Archiv štítku: CAN

Kanada

Ov Hollowness

Ov Hollowness - The World Ends
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal

Otázky: H., Stick
Odpovědi: Marc R.
Překlad: H.
Počet otázek: 13

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zdravíme do Kanady! Jak se máš? Tady ve středu Evropy již zima pomalu ustupuje, ale občas se stále objeví nějaký zasněžený den a nízké teploty… jaké je právě počasí ve tvé oblasti? Jaký druh počasí máš nejraději? Některé fotky na Facebooku kapely trochu napovídají, že bys mohl mít rád zimu…

Myslel a doufal jsem, že už je zima pryč, ale dnes jsem opět viděl padat sníh. Zima sice pomalu ustupuje, ale možná ne dost rychle, pořád je chladno, už je čas na změnu. Nicméně se mi to líbí; vizuálně je to poměrně pěkné a ponuré. Fotografování mám rád stejně jako tvorbu hudby, takže se snažím udělat nějaké hezké fotky ročních období, když mohu.

Když jsme zmínili zimu… pokud je nějaké roční období spojené s black metalovou hudbou, pak je to jistě právě zima, zejména s (ne)chvalně proslulou žánrovou formou z počátku 90. let a také s kapelami, které se v tomto období inspirují. Nicméně, black metal, jenž býval nejspíše tím nejortodoxnějším stylem, se později vyvinul do mnoha avantgardních a experimentálních větví, jež jsou mnohdy odmítány hudebníky, kteří stále hrají tu syrovou formu black metalu. Abych dal malý příklad – pamatuji si, že jeden člen finské kapely Bestial Mockery kdysi v nějakém rozhovoru prohlásil, že veškerý black metal by měl být syrový, agresivní, ovlivněný punkem a že žádný black metalový song by neměl být delší než tři, čtyři minuty… inu, asi by za black metal nepovažoval ani Ov Hollowness. Máš nějaký názor na tento “souboj” mezi tradičními a alternativními podobami black metalu? Kterým z nich dáváš přednost jako posluchač? Nebo si užíváš obě?

Pocity a nálady zimy se s některými elementy nebo styly black metalu pojí, ale ne vždy.

V životě i v umění se odehrává růst a změny, věci nezůstávají pořád stejné, a pokud jste ten druh člověka, který chce, aby vše zůstalo při starém, vždy budete bojovat proti přirozené nátuře věcí, což povede k problémům. Čím více toho vím o lidech a jejich chování, tím více vnímám limity v jejich přemýšlení. Někteří lidé se cítí pohodlně ve vymezování věcí, v tomto případě hudby. Neradi akceptují věci, které se nevejdou do jejich pěkné malé krabičky, jejich mysl to nezvládne. Všimněte si, že vždy při použití slova “mělo by” směřuje pozornost k myšlence nebo skutečnosti. Z důvodů komunikace věcem dáváme nálepky a snažíme se je definovat, ale je to jen pro usnadnění. Pravá esence čehokoliv je tím, čím je, a není toho jeho nálepka nebo jméno, v tomto případě black metal. Lidé, kteří potřebují věci vymezovat nebo něco následovat, jsou ti, kteří neumí myslet sami za sebe, jsou jako nábožní lidé, potřebují, aby jim někdo řekl, co mají dělat, protože sami nedokážou poznat, jaké věci doopravdy jsou. Je to opravdu nižší úroveň myšlení. Já si užívám vše, vše, co je dobré, kvalitní.

V návaznosti na předchozí otázku a na věci, které posloucháš – jsou zde nějaké kapely, které bys mohl jmenovat jako své osobní vlivy? Hlavní důvod, proč se ptám, je, protože některé momenty titulní skladby tvého nového alba “The World Ends” mi připomínají švédskou legendu Bathory…

Odkazy na Bathory se objevují docela dost, ale abych byl upřímný, poslouchal jsem něco od Bathory, ale ne moc, jakékoliv podobnosti jsou jen náhoda. Prvotní inspirací byl Burzum, nejen co do zvuku, ale i do onoho “formátu” jednočlenné skupiny, ve smyslu ukázky, co lze dokázat. Osobně vycházím spíše z thrashe; myslím si, že black metal je skoro jako thrash metal s důrazem na temnější sound. Nicméně ve zkratce, kapely, které ovlivnily Ov Hollowness, jsou Dark Funeral, Enslaved, ColdWorld, Lunar Aurora, Arckanum, Primordial, Emperor, Drudkh, Wolves in the Throne Room a myslím, že i mnohé další. Ovlivnění ale není úplně zřetelná věc. Chci říct, že v Ov Hollowness je toho tolik, že opravdu nemůžu takříkajíc vystopovat všechny vlivy, ale domnívám se, že je to jen přirozená součást jakékoliv tvorby.

Ov Hollowness je jednočlenný projekt, stejně jako tvé další kapely Arkodaemik a Dethdrawn. Proč tomu tak je? Dáváš přednost pracovat sám a nadělat žádné kompromisy mezi sám sebou a případnými dalšími členy? Nebo jsi jen doposud nenašel žádné vhodné kolegy? Byl jsi někdy členem regulérní skupiny (s více lidmi, hraním živě a tak…)?

Spíše mě baví tvorba hudby – komponování. Hrát hudbu jen pro její vlastní podstatu může být také zábavné, ale není to pro mě priorita. Samozřejmě, spousta těch, kteří jsou v kapelách, také píšou sami za sebe a pak na tom jen pracují se svou kapelou. Se skupinou může být celá záležitost snadnější, než když člověk dává skladby dohromady sám, ale vyžaduje to odlišný druh přístupu, na což já nemám čas, ani zájem usilovat o to na takové úrovni, jaká by byla potřeba. Jediná situace, za které bych to zvažoval, by byla realizace koncertu nebo pro nahrávání, ale v tom případě by zde pro to musel být zájem.

Ov Hollowness

Následující otázka se sama přímo nabízí – myslíš, že by bylo možné někdy vystoupit s Ov Hollowness živě? Nebo máš v plánu skupinu udržet jen jako studiový projekt? Pokud vím, tak Ov Hollowness živě zatím nikdy nehráli, je to tak?

Ne, nikdy se živě nehrálo, to bych se totiž musel ty skladby naučit, haha.

Z nahrávacího hlediska bych ale hudebníky rád využil, možná na příští desce. Bylo by pak možné vystupovat i živě, myslím, že by to mohla být poměrně zajímavá věc, ale aktuálně není nic v plánu.

Už jsme zmínili, že Ov Hollowness je jednočlenný projekt vedený tebou, což znamená – logicky – že hraješ na všechny nástroje a staráš se o všechny vokály. Na jaký nástroj jsi začal hrát jako první a jak dlouho na něj hraješ? A hraní na jaký nástroj si užíváš nejvíce?

V jádru jsem thrashový kytarista, takže tvůrce riffů, řekl bych. Ve skutečnosti jsem ale dost spokojený s tím, jak se mi podařila menší práce s klávesami, do níž jsem se pustil. Ano, zcela jistě kytara, ale nepovažuji sám sebe za moc zkušeného hráče, jsem spíše skladatel než muzikant.

Dobrá, pojďme se nyní bavit o tvém novém albu. Mohlo by se zdát, že “The World Ends” je pro Ov Hollowness velkou změnou. Předchozí deska vyšla pod malým labelem Hypnotic Dirge Records, jenž má na své soupisce nepochybně několik velmi zajímavých skupin, ale Code666 je… jiná liga, řekl bych. Jak ses s nimi dostal do kontaktu? Rozesílal jsi firmám nějaká proma a jim se to líbilo, nebo tě kontaktovali sami? Myslíš, že vydání alba pod takovou firmou nějak změní situaci okolo kapely?

Obě firmy byly až doposud skvělé, dozajista odlišné typy muziky. Code666 mě kontaktovali sami a prozatím to funguje skvěle, vzhledem k vydání alba je sice brzo soudit, ale je dobré dostávat více ohlasů z Evropy a dalších částí světa, také to vypadá, že můj styl je spíše evropský než severoamerický. Nejsem si jistý, co máš na mysli tou změnou situace, ale předpokládám, že čím víc muziky se dostane ven, tím víc bude o Ov Hollowness slyšet, což je super věc.

“The World Ends” má také velmi zajímavý obal. Mrtvé stromy nalevo i nepříliš zdravě vypadající osoby a smetí napravo podle mě opravdu korespondují s názvem desky. Nicméně – jaký je význam oněch věží? Také bych se rád zeptal, kdo obal vytvořil, protože se mi nepodařilo tuhle informaci nikde najít. Vyrobil jsi jej sám?

V minulosti jsem vyrobil všechnu grafiku a artworky, ale tentokrát bylo docela dobré se o to nemuset starat. Obal vytvořil Dehn Sora. Může být docela obtížně spolupracovat s umělcem, aby vznikl obraz, který bude vyhovovat oběma, ale tohle fungovalo opravdu dobře a já si přebal zamiloval ihned. Líbí se mi také jeho práce z minulosti, je velice unikátní. Prostě to tak vyšlo, obraz vypadá apokalypticky, ale nepamatuji si, že bych autorovi vůbec říkal název na začátku tvorby. Obrázek má ukazovat zpustošenou krajinou, ale je i otevřený pro vlastní interpretace, nicméně myšlenka ohledně těch věží by mohla být zobrazením čehosi pozůstalého, pevného, zatímco spousta jiných věcí upadá a umírá.

Ov Hollowness - The World Ends

Hudba na “The Worlds Ends” zní komplexně a skladby drží pohromadě. Bohužel jsem neměl možnost si přečíst texty (s výjimkou dvou písniček, které jsi umístil na Facebook Ov Hollowness, “Hoarfrost” a “Ov”), ovšem soudě jen dle muziky se může zdát, že o jistý druh koncepčního alba jde; také u názvů skladeb bych si dokázal představit, že by mohly být nějak vzájemně propojené. Jsou tedy za všemi songy nějaké stejné nebo aspoň podobné myšlenky?

