Archiv štítku: CAN

Kanada

BadBadNotGood – IV

BadBadNotGood - IV

Země: Kanada
Žánr: jazz fusion
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Innovative Leisure

Tracklist:
01. And That, Too
02. Speaking Gently
03. Time Moves Slow
04. Confessions Pt. II
05. Lavender
06. Chompy’s Paradise
07. IV
08. Hyssop of Love
09. Structure No. 3
10. In Your Eyes
11. Cashmere

Hrací doba: 50:33

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když jsem před čtyřmi lety objevil druhé album kanadských BadBadNotGood, rozhodně jsem netušil, do jakých výšin tito „hoši“ záhy vystoupají. Je klidně možné, že je neznáte, ale v zámoří si podle všeho budují solidní fanouškovskou základnu, a to v rámci žánru, který lze (nebo alespoň před několika lety šlo) jen stěží označit za „cool“. Jejich přístup však chtě nechtě musíme označit za novátorský a navíc tak trochu opačný, než je běžné.

Při míchání jazzu s hip-hopem bývalo již od raných 90. let zvykem, že prim hraje hip-hop, nasávající do sebe prvky (a často rovnou celé výstřižky) žánru mnohem staršího. Jenže BadBadNotGood to vzali z druhé strany a v (pseudo)tradiční jazzové sestavě bicí-basa-klávesy si začali pohrávat s hip-hopovými skladbami. Netřeba tajit, že výsledek byl nadmíru zábavný a nápaditý.

S vydobytým renomé se před dvěma roky vydali Kanaďané novou cestou a do svého jazzového základu zkusili pojmout širší než jen hip-hopové vlivy. Třetí album také značí milník, po němž již nelze o BadBadNotGood mluvit jako o kapele hrající (nápadité) cover verze, ale jako o kapele hrající vlastní kompozice. Ovšem něco se tak úplně nepovedlo a „III“ bylo ve výsledku spíše slabším a méně zábavným bratříčkem svých předchůdců, byť ve své nevyrovnanosti skrývalo i některé velice solidní kousky a svou celkovou slabost projevilo až po docela dlouhé době.

„IV“ přichází po dvouleté odmlce, během níž však pánové nijak nelenili. Stihli vypomoci ve skladbách kdekoho a s rapperem Ghostface Killah si rovnou střihli společné album. To vše napovídá, že BadBadNotGood stále mají co říci a navíc pilně pracují na svém projevu. Je však investované úsilí znát na novince?

Podrobnější odpověď na výše zmíněnou otázku si nechám až na úplný závěr recenze (i když moudrým bude zřejmý už při čtení příštího odstavce), a prozatím si tak bude čtenář muset vystačit s politickou odpovědí „ano i ne“. BadBadNotGood rozhodně nezůstali nehybní a ze všech svých „hostovaček“ si odnesli něco málo na své vlastní album – často rovnou nějakého hudebníka. „Čtyřka“ je tak oproti „trojce“ díky tomu rozmanitější a to je dobrá zpráva. Kapela navíc nejen zvala hosty, nýbrž si jednoho ze svých stálých hostů doslova přisvojila – saxofonista Leeland Whitty se tak k mé radosti stal stálým členem, z tria se stalo kvarteto a vše bylo připraveno k tomu, aby skupina vydala svůj první opravdu dospělý počin.

Jenže s příchodem dospělosti došlo i ke ztrátě energie a výsledné kompozice, pokud bych je měl označit jedním slovem, jsou prostě plytké. Slyšet je to hned na úvodních dvou písních. Obě dvě samostatně jsou zajímavé, nabízejí dobré nápady i chytré melodie. Jenže když si pustíte celé album, už někdy kolem třetí skladby nevíte, zda jste jej právě zapnuli, nebo už hraje přes deset minut. A to je ten lepší konec počinu, může totiž být i hůř, a to když ony chytré melodie chybí a výsledek jen tahá za uši, tak jak to jazz někdy dělává, a přitom nepřináší žádný požitek nebo nápaditost.

BadBadNotGood

Mezi skladby, které se jednoznačně povedly, patří například titulní „IV“, z níž mi kazí radost snad jen skutečnost, že jde o tradiční jazzovou skladbu, a se zvukem, s nímž kapela před pár lety přišla, vlastně nemá moc společného. A pak je tu „Structure No. 3“, která jako by naopak vypadla ze starších alb (včetně splašených bicích, nápaditých klávesových výjezdů a absence saxofonu) a na „IV“ tak paradoxně působí bohužel až nepatřičně.

A právě nepatřičnost nás přivádí k hostům, jichž je požehnaně. Vokálně kapele pomohl zpěvák Future Islands, Samuel T. Herring, v naprosto nevzrušujícím ploužáku, Charlotte Day Wilson v jiném a ještě méně vzrušujícím ploužáku a rapper Mick Jenkins ve zcela zaměnitelné hip-hopové skladbě s až komicky špatným refrénem. Jediná opravdu povedená hostovačka je tak ryze instrumentální a má ji na svědomí Colin Stetson, jehož bassaxofon zní výborně jako vždy a kombinace s Whittyho tenorsaxofonem konečně ukazuje BadBadNotGood jako opravdu dobré jazzové skladatele. Nakolik je to jen zásluha hosta, však není jasné.

Už z popisu jednotlivých písní tak musí být jasné, že desku pochválit nemohu, jenže samotné skladby stále nejsou to nejhorší. Samy o sobě totiž pořád nejsou vyloženě špatné (snad kromě těch s hostujícími vokalisty), opravdu nepovedené je album až jako celek. Prostě nefunguje a doposlouchat ho do konce stojí řádné úsilí nebo hodně nepozornosti. Klidně bych vám během přehrávání mohl nahrávku kompletně zpřeházet, zařadit na něj některé kusy dvakrát a jiné vypustit a jsem si celkem jistý, že byste to vůbec nepostřehli. Obávám se, že to je jeden z rysů špatných alb. BadBadNotGood? No, bohužel ano.


Forteresse – Thèmes pour la rébellion

Forteresse - Thèmes pour la rébellion

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.6.2016
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Aube de 1837
02. Spectre de la rébellion
03. Là où nous allons
04. Par la bouche de mes canons
05. Le sang des héros
06. Forêt d’automne
07. Vespérales
08. Le dernier voyage

Hrací doba: 42:47

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Forteresse, jedni z těch nejznámějších představitelů pověstné quebecké líhně black metalu, se v posledních letech poněkud odmlčeli. Kanadská čtveřice se vynořila pouze v roce 2014 na ortodoxně quebeckém splitku, kde objevilo kombo hned čtyř místních kapel (vyjma Forteresse ještě kolegové Monarque, Csejthe a Chasse-galerie), nicméně nové album… prostě bylo relativně dlouho v nedohlednu. Forteresse si vybrali doposud nejdelší přestávku ve své historii, protože od minulého „Crépuscule d’octobre“ uběhlo již pět let. Letošek však dlouhohrající ticho konečně prolomil, poněvadž přinesl celkově pátou řadovou nahrávku kapely s názvem „Thèmes pour la rébellion“.

Hned na začátek musím kvitovat přebal novinky, který je o poznání lepší než posledně. Zrovinka Forteresse měli vždy zajímavé obálky, jejichž styl na mě fungoval. Tím spíš mě minule trochu zklamalo, když si Kanaďané jako artwork vybrali prostě pole; ani nemluvě o tom, že „Crépuscule d’octobre“ mělo na jejich poměry přespříliš barevný obal. „Thèmes pour la rébellion“ sice také nezdobí černobílý výjev a nijak nepopírám, že Forteresse mají z minulosti na kontě mnohem zajímavější kusy, přesto je mi přebal novinky o poznání příjemnější než ten u „Crépuscule d’octobre“.

Něco podobného jako o obalech bych vlastně mohl říct i o hudební náplni „Thèmes pour la rébellion“ – není to špatné, ale minulost Forteresse ve svých útrobách skrývá i mnohonásobně lepší počiny. V jádru Kanaďané samozřejmě pokračují v dávno nastolené cestě. Nevymýšlejí žádné velké experimenty a nadále jsou věrní syrovému black metalu, jemuž není cizí silná atmosféra ani kvalitní mrazivé melodie. Problém „Thèmes pour la rébellion“ je však v tom, že… no, vlastně ve dvou věcech. Na první se dá jednoznačně ukázat, druhá pak pramení z pocitové stránky věci.

