Archiv štítku: CAN

Kanada

Show of Bedlam – Transfiguration

Show of Bedlam - Transfiguration

Země: Kanada
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 12.5.2017
Label: PRC Music / Dawnbreed Records / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Black Lotus
02. Tælus
03. Transfiguration
04. Hall of Mirrors
05. Lamentations
06. Easter Water
07. L’appel du vide

Hrací doba: 43:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Show of Bedlam mi až donedávna byli vcelku neznámým pojmem, ačkoliv již mají na kontě dekádu fungování. A to jejich jméno zachytit šlo, poněvadž prvním vydaným nosičem kapely bylo splitko se samotnými Jucifer, což je hodně známé jméno na sludgovém poli. Minul jsem i debutovou desku „Roont“ z roku 2012 a skupinu zaznamenal až v letošním roce v souvislosti s vydáním druhé dlouhohrající placky „Transfiguration“.

Oukej, nebudu hrát machra. „Transfiguration“ jsem zachytil pouze v souvislosti s tím, že se na redakčním emailu objevila promo kopie na recenzi. Což o to, ponížených žádostí o recenze nám chodí tolik, až to začíná být docela nechutné, takže aby si člověk něco z té hromady vyzobnul, musí to být zajímavé na první pohled. Show of Bedlam mě zaujali obálkou své novinky i příslibem avantgardního doomu. Ani nemluvě o skutečnosti, že dotyčný email přišel od Sentient Ruin Laboratories, jejichž vkusu jsem se již za těch pár let naučil docela věřit. Letmý poslech ukázek rovněž dopadl uspokojivě, tudíž jsem se na „Transfiguration“ vrhnul s očekáváním kurevsky hutného bahna, které se nebojí i zaexperimentovat.

Úvodní skladba „Blue Lotus“ nahrávku rozehrává nanejvýš slibně. Požadavek kurevského bahna budiž naplněn, poněvadž Show of Bedlam to drhnou hrubě až běda. Zaujal mě začátek songu, jehož ohavnost mi dala vzpomenout na působivý arcihnus „Ordo ad chao“, přestože žánrově se Show of Bedlam a Mayhem pohybují docela jinde. V neposlední řadě pak musím řádně nacenit vokál Pauliny Richards. Ta nevříská jako raněné zvíře v posledním tažení, jak by leckdo od načrtnutého žánru mohl očekávat, namísto toho vládne táhlým čistým zpěvem. I když… pojmenování „čistý“ by mohlo evokovat nějaké vysokotónové zpívánky, což má také daleko do pravdy. Paulina je uhrančivá jak ďábel, její přednes do hudebního kontextu sedí přímo skvěle, a když na to přijde, tak ano, i ona dokáže přitlačit na pilu.

Jediným negativem tak zůstává, že nějaké velké experimenty nebo hrátky s avantgardními tendencemi se jaksi nekonají. V závěru „Blue Lotus“ se sice vyskytne nějaké to hlučení – však také ne náhodou jde o jednu z vrcholných pasáží celého „Transfiguration“ – ale abych byl upřímný, očekával jsem trochu víc. Show of Bedlam se totiž představují jakožto formace, jež to umí vzít za hutný konec a „zabahnit“ jak blázen, nicméně jakékoliv výstupky nad základní rámec sludge / doom metalu se odehrávají spíš v rovině náznaků. A ty nejsou ani zdaleka tak zásadní, aby se dalo hovořit o nějakém experimentu či avantgardě.

Show of Bedlam

Situaci bohužel nevylepšují ani následující skladby. „Tælus“, „Hall of Mirrors“ a „Easter Water“ jsou samozřejmě tryzny jak hovado, riffy drtí s takovou silou, až to skoro bolí, Paulina stále výtečná. Mezihry „Transfiguration“, „Lamentations“ a „L’appel du vide“ také neruší (ještě aby, když druhé dvě jmenované mají jen dvacet respektive čtyřicet vteřin). Všechno tedy zní stejně v pohodě jako v případě „Blue Lotus“, přesto se zanedlouho začne projevovat hlavní neduh desky, jímž je přílišná jednotvárnost materiálu. Pozdější songy nejsou vůbec špatné a samy o sobě obstát dokážou, byť se všechny pohybují někde okolo deseti minut (zhruba). Jenže když se člověk snaží vstřebat celý počin jakožto celek, dostavuje se stereotyp, který protrhne jen občasná výraznější pasáž s povedeným riffem (nebo jiným prvkem).

A to mi bohužel nestačí k tomu, abych mohl „Transfiguration“ nějak zásadně vychvalovat. Schopnosti totiž Show of Bedlam nesporně mají a v základě hrají fakt dobře, ale cítím, že jejich potenciál je mnohem vyšší a že by to zvládli ještě lépe, než jak na svém druhém albu předvádějí. Opravdu by dle mého skromného názoru pomohlo, kdyby se Američané odvázali a víckrát zkusili zabejčit s hlukem, jako se tomu děje v závěrečné pasáži „Blue Lotus“, protože takhle to působí jako přílišná sázka na jistotu. Jakkoliv kvalitně odehraná.


Zaraza – Spasms of Rebirth

Zaraza - Spasms of Rebirth

Země: Kanada / Ekvádor
Žánr: industrial / doom metal
Datum vydání: 28.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Church of Gravity
02. Maskwearer
03. Imti Raymi
04. Blood.ov.Psychiatrists
05. Roadkill to You
06. Wulkan

Hrací doba: 38:21

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Zaraza není příliš známou formací, alespoň mně to tak přijde. Kapela vznikla již před drahně lety a sama sebe nazývá pionýry experimentálního sludge / doom metalu, ale já osobně jsem tohle jméno až donedávna vůbec neznal a nikdy dříve jsem nezaznamenal, že by někdo jako oni měl mít nějaký vliv na rozvoj jakékoliv (sub)scény nebo že by inspiroval množství dalších skupin k tvorbě podobně laděné hudby. Kdo ví… možná jsem jen špatně koukal a skutečně ignoroval nějaký kult, možná jde jen o přeceňování sebe sama ve styl „hraju dlouho = jsem legenda“. Ale to ať posoudí někdo jiný, kdo v tom má dostatečný přehled.

