Archiv štítku: Cesta do hlubin redaktorovy duše

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Cnuk

Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.

Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Cnuk.

Cnuk

Cnuk:

Kabát – Colorado
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 7.9.1994
Label: Monitor-EMI

Kabát – Colorado

Svou posluchačskou pouť jsem začal prakticky od narození. Moje první kontakty s hudbou se odvíjely od mého okolí, to znamená rodičů nebo bratra. Těžko se rozhoduje co určit za první zásadní kapelu či dokonce album. Nepamatuji si, jestli jsem poslouchal více české nebo zahraniční kapely (řekl bych tak nastejno), ale nakonec jsem si řekl, že tím prvním by mělo být něco českého. To už se mi výběr o něco ztenčil, protože jsem určitě neměl tolik kazet věnovaných jedné kapele jako právě Kabátu.

Všechny řadovky z let devadesátých, snad až na „Má jí motorovou“, jsem měl pečlivě nahrané, vždy na jedné straně kazety, tak jak jdou za sebou. Vlastně si vzpomínám, že jsem je neměl kompletní, jelikož songy se sprostými výrazy se na kazetu nedostaly, hehe. Nejvíce jsem točil kazetu, kde se na jedné straně nacházelo „Colorado“ a na druhé „Země plná trpaslíků“. A právě „Colorado“ bych označil za album, které mě ve své době bavilo asi nejvíc. Všechny texty a melodie mám v hlavě už nadosmrti a pecky jako „Rohypnol po tetě“, „Starej bar“ nebo „Až pro mě přijdou“ na mě fungujou stále. Dodnes si ho rád pustím, i když si teda nevzpomenu, kdy se tak stalo naposledy. V souvislosti s Kabátem si ještě pamatuji, jak jsem ve školce zpíval „Wondera“ a také jak jsem nedočkavě čekal na vydání „Go Satane Go“. To mě hned od prvních poslechů vzalo, což se mi s touhle kapelou stalo naposledy.

Co se týče dalších českých kapel, na kazetách jsem měl „Lži, sex & prachy“ od Wanastovek (mimochodem ta kazeta je v tom kazeťáku stále strčená, z druhé strany je domácí „výběr“ devadesátkové Metallicy) a „Kalíme“ od DeBill Heads, to už bylo trochu později. Na žádnou jinou si nevzpomínám, k dalším jsem se dostal až s příchodem prvního počítače.


Kiss – Psycho Circus
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 22.9.1998
Label: Mercury Records

Kiss – Psycho Circus

Zbytek kazetové sbírky tvořily skupiny zahraniční. Tady se dostávám už k muzice, která se mě drží dodnes opravdu pevně. Základy, na kterých je postaven můj současný vkus a ke kterým se nejen vracím, ale prostě je normálně stále poslouchám. Tou nejvýznamnější kapelou mého života (asi se to už těžko změní) jsou bezesporu Kiss. Pro někoho pouhá show bez špetky hudebního umu, pro jiné modla. To oni mě přiměli mít rád hudbu a zajímat se o ní. A nejenom mě, ale především spoustu muzikantů napříč žánry a dekádami, což mě jen utvrzuje v nesporném vlivu těchto Američanů.

Desku „Psycho Circus“ jsem vybral jednoduše z toho důvodu, že jsem ji poslouchal nejvíce. I proto ji mám dodnes rád, přestože není v diskografii Kiss obecně moc oblíbená. To samé předchozí „Carnival of Souls: The Final Sessions“, což je mezi fanoušky dílo široce nenáviděné. Ke všem starým albům mám vypracovaný vztah a není mezi nimi žádné, kterým bych opovrhoval. „Psycho Circus“ není tím nejlepším, ale přestože jeho nahrávání provázely problémy a ve skutečnosti není tak úplně reuniovým albem původní sestavy, jak bylo avizováno, má pro mě svoje kouzlo a působí daleko lépe než poslední výtvory Kiss.

Nepamatuji si, jestli mě zaujala dříve hudba nebo image, ale prvně jsem viděl Kiss na VHSce „Exposed“. Netroufám si odhadovat, kolikrát jsem ji pouštěl či přetáčel sem a tam, ale znám ji nazpaměť.  Obsahovala rozhovory, kterým jsem prd rozuměl, ale hlavně videoklipy a záznamy ze starých koncertů, což na mě působilo jako zjevení. Když jsem jako malý koukal na Simmonse, jak blije krev, šla z toho na mě regulérně hrůza. Nadobro si mě získali. I když dnes díky knihám a internetu vím víc, než bych si snad jako fanoušek přál, stále sleduji jejich počínání a můj obdiv se nikterak nezmenšil. Srdcová záležitost.

K této kapitole si můžete doplnit spoustu dalších kapel ze zahraničí. Asi je nemá cenu jmenovat, prostě všechna ta klasická velká jména plus možná něco méně obvyklého, napadá mě třeba kazeta „Theli“ od Therion. Jinak v této době přelomu tisíciletí se mi zdálo, že vychází samá skvělá alba. A když se ohlédnu zpět, tak jsem měl pravdu. Stále nedám dopustit na „Better Than Raw“ od Helloween, „Knights of the Cross“ od Grave Digger, „Metalhead“ od Saxon, „Virtual XI“ od Iron Maiden či „Resurrection“ od Halforda.


Testament – The Formation of Damnation
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 29.4.2008
Label: Nuclear Blast

Testament – The Formation of Damnation

Následující album reprezentuje kapitolu objevování. Tady jsem již nebyl pouhým strávníkem toho, co se hrálo doma, ale s přístupem k internetu a neutuchající zvědavosti jsem se začínal rozkoukávat, co dalšího mi může hudba nabídnout. Vytáhnul jsem „The Formation of Damnation“ od Testament, i když kandidátů bylo více. K tomuto albu jsem se dostal díky YouTube a videoklipu „More Than Meets the Eye“. Bavilo mě na něm vše a především hudba.

Vokál Chucka Billyho střídal několik poloh včetně té hrubší, čemuž jsem do té doby nemohl přijít na chuť. O death metalu jsem neměl ponětí. Rozuměj, v dřívější době jsem o škatulkách neměl moc pojem a všechno pro mě byl jednoduše hard rock. Bylo jedno, jestli to byli Slayer nebo Sex Pistols. Slayer byli po dlouhou dobu to nejextrémnější, co jsem poslouchal, a to ještě pouze pár písniček. Někde v této době jsem začal rozlišovat pojmy jako thrash a death, přičemž thrash se mi zdál o dost lepší.

Právě kolem roku 2008 jsem se začal pídit po jménech, co neznám. Takže na řadu přišli Testament, Exodus, Voivod nebo Death Angel se skvostným „Killing Season“. Právě Testament mě se svojí novinkou semlel nejvíc a vím, že to bylo první album, u kterého jsem si říkal, že si ho koupím. Nakonec se tak nestalo a dodnes nevlastním originální kopii, hehe. Tenhle úděl nakonec připadl o dva roky později placce „Ironbound“ od Overkill. Tu tvrdost Testamentu jsem přirovnával ke mně známé Sepultuře, jinak jsem nic podobného neposlouchal, předtím, ani nějakou dobu po tom.


Suicidal Tendencies – Prime Cuts
Země: USA
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 3.6.1997
Label: Epic Records

Suicidal Tendencies – Prime Cuts

Zhruba v době pořízení „Ironbound“ jsem poprvé slyšel Suicidal Tendencies, a sice prostřednictvím výběrovky „Prime Cuts“. Po ní jsem sáhl, jelikož jsem měl pár oblíbených písniček a tenhle kus je všechny obsahoval. Vliv thrashe je tu zjevný, avšak hudba Suicidal Tendencies je daleko bohatší, což je ještě znásobeno na tomto výběru, jelikož obsahuje tvorbu od hardcorových začátků až po funky uvolněné devadesátky. Těžko jsem si tak mohl přát lepšího průvodce do dosud neprobádaných sfér.

Hardcore jsem neslyšel poprvé, ale zamiloval jsem si ho právě tady. Již dříve jsem měl v oblibě několik podobně laděných kapel, a to zejména díky soundtracku ke hře „Grand Theft Auto IV“, ostatně muzika k této herní sérii je kapitolou samo pro sebe, a to ne zdaleka pouze z hlediska metalu.

Punk jako takový jsem poté prozkoumával až do dávných časů jeho formování a objevoval všechny jeho proto a post formy. Crossover thrash u mě na nějakou dobu začal vítězit nad klasickým thrashem, u něhož mi scházela ta nespoutaná divokost. A to nejen díky Suicidal Tendencies. Dobře si pamatuji na první poslechy alba „Among the Living“ od Anthrax, které do sebe nasáklo vlivy vedlejšího projektu S.O.D. Z toho jsem byl úplně paf.

Dalším důležitým faktorem byla basa Roberta Trujilla, opět prvek do té doby neslyšený. Funk byl podobně jako death jedním ze stylů, jimž jsem dlouho nemohl přijít na chuť (o blacku nemluvě), avšak s častým posloucháním této kapely se mi zaryl automaticky do hlavy a začal jsem pátrat po něčem podobném. Samozřejmě, že na řadu přišel vedlejšák Infectious Grooves, ten mě ale paradoxně nikdy výrazněji neoslovil. Daleko větší vliv nakonec měli Faith No More, u kterých jsem začal obdobně výběrovkou a později jim definitivně propadl. Kdybych to měl vzít hodně do hloubky, tak jsem se díky Trujillově base dostal přes Mr. Bungle až k šílenostem typu PainKiller. Tím se ve mně projevila záliba ve všem divném a ujetém, jinak řečeno originálním.


Bathory – Under the Sign of the Black Mark
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1987
Label: Under One Flag / New Renaissance Records

Bathory – Under the Sign of the Black Mark

Posledním albem, které významně otřáslo mým vkusem, je dílko „Under the Sign of the Black Mark“. Přes tento opus jsem se konečně prodral k extrémnímu metalu. Nebylo to ani moc dlouho po omámení Suicidal Tendencies, věci v této době měly zkrátka rychlý spád. Jinak je důležité zmínit, že takové Bathory jsem slyšel už dávno předtím, jen jsem o nich neměl žádné tušení a nevěnoval tomuto jménu větší pozornost. To bych ostatně mohl říci o spoustě jiných kapel. No, nebylo to ničím jiným než opět Kiss, jimž vzdalo hold na různých tribute albech už hodně interpretů.

„Under the Sign of the Black Mark“ jsem slyšel poprvé v horečkách se sluchátky na hlavě, v přítmí doma sám v obýváku. K poslechu do neznáma jsem se rozhodl při čtení knížky „Ďáblův hlas“ od Iana Christe, ostatně tato publikace je sama o sobě důležitým mezníkem v mém putování. Při úvodní „Nocternal Obeisance / Massacre“ jsem neměl vůbec tušení, co se to sakra děje, a snad nevědomky jsem hlasitost o něco snížil. „Tohle se jmenuje masakr, jo, tak to docela chápu,“ řekl jsem si v duchu. Quorthonovy skřeky, hlasité bicí a magické riffy v sobě měly neuvěřitelně tajemnou atmosféru, že netrvalo dlouho a nechal jsem se zcela unést. Pravdou je, že jsem se na další přehrání musel trochu osmělit a oklepat, jelikož jsem pořád cítil, že tohle je něco extra a choval jsem k tomu respekt.

Brány do světa black a death metalu se mi tak otevřely dokořán a já mohl směle pokračovat dál. Za chvíli už mě provázeli jak souputníci Bathory, tak jejich norští pokračovatelé. Když nad tím zapřemýšlím, tak jsem se k blacku nakonec dostal dříve než k death metalu, což jsem, uznávám, vzal trochu oklikou. Obdiv k death metalu však zůstal dodnes silnější.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Metacyclosynchrotron

Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.

Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Metacyclosynchrotron.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Rammstein – Live aus Berlin
Země: Německo
Žánr: NDH
Datum vydání: 31.8.1999
Label: Motor Music

Rammstein – Live aus Berlin

Jako malý jsem neměl nouzi o „tvrdou muziku“, i když mi ji nikdo násilím necpal. Doma běžně hráli The Offspring, Kabát nebo Ozzy. „Strejdové“ a „tetičky“ v okolí zažili například Death a Sepulturu v nejlepších letech nebo dokonce Samael, když u nás hráli v parku v letním kině. „Tomb of the Mutilated“ se ke mně dostalo už v šesti, ale z toho jsem pochopitelně ještě neměl rozum. Ve čtvrté třídě mi paňčelka na vánočním večírku vypla „Damage, Inc.“, kterou jsem měl na kazetě společně s nekompletním „Černým albem“ a výběrovkou Šmoulích disko hitů, protože to údajně nebyla hudba. Zásadní ovšem bylo, když jsem někdy ve dvanácti na letním táboře slyšel Rammstein a tehdy jsem poprvé zažil onu posedlost hudbou a sílu z ní plynoucí, která mě k ní stále táhne s neutuchající vášní. I když jsem doma něco poslouchal neustále a bylo mi úplně jedno, jestli Twisted Sisters, Elán nebo DJ Dado, pořád to byla „jenom muzika“. Až s Rammstein začala být situace vážná.

Po nějaké době se mi podařilo vydyndat první vypálené cédéčko s výběrovkou z prvních dvou desek a hlavně záznam kultovního berlínského koncertu. Z té doby si poprvé jasně vybavuji mrazení způsobené hudbou. Na vypůjčeném DVD přehrávači jsem živák sjížděl denně a svým nadšením nakazil i některé kamarády, takže brzy po škole chodilo pár sedmáků v příliš velkých tričkách Rammstein. Místní podnikavci nám časem vypálili i ostatní alba kapely a jistě si dokážete představit tu slávu, když se nám podařilo sehnat videokazetu se záznamem, kde nechybělo ani „Bück dich“.

Obsese Rammstein kulminovala s návštěvou jejich koncertu v Praze, 3. prosince 2004, aby poté upadla, protože jsem již dýchal podstatně tvrdším hudebním vyjádřením. Mimochodem cestou vlakem na koncert jsem ze Sparku vyčetl, že o pár měsíců později budou ve Zlíně hrát Cradle of Filth (Metalmania 2005) a známí s námi cestující tehdy svatě odpřisáhli, že mě na onen koncert vezmou. I přesto, že kapelu vůbec neznali, tak svůj slib, k nevelkému nadšení mých rodičů, splnili.


Cradle of Filth – Cruelty and the Beast
Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 27.4.1998
Label: Music for Nations

Cradle of Filth – Cruelty and the Beast

S „Knedlíky“ jsem se nevědomky setkal ještě před Rammstein, když v televizi hrál klip k „Her Ghost in the Fog“. Video i audio mě upoutaly natolik, že jsem přišel pozdě do kroužku, ale na skutečné setkání s Cradle of Filth a „extrémnější“ formou metalu došlo jindy.

Když se podařilo sehnat Rammstein, tak se samozřejmě začalo s hledáním další tvrdé muziky. Kromě netu, na který se dalo dostat za prachy v internetových „kavárnách“ nebo ve škole, se inspirace dala ještě najít ve Sparku, občas něco zajímavého zahrálo i na Óčku. Vypalovalo se za úplatu, sockoval jsem taky kazety od vrstevníků svých rodičů (a stále ty kopie starých Cannibal Corpse, Krabathor nebo Deicide doma mám) a vzalo se zavděk skoro vším, klidně i kdejakou skinheadskou sračkou, hlavně když se tam drhly kytary a řvalo. Nebylo to možná tak kultovní a náročné jako „tape-trading“, ale zážitků bylo mnoho, o tom žádná. Ovšem ze všech takto objevených interpretů u mě vyčnívali Cradle of Filth s uvedenou deskou a samozřejmě, že tehdy to pro mě byl strašně zlej black, který definitivně zpečetil můj pád v osidla metalu.

Na image jsem ještě víceméně sral, ale (nezdravá) obsese se projevovala všelijak. Když jsme si například měli vyzdobit první stránku sešitu do hudební výchovy, já na ni vylepil ty „nejhnusnější“ obrázky, které jsem ve Sparku našel, takže tam nechyběli Dani Filth nebo obal „The Oath of Black Blood“. Stránku dále korunovaly krví načmárané pentagramy, takže jsem ji samozřejmě musel předělat.

Rammstein v současnosti poslouchám tak jednou za uherský rok, ale „Cruelty and the Beast“ (a vůbec celá raná tvorba Cradle of Filth) mi stále sedí. Letos v lednu jsem si dokonce zašel na koncert a slyšet „Bathory Aria“ naživo bylo mocné! Vystoupení jsem si dokonce užil víc než tehdy v raných patnácti, protože tentokrát jsem bez problému viděl na pódium (a kapela je taky v lepší formě).


