Montrealští Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra jsou jednou z těch kapel, které v našich končinách jen tak neuvidíte – a když, tak pokaždé pod jiným názvem, který odráží změny v sestavě, podobně jako tomu je třeba u sludgových králů Melvins (předchozí název zněl Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra & Tra-La-La Band). Frekvence jejich koncertů v republice se pomalu blíží nějaké aktivnější kometě, která se k Zemi přiblíží častěji než jednou za pár tisíc let. Považte – naposledy hráli v pražském Rock Café před šesti lety. Pokud periodu dodrží, ukážou se tu až roku 2020. Za podmínky, že se do té doby nerozpadnou a neshoří v atmosféře. Naštěstí Efrim Menuck a Sophie Trudeau nejsou kometa, ale pořád jen lidi, takže s trochou štěstí se tu ukážou i dřív. Za což bych jim byl nesmírně vděčen.
Hudba v jejich podání je totiž nesmírně silná a emotivní už při domácím poslechu. Pro intenzitu živého koncertu se docela těžko hledají slova nebo cokoliv jiného, čím bych vám ji přiblížil, protože tvrzení jako “poslechněte si poslední desku, představte si dojmy z ní asi tak desetkrát silnější a dostanete živák” je stále dost mylné. Přesah živého vystoupení je v případě A Silver Mt. Zion (pro jednoduchost budu používat tento původní název) mnohem hlubší, než může nabídnout prostý poslech alba. Uvolněná, energická kapela, (sebe)ironický Menuck a skvělé obecenstvo ve výsledku dají mnohem víc.
Když jsem dorazil na ohlášený začátek, tedy na osmou večerní, velká část z publika, které nakonec čítalo odhadem ke sto padesáti hlavám, již bylo na místě. A Silver Mt. Zion dorazili na pódium zhruba o půl hodiny později a po krátkém uvítání otevřeli večer úvodní písní z letošního alba “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything”, jež se jmenuje téměř totožně – “Fuck Off Get Free (For the Island of Montreal)”. Na ni navázal zbytek desky spolu s novou písní “All the Kings Are Dead”. Trochu jsem čekal, že zahrají i něco z předchozího alba “Kollapse Tradixionales”, setlist však byl úzce zaměřen pouze na aktuální materiál, který se od čtyři roky starého předchůdce odlišuje. Vynikly tak charakteristické rysy, v nichž “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything“ exceluje: neskutečně silné a vypjaté vícehlasy, vnitřní tvrdost a vynikající gradace kompozic. Postupné skládání páru houslí, Menuckovy téměř sludgové kytary, baskytary a bicích v jednu hlukovou stěnu prostě A Silver Mt. Zion umí na výbornou. Melancholický, přirozeně charismatický Menuck a Sophie Trudeau s Jessicou Moss s houslemi pod bradou. Emoce úplně všude, vedle nich ale přirozené, uvolněné a veskrze civilní vystupování. Druhou “Austerity Blues” věnoval Efrim Ukrajině. V průběhu písní “Take Away These Early Grave Blues” a “All the Kings Are Dead” připravili “Zioni” obecenstvo na závěrečný žalm “What We Loved Was Not Enough” s nejpohnutějším Menuckem, jakého si dokážete představit.
Setlist Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra:
01. Fuck Off Get Free (For the Island of Montreal)
02. Austerity Blues
03. Rains Thru the Roof at the Grande Ballroom (For Capital Steez)
04. Take Away These Early Grave Blues
05. ‘Piphany Rambler
06. All the Kings Are Dead
07. What We Love Was Not Enough
– – – – –
08. Little One Runs
Hořkým pohlazením v podobě duetu Sophie a Jessicy v závěru písně se s obecenstvem A Silver Mt. Zion rozloučili. Po mohutném aplausu přidali ještě kratičkou “Little One Runs” coby své úplně poslední slovo. Když jsem na koncert šel, úplně jsem nevěděl, co od tohoto unikátního uskupení mohu očekávat, když z desky je jeho hudba vhodná spíše k poslechu o samotě. Nejistotou byl i neznámý prostor divadla Dobeška. Trojice muzikantů doprovázející ústřední dvojici Efrima a Sophie však ukázala, že živé podání nabízí mnohem víc. V jinak obyčejném, komornějším sálu divadla se jim opravdu povedlo splynout s davem – alespoň já to tak cítil. Sic ne po stránce fyzické (ačkoliv členové procházející se publikem musí působit neobyčejně silný zážitek), ale po stránce duševní to svojí upřímností, uvolněností a přirozeností zvládli na výbornou.
S tvorbou kanadské zpěvačky Béatrice Martin, která je v hudebních kruzích známá spíše pod svým uměleckým pseudonymem Cœur de pirate, jsem se poprvé setkal na jejím posledním albu “Blonde” z roku 2011, které bylo dle mého skromného názoru naprosto skvělé. Samozřejmě, pro kovaného metalistu by to byla asi sračka, jakou můžou poslouchat jen holky a buzíci, ale kdo má otevřenější hlavu (anebo není posluchač metalu, ale předpokládám, že takových tu bude minimum :)), ten si mohl užít nádherný indie pop s krásně francouzskou atmosférou (Cœur de pirate pochází z frankofonní části Kanady) a naprosto úžasným a podmanivým hlasem hlavní protagonistky. Není tedy divu, že jsem se s radostí vrhnul i na poslech nejnovější desky “Trauma: Chansons de la série télé (saison no. 5)”…
I když, nazývat tuto nahrávku deskou je trochu zavádějící, jelikož ve skutečnosti se jedná o hudební doprovod k páté řadě kanadského seriálu “Trauma” a Cœur de pirate se na něm neprezentuje vlastní tvorbou, protože je celý počin složen z předělávek, které navíc na rozdíl od jejích předcházejících desek “Cœur de pirate” a již zmiňované “Blonde” nejsou ve francouzském jazyce, nýbrž v angličtině. Abych byl ale upřímný, o seriálu jsem doposud nikdy neslyšel a originály (kolikrát i několik desítek let staré kusy) vůbec neznám, takže jakkoliv k albům předělávek obecně nechovám sympatie, zde mě to nijak netrápí…
“Trauma” je v porovnání s “Blonde” mnohem minimalističtější nahrávka, v podstatě postavená především na klavíru a poklidném, stále ovšem úžasném zpěvu samotné Cœur de pirate. Sem tam se občas ozvou lehké perkuse, akustická kytara nebo smyčce, ale na celkovém rázu počinu to nic moc nemění. “Blonde” mě sice upřímně baví o poznání více, jak hudebně, tak i kvůli francouzštině, která Cœur de pirate sluší mnohem lépe, ale i tak je “Trauma” velice pěkná, příjemná a obrovsky sympatická pohodovka, která mě baví. Možná mám trochu zakalený úsudek, protože Cœur de pirate mám vážně rád, ale prostě se mi to líbí…
Jakkoliv tahle záležitost na první pohled zdálky vypadala, že by mohla být velice zajímavá, výsledek dalece zaostal za očekáváním. Říkáte si, jaká člověk asi tak může mít očekávání v případě neznamého debutujícího projektu z Kanady? Považte sami… Obálka je skvělá, na podobný druh hudby (slíben mi byl atmosférický black metal ne úplně tradičního střihu) padne jako ulitá. Dost se mi líbí už jen samotný tracklist, protože názvy jednotlivých songů jsou ve skutečnosti části vět a navzájem se dokonce rýmují… já mám takovéhle “vtípky” prostě rád, a když něco takového vidím, tak si vždycky říkám, že autoři (nebo autor) o svém počinu asi přemýšlejí, tudíž automaticky očekávám něco podobného i v hudební rovině. V neposlední řadě se pak na očekávání podepsal i onen již zmiňovaný příslib neotřelého black metalu…
Jenže zatímco všechno okolo vypadá zajímavě, v té hudbě tkví obrovský kámen úrazu, protože je prostě slaboučká a nudná. Je to taková splácanina motivů a melodií, které působí velice amatérským dojmem. Že tam měly být vlivy elektroniky? Maximálně tak v uvozovkách, protože já osobně si fakt nemyslím, že baskytara, která z ní jak ze soundtracku více jak dvacet roků starých bojovek na PC, je dostatečným důvodem, aby si Koizora mohl do tagů na Bandcampu dávat vedle dvaceti druhů black metalu také žánry jako cybergrind.
