Archiv štítku: Celestial Grave

Redakční eintopf – červenec 2019

Lingua Ignota –  Caligula

H.:
1. Celestial Grave – Secular Flesh
2. Lingua Ignota –  Caligula
3. Lord Wind – The Forest Is My Kingdom

Metacyclosynchrotron:
1. Concrete Winds – Primitive Force
2. Holocausto – Diário de guerra
3. Vomit Angel – Imprint of Extinction

Cnuk:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
2. Halshug – Drøm
3. Holocausto – Diário de guerra

Dantez:
1. 3Teeth – Metawar
2. Drab Majesty – Modern Mirror
3. Lingua Ignota –  Caligula

H.

H.:

V červenci toho zas tolik není, ale zajímavé to být rozhodně může. Dost čekám od debutu „Secular Flesh“ finských Celestial Grave, jejichž první demosnímek „Burial Ground Trance“ mě bavil fest. Následné EP „Pvtrefactio“ už tak strhující nebylo, ale pořád šlo o slušnou práci, takže doufám, že řadovka kurva nezklame.

Zvědavý jsem i na novou desku Lingua Ignota. Starší, nezávisle vydaná alba neznám, ale ukázky z třetího dlouhohrajícího počinu „Caligula“, který už vyjde pod hlavičkou Profound Lore Records, znějí sakra podmanivě. Novinářskou kopii už mám, tudíž se chystám začít s náslechem co nejdříve.

Nehodlám vynechat ani novinku „The Forest Is My Kingdom“ polského projektu Lord Wind, za nímž nestojí nikdo jiný než Rob DarkenGraveland. Počínání téhle formace mě vždy bavilo, o čemž svědčí i to, že všechna dosavadní alba mám ve své sbírce, tudíž rozhodně je na co navazovat. Od minulé desky „Ales Stenar“ projekt povýšil na regulérní kapelu s pětičlennou sestavou, což by Darkenovi, jehož hudební inspirace v posledních letech dost skomírá, mohlo vlít trochu života do žil. Na druhé straně mě nehorázně odpuzuje pohádkový obal. Tohle se skutečně nepovedlo.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Rád bych zafrajeřil, jak je můj vkus eklektický atd., ale když sjíždím internety, tak mi nezbývá než eintopf zasrat ultrametalovými zvěrstvy z pekla. Absolutní, nesvatou povinností je třeba debutová nahrávka finských Concrete Winds (ex-Vorum), protože „Primitive Force“ vraždí jak Panzram na cracku. Očekávejte sadistický death/black/thrash/zlometal vycházející téměř výhradně ze starých kultů, vyhrocený do totální nepříčetnosti a hlavně skvěle zahraný s výtečným, brutálním zvukem. Chlív à la Revenge se nekoná, takže tohle si opravdu nenechte ujít. Teda pokud máte skutečně rádi metal a netaháte si lulinky u pičovin typu „Diggy, Diggy Hole“.

Fajnšmekři, co rádi Sarcófago, Sextrash nebo Sepulturu z dob, kdy se ještě malí Cavalerovci promenádovali s hakáči, jistě znají Holocausto a jejich „Campo de extermínio“. Kapela se po třiceti letech a několika irelevantních titulech úspěšně vrátila k autentickému brazilskému deathcoru s křivými machine-gun blásty a nekorektní lyrickou tématikou. Tenhle primitivní náser samozřejmě nebude nic pro tuneláře se zálibou ve sračkách, co se za deathcore označují dnes, ale pro true oldschool maniaky.

A rád si pustím i debut Vomit Angel, protože se prakticky jedná o novou, grindovější inkarnaci dánských Sadogoat a Sadomator. Ti nad jinými kopírkami Blasphemy a Beherit vyčnívali tím, že jejich chlastem nasáklé desky byla fakt prdel poslouchat, i když ten ujetý worship kozlů, blití, chapadel a kdejakých perverzit kolikrát hraničil s parodií. Rovněž vítám, že se na „Imprint of Extinction“ nachází skladba o morčatech. Když jsme totiž se známým dělali rozhovor se Sadomator a požádali Seventh Blasphemera o kapelní fotky, tak nám poslal snímky svých upištěných, chlupatých bestií, haha. Pevně tedy doufám v samply kníkání nad ross-bay beatem nebo pomalým hammerblastem.

