 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 61:03 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Musím se přiznat, že u alba, o němž se nyní budeme bavit, mě zase jednou (ne)příjemně / vtipně vyškolil můj (zlo?)zvyk poslouchat něco (kde „něco“ znamená do té doby neznámou kapelu) na recenzi, aniž bych si o daném interpretovi dopředu cokoliv zjišťoval. Občas to rád schovávám za způsob, jak se na danou muziku koukat bez vnějších a druhořadých vlivů, abych vnímat čistě kvalitu (či nekvalitu, v těch horších případech) samotné hudební produkce, ale mám-li být upřímný, leckdy je to dáno čistokrevnou leností. Když už ale cítím, že proces náslechu dospěl do stádia, kdy jsem připraven psát recenzi, tak si onen povinný domácí úkol pilně doplním. A občas bývám docela překvapen, což se přesně týká i nahrávky „Koksofen“.
Než jsem „Koksofen“ začal poslouchat, nikdy jsem o německém kytaristovi Casparu Brötzmannovi neslyšel, o jeho kapele Caspar Brötzmann Massaker jakbysmet. Deska samotná se mi každopádně líbila jak prase – důvody se ještě pokusím osvětlit níže. Každopádně jsem si celou dobu myslel, že poslouchám novinkové album. O to překvapivější pak bylo zjištění, že „Koksofen“ bylo vydáno již v roce 1993. Na vlastní hudební náplni ovšem rok vydání není příliš poznat. Nebo přinejmenším já mám pocit, že podobné sonické avantgardní noiserockové experimenty, jaké předvádějí právě Caspar Brötzmann Massaker, se v hojnější míře rozmohly až později. Ale můžu se mýlit, nejsem v tomhle ohledu nijak velký odborník.
„Koksofen“ je určitě zvláštní album, které by mohlo zachutnat těm z vás, kdo máte v oblibě kupříkladu Swans. Pětice dlouhých skladeb stojí na skvělé gradaci a až psychedelickém motání motivů; německé trio umí hodně dobře vytvářet intenzivní akustické stěny, které na posluchače nekompromisně tlačí. V práci s čistě zvukovým presem Caspar Brötzmann Massaker jednoduše excelují a právě tahle schopnost patří k největším přednostem „Koksofen“.
Strop pro mě osobně představuje dvojice „Hymne“ a „Schlaf“, kde je ta intenzita nejhustší a ty nejvyhrocenější momenty jsou beze srandy impozantní a zároveň klaustrofobické. Přitom se ale nejedná jen o hrubé týrání nástrojů; Caspar Brötzmann Massaker stále působí velice hudebně a třeba v závěrečné části „Hymne“ si mohou s klidem dovolit až chytlavou rytmickou pasáž, která však nijak nenabourává experimentální pojetí desky, a to nejen díky epileptickým kytarovým výlevům okolo.
Caspar Brötzmann Massaker však dokážou pracovat i s minimalismem. Tišší, až „ambientní“ pasáže se porůznu objeví napříč celou nahrávkou, ale jako příklad použiju druhou „Wiege“, která nervózně vyčkává celou první polovinu, aby kapela odpálila rytmiku až ve druhé půli. Za zmínku rovněž stojí titulní „Koksofen“, jež se vydává za hranice rockové a metalové hudby, protože formálně se jedná spíš o nějaký death industrial / dark ambient. Přitom se ta skladba ale na desku hodí naprosto přirozeně a s ostatními kusy, které stojí na standardní rockovém nástrojovém obsazení, ladí naprosto bezproblémově.
Za mě osobně je „Koksofen“ každopádně skvělá záležitost. Jak vidno, pořád je co objevovat i v hluboké minulosti. Caspar Brötzmann Massaker vydali v první polovině devadesátých let těch alb více a některá další už jsem zběžně poslechnul. Žádné mě sice na první poslech nezaujalo tolik jako „Koksofen“, ale zajímavě zněly a za podrobnější průzkum nejspíš budou stát také.
Závěrem se asi sluší dodat důvod, proč se mi Caspar Brötzmann Massaker dostali do hledáčku právě teď. Americký label Southern Lord totiž v červenci vydal všechny ty staré desky v reedicích na CD a LP. Pokud by vás to tedy zaujalo, víte kam jít.