Anaal Nathrakh – Domine non es dignus
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 2.11.2004
Label: Season of Mist

Anaal Nathrakh – Domine non es dignus

Na „Domine non es dignus“ jsem natrefil ve Sparku díky recenzi Boba Zelenky, a i když byl jeho popis trochu mimo, zaujal mě natolik, že jsem desku začal shánět, až se to přes staršího kamaráda podařilo. Deska mě uchvátila svou zběsilostí a spolužáci ze základky, kteří se mnou objevovali metal, už začali couvat; tohle bylo na ně moc. Brzy se podařilo splašit ikonické „The Codex Necro“ a zas to bylo úplně v prdeli.

Na Anaal Nathrakh mi tehdy také učarovala jistá obskurita. Kapela dnes prakticky patří do hlavního metalového proudu, ale tehdy jsem měl problém zjistit, kdo Irrumator a V.I.T.R.I.O.L. vlastně jsou, jak vypadají, a když jsem spolužačce chystal o Anaal Nathrakh referát do hudebky (čistě natruc učitelce), tak jsem si musel většinu povinného infa vycucat z palce, protože internet příliš nápomocen nebyl. O to kouzelnější pak bylo, když jsem o pár let později oba muzikanty poznal osobně.

Ale co je hlavní, tehdy jsem nabyl přesvědčení, že čím větší extrém tím líp. Cradle of Filth byli rázem hudba pro holky. Bylo krátce po vydání „Nymphetamine“ a já nebyl z investice do CD úplně nadšen; Dokonce ani ten koncert nebyl tak skvělý, jak jsem doufal. Takže jsem pod vlivem „Domine non es dignus“ a „The Codex Necro“ pátral po těch nejagresivnějších, neujetějších spolcích, co žánr mohl skrývat. Tady už byl internet, byť stále pomalý jak cyp, k nezaplacení a následující léta na střední škole byla ve znamení neustálého objevování. Já byl tehdy samozřejmě trve až na půdu, narvaný v černé od hlavy až k patě a bez stahováků, pentagramů a pičovin to taky nešlo. Všechno se točilo jen okolo black, death metalu, případně grindu a Anaal Nathrakh tomu dlouho vévodili. Až mi mé tehdejší první děvče občas smutně vyčítalo, že mám hudbu raději než ji, haha.


Blut aus Nord – MoRT
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 23.10.2006
Label: Candlelight Records

Blut aus Nord – MoRT

Díky raným Anaal Nathrakh mi během tažení za pomyslným „extrémem“ neunikly spolky jako The Axis of Perdition, Aborym nebo Blut aus Nord, které se vymykaly běžnému žánrovému pojetí. Deathspell Omega jsem už znal také, ale to ještě hráli relativně tradiční black metal, Funeral Mist mi z ortodoxního ranku imponovali mnohem více. Na noc, kdy se jsem si pořádně oblíbil „The Work Which Transforms God“, si pamatuji, jako by to bylo včera, ale až „Metamorphosis of Realistic Theories“ změnilo… no… všechno.

V době svého vydání byla deska spíše nepochopena, ale divíte se tomu? Hranice metalové hudby nikdy nebyly posunuty tak radikálně jako s tímhle arcidílem a dosud nebyla vytvořena unikátnější, temnější, divnější metalová deska, než je tato. To není jen názor přespříliš nadšeného fanouška, nýbrž zkurvený fakt. Minimálně rok po vydání jsem se od „MoRT“ nedokázal odtrhnout a takřka neminula noc, abych album neposlouchal před spaním.  Samozřejmě, že jsem se obvykle násilím držel při vědomí, abych jej soustředěně doposlouchal. Ale co je hlavní, já chtěl „víc“ a bylo mi jasné, že metal už není s to nabídnout, co potřebuji, takže jsem začal vyhledávat temnou hudbu i jinde. Byl jsem úspěšný a objevil tak veliké množství výborných umělců napříč všemi možnými žánry. Od zvěrských hlukařin, přes Druhou vídeňskou školu, experimentální hip-hop a kdejaké ambienty po Scotta Walkera či Angela Badalementiho. Desku, jako je „MoRT“, jsem samozřejmě stále neobjevil, protože neexistuje. Ale přesto existují nahrávky, především v rámci avant-progu a moderní klasiky, které mají svou zvrácenou invencí k „MoRT“ docela blízko.

Pátrání iniciované korunním dílem Blut aus Nord mělo vliv i na jakési osobnostní vyzrání. Prozření, že dobrá hudba je prostě všude, zmírnilo onen úsměvný pubertální radikalismus. A také se mi vyhnulo klasické vystřízlivění kdysi ortodoxních metalistů, kteří po dvacítce shodí vlasy a ostentativně (neméně pozérsky) se snaží odstřihnout od všeho, co jim připomíná trapné metalové mládí.


Teitanblood – Seven Chalices
Země: Španělsko
Žánr: death metal black magic
Datum vydání: 27.3.2009
Label: Norma Evangelium Diaboli

Teitanblood – Seven Chalices

V roce 2009 byl můj hudební vkus víceméně ustálen, i když samozřejmě bylo a je stále co objevovat. V rámci poctivého satanského zlometalu vycházela hromada výtečných nahrávek tehdy čerstvých uskupení. A přesto, že s Teitanblood nedošlo ke kdovíjakému zjevení, tři zásadní věci jim připsat mohu.

Když jsem tak fanaticky vyhledával extrém, pochopitelně jsem dost klenotů přeskočil. Sice jsem „Blood Fire Death“ uctíval už na základce, ale například s „The Return……“ jsem vůbec neztrácel čas, protože v tak starém blacku se přece nesype. Slayer jsem víceméně ignoroval z podobně pitomého důvodu, jelikož „South of Heaven“ jsem měl nahrané na kazetě společně s debutem Deicide, takže hádejte, kterou stranu jsem přetáčel a poslouchal furt dokola. Polo-příčetné uctívání staré školy, kdy ještě mezi black a death metalem nebyl jasný rozdíl, mi v podání Teitanblood kurevsky uhranulo a hlavně mě nepřímo donutilo dohnat resty. K Autopsy, Repulsion nebo důkladnějšímu seznámení s Krysztofem Pendereckim mě vlastně přivedli Španělé. A dalo by se říct, že jako „metalista“ jsem dospěl až někdy po dvacítce, když se mi začali líbit Mercyful Fate.

I holistický přístup „Seven Chalices“ něco změnil. Synergie temného námrdu, ukrutných evokativních textů a ještě šílenějších kreseb v bookletu jasně ukázala, jak se mají věci dělat. Tedy že je vhodné, když se vše možné i nemožné dotáhne do posledního detailu vysněném v záchvatu posedlosti.

A do třetice. O magii, okultnu, nezemskosti atd. se v metalové muzice mluví furt (ano, jsem tím vinen taky), avšak se „Seven Chalices“ jsem si na vlastní kůži vychutnal, že skutečně existují nelidské „energie“ (říkejme tomu jakkoliv), které lze médiem hudby přenést do běžné reality. Můj život nebyl skoupý na kdejaké zážitky ne zcela „běžného“ rázu. Mimotělní zkušenosti nebo spánkové paralýzy jsem navzdory jejich pověsti prožil víceméně v klidu, ochromující mrazení až pocity vytržení nejsou u mě rovněž ničím neobvyklým. Ale když vás „něco“ rve z těla během soustředěného poslechu zasraných „Sedmi kalichů“, tak to není úplně OK. Z toho snu, který následoval bezprostředně poté, jsem se probudil durch propocený a s křikem. A hlavně měl i další veledůležité konsekvence. O těch osobních-duševních psát nebudu, ale mé vnímání hudby se tím zase o něco změnilo.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Onotius

Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.

Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Onotius.

Onotius

 

Onotius:

 

Radůza – …při mně stůj
Země: Česká republika
Žánr: folk
Datum vydání: 2003
Label: Indies Records

Radůza – …při mně stůj

Kořeny mé hudební recepce jako by vystupovaly z mlhy. Už od útlého dětství jsem pochopitelně přicházel do kontaktu s nějakou muzikou, byť moment, kdy jsem o ní začal přemýšlet a aktivně a systematicky ji vyhledávat, přišel až o poznání později. Zpočátku jsem byl ládován v tomto kontextu asi poměrně často zmiňovanou muzikou pro děti v podání SvěrákaUhlířem, posléze jsem se doma začínal hrabat ve sbírkách svých rodičů a tam nacházel povětšinou český folk, výběry z vážné muziky a sem tam popové šlágry.

Zprvu to tedy byly věci jako Jarek Nohavica, od něhož jsme měli tehdy na vypáleném cédéčku s empétrojkama solidní část diskografie, Zuzana Navarová a právě její žačka Radůza, co se dostalo k mému uchu. Tu jsem proto zvolil jako první milník na své pouti hudebním světem – konkrétně pak její „…při mně stůj“, které se u nás doma točilo s železnou pravidelností, a pamatuju si, že díky němu se její následující deska „V hoře“ stala prvním albem, na které jsem se těšil ještě dříve, než vyšlo. Radůza dovedla jak chytlavé písničky s kytarou, tak pořádné syrové šansony od podlahy, v nichž dokázala svým mohutným hlasem chytit melodii pěkně za pačesy. Společně s dalšími folkaři tak položila mému hudebnímu vnímání základ pro dobré melodie a to je věc, kterou je třeba získat dříve, než pak člověk tento cit v různých extrémních žánrech pokouší a záměrně dekonstruuje.


Nightwish – Oceanborn
Země: Finsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 1.10.1998
Label: Spinefarm Records

Nightwish – Oceanborn

Až tak do počátku puberty mi hrálo z přehrávače všechno možné – na základě jediného klíče, jímž byla chytlavost. Střídaly se tak věci, o které bych z dnešního pohledu neopřel kolo – a slovo škvár je skoro slabé označení –, ale i věci, které mi nedělá problém si z nostalgie protočit. Zlom nastal tak kolem šesté třídy základky.

Ve výtvarných hodinách na ZUŠce začali hrát The Plastic People of the Universe a tuzemští tahouni alternativního hip-hopu WWW. A díky tomu se mi záhy zalíbila představa, že hudba může mít netradiční atmosféru a vyprávět příběhy. A tak jsem se začal poohlížet po něčem dalším, s čím bych se mohl identifikovat lépe než s laciným náhodně získávaným chytlavým popem, který fungoval jako spotřební zboží a jaksi mi přestával stačit. Hledal jsem něco, co by bylo stranou toho, co sem tehdy vnímal jako mainstream.

A nalezl to – a může to znít humorně, neboť se vlastně jedná přesně o takový mainstream, byť již v rámci metalové škatulky (ale tak chápejte, bylo mi nějakých dvanáct a cokoliv, co už nebyli Chinaski, bylo terno) – ve starých Nightwish a několika stažených peckách od Ozzyho Osbourna. Tehdy ještě to šlo poměrně pozvolna, mám pocit, že první alba jsem si stahoval u mámy v práci, protože jsme ještě neměli domu zavedené internetové připojení. Tak se mi dostalo do rukou album „Oceanborn“, namátkovým klikem myší, a já byl unesen tou fantasy atmosférou a kytarovými riffy, majestátními klávesami a Tarjiným zpěvem. Líbilo se mi tehdy, jak rozšířili strukturu skladby na víc než jen sloku a refrén, což byla do té doby pro mě poměrně rámující představa toho, jak hudba vypadá.

Takže navzdory tomu, že to z mé dnešní perspektivy může působit trochu úsměvně, tehdy jsem tuhle nahrávku považoval za vrchol umění.


Opeth – Blackwater Park
Země: Švédsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 12.3.2001
Label: Music for Nations

Opeth – Blackwater Park

Nedalo se nic dělat, s tvrdou muzikou jsem se od nějakých těch třinácti let identifikoval. Po Finech přišla hromada dalších kapel, zprvu pokračujících v melodické metalové tradici, nicméně postupně jsem začínal přicházet na chuť i čím dál tím tvrdším subžánrům (ač zprvu ještě poměrně nedůtklivě). A byla tu kapela, která v tomto ohledu znamenala významný zlom. Najednou už přestal být growling jen zpestřující vokální technikou, jak jsem jej vnímal v časech, kdy jsem ještě hltal všechny ty female-fronted kapely, ale plnohodnotným vyjadřovacím prostředkem. Od kytar už se už od té chvíle očekávalo víc než jen doprovodné rytmické powerchordování, ale cenily se krkolomnější riffy, vyhrávky i třeba jen jednoduše trochu atmosferičtější způsob hry. A zkrátka a dobře, v ohnisku zájmu se staly škatulky jako death metal a progressive metal.

Řeč je samozřejmě o švédských Opeth, kteří se tou dobou ještě s výjimkou „Damination“ profilovali jako metalová kapela. Nicméně i jejich pozdější přesun k retro sedmdesátkovému progrocku měl posléze vliv na mou otevřenost k pak zase měkčím žánrům. Vraťme ale se do časů, kdy Mikael Åkerfeldt ještě ve studiu chrochtal a headbangoval. Oproti kapelám jako Children of Bodom, které do té doby reprezentovaly to nejtvrdší, co jsem poslouchal (dnes humorná představa), Opeth byli o poznání náročnější na soustředění. Jejich klidně i více jak desetiminutové kompozice zkrátka zprvu chtěly špetku trpělivosti. Místy to bylo tvrdší a syrovější s prvky folku, bluesu a progresivního rocku a ta jejich mně do té doby neznámá atmosféra mne vskutku pohltila.

První desky, které jsem od Opeth ocenil, byla dvojice tehdy posledního „Watershed“ a „Ghost Reveries“, nicméně ta, která nejlépe reprezentuje mou mánii, je samozřejmě ta nejklasičtější – „Blackwater Park“, již bych dodnes (společně s předcházející „Still Life“) označil asi za nejvyváženější dílo z diskografie Švédů. Dlouhou dobu tohle byla má deska číslo jedna a dodnes na ní nedám dopustit.

Zároveň mi tato deska odhalila cestu jak k thrash metalu, death metalu a mnou dlouho preferovanému progresivnímu metalu, tak mne donutila pečlivěji se proposlouchat i základy heavymetalového, ba rockového žánru. A na dlouhou dobu společně s „Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory“ od Dream Theater určovala měřítko kvality.


Emperor – Prometheus: The Discipline of Fire & Demise
Země: Norsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 22.10.2001
Label: Candlelight Records

Emperor – Prometheus: The Discipline of Fire & Demise

Nepřipadá vám, že jsem na nějaký žánr zapomněl? Ale jistě – black metal, žánr, který společně s post-metalem a různými experimentálními a indie záležitostmi vyhledávám v poslední době asi nejhojněji. Samozřejmě už v podobné době, kdy jsem začínal objevovat melodický death metal, jsem zároveň vyhlížel k nějaké temnější či majestátnější podobě agresivní hudby. První kontakt samozřejmě proběhl v těch třinácti skrze kapely, jež jsou dnes na scéně nezřídka kdy nazývány škatulkou kinder black metal, tedy Dimmu Borgir a Cradle of Filth. Nicméně byli to až Emperor, kteří mi otevřeli dveře k celé blackmetalové scéně. Právě oni mi totiž definitivně ukázali, že black metal může být muzika jak mrazivě atmosférická, blasfemicky bestiální i naprosto novátorská a překonávající hranice dosud známého.

Je to jako včera, kdy na základce kamarád přišel s tím, že tohle musím slyšet – a diktoval mi „After“ od Ihsahna a právě onu klasickou kapelu, z níž pocházel – Emperor. Zprvu jsem začínal skrze „In the Nightside Eclipse“, které mělo přeci jen nejblíže tomu, co jsem znal a byl schopen vstřebat, největší vliv na můj vkus nicméně měla závěrečná labutí píseň v podobě napůl avantgardního opusu „Prometheus: The Discipline of Fire & Demise“. Neoklasické elementy, industriální ruchy, svébytný songwriting, to vše mne fascinovalo tehdy a fascinuje dodnes.

Zde tedy tkví kořeny mé lásky nejen k black metalu ať už norské, francouzské, polské či islandské provenience, nýbrž i post-metalu a zejména pak k metalovým experimentům jdoucím za rámec toho, co určují rigidně ohraničené škatulky.


Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Svart Records

Oranssi Pazuzu – Värähtelijä

Dlouze jsem rozvažoval, jakou desku uvést jako poslední milník. Přeci jen – čím déle se zajímám o hudbu, tím více se můj vkus rozlezl do rozměrů, které jdou shrnout rok od roku hůř. V současné době můj vkus pojme opravdu širokou paletu žánrů od jazzu či indie popu, přes hip-hop až po drone. Nicméně bylo by pokrytecké nepřiznat, že i tak stále největší část mé sbírky tvoří rock a metal v tisíci a jedné podobě (převážně se nicméně jedná o ty extrémní či alternativní odnože). A tak, ač se sem nabízely různé spolky různých žánrů, zůstanu u metalu, ba u black metalu, a to tentokráte psychedelického. Oranssi Pazuzu.