Ne, nebyl to žádný plánovaný koncept, ale je to koncept v tom smyslu, že jsou zde texty, které jsem napsal v rámci jednoho roku, a tudíž odrážejí, kde jsem se v té době nacházel, takže pojítko mezi nimi vzniklo samovolně. Zveřejním ještě více textů pro ty, které by to mohlo zajímat. Jestli je zde nějaké obecné celkové téma, mohl by to snad být můj osobní vývoj, růst a poznaní, že existence… no, je to také abstraktní a mohlo by to být interpretováno různými způsoby. Odraz života a lidstva, řekl bych, konec světa nikoliv ve smyslu fyzického světa, nýbrž světa, který vytváří naše mysl. Vždy jsou zde témata svázaná s cestou od osobního utrpení k něčemu jinému, takové koncepty. Sám o sobě jsem se toho za poslední roky dost naučil, získal jsem schopnost vnímat existenci ve velmi širokém smyslu a na spoustu věcí nahlížet těžce realisticky, tato hlediska pak procházejí i texty.

“The World Ends” je dlouhé víc jak 75 minut. Nicméně dnešní svět je rychlý a většina lidí hudbu bere jen jako pozadí, nic víc, nemůžou strávit tolik času jen s jednou nahrávkou – nebo možná ani nechtějí. Nemyslíš, že to může být i trochu kontraproduktivní, když se tolik nedokáže koncentrovat na tolik minut hudby a album by si užili víc třeba s poloviční hrací dobou? Tuším, že nejsi hudebník, který musí hrát “user friendly” hudbu jako lidé, kteří jsou na příjmu z hudby závislí (dovolím si předpokládat, že se hudbou neživíš – pokud ano, omlouvám se!), ale pořád si myslím, že každý muzikant se stará o to, jestli lidé jeho desky poslouchají…

Z hudby určitě nežiju, vlastně mě Ov Hollowness peníze spíš stojí, mohl bych se tomu věnovat víc, ale spíš až někdy jindy. Nestarám se o vydělávání peníze tímhle, ale bylo by docela pěkné pokrýt aspoň náklady na nahrávání.

Jakýkoliv kreativní proces je ovlivněný tím, jak na něj lidi reagují, čímž mám na mysli, že ano, hudebníci se určitě starají o to, jestli lidé poslouchají, a ti, kteří ne, nejspíš nejsou tak úplně nohama na zemi.

Ov Hollowness

Je to skvělá otázka, na kterou se ptáš. Vlastně jsem byl překvapen, jak moc hrací čas narůstal. Ve skutečnosti jsem se domníval, že je lepší mít víc materiálu; příliš jsem si neuvědomoval, že bych se v tom mohl mýlit. Album jsem poslouchal vlastně opravdu hodněkrát, což jsem v minulosti moc nedělal, a jsem naprosto spokojený se vším, opravdu si ho užívám. Pokud se k němu dostane posluchač a užívá si ho, pak by se délka neměla řešit. Pokud se někdo nemůže dočkat, až písničky dohrají, pak to jednoduše není pro něj. Poslední dvě skladby jsou v jistém smyslu bonusové, protože “End in View” již dříve vyšla a “Outro” je čistě experimentální, ostatní písně prostě přišly, na rozdíl od jiných skupin nedělám “vyplňovací” materiál. Čili pokud nebudeš počítat poslední dva songy, dostaneš tu hlavní část desky. Nyní je to album dlouhé, to ano, i skladby samotné, ale existuje spousta skupin, jež dělají podobné stopáže, Enslaved, Wolves in the Throne Room, Winterfylleth nebo Agalloch, abych jich pár jmenoval, takže poslech Ov Hollowness je možná vhodnější pro fanoušky právě těchto skupin.

Již jsme zmínili, že máš i další projekty. Pokud vím, měla by existovat skupina se jménem Lost Resolve, přičemž na desce “The World Ends” je také song s názvem “Lost Resolve”. Je zde nějaká spojitost mezi projektem a skladbou?

Všechno je to součást mojí vlastní práce, takže se občas stává, že nápady, témata a dokonce i riffy se mezi sebou kříží. Možná je to také plánované pojítko mezi oběma projekty, občas si říkám, jestli pár skladeb, které jsem (až doposud) udělal pro Lost Resolve, nemělo být spíše písničkami Ov Hollowness. Tak či tak, je to, co to je, mám v sobě další a možná poslední EP/album Lost Resolve, takže tím to může být.

S dalšími projekty Lost Resolve, Arkodaemik a Dethdrawn jsi prozatím nahrál vždy jen jedno album. Máš do budoucna ještě nějaké plány s jakoukoliv z těchto tří skupin?

Jak již bylo zmíněno, možná bude ještě jedna poslední nahrávka Lost Resolve, pomalu je to na cestě, ale bude potřeba hodně vytrvalosti, abych to dokončil, což lze ale říct i o těch ostatních projektech. Se zaměstnáním a rodinným životem je občas obtížné najít si čas a energii. Další album Lost Resolve může vzniknout, protože už mám pro něj materiál, který tu čeká. To samé s Arkodaemik, který je asi blíže dokončení než ty ostatní. To bude jen krátké album tvrdých riffů se základem v black metalu, materiál je z přibližně 75% hotový. Pro Dethdrawn překvapivě žádný nový materiál nemám, ačkoliv jde o projekt, jehož pokračováním jsem zaujatý víc, ale uvidíme. Tyto projekty jsou pro mě osobnější než Ov Hollowness, protože jsou víc jen pro mě, jenom dostat ven nějaké nápady, samovydáním nebo jakkoliv.

Mám pro tebe jednu poslední otázku. Vždy jsem přemýšlel – proč Ov Hollowness a ne Of Hollowness? Má ono “ov” nějaký speciální význam? Děkujeme mnohokráte za tvůj čas a tvé odpovědi. Ať se daří!

Ne tak úplně. “Ov” je, jak říkáš, jen jiný přepis “of”, přičemž “of” může být chápáno i ve smyslu slova “from” [“z”]. Tohle je ten význam, znamená to z… z prázdnoty [“from the hollowness”].

Díky moc za rozhovor, vážím si zájmu o tento projekt, díky.

Ov Hollowness - The World Ends


Ov Hollowness – The World Ends

Ov Hollowness - The World Ends
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.3.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Abstraction
02. Grey
03. Hoarfrost
04. An End
05. Ov
06. The World Ends
07. Lost Resolve
08. Hollow
09. End in View
10. Outro

Hodnocení:
Stick – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

S kanadským one-man projektem Ov Hollowness jsem se seznámil nedávno díky albu “Drawn to Descend” z roku 2011. Byla docela příjemná náhoda, když jsem dostal nabídku zrecenzovat zbrusu nový počin “The World Ends”, jelikož nadšení z předchozí tvorby je u mě celkem enormní. S letošním počinem moje víra v kvality tohoto projektu rozhodně vzrostla, už jen při pohledu na obálku jsem byl skutečně natěšený. Do poslechu jsem se ale pouštěl s mírnými obavami, jelikož album při deseti skladbách obsahuje více jak sedmdesát minut muziky, což jak známo, i u největších mistrů bývá daleko za hranicí poslouchatelnosti.

Libuju si v takzvaných atmosférických black metalových vodách, za což by mě asi kdejaký pravověrný satan mohl ukřižovat, ale už je to tak. Black metalová muzika totiž pokrývá celé spektrum hudebního vyjadřování, a z každého jejího zákoutí si umím (chci) vzít to, co je pro mě přínosné. Od tohoto alba proto nelze očekávat blasfemický nářez s chorobnými riffy a zuřivými blast beaty, ale ani načančané symfonické výplně. Autor Mark R. totiž staví především na jakýchsi kytarových stěnách riffů a melodií, pomocí kterých buduje atmosféru. Většina skladeb vás přitlačí do křesla a donutí vás do jejich skončení své místo neopustit. Takovou esencí desky je v podstatě už úvodní skladba “Abstraction”, která je se svými devíti minutami jednou z nejdelších skladeb, přičemž průměrná délka písní se pohybuje kolem sedmi minut. To napovídá tomu, že se do cíle nijak výrazně nespěchá. Skladby plynou většinou ve středním i rychlejším tempu, občas proloženém blast beaty, i když bez nich bych se tu obešel, protože jakmile to rytmika začne takto bezhlavě sypat, dostavuje se pocit monotónnosti, jelikož vás ta neměnnost začne poněkud ubíjet. Naštěstí na albu těch případů mnoho není, což je zajištěno taky častými změnami temp. Obecně vzato je ale album zajímavější v rozvážnějších polohách, kdy je čas vnímat jednotlivé detaily.

Je slyšet, že autor není v black metalovém světě žádný nováček a že zásadní muzikanty žánru má naposlouchané a jejich vlivy dokáže propašovat do své tvorby. Náznakem například epická stránka Bathory na mě dýchla z deseti minutové titulky, která pro mě platí za naprostý vrchol alba. Takhle si představuju pozvolně rozvíjející se atmosférickou skladbu. Na konci v ten konec světa fakt dokážu uvěřit. Neschovají se tu ani vlivy depresivních black metalových počinů, v třetí “Hoarfrost”, která taktéž patří mezi vrcholné momenty, jako bych slyšel sněžnou depresi ColdWorld. To samozřejmě není vše. Neberte však tyto zmínky jako obvinění z plagiátorství, jen je tu prostě slyšet, jaký záběr může Mark R. asi tak mít, a taky si můžete udělat vzdálenou představu o tom, jak ta deska vlastně zní. Když už tady zmiňuji ty vrcholné momenty, tak za mě na třetí místo patří předposlední “End in View” s krásnou melanchalickou střední pasáží, ve které se dočkáme i čistých kytar, což není na albu tak úplně běžný jev. Album uzavírá ambientní “Outro”, při kterém jako by se před vámi skutečně otevírala scéna zdevastované planety, jako atmosférická tečka opravdu povedené.

Zvuk desky nepatří mezi ty nejlepší, nicméně jsem v tomto žánru slyšel i horší kanály. Tady se dají jednotlivé melodické linky a zpěv rozeznat od bicích a přílišná sterilita by tu taky nedělala dobrotu. Celkově je to album vcelku čitelné, většinou se Mark spoléhá u kytar na rytmickou stopu a melodie, občas se ozvou harmonické výjezdy, ale nikterak se jimi neplýtvá. V malých náznacích se (pro aranže) ozvou klávesové plochy. Součástí takového alba jsou samozřejmě skřehotavé vokály, které u Ov Hollowness nejsou nikterak oslňující, ale určitě nezavání trapným “přehráváním”. Splňují jednoduše standard krákoravých hrdel. Oproti minulé desce také přibylo čistých zpěvů, což osobně za moc velké plus nepovažuji, protože zkrátka ne vždy zní úplně na svém místě, občas vás slušně vytahají za uši. Stává se to zejména ve vyšších polohách, pokud se drží někde na hladině středních poloh, výtky nejsou ani na místě.

