Archiv štítku: Caveman Cult

Redakční eintopf – speciál 2018: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2018:
1. Altar of Perversion – Intra naos
2. Adaestuo – Krew za krew
3. Eskhaton – Omegalitheos
4. Mare – Ebony Tower
5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

CZ/SVK deska roku:
1. Mallephyr – Womb of Worms
2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come
3. Elbe – Sudety

Neřadový počin roku:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
2. Necromaniac – Subterranean Death Rising
3. Grave Upheaval – Rehearsal

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Hwwauoch – Hwwauoch

Shit roku:
Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Koncert roku:
1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018
2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018
3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1. 2018

Videoklip & film roku:

Potěšení roku:
navštívené koncerty a festivaly

Zklamání roku:
smrt Josefa G.

Top5 2018:

1. Altar of Perversion – Intra naos

Za uplynulé měsíce vnímám nedostatky a plané pasáže desky výrazněji než v čase psaní článku a z elitní pětky je také nejméně poslouchaná. Avšak v recenzi jsem psal, že na mě deska působí jinak než většina hudební produkce, takže když už si na „Intra naos“ vyhradím čas a pozornost, bývá to natolik VELKÉ, až jsem album začal subjektivně vnímat jako blackmetalovou (nebo prostě hudební) odpověď na Jungovu „Červenou knihu“. Ostatně za svými slovy, že se jedná o vznešené a hluboké dílo až numinózních kvalit, si stále stoprocentně stojím.

2. Adaestuo – Krew za krew

Z formálního hlediska je debut Adaestuo takový, jaký jsem očekával, avšak obsah svou silou a velkolepostí moje krotké fantazie překonal. Trojice má mimochodem skutečně natočený materiál pro další dlouhé desky a k tomu ještě dále nahrává a tvoří, takže sledovat další kroky Adaestuo je absolutní, nesvatá povinnost. Peklo je třeba živit.

3. Eskhaton – Omegalitheos

Eskhaton konečně udělali album, jaké jsem od nich očekával a chtěl. Ve prospěch „Omegalitheos“ také svědčí, že stále zůstává v mpchujce, a to z ní promo kopie ve většině případů po napsání recenze mažu. Objektivně by si Eskhaton zasloužili i vyšší umístění, protože tohle album je v mnoha ohledech velký triumf, o kterém si spousta rádoby extrémních kapel může nechat jen zdát. Ideální pro mučení fanoušků podřadných, falešných kapel: spoutat, fest nadopovat fénixovkami a proti vůli pouštět za hlasitosti deseti miliard armageddonů. Kundo.

4. Mare – Ebony Tower

Myslím, že jsme byli na debut Mare v recenzi přísní zcela po právu, ale „Ebony Tower“ prozatím s přehledem odolává zubu času. S výjimkou „Blood Across the Firmament“ tu není skladba, ze které by mě aspoň jednou pořádně nemrazilo a na večerní procházky je album naprosto ideální kulisou. Akademické umírněnosti materiálu jsem přivykl a svým způsobem se z něj stala přednost. Holt, když chci fakt pekelný black metal made in Nidaros, tak si pustím Kaosritual nebo Castrum Doloris, na rozjímání mám „Ebony Tower“.

5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

Původně jsem rozvažoval, zda pětku uzavřít s Chaos Echœs nebo Grave Upheaval, jenže taky jsem si říkal, zda tu chci mít desku, ať jakkoliv kvalitní, která se mi děsně ohrála nebo výtečně přehrocený zlohnůj, kde je ovšem půlka skladeb do počtu. A pak jsem si uvědomil, že „Dhorimviskha“ poslouchám s radostí bez známky únavy materiálu téměř čtvrt roku. Jsou tu jednak úžasné pasáže, ale většina hrací plochy mě baví natolik, až mě kolikrát po skončení přejde chuť na poslech čehokoliv jiného. Kōenji Hyakkei hrají tak akorát složitou, silně zajímavou a nespoutanou muziku, která umí být veselá a hezká bez toho, aby se mi ježily chlupy odporem (a to je velký úspěch). Zeuhl cult eternal.

Koenji Hyakkei

CZ/SVK deska roku:

1. Mallephyr – Womb of Worms

Jenom zasraný hipík, bigbíťák a divák TV Rebel si může myslet, že českou deskou roku je nějaký „Fascinator“, když vyšlo tohle – jediná loňská domácí nahrávka, jež ve všech ohledech snese srovnání s globální extrémně metalovou špicí. Nebudu říkat, že je „Womb of Worms“ lepší, ale za tu dobu co mám album k dispozici, jsem mu s chutí věnoval víc poslechů než dohromady deskám Svartidauði, Outre a Kriegsmaschine (a ty jsem opravdu neslyšel jen jednou-dvakrát).

2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come

I u nás vyšly desky, které by si zasloužily postavit nad debut senických Rawcvlt, jako třeba „Ex nihilo“ od Depths Above, ale tohle album mi prostě sedlo víc. Sice má své slabé stránky a nemálo tuctových pasáží, ale také dokáže být strhující a autenticky zlovolné. Navíc tak účinnou souhru filmových samplů s hudbou, jaká je tady, jsem slyšel jen párkrát. Tušil jsem to už od dema „Embrace of the Black Plague“, ale Rawcvlt debutem potvrdili, že nejsou parta lidí, která si na black metal pouze hraje, což je pocit, který mám z většiny tuzemských „blekových smeček“. Doufám ale, že debut je doopravdy pouhou předzvěstí věcí, které má kapela v plánu a že bude v budoucnu mnohem, mnohem hůř.