Chtěl jsem na toto místo dát něco, co bude zároveň celkem nové (nakonec jde o desku, jež vyšla předloni), ale zároveň bude nějakým způsobem reflektovat dlouhodobější trend v mém vkusu. Oranssi Pazuzu sem tak nějak docela pěkně sedí, protože základ u nich sice tvoří onen metalový fundament, nicméně jejich zvuk je tak svébytný, že se zároveň byl schopen vymanit ze stále poměrně ortodoxní blackmetalové scény a zaujmout různorodou skupinu alternativních posluchačů. Zároveň ona polo-abstraktnost je takovým nějakým univerzálním manifestem toho, co mne fascinuje – bez ohledu na to, jaký žánr to vlastně je. Takové kouzlo mohu spatřovat ve Swans, Deathspell Omega, v Neurosis a koneckonců třeba i při poslechu Dälek.

Pět desek je věru málo a na spoustu kapel a interpretů, kteří můj přehrávač, ať už v minulosti či v současnosti, věrně navštěvovali, se nedostalo, nicméně i o tom tento formát je. Aby vykrystalizovaly nějaké velké záchytné body, které mne dovedly přes hudební mapu až tam, kde se jako posluchač nacházím nyní. Cesta to byla dlouhá – a troufl bych si říci, že ještě má kam pokračovat, tudíž jsem sám zvědav, jak na tuhle svoji posluchačskou zpověď budu koukat třeba za deset let.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Thy Mirra

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V osmém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Thy Mirry…

Thy Mirra

Thy Mirra:

Rammstein - Mutter
Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 2.4.2001
Label: Motor Music

Rammstein – Mutter

Občas se ptám sám sebe, jak bych vypadal, kdyby mým uším maminka s tatínkem od malička neservírovali nejrůznější punky, rocky a metaly. Asi bych neměl červené vlasy, kérky, oblékal bych se jako civilizovaný občan a nemoshoval bych na ulici, když mi ve sluchátkách zahraje breakdown. Toto “hudební vzdělání” je jednou z věcí, za kterou svým rodičům vděčím v životě nejvíc. I když jsme měli doma gramec, věž, kabelovku a v ní běželo MTV, tak jsme tyhle věci nejvíc jeli v kazeťáku v autě. Ať už to byla Metallica, Judas Priest, AC/DC, Nirvana nebo Kabát a Dan Landa. Vždycky mě pobaví, když mě nějaká přehnaně drsná hardcorová star osočí, že poslouchám vidlácké Kabáty a vidláckého Landu, přitom v době, kdy on poslouchal Dádu Patrasovou, tak já jsem s rodiči trávil prázdniny pod stanem za poslechu “Děvky ty to znaj”. Každopádně zásadní moment pro mě nastal, když si tatík kdesi na kazetě nebo na čem opatřil “Mutter” od Rammstein.

Táta si vždycky jel trochu v tom industriálním metalu, sem tam Ministry nebo Die Krupps, Static-X a Marilyn Manson u nás frčí doteď, takže žádný div, že se dostal k Rammstein. Když to začal točit v kazeťáku v autě, byl jsem u vytržení, neboť jsem do té doby znal jen kapely, co zpívaly anglicky a česky. Zároveň jsem asi do té doby neslyšel nic, co by mělo takovou zlou a drsnou energii. Když jsem brzy po tom viděl v telce záznam z jejich “Live aus Berlin“, kde mají Rammstein obličeje natřené nastříbrno, a pak klip ke skladbě “Sonne” s kapelou převlečenou za trpasličí horníky a zfetovanou Sněhurkou, moje fascinace byla značná.

Bylo mi devět a dosud byl můj poslech dost v taťkově režii, ovšem když v roce 2004 vyšla deska “Reise, Reise” a já viděl klip k songu “Amerika”, propukla u mě masivní Rammstein-mánie, která vlastně trvá dodnes. Trávil jsem hodiny na netu a shromažďoval po jedné mp3ky, klipy, bootlegy, obrázky, obaly desek, texty… do desky “Mutter” jsem se vážně zamiloval, protože jsem ji už tenkrát znal celou nazpaměť. Ke každé písni na “Mutter” mam zvláštní vztah, song “Mutter” byl jediný od Rammstein, který se dál zahrát na akustickou kytaru a mohl jsem na něj balit holky, u “Feuer frei!” jsem pociťoval v jakousi národní hrdost, protože klip byl natočen v Praze, kus textu “Ich Will” jsem si ve dvaadvaceti nechal vytetovat na předloktí a pokaždé, když uslyším slova “Nun liebe Kinder gebt fein acht, ich bin die Stimme aus dem Kissen…”, tak si uvědomím, že to neni jenom intro k skvělému albu, ale i k mé části života, kde hudba hraje nejzásadnější roli.


Metallica - St. Anger
Země: USA
Žánr: heavy / thrash metal
Datum vydání: 5.6.2003
Label: Elektra Records

Metallica – St. Anger

Když mi bylo jedenáct, objevila se zčistajasna v našem VW Passatu z roku 1986 právě vydaná deska “St. Anger”. Zrovna tahle fošna je asi u fans Metallicy nejméně oblíbená. Většina kapele vytýká, že natočili desku s nu-metalovým nádechem, místo toho, aby natočili druhé “…and Justice for all”, že už to jako není ta stará dobrá Metallica, kterou mají spojenou s opojným obdobím vlastní puberty a prvních sexuálních zážitků. Druhá část fans si stěžuje, že na albu nejsou sóla a bicí znějí jako popelnice. Mně bylo jedenáct a měl jsem totálně na salámu, co kdy Metallica natočila nebo nenatočila, prostě jsem tu desku neskutečně žral. Bylo mi putna, jestli Lars buší do nejvyšší řady od Tama nebo do plastových kbelíků od Primalexu, prostě to byl náser a o to šlo.

V té době jsem se taky dostal k dokumentu “Some Kind of Monster”, který popisuje okolnosti okolo nahrávání “St. Anger”, a i když jsem neuměl anglicky, pochopil jsem, o čem to je: nasraná kapela nemá daleko do rozpadu a svojí frustraci vloží do nasrané desky. Už první tóny otvíráku “Frantic” naznačily, kam se bude vyvíjet moje hudební cesta. Vzteklý James Hetfield mi skrz “St. Anger” otevřel cestu k thrash metalu, k hardcoru, nu-metalu a všemu, co k tomu patří. Přes starší desky Metallicy jsem se sice dostal k Slayer, Anthrax, Kreator a dalšímu množství 80’s thrash metalu, jehož všechny představitele už dneska asi ani nedám dohromady, ale “St. Anger” mě vrhnul vstříc věcem jako Soulfly a Sepultura, které byly moje modly několik let, pak Machine Head, Slipknot, Fear Factory, Limp Bizkit

Dlouho jsem měl nad postelí release poster k této fošně s tou neméně nasranou pěstí na obalu a ve chvíli, kdy jsem dostal svojí první elektrickou kytaru, jsem nezadrnkal obligátní “Smoke on the Water” jako každý mladý rocker, když to dostane poprvé do ruky, ale rovnou jsem vyšvihnul hlavní riff ze “Some Kind of Monster”. Ještě dneska, na týden přesně jedenáct let od vydání, mám při poslechu toho masivního zařezávání chuť rozhodit kladiva, zuřivě moshovat a ničit věci okolo sebe. Naserte si všichni pravověrný fotrovatý fanoušci, “St. Anger” je nelítostná brutalita!


Green Day - American Idiot
Země: USA
Žánr: punk rock
Datum vydání: 20.9.2004
Label: Reprise Records

Green Day – American Idiot

Občas se mě lidi ptají, jestli jsem jako teda metalista nebo pankáč nebo emák nebo co teda vlastně, zvlášť v případě, kdy mám k barevným vlasům na sobě růžové podkolenky a mikinu Burzum nebo handmade tílko Strapping Young Lad, a já jim nejsem schopen uspokojivě odpovědět, protože můj vztah k punku je přinejmenším stejně hluboký jako k hořícím kostelům a koťatům s kresbou srsti ve tvaru převráceného kříže. Z tatínkova fondu kazet jsem znal Tři sestry a E!E a již ve čtyřech letech mi bylo vysvětleno, co je to punk, že to obnáší nosit jakási indiánská číra, že to dřív bylo jako ostře zakázaný a dneska to taky neni uplně v ouklendu bejt takovej pankáč, což se mi už tenkrát celkem líbilo.

Když jsem v jedenácti přišel na osmiletý gympl, obdržel jsem od jedné spolužačky vypálenou kopii “American Idiot” od Green Day, která byla zrovna nová a divoce frčela v hitparádách (Eso, Medúza,… znáte to, ne?) a hlavně dost frčela i u nás ve třídě. “American Idiot” byla první koncepční deska, se kterou jsem se setkal, a dost mě ten nápad nadchnul. Protože měla “American Idiot” jakožto koncept i výraznou vizuální a grafickou image, tak jsem nelenil a od spolužáka jsem si vypůjčil originál, okopíroval si booklet a naučil se texty komplet nazpaměť. Od dalšího spolužáka jsem si pak půjčil DVD “Bullet in a Bible”, což byl záznam z turné k “American Idiot” a pak jsem na to koukal pořád dokola. Eeehm… ještě jsem mu to nevrátil.

Hrozně mě baví eposy “Jesus of Suburbia” a “Homecoming”, které se každý skládají vlastně z pěti na sebe navazujících písní, což jsem od té doby snad u žádné kapely neviděl. Nejradši jsem ale vždycky měl nářez “St. Jimmy”, který jsem rád drhnul na svojí první akustickou kytaru s dojmem, že to zní stejně awesome jako originál. Samosebou na kytaře bylo několik DIY samolepek s motivem “American Idiot”, že jo…

Velice legrační bylo, když jsem půl roku po vydání “American Idiot” viděl na Óčku klip k songu “Basket Case” a nadmíru jsem se podivil, že Green Day už stačili vydat další album. Zkusil jsem o nich najít něco na internetu a zjistil jsem ke svému překvapení, že “Basket Case” je z desky “Dookie”, která vyšla v roce 1994, a že “American Idiot” není jejich první, nýbrž sedmá řadovka. Když jsem nastudoval diskografii Green Day, následovaly pop-emo-gay-punk kapely Fall Out Boy, My Chemical Romance, Blink 182, Good Charlotte, The Offspring… to už rozvádět dál nebudu. Prostě pankáč jsem a hotovo.


Celldweller - Wish Upon a Blackstar
Země: USA
Žánr: electronic metal
Datum vydání: 12.6.2012
Label: FiXT Music

Celldweller – Wish Upon a Blackstar

Dost bylo povídání o mém tátovi, Celldweller mi poprvé pustil bubeník z mojí kapely v roce 2012 a najednou jsem objevil další možnost v hudbě, a sice kytary s elektronikou, která nehraje druhé housle. Původně jsem zvažoval, že na tuto pozici vložím podobně vyváženou desku “A Flash Flood of Colour” od britských Enter Shikari, kterou jsem si hodně oblíbil, ale přeci jenom k ní nemám takový vztah jako k Celldweller. Taky jsem přemýšlel o Laibach a jejich koncepční sbírce “Volk”, kde se sice nachází nepřekonatelné skladby jako “Italia” nebo “Slovania“, ale je tam i pár věcí, které mě tolik neba. Odsunul jsem i Combichrist (H. promine) a sáhl jsem po tom nejzábavnějším z mojí pomyslné elektro sekce.

První tři desky v této studii jsem si oblíbil v době, kdy mi ještě nebylo ani patnáct, ale teď už jsem mnohem dospělejší, tak si snažím vybírat i dospělejší alba, což je bezesporu případ “Wish Upon a Blackstar”. I když se mi Celldweller na první poslech děsně líbil, naprosto jsem se nemohl skrz jeho druhou řadovku prokousat. Ono to vlastně možná ani nejde, i když je deska taky tématicky konceptuálně propojená, tak je první polovina alba taková skoro diskoška, refrény a veselé hymny jako “The Lucky One” a “Louder Than Words”. Následuje brutální petarda “Unshakeable”, asi nejlepší věc z desky, a pak přichází postupně předěl v podobě naléhavé “Eon” a zbytek alba se nese v mnohem vážnějším duchu a pochmurnější náladě.

Dlouhou dobu jsem poslouchal jenom prvních sedm stop a pak jsem to vypnul, protože mě to přestalo bavit. Jednou jsem jel ze školy, na dobrou náladu jsem si pustil “Wish Upon a Blackstar” a řekl jsem si, že ji doposlechnu celou. Výsledkem bylo, že po sérii “So Long Sentiment”, “Gift for You” a “The Seven Sisters” se moje dobrá nálada změnila v takřka sebevražednou depku, na což jsem po první zpívánkové půlce alba nebyl připraven. Vlastně je to teprve tak cca dva měsíce, co se mi podařilo prokousat se až do konce desky a oblíbit si i epický zavírák “Against the Tide”, což podle mě dává “Wish Upon a Blackstar” onu jedinečnost, že mi to trvalo rok a pů, dostat se až na konec.

Je to úžasná deska a o tom, jak mě hudebně inspiruje svojí geniální hudební propracovaností, by se dal napsat jednou tak dlouhý článek. Klayton (člověk, který sám stojí za projektem Celldweller) je prostě třída a netrpělivě očekávám, až konečně přijde s dalším řadovým albem.


Breakdown of Sanity - Mirrors
Země: Švýcarsko
Žánr: metalcore
Datum vydání: 4.4.2011
Label: selfrelease

Breakdown of Sanity – Mirrors

I když mě lidi označují různě, pankáč, metalista, emák, nevím co… tak paradoxně nějvětší příslušnost cítím k hardcorové scéně, kde člověk přeci jenom narazí na fajn lidi častěji než v armádě übertemných metlošů nebo věčně zkárovaných smrdutých pankáčů. Jo, teď mluvím jako klasický arogantní corař, každopádně určitě díky tomu, že jsem hrál ve dvou metalcorových kapelách, jsem si vybudoval hluboký vztah i k tomuto žánru a cítím povinnost zde zmínit i nějakou zásadní desku těchto stylů.

Moje první letmé setkání s metalcorem se odehrálo s kapelou Bullet for My Valentine, kteří jsou ale přeci jenom pořád tak trochu k Metallice než k metalcoru (tím myslím desku “Scream Aim Fire”, ne to, co tvoří dneska!). Původně jsem tedy chtěl uvést fošnu “Deep Blue” od Parkway Drive, potom jsem uvažoval o Heaven Shall Burn, ale pořád to není ještě ten nejtvrdší metalcore, co se mi dostal zatím pod ruku. Cca rok zpátky jsem objevil Švýcary Breakdown of Sanity a teprve jsem si zjistil, zač je toho “breakdown”.

Oficiálními, internety zvolenými králi breakdownů jsou sice moji oblíbenci Emmure, ovšem i když obě kapely vaří ze stejného materiálu, jsou Breakdown of Sanity o hodně kreativnější, minimálně co se první desky týče. Proč vlastně “Mirrors” tolik žeru? Kostra jejich songů je mix klasických metalcorových postupů, vydatně nařezaných breakdowny, ale tam, kde 95 % corových kapel dojde dech a nápady, tak Breakdown of Sanity směle pokračují dál.

Kdo se aspoň trochu orientuje v žánru, musí se mnou souhlasit, jak některé deathcorové kapely dokážou být repetitivní (konkrétně třeba Suicide Silence, Carnifex nebo Thy Art Is Murder fakt nedávam) takže jakkoli to může znít primitivně, neskutečně mě baví, že na desce “Mirrors” jsou v každém songu momenty, na které se člověk těší, ať už je to uměle nasekaná kytara nebo vokál, dětský hlas, který jen tak promluví do breakdownu, Obamův výkřik “Yes we can!”, prohazování kytar v levém a pravém kanálu nebo vypípávání slova “fuck” synťákem. Všechno jsou to drobnosti, které ale dokážou album rozčlenit a dodat mu nějakou rozmanitost.

