Země: USA / Švýcarsko Žánr: post/sludge metal Datum vydání: 5.10.2018 Label: Czar of Crickets Productions Tracklist: 01. Minsk – Invoke Revive 02. Zatokrev – Silent Gods 03. Zatokrev – Salvatore 04. Minsk – The Chalice and the Dagger Hrací doba: 39:13 Odkazy Minsk: web / facebook / twitter / bandcamp Odkazy Zatokrev: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Czar of Crickets Productions

K hudebnímu formátu split alba mám poměrně zvláštní vztah, v rámci něhož převažuje spíše nedůvěra. Na jednu stranu se čas od času objeví kapely, které dovedou utvořit opravdu jedinečné dílo těžící z promyšlené spolupráce, mnohem častěji se ale stává, že se splitko stane platformou pro sdílené vydání ležáků a nedomrlých zbytků z šupíků daných formací. Je až nepříjemně běžné, že si hudebníci řeknou, že mají nějaký jeden dva songy, které se z toho či onoho důvodu nevešly na album, a slepí je se spřátelenou kapelou na roztříštěnou placku, která nemá žádnou jednotící myšlenku a kterou jsou ve výsledku schopni protočit více než jednou opravdoví fanatici. Proto je velmi příjemné jednou za čas narazit na tu první a vzácnější skupinu splitek s přidanou hodnotou. A takový případ dle mého soudu poměrně umně představuje právě spolupráce post-metalových entit Minsk a Zatokrev.

Illinoiští Minsk  o sobě dali naposledy studiově vědět už před třemi lety, kdy vyrukovali s povedeným „The Crash and the Draw“. To sice nedovedlo úplně navázat na kompoziční šikovnost zatím asi nejlepšího „With Echoes in the Movement of Stone“, přesto disponovalo dostatkem strhujících momentů, které člověka nutí vracet se k němu i po letech. Svou tříletou studiovou pauzu ale nakonec nezakončili vlastním sólovým albem, nýbrž právě domluvou s basilejskými Zatokrev, mladšími, přesto rozhodně ne nezručnými tepci bahnitého žánru, na splitku. Desku nazvali „Bigod“ a artwork svěřili do rukou pařížského umělce Maxe Loriota, který zde zpodobnil alegorický příběh o dvou koních roztrhávajících jeden vůz – což by měla být metafora geneze uměleckého díla mezi dvěma svébytnými jedinci. V tomto případě Minsk a Zatokrev. Že se nejedná jen o nějakou trapnou splitkovou slepeninu, může ilustrovat i samotný fakt, že kapely u sebe vzájemně zahostovaly. Naživo pak dokonce nejen v rámci songů ze splitka, ale i vlastních songů, což jste mimochodem mohli vidět před nedávnem v Praze (neboť jsem nestihl sepsat report, tak alespoň takto dávám najevo, že to za to věru stálo).

Úvod desky začíná pěkně od podlahy v podání syrového masivu „Invoke/Revive“ od Minsk. Valivá rytmika a nekompromisní riffy budují hradbu, která hází posluchače rovnou do příběhu. Žádné intro, nejdřív brutální rozcvička. Jemnější pasáže přicházejí na řadu až v půlce téhle čtvrthodinové kompozice – stejně jako větší role kláves a samplů. Závěr se opět zvrhává v natlakovanou řežbu, ale takovou patřičně naléhavou a šikovně rytmickou. Velice povedený, byť malinko nevyrovnaný song.

Zatkorev na to jdou z opačné strany – kompozici uvádějí jemnější polohou a střed a závěr tvoří ty opravdu drtící části. Tady u Zatokrev cítím asi největší posun od toho, co si pamatuji z jejich předchozí plnohodnotné studiovky. Najednou je songwriting takový vzdušnější a nazvučení šťavnatější – až si někdy vzpomenu na pasáže z posledních Cult of Luna. Ať už jsou totiž v těch meditiativnějších či v těch ostřejších a od podlahy, stále všechno dává smysl a přispívá celkovému napětí i následné katarzi. Ať už jde o  výtečné nuance před závěrem „Silent Gods“ nebo mrazivé hyponotické pasáže „Salvatore“ (které v závěru malinko připomínají Blut aus Nord), vše působí velmi autenticky a promakaně.

Závěrečnou skladbu opět obstarávají Minsk a jejich „The Chalice and the Dagger“ funguje jako povedená syntéza dříve vyřčeného. Na jednu stranu dovedou nastolit klidnou post-rockovou atmosféru, jež má zde přeci jen o něco větší slovo, ale i zuřit s podobnou naléhavostí jako na začátku. Gradace je tu věru slušná. Pravda, co do pohltivosti to stále není úplně na úrovni těch nejlepších kousků z „With Echoes in the Movement of Stone“, ale to je prostě jeden ze žánrových klenotů, s nímž také nese srovnání máloco.

Třeba je pochválit povednou zvukovou produkci a především pak celkový koncept, jenž z těch čtyřiceti minut dělá nahrávku, která může v pohodě čelit plnohodnotným deskám bez jakéhokoliv přimhouření očí. Tak by to mělo koneckonců být, jen lenost mnoha kapel vede k tomu, že je tenhle formát posluchači často opomíjen jako archivní uprdnutí pro nadšence. Budiž desky jako „Bigod“ dobrým příkladem pro ostatní se zamyslet nad tím, zda splitka nemají třeba být i příležitostí pro skutečnou spolupráci a nejen pro výměnu ležáků ze šuplíku. Snad i oni pomůžou k nějaké změně trendu, jenž na tomto poli panuje. Když Minsk a Zatokrev uzavírali svůj říjnový pražský koncert, plácali se na pódiu přátelsky po zádech. Já mohu jen dodat, že mají za co.