Země: Švýcarsko Žánr: death metal Datum vydání: 18.3.2014 Label: Unique Leader Records
Tracklist:
01. Words of Wisdom
02. Between the Dying and the Dead
03. Intelligent Design
04. Pandemic of Ignorance
05. Praise the Lord of Negation
06. The Anatomy of Disgust
07. Anagamin
08. Evolving Towards Extinction
09. Vertigo
10. Communing with Emptiness
11. Nostalgia for Chaos
Nejenom ze Celtic Frost, Coroner a Darkspace živo je Švýcarsko jako metalová země. Kapel známějších i méně znamějších všech možných žánrů má relativně na rozdávání. Avšak ta death metalová scéna tam asi zas tak prorostlá nebude, protože kromě aktuálně recenzovaných Near Death Condition si nějak nemůžu žádný čistě death metalový akt z tohoto koutu Evropy vybavit. Ale to je spíš vlastní blbost, než že by tam ty kapely nebyly. Trojice (studiově, naživo mají navíc baskytaristu) letos servíruje svou třetí fošnu s názvem “Evolving Towards Extinction” a rovnou zkraje můžu říci, že si rozhodně ostudu neutrhli.
Deska opět vychází u labelu Unique Leader, jenž má pod svými perutěmi nejednu kvalitní death metalovou smečku ať už z Evropy či ze zámoří. Deska je dotažená do všech detailů, počínaje úchvatným obalem z dílny polského již zesnulého výtvarníka Zdzisława Beksińskiho. Jeho obrazy zdobí nejednu metalovou desku. Nahrávání se odbylo v polském studiu Hertz, které již nejednou a v podstatě celkem pravidelně hostí špičky death metalového žánru z celé Evropy. Stačí jen nahlédnout na oficiálky a omrknout seznam klientely. Za všechny snad stačí zmínit “The Satanist” neznabohů Behemoth.
Co nás tedy čeká a nemine na necelé hodince při jedenácti skladbách? Milovníci slamu a moderních brutálních odnoží zde asi tak trochu utřou, jelikož zde jsou hlavními jmenovateli základy US death metalu v čele s technikou Suffocation, hnilobou Obituary a vzteklostí Deicide. Skladby jsou skutečně zkomponovány, pokud se to tak dá říct, s rozvahou. Každý riff, každá vyhrávka, každý sólový výjezd zde musí mít své jasné místo, nic nesmí být navíc, nic se nesmí překombinovat. Vše je technicky na vysoké úrovni, byť se zbytečně neexhibuje. Co hned v prvním okamžiku udeří na uši, je precizní bubenická hra bubeníka Guida Wysse. Ten určuje zásadně tempo a směr. Jeho styl hraní jde od technických fines přes neurvalé tlučmistrovství až po ultrarychlé blast beaty. Rychlostí se tu však zas příliš neplýtvá, je potřeba dát vyniknout jednotlivým motivům. A vnímavý posluchač si všimne, že i když se kolikrát rozjede na bicích sypec jak kráva, rifffy stále nikam nespěchají. Vytváří to pěkný kontrast a nijak to nepřekáží.
Stejně jak bubenickou práci je třeba ocenit i kytarové/kompoziční umění. Riffy jsou úderné, chytlavé, ale přitom nemáte dojem, že by je zvládl kdejaký začínající školák. Vyhrávky velice často pracují s harmoniemi, zkrátka, aby každý nástroj hrál trochu něco jiného. Kapela se nebojí ani melodií, ale samozřejmě v intencích žánru, nečekejte žádné veselé tancovačky. Jak už jsem zmiňoval promyšlenost celého alba, totéž platí o sólech, ta si, stejně jako zbytek desky, drží vysokou technickou úroveň, ale přitom mají hlavu a patu a nehustí do vás jednu bezpředmětnou bublaninu za druhou. Pokud si na YouTube najdete ukázku z desky s názvem “Between the Dying and the Dead”, uděláte si jasný obrázek o záměrech Near Death Condition. Za totální prdel nakopávající vrchol pak považuju předposlední “Communing with Emptiness”, jednoznačně největší náser na desce. A hned za ní totální zkáza a deprese v podobě “Nostalgia for Chaos”. Lepší zakončení snad album dostat ani nemohlo.
Skrz hradby riffů se však našel čas i na aranžérské vychytávky a drobné samplíky a na závěr alba se dokonce dočkáme apokalyptického klavíru, naznačující, že je všemu skutečně konec. Album má od začátku vysoký standard a do konce jednoduše neklesne. K výborným hráčským výkonům, kompozicím a zvuku lze také ještě jako plus připočítat atmosféru, kterou postrádá dnes naprostá většina death metalových fošen. Tady tahle fošna jednoduše vtáhne do svého zkaženého světa a už vás zpátky nevydá. Je pravdou, že jsem nezmínil vokály, jenže to je jednoduše proto, že nijak zvlášť nevybočují z mustru žánru, klasický growling, občas přecházející do vyšších poloh. Samozřejmě kvalitní, ale nijak oslňující.
Jak je vidno z předchozích slov, v mém případě se jedná o jednu z nejzábavnějších death metalových desek, jakou jsem tento rok slyšel. S každým poslechem objevujete nová zákoutí a obdivujete technickou zdatnost zkombinovanou s kompoziční zručností a vkusem. Povinnost pro milovníky kovu smrti s techničtější patinou à la Deeds of Flesh, ale s řádným citem pro staré pořádky.
Země: Švýcarsko Žánr: death metal Datum vydání: 12.7.2014 Label: Great Dane Records
Tracklist:
01. Riot
02. Corruption of All Kings
03. Death Place
04. Beginning’s End
05. Neew Chaos Order
06. Lies
07. Total Hate
08. Here and Beyond
09. Injection
10. Scums
11. In Hell We Rest
12. Retch
Pokud by někoho zajímalo, jak by dopadlo švýcarsko-francouzské spojenectví na poli death metalu, tak pro tyhle případy je tady mladá sebranka Burning Flesh se svým posledním studiovým zářezem, kterému byl nadělen titul “New Chaos Order”. Nebudu chodit kolem horké kaše a napínat vás jako gumu u trenek, takže hned zkraje vypálím hodnocení počinu této mladé pětice. A jak že to dopadlo? Dost dobře. “New World Order” splňuje to hlavní, co já osobně od neinvenčních death metalových alb očekávám, takže není důvod propadat panice a spílat nad nudnou tuctovkou. Ale k těm kladům se ještě dostanu později, protože nemůžu vystřílet úplně všechny náboje v samém úvodu recenze, to snad chápete…
Už nějakou dobu frčí různé retro výlety do let, kdy idolové dnešních mladých kapel byli ve svých vrcholných obdobích, a Burning Flesh se rozhodli, že něco takového připraví i pro své pravověrné. Jejich dvanáctiskladbový zářez “New Chaos Order” je tak klasický, jak jen to vůbec lze, takže se připravte na žánrově naprosto uzavřený počin, kde jsou death metalové ingredience dávkovány v míře opravdu veliké a snad jen letmé závany grindové jednoduchosti by mohly počin stáhnout jinam. Nicméně jedná se o takové stopové množství, že si jej posluchač pořádně ani nevšimne a hlavně je to dosti subjektivní vjem, protože věřím, že kdokoli jiný by tam grindcore neslyšel ani omylem.
Jak už je patrné z úvodního odstavce, Burning Flesh je švýcarsko-francouzská kapela, která drtí posluchače již devátým rokem a během své působnosti stihla vypustit do světa jedno eponymní demo “Burning Flesh” z roku 2007, na nějž se navázalo o tři roky později debutem “Unconscious Deformity”. No, a aby byla ta diskografie kompletní, tak musím logicky zmínit i loňský druhý počin “New Chaos Order”, který se, jak se letos ukázalo, stal labutí písní pro zakládajícího člena a vokalistu Lionela Fontanu, jehož nahradil stejně neznámý Vincent Goubeau. Novice soudit nemůžu, nicméně Lionel se zdál jako ten správný řvoun pro nasupený death metal, jak jej Burning Flesh na “New Chaos Order” zvěčnili. Řev velmi hrubý a hluboký jako ta nejhlubší propast bude snad vždy funguvat, a přestože jsem měl s vokálem poměrně dost velký problém ve věci jeho srozumitelnosti, tak tohle je nutné brát jako takový nepsaný stylový standard, takže mu fakticky nelze nic vyčítat.