Mallephyr

3. Elbe – Sudety

Desku jsem si původně pustil jen ze „studijních“ důvodů, ale nakonec jsem se k ní během roku příležitostně vracel, a to platí o naprostém minimu loňských domácích nahrávek. „Sudety“ sice na můj vkus nabízí až moc „jemnou“ hudbu, každopádně atmosféra tu je jak bič. Zvlášť v posledních týdnech, když konečně začala normální zima, se deska poslouchala sama.

Neřadový počin roku:

1. Caveman Cult – Supremacía Primordial

Už debut „Savage War Is Destiny“ (2016) si vydobyl výsostnou pozici v příslušném výročním eintopfu, ale s loňským ípkem šli Caveman Cult ve všech ohledech dál. Nové skladby jsou ještě intenzivnější a nejvíc se mi líbí, jak velebrutální a zároveň perfektně čitelný sound kapela stvořila. Caveman Cult navíc údajně makají na druhém albu, které by mělo vyjít u Nuclear War Now! Productions, a pokud bude deska ještě větší nářez než tohle EP, tak potěš pámbů.

Caveman Cult

2. Necromaniac – Subterranean Death Rising

Demo s výmluvným názvem „Morbid Metal“ bylo velice solidní, ale teprve nový sedmipalec doopravdy ničí. Necromaniac jsou příkladem ortodoxní metalové kapely, která zároveň ve všech myslitelných aspektech nabízí kvalitu a něco své. Prostě žádná tupost, jak by někdo mohl čekat. Až Necromaniac vydají dlouhé album, tak očekávám, že kvalitou ani „opravdovostí“ nebude zaostávat za nejkovanější elitou.

3. Grave Upheaval – Rehearsal

Když jsem na Never Surrender tuhle nahranou zkoušku setu, který Australané na festivalu odehráli, kupoval, myslel jsem, že kazeta bude jen takový suvenýr. Jenže záznam to je natolik kvalitní, až jsem po něm v posledních 2-3 měsících sahal častěji než po regulérních titulech kapely. Na pódiu i ve zkušebně zní Grave Upheaval „normálněji“, ale záhrobní aura tu je stále výrazná a drtí to jak zkurvymrd.

Artwork roku:

Portal – Ion

Zbigniew Bielak už stvořil „lepší“ a zajímavější přebaly. Mně jde ale opět o to, jak se artwork doplňuje s hudbou a tady se to prostě děje, jelikož kytarová práce „Ion“ je nevyzpytatelná a ničivá jako výboje vysokého napětí zde ztvárněné. Zábava ale teprv nastane, když se snažíte vyznat v bookletu z průsvitného papíru posetém pseudo-rovnicemi, které skrývají úryvky textů nebo info k nahrávce. Ani z hudby, ani z bookletu pořád nejsem úplně chytrej, každopádně jsem desce jako celku věnoval opravdu hodně pozornosti, a proto mi stojí za zmínku aspoň touhle formou.

Portal – Ion

Objev roku:

Hwwauoch – Hwwauoch

Album poslouchám pár týdnů a byl jsem v ráži ho zařadit mezi nejlepších pět desek. Vlivy tu lze slyšet až příliš a vůbec tu je „nedostatků“ více, každopádně Hwwauoch jsou pro mě unikátní v tom, že nabízí něco, co obvykle vyhledávám u velice rozdílných kapel. A tady to mám všechno najednou. Hysterická posedlost à la Katharsis / Dark Tribe? Je to tady. Kytarové vymrdávky Blut aus Nord? Taky. Zlovolný tah na bránu Teitanblood a podobných kapel? Méně, ale též. Hwwauoch se podařilo ztvárnit sound, který jsem si občas abstraktně představoval a nenacházel, takže jsem za tenhle objev kurevsky rád a nový materiál budu netrpělivě očekávat. Jen doufám, že všechny věci vycházející pod Prava Kollektiv, i když jsou dost rozdílné, neskládá jediný člověk.

Shit roku:

Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Pro zasmání dobrý, ale nebýt ideologického balastu, tak nevěřím, že by těmhle kapelám věnovalo pozornost výrazně víc lidí jak Asgard, zvlášť když ty „myšlenky“ prezentují jedinci, o jejichž duševní pohodě lze důvodně pochybovat. Tyto protikladné kapely tu nejmenuji společně, jen abych působil nějak nestraně, nad věcí. Ony si výsměch zaslouží obě a hlavně se fakt nedokážu rozhodnout, která mě „srala“ víc. Jasně, že formálně i obsahově je slabší „White Nationalism Is for Basement Dwelling Losers“, jenže poslech „Reconquista“ mi byl příjemný asi jako představa trojky s BigBossem a Necrocockem. Heh, ale furt možná lepší ulepený večer s nimi než to, co si zřejmě na Ukrajině zažil chudák Famine, brr.