A když zůstaneme u Bandcampu… píše se tu doslova: “I make music, but it’s usually not very good.” Nevím, jestli to měla být ironie, ale bohužel je to pravda. Jestli je to ovšem myšleno vážně a tahle věta reflektuje alespoň nějakou sebereflexi, tak tím spíš zůstává rozum stát nad tím, proč autor pouští do oběhu v jeden den hned dvě alba (kromě “The Cursed Mirror of the Wooden Glen” ještě “Mechanized_Apotheosis”), když si za nimi nestojí…
Možná, že teoreticky se tam někde nějaký náznak potenciálu objeví, ale “The Cursed Mirror of the Wooden Glen” je deska, která dává tak pramalý smysl, že se tam hledá fakt obtížně a člověk navíc na to hledání hned po pár minutách přestane mít chuť…
Žižkovský Storm Club postihla v neděli 2. února 2014 mohutná personifikovaná živelná katastrofa, jejímž prologem byla apokalyptická symfonie i likvidační četa tajné základny ze dna měsíčního Moře krizí. A fanoušci byli nadšeni z povedeného death metalového koncertu.Kataklysm, kteří v říjnu vydali novou koncepční desku “Waiting for the End to Come”, kromě několika málo festivalů nejeli turné po Evropě přes tři roky, což nyní nahnalo množství věrných přívrženců do žižkovského “klubu ve sklepě”, jak jsem na základě prvotního dojmu prostor překřtil, ovšem i čím dál tím populárnější symfonici Fleshgod Apocalypse a deathoví Krisiun přitáhli pozornost mnoha jedinců…
Vzhledem k tomu, že tato akce byla zároveň mou první návštěvou Storm Clubu (známého spíše pod svým dřívějším názvem Matrix), chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a pochopil, že podezřelý vchod, jenž je k adrese připojen na Google mapách, slouží skutečně pouze k bowlingové herně a ke vstupu do sklepa je třeba blok budov obejít. Poměrně drobná chodba byla víceméně ucpána frontou na šatnu, jež se sice pohybovala ztuha, přesto neubrala entusiasmu natěšených fanoušků, kteří se poté již prodírali kontrolou lístků a šli ukořistit kelímek nějakého ne nutně (ale asi dost často) alkoholického nápoje. Vzadu relativně velkého sálu se tyčilo neúměrně drobné pódium, které bylo rozdělené dvěma nosnými sloupy, takže během koncertu se občas hudebníci schovávali (zejména klavírista Fleshgod Apocalypse šel snadno přehlédnout, což je vzhledem k jeho svižným prstům trochu škoda).
Vzhledem k precizním studiovým výtvorům italských death metalových symfoniků Fleshgod Apocalypse, kteří nabízí chytlavou a propracovanou kombinaci tvrdosti s epičností, jsem byl asi nejvíce z celého večera zvědav na živou prezentaci právě této skupiny (ba možná právě oni byli prvním impulzem, proč tento koncert navštívit, vzhledem k tomu, že jsem si je nechal trestuhodně uniknout, když zde byli loni společně se Septicflesh a CarachAngren). Bohužel právě Italové byli postiženi z večera asi nejhorším zvukem, což znamenalo, že symfonické party i kytary nakonec podléhaly dunivým basům, přičemž ani famózní bubenický zázrak Francesco Paoli nakonec nevynikl tak, jak jsem čekal. Na pódium vtrhli jak jinak než v otrhaných společenských oděvech, jimiž ilustrují své směřování jak k vážné, tak brutální hudbě, přičemž nebýt zvuku, jejich projev byl energický a sympatický. Bohužel však ozvučení trochu zahlazovalo nuance, kterými se mohou studiové desky pyšnit, hostující operní zpěvačka pak byla utápěna dost zoufalým způsobem. Přesto se při notoricky nejznámější “The Violation” vytvořil celkem přijemný kotlík u pódia.
Brazilce Krisiun jsem do té doby znal pouze prostřednictvím desky “The Great Execution”, jež nabízí nikterak objevný, přesto výjimečně bavící death metal nejklasičtější školy. Musím uznat, že na pódiu jejich hudba fungovala perfektně, na rozdíl od Fleshgod Apocalypse kytary dostaly říznější charakter, což utvořilo zvuk čitelnějším a energie z vystoupení přímo čišela. Mezi vrcholy setu patřila pravděpodobně sympaticky rytmická “Descending Abomination” a “Blood of Lions”, obojí z již zmiňovaného alba, ovšem Krisiun vzdali hold i legendárním Venom coverem “Black Metal”. Kotel se rozrůstal a z pódia byl podporován a já osobně dostal impulz k podrobnějšímu prozkoumání tvorby těchto energických udržovatelů žánru.