Oním hmatatelnějším ukazatelem je zvuk. Jistě existují lidé, pro něž bude i „Thèmes pour la rébellion“ nestravitelné špinavé, ale mně to naopak přijde až příliš čitelné. Staré desky Forteresse byly skutečně ledové i svým soundem – a mimochodem také on měl velkou měrou na svědomí, že ta muzika měla tak silnou atmosféru. V tomhle ohledu si dovolím říct, že novinka vcelku bezpečně navazuje na svého přímého předchůdce „Crépuscule d’octobre“, kde jsem měl rovněž obdobný pocit. Ta primitivní syrovost alb jako „Les hivers de notre époque“ či „Par hauts bois et vastes plaines“ mi jednoduše byla o notný kus bližší.

Další věcí – a možná i v té bude mít své prsty zvuk – pak je, že mě „Thèmes pour la rébellion“ nedokázalo sebrat takovým způsobem, jako se to dařilo těm starým počinů Forteresse. A vůbec to není o tom, že bychom se snad se skupinou hudebně rozešli a mě to přestalo oslovovat. Naopak, ku příležitosti této recenze jsem si první tři alba opětovně oživil a jsou jednoduše skvělá. Jenže takové opojení atmosférou, jako když jsem kdysi poprvé slyšel „Métal noir québécois“, se prostě na „Thèmes pour la rébellion“ nekoná ani zdaleka. A to samozřejmě zamrzí. Klidně si říkejte, že jsem nostalgik, ale zdá se, že právě taková z mého pohledu situace je – unikátní fluidum trojice „Métal noir québécois“, „Les hivers de notre époque“ a „Par hauts bois et vastes plaines“ je již nezopakovatelné a vlastně bych se ani nedivil, pokud by Forteresse už napořád hráli jen ve stínu svého dřívějšího já.

Forteresse

Na druhou stranu, nechci zase „Thèmes pour la rébellion“ křivdit přespříliš, abych nebyl zbytečně nespravedlivý. O špatnou nahrávku se totiž nejedná. Z jistého úhlu pohledu je jejím největším neduhem právě vzpomínka na dřívější tvorbu, a jestli se někdo s Forteresse doposud nesetkal, je možné, že jej letošní počin nadchne. Ať je totiž aktuální album jakékoliv, stále se Kanaďanům nedá upřít, že neztratili svůj cit pro tvorbu výtečných mrazivých melodií, s nimiž se jim i v roce 2016 daří tvořit silné momenty. O tomhle se nijak nepřu – většina skladeb má své chvilky, které za slyšení stojí. Příkladem budiž třeba „Par la bouche de mes canons“ nebo „Forêt d’automne“.

Nutno ovšem dodat, že s nějakým povedeným nápadem dokážou Forteresse přijít ve všech regulérních kusech – tedy myšleno všude vyjma intra „Aube de 1837“ a outra „Le dernier voyage“, která ze základního hudebního pojetí vystupují (takový už úděl předeher a epilogů je). Zpravidla začátky písní bývají relativně obyčejnější, ale jakmile v průběhu začínají nastupovat skvělé melodické vyhrávky, jaké Forteresse jednoduše umí, je to hned o poznání zajímavější. Navzdory množství dobrých pasáží však dojem z „Thèmes pour la rébellion“ není až tak odzbrojující jako kdysi a už vůbec mě to nedokázalo povalit napoprvé, což se dříve dařilo.

Jak vidno, mé pocity z „Thèmes pour la rébellion“ jsou poněkud protichůdné. Jsem si vědom toho, že tu pranýřuju desku, která je vlastně velice dobrá a jednoznačně se pohybuje v nadprůměrných vodách. Kdybych to ovšem nedělal a tvářil se nadšeně, lhal bych sám sobě do kapsy. Je na vás, na jakou stranu se přikloníte. Jak už ale padlo – pokud jste se s Forteresse doposud nesetkali, pak to za slyšení stojí. Rozhodně jsou totiž stále přesvědčivější než třeba další quebečtí souputníci Sorcier des glaces se svým letošním počinem.


Devin Townsend Project – Transcendence

Devin Townsend Project - Transcendence

Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: HevyDevy Records / Inside Out Music

Tracklist:
01. Truth
02. Stormbending
03. Failure
04. Secret Sciences
05. Higher
06. Stars
07. Transcendence
08. Offer Your Light
09. From the Heart
10. Transdermal Celebration [Ween cover]

Hrací doba: 64:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Devin Townsend je prostě a jednoduše k nezastavení. Nevím, jak lépe vystihnout jeho hudební apetit, díky němuž si vysloužil pověst hudebního génia. Od doby, co se tenhle multitalentovaný Kanaďan vrátil v roce 2009 po krátké pauze na scénu pod hlavičkou Devin Townsend Project, překypuje energií, již pravidelně přetváří ve stále nové hudební poutě po vesmírných dálkách progresivního metalu. Což o to, Devin s muzikou nikdy nešetřil, ale přijde mi, že v poslední pětiletce je evidentně při chuti, a své fanoušky tak zásobuje průměrně jedním albem ročně, což není zrovna malá porce. Pokud k tomu přičtu ještě působení v bočním projektu Casualties of Cool, jehož druhá studiovka by měla dle prvních indicií vyjít ještě letos, tak i nezaujatý hudební fanoušek musí uznat, že tohle je úctyhodná bilance.

Avšak není zárukou, že když člověk sází jedno album za druhým, tak všechna z nich stojí pevně na vlastních nohách a jsou opravdu kvalitní. Nebyl by to však Devin Townsend, kdyby si i při takto vysoké kadenci neudržoval svou kvalitativní laťku, díky níž patří mezi přední představitele progresivního metalu aktuálního tisíciletí. Netvrdím, že vše, na co sáhl, je dechberoucí jízda, protože třeba „Ki“, což je první placka pod hlavičkou Devin Townsend Project, je chvályhodné maximálně jako snaha udělat něco jinak. Ovšem rámcově nelze říct, že by vydával prázdné nafouknuté bubliny jen tak ze setrvačnosti. A zaplaťpánbůh to platí i o novince „Transcendence“, jež v diskografii Devin Townsend Project zaujala číslo sedm mezi dlouhohrajícími počiny a po jejímž poslechu jsem si jistý, že má Devin stále co nabídnout a nezačal vyloženě stagnovat.

Stagnace je totiž slovo, jehož jsem se v souvislosti s „Transcendence“ obával ze všeho nejvíc. Od té doby, co Devin našel jakous takous hudební tvář, která jej zjevně baví, což se stalo někdy kolem vydání „Epicloud“, tak následující „Sky Blue“ (první disk dvojalba „Z2“) tuto formu vlastně už jen ladilo a totéž jsem čekal i od letošního zářezu. Přestože jsou z novinky jasně cítit odkazy na vlastní minulost, tak je nutné si říct, že i přesto nezní ani jako „Epicloud“, ani jako „Z2“. Dokonce ani jako něco mezi. Kdybych měl „Transcendence“ přeci jen do kontextu Devinovy tvorby někam zařadit, tak jej vidím někde na hranici mezi poklidným „Ghost“, „Accelerated Evolution“ od Devin Townsend Band a již zmíněným „Epicloud“. Oproti minulejšku přibylo klidnější atmosféry, vyloženě kytarově tvrdých momentů je ke slyšení méně a agresivní Devinův vokál byl dávkován jako šafrán. Naproti tomu dominují klávesy, symfonické aranže a skladby dostaly až teatrální nádech (to sice není nic nového, ale ten feeling nelze ignorovat) a bavíme se tak o nejepičtěji pojaté desce od dob „Deconstruction“.