Já mohu posloužit jen snůškou suchých objektivních faktů, dle nichž začala historie Zaraza již v raných devadesátých letech. Skupina fungovala až do roku 2006, kdy se rozpadla, nicméně za tohle poměrně dlouhé časové období stačila vydat pouhé dvě dlouhohrající desky – „Slavic Blasphemy“ (1997) a „No Paradise to Lose“ (2003). Obnova činnosti přišla v roce 2015. Kromě toho se Zaraza v mezičase přetvořila z kanadské formace na mezinárodní projekt na dlouhou vzdálenost mezi Kanadou a Ekvádorem. Co je ale nejdůležitější, reunion letos vyústil ve třetí řadové album, jehož název zní „Spasms of Rebirth“. A musím říct, že čistě na jeho základě mě Zaraza o své (domnělé?) legendárnosti tedy nepřesvědčila.

Na první poslech vlastně „Spasms of Rebirth“ nezní nezajímavě. Posluchače přivítá hutný odlidštěný industriálně metalový sound v pomalém drásavém tempu. Docela z toho smrdí Godflesh, ale nakonec proč ne, taková hudební forma mi smysl dává a poskytuje slibné pole pro vytvoření dostatečně ohavné a snad i působivé nahrávky.

Jenže se tak neděje. Zaraza totiž všech šest skladeb na „Spasms of Rebirth“ pojali natolik podobně, až skoro stejně. Chladný kovový zvuk, táhlé doomové riffy, hutná baskytara, blátivé vokály a vždy zcela totožné tempo. K tomu přidejte, že každá píseň stojí vesměs na jednom motivu, který se omílá furt a furt dokola. Což není zrovna slast, když vezmeme v úvahu, že nejkratší song má pět a půl minuty a ten nejdelší osm a půl minuty. Výsledkem je strašná jednotvárnost, z níž pramení i jeden z největších zabijáků dobrého poslechu – nuda.

„Spasms of Rebirth“ mi tím pádem přijde jako dosti ubíjející album, ale ne v tom potenciálně dobrém slova smyslu, kdy se myslí negativistické emoce pramenící z hudebního obsahu, nýbrž skutečně nuda. Ani jedna ze šesti přítomných písniček mě nedokázala výrazněji zaujmout, utkvět v paměti, neřkuli něco předat. A taková konstelace mi nedává příliš prostoru pro jakoukoliv shovívavost při hodnocení. Ta nahrávka je prostě strašně slabá, nezáživná, těžkopádná, mdlá, únavná, až stařecky unavená. Prostě o ničem.

Ze zvědavosti jsem ještě vyzkoušel letmo poslechnout oba staré počiny Zaraza a na první pokus mi oba přišly výrazně lepší než „Spasms of Rebirth“. Na „Slavic Blasphemy“ jsem našel fajnový oldschoolový industrial občas podpořený kytarou, „No Paradise to Lose“ na mě působilo tak na půli cesty mezi debutem a letošním počinem, akorát kompozičně a kvalitativně mnohem zajímavější než „Spasms of Rebirth“. Tím spíš se nabízí otázka, nakolik byl návrat Zaraza smysluplný, když, jak se zdá, dvojice na svou starší tvorbu nedokázala navázat důstojně. Ale když nic jiného, alespoň jsem díky tomu jméno skupiny zaregistroval, což nemusí být k zahození, jelikož ty staré věci se tváří, že za podrobnější průzkum stát budou. Samotnému „Spasms of Rebirth“ však nemá smysl věnovat pozornost.


Mind Mold – Mind Mold

Mind Mold - Mind Mold

Země: USA
Žánr: black / sludge / post-hardcore
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Whimpering Plague
02. Antipath
03. Opyl
04. Visceral Inhumation
05. Nyx

Hrací doba: 20:59

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nové a nadějné kapely zkusím vždycky rád a to je i důvod, proč jsem svou pozornost upřel na těleso s názvem Mind Mold. Tohle trio z kanadské Alberty ovšem nepatří k úplným zelenáčům, poněvadž v sestavě nalezneme jednoho současného a jednoho bývalého člena grindové kapely Wake. V rámci Mind Mold se ovšem pustili do docela jiného žánru…

Muzika Mind Mold totiž byla do světa vypuštěna s nálepkou avantgardního black / doom metalu, k němuž se občas přidává i adjektivum disonantní. Při srovnávání se zaběhnutými formacemi padají jména jako Gorguts, Deathspell Omega (obě zazněla v recenzi jednoho velkého média), Neurosis, Red Harvest, Blut aus Nord, Godflesh, Swans (tyto ze strany labelu) a další. O významu těchto skupin snad není třeba hovořit, stejně jako o očekávání při takovém srovnávání.

Realita je ale dle mého sluchu trošku jinde. Black metal oukej, ten beru, protože jeho vlivy na eponymním ípku ke slyšení zcela jistě jsou. Disonantní dejme tomu také, jelikož nějaké „zachaosené“ riffy není problém najít. Nicméně mi přijde poněkud neuvážené tvrdit, že jakmile si někdo s kytarou trochu „zachaosí“, okamžitě to zní jako Deathspell Omega. Trochu problém mám s označením doom metal, jehož prvky na „Mind Mold“ moc neslyším. Bohužel mi přijde, že jakmile se nějaká hudba odehrává v pomalejším tempu, okamžitě se tomu dává nálepka doom metalu, přestože je to stejně unáhlené jako přirovnávání veškeré disonance k Deathspell Omega.

Každopádně, aktuálně nám z toho vychází, že Mind Mold hrají cosi jako black metal a že nejsou žádní rychlíci, jejichž hudba by kupředu upalovala jak zběsilá. To vesměs sedí, ale o čistokrevný black metal se nejedná. Nebál bych se k tomu přidat další žánry jako sludge či dokonce post-hardcore. S takovýmhle portfoliem už se pomalu dostáváme do míst, v nichž si v dnešní době hoví velké množství různých kapel. Proti tomu v zásadě nic, ale jedna důležitá otázka by nás pálit měla – jsou Mind Mold natolik dobří, aby z tohoto davu dokázali vystoupit?

