Archiv štítku: Chelsea Wolfe

Chelsea Wolfe: info o novince

Další album Chelsea Wolfe ponese název „Hiss Spun“ a vyjde 22. září u Sargent House. K mání bude CD i LP, předobjednávky již byly spuštěny. Níže následuje tracklist, obal a nová skladba „16 Psyche“.

01. Spun 02. 16 Psyche 03. Vex 04. Strain 05. The Culling 06. Particle Flux 07. Twin Fawn 08. Offering 09. Static Hum 10. Welt 11. Two Spirit 12. Scrape

Chelsea Wolfe - Hiss Spun


Koncertní eintopf – duben 2017

Chelsea Wolfe

H.:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Onotius:
1. Pain of Salvation, Port Noir – Praha, 1.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Merrimack, Kozeljnik, Zloslut – Karviná, 24.4. (event)
2. Mayhem, Inferno – Budapešť, 15.4. (event)

H.

H.:

V dubnu se to sešlo a koncertů je prostě moc. Těch, kam by se vyplatilo zajít, je víc než dost, což by papírově mělo být jenom dobře, ale v reálu to znamená, že bude nutno vybírat a některé večery bude nutno oželet. Obzvlášť když mnohé akce připadají na všední dny, což je při vstávání do práce a nežití v metropoli vždycky maso.

Každopádně, abych si jen nevyléval srdíčko jak nějaká buzna, tak to zkrátím a prostě sem napíšu ten jediný koncert, na nějž jsem si už koupil lístek, pročež je takřka jisté, že tam půjdu, poněvadž jsem příliš líný na to, abych lupen jak nějaký chuj kdesi prodával. Onou vyvolenou je Chelsea Wolfe… k čemuž vlastně není moc co dodávat. Temnou královnu tu máme rádi, nejednou jsme o ní už psali, živě je skvělá, tak snad vše klapne a 26. dubna na mě nebude čekat zklamání.

Skvrn

Skvrn:

Duben se zdá být tahounem celého koncertního jara. Počet zakroužkovaných koncertů atakuje dvoucifernost a hudební já se blahem tetelí, bude to velké. Nejvýraznějším jménem seznamu potěšení je divoženka Chelsea Wolfe. Viděli jsme se před nedávnem v Josefově, před vzdálenějším nedávnem pak v pražské Dobešce. Klub darkwavové divě sedí, dokáže jej patřičně sevřít a omámit, přestože ani před stovkami dlouhovlasých hlav nebylo vůbec zle. Doufám v hypnotický večer a třeba i nové skladby či alespoň náznaky, kudy se půjde dál. Naopak úplnou premiéru si v našich končinách střihne jeden z nejoriginálnějších – black metalu se dotýkajících – projektů, Zeal and Ardor. Kombinace spirituálů a kytarového chrastění tu bude stejně jako Chelsea koncem měsíce, a to dokonce v rámci volnovlezných pondělků prostoru Roxy. Radno přijít.

Onotius

Onotius:

Duben nabízí pestrou škálu různorodých akcí, tudíž opět není tak úplně v lidských silách zvládnout úplně všechno. Rozhodně si ale nenechám ujít zítřejší pražský koncert Pain of Salvation, který otevře měsíc vytříbeným progresivním metalem. Jejich návrat na scénu v podobě desky „In the Passing Light of Day“ v mých očích znamenal kvalitativní návrat do nejlepších časů (což jsem koneckonců dostatečně popsal ve vyčerpávající recenzi), tak nezbývá než doufat, že se stejným elánem svou hudbu nyní i budou schopni odehrát. A pokud se jim ještě podaří sestavit dobrý setlist, mohl by to být ohromný zážitek.

Druhou nejočekávanější akcí je u mě pak pražská zastávka Zeal and Ardor, naprosto specifického hudebního úkazu snoubícího v sobě černošské soulové rytmy s black metalem, elektronikou a bůhvíčím dalším. Málokdy má člověk v muzice pocit, že slyší něco skutečně nového a nevyzkoušeného, ale tahle kombinace je pro mě vskutku fascinující. Když se tedy naskytla možnost vidět ji v Praze a navíc zadarmo, ani na vteřinu jsem nezapochyboval, že tam musím být.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Když francouzští Merrimack oznámili turné s Kozeljnik a Zloslut, zpozorněl jsem a prozkoumal, jak bych se do zprvu avizovaných Strakonic asi dostal. Nu, usoudil jsem, že zas takový fanoušek nejsem, abych se jebal až do takové prdele nebo třeba do Banské Bystrice, ale univerzum si našeho setkání zřejmě velmi žádá a nakonec se má věc tak, že jediná česká zastávka tohoto tour bude v Karviné. A tu mám prakticky za rohem. Koncert sice vychází na pondělí, ale příslib silného a zároveň komorního blackmetalového koncertu převažuje. A aby se neřeklo, že jsem líný vypadnout trochu dál od baráku, tak dodám, že pár dní předtím mě čeká výlet do Budapešti. Je to prý hezké město a jen tak mimochodem tam jeden solidní revival přehraje posvátnou kultovku „De mysteriis dom Sathanas“.

