Archiv štítku: CAN

Kanada

Dawn of the Dead (2004)

Dawn of the Dead (2004)

Země: USA / Kanada / Japonsko / Francie
Rok vydání: 2004
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Režie: Zack Snyder
Hrají: Sarah Polley, Ving Rhames, Jake Weber, Michael Kelly, Mekhi Phifer

Hrací doba: 101 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Ze staré Romerovy zombie trilogie „Noc oživlých mrtvol“, „Úsvit mrtvých“ a „Den mrtvých“ se remaku dočkaly všechny tři snímky, první jmenovaná klasika dokonce hned několika. Předělávka „Noci oživlých mrtvol“ z roku 1990 pod režijní taktovkou Toma Saviniho dopadla velmi dobře. Vzhledem k tomu, že v psaní o celé volné sérii „…of the (Living) Dead“ postupuju v chronologickém pořadí, čeká nás dnes povídání o tom, jestli se podobně povedla i předělávka „Úsvitu mrtvých“.

K remakům jsem pozitivní vztah nikdy neměl a obecně vzato jim příliš nefandím už z principu. Tím spíš je paradoxní, že jsem tu ještě nepsal o remaku, jejž bych mohl skrz naskrz zmrdat, jaká to není sračka. Bohužel (?) ani „Úsvit mrtvých“ z roku 2004 nepatří k počinům, na jejichž adresu bych musel posílat nějaký těžký hejt (ale nebojte se, i na to v dohledné době dojde!). Ve skutečnosti se totiž jedná o dobrý horor, jemuž nechybí tah na bránu, slušná porce brutality, funkční odlehčení i několik velmi povedených momentů, ale…

…ale háček to samozřejmě má. Snímek toho se svou předlohou vlastně nemá zas tolik společného. Jediné, kvůli čemu lze hovořit o remaku, je skutečnost, že se parta lidí před nastartovanou zombie apokalypsou ukryje ve velkém obchodním centru. A to je myslím vše. „Úsvit mrtvých“ se to myslím jmenuje spíše z marketingových důvodů, aby tenkrát do kina nalákali lidi na známou značku opřenou o jedno z nejvíc zásadních děl v subžánru zombie hororu.

Vlastně je až škoda, že si s sebou film nese břímě pouhé předělávky, protože mu škodí víc, než mu toto spojení pomáhá. Přinejmenším tedy z filmového hlediska… kdoví, jak by vypadaly nyní velmi dobré výsledky – celosvětový výdělek v kinech přes 100 miliónů amerických dolarů při rozpočtu 26 miliónů – kdyby se to jmenovalo jinak. „Úsvit mrtvých“ je totiž udělaný velmi dobře, nemá výrazně slabých míst, povinné srdceryvné výlevy jsou okrouhány na minimum, krvavé efekty i masky jsou udělané výborně a výsledek se je nebojí ukázat, navíc zajímavý soundtrack… tehdy debutující režisér Zack Snyder to prostě celé vede správným směrem. Tím spíš je škoda, že se snímek na obchodní dům i takzvané předělávání nevypšouknul a nešel si kompletně svou cestu, když už tak do určité míry stejně činí. S výjimkou motivu obchodního centra totiž nový „Úsvit mrtvých“ od toho starého dost liší.

Jednou ze zásadních změn oproti originálu je, že zombies již nejsou ty pomalé neohrabané mrtvoly, jejichž síla tkví jenom a pouze v jejich ohromném počtu. Zde už to jsou nebezpeční dravci, i pokud jde o jednotlivce, hladoví jsou stejně, ale setsakra zrychlili, takže nyní neváhají pořádat o kus masového žvance sprinterské závody. Sám George A. Romero tuto inovaci v žánru (s níž remake „Úsvitu mrtvých“ rozhodně nepřišel jako první – jen aby to tak nevyznělo) nevzal s přílišným povděkem a prohlásil, že dle jeho názoru zombie běhat nemohou. Rychlost sice zvyšuje tempo a dynamiku, přesto bych v tomto případě souhlasil s klasikem – už jen kvůli tomu, že běžící zombie vypadají v pohybech moc lidsky a málo nemrtvě.

Dawn of the Dead (2004)

Co se děje týče, „Úsvit mrtvých“ zombie nákazu sleduje od začátku. Nesnaží se ovšem nic vysvětlovat, pouze své postavy (i diváky) vrhne do nově vzniklého chaosu, který se rozjede, aniž by kdokoliv chápal, co přesně se děje. Postavy, které se zde v obchodním centru sejdou, jsou úplně jiné než v roce 1978, je jich o poznání víc a tím pádem se odlišuje i průběh a důsledky toho, co, jak a proč konají. Některé z nich jsou ovšem krajně nesympatické a člověk jim pořádné zdechnutí spíš přeje, u některých mě navíc vysoce rozčilovalo i jejich chování, že bych nejradši sejmul sám.

Podobně se výrazně mění i závěr, protože v obchoďáku nezůstaneme až do konce jako v originále. Úplně chybí útok motorkářského gangu, na místo něhož se společenství přeživších pokusí přesunout někam jinam v obrněných autech. Naštěstí se ale happy end zrovna nekoná a závěr „Úsvitu mrtvých“ je patřičně pesimistický, za což jednoznačně palec nahoru.

Dawn of the Dead (2004)

Z technického hlediska má možná remake „Úsvitu mrtvých“ nad starou trilogií navrch. Což je ovšem pochopitelné a byla by ostuda, kdyby to tak nebylo. Jeho emoční dopad však není takový jako u klasik, chybí mu i Romerův charakteristický podtón, díky němuž jsou jeho zombie filmy víc než jen obyčejnou krvavou řezničinou. Na druhou stranu, remake svou nemrtvou hru pořád rozehrává důstojné v kvalitě a se zombie látkou pracovat umí. Sice se nejedná o přírůstek, který by svůj žánr dokázal vyloženě posunout, a mezi novějšími zombie horory přece jenom stojí ve stínu „28 dní poté“, ale i přesto jde o jeden z výraznějších novodobých kousků, v němž se prohánějí nemrtví s chutí na lidské maso. Povedená záležitost.