Teď k těm hlavním devízám “New Chaos Order”, které jsem nechtěl odtajnit v úvodu. Samozřejmě, že ruku v ruce s oním proklamovaným mládím jde řádná nasranost a energičnost, na jejíž nedostatek Burning Flesh rozhodně nestrádají. Jakmile se do toho pětice v úvodní “Riot” po skončení krátkého projevu George W. Bushe pustí, tak je nic nezastaví. Jasně, takhle hraje kde kdo a podivovat se v dnešní době nad tím, jak dobře takovýto death metal šlape, je zbytečné, ale i přes delší stopáž mě tahle placka nenudí. A to je pro mě to hlavní. Skladby jsou úderné, mají tah na branku a po nedávno recenzovaných Seprevation je tohle v krátké době další počin, kde ten mladistvý elán zastiňuje nějaký vlastní vklad a vůbec mi to krátkodobě není na obtíž.
A není se co divit, protože i když jsou jednotlivé fláky pekelně nabroušené, tak v sobě mají takový ten death metalový hitový potenciál pramenící z chytlavého riffu, ničivých blast beatů a úderné vokální linky, která nic nevymýšlí a nutí v nejrůznější momentech zařvat si spolu se zpěvákem. Hned několik válů má sílu na první poslech, čímž neříkám, že jsou vlezlé, ale až grindová úderka “Riot”, thrashem načichlá “Corruption of All Kings” nebo zdánlivě melodická titulka, v níž se vyšším řevem oprostí Lionel od hluboce položeného vokálu a kytarové vyhrávky připomenou melodický sever, prostě nemají chybu a nemůžu se jich jen tak nabažit. Další výtečné fláky jsou “In Hell We Rest”, přímočaře útočná “Lies” a s odstupem času i pomalejší “Here and Beyond”, která mě zpočátku absolutně nebavila, ale nějak jsem té její magické atmosféře zatěžkaného masakru podlehl a dnes už se na ni s každým poslechem těším.
Netvrdím, že Burning Flesh na “New Chaos Order” objevili Ameriku, protože je to vcelku tuctový death metal, ale podaný s takovým zaujetím, že je mi úplný šuplík, jak předvídatelné to ve výsledku je. Od prvního pohledu na artwork je jasné, co od poslechu očekávat, takže koho death metal nikdy moc nebavil – ruce pryč – protože, řekněme si to narovinu, tohle nebude nic pro vás. Ovšem styloví nadšenci by mé závěrečné hodnocení pochopit mohli…
Khaøs nejsou žádní veteráni. Jedná se o partu čtyř chlapů, kteří pocházejí z Curychu a New Yorku a dva roky nazpět se rozhodli, že spolu chtějí hrát rock. Jejich diskografie od té doby stihla nabobtnat na velikost celé jedné položky, kterou je EP “Rising” z podzimu téhož roku, a singl “After the Silence” je příslibem řadového debutu, který si najde cestu k lidem snad někdy v dohledné době. Máme se na co těšit?
Upřímně, poté, co jsem ve společnosti skladby “After the Silence” strávil nějaký čas, asi nepoběžím do obchodu hned, co plánovaná řadovka vyjde. Bude to ale spíš tím, že co se vesměs klasického rocku týče, raději vsadím na osvědčená jména, a ani ne tak vlastní kvalitou songu, protože ta rozhodně není nijak zavrženíhodná. Khaøs totiž sice nepřicházejí s ničím novým, ale způsob, jakým ten svůj rock uchopili, je velmi uspokojivý.
Ta písnička je vlastně dost obstojná. Vyloženě dobrá je sloka, jejíž melodie je příjemně rafinovaná, působí snad až lehce alternativně a dává tušit, že v refrénu by mohlo dojít na poměrně velké věci. Ty sice nepřicházejí a refrén trochu trpí na přílišnou generičnost, ale nakonec se rozvine do další pěkné melodie a celkový dobrý dojem nijak zvlášť nenarušuje – obzvlášť když je v závěru skladby nahrazen mnohem povedenější variací. Pěkné sólíčko v duchu parádní melodie sloky, které se nachází na pomezí druhé a třetí třetiny skladby, jen vkusně ilustruje velmi solidní instrumentální úroveň Khaøs a to vše zastřešuje čistý vokál, který je ve své podstatě sice úplně prostý, ale funguje na výbornou a je ozdobou celého songu.
Hodnotit číselně počin, který nemá ani pět a půl minuty, je možná trochu o ničem, nicméně já to výjimečně udělám, protože singl “After the Silence” mě potěšil, a tak mi přijde fér na oplátku potěšit kapelu. Tahle sedmička sice není moc silná v kramflecích, ale zasloužená asi bude, když si říkám, že až ta deska vyjde, nakonec ji asi stejně proženu ušima…
Lethe je dost zajímavý projekt. Jednak už jen svou sestavou, v níž se potkávají Tor-Helge Skei z Manes a Anna Murphy z Eluveitie, především však svou hudbou. Debutová deska “When Dreams Become Nightmares” totiž nabízí takový koktejl lehčí elektroniky, především trip-hopu a místy ambientu, sem tam lehounce líznutý až nádechem popu a občas se závanem metalu. Jenže ačkoliv sestavu Lethe tvoří hudebníci, kteří se jinak pohybují v metalových vodách, tvrdé kytary hrají na “When Dreams Become Nightmares” spíše minoritní roli.
To mně osobně ale v žádném případě nevadí, svým způsobem vlastně možná naopak, protože díky tomu se může hlavního slova ujmout nádherná a podmanivá atmosféra, v níž metal funguje pouze jako koření a podpora gradace a vývoje skladeb. Největší roli má asi onen trip-hop, což je pro mě super a asi i přesně díky tomu se mi “When Dreams Become Nightmares” tak trefilo do vkusu, protože právě tohle je v současné době styl, který mě ohromně baví. Do toho přidejte ještě výtečně napsané písničky, příjemnou přístupnost, aniž by deska byla vtíravá nebo snad ztrácela na trvanlivosti či hloubce, a je jasné, že tu máme co dělat s úžasnou záležitostí.
Mimoto mají Lethe ještě jedno obrovské eso v rukávu, jímž je Anna Murphy. Její domovská kapela Eluveitie mi nijak zvlášť nevadí, ale ani mě nebaví… tahle holka má ovšem neskutečný talent a díky jejímu naprosto fenomenálnímu zpěvu je jí do takové skupiny snad až škoda. Když se totiž chopí mikrofonu, tak je to prostě paráda… už třeba na nahrávce “The Revolution Is Dead!” od švýcarských Blutmond, kde se svým vokálem dostala relativně dost prostoru, vyloženě excelovala, takže jsem fakt upřímně rád, že se konečně v nějakém projektu chopila hlavního zpěvu – a rozhodně se to vyplatilo, protože právě ona je onou pověstnou třešničkou na dortu už tak skvělé muziky.
Nemůžu si pomoct, ale mně se prostě Lethe naprosto přesně trefili do noty a ohromně si poslech “When Dreams Become Nightmares” užívám… a doufám, že v budoucnu přijdou další desky!
Druhý pohled (Atreides):
Švýcarští Eluveitie jsou všem jistě dobře známi. Norští Manes již tak populární sice nejsou, zejména po poslední desce “How the World Came to an End” jsou právem oceňovanou veličinou avantgardního metalu. Spojit je dohromady? Nu, to je přece jen krapet bizarní. Když ale vyberete ty správné lidi, spojení to může být přinejmenším velmi zajímavé – a za Lethe nestojí nikdo jiný než houslistka a zpěvačka Anna Murphy za Eluveitie a Tor-Helge Skei coby zakládající člen Manes.
Zatímco Anna se vzdala houslí a na debutovku Lethe přispěla především zpěvem, Skei, který má na starosti celou instrumentální složku, posouvá hudbu mnohem více do roviny Manes. Ovšem podstatně odlehčených a méně psychedelických. Rozhodně své hudební kořeny Lethe rozhodně nezapírá a naopak mi přijde, že se k nim hlásí častěji, než by bylo zdrávo. Ono je totiž doopravdy dost těžké říct, v čem jsou Lethe rozdílní oproti jeho domovské kapele, tedy kromě toho faktu, že hlavní slovo za mikrofonem má Anna. Zásadních odlišností ale opravdu není příliš.
