Archiv štítku: CAN

Kanada

Deranged (1974)

Deranged (1974)

Země: Kanada / USA
Rok vydání: 1974
Žánr: horor

Originální název: Deranged

Režie: Jeff Gillen, Alan Ormsby
Hrají: Roberts Blossom, Micki Moore

Hrací doba: 82 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Edward Theodore Gein nepatří mezi nejvýkonnější sériové vrahy, protože mu byly dokázány „pouze“ dvě vraždy (lze polemizovat, jestli je v takovém případě vůbec na místě hovořit o sériovosti), ale co mu scházelo v kvantitě, to dostatečně doháněl svou zvrhlostí. Ne nadarmo se stal jedním z nejznámějších úchylů, který inspiroval množství filmů i hudebních skupin. Materiál pro své hrátky získával povětšinou na místních hřbitovech, kde vykopával těla případně jejich části, a doma si z kůže a kostí vyráběl oblečení a předměty denní potřeby. Předpokládá se, že mohl praktikovat i další kratochvíle jako nekrofilie či kanibalismus, ale k těm se nikdy nedoznal. Nicméně i to „málo“, co Geinovi dokázat šlo, bohatě stačilo k tomu, aby vznikla jedna z největších legend mezi chorobnými mozky.

Ne náhodou v Geinově vynalézavosti a nemocnosti našli mnozí inspiraci pro svá umělecká díla. Z tohoto ohledu se jeví jako zásadní rok 1974 (sám vrah byl odsouzen v roce 1968), kdy vznikly hned dva skvělé filmy, pro něž se Geinova činnost stala předobrazem. Přinejmenším jeden z nich jistě znáte, protože si postupem času získal status kultovního hororu patřícího k vrcholům celého žánru. „Texaský masakr motorovou pilou“ je ovšem Edem Geinem inspirován pouze volně a jinak vypráví svůj vlastní příběh.

Nicméně půlroku před „Texaským masakrem motorovou pilou“ vyšel ještě jeden snímek, jenž postupem času trochu neprávem zapadl – „Deranged“. Jeho přístup je v porovnání s jeho slavnějším příbuzným diametrálně odlišný. Ani zde sice nevystupuje žádná postava jménem Ed Gein, ale to je jen proto, že byla Geinova filmová podoba přejmenována Ezru Cobba. Jinak se ovšem „Deranged“ snaží držet se plus mínus skutečnosti. Pokud si o Geinově případu něco načtete, jistě najdete určité odchylky, ale směřování k realističnosti je zjevné. Tomu ostatně odpovídá i dokumentární nádech filmu, kdy do děje a na plátno dokonce vstupuje vypravěč dovysvětlující další detaily.

Dokumentární styl snímku má za následek dvě věci, díky nimž je „Deranged“ dobře skrytou žánrovou lahůdkou. Zaprvé je to syrovost, k níž ostatně přispívá i stáří filmu, které zde vůbec není na škodu. Zadruhé je to autentičnost – vlastnost u hororu velmi žádaná, leč nedostatková. Velkou měrou k obému však přispívá i (v dobrém slova smyslu) zvláštní hudba a především Roberts Blossom v hlavní roli, jenž prezentuje proměnu ze zakřiknutého nekňuby fixovaného na maminku do zvrhlého vraha mimořádně přesvědčivě. Herce nejspíš budete znát jako dědu ze „Sám doma“ – věřte tomu, že po „Deranged“ už se na tradiční televizní evergreen pro celou rodinu nikdy nebudete koukat jako dřív.

Deranged (1974)

Film sám o sobě není příliš krvavý nebo explicitní. Samozřejmě se trocha krve objeví, i nějaké ty mrtvoly s poměrně povedeným vzhledem, přinejmenším s ohledem na rok výroby. Však na maskách také nedělal nikdo menší než Tom Savini. Nicméně brutalita není nutná. „Deranged“ je totiž i bez ní podivně bizarní snímek, některé scény jsou vyloženě zvrácené. Už při úvodním umírání maminky je divák trochu nesvůj, výjevy jako večeře s mrtvolami (mimochodem, podobnost se slavnou scénou večeře v „Texaském masakru motorovou pilou“ je až nečekaně velká) nebo hon na dívku v zasněženém lese pak zůstanou v hlavě i dlouho po konci filmu. Už to samo o sobě napovídá, že jde o velmi silný titul.

Deranged (1974)

Tempo „Deranged“ je možná pomalejší a výsledek zcela jistě nemusí sedět každému, přesto se jedná o znepokojivý kousek s vysoce syrovou a skličující atmosférou. V jistých momentech navíc dokáže člověkem pohnout a znechutit jej, aniž by k tomu potřeboval laciných prostředků. A to se myslím jen tak nevidí. „Deranged“ vám rozhodně nepřidá na náladě, ale kvůli tomu se snad na horory ani nikdo nekouká. Běžnému filmovému konzumentu to samozřejmě doporučit nelze, ale pro příznivce hororu (a tím nemyslím popcornové horůrky) a svírajícího pocitu, že něco není v pořádku, je to skoro povinnost. Neprávem opomíjená záležitost.


Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Ocean of Screaming Spheres
02. Self-Devouring Womb
03. Cursed Numbers
04. Void Masquerading as Matter

Hrací doba: 35:52

Odkazy:

K recenzi poskytl:
ClawHammer PR

Kanadští Thantifaxath se v průběhu současné dekády sice nestali největšími miláčky blackmetalového obecenstva, ale myslím, že debut „Sacred White Noise“ nezanedbatelný dopad měl. Minimálně na ty co preferují žánr v experimentálnější podobě, která místo horoucích pekel a násilí spíše evokuje nihilistický chlad kosmických dálav. Thantifaxath podle mého mají celkem blízko ke „kaskádské“ scéně a progresivnímu/avantgardnímu blacku po vzoru kapel, které nemusím zmiňovat. Důležité ovšem je, že jejich výrazivo je ještě dostatečně blackmetalové a vývoj hudby se ubírá směrem, který je i pro můj poměrně přísný pohled na žánr stále akceptovatelný. Navíc zde byla vždy přítomná kvalita, důvtip, stejně jako příslib, že z následovníků budou vůdci. Jak jsou na tom Thantifaxath s novým pětatřicetiminutovým EP „Void Masquerading as Matter“? Vzhledem k tomu, že několik uhrančivých pasáží z debutu stále chovám v živé paměti, tak jsem byl opravdu zvědav.

