Caïna a Cara Neir vydají 12. května společný bezejmenný split. K mání bude olivově zelený sedmipalec limitovaný na 300 kopií a každá kapela na něj přispěje jedním songem. Počin zaštítí Broken Limbs Recordings. Vizuální info následuje.
Side A – Caïna: 01. Rhosneigr
Side B – Cara Neir: 02. Stained Grey Bones
 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 38:16 K recenzi poskytl:
|
Jakkoliv může být v očích nezkušeného posluchače black metal žánrem až konzervativně vymezeným – plným oněch stereotypů, které asi netřeba podrobněji rozebírat – ve skutečnosti se jedná o styl velmi různorodý. Když se řekne black metal dnes, můžeme se bavit stejně tak o klasické norské temnotě, jako o progresivní, psychedelické, atmosferické, folkové, instrumentální a bůhví jaké další odnoži. A jednou z nich je i v poslední době také rozmáhající se kombinace post-black metalu s hardcorem/sludgem. Pokud bych měl jmenovat jediného reprezentativního zástupce, pak bych nemusel chodit daleko – mrkl bych na jeden z nejočekávanějších koncertů tohoto měsíce a vyskočilo by na mě jméno francouzských Celeste.
Kapela Cara Neir, potažmo jejich nová deska, do tohoto žánru též spadá. Náladou je ovšem trochu jinde než tajemná temnota Francouzů. Stačí pohlédnout na obal jejich aktuální nahrávky, aby člověku došlo, že tady půjde o poznání punkovější variaci. Dle něho lze soudit, že půjde o hudbu těžící z kontrastů. Na jedné straně kostel ilustrující spiritualitu, před ním zaparkované auto pak modernitu a přízemnost. Nad scénou psychedelicky šlehající slunce. Samotné provedení pak černobílé a patřičně kostrbaté. Nu, nebyl jsem daleko od pravdy, hudba je specifický kontrastní – taková nevzhledná šlápota v bahně obrostlá vzhledným jemným mechem. Ozývají se zde jak střípky nacrustovatělých počátků skupiny, tak i post-rockově (až shoegazově) meditativní melodie.
Zvuk této dvoučlenné dallaské formace, je zkrátka založen na konfrontaci blackmetalové urputnosti, hardcorové neotesanosti s post-metalovou atmosférou. Instrumentálně Cara Neir nedisponují nějakým perfekcionalismem, na druhou stranu však svůj zvuk ani nezakládají na kdovíjakém minimalismu. Na desce se nachází osm skladeb, z nichž má každá od tří do necelých sedmi minut. Dohromady pak tvoří relativně koherentní celek, z něhož dýchá jasná vize. Bohužel mám ale stále pocit, že je tahle deska srážkou té vize s realitou.
Zaposloucháme-li se do hudby samotné, do uší nás mimo samotných melancholicko-agresivních postupů praští podivně znějící programované bicí. Sice nelze říct, že by jejich samotné pasáže byly špatné, pouze zní podivně plastově a autenticitu zvuku dost nabourávají. A autenticita zvuku zrovna u těchto žánrů hodně dělá. Samotné nápady jsou místy i celkem zajímavé – málokdy ovšem vyniknou. Nu, a v porovnání s konkurenčními post-blackmetalovými kapelami působí materiál tak nějak obyčejně. Vymyká se maximálně občasnou větší skočností zapříčiněnou žánrovými kořeny, z nichž Cara Neir vzešli. Ve výsledku však nenabízí žádnou přidanou hodnotu a po opakovaném poslechu se tu není moc čeho se chytit. Nějaký opravdu silný nápad, který by posluchače zaujal, ten aby člověk pohledal. Klidně i nějaký úplně stupidní, ale aby v něm byla víc než jen svázaná strojenost.
Brnkaný začátek „Spiteful Universe“ připomene svou zasněností Alcest, po chvíli ale spouští o poznání syrovější náklep, jejž podkresluje zběsilá rytmika, zatímco kytary vyhrávají tremolový motiv. Časem se objeví pár relativně fajn rytmických fines a přidává se zastřešující melancholická melodie. Což o to, kompozičně nejsou Cara Neir nějaká dřeva, jen ta muzika zkrátka nemá onen zrovna pro tenhle žánr nepostradatelný tah na bránu. Navíc hned jak přichází začátek následující „Normalcy“ zjistíme, že nějaké přehnané nápadové různorodosti se tu moc nedočkáme. Možná tomu přispívají již vzpomínané programované bicí, ale tempa jsou si navzájem dost podobná, o vlastních hudebních motivech to leckdy platí taktéž. Místy se podaří skladby lépe dynamicky vystupňovat (závěr „Normalcy“), lépe zaranžovat (prostředek a závěr „Bound by Belivers“ či melodičtější pasáže v „Chapter I: Coastline Black“) nebo předvést nějaký zajímavý přechod mezi náladami, avšak to je vždy nanejvýš pár momentů za píseň a zbytek jede zase tu tradiční sypačku.
