 |
| Země: Irsko Žánr: celtic folk / black metal Datum vydání: 5.12.2014 Label: Trollzorn Records Tracklist:
|
Skoro bych se nebál říct, že irské píšťalkáře Cruachan netřeba nějak široce představovat. Mám nicméně dojem, že tyhle harcovníky, kteří folk metalovou káru táhnou prakticky od jeho počátků na přelomu osmdesátek a devadesátek minulého století, pořád nezná tolik lidí, kolik by oni sami zasloužili. I proto, že v té záplavě kolovrátkových kapel po letech pořád vynikají a zachovávají charakteristické ingredience. Ačkoliv se nevyvíjí kdovíjak závratným tempem, neustálá invence se jim prostě upřít nedá a dodnes tvoří věci, o kterých se může většině kolovrátkových fidlálistů leda vlhce zdát. Je tomu tak i v případě “Blood for the Blood God”? Na to by měly odpovědět následující řádky.
Popravdě jsem se zprvu trochu bál, protože když jsem poprvé slyšel název alba, okamžitě se mi vybavil svět Warhammeru a hordy vesmírných mariňáků. Nicméně mi nepřišlo, že by sci-fi mělo nějakou souvislost s folk metalem, takže došlo na druhou možnost, a to předchozí desku “Blood on the Black Robe”. V ten moment jsem si začal říkat, jestli to s tou krví v názvech desky kluci přece jen trochu nepřepískli a začal doufat, že tenhle krvavý fetiš začnou s dalším albem trochu krotit. Výraznější změna k lepšímu je na první pohled jen v artworku alba, která jako by tak trochu vypadla z portfolia nějaké oldschoolové deathovky. Nicméně ať už se deska jmenuje nebo vypadá jakkoliv, pořád se tu bavíme především o muzice.
Jeden by si mohl říct, že když se obě alba jmenují téměř stejně, tak to ani s tím hudebním posunem nebude kdovíjak horké. Nicméně odpověď na tuhle otázku není zdaleka jednoduchá. Obě desky sdílí onu nekompromisní přímočarost a hutnost, kterou si právě na “Blood on the Black Robe” kapela po pětileté pauze osvojila. Nicméně oproti tři roky starému počinu je tu několik zásadních změn. Při srovnání vás na první poslech praští zvuk. Ten je teď čistší, ostřejší, dává více důrazu na výšky, které předtím příliš nevynikaly – hlavně když se daly ke slovu bicí, na kterých byly některé skladby postavené. I přesto mi přijde, že by dynamika pořád mohla být lepší.
Nejvíc změn ale zaznamenaly kompozice, v nichž se Cruachan vrátili o krok zpět. Ekvivalent skladeb jako “The Column”, “Primeval Odium” nebo “An Bean Sidhe”, které posledně dost vyčuhovaly atypickou stavbou, na “Blood for the Blood God” není. Písně mají pro kapelu tradičnější ráz, který je možné najít na dřívějších albech jako “The Morrigan’s Call” nebo “Pagan”, nicméně zahalený do ostrých riffů a celkově drsnějšího, neučesaného vyznění. Syrovost dává dost vzpomenout na první demáče (které ovšem mají naprosto vyprasený garážový zvuk) a nejhrubější party jsou cítit thrash metalem. Připomínat, že kytarové riffy jsou protkány parádními melodemi a celek opět působí tak nějak samovolně, je v případě Cruachan nošení dříví do lesa. Avšak je třeba zmínit, že to je, stejně jako minule, méně folk a mnohem víc metal. Samozřejmě, že vedle divokých náklepů a kulometné dvojšlapky (“Beren and Luthien”) najdete skočnější písně (“The Marching Song of Fiach Mac Hugh”) i pár kusů balancujících někde na hraně obého (“Sea Queen of Connaught”), dominance kytar je ovšem nepřeslechnutelná. Nebojím se prohlásit, že “Blood for the Blood God” je nejtvrdší deskou v diskografii. Stejně tak nelze přeslechnout, že poprvé od alba “Folk-Lore” se do hry vrátily klávesy, čímž se také navrací ke starší tvrobě. Cruachan s nimi opět prozíravě šetří a používají je jen v místech, kam se skutečně hodí.
Mám ale dojem, že tentokrát to s tím vším metalem i délkou alba chlapi trochu přestřelili. Ono je toho metalového náklepu po nějakých 40, 45 minutách přesně tak akorát. Ne, že by si skladby byly podobné, vykrádání sebe sama nehrozí, jen mám dojem, že “Born to War (The Rise of Brian Boru)” nebo “The Arrival of the Fir Bolg” mohli trochu zkrátit a poslední dvě písně, které jsou si jediné vzájemně dost podobné, klidně vypustit docela. Alespoň mně už v rámci alba moc smyslu nedávají, tím spíš, že “Sea Queen of Connaught” by vzhledem ke svojí struktuře a gradaci posloužila jako závěr naprosto parádně. Taky mě trochu mrzí, že oproti předchozí, dost jednostranně zaměřené desce těch folkových skladeb není trochu více a kapela v nově stanovém trendu pokračuje možná až příliš důrazně. Ve vzduchu to občas přímo čpí nostalgií volající po větším prostoru pro folkovější písně. Na druhou stranu je z jistého úhlu pohledu odlišný přístup dobře. Pro mě osobně už Cruachan svoje nejlepší kusy nejspíš překonají – a musím uznat, že porážet je na jejich vlastní půdě je holý nesmysl, nehledě na to, že cesta, kterou se kapela vydala, rozhodně není špatná a nová poloha mi ve většině případů sedne. Jen je potřeba se oprostit od škatulky skočných lidovek a připustit si, že se Cruachan prostě hnuli o dům dál.
I přes pár výtek je ale “Blood for the Blood God” velmi dobrou deskou. Kapele se daří docela úspěšně dřívější přístup Cruachan ke skladbě s novou, agresivní tváří, kterou před čtyřmi lety nasadili. Nezbývá než prohlásit, že i po více než dvaceti letech existence dokážou nahrát desku, o které si většina kolovrátkových fidlálistů může leda tak nechat zdát. A to i navzdory utahanému a zbytečnému závěru, bez něhož bych mohl bez obav říct, že mě novinka baví naprosto suverénně od začátku do konce. Nicméně až tak slavné to tentokrát (na poměry Cruachan) zase není a minule jsem se bavil i přes horší zvuk přece jen o něco víc.