Od vydání uběhly přibližně tři měsíce, během kterých jsem ípko pravidelně zkoumal. První poslechy byly výborné a já byl vyloženě nadšený, ale relativně brzy začaly na povrch vyplouvat jisté nedostatky a můj pocit, že Thantifaxath postoupili na další úroveň hudebního mysticismu a kosmosofie poněkud utrpěl. Čím to?

Jak lze z dřívější tvorby a prvního odstavce odvodit, „Void Masquerading as Matter“ je vysoce atmosférickou záležitostí a přítomné fluidum je perfektně definováno titulní instrumentálkou (outrem), která je dle mého (možná mylného) názoru výrazně inspirována kompozicí „Lux aeterna“ maďarského skladatele Gyorgy Ligetiho (znáte například z Kubrickovy „Vesmírné odysee“), zatímco její druhá půle mi zase přijde blízká sborovým skladbám Krzysztofa Pendereckého. Už při poslechu „Sacred White Noise“ jsem míval pocit, že tvůrcům není moderní klasika cizí, a pokud v něčem udělali krok dál, tak to je v integraci klavírních a smyčcových pasáží s black metalem. Zde je na místě upozornit neznalé, že kapela v žádném případě nespadá do ranku symfonického BM.

I s kytarovými riffy se Thantifaxath pokusili více vyhrát, i když zde už tak úspěšní nebyli, byť chvíle, kdy se nástroje například krásně „kaleidoskopicky“ rozsypou, jsou super, ale to je spíše dílo produkční nežli instrumentální. Jsou zde zkrátka dílčí kytarové motivy, které považuji za strojené, nucené, příliš rovné, normální, neinventivní atd. atd., a tedy nevyhovující ambicióznímu konceptu EP. Příkladem budiž ústřední stoupavá/klesavá melodie „Ocean of Screaming Spheres“, která mě po nějaké době začala doslova srát. A podobných pasáží je zde více a ano, uznávám možnost, že jsem jenom rozežraný zmetek, kterému nic není dobré. Ale na obranu Thantifaxath musím uvést, že mocné pasáže převažují. Například v této zmíněné skladbě je střed naprosto fatální a „Cursed Numbers“ bych možná označil, za dosud nejsilnější píseň kapely.

Thantifaxath

Jaká myšlenka tedy stála za realizací tohoto EP? Měli Thantifaxath tvůrčí přetlak a bylo jim líto vyhodit třicet pět minut slušného materiálu, protože z nějakého důvodu nepasoval k materiálu budoucímu? Nebo EP slouží jako předstupeň, experiment, který měl hudebníkům ukázat případnou cestu dál? Nabízí se i myšlenka, že Kanaďané nedokázali nastřádat tolik silných nápadů na pořádný full-length a toto je jejich maximum. Pravda může být samozřejmě úplně jinde. „Void Masquerading as Matter“ je dozajista nutností pro fanoušky kapely a věřím, že má potenciál oslovit mnohé další. Sakra, vždyť já byl v pokušení tohle EP nacpat do výročního eintopfu a jeden z mých kolegů tak dokonce nepřekvapivě učinil. Avšak celkově bych o dokonalosti a vrcholném díle muzikantů nehovořil. Už jen proto, že kapely jako tato snesou přísnější pohled a já si myslím, že Thantifaxath mají na víc.


Land of the Dead (2005)

Land of the Dead (2005)

Země: Kanada / Francie / USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Land of the Dead
Český název: Země mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Simon Baker, John Leguizamo, Eugene Clark, Dennis Hopper, Asia Argento

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

„Země mrtvých“ zcela jistě není stěžejním článkem zombie ságy „…of the (Living) Dead“, přesto v ní má určité specifické postavení. Nedotknutelnou volnou trilogii dnes možná vnímáme (přinejmenším tedy já vnímám) jako „staré filmy“, které patří k sobě, ale ve skutečnosti byla každá jedna část natočena v úplně jiné dekádě – „Noc oživlých mrtvol“ na konci 60. let, „Úsvit mrtvých“ na konci 70. let a „Den mrtvých“ v polovině 80. let. Poté se ovšem George A. Romero, duchovní otec série a s dost velkou jistotou největší klasik celého subžánru zombie hororu, odmlčel na celá dvě desetiletí.

Je to právě až „Země mrtvých“, jejímž prostřednictvím se tehdy již 65letý Romero po dvou dekádách vrátil do světa mrtvých, kteří nejsou tak úplně mrtví, mají neustálou chuť na lidské maso a nemohou běhat, protože by si zlámali kotníky. Stigma návratu krále filmových živých-mrtvých do svého žánru je ovšem i největší nevýhodou „Země mrtvých“, s níž se snímek nedokázal poprat bez ztráty kytičky.

Samozřejmě asi nikdo nemohl očekávat, že Romero se „Zemí mrtvých“ překoná své dávné stylotvorné majstrštyky. Co si budeme nalhávat, „Noc oživlých mrtvol“ je základním stavebním kamenem svého subžánru a „Úsvit mrtvých“ platí za etalon toho, jak by měl výstavní zombie horor vypadat – a na něco takového se v roce 2005, kdy už byly natočeny stovky, ne-li rovnou tisíce zombie bijáků, dosahuje jen velmi těžko. „Země mrtvých“ na tyhle klasiky – samozřejmě – nemá. Ale nejspíš právě díky přemrštěným očekáváním je Romerův čtvrtý zombie počin někdy až zbytečně podceňován.