Eponymní minialbum své kvality bezesporu má, je zahrané na nemalé úrovni a při jeho poslechu nemáte pocit, jako kdyby vám někdo znásilňoval ucho umělým dildem potřeným tou nejpálivější chilli omáčkou. Tedy jinak řečeno: „Mind Mold“ se poslouchá úplně v pohodě. Trochu větší zádrhel nastane v momentě, kdy posluchač začne vyžadovat nějakou přidanou hodnotu, cosi navíc než jen „poslouchá se to v pohodě“. Zde už toho totiž Kanaďané nedokážou příliš nabídnout. Za technickou úroveň a za suverénní přehled, s nímž je to celé zahrané, se dokázali bez větších problémů vyškrábnout lehce nad průměrnou hranici. Ale poté jim už došel dech. Zasekli se v prvním základním táboře, odkud na vrcholek hory znamenající geniální desku nemají šanci ani dohlédnout.

„Mind Mold“ patří přesně k těm nahrávkám, jimž toho po formální stránce nemáte příliš co vytknout, přesto na vás působí poněkud nevýrazně. Muzika sice zní hutně, přesto nedokáže strhnout a získat si před posluchačem odpovídající respekt, jejž by daná žánrová kombinace v ideálním případě mít měla. Je to prostě takové… když to hraje, není důvodu to vypínat, ale zároveň nemáte žádný zásadní důvod si to vůbec pouštět.

Jak vidno, muzika Mind Mold mě nijak zvlášť nezaujala. Už nyní vím, že se tohle EP zařadí k těm nepříliš nápadným počinům letošního roku, na něž si za nějakou dobu už ani nevzpomenu. Do poslechu případné budoucí tvorby skupiny se na základě téhle zkušenosti zrovna nepohrnu.


Mongol – Warrior Spirit

Mongol - Warrior Spirit

Země: Kanada
Žánr: folk metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: selfreleased

Hrací doba: 18:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Folk metal je žánr, s nímž by si měli zahrávat jen otrlí lidé se silným žaludkem. Nikdy totiž nevíte, na co právě narazíte. To samozřejmě nevíte nikdy, ale u folk metalu je daleko větší pravděpodobnost, že pokud potkáte špatnou kapelu, bude daleko horší než špatné kapely v jiných žánrech. Možná už tušíte, kam mířím. A pokud ne, tak vám napovím – Mongol se rozhodně neřadí k těm kapelám, jež byste našli v opačném spektru, než o kterém jsem psal.

Lecčemu napoví už to, že ke třem skladbám „Warrior Spirit“ je přiloženo asi desetinásobné množství ve Photoshopu až přespříliš upravených fotografií plných polonahých či v kožené zbroji oblečených chlapů s „hrozivými“ výrazy snažících se vypadat jako z hlubin temného středověku. A nejen v tomto ohledu, ale takřka ve všech by se Mongol dal označit za prototyp kapely vezoucí se na dnešní módní folkové vlně, která zdánlivě nemá konce. Jedinou předností jejich letošního épéčka tak zůstává fakt, že se na něm nacházejí jen tři kusy.

Nechápejte mě ale špatně. Mongol nejsou tak špatní, jak by z předchozích řádků mohlo vyznít. Když jsem si pouštěl část „River Child“, abych se rozhodl, zda jsem ochoten zajít tak daleko, že nahrávku zrecenzuji, neměl jsem žádné zlé tušení. Ani po prvním poslechu jsem ještě svého výběru příliš nelitoval, ačkoli jsem začal mít určité pochybnosti. Pak stačil už jen jeden dva další poslechy, abych si uvědomil, jak neuvěřitelně neinovativně, obyčejně, povrchně a líbivě to všechno zní. Když si k tomu přičtete místy až powermetalové riffy a sborové halekání, z něhož jsem se nejspíš měl posadit na zadek, umíte si asi představit, že cesta za hledáním zajímavých momentů se v tomto bodě stává úmornou. Přesto jsem z tohoto boje vyšel alespoň na jedné frontě ne zcela poražen. Na „Warrior Spirit“ jsou totiž skutečně okamžiky, které nepůsobí zas tak otravně a nudně. Bohužel jsou jen tři, v každé skladbě po jednom – v první a poslední několikavteřinové použití banja a ve druhé také pouze několikavteřinový moment, který je čistě folkový. Jejich zajímavost se však omezuje na kontext jinak naprosto nevýrazného alba, kdy už si vystačíte prakticky s čímkoli, co vám pomůže vydržet ještě několik dalších poslechů.

Ve výsledku se jedná o naprosto šedivý průměr, jenž možná není po hudební ani produkční stránce zas tak příšerný, ale je natolik nudný, že občasné výpadky pozornosti, kdy bezmyšlenkovitě civíte do zdi, jsou vítaným zpestřením.


It (1990)

It (1990)

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: It
Český název: To

Rok vydání: 1990
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tim Curry, Richard Thomas, Tim Reid, Harry Anderson, Annette O’Toole, Dennis Christopher, John Ritter, Jonathan Brandis, Brandon Crane, Adam Faraizl, Emily Perkins, Seth Green, Marlon Taylor, Ben Heller

Hrací doba: 192 min

Odkazy:

Zdroj fotek: IMDb.com

Na konci března letošního roku byla do éteru vypuštěna dvě a půl minuty dlouhá ukázka k novému zpracování románu „To“ od Stephena Kinga. Trailer strhl nový rekord v počtu zhlédnutí za prvních 24 hodin od zveřejnění (který jen tak pro zajímavost do té doby drželo „Rychle a zběsile 8“). Z toho plyne, že o filmovou verzi téhle knihy zájem je. Snímek, respektive tedy jeho úvodní část (ze dvou), do kin dorazí v první polovině září (konkrétně do těch českých – devátého), pokračování pak bude následovat příští rok. Nepůjde však o první pokus převedení románu do pohyblivých obrázků. Dnes si povíme o prvním televizním zpracování vzniknuvším čtyři roky po vydání předlohy.

