Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.
Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V šestém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Zajuse…
Zajus:
 |
| Země: USA Žánr: nu-metal Datum vydání: 24.10.2000 Label: Warner Bros. |
Linkin Park – Hybrid Theory
Asi se již můžu nadosmrti snažit sebevíc, nikdy však v množství přehrání žádným albem nepřekonám debut Linkin Park. Smějte se jak chcete, ale pro desetiletého kluka vyrůstajícího ve spáru českých post-normalzačních “umělců” hráli Linkin Park vážně míněnou a originální hudbu. “Hybrid Theory” jsem poslouchal jsem každý den, vždy cestou do školy a ze školy a poté znovu doma, po celý rok. Už ani nevím, kde jsem na Linkin Park narazil, nejpravděpodobněji však ve vysílání americké MTV, každopádně se pro mě kapela stala idolem na poměrně dlouhou dobu. Z hudby, kterou jsem tenkrát poslouchal, jsou alba Linkin Park ostatně snad jediná, která si občas pustím dodnes. (Možnou výjimkou jsou snad jen Rammstein, jejichž “Mutter” by mohlo “Hybrid Theory” v tomto seznamu snadno nahradit.)
Asi by byl nesmysl tvrdit, že kvality “Hybrid Theory” mají nějakou vyšší uměleckou hodnotu. Na album bych dnes, nebýt sentimentu, nahlížel asi jako na průměrnou nu-metalovou nahrávku plnou chytlavých refrénů, ovšem ve své době mě album přeneslo do světa tvrdých (dnes se můžu jen smát) riffů a agresivních vokálů. Zpěv Chestera Benningtona se mi nezošklivil ani po letech, a i když nyní zpívá lépe než kdy dřív, už na “Hybrid Theory” ho byla radost poslouchat. Skladatelsky je vše přímočaré a jednoduché, což albu ani dnes neubírá nic na zábavnosti. Mezi mé favority tak jistě patřila trojice skladeb z druhé poloviny alba: “By Myself”, “In the End” a hlavně “A Place for My Head” se skvělým ukřičeným závěrem.
Když Linkin Park po třech letech vydali nástupce “Meteora”, nebyl jsem jeho zjevnou neinvenčností nijak zklamán. Při zpětném poslechu navíc zjišťuji, že jde dost možná o lepší materiál než v případě “Hybrid Theory”. Z tohoto úhlu pohledu jsem však rád, že kapela nezůstala stát na místě a posouvala svůj zvuk dále, přestože to vedlo k některým pořádným přešlapům. Zejména elektronické “A Thousand Suns” bylo ovšem dobré album, byť kouzlo debutu postrádalo. Při pohledu na dnešní mainstreamovou scénu mohu upřímně prohlásit, že Linkin Park považuji za jednu z mála kapel, která si pozornost posluchačů opravdu zaslouží.
 |
| Země: USA Žánr: groove metal Datum vydání: 27.3.2007 Label: Roadrunner Records |
Machine Head – The Blackening
Ačkoliv v mém seznamu zabírá metal jen jediné místo z pěti, ve skutečnosti stále tvoří nejméně polovinu hudby, kterou poslouchám, a většinu té, o které píši. Koneckonců jsem se ne zrovna krátkou část života považoval za metalistu, a jelikož každý pokus o vypěstování dlouhých vlasů skončil spíše afrem, kompenzoval jsem si svoje neúspěchy na poli vlasové stylistiky alespoň řádnou zásobou triček a mikin různých kapel, které nyní leží znuděně ve skříni již několik let. A první kapelou, která ve mně vzbudila metalové choutky (pominu-li pár metalcorových partiček), byli právě Machine Head.
Už otvírák “Clenching the Fists of Dissent” je plný surové energie, jakou jiné žánry nikdy nemohou disponovat. Robb Flynn je správně nasraný, hrubým vokálem štěká protiválečná hesla, která prokládá instrumentálně zdařilými pasážemi s dominující kytarou. Vrchol desky je však jinde. S jasným sdělením “for the love of brother / I will sing these fucking words / aesthetics of hate / I hope you burn in hell” v “Aesthetics of Hate” se žádný teenager prostě nemůže neztotožnit. Co však písni dominuje, je sólo, lépe řečeno sóla dvě, vzájemně se proplétající. Pamatuji si, že když jsem poprvé viděl na záznamu z festivalu Rock am Ring hrát Machine Head tuto skladbu naživo, tak mi z úžasné spolupráce Flynna a Demmela spadla čelist, a podobně tomu bylo předloni na festivalu Brutal Assault, kde jsem měl kapelu poprvé možnost vidět naživo osobně. A pak je zde “Halo”. S řádně ateistickým textem a nezapomenutelným refrénem je “Halo” takřka prototyp výtečné metalové skladby.