Sál se ještě trochu zahustil a v pauze před hlavní hvězdou večera spustil z reproduktorů začátek alba “Brave New World” od Iron Maiden, takto si nedočkaví fanoušci alespoň mohli zahalekat refrény prvních několika písní z tohoto výborného comebackového alba britských heavy metalových legend. Po nějaké době konečně dorazili kanadští titáni v čele s charismatickým Mauriziem a po intru, které obstarával Zimmerův soundtrack k “Temnému rytíři”, se rozjela hitová palba “Let Them Burn” z alba “In the Arms of Devastation”. Pestře stavěný setlist nás oblažoval ráznými i valivými riffy, přičemž atmosféra rostla. Několik fanoušků pravidelně vyskakovalo na pódium, aby zapařili s kapelou, což hudebníky nevyvedlo z míry a byli vstřícní (Maurizio nechal jednoho z nich zagrowlovat), securiťáci se sice netvářili moc mile a odváděli některé, přesto nejčastějším odchodem z pódia byl crowdsurfing. Nejednou byl celý sál v pohybu a šlapavé rytmy hýbaly masou lidí a uváděly mysl do apokalyptického transu. Nadšení sálu z kataklysmické destruktivity nepolevovalo, ba spíše gradovalo v průběhu koncertu, až mě překvapovalo, kde ti lidé berou tolik energie (obzvláště když jsem pomyslel na to, že jdu druhý den do školy, kde mě čeká speciální trojhodinovka matematiky). Všudypřítomné létající hřívy i mohutná gesta, vepředu standardní kotel s nadšenými (ač jistě už pomlácenými) surfery, jejichž nohy byly občas jediné, co z nich chudáků bylo vidět. Nový bubeník Oli Beaudoin předvedl hbitost svých rukou v bubenickém solu, Maurizio byl obejmut fanynkou, která vyšplhala na pódium, Dagenais i Barbe své nástroje ovládali s přehledem a hudebnickou profesionalitou. Přesně to, co na studiovkách občas už trochu zavání sterilní hoblařinou (ruku na srdce, od “Serenity in Fire” až na výjimky Kataklysm zůstávají věrní heslu “kout železo, dokud je žhavé, a fanoušky moc neurazit nějakými nedejbože experimenty”, dalšího zářezu na bázi legendárního “Temple of Knowledge” se bohužel asi už nedočkáme), naživo šlape perfektně a baví.
Trojice kapel ukázala svůj um s odvážným nasazením a zanechala veskrze pozitivní dojmy. Trochu škoda zvuku Fleshgod Apocalypse a těch pár bezohledných jedinců, kteří si i v klubu s tak nedostačující vzduchotechnikou museli zapálit, případně to zbytečně časté lezení na pódium bych příště ze strany českých fanoušků také spíše vypustil (ale za zlé jim to nemám, tak nějak to k té atmosféře patřilo). A pokud Krisiun opět zavítají do našich končin, třeba tentokrát na vlastní pěst, dost možná je opět navštívím.
Musím říct, že tohle album se nakonec stalo větším oříškem, než jsem původně očekával. Zpočátku mi totiž druhá deska “A Portrait Painted by the Sun” kanadských Finnr’s Cane přišla poměrně dost nezáživná a suchá i přes veškeré zcela jasné objektivní a papírové kvality. Ačkoliv z nejednoho momentu formálně sálala hloubka, ve skutečnosti mi to nedávalo tolik, kolik bych od kapely s podobným zaměřením a stylovým záběrem očekával.
Jak už tomu tak bývá, až se zvýšeným počtem poslechů se “A Portrait Painted by the Sun” konečně pořádně vybarvilo a začalo mě skutečně bavit. Ačkoliv stále platí, že jsem od Finnr’s Cane čekal ještě víc, než se mi ve výsledku dostalo i po řádném vstřebání, už bych nyní neměl problém označit “A Portrait Painted by the Sun” za nahrávku, která je přinejmenším alespoň zajímavá. Atmosféra je velice povedená, a i když pár slabších místeček se najde, ve větší části alba funguje opravdu na výbornou, obzvláště v samotném závěru desky, kde se podle mě nacházejí ty nejlepší skladby. Zejména mám na mysli uhrančivou dvojici “A Great Storm”, která je pro mě asi tím největším vrcholem celého “A Portrait Painted by the Sun”, a hned následující “Time Is a Face in the Sky”.
Hodně se mi líbí, že i přesto je nahrávka hodně ucelená a nejlépe funguje jako celek, protože když si například pustím samotnou “A Great Storm”, nějakým způsobem mi nepřijde tak moc silná jako v kontextu zbylých písniček. Na druhou stranu je ale také příjemné, že zatímco většina skupin v podobných atmosférách vysoce přestřeluje hodinovou délku, Finnr’s Cane udrželi hrací dobu “A Portrait Painted by the Sun” v rozumných mezích, díky čemuž pak album vůbec nemá šanci nudit, jakmile se v něm trochu rozkoukáte.
I přes počáteční rozpaky a nedůvěru si mě Finnr’s Cane nakonec získali na svou stranu, a i když už nyní uděluji relativně vysoké číslo (po prvním poslechu bych dával o poznání méně), jsem si jistý, že tohle kanadské trio má ještě na víc, protože ten potenciál je v tom obrovský.
Druhý pohled (Atreides):
Kanadští Finnr’s Cane jsou přinejmenším záhadnou kapelou. Trojice vystupuje zásadně pod přezdívkami a o jejich uskupení je toho známo jen málo. Ví se jen to, že před třemi lety vrhli do světa svojí prvotinu “Wanderlust”, která v rámci žánru sice není kdovíjak přelomová, vykazuje však mnohé kvality a silnou atmosféru. Přinejmenším nic víc jsem z běžně dostupných údajů nezjistil, když jsem si hledal informace v rámci poslechu jejich novinky “A Portrait Painted by the Sun“, kterou mě kapela velmi příjemně překvapila.
Stejně jako na předchozím albu, i tentokráte kapela mísí charakteristický doom/black s (neo)folkem a téměř ambientními pasážemi. Oproti “Wanderlust” je však “A Portrait Painted by the Sun” podstatně kytarovější, dává větší důraz na black metalovou složku. Kytarista a zpěvák přezdívající se The Bard se však nesnaží o co nejšílenější směsku riffů, nýbrž se svoji práci snaží přizpůsobit přírodně laděné atmosféře alba, o kterou tu jde především. Občas si říkám, že je to trochu škoda, riffy jsou v jeho podání vážně dobré, občas jim ale chybí hloubka, prostě to něco, co vás prostě usadí na zadek a nechá vás zírat s otevřenou pusou.