Asi není třeba polemizovat o tom, že Stephen King je sakra dobrý spisovatel, jenž má na kontě hromadu výborných knih. Ale „To“ je podle mě v něčem speciální a ze všech jeho děl, která jsem četl, si jej cením úplně nejvýš. Více jak tisícistránková bichle nabízí mnohovrstevnatý propracovaný příběh o zlé entitě, jež žije v kanalizaci pod městem Derry a v periodických cyklech se probouzí, bere na sebe podobu klauna a vraždí děti, a o tom, jak se jí dvakrát postaví sedm přátel – jednou v dětství a podruhé v dospělosti. Jedná se o majstrštyk i na Kingovy poměry a upřímně si nevzpomínám, že bych kdy četl horor s takhle rozsáhlou mytologií a tolika rozvětvenými příběhovými liniemi.

To všechno nyní říkám především z toho důvodu, že převést takovéhle dílo do filmu musí být kurevsky velká výzva. Stephen King je možná skvělý autor, ale na filmová zpracování svých knih má prostě pech a jen málo z nich je skutečně dobrých (a s tím málem, co jich z hlediska diváka dobrých je, většinou zas není spokojen on sám). Natočit Kingovy věci je oříšek a v případě „To“ to dle mého platí dvojnásob.

„To“ z roku 1990 patří k těm Kingovým adaptacím, které byly natočeny jako televizní minisérie. Zatímco nadcházející snímek, o němž byla řeč na začátku, zaštiťuje velké filmové studio, což je na něm vidět už jen z prvních ukázek (což ještě nemusí implikovat kvalitu, to je jasné), tohle staré zpracování… je na něm vidět, že jde o televizní produkci, a je na něm vidět i to stáří. To málo triků, co se objeví, je dost špatné a třeba závěr celého tříhodinového snímku (v Čechách byl v televizi uveden rozseknutý na dvě části) je díky tomu brutálně směšný. S tímto vědomím je nutno se na „To“ koukat.

Přesto se „To“ snaží pojmout knihu aspoň trochu důstojně. Snaží, ale nedaří se mu to úplně přesvědčivě. Navzdory své délce sice film ubíhá poměrně rychle a především první půlka je poměrně slušná, ale nějakou atmosféru to bohužel nemá, a že by se u toho člověk aspoň trochu bál nebo si kousal nehty napětím… to fakt ne, ani omylem. Nikoliv špatné triky, ale právě neschopnost vtisknout filmu jakoukoliv atmosféru nebo jakékoliv atributy, jimiž by dobrý hororový počin oplývat měl, sráží „To“ citelně dolů. A to je ve výsledku horší než značné osekání a zestručnění celého rozsáhlého příběhu, s čímž člověk tak nějak počítá, protože celou knihu na plátno převést nejde, obzvlášť takovouhle knihu. Jen tak mimochodem, nijak nepřekvapí, že tvůrci z předlohy vynechali ty nejvypečenější věci, asi nejúchylnější postavu, sexuální podtext v mnoha pasážích nebo rasistické projevy vůči černochovi ze sedmičlenné party.

It (1990)

Pár kladů ale „To“ má. Už jsem zmínil, že navzdory všem negativům snímek ubíhá docela příjemně a není problém ty tři hodiny vydržet. Také se mi líbilo obsazení a vesměs všichni mi typově seděli ke svým knižním předlohám. A to platí dokonce i o dětských hercích, kteří jsou asi uvěřitelnější než jejich dospělí nástupci. Což je docela potěšující, když jim patří velká část snímku. A to říkám jako někdo, koho děcka ve filmech většinou serou. Nicméně to nejlepší na celé záležitosti je samotné To respektive jeho podoba klauna Pennywise. Ten je opravdu povedený, jeho představitel Tim Curry si roli užívá, hraje jako o závod, táhne film dopředu a hlavně v momentech, kdy se přepne z klauna do zlo-klauna a předvede tlamu plnou ostrých zubů, vypadá vážně ďábelsky.

It (1990)

I navzdory jistým dílčím kladům „To“ rozhodně nepatří k nejlepším Kingovým adaptacím, viděl jsem však i horší. Je jasné, že s knihou se film absolutně nedá srovnávat, to je úplně jiná liga, a jste-li jejími fanoušky, na tenhle televizní kousek se moc nevyplatí koukat. Jakožto ztvárnění jednoho z nejlepších knižních hororů totiž nefunguje. A když se na to budete snažit koukat jako na samostatný snímek bez literárního kontextu, nedostanete víc než pomalejší (i když stále koukatelný) starý televizní horůrek. Inu, snad nová verze dopadne lépe – doufám v to, ale příliš tomu nevěřím.


Deadpool (2016)

Deadpool (2016)

Země: USA / Kanada
Žánr: akční / komedie

Rok vydání: 2016
Režie: Tim Miller
Hrají: Ryan Reynolds, Morena Baccarin, Ed Skrein, Gina Carano

Hrací doba: 108 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FoxMovies.com

Ne, že by se filmy podle komiksů netočily už dřív – všichni zasvěcení si jistě vzpomenou na x bijáků z 90. let – ale do mainstreamu se tyhle záležitosti dostaly až v novém tisíciletí. Série „X-Men“ nastartovala obrovský trend, který dodnes nepřestal a generuje stamilióny až miliardy v kinosálech. Není divu, že se jednotlivá produkční studia předhánějí a sekají jednu filmovou Marvelovku a DCčko za druhou. Jenže stalo se, co se stát muselo – vyčerpání, šablonovitost. Z komiksovek se velmi rychle stala bezduchá přehlídka CGI.

S takovou bylo víc než načase, aby se konečně objevil snímek, který to klišé zkusí nabourat – vždyť v komiksech lze takových postav nalézt dost a dost. Volba Deadpoola nebyla špatná, ten se k tomu hodí, i když znalci vědí, že to není největší komiksový drsňák (tenhle titul má přece Lobo!), jak si myslí omladina zblbnutá masivní marketingovou kampaní filmu.