V zásadě jsou Lethe na jedné straně metalovější, na straně druhé pak popovější nebo ještě lépe elektroničtější. Nejvhodnější slovo by asi bylo přímočařejší, jakkoliv v porovnání s naprostou většinou hudby, neřkuli domovskou kapelou Anny, je tohle tvrzení přinejmenším zavádějící. Ale třeba taková “Come Look at the Darkness with Me” je dost přístupný metalový song postavený hlavně na kytarách. Pravda, je z celého alba taky jediná, zbylé skladby už jsou laděné buď do trip-hopu (“Love Pass Filter” nebo “Haunted”), nebo více do elektroniky (“Transparent”). Sem tam se objeví i popovější song jako třeba “You”, ve své podstatě ale většina desky víří někde mezi všemi těmito žánry.
“When Dreams Become Nightmares” většinu času příjemně klouže po povrchu. Písně sice mají i hloubku, tohle album ale není o tom, abyste se utápěli v jeho hlubinách. Namísto toho přímo vybízí k tomu, abyste si jej pustili, zavřeli oči a nechali se jím samovolně unášet do neznáma.
Třetí pohled (Zajus):
Na rozdíl od kolegů jsem posluchač tvorbou Manes nedotčený, a byť domovskou kapelu Anny Murphy Eluveitie alespoň částečně znám, na jaký nástroj tam hraje bych vám říct nedokázal. Proto jsem šel do poslechu “When Dreams Becomes Nightmares” s naprostou slepotou a nezaujatostí a byl jsem jí snadno a vcelku silně okouzlen. Pokud mohu udělat odvážnější přirovnání, debutový počin Lethe mi připomíná poslední desku polských Lux Occulta, ovšem v mnohem přístupnější a méně avant-gardní formě. To možná uzavírá cestu k desítkovým hodnocením (protože podle jakéhosi podivného zákona hodnocení klesá spolu s mírou experimentálnosti), i tak ale “When Dreams Becomes Nightmares” zůstává překvapivě silnou deskou.
Ačkoli jde o album velice vyrovnané, o něco více jsem si oblíbil skladby z první poloviny a hned první trojice je podle mě skvělá ilustrace toho, co se mi na Lethe líbí. “In Motion” je se svým ženským křikem v pozadí velice depresivní, Anna Murphy navíc zpívá naprosto úžasně. “Haunted”, skladba více poznamenaná metalem i elektronikou zároveň, je jasná hitovka už od prvního poslechu a “Come Look at the Darkness with Me” (což je mimochodem naprosto skvělý název a balící hláška zároveň) představuje velice přístupný náhled do post-rockové kuchyně a z mého pohledu také nejlepší skladbu alba. Že jsem vybral na vyjmenování první tři skladby je však věc pouhé pohodlnosti a nedostatku prostoru, silné jsou totiž opravdu všechny písně.
Hodnocení obou kolegů dělí rozestup jednoho a půl stupně a mně by vůbec nevadilo zamířit přesně na půl cesty mezi ně, ovšem jelikož nepřipouštíme čtvrtinové hodnocení, musím se přiklonit spíše k vyšším číslům a sáhnout k 8,5/10, které jsou však v tomto případě jasně zasloužené.
Země: Švýcarsko Žánr: black / death / doom / gothic metal Datum vydání: 14.4.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Tree of Suffocating Souls
02. Boleskine House
03. Altar of Deceit
04. Breathing
05. Aurorae
06. Demon Pact
07. In the Sleep of Death
08. Black Snow
09. Waiting
Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 10/10
Skvrn – 9,5/10
Patříte-li mezi pravidelnější čtenáře našeho skromného plátku, asi už to dávno víte, protože tohle jsem tu už v průběhu těch let psal asi tak padesátkrát, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuji i pro nově příchozí a náhodné kolemjdoucí, ať máme čistý stůl – pokud bych měl vyjmenovat muzikanty, k nimž mám ten největší respekt, Thomas Gabriel Fischer, lídr Triptykon (a Celtic Frost a Hellhammer), by se umístil na nejvyšších pozicích. Až na naprosté výjimky (třeba jako přešlap “Cold Lake” z roku 1988) absolutně uctívám všechno, pod čím je tenhle člověk podepsaný, a jeho tvorba jednoduše patří do té nejužší a nejlukrativnější sorty toho, co můžu označit svou úplně nejoblíbenější muziku.
Je ovšem pravda, že si Fischer tuhle pozici bezesporu zaslouží, hudebně i tím, co má za sebou. Můžete se bavit s kýmkoliv o tom, jaké skupiny byly pro vývoj extrémních metalových žánrů ty zcela nejzásadnější – pokud vám dotyčný neřekne Celtic Frost, pak je to vůl, který tomu nerozumí. Naprosto vážně. Lze do toho počítat i Hellhammer, což byla (trochu nepřesně řečeno) vlastně demoéra Celtic Frost s jiným jménem, ale ať tak či onak, jen málokterá formace měla tak zásadní vliv na black, death a thrash metal; je jen málo kapel, jež by zanechaly takhle silný a ve vývoji metalu naprosto nepostradatelný odkaz, z něhož až do dnešních dnů čerpá tak obrovská část scény. A tohle není žádný subjektivní názor, takhle to prostě je a nediskutuje se o tom.
Jenže… jakkoliv mám staré počiny Celtic Frost neskutečně rád, doslova je miluju a třeba “Morbid Tales” nebo “To Mega Therion” jsou pro mě nepřekonatelné kulty, již delší dobu si pohrávám s poměrně kacířskou myšlenkou, že současná Fischerova tvorba je snad ještě lepší, uhrančivější a hypnotičtější. Těm starým počinům strašně přidává to historické hledisko a statut kultu, ale čistě po hudební stránce je to, co Fischer předvádí nyní, snad ještě mocnější. Začalo to již s “Monotheist”, poslední deskou Celtic Frost z roku 2006, což byl neuvěřitelný monument, z něhož běhá mráz po zádech, naprosto jednoznačná 10/10, protože není moc nahrávek, jež by si nejvyšší známku zasloužily víc. “Eparistera Daimones”, první album Triptykon, laťku téměř vyrovnalo; ačkoliv si u mě stojí o malinký chloupek níže, je to tak minimální rozdíl, že i zde je 10/10 naprosto na místě a i zde se jedná o natolik silnou záležitost, až to budí respekt.
A tím se po menším a hodně vágním historickém okénku plynule dostáváme k “Melana Chasmata”, druhé desce Triptykon, na niž se čekalo čtyři roky. Přesně dle očekávání novinka po všech stránkách navazuje na své předchůdce. Na první pohled i po vizuální stránce – stejně jako v případě “Eparistera Daimones” je i nyní autorem fascinující obálky samotný švýcarský velmistr Hans Rudolf Giger, jenž bohužel v nedávné době nešťastně zemřel. Nejedná se ovšem jen o přebal a další vnitřní obrazy, jejichž autorem je opětovně Giger, ale i celkový styl bookletu a grafiky obecně. Po prvním pohledu pak následuje první poslech, který odhalí, že “Melana Chasmata” pokračuje ve šlépějích “Monotheist” a “Eparistera Daimones” i hudebně…
Je to však špatně? V žádném případě ne! A ty důvody, proč to v žádném případě špatně není, jsou podle mě tři a všechny jsou vlastně svým způsobem docela jednoduché. Zaprvé, Fischer je prostě a jednoduše nezaměnitelný. Jeho charakteristické riffy už zkoušela napodobit spousta lidí, ale nikdo to prostě neumí, dokonce i na jeho coverech si většina kapel vymlátí zuby. Jeho kytara, vokál i skladatelský rukopis jsou naprostý unikát, který si prostě nelze splést ani omylem. I kdybyste mě vzbudili ve čtyři ráno, tak i v té naprosté rozespalosti Fischerův riff a typický zpěv (jeho legendární “ugh” nemá konkurenci!) poznám během pár vteřin.
Zadruhé, tahle hudební forma, jakou předvádí na “Monotheist”, “Eparistera Daimones” a nově tedy i na “Melana Chasmata”, je natolik fantastická, že by snad byla škoda se jí zříkat. Ono to samozřejmě souvisí i s tím, co padlo v předchozím odstavci, ale jednak je tenhle koktejl, který v sobě formálně míchá black, doom, death, dark a možná i trochu gothic metal, naprosto nezaměnitelný, jednak má tak neskutečnou atmosféru, že se to snad skoro ani nedá říct. Ta atmosféra je tak nádherně obskurní, že to prostě nemá obdoby – a je to také právě ona, proč si těch novějších počinů cením ještě o trochu víc než těch starých legend. Ne, že by na takovém “To Mega Therion” atmosféra nebyla, když spustí “Dawn of Megiddo”, tak to prostě člověka smete, ale tohle je ještě víc… hluboká, extrémně silná, nepopsatelná a fantaskní nálada, jakou nikdo jiný neumí.