Naštěstí však nestojí album pouze na kytaře. Vedle bubeníka, jenž si poněkud lakonicky říká The Peasant, je nejvýraznější práce The Slave, kterou typuji na jedinou ženštinu v kapele. Její “otrocká” práce zahrnuje violu a klávesy, kterých sice není užito tolik, co na “Wanderlust“, přesto spolu s akustickými vydrnkávačkami velmi pěkně dokreslují atmosféru alba po melodické stránce. Celý projev zastřešuje Bardův blackový skřehot. Není ho sice moc, celou dobu se však drží v jedné rovině a možná by nebylo od věci občas zkusit čistý vokál. Jinak jde ale o album velmi příjemné svou meditativní, přírodně laděnou atmosférou. Jediná větší výtka tak směřuje k jistým rezervám, které brání tomu, abych si z “A Portrait Painted by the Sun” kecnul na zadek jako malé děcko a s vykulenýma očima vnímal, jak se poněkud nevšední deska noří do mé hlavy.
Země: Kanada Žánr: black metal Datum vydání: 26.11.2013 Label: Sun & Moon Records
Tracklist:
01. Des falken Tod
02. Unsterbliche Taten
03. The Ice Reclaims
04. Forerunner
05. Written Through Blood
06. Trümerwelt
07. In the Sign of the Hammer
08. Sol
09. Zeichen
10. Speergesang
11. Convergence of Catastrophes
12. Die längste Nacht
A Winter Lost jsou kapelou, která na první pohled trochu klame. Hudebně se jedná o čistokrevný black metal severského střihu, ale texty jsou kompletně v německém jazyce, z čehož by asi každý docela logicky usuzoval, že tohle trio bude pocházet z nějaké německy mluvící země a jen se zhlédlo ve starém black metalu, který svého času byl (no, vlastně ještě pořád asi je) tak typický především pro Norsko. Jenže A Winter Lost jsou všechno rodilí Kanaďané a pocházejí z Britské Kolumbie. A proč tedy ta němčina? Údajně prý proto, že hlavní mozek a výhradní skladatel skupiny, Chase Suðrland, má německé předky (a to i přesto, že na internetu lze nalézt i přesně opačnou informaci, a sice že nikdo z kapely nemá německé předky).
“Die längste Nacht” je druhým dlouhohrajícím počinem A Winter Lost a stejně jako i v případě debutu “Weltenende” z roku 2010 na něm ihned zaujme nádherně zimní obálka… ačkoliv ta na prvním albu byla možná ještě o kousek víc chladnější, protože u toho obrázku začne být člověku vážně zima. O přebalech ovšem nehovořím jen proto, že se mi líbí; přišlo mi nutné je zmínit z toho důvodu, že jejich podoba naprosto přesně vystihuje pojetí, atmosféru i filozofii toho, co A Winter Lost hrají.
Ono už to bylo náznakem zmíněno hned ve druhé větě recenze, ale i kdyby nebylo, tak byste obsah hudební náplně “Die längste Nacht” jistě dokázali sami odhadnout bez jakékoliv nápovědy, když se na tu obálku podíváte. Posluchač by od A Winter Lost neměl očekávat nic jiného než mrazivý black metal s patřičně zasněženou atmosférou, navíc v poměrně hodně klasické formě. Chrastivá kytara, extrémní vokál, který má na svědomí zpěvačka Kim Dylla, rychlá hudební vichřice se prolíná s pasážemi ve středním tempu… a i přes relativně časté změny tempa poměrně monotónnější (nebo možná lépe řečeno jednolité) vyznění, které víc než na instrumentální hrátky či techničnost sází na přirozenost a především atmosféru.
Jasně, tohle rozhodně není nic nového, určitě se nedá tvrdit, že by A Winter Lost přišli s něčím originálním či nezvyklým, vlastně spíše naopak, drží se stylové předpisu, jenž byl definován už před nějakými 20 a více lety, takže tím asi ani nikoho neudivím, když řeknu, že je na “Die längste Nacht” patrný vliv nejedné žánrové klasiky, obzvláště Burzum z té desky místy docela páchne, byť se zase nedá tvrdit, že by A Winter Lost byli úplně čistokrevnou kopírkou. Na druhou stranu je ale vidět, jak moc je muzika a forma black metalu téhle legendy nadčasová, když je dodnes velká část scény prolezlá Vikernesovým odkazem. Nicméně když to někdo umí zahrát, tak to pořád funguje, protože ten recept je i přes svou (dnes už) neoriginálnost evidentně nevyčerpatelný. Důkazem toho, že to pořád může být hodně dobré, přestože jste už podobných alb slyšeli pomalu už stovky, je právě “Die längste Nacht”, protože téhle fošně atmosféra rozhodně nechybí a těch 46 minut, co ta deska trvá, mě prostě baví.
Sice to ještě explicitně nepadlo, ale z výše řečeného asi tak nějak nepřímo vyplývá, že “Die längste Nacht” stojí především na riffech, někdy rychlých, jindy pomalejších, ale ve většině případů stále riffech a s nimi spojené jednotné zimní atmosféře; melodií a podobných věcí je tam vlastně docela minimum. I tak se najde několik málo ozvláštnění, které ovšem onu základní náladu nijak nenarušují. Mezi ty by šlo zcela jistě zařadit kytarové sólo v polovině osmé “Sol”, což sice z obecného hlediska zas takový trhák není, ale na “Die längste Nacht” jde o věc poměrně ojedinělou. V tomto ohledu jistě stojí za to vypíchnout ještě “Speergesang”, při jejímž závěru bych pomalu i přísahal, že slyším klávesy, které tam dělají doslova divy. Zajímavě působí rovněž klidný závěr “Zeichen”, který zní spíše jako od nějaké ambient/folkové skupiny. Jednoznačně největší odbočkou “Die längste Nacht” je však skladba, jež dala celé desce jméno, tedy titulní, závěrečná a nejdelší “Die längste Nacht”, která v samém závěr alba značně otočí kormidlem oproti předcházejícím 40 minutám a po svém začátku, jenž se ještě nese v klasickém duchu nahrávky, se vytasí s akustickou kytarou a čistým zpěvem, aby skončila opět v black metalovém finále. Ovšem po poslechu čtyř desítek minut poměrně neměnného, byť dost kvalitního black metalu tohle zvolnění přijde vhod a nějakým způsobem tam prostě pasuje.
