Archiv štítku: CAN

Kanada

The Agonist, Threat Signal, Mors Principium Est

The Agonist, Threat Signal
Datum: 17.10.2013
Místo: Praha, HooDoo
Účinkující: The Agonist, Threat Signal, Mors Principium Est

Pokud mě má děravá paměť nešálí, kanadští The Agonist u nás ještě nehráli, a našinci tak nezbývalo, než na ně vyrazit do zahraničí. Tohle ale minulý týden přestalo platit, protože The Agonist svůj dluh českým fanouškům splatili hned nadvakrát – koncerty v Olomouci a v Praze. A protože tahle kapela už delší dobu figurovala na mém seznamu jmen, které jsem ještě neviděl a chtěl bych to napravit, výlet do pražského HooDoo byl tak nějak jasnou věcí.

The Agonist od dob vydání svého debutu pořád rostou, jejich loňská, v pořadí třetí deska “Prisoners” tento příznivý trend jedině potvrdila, a tak se milí Kanaďané do Evropy vydali vůbec poprvé v pozici headlinera celého turné. Stabilní duo podpůrných kapel Arsis a Threat Signal sice nedlouho před pražským vystoupením zchudlo o první jmenované, ale na jejich místo nastoupili Finové Mors Principium Est, které měly doplnit ještě kapely Dawn Heist a Grand Exit, uzavírajíce tak pětičlennou sestavu. Jestli ale v Praze opravdu vystoupily všechny tyto kapely, to nevím. Podle toho, co jsem v průběhu večera mezi lidmi zaslechl, snad Dawn Heist nebo Grand Exit nakonec také odpadli, a jelikož jsem před těmi druhými dal ochotně přednost dobré společnosti a pocucávání výborného piva v podniku o patro výše, těžko mohu posloužit nějakými dojmy.

Pro mě osobně se první hudebním číslem večera stalo vystoupení Mors Principium Est, ke kterému mě nepřivábilo nic jiného než bohapustá zvědavost, co se za tímto jménem, na něž jsem již párkrát narazil, skrývá. Mors Principium Est mou zvědavost ukojili, ale že bych z nich byl nějak nadšený, to ani omylem. Pánové nejsou žádná holobrádci a z jejich setu byla sehranost znát stejně jako roky zkušeností, ale ve výsledku to bylo takové trochu nijaké. Jako jo, co se srovnal zvuk, tak to poslouchat šlo, sem tam z reproduktorů vypadl nějaký ten slušný motiv a určitě to nebyl špatný koncert, ale vzato kolem a kolem mě tahle kapela prostě neoslovila. V sále jsem zůstal jen proto, že jsem neměl na práci nic lepšího, a co se Mors Principium Est týče, odškrtávám si u nich kolonku “viděno” a tím z mého pohledu klidně mohou přestat existovat.

Služebně trochu mladší banda, kanadští Threat Signal, mi rovněž nebyla úplně neznámá. Pár vlažných pokusů o nabytí sympatií k jejich pojetí metalcorem silně zabarvené muziky se však v mém případě blahé paměti s úspěchem nesetkalo, takže jsem je odložil k ledu jako zcela nezajímavou kapelu. Pražský koncert má však za následek to, že Threat Signal musím přiznat alespoň jednu věc – jejich hudba naživo docela funguje. Ačkoli to nebyla žádná velká výhra, většinu setu jsem se docela bavil, občas jsem se bavil dokonce ještě trochu víc a nakonec času stráveného sledováním koncertu Threat Signal nijak zvlášť nelituji. Kapela byla aktivní, frontman celkem sympatický a muzika jakž takž chytlavá, takže to šlo přežít bez většího sebezapření. Přítomní fans pak Threat Signal odměnili velice důstojným rámusem, takže sami muzikanti museli být rovněž spokojeni.

Jakkoli byla ale obě vystoupení relativně obstojná, nebylo to nic, co by trochu náročnějšímu posluchači stálo za ohlédnutí. To se ovšem změnilo s nástupem The Agonist a najednou bylo úplně zřetelně znát, že tady se hraje jinačí liga. The Agonist svou popularitu nevybudovali jen na fešné zpěvačce, ale zejména na opravdu kvalitní a originální hudbě, která v rámci metalcorového žánru patří určitě k tomu vážně dobrému, ne-li úplně nejlepšímu, a to se tady projevilo na plné čáře. Člověk vůbec nemusel vidět na pódium. Stačilo slyšet (což díky solidnímu zvuku nebyl žádný problém) a už to udělalo koncert dobrým, protože muzika The Agonist má prostě takový drive, že to s člověkem šije už z desky, a živě je to pak ještě větší nářez. Ta poznámka o nepotřebě vidět na pódium není jen tak samoúčelná. Nevím, jak to vypadalo v ostatních částech sálu, ale ze svého postavení při jeho pravé straně a přibližně tři metry od pódia jsem měl plus mínus rozumný výhled akorát tak na basáka Chrise Kellse a kytaristu Pascala Jobina. Oba však odváděli dobrou práci a nezanedbávali ani show a komunikaci s lidmi, takže i po této stránce nemám k výkonu kapely výhrad – snad až na to, že hlavní vizuální magnet, modrovlasá Alissa White-Gluz, toho po pódiu moc nenaběhala (těžko jí to ale klást za vinu, když se vezmou v potaz zanedbatelné rozměry pódia) a vzhledem k tomu, že je poměrně mrňavá, jsem se tedy moc nepokochal. Tak snad příště.

The Agonist na turné propagovali svou aktuální řadovku “Prisoners” a na skladbě setlistu to bylo znát. Z novinky zaznělo hned šest kousků a zbytek si mezi sebe rozdělily starší desky. Šlo o výběr velice zdařilý a dalo by se říct, že se koncert nesl v duchu hesla “co song – to pecka” a celý set tak ani na moment neztratil energii, se kterou kapela vtrhla na pódium. Dlužno ale dodat, že s jakým nasazením The Agonist hráli, s takovým nasazením jim publikum oplácelo, protože rámus byl v sále opravdu řádný, moshovalo se prakticky neustále a v závěru se objevilo i několik plavců. Jak vidno, kapela je u nás velmi populární a dlouholetý půst místní fanoušky namlsal více než dostatečně.

The Agonist svým vystoupení v Praze naprosto přesně ilustrovali svoje současné postavení na scéně. Tenhle koncert byl po všech stránkách vážně dobrý a bylo na něm krásně vidět, jak kapelu pořád žene vpřed mladistvá divokost a zápal pro věc. Přesto ale nebylo možné přehlédnout profesionalitu a jistotu, díky kterým nešlo jen o nevázanou pařbu, ale ve všech směrech solidní a dotažené vystoupení. The Agonist své skladatelské kvality definitivně potvrdili už aktuální deskou, ale nyní naživo dokázali, že jim nezbývá mnoho a zařadí se po bok ostřílených mazáků, na které je spoleh. Toho večera v HooDoo jsem se totiž na vlastní oči přesvědčil, jak vypadá kapela, která má našlápnuto k tomu, aby se stala velkou, a navíc jsem byl svědkem koncertu, jímž The Agonist českým fanouškům bohatě oplatili roky čekání na živou premiéru. Za mě naprostá spokojenost!