„Země mrtvých“ totiž není vůbec špatný film. Kdo od něj nebude očekávat další nemrtvý pomník, jenž svůj mírně hnijící subžánr posune kupředu, ten uvidí kvalitně udělaný zombie kousek, jemuž navíc Romerův rozpoznatelný rukopis nechybí. Režisér zde svou vizi nemrtvého hororu se ctí a důstojně přenesl do 21. století, a přitom si ponechal svůj přístup a osobitost.

V překladu to znamená, že i na „Zemi mrtvých“ se lze koukat jako na obyčejný horor, pokud v něm nic víc vidět nechcete, ale není zde těžké nalézt další z Romerových oblíbených metafor pro kritiku konzumní společnosti. Ta je citelná, leč podobně nenásilná jako v předcházejících částech ságy. Vedle ní nechybí několik lahůdkových gore záběrů, které ovšem snímek nedegradují do pozice pouhé přehlídky hektolitrů umělé krve, nechybí ani zombie klaun nebo malé cameo Toma Saviniho (dokonce jde o zombie-verzi jeho postavy z „Úsvitu mrtvých“).

I dějově mi „Země mrtvých“ přijde v pohodě a navíc potěší, že i zde Romero volně pokračuje v postupu zombie epidemie. Přeživší se již naučili s nemrtvými žít a začali si budovat novou společnost, která je pokud možno uzavřena před hordami prohnilých hladových hnusáků. Stejně jako před útokem zombies se ovšem tato společnost velmi rychle rozdělí do kast – spodinu, vládnoucí elitu i vychcánky, kteří se v tom naučí chodit. Nemrtví venku ovšem nespí, a jak již bylo naznačeno v předešlém „Dni mrtvých“ skrze nesmrtelnou postavu zombíka Buba, dokážou se učit. A brzy přijdou na to, že město plné živých (= jídla) nemusí být nedobytné.

Land of the Dead (2005)

Slabinou „Země mrtvých“ jsou trochu paradoxně její hlavní postavy. Největší hrdina v podání australského herce Simona Bakera (jestli jej odněkud budete znát, tak s největší pravděpodobností díky seriálu „Mentalista“, kde ztvárnil ústřední postavu) je tak kladný, pozitivní a morálně na výši, až mě to při sledování spíš rozčilovalo. Na Mirka Dušína ve světě, kde se za každým rohem může skrývat chodící mrtvola s chutí na váš mozek, totiž fakt nevěřím. Podobně i hlavní zombie Big Daddy, jenž vede armádu nemrtvých na město, mi přišel až přehnaně chytrý a moc učenlivý. Mnohem víc fungují postavy ve vedlejších rolích, ať už je to Dennis Hopper a jeho byznysmen jdoucí přes mrtvoly (vlastně doslova), John Leguizamo, jenž se snaží si něco trhnout a nebojí se rány pod pás (díky čemuž je mnohem uvěřitelnější než hlavní hrdina), anebo rajcovní Asia Argento v roli drsňačky (podobnost příjmení s legendárním režisérem Dario Argentem není náhodná – je to samozřejmě jeho dcera).

Land of the Dead (2005)

I přes některé mouchy je ovšem „Země mrtvých“ pořád povedený zombie horor, v němž se Romero nezapře. Když nic jiného, „Země mrtvých“ patří k (nej)výraznějším představitelům svého subžánru v aktuálním tisíciletí a legendární režisér jí dokázal vtisknout kus něčeho, díky čemu snímek utkví v hlavě – víc než třeba o rok starší remake „Úsvitu mrtvých“, jemuž se paradoxně dočkalo vřelejšího přijetí od diváků i kritiků. Jistěže na staré kulty to nemá, ale za mě stále v pohodě, mně se tenhle biják líbí.


Dawn of the Dead (2004)

Dawn of the Dead (2004)

Země: USA / Kanada / Japonsko / Francie
Rok vydání: 2004
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Režie: Zack Snyder
Hrají: Sarah Polley, Ving Rhames, Jake Weber, Michael Kelly, Mekhi Phifer

Hrací doba: 101 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Ze staré Romerovy zombie trilogie „Noc oživlých mrtvol“, „Úsvit mrtvých“ a „Den mrtvých“ se remaku dočkaly všechny tři snímky, první jmenovaná klasika dokonce hned několika. Předělávka „Noci oživlých mrtvol“ z roku 1990 pod režijní taktovkou Toma Saviniho dopadla velmi dobře. Vzhledem k tomu, že v psaní o celé volné sérii „…of the (Living) Dead“ postupuju v chronologickém pořadí, čeká nás dnes povídání o tom, jestli se podobně povedla i předělávka „Úsvitu mrtvých“.

K remakům jsem pozitivní vztah nikdy neměl a obecně vzato jim příliš nefandím už z principu. Tím spíš je paradoxní, že jsem tu ještě nepsal o remaku, jejž bych mohl skrz naskrz zmrdat, jaká to není sračka. Bohužel (?) ani „Úsvit mrtvých“ z roku 2004 nepatří k počinům, na jejichž adresu bych musel posílat nějaký těžký hejt (ale nebojte se, i na to v dohledné době dojde!). Ve skutečnosti se totiž jedná o dobrý horor, jemuž nechybí tah na bránu, slušná porce brutality, funkční odlehčení i několik velmi povedených momentů, ale…

…ale háček to samozřejmě má. Snímek toho se svou předlohou vlastně nemá zas tolik společného. Jediné, kvůli čemu lze hovořit o remaku, je skutečnost, že se parta lidí před nastartovanou zombie apokalypsou ukryje ve velkém obchodním centru. A to je myslím vše. „Úsvit mrtvých“ se to myslím jmenuje spíše z marketingových důvodů, aby tenkrát do kina nalákali lidi na známou značku opřenou o jedno z nejvíc zásadních děl v subžánru zombie hororu.

