Archiv štítku: Chelsea Wolfe

Koncertní eintopf – duben 2017

Chelsea Wolfe

H.:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Onotius:
1. Pain of Salvation, Port Noir – Praha, 1.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Merrimack, Kozeljnik, Zloslut – Karviná, 24.4. (event)
2. Mayhem, Inferno – Budapešť, 15.4. (event)

H.

H.:

V dubnu se to sešlo a koncertů je prostě moc. Těch, kam by se vyplatilo zajít, je víc než dost, což by papírově mělo být jenom dobře, ale v reálu to znamená, že bude nutno vybírat a některé večery bude nutno oželet. Obzvlášť když mnohé akce připadají na všední dny, což je při vstávání do práce a nežití v metropoli vždycky maso.

Každopádně, abych si jen nevyléval srdíčko jak nějaká buzna, tak to zkrátím a prostě sem napíšu ten jediný koncert, na nějž jsem si už koupil lístek, pročež je takřka jisté, že tam půjdu, poněvadž jsem příliš líný na to, abych lupen jak nějaký chuj kdesi prodával. Onou vyvolenou je Chelsea Wolfe… k čemuž vlastně není moc co dodávat. Temnou královnu tu máme rádi, nejednou jsme o ní už psali, živě je skvělá, tak snad vše klapne a 26. dubna na mě nebude čekat zklamání.

Skvrn

Skvrn:

Duben se zdá být tahounem celého koncertního jara. Počet zakroužkovaných koncertů atakuje dvoucifernost a hudební já se blahem tetelí, bude to velké. Nejvýraznějším jménem seznamu potěšení je divoženka Chelsea Wolfe. Viděli jsme se před nedávnem v Josefově, před vzdálenějším nedávnem pak v pražské Dobešce. Klub darkwavové divě sedí, dokáže jej patřičně sevřít a omámit, přestože ani před stovkami dlouhovlasých hlav nebylo vůbec zle. Doufám v hypnotický večer a třeba i nové skladby či alespoň náznaky, kudy se půjde dál. Naopak úplnou premiéru si v našich končinách střihne jeden z nejoriginálnějších – black metalu se dotýkajících – projektů, Zeal and Ardor. Kombinace spirituálů a kytarového chrastění tu bude stejně jako Chelsea koncem měsíce, a to dokonce v rámci volnovlezných pondělků prostoru Roxy. Radno přijít.

Onotius

Onotius:

Duben nabízí pestrou škálu různorodých akcí, tudíž opět není tak úplně v lidských silách zvládnout úplně všechno. Rozhodně si ale nenechám ujít zítřejší pražský koncert Pain of Salvation, který otevře měsíc vytříbeným progresivním metalem. Jejich návrat na scénu v podobě desky „In the Passing Light of Day“ v mých očích znamenal kvalitativní návrat do nejlepších časů (což jsem koneckonců dostatečně popsal ve vyčerpávající recenzi), tak nezbývá než doufat, že se stejným elánem svou hudbu nyní i budou schopni odehrát. A pokud se jim ještě podaří sestavit dobrý setlist, mohl by to být ohromný zážitek.

Druhou nejočekávanější akcí je u mě pak pražská zastávka Zeal and Ardor, naprosto specifického hudebního úkazu snoubícího v sobě černošské soulové rytmy s black metalem, elektronikou a bůhvíčím dalším. Málokdy má člověk v muzice pocit, že slyší něco skutečně nového a nevyzkoušeného, ale tahle kombinace je pro mě vskutku fascinující. Když se tedy naskytla možnost vidět ji v Praze a navíc zadarmo, ani na vteřinu jsem nezapochyboval, že tam musím být.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Když francouzští Merrimack oznámili turné s Kozeljnik a Zloslut, zpozorněl jsem a prozkoumal, jak bych se do zprvu avizovaných Strakonic asi dostal. Nu, usoudil jsem, že zas takový fanoušek nejsem, abych se jebal až do takové prdele nebo třeba do Banské Bystrice, ale univerzum si našeho setkání zřejmě velmi žádá a nakonec se má věc tak, že jediná česká zastávka tohoto tour bude v Karviné. A tu mám prakticky za rohem. Koncert sice vychází na pondělí, ale příslib silného a zároveň komorního blackmetalového koncertu převažuje. A aby se neřeklo, že jsem líný vypadnout trochu dál od baráku, tak dodám, že pár dní předtím mě čeká výlet do Budapešti. Je to prý hezké město a jen tak mimochodem tam jeden solidní revival přehraje posvátnou kultovku „De mysteriis dom Sathanas“.

Zeal and Ardor


Brutal Assault 21 (středa)

Brutal Assault 21

Datum: 10.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abbath, Chelsea Wolfe, Dying Fetus, King Dude, Mastodon, Neurosis, Shining, Tábor radosti, Thaw, The Algorithm, Vektor

Skvrn: Na josefovské pivní slavnosti s obstojným doprovodným programem jsem zavítal již potřetí, vůbec poprvé však s vyhlídkami krutých zim, mlh a všemožných plískanic. I když, společný prvek s minulými lety by se přece jen našel – Celsiova stupnice byla opět dosyta proklínána. Dva poslední ročníky za čtyřicítky, letos za noční teploty i o třicet pět stupňů nižší. Tak příště poprosím nějaký kompromis. Cesta vlakem docela fajn, přestup na první dobrou sice kvůli zpoždění nevyšel, ale s nějakou hodinovou prodlevou jsem byl v Jaroměři a cílil k pevnosti. Lépe řečeno jsem se o to snažil, přívalový déšť si vybral pravou chvíli a zalil mě nadměrnou pohostinností. Stan jsem stavěl v konstantním lijavci a do fronty jsem se postavil s nezanedbatelným zpožděním oproti plánu. Deštivé odbavení nakonec trvalo nějakých 90 minut, což je oproti nešťastníky proklamovaným trojnásobkem vlastně moc pěkné číslo. Co si budeme, fronty byly průser a k pořadatelem vyřčené omluvě by to chtělo pro příště přidat velké, velké zlepšení.

Onotius: Po jubilejním dvacátém ročníku člověk ani nestíhá zamáčknout slzu dojetí a už je tady další Brutal Assault. A že by organizátoři slevili ze svých nároků neustále se vyvíjet a zlepšovat, o tom nemůže být řeč. Nejdiskutovanější letošní novinkou byl jednoznačně čipový systém na vstupy i platby (o němž ještě časem budu mluvit), dále pak zbrusu nová ambientní scéna či nová výstava výtvarného umění. To společně s počasím, jež zpočátku budilo dojem, že letošek bude co do teplot a přeháněk diametrálním opakem loňska, přidávalo festivalu zase trochu jiný nádech, než tomu bylo v letech minulých. Co se týče kapel, opět se jich zde objevilo nad stovku, co se týče návštěvnosti, prošlo festivalem kolem 18 tisíc návštěvníků (z nichž údajně 70 % byli cizinci); a kolik se vypilo piva, to by mě taky celkem zajímalo (hehe). Osobně mi sice loňský line-up přišel o špetku nadupanější (také trochu kvůli tomu, že se mi toho letos asi ještě víc krylo), nicméně jsem se opět těšil jak děcko.

Skvrn: Okolnosti mě připravily nejen o čas, ale rovněž o skupiny. Zvědavost na první vystoupení festivalu se v mém případě nikdy nekonala, tedy až na letošek… kdy jsem, ehm, úvodní koncert celého Brutalu vůbec prvně zmeškal. Utekla mi litevská Tesa, jejíž ač nikterak objevný post-metal mohl dění následujících dnů svou intenzitou sympaticky odstartovat. A ani Vektor celé nestíhám. Když konečně vcházím do areálu – onáramkován, očipován a frontou duševně poctěn –, Američané jsou za půlkou svého setu. Brzy přicházím na to, že je proč litovat. Nazvučení předčilo má očekávání a kapela sama samozřejmě nezklamala. Precizní technický thrash, který mě dokázal zaujmout a vzápětí i trochu naštvat. Čas se totiž naplnil a prostor dostali jiní.