Gris – À l’âmme enflammée, l’äme constellée…

Gris - À l'âmme enflammée, l'äme constellée...
Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.7.2013
Label: Sepulchral Productions

Hodnocení:
H. – 8/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

První pohled (H.):

V relativně nedávné době jsme se tu na Sicmaggot poměrně dost věnovali desce “La mort du soleil” od kanadského black metalového projektu Sombres Forêts, nicméně letos – a shodou okolností v úplně stejný den – vyšla také novinka “À l’âmme enflammée, l’äme constellée…” spřízněného projektu Gris, jenž také stojí za pozornost. Kapely nesdílejí pouze stejné místo původu a styl, ale i o dost víc – Neptune a Icare, členové Gris, totiž před pár lety s Annatarem, vůdcem Sombres Forêts, realizovali společný projekt Miserere Luminis a také figurují v živé sestavě Sombres Forêts.

“À l’âmme enflammée, l’äme constellée…” je poměrně ambiciózním dvojalbem, které přináší 80 minut muziky. Poslední dobou si v recenzích často stěžuji na to, že většina skupin točí moc dlouhé desky a že nemají na to, aby takovou stopáž dokázaly smysluplně naplnit, nicméně Gris patří mezi ty, kteří si to dovolit mohou. Přestože 80 minut je hodně velká nálož hudby, Gris si s ní dokázali poradit a jejich nahrávka vůbec nenudí.

Často se říká, že Gris hrají depressive black metal, což je podle mě blbost, protože na jejich muzice nic depresivního nevidím, spíš vlastně naopak. “À l’âmme enflammée, l’äme constellée…” je počin, o němž se dá mluvit jako o rozvážném, uklidňujícím a melancholickém, v některých momentech až vyloženě příjemném. Skladby jsou delšího rázu, ale to vůbec nevadí, právě naopak, alespoň mají Gris dostatek prostoru pěkně budovat a rozvíjet atmosféru, jež je tím hlavním atributem alba. Mezi regulérní dlouhé kompozice jsou nasekány většinou kratší, nemetalové mezihry, jenže zatímco jinde něco takového může desku rozházet a zničit, zde to naopak funguje a celý materiál to ještě více stmeluje.

V přímém souboji s novými Sombres Forêts u mě čistě pocitově o chloupek vede “La mort du soleil”, avšak to nic nemění na tom, že i Gris natočili desku skvělou a velmi poutavou a rozhodně se nemají za co stydět, spíš naopak, jelikož tohle je album, které má smysl a které v konkurenci nezapadne jako jedno z mnoha.


Druhý pohled (Skvrn):

Pozoruhodný to okruh muzikantů v kanadském Quebecu. Hudebníci z Gris společně s přítelem Annatarem ze Sombres Forêts (úzké vazby prosákly na veřejnost díky společnému koncertování a projektu Miserere Luminis, který mimochodem plánuje novou desku) vytvořili zajímavou baštu frankofonního black metalu. Nutno dodat, že novinky “La mort du soleil” a “À l’âme enflammée, l’äme constellée…” jsou si v lecčems podobné.

Chopme se třeba zvuku, tam jsou si novinky podobné jako vejce vejci. Evidentní je to pak hlavně ve vokální složce a akustických pasážích (mimochodem, bravurně zpracovaných). Možná je to škoda, že desky vyšly ve stejnou dobu. Nicméně několik věcí alba rozhodně odlišuje. Novinka Gris je bez rozpaků složitější na poslech, zní propracovaněji, a co se také sluší poznamenat, je delší. Pokud máte správnou náladu, 80 minut vám uteče jako voda, ve chvílích, kdy jste bez chuti na intelektuální vnímání, “À l’âme enflammée, l’äme constellée…” ve třetině vypnete.

O faktu, že se jedná o náročné kompozice, vypovídá už jen tracklist, respektive délka jednotlivých stop. Písně jsou si docela podobné, přesto je jejich osobité jádro posluchače nutí prozkoumávat znova a znova. Možná za to může netradiční užívání violoncella, které desce a jejímu soundu přidává na již tak velké zajímavosti. Ačkoli je novinka Gris nesmírně procítěným počinem, zatím jsem se nedostal fáze posluchačského nadšení.

“À l’âme enflammée, l’äme constellée…” je ohromně kvalitní album, na které však potřebujete specifickou náladu. Po celkem slušné dávce poslechů mám v některých pasážích stále problém se chytit nějakého výraznějšího momentu a poctivá dávka minut se tak stává těžkým oříškem. I já se přiznávám, že “La mort du soleil”, umocněné koncertním zážitkem, mě chytlo víc, přesto desku Gris musím hodnotit hodně vysoko.


Paths – I Turn My Body from the Sun

Paths - I Turn My Body from the Sun
Země: Kanada
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 15.4.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Od úplně prvního demosnímku právě začínající kapely většinou moc velká očekávání nemáte, což je docela logické, ale když se ke mně dostal počin “I Turn My Body from the Sun” jednočlenného psychedelic black metalové projektu Paths z Kanady pod vedením jistého Michaela Taylora, jehož předchozí výčet kapel je navíc taktéž na nule, stejně jsem si z nějakého důvodu tak nějak říkal, že v tomhle případě by mohlo jít o hodně dobrou záležitost a na poslech se docela těšil. Snad za to mohl nejen žánr, protože black metal křížený s psychedelií můžu vždy a všude, ale i excelentní obálka v nádherně tripových barvičkách…

A když jsem “I Turn My Body from the Sun” opravdu pustil, hned od prvních vteřin zavládlo obrovské nadšení, protože úvod první kompozice “As Flies in Honey” je totiž opravdu úžasná věc. První dvě minuty, nesoucí se v pomalu gradujícím rituálním psychedelickém oparu s výraznou rytmikou a mluveným slovem, bych se ani v nejmenším nebál nazvat hudební fantazií. Jenže po těchto dvou minutách se “As Flies in Honey” zlomí, začne konečně hrát metal a hudba Paths přestane být tak silná, přestane být i psychedelická a zbytek písně vlastně zní skoro jako Agalloch s horším zvukem a ne tak dobrými nápady a kvalitní atmosférou.

Zbylé skladby jsou naštěstí ve své metalové složce, která drtivě převládá, o poznání lepší, některé momenty jsou opravdu dobré a místy objeví i nějaká ta psychedelie, například taková “Psychical Misanthropy”, jež chvílemi hodně vzdáleně připomíná Negative Plane, kteří si zrovna zapomněli vzít drogy. Opravdu zajímavá atmosféra se ovšem objeví až v závěrečném rozmáchlém opusu “I Turn My Body from the Sun”, jemuž jistá síla upřít nejde. Přesto však už nic dalšího nedokáže navázat na fenomenální rozjezd úvodního songu.

“I Turn My Body from the Sun” ale ani tak není špatným počinem, a pokud vezmeme v potaz, že jde o úplně první věc úplně nového projektu (vznik letos), je to vlastně i dobré a i přes jisté dětské nemoci toto demo věští dost zajímavý potenciál do budoucna.


Sombres forêts, Wyrm, Kraake

Sombres forêts, Wyrm, Kraake
Datum: 29.8.2013
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Sombres forêts, Wyrm, Kraake

Jelikož jsem školou stále povinný a o prázdninách měl relativně volný program, rozhodl jsem se navštívit nějaký pražský podzemní koncert a spojit ho s návštěvou příbuzenstva. Vytipoval jsem si pár akcí a nakonec si vybral datum 29. srpna, kdy se měli v pražském Exit-Usu ukázat Kanaďané Sombres Forêts a dvojice českých předskokanů. Rozhodně to nebyla sázka na jistotu. Duo českých kapel KraakeWyrm mi do té doby nic neříkalo, avšak zvědavost spatřit kanadské Sombres Forêts, kteří letos objíždí první větší turné, zvítězila.