Vlastně je až škoda, že si s sebou film nese břímě pouhé předělávky, protože mu škodí víc, než mu toto spojení pomáhá. Přinejmenším tedy z filmového hlediska… kdoví, jak by vypadaly nyní velmi dobré výsledky – celosvětový výdělek v kinech přes 100 miliónů amerických dolarů při rozpočtu 26 miliónů – kdyby se to jmenovalo jinak. „Úsvit mrtvých“ je totiž udělaný velmi dobře, nemá výrazně slabých míst, povinné srdceryvné výlevy jsou okrouhány na minimum, krvavé efekty i masky jsou udělané výborně a výsledek se je nebojí ukázat, navíc zajímavý soundtrack… tehdy debutující režisér Zack Snyder to prostě celé vede správným směrem. Tím spíš je škoda, že se snímek na obchodní dům i takzvané předělávání nevypšouknul a nešel si kompletně svou cestu, když už tak do určité míry stejně činí. S výjimkou motivu obchodního centra totiž nový „Úsvit mrtvých“ od toho starého dost liší.

Jednou ze zásadních změn oproti originálu je, že zombies již nejsou ty pomalé neohrabané mrtvoly, jejichž síla tkví jenom a pouze v jejich ohromném počtu. Zde už to jsou nebezpeční dravci, i pokud jde o jednotlivce, hladoví jsou stejně, ale setsakra zrychlili, takže nyní neváhají pořádat o kus masového žvance sprinterské závody. Sám George A. Romero tuto inovaci v žánru (s níž remake „Úsvitu mrtvých“ rozhodně nepřišel jako první – jen aby to tak nevyznělo) nevzal s přílišným povděkem a prohlásil, že dle jeho názoru zombie běhat nemohou. Rychlost sice zvyšuje tempo a dynamiku, přesto bych v tomto případě souhlasil s klasikem – už jen kvůli tomu, že běžící zombie vypadají v pohybech moc lidsky a málo nemrtvě.

Dawn of the Dead (2004)

Co se děje týče, „Úsvit mrtvých“ zombie nákazu sleduje od začátku. Nesnaží se ovšem nic vysvětlovat, pouze své postavy (i diváky) vrhne do nově vzniklého chaosu, který se rozjede, aniž by kdokoliv chápal, co přesně se děje. Postavy, které se zde v obchodním centru sejdou, jsou úplně jiné než v roce 1978, je jich o poznání víc a tím pádem se odlišuje i průběh a důsledky toho, co, jak a proč konají. Některé z nich jsou ovšem krajně nesympatické a člověk jim pořádné zdechnutí spíš přeje, u některých mě navíc vysoce rozčilovalo i jejich chování, že bych nejradši sejmul sám.

Podobně se výrazně mění i závěr, protože v obchoďáku nezůstaneme až do konce jako v originále. Úplně chybí útok motorkářského gangu, na místo něhož se společenství přeživších pokusí přesunout někam jinam v obrněných autech. Naštěstí se ale happy end zrovna nekoná a závěr „Úsvitu mrtvých“ je patřičně pesimistický, za což jednoznačně palec nahoru.

Dawn of the Dead (2004)

Z technického hlediska má možná remake „Úsvitu mrtvých“ nad starou trilogií navrch. Což je ovšem pochopitelné a byla by ostuda, kdyby to tak nebylo. Jeho emoční dopad však není takový jako u klasik, chybí mu i Romerův charakteristický podtón, díky němuž jsou jeho zombie filmy víc než jen obyčejnou krvavou řezničinou. Na druhou stranu, remake svou nemrtvou hru pořád rozehrává důstojné v kvalitě a se zombie látkou pracovat umí. Sice se nejedná o přírůstek, který by svůj žánr dokázal vyloženě posunout, a mezi novějšími zombie horory přece jenom stojí ve stínu „28 dní poté“, ale i přesto jde o jeden z výraznějších novodobých kousků, v němž se prohánějí nemrtví s chutí na lidské maso. Povedená záležitost.


Infernäl Mäjesty – No God

Infernäl Mäjesty - No God

Země: Kanada
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.4.2015
Label: High Roller Records

Hrací doba: 61:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Kanaďané Infernäl Mäjesty jsou jedním z těch případů, kdy se v počátku kariéry povede stvořit dílo, které je s postupem času vnímáno jako klasické a mezi vyznavači žánru takřka kultovní, avšak nikdy se na něj nepodaří navázat. Tím dílem je album z roku 1987, „None Shall Defy“. Na poli kanadského thrash metalu se nenajde moc výraznějších nahrávek té doby, a tak je jistě právem považováno za klasický vzorek tamního metalu.

Poté Infernäl Mäjesty tak nějak vyzněli do ztracena a další studiovku vydali až po jedenácti letech. To už po nich neštěkl ani pes a obdobně tomu bylo i s následující plackou. Přesto kapela stále aktivně funguje, až je z toho další materiál vydaný pod názvem „No God“. A žádné velké překvapení se nekoná…

Už zmiňovaný debut představoval dřevní, satanistickou tématikou opředený thrash metal s lehkým závanem death metalu. Dostal jsem se k němu čistě kvůli jeho historickému významu, ale nikdy jsem mu nepřišel úplně na chuť. V paměti zůstala především jeho legendární obálka, která vzhledem k rouhačským textům působí dodnes směšně. Letošní „No God“ se pohybuje v klasičtějším, kolikrát heavíkovém prostředí, ovšem Satan a Bůh se tu řeší dále.

Jestli si dokážete představit, jak by mohlo spojení heavy a thrashe znít, tak věřte, že přesně takhle obyčejně to taky zní. Nečekejte žádné zázraky, je to standardně odehrané řemeslo, jež začne velice rychle nudit a vzhledem k více než hodinové stopáži (!) se stává těžko stravitelným. Když vidíte, jak se na vás řítí další šestiminutová porce toho stejně nudného metalu plného klišé, to je teprve to pravé peklo. Těžko se zde vypichuje nějaká povedená skladba, ale kdybych fakt musel, tak asi padne volba na „Another Day in Hell“.

Největším nešvarem „No God“ je, jak zatraceně fotrovsky usedle zní. Chybí tomu energie, nějaké uvolnění či rozptýlení. Infernäl Mäjesty se snaží působit brutálně, moderně a vůbec metalově, jak jen to jde, ve výsledku z toho není nic víc než pouhá šeď a zmar. Technicky je sice všechno zvládnuto v pořádku, ale co naplat, já tohle prostě hodinu poslouchat nevydržím. Trochu mi to připomíná poslední opus Hobbs’ Angel of Death, ze kterého se nakonec vyklubal solidní průměr. To bohužel není případ „No God“.