Jak už jsem zmínil, deska je opravdu dlouhá. 70 minut takového materiálu není úplně jednoduché strávit. Mně s albem čas plyne docela přirozeně, nemám potřebu se dívat, kdy už to konečně skončí, skladby jsou samy o sobě dost zajímavé na to, aby držely pozornost. Nemůžu ale tvrdit, že se občas nedostaví malý pocit nudy či monotónnosti, což už jsem nastínil v předchozích odstavcích. Jak bylo řečeno, tímto neduhem trpí především rychlejší pasáže desky, protože mě jímá pocit, že mě ty bicí vyloženě ukopou. Ono by možná stačilo někdy ubrat na repetitivnosti motivů, které jsou někdy až bolestně natahované, a pod kytary vsunout zajímavější rytmiku, nebo ji příště nenechat tolik vystupovat ven.

V “The World Ends” nepochybně třímá kvalitní počin, který sice nikomu neobrátí život vzhůru nohama, ale pro zpříjemnění dne a pro unášení se melancholickými obrazy je to album jako stvořené. Mark R. aka Ov Hollowness má potenciál a bude zajímavé sledovat, jak s ním naloží do budoucna.

Ov Hollowness - The World Ends


Další:

“The World Ends” je pro mě premiérou s tvorbou Ov Hollowness, musím ovšem uznat, že hned napoprvé si mou pozornost tento kanadský jednočlenný projekt získal. Ačkoliv se to tak nemusí na první pohled (a ani poslech) zdát, “The World Ends” je vlastně deska dosti barvitá a nebál bych se říct i otevřená. Rozhodně nečekejte nic ortodoxního jako já, stále se však nedá mluvit o nějakých nadžánrových experimentálních skopičinách; deska je vyvážena přesně do té podoby, kdy stále ještě spadá do black metalové škatulky, aniž by se posluchači do hlavy vkrádal pocit, že poslouchá něco úplně obyčejného a předvídatelného. Zejména po stránce melodií je “The World Ends” výborné, ani v ostatních ohledech však nikterak nezaostává. Ze skladeb mě osobně nejvíce zaujala třetí “Hoarfrost” a také šestá titulka “The World Ends”, v níž v její první polovině cítím lehký dotek legendárních Bathory, což je vzhledem ke zbytku desky velmi příjemné osvěžení. Hudebně nahrávku vidím na čistých 8 bodů, půl bod však musím ubrat z důvodu přílišné délky, protože hodina a čtvrt je přece jenom moc… pokud by se autor trochu víc řídil podle řčení, že méně může být více, byl bych osobně ještě spokojenější, ale i tak říkám – skvělá věc!
H.


Voivod – Target Earth

Voivod - Target Earth
Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 22.1.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Target Earth
02. Kluskap O’Kom
03. Empathy for the Enemy
04. Mechanical Mind
05. Warchaic
06. Resistance
07. Kaleidos
08. Corps étranger
09. Artefact
10. Defiance

Hodnocení:
Stick – 10/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook

Legendární Kanaďané Voivod po deseti letech přichází s albem, které vzniklo přirozeným skladatelským procesem. Před osmi lety se musela kapela rozloučit s výraznou osobností ansámblu, zakladatelem a hlavním mozkem, kytaristou Piggym (R.I.P.). Zbytku kapely, ve které v té době figuroval Jason Newsted (aka Jasonic, ex-Metallica), nezbylo, než zúročit zbylý materiál, který po sobě inovativní kytarista zanechal. Kostru skladeb tvořily demoskladby uložené v kytaristově laptopu, kapela kolem těchto demosnímků vystavěla kompletní skladby. Výsledkem byla dvě vcelku rozporuplná alba “Katorz” a “Infini”. Ne, že by to byly vyloženě blbosti, ale už jen ta atmosféra se podepsala na lehčí nekonzistenci materiálu. Zkrátka některé skladby trhaly koule, některé zas spíše nudily. Letos tedy vychází deska “Target Earth”, na které se sešla (téměř) původní sestava, kdy se na pozici baskytaristy vrátil Blacky. Místo Piggyho zaujal původně jen koncertní kytarista Daniel “Chewy” Morgrain, původně kytarista technických death metalistů Martyr.

Bubeník Away má svůj specifický umělecký styl, kterým zdobí obálky své domovské kapely, i jiných. Ani tentokrát nepřekvapil, obal, který je naprosto typický pro něj i pro tuhle kapelu, připravuje na apokalyptickou sci-fi atmosféru alba. Kapela se nezapřela ani v textech, antiutopická sdělení se pohybují někde mezi prehistorickými monstry, vesmírným neznámem a společenským znepokojením, s čímž koresponduje i hudební složka. Po uvolněnějších rockových vypalovačkách posledních alb tu není příliš vidu a slechu, Chewy je velkým milovníkem psychedelických postupů ála “Killing Technology”, což se projevilo na celkovém vyznění materiálu.

Zvukový základ skladeb je stavěn především na riffech, a to většinou dost lahůdkových. Jako bonus umí Chewy přihodit excelentní melodická, ale přitom technická sóla, mám tak trochu pocit, že snad nikdo jiný by post kytaristy této kapely nemohlo zastat lépe (samozřejmě po Piggym). Už úvodní titulka dává na srozuměnou, že tady se na žádné kompromisy nehraje. Prim hraje samozřejmě taky jedovatý Snakeův vokál, který byl poznávacím znamením téměř po celou dobu existence kapely. Přestože všechny skladby obsahují thrashové ostří, nejde o jednotvárné vypalovačky s jedním rytmem od startu po cíl. Čekejte prudké zákruty, vývrtky a překážky. Kytarové riffy povětšinou nepatří k těm líbezným omalovánkám a rytmická sekce skladby nekompromisně odklešťuje a zase spájí k sobě a vytváří komplexní materiál. Thrash metal se zde potkává s psychedelickým rockem a pod nohy se jim někdy zamotá jazz. Fakt to není snadno zapamatovatelný materiál a po prvním poslechu jsem celkem nerozuměl tomu, co jsem slyšel. Pochopení se dostavovalo postupně, napotřetí jsem konečně začal od sebe jednotlivé skladby odlišovat a propadat jejich psychokouzlu.

Materiál je barevný stejně jako obálka, tudíž se dočkáme nářezů typu “Kluskap O’Kom” nebo “Resistance”, nebo středně tempých psychařin, jako je “Empathy for the Enemy”. Pokud je libo francouzština, mrkněte na “Corps étranger”. Ta je mimochodem asi největším námrdem, který se na albu objevil. Bleskurychlé riffy, opět s typickým “voivodským” feelingem. Na nudu prostě není čas a vážně doporučuju tomuhle albu poslechy věnovat, odměna zůstává nemalá. Desce nedokážu vyčíst snad jediný moment, nenapadá mě, že by něco mohlo znít jinak. Ve finále jsou ty zvláštní riffy a melodie návykovější než LSD. Přestože se zde v podstatě používají zajeté postupy, tak jde o kulervoucí a neotřele znějící materiál, nikoliv plagiát sebe sama.

Zvukově se s tím Voivod poprali taky dost slušně. Žádný nástroj nezaniká, ale přitom nejde o nijak uměloučký přelešťovaný zvouček, který by připomínal nemocniční sterilní prostředí. Pěkně všeobjímající. Kvituju hlavně výraznou basu, jejíž party je radost poslouchat. Awayova bubenická hra samozřejmě za zbytkem kapely nezaostává. S touhle deskou se mi stala zvláštní věc, začal jsem mít chuť přečíst si nějaké pořádné sci-fi, svou atmosférou úplně vybízí k podbarvení nějaké takové četby.

Jestli by se mě někdo teď zeptal na progresivní thrash metalovou kapelu, která se zarytě nedrží zajetých postupů žánru a má svůj ksicht, Voivod se svou novou deskou by rozhodně padli mezi prvními. Na tuhle desku bych neměl zapomenout, až budu dávat dohromady žebříček desek za rok 2013. Pro mě asi zatím jedno z nejpozitivnějších překvapení letoška. Kdo nezná, začněte touhle deskou, kdo zná, neprohloupí!


Další názory:

To je návrat, panečku! A k tomu v (téměř) původní sestavě, protože místo Jasonica převzal baskytaru starý známý Blacky, jenž s neuchopitelnými Kanaďany zažil legendární časy. Bylo jasné, že nelze donekonečna čerpat z odkazu zesnulého Piggyho, a tak se po slabších “Katorz” a “Infini”, jež byla postavena čistě na zbytcích jeho tvorby ze sklonku života, konečně ukázalo, zda mají Voivod budoucnost i bez svého ústředního mozku. “Target Earth” je jasnou deklarací, která hlásá, že je potřeba s nimi počítat. Klasický cover, klasické postupy a devítka fantastických skladeb, u kterých jsem si několikrát vzpomněl na klasické počiny jako třeba “Killing Technology”. Přestože až nebezpečně často zmiňuji slovo klasické, tak se nemusíte bát, že by třinácté řadové album hrálo na nostalgickou strunu a těžilo z let minulých. “Target Earth” žije vlastním životem a obviňovat Voivod z opakování je jako vyčítat něco podobného AC/DC. Prostě si vymysleli svůj vlastní, naprosto jedinečný styl, který netřeba nijak upravovat a který funguje i po letech. Pecky jako “Kluskap O’Korn”, “Mechanical Mind”, či hymnická “Kaleidos” se mohou s úsměvem na rtech zařadit mezi dvacet let staré, legendární kousky.
Kaša


Nadja – Dagdrøm

Nadja - Dagdrøm
Země: Kanada
Žánr: drone / doom metal / ambient
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Broken Spine Productions

Tracklist:
01. One Sense Alone
02. Falling Out of Your Head
03. Dagdrøm
04. Space Time & Absence

