pogu. Většina diváků si spíš užívala hudbu, ale pár otravných individuí, která nevědí, kdy končí sranda, se vždycky najde. Při skladbě “The Fun Palace” jeden z nich asi podesáté zkusil vylézt na pódium (proč?) a tentokrát ho dolů nesundala ostraha, ale sám baskytarista. Ten už nevydržel a hudební nástroj se náhle změnil ve vražedný – narušitel dostal decentní odmítačku baskytarou a zdálo se, že si pro něj hudebník dojde dolů, to už ale radši ostatní přerušili hraní. Doufám, že tento incident nezmění mínění kapely o nás, přeci jen nás asi mají dost rádi, když tu v minulém roce natočili DVD z festivalu Masters of Rock.

Většina skladeb, které ten večer zazněly, byly tradiční hitovky Annihilator, ovšem byl prostor i pro překvapení. Myslím, že toto turné bylo první, na němž zazněla skladba “Tricks and Traps”. Další překvapení/potěšení byly balady. Smíchanina skladeb “Phoenix Rising” a “Sounds Good to Me” byl jeden z vrcholů večera. Škoda jen, že odezva od fanoušků nebyla nic moc a v refrénech pomáhalo jen malé procento publika. Častokrát mi přišlo, že na otázku “Are you still with us?” jsem odpovídal sám :)

Koncert zakončila nerozlučná dvojice skladeb z prvního alba – “Crystal Ann” a “Alison Hell”. Pak už jsem jen přiskočil k pódiu, natáhnul ruku… a dostal jsem trsátko (no jo, musím si zamachrovat). Suma sumárum, super koncert, další zážitek na celý život nebo aspoň na jeho pořádný kus – škoda jen toho zbytečného incidentu.


Kataklysm – Heaven’s Venom

Kataklysm - Heaven's Venom
Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 13.8.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S Kataklysm je celkem potíž. Nahrávkám od “Epic: The Poetry of War” dozadu jsem nikdy nepřišel na chuť, od desky “Shadows and Dust” z roku 2002 mě ale jejich hudba najednou začala totálně zabíjet. Po dvou vrcholných dílech “Serenity in Fire” a hlavně “In the Arms of Devastation” přišlo o něco málo slabší, ale stále dobré “Prevail” a konečně letos aktuální “Heaven’s Venom”. Naneštěstí však musím prohlásit, že i přes opětovnou spolupráci s Tue Madsenem, který má prsty právě v nejlepším albu “In the Arms of Devastation”, je to opět ještě horší.

Kataklysm pokračují v kurzu nastaveném s “Shadows and Dust” a navrch přidávají i několik ingrediencí ze staršího období. Všechno namíchali s umem dlouhé roky fungující kapely, výsledek prostě musí dopadnout dobře… jenže, vážně musí? Ono, vlastně není Kataklysm moc co vytýkat – posluchačům v podstatě dávají to, co chtějí slyšet. Po technické stránce taky žádné chyby – kvalitní zvuk, instrumentální level na výši, ale…

…prostě to celé tentokrát tak nějak nefunguje. Na první pohled je všechno, jak má být. Jen to kouzlo je pryč. Ten pocit “něčeho navíc” už v tam není. Kataklysm se po těch letech začínají točit v kruhu. To, co před pár lety fungovalo dnes už nefunguje. Tam, kde dřív byla kulervoucí jízda, je dnes už jenom prázdné riffování. Tam, kde dřív vystrkovaly růžky různé vyhrávky a atmosféra, zbyly jen nezáživné pokusy znít promakaně.

Když “Heaven’s Venom” poslouchám, vždy po určitě době přestanu vnímat, co to vlastně hraje, vždy se to zvrhne do jakési “letargie”. Sem tam si klepnu nohou rytmu, občas nějaký nápad celkem ujde, ale jedná se jen kratičké střípky. Půl hodiny po dohrání už si z alba nepamatuji v podstatě nic. Tak daleko se ale většinou ani nedostanu, protože desku vypínám tak v půlce hrací doby a pustím si radši něco, co mě opravdu baví. Nerad to říkám, ale Kataklysm“Heaven’s Venom” spadli do nicneříkajícího průměru.

Druhá polovina “Heaven’s Venom” je celkově o něco málo lepší než první část, ale prokousat se k ní je docela oříšek. Avšak ani pár obstojných melodií ke konci desky tu bídu nezachrání a už vůbec nic nezmění na faktu, že naprostá většina “Heaven’s Venom” není nic jiného než vata. Celé to na mě působí spíchnuté narychlo horkou jehlou, jen aby prostě něco vyšlo. Je to taková… hm… rychlokvaška.

Pochybuji, že bych se kdy k “Heaven’s Venom” po napsání recenze vrátil. Tohle je přesně ten typ nahrávky, za níž bych v životě neutratil peníze na koupi originálu. Abych vám to řekl zcela upřímně, “Heaven’s Venom” mi nestojí ani za to, aby mi to stažené zabíralo těch pár desítek megabytů na počítači. Doufám, že plánovaná druhá deska spřízněného projektu Ex Deo dopadne o mnoho lépe, protože “Heaven’s Venom” mě opravdu nudí a byl bych opravdu extrémně zklamaný, kdyby podobně mělo dopadnout i pokračování Ex Deo.