A pak je tu ještě jedno zatřetí. I když se Fischer na svých posledních třech veledílech pohybuje v +/- jedné a té samé formě, i v jejím rámci má takový prostor pro rozmanitost, že se ani omylem nedá tvrdit, že by snad recykloval, protože se to ani náznakem neděje. Tomuhle hodně napomáhají i takové řekněme lehce experimentálnější skladby, v nichž se povolí riffy a kapela nechá naprosto maximálně vybuchnout atmosféru. Sice tyhle věci nikdy netvoří většinu stopáže, ale přesto těm deskám přidávají nezaměnitelný ráz a v každém případě způsobují beze srandy husí kůži.
A co přesně tím mám na mysli? Na “Monotheist” šlo především o naprosto geniální (!) “Drown in Ashes”, vypjatou “Obscured”, maniakální šílenost “Triptych: Totengott” a do jisté míry i působivou “A Dying God Coming into Human Flesh”. Na “Eparistera Daimones” to byl mrazivý rozjezd “In Shrouds Decayed”, klavírní intermezzo v “Myopic Empire” nebo uhrančivá a znepokojivá “My Pain” + ještě ohlušující “Shatter” na stejnojmenném souvisejícím EP. Na novince “Melana Chasmata” tohle samozřejmě nechybí a je to jenom dobře – tuto roli zde plní především vypjatá “Aurorae” plná nadpozemských kytarových melodií, zajímavě vystavěná “Demon Pact” a finální atmosféra “Waiting”. Plus zčásti by sem šla (hlavně díky využití ženského zpěvu) zařadit taktéž druhá “Boleskine House”, v níž svým kouzelným hlasem (podobně jako ve “Waiting” a na obou minulých nahrávkách) opětovně kouzlí Simone Vollenweider. Netvrdím ale, že tyto “experimentálnější” náznaky se v menší míře neprojevují i ve zbylých písních.
Deska jako celek ovšem opětovně stojí a padá především s hřmotnými riffovými skladbami, které ale atmosféru taktéž nepostrádají. Zde se jedná o úvodní nářez “Tree of Suffocating Souls”, dusivou “Altar of Deceit”, “Breathing” a “In the Sleep of Death”. Speciálně bych se zastavil u těch druhých dvou. “Breathing” mě totiž svým způsobem rovněž překvapila a také hodně mile potěšila – v druhé polovině totiž Triptykon najednou dupnou na plyn a zničehonic začnou na chvíli znít jako staří dobří Celtic Frost z 80. let. Naprostá paráda a zároveň jeden z momentů, které si při poslechu nepokrytě užívám… když tedy pominu fakt, že si vlastně nepokrytě užívám celé album od začátku do konce. “In the Sleep of Death” bych pak vypíchnul především proto, že je z mého subjektivního pohledu z této čtveřice asi nejpůsobivější a moje nejoblíbenější (třeba pasáž ve třech čtvrtinách je prostě… ugh), ačkoliv tím samozřejmě nijak nechci snižovat kvality “Tree of Suffocating Souls” a “Altar of Deceit”, protože i to jsou šlehy, za něž by dal člověk pomalu ruku do ohně.
A pak je tu ještě jeden druh skladeb – a na každé nahrávce je taková vždycky jedna. Je to dlouhý masivní opus, jenž nad zbytkem desky ční jak monument, ačkoliv je ten zbytek sám o sobě rovněž naprosto fantastický. Začalo to s “Triptych: Synagoga Satanae” na “Monotheist”, pokračovalo s kolosální dvacetiminutovou náloží “The Prolonging” na “Eparistera Daimones” a nyní pokračuje dále s “Black Snow”. Jakkoliv je všechno okolo naprostá bomba, před níž se musí většina ostatní hudby jen s respektem poklonit, právě tenhle více jak dvanáctiminutový kus tomu všemu nasazuje korunu. Po hudební stránce má blíže ke druhé zmiňované kategorii, ale je ještě uhrančivější a obskurnější, přestože se může zdát, že víc už to snad nejde.
Ačkoliv tu celou dobu vychvaluji Thomase Gabriela Fischera, samozřejmě by bylo nefér zapomenout i na ostatní členy Triptykon, jejichž příspěvek se do celkové podoby hudby taktéž velkou měrou promítá a právě ten tvoří největší rozdíl mezi současnými Triptykon a předchozími Celtic Frost. Naprosto ničivá je klasicky mocná baskytara Vanjy Slajh, která svou hrou ponižuje drtivou většinu ostatních baskytaristů na scéně. Nehraje sice nějaké extrémně krkolomné finesy a technické parádičky, ale… ty její čtyři struny prostě duní tak neskutečným způsobem, že to nemá konkurenci. Kytarista V. Santura z pozice koproducenta a zvukaře hodně promlouvá do soundu, ale nezaměnitelnou součástí muziky se stal třeba i jeho black metalový řev, s nímž tentokrát dostal nejvíce prostoru hlavně v úvodní “Tree of Suffocating Souls”. Do kompletního výčtu již chybí pouze bubeník Norman Lonhard, jenž svou výtečnou a nápaditou hrou jasně dokazuje, proč si Fischer vybral do Triptykon právě jeho. Když ještě hrával v dnes již nefunkčních Fear My Thoughts, tak mi nepřipadalo, že by hrál tak bombasticky (což bylo do jisté míry jistě i dáno zdaleka ne tak dobrou hudbou), ale tady se do toho umí vážně upřít (a tím nutně nemyslím co do rychlosti).
Znamená to tedy, že je “Melana Chasmata” v podstatě dokonalá deska? Svým způsobem vlastně je, protože prostě na ní nevidím vůbec nic, co by se jí dalo vytknout… tohle je pro mě jednoduše metal v té nejlepší možné podobě, jaká jen může být. Důvod, proč nedávám úplně plné hodnocení, tak ani nevězí v samotném albu, ale v jeho předchůdcích. “Monotheist” byl naprostý strop, zhudebnělá dokonalost… víc už to prostě nejde. “Eparistera Daimones” se dokázalo téměř vyrovnat a ten rozdíl tam byl naprosto minimální, téměř žádný, stále to byla fantazie. “Melana Chasmata” je rovněž naprosto fenomenální, uhrančivá, unikátní a neopakovatelná záležitost, ale oproti oběma předchůdcům je o malinký, titěrný stupínek níže.