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zjistil jsem, že recenzovat kanadské experimentální duo Nadja je docela výzva. Člověk by si i myslel, že o podobných formacích vysype z rukávu desítky vět bez mrknutí oka, ale když má své dojmy opravdu sepsat, zjistí, že tahle nevšední kombinace někde na průsečíku žánrů jako drone, doom či ambient, to vše navíc obepnuté všeříkající a zároveň nicneříkající nálepkou post, je ve své podstatě tak těžce uchopitelná, že se nelze rozhodnout, z jakého konce to začít…

Předně musím říct, že zdaleka nejsem na tvorbu Nadja nějaký kdovíjaký odborník. Aidan Baker se svou manželkou Leah Buckareff, kteří kapelu tvoří, totiž trpí naprosto šílenou nadprodukcí – vždyť nosiče, na nichž se objevilo logo Nadja, se již dávno počítají na desítky, k tomu navíc samotný Aidan Baker disponuje množstvím vlastních vedlejších projektů. Jenom v letošním je právě recenzované album “Dagdrøm” již pátou nahrávkou. Podle mého názoru je to v takovém počtu až kontraproduktivní, protože si prostě nedokážu představit, že by existoval člověk, který by jim to všechno opravdu poslouchal a kupoval. Ostatně, vidím to sám na sobě, poslouchám jen sem tam něco, co se mi náhodou dostane pod ruku, ale že bych měl chuť se systematicky prokousávat mnoha desítkami hodin hudby, to vážně tvrdit nemohu, tím spíš, že Nadja produkuje docela těžkou muziku, na jejíž pochopení musí člověk vynaložit nějaký čas… to abych pak nedělal nic jiného, než poslouchal jednu konkrétní kapelu.

“Dagdrøm” je po několika kolaboracích, které jsou u tohoto projektu dosti běžné, opět kompletně vlastní a svépomocí nahranou deskou bez účasti dalších umělců (s výjimkou hostujícího bubeníka Maca McNeillyho). Hudebně se nese v zajetých mantinelech Nadja – soudě tedy dle toho vzorku diskografie, s nímž jsem měl osobně tu čest. V překladu se jedná o pomalejší drone s občasnými ambientními nádechy a téměř až black metalovým zvukem kytary, byť hudebně to s tímto žánrem nemá nic společného; nechybí samozřejmě ani upozaděné zastřené vokály. Písně jsou delšího rozsahu, plné rozsáhlých monotónních ploch, rozhodně mají hodně daleko do čehokoliv, co by se dalo nazývat chytlavostí. Platí to o všech čtyřech skladbách na “Dagdrøm” – z nahrávky má člověk díky tomu jednolitý dojem, jako kdyby spíš než čtyři dlouhé kompozice poslouchal jednu extrémně dlouhou píseň, přesto se pár momentů, které člověku utkví v hlavě, najde. V tomto ohledu stojí na prvním místě poněkud netradičnější “Falling Out of Your Head”, především díky výrazné baskytaře, jež hraje v mnohých částech úplně samotná. Osobně mě hned na první poslech zaujal také působivý a později až ohlušující začátek závěrečné “Space Time & Absence”, v němž doteď vidím jeden z vrcholných momentů “Dagdrøm”.

Nicméně, Nadja představuje ten druh hudby, který jednoduše nemůžete hodnotit za pomoci jakýchkoliv běžných měřítek, jediným metrem, podle něhož lze nahrávky této kapely posuzovat, je pouze osobní pocit. A v tomto ohledu musím říct, že na mě “Dagdrøm” zdaleka nepůsobí tak, jako se to daří některým počinům z minulosti. Když to porovnám namátkou třeba se skvělým “Radiance of Shadows”, které je asi mou nejoblíbenější deskou Nadja, tak “Dagdrøm” jednoduše není tak působivé, přestože své silné pasáže jistě má, viz zmiňovaný začátek “Space Time & Absence” nebo některé části titulní “Dagdrøm”. Na druhou stranu je ale možné, že někomu jinému zas novinka sedne mnohem více a jiné kusy od skupiny, které se mně líbí více, zase zavrhne, přestože v konečném důsledku bychom se oba shodli, že Nadja je velice zajímavé a netradiční uskupení. Už jen z tohoto důvodu si nedovolím hodnotit číselně, pouze na závěr řeknu, že svým způsobem to za zkoušku stojí (když ne přímo “Dagdrøm”, tak alespoň něco jiného z dílny Nadja), byť se to bude líbit asi jen zlomku lidí…


Devin Townsend Project – Epicloud

Devin Townsend Project - Epicloud
Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 18.9.2012
Label: HevyDevy

Tracklist:
01. Effervescent!
02. True North
03. Lucky Animals
04. Liberation
05. Where We Belong
06. Save Our Now
07. Kingdom
08. Divine
09. Grace
10. More!
11. Lessons
12. Hold On
13. Angel

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V souvislosti s kanadským podivínem Devinem Townsendem jsou velice často asociována označení jako hudební mág, či génius. Já se tomu vůbec nebráním, naopak, tento názor sdílím, protože už při pohledu na jeho diskografii, která (včetně Strapping Young Lad, ambientních pokusů “Devlab”, “The Hummer” a punkového Punky Brüster) čítá dvacítku alb, přičemž ani o jednom se nedá říct, že by bylo vyloženě špatné. Aktivita, kterou Devin hýří, je nevídaná, a ruku v ruce s ní jde obdivuhodná vysoká kvalitativní laťka. Své současné rozpoložení se rozhodl zvěčnit na pátém albu svého aktuálního působiště, tedy Devin Townsend Project.

V druhé polovině minulé dekády byl Devin psychicky vyčerpán a rozhodl se proto k odpočinku, který naštěstí netrval dlouho, a poté, co se očistil od veškerých svých závislostí, se hudebně posunul k zdánlivě rozmanitější tvorbě. Čtveřice alb, která “Epicloud” předcházela – “Ki”, “Addicted”, “Deconstruction” a “Ghost” – představovala čtyři odlišné polohy jeho tvorby. Od akustické, přes pop-rockovou, progmetalovou až po odpočinkový new age. Pro mě osobně bylo vrcholem rozmáchlé “Deconstruction”, na kterém se objevily momenty, které by se hodily i pro Strapping Young Lad, ovšem bez negativní agrese a v poněkud epičtějším podání. Myšlenka vydat čtyři odlišná alba byla přirozený krok, sám jsem si nedokázal úplně živě představit, že by různé skladby z této tetralogie mohly fungovat i společně na jednom počinu. A světe div se, ono to jde. Přesně o tomhle je “Epicloud” – spojení několika poloh, které dopadlo přirozeně a deska nepůsobí nikterak nesourodě. Samotný Devin charakterizoval “Epicloud” jako “nádhernou, romantickou a pozitivní” hudbu a uznávám, že to je označení naprosto trefné.

Kapitolou samou o sobě je technické a grafické zpracování nahrávky. Obal s vesmírným výjevem je doplněn neméně povedeným bookletem, kde jsou texty skladeb vyobrazeny spolu s postranními vesmírnými oblaky a planetami. Fakt hezké. Krom toho, že je Devin nadaným skladatelem, zpěvákem a kytaristou, má jeho jméno váhu také na poli albové produkce. Výčet alb, na kterých se zpoza mixážního pultu podílel, se rok od roku rozrůstá a nemyslím si, že je to jen díky etablovanému jménu. Album od alba je jeho rukopis čitelnější, a přestože se stále jedná o hradbu velkého množství stop kytar, vokálů, elektroniky a různých efektů, je zajímavé, že se oproti minulosti jeho desky stávají čitelnějšími a do jisté míry i zvukově stravitelnějšími. Jako by s každým počinem posouval hranici zvukově dokonalé nahrávky.

Přistupme k samotnému “Epicloud”, na kterém opět dostala prostor Anneke van Giersbergen, bývalá to pěvule Holanďanů The Gathering, ovšem není ho zase tolik jako na “Addicted”, na němž se jejich vokály prolínaly neuvěřitelně plynule a nenásilně. Novinka představuje komerčnější, přístupnější a líbivými refrény prošpikovanou hudební vizi progresivního metalu a věřím, že leckomu může být tato forma proti srsti, ale Devin se nikdy netajil, že je milovníkem dobré popové hudby, která utváří jeho hudební cítění. Úvod obstarává nezvyklé vokálně-sborové intro “Effervescent!”, jež plynule přechází v “True North”, které dominuje Anneke se svým nádherným vokálem a chytlavou melodií, která je prostoupena celou skladbou. Dojem jakési kompilace toho nejlepšího z předchozích alb je umocněn také podobností některých vokálních linek či aranží s předchozími alby. “Lucky Animals” leží někde na pomezí “Addicted” a “Deconstruction” a představuje asi nejchytlavější věc na desce. K její propagaci se celkem rychle uchytil “videoklip”, na němž Devin předvádí to nejlepší ze svých tanečních kreací.

“Liberation” je rychlejší skladba, která evokuje dřívější tvorbu z přelomu tisíciletí, samozřejmě zabalenou do modernějšího hávu. “Where We Belong” a “Divine” jsou naopak pomalejší písně, které po většinu času stojí pouze na vokálech a akustické kytaře. Prvně jmenovaná se sice dočká velkolepého finále, ale pořád působí jako jedna z těch umírněnějších písní. Poněkud rozpačitých názorů se dostává “Kingdom”, kterou netřeba představovat, protože se jedná o předělávku vlastní skladby z alba “Physicist” a k jejímu přepracování jsem zaznamenal, mimo jiné, názor o absenci dostatečného množství nápadů. Mně se nová verze líbí víc než ta původní a není to jen lepším zvukem, ale i zapojením Anneke, jejíž prostor sice není kdovíjak omračující, ale i s tím málem si poradila na jedničku. Relativně tvrdší skladbu hledejte v “More!”, ovšem i tady se žádného běsnění jako za časů “City” od Strapping Young Lad nedočkáte. Žádná z písní nijak výrazně nevyčnívá a dohromady tvoří jeden organický celek, který se dobře poslouchá, aniž by začal nudit. Snad jen závěrečná “Angel” mne příliš nezaujala a přišla mi nevýrazná. Naproti ní bych postavil odlehčenou elektronickou “Save Our Now”, kterou bych si dokázal představit i v mainstreamovém rádiu, a “Grace”, která svou propracovaností nejvíc připomíná “Deconstruction”.