„Transcendence“ je sice svým vyzněním velkolepější, ale líbivý zevnějšek jej udržuje v mantinelech dosavadních Townsendových nahrávek. Novinka je přehlídkou širokých hudebních ploch a pestrých aranžmá, jež jsou spolu s nástroji smíchány v jednu velkou stěnu, v níž se dlouho objevují nové a nové motivy. O technickou stránku se postaral Townsend jako vždy sám, takže už jen pro úplnost uvedu, že krom něj se na albu podílela již klasická sestava čítající následující jména: Brian Weddell, Ryan van Poederooyen, Dave Young nebo stabilní host Anneke van Giersbergen, již tentokrát doplnila i Ché Aimee DorvalCasualties of Cool.

A jaké tedy „Transcendence“ vlastně je? Jedním slovem velkolepé. Nezastírám, že mám pro Devina Townsenda slabost a pravidelně se na jeho novinkové kolekce těším jak malé děcko, ale i navzdory tomu si věřím, že horší nahrávku na jeho běžné poměry ještě rozeznám. A „Transcendence“ mezi ně zcela určitě nepatří. Po celou hodinu hrací doby přináší charakteristické kytarové motivy, melodie a hlavně spoustu nápadů, díky nimž ani delší kompozice se stopáží kolem osmi minut nepůsobí zbytečně natahovaně.

„Transcendence“ je uvedeno vzletnou „Truth“, což je předělávka skladby z Devinovy sólovky „Infinity“ z roku 1998. Přestože je lehce poupravena, tak jsem s jejím blížícím se koncem očekával automaticky příchod „Christeen“, avšak následuje jedna z největších pecek na celém albu, „Stormbending“. Jedná se o klidnější píseň, ovšem kytara a skvělá Townsendova vokální melodie z ní dělají jeden z předčasných vrcholů. Exploze přichází zejména ve vypjatém závěru, kdy se naplno rozezní refrén této majestátní záležitosti. „Failure“ je co do stavby podobná svému předchůdci, což znamená, že začíná umírněně, ale s blížícím se závěrem se v ní hromadí energie a symfonický odér v závěru ve spojení se skoro až psychedelickým kytarovým sólem spolu překvapivě dobře ladí. Jakkoli jsem si „Failure“ na první poslech neoblíbil, tak s přibývajícími poslechy alba jako celku ji řadím hodně vysoko.

Devin Townsend Project

Pokud jste byli třeba z „Epicloud“ zvyklí na velký prostor pro Anneke u mikrofonu, tak vězte, že v prvních třech skladbách si ji užijete jen na malých plochách a v těch následujících se to moc nezmění. Hlavní vokální otěže převzal do rukou zpět kanadský excentrik, což chválím, protože jakkoli mám Anneke jako zpěvačku rád, tak chci poslouchat Devinova alba s jeho širokým hlasovým rozsahem, který Anneke pouze vkusně podbarvuje a občas se chopí hlavního slova.

A právě díky tomu jsem si oblíbil „Secret Sciences“, kde Devin předvede vše: od civilního zpěvu, přes skoro až operní výšky a po řev, jímž po rozpuštění Strapping Young Lad šetří víc, než bych si přál. Spolu s následující „Higher“ tvoří „Secret Sciences“ velmi silný střed „Trascendence“. „Higher“ je ze všech kompozic tou nejtvrdší a představuje maximum schopností celé kapely, protože i přes pitvořivé klávesy v pozadí je to píseň progově vystavěná, technicky a instrumentálně velmi propracovaná a vážnou atmosférou se od pozitivně laděného úvodu alba tak trochu distancuje. Upřímně bych si dokázal alespoň určité momenty představit na „Deconstruction“, které dosud považuji za nejlepší album pod hlavičkou Devin Townsend Project.

Následuje největší hit novinky, a sice „Stars“. Ta byla představena v asi dvouhodinové seanci na YouTube, kde Devin ukázal, jakým způsobem pracuje ve studiu se softwarem společnosti Toontrack. Pokud vás zajímá, jak lze během dvou hodin vytvořit publikovatelné demo této skladby, tak směle do toho. „Stars“ stojí hlavně na skvělém refrénu, jímž píseň začíná, a dále se střídá s poklidnými slokami. Následující titulní „Transcendence“ mě baví ve výsledku nejméně, přestože se mi líbí výstup Anneke, jež Devina velmi hezky doplňuje. Nějak jsem jí ovšem i po mnoha posleších nepřišel na chuť tak, abych se jí musel blíže věnovat. „Offer Your Light“ nabízí nejsvižnější materiál, jaký je na „Transcendence“ ke slyšení a nejvíc prostoru pro Anneke. Ta se zhostila hlavního vokálu ve slokách a odlehčuje tak tuto píseň, která i díky hravým klávesám a veselým melodiím nakonec představuje nejpřístupnější věc na nahrávce.

O závěr se stará rozmáchlejší dvojice kompozic „From the Heart“ a „Transdermal Celebration“, z nichž ta druhá je cover jistých Ween. Druhá uvedená funguje jako závěr alba překvapivě dobře a konečně zapadá i do celkové nálady, takže kdyby mi nikdo neřekl, že se nejedná o původní Townsendovu píseň, tak to ani nepoznám. Obě závěrečné skladby mají společnou stavbu, kdy první polovina je klasickým townsendovským vrstveným prog metalem, kdežto v druhé polovině se všechny nástroje zklidní a nechávají posluchači chvilku na vydechnutí. Sice nechápu tento krok ve dvou písních v samém závěru nahrávky hned po sobě, protože pak mi „Transdermal Celebration“ přijde spíš jako takový bonus po posledním regulérním kousku „From the Heart“, ale budiž.

Devin Townsend Project

A jsme u konce této dlouhé jízdy. Co říci závěrem? Vlastně ani nevím. Poslouchám „Transcendence“ už nějaký ten týden i několikrát denně, a přesto mě to k němu stále táhne. Rozhodně víc, než k poslednímu dvojalbu, které sice nebylo vůbec špatné, ale své mouchy mělo, o tom žádná. „Transcendence“ je krásnou ukázkou toho, že Devin Townsend nepatří do starého železa a že i když se usadil v rámci své tvorby v poloze, která mu aktuálně sedí ze všech nejvíc, tak to neznamená, že by se točil v kruhu. Skvělé album, jemuž věřím na první pětku nejlepších letošních počinů vůbec.


Sortilegia, Nyönpa

Sortilegia, Nyönpa

Datum: 21.8.2016
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Nyönpa, Sortilegia

H.: 17. července 2013, Praha. Právě probíhá druhý den Prague Death Mass II, přehlídky elity blackmetalového zla. Měl jsem několik svých favoritů, kvůli nimž jsem na místo dorazil především, ale byl jsem rozhodnut podívat se na každé ze 14 vystoupení ve dvou dnech, a to včetně těch skupin, jejichž tvorbu jsem neznal. Jako druhý účinkující druhého dne vystupuje právě jedna z mně neznámých formací Sortilegia, v té době jen se dvěma demosnímky na kontě. Neměl jsem ponětí, jak jejich muzika bude znít, ale když temné vystoupení skončilo, bylo o jednom z vrcholů festivalu rozhodnuto.

H.: O tři roky později je situace diametrálně odlišná, protože od Prague Death Mass II jsem začal kult Sortilegia zodpovědně uctívat. Kapela v mezičase vydala desku „Arcane Death Ritual“ a EP „Ecstasies of the Sabbath“ a její samostatný klubový koncert v Praze byl naprostá povinnost. První živé setkání totiž stále považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké jsem kdy viděl, takže možnost dát si po třech letech opakování samozřejmě nešlo odmítnout. Nejprve ovšem k supportu…

Metacyclosynchrotron: Jen málokdo tušil, kdo se vlastně za jménem Nyönpa skrývá, ale dostupná informace, že se jedná o veterány místní ambient / noise scény, mohla napovědět mnohé. Nu, zprvu bych uvedl, že jsem od dua očekával podstatně divočejší teátr a rachocení, protože Nyönpa byli takzvaní „šílení jogíni“ či „svatí šílenci“. Ale dost možná se mé chápání tohoto pojmu pouze rozchází s představou interpretů. „Hudebně“ měla performance Nyönpa asi nejblíže k žánru drone než očekávanému hlukaření. Hluková stránka byla spíše v pozadí, prim hrály hlasy tvůrců – dominantní mužský a převážně doplňující ženský. Pochopitelně se nijak nezpívalo; Maskulinní aspekt se spíše věnoval (snad korespondujícím) mantrám, případně byly ruchy v pozadí a hlasy doplněné kytarou (ani jsem si nevšiml, kolik vlastně měla strun), proto tedy můj dojem, že by se set dal označit převážně za „drone“ (ale ono to je koneckonců fuk). Později dostal prostor i celkem slušný hrdelní zpěv a vůbec by mi nevadilo, kdyby prolnul podstatnější část vystoupení. Feminní aspekt také nezahálel, spíše, jak jsem již řekl, ten mužský doplňoval, ale bylo v něm více síly a také trocha toho očekávaného šílenství. Set Nyönpa mohl být propracovanější, ale přesto jsem nakonec litoval, že nebyl delší. Výborné a trefné zahájení.