„No God“ lze doporučit snad pouze pamětníkům „None Shall Defy“, co touží zavzpomínat a zároveň si poslechnout, jak zní Infernäl Mäjesty dnes. Anebo pravověrným thrasherům, kteří musí slyšet absolutně všechno. Jinak asi nemá moc smysl se touto deskou déle zabývat. Za mě tedy rozhodně ne.


Zaum – Eidolon (2016)

Zaum - Eidolon (2016)

Země: Kanada
Žánr: psychedelic doom metal
Datum vydání: 24.10.2016
Label: I Hate / Superbob Records

Tracklist:
01. Influence of the Magi
02. The Enlightenment

Hrací doba: 43:31

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Kanadské duo Zaum patří ke kapelám, které si přímo libují v hudebním vypravěčství. Dlouhé skladby – to je jejich parketa. Zatímco debutové album „Oracles“ z roku 2014 nabídlo čtyři písně, z nichž ta nejdelší se vyšplhala na 14 minut, druhé album „Eidolon“ jde v tomto ohledu ještě dál. Na posluchače zde čekají pouhé dvě kompozice, z nichž každá trvá rovnou jednadvacet minut (přibližně… Metal-Archives uvádí necelých 21, Bandcamp kapely na vteřinu přesně 21 a na oficiální promo kopii trvají oba tracky necelých 22 minut). To už je pořádná porce muziky, ale s radostí mohu říct, že v případě Zaum se není čeho obávat – Kyle Alexander McDonald a Christopher Lewis s takhle ambiciózními stopážemi zacházet umějí a servírují na nich poutavý poslech.

Druhým atributem, jejž Zaum vzývají, je setsakra velká hutnost a zatěžkanost. Páteř jejich muziky tvoří doom metal, ale leckdy jdou ve svých těžkých riffech tak hluboko, až se úplně přirozeně dotýkají i sludge metalu. Jakmile se Kanaďané opřou do riffů, buďte si jistí, že nepůjde o žádnou lehkou a provzdušněnou záležitost, nýbrž o umíráček zahraný pěkně od podlahy.

Tvrdit ovšem, že si Zaum vystačí s podladěným riffováním, by bylo poněkud unáhlené a vůči samotné skupině i příkré. Kanaďané totiž ve své muzice mají i další vrstvy. Jinými slovy, dostáváme se ke třetímu zásadnímu atributu „Eidolon“, jímž je psychedelie. Zaum dokážou motat hypnotická osidla s jistotou a bez větších zaváhání, takže než se člověk naděje, už se mu omamná smyčka stáčí a utahuje okolo krku. Aniž bych chtěl znevažovat kvality první skladby „Influence of the Magi“, řekl bych, že v tomto ohledu je o notný kus působivější druhá píseň „The Enlightenment“, jejíž některé pasáže jsou fakticky síla jak hovado.

Stran nálad „Eidolon“ nesmíme vynechat ani další výrazný prvek desky. Řekl jsem, že v muzice Zaum se toho najde víc než jen hutné riffy, a neměl jsem tím na mysli pouze psychedelické aroma. Kanaďané si vypomáhají i četnými meditativními momenty, v nichž byste o cokoliv metalového jen stěží zakopli. Naštěstí se však nejedná o pouhé přicmrndnutí tuhle nebo támhle – atmo-pasáže hrají na „Eidolon“ důležitou roli, zabírají mnoho minut z celkového času a nepůsobí jako pouhá povinnost  či samoúčelná ozdůbka. Což je samozřejmě super. Ani nemluvě o tom, že výrazně napomáhají celkové atmosféře nahrávky… ale to dá rozum, vždyť právě kvůli tomu se jim říká atmosférické pasáže.

Zaum

Při pohledu na fotky kapely to tak nemusí vypadat, ale Zaum se své tvorbě vydávají na cesty na starověký blízký a střední východ. A zde již narážím na první věc, která mi na „Eidolon“ úplně nevoní. Velkoryse pominu, že oba borci v kapele jsou rodilí Kanaďané – i kdyby se o tuhle tematiku jen zajímali, nic proti tomu, to mi přijde v pohodě. Dle odkazů v textech se zdá, že „Influence of the Magi“ do Asýrie a „The Enlightenment“ do Egypta. Oukej. Pak mi ale vysvětlete, proč je na obalu indiánská pyramida, která zcela zjevně patří do Střední Ameriky. Až se sám sobě divím, jak moc mě tahle nesrovnalost irituje. Ani nemluvím o tom, že přebal je na můj vkus příliš pestrobarevný a pohádkový a že to logo na něm být taky nemuselo.

Na druhou stranu, jestli je tohle tím nejhorším, co mohu Zaum vytknout, pak na tom skupina ještě není tak špatné. Po hudební stránce je „Eidolon“ výborná záležitost, jejíž poslech mě dost baví, a to je, co si budeme nalhávat, v konečném důsledku to hlavní. Máte-li rádi skladby na dlouhé minuty a doomovou psychedelii, mohu tuhle věc jenom doporučit.


Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia - Sulphurous Temple

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Night’s Mouth
02. Speculum tenebrarum
03. Ecstasies of the Sabbath
04. The Veil
05. Hymn for the Egregor
06. Exalting in Acrid Flames

Hrací doba: 40:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Na koncertní kvality kanadské Sortilegie jsme zde pěli chválu již několikrát. Všechny tři pražské koncerty ukázaly, že Koldovstvo a Haereticus (v civilním životě manželé) dokážou živě servírovat skutečnou magii animálního syrového black metalu, a to v tak intenzivní míře, že se jim v současné době může rovnat jen málokdo. Nyní je načase, abychom se na našem skromném plátku konečně podívali i na to, zdali Sortilegia zvládne podobně uhranout i ze svých desek. Právě teď je k tomu ideální příležitost, protože před měsícem vyšel druhý dlouhohrající počin „Sulphurous Temple“.