Teď už ale k samotnému večeru. Jelikož jsem na místo dorazil vzhledem k nepředvídatelnosti pražské dopravní sítě raději dříve, měl jsem ještě dobrou hodinku do doby, kdy se v klubu rozezněly první tóny kytar. Čas jsem využil k prozkoumání přilehlého okolí, podíval se, jak se daří nešťastné O2 aréně, kouknul na zápas ragbistů a vypsal si odjezdy nočních tramvají na zpáteční cestu, o té však později.

Při zahájení půlhodinového setíku Kraake mi hodinky ukazovaly nějakých 20:20, tudíž celý večer probíhal trochu ve skluzu. Tahle mladá mostecká sebranka má studiově za sebou zatím letošní demo a několik tuzemských koncertů. Když spustili svůj surový black metal, v blízkosti pódia se potulovalo nějakých 30 lidí, kdy polovina z nich vlastně netušila, že už všechno začalo. Kraake si dají kromě hudby záležet i na vizuální stránce a mimo corpse paintů se v akci objevily dva obrácené kříže a krev tekla proudem. I když muzika Kraake není žádná black metalová revoluce, celkem slušně se to poslouchalo. A ačkoli nemůže popřít svou trve image, záchvaty smíchu se mi vyhýbaly. Snad jen při zvučení, kdy Valfarin přepnula ze svého “civilního” hlasu na growl a spustila démonické “hovnoo”. Zvuk byl na první skupinu uspokojivý a úkol načít večer se ctí byl splněn.

Od o poznání zkušenějších Ústečáků Wyrm se čekalo víc než jen zahřát publikum. Kapela vystačila se svými nástroji a ač nevybaveni různými serepetičkami (sličná Arsay bohatě postačila), u mě byli o úroveň výš než jejich mostečtí sousedé. Navíc mě kapela přesvědčila zabrousit po své studiové tvorbě, i když na poslední desku bylo všude možně napliváno. Set uběhl rychle, vlastně byl dost krátký, možná jen o pár minut delší než vystoupení Kraake.

Když Wyrm odkráčeli z pódia, začalo čekání na ty, kvůli kterým snad každý investoval těch 250 korun… Sombres Forêts. A vyčkávání to bylo předlouhé. Po vyladění správného zvuku se totiž Kanaďáné odebrali do zázemí Exit-Usu na nezvykle dlouhou dobu. Lidé se mezitím začali přemísťovat ze zadních pozic až pod pódium a spousta z nich se nervózně rozhlížela, kde je Kanaďanům konec. Až po opravdu dlouhé době se zajímavě namaskovaní Sombres Forêts ukázali. V tu dobu bylo na hodinkách již hluboce po dvacáté třetí a všichni se obávali, zda tito depresivní black metalisté svůj set nezkrátí.

Upřímně jsem si nebyl jist, zda formace dokáže přenést svou brilantní atmosféru ze svých studiovek i do živého formátu. Navíc je třeba si uvědomit, že Sombres Forêts je vlastně jednočlenný projekt Annatara, kterého na jevišti doprovázelo duo hudebníku z Gris a dva další, pro veřejnost zatím neznámí muzikanti. Všechny obavy však vyvrátily první tóny, pětice hudebníků za to vzala zostra a Annatar a spol. silnou atmosférou omámily všechny přítomné. Jsem kapele vděčný, že odehráli spoustu kousků z nového “La mort du soleil”. Náhlé zvraty, kdy do odlehčené atmosféry uhodí čtveřice kytar a Annatarův fenomenální skřehot, byly naživo několikrát znásobeny. Zvuk byl slušný, možná bych ještě více vytáhnul vokální linii, ale to už záleží na vkusu každého posluchače. Sombres Forêts byli ten večer jediní, kteří do svého vystoupení zakomponovali i klávesy, dlouhou dobu osiřele stojící v rohu pódia. Ovšem jakmile za ně Annatar vzal, koncert se dostal do ještě intenzivnějších dimenzí. Bohužel poslední tóny zazněly poměrně brzy. Kapela se po hodině hraní s tajemným “Merci…” a hlubokým úklonem odebrala za upřímného potlesku do útrob klubu. Na druhou stranu se Kanaďanům nedivím, už další den hráli v Berlíně a nevím, jestli měli zrovna klidnou noc.

Při čekání na zpáteční tramvaj mě čekalo nemilé překvapení. Ano, spoj jsem si nezvykle vzorně našel, k mému údivu bylo o hodinu víc, než jsem měl v plánu. Tudíž jsem šupal na nejbližší tramvajový uzel, kde jsem s vynaložením zbylých sil dostihl “tu pravou”. Hlavou mi běhala spousta myšlenek, jak vlastně zhodnotit takový intenzivní zážitek. Ano, pauza mezi před posledním vystoupením a kratší set Kanaďanů dojem z večera trochu kazily, ovšem hudebně to byla naprostá paráda a kvůli hudebnímu prožitku a hltání téhle bravurní atmosféry onen den do Exit-Usu těch 50 lidí přišlo.


Annihilator – Feast

Annihilator - Feast
Země: Kanada
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 23.8.2013
Label: UDR Music

Tracklist:
01. Deadlock
02. No Way Out
03. Smear Campaign
04. No Surrender
05. Wrapped
06. Perfect Angel Eyes
07. Demon Code
08. Fight the World
09. One Falls, Two Rise

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7/10
Stick – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Při bližším pohledu na poslední alba Annihilator by se mohlo zdát, že Jeff Waters pořádně neví kudy kam a pro jistotu tak střídavě servíruje přímočaré desky jedoucí na jedné vlně s lehce rozmanitějšími kousky, na nichž nechá do výsledné podoby vpustit i jiné vlivy než ten jeho klasický strojový speed / thrash metal. Chápu, že někomu je to proti srsti, protože to opravdu vypadá, že se snaží zavděčit pokaždé někomu jinému, nicméně dokud si udržuje vysoký standard, tak je mi celkem jedno, jestli si na dalším albu nachystá hoblovačku nebo metalovou encyklopedii, skrz niž posluchače vezme na vyhlídkovou jízdu, jako tomu bylo třeba na “All for You”. Pokud bychom se tedy řídili tímto pravidlem, tak by “Feast” mělo patřit do druhé kategorie, protože minulé “Annihilator” bylo celkem jednoduché, žádnými experimenty a hosty nerušené album, na němž se povedlo poskládat dohromady relativně vyrovnanou kolekci metalových vypalovaček.