V nekonečném množství metalcorových kopírek a vykrádaček působí “Mirrors” alespoň na mě dost nápaditě a díky přítomnosti synťáků, klavíru, houslí a dalšího koření navrch bych neváhal označit “Mirrors” za nejlepší žánrovou desku, co jsem kdy slyšel. Teď jsem si uvědomil, že u každé desky zmiňuju nějaké songy a tady jsem to trochu vynechal, takže jednoduše: “Lights Out”. Víc říkat není třeba.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Skvrn

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve sedmém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Skvrna

Skvrn

Skvrn:

Chinaski - Premium (1993-2003)
Země: Česká republika
Žánr: pop / rock
Datum vydání: 30.9.2003
Label: B&M Music

Chinaski – Premium (1993-2003)

Jestliže mí kolegové z redakce s hudbou začínali na tom, co jim doma padlo pod ruce, u mě je to tak trochu jinak. Ne, že bych se nezajímal o to, co tehdy “naši” poslouchali, ale ta muzika vždycky jen profičela kolem mě. Tehdy to na mě bylo moc složité. Máti byla odrostlá na klasické hudbě, táta pak na kapelách, jako jsou Pink Floyd, Genesis, David Bowie nebo Joe Satriani. A jelikož jste právě zavítali na převážně metalovou stránku, je vám zřejmě hned jasné, jaká cesta mi byla do budoucna bližší.

Teď ale postupně. Jak jsem se zmínil, cestu jsem si musel hledat spíš sám, protože jsem hudbu svých rodičů nebyl schopen vstřebat. Ani nevím proč, ale úplně první skupinou (teď pominu dětské písničky Svěráka a Uhlíře, které snad umím až doteď nazpaměť), o níž jsem se začal zajímat z vlastního popudu, byli Chinaski. Vážně nevím, co mě na téhle kapele tak zlákalo, u nás doma je znali možná z rádia a ve škole? Taky ne.

Úplně první deskou, kterou jsem si nechal vypálit, byla právě vybraná kompilace. Kdybych se hodně snažil, dost možná bych našel i vlastnoručně malovaný obal jak k “Premium (1993-2003)”, tak i k albu “07”. Tehdy mi bylo nějakých deset let (jen pro info – jsem ročník ’96, tudíž tu nečekejte záplavu Sabbathů, Motörheadů a jiných heavy metalových klasik) a upřímně na tohle období vzpomínám moc rád. Chinaski jsem prostě zbožňoval, texty znal skrz naskrz, aniž bych tušil, o co v nich vlastně “gou”. Jsem si jistý, že i teď bych spatra vytáhl text nejedné písničky, což považuji při faktu, že poslední roky jsem Chinaski zaslechl možná někde v rádiu v hospodě, za úspěch. Jo, nekecám, dávám to (“Já jsem vedoucí, já jsem king” – úsměv).

To, že jsem měl kapelu opravdu rád, dokumentuje fakt, že úmrtí bubeníka Pavla Grohmana mě hodně zasáhlo. Doteď si pamatuji na ten zděšený pocit, když jsem si onu smutnou novinu dověděl v rádiu. A to jsem už tehdy, v roce 2008 byl hudebně trochu jinde. Tahle kapela prostě navždycky zůstane tou první a fakt, že byla základem pro mé následující hudební toulky, jí už nikdo nevezme.


Rammstein - Rosenrot
Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 28.10.2005
Label: Universal Music

Rammstein – Rosenrot

Následuje období temna… období hledání, nejspíš krize středního dětství (smích). S člověkem se začalo něco dít a už vlastně ani nechtěl být dítě a Chinaski mu začali připadat trochu nudní. Začal jsem tedy hledat. Místo toho, abych zapátral v nevyčerpatelných rodinných archivech, jsem se jal poslechu komerčních rádií. Ani nedokážu jmenovat jednotlivé interprety, i když rádio jelo nostop od rána do večera. Naštěstí to byl opravdu jen stav přechodný a hodně rychlý. Pár měsíců nato mě poslouchání neuvěřitelně přiblblých keců ještě blbějších moderátorů začalo otravovat. I tuhle kapitolu beru pozitivně. I když šlo o jeden velký přešlap, člověk se aspoň naučil, čemu se do budoucna obloukem vyhýbat.

Tak to byla krátká vsuvka a teď již k Rammstein, kterým také patří jedno nezdolné prvenství. Když se hodně zamyslím, Rammstein byli první metalovou kapelou, jejíž hudbu jsem si dobrovolně pustil. Ne, opravdu mě do poslechu metalové hudby nikdo nenutil, ovšem nevylučuji, že bych předtím nějaký ten populárnější “hevík” neslyšel na rádiu Beat nebo tak někde. Byla to řadovka “Rosenrot”, kterou si otecko přinesl vypálenou domů. Nejsem schopen racionálně vysvětlit, proč se zrovna Rammstein zatoulali do mého přehrávače, když těch jiných cédéček bylo fůra. Možná ta loď představovala očekávání něčeho velkolepého, a i kdyby to bylo trochu jinak, “Rosenrot” jsem prostě propadl. Holt šťastná ruka…

Tehdy to bylo ještě trochu jiné. Ta muzika mi přišla skvělá, považoval ji za něco výjimečného, především proto, že jsem neměl s čím srovnávat. A i když poslední roky jsem “Rosenrot” slyšel možná jednou, pořád je to album, které bych dneska bez problémů přejel. I s odstupem pořád nechápu, proč se na “Rosenrot” plive. Určitě se ostatním deskám Rammstein hodně vymyká, není to žádný velký nářez jako jiné fláky kapely, ale pořád svou kvalitu má, byť jinde než v těch přímočarých palbách.


Serj Tankian - Elect the Dead
Země: USA
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 22.10.2007
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Serj Tankian – Elect the Dead

Nastává další hledání, tentokrát prostřednictvím třídního osazenstva. Pamatuji, že tehdy hodně frčel pop-punk ve stylu Sum 41, Green Day a Blink 182. No, a co se líbilo třídním špičkám, se muselo zákonitě zalíbit i mně. Kapelou, která ukončila tohle období, byli The Offspring, k nimž jsem se dostal, světe div se, úplně sám. Tuším, že to bylo nějaké kompilační album, jež jsem jeden čas neustále sjížděl od začátku do konce.

Jenže ti, kteří změnili moje veškeré chápání hudby se nejmenovali jinak než System of a Down, především pak frontman Serj Tankian. Doté doby jsem hudbu sjížděl ve stylu jedno album plus pár písniček neustále dokola. S Tankianem se to však začalo postupně měnit. Začal jsem se šťourat ve starších počinech kapel (v tomhle případě tedy System of a Down), až jsem objevil nově vydanou Tankianovu desku, debut “Elect the Dead”, kterou vnímám jako ze všech pěti vybraných nahrávek jako tu nejpodstatnější. Co mě ale na “Elect the Dead” tak vzalo?

Určitě se dá říct, že až na pár výjimek je to album hodně chytlavé, ovšem to určitě nebyl pravý důvod, proč jsem se vydal touhle cestou. To bych mohl rovnou zůstat na popových srágorách v rádiu. Asi nejpodstatnější důvod byl klavír, který se celou nahrávkou umě proplétal. Fakt, že si můžu vlastníma rukama zahrát ty nejoblíbenější písničky byl natolik silný, že jsem u tvorby tohohle chlapíka zůstal na dlouhou dobu a i nyní jeho hudbu plně respektuji a jsem jejím velkým zastáncem.

Nejenže jsem byl na sto procent přesvědčen zůstat u tvrdé hudby, ale cítil jsem i odhodlání objevovat nové. Mimo odpočítávání dní do další Tankianovy nahrávky (“Imperfect Harmonies” – v tomhle případě taky nechápu neustálou kritiku) jsem se vrhnul do naprosto neznámých vod metalové hudby.

Netřeba asi říkat, že první metalové desky nebyly něčím, čím bych se chtěl dnes chlubit, ale tuším, že si takovým (především pak z mé generace) obdobím každý prošel. Při jmenování kapel, jako jsou Ensiferum, Sabaton, Equilibrium, Korpiklaani, se začínám chytat za hlavu, ale když se to tak vezme, opět přispěly k utváření dalšího vkusu. Několik skupin z onoho období mám dodnes docela rád – za všechny jmenuji Eluveitie, Amorphis, možná i Children of Bodom.


Moonsorrow - Kivenkantaja
Země: Finsko
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 10.3.2003
Label: Spikefarm Records

Moonsorrow – Kivenkantaja

Jak už jsem naznačil výše, i já jsem se stal “obětí” té (tehdy vrcholící) trendové vlny folk metalu. Výše vyřčená jména jako Ensiferum nebo Korpiklaani asi mluví za vše. Jenže naštěstí mě tahle muzika rychle omrzela a začal se poohlížet po něčem náročnějším, něčem, co se mému uchu nezalíbí na první poslech, ale naopak vykvete až s několikátým setkáním. Však víte, o čem mluvím…

Zlomovou kapelou byli v tomhle ohledu finští Moonsorrow, konkrétně nahrávka “Kivenkantaja”. Nejenže tahle parta znamenala de facto konec poslechů sračkoidních opileckých výlevů komerčních folk metalových kapel, ale navedla mě na žánr, kterému úspěšně holduji dodnes – black metalu. Ten na “Kivenkantaja” sice zdaleka nemá hlavní zastoupení a v rámci diskografie kapely jde spíš o “méně černou” desku, ovšem blackové prvky jí nemohu upřít.

Ony zmíněné zásluhy však nejsou ani zdaleka tak důležité jako fakt, že “Kivenkantaja” byla první deskou, která byla výrazně kompaktní, působila vyváženě a vyznačovala se prvotřídní epickou šíří. Už to nebyly tříminutové připitomělé vyřvávačky ve stylu “Vodka, vodka, vodka”, ale skladby, ve kterých bylo co objevovat. Koneckonců to tak je u všech nahrávek Moonsorrow. Tehdy mě sice bavily spíš přímočařejší kousky jako “Unohduksen lapsi”, nedlouho nato jsem si oblíbil i skladby výpravnějšího rázu jako úvodní “Rauniola”.

I když “Kivenkantaja” s odstupem času možná není nejlepší deskou Finů, byla prostě první a to jí nikdo upřít nemůže. Však to znáte sami, první setkání s kapelou bývá často to nejlepší. Když se ještě krátce zamyslím, Moonsorrow dodnes patří ještě jedno prvenství. Druhá řadovka kapely – “Voimasta ja kunniasta” je první deskou, kterou jsem si obstaral ve fyzické podobě, a i když má sbírka není něco, s čím bych se chtěl dvakrát chlubit, i tady hráli Moonsorrow nadmíru důležitou roli.


Enslaved - RIITIIR
Země: Norsko
Žánr: progressive / viking / black metal
Datum vydání: 28.9.2012
Label: Nuclear Blast

Enslaved – RIITIIR

Poslední zastávkou mého putování budiž poslední studiovka norské legendy Enslaved. Jak jsem už naznačil v jednom odstavci u Moonsorrow, black metal je u mě dodnes číslo jedna. A bylo by to trochu zvláštní, kdyby se ve výčtu pěti nejzásadnějších alb neobjevil ani jeden z norských black metalových velikánů. Enslaved však v rámci mé hudební cesty hrají doteď natolik významnou roli, že ani norská scéna v tomhle pětialbovém výčtu nezůstane zkrátka.

“RIITIIR” v jistém slova smyslu totiž pokračuje tam, kde svou troškou do mlýna přispěla “Kivenkantaja” od Moonsorrow. “RIITIIR” mě totiž napevno nasměrovalo do vod špinavého black metalu, i když má tohle album vlastně k ortodoxnímu black metalu na hony daleko. Plně sofistikovaný monolit prog metalových kytar doplněných o pestré vokální linie zabalených do perfektního zvuku mě v oné době přiváděly do posluchačského šílenství. A jak si “RIITIIR” pouštím dnes, nic z jeho výjimečnosti neubylo, ba naopak. Songy jako “Materal” a “Storm of Memories”, které mě tehdy ještě tolik neuchvacovaly, mě oslovují zase dnes a přiznám se, že i dnes bych s tou desítkou neváhal.

O unikátnosti Enslaved, potažmo i samotného “RIITIIR”, mě přesvědčil fakt, že zvukově i vývojově je tahle kapela prostě samorost. Určitě najdete v tvorbě jiných kapel kupu společných znaků, ale takhle hladký a nenucený přesun z hladin nekompromisního black metalu až do pestrého progresivního metalu jsem hledal u jiných skupin zbytečně – nenašel.

Netuším, které desky by se v tomhle seznamu slunily za pár let, hádám však, že žádné jiné black metalové album to už nebude. I když je to stále mé hlavní pole působnosti a objevuji stále další kvanta skvělých kapel, dovolím si říct, že právě “RIITIIR” je pro mě tou nejzásadnější black metalovou nahrávkou a jí taky navždy zůstane. Ta další podstatná nahrávka nejspíš black metal (minimálně v té klasičtější podobě) mine.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Zajus

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V šestém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Zajuse…

Zajus

Zajus:

Linkin Park - Hybrid Theory
Země: USA
Žánr: nu-metal
Datum vydání: 24.10.2000
Label: Warner Bros.

Linkin Park – Hybrid Theory

Asi se již můžu nadosmrti snažit sebevíc, nikdy však v množství přehrání žádným albem nepřekonám debut Linkin Park. Smějte se jak chcete, ale pro desetiletého kluka vyrůstajícího ve spáru českých post-normalzačních “umělců” hráli Linkin Park vážně míněnou a originální hudbu. “Hybrid Theory” jsem poslouchal jsem každý den, vždy cestou do školy a ze školy a poté znovu doma, po celý rok. Už ani nevím, kde jsem na Linkin Park narazil, nejpravděpodobněji však ve vysílání americké MTV, každopádně se pro mě kapela stala idolem na poměrně dlouhou dobu. Z hudby, kterou jsem tenkrát poslouchal, jsou alba Linkin Park ostatně snad jediná, která si občas pustím dodnes. (Možnou výjimkou jsou snad jen Rammstein, jejichž “Mutter” by mohlo “Hybrid Theory” v tomto seznamu snadno nahradit.)

Asi by byl nesmysl tvrdit, že kvality “Hybrid Theory” mají nějakou vyšší uměleckou hodnotu. Na album bych dnes, nebýt sentimentu, nahlížel asi jako na průměrnou nu-metalovou nahrávku plnou chytlavých refrénů, ovšem ve své době mě album přeneslo do světa tvrdých (dnes se můžu jen smát) riffů a agresivních vokálů. Zpěv Chestera Benningtona se mi nezošklivil ani po letech, a i když nyní zpívá lépe než kdy dřív, už na “Hybrid Theory” ho byla radost poslouchat. Skladatelsky je vše přímočaré a jednoduché, což albu ani dnes neubírá nic na zábavnosti. Mezi mé favority tak jistě patřila trojice skladeb z druhé poloviny alba: “By Myself”, “In the End” a hlavně “A Place for My Head” se skvělým ukřičeným závěrem.

Když Linkin Park po třech letech vydali nástupce “Meteora”, nebyl jsem jeho zjevnou neinvenčností nijak zklamán. Při zpětném poslechu navíc zjišťuji, že jde dost možná o lepší materiál než v případě “Hybrid Theory”. Z tohoto úhlu pohledu jsem však rád, že kapela nezůstala stát na místě a posouvala svůj zvuk dále, přestože to vedlo k některým pořádným přešlapům. Zejména elektronické “A Thousand Suns” bylo ovšem dobré album, byť kouzlo debutu postrádalo. Při pohledu na dnešní mainstreamovou scénu mohu upřímně prohlásit, že Linkin Park považuji za jednu z mála kapel, která si pozornost posluchačů opravdu zaslouží.


Machine Head - The Blackening
Země: USA
Žánr: groove metal
Datum vydání: 27.3.2007
Label: Roadrunner Records

Machine Head – The Blackening

Ačkoliv v mém seznamu zabírá metal jen jediné místo z pěti, ve skutečnosti stále tvoří nejméně polovinu hudby, kterou poslouchám, a většinu té, o které píši. Koneckonců jsem se ne zrovna krátkou část života považoval za metalistu, a jelikož každý pokus o vypěstování dlouhých vlasů skončil spíše afrem, kompenzoval jsem si svoje neúspěchy na poli vlasové stylistiky alespoň řádnou zásobou triček a mikin různých kapel, které nyní leží znuděně ve skříni již několik let. A první kapelou, která ve mně vzbudila metalové choutky (pominu-li pár metalcorových partiček), byli právě Machine Head.

Už otvírák “Clenching the Fists of Dissent” je plný surové energie, jakou jiné žánry nikdy nemohou disponovat. Robb Flynn je správně nasraný, hrubým vokálem štěká protiválečná hesla, která prokládá instrumentálně zdařilými pasážemi s dominující kytarou. Vrchol desky je však jinde. S jasným sdělením “for the love of brother / I will sing these fucking words / aesthetics of hate / I hope you burn in hell”“Aesthetics of Hate” se žádný teenager prostě nemůže neztotožnit. Co však písni dominuje, je sólo, lépe řečeno sóla dvě, vzájemně se proplétající. Pamatuji si, že když jsem poprvé viděl na záznamu z festivalu Rock am Ring hrát Machine Head tuto skladbu naživo, tak mi z úžasné spolupráce Flynna a Demmela spadla čelist, a podobně tomu bylo předloni na festivalu Brutal Assault, kde jsem měl kapelu poprvé možnost vidět naživo osobně. A pak je zde “Halo”. S řádně ateistickým textem a nezapomenutelným refrénem je “Halo” takřka prototyp výtečné metalové skladby.