Cnuk

Cnuk:

Už nějakou dobu mám možnost poslouchat novinku „Planetary Clairvoyance“ od Tomb Mold a mohu rovnou napsat, že se to opět povedlo. Minulý rok se tito deathmetalisté představili s druhou, a dnes již možno napsat průlomovou, řadovkou „Manor of Infinite Forms“, s níž si mne takřka okamžitě získali. Navíc navrch ještě tentýž rok přidali dvoupísňové EPčko „Cerulean Salvation“, které vlastně bylo předzvěstí „Planetary Clairvoyance“, jelikož na něm skončily také ony dvě skladby. I zbytek alba zabíjí, Tomb Mold jsou v ráži.

U Southern Lordu vychází zhruba v polovině měsíce nová deska crust hardcore mrdníku Halshug. Pro tyto Dány je to již třetí studiový počin, avšak já jejich tvorbu znám doposud jen velice zběžně. Přicházející placka „Drøm“ je tak ideální příležitostí se na Halshug podívat důkladně a případně si i předchozí materiály poslechnout v celé jejich kráse. Podle uveřejněné ukázky „Fantasi“ to vypadá, že by mi to mohlo sednout, ale čekám na „Drøm“ i ostřejší vály.

Na závěr si tu odložím počin „Diário de guerra“ od nikoho jiného než Brazilců Holocausto. Jejich kultovní nahrávka „Campo de extermínio“ a splitko „Warfare Noise I“ představovaly to nejextrémnější z konce osmdesátých let, a jak ukázalo nedávno návratové EPčko „War Metal Massacre“, k tomuto stylu se také po třiceti letech zase vracejí. Nečekám zázraky, ale minimálně velká porce zábavy by to být mohla.

Dantez

Dantez:

3Teeth jsou pro mě – ať už esteticky či hudebně – dost zábavnou kapelou. Nikdy jsem neviděl a neslyšel někoho, kdo by spojoval klasické tropy ebm/industriálního metalu s okultní tématikou, skrze kterou vtipně a i docela chytře komentují nešvary dnešní společnosti. Singly z nadcházející desky „Metawar“ mě zatím nerozbíjejí jako věci z předchozí „Shutdown.exe“. Dost však věřím, že poté, co si desku vpálím, nadšení vcelku poroste. Už teď jde totiž dobře znát, že si kapela na konceptu dostatečně mákla.

Opačně působí novinka Drab Majesty. Vše, co vyšlo jako ochutnávka z nadcházející „Modern Mirror“, zní skvěle. Osobitý darkwave tohohle dua se dosud s každým dalším releasem konzistentně zdokonaloval a vše napovídá tomu, že se s „Modern Mirror“ nic moc nezmění.

Za poslech určitě bude stát i nová dlouhohrající deska „Caligula“ z dílny avantgardního projektu Lingua Ignota. Zvukové ventily Kristin Hayter dosud zněly jako mix nespoutanějších výtvorů Diamandy Galás a abrazivních výstřelků Pharmakon, takže je o nepříjemnou zábavu postaráno. Zbývá jen doufat, že to bude fungovat i na dlouhé stopáži, kterou nová deska avizuje (okolo 66 minut).


Celestial Grave – Pvtrefactio

Celestial Grave - Pvtrefactio

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 11:58

Odkazy:
facebook

Jedním z těch demosnímků, které mě v loňském roce opravdu zaujaly, byl i červencový počin s názvem „Burial Ground Trance“. Jednalo se o první hudební prezentaci finské smečky Celestial Grave a hned to mělo šťávu jako prase. Audiokazeta vydaná pod značkou slovutných Iron Bonehead Productions nabídla čtvrthodinu syrovějšího black metalu nepostrádajícího myšlenku. Agresivní zlo pasáže se míchaly s atmosférickými silně rytmickými chvilkami a občas se objevilo i božské kytarové sólo. Výsledek asi nebyl přímo uchvacující, ale rozhodně byl sakra dobrý a opravdu hodně mě bavil.

Není tedy divu, že jsem neváhal a vrhnul se i na druhou nahrávku Celestial Grave. Finové se tentokrát prezentují sedmipalcovým ípíčkem vycházejícím opět u Iron Bonehead. Malý asfalt nabízí ještě kratší materiál než „Burial Ground Trance“ – nacházející se tu jen dvě písně (obě nové), na každé straně vinylu jedna, které dohromady dávají dvanáct minut hracího času. Posledně ale čtvrthodinka stála za to, tak jsem doufal, že „Pvtrefactio“ nebude laťku snižovat.