Eskhaton

Koncert roku:

1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018

„Metacyclosynchrotrone, co je v životě nejlepší?“ „Rozdrtit své nepřátele, hnát je před sebou a poslouchat ‚Tabernaculum‘, když se procházíte za silného, mrazivého větru okolo vodopádu Gullfoss nebo kráteru Kerið den poté, co jste tu desku zažili přehranou naživo.“ Na pódiích jsem už viděl silnější nebo zajímavější věci, ale vzhledem k tomu, kolik ta deska pro mě znamená, jsem si vystoupení Rebirth of Nefast užil ohromně. Z těch mnoha skvělých festivalových zážitků dále vyčnívá velkolepý trans Aluk Todolo nebo majestátnost Vemod a také jsem rád za možnost vidět Virus, když už to Czral a spol. zabalili. Kvalitních vystoupení jsem tu ovšem zažil víc. Festival celkově byl skvělý, o Islandu se mi v průběhu roku zdálo několikrát a poznal jsem tam zajímavé lidi, takže není co řešit.

2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018

Na druhé místo bych mohl vybrat něco víc „trve“, ale mně se na Brutal Assaultu fakt líbilo. To množství kvalitních setů, které jsem zhlédnul, je nezanedbatelné, zvlášť když mezi ně patřilo pár výjimečně silných záležitostí a nějaká ta skvělá překvapení. Ale taky nechyběl prostor pro „kulturu“ nebo normální odpočinek a hlavně jsem tam nemusel žrát a pít totální sračky. Pro mě vysloveně hudební dovolená, žádné přežívání a zabíjení volného času, než začne něco pořádného hrát, jak to většinou bývá.

Oration MMXVIII

3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1.2018

Výše uvedené interprety neposlouchám moc často, a když už přijde na Crepúsculo negro, tak mám jiné favority. Jel jsem tu spíše ze zvědavosti, ale dočkal jsem se strhujícího koncertu. Už s druhými Arizmenda to začalo být silné. Blue Hummingbird on the Left měli naprosto neskutečnou energii a jediným škraloupem na jejich setu byla absence pořádné mely v kotli. No a pičo Volahn, to bylo blackmetalové vytržení od začátku do konce. Kult.

Videoklip & film roku:

Co se týče rozpohybovaných obrázků, tak jsem neviděl nic, co by tu doopravdy stálo za řeč. Akorát jsem se párkrát nenáročně pobavil na komiksovkách nebo klípcích různých Nuclear Blast sraček. Ale zato jsem loni viděl „The Thing“ a první dva „Vetřelce“ asi dvacetkrát podobně jako „Curtain“ od Portal. Takže spokojenost.

Potěšení roku:

navštívené koncerty a festivaly

Když už jsem se loni dokopal na koncert nebo festival, stálo to v drtivé většině absolutně za to, citelněji mě zklamali snad jen Master’s Hammer a Chaozz. Fantasticky a nečekaně mě odstřelili například výše jmenovaní Volahn a modrý kolibřík, Grave Pleasures na Brutal Assaultu nebo třeba Crowbar, jejichž nahrávky mě nikdy nezajímaly, ale koncert v Ostravě drtil fakt ukrutně. A to jsem tam šel jen z toho důvodu, že jsem týden v kuse poslouchal Black Sabbath a říkal si, že by nebylo od věci si poslechnout nějaký sabbaťácký riff fest nahlas, haha. Ještě že tak. Hlavně jsem si ale mohl odškrtnout hromadu položek ze seznamu kapel, které jsem potřeboval vidět jako např. Vassafor, Grave Upheaval, Wrathprayer, Sabbat a Mortuus, nebo si dal spoustu parádních opáček; zde bych mohl uvést aspoň Dead Congregation, Arkhon Infaustus, Hell Militia, Cradle of Filth a Dodecahedron. Celkový výčet silných nebo pamětihodných setů z loňska by byl ale delší.

Adaestuo

Zklamání roku:

smrt Josefa G.

O tom, jak Smrt (nejen) loni kosila napříč metalovou scénou, by se daly psát slohy, ale raději bych tady vzpomněl na kamaráda, jehož jméno se nikde neobjevilo. S Pepkem jsme nebyli parťáci, co by spolu pravidelně chodili moudře hovořit na pivo, ale ta vzácná osobní setkání byla příjemná a skvěle doplnila hodiny online diskuzí nejen o hudbě. Náš vkus se často křížil, ale zvlášť cenná pro mě byla jeho odlišná perspektiva, díky které jsem jisté desky zkoušel vnímat jinak anebo dal šanci věcem, co mě zprvu vůbec nebavily. Také mě párkrát úspěšně nakopnul, když chyběla inspirace ke psaní, a to nikoliv recenzí. Avšak více mě na jeho odchodu ze světa mrzí skutečnost, že Pepa byl slušný muzikant. Někteří možná pamatují nadějný death/doom s parádně „vyteplenými“ sóly Escape the Flesh (předskakovali například Diocletian) a možná jste na Bandcampu narazili na demo skladby Impure Illumination, což je prakticky jediná česká věc připomínající hnus Profanatica nebo Archgoat, případně d-beat Iron Scourge. Pepa uměl napsat dobrý riff, postupně si doma budoval zázemí pro nahrávání a byl jsem přesvědčen, že za nějakou dobu dá dohromady poctivost, kterou by ocenili snad nikoliv výhradně jen lokální maniaci. Tak tomu aspoň nasvědčovala dema, která mi sem tam poslal. Je tomu rok, co není mezi námi, nestihli jsme probrat oběma silně očekávaná alba Mare, Adaestuo, Altar of Perversion nebo Knokkelklang a nebude ani další Escape the Flesh (zvlášť když to vypadalo na reaktivaci), Impure Illumination, Iron Scourge ani jiný z projektů, které sám nebo s přáteli plánoval. Veliká škoda.