Že má Devin nápadů na rozdávání, dokazuje druhý disk, který je součástí “deluxe edice”, nazvaný jednoduše “Epiclouder”. Na něm se nachází deset nových skladeb ve stádiu demo verze, jež se na standardní kotouček nevešly z důvodu, že by na něj nezapadly, a někde jsem zaslechl, že prostě nezbyly finance. Kdo ví, ale fakt je, že ne všechny z oněch deseti skladeb jsou natolik kvalitní, aby si své místo na albu zasloužily. Třeba takové “Woah No!”, “Happy Birthday” nebo “Love Tonight” bych na konečné podobě alba slyšel moc rád, ale nevadí, radši bonusový disk nedodělků jako zpestření, než přeplněné album s množstvím hluchých míst.

Když budu hovořit za sebe, tak jsem s novinkou spokojený. Devin opět dokázal přijít s albem, které, ač není nikterak novátorské, tak si z minulosti bere jen to nejlepší a pojí to dohromady takovým způsobem, že o nějaké stagnaci nemůže být řeč. Kompozičně rozmanité a hlavně silné album jako “Epicloud” si rozhodně zaslouží pozornost všech fanoušků progresivně laděného rock/metalu. Aktuální počin nese všechny poznávací prvky Townsendovy tvorby, takže předpokládám, že kdo si k němu nenalezl cestu na předchozích albech, neučiní tak nejspíš ani nyní. Když budu srovnávat s předchozími čtyřmi alby, jež pod hlavičkou Devin Townsend Project vznikly, tak bych “Epicloud” zařadil za “Deconstruction”, na které sice nestačí, ale vzhledem k jeho kvalitě se není co divit. Na příští rok si holohlavý pošuk přichystal nové album “Casualties of Cool”, na kterém spojil síly s Ché Aimee Dorval, a snad se konečně dočkáme dlouho slibovaného pokračování “Ziltoid the Omniscient”. Po “Epicloud” nemám vůbec žádný důvod obávat se, že by oba počiny dopadly zle, protože Devin je pořád ve formě.


Další názory:

Pouhý rok po takřka dokonalém “Deconstruction” se asi nedalo čekat, že by Devin Townsend – i přes svou (a v tomto případě oprávněnou) pověst hudebního boha – dokázal nastavenou laťku vyrovnat nebo dokonce překonat, což se tedy opravdu nepovedlo, nic to ovšem nemění na faktu, že i “Epicloud” je výborná deska, kterou nejenže mohou mnozí jiní muzikanti tiše závidět, ale která hlavně nekalí doposud čistý štít svého autora. “Epicloud” se nese v duchu novější tvorby, čili hravého a nápaditého progresivního metalu, který má v sobě velké množství nápadů – a to je také nutné ocenit, že Devin dokáže alba vydávat ve vcelku velké rychlosti a stále mu inspirace nedochází. I přes mírný pokles oproti “Deconstruction” se tedy jedná o velice dobrou věc a některé skladby se setsakra povedly, jmenoval bych zejména skvělou “Lucky Animals”. Celkově jsem více méně spokojen.
H.

Devin Townsend

Čistě podle papírových předpokladů by pro mě hudba Devina Townsenda měla být jako stvořená. Všechny jednotlivé prvky, ze kterých svou hudba skládá, mám v oblibě. Jeho hlas mi je velmi sympatický, dokonce bych ho zařadil poměrně vysoko mezi své nejoblíbenější zpěváky. Přesto však když dojde na samotný poslech, vždy něco selže. A protože “Ziltoid the Omniscient” byl moc ujetý, “Deconstruction” moc komplikované a “Ghost” moc nudný (a mohl bych ještě chvíli pokračovat), jediná Townsendova nahrávka, kterou jsem si nefalšovaně užíval, byla “Addicted“. A právě díky tomu, že “Epicloud” má s “Addicted” mnohé společné, mohu opět upřímně prohlásit: tohle album mě fakt baví. Fascinuje mě, jak Devin dokáže poměrně složitým postupem dojít k tak chytlavým a snadno zapamatovatelným melodiím. Od vlezlé “Lucky Animals”, přes punkovou “Liberation” až po dojemnou “Where We Belong”, vše na tomto albu funguje, jak má. Navíc se za hlavním motivem vždy něco děje, takže vás skladby neomrzí po prvním poslechu. Bohužel, po tak intenzivním poslechu, jakému se albu v mém případě dostalo, se začíná přeci jen projevovat oposlouchání některých melodií. Jednoduše řečeno, po nějaké době už to není ono, což je pochopitelně velké mínus. Pokud to však nepřeženete a budete “Epicloud” poslouchat s mírou, jistě si ho užijete.
Zajus


Ex Deo – Caligvla

Ex Deo - Caligvla
Země: Kanada
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 29.8.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. I, Caligvla
02. The Tiberius Cliff (Exile to Capri)
03. Per oculos aquila
04. Divide et impera
05. Pollice verso (Damnatio ad bestia)
06. Burned to Serve as Nocturnal Light
07. Teutoburg (Ambush of Varus)
08. Along the Appian Way
09. Once Were Romans
10. Evocatio: The Temple of Castor & Pollux

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když před několika lety Maurizio Iacono uvedl v život projekt Ex Deo, povedlo se mu zaplnit další díru v trhu s extrémní hudbou. Nenapadá mě totiž žádná jiná kapela, která by pojala téma antického Říma v podobně rozmáchlém duchu, jako se to podařilo právě Ex Deo. Album “Romulus” se tehdy opravdu povedlo a díky jeho úspěchu jsme se nedávno dočkali nástupce, na jehož adresu tvůrci v čele s Mauriziem nešetřili superlativy. Přiznám se bez mučení, po opravdu příjemném dojmu, který jsem si odnesl z mnohých poslechů “Romulus”, jsem podlehl i já a na desku “Caligvla”, která vyšla v den výročí 2000 let od Caligulova narození, jsem se opravdu těšil a vkládal do ní nemalé naděje…

Už první poslech novinky dá posluchači dost zřetelně najevo, že se od posledně mnohé změnilo. Místo ostrého zvuku kytar, který byl pro desku “Romulus” typický až určující, se tentokrát vsadilo na pompéznost ve všech ohledech, a kdybych měl vybrat nějaký dominantní nástroj, budou to jednoznačně klávesy. Jsou slyšet opravdu všude, nezřídkakdy definují nosné melodie a vůbec si netroufám odhadovat, jak by to znělo bez nich. Nicméně i když tak masivní zastoupení kláves spoustu lidí předem varuje, ne-li rovnou odradí, považovat klávesy za jakkoli podřadný nástroj je opravdu zcestné, a když jsou užity vkusně, je o co stát. A co se jejich zastoupení na “Caligvla” týče, nemohu o něm říct křivé slovo, protože to prostě funguje – přesně v duchu té rozmáchlosti, o které jsem mluvil. K té krom kláves a celkové melodiky přispívá i nemálo pasáží, kde se otěží ujímá mluvené slovo (ať již z hrdla Mauriziova nebo najatých herců). Sice je to kýč jako kráva, ale když to nepůsobí vyloženě trapně (jako že i na to dojde), tak vlastně proč ne…

To, že dominují klávesy, ovšem neznamená, že by ostatní nástroje nějak zásadně ztratily na důležitosti. Sice to není tak zřetelné jako na “Romulus”, ale pod tím pseudosymfonickým povrchem je pořád dostatek poctivého instrumentálního základu, který dovede potěšit i sám o sobě a nikoli jen jako podklad pro nějaké klávesové hrátky. Kytary sice nestrhávají pozornost tak jako posledně, ale rozhodně neplatí, že by se riffovalo, jen aby to bylo heavy. Místy se totiž urodily opravdu solidní kytarové pasáže, které by bez debat obstály samy o sobě, a Jean-François Dagenais se při pohledu na svou obsáhlou diskografii určitě nemusí stydět ani za tuhle desku.

Kapitolou samou pro sebe jsou hosté, kteří se na vzniku alba podíleli. Tentokrát se Maurizio a spol. dohodli hned se čtyřmi umělci a výsledky téhle spolupráce výsledku opravdu pomáhají (snad s výjimkou kytarového sóla z pera Francesca Artusata (All Shall Perish), které jsem s určitostí nerozpoznal a nemohu tedy hodnotit jeho přínos). Ať už jde o refrén, kterého se u skladby “Divide et impera” zhostila v Tristanii působící Sardiňanka Mariangela Demurtas, nebo rovněž vokální příspěvky pánů Stefana FiorihoGraveworm a Setha Siro Antona ze Septicflesh, je na každý pád o co stát. Obzvlášť Sethův záhrobní hlas dělá z refrénu už tak hodně zdařilé skladby “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” opravdovou bombu. Obecně vzato je i díky těmto hostům album celkově mnohem pestřejší než “Romulus” a v kombinaci s o deset minut kratší stopáží, než jakou se honosil předchůdce, člověk jen tak nepřestane dávat pozor.

Z dosavadního popisu vyplývá, že Ex Deo disponovali dostatkem vhodného stavebního materiálu pro vybudování opravdu monumentální desky, která by mohla triumfovat. Jenže to se bohužel nestalo, nebo alespoň ne v takové míře, jako jsem očekával a jak jsem si přál. Jistě, prakticky celá první polovina desky je napěchovaná opravdu vynikajícími skladbami a udržet tuhle laťku i polovina druhá, nešetřil bych opravdu hodně vysokými známkami. Ať už totiž ukážu na klipem doprovozenou skorotitulku, již zmíněnou “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” nebo prakticky jakoukoli další skladbu s pořadovým číslem nižším než pět, je to vážně skvělý příklad toho, jak dobře může znít pompézní a chytlavá muzíka, které však nechybí vznešenost ani tah na branku. O to rozmrzelejší jsem tedy z vědomí, že polovina druhá je snad jen s výjimkou “Along the Appian Way” dost mdlá a jakoby bez nápadu. Jednotliviny jsou sice v naprostém pořádku a když na to dojde, některé momenty se mi poslouchají opravdu dobře, ale prostě to není ono – minimum nějakých výrazných momentů, skoro nic, co by ulpělo v paměti… Navíc si nejsem úplně jistý, nakolik bylo rozumné zařazení instrumentálního outra “Evocatio: The Temple of Castor & Pollux”, protože se mi zdá zbytečně dlouhé a tak trochu o ničem.