Zeal and Ardor


Brutal Assault 21 (středa)

Brutal Assault 21

Datum: 10.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abbath, Chelsea Wolfe, Dying Fetus, King Dude, Mastodon, Neurosis, Shining, Tábor radosti, Thaw, The Algorithm, Vektor

Skvrn: Na josefovské pivní slavnosti s obstojným doprovodným programem jsem zavítal již potřetí, vůbec poprvé však s vyhlídkami krutých zim, mlh a všemožných plískanic. I když, společný prvek s minulými lety by se přece jen našel – Celsiova stupnice byla opět dosyta proklínána. Dva poslední ročníky za čtyřicítky, letos za noční teploty i o třicet pět stupňů nižší. Tak příště poprosím nějaký kompromis. Cesta vlakem docela fajn, přestup na první dobrou sice kvůli zpoždění nevyšel, ale s nějakou hodinovou prodlevou jsem byl v Jaroměři a cílil k pevnosti. Lépe řečeno jsem se o to snažil, přívalový déšť si vybral pravou chvíli a zalil mě nadměrnou pohostinností. Stan jsem stavěl v konstantním lijavci a do fronty jsem se postavil s nezanedbatelným zpožděním oproti plánu. Deštivé odbavení nakonec trvalo nějakých 90 minut, což je oproti nešťastníky proklamovaným trojnásobkem vlastně moc pěkné číslo. Co si budeme, fronty byly průser a k pořadatelem vyřčené omluvě by to chtělo pro příště přidat velké, velké zlepšení.

Onotius: Po jubilejním dvacátém ročníku člověk ani nestíhá zamáčknout slzu dojetí a už je tady další Brutal Assault. A že by organizátoři slevili ze svých nároků neustále se vyvíjet a zlepšovat, o tom nemůže být řeč. Nejdiskutovanější letošní novinkou byl jednoznačně čipový systém na vstupy i platby (o němž ještě časem budu mluvit), dále pak zbrusu nová ambientní scéna či nová výstava výtvarného umění. To společně s počasím, jež zpočátku budilo dojem, že letošek bude co do teplot a přeháněk diametrálním opakem loňska, přidávalo festivalu zase trochu jiný nádech, než tomu bylo v letech minulých. Co se týče kapel, opět se jich zde objevilo nad stovku, co se týče návštěvnosti, prošlo festivalem kolem 18 tisíc návštěvníků (z nichž údajně 70 % byli cizinci); a kolik se vypilo piva, to by mě taky celkem zajímalo (hehe). Osobně mi sice loňský line-up přišel o špetku nadupanější (také trochu kvůli tomu, že se mi toho letos asi ještě víc krylo), nicméně jsem se opět těšil jak děcko.

Skvrn: Okolnosti mě připravily nejen o čas, ale rovněž o skupiny. Zvědavost na první vystoupení festivalu se v mém případě nikdy nekonala, tedy až na letošek… kdy jsem, ehm, úvodní koncert celého Brutalu vůbec prvně zmeškal. Utekla mi litevská Tesa, jejíž ač nikterak objevný post-metal mohl dění následujících dnů svou intenzitou sympaticky odstartovat. A ani Vektor celé nestíhám. Když konečně vcházím do areálu – onáramkován, očipován a frontou duševně poctěn –, Američané jsou za půlkou svého setu. Brzy přicházím na to, že je proč litovat. Nazvučení předčilo má očekávání a kapela sama samozřejmě nezklamala. Precizní technický thrash, který mě dokázal zaujmout a vzápětí i trochu naštvat. Čas se totiž naplnil a prostor dostali jiní.