Altar of Perversion

Zhodnocení roku:

Sere mě, že jsem neměl více času na důkladnější prozkoumání nebo zrecenzování té hromady nahrávek, o kterých tuším nebo vím, že za pozornost stojí. Nějaký rest snad ještě doženu, protože bych fakt chtěl, ale spíše bude záhodno číhat na věci nové, jelikož letošek se rýsuje moc hezky. Své desky na 99% vydají Funereal Presence, Elend, Aoratos, Thy Darkened Shade, Doombringer, Mitochondrion, Leviathan, Goatcraft, Magma, Blood Incantation a určitě i nějací čelní islandští představitelé. Antediluvian kromě alba vydají i jakési EP a split, Grave Miasma, Vemod a Mayhem na nových deskách makají a třeba fakt budou i ti Teitanblood nebo Adaestuo. Ještě více se kromě totální smrti modlím za alba S.V.E.S.T., Sorguinazia, Dark Sonority a Negative Plane. Každopádně nejraději budu za každou neznámou věc, která mi nečekaně odstřelí dekel. Navzdory původní skepsi se loňský rok hudebně nadmíru povedl a doufám, že letos tomu nebude jinak.


Redakční eintopf – červen 2018

Ghost – Prequelle
Nejočekávanější deska měsíce:
Ghost – Prequelle


H.:
1. Black Crucifixion – Lightless Violent Chaos
2. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum
3. Progenie terrestre pura – starCross

Zajus:
1. Zeal and Ardor – Stranger Fruit
2. Nine Inch Nails – Bad Witch
3. Mike Shinoda – Post Traumatic

Onotius:
1. Zeal and Ardor – Stranger Fruit
2. Yob – Our Raw Heart
3. Ghost – Prequelle

Metacyclosynchrotron:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
2. Ancient Moon / Prosternatur – Secretum secretorum
3. Ghost – Prequelle

Cnuk:
1. Ghost – Prequelle
2. Protomartyr – Consolation
3. Yob – Our Raw Heart

Mythago:
1. Ben Caplan – Old Stock

H.

H.:

Tentokrát to zkusím vzít stručně…

Velkým červnovým tahákem jsou Black Crucifixion. Finská kultovka má novou fošnu po pěti letech a vzhledem k tomu, že „Coronation of King Darkness“ bylo skvělé, mám velká očekávání i k novince „Lightless Violent Chaos“.

Hodně jsem zvědav i na debut „Thermogravimetry Warp Continuum“ indicko-ruského tria Jyotiṣavedāṅga se členy Tetragrammacide nebo Goatpsalm. Očekávám zlo.

Na poslední flek pak hodím italské Progenie terrestre pura, kteří si zatím vždy dokázali udržet vysokou kvalitu, tak snad ani nové EP „starCross“ nezklame.

Zajus

Zajus:

Po květnu, jenž skrýval několik špičkových hudebních lákadel, se může červen zdát z hlediska hudebního výběru měsícem poněkud slabším, ovšem i tak je z čeho vybírat. O Zeal and Ardor jsem poprvé slyšel někdy koncem loňského roku a dodnes nevím přesně, co si o jejich eklektickém satanismu myslet, ovšem kdykoli si jejich poslední album pustím, bavím se naprosto královsky. O novince vím snad jen to, že bude dvakrát delší než až příliš krátké „Devil Is Fine“, takže nezbývá než doufat, že královsky se tentokrát budu bavit dvakrát tak dlouho.

To o Nine Inch Nails nemám nejmenší pochyby. Rozhodně nepatřím mezi jejich skalní fanoušky, moc dobře však vím, že nejde o kapelu, která by desky vydávala jen do počtu. Jsem tedy zvědavý, co mají Trent Reznor a Atticus Ross na srdci. Co má na srdci Mike Shinoda, je mi celkem jasné, a způsob, jakým to prezentuje, jsem již pochválil v recenzi nedávného EP „Post Traumatic“. Stejnojmenné dlouhohrající album ukáže, zda i tentokrát bude důvod ke chvále (o čemž mám po poslechu několika opuštěných ukázek značné pochybnosti.)

Onotius

Onotius:

Čas od času se sice něco zajímavého mihne, ale zázraky nečekám. První z nahrávek, kterou jistě proženu sluchovody, bude novinka svébytné fúze soulu s black metalem – Zeal and Ardor. Minulý počin byl poměrně zajímavý, tak uvidíme, kam se posunou.

Zvědavost mi nedovolí minout ani novinku od dnes už mainstreamové mašiny Ghost. Ještě poslední deska byla solidním průsečíkem nenáročné chytlavosti a oné teatrálně okultní atmosféry, jenomže to bylo předtím, než Papa Emerita opustil zbytek sestavy a zažaloval ho za to, že je údajně okrádal o jejich díl zisku. Tak jsem zvědav, zda novinka „Prequelle“ ukáže slušný materiál, nebo jméno Ghost skončí jako bezzubá napodobenina sebe sama.