Jak už je u Annihilator v posledních letech zvykem, zůstala od minula pohromadě pouze ústřední dvojice Jeff Waters a Dave Padden, ve kterém Jeff konečně našel parťáka, na nějž se evidentně může spolehnout. Bohužel se mu totéž nedaří s pozicí baskytaristy a bubeníka, takže basu si ve studiu opět nadrtil sám a o bicí se tentokrát postaral jistý Mike Harshaw, který ve srovnání se svými předchůdci nijak nevyniká. O Watersově kytarové virtuozitě není třeba polemizovat, již dávno se dokázal vypracovat v jednoho z nejosobitějších kytaristů na scéně, který oproti opravdu známým jménům strádá tím, že Annihilator nemají takový věhlas jako jiné žánrově příbuzné party. Jeho kytarové riffy i sóla jsou však ozdobou každého alba, což se dalo čekat, a o tom, že je šéf, nenechává nikoho na pochybách a novinka tak opět vznikla v jeho domácím studiu, sám si ji mixoval i produkoval. To Dave Padden pro mě roste album od alba. Je fakt, že svůj pěvecký vrchol předvedl hned na “All for You”, ale od té doby se soustředí na dvě, tři polohy, které jsou pro něj nejpohodlnější, a nesnaží se v každé písni ukázat všechny své možnosti, jako tomu bylo právě na jeho zmíněné prvotině v řadách kapely. Rozhodně působí jeho zpěv mnohem jistěji.

Ale k samotnému “Feast”. To je sice oproti svému předchůdci rozmanitější, nicméně metalové pasáže jsou ostřejší, takže se ten rozdíl mezi jednotlivými atmosférami zdá propastnější než třeba na “Metal”, kde se o variabilitu postaralo několik hostů, a přestože se nejednalo o kdovíjak různorodý materiál, dojel Waters na jeho nesoudržnost a hlavně nevyrovnanost. To naštěstí není případ “Feast”, z nějž byl jako první zveřejněn singl “Deadlock”, což je s rychlá a klasická pecka, jejíž poslech mě navnadil na celé album. Ústřední riff možná trošku obšlehl Metallicu a “Metal Militia”, ale rychlost, s jakou tahle skladba zběsile uhání do finiše, je přesně podle mého gusta. Nicméně, jak jsem “Deadlock” vyčítal poměrně nezáživnou vokální linku, tak mi toto vynahradila následující “No Way Out”, v níž se Padden vedle klasického řvaného vokálu pustí v prostřední části písně i do melodických sfér, což mu velmi sluší a skladbě samotné jakbysmet. “Smear Campaign” začne v hard rockovém tempu, jenže jí to nevydrží dlouho a po chvíli zavelí Waters k útoku a Mike Harshaw má co dělat, aby stačil. Jedna z nejrychlejších písní novinky určitě patří k jedněm z těch nejpovedenějších. Pokud byste chtěli vědět, jak by Annihilator zněli, kdyby se rozhodli udělat předělávku Red Hot Chili Peppers, tak máte šanci v úvodu “No Surrender”, protože funky basa je něco, co jsme od této party ještě neměli možnost slyšet ani na těch rozmanitějších albech. Když se po chvíli přidá melodický Padden, tak je mi až líto, že se skladba zvrhne do metalových vod tak brzy a zařízne skvělý rozjezd. “Wrapped” je klasická Watersova hitovka, která bude díky punkové náladě v refrénu rozhodně vyčnívat. Představí se zde Danko Jones jakožto pěvecký host, jenž už s kapelou spolupracoval na písni “Couple Suicide” z desky “Metal”, a tam mi jeho příspěvek přišel daleko zajímavější, ale rozhodně se nejedná o nic, za co by se Annihilator nebo sám Danko měli stydět.

Nejslabší kus přichází s “Perfect Angel Eyes”, tedy baladou, které jsou z Watersova pera čím dál nesnesitelnější. Melodie plné nechutného patosu, texty průhledné až běda (sorry, ale “You’re beautiful inside and outside too, A new beginning for me and you” už nikdy více), až se divím, že má Jeff potřebu je na své desky cpát, protože to vždycky zavání těžkým průserem. Brrr, radši se rychle oklepat a připravit se na “Demon Code”, což je jedna z nejlepších skladeb s variabilní kytarovou linkou. Rychlejší část písně doslova zabíjí a vůbec nemám pocit, že poslouchám kapelu, která příští rok slaví 30 let na scéně. Při začátku “Fight the World” jsem se začal obávat další patetické balady, ale Annihilator mě velmi rychle vyvedli z omylu, protože část této skladby bych klidně přiřadil k těm nejzběsilejším momentům, jaké kdy kapela nahrála, a protože s kvalitou to taky není vůbec zlé, tak můžeme mluvit o dalším povedeném momentu “Feast”. Pokud se nemýlím, tak závěrečná “One Falls, Two Rise” je nejdelší skladbou v historii Annihilator, což je na ní asi to nejzajímavější. Poměrně nezáživný mix baladického začátku a úderné pasáže ve středu písně není nic, co by mě zaujalo, takže jako závěr bych si dokázal představit něco jiného, pokud by se trvalo na trošce atmosferična, tak taková “Clare” ze “Schizo Deluxe” je perfektní prototyp toho, jak by to mělo znít.

Milovníci bonusů by neměli zaváhat nad limitovanou edicí, na níž naleznete druhý kotouček nazvaný “Re-Kill”, což sice v jádru není nic jiné než výběr největších hitů, ale jeho přidanou hodnotou budiž fakt, že kapela v aktuální sestavě přehrála své nejzásadnější fláky. Proti tomuhle nic nemám, nějaké klasické řeči o ničení původní atmosféry skladeb sice mají něco do sebe, ale zase chápu, že pro spoustu nových fanoušků je tohle ten nejjednodušší způsob, jak se dostat ke skutečným klenotům kapely, takže proč ne. Když si vezmu, že já se díky podobnému kroku dostal k debutu Exodus, “Bonded by Blood”, kterému jsem nemohl dlouho přijít na chuť a jemuž jsem propadl až po poslechnutí aktuální sestavou nahrané verze “Let There Be Blood”, tak nemůžu říct křivého slova. Navíc “Alison Hell” a “King of the Kill” budou pecky, i kdyby je Jeff přehrál akusticky, a moderní zvuk jim sedí.

Celkově vzato nemám důvod se k “Feast” obracet zády, když v míře vrchovaté přináší přesně to, co od kapely v současné formě očekávám. Pominu-li dvě písně, které jsou mi vyloženě proti srsti, což pramení z mé nenávisti k Watersovým baladám, tak bych se nebál album přirovnat k mé oblíbené dvojici “All for You” a “Schizo Deluxe”, pokud budeme mluvit pouze o novodobé historii. Právě jako kompromis mezi rozmanitostí prvního a agresivitou druhého by se “Feast” dala nejjednodušeji charakterizovat. Barvité, přesto úderné a kompaktní album, kterým si Annihilator své fandy neznepřátelí a po němž se s chutí budu těšit na jubilejní patnáctou desku. Jen tak dál.