Infernäl Mäjesty – No God

Infernäl Mäjesty - No God

Země: Kanada
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.4.2015
Label: High Roller Records

Hrací doba: 61:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Kanaďané Infernäl Mäjesty jsou jedním z těch případů, kdy se v počátku kariéry povede stvořit dílo, které je s postupem času vnímáno jako klasické a mezi vyznavači žánru takřka kultovní, avšak nikdy se na něj nepodaří navázat. Tím dílem je album z roku 1987, „None Shall Defy“. Na poli kanadského thrash metalu se nenajde moc výraznějších nahrávek té doby, a tak je jistě právem považováno za klasický vzorek tamního metalu.

Poté Infernäl Mäjesty tak nějak vyzněli do ztracena a další studiovku vydali až po jedenácti letech. To už po nich neštěkl ani pes a obdobně tomu bylo i s následující plackou. Přesto kapela stále aktivně funguje, až je z toho další materiál vydaný pod názvem „No God“. A žádné velké překvapení se nekoná…

Už zmiňovaný debut představoval dřevní, satanistickou tématikou opředený thrash metal s lehkým závanem death metalu. Dostal jsem se k němu čistě kvůli jeho historickému významu, ale nikdy jsem mu nepřišel úplně na chuť. V paměti zůstala především jeho legendární obálka, která vzhledem k rouhačským textům působí dodnes směšně. Letošní „No God“ se pohybuje v klasičtějším, kolikrát heavíkovém prostředí, ovšem Satan a Bůh se tu řeší dále.

Jestli si dokážete představit, jak by mohlo spojení heavy a thrashe znít, tak věřte, že přesně takhle obyčejně to taky zní. Nečekejte žádné zázraky, je to standardně odehrané řemeslo, jež začne velice rychle nudit a vzhledem k více než hodinové stopáži (!) se stává těžko stravitelným. Když vidíte, jak se na vás řítí další šestiminutová porce toho stejně nudného metalu plného klišé, to je teprve to pravé peklo. Těžko se zde vypichuje nějaká povedená skladba, ale kdybych fakt musel, tak asi padne volba na „Another Day in Hell“.

Největším nešvarem „No God“ je, jak zatraceně fotrovsky usedle zní. Chybí tomu energie, nějaké uvolnění či rozptýlení. Infernäl Mäjesty se snaží působit brutálně, moderně a vůbec metalově, jak jen to jde, ve výsledku z toho není nic víc než pouhá šeď a zmar. Technicky je sice všechno zvládnuto v pořádku, ale co naplat, já tohle prostě hodinu poslouchat nevydržím. Trochu mi to připomíná poslední opus Hobbs’ Angel of Death, ze kterého se nakonec vyklubal solidní průměr. To bohužel není případ „No God“.

„No God“ lze doporučit snad pouze pamětníkům „None Shall Defy“, co touží zavzpomínat a zároveň si poslechnout, jak zní Infernäl Mäjesty dnes. Anebo pravověrným thrasherům, kteří musí slyšet absolutně všechno. Jinak asi nemá moc smysl se touto deskou déle zabývat. Za mě tedy rozhodně ne.


Zaum – Eidolon (2016)

Zaum - Eidolon (2016)

Země: Kanada
Žánr: psychedelic doom metal
Datum vydání: 24.10.2016
Label: I Hate / Superbob Records

Tracklist:
01. Influence of the Magi
02. The Enlightenment

Hrací doba: 43:31

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Kanadské duo Zaum patří ke kapelám, které si přímo libují v hudebním vypravěčství. Dlouhé skladby – to je jejich parketa. Zatímco debutové album „Oracles“ z roku 2014 nabídlo čtyři písně, z nichž ta nejdelší se vyšplhala na 14 minut, druhé album „Eidolon“ jde v tomto ohledu ještě dál. Na posluchače zde čekají pouhé dvě kompozice, z nichž každá trvá rovnou jednadvacet minut (přibližně… Metal-Archives uvádí necelých 21, Bandcamp kapely na vteřinu přesně 21 a na oficiální promo kopii trvají oba tracky necelých 22 minut). To už je pořádná porce muziky, ale s radostí mohu říct, že v případě Zaum se není čeho obávat – Kyle Alexander McDonald a Christopher Lewis s takhle ambiciózními stopážemi zacházet umějí a servírují na nich poutavý poslech.

Druhým atributem, jejž Zaum vzývají, je setsakra velká hutnost a zatěžkanost. Páteř jejich muziky tvoří doom metal, ale leckdy jdou ve svých těžkých riffech tak hluboko, až se úplně přirozeně dotýkají i sludge metalu. Jakmile se Kanaďané opřou do riffů, buďte si jistí, že nepůjde o žádnou lehkou a provzdušněnou záležitost, nýbrž o umíráček zahraný pěkně od podlahy.

Tvrdit ovšem, že si Zaum vystačí s podladěným riffováním, by bylo poněkud unáhlené a vůči samotné skupině i příkré. Kanaďané totiž ve své muzice mají i další vrstvy. Jinými slovy, dostáváme se ke třetímu zásadnímu atributu „Eidolon“, jímž je psychedelie. Zaum dokážou motat hypnotická osidla s jistotou a bez větších zaváhání, takže než se člověk naděje, už se mu omamná smyčka stáčí a utahuje okolo krku. Aniž bych chtěl znevažovat kvality první skladby „Influence of the Magi“, řekl bych, že v tomto ohledu je o notný kus působivější druhá píseň „The Enlightenment“, jejíž některé pasáže jsou fakticky síla jak hovado.