Sortilegia

H.: Tváře ukryté za černou látkou patřily, pokud se nemýlím, lidem z Arkham Productions. Na rozdíl od kolegy bych ovšem byl při hodnocení setu Nyönpa trochu rezervovanější. Hudební stránka – nepochybuji o tom, že přinejmenším v nějaké míře jistě improvizovaná – potenciál měla. Sice jsem v šumících plochách neslyšel nic zas tak zvláštního, ale špatné to také nebylo a především ve „vokálu“ ženské části dua jsem nacházel zajímavost a poutavost. Nicméně hudební stránka věci nebyla tím, co zabraňovalo, abych se do vystoupení mohl výraznějším způsobem ponořit.

H.: První třetina setu byla vlastně zabitá, protože v klubu panoval šrumec, lidé pořád přecházeli, hledali si místo, běhali na hajzl, pro pivo, chodili si dvojici na pódiu vyfotit… a při takto introvertní produkci je to značně rušivé. Druhým problémem bylo světlo – pokud jste někdy byli v Modré Vopici, tak asi tušíte, o čem hovořím. Ano, celá polovina klubu se stoly a lavicemi byla samozřejmě plně rozsvícená, což Nyönpa strašně škodilo. Pokud by jejich rozjímání bylo ponořeno do tmy, jistě by byla atmosféra koncentrovanější, leč nestalo se, takže světlo bylo jak ve dne. A do třetice všeho zlého mě dráždil zvuk, který byl moc potichu. Asi by snad nebylo nutné, aby šlo z beden tolik decibelů, že by to člověku uřízlo hlavu, ale když je pod hudbou slyšet i „přírodní“ drnčení baskytarových strun a dokonce i nevázaný hovor lidí od baru, které vystoupení Nyönpa nezajímalo, tak je to prostě zle. Nápad na takového předskokana pro Sortilegia byl skvělý, provedení ze strany samotných Nyönpa rovněž víceméně v pořádku, ale okolnosti jednoduše nepřály…

Sortilegia

H.: Poté už nastal čas na černou mši v podání dvojice KoldovstvoHaereticus. V předstihu jsem se trochu bál místa konání v Modré Vopici, což sice není špatný klub a vlastně se mi v něm do určité míry i líbí, ale nebyl jsem si jistý, zdali se jedná o vhodný prostor pro někoho formátu Sortilegia. Naštěstí se má největší obava nevyplnila a nedošlo ke stejnému zabití celého koncertu světlem, jako se tomu stalo v případě Nyönpa. Tentokrát již celý klub potemněl, dokonce i bar. Přesto bylo aktuální vystoupení mnohem světlejší než posledně na Prague Death Mass II, protože úplně zatemněno také nebylo, ale dalo se to.

H.: Pódium bylo bohatě, nikoliv však přeplácaně zdobeno svícny, lebkami, kostmi i kadidly. O naaranžování oltářů po stranách se navíc nepostaral nikdo menší než David Glomba. Přesto nic z toho zbytečně netahalo oči – největší díl pozornosti si totiž pro sebe uzmula muzika a samotní muzikanti. Haereticus je neskutečný ďábel a Koldovstvo se svým zvířecím vytím zabíjela. Výkony obou byly naprosto odzbrojující a oddanost samotnému Peklu byla očividná. Z desek je Sortilegia prvotřídní raw black metal, ale v živém podání se hudba mění v černočernou magii. Síla pramenící z temných hlubin byla nezměrná a podmanivá a smetla veškeré pochyby, trans se dostavil záhy a až do samotného konce nepolevil. Zlo bylo na dosah ruky.

Sortilegia

Metacyclosynchrotron: Na rovinu, setu Sortilegia poněkud uškodil zvuk. V předních řadách jsem v se jednotlivých riffech skladeb moc neorientoval a tudíž jsem si musel vypomáhat „odezíráním“ z hmatníku. Určitě tomu přispíval bestiální, na kost oholený a také hlasitý tlukot bubeníka Haereticuse, jemuž v průběhu setu museli asi dvakrát upevňovat činely, protože by o pár úderů později asi vybouchly či odlétly a vepředu by s trochou štěstí někoho dekapitovaly (to by byl jistě kvlt). Nestalo se, ale animální charakter projevu (nejen bubeníka) bylo to něco, co pro mě osobně set Sortilegia definovalo a učinilo tak mocným. Ani mi nevadilo, že koncert nebyl tak „temný“ jako kdysi na Prague Death Mass II, během kterého jsem se obával, že onen mrazivý pocit prázdna v mém nitru, způsobený dusivou aurou koncertu, již nic nenapraví. Z tohoto důvodu jsem se tehdy třeba nemohl ubránit srovnání s Mare na Prague Death Mass I, kteří mě ovšem poničili podstatně více a s trvalými následky. Teď ovšem byl koncert Sortilegia jiný a klidně bych se nebál říci, že ve svém důrazu unikátní. Spíše mě energií a silou dobíjel a s každou minutou se nápor brutálních bicích, posedlého řevu a ponurých, bezútěšných riffů jen stupňoval, až byl po čase jen těžko k vydržení. Závěrečné „Ekstáze Sabatu“ byly opravdu věrné svému názvu. Síla. Připadne vám, že snad přeháním? Ne. To jen vy jste nepocítili skutečnou Black Metalovou esenci!

Metacyclosynchrotron: Již nemá cenu dále zdůrazňovat, že koncert vraždil a zůstane nadlouho vpálen v paměť přítomných. Takže jen pár poznámek bokem. Jistě by šlo vybrat vhodnější klub, ale svému účelu posloužil a přispěl komornímu rázu vystoupení. Časově akce probíhala hladce, mezera mezi kapelami byla přesně akorát, mnozí přespolní jistě ocenili i dodržení „slíbeného“ konce okolo půl jedenácté. A slova chvály si zaslouží i úprava pódia. Dnes je sice děsně cool si pódium nazdařbůh zasrat svícny a kostmi, ale zde bylo vše rozestavěno s rozmyslem a hlavně vkusně. Prostor okolo vystupujících byl rovnoměrně zaplněn a co bylo nejdůležitější, vhodně a mocně byl stimulován nejen zrak a sluch, ale také čich, což samozřejmě podtrhlo přítomnou magickou auru. Takhle to má vypadat.

H.: Sortilegia je živě jedna z nesilnějších blackmetalových skupin současnosti. O nejlepším koncertu letošního roku je myslím rozhodnuto…


Raw – From the First Glass to the Grave

Raw - From the First Glass to the Grave

Země: Kanada
Žánr: haunted blues from hell
Datum vydání: 10.6.2016
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Death Waltz
02. Chopped Em’ Up
03. Slowly But Surely
04. I’m a Shell (But I’m Your Man)
05. Mine
06. From the First Glass to the Grave

Hrací doba: 39:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Formací s názvem Raw běhá či běhala po celém světě celá řádka. Jedna z nich je ostatně i česká a nyní působí v Praze. Dle Metal-Archives jsou ovšem nejagilnější němečtí Raw, kteří mají na kontě několik alb, z nichž to aktuální „Battalion of Demons“ vyšlo letos. Dnes se ovšem budeme bavit o docela jiných Raw, jaké na zmiňované metalové encyklopedii (aspoň v současné době) nenajdete, a to i navzdory skutečnosti, že jejich produkce dýchá blackmetalovými vlivy.