Další názory

Pro mě jsou Annihilator už dávno kapelou, kterou sleduji jen tak minimálně z povzdálí, spíš jen abych si udržoval rozhled, rozhodně ne každé jejich album poslouchám. Pokud mě nešálí má děravá pamět, předchozí “Annihilator” jsem vynechal a jako poslední jsem slyšel “Metal” z roku 2007, které mě upřímně řečeno fakt krutě nebavilo. Novinka “Feast” je na tom naštěstí o dost lépe. Album od začátku příjemně šlape, poslech mě docela bavil, s naprostou pohodou jsem si klepal nohou do rytmu. Všechny prvních pět songů se mi líbilo, hlavně “No Way Out” je dobrá, příjemně mě překvapila “No Surrender”, všechno v pohodě. Jenže pak mi hodně zmrznul úsměv s “Perfect Angel Eyes”, což je při vší úctě absolutní dno a totální odpad. Vážně nechápu, proč Jeff Waters musí na desku dávat takovouhle sračku, která je pro mě osobně vysloveně neposlouchatelná… pseudo balada, slzy, kýč, patos a absolutní hnůj. Při poslechu zásadně přeskakuji. Zbytek “Feast” už naštěstí jede opět v té z mého pohledu přívětivější rovině, ačkoliv podobě jako kolega jsem se na začátku “Fight the World” lekl, že se chystá další uchcávačka, ale naštěstí se song po chvíli rozjede. Celkově jsem s “Feast” docela spokojený, ale tu baladu bych opravdu bez milosti vyhodil. “Perfect Angel Eyes” za 1/10, zbytek 7/10.
H.

Annihilator patří k mým oblíbencům, Jeff Waters má signifikantní styl hry na kytaru, stejně jako způsob tvorby. V celé diskografii kapely se najdou alba, která patří k tomu nejlepšímu, stejně tak i taková, která nadšení příliš nevzbuzují, ale i taková, která se mi vyloženě hnusí, těch ale naštěstí není tolik. Pokud kapelu něco zvedlo zpátky na vrchol, byl to příchod fenomenálního zpěváka Davea Paddena, který svůj široký vokální rejstřík (stejně jako hodně solidní kytarovou hru) předvádí v řadách kapely od roku 2004 a geniální desky “All for You”. Mezitím přišlo jediné klopýtnutí (aspoň pro mě) v podobě desky “Metal”. Novinka “Feast” uspokojuje choutky vsech klasickych fanousku Annihilator, i když sem tam se objeví něco, co u kapely ještě slyšet pořádně nebylo. Některé funky vsuvky mě však spíše nechávají chladným. Dalo by se říct, ze hudebně jde o velmi uvolněnou desku, že ta agrese není tak nátlaková, jak by mohla být, ale dodává to albu specifické charisma. Za mě opravdu solidní album, ale v něčem mi tak úplně nesedí a někdy působí příliš rutinně.
Stick


Gorguts – Colored Sands

Gorguts - Colored Sands
Země: Kanada
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 30.8.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Le toit du monde
02. An Ocean of Wisdom
03. Forgotten Arrows
04. Colored Sands
05. The Battle of Chamdo
06. Enemies of Compassion
07. Ember’s Voice
08. Absconders
09. Reduced to Silence

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kanadští Gorguts jsou uznávanou originálně znějící death metalovou veličinou už od svého debutového počinu romanticky nazvaného “Considered Dead”. Od té doby se toho v životě bandy událo docela dost a po dvanáctileté pauze konečně došlo i na očekávaný počin s názvem “Colored Sands”, avšak jediným členem původních Gorguts, který se na tomto albu podílel, je kytarista a zpěvák Luc Lemay, jenž se po reunionu v roce 2008 obklopil novou sestavou. Co tedy nová podoba technických Kanaďanů přináší?

Tajuplně působící obal, který je prakticky černobílý, avšak působí silně charismaticky, otvírá brány temně znějícího toku temné řeky, která si své proudy výrazně omyla v krvavých vodách death metalu. Jenže jak se ukazuje, déle než hodinu trvající “Colored Sands” nebude zrovna tím druhem alba, které vám ukopne na startu hlavu a bude rozhrabávat vaše vnitřnosti dlouhými drápy. Ne, je to táhnoucí se masa špinavého zvuku a temných tónů, zadírajících se do vašeho mozku. Autor většiny materiálu Lemay se totiž zhlédl v progresivnějších vodách, tudíž se jeho představa extrémní muziky v současnosti pohybuje spíše na zdánlivě neprostupné zvukové hradbě, ve které však všechny tóny vynikají. Stopáž skladeb neklesá pod pět minut, čímž lze vysvětlit komplexnost písní a střídání motivů. To však není postavené na tom, abyste zůstali každou chvíli v šoku civět nad tím, co se momentálně v kompozici děje. Jsou to spíš takové monolity, stavěné od základů na určitých motivech, které se nadále prolínají s dalšími a výsledkem jsou pyramidy s tajuplnými kobkami uvnitř.

Přestože jsem mluvil o tom, že album rozhodně není nějakou bůhvíjakou brutální jízdou, samozřejmě nechybí klasické prvky žánru. Disharmonické riffy, rytmy bicích, které se nevyhnutelně dostanou do každé nahrávky podobného žánru. Ovšem je to pojaté dost svojsky, a jak už jsem zmiňoval, tempově se zase nikterak nikam nespěchá a proniknout do alba celkově není zrovna lehký oříšek. Proto taky Lemay pro oddech v půlce desky přichystal posluchačům velmi zajímavý neoklasicistní kousek pod názvem “The Battle of Chamdo”. Slovo “oddech” v tomto případě však třeba brát s rezervou, jelikož atmosféra tohoto kousku, ve kterém slyšíte jenom orchestrální těleso, je stejně dusivá jako zbytek alba. Jako intermezzo se rozhodně povedlo.

I přes nesporné kompoziční i instrumentální kvality tohoto díla, mám k němu ohromnou výhradu. Nějak se nedokážu dostat do tempa tohoto díla, celé album se sune opravdu jak tekutý písek jakousi jeskyní a já, přestože cítím kvality stříkat na všechny strany, začínám album s postupující stopáží považovat za iritující. Skoro se to slovo bojím v souvislosti s Gorguts vyslovit. Sakra, vždyť to fakt zní dobře, zvuk na úrovni, hráčsky na úrovni, kompozičně promakané! Přesto nějak nedokážu přejít do takového stavu uspokojení nad celistvostí tohoto počinu. I přes lahůdkové pasáže kytar i exkluzivně nazvučené basy strašně postrádám něco, co mě zvedne ze židle. A strašně mě to žere, protože celou dobu vím, že poslouchám neskutečně našlapanou desku, ale nedokážu do ní prozatím proniknout, nechat si zlovolnost celého materiálu vniknout plně do žil. Možná, že ta deska na mě bude vyžadovat ještě více času, než jsem jí věnoval doposud, a jednou opravdu prokouknu tu nespornou kvalitu, která u mnoha lidí tuhle desku pasuje do jednoho z nejočekávanějších a nejlepší desek letošního roku.