Vím o tom, že mnozí tvrdí, že Sortilegia studiově není ani zdaleka tak silná jako v koncertním provedení. Že při domácím poslechu je bestie z živých vystoupení degradována do pozice obyčejného zahuhlaného sypání nikterak nevybočujícího z řady obdobně laděných skupin. Já osobně s tím ovšem nesouhlasím. Samozřejmě, že hudba má za správné konstelace tendence být v živém podání intenzivnější, ale to není záležitost Sortilegie, nýbrž obecný jev, s nímž se potýká většina metalových kapel. Za mě však Kanaďané zvládnou bez větších problémů obhájit i smysluplnost svého studiového počínání.

Tři roky starý dlouhohrající debut „Arcane Death Ritual“ vykazoval veškeré atributy, jaké bych od podobně stavěné desky čekal – a jaké bych čekal i od formace formátu Sortilegia. Po mém soudu se v tom dalo utopit jak nic a nahrávka vykazovala vysoký hypnotický faktor. Popravdě řečeno ani netuším, co lepšího by si kdo představoval, poněvadž tohle byl elitní raw black metal. A jsem moc rád, že mohu s klidným srdcem prohlásit, že vše právě řečené neplatí pouze o „Arcane Death Ritual“, ale i o „Sulphurous Temple“.

Snad jediným zklamáním může být, že oproti velkoryse pojatém double vinylu u „Arcane Death Ritual“ v gatefoldu a s velkým plakátem vyšlo „Sulphurous Temple“ pouze v obyčejné kapse s jednou gramofonovou deskou. Naopak mě potěšil artwork a obecně vizuální stránka novinky, protože ta je stejně jako v případě debutu vyvedena celá v bílé barvě. Což možná vzhledem k černotě hudební náplně působí trochu jako protiklad, ale mně osobně se to fakt líbí a přijde mi to mnohem rozumnější, než kdyby tam Sortilegia mrdnula obligátní pentagram na černém pozadí.

Ze skladatelského hlediska jsou písně vystavěny ne přímo jednoduše, ale zcela určitě z jednoduchých stavebních kamenů. V tomto ohledu se oproti „Arcane Death Ritual“ nic nezměnilo, ale to v daném případě považuji spíše za klad. Skladby jsou relativně delšího rázu (přinejmenším s ohledem na jejich formální náplň) a všechny s výjimkou ambientního intermezza (anebo intra B strany, chcete-li) „The Veil“ stojí na třech základních pilířích. Prvním je zběsilá práce Haeretica za bicí soupravou, druhým jsou ohavné špinavé riffy vytažené přímo z pekla, třetím nelidský jekot Koldovstvo.

Sortilegia

Zní to straně jednoduše. Však jsem také řekl, že formálně to jednoduché je. Nicméně se jedná o přístup dle nejlepších blackmetalových tradic, jelikož black metal ve své „pravé“ formě vždy upřednostňoval hloubku obsahovou nad formou. A Sortilegia funguje přesně takhle. Výsledkem je totiž uhrančivá a pohlcující atmosféra. Ve spletitých labyrintech riffů se dá ztratit velmi lehko, a jakmile k tomu dojde, tak už se jen těžko hledá východ ven.

Nebudeme to dále prodlužovat. Dodám jen na plnou hubu to, co již nějakou chvíli visí ve vzduchu: Sortilegia je magická i z desek a „Sulphurous Temple“ je jednou z nejlepších nahrávek letošního roku. Posedlost, oddanost, fanatismus, kult.


Jigsaw (2017)

Jigsaw (2017)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2017
Žánr: horor

Originální název: Jigsaw
Český název: Jigsaw

Režie: Michael Spierig, Peter Spierig
Hrají: Matt Passmore, Callum Keith Rennie, Hannah Emily Anderson, Laura Vandervoort, Tobin Bell

Hrací doba: 91 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(V recenzi budou spoilery!)

Je hodně hororových sérií, které se mohou pyšnit vysokým počtem dílů. Většina z nich ovšem jednotlivé filmy sbírá již od osmdesátých či dokonce sedmdesátých let. Nicméně „Saw“ je relativně nová záležitost a na svých sedm dílů se dostalo strašně rychle. Aspoň trochu srovnatelné zrychlení vykázal snad jen „Pach krve“ se svými šesti díly za deset let, ale „Saw“ s kadencí sedmi bijáků za sedm roků vypadá jako rekordman.

Po „Saw 3D“ z roku 2010 však vodopád nových zvrácených her ustal a série zdánlivě došla ke svému konci. Byť značně otevřenému, což mi přišlo docela zvláštní zrovna u „Saw“, u nějž šíleně zamotané scénáristické kličky, totální převracení již viděného a schopnost vykřesat nové linky ze zdánlivě slepých příběhových uliček patří k hlavním poznávacím znamením. Nicméně bylo jasné, že jednou se „Saw“ vrátí, protože už jde o příliš velkou značku na to, aby ji producenti nechali jen tak ležet ladem.

K očekávanému vzkříšení nakonec došlo letos. Ve hře byl sice i kompletní reboot série, od něhož by se začalo opět nanovo, ale nakonec došlo na klasický osmý díl. I když je to takové navázání stylem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. „Jigsaw“ je totiž naoko osmý díl série, ale na předchozí události navazuje tak vágně, až vlastně skoro vůbec. Z minulých dílů si nový film z hlediska příběhu bere pouze to, že před x lety řádil skládačkový vrah, jehož důmyslné pasti připravily o život spoustu lidí. Nyní se rozjede nová hra a zdánlivě to vypadá, jako kdyby vstal John Kramer z mrtvých a opět začal konat své (mistrovské?) dílo.