Nu a jistojistě nepohrdnu ani poctivým doom/stoner metalem v podání Yob, kteří osmého vydají nahrávku nesoucí příhodný název „Our Raw Heart“.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

K debutu Caveman Cult „Savage War Is Destiny“ se příležitostně vracím i dva roky od vydání, takže si nové EP „Supremacía Primordial“ samozřejmě nemohu nechat ujít. U jiných kapel by mě asi mrzelo, že má ípko jen jedenáct minut, ale to bordelu tohoto ražení na vymrdání palice stačí.

K Prosternatur tak vřelý vztah nechovám, ale kvality první desky jsou neoddiskutovatelné a tak jsem právem zvědavý, jak kapela v současné době zní a kam by teoreticky mohla dále směřovat. Ancient Moon neznám, ale s Prosternatur snad nebyli spárováni jen tak z prdele. Třeba mě čeká další příjemný objev.

A jelikož jsem dlouho neslyšel příjemný kytarový popík, tak po delší době očíhnu, jak si Tobiášek plní svůj dětský sen. Navíc je dobré mít v záloze pár neškodných písniček, když máte něco pustit na „společenské akci“ a tak nějak tušíte, že s Proclamation nebo Autechre asi neuspějete. Ale abych nekecal, singlovka „Rats“ se mi překvapivě dost líbila.

Ghost

Cnuk

Cnuk:

V červnu si rozhodně na málo muziky nemůžu stěžovat. Vychází hned několik zajímavých stoner/doomových kousků, z nichž nakonec vybírám jeden, a to „Our Raw Heart“ od Yob. Ti o sobě dali výrazně vědět před čtyřmi lety se studiovkou „Clearing the Path to Ascend“, ale na scéně se pohybují už mnohem déle. Věřím, že se i po letech podaří v pohodě obstojně navázat.

Dalším tipem je EP s názvem „Consolation“ od Protomartyr. Ti v současné době patří k tomu nejlepšímu z post-punku a dle singlu „Wheel of Fortune“ zdaleka neřekli poslední slovo. Dost možná si brousí nože na svůj vrchol. Tuším, že tentokrát půjde ještě o temnější dílo, než jakým byla poslední řadovka „Relatives in Descent“ z minulého roku. Opravdu se těším.

No a nakonec uvedu asi nejočekávanější desku měsíce vůbec, alespoň tedy co se rocku a metalu týče. Svůj čtvrtý opus vydávají Ghost. Dostal název „Prequelle“ a vychází hnedka prvního června. Papa Emerita třetího vystřídal Cardinal Copia a podle videa k singlu „Rats“ je to sympaťák. Píseň je to hitová, stejně jako nedávno uveřejněná „Dance Macabre“, tak uvidíme, co nabídne zbytek desky.

Mythago

Mythago:

Ještě v poslední možný den odevzdávání eintopfu jsem myslel, že to se mnou dopadne podobně, jako minulý měsíc se Cnukem. Měsíc, v němž by mě toho zajímalo méně, jsem snad ještě nezažil. Nakonec jsem si ovšem alespoň na tu jednu desku vzpomněl.

V červnu totiž vyjde novinka jednoho z mých oblíbenců, Bena Caplana. Popravdě ho sice v současnosti už ani zdaleka tolik neposlouchám, nemá pro mě prostě tu správnou atmosféru, ale přesto se na „Old Stock“ docela těším. Ničeho zajímavějšího se příští měsíc stejně s největší pravděpodobností nedočkám.

Zeal and Ardor


Redakční eintopf – speciál 2016 (Metacyclosynchrotron)

Metacyclosynchrotron

Metacyclosyn-chrotron:

Top5 2016:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Somnus Aeternus – Exulansis

Neřadový počin roku:
Adaestuo – Tacent semitae

Artwork roku:
Altarage – Nihl

Objev roku:
Sorguinazia – Sorguinazia

Shit roku:
Buer – Protoalbum

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Potěšení roku:
nováčci ve světě

Zklamání roku:
nováčci doma

Top5 2016:

1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
Už jsem to sice předeslal v recenzi, ale opáčko neuškodí. „Utter the Tongue of the Dead“ je negativní, temná, zlá a majestátní deska bez (téměř) jakýchkoliv lapsů. Co jsem očekával, to jsem dostal. Možná jinak, než jsem si ve své choré hlavě maloval, ale to je koneckonců dobře. Nepochybuji, že se k tomuhle svinstvu budu vracet i za několik let, což se dá s jistotou tvrdit jen o minimálním počtu desek.

2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
Cultes des ghoules jsou bez debat top kapela metalového undergroundu a „Coven“ tuhle pozici potvrdilo. Nemám pocit, že by novinka patřila k tomu nejlepšímu, co Poláci stvořili, a v plánované recenzi bude taky co sepsut. Ale když ono tu je tolik pasáží, kdy jsem hudbou naprosto unešen! S víc jak jeden-a-půl-hodinovou black/doommetalovou „operetou“ si Cultes des ghoules možná nabrali příliš velké sousto, ale přesto považuji „Coven“ za dílo vskutku ďábelských kvalit. I pledge to serve thee for the good and ill. Possess me and then kill – that is my will!

