Archiv štítku: CAN

Kanada

Zaum – Divination

Zaum - Divination

Země: Kanada
Žánr: psychedelic doom metal
Datum vydání: 26.4.2019
Label: Listenable Records

Tracklist:
01. Relic
02. Pantheon
03. Procession

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Vždycky je mi sympatické, když se nějaká skupina album od alba zlepšuje, a zrovna o kanadských Zaum se právě tohle myslím tvrdit dá. Jejich druhá řadová nahrávka „Eidolon“ (2016) mi přišla silnější a vyzrálejší než jejich prvotina „Oracles“ (2014), i když ve finále mě vlastně bavily obě desky. Jakmile jsem tedy zjistil, že v letošním roce si Zaum opět po tříleté odmlce připravili třetí dlouhohrající zářez „Divination“, moc dlouho jsem s jeho poslechem neváhal. A vyplatilo se, poněvadž Kanaďané opět posunuli svou laťku o kousek výše a servírují svůj nejpůsobivější počin.

Od minulého alba došlo k jedné poměrně zajímavé změně. Zakládající dvojice Kyle Alexander McDonald (zpěv, baskytara, sitár, klávesy) a Christopher Lewis (bicí) k sobě přibrala třetího člena nebo ještě lépe řečeno členku. Ne snad, že by se Zaum rozhodli svůj zaduněný sound postavený na baskytaře konečně obohatit o elektrickou kytaru, která v jejich základním arzenálu pro někoho možná překvapivě schází. Nawal Doucette přispívá dalšími klávesami a elektronikou, i když je nutné jedním dechem dodat, že se to týká zejména koncertní prezentace. Jednoznačně to nicméně ukazuje, jak si Zaum potrpí na ozvláštňování svého zvuku elementy, které jdou dalece nad rámec standardního sludge / doom metalu. Což je samozřejmě chvályhodné a kapelu to jenom šlechtí, jelikož právě originalita a netradičnost patří v dnešním zahlceném metalu k nejlákavějším atributům.

O lecčems ostatně vypovídá i skutečnost, že Zaum ve své muzice běžně využívají sitár. Vedle toho se na „Divination“ objevuje i další plejáda hostujících nástrojů, mezi nimiž nechybí kupříkladu cello nebo didgeridoo. Všechny tyhle instrumenty přidávají hudbě Kanaďanů jednu velkou vrstvu navíc, přičemž skupinu ctí i to, s jakou přirozeností dokážou přecházet mezi atmosférickými, místy až tribal ambientními pasážemi k riffovým hradbám a nazpátek, případně obě tyto tváře kombinovat v jedno. Na „Divination“ se totiž najde i dost momentů, kdy na pozadí sludge/doomového rozjímání plynou další sitárové plochy, což zní prostě parádně.

Rozjímání je taktéž docela zajímavé slovo, které muziku Zaum v jistém směru rovněž vystihuje. Sludge / doom metal v podání téhle formace totiž není nihilistický marast. Pokud se rádi topíte v hudebním bahně, zrovna Zaum vás asi plně neuspokojí, ale asi není třeba dodávat, že to není úplně účelem a že pro tyto kratochvíle můžete vcelku lehce nalézt vhodnější formace. Psychedelie a hypnotické hloubání vystihují obecné nálady „Divination“ (popřípadě tvorby Zaum jako celku) mnohem příhodněji. Je-li vám tedy bližší trpělivě budování velkých atmosfér, pak jste tady rozhodně na správné adrese.

Zaum

Z hudebního hlediska tedy „Divination“ nemám moc co vytýkat. Zaum pro mě před poslechem novinky nebyli neznámým pojmem, tudíž jsem věděl, co bych měl očekávat, a to jsem také dostal, navrch ještě v doposud nejvyšší formě. V tomto ohledu tedy spokojenost. Pestrobarevná, skoro až pohádková obálka už mě vzrušuje o poznání méně, ale vzhledem k tomu obsahu pod ní jsem schopen a ochoten to odpustit. A nakonec, i tohle už vlastně patří k poznávacím znamením Zaum, tudíž o nemilé překvapení se nejedná.


Panzerfaust – The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War

Panzerfaust - The Suns of Perdition - Chapter I: War, Horrid War

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.6.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. The Day After ‘Trinity’
02. Stalingrad, Massengrab
03. Crimes Against Humanity
04. The Decapitator’s Prayer
05. The Men of No Man’s Land

Hrací doba: 31:31

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Carcosa PR / Sure Shot Worx

Kanadské Panzerfaust jsem úspěšně ignoroval do doby, než je zdejší kolegové zmínili v červnovém eintopfu. Nejsem si už úplně jistý, co přesně stálo za mým mávnutím ruky. Nedivil bych se ale, kdyby k tomu přispěl prvoplánový název, který prostě svádí k předpokladu, že jde o další tuctový derivát Marduk.

Po zběžném prostudování Bandcampu kapely naštěstí zjišťuju, že se mýlím. Panzerfaust se jen stěží dají srovnat s primitivníma sypačkama, které se lyricky a tematicky limitují válkami dvacátého století. To ale neznamená, že by jejich hudba postrádala tah na branku.

Novější materiál kapely na první dobrou zvukově připomíná black metal ortodoxnějšího ražení. Osobně se mi ihned vybavily vrcholné momenty tvorby Ascension a Valkyrja, co do experimentu umírněnější kreace Deathspell Omega, ale i subversivní aspekty islandských Svartidauði. Tuto kultivaci lze poprvé dobře slyšet na EP „The Lucifer Principle“, které bych klidně doporučil poslechnout ruku v ruce s novinkou. To se nedá úplně říct o předešlé desce „Jehovah-Jireh: The Divine Anti-logos“, kde jde potenciál určitě cítit, ale kurva, ten přetriggerovaný kopák jde jen těžko vydržet.