“The Blackening” je skvělé album, ovšem nebylo by úplně fér nezmínit další alba, která mě posunula k ještě tvrdší metalové tvorbě přibližně v té samé době. Jde zejména o “Colors” od Between the Buried and Me, “In Sorte Diaboli” z pera Dimmu Borgir, “Rise to Ruin” death metalistů Gorefest či debut In Vain, “The Latter Rain”. “The Blackening” však mělo ve své době výsadní postavení. Až později jsem zjistil, že na poměry Machine Head jde o nebývale tvrdé album (možná s výjimkou debutu) a asi právě proto je tak snadno stravitelné, přestože skladby nepatří mezi nejkratší. Proto mě zaujalo v době, kdy mému playlistu vévodili Atreyu a All That Remains. Musím někde vyhrabat to staré tričko s motivem “The Blackening”. Za metalistu se možná už nepovažuji, ale to album si být zastrčené v šatníku nezaslouží.


Porcupine Tree - Fear of a Blank Planet
Země: Velká Británie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 16.4.2007
Label: Roadrunner Records

Porcupine Tree – Fear of a Blank Planet

Je to zajímavé, ale Porcupine Tree se do mého výběru málem nedostali. A to přesto, že kdo mě jen trošku zná, ví, že Stevena Wilsona považuji za největšího žijícího hudebního génia a “Fear of a Blank Planet” za takřka dokonalé album. Ačkoliv jsem Porcupine Tree poprvé slyšel právě na tomto počinu, bylo to až s o dva roky novějším albem “The Incident”, kdy jsem pocítil chuť zjistit víc o kapele i její hlavní postavě, malém chlapíkovi s nekonečnou studnicí nápadů. “Fear of a Blank Planet” bylo však první a to mu nikdo nemůže upřít.

Není však náhoda, že mě toto album v záplavě metalu, který jsem tehdy poslouchal, zaujalo. Jde rozhodně o nejtvrdší počin Porucpine Tree, který v sobě kombinuje to nejlepší z progresivního rocku s prvky, které právě v metalu slýcháme nejčastěji. Od centrálního riffu v titulní skladbě po závěrečné smyčce v “Sleep Together” se neodehraje jediná slabší minuta, jediný špatný nápad. Ústřední sedmnáctiminutový kolos “Anesthetize” prostřídá množství nálad, akustickou kytarou počínaje a burácejícími bicími Gavina Harrisona konče. Dlouhé písně se stopáží přesahující čtvrt hodiny považuji za vrchol hudebního umění, jelikož zdaleka ne každý dobrý hudebník je dokáže stvořit, a vděčím za to právě skladbě “Anesthetize”.

Diskografie Porcupine Tree se však později ukázala nesmírně vyrovnaná. S výjimkou debutu, kde zřejmě Wilson neuhlídal svou mladickou experimentálnost a pustil se do něčeho, na co jednoduše ještě neměl, jsou všechna alba na špici, co se skladatelských kvalit týče, a počiny z třetího tisíciletí pak patří také mezi nahrávky s nejlepším zvukem. Ovšem moje obliba v Procupine Tree se nezastavila jen u tvorby kapely samotné. Ukázalo se totiž, že Wilson je opravdu činorodý chlapík, a naposlouchat vše co vytvořil, mi bude trvat nejméně tři příští životy. Kromě jeho sólové kariéry tak hltám i ambientní Bass Communion, progresivní duo No-Man (zejména první tři takřka popové desky jsou výborné), dnes již mrtvý experimentální projekt Incredible Expanding Mindfuck a mnohé další počiny. I další členové Porcupine Tree se angažují v některých zajímavých kapelách, ale tolik prostoru zde nemáme. O kompletní seznam můžete však požádat na vrátnici.

Starší počiny Porcupine Tree mi také otevřely oči k progresivnímu rocku, zejména ke klasickým albům z počátku 70. let, což samo o sobě mělo dalekosáhlé důsledky, jak píši v následujícím textu. A na počátku všeho stálo “Fear of a Blank Planet”. Dost možná nejdůležitější album v mé hudební historii.


King Crimson - In the Court of Crimson King
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 10.10.1969
Label: Island Records

King Crimson – In the Court of Crimson King

O zařazení King Crimson do tohoto seznamu jsem dlouhou dobu váhal. Stejnou úlohu jako jejich debut totiž hrály v mém hudebním světě vrcholné desky Pink Floyd (kam řadím “Atom Hearth Mother” a “Meddle” spíš než pozdější a slavnější tvorbu, ačkoliv i ta je bez debat geniální) nebo legendární “Close to the Edge” od Yes. Přesto však mám dojem, že King Crimson byli první klasickou prog rockovou kapelou, kterou jsem si zamiloval. I volba mezi alby King Crimson nebyla jednoduchá. Patřím totiž nejspíše k menšině lidí, která za vrchol tvorby King Crimson považuje třiadvacetiminutový epos “Lizard” ze stejnojmenné desky. Přesto však zařazuji “In the Court of Crimson King”, jelikož byla nejen mou první deskou King Crimson, ale také protože to je sakra dobré album, možná dokonce nejlepší, jaké jsem kdy slyšel.

Pětice skladeb je tak rozmanitá, jak to jen je možné při zachování naprosté kompaktnosti celé desky. Úvodní “21st Century Schizoid Man” nemá ani cenu popisovat, je totiž stejně legendární písní, jako “Money”, “Black Sabbath” nebo “Stairway to Heaven”. Její agresivita, nápaditost, zdánlivá chaotičnost a úchvatné instrumentální provedení si zaslouží zařazení do síně slávy toho nejlepšího, co lidstvo dokázalo vytvořit. Miluji baskytaru, která vůbec není v pozadí, jak by se od ní očekávalo, kytaru tvořící spíše psychotické melodie než nějaká jasná sóla a saxofon, který naopak všemu vrací jasný režim a skladbu (opět jen zdánlivě) odlehčuje. Jednou z nejlepších písní, jaké jsem kdy slyšel, je pak také “Epitaph”. Když přibližně v jeho polovině všechny melodie přebije ohlušující hluk a z něj vyústí nádherná akustická kytara, na chvíli se mi vždy zastaví srdce. “In the Court of Crimson King” však nejsou jen tyto dvě skladby – všech pět je jich takto silných, byť mám stále dojem, že improvizace v závěru “Moonchild” je možná trošku dlouhá.

Ať se snažím na album nahlížet z jakéhokoliv úhlu, vždy nacházím jen samou dokonalost. Zpěv Grega Lakea je perfektní, texty nápadité, bicí Michaela Gilese jsou poměrně netradiční, což považuji za velké plus, baskytara (opět v podání Lakea) asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel, klávesy a mellotron tvoří výtečné melodie, stejně jako flétna či saxofon. Skvělá je i práce principála Roberta Frippa a jeho kytary, která vlastně málokdy hraje hlavní roli, ovšem přesto je v hudbě King Crimson absolutně nepostradatelná. Ano, zním možná až trošku moc nadšeně. Ale jak by někdo z tohoto alba mohl nebýt nadšený?


Charles Mingus - The Black Saint and the Sinner Lady
Země: USA
Žánr: avantgarde jazz
Datum vydání: 20.1.1963
Label: Impulse! Records

Charles Mingus – The Black Saint and the Sinner Lady

Volba posledního alba z mé pětice nakonec padla na jazzovou nahrávku, byl jsem však pevně rozhodnut volit “Abbey Road” od The Beatles a “The Seer” od Swans. Protože však The Beatles považuji za ojedinělý případ talentované popové kapely, která bohužel nemá obdoby, a tak se od ní není kam posunout, a tvorbou Swans se stále marně brodím, rozhodl jsem se pro “The Black Saint and the Sinner Lady”. Jazz je žánr, který můj vkus v současnosti ovlivňuje nejvíce, přitom než jsem se dostal k němu dostal, prošel jsem celou řadou jím nasáklých subžánrů. Ať už jde o technický metal (kde se požívá spíše jeho komplexní rytmika než doslovné zobrazení) či jím ovlivněné počátky progresivního rocku, nepřímo mě jazz okouzlil na mnoha místech. Proto jsem se vydal zkoumat klasická alba tohoto žánru a “The Black Saint and the Sinner Lady” bylo první, které jsem si zamiloval.

Co však psát o hudbě, o které toho zatím mnohem víc nevím než vím, mi není úplně jasné. Obecné zařazení si však učinit troufnu. Nejslavnější album Charlese Minguse je složitou nahrávkou, která sahá v rámci svého žánru spíše k netradičním postupům, nepracuje s harmoniemi tak, jak jsme zvyklí, a i její zvuk vás neustále cíleně tahá za uši. Nestaví, jako třeba skvělá “Sahara” od McCoye Tynera, na pianu. To je zde naopak upozaděno za stěnu dechových nástrojů, které hrají naprosto klíčovou roli. V každém okamžiku se odehrává hned několik dějů, několik melodií. Všechno to pochytit není vůbec jednoduché a album tak vyžaduje množství poslechů. Kdo je však zvyklý na složité metalové nahrávky, měl by si s komplexností “The Black Saint and the Sinner Lady” poradit. Nelze ovšem jednoduše položit rovnítko mezi kytarami v metalu a dechovými nástroji v jazzu, tyto dva žánry fungují naprosto odlišně. A to je to, co mě na jazzu tolik baví: je jiný, překvapivý a odvážný. “The Black Saint and the Sinner Lady” loni v lednu oslavilo neuvěřitelných padesát let od vydání, a přesto zní stále tak aktuálně.

Z krátkých čtyřiceti minut by se dalo vyzdvihnout množství skvělých momentů. Nejvíce mě baví, jak často Mingus na albu mění tempo. Jeho kapela zrychluje a zpomaluje zcela plynule, nečekejte žádné skoky, a v těch nejrychlejších momentech připomíná rozjetý parní válec (opět paralela s metalem). Pokračoval bych dál, ovšem můj prostor je omezený, váš čas jistě také, tak nečekejte a běžte si Minguse sami poslechnout.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Atreides

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V pátém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Atreida…

Atreides

Atreides:

t.A.T.u. - 200 по встречной
Země: Rusko
Žánr: pop
Datum vydání: 21.5.2001
Label: Interscope Russia

t.A.T.u. – 200 по встречной

Tak došla řada i na mě. Když jsem přemýšlel, odkud bych tenhle ve své podstatě velice skrovný výběr (protože těch alb, co mě ovlivnilo, bylo fakt hodně) začal, rozhodl jsem se vzít to trochu nemetalově. Hádám, že těch, kterým cpali rockovou hudbu už do mateřského mléka, zase tolik není, takže asi nebude překvapení, že mě k tvrdší hudbě nikdo vyloženě netlačil – ačkoliv se doma po nějaký čas taky poslouchala v míře hojné. Když jsem tak přemítal, co bych zařadil mezi kapely, které mě nějakým způsobem ovlivnily, jedno z prvních, dalo by se říci “autonomních” období vedle neškodných jmen, jako jsou Scooter nebo Aqua (áno, přesně ta Aqua, co udělala song o Barbie), nejlépe reprezentuje ruské duo t.A.T.u. a jejich debutová deska “200 по встречной”.

Vzhledem k tomu, že v době vydání ještě frčely discmany (sám jsem jednu takovou vychytávku měl doma), si pamatuji, jak mi tenkrát táta dal vypálenou placku opatřenou i přebalem, z něhož shlížely Lena a Julie, toho času focené v imaginární fízlárně. Když jsem si desku nedávno znova pouštěl, musel jsem chtě nechtě uznat, že “200 по встречной” pro mě má převážně nostalgickou hodnotu, protože až na pár písní mi dneska neříká vůbec nic. Když pominu hitovky “Нас не догонят” a “Я сошла с ума”, v paměti mi jakž takž zůstala úvodní “Зачем я” s nádechem exotiky a “Робот” vypovídající o lásce k elektronickým stvořením. Když počítám, že deska má devět songů (tři remixy nepočítám), rozhodně to není nějak moc.

Ono se ale není čemu divit, “200 по встречной” zdaleka není výrazně kvalitní deskou a sám se divím, že mě krom notoricky známých písní dokázaly oslovit i nějaké další. V zásadě nejde o nic jiného než relativně neškodný popík, který tehdy ale měl dost síly na to, aby upoutal pozornost cirka osmiletého kluka, a bez studu můžu říct, že se mi točil v přehrávači do té doby, než se mi CD poškrábalo do nepřehratelného stavu. Že se u koncertů holky vykusovaly na pódiu, jsem s překvapením zjistil až o pár let později spolu se zavedením internetu. Což mimo jiné znamenalo i zájem o druhou desku “Люди инвалиды”. Ta mě však na rozdíl od prvně jmenované zdaleka neuchvátila, a tak v blahé paměti hudby mého dětství zůstává právě debutovka, jakkoliv nemám důvod se k ní dnes vracet.


Moonsorrow - Verisäkeet
Země: Finsko
Žánr: black / viking metal
Datum vydání: 23.2.2005
Label: Spikefarm Records

Moonsorrow – Verisäkeet

Když to vezmu kolem a kolem, těch alb, která mě v minulosti nějak ovlivnila, je skutečně hodně. Když se zaměřím pouze na metal, mohl bych s trochou nadsázky vzít “Demisi” od Orlíku nebo “The Wall” spolu s “The Division Bell” od Pink Floyd, které si často pouštěli naši, když mi byly zhruba čtyři roky. Pokud bych měl proprat alba, která mě provázela základkou, hledal bych ve starších počinech Kabát, u prvních dvou fošen Linkin Park, “Sehnsucht” a “Reise, Reise” od Rammstein, v osmé a deváté třídě bych vybíral i mezi novějšími alby Judas Priest nebo Iron Maiden po návratu Bruce Dickinsona. Nicméně coby nejzásadnější období, které formovalo můj vkus do dnešní podoby, přišlo až na střední, kdy jsem v prváku objevoval první zástupce folk metalové vlny, která v našich končinách teprve začínala nabývat na popularitě.

Snad vůbec první kapelou toho ražení byli na rozdíl od většiny posluchačů žánru Moonsorrow. Výpravný viking metal navazující na legendární Bathory pro mě byl něco docela jiného, než jsem do té doby poslouchal, a na nějakou dobu mi ukázal směr, který pro mě znamenal takové kapely jako Eluveitie, Korpiklaani, Ensiferum, Cruachan nebo Bathory. Nemusím dodávat, že u dobré poloviny z nich přišlo docela rychlé vystřízlivění – některé mi ale i přes pozdější nezájem o žánr v playlistu vydržely a mezi nimi právě i Moonsorrow, kde “Verisäkeet” zůstává mojí nejoblíbenější deskou vůbec.

Pětice rozmáchlých skladeb v čele s nádhernou baladou “Jotunheim” mi zkrátka učarovala a mám pro ni slabost dodnes – monotónní, postupně rozvíjené motivy a rozmáchlé atmosférické plochy na mě působí stále stejně a dá se říct, že jsou jedním z nosných prvků, který v hudbě vyhledávám a který mě většině případů baví. Chladný, přesto přístupný a nijak složitý black metalový základ vkusně doplňují folkové nástroji a album je kromě jiného prošpikované zvuky přírody. Zejména závěrečná folková vybrnkávačka “Kaiku” je v tomto ohledu parádním kusem.

“Verisäkeet” je ale přelomové i v rámci samotné diskografie Moonsorrow, kdy se kapela vrací ke kořenům, respektive k hudbě, kterou hrála na demáčích “Metsä” nebo “Tämä ikuinen talvi” a kterou na prvních řadových albech ve velké míře opustila ve prospěch skočnějších rytmů. Moonsorrow mi tímhle majstrštykem zkrátka ukázali, jak že má pořádný viking/pagan metal vypadat a to jim už nikdo neodpáře. A co na tom, že zpívají finsky a starou norštinou, jak se na pořádné Vikingy sluší a patří.