Onotius: Pro mě též festival odstartovali až američtí Vektor svým inteligentním, zároveň však živočišným technickým thrashem. A jejich vystoupení se skutečně velmi vyvedlo. Na rozdíl od časté zvukové nemoci, jež se později na hlavních stagích začala hojněji objevovat, jejich sound nebyl zbytečně přebasovaný a ohoblovaný o ony zrovna pro hudbu Vektor podstatné výšky, takže jejich propracované kompozice byly celkem čitelné a zkrátka naživo patřičně bavily. Setlist se skládal nejvíc asi z nového alba „Terminal Redux“, které v živém provedení neztrácelo nic ze svého kouzla. Nejvíce pak nejspíš vynikla hitovka „Pillars of Sand“. Zaplaťpánbůh za dobrý zvuk, jaký jim mohli jejich vzorové z Voivod, kteří hráli v pátek, jen závidět. Atmosféra sice nebyla nějaká přehnaně divoká, festival koneckonců teprve začínal, ale přesto se dočkali Vektor slušného ohlasu. A na základě množství lidí, jež jsem pak v průběhu dalších dní potkával oblečené v zbrusu novém tričku s vzorem kapely, si říkám, že rozhodně nejsem sám, pro koho bylo vystoupení Vektor něčím víc než jen pohodovkou na začátek festivalu.

Vektor

Skvrn: Víc deště = víc lidí na střechou kryté Metalgate Stage, viz vystoupení francouzských The Algorithm. Djenty ani přímočarou elektroniku ze studiovek nevyhledávám, jenže koncert je kategorie sama pro sebe a tyhle blbinky typu The Algorithm mě naživo zpravidla chytí. Francouzi nebyli výjimkou, hodně rytmický set na rozmrznutí bodnul. Melodicky vévodila elektronika, rytmicky (nikterak náročné) party kytarové a bicí. Hlavní hesla? Přímočarost, výborná světla. Po čase i předvídatelnost, to když každá ze skladeb nabízela obdobný djentový groove, případně skočný rytmus jak z vesnické diskošky. Ale nakonec proč ne, občas není třeba jen zapeklitostí, bavil jsem se. Rémi Gallego navíc vypadal jako civilizovaná verze Blakea Judda, který opustil svět nadpřirozených schopností, takže i z estetického hlediska zážitek.

Onotius: Zatímco ze zamračené oblohy spustil déšť a na hlavním pódiu už nějakou chvilku hráli teatrální Tribulation, já se vydal pod střechu – na scénu klubovou, abych se mrknul, jak naživo vypadá, když se člověk, jehož srdce bije v rytmu elektronické hudby, pustí do něčeho na přelomu djentu, progressive metalu a právě elektronické muziky. Mám teď na mysli The Algorithm. Naživo jejich hudba působila mnohem více elektronicky, což vlastně pro vnímání muziky moc nevadilo, neboť kytary zde mají spíš rytmický charakter. Jistě, přeci jen z desky znějí ty elektronické serepetičky víc různorodě, nicméně už jen ona zajímavá rytmická hektičnost zde udělala hodně. Lidé si to užívali slušně. U sebe nemohu říct, že by panovalo nějaké závratné nadšení, ale i tak jsem rád, že jsem jejich vystoupení viděl.

Skvrn: Doba kolem osmé až desáté večerní znamenala docela nehezké kolize, stále jsem si však dokázal jasně zvolit priority. Neurosis versus Mortal Cabinet; King Dude versus Conan; Shining versus Mastodon. Tam všude zvítězili první jmenovaní. Protože jsem nechtěl slyšet zprzněné Master’s Hammer; protože King Dude je parádní festivalové zpestření; protože jsem byl lačný po krvi. Jak vše nakonec dopadlo? Po přečtení dalších odstavců budete moudřejší.

Skvrn: Některých formací je pro prostředí velkého festivalu škoda. Říkal jsem si to alespoň během koncertu Neurosis, kteří na jedno z hlavních pódií vkročili za doprovodu bubnujícího deště. Úplně bez okolků a naprosto elitářsky, největším nepřítelem téhle sludgové legendy byla záplava nevychovaných hlav pod pódiem. Jedinci nadržení na sebemenší tělesný kontakt spustili od prvního songu zuřivý moshing, který k Neurosis prostě nepatří. Tupé hlavy to naštěstí v polovině pochopily a odebraly se s hřejivým pocitem zřetelně vyslovené demence kamsi v dál. Nebylo to ale vše. Po celou dobu se kecalo do tichých pasáží, které v případě Neurosis vážně neznamenají povel k hulákání a rozebírání pitného režimu. Samotná kapela samozřejmě dělala, co mohla. I během stále přítomného světla krásně vynikala vytříbená skladatelská kvalita, nechybělo nasazení a i přes ne zrovna dokonalý zvuk byly dobře slyšitelné samply. Ty, které josefovský zvuk tak rád polyká. Příjemný koncert, ale příště raději v klubu.

Neurosis

Onotius: Namísto Sadist jsem si dával večeři a nabíral síly na vystoupení, na nějž jsem se v rámci festu těšil skoro nejvíc – a tím nemám na mysli nikoho jiného než americké Neurosis. Naživo jsem je sice už viděl, když hráli před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru, nicméně tam nás rozmetali na kousíčky takovým způsobem, že očekávání byla ohromná. I když také obavy, neboť velké festivalové pódium v porovnání s intimitou klubu přeci jen nemusí pohltit tolik. A jak že to tedy dopadlo? Nu, za slabinu bych jednoznačně označil dramaturgický přešlap, že kapela tohohle formátu začíná hrát za světla. Nicméně postupné setmění, navíc později korunováno lehkým deštíkem, který ve spojení s hypnotickými světly vytvářel pohlucující vizuální auru, to nakonec taky mělo něco do sebe. A hrálo se samozřejmě průřezově, takže zazněly věci jak z „Enemy of the Sun“ („Lost“), „A Sun That Never Sets“ („Stones from the Sky“), tak z posledního alba (konkrétně pak má oblíbená „At the Well“ s neskutečně vygradovaným závěrem). Navíc skupina přihodila i novou skladbu z plánovaného alba „Fires Within Fires“, jež vyjde v září. Bohužel na mě bylo vystoupení krátké, přesto si mě opět omotali kolem prstu. Snad zavítají zase někam do klubu, až budou mít venku novinku, na niž už se nemohu dočkat.

Onotius: Následující Dying Fetus byli ukázkou naprosté preciznosti a brilantního deathmetalového řemesla. Jejich technický styl naživo drtil s oslnivou přesností. Na druhou stranu jejich unifikovaný zvuk v živém provedení po čase začal působit trochu konstantně a show namísto nějakého stupňování napětí spíše tak nějak pořád stejně drtila. Což je však asi trochu o mých preferencích. Objektivně lze těžko něco kapele vytknout. Zvuk byl relativně v pořádku a ty rychlé prsty hudebníkům nejde nezávidět.

Skvrn: Žertík jménem Oriental Stage se loni vpravdě nepovedl. Na Cult of Fire a Phurpu se tehdy zastavili nejen příznivci, ale rovněž čumilové toužící po zkušenosti s dalším pódiem. Nic proti nim, zvědavost je vlastnost přirozená, jen nešlo mluvit o pořadatelském úspěchu. I proto překvapilo, že se východní pódium v programu objevilo i letos. Jenomže tentokrát se loňský průšvih s davy neopakoval. Kouzlo nového zřejmě dostatečně vyprchalo a dění na pódiu navíc odstartoval pro metalové masy neznámý King Dude. Bez odezvy přesto nezůstal…

King Dude

Skvrn: King Dude byl skutečně pravým Kingem i Dudem zároveň, přestože byl v porovnání s konkurencí za toho tichého a uklidňujícího (tedy pokud zrovna nevytáhl rock’n’rollovou pecku „Sex Dungeon (USA)“ z ještě nevydané desky… nazvané „Sex“). Jinak se většina setu opírala o loňské „Songs of Flesh & Blood – In The Key of Light“, v rámci něhož se King Dude nebál křehkosti a procítění. Zvuk nebyl proti. Zatímco z Chelsea Wolfe si zvukař udělal metalový dobrý den (viz níže), Královi nebyla metalová tvář násilně vnucena a zachoval si zvuk podobný tomu studiovému. King Dude dostál svého jména, plně opanoval pódium hudbou i sarkasmem a předvedl jeden z nejpříjemnějších setů dne.