Tihle Raw pocházejí z Kanady a prezentují se něčím, co musí potěšit každého příznivce neobvyklých hudebních forem – netradiční žánrovou kombinací. Ta základní myšlenka je ve své podstatě jednoduchá, jelikož se – hodně vágně řečeno – jedná o skloubení dvou v základě temnějších žánrů, jejichž míchání se však vidí jen zřídka. Možná vám napoví, když prohlásím, že s jistou dávkou nadsázky a cynismu by šlo říct, že Raw vlastně dotáhli k dokonalosti to, co svého času lehce načrtli francouzští Glorior Belli.

Raw nasáli black metal a blues, které smíchali do jednoho celku a navrch to okořenili dalšími přísadami, z nichž asi nejvíce vystupuje psychedelický rock. Nicméně pozor, tyhle Kanaďany není radno chápat jako blackmetalovou skupinu s bluesovými vlivy! Na debutové desce „From the First Glass to the Grave“ totiž hrají oba styly zcela vyrovnanou partii. Bluesovým black metalem by to šlo nazvat úplně stejně jako blackmetalovým blues, Raw jsou jednoduše přesně na půl cesty mezi oběma světy. A právě díky tomu se jedná o tak zajímavou a poutavou nahrávku.

Hlavní náplní „From the First Glass to the Grave“ jsou ve skutečnosti spíše bluesové či bluesrockové postupy. Momenty, kdy by šlo říct, že tohle je regulérní black metal, tu vlastně – nejsou. Ona přítomnost esence černého kovu pramení jednak ze zvuku „From the First Glass to the Grave“, jednak i z celkového feelingu desky. Jako by to byl spíš pocit mezi řádky, ukrytý v té hlubší sféře, jež není slyšet, ale je cítit. Přesto je tento pocit natolik silný a hraje natolik důležitou roli, že debut Raw prostě nelze nazvat bluesrockovou nahrávkou, přestože i nálady tohoto žánru do portfolia „From the First Glass to the Grave“ bezesporu patří. Asi ne nadarmo Raw svůj styl označují jako „haunted blues“ nebo „blues from hell“, což docela i sedí.

Navrch pak už jen přihoďte, že Raw jsou na výši i co do skladatelské stránky a nemají sebemenší problém s tvorbou silné a působivé atmosféry, která rezonuje ve všech přítomných písních. Daří se gradaci (a to i v kratších kusech), sluší tomu špinavost i chraplavý vokál ošlehaný litry levné kořalky. Na albu se vlastně nachází jen jediný moment, jenž mi k srdci úplně nepřirostl, a ten se objevuje ve čtvrtém songu „I’m a Shell (But I’m Your Man)“ (k němuž paradoxně vznikl i videoklip). Naštěstí se však jedná jen o detail, jelikož i sama píseň jinak nabízí hodně dobrého k poslechu.

Kdybych měl volit svoje osobní vrcholy z šestiskladbového tracklistu, asi bych volil opojnou a opilou „Chopped Em’ Up“ a titulní „From the First Glass to the Grave“, jež z desky viditelně vystupuje. Jedná se totiž o čtvrthodinový opus v samém závěru desky, a jak už tomu v takových případech bývá, u takto vysoké stopáže se otevírá ještě větší prostor pro budování atmosféry a pomalé gradování – což jsou ostatně věci, s nimiž Raw bodovali již v kratších písních – a nakonec i pro výše zmiňované psychedelicky rockové koření. A snad není překvapující, že Kanaďané dokázali zužitkovat i bezmála 16 minut a připravili si na závěr svého debutu lahůdku, jež předchozímu vývoji nahrávky nasazuje pomyslnou korunku. Nicméně pozor, rozhodně je zde co poslouchat po celou dobu, dvě právě zmiňované věci nejsou tím jediným, co je na albu dobré. Třebas „Mine“, která postupně vybuchne do neurvalého stoner rocku, je taktéž důkazem, že Raw mají v rukávu nejedno eso.

Raw

„From the First Glass to the Grave“ je vysoce zajímavou deskou, jejíž kvality i neotřelost jsou nepopiratelné. Oč obyčejnější název si Kanaďané zvolili, o to neobyčejnější je jejich hudba. Já osobně jsem nadšen a počínání Raw budu rád sledovat i nadále. Stojí za poslech i za koupi.


Neige et noirceur – Les ténèbres modernes

Neige et noirceur - Les ténèbres modernes

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.6.2016
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Si vis pacem, para bellum
02. Battlespirit
03. Walpurgis 1917
04. La saison des morts
05. La mécanique de Lucifer
06. Post mortem
07. Ciel d’acier
08. Felgrau
09. Des spectres
10. Adieux

Hrací doba: 39:55

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Jméno Neige et noirceur snad není nutno nějak zdlouhavě představovat. Jednak se jedná o formaci, která si již za dobu svého působení (byť je to aktuálně jen lehce přes jednu dekádu) stihla vydobýt nějaký status v rámci undergroundového black metalu; nehledě na skutečnost, že tento projekt navíc patří k pověstné quebecké žánrové líhni. Druhak se pak jedná o formaci, s níž se na našich stránkách rozhodně nesetkáváme poprvé, naopak jsme se Neige et noirceur zabývali v nejedné recenzi…

Jedna z těchto recenzí se týkala třeba donedávna poslední desky „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“, jež vyšla v březnu roku 2014. Nebudu napínat vaši paměť, protože je mi jasné, že jistě máte všichni důležitější věci na zapamatování, než abyste nosili v hlavě, co jsem zrovna já napsal v jaké recenzi před dvěma lety, takže rovnou připomenu, že tenkrát se jednalo o velice kladnou kritiku. No, a i vzhledem k tomuto faktu – tedy že všechna má dosavadní setkání s muzikou Neige et noirceur byla pozitivní – jsem se samozřejmě nijak nerozpakoval ani nad poslechem letošní novinky, jejíž název zní „Les ténèbres modernes“ neboli „Moderní temnota“.

Není však třeba lekat se názvu, Neige et noirceur model 2016 rozhodně neznamená odklon k nějakému modernímu pojetí metalu. Stále se jedná o blackmetalovou syrovost. Nicméně i navzdory tomu „Les ténèbres modernes“ jisté změny přináší. A hned mohu prozradit, že se z mého pohledu se bohužel nejedná o trefu do černého.

Jakousi změnu ostatně věští už samotná obálka „Les ténèbres modernes“. Ta je na první pohled náladově docela jinde než artwortky předešlých alb, z nichž byla cítit nevlídná mrazivost, tedy jeden z těch stěžejních prvků dosavadní tvorby Neige et noirceur. A právě tohle mi na „Les ténèbres modernes“ poněkud schází, protože jakkoliv se i tentokrát jedná o black metal špinavějšího rázu, postrádám onen misantropický nádech, jenž byl na starších deskách dávkován plnými hrstmi. Novinka tím pádem působí trochu obyčejněji, což dozajista není zrovna pozitivní zjištění, zvláště vezmeme-li v úvahu, že ani dříve Neige et noirceur nezdobil vybroušeně originální sound.

Vedle toho mi na „Les ténèbres modernes“ vadí značná nevyrovnanost materiálu. A to zamrzí i z toho důvodu, že nahrávka je už jen dle názvů skladeb zcela zjevně tematicky sevřena. Nicméně několik povedených písní se přece jenom najde. Baví mě hned úvodní „Si vis pacem, para pellum“, jež zaujme naléhavým vyzněním předpovídajícím zlé časy. Podobně zajímavě na mě působí taktéž „La saison des morts“, „Post mortem“ nebo „Des spectres“. A vlastně i kusy, které se již vzdalují black metalu a blíží se více k dronu, nejsou špatné, což se týká „Felgrau“ a závěrečné „Adieux“, v níž velkou roli hrají samply a zvuky války.