Divinity – The Singularity

Divinity - The Singularity
Země: Kanada
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 1.12.2009
Label: Candlelight Records

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Divinity, jedna z dalších mnoha kapel, které hrají moderní verzi thrash metalu. Tyto skupiny jsou často kritizovány, že se hrají pořád to stejné dokola a dokola. Ani Divinity nejsou výjimkou, jedná se o ohrané věci, přesto se stále dobře poslouchají. Skupina pochází z Kanady a jedná se o její druhé album. První se jmenovalo “Allegory” a vyšlo roku 2008. “The Singularity” už bylo dlouho před vydáním celé ke streamu na jejich MySpace, toto umístění na internet považuji za dobrý tah. Nemám rád, když vás kapela nutí do koupě CD a jinde legálně si tuto hudbu neseženete. Takhle si můžete nejdříve desku nejdříve poslechnout, a pokud se vám bude líbít a i kapela vám padne do oka, nic neřešíte a desku si objednáte.

“The Singularity” obsahuje devět písní. Ze začátku se mi album libílo víc a víc, teď ale počáteční euforie trochu upadá a baví mě jen určité písně. Mezi ně patří asi první trojce – “Abiogenesis”, “Beg to Consume” a “Lay in the Bed You’ve Made”. “Abiogenesis” se nedá brát tolik ani jako píseň, je to spíš takové dvouminutové intro. Zrovna intra moc nemusím, tady mě ale celkem baví, takže palec nahoru. “Beg to Consume” má na začátku takový “nu-metalový” riff. Poprvé, když jsem tuto píseň slyšel, jsem myslel, že mi tam nějak naskočili Drowning Pool, popř. jiná kapela podobného žánru. Hudba na celém albu je zhruba stejná, je tu značně vidět inspirace od větších kapel typu DevilDriver nebo Lamb of God. Občas se tu vyskytne riff, který je více či méně melodický, zpěv se mění na growl nebo z growlu na čistý. Co se týče “Lay in the Bed You’ve Made”, tak ta mi přijde jako nejlepší píseň na celém albu. Chytlavý riff, žádné přehnané bicí a dobré kytarové sólo. Zpěv ladí, jak má – jednička za tento song. Vyskytují se tu i písně, které mají přes šest minut. U tohoto stylu mi to nepřijde moc jako dobrá volba, pokud nejste opravdu génius, pět a více minut je dost. Poslouchat delší dobu to stejné není zrovna ideální, místo tvoření delších kousků mohla kapela songy ořezat a přidat 2-3 navíc, album by se tolik netáhlo a drželo by posluchače stále u toho.

Jak jsem psal výše, zezačátku jsem to poslouchal poměrně dost, později mě už to tolik nebavilo. Album se mi oposlouchalo a nevím, kdy se k němu zase vrátím. Kapelu ale určitě budu dál sledovat a pokud někdy ohlásí turné a zařadí do něj naši zemi, asi je navštívím. Naživo tyto kapely mívají energii a šťávu. Finální verdikt? Průměrné album, na kterém se nevyskytuje nic, co by nějak svůj žánr ovlivnilo. Potenciál tu je, uvidíme příště.

Ještě k obalu – krása, jeden z nejlíp udělaných coverů vůbec.


Wolven Ancestry – The Wrath of Gaia

Wolven Ancestry - The Wrath of Gaia
Země: Kanada
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 14.2.2006
Label: selfrelease

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Tak jsem jednoho dne začal přemýšlet, že bych si střihnul nějakou recenzičku na trochu starší album, nejlépe hodně UG matroš. A tak jsem se ponořil do své sbírky a vytáhl vskutku velkou lahůdku – debutové CD Wolven Ancestry z Kanady. I když se kapela chystá v srpnu vydat druhé album “Silence of the Boreal”, jejich prvotina “The Wrath of Gaia” rozhodně stojí také za pozornost.

Texty Wolven Ancestry znamenají opěvování přírody a zimy… anebo spíš přírody v zimě. A od toho se odvíjí i hudební stránka, která je správně temná a mrazivá. Určitě si říkáte, že kapel se zimním feelingem je spousta, proč tedy věnovat pozornost Wolven Ancestry? Tahle kapela rozhodně není čirý originál, ale nijak nebrání v tom označit jejich hudbu za výbornou. I přes používání některých ne zcela neobyčejných postupů totiž mají svůj do jisté míry osobitý zvuk.