Onotius: Pro mě též festival odstartovali až američtí Vektor svým inteligentním, zároveň však živočišným technickým thrashem. A jejich vystoupení se skutečně velmi vyvedlo. Na rozdíl od časté zvukové nemoci, jež se později na hlavních stagích začala hojněji objevovat, jejich sound nebyl zbytečně přebasovaný a ohoblovaný o ony zrovna pro hudbu Vektor podstatné výšky, takže jejich propracované kompozice byly celkem čitelné a zkrátka naživo patřičně bavily. Setlist se skládal nejvíc asi z nového alba „Terminal Redux“, které v živém provedení neztrácelo nic ze svého kouzla. Nejvíce pak nejspíš vynikla hitovka „Pillars of Sand“. Zaplaťpánbůh za dobrý zvuk, jaký jim mohli jejich vzorové z Voivod, kteří hráli v pátek, jen závidět. Atmosféra sice nebyla nějaká přehnaně divoká, festival koneckonců teprve začínal, ale přesto se dočkali Vektor slušného ohlasu. A na základě množství lidí, jež jsem pak v průběhu dalších dní potkával oblečené v zbrusu novém tričku s vzorem kapely, si říkám, že rozhodně nejsem sám, pro koho bylo vystoupení Vektor něčím víc než jen pohodovkou na začátek festivalu.

Vektor

Skvrn: Víc deště = víc lidí na střechou kryté Metalgate Stage, viz vystoupení francouzských The Algorithm. Djenty ani přímočarou elektroniku ze studiovek nevyhledávám, jenže koncert je kategorie sama pro sebe a tyhle blbinky typu The Algorithm mě naživo zpravidla chytí. Francouzi nebyli výjimkou, hodně rytmický set na rozmrznutí bodnul. Melodicky vévodila elektronika, rytmicky (nikterak náročné) party kytarové a bicí. Hlavní hesla? Přímočarost, výborná světla. Po čase i předvídatelnost, to když každá ze skladeb nabízela obdobný djentový groove, případně skočný rytmus jak z vesnické diskošky. Ale nakonec proč ne, občas není třeba jen zapeklitostí, bavil jsem se. Rémi Gallego navíc vypadal jako civilizovaná verze Blakea Judda, který opustil svět nadpřirozených schopností, takže i z estetického hlediska zážitek.

Onotius: Zatímco ze zamračené oblohy spustil déšť a na hlavním pódiu už nějakou chvilku hráli teatrální Tribulation, já se vydal pod střechu – na scénu klubovou, abych se mrknul, jak naživo vypadá, když se člověk, jehož srdce bije v rytmu elektronické hudby, pustí do něčeho na přelomu djentu, progressive metalu a právě elektronické muziky. Mám teď na mysli The Algorithm. Naživo jejich hudba působila mnohem více elektronicky, což vlastně pro vnímání muziky moc nevadilo, neboť kytary zde mají spíš rytmický charakter. Jistě, přeci jen z desky znějí ty elektronické serepetičky víc různorodě, nicméně už jen ona zajímavá rytmická hektičnost zde udělala hodně. Lidé si to užívali slušně. U sebe nemohu říct, že by panovalo nějaké závratné nadšení, ale i tak jsem rád, že jsem jejich vystoupení viděl.

Skvrn: Doba kolem osmé až desáté večerní znamenala docela nehezké kolize, stále jsem si však dokázal jasně zvolit priority. Neurosis versus Mortal Cabinet; King Dude versus Conan; Shining versus Mastodon. Tam všude zvítězili první jmenovaní. Protože jsem nechtěl slyšet zprzněné Master’s Hammer; protože King Dude je parádní festivalové zpestření; protože jsem byl lačný po krvi. Jak vše nakonec dopadlo? Po přečtení dalších odstavců budete moudřejší.

Skvrn: Některých formací je pro prostředí velkého festivalu škoda. Říkal jsem si to alespoň během koncertu Neurosis, kteří na jedno z hlavních pódií vkročili za doprovodu bubnujícího deště. Úplně bez okolků a naprosto elitářsky, největším nepřítelem téhle sludgové legendy byla záplava nevychovaných hlav pod pódiem. Jedinci nadržení na sebemenší tělesný kontakt spustili od prvního songu zuřivý moshing, který k Neurosis prostě nepatří. Tupé hlavy to naštěstí v polovině pochopily a odebraly se s hřejivým pocitem zřetelně vyslovené demence kamsi v dál. Nebylo to ale vše. Po celou dobu se kecalo do tichých pasáží, které v případě Neurosis vážně neznamenají povel k hulákání a rozebírání pitného režimu. Samotná kapela samozřejmě dělala, co mohla. I během stále přítomného světla krásně vynikala vytříbená skladatelská kvalita, nechybělo nasazení a i přes ne zrovna dokonalý zvuk byly dobře slyšitelné samply. Ty, které josefovský zvuk tak rád polyká. Příjemný koncert, ale příště raději v klubu.