První díl nadcházející tetralogie, „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“, naštěstí žádný zásadní problém s produkcí nemá. Vše jde slyšet více než dobře a Panzerfaust toho naplno využívají. Změn ve vokálech, riffech i bicích je tady více než dost a i přes jejich velké množství na sebe dynamicky navazují. To jde ostatně slyšet už v první „The Day After ‘Trinity’“, ve které po intenzivním intru střídá Goliath hned několik vokálních poloh přes zdrcující salvu double bassu.

Vrcholem desky je však následující „Stalingrad, Massengrab“, která skvěle pracuje s válečnými samply a změnami rytmiky. Zásadní moment nadchází na refrénu, kde vyřvané a dusivé vokály vystřídá klidnější deklamace. Právě hra s podobnými hudebními kontrasty dělá z „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ intenzivní a dostatečně originální desku.

I na poměrně krátkém čase dokáží Panzerfaust pokrýt dost široké dynamické spektrum. Po ambientní mezihře „Crimes Against Humanity“ dostáváme barbarsky namlácenou „The Decapitator’s Prayer“ s kytarovými aranžemi jako od Nightbringer. Finální „The Men of No Man’s Land“ pak razantně zpomaluje a efektivně stvrzuje atmosféru celého projektu. I zde nás nemíjí vokální variabilita a důmyslné zasazení samplu, které ke konci tenhle třináctiminutový kolos nápaditě osvěžuje.

Panzerfaust

Pokud bych měl vytáhnout něco negativního, byla by to asi hra s hudebními prvky, které znám už odjinud. Jde to ostatně vidět z mého pokusu o popis zvuku kapely. Panzerfaust nejsou originální samotným soundem, ale spíše tím, s jakou lehkostí a vynalézavostí dokáží nastolené hudební komponenty k sobě slepovat.

„The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ je každopádně velmi kvalitním úvodem, který mě dostatečně navnadil k tomu, abych si vpálil i tři další nadcházející části. Má to atmosféru (která musí být kvalitně umocněna naživo; Panzerfaust se totiž na pódiu prezentují poměrně originálním a hodně impozantním způsobem), intenzitu, hráčskou preciznost a poměrně neotřelý nápad. Pokud si další díly zachovají kvality první kapitoly, mohlo by jít alespoň v určitých sférách černého kovu o dost zásadní dílo.


Cantique lépreux – Paysages polaires

Cantique lépreux - Paysages polaires

Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.11.2018
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Le feu secret
02. Les étoiles endeuillées
03. Paysages polaires I
04. Paysages polaires II
05. Paysages polaires III
06. Hélas…
07. Le fléau

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Byl jsem přesvědčen, že s Cantique lépreux jdu prakticky na jistotu. S black metalem z kanadské provincie Québec mám moc dobré zkušenosti a věřím, že ani zdaleka nejsem sám. Tahle oblast je narvaná výbornými smečkami, ať už jde o syrovější vichřice anebo atmosférické rozjímavější věci. Cantique lépreux spadají do té druhé sorty. A i když jsem jejich debut „Cendres célestes“ z roku 2016 neslyšel, byl jsem na „Paysages polaires“ docela zvědavý a vlastně jsem se na poslech i těšil. Důvodů by se našlo hned několik…

Jeden z nich už jsem vlastně zmínil. Některé kombinace žánrů a zemí původu má člověk zaškatulkované jako obecně dobré věci, takže neváhá podívat se po dalších podobných. Očekávání podpořila i skutečnost, že v Cantique lépreux působí jeden člen Forteresse, což je pro mě jedna z předních québeckých blackmetalových formací. Když už jsem zmínil sestavu, mohu dodat, že členové Cantique lépreux už spolu působili i v několika dalších místních formacích jako Chasse-galerie (všichni tři), Au-delà des ruines (dva) nebo Mêlée des aurores (opět všichni tři). Akorát teda nevím, proč jsou na fotce tři kořeni, když oficiální sestava uvádí jen tři jména.

Ale to jsem trochu odbočil, protože tu je ještě jeden důvod, proč jsem se na poslech „Paysages polaires“. Hodně se mi zalíbila obálka, která by mohla posloužit jako názorná ukázka toho, jak by měl vypadat obal pro atmospheric blackmetalovou desku. Nejde však o dílo spáchané čistě pro potřeby Cantique lépreux, ve skutečnosti se jedná o obraz „Crevasses on the Glacier du Géant – Mont Blanc Massif“ od francouzského malíře Gabriela Loppého (1825–1913). Ale i tak – první dojem výborný.

O to větší zklamání pak přinesl první poslech. Hned na začátku úvodní skladby „Le feu secret“ se Cantique lépreux vytasí s tak debilní melodií, až jsem na „Paysages polaires“ prakticky okamžitě zanevřel. Musel jsem se dost přemáhat, abych si album pustil znova a dal mu další šanci, jestli to v jeho dalším průběhu nakonec není lepší.

Ukázalo se, že o trochu je. Cantique lépreux tu a tam dokážou dát dohromady i vcelku podmanivou píseň, která se blíží mé představě o tom, jak by deska s takhle krásným artworkem měla znít. Třeba hned druhá „Les étoiles endeuillées“ se mi vlastně docela líbí. Dobré momenty se nechají najít i v závěrečné „Le fléau“, přestože tato dále obsahuje vedle „Le feu secret“ nejimbecilnější party sólové kytary. Aby celkové dojmy vystoupaly někam výš, ideálně do nadprůměrných hodnot, bylo by potřeba mnohem víc.