Písniček, které stojí za menší vypíchnutí, je ale ještě víc, byť tyto třeba neobsahují nějaké vysloveně osvěžující prvek. Slabý není sice žádný kus, který se na “Die längste Nacht” nachází, nicméně já osobně jsem si dále dost oblíbil kupříkladu táhlou “The Ice Reclaims”, hodně povedenou “Trümerwelt”, v níž A Winter Lost po úvodní sypanici předvedou výtečný riff, nebo hned úvodní “Des falken Tod”, jež celé album hned parádně rozjede.
Samozřejmě se nejedná o záležitost, jež by vás vysloveně posadila na prdel a byli byste z ní na větvi, ale i tak je to nahrávka, která se moc dobře poslouchá a příznivce žánru nemůže zklamat ani v nejmenším. Když pominu neoriginalitu, která se ovšem ve výsledku dá bez sebemenších problémů odpustit, když to album funguje naprosto parádně i tak, pak je “Die längste Nacht” deskou, které toho lze vlastně máloco vytknout, jelikož v rámci svého stylu jde o dost povedenou věc. Pokud tedy někdo nebude chtít strhávat body za to, že na starších fotkách to zpěvačce slušelo víc, pak není sebemenší důvod neudělit hodně pěknou sedmičku…
Kataplexis je smečka z kanadského města Calgary, která týrá ušní ústrojí posluchačů nyní již sedm let, během nichž vyprodukovala jeden demosnímek, jeden split a hlavně jeden dlouhohrající zásek “Insurrection” v roce 2010… ačkoliv označení dlouhohrající je trochu nadnesené, protože délka toho alba se nevyšplhala ani na půl hodiny…
Nyní Kataplexis vydávají druhý řadový počin, který byl pojmenován “Downpour”. Ten je dokonce ještě o něco málo kratší a jeho hrací doba se zastavila přesně na 27 minutách a 14 vteřinách. Přestože se to může zdát jako dost málo, jsou žánry, u nichž je právě maximálně půlhodinová délka nahrávky tak akorát a tím pádem vlastně i žádoucí. A přesně to je i případ Kataplexis, protože si dost dobře nedokážu představit, že bych měl to, co tito Kanaďané produkují, poslouchat třeba hodinu… to upřímně říkám, že by mi asi jeblo (nebo spíš bych to tedy vypnul a nedoposlouchal), ale v rámci těch 27 minut “Downpour” vraždí přímo ukázkově, člověka baví, a když dohraje, tak vám vůbec nepřijde, že by vás Kataplexis o nějaké minuty ošidili, protože prostě máte dost a jste s výsledkem spokojení.
A co že to tedy Kataplexis vlastně hrají za prasárnu, že tomu stačí jenom půl hodina. Je to vlastně docela jednoduché – když si “Downpour” pustíte, okamžitě se na vás vyvalí extrémní směs technického death metalu a řízného grindcoru. A co že je na tom tak jednoduchého? Jde o to, že je to víceméně všechno, co si na vás Kataplexis v rámci svého druhého velkého alba připravili. Doslova hned od první vteřiny úvodního válu “Bottom Feeder” se spustí hodně extrémní smršť brutálních technických riffů, téměř nekonečné palby bicího kulometu a vokálu, který zná jen dvě polohy – death metalový growling a vysoký nasraný ječák. To vše v hodně vysokém tempu, které má nějakou chytlavost pěkně u prdele a jeho jediným cílem je prostě ničit vše, co se odváží mu vstoupit do cesty.
Jakékoliv uvolnění z nastoleného nářezu se vyskytuje naprosto minimálně, víceméně jde vždy jen o záležitosti v řádu několika málo vteřinek, přičemž i výraz “uvolnění” je nutné brát s hodně velkou rezervou, protože to znamená, že třeba Kataplexis na chvíli povolí technickou sypanici a místo ní nabídnou trochu tíživější riff, jak se tomu stane kupříkladu těsně před koncem druhé “Flash Flood”. Na druhé straně tu ovšem stojí i úplně výplachy, jakým je třeba celých 59 vteřin dlouhá titulní “Downpour”, jež přesně dle svého názvu není ničím jiným než jedním velkým přívalem brutality. Nicméně je nutno podotknout, že “Downpour” je poměrně nálož i v rámci samotného alba, jelikož Kataplexis v ostatních písničkách i přes vší extrémnost vážně nejsou úplně bezhlavou smaženicí, ale díky vysoké technické úrovni a sem tam nějakému přechodu je znát, že to přece jenom mají trochu vymyšlené.
Na opačném konci oproti nejkratší a nejzběsilejší “Downpour” naopak stojí závěrečná “Stagnant”, jež je nejdelší a nejrozmanitější položkou celého tracklistu. První část songu se nese v klasickém a už diskutovaném nářezu, ale ve své střední se skladba přelije do další ukázky také zmiňované tíživějšího riffu, byť co do tempa mají Kataplexis stále zařazenou vysokou rychlost. Až po čtyřech minutách se “Stagnant” zlomí a Kataplexis poprvé na svém albu předvedou výrazné snížení rychlosti, jež sice vzhledem ke svému umístění na samém konci nahrávky ve výsledku možná vyznívá jen jako outro, ale pořád je to dost na to, aby to ze “Stagnant” učinilo jeden z vrcholů “Downpour”. Mezi další vrcholy by šel zařadit třeba song “Nobody Lives Here Now”, který začne s pasáží, jež by se s přivřenýma očima dala na poměry Kataplexis nazvat i trochu chytlavou, a v jeho průběhu se dále ozve i kytarové sólo, což je zde také docela ojedinělá věc. Dále mě hodně baví již jmenovaná “Flash Flood” nebo “Enshrined Heat”.
Přestože to doposud explicitně ještě nepadlo, asi už z předcházejících řádků nepřímo vyznělo, že i přesto, že se Kataplexis s posluchačem nijak nemazlí a pálí do něj extrémní nářez od začátku do konce, je “Downpour” ve finále kvalitní a až překvapivě zábavná deska. Zcela jistě je pravda, že do velké míry ten počin funguje právě díky tomu, že je tak krátký, protože jak už zaznělo, při delší stopáži už by se to stravovalo dost těžko, ale přesně v téhle podobě to má vážně nekompromisní tah na bránu a dokáže to strhnout. Ačkoliv jsem to od “Downpour” vůbec nečekal, nakonec mě ta fošna vážně baví a opravdu příjemně mě překvapila – a to říkám jako někdo, kdo rozhodně nepatří k zarytým fandům podobných žánrů. Pokud se vy k příznivcům takovýchto věcí naopak řadíte, nemusíte se ostýchat si k výslednému hodnocení připočíst ještě jeden půl bod navrch.