Neurosis

Onotius: Namísto Sadist jsem si dával večeři a nabíral síly na vystoupení, na nějž jsem se v rámci festu těšil skoro nejvíc – a tím nemám na mysli nikoho jiného než americké Neurosis. Naživo jsem je sice už viděl, když hráli před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru, nicméně tam nás rozmetali na kousíčky takovým způsobem, že očekávání byla ohromná. I když také obavy, neboť velké festivalové pódium v porovnání s intimitou klubu přeci jen nemusí pohltit tolik. A jak že to tedy dopadlo? Nu, za slabinu bych jednoznačně označil dramaturgický přešlap, že kapela tohohle formátu začíná hrát za světla. Nicméně postupné setmění, navíc později korunováno lehkým deštíkem, který ve spojení s hypnotickými světly vytvářel pohlucující vizuální auru, to nakonec taky mělo něco do sebe. A hrálo se samozřejmě průřezově, takže zazněly věci jak z „Enemy of the Sun“ („Lost“), „A Sun That Never Sets“ („Stones from the Sky“), tak z posledního alba (konkrétně pak má oblíbená „At the Well“ s neskutečně vygradovaným závěrem). Navíc skupina přihodila i novou skladbu z plánovaného alba „Fires Within Fires“, jež vyjde v září. Bohužel na mě bylo vystoupení krátké, přesto si mě opět omotali kolem prstu. Snad zavítají zase někam do klubu, až budou mít venku novinku, na niž už se nemohu dočkat.

Onotius: Následující Dying Fetus byli ukázkou naprosté preciznosti a brilantního deathmetalového řemesla. Jejich technický styl naživo drtil s oslnivou přesností. Na druhou stranu jejich unifikovaný zvuk v živém provedení po čase začal působit trochu konstantně a show namísto nějakého stupňování napětí spíše tak nějak pořád stejně drtila. Což je však asi trochu o mých preferencích. Objektivně lze těžko něco kapele vytknout. Zvuk byl relativně v pořádku a ty rychlé prsty hudebníkům nejde nezávidět.

Skvrn: Žertík jménem Oriental Stage se loni vpravdě nepovedl. Na Cult of Fire a Phurpu se tehdy zastavili nejen příznivci, ale rovněž čumilové toužící po zkušenosti s dalším pódiem. Nic proti nim, zvědavost je vlastnost přirozená, jen nešlo mluvit o pořadatelském úspěchu. I proto překvapilo, že se východní pódium v programu objevilo i letos. Jenomže tentokrát se loňský průšvih s davy neopakoval. Kouzlo nového zřejmě dostatečně vyprchalo a dění na pódiu navíc odstartoval pro metalové masy neznámý King Dude. Bez odezvy přesto nezůstal…

King Dude

Skvrn: King Dude byl skutečně pravým Kingem i Dudem zároveň, přestože byl v porovnání s konkurencí za toho tichého a uklidňujícího (tedy pokud zrovna nevytáhl rock’n’rollovou pecku „Sex Dungeon (USA)“ z ještě nevydané desky… nazvané „Sex“). Jinak se většina setu opírala o loňské „Songs of Flesh & Blood – In The Key of Light“, v rámci něhož se King Dude nebál křehkosti a procítění. Zvuk nebyl proti. Zatímco z Chelsea Wolfe si zvukař udělal metalový dobrý den (viz níže), Královi nebyla metalová tvář násilně vnucena a zachoval si zvuk podobný tomu studiovému. King Dude dostál svého jména, plně opanoval pódium hudbou i sarkasmem a předvedl jeden z nejpříjemnějších setů dne.

Onotius: Po chvilce sledování Mastodon, kteří měli dost podivný zvuk – především ze zpěvu se nějak ozývaly jenom některé frekvence, jsem se vydal opět na Metalgate Stage – tentokrát na švédské blackmetalové Shining. Ti byli solidní, ale naživo působili o dost víc heavymetalově, zatímco v opravdu depresivní atmosféře měli své rezervy. Niklas Kvarforth do vystoupení dával mnoho, ovšem ve srovnání s minulostí působil nakonec ještě celkem krotce. Herec je ovšem obstojný, to zas jo. Popíjel nějakou whisky, oháněl se jezdeckým bičíkem a pochválil české prostitutky. Hudebně pak zazněl nejeden kultovní kousek napříč deskami. Nicméně stále mám dojem, že jsem čekal asi trochu víc.

Skvrn: Davy já nerad, a i když se na Shining nedal čekat stav vylidnění, zajisté šlo o přijatelnější klima než na Mastodon. Ovšem i tak jsem ve společnosti švédského maniaka strávil sotva pár minut. Důvody pro brzký odchod se na mě počaly sypat ze všech stran. Shining jako by nasákli nehodící se heavymetalové esence a naopak ztratili depkovitost, jíž jsem se šel občerstvit. Pryč z areálu mě hnaly i zástupy mobilofoťáků. A vidina dalšího náročného programu? Ta už jen vše stvrdila. Čau, třeba jindy.