Stran nálad „Eidolon“ nesmíme vynechat ani další výrazný prvek desky. Řekl jsem, že v muzice Zaum se toho najde víc než jen hutné riffy, a neměl jsem tím na mysli pouze psychedelické aroma. Kanaďané si vypomáhají i četnými meditativními momenty, v nichž byste o cokoliv metalového jen stěží zakopli. Naštěstí se však nejedná o pouhé přicmrndnutí tuhle nebo támhle – atmo-pasáže hrají na „Eidolon“ důležitou roli, zabírají mnoho minut z celkového času a nepůsobí jako pouhá povinnost  či samoúčelná ozdůbka. Což je samozřejmě super. Ani nemluvě o tom, že výrazně napomáhají celkové atmosféře nahrávky… ale to dá rozum, vždyť právě kvůli tomu se jim říká atmosférické pasáže.

Zaum

Při pohledu na fotky kapely to tak nemusí vypadat, ale Zaum se své tvorbě vydávají na cesty na starověký blízký a střední východ. A zde již narážím na první věc, která mi na „Eidolon“ úplně nevoní. Velkoryse pominu, že oba borci v kapele jsou rodilí Kanaďané – i kdyby se o tuhle tematiku jen zajímali, nic proti tomu, to mi přijde v pohodě. Dle odkazů v textech se zdá, že „Influence of the Magi“ do Asýrie a „The Enlightenment“ do Egypta. Oukej. Pak mi ale vysvětlete, proč je na obalu indiánská pyramida, která zcela zjevně patří do Střední Ameriky. Až se sám sobě divím, jak moc mě tahle nesrovnalost irituje. Ani nemluvím o tom, že přebal je na můj vkus příliš pestrobarevný a pohádkový a že to logo na něm být taky nemuselo.

Na druhou stranu, jestli je tohle tím nejhorším, co mohu Zaum vytknout, pak na tom skupina ještě není tak špatné. Po hudební stránce je „Eidolon“ výborná záležitost, jejíž poslech mě dost baví, a to je, co si budeme nalhávat, v konečném důsledku to hlavní. Máte-li rádi skladby na dlouhé minuty a doomovou psychedelii, mohu tuhle věc jenom doporučit.


Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia - Sulphurous Temple

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Night’s Mouth
02. Speculum tenebrarum
03. Ecstasies of the Sabbath
04. The Veil
05. Hymn for the Egregor
06. Exalting in Acrid Flames

Hrací doba: 40:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Na koncertní kvality kanadské Sortilegie jsme zde pěli chválu již několikrát. Všechny tři pražské koncerty ukázaly, že Koldovstvo a Haereticus (v civilním životě manželé) dokážou živě servírovat skutečnou magii animálního syrového black metalu, a to v tak intenzivní míře, že se jim v současné době může rovnat jen málokdo. Nyní je načase, abychom se na našem skromném plátku konečně podívali i na to, zdali Sortilegia zvládne podobně uhranout i ze svých desek. Právě teď je k tomu ideální příležitost, protože před měsícem vyšel druhý dlouhohrající počin „Sulphurous Temple“.

Vím o tom, že mnozí tvrdí, že Sortilegia studiově není ani zdaleka tak silná jako v koncertním provedení. Že při domácím poslechu je bestie z živých vystoupení degradována do pozice obyčejného zahuhlaného sypání nikterak nevybočujícího z řady obdobně laděných skupin. Já osobně s tím ovšem nesouhlasím. Samozřejmě, že hudba má za správné konstelace tendence být v živém podání intenzivnější, ale to není záležitost Sortilegie, nýbrž obecný jev, s nímž se potýká většina metalových kapel. Za mě však Kanaďané zvládnou bez větších problémů obhájit i smysluplnost svého studiového počínání.

Tři roky starý dlouhohrající debut „Arcane Death Ritual“ vykazoval veškeré atributy, jaké bych od podobně stavěné desky čekal – a jaké bych čekal i od formace formátu Sortilegia. Po mém soudu se v tom dalo utopit jak nic a nahrávka vykazovala vysoký hypnotický faktor. Popravdě řečeno ani netuším, co lepšího by si kdo představoval, poněvadž tohle byl elitní raw black metal. A jsem moc rád, že mohu s klidným srdcem prohlásit, že vše právě řečené neplatí pouze o „Arcane Death Ritual“, ale i o „Sulphurous Temple“.

Snad jediným zklamáním může být, že oproti velkoryse pojatém double vinylu u „Arcane Death Ritual“ v gatefoldu a s velkým plakátem vyšlo „Sulphurous Temple“ pouze v obyčejné kapse s jednou gramofonovou deskou. Naopak mě potěšil artwork a obecně vizuální stránka novinky, protože ta je stejně jako v případě debutu vyvedena celá v bílé barvě. Což možná vzhledem k černotě hudební náplně působí trochu jako protiklad, ale mně osobně se to fakt líbí a přijde mi to mnohem rozumnější, než kdyby tam Sortilegia mrdnula obligátní pentagram na černém pozadí.

Ze skladatelského hlediska jsou písně vystavěny ne přímo jednoduše, ale zcela určitě z jednoduchých stavebních kamenů. V tomto ohledu se oproti „Arcane Death Ritual“ nic nezměnilo, ale to v daném případě považuji spíše za klad. Skladby jsou relativně delšího rázu (přinejmenším s ohledem na jejich formální náplň) a všechny s výjimkou ambientního intermezza (anebo intra B strany, chcete-li) „The Veil“ stojí na třech základních pilířích. Prvním je zběsilá práce Haeretica za bicí soupravou, druhým jsou ohavné špinavé riffy vytažené přímo z pekla, třetím nelidský jekot Koldovstvo.

Sortilegia

Zní to straně jednoduše. Však jsem také řekl, že formálně to jednoduché je. Nicméně se jedná o přístup dle nejlepších blackmetalových tradic, jelikož black metal ve své „pravé“ formě vždy upřednostňoval hloubku obsahovou nad formou. A Sortilegia funguje přesně takhle. Výsledkem je totiž uhrančivá a pohlcující atmosféra. Ve spletitých labyrintech riffů se dá ztratit velmi lehko, a jakmile k tomu dojde, tak už se jen těžko hledá východ ven.