Rozjezd titulního songu „Pvtrefactio“ sází na atmosféričtější polohu Celestial Grave. Black metal je zatím v nedohlednu, prim hrají rituální bicí údery, temné melodie a zastřené skřeky. Po minutě a půl se Finové rozjedou, ale trvá to další minutu, než konečně dorazí první zběsilá pasáž, kde to Celestial Grave na aktuálním EP sluší možná asi nejvíce. Po trochu vlažnějším počátku už kapela drhne povedené zlo až do konce songu a především v jeho finále je riffová práce zasraně dobrá.

„Deteriorating Angel“ se na rozdíl od své kolegyně nezdržuje tak dlouho, což se zde ukazuje jako ta lepší varianta. I zde Celestial Grave dokazují, že zvládnou zahrát black metal syrově a pravověrně, a zároveň mu přidat něco navrch. Není to primitivní náser a nachází se tu vícero vrstev, v nichž se perou různé kytarové vyhrávky. Přesto si Celestial Grave udržují punc animálnosti, čemuž opět notně napomáhá parádní sound s dobře vyváženým poměrem syrovosti a čitelnosti.

Z obou přítomných válů u mě o kousek vede „Deteriorating Angel“ a z obou vydaných počinů asi vyhrává „Burial Ground Trance“, které dle mého přinášelo víc strhující momenty a hustší atmosféru. Přesto je „Pvtrefactio“ vcelku povedenou undergroundovou jednohubkou, jíž nechybí určité charisma. Nepopírám sice, že jsem po skvělém demosnímku čekal asi o trochu víc, ale pořád se mi novinka líbí a sedmipalec si koupím.


Redakční eintopf – duben 2017

Nightbringer - Terra damnata
Nejočekávanější deska měsíce:
Nightbringer – Terra damnata


H.:
1. Ides of Gemini – Women
2. Celestial Grave – Pvtrefactio
3. Nokturnal Mortum – Істина

Kaša:
1. Deep Purple – Infinite

Zajus:
1. Nokturnal Mortum – Істина
2. Colin Stetson – All This I Do for Glory
3. Trombone Shorty – Parking Lot Symphony

Skvrn:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Zu – Jhator
3. Les discrets – Prédateurs

Onotius:
1. Nightbringer – Terra damnata
2. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
3. Ayreon – The Source

Metacyclosynchrotron:
1. Nightbringer – Terra damnata
2. Cult of Erinyes – Tiberivs
3. Funeralium – Of Throes and Blight

Cnuk:
1. Artificial Brain – Infrared Horizon
2. Wolfbrigade – Run with the Hunted
3. Life of Agony – A Place Where There’s No More Pain

H.

H.:

V dubnu vůbec není o čem – největším tahákem je suverénně „Women“ od Ides of Gemini. První dvě alba téhle skupiny mi dala přesně to, co na hudbě vyhledávám. Jistě znáte ten pocit, když tam je něco víc než pouhé „líbí se mi to“, když vás tóny skutečně zasáhnout a rozvibrují spodní proudy v zákrutech duše. Vím, že mnozí Ides of Gemini takhle vysoko necení, ale já si „Constantinople“„Old World | New Wave“ jednoduše zamiloval. „Women“ má tedy sakra co dorovnávat a optika bude o to přísnější, že proběhly personální změny a bubenice Kelly Johnston už v sestavě není. Přesto doufám, že zklamán nebudu – kdybych byl, bolelo by to hodně.

Finové Celestial Grave na svém loňském demosnímku „Burial Ground Trance“ předváděli black metal vysokých kvalit, vlastně šlo o jedno z těch nejpříjemnějších překvapení minulého roku. Byť šlo o pouhou čtvrthodinu hudby, oddanost Ďáblovu učení z toho tryskala na všechny strany. V dubnu dorazí počin ještě kratší – sedmipalcové EP „Pvtrefactio“, dvě skladby, ani ne dvanáct minut. Demo mě ovšem zaujalo takovým způsobem, že si to ujít nenechám.