Onotius: Letos přebíhání mezi hlavní a vedlejší scénou nebyl žádný med a pravidelně stávalo, že jsem přicházel na kapely a prošvihl jsem začátek (ba párkrát skoro i půlku) vystoupení. Tak se stalo například u Abbatha, který na Jägermeister Stage spustil svůj chladný blackmetalový rock’n’roll a já přiběhl až ve chvíli, kdy dohrávala druhá pecka – „Winterbane“. Přiznám se, že až na pár vybraných kousků mě nakonec tenhle metalový panda moc nepřesvědčil. Zatímco ze studiovky mě ještě celkem bavil, při tomhle vystoupení, z něhož nejlépe vyznívala především ona předvídatelná rytmika, mi to zkrátka moc nesedlo. Navíc v kombinaci s tím, že se na Abbatha přišly podívat davy lidí, a tak byl celkem oříšek vidět na pódium, nebyl celkový dojem zkrátka nejvalnější. Navzdory tomu si říkám, že za jiných okolností jsem mohl být klidě i velmi spokojen. Jenže nepoštěstilo se. Každopádně mě však potěšilo zařazení několika Immortalovských kousků korunovaných hitovkou „All Shall Fall“. Mimochodem, Abbathův herecký projev se zasloužil o to, že se stal takovým malým Brutalovým memem, neboť jeho štěkavá mluva měla za následek, že univerzální hláškou festivalu se stalo podobně intonované skandování „Abat!“.

Abbath

Skvrn: Když jsem na josefovský festival zamířil poprvé před dvěma lety, počet tří pódií vypadal jako strop. Jenže kdepak. Loni přibyla k třípódiovému standardu vůně orientu a také letošek zaznamenal další občerstvení, ambientní stage. Tam, kde během minulého ročníku probíhala výstava k festivalovým narozeninám, letos vládly ambientní plochy, absint a zelená světla. V méně atraktivní hodiny jely mrtvé ambientní smyčky, v čase pokročilejším se hrálo živě.

Skvrn: Zastavil se i Tábor radosti a já na něm. Počátek stanovený na třiadvacátou večerní se oddálil, ale dočkal jsem se, dvojice kouzelníků nasadila úchvatné masky a počala čarovat. Silně rytmizovaný dark ambient fungoval dokonale, okamžitě strhnul a pouze blížící se koncert Chelsea Wolfe musel mou návštěvu pár minut před koncem utnout. Těžké rozhodnutí, zvlášť když ve zpětném zrcátku vidím set Tábor radosti jako ten úplně nejlepší ambientní. Před odchodem ještě jedna zajímavost: Bylo to snad naposled, kdy na ambientním pódiu posluchačstvo stálo, s přibývajícími dny se totiž přítomní uchylovali k čím dál mrtvolnějším pozicím. Vlastně docela smutné. Hrály zde spolky vhodné i k soustředěnému poslechu, nikoli jen k vystřízlivění a nabírání sil.

Tábor radosti

Skvrn: Chelsea Wolfe na Brutalu, a to hned na velkém pódiu, toť kombinace před ohlašováním programu jen stěží předpovídatelná. Dramaturgie však stále nápadněji otevírá dveře jiným než metalovým žánrům a je fajn, že mediánový – nikoli průměrný, nač ta pejorativa – návštěvník si může rozšířit obzory. Z jasného rozhodnutí Brutal žánrově rozevírat ale zvukař udělal polovičatou únikovku. Chelsea Wolfe se proměnila z křehké divoženky v temnou doommetalovou dámu, kterou raději slyším někde jinde. Nezahodila sice své unikum, nicméně možnost výrazně se vymanit ze zbytku přítomné produkce, tu ano. Navzdory nevyužité šanci ale Chelsea Wolfe elektrizovala. Počínala si naprosto sebejistě, s nečekanou jistotou, grácií. Z již zmíněných důvodů cítím rozporuplnost a nevyužitou příležitost, nicméně samotný výkon lze považovat za jeden z nejlepších festivalových.

Onotius:Chelsea Wolfe jsem do té doby naživo neměl tu čest, avšak tušil jsem, že půjde o něco výjimečného, a také jsem se nemýlil. Pravda, v živé verzi působila Chelsea mnohem metalověji a intimnějších kousků moc nezaznělo, avšak mně to nějak ani nevadilo. Možná je to tím, že jsem právě ještě neměl šanci vidět její klubové vystoupení, a proto na mě tvrdší charakter muziky nepůsobil jako nepatřičné zkreslení jejího rukopisu. Vystoupení působilo hypnoticky a kombinace jejího melancholického zpěvu a nečekaně hutného zvuku na mě zkrátka zafungovala na výbornou. Zpětně když nad tím tak přemýšlím, možná za to mohl i fakt, že mi její projev trochu připomínal oblíbené post-rockové Marriages. Zkrátka povedené vystoupení.