Ex Deo mohli skrze novinku uzemnit celý metalový svět, ale zasekli se někde na půl cesty. Pravdou ale zůstává, že i přes své zjevné nedostatky je “Caligvla” deskou, která má určitě co říct, i ty slabší skladby mají svoje světlé stránky a nepochybuji o tom, že se najde dostatek lidí, kteří nad těmi nedostatky rádi přimhouří oko. Jenže tady žádné mhouření očí nemá co pohledávat, a proto nemohu s čistým svědomím hodnotit lépe než nadprůměrně. Škoda, nechybělo mnoho a bylo by to o dost výš…


Další názory:

Musím říct, že jsem se na “Caligvla” docela i těšil, jelikož debut “Romulus” rozhodně nebyla špatná muzika, ale nakonec jsem bohužel poněkud zklamaný. Prvních pár poslechů mě novinka docela bavila, ale zanedlouho jsem si uvědomil, že ačkoliv jsem ji slyšel už dostkrát a vždycky jsem si spokojeně kýval hlavou do rytmu, vlastně si z celého alba až na pár momentů nepamatuji vůbec nic. Výjimkou jsou třeba “I, Caligvla”, “Divide et impera” (i když zde především díky hostující Mariangele Demurtas) nebo “Teutoburg (Ambush of Varus)”, ale ani ony nestačí na to, abych neprohlásil, že zde chybí opravdu silné a zapamatovatelné skladby jako třeba “Romulus”, “Storm the Gates of Alesia”, “Cry Havoc” nebo “In Her Dark Embrace” z debutu. Nerad to říkám, ale “Caligvla” je poněkud plošší muzika. Zatímco debut byl epický sám o sobě jen díky výborně napsaným písním, nyní už to neplatí a Ex Deo si pro vytvoření té požadované velkolepé římské atmosféry musí pomáhat tunami kláves a samplů – a někdy je to až příliš. Jak se říká, méně je někdy více a v hudbě to platí obzvláště, a to i v případě, že chcete tvořit epickou hudbu. Domovští Kataklysm šli na poslední desce s kvalitou znatelně dolů a já jsem upřímně doufal, že tento nepříjemný trend nepostihne i Ex Deo, naneštěstí se tak ale stalo, byť to na “Caligvla” není tak markantní jako na “Heaven’s Venom”. Ne že by se “Caligvla” nedalo poslouchat, ono se to poslechnout dá naprosto v pohodě a nedá zase bych albu křivdil, kdybych tvrdil, že vyloženě nudí, ale něco tomu chybí; kvůli výše zmíněným faktům prostě nemohu vytáhnout více jak šest bodů… a to jsem očekával rozhodně víc…
H.

Zklamání? Ano. Vyšší očekávání? Rozhodně. Tak nějak bych popsal pocity, které ve mně “Caligvla” zanechává. Po opravdu skvělém debutu “Romulus” jsem očekával, že se Mauriziovi ve svém bočním projektu, který lyricky čerpá z období antického Říma, podaří alespoň srovnat laťku, kterou si před třemi lety nasadil. Netvrdím, že je to úplný průser, protože řada skladeb má dobré momenty, úderné riffy, chytlavé refrény a opět mě zaujalo lyrické zpracování zmíněného období, kterým se Maurizio inspiroval, ale tak nějak to nefunguje dohromady. Přiznám se, že se mi dokonce zalíbily některé orchestrální pasáže, které občas zní, jako by vypadly ze soundtracku ke “Gladiátorovi”, přestože jsem jim zpočátku nemohl přijít na chuť. Na druhou stranu, právě tyto orchestrální aranže na mě působí místy až moc šroubovaně a spíš než aby doplňovaly atmosféru, tak se násilně snaží vytvořit dojem epického a monumentálního hudebního díla, k čemuž ale desce chybí silnější skladby. Některé jsou parádní, to ano, třeba úvodní “I, Caligvla”, “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” či “Divide et impera”, ve které se vytáhla hostující vokalistka, ale zbytek už značně zaostává a ve srovnání s “Romulus” prostě “Caligvla” neobstojí. Vynikající zvuk to nezachrání a na patře mi tak i nadále zůstává pachuť zklamání. Škoda, protože výchozí pozici měli Ex Deo opravdu vynikající. Snad příště…
Kaša


Rush – Clockwork Angels

Rush - Clockwork Angels
Země: Kanada
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 13.6.2012
Label: Anthem Records / Roadrunner Records

Tracklist:
01. Caravan
02. BU2B
03. Clockwork Angels
04. The Anarchist
05. Carnies
06. Halo Effect
07. Seven Cities of Gold
08. BU2B2
09. The Wreckers
10. Headlong Flight
11. Wish Them Well
12. The Garden

Hodnocení:
Kaša – 7/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rush jsou výjimeční. Prog rocková legenda funguje už celých 44 let a pořád jí to hraje náramně, má za sebou 20 studiových alb, nespočet živých vystoupení, a rostoucí věk jako by jí nebránil pohybovat se první rockové lize. Trojici ve složení Geddy Lee, Alex Lifeson a Neil Peart není třeba nijak představovat, každý, kdo se o rockovou hudbu zajímá, tahle jména už určitě slyšel, takže se radši pojďme kvapem vrhnout na události nedávné a především na nové studiové album “Clockwork Angels”, které se pyšní jubilejní číslovkou 20 v pořadí jejich bohaté diskografie.

Přípravy nového alba začaly vlastně už v roce 2010, když se kapela sešla v Blackbird Studios s producentem Rickem Raskulineczem, aby nahrála dvě nové skladby “Caravan” a “BU2B”. Obě byly mezi fanoušky vypuštěny ještě v témže roce a logicky se nakonec dostaly i na nové album, kde se starají o jeho úvod. Přestože jsou tyto písně přímočaré, působí pořád dost “progresivně” a neměl jsem s nimi žádný problém i po těch dvou letech, co jsem je již slyšel nesčetněkrát. Obě skladby by se daly označit za typické Rush jak je známe z posledních alb, které charakterizují chytlavé nápady, neustálé změny temp a taková nepopsatelná dynamika, která posluchače provází celou novinkou. Bohužel hned při prvním setkání se zmíněnou dvojicí skladeb mě už těmi dvěma lety zaujal zvuk, který zůstal neměnný i pro celé album a je takový podivný. Jako by se Raskulinecz nemohl při závěrečném mixu rozhodnout, který z nástrojů má mít přednost a výsledkem je nepovedená zvuková koule, kdy nad vším ční výrazná basa. To by samo o sobě před třiceti lety nebylo na škodu, ale dnešní Rush už jsou dnes trošku někde jinde a v jejich současné tvorbě působí takhle výrazná basa trošku rušivě a kazí celkový dojem z poslechu.

Minulé, velmi kladně přijaté, “Snakes & Arrows” oceňuji i s odstupem pěti let za nejlepší album, které kapela vydala od skvělého “Signals” z roku 1982. Není žádným tajemstvím, že následující alba sice nebyla špatná, ale na fenomenální kousky ze sedmdesátých let to nestačilo ani náhodou. Když bych se měl pustit do přímého srovnání mezi novinkou a “Snakes & Arrows”, tak bych jako jasného vítěze, který svého soka poslal na zem ve třetím kole, označil právě předchozí album. Myslel jsem si, že po pěti letech čekání, kdy byla očekávání opravdu vysoká, to bude způsobeno spíše jistým idealizováním novinky, ale přestože jsou písně plné dobrých nápadů, najdou se i méně povedené a výsledkem je, že jako celek je pro mě “Clockwork Angels” zklamání.

Další dvojici skladeb, titulní “Clockwork Angels” a “The Anarchist”, mám za jedny z vrcholů alba. Obě se rozjíždějí trošku pomaleji, ale zatímco prvně jmenovaná je progresivní pecka jak hrom, ve které se vystřídá hned několik nálad a které vládne především skvělý Neil Peart a zvonivá kytara Alexe Lifesona, tak “The Anarchist” je i přes svou šestiminutovou stopáž velice přímočará hitovka se skvělým vokálem Geddyho Lee. Na dobrém melodickém refrénu stojí a padá i pátá v pořádí “Carnies”, která je i přes svou relativní tvrdost pořád dost přístupná. Tohle ostatně platí pro celou novinku, kytary neřežou jako u thrashových kapel, ale přesto dokáže Alex Lifeson najednou z melodických, zvonivých ploch přejít k zahuštěnému riffování a dodat skladbám dostatek tvrdosti.

Problém na některých albech Rush je, že skladby se začnou po nějaké době působit jednotvárně. Tímto nedostatkem trpí i “Clockwork Angels”. Někdy má člověk problém rozeznat, zda zrovna poslouchá tuhle či onakou věc, a to i po několika posleších, což by se stávat nemělo. Tu a tam přijde menší ozvláštnění, na novince třeba “Halo Effect”, což je skoro akustická balada, ve které se mihne ke konci smyčcová linka, a třeba i následující “Seven Cities of Gold”, jež je snadno zapamatovatelná díky výraznému basovému motivu, který celou píseň proplétá. Mezihra “BU2B2” nic neřeší, na albu je celkem zbytečná, takže dalším plnohodnotným songem je rádiová “The Wreckers”. Proč rádiová? Zapamatovatelný refrén, celkově uvolněnější atmosféra, nějaké ty smyčce a chytlavý rytmus z ní činí jeden z adeptů na další singl, i když po několika posleších mě přestala bavit.

Závěr alba není vůbec špatný, i po 66 minutách jsem se dokázal vybičovat k pozornosti, kterou si zejména vypalovačka “Headlong Flight” zaslouží. Ta se ve většině své stopáže nese v rychlejším tempu za přítomnosti mohutného riffu a Peartovy bubenické zručnosti žene neúnavně vpřed, dočkáme se i parádního kytarového sóla. Tohle je jedna z těch skladeb, ve kterých jsem objevoval něco nové i po několikero posleších. Geddy Lee se vokálně dostane nezvykle vysoko, až jsem zvědavý, jak tohle bude zvládat naživo, protože z živých záznamů z posledního turné už jsem jeho hlas začal pomalu odepisovat. Předposlední, za pochodového rytmu se valící “Wish Them Well” mne neoslovila, dokázal bych si dokonce představit, že by se na desku nedostala a skončila by jako bonus na některé ze zvláštních edicí. Závěrečná “The Garden” však očistí pošramocený dojem po předchozí nepovedené skladbě, protože tahle překrásná a procítěná balada je vynikající tečkou za jinak nadprůměrným albem. Na své si přijdou milovníci orchestrálních aranží, piána a uklidňující atmosféry.