Tohle je jediný důvod, proč hodnocení nemám žlutou barvou, abych to nějak promítl, ačkoliv si říkám, že 9,5 bodu je pro “Melana Chasmata” vlastně málo… je to spíš tak na 9,9/10. Ale upřímně, na to vlastně sere pes, protože to číslo je tam beztak jen na ozdobu a hlavní je text samotné recenze – a v jeho rámci vám zcela upřímně říkám, že “Melana Chasmata” je síla jako svině, 99 % metalové scény tomu albu kouká zdálky na záda a na 99 % o tomhle opusu budu na konci roku psát ještě jednou, až budu sestavovat žebříček pěti nejlepších nahrávek. Pravděpodobnost, že by letos vyšla lepší metalová deska, je totiž mizivá a aktuálně vím jen o jednom jediném adeptovi, který by se o to teoreticky mohl pokusit…
Další názory:
Ten příběh známe snad všichni. Poté, co dal Thomas Gabriel Fischer sbohem svým legendárním Celtic Frost, přišel na svět snad s ještě démoničtějším dítkem Triptykon, jehož druhým albem “Melana Chasmata” nyní ničí sluchovody svých přívrženců. Nebudu dlouho kecat o tom, jak se pro mne album okamžitě po svém ohlášení stalo jedním z nejočekávanějších počinů v letošním roce, takže se hned vrhnu na zodpovězení otázky, jestli “Melana Chasmata” dokázalo alespoň vyrovnat laťku geniálního, čtyři roky starého debutu. Za mě rozhodně ano. Neříkám, že se Triptykon podařilo “Eparistera Daimones” s lehkostí překonat, nicméně si vážně cením toho, že neklesli pod velmi vysoce nastavenou laťku a výsledkem je víc než hodina zničujícího materiálu, kterému jsem propadl hned při prvním poslechu. Od chvíle, co Fischer procedí první lyrickou linku “Speak to me, my master…” v úvodní palbě “Tree of Suffocating Souls”, až po závěrečnou poklidně hypnotickou “Waiting” s nádherným ženským vokálem, mě nenapadá jediný slabý moment, u něhož bych si říkal, že tady něco nehraje. A přesně tak jsem to očekával. Stejně jako minule je i “Melana Chasmata” tvořeno nejen výbušnější částí Fischerovy tvorby, jíž zastupuje už zmíněný otvírák, zahuštěná “Altar of Deceit”, nebo agresivní šlupka “Breathing”, ale i co do atmosféry velmi vydatnými kusy typu “Boleskine House”, “Aurorae” nebo “Waiting”. I když, tíživá atmosféra plně prostupuje i těmi kytarovějšími kousky, takže je zbytečné je dělit na nějaké skupiny, protože “Melana Chasmata” mluví hlavně jako celek, jemuž v mých očích vévodí dusivá “Black Snow”. Album roku? Dost možná. Rád bych se nechal vyvézt z omylu, protože takto dokonalých alb není nikdy dost. Bravo, Fischere. Kaša
Já na rozdíl od kolegů poslední zásek Celtic Frost a prvotinu Triptykon trestuhodně neznám. A tak jsem ani nevěděl, co se z “Melana Chasmata” vyklube. Čím se novinka od svých ceněných předchůdců (teď mám na mysli ty vlivné kulty staré pětadvacet let) jednoznačně liší, je zvuk, ze kterého jsem absolutně na větvi. Úchvatně plný, organický, ale zároveň hodně nasraný sound, který na mě vylézá už z první písně, slibuje skvělý posluchačský zážitek. Aby taky ne, skladatelsky i hráčsky je “Melana Chasmata” na té nejvyšší úrovni. Ať se snažím sebevíc, nějaké slabší místečko nenacházím. A je úplně jedno, jestli se bavíme zrovna o rychlejší náserech, jako jsou “Tree of Suffocating Souls” či naprosto dokonalé smršti “Breathing”, nebo o klidnějších skladbách podpořených skvělými ženskými vokály v “Boleskine House” a poslední “Waiting”. Ani nevím, komu bych “Melana Chasmata” doporučil, protože tohle se musí líbit snad každému milovníkovi tvrdé hudby. Velká spokojenost, jen s tím rozdílem, že někteří skáčou nadšením ještě o půl metru výš než já. Skvrn
Zatímco kolega pode mnou je z “Weltschmerz” poměrně nadšený, moje pocity z desky jsou více než rozporuplné. Nejde o to, že bych nebyl schopen podobnou muziku ocenit, protože by to bylo až příliš “mimo”, mně podobné úchylnosti vůbec nevadí, ba právě naopak se mi to líbí a dost něco na tenhle způsob vyhledávám, ale samozřejmě nesežeru úplně všechno, pořád v tom musím cítit nějakou atmosféru a kvalitu (ať už danou čímkoliv), ale to jsem u Malvoisie tak nějak nenašel.
Nejde o to, že by ta muzika byla úplně marná, to rozhodně není, vlastně se na “Weltschmerz” najdou i motivy, které bych se nebál označit za vyloženě skvělé… a většinou se jedná o ty pomalejší pasáže. Jenže na druhou stranu se zde vyskytují i momenty, které mi přijdou vyloženě debilní, a říkám si, jestli to Malvoisie nemysleli spíš jako recesi, což je něco, na co byste u nahrávky tohoto druhu neměli pomyslet ani v nejmenším. A když se tak stane, tak je prostě něco špatně. A přestože tam takových věcí vlastně zas tolik není, ve výsledku to konečný dojem pošle úplně do kopru. V drtivé většině případů na mě takhle působí rychlé a chaotičtější kousky, kdy se Malvoisie vydají až někam na hranici noisu, což je tedy evidentně něco, co švýcarskému duu zrovna moc nejde. Třešničkou na dortu jsou pak úplně pošukané vokály, které se mi s prominutím zdají naprosto debilní. Takovéhle neurčité vřískání bez hlavy a paty, jak jej předvádějí Malvoisie, totiž působí spíše směšně než nějak strašidelně nebo misantropicky…
V pomalejších pasážích s “Weltschmerz” nemám problém, vlastně bych i řekl, že se mi to docela líbí, především když se pořádně ozve baskytara, ale jak již bylo řečeno, místy trochu směšné vřeštění paviánů a místy trochu idiotsky působící chaos těm několika zajímavějším momentům absolutně podřezává větev. Vyslovený průser to sice není, ale nad průměr se Malvoisie v mých očích vážně nevyškrábali.
Druhý pohled (Skvrn):
Malvoisie je podzemní black metalový projekt se vším všudy. Od skromného počtu dosažitelných informací o kapele až po samotnou hudbu. Malvoisie tvoří pánové Nocturnalpriest a Trypanosor, nutno dodat, že se oba činí skvěle. Kapela se motá kolem především kazetového labelu Infernal Kommando Records, která mimochodem zaštiťuje několik kontroverzních kapel těžkého undergroundu. “Weltschmerz” však zatím vyšlo podle dostupných informací pouze na vlastní náklady projektu, a to digitální formou. Obal zdobí skvostný artwork, který dokonale koresponduje s hudbou Malvoisie a je prací francouzského Maxima Taccardiho. Teď už ale dost úvodních řečí a pojďme se podívat na zoubek samotné hudbě.
K muzice Malvoisie mě napadá hned několik přívlastků, hodně, ale opravdu hodně nemocná, antihumánní, okultní a v neposlední řadě těžko uchopitelná. Třeba takový refrén je pro Malvoisie zřejmě termínem neznámým, párkrát se dá zachytit jen o jakési kytarové mazanice, jež si však ve většině případů odporují s harmonií. Nelidské skřeky plné bázně a děsivosti okultních obřadů se na vás valí a vy můžete udělat dvě věci – utéct, nebo si takovou nemocnost vychutnat spolu s hudebníky tak jako já. Texty k mání nikde nejsou, každopádně nejsem schopen říct, zda písně mají nějaká slova, a pokud mají, láskyplná vyznání to nejspíš nebudou.
Švýcaři tvořili s cílem udělat šílenou zvrácenost a je podstatné dodat, že se jim to povedlo. Nahrávka ani náhodou nezní směšně, jak se to u takovýchto “za každou cenu zlých” kapel stává. Hodnotit počiny jako “Weltschmerz” je nesmírně ošemetné, třeba z hlediska skladatelského umu bychom se nad průměr dostali jen stěží. Deska na mě však působí upřímně a jako celek s obalem mi dává smysl, a toho si vážím, i když vám neřeknu jestli si ještě takovou hudbu ve volné chvíli pustím. Pokud se čas od času nebráníte poddat takovýmto ujetostem, “Weltschmerz” je pro vás na míru šité a rádi si ještě připočtete bodík navíc.
Země: Švýcarsko Žánr: black metal / ambient Datum vydání: 22.2.2013 Label: Kunsthall Produktionen
Hodnocení:
H. – 9/10
Zajus – 8/10
Průměrné hodnocení: 8,5/10
Odkazy: –
První pohled (H.):
Existuje jen nemnoho skupin, jejichž tvorba pro mě znamená víc než jen hudbu, avšak švýcarští vesmířani Darkspace bezesporu patří mezi ně. Proč jejich jméno zmiňuji v souvislosti s Paysage d’Hiver je asi vcelku zřejmé – členové Darkspace sice příliš vedlejších projektů nemají, ale právě Paysage d’Hiver je jedním z nich. Konkrétně se jedná o jednočlenný počin Tobiase Möckla, známého taktéž jako Wroth nebo Wintherr.