Onotius: Po chvilce sledování Mastodon, kteří měli dost podivný zvuk – především ze zpěvu se nějak ozývaly jenom některé frekvence, jsem se vydal opět na Metalgate Stage – tentokrát na švédské blackmetalové Shining. Ti byli solidní, ale naživo působili o dost víc heavymetalově, zatímco v opravdu depresivní atmosféře měli své rezervy. Niklas Kvarforth do vystoupení dával mnoho, ovšem ve srovnání s minulostí působil nakonec ještě celkem krotce. Herec je ovšem obstojný, to zas jo. Popíjel nějakou whisky, oháněl se jezdeckým bičíkem a pochválil české prostitutky. Hudebně pak zazněl nejeden kultovní kousek napříč deskami. Nicméně stále mám dojem, že jsem čekal asi trochu víc.

Skvrn: Davy já nerad, a i když se na Shining nedal čekat stav vylidnění, zajisté šlo o přijatelnější klima než na Mastodon. Ovšem i tak jsem ve společnosti švédského maniaka strávil sotva pár minut. Důvody pro brzký odchod se na mě počaly sypat ze všech stran. Shining jako by nasákli nehodící se heavymetalové esence a naopak ztratili depkovitost, jíž jsem se šel občerstvit. Pryč z areálu mě hnaly i zástupy mobilofoťáků. A vidina dalšího náročného programu? Ta už jen vše stvrdila. Čau, třeba jindy.

Onotius: Letos přebíhání mezi hlavní a vedlejší scénou nebyl žádný med a pravidelně stávalo, že jsem přicházel na kapely a prošvihl jsem začátek (ba párkrát skoro i půlku) vystoupení. Tak se stalo například u Abbatha, který na Jägermeister Stage spustil svůj chladný blackmetalový rock’n’roll a já přiběhl až ve chvíli, kdy dohrávala druhá pecka – „Winterbane“. Přiznám se, že až na pár vybraných kousků mě nakonec tenhle metalový panda moc nepřesvědčil. Zatímco ze studiovky mě ještě celkem bavil, při tomhle vystoupení, z něhož nejlépe vyznívala především ona předvídatelná rytmika, mi to zkrátka moc nesedlo. Navíc v kombinaci s tím, že se na Abbatha přišly podívat davy lidí, a tak byl celkem oříšek vidět na pódium, nebyl celkový dojem zkrátka nejvalnější. Navzdory tomu si říkám, že za jiných okolností jsem mohl být klidě i velmi spokojen. Jenže nepoštěstilo se. Každopádně mě však potěšilo zařazení několika Immortalovských kousků korunovaných hitovkou „All Shall Fall“. Mimochodem, Abbathův herecký projev se zasloužil o to, že se stal takovým malým Brutalovým memem, neboť jeho štěkavá mluva měla za následek, že univerzální hláškou festivalu se stalo podobně intonované skandování „Abat!“.

Abbath

Skvrn: Když jsem na josefovský festival zamířil poprvé před dvěma lety, počet tří pódií vypadal jako strop. Jenže kdepak. Loni přibyla k třípódiovému standardu vůně orientu a také letošek zaznamenal další občerstvení, ambientní stage. Tam, kde během minulého ročníku probíhala výstava k festivalovým narozeninám, letos vládly ambientní plochy, absint a zelená světla. V méně atraktivní hodiny jely mrtvé ambientní smyčky, v čase pokročilejším se hrálo živě.

Skvrn: Zastavil se i Tábor radosti a já na něm. Počátek stanovený na třiadvacátou večerní se oddálil, ale dočkal jsem se, dvojice kouzelníků nasadila úchvatné masky a počala čarovat. Silně rytmizovaný dark ambient fungoval dokonale, okamžitě strhnul a pouze blížící se koncert Chelsea Wolfe musel mou návštěvu pár minut před koncem utnout. Těžké rozhodnutí, zvlášť když ve zpětném zrcátku vidím set Tábor radosti jako ten úplně nejlepší ambientní. Před odchodem ještě jedna zajímavost: Bylo to snad naposled, kdy na ambientním pódiu posluchačstvo stálo, s přibývajícími dny se totiž přítomní uchylovali k čím dál mrtvolnějším pozicím. Vlastně docela smutné. Hrály zde spolky vhodné i k soustředěnému poslechu, nikoli jen k vystřízlivění a nabírání sil.

Tábor radosti

Skvrn: Chelsea Wolfe na Brutalu, a to hned na velkém pódiu, toť kombinace před ohlašováním programu jen stěží předpovídatelná. Dramaturgie však stále nápadněji otevírá dveře jiným než metalovým žánrům a je fajn, že mediánový – nikoli průměrný, nač ta pejorativa – návštěvník si může rozšířit obzory. Z jasného rozhodnutí Brutal žánrově rozevírat ale zvukař udělal polovičatou únikovku. Chelsea Wolfe se proměnila z křehké divoženky v temnou doommetalovou dámu, kterou raději slyším někde jinde. Nezahodila sice své unikum, nicméně možnost výrazně se vymanit ze zbytku přítomné produkce, tu ano. Navzdory nevyužité šanci ale Chelsea Wolfe elektrizovala. Počínala si naprosto sebejistě, s nečekanou jistotou, grácií. Z již zmíněných důvodů cítím rozporuplnost a nevyužitou příležitost, nicméně samotný výkon lze považovat za jeden z nejlepších festivalových.

Onotius:Chelsea Wolfe jsem do té doby naživo neměl tu čest, avšak tušil jsem, že půjde o něco výjimečného, a také jsem se nemýlil. Pravda, v živé verzi působila Chelsea mnohem metalověji a intimnějších kousků moc nezaznělo, avšak mně to nějak ani nevadilo. Možná je to tím, že jsem právě ještě neměl šanci vidět její klubové vystoupení, a proto na mě tvrdší charakter muziky nepůsobil jako nepatřičné zkreslení jejího rukopisu. Vystoupení působilo hypnoticky a kombinace jejího melancholického zpěvu a nečekaně hutného zvuku na mě zkrátka zafungovala na výbornou. Zpětně když nad tím tak přemýšlím, možná za to mohl i fakt, že mi její projev trochu připomínal oblíbené post-rockové Marriages. Zkrátka povedené vystoupení.

Skvrn: Srovnávat s nedávným představením v klubu jsem mohl stejně jako v případě Chelsea Wolfe i na Thaw. Neprostupná mlha a ďábelská červeň zůstaly, bezprostřednost a osobní kontakt samozřejmě ne. Tahle změna se nakonec ukázala jako zásadní, div jsem nepovažoval dění přede mnou za dříve neviděné a neslyšené. Měrou vrchovatou za to může i zvuk kulovité konzistence, který z Poláků sice udělal monstrózní fabriku na zlo, avšak za cenu zbytečné nečitelnosti. Těžké vystoupení, z něhož jsem si příliš neodnesl, a rovněž raději vzpomínal na klub. Částečně však viním i únavu. Mlel jsem z posledního, následující Slagmaur padli. Já taktéž, ve stanu. Těch šest, sedm stupňů nad nulou prostě nešlo odmítnout.