O tom, jak moc se na oba výše zmiňované počiny těším, snad svědčí i skutečnost, že tyto v očekávání předstihly dokonce i Nokturnal Mortum a jejich dlouho očekávané album „Істина“. Pokud bych ale ukrajinskou legendu vynechal úplně, asi bych si trochu lhal do kapsy. Nokturnal Mortum jsou fantastickou kapelou a jejich počiny mám hodně rád. Je pravda, že zpětně se častěji vracím k dokonalému „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale ani tak mi vůbec nevadí, že dle prvních ukázek i dle přebalu vše nasvědčuje, že bude novinka pokračovat ve stopách „Голос сталі“ (dalo se čekat). Však jestli Knjaz Varggoth se svou družinou udrží laťku, tak… jen vůl by mohl být nespokojen.

Kaša

Kaša:

Nechci tvrdit, že by byl dubnový seznam chystaných novinek v oblasti hudebních nosičů vyloženě slabý. Ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych při jeho pročítání zrovna skákal radostí. Několik zajímavých jmen jistě obsahuje, ovšem tak nějak mě nechávají chladným. Až na jednu výjimku… Deep Purple.

Deep Purple jsou bezesporu legenda a jejich novinku si tentokrát nenechám v žádném případě ujít. Poslední řadovka „Now What?!“ se nakonec ukázala jako velmi silný zářez v diskografii této veličiny a trochu mě mrzí, že jsem její vydání před čtyřmi lety úspěšně zazdil. Od „Infinite“ nečekám samozřejmě nic menšího než přísun dobře osvědčených postupů, které prostě a jednoduše fungují i po všech těch letech. A protože pánové špatné album snad ani neumí a sypou z rukávu jednu povedenou nahrávku za druhou, tak věřím, že „Infinite“ dostojí velkému jménu skupiny, od níž se automaticky očekává něco víc.

Zajus

Zajus:

Dubnová nadílka skrývá album, na které se těším jako pan prezident na ranní štamprle. Nemá cenu chodit okolo flašky slivovice, jsou to samozřejmě ukrajinští Nokturnal Mortum. Přestože se nemohu zařadit mezi jejich skalní fanoušky, dosud poslední počin „Голос сталі“ patří mezi má nejoblíbenější alba všech dob a žánrů. K „Голос сталі“ se vracím s železnou pravidelností již sedmým rokem a nejlepší na něm je, že i po tolika letech je poslech od poslechu silnější. Od „Істина” nečekám nic menšího než naprostou dokonalost.

Výrazně méně však věřím novince Colina Stetsona. Saxofonový virtuóz v minulosti předvedl, že opravdu umí, jenže nejlépe mu to jde ve společnosti, a když je na vše sám, jeho tvorba místy pokulhává. Přesto jsem na „All This I Do for Glory” zvědavý. S posledním místem pak zůstanu u dechových nástrojů, ostatně co jiného čekat od chlapíka, jenž si říká Trombone Shorty. Troy Andrews, který se pod tímto pseudonymem schovává, sice podobně jako Colin Stetson ohromuje svou technickou zručností, jenže tím podobnosti končí. Tam, kde Stetson upírá veškeré síly na hluboký umělecký zážitek, se Andrews spokojí s tím, když své posluchače dobře pobaví, a to je také někdy potřeba. Duben tedy bude v tomto ohledu, alespoň doufám, poměrně vyvážený.

Nightbringer

Skvrn

Skvrn:

Nadcházející měsíc táhne nejen koncertně, ale taktéž studiově. Jako důkaz by bohatě postačila už jen první příčka věnovaná neposedným Ulver. Před rokem Norové zvolili rozmáchlý experiment, nyní to vypadá na až bytostnou popařinu. A já říkám proč ne, jedině dobře, že tu nemáme další zvěrokruhy, vlkům spánek nesvědčí. S Gaiem Juliem přichází nejočekávanější deska roku, tak snad si budeme moci zakřičet vítězoslavné ave.

Za druhou příčkou nemusíme od práce vydavatelů z House of Mythology utíkat, stejně jako Ulver tu svou novinku vydávají Zu, italští kytaroví vizionáři. Tedy převážně kytaroví a teď už vlastně možná tak trochu ex-. Kotouč „Jhator“ nějakou dobu točím, ale pořád nevím, jak tohle dobrodružství dopadne. Zatím tedy budu napjatý společně s vámi. Za příčkou třetí už musíme o dům dál, teď jen který si vybrat, hlásících se otevřených dveří je nespočet. Opatrné haló nakonec vnesu do francouzského bydla Les discrets. Při nádechu vycítím sny, jinak je ale tma. Co konkrétního za ní? Jednadvacátého se rozjasní.