Prago Union - Dezorient Express
Země: Česká republika
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 4.5.2010
Label: Strojovna / EMI

Prago Union – Dezorient Express

Díky přinejlepším pochybným spolužákům, s nimiž jsem byl konfrontován na základce, mi byl jakýkoliv rap, potažmo hip-hop docela zhnusen a dalo by se říct, že kromě nu-metalu a domácích Chaozz, které jsem tak nějak bral na milost coby českou klasiku a občas si od nich ve “slabších chvilkách” nějakou tu pecku pustil, jsem tenhle žánr bohapustě bojkotoval. Jenže co čert nechtěl, o pár let později jsem se po přesycení folk metalovými kapelami obrátil přesně o sto osmdesát stupňů a našel si cestu k docela jiné hudbě.

“Dezorient Express” se mi stal branou do vod, které se v zásadě toliko neliší od vod metalových – když pominu hudbu samotnou, pochopitelně. O vnitřní rozhádanosti obou scén bychom si mohli dlouho vyprávět. Především ale branou do melancholických nálad, sarkastických textů, notné dávky sebeironie a v neposlední řadě i reflexí sociálních nešvarů a osobních sraček. To, co jsem dřív příliš nechápal, mi v podání Prago Union najednou dávalo smysl a navrch mě dokázalo královsky bavit. A když ne zrovna bavit, tak alespoň hladit na duši a vytahávat z mizerných nálad. A dá se říct, že to platí dodnes. Některé songy už sice po letech trochu ostrovtipu, který podle mého mívaly kdysi, ztratily a pár mi jich přijde trochu zbytečných, pořád je pro mě ale tohle album aktuální a rád se k němu vracím.

Mezi vrcholy zůstaly výstavní kusy jako “Myšlenkovej pochod”, kritická “Hip Hop”, sebereflektující duo “Kata strofy” a “Hledám” a především pak silně melancholický závěr v podobě trojice písní “Nadživotní”, “Nekronika” a “Hey!”. Úplnou tečku za albem s prostým názvem “Etc.” pak chovám v paměti coby nezvyklé, ale o to upřímnější dvě minuty romantického výlevu. Ono těžko říct, jestli je Kato víc básník nebo rapper, protože tak nějak kombinuje obojí a tahle skladba to (stejně jako pár dalších) dokazuje. Na výbornou totiž zvládá oboje.

Dá se říct, že oproti pozdějším albům mi nečiní až takovou potíž sjet celou desku naráz, poněvadž i přes poměrnou rozmanitost témat se situuje do poměrně specifických a sobě příbuzných nálad a funguje jako celek, což se třeba o “V barvách” rozhodně říct nedá. V neposlední řadě ale vděčím Prago Union za to, že jsem si později našel cestu k hromadě další zajímavé hudby, která mě oklikou přivedla třebas až k industriálnímu metalu a industrialu obecně. Zkrátka a dobře ukázala, že nejen metalem je člověk živ.


Jucifer - If Thine Enemy Hunger
Země: USA
Žánr: noise rock / grunge / sludge
Datum vydání: 5.9.2006
Label: Relapse Records

Jucifer – If Thine Enemy Hunger

V případě Jucifer jsem neměl kdovíjak těžké rozhodování. A ani nejde tolik o to, že jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel, jako spíš o to, že jejich třetí deska “If Thine Enemy Hunger” mi otevřela cestu k několika dalším kapelám, na něž dnes nedám dopustit – a dalo by se říct, že oproti ostatním žánrům dodnes tvoří podstatnou majoritu mého playlistu.

Kamarád mi je před lety představil jako “Cranberries na drogách” a měl do jisté míry pravdu. Minimálně tahle deska tak v jistých ohledech rozhodně zní. Noise rock míchaný s grungem a trochou punku koření slušná dávka psychedelie a navrch ujetý vokál Gazelle Amber Valentine. I když mám podobná náladová, pohodovější alba raději v kratších délkách, “If Thine Enemy Hunger” sluší i téměř hodinová stopáž. Vlastně ani po těch letech nemůžu pořádně říct, že by mě nějaká skladba z alba vyloženě nebavila, nebo se snad oposlouchala, a to i přesto, že se k albu vracím v podstatě docela pravidelně.

Krom toho je deska vážně pestrá: otevírá ji sice doomová “She Rides the Deep”, zbytek alba už se ale nese v odlehčenější náladě. Album dále rozvíjí rocková “Lucky Ones Burn” a sludgovka “Hennin Hardine” se zastřeným, mírně blackovým zvukem. Za zmínku stojí nejen naprostá ujetost “Antietam” s famózním výkonem Gazelle v refrénu, ale i mnou občas nedoceněný střed alba, jenž je tvořen takovými peckami, jako je hutná “Four Suns”, “Backslider” nebo “Luchamos”. V úplně jiném duchu se pak nese závěr desky – od songu “The Plastic Museum” promlouvají mnohem více drogy a prohlubují stavy deliria v závěrečných dvou písních “Medicated” a “LED”, které jsou takovým posledním výdechem, než se člověk pod vlivem omamných látek propadne do nejistot neznáma.

Nutno podotknout, že ono neznámo definované zejména grungem, sludgem, noise rockem, doomem a dronem se později ukázalo být plné zajímavých jmen, Kylesou počínaje a někde u Swans a Sunn O))) konče – a v podstatě se neustále se rozšiřuje, v poslední době například o The Body nebo Pontiak. Nicméně jak mnohdy platí, první je pořád první a v tomhle případě stará láska rozhodně nerezaví. Ostatně ani nemá proč rezavět, neboť Jucifer v průběhu času ukázali, že umí dělat hudbu, která nejen umí zaujmout ucho i duši posluchače, ale která především vydrží a nezapadne, jakkoliv nemusí být v každém ohledu unikátní.


Linkin Park - A Thousand Suns
Země: USA
Žánr: electronica / rock / experimental
Datum vydání: 13.9.2010
Label: Warnes Bros.

Linkin Park – A Thousand Suns

Původně jsem chtěl Linkin Park zahrnout do výčtu o něco dříve. Kapela mě provázela notný kus pobytu na základní škole svými alby “Hybrid Theory” a “Meteora” a po nějaký čas i v té době velmi rozporuplně přijatou deskou “Minutes to Midnight”, kterou jsem poněkud krátkozrace odsoudil coby nudný škvár a držel se prvních dvou jmenovaných. Bez obalu přiznám, že první poslech “A Thousand Suns” pro mě bylo jedno velké WTF, kdy jsem si říkal, že horší píčovinu už snad Linkin Park po všech těch letech ani nahrát nemohli.

Jenže i přes prvotní šok, po němž album schytalo osudovou kombinaci CTRL + SHIFT + DEL, jsem se rozhodl dát “A Thousand Suns” druhou šanci, oprostit se od očekávání řadového fanouška a zkusit nějak přijmout to, co na své čtvrté řadovce Linkin Park naservírovali. A postupně došel k tomu, že je vlastně skvělá. Jakkoliv jsem očekával alespoň náznak toho, co tahle parta hrávala za mlada, “A Thousand Suns” mě pak smetla vlastně až nebezpečně rychle a můžu bez uzardění říct, že za posledních několik let jsem málokteré album poslouchal tak moc jako tohle.

Jasně říkat o “A Thousand Suns”, že jde o experimentální elektroniku, vyžaduje slušnou míru nadsázky. Ne, ve většině případů o něco takového vážně nejde, jakkoliv skladbám neupírám nápaditost a originalitu. V rámci diskografie Linkin Park to je sice je revoluce, pokud bych ale někde hledal experiment, je to forma jako taková. Jak vývoj skladeb, který se mnohdy obejde bez klasického struktury “sloka – refrén – sloka – refrén do zblbnutí” a jeho mírných obměn, tak celkové podoby alba, kde je z patnácti stop cirka osm, devět plnohodnotných skladeb a zbytek tracků tvoří intro a intermezza. Že to zní šíleně? Ukažte mi druhou takovou desku, která přitom funguje na výbornou a neztrácí nic z budované atmosféry.

“A Thousand Suns” si mě získalo nadčasovým konceptem, který se zkrátka odlišoval od naprosté většiny věcí, které jsem do té doby slyšel. Linkin Park prostě přišli s tím, že chtějí dělat věci jinak a skutečně se jim to povedlo. Žádné prázdné kecy. Je trochu škoda, že následující deska “Living Things” na tuhle parádu nedokázala adekvátně navázat a zůstala rozplizlá někde mezi elektronikou a klasickou kostrou skladby, čímž mě vpravdě neoslovila. K téhle atomové bombě, co má sílu tisíce sluncí, se ale pořád vracím rád, a pokud bych měl říct, která řadovka Linkin Park je mi nejbližší, tak by moje odpověď byla vcelku jasná. A to mám “Hybrid Theory” a “Meteoru” (a s odstupem času i “Minutes to Midnight”) vážně rád.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: nK_!

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve čtvrtém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od nK_!…
nK_!

nK_!:

Daniel Landa - Pozdrav z fronty
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 1997
Label: EMI

Daniel Landa – Pozdrav z fronty

Jak píše kousek nade mnou Kaša – snad každý začínal na tom, co vytáhl rodičům z kazeťáku. Jsem rád, že zrovna moji rodiče jsou silně rockově založeni a krom těch prastarých českých klasik jsem se díky nim dostal ke gramodeskám kapel jako Deep Purple, Black Sabbath nebo Led Zeppelin. Ačkoliv krom Black Sabbath z toho už dávno nic neposlouchám, Daniel Landa mi zůstal. Dlouho jsem přemýšlel, které album určím jako své nejsrdcovější a nakonec vyhrál “Pozdrav z fronty”, který sice podle mnohých není nejlepším Landovým dílem, ale mě určitě ovlivnilo nejvíce a mám jej nejraději.

Popravdě, miluju všechno, co Landa do roku 2000 vydal. Následující doba “9mm argumentů” byla poté od předchozí tvorby hodně rozdílná. “Neofolk” jsem musel přejet snad stokrát, než jsem si jej oblíbil. Všeobecně rozpačitě přijaté “Nigredo” je podle mého super, ale nedá se mluvit o něčem, co by mohlo mít na kohokoliv zásadní vliv. Hodně jsem váhal, zda jako nejvlivnější placku zvolit “Valčík”, “Chcíply dobrý víly” nebo právě “Pozdrav z fronty”. Všechny jsou svým způsobem geniální, ale třetí jmenovaný vyhrál hlavně z toho důvodu, že jsem jej tenkrát před patnácti lety poslouchal nejvíce. Pořád a pořád a do zemdlení. To mi vlastně vydrželo až do dnešních dnů, protože “Pozdrav z fronty” si pořád sem tam s chutí poslechnu.

Nejraději mám přiblblou legraci “Čerti”, kterou bych vám celou zazpíval snad i z komatu. Těsně v závěsu následuje titulní “Pozdrav z fronty”, který je prostě nadčasový. Landa uměl svoje písničky vždy výborně otextovat, ale tohle je pro mě klenot nad klenoty. Z téhle písně prostě čiší atmosféra a kdo v té době viděl klip, musí uznat, že tehdy u nás šlo o něco výjimečného. Celé album se vlastně nese ve válečném duchu a vyskytovat se na něm ještě píseň “Ona” (původně na albu “Valčík” z roku 1993), jednalo by se o nejdokonalejší desku mého života. Tuhle tematiku prostě můžu a Landa kdysi přesně věděl, jak ji běžným lidem přiblížit tak, aniž by ji parodoval nebo soudil. Prostě se snažil přednést tuhle látku tak, jak ve skutečnosti mohla vypadat. V duchu války se nesou i “Muži s padáky”, “1938”, “Moravské pole” a “Militia Christi”. Každá z jiného období.

O “Pozdravu z fronty” bych mohl vyprávět hodiny a nešetřil bych chválou. Každou písničku znám skoro lépe než svého bratra a vlastně nemohu říci, že by se mi některá nelíbila. Album je perfektně vyvážené, úžasně produkované a v neposlední řadě skvěle nazpívané a otextované. Řekl bych, že tohle v Čechách už nikdo nepřekoná.


Slipknot - Iowa
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 28.8.2001
Label: Roadrunner Records

Slipknot – Iowa

S úsměvem vzpomínám na chvíli někdy před deseti lety, kdy jsme si společně s kamarádem tohle album od někoho vypůjčili s tím, že prý je výborné a určitě si jej máme poslechnout. Tehdy jsme o nějakém metalu slyšeli maximálně ve zmínkách na televizní stanici Óčko a vlastně jsme nevěděli, do čeho jdeme. Byli jsme kovaní skate punkáči s přesahem do oldschool rapu, a tak nás první poslech velmi eufemisticky řečeno znechutil a vyděsil. Pamatuji si, jak jsme tehdy celou hodinovou stopáž bez hnutí seděli a poslouchali. Poté, co dohrála závěrečná “Iowa”, jsem se kamaráda zeptal, co si o tomhle myslí. “Strašný, nechápu, jak může někdo něco takového poslouchat,” odvětil a ani jeden z nás netušil, že právě tahle deska se pro nás stane životním zlomem.

Po pár týdnech jsme se spolu bavili a kamarád se mi přiznal, že prý “to není úplně špatné”. To už jsem měl za sebou desítky poslechů a horlivě jsem přikyvoval. Začali jsme na tehdejším vytáčeném připojení vyhledávat videoklipy a shánět starší (tehdy jen dvě) desky. V té době vyšlo také “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”. O našem budoucím hudebním směřování bylo rozhodnuto. “Vol. 3” jsme začali zbožňovat (především píseň “Duality”, která je prostě výjimečná), ale “Iowa” stále neztrácela dech a dobré dva roky jsem nesjížděl skoro nic jiného. Ať si o Slipknot kdokoliv cokoliv myslí, podle mě je jejich hudba na hony vzdálena čemukoliv podobnému, a to kvalitativně, náměty i zpracováním.

S utíkajícími roky si říkám, že jsem tomu známému neskonale vděčný, když nám “Iowu” kdysi doporučil. Společně s ní jsme si od něj přinesli i několik starších alb Cradle of Filth a Marilyna Mansona, na ty ale měla řada ještě přijít. “Iowa” je pro mě dnes velmi nostalgická záležitost, a abych řekl pravdu, jednou za čas si ji pouštím a vzpomínám, jak jsme tehdy objevovali tvrděrockový svět. Každý z obsažených songů jsem slyšel vícekrát, než dokážu spočítat. “Left Behind”, píseň číslo osm, budu vždy řadit do desítky svých nejoblíbenějších skladeb a jen mě mrzí, že se nevejdou “People = Shit”, “Disasterpeace”, “My Plague” nebo “I Am Hated”. I když jen o chlup.


Linkin Park - Meteora
Země: USA
Žánr: nu-metal
Datum vydání: 25.3.2003
Label: Warner Bros.

Linkin Park – Meteora

Stejně jako většina mých tehdejších vrstevníků, i já jsem se svezl na vlně oblíbenosti amerických Linkin Park. Kdysi tuhle kapelu žral opravdu každý a předtím, než řízný zvuk kytar nahradila mělká elektronika, vyšlo album “Meteora”. Asi nedovedu slovy vyjádřit svůj vztah k téhle desce, jisté je ale jedno – nikdy jsem neslyšel žádnou desku vícekrát než právě “Meteoru”. Když jsem u “Iowy” a “Pozdravu z fronty” hovořil o obrovském množství poslechů, nemůžou se ani dohromady vyrovnat času, který jsem strávil u druhého alba Linkin Park.

Vlastně ani nevím, čím mě právě tahle fošna tak zaujala. Možná to byl uhrančivý vokál Chestera Benningtona smíšený s rapem Mikea Shinody (i když tahle kombinace fungovala i na Hybrid Theory, až zde obdržela ten správný šťavnatý říz). Možná geniální melodie, epické refrény nebo prostě fakt, že se to tehdy sakra dobře poslouchalo. A bylo to cool. Což jsem si uvědomoval už tehdy, ale upřímně, ani mi to moc nevadilo. Neposlouchal jsem Linkin Park proto, že tak činil každý, koho jsem znal, nýbrž proto, že se mi ta hudba vážně líbila. A stále líbí. Dokonce tak, že jsem schopen odpustit dva brutální přešlapy v podobě desek “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns”, které podle mého nikdy neměly spatřit světlo světa. S “Living Things” se kapela naštěstí vzpamatovala a dost se těším na novou placku, která vychází během června.

V souvislosti s “Meteorou” si vždy vzpomenu na jedinečné videoklipy, které Linkin Park produkovali (produkují). Nikdy jsem žádný klip neviděl vícekrát než “Numb” nebo “Breaking the Habit”, kteréžto písně jsou pro mě přelomové a z celého alba je mám nejraději. Výborná “Somewhere I Belong” a nezapomenutelný začátek “Faint” následují. Miluji i “From the Inside”, ke které taktéž vznikl videoklip.

Meteora” je jednou z desek, které člověka neomrzí a i po více než deseti letech mají stále co nabídnout. Vlastně mi přijde vtipné, že téměř celý život poslouchám stále ty samé věci. Mám pocit, že čím více novinek vychází, tím méně jsou pro mě zajímavé a stále raději se vracím k osvědčeným klasikám.