Skvrn: Srovnávat s nedávným představením v klubu jsem mohl stejně jako v případě Chelsea Wolfe i na Thaw. Neprostupná mlha a ďábelská červeň zůstaly, bezprostřednost a osobní kontakt samozřejmě ne. Tahle změna se nakonec ukázala jako zásadní, div jsem nepovažoval dění přede mnou za dříve neviděné a neslyšené. Měrou vrchovatou za to může i zvuk kulovité konzistence, který z Poláků sice udělal monstrózní fabriku na zlo, avšak za cenu zbytečné nečitelnosti. Těžké vystoupení, z něhož jsem si příliš neodnesl, a rovněž raději vzpomínal na klub. Částečně však viním i únavu. Mlel jsem z posledního, následující Slagmaur padli. Já taktéž, ve stanu. Těch šest, sedm stupňů nad nulou prostě nešlo odmítnout.

Onotius: Nepočítáme-li jednu skladbu od Slagmaur, tak mým posledním středečním vystoupením byli Thaw, jejichž klubové zastávky (poslední například v rámci pražské Žižkovské noci) jsem zatím úspěšně míjel. Ti nyní okupovali Metalgate Stage a jejich dronem jako houba nasáklý black metal působil zkrátka mohutně. Možná na mě působil naživo ještě trochu minimalističtěji, než ze studiových desek, ale bavilo mě to – velmi.

Thaw


Co neminout na Brutal Assaultu 2016 (středa, čtvrtek)

Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.

V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na úvodní dva dny, tedy středu a čtvrtek.

Brutal Assault


Středa:

Skvrn: Hned první den napoví, zda se pokračování orientálního pódia ponese ve znamení vychytávání loňských much, či naopak potvrzování nehezkých peripetií s davy. Písničkář King Dude přijíždí v roli věru nevděčné – jako pokusný králík, který se na tomto pódiu ukáže letos jako úplně první. Čert teď vem, že k orientálnosti má jeho hudba sakra daleko, jestli všechno klapne, názvy dokážu přežít. Pokud však zůstanu zklamán, slíznou to pořadatelé nejen za fail davový, ale taky názvový. Zlost si je totiž třeba kde vylít…

Skvrn: Dál bych mohl bych volit jiné, doposud neviděné, ale nějak se mi nechce. Na Chelsea Wolfe se totiž vážně těším. Pro metalové publikum bude křehké darkwavové vystoupení určitě výzva a tázavých očí, proč právě zde, bude s jistotou kupa. Já je však neuvidím, nepředpokládám totiž, že by se cpaly do předních řad.

King Dude

Onotius: Středeční program nabídne více slovutných jmen, avšak pro mě jsou jasným headlinerem kalifornští Neurosis. Tato post-metalová kapela od svých punkových začátků ušla dlouhou cestu a z kapely se stala stálice alternativní scény a uznávaná veličina. Jak by také ne – s tak silným charakteristickým zvukem, zároveň ale neustálou snahou posouvat své možnosti, zkrátka nic než obdiv nezaslouží. Jejich živá vystoupení jsou vskutku intenzivní (o čemž jsem již měl tu čest se přesvědčit před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru) a jsem skálopevně přesvědčen, že taková bude jejich show i na letošním ročníku Brutalu.

Onotius: Minout švédské Shining by byla taktéž chyba, a to dokonce i když na hlavní stagi budou zatím řádit Mastodon. Tahle kapela koketující s ponurými náladami formou depresivního black metalu (s rockovými, progresivními, ba s trochou rezervy i jazzovými prvky) disponuje skvělou atmosférou a tahem na branku. Navíc v živém provedení bude show korunována maniakálním chováním misantropického frontmana Niklase Kvarfortha, tudíž se můžeme těšit i na patřičně dekadentní divadlo.

Neurosis


Čtvrtek:

Skvrn: Čtvrtek je slabota a velkou záchranářskou ruku podává snad jen Ihsahn. Před třemi lety jsem v Josefově chyběl a brekot nad nevydařeným vystoupením ke mně došel pouze zprostředkovaně. Hrací čas po šesté večerní ze mě sice nedělá ryzího optimistu, ale přesto doufám ve výborný (byť festivalový) set. Ještě jedno přání by tu bylo – nepřehrávat jen songy z novinky, ale zaměřit se spíš na průřez. Rozhodně však nejsem z těch, kteří by žadonili o přehrání Emperorů, ti prostě nepřijeli a je třeba se s tím smířit.