Na druhou stranu je tu třeba nepříliš záživná vypalovačka „Walpurgis 1917“ nebo taktéž poměrně obyčejná „Ciel d’acier“, byť v té se ještě pár slušných riffů najde. „La mécanique de Lucifer“ zaujme leda tak postupným zpomalováním, díky němuž hutný závěr vyznívá slušně vygradovaně, ale první půle skladby není ničím jiným než standardním blackmetalovým riffováním. Naopak „Battlespirit“ zase nutí posluchače takřka po celou dobu přemýšlet, kde už něco takového slyšel, protože některé obraty s veškerou úctou k Neige et noirceur vyznívají poměrně nepůvodně. Ani nemluvě o tom, že jisté motivy téhle písně se mi zdají trochu tupé.

Neige et noirceur

Nicméně když člověk srovná počet povedených skladeb a počet songů, k nimž lze mít výhrady, pak nám čistě z převahy té první jmenované množiny vyjde, že „Les ténèbres modernes“ není špatným albem. Tak to skutečně je, protože ačkoliv jsem byl po prvním poslechu dost zklamaný, s postupem času deska prokoukla a odhalila, že se na ní nacházejí i kvalitní nápady. Stále si ovšem nemůžu pomoct, že starší nahrávky na mě zapůsobily o něco silnějším dojmem. Navzdory tomu je „Les ténèbres modernes“ albem, jaké bych si byl ochoten za nějakou rozumnou cenu koupit (a nutno dodat, že cena necelých €7, za niž Sepulchral Productions CD aktuálně prodávají, rozumná skutečně je).


Sig:Ar:Tyr – Northen

Sig:Ar:Tyr - Northen

Země: Kanada
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: Hammerheart Records

Tracklist:
01. Helluland
02. Crownless
03. Runarmal
04. Markland (The Hammer Fades)
05. Skraeling
06. Krossanes
07. Vinland
08. Northen
09. Last Ship Sails

Hrací doba: 63:49

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Kanadské Sig:Ar:Tyr na scéně registruji již nějaký ten pátek. Sice pouze zpovzdálí, ale registruji. Jen z těchto vět zřejmě nepřímo vyplývá, že k samotné poslechové zkušenosti nikdy nedošlo, byť jakési povědomí, oč v případě Kanaďanů hudebně jde, jsem měl. Změna přišla až spolu s letošní řadovkou, kdy jsem se prvně uvolil k poslechu. „Northen“ mělo úkol velmi náročný – přesvědčit mě o tom, že roky bez poslechů Sig:Ar:Tyr byly chudší než s nimi.

Těm, kteří Sig:Ar:Tyr dlouhodobě zanedbávali tak jako já, ba dokonce ani netuší, co by mohli čekat, ještě věnuji několik seznamovacích řádků. Přestože v kapele momentálně působí hned čtyři členové, na hlavní persónu lze ukázat velmi spolehlivě. Byl to jistý Daemonskald, kdo Sig:Ar:Tyr v roce 2003 sám zakládal a dlouhodobě jej koncipoval jako jednočlenný projekt. Samotce odzvonilo až po dlouhých devíti letech, tedy v momentě, kdy měl Daemonskald na triku již trio dlouhohrajících nahrávek. Od zmiňovaného roku Kanaďané pokračují ve čtyřech a první řadový výkaz spolupráce přinášejí až letos, na „Northen“.

Jak padlo v úvodu, matné představy o tom, co kapela ráčí hudebně produkovat, jsem měl. Ještě jsem však nenakousl, jaké ony představy byly. Žánrové škatulky útočily ze všech stran a i já jsem nabyl přesvědčení, že Sig:Ar:Tyr hrají folk metal. Na některých stránkách hráli pagánoš, jinde folk/blackoš a onde zas vikingoš. Tak či onak, byl jsem připraven na fúzi něčeho takového s kupou staromilské esence bez cingrlátek a klávesových umělin. A světe div se, já něco takového dostal. Pocit, že (už dvakrát zmíněné) matné představy někdy ani nemusí být příliš matné, není vůbec zlý…

K tomu, abyste si udělali obrázek o tom, čím se Sig:Ar:Tyr na novince prezentují, postačí už jen přehrání prvního songu. Tradičně pojaté paganmetalové kytary, nekomplikované bicí rytmy, šeptavý hrdelní vokál, nepřekvapivé skladatelské postupy, hevíkové sólo. Poslech pohodlný na první dobrou, úplně stejný i na tu třetí či šestou. Ano, skladby na „Northen“ disponují solidní trvanlivostí, nicméně ani o tom, že by deska s poslechy zázračně rostla, nemůže být řeč. Důvody hledejte výše – spíše nepřekvapivost než překvapivost, spíše jistota než komplikace nebo snad novátorství.

Za tradici ale není třeba věšet. Mimoto, že hudba Sig:Ar:Tyr není žádná věda a přehlídka doposud neslyšeného, je třeba uznat, že jednotlivé písně (ano, jednotlivé, k celku se pak dostaneme) jsou – ač nepřekvapivě – obstojně složené. Kapela necílí ani tak na vypravěčství plné pomalu se překrývajícího dění, ale spíše směřuje do kytarových sól. Přesto cítím, že Sig:Ar:Tyr na plochách atakujících pravidelně sedm, osm minut dokáží s hudebními motivy obstojně pracovat, a i když je nestaví do neokoukaných podob, hned hrst momentů lze označit za lepší než průměrnou. Především zapojení akustických kytar působí v případě Kanaďanů velmi svěže a přirozeně, tedy aniž by bylo třeba násilně bourat metalový celek.

Plejáda skladeb působí vyrovnaně a každý dílek alba má svůj jistý vrchol, což lze jedině kvitovat. Bohužel, i kvůli ambiciózně zvolené délce přesahující hodinu hracího času z „Northen“ víc a víc cítím šablonovitost, s jejíž pomocí se Sig:Ar:Tyr do vrcholů kompozic dostávají. Právě proto nemá člověk potřebu slyšet album celé. Ano, solidních momentů je, jak jsem zmínil, celá řada, ale nejenže jsou Kanaďané předvídatelní ve vztahu k ostatním tělesům, ale brzy také vůči sami sobě.

„Northen“ jsem pojal jako příležitost seznámit se s tvorbou poměrně etablovaného projektu, jehož tvorba mi doposud unikala. Občas člověk zalituje, že se k tvorbě té či oné kapely dostal až po tak dlouhé době, jindy naopak ví, že jeho ignorance nebyla vůbec špatným nápadem. Pak jsou i případy uvízlé kdesi napůl cesty. A právě v polovině téhle léta vyšlapávané klikatice uvízli Sig:Ar:Tyr. Novému albu se nedají upřít jisté kvality, spousta posluchačů v něm může nalézt možná i velké potěšení. Já ale zůstávám spíš rezervovaný. Osobního objevení kapely nelituji, avšak rozhodně nemohu tvrdit, že by mě „Northen“ přesvědčilo natolik, abych zahájil pečlivé sondování v diskografii. Na to novinka nemá výraznější sílu, postrádá invenci a co především – také zásadní přesvědčující element.


Kafirun – The Worship and Glorification of Holy Death

Kafirun - The Worship and Glorification of Holy Death

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.2.2016
Label: Mara Records

Tracklist:
I. Death Worship
01. Beyond the Flesh Vessel
02. Killer of All Man
03. Thousand Spears

II. Glorification of Holy Death
04. Wings of Malevolence
05. Salvation Through Sin
06. Destruction of the Divine Self
07. Chaos Magnum Opus
08. Open Veins

Hrací doba: 38:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mara Records

Když se řekne kanadský black metal, tak se většině lidí vybaví buď atmosférická větev z Quebecu, anebo zběsilosti v čele s Revenge, Weapon a samozřejmě Blasphemy, máme-li jmenovat ty nejznámější. Tím však portfolio této rozlehlé severoamerické země samozřejmě ani zdaleka nekončí a dnes si představíme jednu z těch méně známých záležitostí místní provenience.