Nebudeme to dále prodlužovat. Dodám jen na plnou hubu to, co již nějakou chvíli visí ve vzduchu: Sortilegia je magická i z desek a „Sulphurous Temple“ je jednou z nejlepších nahrávek letošního roku. Posedlost, oddanost, fanatismus, kult.


Jigsaw (2017)

Jigsaw (2017)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2017
Žánr: horor

Originální název: Jigsaw
Český název: Jigsaw

Režie: Michael Spierig, Peter Spierig
Hrají: Matt Passmore, Callum Keith Rennie, Hannah Emily Anderson, Laura Vandervoort, Tobin Bell

Hrací doba: 91 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(V recenzi budou spoilery!)

Je hodně hororových sérií, které se mohou pyšnit vysokým počtem dílů. Většina z nich ovšem jednotlivé filmy sbírá již od osmdesátých či dokonce sedmdesátých let. Nicméně „Saw“ je relativně nová záležitost a na svých sedm dílů se dostalo strašně rychle. Aspoň trochu srovnatelné zrychlení vykázal snad jen „Pach krve“ se svými šesti díly za deset let, ale „Saw“ s kadencí sedmi bijáků za sedm roků vypadá jako rekordman.

Po „Saw 3D“ z roku 2010 však vodopád nových zvrácených her ustal a série zdánlivě došla ke svému konci. Byť značně otevřenému, což mi přišlo docela zvláštní zrovna u „Saw“, u nějž šíleně zamotané scénáristické kličky, totální převracení již viděného a schopnost vykřesat nové linky ze zdánlivě slepých příběhových uliček patří k hlavním poznávacím znamením. Nicméně bylo jasné, že jednou se „Saw“ vrátí, protože už jde o příliš velkou značku na to, aby ji producenti nechali jen tak ležet ladem.

K očekávanému vzkříšení nakonec došlo letos. Ve hře byl sice i kompletní reboot série, od něhož by se začalo opět nanovo, ale nakonec došlo na klasický osmý díl. I když je to takové navázání stylem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. „Jigsaw“ je totiž naoko osmý díl série, ale na předchozí události navazuje tak vágně, až vlastně skoro vůbec. Z minulých dílů si nový film z hlediska příběhu bere pouze to, že před x lety řádil skládačkový vrah, jehož důmyslné pasti připravily o život spoustu lidí. Nyní se rozjede nová hra a zdánlivě to vypadá, jako kdyby vstal John Kramer z mrtvých a opět začal konat své (mistrovské?) dílo.

V reálu tedy „Jigsaw“ uvádí do hry úplně nové postavy a staré s výjimkou samotného Kramera / Jigsawa nijak neřeší. Ten se sice nějakým způsobem klasicky vrací, i když zemřel už ve trojce, ale to by nemělo být žádné velké překvapení, když se objevil v každé části, přestože je už nadpoloviční počet dílů po smrti. Horší je, že „Jigsaw“ se nijak nesnaží dovysvětlit události „Saw 3D“, takže se divák vůbec nedozví, jak dopadli detektiv Mark Hoffman a doktor Lawrence Gordon. Ignorace předešlého dílu (dílů) mlátí do očí tím spíš, že ačkoliv byla Hoffmanova totožnost jakožto Jigsawova pomocníka odhalena a policie o něm věděla, v nejnovějším pokračování jej nikdo nepodezřívá a nikoho ani náznakem nenapadne, že by mohl mít nějakou spojitost s aktuálními vraždami. O jeho reálném osudu (smrti?) se totiž podle mě nemohl dozvědět nikdo vyjma přímo zúčastněných.

Jak vidno, s tímhle se scénáristé moc nemazali, spíš se na to tak trochu vysrali, rozjeli pokračování s novými postavami a samozřejmě si nechali dokořán otevřená vrata pro další bijáky, na něž, předpokládám, dřív nebo později dojde (ale spíš dřív, hádal bych). Vlastně je to vychcané řešení, protože s restartem série by museli najít nového Jigsawa, za což by je fandové sežrali, anebo opět obsadit Tobina Bella a riskovat, že za chvíli bude muset odstoupit, protože, co si budeme povídat, herci už je 75 let. Takhle ale můžou v klidu frčet dál (rádoby „odznova“) a původního Jigsawa furt dokola vracet ve flashbacích, dokud toho herec bude schopen.

Jigsaw (2017)

Vtipné na tom je, že z hlediska stylu nebo přístupu se „Jigsaw“ nikam neposunul a opět recykluje již viděné, což se ovšem dalo čekat a snad jen blázen by k tomu přistupoval s očekáváním nějakého svěžího přístupu ze strany tvůrců. Jedeme tedy v zaběhnutých kolejích – parta lidí ve velké promyšlené hlavní pasti, s níž se paralelně odehrává dějová linka / vyšetřování. Na konci přijde velký zvrat, s nímž se to celé převrátí naruby do naprosto „nečekané“ podoby.

Uvozovky jsou tentokrát na místě. Mnohé díly „Saw“ svým pověstným finálním twistem (ostatně jeden z trademarků série) skutečně dokázaly překvapit. Jenže pokud máte všech předchozích sedm kousků nakoukaných (a přišlo by mi na hlavu, kdyby na osmý díl hororové série chodil do kina někdo, kdo ty předešlé vůbec nezná), „Jigsaw“ už vás nepřekvapí. Vesměs jen opakuje zavedené vzorce, a pokud u sledování nevypnete mozek a jen trochu se zamyslíte, určitě vše potřebné dokážete rozklíčovat již v předstihu. Alespoň tedy mně se povedlo všechna šokující odhalení (kdo je vrah, výser s časovými linkami) vytušit dlouhé minuty předtím, než je naservíruje sám snímek.