Má očekávání zůstala oproti předchozímu “Snakes & Arrows” dost za očekáváními a album bych zařadil někam do devadesátých let, ve kterých sice Rush nebyli kdovíjak novátorští, ale jejich alba se dobře poslouchala. Takové je i “Clockwork Angels”. Dobře se poslouchá, ale aby mě posadilo na zadek jako “Snakes & Arrows” či snad klasiky “2112” a “Hemispheres”, to to ani omylem, takže za mě 7/10.


Další názory:

Nejsem žádný veliký znalec tvorby Rush, znám pouze jejich alba vydaná před rokem 1981, o to víc mám však jejich hudbu rád. Trilogie “2112”, “A Farewell to Kings” a “Hemispheres” patří mezi má nejoblíbenější alba vůbec a duologii skladeb “Cygnus X-1” uctívám téměř každodenním poslechem. Současní Rush pro mě však byli až do vydání “Clockwork Angels” velkou neznámou, neslyšel jsem ani několik let starý a velmi pozitivně přijatý počin “Snakes & Arrows”. O to více mě však “Clockwork Angels” potěšilo. Rush jsou dnes usedlejší a opatrnější než před pětatřiceti lety a místo geniálních dlouhých opusů se soustředí spíše na písničkovou formu. To však zvládají naprosto bravurně, a i když jejich novinka svou stopáží stará alba překonává téměř dvojnásobně, není na ní jediná slabší skladby. Mezi nejlepší z nich řadím chytlavou “The Anarchist”, progresivnější “Seven Cities of Gold”, hard rockou pecku “Headlong Flight” a nesmírně dojemnou “The Garden”. Jediné, co musím kapele vytknout, je zvuk alba. Geddyho baskytara občas ostatní nástroje překrývá až moc, na novém materiálu je to navíc mnohem méně vhodné než u starých instrumentálně složitých alb. Opakem je Alexova kytara, která se občas zbytečně ztrácí. Neal Peart už není takový dravec, ovšem zvukově by si také zasloužil více prostoru. Budu-li však ignorovat patálie se zvukem, musím Rush za “Clockwork Angels” jednoznačně pochválit.
Zajus


The Agonist – Prisoners

The Agonist - Prisoners
Země: Kanada
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 1.6.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. You’re Coming with Me
02. The Escape
03. Predator and Prayer
04. Anxious Darwinians
05. Panophobia
06. Ideomotor
07. Lonely Solipsist
08. Dead Ocean
09. The Mass of the Earth
10. Everybody Wants You (Dead)
11. Revenge of the Dadaists

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

The Agonist jsou jedna z mála kapel, které mají co do činění s metalcorem (byť v tomto případě ne úplně čistokrevným) a které mám zároveň opravdu upřímně rád. Nebudu zastírat fakt, že velkou měrou v tom má prsy, tedy, ehm, prsty (a možná i další části těla, ale to sem teď nepatří) nádherná zpěvačka, ale ani to nic nemění na faktu, že předchozí deska “Lullabies for the Dormant Mind” byla vážně skvělá a dodnes mne baví. Na další pokračování jsem se tedy – vcelku pochopitelně – těšil, nicméně dvouskladbové EP “The Escape”, které vyšlo v loňském roce jako ochutnávka, mě nechalo poměrně chladným a ani jedna z přítomných písniček – tedy “Lonely Solipsist” a titulní “The Escape”, jež se obě nacházejí i na plnohodnotném počinu “Prisoners” – mě příliš nezaujala.

Několik prvních poslechů “Prisoners” na mne působilo vesměs stejně jako vzpomínka na výše zmiňovaný kraťas – jako trochu chudší příbuzný předchozích počinů, který sice má zdánlivě vše, co jsem od něj očekával, ale jednoduše už to nemá takové kouzlo, jako mělo zejména “Lullabies for the Dormant Mind”. S tímto vědomím a pocitem jsem také “Prisoners” na chvíli uložil k ledu a nechal jej být.

Posuňme se v našem napínavém příběhu o kus kupředu na časové ose. Prázdné místo v naší story jsem trávil povětšinou činnostmi, jimiž se člověk na slušné internetové stránce prezentovat nebude, nechce-li si nenávratně pošramotit svou pečlivě budovanou image, nicméně se nejednalo o nic, co by jakkoliv mělo změnit můj postoj k “Prisoners”. Povážlivě se však začalo blížit datum, kdy měla být zveřejněna jedna nejmenovaná recenze, pročež nastal čas vypnout soundtrack z německých pornografických filmů a opět prohnat ušním ústrojím novinku The Agonist. Nějakým záhadným způsobem ovšem nastal naprosto nečekaný zvrat. Těžko říct, zdali se Jupiter se Saturnem konečně dostaly do odpovídající konstelace, nebo “Prisoners” prostě a jednoduše jen dozrálo, ale zničehonic mne deska, jež se zpočátku tvářila jako zklamání, začala neskutečně bavit. Znáte ten pocit, kdy si řeknete něco ve stylu: “Vždyť je to super, proč jsem to tam já debil dřív neslyšel”? Tak přesně tohle je pro mě případ “Prisoners”

Možným – dokonce bych řekl, že tím nejpravděpodobnějším – důvodem, proč mi trvalo tak dlouho si na “Prisoners” zvyknout, je směr, jakým se na tomto albu The Agonist vydali. Ten základní recept – tedy kombinace metalcoru a melodic death metalu, jejímž nejvýraznějším prvkem je výborný a rozmanitý zpěv slečny zpěvačky (tedy alespoň doufám, že slečny, muhehe… oukej, tohle už nebyl zrovna inteligentní humor) – zůstává samozřejmě stejný, na druhou stranu je ovšem zcela jasně slyšitelné, že se The Agonist nebáli malinko zaexperimentovat a do některých skladeb přidali mírně progresivnější prvky (samozřejmě progresivnější na poměry The Agonist, takoví Dream Theater by se tomu asi pěkně vysmáli). Jistě, nechybí ani sem tam nějaká pořádná hoblovačka, ale ta ozvláštnění, do nichž se The Agonist tentokrát pustili, mají za následek fakt, že “Prisoners” opravdu baví po celou svou hrací dobu (dokonce i ony dvě již na začátku zmiňované skladby fungují v rámci celku lépe než samostatně), na rozdíl třeba od “Lullabies for the Dormant Mind”, které sice bylo hodně dobré, o tom není sporu, ale posledních deset minut mu pomalinku docházel dech.

Úvodní “You’re Coming with Me” má klidnější začátek (což se obdobně zopakuje i v závěru alba například v “Everybody Wants You (Dead)”, akorát ještě v o něco větší míře), ale jinak se jedná o klasickou vypalovačku na začátek alba, která rozhodně neurazí. Druhá “The Escape” je stará známá z onoho inkriminovaného ípka, a jak jsem již dříve naznačil, z nějakého zvláštního důvodu mi zde přijde o poznání lepší. Především se v ní naplno ukazuje hlavní zbraň The Agonist – zpěvačka Alissa White-Gluz, jejíž čistý vokál song nakopává o level výše. V “Predator and Prayer” se ozve menší sbor, který působí velmi zajímavě, a je podle mě trochu škoda, že nebyl využit více než jen v samotném úvodu a závěru písně.

“Anxious Darwinians” kraluje výtečným čistě odzpívaným refrénem, což je možná trochu paradoxní, že jej vyzdvihuji, jelikož to jsou povětšinou právě sladké melodické refrény, které mi na metalcoru vadí, tohle ovšem není ten případ, na čemž má lví podíl opět Alissa White-Gluz. Ačkoliv to teď už možná začíná vypadat, že jsem se na stará kolena zamiloval, pravda je taková, že ona opravdu zpívá tak dobře, což se ostatně potvrzuje i v následující “Panophobia”, jež se zpočátku tváří jako obyčejný náklep, ale opět to jsou zpěvaččiny čisté party (zejména ve výborném závěru songu), které z tohohle songu dělají jeden z mých nejoblíbenějších kousků na “Prisoners”.

Na trochu delší stopáž si kapela troufla s “Ideomotor”, díky čemuž se jedná nejspíš asi o nejrozmanitější písničku alba. První polovina se nese v jakž takž klasickém duchu, ale po odlehčenějším středu, který působí spíš jako takové outro první části, se “Ideomotor” zlomí v několikaminutový instrumentální závěr plný sólující kytary, což bych třeba já osobně v takové míře zrovna od The Agonist rozhodně nečekal. Nicméně to funguje a navíc je to vážně dobré, takže proč ne. Starou známou “Lonely Solipsist”, která se taktéž objevila na EP “The Escape” a která patří mezi nepřímočařejší kusy “Prisoners”, přeskočme a pojďme rovnou na další “Dead Ocean”, jež rovněž patří mezi to nejzajímavější, co deska nabízí, především díky hodně povedenému rozjezdu.

“The Mass of the Earth” už víceméně nic nového nepřináší a nejzajímavější jsou na ní prvky, které se objevily už v některé z předchozích písní, ale pořád to je hodně dobré věc, která posluchače určitě bude bavit. Závěrečná dvojice “Everybody Wants You (Dead)” a “Revenge of the Dadaists” se pak může pyšnit asi nejvíce progresivními prvky na albu.