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Deathspell Omega to je zase naopak, ti se vrátili k zaručenému receptu, což má své klady i zápory. Deathspell Omega samozřejmě ukázali, kdo je králem progresivního black metalu, a všem kopírkám s přehledem nakopali prdele. „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ je hymna roku a těch slov nekritické chvály by se dalo vysypat mnohem, mnohem více. Ostatně, jak už to udělali mnozí. „The Synarchy of Molten Bones“ je dle očekávání elitní deska. Ale na druhou stranu jsem doufal, že by Francouzi mohli využít svého nezměrného talentu přece jenom trošku jinak. Když to dokáží třeba Abigor a Blut aus Nord, proč ne oni? No, a abych si vylil srdéčko úplně, tak bych rovněž zjebal plochý a nudný zvuk, který se s kapelou táhne od „Paracletus“ a už na „Drought“ se mi tento nedostatek nechtělo moc omlouvat.

4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
Z recenzí lze asi poznat, že mám (mimojiné) hodně rád, když pod extrémním námrdem lítaj z repráků třísky. Ono těch doopravdy kvalitních či alespoň zajímavých black/grindových bestialit zas tolik nevychází, takže desky jako tahle potěší. Osobně totiž neznám lepší „neubližnou“ katarzi, než si po náročném dni vyplavit všechny sračky z hlavy nějakým agresivním zvěrstvem. No, a „Savage War Is Destiny“ k tomuto účelu stále užívám pravidelně a rád.

5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
S posledním místem mám problém. Napadá mě dost nahrávek, jež letos výrazněji zaujaly, ale která z nich si zaslouží pozvednout na výroční piedestal? Hodně se jich honosilo nálepkami jako „progresivní“ nebo „avantgardní death metal“ a z nich bych vybral „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ od amerických Howls of Ebb. Album jsem v závěrečných měsících roku poslouchal jen vzácně, ale celkově dost na to, abych usoudil, že v současnosti asi neexistuje unikátnější deathovka. A hlavně v mých očích překonává i loňské tituly Chthe’ilist, Ulcerate, Gorguts nebo Coma Cluster Void.

Howls of Ebb

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Je možné, že kdyby se žebříček desek nerozlišoval na „zahraniční“ a „domácí“, tak by se Silva Nigra vlezli i do výše uvedené elitní pětky. Důvod je prostý. Není mnoho desek se kterými jsem loni strávil více času než právě se „Světlonošem“. Hudba Silva Nigra není a nikdy nebyla nějak výjimečná, zdejší skladby mají svá hluchá místa, ale černočerná kvalita, kdy se pomalu protáčejí oči v důlcích, zkrátka převažuje. Jak už to v black metalu bývá, i s jednoduchým receptem lze stvořit něco silného, poutavého a hlavně autentického, což se Silva Nigra povedlo.

2. Somnus Aeternus – Exulansis
První deska Brňáků pro mě byla jen obyčejným, i když slušným doomem a pak přišlo „Exulansis“. Stále jsem si nedokázal ujasnit, jaký můj vztah k desce vůbec je. I proto se tady neukázala recenze, kterou by si obě strany jistě zasloužily. Podobně jako v případě Silva Nigra jsou zde nedostatky, které přehlížet nelze, ale kouzlo nahrávky je silné. Vím, že přirovnání k vínu ve sklepě je klišé jako prase, ale „Exulansis“ si stejně jako tu pomyslnou flašku hodlám uložit někam hluboko, a přesto na dosah, abych se k ní jednou za čas mohl vrátit a po malých dávkách si ji užít. Ne, stále to není deska úplně pro mě, ale s náladami zde vyjádřenými docela souzním. Nebyla nouze o momenty, kdy mi při večerní procházce naskočila v přehrávači některá z výrazných skladeb „Exulansis“ a následný pocit byl… No, bylo to niterní, tíživé, ale zároveň očišťující, čehož si cením vždy.

Somnus Aeternus

Neřadový počin roku:

Adaestuo – Tacent semitae
Nad prvním miníčkem Adaestuo jsem se už dostatečně rozplýval v příslušné recenzi a mírný časový odstup nahrávce nijak neuškodil. Mám také pocit, že si „Tacent semitae“ užívám ještě o něco více než i výborná EPka takových Dead Congregation, Teitanblood nebo Death Worship. Nový materiál by měl být touhle dobou už nahraný a já se ho nemohu dočkat!

Artwork roku:

Altarage – Nihl
„Nihl“ bylo hodně dobré album, i když mohlo být ještě lepší. Každopádně si Altarage pozornost zaslouží, a tak jsem rád, že budou zmíněni alespoň tady. Obal, jehož autorem je novozélandský malíř Nick Keller, výborně koresponduje s náturou temné a násilné hudby Altarage. A za sebe mohu říct, že ve mně zanechal snad i hlubší šrám než zvuky samotné.

Altarage – Nihl

Objev roku:

Sorguinazia – Sorguinazia
Mám trochu problém se rozhodnout mezi Häxenzijrkell a kanadskými Sorguinazia, ale zvolím nakonec druhé jmenované. Částečně proto, že jsme si je na stránkách ještě nezmínili, ale hlavně mé blackmetalové chutě stimulují důkladněji a povšechněji. To zkurvené, stejnojmenné zlodemo má totiž všechno, co by měl black metal té nejlepší a nejryzejší jakosti mít. Násilí, mystiku, cit, neurvalost. Smysl pro tradici, ale i excentrickou individualitu. Ponurou krásu i ekstatickou hrůzu. To vše zahaleno v soundu za jaký by se nestyděli ani Nyogthaeblisz, ale přesto je zde čitelné všechno. Rovněž zbožňuji, když mi kapela dovede vymlít mozek i textovým námětem. Stačily tři skladby a vím, že Sorguinazia uctívám.