Sombres forêts – La mort du soleil

Sombres forêts - La mort du soleil
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.7.2013
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Des épaves
02. Étrangleurs de soleils
03. Brumes
04. Au flambeau
05. L’éther
06. La disparition
07. Effondrement

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Kanada možná na první pohled není úplně nejmetalovější zemí na světě, přesto odsud pochází pár dost velkých kapel, jež výrazně promluvily do svých žánrů… Voivod, Annihilator, Kataklysm, Cryptopsy, Justin Bieber… ne, sorry, ten poslední tam nepatří. K čemu se však chci dostat, je to, že jak už tomu tak bývá u států, u nichž to tak na první pohled nevypadá, i v Kanadě je silné undergroundové podhoubí se spoustu kvalitní hudby a místní scéna zdaleka jen nekončí u těch pár opravdu známých formací, jejichž příklady byly výše jmenovány. Obzvláště specifická je v tomto ohledu provincie Quebec, v níž se nachází nebývalé množství výtečného black metalu. A právě sem spadá i jednočlenný projekt Sombres forêts

Osobně jsem se k hudbě Sombres forêts dostal již s výborným debutem “Quintessence” z roku 2006, jenž přinesl působivý black metal ve středním tempu, sice s trošku horším zvukem, ale zato opravdu silnou atmosférou. Formálně by se tomu možná mělo říkat depressive black metal, ale to mi přijde jako blbost, protože na tom nic depresivního neslyším, je to spíše taková hudba na rozjímání… depressive black je třeba Silencer, ale ne tohle. Nicméně hlavní je to, že šlo o moc dobrou záležitost, dodnes mám tu desku rád a čas od času si ji s obrovskou chutí pustím. Pokračování přišlo o dva roky později v podobě “Royaume de glace”, které jelo ve více či méně podobném duchu jako “Quintessence”, jen přineslo kvalitnější zvuk, a přestože ani toto album dozajista nepostrádá kvalitu, debut mám s odstupem času i přes technické nedokonalosti prostě radši. Poté se však na Sombres forêts trochu zavřela voda. Annatar, jediný člen skupiny, se ještě v roce 2009 podílel se dvěma kolegy ze spřízněných Gris na jednorázovém projektu Miserere luminis a poté pár let ticho. Sice se poprvé už začátkem roku 2010 objevila první zprávička o tom, že je třetí dlouhohrající počin Sombres forêts v přípravě, nicméně se ty přípravy podle všeho trochu táhly, a tak deska vyšla až v letošním roce, tedy po pěti letech, pod názvem “La mort du soleil”

Ani pořádně nevím proč, ale z nějakého důvodu (kdybych byl ženská, nazval bych to ženskou intuicí) jsem v případě “La mort du soleil” očekával jakousi proměnu zvuku oproti oběma předchozím albům. Možná mě k tomu trochu navedl i obal, který je stylově dost odlišný od předchozích dvou. Dvě malované obálky temného lesa (Sombres forêts ve francouzštině znamená “Temné lesy”), které se mezi sebou lišily jen tím, že jedna byla celá šedivá a druhá modrá, vystřídal působivý výjev rozbouřené mořské hladiny a ve vlnách se zmítající lodi. Nicméně můj pocit se nakonec ukázal být jako zčásti správný a “La mort du soleil” opravdu přináší jasně slyšitelný posun ve výrazivu Sombres forêts

Základní atributy však zůstávají více či méně stejné. Stále se jedná o black metal ve středním až místy pomalejším tempu, jehož hlavní ingrediencí, díky níž se jedná o tak chutný pokrm (ano, “La mort du soleil” je rozhodně chutná deska, neboli řečeno bez kulinářských metafor skvělé album – doposud to explicitně nezaznělo, tak tedy nyní), je především uhrančivá atmosféra. V porovnání se svými předchůdci je však “La mort du soleil” o poznání rozmanitější nahrávkou. Zatímco třeba “Quintessence” stavělo na dlouhých monotónních plochách, které hrály na to, aby člověka vtáhly do svých útrob, na “La mort du soleil” je masivní kytarová stěna jen jedním z prvků a podstatnou část nahrávky tvoří klidnější atmosférické vsuvky, někdy třeba i jen čistě klavírní, tu a tam se v pozadí třeba ozve smyčcový nástroj. Tak či onak takové momenty tvoří tak podstatnou část “La mort du soleil” a tak moc promlouvají do výsledného dojmu nahrávky, že je skoro ani nejde nazývat pouhými mezihrami a intermezzy. Je pravda, že částečně toto započalo již na “Royaume de glace”, ale až zde to Annatar dotáhl k dokonalosti.

Tou největší změnou “La mort du soleil” je ovšem jiná věc – do jisté míry se ale klidně může jednat i o jen můj osobní pocit. Ačkoliv základním stavebním kamenem desky i nadále zůstává black metal, zdá se mi, jako by se Annatar ve své hudbě místy posunul až někam k post-metalu v takové té podobě, jakou nejlépe prezentují právě zámořské skupiny. Nejedná se ale ani tak o posun ve formální stylové stránce, jako spíš čistě po stránce pocitové – i z toho důvodu říkám, že možná to tam někdo na rozdíl ode mě cítit nebude. Na druhou stranu, rozhodně se jedná o posun velice zajímavý a musím uznat, že tato podoba atmosférického black metalu s lehkými post-doteky Sombres Forêts nesmírně sluší a z desky to dělá velmi silnou věc.

“La mort du soleil” mě osobně sice zpočátku lehce překvapilo, ale nutno dodat, že to bylo překvapení více než příjemné a že v podstatě hned od prvního poslechu mě album začalo velice bavit. Pokud bych to měl vyjádřit nějak klišovitě, rozhodně bych řekl, že těch pět let se na takovou věc čekat vyplatilo – jednoduše jsem toho názoru, že je lepší být pět let trpělivý a pak dostat takovou skvělou nahrávku jako “La mort du soleil”, než po dvou letech dostat další variaci na již řečené, která nebude příliš bavit – což naštěstí případ nového alba Sombres forêts není. Ve skutečnosti “La mort du soleil” dokázalo v mých očích vcelku hravě překonat dvojku “Royaume de glace” a dokonce se dotáhnout i na úroveň “Quintessence”, což není zrovna málo. I z toho důvodu nemám sebemenší problém s tím, abych desce nadělil vysoký počet bodů…


Owen Pallett, Buke & Gase

Owen Pallett
Datum: 5.8.2013
Místo: Praha,MeetFactory
Účinkující: Owen Pallett, Buke & Gase

Akreditaci poskytl:
KYEO

Nezřídka mívám dojem, že na řádky Sicmaggotu přináším hudbu, jakou by jeho čtenáři sami asi jen těžko poslouchali. Ani dnes zde však nemám v úmyslu mudrovat o kvalitě různorodých žánrů, pouze o výjimečných schopnostech konkrétních hudebníků. A že oněch schopností bylo na koncertě Owena Palletta v pražském klubu MeetFactory vidět hodně…

Předně ovšem k organizačním záležitostem. Pallett vystoupil v rámci svého evropského turné v pražském MeetFactory spolu s předkapelou, duem Buke & Gase. MeetFactory je příjemný prostor, který bych se nebál zařadit mezi větší pražské kluby, ačkoliv se mi zdálo, že se oproti mé poslední návštěvě (která se datuje nejméně tři roky do minulosti) poněkud zmenšil. Buke & Gase se na pódium postavili okolo deváté hodiny a svou hudbou velice rychle přitáhli všechny návštěvníky, do té doby rozprostřené po okolí. Hudbu této kapely jsem slyšel několik dní před koncertem s úmyslem zjistit, co mě čeká, a nijak zvlášť nadšený jsem z prvního poslechu nebyl. Sympatická dvojce Arone Dyer a Aron Sanchez mi však rychle ukázala, že naživo zní jejich hudba mnohem lépe. Název kapely, Buke & Gase, nejsou přezdívky samotných hudebníků, nýbrž jejich nástrojů. Ty jsou vlastním výtvorem hudebníků a stejně jako nástroje samotné je i hudba, kterou duo tvoří, poměrně unikátní. Aron Sanchez na Gase, jakýsi hybrid mezi elektrickou kytarou a baskytarou, který se zvukem blíží jednoduše podladěné kytaře, hraje s jasným zalíbením. Na rozdíl od své kolegyně působil celý koncert spíše zabraně do svého nástroje, než aby komunikoval s publikem. Jeho hra byla místy přímočarým určováním rytmu, častěji šlo ovšem o složitější melodie, na nichž následně Arone Dyer stavěla své vlastní. Sanchez kromě kytary ovládal i bicí, tedy konkrétně jeden buben. Pochopitelně šlo o klasický kopák, kterým pouze držel ve skladbách rytmus, zatímco Arone Dyer “rolničkami” na botě suplovala činely. K mikrofonu se Sanchez ovšem příliš neměl, za celý set zazpíval jen několikrát a vždy pouze doplňoval harmonické linky pro Arone, což mi přišlo docela škoda, protože jeho hlas nezněl vůbec špatně. Arone Dyer tak kromě zpěvu (s hlasem zabarveným podobně jako šmoulové a oblibou v táhlých vysokých tónech šlo sice o poměrně vyčerpávající poslech, ovšem jinak než kladně ho jednoduše hodnotit nelze) ovládala i svůj unikátní nástroj. Buke je vlastně elektrizované šestistrunné ukulele, na které jeho majitelka navíc často ráda sóluje téměř “metalovým” stylem, ačkoliv výsledný zvuk je naprosto jiný. Jediné přirovnání zvuku tak nacházím v prvních elektrických kytarách vznikajícího rock ‘n’ rollu.