“The Blackening” je skvělé album, ovšem nebylo by úplně fér nezmínit další alba, která mě posunula k ještě tvrdší metalové tvorbě přibližně v té samé době. Jde zejména o “Colors” od Between the Buried and Me, “In Sorte Diaboli” z pera Dimmu Borgir, “Rise to Ruin” death metalistů Gorefest či debut In Vain, “The Latter Rain”. “The Blackening” však mělo ve své době výsadní postavení. Až později jsem zjistil, že na poměry Machine Head jde o nebývale tvrdé album (možná s výjimkou debutu) a asi právě proto je tak snadno stravitelné, přestože skladby nepatří mezi nejkratší. Proto mě zaujalo v době, kdy mému playlistu vévodili Atreyu a All That Remains. Musím někde vyhrabat to staré tričko s motivem “The Blackening”. Za metalistu se možná už nepovažuji, ale to album si být zastrčené v šatníku nezaslouží.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: progressive metal Datum vydání: 16.4.2007 Label: Roadrunner Records |
Porcupine Tree – Fear of a Blank Planet
Je to zajímavé, ale Porcupine Tree se do mého výběru málem nedostali. A to přesto, že kdo mě jen trošku zná, ví, že Stevena Wilsona považuji za největšího žijícího hudebního génia a “Fear of a Blank Planet” za takřka dokonalé album. Ačkoliv jsem Porcupine Tree poprvé slyšel právě na tomto počinu, bylo to až s o dva roky novějším albem “The Incident”, kdy jsem pocítil chuť zjistit víc o kapele i její hlavní postavě, malém chlapíkovi s nekonečnou studnicí nápadů. “Fear of a Blank Planet” bylo však první a to mu nikdo nemůže upřít.
Není však náhoda, že mě toto album v záplavě metalu, který jsem tehdy poslouchal, zaujalo. Jde rozhodně o nejtvrdší počin Porucpine Tree, který v sobě kombinuje to nejlepší z progresivního rocku s prvky, které právě v metalu slýcháme nejčastěji. Od centrálního riffu v titulní skladbě po závěrečné smyčce v “Sleep Together” se neodehraje jediná slabší minuta, jediný špatný nápad. Ústřední sedmnáctiminutový kolos “Anesthetize” prostřídá množství nálad, akustickou kytarou počínaje a burácejícími bicími Gavina Harrisona konče. Dlouhé písně se stopáží přesahující čtvrt hodiny považuji za vrchol hudebního umění, jelikož zdaleka ne každý dobrý hudebník je dokáže stvořit, a vděčím za to právě skladbě “Anesthetize”.
Diskografie Porcupine Tree se však později ukázala nesmírně vyrovnaná. S výjimkou debutu, kde zřejmě Wilson neuhlídal svou mladickou experimentálnost a pustil se do něčeho, na co jednoduše ještě neměl, jsou všechna alba na špici, co se skladatelských kvalit týče, a počiny z třetího tisíciletí pak patří také mezi nahrávky s nejlepším zvukem. Ovšem moje obliba v Procupine Tree se nezastavila jen u tvorby kapely samotné. Ukázalo se totiž, že Wilson je opravdu činorodý chlapík, a naposlouchat vše co vytvořil, mi bude trvat nejméně tři příští životy. Kromě jeho sólové kariéry tak hltám i ambientní Bass Communion, progresivní duo No-Man (zejména první tři takřka popové desky jsou výborné), dnes již mrtvý experimentální projekt Incredible Expanding Mindfuck a mnohé další počiny. I další členové Porcupine Tree se angažují v některých zajímavých kapelách, ale tolik prostoru zde nemáme. O kompletní seznam můžete však požádat na vrátnici.
Starší počiny Porcupine Tree mi také otevřely oči k progresivnímu rocku, zejména ke klasickým albům z počátku 70. let, což samo o sobě mělo dalekosáhlé důsledky, jak píši v následujícím textu. A na počátku všeho stálo “Fear of a Blank Planet”. Dost možná nejdůležitější album v mé hudební historii.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: progressive rock Datum vydání: 10.10.1969 Label: Island Records |
King Crimson – In the Court of Crimson King
O zařazení King Crimson do tohoto seznamu jsem dlouhou dobu váhal. Stejnou úlohu jako jejich debut totiž hrály v mém hudebním světě vrcholné desky Pink Floyd (kam řadím “Atom Hearth Mother” a “Meddle” spíš než pozdější a slavnější tvorbu, ačkoliv i ta je bez debat geniální) nebo legendární “Close to the Edge” od Yes. Přesto však mám dojem, že King Crimson byli první klasickou prog rockovou kapelou, kterou jsem si zamiloval. I volba mezi alby King Crimson nebyla jednoduchá. Patřím totiž nejspíše k menšině lidí, která za vrchol tvorby King Crimson považuje třiadvacetiminutový epos “Lizard” ze stejnojmenné desky. Přesto však zařazuji “In the Court of Crimson King”, jelikož byla nejen mou první deskou King Crimson, ale také protože to je sakra dobré album, možná dokonce nejlepší, jaké jsem kdy slyšel.