V rámci melodického black metalu se Wolven Ancestry pohybují ve třech základních tempech – rychlé náklepy, ve kterých skupina dokazuje, že i při vysokých obrátkách se dá kouzlit atmosféra; pak ty středně rychlé, chytlavé a nakonec pomalé “neelektrické” vybrnkávačky – ty jsou nejvzácnější, ale svým způsobem také nejúžasnější, viz hned první píseň “Eternal Winds of Nativity”. Ale co je hlavní, ve všech těchto třech polohách jsou Wolven Ancestry přesvědčiví. Rovněž je mi sympatické, že se na desce nestřídá “rychlý song-pomalý song-rychlý song”, ale tempa kolísají během jednotlivých kompozic. Není nijak neobvyklé, že vás začátek písně hodí přímo doprostřed té nejukrutnější sněžné bouře, abyste se po několika dlouhých minutách octli v tiché zasněžené krajině, na kterou se pomalu snáší několik málo vloček. Atmosféra silná jak celá tuna sněhu a způsob, jakým s ní kapela pracuje, je mně osobně hodně blízký.

Klávesy – věčné téma v black metalu. Wolven Ancestry je používají, a to tím “správným” způsobem. Jsou jaksi trochu zastrčené za kytarovou stěnou, což má za následek, že je člověk kdesi podvědomě slyší a dotváří tu správnou atmosféru, ale nejsou mu cpány zbytečně přímo pod nos. Paradoxně to je občas trošku škoda, protože některé klávesové melodie jsou úžasné, ale ke slyšení jen na sluchátkách a hodně nahlas. Ale lepší takhle, než z toho mít symfonické zpívánky.

Možná to vypadá, že celou dobu jen chválím (ono to tak totiž jen nevypadá), ale proč bych měl nějak kritizovat to, co se mi líbí? Není to nejlepší veledílo na světě, má to svoje chybky (ale co je nemá), ale koho to zajímá? Proč se pitvat v detailech? “The Wrath of Gaia” má své jisté nesporné kvality a to je to hlavní. Zhlédněte přiložený videoklip, abyste zjistili, zda je to hudba pro vás. Pokud se vám bude líbit, jděte do toho. Pokud ne, tak vězte, že v oboru melodic blacku je to nadprůměr (vím, o čem mluvím :)) a dál to neřešte.


Ex Deo – Romulus

Ex Deo - Romulus
Země: Kanada
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 19.6.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

O debutovém albu ExDeo, “Romulus”, se toho poslední dobou namluvilo a napsalo opravdu dost. Ale konečně až teď, po vydání desky, máme možnost zjistit, zda si tento počin pozornost opravdu zaslouží. Odpověď je jednoznačné ano. Maurizio Iacono z Kataklysm si pro tento svůj projekt vybral téma mimořádně zajímavé – antický Řím – a co je hlavní, doplnil koncept výbornou hudbou.

Přestože i Ex Deo mají nejblíže ke škatulce death metalu, brutality a tahu na bránu domovských Kataklysm zdaleka nedosahují. “Romulus” sází mnohem více na atmosféru a hloubku namísto zabijáckých sypaček a rubanic, což je jedině dobře, protože se záměř opravdu vydařil – jinak samozřejmě nic proti Kataklysm a podobným sypačkám, i těch je občas potřeba. Nečekejte ale zase nějaký ucajdaný umíráček, muzika Ex Deo totiž také řádně šlape, jen je tu a tam proložena kouskem římské atmosféry. Zkráceně řečeno, je to prostě dobrá hudba a dál se v tom nepitvejme.

Pochválit se musí jednoznačně výborný zvuk, který se poslouchá jedna báseň (song). Jestli jsem se něčeho před vydáním bál, tak aby “Romulus” nezněl při vší té výpravnosti až moc přeplácaně a nezvrhl se spíš v nějakou nechtěnou parodii. To se naštěstí nestalo. Zvuk je čistý, epický, do místnosti vám vtáhne i deset Římů najednou, přesto to má pořád koule a šťávu. A za to má ode mě palec nahoru (podobnost této hlášky s jistou televizí je čistě náhodná! (smích)).

Samotný hlavní mozek Ex Deo se rovněž vyznamenal. Maurizio předvádí se svým hlasem občas opravdu zajímavé kreace. Jasně, žádný Karel Gott z něj asi nikdy nebude, přesto ale dokazuje, že zvládá i jiné polohy (žádné dvojsmysly), než jen growling. Za zmínku stojí i zúčastnění hosté, propagovaní snad v každém promo letáku. I když se na desce objevují slavná jména (v rámci žánru samozřejmě), jejich hostovačky zas až tak slavně nedopadly. Nejlépe z toho vyšel NergalBehemoth, který si v “Storm the Gates of Alesia” odblinkal svůj vysoký standard. Ale sóla Karla Sanderse (Nile) a Obsidiana C (Keep of Kalessin) v písních “The Final War (Battle of Actium)”, resp. “Cruor Nostri Abbas” jsou “jen” dobrá, ale nic navíc. Na zadek jsem se z toho neposadil. Možná to ale bude tím, že podobným kytarovým onaniím moc neholduji…

Přestože ne všechny písničky na “Romulus” jsou úplně stoprocentní, jedná se o hodně povedenou desku, která obsahuje některé opravdu úchvatné pasáže. Vysoce solidních 7,5/10 je naprosto zasloužených a navrch přihazuji svoje doporučení, protože minimálně za zkoušku to stojí. Moc srovnatelných kapel není… nebo je alespoň já neznám…