 |
| Země: Velká Británie Žánr: melodic death metal Datum vydání: 18.10.1993 Label: Earache Records Tracklist: Hodnocení: 9/10
|
Carcass, mršina, která se stala legendou v oblasti grindcoru a stanovila nejeden nový standard v extrémní hudbě. Společně s Napalm Death vyšlapávali cestu tomuto žánru, přičemž museli překonat nejednu překážku na své dlouhé cestě. Jak plynula doba, plynula i rozhodnutí jednotlivých členů skupiny. Z prasečího goregrindu se pomalu, ale jistě stával death metal, jehož růst vyvrcholil plně na desce „Necroticism – Descanting the Insalubrious“. Pro nás je ale klíčová deska „Heartwork“, která prorazila s obrovským úspěchem a zároveň působila dospěleji než kdy předtím. Že na věku nezáleží, platí v tomto případě naprosto dokonale. Albu je sice necelých 16 let, přesto obsahuje mnoho šťávy a energie zabalené na cesty, jak bylo řečeno v prapodivné reklamě na Tatranky. Hoďte za sebe všechny dnešní kapely a najděte si cestu k „Heartwork“, rozhodně za to stojí. Další část našeho retro putování je tu, držte si příčesky, jedeme z poklopce.
Co přiměje kapelu takového ražení, jako je Carcass, aby přesedlala na čistý death metal? Jak jsem již řekl, je to hlavně doba a dospělost jednotlivců. Abych se vyhnul pranýřování, fanoušci tzv. „blití do mikrofonu“ se také dočkají svých chvilek. Sice se ustoupilo od všudypřítomné morbidity, ale zvuk a technika byla vypilována takřka na samotný vrchol. Pokud se zaposloucháte, zvuk desky zní i dnes naprosto čerstvě a svěže, jako by vyjel přímo z pece studia. Na pozadí je sice neustále takový jemný šum, který dává desce lehký nádech prostředí takovéto hudby. Na tvorbě se podíleli přímo celkem čtyři lidé, pokud vynecháme všechny asistenty ve studiích, manažery, jednatele a příbuzné členů Carcass. Jeff Walker obstarává mistrně baskytaru a vokály zároveň. Bohužel právě vokály jsou při delším poslechu velice monotonií. A jak zpěv působí stereotypně, celkový dojem z desky jde do kytek.
Byl bych nerad, kdyby mne někdo chytl ihned za slovo, jelikož se jedná o názor člověka, jehož uši jdou do hajzlu rychleji a rychleji. Jedno ale Jeffovi nelze upřít. Opravdu moc na sobě zapracoval. Kytary. To je kapitola sama pro sebe. Už během první písně si vyslechnete krásné kytarové riffy, které se do uší zařezávají jako pila do čerstvě nařezaného dřeva. O tuto špinavou prácičku se starají Michael Amott (zakladatel Arch Enemy) a Bill Steer (ex-Napalm Death) a nutno dodat, že vědí, jak své řemeslo dělat kvalitně. Právě neustále přítomná kytarová sóla jsou jedním z lákadel této desky. Možná si představíte pod pojmem extrémní hudba (kterou death metal nepochybně je) pouze šílené řinčení a neposlouchatelné melodie, ale není tomu tak. Tedy alespoň ne v roce 1993. Celé putování po sestavičce zakončíme u Kena Owena, který se chopil paliček k bicím. Celá sestava je, dá se říci, tak trochu hvězdná, možná proto je právě album „Heartwork“ stále považováno jako jedno z nejlepších v historii a nejen historii kapely. Názor vám brát nebudu, je to přeci jenom otázka vkusu. V roce 2008 se navíc dočkala deska své dvou diskové reedice. Nás ale stále zajímá originál, který je a byl pouze jeden.