Co se konkrétně Paysage d’Hiver týká, v jeho rámci se Wintherr prezentuje takřka totožným výrazivem jako v případě Darkspace, čili black metalem vyhnaným do největšího extrému s neskutečně hutnou atmosférou a obrovským tlakem, který posluchače drtí dlouhé a dlouhé minuty monotónní hudební apokalypsy, to vše navíc výraznou měrou kořeněné ambientem. Budeme-li se bavit konkrétně o “Das Tor”, které jen tak mimochodem vyšlo pouze na kazetě v limitaci 300 kusů, asi největší rozdíl oproti tvorbě samotných Darkspace je mnohem syrovější zvuk a ještě monotónnější a delší kompozice. Například hned úvodní “Offenbarung” přesahuje hranici 24 minut, nicméně v případě podobných hudebních atmosfér se ten čas měří poněkud jinak. Má-li totiž podobná záležitost tu správnou moc vtáhnout posluchače dovnitř, pak se na první pohled obludná délka smazává a zbude jen ona zmiňovaná neuvěřitelně hypnotická atmosféra. A “Das Tor” takovou sílu rozhodně má, protože ačkoliv tento monolit trvá téměř astronomických 80 minut ve čtyřech skladbách, nijak jsem se při poslechu ani jednou nenudil – čistě z toho důvodu, že se jedná o natolik konsternující, hluboký a působivý zážitek, že na něco podobného není vůbec čas.
Rozhodně se nejedná o hudbu pro každého, ve skutečnosti se vlastně jedná o hudbu jen pro velice úzký okruh lidí, kteří jsou schopní a ochotní na podobnou hru přistoupit, pokud ovšem patříte mezi takové, rozhodně s poslechem neváhejte. Při nekonečném čekání na čtvrtý opus samotných Darkspace je tento demosnímek nejlepší možnou volbou.
Druhý pohled (Zajus):
Oproti kolegovi výše nejsem znalcem tvorby Darkspace a k “Das Tor” jsem se tak nejprve dostal až po jeho doporučení. K mému překvapení jsem na nejnovější počin v diskografii Paysage d’Hiver v minulých týdnech však narazil na více místech, než by tomu bývá u takto extrémního žánru zvykem. “Das Tor” jednoduše zaujalo množství lidí, včetně takových, kteří extrémnímu metalu příliš neholdují.
Důvod bude nejspíše spočívat v kvalitě samotné nahrávky. “Das Tor” je album velice podmanivé. Hodina a dvacet minut strávená v jeho náruči uteče rychleji než by posluchač čekal, stačí se jen nechat unášet horou hluku, kterou album produkuje. Přitom je recept velmi jednoduchý. Nekonečné, místy takřka neslyšitelné blast beaty, atmosferická vrstva kytar doplněná o druhou, pomalejší a melodičtější linku, výrazné (někdy až teatrálně dramatické) klávesy a občasný vstup utrápeného vokálu. To vše prolnuté občasným zpomalením a nenápadným, i když zřetelně slyšitelným rytmem bicích.
S tak málo ingrediencemi dokázal Tobias Möckl uvařit skvělé album, které nenudí ani desetinu hrací doby. Důležité je však zmínit, že na “Das Tor” je potřeba nahlížet jako na album ambientní, nebo jako na ambientně pojatý atmosferický black metal. Pro posluchače, kteří bez corpse-paintu nevylezou z domu, toho myslím “Paysage d’Hiver” moc neudělá. Za pokus to ovšem stojí.
Nemá cenu to zastírat, protože by to z následujících řádků stejně vyplynulo – švýcarští Darkspace patří mezi mé největší hudební modly. Jejich hudba je naprosto neuvěřitelná a fenomenální, s neskutečně paralyzující a hypnotickou atmosférou naprosté destrukce, která si jen stěží hledá obdoby. Je samozřejmě pravda, že Darkspace produkují muziku nesmírně náročnou na poslech a určenou pouze velmi úzkému spektru posluchačů, protože se jedná o extrém vyhnaný do naprostého maxima, nicméně nikoliv samoúčelně, nýbrž se zcela zjevným uměleckým záměrem, kterýmžto je zhudebnění nekonečného vesmírného prostoru – a to se Darkspace dle mého skromného názoru vskutku daří, protože jsou to právě jejich desky, které přesně vystihují esenci toho, jak si vesmír představuji – nezměrný, všeobepínající, neuspořádaný chaos, v jehož nekonečném stínu si člověk připadá jako naprosto zbytečný a bezvýznamný červ. Přesně taková alba těchto Švýcarů jsou. Samotný jejich poslech je vlastně značně vyčerpávající a někdy frustrující, přesto je sílá té hudby naprosto fascinující – a právě to je ten důvod, proč Darkspace poslouchat.
Po monumentálním “Dark Space III” z roku 2008 se švýcarští bozi toho nejvíce zničujícího black metalu opět na několik let odmlčeli a nabírali sílu na další kosmický výlet daleko za hranice Sluneční soustavy, přesto čtvrtá dlouhohrající raketa doposud neodstartovala a dnes jsme se tu sešli z jiného důvodu. Aby Darkspace všem vesmírným fanatikům čekání na “Dark Space IV” zkrátili, znovu nahráli a vydali svůj vůbec první počin a zároveň jediný demosnímek “Dark Space -I”, na nějž si dnes posvítíme. Musím říct, že osobně se většinou na podobné předělávání starších počinů nedívám zrovna nadšeně a jsem toho názoru, že jak to jednou bylo nahráno, ačkoliv třeba v omezených technických podmínkách, tak by to také mělo zůstat, protože nahrávka je svým způsobem odrazem té doby a má specifickou atmosféru. Rozhodně by nebyl problém najít počiny, jejichž přehráním bylo původní vyznění zničeno a i přes technické nedostatky je originál mnohem lepší. Nicméně musím uznat, že “Dark Space -I” je v tomto ohledu docela výjimka, protože nový kabát oběma přítomným skladbám prospěl…
Jak jsme si již řekli na začátku, Darkspace představují absolutní hudební katarzi a vždy tomu tak bylo – už od roku 2002, kdy původní “Dark Space -I” vyšlo ve vlastním nákladu kapely. Ačkoliv stylově Darkspace na všech nahrávkách kráčí po jedné cestě, přesto se nedá tvrdit, že by jejich desky byly stejné – minimálně po zvukové stránce je cítit obrovský posun. Právě z tohoto důvodu je pro mne prozatimním vrcholem tvorby poslední album “Dark Space III”, na němž Švýcaři dotáhli onu zvukovou anihilaci na nejvyšší úroveň. Už jen sound té desky je naprosto zničující, zarazí vás do židle a nedovolí se ani pohnout. A právě v tom vidím největší přínos aktuálního znovu nahraného EP “Dark Space -I”, protože obě původní kompozice “Dark -1.-1” a “Dark -1.0” představuje v onom působivém zvuku, jaký nabídlo již “Dark Space III”, a dává tak písním, jejichž ničivost na původní nahrávce trochu ztrácela právě kvůli technické stránce, naplno rozvinout jejich potenciál. Nový zvuk a mírné přepracování “Dark Space -I” rovněž ukazuje, že po kompoziční stránce neměli Darkspace sebemenší konkurenci již od samotného počátku, protože ony dvě písně jsou samy o sobě neskutečná síla, před níž se – a to téměř ve všech ohledech – musí sklonit většina současné metalové produkce. Pokud si myslíte, že posloucháte tvrdou hudbu, Darkspace vás přesvědčí, že s vesmírnou prázdnotou jejich skladeb se nemůže nic rovnat. Nemám sebemenších pochyb o tom, že značná část z vás Darkspace označí jako neskutečný bordel, který se nedá poslouchat. Svým způsobem byste měli pravdu, nicméně právě i tohle je jedna z nejpřitažlivějších věcí na téhle muzice – z jistého úhlu pohledu to bordel je, nicméně stále mají tyto nespoutané proudy chaosu, které se na vás vyvalí z reproduktorů, myšlenku, smysl a naprosto unikátní a výjimečně silnou atmosféru – a to je právě to, v čem jsou Darkspace neopakovatelní.
“Dark -1.-1” začíná industriálním ruchem, z něhož se postupně začíná vynořovat kytara, jež se postupně rozvine do mocné zvukové hradby. A právě zde se ukáže, že mluvit o zhudebněném chaosu není v případě Darkspace vůbec nadnesené – a to tím spíš, že člověk neznalý poměrů této skupiny neustále čeká, kdy Darkspace povolí, jenže ono se to nestane, tlak se naopak neustále stupňuje, neprostupná kytarová stěna, ohlušující baskytara (rozhodně neočekávejte, že je v té změti ztracena!), kosmické ambientní klávesy a zvířecí řev stále pokračují a až po mnoha dlouhých minutách přestanou Darkspace trýznit sluchovody s krátkou ambientní mezihrou (k níž se ovšem dost lidí asi ani neprokouše), aby následně spustili další palbu, v níž se objeví první trochu zapamatovatelný moment, kdy kytarové běsnění vystřídá riff. Po dalších minutách se začnou ozývat skvostné nadpozemské melodie, které se postupně přetransformují do naprosto fenomenálních závěrečných dvou minut.