Marketing… zrovna ten byl u „Deadpoola“ skutečně vymakaný, dobře si vzpomínám, že těsně před premiérou šlo o jednu z nejočekávanějších událostí internetové komunity. Dlouho jsem neviděl, že by se nějakému filmu povedlo lidi v takovém měřítku takhle mocně „nahajpovat“. Zároveň ale byla propagace hlavním úrazem snímku, protože slibovala něco, čím „Deadpool“ prostě není. Možná, že mám po sledování zvrhlých trashových hororů a nazisploitation vypalováků trochu posunutou laťku, ale takhle si super drsnou a nekorektní podívanou fakt nepředstavuju, sorry.

„Deadpool“ se sice snaží, místy opravdu ano. Ale možná až moc. Potřeba udělat z každé věty ultra vtipnou hlášku je po chvilce spíše otravná. Domnělá nekorektnost spočívá pouze v tom, že se tu nachází o něco větší množství nadávek, než je v blockbusterech běžné. Nějakých krvavějších záběrů je minimum, nic zas tak hrozného jsem tam neviděl. Snaha udělat trochu jiný komiksový film ztroskotala na tom, že je tato příliš očividná a křečovitá. A nakonec ji stejně shazuje vrstvení hollywoodského klišé především v druhé polovině filmu.

A přitom začátek začíná slibně… opravdu slibně. Už úvodní titulky jsou suprové. Jak se ale posléze ukázalo, zasmál jsem se u nich víc než po celý zbytek bijáku. Nicméně následná akční scéna na dálnici je taky povedená, jenže potom… Jakmile začnou první flashbacky a dovysvětlování příběhu, jde to jaksi do prdele. Jakmile se objeví Deadpool bez masky, dostavuje se regulérní nuda, místy až trapnost, a snaha přehrávajícího Ryana Reynoldse být za každou cenu cool až za roh se ohromně míjí účinkem. V celkovém ladění snímku do ztřeštěné nahláškované taškařice navíc absolutně nesedí temnější pasáž s mučením, kdy se v laboratoři snaží z hlavní postavy vyrobit mutanta, která tam vypadá jak pěst na oko.

Deadpool (2016)

Paradoxní je, že „Deadpool“ se tak hodně snažil tvářit, že bude docela jiný komiksový film, až je vlastně skoro stejně bezpohlavní jako většina ostatních komiksovek, od nichž jej odlišují jen nadávky, nefungující pubertální humor a jedna upižlaná ruka. Ale v jádru je to pořád mainstreamovka, akorát se na ni mohlo jít až od 15 let. Stačí to k tomu, aby si „Deadpool“ zasloužil nálepku, jakou má? Podle mě nikoliv.

A v negativech lze pokračovat. Finále, jež by mělo být vyvrcholením filmu, na mě nijak zvlášť nezapůsobilo a vzhledem k podobě předchozích minut mi připadalo zbytečně megalomanské… což jen potvrzuje, že „Deadpool“ od běžných komiksovek zas tak vzdálen není. Nijak zvlášť se mi nelíbil ani hlavní záporák v podání Eda Skreina, který je takový bezkrevný, bez charismatu. Sice je to nesympatická držka, ale pořád nevýrazná.

Deadpool (2016)

Abych nebyl přespříliš negativní, tak nepopírám, že pár vtipů povedených je, především když se střílí do vlastních řad („It’s almost like the studio couldn’t afford another X-Man“). Z toho počtu momentů, které byly zamýšleny jako vtipné, jde sice jen o zlomek, ale pár hlášek dobrých je. Stejně tak na obranu snímku musím říct, že do jeho podoby kecali producenti. Právě oni prosadili, aby byl většinu filmu Ryanu Reynoldsovi vidět obličej, protože se báli nechat hlavní hvězdu celou dobu schovanou pod maskou. O natočení se hodně zasadil právě Reynolds, jemuž klidně věřím, že je fanda komiksu, a pokud by měl volnou ruku, třeba by výsledek víc odpovídal tomu, co bylo slibováno, ale na kdyby se bohužel nehraje.

„Deadpool“ se přesto setkal s obrovským úspěchem – byl mezi deseti nejvýdělečnějšími počiny loňského roku, nejvýdělečnější R-kový film všech dob, nejvýdělečnější kousek z „X-Men“ univerza… reklamní kampaň zjevně zafungovala. Osobně ale nechápu, proč je film tak vynášen do nebes a zcela zbytečně přeceňován, proč se z něj dělá něco, čím ve skutečnosti není. Já jsem tedy nedostal to, co jsem očekával a chtěl dostat, takže za mě je to velké zklamání. Ale když nic jiného, alespoň „Deadpool“ ukázal, že diváci mají zájem o trochu jinou komiksovou podívanou. A tím spíš je škoda, že ji „Deadpool“ navzdory snaze neposkytuje. Nicméně doufám, že po komerčním úspěchu jedničky budou mít tvůrci u již připravované dvojky (v kinech už v červnu 2018 – aneb kujme železo, dokud je žhavé) volnější ruce, pak by to mohlo dopadnout uspokojivěji.

Deadpool (2016)


Le pacte des loups (2001)

Bratrstvo vlků - Hon na bestii

Země: Francie / Kanada
Žánr: dobrodužný / akční

Český název: Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Rok vydání: 2001
Režie: Christophe Gans
Hrají: Samuel Le Bihan, Mark Dacascos, Vincent Cassel, Émilie Dequenne, Jérémie Renier

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Francouzi občas natáčejí takové pseudo-historické akční výplachy. „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ (podtitul byl docela zbytečně přidán jen v lokální distribuci) přesně do téhle sorty spadá. Bylo by naivní od toho čekat nějakou intelektuální zábavu, protože ta zjevně ani nebyla cílem. Přesto se jedná o docela pohodovou výpravnou kravinku, v podstatě takové akční dobrodrůžo odehrávající se v minulosti. Naoko se sice snaží tvářit seriózně a nějaké komediální vsuvky nebo kruťácké hlášky tu nejsou, ale vidět v „Bratrstvu vlků“ něco hlubšího by bylo nerozumné a vlastně i nežádoucí. V takovém případě by vám to totiž připadalo jako nebetyčná hovadina.