Země: Velká Británie Žánr: death metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Fire
02. If I Was God… I’d Burn It All
03. Like Animals
04. Kill the Elite
05. Under Lawless Skies
06. Dead & Buried
07. The Darkest Days of Slumber
08. Real Blood, Real Scars
09. The Promise
10. Empire of Dirt
11. Elevate
Kapely z Kanady toho mohou ve spoustě případů mnoho nabídnout. Z většiny jsou to totiž charismatické spolky, které jsou dost ovlivněné originálním prostředím, jaké Kanada nabízí. Kataklysm mezi takové zajímavé skupiny patřili taky. Svými prvními deskami, na kterých ještě současný zpěvák Maurizio Iacono hrál na basu místo trápení svého hrdla, regulérně zadupávali do země mnoho svých současníků. Jak však šel čas, v kapele proběhla nějaká ta personální rošáda a hudba se taktéž začala posouvat jinam. Letos v říjnu vyšla již jedenáctá fošna s názvem “Waiting for the End to Come” a musím říct, že název je docela výstižný. Já se totiž konce desky nemohl dočkat…
Ne, že bych Kataklysm odsuzoval z nějaké komercializace vlastní tvorby, ale i tak je evidentní, že se dostavila stagnace a rutina. Mám totiž s jejich posledními alby zásadní problém – jejich riffům a melodiím se nějak nedá věřit. Jakýsi nátlak, který by mě jako posluchače měl zatlačit do křesla, je pouze iluzorní a deska je tedy bez síly. Není to jen jakousi kompoziční prázdnotou, ale i produkcí, které jednoduše nemůžu přijít na chuť. Producent a zároveň kytarista Jean-François Dagenais není žádný amatér a odprodukoval už hodně solidní nahrávky. Zvuk, jímž v posledních letech vybavuje nahrávky své domovské kapely, však patří k něčemu, co si u mě za rámeček nedá. Zdá se mi totiž zbytečně přeumělkovaný a plastický.
To je hodně výrazně slyšet v nářezových pasážích, například klepačky v druhé “If I Was God… I’d Burn It All” zní šíleně unaveně, jaksi bez šťávy. To je problém většiny skladeb na tomto albu. První podupávání nohou přišlo až se čtvrtou “Kill the Elite”, valící v thrashovém tempu, podpořená chytlavou melodickou kytarou. Píseň tak nějak poctivě odsýpá a já se poprvé aspoň trochu bavím. Napravený dojem potopí následující “Under Lawless Skies”, corové pasáže se střídají s melodiemi a postupy ne nepodobnými Amon Amarth. Podobenství s touto kapelou se tak obecně neobjevuje v této skladbě poprvé, a ani naposledy. Nejhorší jsou pokusy o střednětempý melo-death, jenž skoro jako by vypadl z košíku starších In Flames. Skutečně má KANADSKÁ kapela s takovým jménem a takovými legendárními zářezy jako “Temple of Knowledge” zapotřebí srát se do polohy, která vyčpěla nejméně v polovině minulé dekády? Vývoj nikomu neodpírám, ale tohle je krok vyloženě špatnou stezkou. Pokud bych nějakou skladbu vyzdvihl, tak je to poslední “Elevate”, protože ta aspoň obsahuje nějakou atmosféru, byť melodie se mi zdá také silně povědomá.
Že pro mě album nepatří mezi zcela uspokojivé nahrávky, mě napadlo už při prvním poslechu, kdy jsem zjistil, že první moment, který mě nějak vytrhl z letargie znuděného poslechu, přišel až při čtvrté skladbě. A takto pro mě funguje celé album. Na jeden silný moment či skladbu, připadají dvě nudné záležitosti. Stokrát převařené kytarové a melodické postupy na mě totiž nějak nedokázaly zapůsobit. Snahy o vytvoření prokomponovaných slok i refrénů, správná kombinace melodií a kytarových akordů by měly fungovat. Jenže když v podstatě každou vteřinu víte, co přijde dál, nemáte z toho pražádný požitek. Ba co víc, ani Mauriziův výkon mě nijak neoslnil. Album jako kdyby na mě od první vteřiny řvalo ze všech sil: “Jsem tak průměrné, že tě aspoň budu iritovat!” A daří se mu to. Neustále mě nutí sledovat, jestli už jsme aspoň v půlce a ten poslech brzy skončí.
Abych pravdu řekl, nebojím se uznat, že album řemeslně není vyloženě blbé. Kapela hrát umí a umí chytit vítr do plachet, to jo. Ale mně to prostě do uší nějak ne a ne vlézt tak, jak by mělo. Možná by nebylo od věci se skutečně zastavit a zamyslet se nad tím, kam se vlastně tahle muzika žene. Jasně, já chápu, že to žere hodně lidí a že mají spoustu svých fanoušků. Tím nepovažuju jejich fanoušky za troglodyty bez vkusu, jen ventiluji svůj osobní názor. Pro mě jsou současní Kataklysm jednoduše vyčpělou kapelou, která by se měla nad dalším vývojem své hudby dost rázně zamyslet. Jinak totiž skončí jako neškodný heavy metal snažící se štěkat, ale nekousat.
Další názory:
Kataklysm je kapela, kterou jsem měl svého času dost rád, ale postupně mě tak nějak přestali bavit. Poslední solidní deska je podle mě “In the Arms of Devastation”, ještě následující “Prevail” se dalo poslechnout, byť už to žádný zázrak nebyl, ale poté už šli Kataklysm sešupem dolů. Je pravda, že “Waiting for the End to Come” je přece jen o trochu lepší než předcházející “Heaven’s Venom”, které bylo úplně jalové a nudné od začátku do konce, ale pořád aktuální počin nepřináší to, co bych si představoval… akorát si tak nostalgicky vzpomenu na to, co Kataklysm předváděli třeba na takovém “Serenity in Fire” (budeme-li se bavit jen o té novější éře, devadesátkový materiál teď ponechme stranou, jelikož ten byl trochu jinde), a zamrzí mě, že se kdysi dost dobrá skupina proměnila v generický a přeprodukovaný kolovrátek. Ne, že bych měl takový problém “Waiting for the End to Come” doposlouchat nebo se mi z té muziky dělalo nevolno, to zase ne, akorát prostě nevidím důvod, proč bych si měl pouštět průměrnou novinku, když v katalogu Kataklysm najdu mnohem záživnější kusy, které mě budou bavit mnohonásobně víc, přestože je znám už tak moc, že mě nemůžou ničím překvapit… ale to vlastně nemůže ani novinka, jak moc je předvídatelná. Kromě toho se na “Waiting for the End to Come” ukazuje, jak důležitý pro Kataklysm byl bubeník Max Duhamel, jehož hra byla to poslední, co kapelu vyloženě drželo nad vodou. Novinku nabušil jistý Olivier Beaudoin, jehož výkonu toho formálně moc vytknout nejde, ale je to takové standardní třískání, které se Maxově vynikající práci na kopácích nemůže rovnat ani náhodou. Je to škoda, ale prostě nemůžu dát jinou než průměrnou známku, protože Kataklysm mi ve své současné podobě jako nic jiného než průměrná záležitost nepřijdou. Ale pořád doufám, že jednou ještě přijde zlepšení a nějaká zabijácká fošna… H.