Onotius: Nepočítáme-li jednu skladbu od Slagmaur, tak mým posledním středečním vystoupením byli Thaw, jejichž klubové zastávky (poslední například v rámci pražské Žižkovské noci) jsem zatím úspěšně míjel. Ti nyní okupovali Metalgate Stage a jejich dronem jako houba nasáklý black metal působil zkrátka mohutně. Možná na mě působil naživo ještě trochu minimalističtěji, než ze studiových desek, ale bavilo mě to – velmi.

Thaw


Co neminout na Brutal Assaultu 2016 (středa, čtvrtek)

Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.

V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na úvodní dva dny, tedy středu a čtvrtek.

Brutal Assault


Středa:

Skvrn: Hned první den napoví, zda se pokračování orientálního pódia ponese ve znamení vychytávání loňských much, či naopak potvrzování nehezkých peripetií s davy. Písničkář King Dude přijíždí v roli věru nevděčné – jako pokusný králík, který se na tomto pódiu ukáže letos jako úplně první. Čert teď vem, že k orientálnosti má jeho hudba sakra daleko, jestli všechno klapne, názvy dokážu přežít. Pokud však zůstanu zklamán, slíznou to pořadatelé nejen za fail davový, ale taky názvový. Zlost si je totiž třeba kde vylít…

Skvrn: Dál bych mohl bych volit jiné, doposud neviděné, ale nějak se mi nechce. Na Chelsea Wolfe se totiž vážně těším. Pro metalové publikum bude křehké darkwavové vystoupení určitě výzva a tázavých očí, proč právě zde, bude s jistotou kupa. Já je však neuvidím, nepředpokládám totiž, že by se cpaly do předních řad.

King Dude

Onotius: Středeční program nabídne více slovutných jmen, avšak pro mě jsou jasným headlinerem kalifornští Neurosis. Tato post-metalová kapela od svých punkových začátků ušla dlouhou cestu a z kapely se stala stálice alternativní scény a uznávaná veličina. Jak by také ne – s tak silným charakteristickým zvukem, zároveň ale neustálou snahou posouvat své možnosti, zkrátka nic než obdiv nezaslouží. Jejich živá vystoupení jsou vskutku intenzivní (o čemž jsem již měl tu čest se přesvědčit před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru) a jsem skálopevně přesvědčen, že taková bude jejich show i na letošním ročníku Brutalu.

Onotius: Minout švédské Shining by byla taktéž chyba, a to dokonce i když na hlavní stagi budou zatím řádit Mastodon. Tahle kapela koketující s ponurými náladami formou depresivního black metalu (s rockovými, progresivními, ba s trochou rezervy i jazzovými prvky) disponuje skvělou atmosférou a tahem na branku. Navíc v živém provedení bude show korunována maniakálním chováním misantropického frontmana Niklase Kvarfortha, tudíž se můžeme těšit i na patřičně dekadentní divadlo.

Neurosis


Čtvrtek:

Skvrn: Čtvrtek je slabota a velkou záchranářskou ruku podává snad jen Ihsahn. Před třemi lety jsem v Josefově chyběl a brekot nad nevydařeným vystoupením ke mně došel pouze zprostředkovaně. Hrací čas po šesté večerní ze mě sice nedělá ryzího optimistu, ale přesto doufám ve výborný (byť festivalový) set. Ještě jedno přání by tu bylo – nepřehrávat jen songy z novinky, ale zaměřit se spíš na průřez. Rozhodně však nejsem z těch, kteří by žadonili o přehrání Emperorů, ti prostě nepřijeli a je třeba se s tím smířit.

Skvrn: Druhou volbu ovlivnil zásah ruky boží, pořadatelů, kteří nenechali progové zastánce trpět a odtrhli kryjící se výstupy Leprous a Gojiry. Zní to sice fajn, mnoho bolesti bylo zažehnáno, avšak já jsem nucen posteskávat si dál. Leprous kolize přitahují a tentokrát si vyčíhli elektronického maniaka Petrurbatora. Nicméně já ho jen tak nedám. V poslední době mi jeho vystoupení dvakrát uteklo a co si budeme, trojka není hezké číslo. Leprous se tu navíc staví v únoru před Devinem, takže nač ještě váhat…

Ihsahn

Onotius: Ačkoliv je konkurence velká, z čtvrtečních kapel na mě dost výrazně svítí technicky deathmetalová Obscura. Na kontě mají obstojnou novinku, především se však těším na kousky z klasické „Cosmogenesis“, což je deska, která je naprosto vybroušenou kombinací techniky, tvrdosti, progrese i melodiky. Upřímně řečeno jsem celkem zvědav, jak budou znít naživo. Zda budou precizní a skvěle nazvučení podobně jako třeba loni neméně techničtí blackeři Ne Obliviscaris, či zvuk splyne v nepřehledný chaotický rámus. Každopádně se těším.

Onotius: Francouzská Gojira se nyní s čerstvým a na poměry kapely relativně netradičním albem „Magma“ vrací na pódium Brutal Assaultu, aby nás nekompromisně zatloukla do země svým vizionářským pojetím muziky. Pulzující rytmika a osudové riffy a melodie – zvuk vstřebatelný jak pro fajnšmekry, tak pro širší posluchačské spektrum – to je Gojira. A já jsem přesvědčen, že tenhle groove/progressive-deathmetalový zážitek bude stát za to.

Obscura

Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 4. srpna!


Chelsea Wolfe – Hypnos / Flame

Chelsea Wolfe -  Hypnos / Flame

Země: USA
Žánr: experimental indie folk rock / drone
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Sargent House

Hrací doba: 24:25

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Pojem B strana bývá spojen s takovými trochu druhořadými skladbami. Postupem času se tak nějak vžilo, že A strana je ten skvělý a navoněný singl, zatímco na oné odvrácené straně se nachází třebas nějaký formálně exkluzivní song, ale ze sorty těch šuplíkových, čili ne tak dobrých, aby se dostaly na dlouhohrající elpíčko.

Je ovšem poněkud nespravedlivé a krátkozraké pokládat „béčkový“ song automaticky za špatný. Jakkoliv má spousta lidí, do jisté míry i já, pojem B strany vybarvený v pejorativnějších barvách, rozhodně jsou i interpreti, u nichž je vymetání šuplíků zajímavé. Éterickou Američanku Chelsea Wolfe miluju, minimálně platonicky, ale možná nejen to, takže když ona prohrabává archív, rád si to pustím. Singl „Hypnos / Flame“ je právě takovýmhle ohlédnutím.

Středobodem singlu jsou dvě (vlastně obě titulní) skladby „Hypnos“ a „Flame“, což jsou kusy, které vznikly při nahrávání posledního alba „Abyss“, jež vyšlo v srpnu loňského roku. A je to na nich skutečně cítit, protože svým soundem a náladou do temnějšího ladění „Abyss“ zcela jistě pasují. Nejedná se však o takové ty hutné a vysloveně zatěžkané záležitosti typu „Carrion Flowers“, v nichž se Chelsea Wolfe přiblížila až k drone / doom metalu. „Hypnos“„Flame“ se vezou na „unplugged“ vlně a formálně by to šlo pojmenovat spíš jako experimentální indie folk rock.

Nicméně, ta charakteristická potemnělá nálada a atmosféra bledá víc než samotná Chelse Wolfe tu stále jsou a fungují. Nehledě na fakt, že i takovéhle písně na „Abyss“ měly své místo – a k některým z nich jdou vlastně novinky nakrásně přirovnat. „Hypnos“ nemá daleko k „Survive“ a „Flame“ zase svým podáním trochu připomene „Crazy Love“. To ale není myšleno ve zlém, protože je to stále skvělé (však jsem říkal, že občas není na místě dívat se na „béčka“ skrz prsty). Hlavně takřka až „táboráková“ „Flame“ mě velmi baví, ale oba dva kusy jsou dost dobré na to, aby za vydání alespoň v takovéhle singlové formě stály.