Cantique lepreux

Po většinovou dobu se totiž na „Paysages polaires“ neodehrává nic, z čeho bych si kecnul na prdel. Cantique lépreux předvádějí průměrný atmospheric black metal, který se sice po většinu času dá poslouchat bez větších problémů, ale těch otravných motivů si vybavuji víc než těch opravdu dobrých. Přísnější měřítka snese opravdu jedině už jmenovaná „Les étoiles endeuillées“, jinak je to po většinu času jedním uchem tam, druhým ven. Naděje jsem docela vkládal do tří titulních skladeb, které dohromady zabírají víc jak osmnáct minut, ale ani „Paysages polaires I“, ani „Paysages polaires II“, ani „Paysages polaires III“ mě moc neuspokojila. Škoda.

Celkově je pro mě „Paysages polaires“ trochu zbytečné album. Nenašel jsem na něm nic, co bych už neslyšel jinde a ve vyšší kvalitě. Zkusil jsem, nebavilo mě, víckrát už se vracet nebudu. Tady doporučení bohužel nemohu vystavit.


Death Worship – End Times

Death Worship - End Times

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Stand Witness to Atrocity
02. The Poisoned Chalice
03. Slaughtersiege
04. Masters and Monolith

Hrací doba: 13:59

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Předpokládám, že každý kdo alespoň trochu holduje Blasphemy a kapelám z nich vycházejících, už o existenci Death Worship ví a jistě nepřekvapí, že trojice muzikantů – Förster, Read, Black Winds – zde navazuje na vyznění svých domovských kapel, tedy Conqueror, Revenge a Blasphemy.

Je ovšem nutné upřesnit, že Death Worship je výhradní expresí Ryana „Deathlord of Abominations and War Apocalypse“ Förstera, tudíž že zde skládá veškerou hudbu, píše texty a sám si je odblije. V Conqueror se o hudbu s lyrikou dělil s Readem a jestli se někdy dočkáme nových Blasphemy, zůstává otázkou, ostatně jako to, zda se se i Förster podílí na případné tvorbě, když ústředními personami v kapele jsou Caller of the Storms a Black Winds. Ovšem důležitý je pro mě i fakt, že Förster skladatelsky přispěl v Black Witchery, Diocletian a Revenge. Osobně bych se neštítil napsat, že dotyčný zanechal na blackmetalové scéně nezanedbatelnou stopu, takže jsem byl pochopitelně zvědav, jak se mu povede dle jeho vlastní vize.

Na první ípko Death Worship pojmenované „Extermination Mass“ (2016) čekali nadržení fanoušci asi tři roky a setkalo se podle mého dojmu s převážně nekritickým nadšením. EP nové, „End Times“, naopak vychází v těchto dnech bez větších fanfár. Novinka je o pět minut a dvě skladby kratší než debutové EP, ale pokračuje v totožných intencích bezohledného násilí se všemi jeho klady a zápory, tudíž to, co napíšu v následujících odstavcích, lze vztáhnout na oba zmíněné tituly.

Jak jsem již předeslal, hudba Death Worship v ničem nepřekvapí, protože se do detailu jedná o bestiální blackmetalový námrd ve stylu výše uvedených kapel. Každá skladba nabídne alespoň nějaký výraznější motiv, bubnování Jamese Reada je unikátní a brutální jako vždy. Nenároční si přijdou na své. Kristovi byla narvána jaderná hlavice do prdele, zástava satanského vítězství vlaje na hoře z kostí podřadných.

I já si dovedu muziku Death Worship náležitě užít. Jednou za čas a po malých dávkách. „End Times“ má oproti prvotině jednu velkou výhodu v tom, že rychle skončí, protože „Extermination Mass“ mě většinou ještě před koncem začne nudit a to je vzhledem k dvaceti minutám trvání fakt průser. Špinavější produkce novinky kapele taky více sluší. Ale jinak je všechno více či méně totožné.

Death Worship

Co mě na Death Worship sere asi nejvíc, je jakási monotematičnost skladeb. To může někomu přijít jako dost vadná výtka, vzhledem k tomu co se tu hraje, jenže faktem zůstává, že třeba „Fallen Angel of Doom“, „War Cult Supremacy“ a x dalších kultovních desek v tomhle ranku oplývá výraznými, snadno rozlišitelnými skladbami (stačí se jen zaposlouchat) dle nejposvátnější tradice „all killer – no filler“, která je vlastní většině žánrotvorných nahrávek.

Když navíc vezmu v potaz, že Försterovy songy „Antichrist Hammerfist“, „Chaostorms of Demonic Hate“, „Hellstorm of Evil Vengeance“ a „Genocide Conquest“ patří k těm nejlepším, které kapely zmíněné v prvním odstavci mají, tak mě pochopitelně dost mrzí, že Death Worship nemohu označit za to nejsilnější, co se v subžánru vyskytlo. Těch blackmetalových bestialit, které jsou v mnoha ohledech kvalitnější, je prostě dost. Zvukově Death Worship taky nenabízí nic extra a nebýt faktu, že se ve Fiasco Bros. Studios nahrávaly staré věci Blasphemy, tak nebudu s to pochopit, proč Förster nahrává tam, když má nepochybně (lepších) možností více. Poslední výtkou budiž, že autor sám je dost nevýrazný vokalista. Textová nenávist je nafrázovaná dobře, ale v podání není skoro žádná síla. Kdyby se všech vokálů ujal Black Winds, jak zřejmě bylo původně plánováno, tak by bylo líp, si myslím.

Ne, že by snad „End Times“ byla pičovina a Death Worship zbytečná kapela. Ale taky nevidím důvod, proč bych se měl zechcat nadšením. Všechny nezbytné ingredience tu jsou, jen to je prostě béčkový matroš, co neurazí. Nic víc.