Pomalu nejzajímavější je historické pozadí, na němž „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ staví. Předmětem zájmu je totiž Gévaudanská bestie, což bylo zvíře (anebo zvířata?), které v 60. letech 18. století v jedné provincii jižní Francie zabilo několik desítek lidí a další desítky zranilo. Přesný počet obětí není znám, ale některé odhady hovoří i přes sto hlav. Stejně tak není známo, co za tvora má celé krveprolití na svědomí, teorie se různí a mluví o všem od smečky vlků až po z Afriky dovezeného lva. Jednu z těchto teorií si samozřejmě přisvojilo i „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale k téhle základní lince přimíchá hromadu dalších věcí, aby to bylo pořádné vzrůšo

V kraji řádí Bestie, počet mrtvých narůstá a nedaří zatím se ji ulovit. Na místo přijíždí frajer Grégoire de Fronsac z Paříže i se svým indiánským kámošem Manim, což jsou samozřejmě největší arci-borci, jimž máte fandit. Grégoire ovšem není lovec, spíše vědec, takže to celé jen pozoruje z dálky a ještě u toho stíhá balit místní roštěnku. Indián předvádí kung-fu mlátičky, jakmile k tomu dostane sebemenší záminku. Navrch nechybí ani nějaké politické čachry, které nakonec tvoří gró celého rozuzlení příběhu, takže o tom nebudu příliš mluvit, pokud se chci držet pravidla, abych při psaní o filmech nevyzrazoval pointu, kdyby se na to chtěl někdo náhodou podívat. A to platí i pro záležitosti, jako je tato…

Na rovinu, „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ je ve skutečnosti jen efektní výplach na jedno podívání. Je to docela jednoduchý film postavený na atraktivním tématu a pěkném vizuálním kabátku, ale v rámci nenáročné zábavy je to vcelku pohodovka. Na rozdíl od mnohé jiné mainstreamové produkce neurážející – pokud tedy přežijete skutečnost, že indián při soubojích skáče pomalu jak Jackie Chan, a přivřete oči nad několika hloupějšími momenty. To když už něco, tak mě spíš iritovaly nepříliš dobré digitální triky, mnohem lepší by bylo, kdyby se ve filmu nesnažili Bestii ukázat celou v nějakém tom souboji.

Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Tím chci říct, že „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ rozhodně není bezchybné. Nicméně při sledování o tom není moc čas uvažovat, protože Frantíci sypou jednu stylovou akci za druhou, tempo je vysoké, bitek je po celém filmu dost, navrch se na to dobře kouká – výprava je suprová, postavy sympatické a holky pěkné. A to vlastně bohatě stačí k tomu, aby se člověk nenudil, lépe řečeno dokonce nestíhal nudit, když má náladu na nenáročnou podívanou.


Saw 3D (2010)

Saw 3D

Země: Kanada / USA
Žánr: horor

Rok vydání: 2010
Režie: Kevin Greutert
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Betsy Russell, Cary Elwes, Sean Patrick Flanery, Chad Donella

Hrací doba: 90 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

Po mamutím úspěchu filmu „Avatar“ začalo být v kurzu posílat do kin filmy ve 3D, což možná mělo opodstatnění u velkých vizuálních spektáklů, protože to byl další prostředek, jak nalákat lidi a vydělat (nebuďme naivní – to je hlavním účelem mainstreamových počinů). Na tento trendy vlak se sedmým dílem naskočila i série „Saw“, aby to náhodou někdo nepřehlídl, jmenuje se tento díl pro jistotu „Saw 3D“ namísto „Saw VII“ a onen magický nápis „3D“ čumí na každém plakátu. Upřímně mi to nějak není úplně sympatické a navíc v tom zrovna u tohohle druhu filmu nevidím nijak valný smysl. Ale to jen tak na okraj, klidně bych to odpustil, pokud by se ve finále jednalo o slušný film, jenž by dokázal překvapit podobně jako jeho přímý předchůdce. Což se nejedná.

„Saw 3D“ přesto přináší několik poměrně zajímavých nápadů. Původní „Saw: Hra o přežití“ a jeho krátkometrážní předchůdce vyšel v roce 2004 respektive 2003, kdy ještě žádný Facebook pomalu neexistoval a nahrávání vzkazů na audiokazety dávalo smysl. Sedmý díl pochází z roku 2010, kdy už byly sociální sítě běžnou součástí životů, svět internetu poskočil mílovými kroky kupředu a celá společnost se posunula jinam. Je tedy příjemné, že se tvůrci rozhodli v sedmičce konečně vzít tyto skutečnosti v potaz a trochu daný vývoj reflektovat.

Přímo ve světě „Saw“ už se dávno ví, kdo byl Jigsaw, jeho identita je známá, přeživších obětí se navíc za ty roky naskládalo hned několik a jejich příběhy plní stránky novin. Sedmička se dotýká mediálního obrazu Skládačkového vraha a jeho her, což mi přijde jako dobrý tah, a dokonce bych i řekl, že tomu „Saw 3D“ mohlo věnovat i víc (zřejmě ale nebyla chuť nebo odvaha změnit ráz série nějak razantně). Stejně tak je logické, že se objevuje někdo, kdo se na tom všem snaží vydělat, to vzhledem k vychcané lidské povaze smysl dává.

O něco rozpačitější už bylo rozhodnutí vůbec poprvé jednu past umístit do veřejných prostor a nechat ji sledovat diváky. Už jen jak se podařilo hru připravit, dostat hráče i vše potřebné na místo, které je volně přístupné a zjevně frekventované… je to trochu zvláštní. Ono když už jsme u toho, nabízí se otázka, jak si Jigsawův nástupce pořád hledá čas a možnosti na chytání dalších lidí a přípravu dalších pastí, když nyní už by měl mít trochu jiné starosti. Například aby ho nevykostila policie, která po něm jde jak slepice po flusu.