Vedle „Hypnos“ a „Flame“ se zde dále nacházejí demoverze tří skladeb z „Abyss“, jmenovitě „Grey Days“, „Simple Death“ a „Survive“. Tyto jsou oproti svým podobám z alba logicky syrovější, na kost ohlodanější, chybí zde několik melodických linek a aranží. To důležité jádro je ovšem stále patrné a už v těch demoverzích se jedná o natolik dobré písně, že by mnozí jiní mohli závidět. Ale tak Chelsea Wolfe není tuctová interpretka. Na druhou stranu, mě osobně vydávání x různých úprav jednoho songu nikdy nebralo. I v téhle podobě jsou ty skladby dobré, rád jsem si to poslechl, ale do budoucna přece jen zůstanu u košatějších a zvukově o něco bohatších verzí z „Abyss“, mimo jiné i pro albový kontext. Což ale nic nemění na tom, že „Hypnos“ a „Flame“, o nichž je tenhle počin především, za slyšení stojí, máte-li Chelsea Wolfe rádi.


Mastodon, Gojira, Monarch, Chelsea Wolfe na Brutal Assaultu

10. – 13. srpna 2016, Vojenská pevnost Josefov – Jaroměř
www.brutalassault.cz

Největší update letošního ročníku Brutal Assaultu je tady! Zdi josefovské pevnosti rozezní také interpeti jako MASTODON, GOJIRA, MONARCH, YEAR OF NO LIGHT nebo CHELSEA WOLFE. V další várce nechybí ani DEFEATER, LIGHTNING BOLT nebo YEAR OF NO LIGHT.

Na přelomu tisíciletí se to v našich končinách grindovými kapelami přímo hemžilo, ale pokud tu byla nějaká kapela o třídu bizarnější, extrémnější a originálnější než všechny ostatní, byli to AHUMADO GRANUJO. Ti opět povstávají z ještě čerstvého hrobu a vrací se, tentokrát v (téměř) původní sestavě, aby vám předvedli svůj technem nakažený chemický goregrind. Další atypická grindovka k nám přijede pod názvem ANTIGAMA ze sousedního Polska. A jelikož se pyšníme pocitem, že jsme atypický metalový festival, pozvali jsme i svéráznou americkou písničkářku CHELSEA WOLFE s její potemnělou hudbou a mystickými vokály.

Jako zpestření mezi klasické death metalové kapely uvítáme v line-upu i „velrybí death metal“ francouzské GOJIRY, jak se u nás energickému a osobitému stylu této kapely občas přezdívá. Hardcorovou stránku věci letos obohatí zástupci nastupující generace DEFEATER, ale i věčně pozitivní veteráni H2O. Šeptanda z minulého roku se pak stane skutečností v podobě vystoupení norských pionýrů avantgardního metalu IN THE WOODS…, kteří se představí vedle jiné norské ikony IHSAHNA, který s k nám na festival vrací po tříleté odmlce.

Brutal Assault

Alternativním přístupem soupisku obohatí kytarové kouzelnictví INTERVALS a experimentální koncept LIGHTNING BOLT, kteří ke svému koncertu nebudou potřebovat ani žádné podium… nechte se překvapit! Jedním z velkých lákadel letošního Brutalu pak přece jen budou rockoví titáni MASTODON, které vám určitě netřeba představovat! Závěrečnou trojku této aktualizace sestavy tvoří francouzský drone doomový monolit MONARCH, australský prog-rockový kytarový virtuóz PLINI a jeskynní rock YEAR OF NO LIGHT z Bordeaux.

Související linky:

www.brutalassault.cz
www.facebook.com/brutalassaultfest
www.youtube.com/brutalassaultfest

Brutal Assault 2016 (sestava aktuální k 29. březnu 2016):

Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, Angelcorpse, Animals As Leaders, Antigama, The Algorithm, Archgoat, BEHEMOTH, Birdflesh, Bury Tomorrow, Conan, Coroner, Dark Funeral, Dark Tranquility, Defeater, Devildriver, Die Krupps, Disavowed, Destruction, Electric Wizard, Eskimo Callboy, Exodus, Eyehategod, Gatherum, Gojira, Gruesome, Hypnose, Chelsea Wolfe, Ihsahna, Immolation, Insomnium, Intervals, In The Woods, Iron Reagan, Jig-Ai, Knuckledust, Leprous, Lightning Bolt, MASTODON, Mgla, MINISTRY, Misery Loves Co., Mithras, Moonspell, Monarch, Mono, Mutoid Man, Nile, Obituary, Omnium, Parkway Drive, Plini, Satyricon, Septicflesh, Shining, Sigh, Sikth, Slagmaur, Taake, Terror, Textures,  The Black Dahlia Murder, Tribulation, Vektor, Valkyrja, Voivod, Whiplash, Year Of No Light

[tisková zpráva]


Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index

Chelsea Wolfe
Datum: 13.11.2015
Místo: Praha, Divadlo Dobeška
Účinkující: A Dead Forest Index, Chelsea Wolfe, Dave Heumann

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):

Silver Rocket

První pohled (H.):

Pátek 13. listopadu byl co do koncertního vyžití v Praze úplně super a zároveň úplně dementní den. Super z toho důvodu, že se zde odehrálo hned několik vysoce zajímavých akcí, a dementní proto, že… no, vlastně úplně z toho stejného důvodu, jelikož díky tomu souběžně probíhalo hned několik vystoupení, jichž by se člověk zúčastnil s chutí. A i když obzvláště v jednom případě mě moje absence mrzela (záměrně si nechám pro sebe, že šlo o první koncert The Corona Lantern… sakra), rozhodování, kam nakonec jít, nebylo příliš těžké. Aby totiž člověk vynechal Chelsea Wolfe, to by snad musel vstát z mrtvých Quorthon a hrát ten den živě nejlepší fláky od Bathory na Sedmičce.

A přesto Chelsea Wolfe nakonec skoro nehrála. Těsně před pražským koncertem ji totiž skolila nemoc a polská zastávka jejího turné byla zrušena. Naštěstí ji v Německu dali lékaři trochu dohromady, den předtím v Berlíně vystoupila a během pátku se objevila pozitivní zpráva – zpěvačka je na cestě do Prahy a hrát se bude. Nutno ovšem dodat, že to bylo docela štěstí, jelikož během sobotního koncertu v Maďarsku opětovně přišla o hlas a nedělní Vídeň opět zrušena…

Nicméně zpátky do Prahy a konkrétně do divadla Dobeška, kde celá akce proběhla. Jako první se pódia ujímá novozélandská bratrská dvojice A Dead Forest Index, jíž ani skromná sestava nebrání v tvorbě relativně zajímavé muziky. V hlavní roli naléhavý zpěv, jemná kytara a neotřelá bicí práce, ve vedlejší roli i nějaké ty pedály a efekty. Při domácím poslechu mě osobně A Dead Forest Index zas tak moc neberou, a ačkoliv mě to neobtěžuje, není to nic, co bych si musel pouštět sám od sebe. Jenže živě to bylo docela o něčem jiném a určitě nešlo hovořit o nudě. Nejsilněji na mě zapůsobily bicí – ve studiové podobě mi to tak vůbec nepřišlo, ale teprve na pódiu plně vyniklo, jak jsou jejich linky vymyšlené chytře a netriviálně… do nějaké takového toho obligátního bum-čvacht rytmu mělo hodně, hodně daleko. Navíc měl bubeník Sam Sherry poměrně zajímavý styl hraní, takže to byla i paráda sledovat. Upřímně řečeno jsem toho od A Dead Forest Index zas tak moc nečekal, ale ve výsledku to bylo docela příjemné vystoupení, jež bylo i navzdory důrazu na náladotvornost sympaticky civilní a nenucené.