Skvrn: Druhou volbu ovlivnil zásah ruky boží, pořadatelů, kteří nenechali progové zastánce trpět a odtrhli kryjící se výstupy Leprous a Gojiry. Zní to sice fajn, mnoho bolesti bylo zažehnáno, avšak já jsem nucen posteskávat si dál. Leprous kolize přitahují a tentokrát si vyčíhli elektronického maniaka Petrurbatora. Nicméně já ho jen tak nedám. V poslední době mi jeho vystoupení dvakrát uteklo a co si budeme, trojka není hezké číslo. Leprous se tu navíc staví v únoru před Devinem, takže nač ještě váhat…

Ihsahn

Onotius: Ačkoliv je konkurence velká, z čtvrtečních kapel na mě dost výrazně svítí technicky deathmetalová Obscura. Na kontě mají obstojnou novinku, především se však těším na kousky z klasické „Cosmogenesis“, což je deska, která je naprosto vybroušenou kombinací techniky, tvrdosti, progrese i melodiky. Upřímně řečeno jsem celkem zvědav, jak budou znít naživo. Zda budou precizní a skvěle nazvučení podobně jako třeba loni neméně techničtí blackeři Ne Obliviscaris, či zvuk splyne v nepřehledný chaotický rámus. Každopádně se těším.

Onotius: Francouzská Gojira se nyní s čerstvým a na poměry kapely relativně netradičním albem „Magma“ vrací na pódium Brutal Assaultu, aby nás nekompromisně zatloukla do země svým vizionářským pojetím muziky. Pulzující rytmika a osudové riffy a melodie – zvuk vstřebatelný jak pro fajnšmekry, tak pro širší posluchačské spektrum – to je Gojira. A já jsem přesvědčen, že tenhle groove/progressive-deathmetalový zážitek bude stát za to.

Obscura

Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 4. srpna!


Chelsea Wolfe – Hypnos / Flame

Chelsea Wolfe -  Hypnos / Flame

Země: USA
Žánr: experimental indie folk rock / drone
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Sargent House

Hrací doba: 24:25

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Pojem B strana bývá spojen s takovými trochu druhořadými skladbami. Postupem času se tak nějak vžilo, že A strana je ten skvělý a navoněný singl, zatímco na oné odvrácené straně se nachází třebas nějaký formálně exkluzivní song, ale ze sorty těch šuplíkových, čili ne tak dobrých, aby se dostaly na dlouhohrající elpíčko.

Je ovšem poněkud nespravedlivé a krátkozraké pokládat „béčkový“ song automaticky za špatný. Jakkoliv má spousta lidí, do jisté míry i já, pojem B strany vybarvený v pejorativnějších barvách, rozhodně jsou i interpreti, u nichž je vymetání šuplíků zajímavé. Éterickou Američanku Chelsea Wolfe miluju, minimálně platonicky, ale možná nejen to, takže když ona prohrabává archív, rád si to pustím. Singl „Hypnos / Flame“ je právě takovýmhle ohlédnutím.

Středobodem singlu jsou dvě (vlastně obě titulní) skladby „Hypnos“ a „Flame“, což jsou kusy, které vznikly při nahrávání posledního alba „Abyss“, jež vyšlo v srpnu loňského roku. A je to na nich skutečně cítit, protože svým soundem a náladou do temnějšího ladění „Abyss“ zcela jistě pasují. Nejedná se však o takové ty hutné a vysloveně zatěžkané záležitosti typu „Carrion Flowers“, v nichž se Chelsea Wolfe přiblížila až k drone / doom metalu. „Hypnos“„Flame“ se vezou na „unplugged“ vlně a formálně by to šlo pojmenovat spíš jako experimentální indie folk rock.

Nicméně, ta charakteristická potemnělá nálada a atmosféra bledá víc než samotná Chelse Wolfe tu stále jsou a fungují. Nehledě na fakt, že i takovéhle písně na „Abyss“ měly své místo – a k některým z nich jdou vlastně novinky nakrásně přirovnat. „Hypnos“ nemá daleko k „Survive“ a „Flame“ zase svým podáním trochu připomene „Crazy Love“. To ale není myšleno ve zlém, protože je to stále skvělé (však jsem říkal, že občas není na místě dívat se na „béčka“ skrz prsty). Hlavně takřka až „táboráková“ „Flame“ mě velmi baví, ale oba dva kusy jsou dost dobré na to, aby za vydání alespoň v takovéhle singlové formě stály.