Přestože jsem po prvním poslechu očekával, že “Prisoners” udělím asi tak o dva body méně, než kolik ve výsledku dávám, ale vzhledem k faktu, jak moc deska postupem času vyrostla, bylo nutné stanovisko poněkud přehodnotit. Musím nakonec uznat, že “Prisoners” je nahrávka opravdu výtečná a hlavně – mnohem chytřejší, než bych si býval tipnul. The Agonist pro mě osobně představují jednu z nejlepších kapel moderněji laděného metalu, což svou třetí deskou nadobro zpečetili. Jak již bylo řečeno, velkou měrou se na tom podílí i skvělá zpěvačka, která svým hlasem dělá z věci, jež mi u podobné muziky povětšinou nejvíce vadí, naopak jednu z největších předností The Agonist, ale jak vidno minimálně z “Prisoners”, tihle Kanaďané mají rozhodně víc co nabídnout, než jen pěkný pohled na sličnou děvu s mikrofonem, jelikož ani po hudební stránce není co vytknout. A pak že to nejde!

The Agonist


Další názory:

Opravdu hodně jsem se bál, že The Agonist nahrají desku, která bude znít akorát jako vývar skvělé “Lullabies for the Dormant Mind”, a pokud jste se báli o to samé, mohu vás uklidnit. “Prisoners” je totiž při zachování typického výraziva The Agonist opět posunem a je to posun znatelný a hlavně správným směrem. S odstupem musím uznat, že ty zvěsti členů kapely o zatím nejdospělejším albu The Agonist mluvily pravdu. Je to sice pořád velký nářez, ale tentokrát působí mnohem promyšleněji než kdy dřív. The Agonist neupustili od metalcorového základu, který v jejich péči zní nějakým zázračným způsobem opravdu dobře, ovšem vrchem k tomu přidali koňskou dávku nejrůznějších vlivů, zdánlivě cizorodých inspirací a drobných, leč významných experimentů. Výsledkem je deska, která krom skvostné práce všech muzikantů láká na neuvěřitelnou pestrost, jakou jsem opravdu nečekal. Každá skladba je originál a každá nabízí spoustu a spoustu momentů, které dovedou jak okamžitě strhnout pozornost, tak bavit neustále, a to i z dlouhodobého hlediska. Ať už mluvím o nápady oplývající kytarové sekci, hlasově variabilní a skvostně zpívající Alisse nebo dalších složkách, je to výborné na všech frontách. Zkrátka a jednoduše, The Agonist se podařilo nahrát opravdu vynikající desku, která opět posouvá hranice toho, co se ještě dá nazývat metalcorem. Vynikající práce a ode mě hluboká poklona – The Agonist v mých očích definitivně zaujali místo jistoty, na kterou se lze bezvýhradně spolehnout…
Ježura


Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.


Beneath the Massacre – Incongruous

Beneath the Massacre - Incongruous
Země: Kanada
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Symptoms
02. Hunted
03. Left Hand
04. Hopes
05. It
06. Light
07. Incongruous
08. Padestal
09. Grief
10. Damages
11. Unheard

Hodnocení:
Zajus – 6/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Beneath the Massacre patří k již zavedeným jménům technického death metalu. Na jejich novinku “Incongruous” byl tudíž zvědavý leckterý fanoušek extrémního metalu, zvláště když poslední řadovka “Dystopia” vyšla před dlouhými čtyřmi lety. Sám jsem se k jejich starším albům nikdy nedostal, a tak se s nimi na “Incongruous” setkávám poprvé. “Incogruous” se s vámi nebude nijak párat a již úvodní “Symptoms” v podstatě shrnuje dění dalších třiceti minut. Agrese vyhnaná do největších extrémů. Bicí nezadržitelně tlačící celý metalový cirkus dopředu. Kytary předvádějící nadpozemské riffy, při jejichž hraní by si téměř každý smrtelník zlámal prsty. A v neposlední řadě nekompromisní growling, který snad ani nepotřebuje hlubšího komentáře. Jenže tento popis by vlastně seděl kupříkladu i na Psycroptic, které jsem recenzoval před pár dny. A přesto jsou tyto dvě kapely odlišné, jak jen to v rámci žánru jde. Pokud vás tedy zajímá, v čem jsou Beneath the Massacre jiní a proč byste jim měli (či neměli) věnovat pozornost, čtěte dál.

“Incogruous” je album, které byste rozhodně nechtěli pouštět svým dětem. Dokonce je to album, které byste nechtěli pouštět sami sobě, pokud ovšem nejste maniak libující si ve zvláště trýznivých metodách zabíjení. Vám ostatním tak před stisknutím tlačítka “play” doporučím vzít v potaz alespoň minimální bezpečnostní opatření. Vezměte si třeba helmu. Během třiceti minut z vás Beneath the Massacre totiž vymlátí duši tak, jak se to již dlouho žádné kapele nepovedlo, alespoň v mém případě to tak bylo. V první řadě je tu kytarová práce Christophera Bradleyho. Ten se pyšní schopností zahrát vskutku netradiční “tekuté” riffy (bohužel mě v tuto chvíli lepší slovo nenapadá, ale pokud by snad někdo věděl, jak lépe popsat jeho hru, rád se poučím), které jistě musí vyžadovat veliké množství technického umu. Basák Dennis Bradley mu velmi dobře sekunduje, bohužel je ovšem upozaděn ve výsledném zvuku tak, že si jeho hru můžete jen těžko užít. Stejnou výtku jsem měl již ke zmíněným Psycroptic a pokud jste “The Inherited Repression” slyšeli, vězte, že zde je tento problém ještě citelnější.

Bubeník Justin Rousselle je pro dvojici Bradley/Bradley důstojným spoluhráčem a jen těžko lze cokoliv vytýkat jeho schopnostem. Faktem však zůstává, že se jeho práce dá poměrně snadno označit za “rutinérskou”, a i když nenudí, nepřináší do výsledného mixu vlastně nic nového. Posledním zbývajícím členem Beneath the Massacre je Elliot Desgagnés a v jeho případě se opět musím odvolat na svou nedávnou recenzi Psycroptic. V ní jsem totiž psal, že od technického death metalu nelze očekávat zázraky co se zpěvu týče, protože ten je zde jen podružným prvkem, a jako takový tak nemůže výsledek nijak výrazně ovlivnit, i kdyby byl sebehorší. Jak rád bych svá slova vzal zpět. Na “Incongruous” se totiž ukazuje, že přílišně monotonní vokály mohou uškodit i death metalové desce. Desgagnés dokáže vyloudit opravdu hrubý growl, v němž máte problém hledat slova přestože si souběžně s hudbou čtete texty. Jenže jeho hlas je tak příšerně monotonní, že ho mám po třiceti minutách “plné kecky”.

Z jedenácti skladeb naleznete jen v několika z nich výrazné body, které si zapamatujete a budete se kvůli nim k albu vracet. Kupříkladu v úvodní “Symptoms” je to právě již zmíněné “tekuté” riffování, “Hopes” a “It” obsahují výjimečně melodická sóla a titulní instrumentálka “Incongruous” jako by z alba deathcorové kapely vypadla. Nejlepší skladbou je podle mě však předposlední “Damages”, která je se svými necelými čtyřmi minutami nejdelší skladbou celého alba. Asi jako jediná píseň na albu obsahuje náznaky jakési atmosféry, čehož je nejspíše dosaženo skvělou symbiózou zpěvu s kytarou. Jednotlivě tak skladby nezklamou, problém však nastává při posuzování alba jako celku.

I přes krátkou hrací dobu mě album jednoduše nudí. Závěrečné skladby jsou sice o něco lepší než ty z první poloviny, jenže to celkově špatnou soudržnost alba nezachrání. Nemohu se zbavit dojmu, že Beneath the Massacre píší svou hudbu tak, aby byla co nejvíce technická a nepřátelská. Ve výsledku jde tak o agresi pro agresi a techničnost pro techničnost. Z alba není cítit důvod, proč by kapela musela takto tlačit na pilu, jako by to dělala jen proto, že jí to učiní zajímavou. Nechci tvrdit, že Beneath the Massacre tvoří zbytečnou a nekvalitní hudbu. Přijde mi však, že výsledný zvuk alba je důsledkem cíleného kalkulu. Beneath the Massacre chtějí překvapit, vytvořit extrém v době, kdy se to, co bylo ještě nedávno šokující, stalo normálním a nepřekvapivým. Svým způsobem se jim to daří, ovšem těžko říct, jestli za to výsledek stál.

“Incongruous” je tak technicky precizní album s dokonale čistým zvukem, které ovšem nedokáže skrýt citovou sterilitu. Přitom žánrově podobnou hudbu lze tvořit i jinak, jak letos dokázali třeba dříve zmínění Psycroptic či další death metalisté Spawn of Possesion. Je to škoda, protože talent Beneath the Massacre rozhodně neschází, jen ho myslím nedokázali nasměrovat správným směrem.


Další názory:

Beneath the Massacre i se svou třetí deskou “Incongruous” potvrzují svou pověst těžko stravitelného přetechnizovaného brajglu na pomezí brutal death metalu a deathcoru. Nebudu vám lhát a řeknu vám to zcela upřímně – ačkoliv si dovolím tvrdit, že jsou Beneath the Massacre ve svém ranku borci a fandové takto technických záležitostí je asi žerou, mně osobně se to příliš nelíbí a nemyslím, že bych to někdy v životě ještě poslouchal znovu. Není to snad tím, že by to na mě bylo moc tvrdé (smích), ale prostě mi podobná muzika bohužel nic neříká. Ale objektivně… Ačkoliv je “Incongruous” opravdu hodně brutální řežba, stále se to rozhodně nedá nazývat nějakým výplachem, neboť je v průběhu alba poschováváno tolik fines, že to jasně svědčí o nahrávce promyšlené, ovšem nebudu zastírat fakt, že je zde ta technická stránka věci dovedena docela do extrému. Za vrcholy “Ingongruous” považuji pátou “It”, protože je díky nečekaně melodickému sólu asi tou nejlépe zapamatovatelnou skladbou, a také “Damages”, což je nemilosrdná brutální a neustále se stupňující palba bez špetky soucitu k ušnímu ústrojí posluchače (to se sice dá vztáhnout ne každý song na album, ovšem “Damages” tak činí jaksi pamětihodněji). “Incongruous” je deska asi jen pro příznivce prsty-lámajících řezanic, ale zase nepochybuji o tom, že si tito lidé poslech jistě užijí na maximum. Jako poslední bych ještě zmínil to, že Beneath the Massacre mají aspoň soudnost, takže deska jen stěží přesahuje půl hodinku, což je tak akorát, jelikož déle by to šlo asi je těžko poslouchat.
H.