Jako druhý se představil Dave Heumann, jinak frontman alternativních rockerů Arbouretum, v rámci svého sólového projektu – akustická kytara a zpěv. Přesně takhle vypadal i počátek jeho vystoupení, jelikož Heumann jen seděl na stoličce, drnkal do kytary a zpíval svoje jednoduché poklidné písničky. Osobně nejsem zas až tak nadšeným příznivcem podobné hudební formy a hlavně – pocitově podle mě takovéhle koncerty patří do ještě menších prostorů a pro méně početné publikum, byť Dobeška samozřejmě není žádná velká hala. Nicméně, i tak to své kouzlo mělo a v momentě, kdy už to pomalu mohlo začít zavánět jednotvárností, tak se Heumannovi přidali dva kolegové na klávesy a bicí, což koncertu hned dodalo nový rozměr. A když se mohlo začít zdát, že pomalu začne nudit i tahle forma, vystoupení skončilo. Sice to pro mě nebylo až tak silné, aby se dostavila nějaká extáze, ale na zavřené oči a příjemný poslech to stačilo bez sebemenších obtíží, tudíž nakonec i tady spokojenost.

Dál už bylo na programu jen jedno vystoupení a samozřejmě to bylo to hlavní, kvůli čemu bylo tenhle večer vyprodáno – éterická Chelsea Wolfe. Už podle ladění letošní desky „Abyss“ šlo vytušit, že i koncert bude hrát spíš na hutnější a temnější notu. A hádejte co… jasně, bylo to tak! Jakmile se rozezněly těžké riffy úvodní „Carrion Flowers“, člověk okamžitě dostal facku a bylo jasné, že americká zpěvačka ve své současné živé podobě bude klidně moct konkurovat i dronovým nebo metalovým kapelám (a explicitně upozorňuju, že „metalovou kapelou“ skutečně nemyslím Sabaton).

Nebylo žádným velkým překvapením, že se hojně hrálo především z „Abyss“ a vedle již jmenované „Carrion Flowes“ zazněly i další zatěžkané skladby jako „Dragged Out“ anebo „Iron Moon“. A právě v téhle podobě to Chelsea Wolfe ohromně slušelo – temná sonická hradba, proklatě masivní bicí, temně nasvícená scéna (hlavně občasné prosvětlování opony za kapelou bylo skutečně efektní) a z toho všeho vystupoval jakoby nezúčastněný, ale extrémně podmanivý vokál hlavní protagonistky, která byla bledá jako smrt. Nicméně, došlo samozřejmě i na některé minimalističtější momenty jako třeba (zůstaneme-li ještě stále u nejnovějšího alba) v „Maw“ či fantastické „After the Fall“, jejíž přítomnost v setlistu mě hodně potěšila.

Většinu setu tedy obstaraly písně z „Abyss“, ale je asi zřejmé, že na několik starších věcí se také našlo a i ty vzhledem k soundu aktuálního počinu, jemuž byl přizpůsoben i živý přednes, vyznívaly o něco hutněji než jejich studiové předlohy. Mě osobně z těch nemnoha starších věcí extrémně potěšila především geniální „We Hit a Wall“ z předcházející desky „Pain Is Beauty“. Když Chelsea Wolfe a její doprovod zahráli v těsném závěsu „We Hit a Wall“ a „After the Fall“, tak ne náhodou jsem kolegovi vedle s nadsázkou řekl, že už můžu jít domů, protože o vrcholu bylo jasno. Ale fakt to bylo jen s nadsázkou, protože koncert měl sílu po celou dobu svého trvání, a i když živě ty klidnější momenty lehounce zaostávaly oproti těm tvrdším (protože ty člověka prostě porazily), nenudil jsem se vlastně ani minutu, neboť i ony „slabší“ (pozor na ty uvozovky!) pasáže byly pořád skvělé. Je sice pravda, že koncert roku to taky nebyl a do skutečného transu tomu chlup chyběl, ale neumím říct, co tomu chybělo. Ale to už je jenom takové rýpání, protože jinak to pořád bylo výtečné.

Na závěr si neodpustím ještě jednu pochvalu, a to na adresu merchandisu. V době, kdy jsou úplně běžné případy, že má spousta hudebních kapel na turné milión trik, kšiltovek, spoďárů a dalších píčovin a neprodává ani jedno cédéčko, skutečně potěší, že se konečně najde někdo, kdo na koncertech nabízí svou kompletní tvorbu na CD i LP. Z tohohle by si někteří experti fakt měli vzít u Chelsea Wolfe příklad – už jen z toho důvodu, že lidi o to evidentně zájem mají, protože co jsem po konci akce koukal, ani zdaleka jsem nebyl jediný, kdo tam na dřevo vysolil litra a odnášel si domů dva vinyly.


Druhý pohled (Skvrn):

Ano, ano, 13. listopadu se nám to všechno pitomě sešlo. Chelsea Wolfe, Caspian, The Corona Lantern i ta nešťastná Paříž. Ačkoliv mě osobně Caspian míjejí a o tom, že si tento den vyberu právě Chelsea, nebylo pochyb, bál jsem se, zda si právě tyto akce nebudou navzájem užírat publikum a výsledkem nebudou dva poloprázdné sály. Skutečnost ovšem znáte nejspíš sami. Že se vyprodají Caspian ve vile pro silnější stovku lidí, zas tak velkým překvapením nebylo, ale když to samé ohlásila Dobeška a na místo dorazil ještě třikrát větší počet hlav, Praha se neměla za co stydět. Však i samotná Chelsea Wolfe během vystoupení signalizovala, že na takový dav není úplně zvyklá. Každopádně nepředbíhejme.

Na místo konání se mi povedlo dorazit s asi čtvrthodinovým předstihem, takže průzkum pro mě nových prostor mohl proběhnout v relativním klidu. Normálně bych to tu prochodil skrz naskrz za dvě, tři minuty, nicméně vyprodání udělalo své a ze dvou, tří minut bylo nejméně deset. Stále to však stačilo na poklidný příchod do sálu a nalezení solidního posluchačského místa…

Pořadatelé sice na poslední chvíli upravovali pořadí předkapel, avšak nakonec zůstalo při starém, což znamenalo jediné: První na řadě jsou A Dead Forest Index, dvojice novozélandských bratří. Vizuálně (především po stránce hadrů) vše ladilo. No, a hudebně jakbysmet. Kapela předvedla zajímavou směsku pomalého melancholického rocku a dream popových nálad včetně vysoce položeného vokálu. Ten mi sice zprvu úplně nesednul, ale instrumentální doprovod, tandem kytara–bicí, zafungoval jako přesvědčovací metoda bravurně a nedlouho nato jsem už neměl námitek. Zmínil jsem „doprovod“… ehm, asi to nebude úplně nejpřesnější slovo. Především bicí všechno neskutečně táhly. Nejen díky pohybovému zápalu jejich obsluhy, ale taktéž kvůli hráčské variabilitě obsluhou produkované. Ještě jednou zmíním vokály. I přes počáteční stesky jsem i tuto složku nakonec přivítal s nadšením a věřte, že vše bylo odzpíváno velmi precizně. A hlavně se tomu dalo věřit. Nejen vokálům, všemu. Na začátek tedy příjemné překvapení.

Úkolem předkapel je navnadit. Poodkrýt hudbu hlavního chodu, avšak příliš neprozrazovat. Představit náladu, ukázat jiný žánrový pohled či snad předpřipravit pomocí správně zvoleného kontrastu. Zatímco Novozélanďané přehodili výhybku publika na melancholično, Dave Heumann zafungoval právě jako onen zmíněný kontrast. Této role se zhostil spolu se dvěma dalšími kolegy věru dobře a tam, kde Heumann struny kytary jen lechtal, tam Chelsea Wolfe řádně zabrala a publikum uzemnila. Opět předbíhám, ale nemohu jinak. O moc víc jsem si totiž z vystoupení číslo dvě neodnesl. Poslouchalo se to příjemně, to jo, rozhodně bych snesl i víc než slabší půlhodinku hraní, ale A Dead Forest Index mě jednoduše bavili víc.