Tim Hecker – Konoyo

Tim Hecker - Konoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Kranky

Tracklist:
01. This Life
02. In Death Valley
03. Is a Rose Petal of the Dying Crimson Light
04. Keyed Out
05. In Mother Earth Phase
06. A Sodium Codec Haze
07. Across to Anoyo

Hrací doba: 59:20

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Když jsem si plnil domácí úkoly před touhle recenzí, nabyl jsem dojmu, že ve svém oboru bude Tim Hecker relativně známé jméno. Já osobně jsem se nicméně s jeho tvorbou poprvé setkal až na jeho loňském, celkově už devátém dlouhohrajícím albu „Konoyo“. A za to, že jsem se do poslechu pustil, může z velké části i skutečnost, že počin vydal americký label Kranky, jehož portfolio sice neposlouchám nějak zevrubně, pravidelně či intenzivně, ale co jsem slyšel, vždycky se mi to líbilo (někdy dokonce i hodně líbilo) nebo mi to přišlo přinejmenším zajímavé. Letmo poslechnuté ukázky z „Konoyo“ mi zněly v cajku, takže jsem se pustil do díla s tím, že třeba objevím něco, co by mě mohlo zajímat i dlouhodoběji.

Pro mě šlo trochu o krok do neznáma. Sám Tim Hecker ovšem žádný začátečník není. Muziku totiž začal tvořit již hluboko v devadesátých letech v projektu Jetone. Postupem času jej ale zlákala poněkud jiná forma elektronické hudby, v níž má experiment přednost na úkor jasně vytyčené rytmiky. Alespoň takový jsem získal dojem, když jsem poslechnul něco ze staré tvorby Jetone a srovnal jsem to s tím, co tenhle kanadský hudebník vydává pod svým jménem, ať už se budeme bavit o „Konoyo“ anebo náhodně vybraných ukázkách ze starších sólovek. Pro úplnost mohu dodat, že Tim Hecker pod vlastním jménem začal vydávat krátce po začátku aktuálního tisíciletí.

„Konoyo“ se může pochlubit vcelku zajímavým pozadím. Většina nahrávky totiž vznikla během Timovy návštěvy Japonska. Zde spolupracoval s místním souborem Tokyo Gakuso věnujícím se žánru gagaku, což je specifický druh japonské klasické hudby. Práce pak probíhaly v chrámu na předměstí Tokya.

Tenhle japonský feeling lze možná trochu odvodit z názvu „Konoyo“, ale ve vlastní hudbě není patrný na první poslech (s výjimkou dílčích momentů jako třeba v „In Death Valley“). Osobně jsem jej tam začal pořádně slyšet právě až v momentě, kdy jsem si po prvotních posleších takříkajíc „na blind“ přečetl něco o okolnostech, za jakých „Konoyo“ vznikalo. Ještě těsněji do sebe všechny dílky skládačky zapadly v momentě, kdy jsem si dohledal a zaposlouchal se do gagaku. Což mi jen tak mimochodem připadalo jako mimořádně zajímavá a atmosféricky vytříbená muzika, na základě čehož jsem si řekl, že jí někdy budu muset věnovat prostor a poslechnout si ji hlouběji. Slibuji si od takového setkání hodně a jestli se očekávání naplní, pak můžu být „Konoyo“ vděčný už jen za to.

Nicméně i samotné „Konoyo“ má co říct. I navzdory japonským vlivům je to stále především Heckerovo album, což znamená primárně experimentální electronica, ambient, trochu i neagresivní drone. Oproti čistému gagaku je to evidentně posluchačsky přívětivější, ale i tak má „Konoyo“ daleko do jednoduchého, triviálního nebo písničkového alba. Říct, že jde o odpočinkový ambient by bylo příliš zkratkovité a plně by to nevystihlo podstatu věci. I takové sice „Konoyo“ zčásti je, ale v předkládaných atmosférických plochách se toho děje o dost víc.

Tim Hecker

Mnoho pasáží uniká ambientu i dronu a svým experimentálnějších laděním dává jasně na srozuměnou, že ambice „Konoyo“ směřují výš než jen k relaxační klávesové hudbě. Dost to lze vycítit ve skladbách jako „Keyed Out“ nebo čtvrthodinovém finále „Across to Anoyo“. Původně jsem chtěl dodat i „In Mother Earth Phase“, ale ta by možná nebyla kvůli prakticky čistě ambientní druhé polovině tím nejlepším příkladem. Rozhodně ale může posloužit jako ukázka toho, že variabilita nahrávce cizí není. Do výsledku nakonec promlouvá i užití tradičních japonských nástrojů jako ryūteki, hichiriki nebo shō (pro podrobnosti googlete, já bych bez nápovědy taky netušil, tak si tu nebudu hrát na znalce).

Určitě si ale dovolím tvrdit, že „Konoyo“ je vysoce zajímavá hudební mozaika. Nakonec mi to album přijde o dost poutavější, než jsem zpočátku předpokládal, protože až potom, co jsem obeznámil s kontextem, to začalo dávat plný smysl. Onen kontext jsem zde ovšem nastínil, tudíž neváhejte poslouchat.

Pokud vás „Konoyo“ zaujme, určitě by vás mohla zajímat ještě jedna věc. Už 10. května totiž Tim Hecker vydává další album „Anoyo“, které zcela zjevně navazuje na loňský počin a pokračuje v japonské inspiraci. Napovídají to nejen názvy obou nahrávek, ale i některých skladeb. Loňská deska začíná s „This Life“ a končí s „Across to Anoyo“, zatímco ta nadcházející začíná s „That World“ a obsahuje píseň „Step Away from Konoyo“.


The Conjuring 2 (2016)

The Conjuring 2 (2016)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2016
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Conjuring 2
Český název: V zajetí démonů 2

Režie: James Wan
Hrají: Patrick Wilson, Vera Farmiga

Hrací doba: 134 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: V zajetí démonů 2

(Budou spoilery.)