V reálu tedy „Jigsaw“ uvádí do hry úplně nové postavy a staré s výjimkou samotného Kramera / Jigsawa nijak neřeší. Ten se sice nějakým způsobem klasicky vrací, i když zemřel už ve trojce, ale to by nemělo být žádné velké překvapení, když se objevil v každé části, přestože je už nadpoloviční počet dílů po smrti. Horší je, že „Jigsaw“ se nijak nesnaží dovysvětlit události „Saw 3D“, takže se divák vůbec nedozví, jak dopadli detektiv Mark Hoffman a doktor Lawrence Gordon. Ignorace předešlého dílu (dílů) mlátí do očí tím spíš, že ačkoliv byla Hoffmanova totožnost jakožto Jigsawova pomocníka odhalena a policie o něm věděla, v nejnovějším pokračování jej nikdo nepodezřívá a nikoho ani náznakem nenapadne, že by mohl mít nějakou spojitost s aktuálními vraždami. O jeho reálném osudu (smrti?) se totiž podle mě nemohl dozvědět nikdo vyjma přímo zúčastněných.

Jak vidno, s tímhle se scénáristé moc nemazali, spíš se na to tak trochu vysrali, rozjeli pokračování s novými postavami a samozřejmě si nechali dokořán otevřená vrata pro další bijáky, na něž, předpokládám, dřív nebo později dojde (ale spíš dřív, hádal bych). Vlastně je to vychcané řešení, protože s restartem série by museli najít nového Jigsawa, za což by je fandové sežrali, anebo opět obsadit Tobina Bella a riskovat, že za chvíli bude muset odstoupit, protože, co si budeme povídat, herci už je 75 let. Takhle ale můžou v klidu frčet dál (rádoby „odznova“) a původního Jigsawa furt dokola vracet ve flashbacích, dokud toho herec bude schopen.

Jigsaw (2017)

Vtipné na tom je, že z hlediska stylu nebo přístupu se „Jigsaw“ nikam neposunul a opět recykluje již viděné, což se ovšem dalo čekat a snad jen blázen by k tomu přistupoval s očekáváním nějakého svěžího přístupu ze strany tvůrců. Jedeme tedy v zaběhnutých kolejích – parta lidí ve velké promyšlené hlavní pasti, s níž se paralelně odehrává dějová linka / vyšetřování. Na konci přijde velký zvrat, s nímž se to celé převrátí naruby do naprosto „nečekané“ podoby.

Uvozovky jsou tentokrát na místě. Mnohé díly „Saw“ svým pověstným finálním twistem (ostatně jeden z trademarků série) skutečně dokázaly překvapit. Jenže pokud máte všech předchozích sedm kousků nakoukaných (a přišlo by mi na hlavu, kdyby na osmý díl hororové série chodil do kina někdo, kdo ty předešlé vůbec nezná), „Jigsaw“ už vás nepřekvapí. Vesměs jen opakuje zavedené vzorce, a pokud u sledování nevypnete mozek a jen trochu se zamyslíte, určitě vše potřebné dokážete rozklíčovat již v předstihu. Alespoň tedy mně se povedlo všechna šokující odhalení (kdo je vrah, výser s časovými linkami) vytušit dlouhé minuty předtím, než je naservíruje sám snímek.

Jigsaw (2017)

Jednou z důležitých (ne-li tou nejdůležitější) součástí každého „Saw“ filmu jsou samozřejmě i pasti. Ty jsou bezesporu opět bolestivé, ale prudce originální asi ne a s nějakou zásadní, kterou by si člověk v rámci série skutečně zapamatoval, jsem jaksi neviděl. Moc jsem navíc nepochopil, jak přesně měl fungovat obrovský trychtýř s motorkou. Zrní / noha možná měly určité kouzlo, podobně i brokovnice, byť její pointa byla od začátku nanejvýš průhledná, ale v tomhle ohledu mi „Jigsaw“ stále připadá spíš jako průměrnější kousek ze všech osmi. Na druhou stranu, gore efekt s „rozlaserovanou“ hlavou v samém závěru snímku byl parádní a patřil k těm nejzajímavějším v sérii.

Vzato kolem a kolem pokračuje „Jigsaw“ v zajetých mantinelech  a nese se v podobném duchu jako několik předchozích dílů. Což je nakonec přesně to, co jsem od filmu čekal. Fandové série budou nejspíš spokojeni; kdo „Saw“ doteď nedocenil, osmička jej rozhodně nepřesvědčí. V rámci celé série je „Jigsaw“ průměr, podobně jako jsou v rámci série průměrné i samotné pasti. O něco lepší než třeba čtyřka, která stále zůstává nejslabším dílem, ale určitě ne tak dobrý jako třeba šestka, trojka nebo dvojka, o jedničce ani nemluvě. Na druhou stranu, vyloženě sračkový a nekoukatelný není žádný díl „Saw“ (což se u mnohých takto dlouhých a i legendárnějších hororových sérií tvrdit nedá), přičemž „Jigsaw“ tuhle bilanci neporušuje. Pohodový standard.

Jigsaw (2017)


Blade Runner 2049 (2017)

Blade Runner 2049 (2017)

Země: USA / Velká Británie / Kanada
Rok vydání: 2017
Žánr: sci-fi

Originální název: Blade Runner 2049
Český název: Blade Runner 2049

Režie: Denis Villeneuve
Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks

Hrací doba: 163 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Navazovat na takový klenot, jakým původní „Blade Runner“ z roku 1982 bezesporu je, zavání pořádnou troufalostí, tím spíš když se tak děje po celých 35 letech od uvedení (teď už) jedničky. „Blade Runner 2049“ rozhodně patřil k nejočekávanějším velkým filmům letošního roku a rozhodně vzbuzoval obrovskou zvědavost. A ruku v ruce s ní i skepsi a obavy. Nebudeme si nic nalhávat – otázky, zdali vůbec lze natočit odpovídající pokračování „Blade Runnera“, tím spíš v dnešní době, kdy se blockbustery ani nesnaží zakrývat svou jednoduchost a hru na efekt, jsme si museli pokládat snad všichni, když jsme do kina šli.

(Na základě upozornění od čtenářské obce dáváme na vědomí, že recenze může obsahovat eventuální spoilery.)