Pětice skladeb je tak rozmanitá, jak to jen je možné při zachování naprosté kompaktnosti celé desky. Úvodní “21st Century Schizoid Man” nemá ani cenu popisovat, je totiž stejně legendární písní, jako “Money”, “Black Sabbath” nebo “Stairway to Heaven”. Její agresivita, nápaditost, zdánlivá chaotičnost a úchvatné instrumentální provedení si zaslouží zařazení do síně slávy toho nejlepšího, co lidstvo dokázalo vytvořit. Miluji baskytaru, která vůbec není v pozadí, jak by se od ní očekávalo, kytaru tvořící spíše psychotické melodie než nějaká jasná sóla a saxofon, který naopak všemu vrací jasný režim a skladbu (opět jen zdánlivě) odlehčuje. Jednou z nejlepších písní, jaké jsem kdy slyšel, je pak také “Epitaph”. Když přibližně v jeho polovině všechny melodie přebije ohlušující hluk a z něj vyústí nádherná akustická kytara, na chvíli se mi vždy zastaví srdce. “In the Court of Crimson King” však nejsou jen tyto dvě skladby – všech pět je jich takto silných, byť mám stále dojem, že improvizace v závěru “Moonchild” je možná trošku dlouhá.
Ať se snažím na album nahlížet z jakéhokoliv úhlu, vždy nacházím jen samou dokonalost. Zpěv Grega Lakea je perfektní, texty nápadité, bicí Michaela Gilese jsou poměrně netradiční, což považuji za velké plus, baskytara (opět v podání Lakea) asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel, klávesy a mellotron tvoří výtečné melodie, stejně jako flétna či saxofon. Skvělá je i práce principála Roberta Frippa a jeho kytary, která vlastně málokdy hraje hlavní roli, ovšem přesto je v hudbě King Crimson absolutně nepostradatelná. Ano, zním možná až trošku moc nadšeně. Ale jak by někdo z tohoto alba mohl nebýt nadšený?
 |
| Země: USA Žánr: avantgarde jazz Datum vydání: 20.1.1963 Label: Impulse! Records |
Charles Mingus – The Black Saint and the Sinner Lady
Volba posledního alba z mé pětice nakonec padla na jazzovou nahrávku, byl jsem však pevně rozhodnut volit “Abbey Road” od The Beatles a “The Seer” od Swans. Protože však The Beatles považuji za ojedinělý případ talentované popové kapely, která bohužel nemá obdoby, a tak se od ní není kam posunout, a tvorbou Swans se stále marně brodím, rozhodl jsem se pro “The Black Saint and the Sinner Lady”. Jazz je žánr, který můj vkus v současnosti ovlivňuje nejvíce, přitom než jsem se dostal k němu dostal, prošel jsem celou řadou jím nasáklých subžánrů. Ať už jde o technický metal (kde se požívá spíše jeho komplexní rytmika než doslovné zobrazení) či jím ovlivněné počátky progresivního rocku, nepřímo mě jazz okouzlil na mnoha místech. Proto jsem se vydal zkoumat klasická alba tohoto žánru a “The Black Saint and the Sinner Lady” bylo první, které jsem si zamiloval.
Co však psát o hudbě, o které toho zatím mnohem víc nevím než vím, mi není úplně jasné. Obecné zařazení si však učinit troufnu. Nejslavnější album Charlese Minguse je složitou nahrávkou, která sahá v rámci svého žánru spíše k netradičním postupům, nepracuje s harmoniemi tak, jak jsme zvyklí, a i její zvuk vás neustále cíleně tahá za uši. Nestaví, jako třeba skvělá “Sahara” od McCoye Tynera, na pianu. To je zde naopak upozaděno za stěnu dechových nástrojů, které hrají naprosto klíčovou roli. V každém okamžiku se odehrává hned několik dějů, několik melodií. Všechno to pochytit není vůbec jednoduché a album tak vyžaduje množství poslechů. Kdo je však zvyklý na složité metalové nahrávky, měl by si s komplexností “The Black Saint and the Sinner Lady” poradit. Nelze ovšem jednoduše položit rovnítko mezi kytarami v metalu a dechovými nástroji v jazzu, tyto dva žánry fungují naprosto odlišně. A to je to, co mě na jazzu tolik baví: je jiný, překvapivý a odvážný. “The Black Saint and the Sinner Lady” loni v lednu oslavilo neuvěřitelných padesát let od vydání, a přesto zní stále tak aktuálně.
Z krátkých čtyřiceti minut by se dalo vyzdvihnout množství skvělých momentů. Nejvíce mě baví, jak často Mingus na albu mění tempo. Jeho kapela zrychluje a zpomaluje zcela plynule, nečekejte žádné skoky, a v těch nejrychlejších momentech připomíná rozjetý parní válec (opět paralela s metalem). Pokračoval bych dál, ovšem můj prostor je omezený, váš čas jistě také, tak nečekejte a běžte si Minguse sami poslechnout.