Po masivním úspěchu prvního „V zajetí démonů“ by bylo naivní si myslet, že nedojde na další pokračování. Zvlášť když katalog skutečných případů Eda a Lorraine Warrenových je rozsáhlý a ještě nějakou dobu nebude problém s inspirací pro nové náměty. A to i v momentě, kdy se série „V zajetí démonů“ bude chtít vyvarovat jednoho z jejich nejznámějších případů strašidelného domu v Amityville, protože ten už posloužil jako základ pro jinou – a značně dlouhou – hororovou sérii, která se táhne již od konce 70. let.

Případ Amityville se ovšem ve „V zajetí démonů 2“ mihne, a sice na začátku v jakémsi intru, podobně jako se v prvním díle na začátku mihla panenka Annabelle, která posléze posloužila jako základ (zatím) dvoudílnému stejnojmennému spin-offu. I dvojka sama o sobě vyprodukovala další spin-offy k hlavní linii případů manželů Warrenových, ale k tomu se ještě dostaneme později. Nejprve se zaměříme na samotné „V zajetí démonů 2“ a standardně to nejspíš bude i se spoilery. Sice na to upozorňuji, ale jen z formálních důvodů, protože je to taková konvence. Kdo čte recenze na filmy, měl by očekávat, že se o tom filmu něco dozví, a pokud to někdo nechápe, tak je vůl.

„V zajetí démonů 2“ se rovněž týká jednoho z těch známějších případů, a sice Enfieldského poltergeista. Ten byl údajně aktivní v letech 1977-1979 v londýnském městském obvodu Enfield. Film však na tomto poli samozřejmě není průkopníkem, ani neobjevuje Ameriku – nejde totiž o první filmové zpracování případů. Můžeme připomenout třeba televizní minisérii „The Enfield Haunting“ z roku 2015.

„V zajetí démonů 2“ se snaží stavět na podobných hutně-atmosférických základech jako jednička, což se do určité míry i daří. Na projekt opětovně dohlížel James Wan, jehož talent je nesporný. Řemeslo má chlapec zmáknuté perfektně a ví, jak na plátně vytvořit pořádné napětí. I přesto dvojka není tak působivá jako jednička. První „V zajetí démonů“ se sice rozjíždělo pozvolna a v první půlce zrovna neexceluje, ale posléze začalo tempo houstnout a vše vyvrcholilo ve vypjatém finále, po němž z filmu zůstal dobrý dojem.

Dvojka také nešlape do plných hned od začátku, ale i tak mi začátek nepřišel tak utahaný jako minule. Což je samozřejmě plus. Na druhou stranu, v Enfieldu se na rozdíl od Harrisvillu nepodařilo vytvořit tak hutné finále, které by diváka přikovalo k židli a nedalo mu šanci vydechnout. „V zajetí démonů 2“ si samozřejmě stále drží svou úroveň, plyne v docela povedené náladě a na poměry duchařského hororu bezpečně míří do nadprůměrných vod. Nicméně je to celé už takové méně překvapivé, méně napínavé a naopak víc předvídatelné, lekačky už tolik neohromí (skutečně jsem nadskočil asi jen dvakrát nebo třikrát, což je na tenhle druh hororu a při stopáži dvě a čtvrt hodiny trochu málo).

The Conjuring 2 (2016)

Herci jsou opětovně docela fajn a ústřední dvojice manželů Warrenových je vybrána skvěle, ale síly temnot nejsou ani zdaleka tak charismatické jako posledně. Maska hlavního démona, jeptišky, mě zas tak neohromila a především je obrovské zklamání, jak se s ním nakonec Warrenovi vypořádají. Celou dobu jim dělá jakože peklíčko, baví se o něm jako nejvíc hustodémonsky krutopřísném parchantovi, jakého kdy za celou svojí kariéru potkali, a nakonec na něj stačí zaječet jeho jméno a on odtáhne do píči. Sorry jako, to nežeru. A když teda připustím, že na démonem získají moc, jakmile znají jeho jméno (mimochodem, proč to tak nefungovalo i v jedničce?), tak, ty vole kurva, celou dobu dělají, že to jméno neznají, a pak si borkyně vzpomene, že ho má vlastně napsané v knížce, doběhne se podívat do kufru auta a konec. To nechceš.

Takhle to může znít trochu jako nepovedený biják, ale ono to tak příšerné zdaleka není. Jak už jsem řekl, „V zajetí démonů 2“ je vlastně pořád docela fajn, což říkám z pozice někoho, kdo se u duchařských hororů většinou nudí, protože na samovolném otvírání dveří a posouvání židlí nevidí nic extra strašidelného. Na druhou stranu, i když je to o něco níž než jednička, pořád je to o dvě ligy výš než zoufalá „Annabelle“.

The Conjuring 2 (2016)

Značka „The Conjuring“ se rozjela dost epicky a dvojka „V zajetí démonů“ ji samozřejmě nijak nepřibrzdila, spíš naopak. Samotná dvojka už vyprodukovala jeden jeptiškový spin-off „The Nun“ a další s názvem „The Crooked Man“ (což je jedna postavička vyvolaná jeptiškou). No, a kromě toho už se samozřejmě rozjíždí práce i na třetím dílu samotného „V zajetí démonů“, a pokud by si i ten udržel podobnou úroveň jako dvojka, tak by to nakonec bylo docela uspokojivé.


Finnr’s Cane – Elegy

Finnr's Cane - Elegy

Země: Kanada
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 20.7.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Willow
02. Elegy
03. Strange Sun
04. Empty City
05. Earthsong
06. Lacuna
07. A Sky of Violet and Pearl

Hrací doba: 41:50

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Myslím, že snad každý z nás má nějaké kapely, u nichž slyší objektivní kvality, přesto je nepotřebuje nebo snad dokonce ani nechce poslouchat. Kapely, proti nimž člověk nemůže říct nic vyloženě špatného a které třeba i uznává, ale sám nemá důvod jim věnovat svůj čas.