“First there was darkness, then came the strangers. They were a race as old as time itself. They had mastered the ultimate technology, the ability to alter physical reality by will alone. They called this ability ‘tuning’. But they were dying; their civilization was in decline. And so they abandoned their world, seeking a cure for their own mortality. Their endless journey brought them to small blue world, in the farthest corner of the galaxy.”
(Dark -1.0)
“Dark -1.0” začíná samplem ze sci-fi snímku “Dark City” (alias “Smrtihlav” v české distribuci) a nadále několik minut pokračuje pouze ubíjejícím beatem, k němuž se postupně přidávají industriální ruchy a téměř až v polovině skladby konečně i kytarová masa. “Dark -1.0” je oproti “Dark -1.-1”, která je na poměry Darkspace relativně pestrou záležitostí (ale hodně relativně), mnohem monotónnější, aniž by však byť i jen o píď ztratila onu tolik omílanou nekonečnou atmosféru. Opět platí, že stále čekáte, kdy se celá záležitost zlomí, ale Darkspace vám ten jeden motiv budou mlátit pořád dokola o hlavu až do ambientního finále. Že to musí být nuda? V tom je právě to kouzlo – není to nuda ani na vteřinu, právě naopak je taková síla, až člověk žasne.
Ačkoliv jsem na začátku prohlásil, že předělávání starých počinů nemám příliš rád, v “Dark Space -I” smysl vidím, přestože uznávám, že může být zčásti dáno i mým obdivem k hudební produkci Darkspace. Nicméně bylo to právě demo “Dark Space -I” z roku 2002, které jsem jako jediný počin z dílny kosmických Švýcarů nikdy moc neposlouchal, a díky EP “Dark Space -I” z roku 2012 jsem si k těmto dvěma skladbám konečně našel cestu, za což jsem opravdu rád, protože nejsou o nic méně geniální než cokoliv ze samotných dlouhohrajících desek. Nehledě na fakt, že nosič alespoň trochu dokázal zkrátit takřka nekonečné čekání na “Dark Space IV”, které, jak doufám, v letošním roce konečně vyjde a opět zničí svět.
Země: Švýcarsko Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 19.11.2012 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Putting Hearts Together
02. Regret
03. Pas de deux
04. Stop the Rain, Neuzeit Jesus
05. Absolution Lies in Evolution
06. Moonlit ChairTM
07. BreakDown 2012
08. Birds of Prey
09. One World – One Feature
10. Attention Whore! (Lost in Bliss)
11. If I Could Reach the Stars…
12. 21st Century Prophets
Švýcarští avantgardní black metalisté Blutmond mne svého času dost zaujali už před dvěma lety svou druhou deskou s poněkud krkolomným názvem “Thirteen Urban Ways 4 Groovy Bohemian Days”. Jelikož mám na nahrávku docela pozitivní vzpomínky – byť přiznávám, že už je to nějaký pátek, co jsem ji slyšel naposledy – bez nějakého velkého mučení jsem se vrhnul i do poslechu aktuální letošní novinky “The Revolution Is Dead!”. Co přináší?
Hned na první pohled dost upoutá dost prapodivný obal, jemuž vévodí tak trochu bezpohlavní ženština. Názvy samotných skladeb v některých případech už od pohledu působí pěkně avantgardě, stejně jako v případě minulého alba, tudíž jsem jen čekal, co se vyvalí z reproduktorů. A nutno hned na začátek říct, že “The Revolution Is Dead!” nabízí dost velké změny. Předně, pokud jsem hned na začátek hodil kapelu do škatulky avantgardního black metalu, kam “Thirteen Urban Ways 4 Groovy Bohemian Days” bezesporu spadalo, nyní můžete s klidným srdcem vypustit ten black metal – přestože Blutmond začínali jako čistá žánrovka, v roce 2012 už s touto hudební odnoží nemají společného zhola nic. Maximálně tak trochu zbytkového smetí, které je ovšem tak neznatelné, že jej nemá cenu vůbec zmiňovat. Blutmond se na “The Revolution Is Dead!” představují už jako čistě avantgardně metalová skupina, jíž není nic svaté a nic cizí.
“The Revolution Is Dead!” vlastně obsahuje vše, co můžete očekávat od avantgardního metalu – žádná omezení, žánrové (a zdaleka si nepředstavujte pouze metalové žánry) hranice v podstatě neexistují… nebo jsou přinejmenším posunuté o mnoho světelných let dál, než je tomu u běžných metalových skupin. Každá skladba je narvaná nekonvenčními nápady, různorodými motivy a mnohdy i nástroji (například saxofon je úplná normálka, u Blutmond je to dokonce plnohodnotný nástroj, který má na starosti stálý člen, ale ke slyšení jsou i – na metalové poměry – ještě neobvyklejší věci). Od začátku do konce je zkrátka znát, že Švýcaři se při skládání tohoto materiálu nenechali ničím omezovat a že tvorba něčeho lehce vstřebatelného pro ně rozhodně nebyla tím směrodatným faktorem.
Možná by se někdo mezi vámi mohl ozvat, že to až doposud sice zní velice pěkně a vypadá to na velmi poutavou desku, ale je v tom háček, že všechny výše zmíněné atributy jsou ve své podstatě standardní výbavou většiny avantgardních skupin… a že když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně Blutmond zas až tak šílená avantgarda taky nejsou, přece jenom se po scéně prohánějí i mnohem hůře pochopitelná uskupení. To je ve své podstatě samozřejmě pravda, nicméně je tu ještě jeden protiargument, který Blutmond rozhodně hraje do karet – říct, že kapela nemá zábrany, sice je typickým znakem avantgardní muziky (vždyť v tom tkví její podstata, nebo ne?), avšak i když tento model používají vlastně všechny obdobné skupiny, už jen z jeho podstaty jen těžko můžete dostat i obdobnou muziku, jak se to děje v konvenčnějších žánrech. Domyslete si však tuto tezi do důsledku, protože vlastně nepřímo říká, že Blutmond – a to navzdory tomu, že vlastně nabízejí tradiční model avantgardní hudby – jsou opravdu výživným materiálem k poslechu, což je – alespoň tedy z mého úhlu pohledu – jednoznačná pravda.
Toliko k obecnému filozofování a nyní se již pojďme trochu konkrétněji podívat pod pokličku “The Revolution Is Dead!”. Hned první skladba “Putting Hearts Together” jasně ukáže, že na vás čeká další hodina značně prapodivné muziky, kterou budete muset ušima prohnat mnohokrát, abyste se prokousali k nějakému obstojnému dojmu z toho, co Blutmond nahráli. Považte sami, na začátek Švýcaři vybalí hymnickou halekačku, po níž nasadí snad až trochu corem nasaklý riff. Až potud zatím v klidu, nic extra neobvyklého, avšak když je úvod po minutě a něco utnut do poklidné vybrnkávací pasáže, v níž se posluchač poprvé setkává se saxofonem, už začíná blýskat na lepší avantgardní časy. Následuje opravdu výtečná vypjatá pasáž s pěkným klávesovým vyťukáváním a hlavně – a to zcela beze srandy – naprosto fenomenálním ženským rockovým vokálem, který by podle všeho měla mít na svědomí hostující Anna Murphy z Eluveitie, současného největšího metalového exportu ze Švýcarska. Ostatně, když už jsme u těch hostů, určitě by stálo za zmínku, že na “The Revolution Is Dead!” se jich vyskytuje mnohem více a v některých případech to jsou dost slušná esa – kromě zmiňované Anny a Chrigela Glanzmanna, dalšího člena na Eluveitie, totiž na desce můžete slyšet hudebníky hrající ve skupinách jako Vinterriket, Varg (i když zrovna jimi bych se já osobně moc nechlubil (smích), The Vision Bleak, Empyrium nebo Autumnblaze.
Kouzelné je na tom však to, že snad kromě zmíněné Anny Murphy, jejíhož zpěvu si prostě ani při sebevětší snaze nelze nevšimnout, zbylí hosté nijak zvlášť nevyčnívají. Znáte to, většinou si kapely zvou známější hudebníky na hostování, aby si udělaly reklamu, a na samotné nahrávce je pak onen host patřičně slyšet. Ne tak na “The Revolution Is Dead!”, kde naopak všichni pracují pro prospěch celku, tudíž bez jmenného seznamu vlastně ani nemáte moc velkou šanci postřehnout, co kdo kam a jak nahrál, protože si prostě nemůžete být jistí, jestli je zrovna tohle ten známý host, nebo standardní nápad samotných Blutmond. Ono je to ovšem vzhledem k žánru a povaze desky vlastně docela logické.