Jestliže po první kapele mé kroky směřovaly vzad s vidinou trochy smogového vzdoušku do plic, po Heumannově setu už není na zpátečku čas a po chvílím kotvím na obstojném místě čtvrté řady. Uvítací intro přichází rychle, trojčlenný doprovod také a čeká se jen na moment, kdy Chelsea Wolfe zbaví ten večer nejdůležitější mikrofon statusu sirotka. Je to tu, bíle nalíčená Chelsea a spolu s ní i její hlas. Voilà, doktoři vážně umí.

„Carrion Flowers“ vše otvírá a předznamenává další minuty. Hrát se bude patřičně tvrdě. Mluvilo-li se v souvislosti s novou deskou o náznacích doom metalu, naživo už prostě není nad čím váhat. Navíc se hraje po měkkém Heumannovi. Set pokračuje dle očekávání, prostor dostává především nová deska. Ozývá se „Maw“, „Grey Days“ nebo „Iron Moon“, která mi jako jediná ani při živém přednesu nesedí, nemůžu si pomoct. Náramně mi naopak sedí dvojice „After the Fall“, „Simple Death“ a řekl bych i „Dragged Out“ nebýt zhoršeného zvuku v ústřední industriální pasáži. Jinak ale zvuk v pohodě. Vlastně co se týče kapely všechno v pohodě. Až na několik excelentních partů však možná jen v pohodě. Chelsea Wolfe dělala co mohla, kapela rovněž včetně výborné druhé vokalistky/kytaristky, ale dokážu si představit, že se u téhle muziky dokážu bavit ještě o chlup víc.

Tak jako tak, rozhodně jsem se nenudil, a i když celý večer měl svá slabší místa, nebyla tak slabá, abych měl čas přemítat o něčem jiném než hudbě. Až teď tak přišla ta správná chvíle na „to jiné“. Z méně pozitivních stránek musím zmínit vedro, které sužovalo, co jsem viděl, nejen mě. Dalo se to vydržet, ale je docela možné, že nějaký ten stupeň dolů by celý koncert pocitově vyšvihl výš. Pochválit naopak musím dodržování proklamovaných časů i příjemný konec o dvaadvacáté. Plus merch, tu tunu merche, co přijela spolu s Chelsea. Já si sice na rozdíl od kolegy litrovou radost neudělal, bylo z toho jen pětadvacet deci, ale kdo peníze měl, ten je mohl solidně investovat. Celkově tedy příjemný večer, a i když zcela subjektivně byly některé letošní koncerty silnější, klidně bych si to dal znova.


Koncertní eintopf #7 – listopad 2015

Chelsea Wolfe
Nejočekávanější koncert:
Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index – Praha, 13.11.


H.:
1. Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index – Praha, 13.11.

Atreides:
1. Caspian, Jo Quail, Permon Balet Superstar – Praha, 13.11.
2. Astronautalis, Rickolus – Praha, 29.11.

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index – Praha, 13.11.

Onotius:
1. Carcass, Napalm Death, Obituary, Voivod, Herod – Praha, 5.11.

Účast v koncertním eintopfu je již tradičně slabší než v tom klasickém redakčním, ale tak už to holt je, když jsou mezi námi i tací, kteří koncerty de facto bojkotují. Tak či onak, listopadového vydání koncertního eintopfu, které nese pořadové číslo 7 (ne, v tomto případě „#“ skutečně neznamená hashtag), se zúčastnili čtyři redaktoři, jejichž chutě dohromady stanovily, že nejočekávanější vystoupení měsíce se chystá na 13. den, kdy v Praze vystoupí zámořská hudebnice Chelsea Wolfe, jež má aktuálně na kontě čerstvou desku „Abyss“.

H.

H.:

V listopadu je pro mě jeden stěžejní koncert, který ční nade všemi ostatními – a samozřejmě to nemůže být nic jiného než vystoupení Chelsea Wolfe. Ačkoliv je letošní deska „Abyss“ velmi dobrá, na předchozí uhrančivost „Pain Is Beauty“ nemá, ale i tak se dost těším, jelikož jsem tuhle éterickou zpěvačku živě ještě neviděl a věřím, že to bude skvělé (ostatně, kdybych nevěřil, nemělo by cenu tam chodit). Kromě ní se chystám i na několik dalších koncertů, nicméně vzhledem k tomu, že už žádný z nich ty ostatní nijak zvlášť nepřevyšuje a těším se na všechny +/- vyrovnaně, ponechám druhé místo prázdné a vyzrazení toho, co to je za akce, si nechám až do příslušných reportů…

Atreides

Atreides:

Listopad slibuje několik zajímavých akcí, nicméně vzhledem k tomu, že nevím, kam se všude dostanu vzhledem k finančním možnostem, nakonec jsem vybral dvě akce, které mají mojí účast prakticky jistou. Prvním a takřka nejvíce očekávaným listopadovým jménem jsou post-rockeři Caspian (kterým jsem nakonec dal s těžkým srdcem přednost před Chelsea Wolfe) vystoupí v pátek 13. listopadu (to datum je vážně prokleté, což?) ve vile na Štvanici za doprovodu Jo Quail a Permon Balet Superstar. Druhým jménem budiž do Prahy se navrátivší Andy Bothwell aka americký raper Astronautalis. Jeho poslední deska „This Is Our Science“ sice vyšla čtyři roky zpátky (a pořád je stejně zatraceně dobrá) a od té doby je až na pár výjimek ticho po pěšině, nicméně vzhledem k zážitku, který jsem si odnesl z jeho koncertu ve vyprodané Lucerně před nějakými dvěma roky zpátky, se na jedno z předních jmen indie rapu zajdu rád podívat znovu.

Skvrn

Skvrn:

Sečteno, vyvařeno, z původně chudého klubového podzimu to nakonec vypadá na slabší odvar. Na vině nejsou kapely, co vám budu říkat, často si za to můžu úplně sám, však víte — lenost, prachy, nevhodná data. Právě poslední nepřízeň osudu odpískala mou návštěvu koncertu Shining, kteří mě totálně přejeli na loňském Brutal Assaultu. Tudíž kdo můžete, jděte, protože jestli neselže zvuk, nebudete zklamáni. Chelsea Wolfe je tak v listopadovém koncertním plánu sama. Možná přibude nějaký ten neplánový společník, ale s jistotu se jde jen do Dobešky. Poslechnout tu křehkou temnotu a hlavně „Pain Is Beauty“„Abyss“. A ještě předkapely. Tady totiž může dojít k moc příjemným překvapením. Tak tedy třináctého v pátek.

Onotius

Onotius:

V listopadu si rozhodně nenechám ujít koncert hned čtveřice velkých jmen extrémního metalu na jednom pódiu — Carcass, Napalm Death, Voivod a Obituary. Vzhledem k tomu, že jsem zatím neměl tu čest ani jednu z nich naživo vidět (tedy nepočítám-li těch pár minut Napalm Death na letošním Brutal Assaultu, než jsem pelášil na God Dethroned), jejich koncert v pražské sportovní hale Folimanka je výjimečná příležitost, jak zabít hned čtyři mouchy jednou ranou. Takhle nadupaná sestava, to je zkrátka povinnost. Už se těším!


Chelsea Wolfe – Abyss

Chelsea Wolfe - Abyss
Země: USA
Žánr: experimental rock / electronica / drone
Datum vydání: 7.8.2015
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Carrion Flowers
02. Iron Moon
03. Dragged Out
04. Maw
05. Grey Days
06. After the Fall
07. Crazy Love
08. Simple Death
09. Survive
10. Color of Blood
11. The Abyss

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Zámořská „písničkářka“ Chelsea Wolfe patří k tomu nejzajímavějšímu, co se dle mého skromného názoru za poslední roky objevilo na alternativní (či experimentálně rockové, chcete-li) scéně. Její jen velice těžce zařaditelná, až neuchopitelná směsice mnoha různých vlivů v kombinaci s nádherným hlasem vytvořila jakousi prazvláštní masu zvuku, díky níž je Chelsea Wolfe už nyní – v době, kdy čerstvě vydala svou čtvrtou (nepočítáme-li tedy akustické „Unknown Rooms: A Collection of Acoustic Songs“) desku „Abyss“ – v podstatě nezaměnitelná. A to do takové míry, že ji poznáte i navzdory tomu, že na každém svém albu zní vlastně docela jinak, což je myslím obdivuhodné. A tento trend rozpoznatelnosti, jinakosti i nezařaditelnosti si Chelsea Wolfe drží i na svém nejnovějším albu.