Kafirun by dle všeho mělo znamenat Nevěřící v arabštině, a dokonce se takto jmenuje i jedna súra Koránu. Což nejspíš docela sedí, jelikož tato smečka pocházející z Vancouveru se netváří, že by zrovna oplývala sympatiemi k jakýmkoliv bohům. Ale co si budeme povídat, na téhle scéně by spíš opak byl překvapením. Zajímavá je rovněž zakuklená image kapely s hadry kolem hlavy, což na fotkách vypadá docela hustě (bez ironie). Nicméně, hlavním předmětem našeho zájmu je samozřejmě hudební produkce Kafirun, tak směle do toho…

Kafirun prozatím nepatří mezi zavedené formace; jejich vznik se datuje do roku 2013, z čehož tak nějak vyplývá, že pokud se nejedná o takové ty střelce, co vydávají 15 demáčů do měsíce, pak jejich diskografie nebude příliš početná. No, a Kafirun mezi takové střelce s šílenou nadprodukcí nepatří, takže v roce 2014 vydali debutové EP „Death Worship“, po němž o rok později následovalo další minialbum s názvem „Glorification of Holy Death“. My se ovšem podíváme na jejich třetí počin, který se jmenuje „The Worship and Glorification of Holy Death“.

Že se vám ty názvy zdají nějak moc podobné? Inu, dobrý postřeh, ona to totiž není náhoda. Stejně jako 1 + 2 = 3, i zde platí, že „Death Worship“ + „Glorification of Holy Death“ = „The Worship and Glorification of Holy Death“. Je to tak, třetí počin je jednoduše jen kompilace nabízející obě předešlé nahrávky na jednom nosiči. Jen pro pořádek ještě dodejme, že Kafirun svou sbírku nosičů čerstvě rozšířili o jeden další zářez, a sice sedmipalcové splitko s rakouskými Transilvania.

I navzdory tomu, že se „The Worship and Glorification of Holy Death“ skládá ze dvou samostatných počinů, soudržnost disku to nijak zvlášť nenarušuje, jelikož se Kafirun během oné roční prodlevy stylově nijak zvlášť neposunuli. Kanaďané drhnou čistokrevný black metal agresivního střihu a nijak nevybočují z nastavených žánrových mantinelů. Touhle větou jsem vlastně řekl vesměs vše, co potřebujete vědět stran projevu skupiny. Podstatná část hracího času se nese ve vysokém tempu, čiší z toho řádná zloba a nasranost a veškeré zvolnění tempa slouží jen k nastolení temnější atmosféry. Nutno ale dodat, že to není bezhlavý kulomet po celou dobu a ony přechody do středních temp se dějí pravidelně a relativně často. Tak či onak, snad jediné, co trochu vybočuje ze stylového standardu, je vokál, jelikož zpěvák Luzifaust nedisponuje oním charakteristickým krákorákem a snaží se o trochu variabilnější hrdelní běsy.

Předchozí odstavec asi vyzněl poněkud negativně a mohl vzbudit dojem, že Kafirun jsou jen další průměrnou blackovkou, jež nijak nevystupuje z bezejmenného davu podobně laděných formací. Ona je to do jisté míry asi i pravda, jelikož Kanaďané fakt nepředvádějí nic výjimečného, a pokud jejich produkci neuslyšíte, rozhodně váš život nebude ochuzen o nějaký hluboký transcendentální zážitek. Nicméně, i navzdory tomuto je vcelku zjevné, že Kafirun nějaké schopnosti mají. Popravdě řečeno, nečekal jsem od „The Worship and Glorification of Holy Death“ mnoho a byl jsem připraven spíše na těžkou nudu, ale i přesto jsem na nahrávce dokázal najít nějaký potenciál. Hudba je sice pevně sevřena v relativně úzkých stylových mantinelech, ale i s nimi dokážou Kafirun pracovat vcelku zručně. Některé riffy jsou dost solidní, pár pasáží lze považovat za povedené, docela se mi líbí slyšitelná baskytara, která taktéž předvede několik slušných výjezdů, plus ani onen již zmiňovaný vokál není vůbec špatný.

Kafirun - The Worship and Glorification of Holy Death

Samozřejmě, muzika Kafirun není ani omylem žádný extrémní zázrak a skutečně nemohu tvrdit, že by na mě zapůsobila v tom pravém slova smyslu. Přesto je výsledek po poznání lepší, než jsem očekával, a nebál bych se tvrdit, že Kanaďané to černěmetalové umění na rozdíl od mnoha jiných vocasů hnětou důstojně a nedělají svému žánru ostudu. Až bych si skoro dovolil prohlásit, že ten lehký nadprůměr tam je, protože zejména ty novější skladby z „Glorification of Holy Death“ mě docela baví. Tak jako tak, poslechu budoucích počinů Kafirun se bránit nebudu, protože pokud bude kapela pokračovat ve vzrůstající kvalitě, mohlo by to být dobré. A to rozhodně nemohu prohlásit o každé začínající blackmetalové smečce, již tu recenzuju…


Sorcier des glaces – North

Sorcier des glaces - North

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Obscure Abhorrence Productions

Tracklist:
01. Passage au-delà des glaciers noirs
02. (To the) Snow-Crowned Mountains
03. La noirceur éternelle
04. Storming from Beyond
05. Dawn of the Apocalypse
06. North
07. Witchcraft [Obtained Enslavement cover]
08. Rites of the Black Moon

Hrací doba: 53:19

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Kanadský projekt Sorcier des glaces jsem měl v paměti vždycky zaškatulkovaný jako kvalitní kapelu, která má v rámci undergroundu vybudované nějaké jméno a která nedělá ostudu proslulé frankofonní blackmetalové líhni v Quebecu, odkud pochází. I přesto jsem však tuhle bandu vždycky víc ignoroval, než sledoval. Měl jsem tohle kanadské duo v povědomí, něco málo jsem slyšel a již v minulosti jsem tedy měl představu, o čem jejich muzika cca je, ale že bych jejich fošny nějak zodpovědně protáčel a znal tu tvorbu podrobněji… to vážně ne.

Vlastně to tedy bylo až předcházející album „Ritual of the End“ z března 2014, jemuž jsem dopřál nějakou zvýšenou pozornost. Nebudu vám kecat – od doby, co jsem tu nahrávku odložil po napsání tehdejší minirecenze, jsem „Ritual of the End“ už nikdy znovu neslyšel, takže zas až taková šleha, abych měl potřebu se k tomu vracet, to zjevně nebyla. Přesto to mám v paměti uložené jako vcelku povedenou desku, jež nabízela poctivý syrový black metal lehce nadprůměrných kvalit s několika horšími momenty, ale i několika velmi dobrými momenty. Jinými slovy, zanechalo to ve mně dojem, který mě nijak neodrazoval od dalšího poslechu Sorcier des glaces. Když si tedy quebecké duo na letošek připravilo další počin s všeříkajícím názvem „North“, neměl jsem důvodu si to neposlechnout…

Člověk nemusí být zrovna génius, aby dokázal odhadnout, oč půjde v tvorbě kapely, jejíž název zní Sorcier des glaces a jejíž debut nese název „Snowland“ – ostatně, i proto jsem název novinky „North“ označil jako všeříkající. Samozřejmě je hlavní tematickou náplní tvorby Sorcier des glaces zima – ne však zima z pohledu sáňkování, aby bylo jasno. Asi by bylo naivní očekávat něco jiného než blackmetalový chlad a mrazivé vichřice. S tímhle jsem do poslechu „North“ vlastně šel i já sám, a tudíž mohu potvrdit, že tento předpoklad je jistě správný. Jeho splnění však ještě nezaručuje i to, že výsledek bude kvalitní.

Abych řekl pravdu, trochu jsem očekával, že „North“ bude ještě mrazivější a hlavně syrovější. V některých chvílích je totiž nahrávka relativně melodická, ale s tím žádný velký problém nemám. Jakkoliv mi sice mráz po zádech neběhal, ta zima z toho cítit pořád je a třeba hned druhá skladba „(To the) Snow-Crowned Mountains“ onu tezi bezesporu potvrzuje. S takovou by to mohlo vypadat, že prohlášení, že je ta deska chladná, ten výsledek chválí, nicméně bohužel musím říct, že „North“ je chladné i v tom negativním slova smyslu – nechává mě docela chladným a nevzbuzuje ve mně žádné velké emoce.