Nicméně i navzdory tomu, že jsem nečekal příliš, abych posléze nebyl příliš zklamán, musím s jistou úlevou uznat, že „Blade Runner 2049“ nakonec není tak špatný nebo hloupý, jak jsem se v předstihu obával. Záměrně jsem recenzi nepsal ihned po zhlédnutí a nechal druhému dílu několik dní, aby se rozležel v hlavě a abych si mohl rozmyslet, jestli a případně nakolik se mi to, co jsem viděl, vlastně líbilo. A po téhle anabázi jsem dospěl k závěru, že líbilo.

Na „Blade Runner 2049“ je znát, že byl tvořen s velkou úctou a respektem k originálu, což je tuším v pořádku. V mnohém se nový film svým předchůdcem inspiruje a odkazuje na něj, ale naštěstí to nikdy nedosáhne míry, kdy by to vadilo. Tím pádem určité narážky působí spíše jako pomrkávání na znalce, což je spíš příjemné. Pokud jste někde četli, že nepotřebujete vidět originál, věřte tomu, že je to hovadina, protože bez znalosti „Blade Runnera“ lze jen těžko docenit všechny souvislosti a návaznosti.

Hodně si cením, že si „Blade Runner 2049“ dokázal alespoň v určité míře zachovat podobnou poetiku a že se nebál navázat i v pomalu rozvíjeném vyprávění s trpělivě budovanou atmosférou, což jde tak nějak naproti současnému trendu velkých filmů, kdy se na plátně neustále musí dít a něco musí bouchat, aby se moderní divák nenudil. Těm, jimž takový přístup vyhovuje, asi „Blade Runner 2049“ po chuti nebude, obzvlášť se svou odvážnou stopáží necelých tří hodin.

Ke cti tvůrcům slouží, že jsem se ani po takovouhle dobu nenudil. Obdobně rád pochválím opětovně úžasný vizuál a jeho propojení s akustickou stránkou. Některé scény jsou výtvarně nádherné, zejména pasáž v ruinách zalitých oranžovým oparem, skládka, mlžný začátek na farmě a rovněž záběry z velkoměsta – hlavně když sněží – dýchají hustou atmosférou. Někdy dokáže silný dojem vzbudit i sama zvuková stránka, a to s takovou měrou, že není příliš filmů, u nichž bych si to takhle uvědomoval.

Blade Runner 2049

Na druhou stranu, „Blade Runner 2049“ je určitě víc jednoznačný a polopatický. Rovněž se snaží tvářit chytře, ale tam, kde původní snímek mnohé otázky ani nevyslovil, a přesto je pozorný divák čtoucí mezi řádky cítil, nový film je více doslovný. Což asi souvisí i s dobou a jejími nároky. Nicméně uznávám, že by asi bylo hloupé chtít, aby film z roku 2017 po všech směrech vypadal jako film z roku 1982. A kdyby to tak bylo, stejně bychom se všichni zlobili a obviňovali „Blade Runner 2049“ z plagiátorství.

Určitým zklamáním je pro mě i příběh. Zatímco zápletka původního „Blade Runnera“ se zpočátku tvářila banálně, aby se následně rozlétla do vícera směrů a krásně se zamotala, „Blade Runner 2049“ je přesným opakem. Zpočátku vypadá záměrně zmateně a nechává diváka v nejistotě, aby nakonec došel k nepříliš omračujícímu vyústění. Jako plus snad lze označit jen to, že se scénář nevydal tou úplně tou úplně nejjednodušší cestou, díky čemuž ve finále zpochybní skutečný význam hlavního hrdiny pro stěžejní události. Aspoň něco.

Blade Runner 2049

Do výsledku mi vůbec nesednul ani Jared Leto, jenž se ujal role nového tvůrce replikantů. Naneštěstí přehrává, až to hezké není, takže jediné štěstí, že i v takhle vysokého stopáži nedostal zas tolik prostoru, ačkoliv může plakát napovídat, že bude patřit k nejdůležitějším postavám. A co se plakátu (jen tak mimochodem – docela slabého) týče, je škoda, že „Blade Runner 2049“ dává tak moc na odiv přítomnost Harrisona Forda, tedy představitele hlavního hrdiny z „Blade Runnera“. Takhle je totiž jasné, že film nevyhnutelně směřuje k setkání aktuální ústřední postavy s Deckardem z jedničky, a v jistém momentě už jde jen o vyčkávání, kdy k tomu dojde. Kdyby byla Fordova přítomnost zamlčena a ve snímku se objevil nečekaně (což by se dalo, když třeba na zápletku bylo před premiérou regulérní informační embargo), bylo by to nádherné eso v rukávu a mělo by větší účinek. Takhle se film díky úlitbě marketingovému démonu připravil o jednu z možností jak překvapit.

Blade Runner 2049

Jádro příběhu možná neomráčí, ale naštěstí potěší alespoň jisté dílčí nápady a detaily futuristického světa – v čele s rozkošnou digitální manželkou. Erotická scéna s ní je slušně bizarní, až je škoda, že zůstalo jen u předehry a že se tvůrci neodvážili na plátně ukázat i sex. Ale to je jeden příklad z mnoha. Vcelku příjemně nakonec překvapil i Ryan Gosling v hlavní roli, který mě nejenže nesral, ale dokonce i dokázal poměrně přesvědčivým způsobem ztvárnit policejního replikanta, v němž pod maskou kamenného ksichtu bublají pochybnosti rostoucí s postupným odhalovaným pravdy.

Vzato kolem a kolem ve mně „Blade Runner 2049“ nakonec zanechal pozitivní dojem, což dokázal i navzdory tomu, že během promítání v kině hned dvakrát (!) vypadnul proud. Snad netřeba dodávat, jak moc jde atmosféra do prdele, když vám v tom udělají dvě neplánované čtvrthodinové přestávky. Každopádně to za vidění na velkém plátně stojí a rozhodně tomu bude slušet i další zhlédnutí. Už teď jsem ale ochoten prohlásit, že „Blade Runner 2049“ dopadl lépe, než jsem čekal, a nakonec se jedná o poměrně důstojné pokračování. A to je myslím víc, než v co jsme se odvažovali doufat.

Blade Runner 2049