Shit roku:

Buer – Protoalbum
Přijde mi už zbytečné se po Buer neustále vozit, ale já se loni nesetkal s kapelou, která by dělala tolik věcí „špatně“ a ještě se tím aktivně „chubila“. Asi dobrá selekce, protože vím, že by to mohlo být i horší. No, každopádně budu kapele přát, aby se trochu zmátořila a já se za ně nemusel stydět, kdybych se náhodou k jejich hudbě v budoucnu zase připletl.

Sortilegia, Nyönpa

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
Co se týče mých loňských návštěv koncertů, tak jednoznačně převažuje kvalita nad kvantitou. Koncert vyloženě na hovno si nevybavuji, těch obyčejných akcí, kam se jde člověk hlavně socializovat (a kapely jsou spíše kulisa), bylo tak akorát a všechny návštěvy byly takto předem koncipované. Pak tu byl slušný počet těch hodně silných (např. Possessed, Venom Inc., Absu, Profanatica, Outre) a hrstka jich také byla zcela maximálních, nezemských jako třeba Irkallian Oracle a Dark Sonority na Prague Death Mass III. Ale nakonec onu pomyslnou korunu černého samadhi věnuji Sortilegia, protože tehdy v Praze to zkrátka byla supra-racionální, magická ceremonie, ke které se ve vzpomínkách rád vracím. A ten kdysi avizovaný live záznam Nyönpa by byl rovněž kult.

Potěšení roku:

Nováčci zvenku
Super nahrávky letos vyšly, dost jich bylo i takových, co jsou ok a člověka „obohatí“ alespoň krátkodobě, ale nedokážu ještě posoudit, zda byl v tomhle ohledu rok 2016 nějak kvalitnější než ty předchozí. K tomu je nutný větší odstup. Ale mám neodbytný pocit, že jsem dříve tak často nenarážel na tolik slibných, nových kapel jako teď. Několik jsme si jich tady na webu představili, na některé se možná ještě dostane. Jestli ne, tak nevadí, protože už teď se na jejich další, v mnoha případech již chystané tituly, s příjemným mrazením těším. Ale za neméně potěšující považuji i existenci stránky Bardo Methodology, protože články zde publikované se svou kvalitou a hloubkou vyrovnají elitě tištěného zinařství.

Deathspell Omega

Zklamání roku:

Nováčci doma
Když na scéně objevím něco zcela čerstvého, kde nefigurují staré známé persony, tak v těch lepších případech se jedná o ucházející nudu, co nemá tendenci urážet vkus ani sluch. Možná to je důvod, proč třeba Mallephyr, jedna z mála opravdu slušných a zajímavých „nových“ kapel u nás, tolik vyčnívají. Jinak mám ale pocit, že čím dál tím unylejší šeď je to, co českou extrémně (a primárně tu black) metalovou scénu začíná definovat až příliš dobře. Zdravější podhoubí lze nalézt i na Slovensku a to tam ještě před pár roky byla situace podstatně horší, než je u nás teď. Možná by to chtělo se neplácat jen po zádech, projevit něco jako sebereflexi a prostě se zlepšovat stůj co stůj. A když to nejde, tak to prostě zabalit nebo ještě lépe si ty nahrávky nechat pro sebe a nelovit na sílu lajky podobně nesoudných lidí. Nabízí se i nepříjemná otázka: Co tu zůstane, až to zaběhnutá jména zabalí? Zaniknuvší Mortemzine stále nikdo ještě nenahradil (nebo se spíše o to ani nepokusil). Prague Death Mass, Phantoms of Pilsen a Hell Fast Attack loni také skončily a už teď slyším ty nářky, co s jistotou přijdou, že se tu nic neděje. Možná je kritika přísná, kór od sprostého pisálka. A třeba to vidím jen příliš černě. Ale opravdu je co chválit?

Zhodnocení roku:

Spokojenost převládá a to vlastně ani nevyšly desky, ve které jsem před více jak 12 měsíci doufal nejvíce (snad tedy letos). Vědomé a nevědomé Inspirace bylo všude a pro všechny spoustu, tudíž se ani o budoucnost své oblíbené hudby nebojím. Ale samozřejmě je nutné selektovat, jelikož fanoušek je dennodenně zahlcován plytkým a nastrojeným balastem bez duše. Jak už jsem zmiňoval víckrát, jsem přesvědčen, že metal a snad i hudba celkově jsou ve výborné formě, i když je nutné vyvinout trochu větší snahu k odkrytí těch, co si podporu doopravdy zaslouží. Na patetické obchodníčky, fašounky obou spekter, e-chytráčky, hurá-metalisty a domýšlivé urážlivky písmeny plýtvat nebudu (i když chuť na hejt by byla), takže vám všem jen popřeji, ať je pro vás tento rok obdobím přerodu.