Nová deska Cara Neir na jednu stranu představuje poměrně zajímavý přístup k žánru, na druhou stranu ale nedisponuje v podstatě ničím, co by člověka nutilo ji opakovaně poslouchat. Co se týče formální stránky, zvuk je brzděn otravnou umělou programovanou rytmikou. Co je ovšem větší problém, je nápadová jednotvárnost a absence jakékoliv přidané hodnoty. Jako by skupině chyběla schopnost vystavět hudbu tak, aby nejenže splňovala formální parametry, ale aby byla schopná i s posluchačem komunikovat, hrát si s jeho pozorností. Možná by pomohlo zkusit do hudby zařadit nějaký netradiční prvek nebo nějaký z aspektů hudby dotáhnout skutečně do extrému. Především by však stálo za to přijít příště se silnějšími nápady a zajímavějšími postupy. Bez těch se totiž dobrá nahrávka zkrátka neobejde.
>>> Francouzští doomaři Ataraxie zveřejnili nový videoklip, avšak ke staré skladbě. Zfilmována byla „L’ataraxie“ z debutu „Slow Transcending Agony“ (2005) a stalo se tak ku příležitosti výročního vydání alba (k mání od 29. června). Sledujte na YouTube.
>>> Industriální projekt Author & Punisher streamuje celou svou novou desku „Melk En Honing“, jež vyjde 30. června. Poslouchejte na webu Noisey.
>>> Američané Cara Neir ohlásili, že se letos objeví jejich čtvrté řadové album „Perpetual Despair Is the Human Condition“. Konkrétní datum není známo, ale počin by měl podle všeho být k dispozici na přelomu léta a podzimu u Broken Limb Records jako LP a MC. Obal tady.
>>> Legendární elektronická formace Die Krupps vydá svou další desku v září. Jmenovat se bude „V – Metal Machine Music“.
>>> Populární Američané Disturbed se po několika letech nečinnosti opětovně vracejí na scénu – nové album ponese název „Immortalized“ a vyjde 21. srpna. První ukázku v podobě songu „The Vengeful One“ sledujte na YouTube. Obal zde, tracklist následuje:
01. The Eye of the Storm 02. Immortalized 03. The Vengeful One 04. Open Your Eyes 05. The Light 06. What Are You Waiting For 07. You’re Mine 08. Who 09. Save Our Last Goodbye 10. Fire It Up 11. The Sound of Silence 12. Never Wrong 13. Who Taught You How to Hate 14. Tyrant [bonus] 15. Legion of Monsters [bonus] 16. The Brave and the Bold [bonus]
>>> Hate Eternal streamují song ze své nadcházející nahrávky „Infernus“, jež vyjde 24. srpna. „The Stygian Deep“ můžete poslouchat na webu Stereogum.
>>> Mastodon mají na kontě nové video ke své poslední nahrávce „Once More ‘Round the Sun“ z loňského roku. Tentokrát padla volba na song „Asleep in the Deep“ – sledujte na YouTube.
>>> Přestože to s Tiamat v loňském roce nevypadalo zrovna růžově a chvíli se zdálo, že Johan Edlund, hlavní mozek kapely, ze sestavy odejde. Nyní Edlund zveřejnil zprávu, že se Tiamat vrací do hry a pracují na další desce.
 |
| Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 14.10.2014 Label: Broken Limbs Rec. Hodnocení: 3,5/10 Odkazy Cara Neir: Odkazy Venowl: K recenzi poskytl:
|
Dvakrát Spojené státy americké, dvakrát (experimentální) black metal a dvakrát nečitelné logo na jedné audiokazetě limitované pouhým stem kusů – tak vypadá bilance tohoto splitu, na němž se spolu sešli Cara Neir z Texasu a Venowl z Illinois. Pro zajímavost by možná ještě nebylo od věci dodat, že to není poprvé, co tyto dvě skupiny sdílejí společný nosič, protože jeden split vydaly již před dvěma lety – byť tehdy ještě za účasti dalších dvou smeček Horseback a Njiqahdda.
O existenci Cara Neir jsem ponětí už v minulosti měl. Loňská řadovka “Portals to a Better, Dead World” mi tuším přehrávačem letmo prolítla, ale z nedostatku času jsem jí nevěnoval víc jak jeden poslech a dnes už si z ní nic nepamatuji. Situaci jsem chtěl napravit letošním EPčkem “The Overwatch”, ale než jsem se k jeho poslechu dostal, přistál mi na stole tento split, který mi tedy konečně posloužil jako podrobnější setkání s Cara Neir. Dallaské duo drtí poměrně chaotický experimentální black metal, do něhož ovšem tu a tam promlouvá i vliv post-rocku či blackgazu (hlavně ve druhé “Nights…”). Osobně mě více baví (jestli nás sledujete, nepřekvapí vás to) ty black metalovější momenty, ale i tak je to slušné i jako celek. Když navíc vezmu, že většina kapel si svůj nejlepší materiál asi schová na vlastní desky a na stokusová splitka pošle spíš “béčkové” přebytky, pak mě Cara Neir svým výkonem na tomto počinu od průzkumu další tvorby neodradili. 6/10
To už se ale nedá tvrdit o kolezích z Venowl. Já mám chaotický black metal dost rád, nicméně toto není takový ten avantgardní chaos, tohle je chaos ve stylu “neumíme pořádně hrát, ale tváříme se, že je to avantgarda”. Jednoduše řečeno, “Scour (Parts I and II)” je dvacetiminutový brajgl bez hlavy a paty, který se dá poslouchat jen s hodně velkým sebezapřením. Takhle, vážení, zní čistokrevná a nefalšovaná ztráta času. 1,5/10