Onotius

Onotius:

Oproti relativně nadupanému březnu je duben zase o trochu skromnější. Čas od času se ale stejně vyloupne nějaké dost lákavé jméno, takže o naplnění žebříčku se nemusím obávat. Nejsem sice nějakým expertem na tvorbu zámořských Nightbringer, ale jejich „Ego dominus tuus“ mě svého času dost chytlo. Tak nezbývá než doufat, že novinka kvalitativní laťku předchůdce nepodleze. Pro mě je zároveň vydání „Terra damnata“ dobrým popudem k prozkoumání starší tvorby.

To, že od Ulver můžeme dnes už čekat opravdu cokoliv, potvrdili opět vydáním ukázky z nové desky, která by se dala popsat jako atmosferický synth pop. Tak jsem pochopitelně zvědav, jak dopadne celá deska. Jejich poslední zářez se povedl, tak snad novinku čeká stejný osud.

Dále si rozhodně nenechám ujít novou desku projektu Ayreon, jehož „Human Equation“ a „Into the Electric Castle“ patřili v časech, kdy jsem ještě o něco víc ujížděl na melodickém progu, mezi jedny z mých topových desek. Variabilita různých hostujících hlasů metalové scény, příběh prolínající se celou deskou a skladatelská uvolněnost. Nu, uvidíme jak to dopadne, první ukázky působily malinko samoúčelně. Ale zase je to Arjen Lucassen, ten by si kvalitu mohl ohlídat.

Ulver

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nightbringer podle mého nikdy nevydali slabou desku, ale ta poslední „Ego dominus tuus“ je bezpochyby korunní, takže jsem logicky zvědav, co kapela předvede s „Terra damnata“. Očekávám jistý pokles formy, ale rád se nechám překvapit. Což platí i o chystaných Cult of Erinyes. Belgičany sleduji od samotných začátků, placku „A Place to Call My Unknown“ čas od času rád opráším, ale musím přiznat, že do následovníka „Blessed Extinction“ jsem se prostě nedostal. Takže novinka můj zájem o kapelu buď oživí a já se pokusím dvojičkou zase prokousat, nebo zpečetí a Cult of Erinyes se tak zařadí do zástupů kapel, které pro mě po debutu umřely. A na závěr hrubě a pomalu, i přestože s doom metalem nijak často neobcuji. Deska „Deceived Idealism“ francouzských Funeralium mi svého času dokázala zkurvit náladu opravdu důkladně a prozatím to vypadá, že novinka „Of Throes and Blight“ nabídne zážitky ještě horšího a dusivějšího rázu. Prokousat se ale hodinu a půl dlouhou funerální tryznou asi nebude žádná sranda.

Cnuk

Cnuk:

Měsíc březen pro mě končil velice bohatě a duben jako by si říkal, že mi dá čas to vstřebat, jelikož i v dubnu se těším na alba s pozdějším datem vydání. Tím prvním bude „Infrared Horizon“ od Artificial Brain, kteří se představí s druhou dlouhohrající deskou. Asi žádný fanoušek technického death metalu nepřehlédl jejich tři roky staré sci-fi dílko, které sklízelo vesměs pozitivní ohlasy. O týden později, tedy 28. dubna, vychází zbylá dvě alba.

Začnu s kapelou Wolfbrigade, která je spoustě z vás zřejmě dobře známá, ovšem zcela popravdě, mně tak úplně ne. Samozřejmě jsem pár jejich písniček slyšel a hlavně viděl jejich jméno na plakátech nejrůznějších festivalů, ale sám vlastně nevím, proč jsem si nikdy nepustil žádné album. No, a to je právě ten důvod jejich zařazení do tohoto eintopfu, jednoduše myslím, že je pravý čas to napravit. Věřím, že to bude kvalitní crust/punková záležitost, a dost se na to těším, možná že si přeci jenom před vydáním novinky „Run with the Hunted“ poslechnu i starší tvorbu, abych nebyl poté v recenzi za úplného negramota.