Void Meditation Cult


Caveman Cult – Savage War Is Destiny

Caveman Cult – Savage War Is Destiny

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 17.5.2016
Label: RCP Tapes & Records / Wohrt Records / Larval Productions

Tracklist:
01. F. F. F. (Intro)
02. The Bludgeoning
03. Iron Scourge
04. Ceremonial Disembowelment
05. Altar of Crushed Enemies
06. La eterna guerra sangrienta
07. Caveman Cult
08. Barbaric Bloodlust
09. Death Before Surrender
10. Supremacy of the Savage Hordes
11. Caverns of Atrocity

Hrací doba: 31:02

Odkazy:
bandcamp

Už to bude aspoň pět roků, co odezněl trend bestiálního black / war metalu vycházejícího ze soundu Blasphemy a Sarcofago. Všude byla samá plynová maska, bipedální kozli s rotačáky, kopírky vykrádaly jiné kopírky, až se nakonec všechny ty bestiální satanik goat jednoakordovky po pátý pražec nedaly ani rozumně sledovat, natožpak poslouchat. Jak to s takovými vlnami bývá, na jednu slušnou kapelu připadlo alespoň deset dalších mrdek. Zájem blackmetalového světa se poté přesunul z kozofilie a zavádění jaderných hlavic do pochvy panenky Marie na hady a okultismus level Ezo.tv.  A tak v onom bestiálním ranku setrvaly, nebo teprve začaly vyrůstat, kapely, co si hrají prostě po svém.

Caveman Cult nezaložily nijak slavné persony undergroundu. Pohled na archivy odhalí spřízněnost s kapelami, které neznám a znát asi nepotřebuji. Bubeník, hvězda tohoto alba, dokonce hraje v Torche, kteří hrají takový jemný a neškodný stoner / doom (?). Ovšem pokud člověk není kokot, co si eklektismem jen honí ego, je široký hudební záběr obvykle plus. Už jenom proto, že takový hudebníkům podle mého skromného názoru nechybí schopnost přemýšlet za roh a hluboká oddanost hudbě jako takové nese své plody, ať už se hraje kdovíco. Zdali jsou všichni tři členové Caveman Cult skutečně takoví, to opravdu netuším. Vím jen, že před dvěma roky vydali první, kurevsky slibné demo „Rituals of Savagery“ a to pak vedlo k dnes recenzovanému debutu „Savage War Is Destiny“.

Caveman Cult nehrají stokrát slyšený rip-off Blasphemy. Špičaté logo napovídá, že se kmen inspiruje spíše tupou hrubostí Conqueror / Revenge, ale pro exaktnější popis, by se mi hodilo jmenovat mnohem mladší kapely. Úplně nejbližší této desce mi přijde debut australských Impetuous Ritual. Především co se týče zvukové podoby, protože obě desky jsou zkurveně surové, maximálně destruktivní, ale zároveň je hudební chaos cílený a promyšlený. Lze tady slyšet naprosto vše, i když teda nevím, zda si riffy ve zdejší hlukové stěně někdy nedomýšlím podle sebe, haha. Dále zde cítím jakousi „duchovní“ spřízněnost s nepříčetnou Austrálií (SadEx / Martire) a militantním Novým Zélandem (Diocletian / Heresiarch) a také mi Caveman Cult ve svém urputném primitivismu evokují duch španělských Proclamation. Dále má „Savage War Is Destiny“ tah na branku srovnatelný s přehlíženými, avšak vysoce smrtícími grindery Watchmaker, kteří svého času vycházeli u Willowtip. Nepřekvapilo by mě ani, kdyby členové měli v oblibě hnusný crust, ale zde nemohu sloužit. I když je zdejší hudba fakt megabrutální, spokojí se s pomalejším, ale o to surovějším tempem. Až budete chtít někoho ubít šutrem, asi mu do hlavy nebudete třískat v 270 bpm, ale hezky ze všech sil bum, buch, buch, kch, kch, křup, čvacht, čvacht, čvacht… Rychlost, ale ani „temnotu”, byť si pod ní může každý představit leccos, zde nehledejte.

„Savage War Is Destiny“ je pochopitelně deska s jediným cílem, ale i tak jsou skladby ve svém barbarství dosti různorodé. Netrvá to dlouho, než člověk začne rozeznávat jednotlivé tracky od sebe a vybírat oblíbené kousky. Také si dost cením detailu, že se Caveman Cult pro občasné výplně (intro, outra některých skladeb) neuchylují k stupidnímu metalovému ambientu (hate!) nebo samplům vykradených z kdejaké béčkové sračky, ale prostě začnou hlukařit. K úplné spokojenosti mi chybí snad jen maličko šílenější vokál. Lze slyšet, že vokalista se do mikrofonu opírá ze všech sil, sem tam zaječí opravdu nepříčetně, a dokonce jasně vyslovuje texty (teda ne, že bych jim nějak zvlášť rozuměl). Ale nejvíc by mi tu asi vyhovoval hysterický řev à la Revenge.

V dřívějších odstavcích padlo pár jmen, díky kterým se případný posluchač může rozhodnout, zda desce věnovat svůj čas, ale Caveman Cult (už ten název hovoří za vše!) by podle mého neměl přehlížet nikdo, kdo si libuje v doopravdy agresivní a násilné hudbě. Půlhodina strávená s touhle deskou dovede v posluchači rozdmýchat velice divoký, živočišný plamen a představa, jak by tohle mohlo působit živě, je celkem zajímavá. Asi to bude kruté.