Hudba, kterou Buke & Gase tvoří, je takový garážový rock, který má však daleko k přímočarosti. Arone Dyer úspěšně komunikovala s publikem, naučila se od něho i jedno české slovíčko, které následně pravidelně opakovala (“Ahoy!”), a celkově vystupovala nesmírně příjemně. Ve chvílích, kdy nehrála na svůj nástroj, roztodivně gestikulovala pravou rukou, což jsem si krátkou dobu vysvětloval jako pokus o komunikaci znakovou řečí se zvukařem. Co musím pochválit, je zvuk, byť je pravda, že z něj výrazně vystupovalo zejména Sanchezovo Gase a možná trochu víc prostoru pro Dyeřino Buke by nebylo na škodu. Během setu americké dvojce se klub příjemně zaplnil (ačkoliv narváno rozhodně nebylo) a po necelé hodince prostoru pro předkapelu nastal čas pro hlavní hvězdu dne.

Owen Pallett se na pódiu objevil záhy a svůj set si také sám nastartoval. Za pomocí smyček si postupně předpřipravil veškeré podkladové melodie, do nichž následně dál hrál a samozřejmě zpíval. Hlavním Pallettovým nástrojem jsou housle, a že na ně umí sakra dobře hrát předváděl celý večer. Jeho hudbě sedí asi nejvíce škatulka baroque pop. Oproti předkapele, která publikum občas potrápila záměrně neharmonickým zvukem, je Pallettova tvorba mnohem příjemnější a snadnější na vstřebání. Po první skladbě se k němu přidala i doprovodná kapela. Kytarista a doprovodný zpěvák, který většinou pouze dubloval Pallettovy vybrnkávané rytmické linky, moc prostoru nedostal. To samé jsem si myslel i o bubeníkovi značně metalového vzezření, ovšem jak set postupoval, prostoru pro bicí rychle přibývalo a zatímco zpočátku tak šlo pouze o hru činelů, ke konci se bubeník několikrát pořádně vyřádil a zjevně si to i užíval.

Nikdy však nebylo pochyb o tom, kdo je zde hlavní hvězdou. Pallett stavěl základní rytmiku, sóloval i zpíval, ovládal kromě houslí i klávesy, vytvářel libozvučné melodie i elektronické údery blízké taneční hudbě, a vše navíc uzavíral do smyček a ve správný čas opakoval a následně utlumoval. Nad jeho schopností tohle vše uřídit a ještě se při koncertu bavit zůstával rozum stát. V průběhu setu ho kapela několikrát opustila, a ačkoliv tyto momenty provázelo zvolnění tempa, prakticky by si Pallett mohl vystačit sám celou dobu. Hrálo se nejspíše z celé Pallettovy diskografie (včetně alb vydaných pod hlavičkou Final Fantasy), jelikož jeho jediné dosud vydané sólové album “Heartland” poměrně dobře znám a v necelé hodině a půl jsem zachytil odhadem pouhou pětici známých skladeb. Byly to ostatně právě tyto písně, které si vysloužily nejvřelejší přijetí publika, které již značně zhoustlo. Spolu s množstvím lidí zhoustl i vzduch, na což vtipně upozorňoval i sám Pallett, ovšem i vzhledem k venkovní teplotě se nedalo čekat nic jiného.

V několika skladbách odložila hlavní postava večera housle úplně a hudba pak sklouzávala spíše k tanečním melodiím, což bylo oproti některým hodně vypjatým momentům, které provázely písně s houslemi, příjemné odlehčení. Zvuk byl podobně jako v případě předkapely solidní. Méně zřetelná byla jedině kytara, ovšem to byl nepochybně záměr, aby Pallett dostal opravdu maximum možného prostoru. Housle v jeho podání se ukázaly jako univerzální nástroj. Vybrnkáváním Pallett vytvářel rytmiku, po navršení několika melodií uzavřených ve smyčkách byl zvuk dostatečně plný a v případě nepřítomnosti kapely na ně mohl ťukáním “nasimulovat” i bicí. Zajímavé bylo sledovat Pallettovu opatrnost, se kterou housle pokládal vždy, když je zrovna nepoužíval. Prostě žádná rocková hvězda, která musí při každé show ukázkově rozmlátit kytaru o pódium.

O čem jsem v minulých řádcích možná zbytečně obsáhle referoval, je tak jasné. Všichni hudebníci předvedli onoho velice teplého večera v klubu nebezpečně blízko železničních kolejí nadmíru povedené vystoupení. Možná to bylo zejména kvůli překvapení, neb jsem od nich nic moc nečekal, ovšem o něco více mě bavil set Buke & Gase. Není divu, že tuto kapelu tak protlačují The National. Ani Pallett však nezklamal a jeho set příjemně utekl. Prostě podařený večer.


Swollen Members – Beautiful Death Machine

Swollen Members - Beautiful Death Machine
Země: Kanada
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 19.5.2013
Label: Suburban Noize Records / Battle Axe Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V určitých kruzích až kultovní kanadské trio Swollen Members se po podařeném albu “Dagger Mouth” hlásí s novou řadovkou. Jmenuje se “Beautiful Death Machine” a přináší klasickou sestavu Madchild, Prevail, Rob the Viking plus hromadu zvučných jmen na pozicích hostí. Funguje takové kombo i tentokrát?

Odpověď zní jasně – funguje na výbornou. Swollen Members totiž nejenže laťku nastavenou “Dagger Mouth” nesrazili, ale dost možná i o kousek zvýšili. “Beautiful Death Machine” totiž obsahuje všechno, co je pro kapelu určující a také něco navíc. Chcete temné tracky? Máte je mít! Perfektní instra? Jak je libo! Výbornou flow? Poslužte si. To všechno se ale od Swollen Members čeká, takže přinejmenším srovnatelné potěšení přináší překvapivá pestrost, s jakou se nahrávka vytasila. Pánové se tentokrát nezalekli experimentů a dočkáme se tak třeba dubstepem silně ovlivněného instra “Juggernaut”, agresivního Prevailova násypu v refrénu “Bax War”, sluníčkového tracku “The Difference” a dalších a dalších detailů a prvků, které dodávají nahrávce další rozměr. Posluchač se nenudí od začátku do konce a to je pro Swollen Members hodně, hodně dobrá vizitka.