Iron Maiden - Best of the Beast
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 23.9.1996
Label: EMI Records

Iron Maiden – Best of the Beast

Každý metalista si musí projít svým vlastním heavy metalovým obdobím. Pro mě toto období představovali hlavně Iron Maiden. Nejsem schopen vybrat žádnou řadovku, takže jsem jako album, které mě ovlivnilo nejvíce, zvolil kompilačku “Best of the Beast”. Tahle fošna obsahuje vše, co se mi na Iron Maiden kdy líbilo, a mám k ní i citový vztah, protože šlo o jednu z první desek, kterou jsem od “Železné panny” slyšel.

Nejzajímavější je však způsob, kterým jsem se k Iron Maiden dostal. Možná si někdo z vás vzpomene na stařičkou závodní počítačovou hru “Carmageddon II: Carpocalypse Now”, k jejímuž soundtracku neodmyslitelně patří právě Iron Maiden. Pecky jako “Man on the Edge”, “The Trooper” nebo “Aces High” jsem tedy poprvé poznal za zvuků motorů a přejíždění bezbranných lidiček (tahle závodní hra totiž neměla s poklidným pojezdem nic společného – body jste získávali za zničené soupeře a sražené chodce). Z nutnosti poznat další tvorbu jsem si obstaral “Best of the Beast”, a ačkoliv nejde o obecně nejlépe hodnocenou kompilaci Iron Maiden, zapsala se mi do duše nejzřetelněji.

Nejraději vzpomínám na live verzi “Fear of the Dark”, natočenou v roce 1992 ve finských Helsinkách. Do té doby jsem zkrátka nic podobného neslyšel. Když několikatisícihlavý dav svorně zpívá refrén jedné z mých nejoblíbenějších písni, nemůžu prostě zůstat v klidu. Těch poslechů, při kterých mi běhal mráz po zádech… musel jsem čekat hodně dlouho, než bylo tohle překonáno (live verze “The Bard’s Song” od Blind Guardian na Wackenu).

Dnes heavy metal poslouchám spíše sporadicky a ne tak často jako dříve (což tedy popírá následující výběr a fakt, že třeba na Black Sabbath nedám v současnosti dopustit). Raději mám moderější styly, ale to neznamená, že po Iron Maiden sem tam nesáhnu. Dávno pryč jsou ale ty časy, kdy jsem “Maideny” žil a nedovedl si bez nich představit svůj hudební život. Stále je mám rád, ale po letech už mi až na výjimky v podobě výběrových songů nemá tahle parta nic moc co nabídnout.

Vždy jsem se těšil, až Bruce a spol. uvidím živě. To se před pár lety podařilo a idealizován zmíňeným livkem “Fear of the Dark” jsem z koncertu odcházel poněkud zarmoucen a pln pocitu ošizení. Bylo to skvělé, ale ne tak, jak jsem si představoval. Holt někdy by člověk neměl očekávat raději nic a být eventuelně příjemně překvapen, než hořce zklamán.


Ghost - Infestissumam
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 10.4.2013
Label: Loma Vista Recordings

Ghost – Infestissumam

Ač se to může zdát divné, poslední deskou, která byla schopna mě ovlivnit, se stala loňská “Infestissumam” od švédských bubáků Ghost. Sice ten hevík v posledních letech zase tolik nemusím, ale tohle jsem si nemohl nechat ujít. A upřímně – nemyslím si, že by v následujících několika letech mohla vyjít fošna, která by téhle mohla byť jen vzdáleně konkurovat.

Sem tam si tak říkám, že už mě přeci nemůže nic moc překvapit. Že jsem všechno viděl, slyšel, zažil a podobně. Znáte to. A hle – najednou se zčistajasna objeví Ghost a hrají muziku, která byla klišoidní už před dvaceti lety. Světe div se – mají s ní úspěch. A není se čemu divit, protože “Infestissumam” i předchozí “Opus Eponymous” jsou opravdu prachsprostou vykrádačkou všeho, co nás nebavilo už na začátku 90. let. Z nějakého záhadného důvodu to však funguje a já jsem se po dlouhých letech opět zamiloval.

Klasický heavy metal spojený se silně satanistickou tematikou. Tak bych charakterizoval tvorbu Ghost. “Infestissumam” je dokonale pojatá deska, kterou bych zpětně ohodnotil desítkou (před rokem jsem doplňoval devět-a-půlkou) a ještě bych si pobrečel, že nelze jít výše. Kvalita tohohle materiálu totiž s časem roste a dovedu si představit, že za deset let na něm budu ujíždět stejně, jako dnes nebo před rokem. Víceméně je jedno, kterou píseň z celkem deseti zde zmíním, všechny jsou svým způsobem neopakovatelné a s vlastní atmosférou. Kdybych měl přeci jen jmenovat ty nejlepší (čti: nejoblíbenější), vybral bych “Per Aspera Ad Inferi”, “Secular Haze”, “Year Zero” a “Monstrance Clock”.

Díky Ghost a jejich “Infestissumam” jsem opět začal věřit, že i v dnešní zprzněné a hudebně zahleněné době dokáže vzniknout něco, co mě skutečně dokáže zvednout ze sedátka. Vůbec nevadí, že koncepční pojetí je starší než Metuzalém, hudebníci nejsou kdovíjací majstři v oboru geniálních riffů nebo nových přístupů a že zpěvák se vlastně stále drží jen v jedné rovině. Někdy se prostě podaří ten dort pejska a kočičky upéct tak, že není jen výborným zákuskem, nýbrž pamlskem, o kterém budete mluvit ještě dlouho. Při poslechu “Infestissumam” mám totiž pocit, jako by bylo vše nové. Jako by tahle muzika byla z jiného světa.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Kaša

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve třetím díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Kaši…

Kaša

Kaša.:

Def Leppard - Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1995
Label: Mercury Records

Def Leppard – Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)

Ostatně jako každý, i já jsem získával své první hudebně-posluchačské zkušenosti pod vlivem toho, co se doma povalovalo rodičům, přičemž mně se okamžitě vybaví CD a MC umělců jako Smokie, Slade, Bryan Adams, AC/DC anebo právě Def Leppard, kteří se mi už v raném věku líbili, ačkoli jsem tehdy o kapele nesmýšlel v žádných širích rovinách, ale výběrovka “Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)” pro mne byla kazetou plnou líbivých písní s hezkými refrény. Tolik málo mi stačilo ke spokojenosti, abych dokázal vyměnit tehdy populární Šmouly, Kelly Family a kdovíco ještě (ale jo, proč to nepřiznat, v deseti letech mě to prostě bavilo) za anglické hard rockery.

Přestože jsem nikdy ke skalním fanouškům Def Leppard nepatřil a neřadím se k nim ani nyní, tak jejich zásadní zářezy jako “Pyromania”, “Adrenalize” a hlavně “Hysteria” jsou ze zlatého fondu stadionového rocku 80. let, a protože krom posledně jmenovaného mě ani jedno z jejich alb nebaví úplně v celé své délce, tak je pro mne i dnes “Vault” logickou volbou, když se při jeho sestavování čerpalo nejvíce z hitů konkrétně z těchto alb. A nesahám k němu jen z nějaké nostalgie, protože ty skladby mi mají co říct i nyní. Legendární hymny jako “Pour Some Sugar on Me”, “Let’s Get Rocked”, “Animal” nebo “Hysteria” se mi snad nikdy neoposlouchají a jmenovitě “Hysteria” by se v mém soukromém žebříčku nejoblíbenějších rockových písní vůbec zařadila zatraceně vysoko.

Dodnes se mi líbí ten stadionový zvuk načichlý popovými melodiemi, který z nahrávek Def Leppard srší, a třeba “Hysteria” je v tomto ohledu doslova revoluční počin, ačkoli velkou roli v tom hrála nehoda bubeníka Ricka Allena, jenž přišel při autonehodě o ruku a jeho bicí souprava je z půlky elektronická a do tehdejšího načančaného zvuku složeného z mnoha vrstev a melodií zapadla jako ulitá a pánové tak vytvořili něco opravdu jedinečného.

“Vault” však v té době nebyla jediná rocková deska, které jsem tak trochu propadl, protože zhruba ve stejné době se v mém zorném poli objevili ještě The Offspring a na nějaký ten rok se stali mou nejoblíbenější kapelou, s jejíž hudbou jsem vstával, usínal a dost dobře by zde místo Def Leppard mohlo být “Ixnay on the Hombre” těchto punk rockerů, ovšem Def Leppard byli prostě a jednoduše první. I když bych se k rockové hudbě dostal zcela určitě i bez jejich pomoci, tak pro mě mají zvlášní kouzlo, díky kterému jsou to zrovna oni, které považuji ve svém hudebním vzdělání za přelomové.


Metallica - S&M
Země: USA
Žánr: thrash / symphonic metal
Datum vydání: 1999
Label: Elektra Records

Metallica – S&M

I v tomto případě jsem nucen vybrat neřadový počin, protože i když jsem už povědomí o tvorbě nejslavnější metalové kapely všech dob nějakou dobu měl a třeba “Černé album” na základní škole kolovalo skoro jako nedostatkové zboží, tak to bylo album “S&M”, které mě doslova uchvátilo a které svým způsobem určilo dvě věci. Zaprvé, že mou nejoblíběnější kapelou bude na hodně let dopředu Metallica a že thrash metal se stane mou nejoblíbenější metalovou odnoží vůbec.

Vím, že “S&M” zrovna thrash metalovou agresí neoplývá a spojení Metallicy a symfonického orchestru pod vedením Michaela Kamena budí dodnes rozpory, tak pro mne je album klíčové v tom, že to, co mi do té doby přišlo jako nestravitelný bordel (“Master of Puppets”), se na “S&M” proměnilo v dokonalé živé verze, které díky skvělému orchestru ztratily pro mě tehdejší neprostupnost a pomohly mi proniknout i do takových písní jako “The Call of Ktulu”, “Master of Puppest” nebo “Battery”. Dnes už bych sice trošku poupravil výběr songů a třeba nezařazení “Fade to Black” a “Orion” Metallice neodpustím, ale ve své době jsem neměl jedinou výtku a album jsem točil doslova bez ustání.

Některé z písní se mi dokonce v provedení s orchestrem líbí víc než originál, přičemž nejvíc je tomu tak u dvojice “Devil’s Dance”“Reload” a “Outlaw Torn”“Load”. I když jsem si totéž myslel i o legendárních skladbách jako “The Thing That Should Not Be” nebo “One”, tak postupem času, kdy jsem si doslova ujížděl na thrash metalových klenotech (a teď nemluvím jen o Metallice), jsem svůj názor musel poupravit, protože jsem zjistil, že originál je v tomto případě jen jeden. Protože mám rád období prvních čtyř alb stejně jako 90. léta, kdy Metallica koketovala s hard rockem, tak si velmi rád sáhnu po kterékoli části z její diskografie a nejinak je tomu i se “S&M”, jež občas vytáhnu z poličky a bavím se skoro stejně tak dobře jako před lety.

Jak už jsem řekl, thrash metal se díky tomuhle albu stal mou jedničkou, protože nebýt “S&M”, asi těžko bych se dostal takhle brzo (a kdo ví, jestli vůbec) k prvním albům Metallicy, od nichž už samozřejmě nebylo daleko k Anthrax a Megadeth, ačkoli v obou případech se tak dělo přes jejich pozdější alba z let devadesátých, heavy metalovým Iron Maiden a jejich “Brave New World” a v neposlední řadě k…


Sepultura - Chaos A.D.
Země: Brazílie
Žánr: groove metal
Datum vydání: 1993
Label: Roadrunner Records

Sepultura – Chaos A.D.

Sepultuře. “Chaos A.D.” bylo snad prvním vyloženě extrémním metalovým albem, které jsem slyšel. I když s tím extrémem to není tak žhavé, tak přeci jen oproti doposud jmenovaným kapelám to pro mě bylo jako hudba z jiného světa a zároveň zjištěním, že thrash metal Metallicy a Anthrax je jen začátek a že existuje i něco daleko tvrdšího.

“Chaos A.D.” pro mne má z celé diskografie této party speciální pozici. Není možná tím nejlepším, zcela určitě ani tím nejexperimentálnějším albem, ale právě díky tomu, jak kombinuje první thrash / death metalovou éru završenou klenoty “Arise” a “Beneath the Remains” spolu s následujícím etnickým monolitem “Roots”, jej mám nejradši a měl jsem díky němu usnadněnou pozici co se týče objevování tajů alb předešlých, protože si myslím, že přes “Roots”, jež už bylo na poměry kapely ovlivněno nu-metalovým hnutím, by to šlo mnohem hůř. “Chaos A.D.” mě prostě uchvátilo a odstartovalo mou mánii hlavní postavou kapely, Maxem Cavalerou, kterého jsem doslova žral a s ním i všechno, na co sáhl, takže od Soulfy, přes různé hostovačky až po Nailbomb.

Při pohledu na tracklist se nemůžu zbavit dojmu, že co skladba, to trefa do černého. Od úvodního dvojbloku nesmrtelných klasik – protestsongu “Refure/Resist” a “Territory” – přes politickou “Biotech Is Godzilla” až po skvělou předělávku “The Hunt” od New Model Army, se tahá jedna pecka za druhou. V současné době už mě víc baví skladby jako “Kaiowas”, “The Hunt” nebo “Amen”, i když svůj podíl na tom určitě bude mít fakt, že když jsem kdysi upřednostňoval profláklejší písně jako zmíněné “Refuse/Resist” a “Territory”, tak jsem byl schopný poslouchat jenom tyhle dvě i hodinu v kuse. Dnes si daleko víc vážím instrumentálky “Kaiowas”, která předznamenala směřování na “Roots”. I zmíněnou “The Hunt” nebo “We Who Are Not as Others” jsem dokázal ocenit až později, protože to nebyly takové vypalovačky jako třeba “Manifest” a coby strašně “tvrdý” metalista jsem je prostě neuznával.

“Chaos A.D.” mi nakonec otevřelo brány jiných metalových odnoží, ale i rozšířilo ty stávající. Objevil jsem Machine Head, Slayer, Fear Factory a později At the Gates a In Flames, díky kterým dodnes miluji severský death metal, ale to už by byl zase úplně jiný příběh.


Opeth - Ghost Reveries
Země: Švédsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 2005
Label: Roadrunner Records

Opeth – Ghost Reveries

Miluju progresivní metal. Dalo by se říct, že v jakékoli podobě. Od těch melodických progů až po technický death metal mám tenhle styl vážně rád a může za to jedna jediná deska. “Ghost Reveries” od švédských Opeth. Už si ani nevzpomínám proč a jak jsem se k ní dostal, ale to, co jsem slyšel, mě ohromilo.

Kombinace drsných death metalových a akustických nálad je něco, co mě dostává do kolen i dnes, a dovolím si tvrdit, že zrovna Opeth toto dělají (respektive dělali, když se podívám na to, co hrají na “Heritage”) ze všech nejlíp. “Ghost Reveries” opět není tou nejlepší nahrávkou v jejich diskografii a s dvojicí “Blackwater Park” nebo “Still Life” se úplně rovnat nemůže, ovšem jako takové vyústění “Deliverance” a “Damnation” je to celkem logický krok, jenž se nesetkával s úplným pochopením, ale pro mě, jakožto pro fanouška zbrusu nového a starší tvorbou nepolíbeného, mělo to album strašně magickou atmosféru, díky níž se k němu stále s oblibou vracím.

Kdysi před těmi osmi, devíti lety mi přišly poněkud zbytečné skladby “Atonement”, “Hours of Wealth” a “Isolation Years”, protože to jsou čistě akustické kompozice bez stop death metalového hřmění, a připadaly mi tak jako zbytečné mezihry mezi těmi “opravdovými” skladbami, ale díky tomu, že jsem později propadl progresivnímu rocku, jsem i na ně změnil názor a začal je brát jako nedílnou součást velmi vyrovnaného a hlavně velmi kvalitního alba. “Ghost of Perdition” a “The Baying of the Hounds” jsou na úvod (obzvláště pro začínajícího posluchače) neskutečně tvrdý oříšek a ani uhrančivý Åkerfeldtův vokál tu počáteční námahu, kterou si album vyžaduje, neulehčí. Nenapadá mě snad jediná slabá chvíle, ale těch opravdu geniálních bych z rukávu vysypal hned několik. Těmi úplně nejsilnějšími momenty jsou už léta melancholická pasáž v sedmé minutě “Reverie/Harlequin Forest” nebo orientální úvod “Beneath the Mire”.