Kataklysm jsem nikdy pořádně neposlouchal a z jejich bohaté tvůrčí historie znám sotva pár největších hitů. Když ale začaly na světlo světa vystupovat obrysy nové řadovky “Waiting for the End to Come” v podobě postupně vypouštěných skladeb “Kill the Elite” a “Like Animals”, pojal jsem podezření, že by se mi album mohlo strefit do noty. Nač to protahovat – nestrefilo, a vážně si nemyslím, že by to bylo jen mou neschopností pochopit jej. Album se totiž potýká se dvě zásadními problémy, z nichž prvním je bohapustý nedostatek kvality. Jako ano, jsou tu slušné skladby (vedle už jmenovaných třeba “Real Blood, Real Scars” nebo “Empire of Dirt”), ale pořád nejde o žádné velké zázraky a hlavně jsou málo platné, když ten zbytek je prostě jalový, vyčpělý a naprosto zbytečný. No a pak je tu zvuk. Jean-François Dagenais by měl dostat od někoho židlí po hlavě a třeba by se pak probral a přestal vyrábět naprosto ploché nahrávky s dynamikou dosahující takřka záporných hodnot. “Waiting for the End to Come” se totiž skoro nedá poslouchat a bezpohlavní zvuk, který je dokonalým ztělesněním všech neduhů loudness war, ubíjí i ty lepší skladby, s nimiž by mělo být vzhledem k poměrům na desce nakládáno jako v bavlnce. Jako jo, po hudební stránce to není úplná žumpa a má to svoje momenty, ale vzato kolem a kolem je “Waiting for the End to Come” dost smutný případ. Pochybuji, že si tohle album ještě vůbec někdy pustím, a to jsem se na něj docela těšil… Ježura
Kataklysm se v průběhu své kariéry dostali do bodu, kdy už pomalu nemají čím překvapit a bohužel se ukazuje, že v rámci své aktuální tvorby už vystříleli všechny ostré náboje, protože novinka je pouze slabým odvarem toho, co Maurizio se svou partou předváděl ještě pár let zpět. “Waiting for the End to Come” sice není taková slabota, jako bylo před třemi lety ubohé “Heaven’s Venom”, ale novou díru do světa s ním taky pánové neudělají. Přestože mají skladby všechny typické aspekty, které se na valivý death metal sluší a patří, tak nemůžu říct, že bych z toho byl odvařený. Není problém nahrávku doposlouchat do konce a třeba úvod v podobě “Fire” či “Like Animals” má potřebné grády, nicméně s každou další skladbou jako by jejich hudba začala ztrácet nezbytný náboj, který od podobného alba vyžaduji a vypadá to, že Kytaklysm se shlédli v tvorbě, která frčí na autopilota a překvapí jen málokdy, pokud vůbec. Technicky vyšperkované (možná až moc), ovšem umělecky další důkaz stagnace, která se Kataklysm chytila jako klíště a evidentně se nehodlá pustit. Prostě standard, který skalní fanoušky vyloženě neurazí, ale mně, jakožto občasnému posluchači a příznivci alb z první poloviny minulé dekády, to nic moc neříká. Kaša
Protest the Hero, pětice muzikantů ze zámořského Ontaira, tu s námi již nějaký ten pátek je. Od svého založení v roce 2001 stihli tito Kanaďané vydat čtveřici alb, z nichž poslední recenzujeme právě dnes. Při své cestě si vybudovali úctyhodnou skupinu fanoušků – alespoň tedy v poměrěch stále spíše undergroundové metalové kapely – mezi které jsem se na dlouhou dobu řadil i já sám. Ostatně není divu, již na debutu představili Protest the Hero svou technickou a navýsost melodickou variaci tenkrát velice populárního metalcoru. Když pak po třech letech vydali druhé album “Fortress”, pomyslně uhodili hřebíček na hlavičku. “Fortress” bylo naprosto precizně vyváženým mixem, vyspělejší podobou místy ještě nezralého debutu, ve které navíc pomaloučku ubývalo metalcorových postupů na úkor klasičtějších progmetalových vlivů. A nejinak tomu bylo i u nástupce, tedy z dnešního pohledu předposlední desky, dva roky starého počinu “Scurrilous”, který představoval dodnes největší skok v hudebním světě Protest the Hero – opět směrem k progresivnějšímu vyznění. A tím se dostáváme k předmětu dnešní recenze. Jak Protest the Hero naváží na dobrý, i když možná poněkud vlažně přijatý minulý počin?
Prvotně si musíme říci, že se zde žádné dramatické převraty nekonají. Album dokonale navazuje na nastavený trend a na pomyslné hranici mezi bezhlavě agresivním a sofistikovaným rozdělením metalu již kope zcela jednoznačně za stranu intelektuálů. Recept je přitom v zásadě vždy poněkud jednotvárný: solidní, ale ani náhodou novátorské kytarové riffy se střídají s takřka nekonečnými sóly (pokud to ještě lze nazvat sólem, když je na tom v podstatě postavena skladba) a se shora všemu kraluje úžasný Rody Walker, jeden z nejtalentovanějších vokalistů současného metalu. Zjednodušeně tak lze popsat všech jedenáct skladeb, ovšem tím by si album těžko vysloužilo tak vysoké hodnocení, jaké najdete na konci recenze. Kouzlo totiž není v rozmanitosti skladeb, nýbrž v jejich soudržnosti a v obdivuhodné vyrovnanosti. Stejně jako “Fortress” bylo vyzrálejší podobou debutu “Keiza”, i novinka “Volition” zní jako dospělejší a jednoduše lepší verze svého předchůdce “Scurrilous”.