Pro mě osobně k nim tak trochu patří i Kanaďané Finnr‘s Cane. Ačkoliv u nich se jedná spíš o ten první případ, tedy že víc nepotřebuji, než že bych nechtěl. Respektive tedy – jejich první desku „Wanderlust“ z roku 2010 jsem vlastně ani neslyšel. Mé pozorování se tím pádem opírá zejména o druhé album „A Portrait Painted by the Sun“ z roku 2013. To jsem se svého času snažil poslouchat docela dost a měl jsem z něj přesně ten pocit, jejž jsem se snažil popsat výše – slyšel jsem, že to je vlastně dobré, ale mě samotného to úplně stoprocentně neoslovilo a nenašel jsem žádný skutečný důvod, proč bych si měl Finnr‘s Cane oblíbit. Což je ostatně i důvod, proč jsem se poté zpětně nevracel ani k „Wanderlust“.

Od té doby uběhlo již celých pět let, během nichž o Finnr‘s Cane nebylo příliš slyšet. Anebo třeba bylo, ale přinejmenším já jsem nenaslouchal. Faktem nicméně zůstává, že od té doby Kanaďané nic nevydávali až do letošního roku, kdy pustili do světa třetí dlouhohrající nahrávku „Elegy“. Právě ta mě přiměla dát Finnr‘s Cane druhou šanci.

Hádám, že asi nikdo z vás nespadne ze židle překvapením, když řeknu, že ani na „Elegy“ se karta nijak zásadně neobrací. Finnr‘s Cane pro mě zřejmě i nadále zůstanou skupinou, kterou sice budu tiše respektovat, ale ani se o ni nebudu zajímat. Několik postřehů k novince bych si přece jenom dovolil připojit. Některé z nich by totiž mohly leckoho z čtenářů přesvědčit, že vás by naopak Finnr‘s Cane zajímat mohli.

Jedním z takových je nenápadné sdělení, že mi Kanaďané na „Elegy“ v mnohém připomínají Agalloch. Portlandská formace bývala v našich končinách dost oblíbená, tudíž věřím, že někoho z vás by tím pádem mohlo „Elegy“ začít zajímat. Takhle silnou podobnost si z „A Portrait Painted by the Sun“ nevybavuji, ale klidně to berte s rezervou, poněvadž paměť je děravé zařízení a mívá sklony zkreslovat. Každopádně, ty asociace jsou třeba v písni „Willow“ opravdu nepřeslechnutelné, zejména v její druhé polovině. Paradoxně, ta první část, kde se duch Agalloch ozývá o poznání méně, mi přijde záživnější.

Dále bych přihodil sdělení, že „Elegy“ je o něco poutavější ve své druhé půli. Pomyslným mezníkem budiž pohodová instrumentálka „Empty City“. Od ní dál má album místy opravdu co nabídnout. „Earthsong“, „Lacuna“„A Sky of Violet and Pearl“ ve svých útrobách ukrývají velmi dobré momenty. Což je dost příjemná změna oproti fádní titulce a rovněž nepříliš zajímavé „Strange Sun“.

Finnrs Cane

Když se ovšem na album podívám jako na celek, stále mám pocit, že mu něco málo schází. Dílčí pasáže jsou dobré až skvělé, ale dojem trochu sráží horší první půlka. Navíc i v těch písničkách z pozdější části desky se tu a tam najde moment, který mi úplně neleze pod fousy a dokázal bych si představit, že by se mu dalo věnovat víc péče. Nepopírám ovšem, že všechno z toho může být jen můj subjektivní pocit, takže od poslechu vás nechci vyloženě odrazovat.

Navíc si myslím, že v rámci těch atmosférických měkčích metalů je rozhodně důstojnější poslouchat Finnr‘s Cane než třeba Alcest a jim podobné. Když nic jiného, u Finnr‘s Cane mám pořád pocit, že poslouchám rozumně provedenou hudební produkci, nikoliv úlitbu rozervané duši homo-melancholika. Stejně bych řekl, že navzdory řečenému patří Finnr‘s Cane společně s Fractal Generator k tomu zajímavějšímu z projektů Darrena Favota, protože jde pořád o výrazně lepší hudbu než třeba As Autumn Calls nebo Wolven Ancestry.


Voïvod – The Wake

Voivod – The Wake

Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 21.9.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Obsolete Beings
02. The End of Dormancy
03. Orb Confusion
04. Iconspiracy
05. Spherical Perspective
06. Event Horizon
07. Always Moving
08. Sonic Mycelium

Hrací doba: 55:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Studená válka nezůstala studenou. Přerostla ve válku nukleární. Ta zcela změnila chod dějin a svět se proměnil v chaos. Z něj roku 1982 povstal krvežíznivý upír Voivod, který začal svou pouť v zemi rozborcené neustálým válčením, Morgoth. Voivod, v jednom období známý též jako Korgüll the Exterminator, je připraven v plné zbroji zničit vše, co mu stojí v cestě. Brzy na svých vesmírných cestách objevuje nové rasy, tvoří dimenze, prochází modifikacemi, až nakonec sám sebe dobrovolně zničí, aby se za pomoci nanotechnologií stvořil ještě silnějším. Takto Kanaďané Voivod čeřili metalové vody v osmdesátých letech. Autorem tohoto fantastického příběhu je Michel Langevin, známější jako Away, mimoto také bubeník a grafik Voivod. Post-apokalyptický svět upíra Voivoda sice opustili, ale koncepční alba je baví dělat dodnes, ostatně důkazem je i letošní novinka „The Wake“, kde se o námět postaral zpěvák Snake.