Výborný je rozhodně i fakt, že každá jedna skladba na “The Revolution Is Dead!” ukrývá asi tak tunu skvělých nápadů a momentů, které člověka zaujmou a které stojí za slyšení. Samozřejmě se najde i pár malinko hlušších míst, jež trochu nelezou do uší a u nichž nějakou dobu trvá, než si na ně posluchač zvykne, ale vše v rámci mezí a v rámci stylu – a při příležitosti toho stylu by možná stálo za zmínku, že Blutmond i přes své nepopiratelné avantgardní vyznění nic nelámou přes koleno a nejedna pasáž je vyloženě líbivá (v tom dobrém slova smyslu). Z těchto důvodů je asi vcelku zjevné, že by bylo poněkud na hlavu pouštět se do nějakých podrobnějších rozborů jednotlivých kompozic, proto jen vypíchnu pár kousků, které jsem si nejvíce oblíbil já osobně – určitě bych zmínil velmi povedenou “Moonlit ChairTM“, již bych možná i zvolil za svůj nejoblíbenější kus celé kolekce, “BreakDown 2012”, která je zejména ve svých pomalých momentech vážně výborná, kontrastní “Birds of Prey”, v níž se místy ozývají black metalové dozvuky, nebo zajímavě vystavěnou “Attention Whore! (Lost in Bliss)”.
Celkově je “The Revolution Is Dead!” velmi dobrým počinem, jemuž sice není úplně snadné přijít na kobylku, postupem času však dokáže vyzrát ve velmi zábavnou nahrávku, v jejímž rámci je neustále co objevovat, díky čemuž ji člověk hned tak neopustí. A to je rozhodně věc, která se mně osobně líbí.
Země: Švýcarsko Žánr: industrial / groove metal Datum vydání: 24.9.2012 Label: Listenable Records
Tracklist:
01. Posthuman Manifesto
02. No Wisdom Brings Solace
03. The Line of Least Resistance
04. Red Nova Ignition
05. God Is an Automaton
06. Hightech Versus Lowlife
07. Downfall Inc.
08. Challenger
09. A Radiant Daybreak
10. Into the Blackest Light
11. Destruction and Bliss
Švýcarsko není zrovna země metalové hudbě zaslíbená. Přestože existují výjimky jako Celtic Frost, Samael nebo Coroner, nikdy nemělo takový věhlas jako řada jiných evropských končin. Právě zástupcům země helvétského kříže, industriálním metalistům Sybreed a jejich novému albu “God Is an Automaton”, se dnes podíváme na zoubek. Je fakt, že Sybreed se možná nezapíšou do historie nesmazatelným písmem jako zmíněné legendy, ale to nebrání faktu, že jsou považování za seskupení, jehož počiny vzbuzují nemalý zájem a především nepostrádají potřebnou kvalitu. V záplavě moderně znějících kapel se jim podařilo v rámci možností odlišit se od celého stáda a spojit elektroniku, tvrdé riffy, agresivní vokál s melodickými nápěvy a počítačově přesnými bicími ve správném poměru, čímž vznikla zajímavá industriální metalová syntéza.
Na první poslech se na “God Is an Automaton” od dosavadní tvorby nic nezměnilo. A ono je to vlastně dobře. Stabilně si totiž udržují vysokou kvalitativní úroveň svých počinů, přičemž samozřejmostí je prvotřídní technické zpracování. Zvuk, kterým je opatřeno nové album, nemá chybu a nenapadá mne nic, co by se mu dalo vytknout. Přece jen, tohle už se v daném žánru považuje za samozřejmost a Rhys Fulber (nejvíce známý díky své dlouholeté spolupráci s Fear Factory), který si produkci a mix “God Is an Automaton” vzal na starosti, odvedl skvělou práci. Zmíněná “továrna strachu” není zas až tak od věci, protože Sybreed k jejich tvorbě mají relativně blízko. Škrkané riffy, strojově přesná rytmika a melodické refrény jako opak agresivním slokám, to jsou poznávacím znamením obou kapel. Sybreed k tomu přidávají ještě trošku death metalové živelnosti a v těchto momentech mají obrovskou sílu a Fear Factory na dálku přijímají jeden tvrdý direkt za druhým. Díky moderní, do detailu vypiplané produkci a střídání agresivních vokálů s těmi melodickými by mohli být Švýcaři snadno, leč mylně, hozeni do škatulky metalcore, což není samozřejmě vůbec přesné. Oproti (mnohdy) tuctovým metalcorovým kapelám Sybreed znějí daleko víc uvěřitelně a jednotlivé aspekty své tvorby kombinují nenásilným způsobem, který nepůsobí zas tak vypočítavě se snahou zavděčit se co nejširšímu publiku, jak by se mohlo zdát.
Přistupme k albu samotnému. “God Is an Automaton” je odstartováno relativně odlehčeným způsobem. Úvodní “Posthuman” chvilku trvá, než se rozjede na plné obrátky, a množstvím elektronických linek, včetně té vokální, kdy zní zpěvák Benjamin Nominet místy jako stroj, evokuje minulé album, které bylo v tomto ohledu nejodvážnější. Klenutý melodický refrén, za který by se nemuseli stydět ani takoví Linkin Park, je strašně chytlavý a já sám jsem měl co dělat, abych ho z hlavy dostal pryč. Mezi jedenáctkou skladeb nalezneme i trošku ostřejší kousky, jako trefně pojmenovanou temnější “Into the Blackest Light”, ve které jedou bicí a kytara jako utržené ze řetězu a Benjamin občasným hlubokým growlingem nic nezkazí. Dojde samozřejmě i na odlehčenější momenty, ale nic, co by nějakým způsobem narušovalo hladký průběh a tahalo za uši. Aranže Rhyse Fulbera jsou rozpoznatelné, i když mi přijde, že se snaží Sybreed až příliš tlačit do polohy Fear Factory v období “Digimortal”, protože některé momenty, jako by z této desky vypadly, třeba určité části svižné “Challenger”.
Na nervy mi lezla snad jen třetí v pořadí “The Line of Least Resistance”, jejíž klávesový motiv v průběhu refrénu mi připadal jako od tuctové pop-metalové kapely, ale dá se to překousnout a při troše nepozornosti i šikovně přeslechnout. Že si pro ní kapela (nebo management?) sáhli jako k prvnímu singlu sice chápu, ale nadšený z toho nejsem. Jsem toho názoru, že by se daly najít i reprezentativnější kousky než podprůměrná odrhovačka, ale budiž. Jistou výtku mám ještě k závěrečné “Destruction and Bliss”, která by si zasloužila trošku zkrátit, protože zas tak výjimečná, aby se stala víc než průměrnou položkou jinak vyrovnaného alba a získala si tak výsostného postavení uzavřít důstojně album se skoro desetiminutovou stopáží bohužel nemá. Myslím, že nemá smysl dál “God Is an Automaton” nějak podrobně rozpitvávat po jednotlivých skladbách, protože – a to nemyslím jako nějakou výtku – jsou postaveny na jednotném základu, kolem kterého se šikovně obměňují menší detaily a momenty, díky kterým si udrží posluchačovu pozornost a nezačnou mu s tím lézt na nervy. Mně samotnému se skladby i přes jistou neoriginalitu líbily a docela dobře jsem se bavil, takže v tomto ohledu jsem byl spokojený.
Další problém, který mne při poslechu “God Is an Automaton” napadl, byla stopáž. I když skladby, jakožto jednotlivé kusy, fungují na jedničku, tak jsem měl pocit, že hodina je dost a i přes nespornou chytlavost a údernost neodsýpá album jako celek, alespoň ne tak, jak by mělo. Dokázal bych si představit, že by nová deska mohla být o takových patnáct minut kratší a neměl bych s tím vůbec žádný problém. Když to tak nějak shrnu, tak je všechno ve zdánlivém pořádku, protože poslouchat “God Is an Automaton” mi nečinilo žádný problém a i když si myslím, že “Antares”, na kterém dosáhli Sybreed svého kompozičního vrcholu, je opět nepřekonáno, tak neudělá kapele žádnou ostudu a spokojeni můžou být všechny strany, včetně posluchačů. A to je hlavní.