A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale o to tady nejde. Hlavní je, že díky “Ghost Reveries” jsem ochutnal to, co je pro mne skoro denním chlebem, protože i když trošku vzdáleně, tak jen díky tomuto albu jsem propadl Tool, Devinu Townsendovi nebo třeba A Forest of Stars a Agalloch, protože nebýt toho, že si mne kdysi podmanila košatá stavba desetiminutových kompozic, jak je z rukávu sypali právě Opeth, tak kdo ví, kde bych dnes hudebně byl.


David Gilmour - On an Island
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 2006
Label: EMI Records

David Gilmour – On an Island

Sám sobě se divím (i když, zaplaťpánbůh za to), co mě to před zhruba sedmi lety popadlo, že jsem si nechal vnutit k poslechu na doporučení zatím poslední sólovou desku Davida Gilmoura, “On an Island”. Mé veškeré znalosti o progresivním rocku tehdy končily u songů “Another Brick in the Wall” a “Wish You Were Here” od Pink Floyd, což je, pravda, dost málo, ale do té doby mě prostě nic jiného než metal nezajímalo, takže jsem neměl ani nutkání objevovat něco dalšího.

To se však s poslechem “On an Island” změnilo. Krásná a podmanivá atmosféra kytarového umění mistra Gilmoura spolu s jeho uklidňujícím vokálem je spletenec, který jsem si od té doby postupně zamiloval a jen díky tomu, jak skvělým materiálem se na “On an Island” zaskvěl, jsem postupně začal pronikat do diskografie Pink Floyd, kteří jsou od té doby mojí nejoblíbenější kapelou vůbec a vlastně do celého hnutí progresivního roku, přičemž stejně jako každý jeho fanoušek mám v sobě velkou posedlost díly ze 70. let. Legendární opusy Rush, Genesis, King Crimson či Camel jsou alba, na která nedám dopustit a která poslouchám dost často s až železnou pravidelností.

Ačkoli “On an Island” plyne především v pomalém tempu, tak není v žádném případě nudné nebo utahané, protože skladby jsou plné energie (“Take a Breath”) a skvělých muzikantských výkonů, jimž logicky vládne hlavně Gilmourova kytara. Floydovská “On an Island” je prvním z vrcholů a spolu s “The Blue”, “Where We Start” a “This Heaven” bych si ji klidně dokázal představit na některém z pozdějích alb Pink Floyd, což není úplně špatná vizitka. Ani takhle s odstupem času neztratilo “On an Island” nic ze své kouzelné nálady a vždy, když si jej pustím do sluchátek, tak si vážně připadám jako někde na odlehlém místě a nechávám se unášet na vlnách kompoziční zralosti, která je v tomto případě nezpochybnitelná.

Hodnotit album v kontextu Gilmourovy sólové tvorby, tak bych právě “On an Island” postavil na stupínek nejvyšší, ačkoli je možné, že to je právě tím, že jej mám nastudované ze všech tří počinů suverénně nejvíc a byla to první deska, kterou jsem od něj slyšel. Tak či onak, je to skvělé album, které ve mně probudilo prog rockového ducha, díky němuž dnes obdivuji i mladší party jako Karnivool, The Mars Volta a především Stevena Wilsona včetně Porcupine Tree.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Ježura

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve druhém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Ježury…

Ježura

Ježura:

Asonance - Dva havrani
Země: Česká republika
Žánr: celtic folk
Datum vydání: 1992
Label: selfrelease

Asonance – Dva havrani

Když jsem nad tím před časem přemýšlel, prapůvod svého hudebního vývoje jsem vystopoval až někam do poloviny temných 90. let, kdy pětiletý Ježura v momentech úporné nudy štrachal rodičovskou sbírkou kazet a zkoušel, co je na nich za muziku. Přesně takhle se mi dostala do ruky deska “Dva havrani” od tehdy ještě celkem neznámých domácích folkařů Asonance, a i když jsem si to ještě vůbec neuvědomoval, bylo vymalováno na dlouhé roky dopředu.

Už ani nevím proč, ale od té doby, co moje kazetové seance skončily, jsem na svoje prapůvodní hudební kořeny jaksi zapomněl a dlouhé roky šla hudba zcela mimo mě. Díky zcela náhodnému, leč, jak jsem si později uvědomil, nesmírně důležitému zásahu jedné osoby jsem si na ně ale zase rozvzpomněl a bylo to jako se vrátit do rodného domu, jehož vybledlé obrazy dlouho živořily už jen ve vašem podvědomí. V tu chvíli mi došlo, jak zasádní pro mě tahle hudba byla, je a bude a od té doby jsem si naprosto jistý tím, že nebýt Asonance, můj hudební záběr by se s tím aktuálním asi moc nepřekrýval.

V oněch heroických dobách prvních posluchačských dobrodružství jsem album protočil tolikrát, že je ta kazeta dnes už prakticky nehratelná. Nechával jsem přitom naplno pracovat svou dětskou fantazii a představoval si páreček havranů, jak ohlodává mrtvolu rytíře, či litoval mladého hraběte Waltera Stuarta, který skončil na šibenici jen proto, že padl do oka královně. Neveselá tématika textů na mě však kupodivu nezanechala vážnější psychické následky až na to, že ze mě vyrostl otrlý cynik se sklony k morbidnímu humoru, ale tesklivé melodie skotských a irských balad se mi zažraly pod kůži o to víc a připravily půdu pro řadu dalších kapel počínaje Nightwish, kteří o nějakých deset let později – aniž bych si toho byl vědom – zahráli na podobnou strunu, jež dlouho ležela bez povšimnutí, a historie se zopakovala – byť s jinými aktéry. To je ale jiný příběh…

Je tedy jisté, že “Dva havrani” nastavili kurz mého budoucího hudebního směřování, a proto (a v neposlední řadě i díky svým hudebním kvalitám) bude mít tohle album navždy čestné místo v mé sbírce i v mém srdci. Že je to zcela na místě, o tom svědčí koneckonců i fakt, že když mi byla přetlumočena zpráva o tomhle článku, právě “Dva havrany” jsem vypálil absolutně bez přemýšlení.


The Offspring - Splinter
Země: USA
Žánr: punk rock
Datum vydání: 9.12.2003
Label: Columbia Records

The Offspring – Splinter

Když pominu ono období protáčení všech možných kazet, co se jich jen doma válelo, moje dětská léta byla na veškerou muziku až na nějaké to zpívání při táboráku hodně chudá. Rádio jsem neposlouchal, na televizi moc nekoukal, na dětské diskotéky nechodil… Takhle se to táhlo ještě pár let do nového tisíciletí, ale pak se to bohudík začalo měnit.

Nejsem si úplně jistý, jestli se deska “Splinter” od kultovních punk rockerů The Offspring dostala k mým uším záhy po vydání, nebo až se zpožděním, a jestli jsem jí tedy podlehl dříve než albu v tomto výčtu následujícímu, ale zase nemám nejmenších pochyb, že byla první relativně tvrdou nahrávkou, která mi zachutnala. Začalo to nenápadně – v paměti uvízlým singlem “Hit That”. Pak ale věci nabraly poměrně rychlý spád. Vidím to jako dnes – nejdříve namátkové vyptávání se, co je to za muziku, potom občasné záchvaty zoufalství z toho, že se mi to nikdy nepodaří zjistit, a nakonec triumfální pocit, když jsem se konečně domákl, co mi to už měsíc hraje v hlavě a nemůžu to z ní dostat. Následovala samozřejmě poctivá detektivní práce, na jejímž konci stála informace, kdo kýžené album má a bude mi ho ochoten vypálit, dále týdny přemlouvání, aby to ten šmejd konečně donesl, když to slíbil, následované úmorně dlouhou dobou dělící mě od momentu, kdy po všech útrapách konečně nabytý stříbrný kotouček vrazím do hi-fi věže, ale pak už jen hodiny a hodiny do té doby nevídaně slastných hudebních zážitků.

Jestli Asonance rozhodla o tom, že neveselá a přemýšlivá hudba bude tím, co budu v budoucnu vyhledávat, The Offspring mi se “Splinter” otevřeli cestu do světa zkreslených kytar a zpěvu poněkud agresivnějšího, než jaký jde zaslechnout z mainstreamového rádia. Jak roky ubíhaly, z dílny The Offspring jsem začal dávat přednost spíše deskám “Smash”, “Ixnay on the Hombre” a “Americana”, ale “Splinter” navždy zůstane tím prvním a určujícím. Ostatně je to zejména jeho zásluha, že i když Dexter Holland a spol. už pěkných pár let nevyplodili dobrou nahrávku, pořád je hrdě řadím mezi své srdcovky. Kruci, to abych si tu fošnu po víc jak deseti letech taky koupil, co?


R.E.M. - Around the Sun
Země: USA
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 2004
Label: Warner Bros. Records

R.E.M. – Around the Sun

Způsob, jakým jsem se dostal k desce “Around the Sun” od amerických alternativních rockerů R.E.M., je poněkud obskurní a svědčí buď o tom, že mě vedla nějaká božská prozřetelnost, nebo prostě o tom, že reklama funguje. Když se totiž na chodbě mého tehdejšího gymnázia objevil plakát s artworkem, jménem kapely i desky a datem jejího vydání, věděl jsem, že ji musím mít, i když jsem do té doby od R.E.M. neslyšel ani notu nebo jsem o tom aspoň nevěděl. Každopádně stalo se, vymodlenou “Around the Sun” jsem našel toho roku pod stromečkem, a tak vznikl zárodek čehosi, co dnes nazývám svou hudební sbírkou.

“Around the Sun” je pro mě jednou z těch desek, které znáte notu od noty nazpaměť, dovedete je bez nápovědy přezpívat, a když náhodou některá z jejích skladeb někde hraje samostatně, to, že na ni nenavazuje ta další, vás pokaždé trochu vyvede z konceptu. Její sofistikovaná melancholie na jedné straně a přívětivost na straně druhé se mi asi těžko někdy zají, a i když se počet poslechů, které jsem jí věnoval, počítá už na stovky, stejně mě nikdy neomrzí – stejně jako řada experimentů, ke kterým se zde R.E.M. uchýlili.

Je mi upřímně jedno, že je “Around the Sun” v rámci vysoce ceněné diskografie R.E.M. považována za jeden z nejslabších zářezů. S touhle deskou v uších jsem dlouhé měsíce usínal, krátil si s ní dlouhou chvíli při nemoci, koupil si kvůli ní svá první trochu slušnější sluchátka a dokolečka pročítal booklet a hledal si neznámá anglická slovíčka, abych pochopil, o čem to ti pánové zpívají. A samozřejmě jsem díky ní také postupně pronikl do tajů ostatních nahrávek R.E.M., přišel na chuť chytré a promyšlené muzice a obecně mi otevřela dveře do světa, kde se klade důraz na skutečnou kvalitu a hloubku obsahu a ne jen na povrchní pozlátko.

R.E.M. to díky “Around the Sun” dotáhli mezi mé absolutní srdcovky a já si teď můžu leda tak rvát zbytky vlasů kvůli tomu, že jsem si nechal mezi prsty proklouznout minimálně dvě příležitosti vidět kapelu naživo. Pokud nedojde k nějakému zázračnému reunionu, budu si to asi vyčítat do konce života, ale patnáctikusová diskografie, kde skvost střídá skvost, je velice sympatickou náplastí na tuhle bolístku. A i když se mezi tou patnáctkou alb opravdu najdou objektivně lepší alba, než je “Around the Sun”, právě tohle jediné u mě bude mít vždy výsadní postavení a skladby jako “Leaving New York”, “The Outsiders”, “Final Straw”, “Wanderlust”, “Boy in the Well”, “Aftermath”, “High Speed Train” nebo “The Worst Joke Ever” mi z paměti vymaže leda tak Alzheimerova choroba…


Nightwish - Century Child
Země: Finsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 2002
Label: Spinefarm Records

Nightwish – Century Child

Pokud bych měl ukázat na jednu kapelu, kvůli které jsem ve své době na dlouhé roky propadl metalu, budou to překvapivě… ale kdepak, co to povídám, žádné překvapení se nekoná – jsou to Nightwish. S výběrem konkrétního alba to ale bude horší…

Ke kapele jsem se dostal díky provařené hitovce “Nemo”, kterou jsem poprvé zaslechl někdy v roce 2005 na lyžáku z rádia u lanovky, a řekl jsem si, že je to úplně boží a že to asi budou Nightwish, ačkoli jsem tu kapelu tehdy znal jenom podle jména (vidíte? zase ta božská prozřetelnost!). Jenže to už bylo v době, kdy už pro mě internet nebylo jen sprosté slovo, takže netrvalo dlouho a začal jsem poctivě protáčet prvních pět řadovek.

Tohle protáčení mi samozřejmě vydrželo dost dlouho, protože Nightwish u mě tehdy celkem rychle vyšplhali na post kapely číslo jedna a udrželi se tam hned několik let navdory faktu, že, jak jsem záhy zjistil, glorifikovaná Tarja Turunen dostala stopku. A protože jsem byl tehdy ještě docela solidní ucho, největší část toho protáčení si pro sebe zabrala deska “Century Child”. Když pátrám po důvodech, proč jsem už tehdy nedopřál většího prostoru z objektivního hlediska rozhodně lepším deskám “Oceanborn” a “Once”, fakt nevím. Nebylo to kvůli Marcovi Hietalovi, který se v řadách Nightwish představil právě na “Century Child”, ale nejspíš zkrátka proto, že má album pěkný obal, a také kvůli songu “End of All Hope”, který se pro mě stal synonymem nejvyššího myslitelného umění.

Dnes, o řadu let později, se věci mají jinak. Poblouznění hudbou Nightwish mě z valné většiny přešlo už dávno, a když už si nějakou jejich nahrávku pustím, je to spíš z čiré nostalgie – a v tom případě nejspíš sáhnu po “Oceanborn”, “Once” nebo “Dark Passion Play”. I když je ale “Century Child” ještě tak možná spolu se “Splinter” od The Offspring jedinou nahrávkou z tohoto výběru, kterou nemám potřebu si čas od času připomenout, nicméně je pro mě stále ztělesněním určitě životně-hudební etapy, kterou jsem si prošel a která na mě měla zcela zásadní vliv, takže její místo v tomto článku je rozhodně zasloužené.


Emperor - In the Nightside Eclipse
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.2.1994
Label: Candlelight Records

Emperor – In the Nightside Eclipse

Vybrat poslední album, které tvoří zásadní milník mého hudebního bytí, bylo nakonec mnohem snazší, než by se mohlo na první pohled zdát. Je sice fakt, že v posledních dvou až třech letech můj záběr značně nabobtnal, a to zejména díky nahrávkám, které lze jen stěží označit jinak než jako skvělé, ale žádná z nich se mnou nezamávala tolik a nezanechala na mně takové stopy jako tahle kultovní záležitost vydaná původně v roce 1994. Stává se mi poměrně často, že s nějakou deskou takříkajíc objevím Ameriku, ale troufám si říct, že “In the Nightside Eclipse” vlastně jako jediná z tohoto seznamu opravdu důsledně převrátila moje vnímání hudby.

Black metal byl pro mě do té doby velice okrajovým žádrem, který šel hodně mimo mě, ale pak přišla “In the Nightside Eclipse” a já zůstal stát s otevřenou držkou a jen konsternovaně hltal. Do té doby nevídaný majestát, úchvatná atmosféra a záchvaty představivosti, které mi ještě nikdy žádná hudební nahrávka nezprostředkovala – tak vypadaly mé první týdny a měsíce ve společnosti první řadové desky norské legendy Emperor. A vzhledem k tomu, jak kultovního statutu “In the Nightside Eclipse” i dvacet let od svého vzniku neustále požívá, vlastně se ani není čemu divit, že jsem jejímu kouzlu dokonale propadl i já a přidal se tak k miliónům fanatických následovníků kultu Emperor.

Samozřejmě nezůstalo jen u “In the Nightside Eclipse” a do roka a dne jsem měl řádně naposlouchané a poctivě zakoupené všechny ostatní desky, které pod hlavičkou Emperor vyšly. Nebudu zastírat, že právě zbylé trio v čele se skvostným démantem “Anthems to the Welkin at Dusk” nakonec vystoupaly na mém osobní žebříčku oblíbenosti před “In the Nightside Eclipse”, ale zhola nic to nemění na genialitě debutu ani mém nehynoucím obdivu k němu. Kdykoli mi padnou zraky na věhlasnou, v odstínech modré vyvedené scenérii, ta jedinečná atmosféra je zpět a já se jen znovu utvrzuji, že právě s tímhle albem jsem s definitivní platností posluchačsky překročil hranice obyčejného a poznal, jak vypadá a zní hudba, která zde vedle díla klasických mistrů zřejmě zůstane na věky.