Doposud největším vrcholem tvorby Chelsea Wolfe se pro mě stala předcházející deska „Pain Is Beauty“, která byla neuvěřitelné uhrančivá a některé její skladby (kupříkladu fenomenální „We Hit a Wall“) nejdou z hlavy vymazat ani s odstupem měsíců a let. Snad tedy není divu, že jsem toho od „Abyss“ čekal hodně. Až do nynějška se totiž Chelsea Wolfe každým novým albem zlepšovala a naděje, že by tato vzestupná tendence vydržela i tentokrát, napovídala, že výš než excelentní „Pain Is Beauty“ už může být jen čistá fantazie.

Hned první poslechy „Abyss“ však takové představy zkrotily – jakkoliv je i novinka skvělá a označovat ji jako zklamání by vůči ní bylo hodně neférové, „Pain Is Beauty“ mi připadá o něco silnější. Nicméně, tohle je asi tak jediný skutečný neduh, jímž „Abyss“ disponuje, a zrovna tenhle navíc kvality desky nijak nesnižuje, protože obecně vzato je i nejnovější počin Chelsea Wolfe velice poutavá deska, která nabízí velké množství působivých skladeb.

Začátek „Abyss“ člověka až trochu zaskočí – po éterickém „Pain Is Beauty“ totiž Chelsea Wolfe svou novinku, resp. tedy její první píseň „Carrion Flowers“, začne nečekaně tvrdým, téměř až „metalovým“ soundem. Jak se později ukáže, celkově je „Abyss“ laděné do ještě větší temnoty, ale je nutno zmínit, že i v téhle poloze to Chelsea Wolfe ohromně sluší a ta kombinace takřka dronových riffů s již známými elementy funguje. Nechybí tedy ani typicky táhlé kytary, jakoby rozvláčný, přesto stále hypnotický zpěv, akustické kytary a s nimi i folkový nádech nebo elektronické závany.

Nechci vzbudit dojem, že „Abyss“ je metalová deska – není. Jen se svou potemnělou náladou místy blíží extrémním atmosférickým variantám tohoto žánru. A nejen v těch tvrdších skladbách, jejichž nejreprezentativnějším prvkem je úvodní trojice „Carrion Flowers“, „Iron Moon“ a „Dragged Out“. Ani ty „jemnější“ (uvozovky zejména kvůli druhé jmenované) kusy jako třeba „Crazy Love“ nebo „Survive“ totiž nepřinášejí zrovna prosvětlení a pozitivní náladu… což je super, přinejmenším tedy v těchto dvou kusech, které se velmi povedly.

Možná trochu paradoxně se mi ale zdá, že právě ty úvodní „tvrdší“ písničky patří k tomu nejméně dobrému, co se na „Abyss“ nachází – snad tedy vyjma „Carrion Flowers“, jež je skvělá. Naopak mě ohromně baví taková „Grey Days“, již nádherně ozvláštňuje viola, nebo plíživé „Simple Death“ a „The Abyss“. Výtečná je i nepřátelskou elektronikou protkaná „Color of Blood“. Nicméně tím největším vrcholem desky se pro mě nakonec stala šestá „After the Fall“, která skutečně působivě snoubí pochmurné elektronické pasáže s tvrdšími výjezdy i experimentálnějšími momenty. Například čistě elektronické intermezzo ve třech čtvrtinách je naprosto bravurní – snad jen škoda, že není delší.

Ačkoliv mi tedy „Pain Is Beauty“ svého času uhranulo ještě větším způsobem, i „Abyss“ je bezesporu úžasná deska, s níž se vyplatí strávit nemalé množství času. Už jen z toho důvodu, že právě až časem album opravdu vyroste a i ty skladby, jež se zpočátku zdají trochu nevýrazné, odhalí svá kouzla. Možná, že tentokrát nejsem úplně nekriticky nadšený, ale rozhodně jsem s „Abyss“ nadmíru spokojený, tuze se mi to líbí a s radostí vychutnávám. Temnější Chelsea Wolfe je totiž stále skvělá Chelsea Wolfe.


Druhý pohled (Skvrn):

Na zoubek – samozřejmě ten hudební – jsem se chtěl Chelsea Wolfe podívat již delší dobu. Dílčím způsobem se mi to i dařilo, „Pain Is Beauty“ jsem několikrát slyšel a rád, ale nakonec k nějakému vážnějšímu naposlouchávání nedošlo. Ještě horší to je pak se staršími deskami, zaslechl jsem tuším „The Grime and the Glow“, to kvůli tomu fajnovému obalu, ale opět šlo jen o takové oťukávání. Tudíž — světe, div se — „Abyss“ schytalo roli prvního intenzivně poslouchaného alba zpěvaččiny diskografie.

Jak ale padlo výše, nějaké ty povšechné seznamovací formality proběhly už dřív, tudíž přece jen mohu trochu porovnávat. „Abyss“ se oproti předchůdcům tváří temněji a nejenže se tak tváří, ono také tak zní. Osamocené slovo temnější však může trochu zavádět, neb není to jen sama temnota, která desce vévodí. Překvapivá je především tvrdost, a jestli jsem si Chelsea Wolfe doposud vykreslil jako jemnou, křehkou bytost, „Abyss“ je jasnou odpovědí, že i vření má ve zpěvaččině nitru pevné místo. Ta nevinná křehounká duše divoženky ale současně nevymizela. Jako by byla vzdálenost obou emočních světů vymazána a tvrdost s křehkostí zde kooperovala jako jeden muž. Tedy žena, Chelsea snad promine.

Je vážně těžké slovy vystihnout, co se na „Abyss“ hudebně děje. Překvapila žánrová rozmanitost. Právě díky ní je naprosto přirozeně utvářena pospolitost oné náladové — na první pohled — bipolarity. Osobně v tom slyším jakousi ušpiněnou směsku elektroniky a melancholického rocku s četnými příklony k industrialu či hlučnu, ale prosím berte to s rezervou, je to jen škatulka. Ona poloha se totiž musí slyšet, je unikátní, různorodá, ovšem zároveň až tísnivě celistvá. Bezva.

Na rozkoukávání padly zhruba první tři poslechy, pak jsem již začal postupně vstřebávat. Delší dobu to vypadalo na jednu z desek roku, nebylo si na co stěžovat, prostě ideál. Ne, že by u mě „Abyss“ nějakým výrazným způsobem kleslo, nicméně teď mi již, přiznám se, nepřipadá tak silné jako předtím. Jako slabší se ukázala být třeba druhá „Iron Moon“ spolu s tandemem „Survive“, „Color of Blood“ z konce alba. Naopak střed desky (rozuměj dvě třetiny stopáže) je skvostný a přetékající nápady a nábojem. Zde zkrátka není co vytknout. Industriálem střihnutá „Dragged Out“ nejprve ukončí mírné počáteční tápání, načež se zanedlouho vynoří ještě ráznější odpověď v podobě nadpozemské trojice „After the Fall“, „Crazy Love“, „Simple Death“. Neskutečný vrchol alba i posluchačova blaha.

Chelsea Wolfe natočila výbornou desku. Se skvělým zvukem, rancem excelentních kompozicí a všudypřítomnou emoční svojskostí. Postupem času jsem sice narazil na slabší chvilky a album celkově trochu kleslo, ale na špičku roku to pořád s přehledem stačí. A navíc, co já vím, za rok se k „Abyss“ vrátím a bude vše jinak – skončí u vynášení desky do nebes a současné krocení bezbřehé nadšenosti padne na bedra momentální indispozice.