Jakkoli jsem měl z ústřední dvojice MadchildPrevail vždy o něco radši rýmy a flow prvního jmenovaného, Prevail s ním tentokrát nejen drží krok, ale v celkovém kontextu mám z jeho příspěvků ještě o něco lepší dojem. Madchild sice občas trochu ztrácí, ale na druhou stranu i tentokrát sází řadu opravdu skvostných partů. Počátek takové “River Monster” mluví za vše… Perfektní koření pak dodávají hosté, mezi kterými září zejména Vinnie Paz (Jedi Mind Tricks), a SlaineIll Billem (oba La Coka Nostra) v pecce “Death to You”.

“Beautiful Death Machine” je silná nahrávka, která je jména Swollen Members dokonale hodna. Sice se nevyrovná kultovním zásekům “Balance” a “Bad Dreams” z přelomu tisíciletí, ale na žebříčku kvalitního hip-hopu pořád patří k těm vydařeným a už jen to znamená, že zesměšňuje desítky a stovky jiných žánrových počinů.


Neige et noirceur – Natura mortis sonoris

Neige et noirceur - Natura mortis sonoris
Země: Kanada
Žánr: ambient
Datum vydání: červen 2013
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Venerie dies
02. 3rd Hymne Fragment
03. Aux portes de la cripte
04. Sommeil profond
05. Après la nuit
06. L’écume des nuits (Acoustic Part)
07. Hibernation (Short Version)
08. Loudun (Part II)
09. Tunnel
10. Orlok
11. Descente
12. Loudun (Part I)
13. La rencontre de Krolok
14. Loin des hommes, prêt des bêtes
15. Cimetière amérindien

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Kanadský projekt Neige et noirceur je nádherným příkladem, jak člověk občas může od muziky dostat něco, co vůbec nečekal. Než jsem se pustil do počinu s názvem “Natura mortis sonoris”, samozřejmě jsem jméno kapely, která mi do té doby byla absolutně neznámá, prohnal metalovou encyklopedií, která je – jak se říká – dobrým sluhou, ale zlým pánem. Jednoduše jsem byl natolik naivní, že od škatulky ambient black metal jsem opravdu očekával ambientní black metal… což o to, možná že na některých předcházejících počinech tomu tak opravdu je, nicméně případ “Natura mortis sonoris” to rozhodně není, protože na disku se až na jednu malou výjimku nachází čistý ambient, a to ještě ambient takového toho druhu, který lze s nadsázkou označit jako “skoro-ticho”. To samozřejmě není nic, co by albu mělo srážet body, jednoduše je to můj problém, že jsem k tomu přistupoval takhle, ale to už je teď jedno, pojďme se na to podívat…

Předně je nutné zmínit, že “Natura mortis sonoris” není řadová deska, nýbrž kompilační album, na němž se nachází (jak tvrdí promo materiály) 15 raritních skladeb, které se v minulosti objevily na demosnímcích, již vyprodaných albech nebo počinech, které nevyšly v profesionální podobě. Zároveň se prý jedná o verze, které jsou odlišné od originálů, což ovšem nedokážu posoudit, jelikož jsem nic jiného z dílny Neige et noirceur doposud neslyšel.

Každopádně, jak již bylo zmíněno, hodně jednoduše řečeno jde o velice tichý ambient. Jedná se o velmi monotónní a hlavně minimalistickou záležitost. Rozhodně neočekávejte nahrávku, která by měla nějaké silné nebo zapamatovatelné momenty, nějaké chytré melodie nebo cokoliv podobného, nic takového na “Natura mortis sonoris” v žádném případě nenajdete. To jediné, čím se album může chlubit, je jednolitá a ničím nepřerušovaná mrazivá atmosféra, nic víc, nic míň. Zdali je to dostatečná motivace k poslechu, to již nechám na osobním uvážení každého z vás. Čistě sám za sebe mohu říct pouze to, že ačkoliv nejde o hudbu, u níž bych měl potřebu si ji pouštět nějak často a vytrvale (a to neplatí jen v tomto konkrétním případě, ale obecně u tohoto druhu muziky), stále se jedná o záležitost, která jistý půvab a kouzlo má. Je to čistě o tom, že se do toho člověk na 70 minut ponoří a nechá na sebe působit již zmiňovanou chladnou atmosféru, víc ovšem od této nahrávky očekávat nelze. Spíš než na soustředěný poslech se “Natura mortis sonoris” hodí k tomu, aby si při jejím poslechu člověk dumal o svých vlastních věcech, toulal se v myšlenkách své vlastní hlavy a album použil čistě jako náladotvornou kulisu.

Pokud pořád nevíte, co si pod tímto popisem představit, pokusím se lehce nastínit, jak vypadá samotná hudební (možná bych toto měl dát do uvozovek?) náplň, což vlastně nebude vůbec nic těžkého. Většina “Natura mortis sonoris” se skládá pouze z jednoduchých klávesových ploch, které tvoří možná tak 80 % (a možná i víc) celkového hracího času. Zbytek je přesně v duchu podobných záležitostí vyplněn atmosférickými zvuky, převážně foukáním větru, málo výrazným šumem, ale třeba i krákáním krkavců na začátku “Après la nuit”.

Pokud bych měl opravdu mluvit o konkrétních kompozicích, mezi ty na poslech nejvýraznější bych jednoznačně zařadil “3rd Hymne Fragment” a “Loudun (Part II)”, jimž oběma pevnou rukou vládne lehká akustická kytara. Dále v paměti jistě utkví ještě třetí “Aux portes de la cripte”, protože se v rámci “Natura mortis sonoris” jedná o výjimečnou záležitost v tom smyslu, že není monotónní po celé své délce, ale průběžně graduje až do skvělého závěru, v němž se v pozadí ozve i náznak black metalového vokálu. Přehlédnout se nedá ani “Descente” s na poměry alba výraznou klávesovou linkou. V několika písních se také ozve mluvené slovo, například v “La rencontre de Krolok” nebo na začátku “Loudun (Part I)”, nicméně vzhledem k jejich povaze by mě ani v jednom případě nepřekvapilo, kdyby se jednalo o samply z nějakých filmů…

Jestli ovšem nějaká kompozice na “Natura mortis sonoris” absolutně vybočuje z davu, je to jednoznačně desátá tryzna “Orlok”, jejíž první polovina se sice nese v naprosto stejném duchu jako zbytek počinu, nicméně po třech minutách se skladba zničehonic zlomí a Neige et noirceur na albu vůbec poprvé a také naposled předvede svou čistě black metalovou tvář, přičemž nutno uznat, že jde o black metal toho nejhrubšího zrna – mrazivá vichřice s nenávistnými skřeky a hodně undergroundovým zvukem. Nemůžu říct, jestli to náhodou není dáno tím, že je “Orlok” jediná svého druhu na tomto počinu, díky čemuž opravdu vynikne a ze zbytku doslova ční, přesto se mi tento black metal v podání Neige et noirceur opravdu líbí a ty pouhé tři minuty mě přesvědčily, abych se někdy zkusil podívat na zoubek i zbylé tvorbě projektu… Do té doby prozatím bez hodnocení…