Sorcier des glaces

Hudebně je „North“ jistě příjemné, o tom se nijak nepřu. Poslouchá se to vesměs v pohodě, úroveň to má a sem tam vykoukne i dost slušný nápad. Dobrými momenty disponuje především titulní „North“, jež překvapí i vkusně provedenými čistými zpěvy, a finální „Rites of the Black Moon“. Vzato kolem a kolem se ovšem nejedná o nic zvláštního. Originality to také příliš nepobralo a očekávat od Sorcier des glaces nějaký specifický sound je poměrně zbytečné. Jednoduše, jde o poslouchatelnou, leč nepříliš výraznou nahrávku, která se snaží posluchače zmrazit, ale ani zdaleka se jí to nedaří s takovou silou, aby byl člověk ochoten odpouštět nedostatky.

Aby toho náhodou nebylo málo, ony nedostatky se nenesou jen v té abstraktní pocitové rovině, že „to prostě není tak dobré“ – vidím zde jeden velký neduh, jenž v mých očích „North“ sráží ještě níž. Nemůžu si pomoct, ale místy mě strašně sere blackmetalový vokál. Nepamatuji si, že bych měl takový problém na „Ritual of the End“, ale co se novinky týče, tak v některých momentech je to z mého pohledu fakt na hraně. Možná vám to bude znít divně, ale způsob, jímž Sébastien Robitaille krákorá, mi strašně připomíná „zpěv“ z nějaké YouTubové parodie na black metal. Což někomu může vůči Sorcier des glaces připadat nefér, ale mě to při poslechu fakt krutě iritovalo.

Nechci zase vzbudit dojem, že je „North“ nefalšovaná sračka. To není a tvrdit něco takového by realitě úplně neodpovídalo. Na druhou stranu, nehodlám chválit něco, co mě nijak zvlášť nezaujalo, jen kvůli tomu, že je pod tím podepsaná v rámci undergroundu relativně známá kapela. Jak jsem již řekl, na předcházející počin mám vcelku pozitivní vzpomínku, ale co se novinky týká, nemohu na stůl vyložit lepší verdikt než – obyčejný průměr.


The Visit – Through Darkness into Light

The Visit - Through Darkness into Light

Země: Kanada
Žánr: neofolk
Datum vydání: 9.10.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Without This Flesh
02. Offering
03. Cast Off the Veil
04. Through Darkness
05. Into Light

Hrací doba: 55:04

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Visit

Dnešní recenzi nemohu začít jinak než dvěma slovy: Musk Ox. Jestliže tápete a nevíte, kam mířím, vězte, že jde – krom anglického výrazu pro pižmoně – o kanadskou kapelu vyjadřující se skrze tóny na pomezí neofolku a komorní hudby. Několik měsíců nazpět se na našich stránkách objevila recenze, poté i rozhovor, tudíž chcete-li, podívejte se, případně poslechněte, je to vážně fajn muzika. Ovšem zpět ke dnešnímu dni a tomuto textu. Ten patří debutové desce „Through Darkness into Light“ z pera kanadského dua The Visit, které s spojuje Musk Ox nejen země původu, ale spousta dalších atributů.

Hlavním propojovacím článkem obou kapel je osoba violoncellisty Raphaela Weinroth-Browneho. Zatímco v rámci Musk Ox má hlavní slovo především kytarista Nathanaël Larochette a náš milý cellista se ke kapele přidal až postupem času, The Visit jsou o něčem jiném. Jde totiž právě o projekt Browneho, s nímž v sestavě kapely figuruje ještě vokalistka Heather Sita Black. V takovémto složení Kanaďané fungují již od svých počátků v roce 2012, přičemž doposud vydaného materiálu není přespříliš. Ke dnešnímu datu jsou na světě dva singly a loňská dlouhohrající deska, jež si jednu ze singlových skladeb vypůjčila a přidala k ní další čtyři nové. I hudebně ona paralela s Musk Ox do jisté míry funguje. V základu se bavíme o neofolku založeném na energickém podání smyčců, v případě The Visit na již zmíněném violoncellu. Nicméně zatímco projekt kolem pižmoně Larochetta se spokojil s hlasy svých nástrojů, „Through Darkness into Light“ přichází ještě s ženským vokálem navíc. Jestliže jste tudíž chtěl někdo vědět, jak by Musk Ox zněli v jiné než ryze instrumentální podobě, kanadští krajané by mohli posloužit jako částečná odpověď.

Jak padlo výše, album sestává z pěti kompozic. Takřka všudypřítomným základem budiž energická hra na violoncello. Žádný minimalismus či dlouhé pasáže na vydechnutí, bavíme se primárně o ostrých dramatických přeletech smyčcem, o neskutečné intenzitě a bezpočtu dílčích harmonických vrcholů. I když dojde k výměně smyčce za prsty a Browne spustí jemné pizzicato, je záhodno se chystat na další dramatické záchvaty plné rytmicky rozdováděných pasáží, jež pokaždé vyústí v táhlé rozmáchlé výjezdy využívající celý hmatník. Přestože jako instrumentální základ slouží Kanaďanům jediný nástroj, díky všudypřítomné rozmáchlosti nepůsobí chudým dojmem. I tak by ale jedna výhrada byla. Vzhledem k tomu, že Browne sází jeden dramatický vrchol za druhým, člověk se ve druhé polovině alba cítí trochu přesycen, povedené gradace už zůstávají spíše bez povšimnutí a třeba závěrečnou „Into Light“ zanechávám napospas mé nepříliš vysoké koncentraci. Vyjma této výtky je to však instrumentálně paráda.

The Visit

Doposud jsem trochu nevděčně nechal stát opodál vokál The Visit, za kterým stojí jistá Heather Sita Black. Vězte však, že jeho opomenutí nebylo náhodné. Po celou stopáž dominuje smyčcová hra a zrovna v tomto případě lze vokál pokládat až za sekundární složku hudby. Jestliže Browne předvádí silně dynamický projev, přednes zpěvačky a její východ evokující, nepříliš náročné melodie působí jako zmírňující kontrast. Nálada zpěvu zůstává takřka neměnná, jemná jako nejtenčí struny violoncella. K technicky propracované hře Browneho zatraceně ostrý kontrast. V některých pasážích propojení hlasu a cella funguje, v mnoha bohužel ne. Na vině většinou není ani tak náladový protipól obou složek, ale samotný pěvecký výkon a až příliš jednoduchá, popěvková povaha jinak také nepříliš vynalézavých melodií. Nefunkčnost hlásí například (až otravná) druhá část „Through Darkness“, hapruje i jí předcházející „Cast Off the Veil“.

Pakliže The Visit chtějí vokál udržet ve hře a zároveň nepůsobit nejistě, jak se tomu na „Through Darkness into Light“ nejednou děje, mělo by se s ním šetřit. V současné době v něm totiž zoufale postrádám nápaditost i emoce. Ty naopak nechybí hravému violoncellu, jež je jasným vévodou celého dění na albu. Místy sice působí Browneho hra trochu zbrkle a každou chvíli se honí za vrcholem, aniž by si postupu k jeho nalezení stihl posluchač vůbec stihl vážit, nápadů je ale tolik, že musíte být za dobráka a dostat (respektive vrátit) se konečně k pochvalám.

Vnímejme „Through Darkness into Light“ především jako debutovou desku kapely, která je na světě pár let. V případě debutů jde v prvé řadě o hledání potenciálu a ten nemusíte z The Visit nikterak dolovat – k nalezení je hned po prvních minutách poslechu. Ačkoliv čas s deskou strávený ukáže nedostatky, Kanaďané začali rozhodně slibně a nadprůměrně. Album se příjemně poslouchá, nechybí mu atmosféra ani velký počet parádních momentů. Na personálně spřízněné a kompozice rozvážněji skládající Musk Ox to sice nestačí, ale není kam spěchat. Žánrovou deskou roku se přece kariéra otvírat nemusí.