Jigsaw (2017)

Jednou z důležitých (ne-li tou nejdůležitější) součástí každého „Saw“ filmu jsou samozřejmě i pasti. Ty jsou bezesporu opět bolestivé, ale prudce originální asi ne a s nějakou zásadní, kterou by si člověk v rámci série skutečně zapamatoval, jsem jaksi neviděl. Moc jsem navíc nepochopil, jak přesně měl fungovat obrovský trychtýř s motorkou. Zrní / noha možná měly určité kouzlo, podobně i brokovnice, byť její pointa byla od začátku nanejvýš průhledná, ale v tomhle ohledu mi „Jigsaw“ stále připadá spíš jako průměrnější kousek ze všech osmi. Na druhou stranu, gore efekt s „rozlaserovanou“ hlavou v samém závěru snímku byl parádní a patřil k těm nejzajímavějším v sérii.

Vzato kolem a kolem pokračuje „Jigsaw“ v zajetých mantinelech  a nese se v podobném duchu jako několik předchozích dílů. Což je nakonec přesně to, co jsem od filmu čekal. Fandové série budou nejspíš spokojeni; kdo „Saw“ doteď nedocenil, osmička jej rozhodně nepřesvědčí. V rámci celé série je „Jigsaw“ průměr, podobně jako jsou v rámci série průměrné i samotné pasti. O něco lepší než třeba čtyřka, která stále zůstává nejslabším dílem, ale určitě ne tak dobrý jako třeba šestka, trojka nebo dvojka, o jedničce ani nemluvě. Na druhou stranu, vyloženě sračkový a nekoukatelný není žádný díl „Saw“ (což se u mnohých takto dlouhých a i legendárnějších hororových sérií tvrdit nedá), přičemž „Jigsaw“ tuhle bilanci neporušuje. Pohodový standard.

Jigsaw (2017)


Blade Runner 2049 (2017)

Blade Runner 2049 (2017)

Země: USA / Velká Británie / Kanada
Rok vydání: 2017
Žánr: sci-fi

Originální název: Blade Runner 2049
Český název: Blade Runner 2049

Režie: Denis Villeneuve
Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks

Hrací doba: 163 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Navazovat na takový klenot, jakým původní „Blade Runner“ z roku 1982 bezesporu je, zavání pořádnou troufalostí, tím spíš když se tak děje po celých 35 letech od uvedení (teď už) jedničky. „Blade Runner 2049“ rozhodně patřil k nejočekávanějším velkým filmům letošního roku a rozhodně vzbuzoval obrovskou zvědavost. A ruku v ruce s ní i skepsi a obavy. Nebudeme si nic nalhávat – otázky, zdali vůbec lze natočit odpovídající pokračování „Blade Runnera“, tím spíš v dnešní době, kdy se blockbustery ani nesnaží zakrývat svou jednoduchost a hru na efekt, jsme si museli pokládat snad všichni, když jsme do kina šli.

(Na základě upozornění od čtenářské obce dáváme na vědomí, že recenze může obsahovat eventuální spoilery.)

Nicméně i navzdory tomu, že jsem nečekal příliš, abych posléze nebyl příliš zklamán, musím s jistou úlevou uznat, že „Blade Runner 2049“ nakonec není tak špatný nebo hloupý, jak jsem se v předstihu obával. Záměrně jsem recenzi nepsal ihned po zhlédnutí a nechal druhému dílu několik dní, aby se rozležel v hlavě a abych si mohl rozmyslet, jestli a případně nakolik se mi to, co jsem viděl, vlastně líbilo. A po téhle anabázi jsem dospěl k závěru, že líbilo.

Na „Blade Runner 2049“ je znát, že byl tvořen s velkou úctou a respektem k originálu, což je tuším v pořádku. V mnohém se nový film svým předchůdcem inspiruje a odkazuje na něj, ale naštěstí to nikdy nedosáhne míry, kdy by to vadilo. Tím pádem určité narážky působí spíše jako pomrkávání na znalce, což je spíš příjemné. Pokud jste někde četli, že nepotřebujete vidět originál, věřte tomu, že je to hovadina, protože bez znalosti „Blade Runnera“ lze jen těžko docenit všechny souvislosti a návaznosti.

Hodně si cením, že si „Blade Runner 2049“ dokázal alespoň v určité míře zachovat podobnou poetiku a že se nebál navázat i v pomalu rozvíjeném vyprávění s trpělivě budovanou atmosférou, což jde tak nějak naproti současnému trendu velkých filmů, kdy se na plátně neustále musí dít a něco musí bouchat, aby se moderní divák nenudil. Těm, jimž takový přístup vyhovuje, asi „Blade Runner 2049“ po chuti nebude, obzvlášť se svou odvážnou stopáží necelých tří hodin.

Ke cti tvůrcům slouží, že jsem se ani po takovouhle dobu nenudil. Obdobně rád pochválím opětovně úžasný vizuál a jeho propojení s akustickou stránkou. Některé scény jsou výtvarně nádherné, zejména pasáž v ruinách zalitých oranžovým oparem, skládka, mlžný začátek na farmě a rovněž záběry z velkoměsta – hlavně když sněží – dýchají hustou atmosférou. Někdy dokáže silný dojem vzbudit i sama zvuková stránka, a to s takovou měrou, že není příliš filmů, u nichž bych si to takhle uvědomoval.

Blade Runner 2049

Na druhou stranu, „Blade Runner 2049“ je určitě víc jednoznačný a polopatický. Rovněž se snaží tvářit chytře, ale tam, kde původní snímek mnohé otázky ani nevyslovil, a přesto je pozorný divák čtoucí mezi řádky cítil, nový film je více doslovný. Což asi souvisí i s dobou a jejími nároky. Nicméně uznávám, že by asi bylo hloupé chtít, aby film z roku 2017 po všech směrech vypadal jako film z roku 1982. A kdyby to tak bylo, stejně bychom se všichni zlobili a obviňovali „Blade Runner 2049“ z plagiátorství.

Určitým zklamáním je pro mě i příběh. Zatímco zápletka původního „Blade Runnera“ se zpočátku tvářila banálně, aby se následně rozlétla do vícera směrů a krásně se zamotala, „Blade Runner 2049“ je přesným opakem. Zpočátku vypadá záměrně zmateně a nechává diváka v nejistotě, aby nakonec došel k nepříliš omračujícímu vyústění. Jako plus snad lze označit jen to, že se scénář nevydal tou úplně tou úplně nejjednodušší cestou, díky čemuž ve finále zpochybní skutečný význam hlavního hrdiny pro stěžejní události. Aspoň něco.