Nicméně tato ozvláštnění jsou v reálu jen marginálie. Jinak totiž „Saw 3D“ jede v již dávno zajetých kolejích. Film má klasicky dvě linky – jedna se věnuje rozmáchlejší hře (ty menší pasti jsou tam vždycky jen na ozdobu, aby divák dostal očekávanou dávku krve a střívek), druhá řeší obecnou dějovou linku, jež se táhne přes všechny díly. Recept ani ne tak prověřený, jako spíš už provařený, pohodlný a obehraný. Opět se také překrucuje minulost, vytahují se snad už úplně poslední postavy, které se ještě ze starších snímků použít daly, ale to už je klasika. Hlavní je, aby hned několikrát padla obligátní hláška: „Konec hry!“

Saw 3D

No, abychom to dále neprodlužovali, „Saw 3D“ není tak překvapivě slušným snímkem jako šestka. Sedmička se navrací ke standardu série prezentovaném většinou dílů. To znamená neurážející béčko, na nějž se dá koukat, když u něj nebudete příliš přemýšlet. Což samozřejmě není úplně košer, když „Saw“ by formálně měly být jakože chytré horory, ale tak dejme tomu. Fazóna skvělého prvního dílu je stejně v prdeli už dávno a jako nenáročný mainstreamový horůrek na jedno podívání se to ještě pořád dá. A když nic jiného, jestli jste někdy toužili vidět, jak umírá zpěvák Linkin Park, zde se dočkáte.

„Saw 3D“ bylo původně zamýšleno jako úplně poslední díl série (i když dle zakončení mi přišlo, že to si scénárista myslel už u „Saw III“, haha) a na dlouhou dobu i bylo. Každá další část nejprve vycházela po roce, ale po sedmičce nastalo sedm let ticha. A to i navzdory tomu, že rozuzlení „Saw 3D“ ve skutečnosti není až tak uzavřené, aby nešlo pokračovat dál. No, však se také nakonec o poslední díl nejedná, letos na podzim má jít do kin osmička s názvem „Saw: Legacy“. Ale zázraky od ní asi očekávat nelze.

Saw 3D


Saw VI (2009)

Saw VI

Země: Kanada / USA / Velká Británie / Austrálie
Žánr: horor

Rok vydání: 2009
Režie: Kevin Greutert
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Peter Outerbridge, Mark Rolston, Betsy Russell, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Se čtvrtým a pátým dílem se série „Saw“ propadla na své dno. Před šestkou se nabízela logická otázka – skutečně se jednalo o dno, anebo se svět zvrácených her o přežití může propadnout ještě níže?

I šestý díl si s sebou samozřejmě nese stigma událostí z dřívějších snímků. U určitých filmových sérií vůbec nevadí, když některý díl vynecháte, nijak zvlášť nebo dokonce vůbec nijak na sebe nenavazují; jindy je znalost starších dílů výhodou. U „Saw“ je tato znalost nezbytná, protože jakmile byste jedinou část vynechali, pak byste při sledování neměli ánung, co a proč se tam vlastně děje. Samozřejmě i šestka je plná flashbacků, přesto mi přijde, že se v tom vrtání v minulosti nevyžívá tolik jako její dva přímí předchůdci.

Přesto se i v „Saw VI“ objeví nové skutečnosti, které celý zamotaný děj táhnoucí se už šestý film posunou o kousek dál. Především odhalí jednu zásadní informaci, a sice že se na všech hrách podílelo ještě víc lidí, než se doposud zdálo, a dokonce že se jedná o osobu, u níž to dle starších snímků vcelku jasně vypadalo, že o zajímavém koníčku Jigsawa nevěděla nic bližšího. S přivřenýma očima se to asi dá obhájit v rámci toho, že se celá série snaží držet diváka v nejistotě (ponechme nyní stranou, nakolik jsou v tom konkrétní díly úspěšné). Podobné je to i s oživením postavy, jež sice nebyla explicitně zabita na kameru, nicméně minule vcelku jasně vyplynulo, že zemřela. No, ať si každý rozhodne, nakolik ho to bude srát, ale myslím, že v celé sérii už bylo tolik za vlasy přitažených zvratů, že se to vsákne.

Zvlášť, když ve finále je „Saw VI“ pořád lepší než „Saw V“ nebo „Saw IV“. Předně se v šestce povedlo zase jednou vymyslet zajímavou a propracovanou hru. Začáteční past (jen tak mimochodem, všimněte si, že jsou zde vždy dva druhy nástrah – skutečně jednotlivé pasti, které jsou ve filmech jen na ozdobu, aby bylo víc obětí, a rozmáchlejší propracované hry, okolo nichž se ten film vždy točí) je trochu rozpačitá a nepříliš dobře zpracovaná. A tím nemyslím technické zpracování uvnitř snímku, ale spíš že scéna mohla být natočena lépe, protože takhle je trochu nechtěně vtipná.

Ta hlavní hra, o níž v „Saw VI“ jde a která se odehrává paralelně s dalším rozplétáním obecné dějové linky (naštěstí to už je tentokrát poskládáno časově přehledně), je ale poměrně povedená. Pasti jsou opětovně kvalitně choré a ošklivé, budoucí vývoj není tak průhledný jako třeba v „Saw V“ a v neposlední řadě je tentokrát dobrá pointa. Musím říct, že takové vyústění hry jsem opravdu nečekal, překvapilo mě a jedná se o jedno z těch lepších zakončení v celé sérii.