No, a na závěr tu máme staré známé Life of Agony. „A Place Where There’s No More Pain“ bude po dlouhých dvanácti letech konečně dalším řadovým počinem. V 90. letech se poměrně výrazně zapsali do povědomí svým netradičním, alternativně pojatým hardcorem a zejména pak jejich koncepční prvotina „River Runs Red“ je dnes již klasikou. Zajímavé také bude slyšet, jak se na kapele projevila změna pohlaví zpěváka Keitha Caputa na zpěvačku Minu Caputo, která proběhla v roce 2011. Přestože tedy Life of Agony fakticky ztratili koule, na koncertech dokazují, že hudebně ještě ne, tak doufejme, že se jim to povedlo přenést také do nahrávacího studia.

Nokturnal Mortum


Celestial Grave – Burial Ground Trance

Celestial Grave - Burial Ground Trance

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 14:21

Odkazy:

Demo nahrávky bývají mnohými ignorovány a jsou média, která se jich nejspíš štítí, protože zde člověk o recenzi na nějaké podzemní zlo ani nezakopne. A přitom spousta demosnímků dokáže nabídnout i vysoké hudební kvality podpořené autentickou syrovostí. Existují i takové, které svou atmosférou dokážou předčit leckteré zavedené smečky. A v neposlední řadě – co jiného by mělo odhalovat případný potenciál a talent nových skupin než právě demosnímky? Pro někoho příjemným bonusem pak může být, že díky poslouchání demáčů později bude mít možnost poskakovat kolem dokola a řvát, že on to znal jako první, až se dané kapele podaří utvořit si nějaké jméno. Tak či onak, snad se shodneme, že dema není radno ignorovat. A počiny jako „Burial Ground Trance“ pravdivost takové teze jen podporují.

Celestial Grave pocházejí z Finska a „Burial Ground Trance“ je jejich vůbec první hudební prezentací. Nicméně sama skutečnost, že demosnímek vychází rovnou pod hlavičkou Iron Bonehead Productions, svědčí o tom, že by v tomto případě mohlo jít o záležitost hodnou pozornosti. A následný poslech potvrzuje, že kultovní německý label má čich na prvotřídní black metal jako málokterá jiná firma. „Burial Ground Trance“ je totiž skvělá blackmetalová jednohubka, jež možná nehýří vybroušenou originalitou, ale rozhodně jí nechybí silné charisma a feeling.

Celestial Grave na ploše 15 minut předvádějí syrovou jízdu, ale i navzdory tomu, že tempo je spíše rychlejší, cáká z toho hutná atmosféra. Rozhodně se nejedná o bezhlavou hoblovačku, naopak je vidět, že i nad animálním black metalem lze přemýšlet a hrát jej zajímavě. „The Bearer of Death“ a „Burial Ground Trance“ mají až hypnotickou náladu, v jejímž světle dává název dema smysl, poněvadž se tu nacházejí momenty, u nichž je na místě slovo „trans“ použít. Především rituální pasáže v „The Bearer of Death“ znějí mocně. Úvodní „The Heartbeats Drum“ ovšem nijak nezaostává, jen jsem si ji ponechal stranou, abych na ní mohl vyzdvihnout jinou věc – samozřejmě mám na mysli boží kytarové sólo. Už jen to samotné dokazuje, že talent a potenciál Celestial Grave dalece přesahuje běžnou demáčovou produkci.

Možná v tom vidím něco víc, než tam je, ale nemohu si pomoct – „Burial Ground Trance“ se mi přesně trefilo do noty a momentálně na tom demíčku mocně ujíždím, a ačkoliv jde jen o čtvrthodinku muziky, slyšel jsem to už mockrát, aniž bych se přestal bavit. Na budoucí počínání Celestial Grave si rozhodně počíhám, o tom žádná. Za mě tedy jednoznačně velké doporučení.

Při poslechu „Burial Ground Trance“ našince zamrzí jen jedna věc – když slyší, jak kvalitní demosnímky jsou seveřané schopní pouštět do světa, zatímco u nás se v začínajícím blackmetalovém podhoubí pohybují věci Degoryen, Buer, Behewrath a jim podobní. Na druhou stranu, nutnost takového postesknutí také svým způsobem ukazuje, jak dobří Celestial Grave na svém prvním demu jsou.