Blade Runner 2049

Do výsledku mi vůbec nesednul ani Jared Leto, jenž se ujal role nového tvůrce replikantů. Naneštěstí přehrává, až to hezké není, takže jediné štěstí, že i v takhle vysokého stopáži nedostal zas tolik prostoru, ačkoliv může plakát napovídat, že bude patřit k nejdůležitějším postavám. A co se plakátu (jen tak mimochodem – docela slabého) týče, je škoda, že „Blade Runner 2049“ dává tak moc na odiv přítomnost Harrisona Forda, tedy představitele hlavního hrdiny z „Blade Runnera“. Takhle je totiž jasné, že film nevyhnutelně směřuje k setkání aktuální ústřední postavy s Deckardem z jedničky, a v jistém momentě už jde jen o vyčkávání, kdy k tomu dojde. Kdyby byla Fordova přítomnost zamlčena a ve snímku se objevil nečekaně (což by se dalo, když třeba na zápletku bylo před premiérou regulérní informační embargo), bylo by to nádherné eso v rukávu a mělo by větší účinek. Takhle se film díky úlitbě marketingovému démonu připravil o jednu z možností jak překvapit.

Blade Runner 2049

Jádro příběhu možná neomráčí, ale naštěstí potěší alespoň jisté dílčí nápady a detaily futuristického světa – v čele s rozkošnou digitální manželkou. Erotická scéna s ní je slušně bizarní, až je škoda, že zůstalo jen u předehry a že se tvůrci neodvážili na plátně ukázat i sex. Ale to je jeden příklad z mnoha. Vcelku příjemně nakonec překvapil i Ryan Gosling v hlavní roli, který mě nejenže nesral, ale dokonce i dokázal poměrně přesvědčivým způsobem ztvárnit policejního replikanta, v němž pod maskou kamenného ksichtu bublají pochybnosti rostoucí s postupným odhalovaným pravdy.

Vzato kolem a kolem ve mně „Blade Runner 2049“ nakonec zanechal pozitivní dojem, což dokázal i navzdory tomu, že během promítání v kině hned dvakrát (!) vypadnul proud. Snad netřeba dodávat, jak moc jde atmosféra do prdele, když vám v tom udělají dvě neplánované čtvrthodinové přestávky. Každopádně to za vidění na velkém plátně stojí a rozhodně tomu bude slušet i další zhlédnutí. Už teď jsem ale ochoten prohlásit, že „Blade Runner 2049“ dopadl lépe, než jsem čekal, a nakonec se jedná o poměrně důstojné pokračování. A to je myslím víc, než v co jsme se odvažovali doufat.

Blade Runner 2049


Neige et noirceur – Verglapolis

Neige et noirceur - Verglapolis

Země: Kanada
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: Dusktone / Les productions hérétiques

Tracklist:
01. Le monde est une forêt noire
02. L’hiver de force
03. Nordet / Les premières neiges
04. Pluie verglaçante et brouillard de glace
05. Énergie noire
06. Ruines électriques

Hrací doba: 46:04

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Neige et noirceur je už nějaký ten rok stálicí blackmetalové scény a jako takovou ji snad není radno nějak zevrubně představovat. Ostatně ani v našich recenzích není tahle kanadská formace nováčkem – jestli si dobře vzpomínám, nyní načínám už čtvrtou kritiku týkající se Neige et noirceur

Ta předešlá vyšla v loňském roce u příležitosti vydání alba „Les ténèbres modernes“, k němuž jsem si vypracoval trochu rozporuplný vztah. Zpočátku mě nahrávka úplně nebavila a příliš mi nebylo po chuti, že namísto další dávky mrazivého zimního black metalu přišel příklon k válečnému black metalu. Na druhou stranu, s jistým odstupem jsem si nakonec v desce jisté zalíbení přece jenom našel a objevil řádku povedených momentů. Stále však platí, že „Les ténèbres modernes“ ani zdaleka nepovažuji za vrcholné dílo Neige et noirceur.

Do letošního počinu „Verglapolis“ jsem se tím pádem příliš nehrnul. Obzvlášť když atmosféra obálky mi evokovala spíš „Les ténèbres modernes“ než nálady alb jako „La seigneurie des loups“, „Hymnes de la montagne noire“ či „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“. Nakonec musím uznat – a vlastně rád – že tentokrát byly obavy liché. Ani „Verglapolis“ sice nemohu zařadit k tomu nejlepšímu, co kdy pod hlavičkou Neige et noirceur vyšlo, ale zklamán rozhodně neodcházím. Neříkám, že jsem z počinu nadšen, ale spokojenost vládne, poněvadž jsem od „Verglapolis“ dostal to, co chci od Neige et noirceur slyšet.

Lze z poslední věty předchozího odstavce vyvozovat, že se tedy opětovně jedná o mrazivý black metal? Částečně možná ano, ale spíš než o styl mi jde o atmosféru. A v tomto ohledu „Verglapolis“ rozhodně nestrádá. Novinka je patřičně syrová a chladná, jak se na album Neige et noirceur sluší a patří. Vždyť také především právě díky tomuhle jsem s „Verglapolis“ spokojen. Ne vždy je ale takového pocitu dosahováno skrze black metalu. Ten zde – samozřejmě! – přítomen je, nikoliv však výhradně.

Snad není nutno nějak zásadně připomínat, že tváří Neige et noirceur je víc – vyjma black metalu si Zifond dlouhodobě pohrává i s minimalistickým ambientem, ale kromě toho se „Verglapolis“ místy nebojí hrábnout až někam k dronu. Důležité je, že i formálně odlišné žánry v tomto případě směřují ke společnému cíli a v podání Neige et noirceur si jsou náladově nablízku, což je samozřejmě jenom dobře. Ve výsledku je tedy téměř „jedno“, v jakém stylu se „Verglapolis“ zrovna papírově pohybuje, když jako celek nahrávka působí kompaktně a uceleně.