„The Wake“ vypráví příběh o reakci lidstva na obrovskou pohromu, která propukla v důsledku neuvěřitelného objevu ve vodách oceánu. Lidé musí přistoupit na jiné myšlení, přijmout fakt, že nejsou ve vesmíru sami, zorientovat se v chaotických podmínkách a to samozřejmě není jen tak. Vznikne řada konfliktů, spikleneckých nálad, čelní představitelé států se schovají do ústraní, padnou náboženství, aby se vytvořila nová, mění se prostředí, tají ledovce, a neobejde se to bez boje. Jak už to tak bývá, někdo se přizpůsobí, někdo ne. Ale nakonec – teď velký spoiler – svět dosáhne nové úrovně vědomí a v této těžké zkoušce obstojí.

Koncepty Voivod vždy šly, však většina jejich nejlepších alb je založených na uceleném vyprávění. To může být koneckonců sepsáno i jen do jedné skladby, jako třeba v případě legendárního opusu „Jack Luminous“. Scénář „The Wake“ byl zhudebněn do osmi skladeb, což připomíná starou tvorbu, kdy méně znamenalo více. A to nemusí být náhoda, jelikož i hudebně se může „The Wake“ směle zařadit ke klasickým dílům Voivod. Už „Target Earth“ (2013) bylo vnímáno jako „návrat ke kořenům“, EPčko „Post Society“ (2016) tuto pozici potvrdilo a načrtlo další cestu, po níž se „The Wake“ vydalo a zavedlo Voivod do nových kosmických prostorů.

Ačkoli „Target Earth“, tehdy nejprogresivnější album Voivod za posledních dvacet let, obsahuje složité kompozice, stále v sobě má něco, co působí na první dobrou. Pochopitelně, že i to je geniální počin, něco takového skloubit do jednoho díla je obdivuhodné, ale „The Wake“ je v tomto směru k posluchači náročnější a ten si tak musí požitek „zasloužit“. Mám-li novinku někam v diskografii Voivod zařadit, pak je to na pomezí 80. / 90. let, tedy mezi desky „Nothingface“ a „Angel Rat“, potažmo „Outer Limits“. Jinými slovy k tvorbě z té nejinovativnější éry, kdy si i kovaný fanoušek musel dlouho zvykat, ale po objevení onoho kouzla naprosto propadl.

Je až s podivem jak se Chewymu podařilo absorbovat unikátní hru zesnulého Piggyho plnou nesourodých akordů a prapodivných (dis)harmonií. Sice je jeho hra trochu přímočařejší (v ranku Voivod), nezní, jako když hraje pozpátku, se zkříženýma rukama, kytarou vzhůru nohama, ale rozhodně nese vlajku Voivod hrdě dál. Právě on, podobně jako kdysi Piggy, stojí za většinou složených nápadů.

Popisovat jednotlivé skladby nemá smysl, je to prostě Voivodí nepředpovídatelný psych-prog-punkový styl zahraný se vší elegancí, který musí potěšit každého člena Iron Gangu, a i toho může v určitých momentech po pětatřiceti letech existence překvapit, třeba když se ozve podmalba v podobě smyčců (!). Zmíním snad jen geniální ohlédnutí za celým opusem, „Sonic Mycelium“, kde se na třináctiminutové ploše ozývají různě přearanžované pasáže předchozích skladeb, do nichž jsou zakomponovány i jejich texty, ale v úplně jiných melodiích a náladách, takže je z toho podivně schizofrenní zážitek. Ale to se prostě musí slyšet. Proto se vyplatí věnovat „The Wake“ čas. Husina na kůži, když Snake odcituje sloku ze skladby uvedené ve třetím odstavci recenze je už jen třešničkou na dortu.

Voivod

Plusem je i produkce, jelikož ta je na daleko větší úrovni než tomu bylo v případě „Target Earth“. Nástroje zní zřetelně, hlavně basa Rockyho mě tu baví, zvuk je ostrý, vyvážený a se sluchátky na uších je to radost. Ale i tak by tomu možná neuškodilo méně „metalu“, a naopak více provzdušnění a volnosti. Přesto kombinace výpravných textů, čisté produkce a nápadité hudby činí z „The Wake“ až kinematografický zážitek. Představivost pomáhají dotvářet také stylové kresby Awaye v bookletu cédéčka, kde každé skladbě jedna náleží. Jednoduše mají ten koncept dotažen k dokonalosti. Slyšel jsem, že se o kapele chystá dokument, ale určitě by stálo za to zfilmovat také něco z jejich tvorby.

Voivod platí za jednu z nejoriginálnějších kapel hudební historie a ani s „The Wake“ nepřestávají udivovat. Je úžasné, do jaké formy se s Chewym dostali a jak se jim podařilo navázat na klasické počiny nahrané původní sestavou, aniž by ustrnuli v čase a opakovali se. „Target Earth“ a „Post Society“ jsou super, ale „The Wake“ je ještě dál. Mají svoji tvář, svůj styl, žádnou konkurenci, žádné hranice, prostě oni samotní ve světě Voivod.


Voivod, Maggot Heart

 Voivod, Maggot Heart

Datum: 7.9.2018
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Maggot Heart, Voivod

Kanadské nestory progresivního thrash metalu Voivod jsem dosud pokaždé viděl na velké scéně. Poprvé to bylo v hale Folimaka, kde vystupovali tři roky nazpátek vedle Carcass, Napalm Death a Obituary a schytali poměrně mizerný zvuk, podruhé pak na jednadvacátém ročníku Brutal Assaultu, kde zase hráli poměrně krátce a už kolem čtvrté odpolední. Proto šance vidět je v poměrně komorní klubové atmosféře, s plnohodnotným setem a potenciálně tentokrát i se solidním zvukem, to byla šance, jíž jsem jednoduše nemohl ignorovat. Vždycky jsem měl v oblibě jejich punkovou špinavost, vypiplanou komiksovou estetiku a neskutečnou osobitost, charisma a elán, jímž jak nahrávky, tak koncerty přetékají. Proto nezbývalo než koupit lístky s předstihem – a na tuhle párty 7. září, která startuje evropské turné, se těšit jako děcko na Vánoce.