Už samotný obal desky vzbuzuje neobvyklé myšlenky. Kde je krev, maso, střeva, utrhané končetiny a všechny ty věci, které k tomu patří? Přesně tohle si říká nejeden obyčejný posluchač. Pro zřejmě záměrné účely byla použita podoba sochy, kterou vytvořil H. R. Giger v 60. letech. Tento symbol vyobrazuje život člověka. Lze tedy mezi tím najít nějakou souvislost? Pokud nám to neřekne sama hudba, tak asi nikdo. Teď už ale ke slibovanému rozboru desky, která se prakticky celá odehrává v takovém středním tempu. Pokud si srovnáte dnešní death/grindcore desky, uvidíte značný rozdíl, který se během těch několika let odehrál. Tam, kde jsou starší desky dělány spíše s citem a úctou, ty dnešní se musí ohlížet na spousty faktorů kolem. Nějaká svoboda je už dávno pryč. Proč to říkám? „Heartwork“ je právě taková deska, která je něco jako veterán mezi auty. S rostoucím časem a opakovaným poslechem si člověk uvědomuje, kde ostatní selhali. Teď už ale opravdu dost.
Vše začíná písní „Buried Dreams“, která se pomaličku rozjíždí boucháním do činelů a klidným kvikotem kytar. Jak jsem řekl, první píseň dokáže naznačit mnohé. Pokud se vám zalíbí právě první song, je veliká šance, že se vám do noty dostane i celé album. Jako intro skladba působí celkem nezvykle, přesto vám bude ihned jasné, proč je právě ona úvodní částí. Následuje „Carnal Forge“. První ostřejší song zahalený silným politickým podtextem. Tím se samozřejmě myslí různé válečné konflikty, díky kterým to odnášejí nevinní lidé. Ke konci se vaše uši dočkají smršti instrumentů. Vše náhle zrychlí, kytarové riffy přitvrdí, což platí i u bicích. Proklatě dobrá věc, jež patří k těm lepším z celé desky. Jako čtvrtý track je i pilotní singl „Heartwork“, který se etabloval jako jeden z mála na prvních příčkách i ne pouze metalově zaměřených žebříčků. A nutno dodat, že se jedná o jeden z těch melodičtějších kousků, na něž se můžete spolehnout. Decentní, v ničem nepřehání a dostane vás na tu správnou vlnu. Kdo se chce přesvědčit, nechť se koukne na ukázku, která je přesně pod odstavcem.
Pomalu, ale jistě se blížíme k druhé části alba. „Embodiment“ má tendenci postupně zrychlovat a poté zase razantně zpomalit. Tempa se tu střídají jak důchodci na veřejných toaletách, což však nezachrání dle mého názoru spíše jednotvárnější píseň. Nejpříjemnější částí jsou vokály, které jsou stylově namixované a způsobují v některých částech lehčí ozvěnu. Raději pokročme. Dostaňme se až k ukázce „Arbeit macht Fleisch“. Tedy v překladu něco jako „Práce dělá maso“ (nechtějte s mou úrovní němčiny pokročilejší analýzu názvu, prosím, děkuji), což je samozřejmě narážka na jedno z fašistických hesel, které je vyryto i na bráně Terezínské pevnosti. Pokud se zaposloucháte do textu, nelze si nevšimnout grindcore prvků, právě díky morbiditě, jež je obsažena v celkovém podtextu a textu. Nic to nemění na tom, že se jedná o skladbu, která se vám zaryje do mozkových kanálů v podstatě hned. Chytlavé kytary a rychlé tempo jsou hlavním tahákem této vypalovačky. Aniž byste se nadáli, vše náhle končí sympatickou „Death Certificate“, která zakončuje celou desku sytě znějícími kytarovými riffy.
A je konec přátelé. Celá deska trvá kolem 42 minut, které vám ale uběhnou zatraceně rychle. Pokud se považujete za posluchače takovýchto žánrů, neměla by vám tato nahrávka ujít. Mohli bychom si krok po kroku projít jednotlivé stopy desky, ale nemělo by to smysl.
Hoši moc dobře věděli, co dělají, když natáčeli. „Heartwork“ zní vskutku nadčasově a i přes lehčí stereotyp v některých částech si zaslouží dosti vysoká hodnocení. Nebýt jich, bůh ví, jak by se situace vyvíjela až k dnešnímu dni. Rychle zaběhněte do obchodů pro jeden výlisek. Deska si ode mne odnesla 9/10, což naprosto nic neznačí. Nemusí se vám líbit, ale měli byste ji respektovat.