Neige et noirceur

Jako obvykle – a to jak v případě tvorby skupiny, tak i obecně u věcí zaměřených takto jednostranně na atmosférickou stránku – nemá příliš cenu zabývat se jednotlivými skladbami, bavit se o vrcholech, zapamatovatelných momentech nebo cokoliv dalšího na ten způsob. Abych řekl pravdu, tak u „Verglapolis“ vlastně ani jednotlivé položky tracklistu příliš nerozlišuji. Kdyby měla celá deska pouze jedinou stopu o délce 46 minut, nezměnilo by se pro mě nic, protože takhle to stejně vnímám. Mohl bych vypíchnout třeba „Pluie verglaçante et brouillard de glace“, ale proč bych to dělal, když stejně nemá smysl si kompozice pouštět jednotlivě… Nakonec to ani není nic, v čem by „Verglapolis“ bylo v rámci diskografie Neige et noirceur specifické, to je vlastně standard. Ale za zopakování to stojí, abychom věděli, že je vše na svém místě.

Vzato kolem a kolem mi „Verglapolis“ nepřijde jako nějaký zásadní přírůstek do rodiny nahrávek Neige et noirceur, natožpak do žánru obecně. Nicméně o vybroušenou originalitu či prošlapávání nových stezek u tohoto kanadského projektu nikdy nešlo – a ruku na srdce, vlastně ani netoužím něco takového od Neige et noirceur poslouchat. Chci to syrově, že i sushi může závidět, a mrazivě, až z toho člověk pomalu dostane omrzliny, a jebat, že co do black metalu jde v konečném důsledku o docela konvenční hraní. A tento požadavek „Verglapolis“ naplňuje s přehledem, ačkoliv nijak nepopírám, že třeba takové „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“ (abych nešel ještě hlouběji do minulosti) je o kus působivější.

Tak či onak, příznivci specifické quebecké scény a kapel jako Forteresse, Sorcier des glaces, Csejthe, Sombres forêts či Délétère by „Verglapolis“ rozhodně neměli minout. Ale to říkám jen tak z povinnosti, poněvadž předpokládám, že takoví již nahrávku dávno slyšeli.

Neige et noirceur


Show of Bedlam – Transfiguration

Show of Bedlam - Transfiguration

Země: Kanada
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 12.5.2017
Label: PRC Music / Dawnbreed Records / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Black Lotus
02. Tælus
03. Transfiguration
04. Hall of Mirrors
05. Lamentations
06. Easter Water
07. L’appel du vide

Hrací doba: 43:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Show of Bedlam mi až donedávna byli vcelku neznámým pojmem, ačkoliv již mají na kontě dekádu fungování. A to jejich jméno zachytit šlo, poněvadž prvním vydaným nosičem kapely bylo splitko se samotnými Jucifer, což je hodně známé jméno na sludgovém poli. Minul jsem i debutovou desku „Roont“ z roku 2012 a skupinu zaznamenal až v letošním roce v souvislosti s vydáním druhé dlouhohrající placky „Transfiguration“.

Oukej, nebudu hrát machra. „Transfiguration“ jsem zachytil pouze v souvislosti s tím, že se na redakčním emailu objevila promo kopie na recenzi. Což o to, ponížených žádostí o recenze nám chodí tolik, až to začíná být docela nechutné, takže aby si člověk něco z té hromady vyzobnul, musí to být zajímavé na první pohled. Show of Bedlam mě zaujali obálkou své novinky i příslibem avantgardního doomu. Ani nemluvě o skutečnosti, že dotyčný email přišel od Sentient Ruin Laboratories, jejichž vkusu jsem se již za těch pár let naučil docela věřit. Letmý poslech ukázek rovněž dopadl uspokojivě, tudíž jsem se na „Transfiguration“ vrhnul s očekáváním kurevsky hutného bahna, které se nebojí i zaexperimentovat.

Úvodní skladba „Blue Lotus“ nahrávku rozehrává nanejvýš slibně. Požadavek kurevského bahna budiž naplněn, poněvadž Show of Bedlam to drhnou hrubě až běda. Zaujal mě začátek songu, jehož ohavnost mi dala vzpomenout na působivý arcihnus „Ordo ad chao“, přestože žánrově se Show of Bedlam a Mayhem pohybují docela jinde. V neposlední řadě pak musím řádně nacenit vokál Pauliny Richards. Ta nevříská jako raněné zvíře v posledním tažení, jak by leckdo od načrtnutého žánru mohl očekávat, namísto toho vládne táhlým čistým zpěvem. I když… pojmenování „čistý“ by mohlo evokovat nějaké vysokotónové zpívánky, což má také daleko do pravdy. Paulina je uhrančivá jak ďábel, její přednes do hudebního kontextu sedí přímo skvěle, a když na to přijde, tak ano, i ona dokáže přitlačit na pilu.

Jediným negativem tak zůstává, že nějaké velké experimenty nebo hrátky s avantgardními tendencemi se jaksi nekonají. V závěru „Blue Lotus“ se sice vyskytne nějaké to hlučení – však také ne náhodou jde o jednu z vrcholných pasáží celého „Transfiguration“ – ale abych byl upřímný, očekával jsem trochu víc. Show of Bedlam se totiž představují jakožto formace, jež to umí vzít za hutný konec a „zabahnit“ jak blázen, nicméně jakékoliv výstupky nad základní rámec sludge / doom metalu se odehrávají spíš v rovině náznaků. A ty nejsou ani zdaleka tak zásadní, aby se dalo hovořit o nějakém experimentu či avantgardě.