Pouze mě trochu irituje jedna věc. Ve hře se opětovně nacházejí lidé (a tentokrát jich je poměrně dost), kteří tam jsou prostě jen na umření, nemohou se svou situací nic udělat (nehrají, v žargonu počítačových her to jsou NPC) a vždy některý z nich zemřít musí. To, nemůžu si pomoct, podle mě jde proti předkládanému poselství Jigsawových her (tedy naučit někoho vážit si života a tak dále, to už známe). Dokážu „Saw“ sežrat tu myšlenku, že se má takto někdo poučit skrze vlastní bolest a poškození sebe sama, ale nějak mi neleze pod fousy (a to doslova – půl roku jsem si držku neholil, haha), že je hráč nucen leckdy i přímo zabíjet ostatní. Na obranu „Saw VI“ však musím, že zdaleka nejde o první díl, jenž s tím má problém, tenhle logický nedostatek už byl vlastně i v původním „Saw: Hra o přežití“.

Saw VI“

Jistě, pořád se nejedná o nic, u čeho byste se skutečně báli a kousali si nehty, v tomhle slova smyslu „Saw VI“ a snad ani „Saw“ obecně hororem není. Nelze ale šestce upřít, že je místy docela napínavá. Na rozdíl od některých jiných se jedná o relativně důstojné pokračování patřící k tomu slušnějšímu z pozdějších (od dvojky dál) dílů. Originál však stále zůstává jenom jeden, to je samozřejmé.


Saw V (2008)

Saw V

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Rok vydání: 2008
Režie: David Hackl
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Scott Patterson, Mark Rolston

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Po třech dílech pod taktovkou Darrena Lynna Bousmana převzal sérii „Saw“ nový režisér. Byť si dosavadní rejža střihnul alespoň dohled nad úvodní pastičkou a jinak realizační tým od čtyřky zůstal, bylo už načase, aby „Saw“ dostalo novou krev – v kontextu tématu výjimečně myšleno obrazně. Respektive tedy alespoň dostat alespoň možnost, aby došlo k nějakému oživení. Povedlo se to?

Pětka samozřejmě nemá jiné možnosti než pokračovat v linii nastavené předchozími dvěma částmi a pitvat se v minulosti, protože jinak už by to přestalo dávat smysl úplně (už takhle logika nejpozději od „Saw IV“ stojí na docela chatrných nohách). Čtyřka totiž svému následovníkovi nechala dost nedořešených osudů a linek, s nimiž se tím pádem „Saw V“ musí vypořádat. Co do časové osy se série v podstatě nepohnula již od „Saw III“, pětka se pořád vrtá v již proběhnuvších událostech a čím dál tím více zauzlovává a překrucuje minulost. Ostatně by ani neměla jinou možnost, i pokud by čtyřka skončila uzavřeněji, když hlavní hvězda Jigsaw je už nějakou dobu kaput.

Tím jsem chtěl říct, že „Saw V“ nemělo úplně nejlehčí výchozí pozici. Což ale není omluva. Pětka je sice o kousek lepší než čtyřka, ale pořád se nejedná o nijak kvalitní film. Napětí se takřka úplně vytratilo a tentokrát to není žádná velká sláva ani co do pastí. Nepočítáme-li úvodní kyvadélko a finální skleněnou rakev, pořádná hra o přežití se zde nachází pouze jedna, obsahuje celkem čtyři po sobě jdoucí pasti a je v ní zavřeno pět lidí. Horší je, že tato působí poněkud samoúčelně a z povinnosti, jen aby tu něco bylo, protože divák od „Saw“ očekává, že tu někdo zdechne nějakým (leckdy pseudo-)rafinovaným způsobem.

Gró „Saw V“ je v něčem jiném, a sice v řešení postav (vesměs hlavně dvou), které přežily čtyřku, a jejich dalšího počínání. To by nemuselo být nutně špatně, ale je to celé trochu mdlé. Obzvlášť díky tomu, že identitu Jigsawova učedníka a nástupce prozradil již závěr „Saw IV“ (a kdybyste to náhodou zapomněli, oficiální canc českého distributora vám to pro jistotu vykecá), takže divák ví, kdo je kdo, a dlouhé minuty sleduje, než to zjistí i borec ve filmu. To je samozřejmě prokládáno množstvím dalších flashbacků zas a znovu převracejících události, které byly zdánlivě pevně dané v minulých částech, přičemž se v tomto vrací až k prvnímu „Saw: Hra o přežití“ respektive ještě před něj. V tomhle už je děj brutálně chaotický, je to guláš, jenž přes sebe bez ostychu skládá minulost a současnost, mění již dané. Člověk aby si u sledování pomalu vedle kreslil časovou osu a nanášel na ni všechny události, aby se v tom aspoň trochu vyznal.

Saw V

Aby toho nebylo málo, tak nástupce Jigsawa je strašně nesympatická držka a charismatu Tobina Bella nesahá ani po kotníky. Ale není se čeho strachovat, Bell si samozřejmě roli Jigsawa opět zopakoval, v čemž mu nebrání ani skutečnost, že je jeho postava už nějakou dobu mrtvá.

V neposlední řadě mi vadila ještě jedna věc. Ať byly předchozí díly jakékoliv, pořád se jim muselo nechat, že ve svých závěrech přinesly nějaké překvapení. Leckdy bylo trochu přitažené za vlasy, ale nemůžu tvrdit, že bych to přesně takhle čekal. Pětka ztratila i tuhle devízu. Způsoby, jakým hry řešit a v čem tkví jejich pointa, jsou nepřekvapivé a lze je uhádnout velice snadno. Překvapivá finální pointa tentokrát úplně chybí, rozuzlení je předem jasné a finální jakoby ochcávka s již zmiňovanou skleněnou rakví je taky okamžitě zřejmá, jakmile divák bednu prvně uvidí.

Saw V

Stejně jako minule a předminule se tedy nelze zbavit pocitu, že měla vzniknout pouze jednička, s hodně přivřenýma očima možná ještě dvojka, ale další části už jsou pouhá křeč a kvalita se propadla hluboko. Ale ta je vedlejší, hlavní je zjevně ekonomická rentabilita série a na tu „Saw“ nestrádá. Sice nevydělává žádné astronomické sumy, ale natáčení jednotlivých dílů je relativně levné a každý vydělá výrazně více, než kolik stál. Tak na viděnou u šestky, pro niž „Saw V“ nechalo svým závěrem dveře dostatečně dokořán otevřené.