Že tohle bude co do atmosféry věru něco jiného než vzhlížení na vzdálené bohy, jak tomu bylo ve Folimance, jsem poznal hned v době příchodu do klubu kolem sedmé hodiny, kdy mne ve dveřích míjel bubeník a zároveň hlavní stvořitel legendy o nukleárním upírovi VoivodoviAway. Je to tak, muzikanti se procházeli klubem, čas od času se vyfotili s agilními fans, ba si někteří i z publika pěkně poslechli předskokan(k)y z berlínského projektu Maggot Heart. Kanaďané jednoduše ukázali, že nejsou žádné primadony, co se úzkostlivě zavírají v zákulisí a bojí se zaplést s „plebsem“ pod pódiem, nýbrž parta skromných sympaťáků a srdcařů. Člověk si skoro říká, že je to trochu nefér, když tahle kultovní kapela, jež za svých petatřicet let existence zanechala na žánrové mapě svou nesmazatelnou stopu, zaplní v Praze pouze klub, zatímco nejedna skupina, již inspirovali, vyprodává haly.

Zpátky ale k hudební náplni. Ta začíná deset minut po sedmé s příchodem předskakující zpěvačky Maggot Heart a její doprovodné kapely sestávající se ze dvou neméně sympatických slečen a jednoho energického bubeníka. Jedná se o muziku, která ze studiovky zní jako takový mix alternativního rocku, hardrocku a s nezanedbatelným vlivem i právě Voivodí umělecké punkovosti. Syrové a lehce namelancholičtělé kytary a úderné rytmy songů z desek „City Girls“ a „Dust to Dust“ dokáží poměrně slušně zachytit posluchačovu pozornost. Místy tam člověk slyší špetku starých Ghost, jindy zase zaslechne feeling à la Sonic Youth a čas od času se to zařízne ve vysloveně metalovém duchu. A navzdory postupnému zapadání do lehké jednotvárnosti to poměrně příjemně zabaví. Jistě, není to věc, která by měla potenciál uhranout, ale jejich set zkrátka potěšil a mít možnost je vidět někdy zase předskakovat, určitě bych se zvednul od piva a šel je zase očíhnout.

Prostor se před setem Voivod poctivě plní, nicméně i před pódiem se dá stále docela dýchat, takže nějaký přílišný diskomfort se naštěstí nekoná. Přibližně dle stanoveného harmonogramu je nakonec napjaté očekávání prolomeno naběhnutím čtyřčlenné sestavy na pódium a spuštěním songu „Post Society“ ze stejnojmenného, dva roky starého ípka. Nazvučení působí celkem solidně a kapela je v dobrém rozmaru. Kudrnáč Snake zvládá při zpěvu ztřeštěně pobíhat po pódiu a střídat grimasy, kytarista Chewy vyhrává s přehledem jak své, tak původně Piggyho party s naprostou elegancí, Away působí za bicími naprosto jako doma a i nejnovější člen, basák Rocky, se s kapelou za ty čtyři roky velmi dobře sžil. Všechno šlape jako hodinky, protože kapela působí jako jeden organismus.

Následuje legendární hitovka „The Unknown Knows“„Nothingface“, jež svou mechanickou sugestivností a chytlavým refrénem roztančí i největšího kliďase. Vždycky mě bavilo, jak na jednu stranu drhnou s energií a špinavostí punku, na druhou stranu jsou ale jejich kompozice vždy velmi dobře vymyšlené a společně s příběhy textů a estetikou obalů alb dávají dohromady výtečný smysl.

Voivod

Setlist je postaven velmi vyrovnaně a průřezově, o což si koneckonců program výročního turné docela říká. Dočkáme se kousků jak z dřevního debutu v podobě „Voivod“, klasik z „Killing Technology“ a „Dimension Hatröss“, tak i třeba progrockovější „The Lost Machine“„The Outer Limits“, chytlavé „The Prow“ z alternativnějšího „Angel Rat“ a samozřejmě nechybí ani ukázky z chystaného alba „The Wake“. Snad jen se mi nevybavuje, že by zazněl nějaký song z éry, kdy byl za mikrofonem Eric Forest. Nějaký kousek třeba z „Negatron“, což byla nahrávka, jež znamenala odbočku ke směru à la staří Machine Head či Fear Factory, by celek docela dobře opepřili. Ale to je jen taková drobnost maximálně rozmazleného rejpala.

Atmosféra v publiku je pěkně vyvážená. Na jednu stranu člověk v kotlíku při posledních sonzích typu „Voivod“ mohl dostat slušnou pecku do žeber, stejně tak ale osmiletá dívenka v první lajně přežila naprosto bez úhony, cheche. Kapela je v závěru odměněna fanatickým potleskem, a tak přidá ještě na závěr „Overreaction“.

Celkově se jednalo skvělou akci, která obnažovala jak punkové kořeny Voivod, tak jejich progresivní svébytnost a především onu potřebnou thrashovou divokost. Vše bylo podáno zatraceně charismaticky a je zkrátka fajn vidět, jak si staříci to hraní nehorázně užívají. Sálala z toho výborná uvolněná nálada a nejen proto na tenhle koncert budu dlouho a rád vzpomínat. Myslím, že lépe evropské turné Voivod otevřít ani nemohli.