Show of Bedlam

Situaci bohužel nevylepšují ani následující skladby. „Tælus“, „Hall of Mirrors“ a „Easter Water“ jsou samozřejmě tryzny jak hovado, riffy drtí s takovou silou, až to skoro bolí, Paulina stále výtečná. Mezihry „Transfiguration“, „Lamentations“ a „L’appel du vide“ také neruší (ještě aby, když druhé dvě jmenované mají jen dvacet respektive čtyřicet vteřin). Všechno tedy zní stejně v pohodě jako v případě „Blue Lotus“, přesto se zanedlouho začne projevovat hlavní neduh desky, jímž je přílišná jednotvárnost materiálu. Pozdější songy nejsou vůbec špatné a samy o sobě obstát dokážou, byť se všechny pohybují někde okolo deseti minut (zhruba). Jenže když se člověk snaží vstřebat celý počin jakožto celek, dostavuje se stereotyp, který protrhne jen občasná výraznější pasáž s povedeným riffem (nebo jiným prvkem).

A to mi bohužel nestačí k tomu, abych mohl „Transfiguration“ nějak zásadně vychvalovat. Schopnosti totiž Show of Bedlam nesporně mají a v základě hrají fakt dobře, ale cítím, že jejich potenciál je mnohem vyšší a že by to zvládli ještě lépe, než jak na svém druhém albu předvádějí. Opravdu by dle mého skromného názoru pomohlo, kdyby se Američané odvázali a víckrát zkusili zabejčit s hlukem, jako se tomu děje v závěrečné pasáži „Blue Lotus“, protože takhle to působí jako přílišná sázka na jistotu. Jakkoliv kvalitně odehraná.


Zaraza – Spasms of Rebirth

Zaraza - Spasms of Rebirth

Země: Kanada / Ekvádor
Žánr: industrial / doom metal
Datum vydání: 28.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Church of Gravity
02. Maskwearer
03. Imti Raymi
04. Blood.ov.Psychiatrists
05. Roadkill to You
06. Wulkan

Hrací doba: 38:21

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Zaraza není příliš známou formací, alespoň mně to tak přijde. Kapela vznikla již před drahně lety a sama sebe nazývá pionýry experimentálního sludge / doom metalu, ale já osobně jsem tohle jméno až donedávna vůbec neznal a nikdy dříve jsem nezaznamenal, že by někdo jako oni měl mít nějaký vliv na rozvoj jakékoliv (sub)scény nebo že by inspiroval množství dalších skupin k tvorbě podobně laděné hudby. Kdo ví… možná jsem jen špatně koukal a skutečně ignoroval nějaký kult, možná jde jen o přeceňování sebe sama ve styl „hraju dlouho = jsem legenda“. Ale to ať posoudí někdo jiný, kdo v tom má dostatečný přehled.

Já mohu posloužit jen snůškou suchých objektivních faktů, dle nichž začala historie Zaraza již v raných devadesátých letech. Skupina fungovala až do roku 2006, kdy se rozpadla, nicméně za tohle poměrně dlouhé časové období stačila vydat pouhé dvě dlouhohrající desky – „Slavic Blasphemy“ (1997) a „No Paradise to Lose“ (2003). Obnova činnosti přišla v roce 2015. Kromě toho se Zaraza v mezičase přetvořila z kanadské formace na mezinárodní projekt na dlouhou vzdálenost mezi Kanadou a Ekvádorem. Co je ale nejdůležitější, reunion letos vyústil ve třetí řadové album, jehož název zní „Spasms of Rebirth“. A musím říct, že čistě na jeho základě mě Zaraza o své (domnělé?) legendárnosti tedy nepřesvědčila.

Na první poslech vlastně „Spasms of Rebirth“ nezní nezajímavě. Posluchače přivítá hutný odlidštěný industriálně metalový sound v pomalém drásavém tempu. Docela z toho smrdí Godflesh, ale nakonec proč ne, taková hudební forma mi smysl dává a poskytuje slibné pole pro vytvoření dostatečně ohavné a snad i působivé nahrávky.

Jenže se tak neděje. Zaraza totiž všech šest skladeb na „Spasms of Rebirth“ pojali natolik podobně, až skoro stejně. Chladný kovový zvuk, táhlé doomové riffy, hutná baskytara, blátivé vokály a vždy zcela totožné tempo. K tomu přidejte, že každá píseň stojí vesměs na jednom motivu, který se omílá furt a furt dokola. Což není zrovna slast, když vezmeme v úvahu, že nejkratší song má pět a půl minuty a ten nejdelší osm a půl minuty. Výsledkem je strašná jednotvárnost, z níž pramení i jeden z největších zabijáků dobrého poslechu – nuda.

„Spasms of Rebirth“ mi tím pádem přijde jako dosti ubíjející album, ale ne v tom potenciálně dobrém slova smyslu, kdy se myslí negativistické emoce pramenící z hudebního obsahu, nýbrž skutečně nuda. Ani jedna ze šesti přítomných písniček mě nedokázala výrazněji zaujmout, utkvět v paměti, neřkuli něco předat. A taková konstelace mi nedává příliš prostoru pro jakoukoliv shovívavost při hodnocení. Ta nahrávka je prostě strašně slabá, nezáživná, těžkopádná, mdlá, únavná, až stařecky unavená. Prostě o ničem.

Ze zvědavosti jsem ještě vyzkoušel letmo poslechnout oba staré počiny Zaraza a na první pokus mi oba přišly výrazně lepší než „Spasms of Rebirth“. Na „Slavic Blasphemy“ jsem našel fajnový oldschoolový industrial občas podpořený kytarou, „No Paradise to Lose“ na mě působilo tak na půli cesty mezi debutem a letošním počinem, akorát kompozičně a kvalitativně mnohem zajímavější než „Spasms of Rebirth“. Tím spíš se nabízí otázka, nakolik byl návrat Zaraza smysluplný, když, jak se zdá, dvojice na svou starší tvorbu nedokázala navázat důstojně. Ale když nic jiného, alespoň jsem díky tomu jméno skupiny zaregistroval, což nemusí být k zahození, jelikož ty staré věci se tváří, že za podrobnější průzkum stát budou. Samotnému „Spasms of Rebirth“ však nemá smysl věnovat pozornost.