Novinka tak již neoslňuje (ačkoli technická stránka stále oslnivá je), spíše vás vřele vtahuje do děje a snadno vás zabaví po v historii kapely rekordně dlouhou hrací dobu. První skladba “Clarity” je albu úvodem, jen lehce naťukne vše, co bude v dalších písních provedeno do větších detailů, zasvětí neznalé posluchače do tajů hudby Protest the Hero a nenásilně je připraví na následujících padesát minut. To pravé začne až s “Drumhead Trial”, ve které nejdříve Rody Walker předvede své nejvyšší polohy, aby následně přenechal prostor pro dvojici kytaristů, která typicky stereofonním sólem roztáhne úsměv od ucha k uchu každému milovníku dobré kytary. V “Drumhead Trial” se také objeví jeden z četných hostů kapely, zpěvačka Kayla Howran, která si s Rodym vystřihne krátký, o to však intenzivnější duet. Hostů je celkově na desce hodně, převážně jde o vokalisty, jejichž role je však málokdy tak významná jako v případě Kayly Howran.
“Tilting Against Windmills” směřuje celou první polovinou ke skvělému sborovému refrénu, první z mnoha ukázek nově objevené schopnosti kapely psát perfektně chytlavé a snadno zapamatovatelé, ne však otravné refrény. “Without Prejudice” je jedna velká technicko-melodická jízda v koncentrované podobě, která potěší odvážným basovým sólem, které, ač překryto dalšími nástroji a zpěvem, trvá až do konce skladby. “Yellow Teeth” je jedním z vrcholů alba a není náhodou, že zde Rodyho melodický zpěv převažuje nad všemi ostatními aspekty hudby. Jeho přednes je nesmírně pozitivní, je na míle vzdálený veškerému řevu, a kdyby to nebyl donebevolající blábol, tvrdil bych, že ve mně vyvolává lásku ke všem lidským bytostem. Přesto jsou vokály, nejspíše pro zpestření, pravidelně prokládány několika málo momenty hlubokého growlingu, což zmíněnou náladotvornost kupodivu nijak nekazí.
Provedu zde klasický recenznský úskok stranou a po představení alba prostřednictvím několika prvních skladeb zmínim již jen jednu, z mého pohledu tu nejlepší – “Mist”. Jde asi o nejměkčí kousek na desce, strukturou i textem je až neuvěřitelně naivní. Rodyho zvolání o dlouhé cestě domů jako by vypadlo z nějakého amerického pop-punkového videoklipu, ve kterém mužní a zároveň citliví blonďáčci jezdí na skateboardech. Refrén zní jako z dojemného broadwayského muzikálu. I tak ale skladba funguje, a to obdivuhodně dobře. V první části, kde Luke Hoskin místy opouští svůj technický styl, vynikají skvělé basové linky, v druhé pak uslyšíme precizní kytarové sólo a jeden z nejdojemnějších pěveckých momentů posledních měsíců. V závěru navíc Protest the Hero naváží na tradici z “Fortress” za písně občasně umísťovat krátké melodické instrumentální pasáže, tentokrát v podání akustické kytary a piana. “Mist” je asi nejlepší ukázkou dnešních Protest the Hero, kapely, která jde malými krůčky vpřed, aniž by popírala vlastní minulost.
Na závěr se ovšem musím vrátit zpět a připomenout svou poznámku z počátku recenze, totiž, že recept, kterým Protest the Hero tvoří, je přinejlepším hodně jednotvárný. V zásadě to nevadí, kapela moc dobře ví, jak posluchače nenudit, ovšem i tak se několika málo hlušším místům nevyhnula, byť při rozebírání jednotlivých skladeb nevyjdou tak snadno najevo. Možná je to delší stopáží, možná orientací na melodičtější a tedy snáze vstřebatelnou hudbu. Může to být i vina Rodyho Walkera, který nemusí sednou každému a i přes jeho nesporné pěvecké kvality a dosud nejlepší formu i mně občas lehce leze na nervy. Paradoxně může být na vině i příliš sterilní zvuk, který jen málo spolupracuje s nečekanou emoční stránkou alba, zatímco v technických pasážích nabízí zcela precizní čitelnost. Tak či onak mi noví Protest the Hero nepřinášejí takovou radost jako staří Protest the Hero, tedy kapela v období alba “Fortress”. Na solidních sedm a půl bodu je to však bez váhání.
Nyní se podíváme na jeden případ z naprosto nekonečného zástupu black metalových demosnímků. Tento konkrétní se jmenuje “Incoherent Visions” a má jej na svědomí kanadský projekt Turenn. Těžko říct o kapele něco víc, vlastně ani nemám tušení, kolik je v ní členů (ale asi bych tipoval jednoho), jelikož jakékoliv informace nejsou moc dobře dohledatelné…
“Incoherent Visions” jsem si sehnal v domnění, že se bude jednat o depresivní black metal, jak bylo avizováno na stránce, kde jsem se o Turenn dozvěděl, nicméně “Incoherent Visions” se nese v trochu odlišném duchu. “The Beauty in Defeat” připomíná spíše nějaký dark folk, o metal v ní ani nezakopnete, a přestože se nedá tvrdit, že by šlo o veselou skladbu, do nějaké deprese má hodně daleko, spíše je taková zádumčivá. Ve druhé “Light the Way” se poprvé a naposledy ozve onen black metal, ale i zde bych se zdráhal mluvit o něčem depresivním, každopádně se ovšem jedná o zajímavou a dost pestrou píseň s několika hodně povedenými momenty, rozhodně je v ní cítit, že někam spěje. Závěrečná “Bare” je pak song, který byste na normální desce označili jen jako outro, v podstatě se jedná jen o postupně gradující “vybrnkávačku”, metal (natožpak black metal) také nikde.
Úplně ve stejný den Turenn vydal(i) ještě jednu samostatnou skladbu, která není součástí “Incoherent Visions” – “Tear the Wound Out”. Zde už se naopak jedná o poměrně ortodoxní provedení black metalu v hodně misantropickém duchu.
Na jednu stranu se nedá říct, že by hudba Turenn byla špatná, a podle toho, co se děje na “Incoherent Visions” i v “Tear the Wound Out”, bych si dokázal představit, že někdy v budoucnu by u Turenn mohla vyjít velmi zajímavá deska. V současnosti mi ale bohužel přijde, že tvůrce (tvůrci?) projektu neví, jakým směrem se pohnout, tak zkouší všechno možné, asi co vyleze nejlíp – snad proto jsou všechny čtyři songy stylově tak rozhárané. Mně osobně z nich nejvíce sedla “Tear the Wound Out”… Nicméně by to nejspíš chtělo si ujasnit, jakým stylem jít dál…