Vedle „Hypnos“ a „Flame“ se zde dále nacházejí demoverze tří skladeb z „Abyss“, jmenovitě „Grey Days“, „Simple Death“ a „Survive“. Tyto jsou oproti svým podobám z alba logicky syrovější, na kost ohlodanější, chybí zde několik melodických linek a aranží. To důležité jádro je ovšem stále patrné a už v těch demoverzích se jedná o natolik dobré písně, že by mnozí jiní mohli závidět. Ale tak Chelsea Wolfe není tuctová interpretka. Na druhou stranu, mě osobně vydávání x různých úprav jednoho songu nikdy nebralo. I v téhle podobě jsou ty skladby dobré, rád jsem si to poslechl, ale do budoucna přece jen zůstanu u košatějších a zvukově o něco bohatších verzí z „Abyss“, mimo jiné i pro albový kontext. Což ale nic nemění na tom, že „Hypnos“ a „Flame“, o nichž je tenhle počin především, za slyšení stojí, máte-li Chelsea Wolfe rádi.


Mastodon, Gojira, Monarch, Chelsea Wolfe na Brutal Assaultu

10. – 13. srpna 2016, Vojenská pevnost Josefov – Jaroměř
www.brutalassault.cz

Největší update letošního ročníku Brutal Assaultu je tady! Zdi josefovské pevnosti rozezní také interpeti jako MASTODON, GOJIRA, MONARCH, YEAR OF NO LIGHT nebo CHELSEA WOLFE. V další várce nechybí ani DEFEATER, LIGHTNING BOLT nebo YEAR OF NO LIGHT.

Na přelomu tisíciletí se to v našich končinách grindovými kapelami přímo hemžilo, ale pokud tu byla nějaká kapela o třídu bizarnější, extrémnější a originálnější než všechny ostatní, byli to AHUMADO GRANUJO. Ti opět povstávají z ještě čerstvého hrobu a vrací se, tentokrát v (téměř) původní sestavě, aby vám předvedli svůj technem nakažený chemický goregrind. Další atypická grindovka k nám přijede pod názvem ANTIGAMA ze sousedního Polska. A jelikož se pyšníme pocitem, že jsme atypický metalový festival, pozvali jsme i svéráznou americkou písničkářku CHELSEA WOLFE s její potemnělou hudbou a mystickými vokály.

Jako zpestření mezi klasické death metalové kapely uvítáme v line-upu i „velrybí death metal“ francouzské GOJIRY, jak se u nás energickému a osobitému stylu této kapely občas přezdívá. Hardcorovou stránku věci letos obohatí zástupci nastupující generace DEFEATER, ale i věčně pozitivní veteráni H2O. Šeptanda z minulého roku se pak stane skutečností v podobě vystoupení norských pionýrů avantgardního metalu IN THE WOODS…, kteří se představí vedle jiné norské ikony IHSAHNA, který s k nám na festival vrací po tříleté odmlce.

Brutal Assault

Alternativním přístupem soupisku obohatí kytarové kouzelnictví INTERVALS a experimentální koncept LIGHTNING BOLT, kteří ke svému koncertu nebudou potřebovat ani žádné podium… nechte se překvapit! Jedním z velkých lákadel letošního Brutalu pak přece jen budou rockoví titáni MASTODON, které vám určitě netřeba představovat! Závěrečnou trojku této aktualizace sestavy tvoří francouzský drone doomový monolit MONARCH, australský prog-rockový kytarový virtuóz PLINI a jeskynní rock YEAR OF NO LIGHT z Bordeaux.

Související linky:

www.brutalassault.cz
www.facebook.com/brutalassaultfest
www.youtube.com/brutalassaultfest

Brutal Assault 2016 (sestava aktuální k 29. březnu 2016):

Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, Angelcorpse, Animals As Leaders, Antigama, The Algorithm, Archgoat, BEHEMOTH, Birdflesh, Bury Tomorrow, Conan, Coroner, Dark Funeral, Dark Tranquility, Defeater, Devildriver, Die Krupps, Disavowed, Destruction, Electric Wizard, Eskimo Callboy, Exodus, Eyehategod, Gatherum, Gojira, Gruesome, Hypnose, Chelsea Wolfe, Ihsahna, Immolation, Insomnium, Intervals, In The Woods, Iron Reagan, Jig-Ai, Knuckledust, Leprous, Lightning Bolt, MASTODON, Mgla, MINISTRY, Misery Loves Co., Mithras, Moonspell, Monarch, Mono, Mutoid Man, Nile, Obituary, Omnium, Parkway Drive, Plini, Satyricon, Septicflesh, Shining, Sigh, Sikth, Slagmaur, Taake, Terror, Textures,  The Black Dahlia Murder, Tribulation, Vektor, Valkyrja, Voivod, Whiplash, Year Of No Light

[tisková zpráva]