 |
| Země: USA Žánr: groove metal / metalcore Datum vydání: 30.7.2013 Label: E1 Entertainment Tracklist: Hodnocení: 6,5/10 Odkazy:
|
Přední zástupce nové vlny amerického metalu a hlavně nadějná kapela, která skvěle kombinuje klasické thrashové postupy s moderními groove / metalcorovými rytmy a melodickými kytarami. Kapela, která měla všechny předpoklady k tomu, aby se stala další Panterou. Přesně takhle jsem měl před pár lety zafixovanou šestici jménem Chimaira. Kdysi slibná kapela, jíž zařízly personální rošády a odchod hlavních tahounů a která pomalu, ale jistě začíná vyklízet dříve získané pozice. Tak takhle jsem na Chimairu nahlížel po posledním, nezáživném “The Age of Hell”, jež by se dalo chápat jako nový start. Kapelu postupně opustila sestava snů ve složení DeVries, Arnold, Lamarca, Herrick a Spicuzza a na jejich místo se dostali noví, sice instrumentální vyspělí, leč skladatelsky ne tolik vytříbení (teď myslím hlavně náhradu za Roba Arnolda) členové, kteří obklopili posledního zakládajícího člena, zpěváka Marka Huntera.
Eskalací výše popsaného je novinka “Crown of Phantoms”, která navazuje na svého předchůdce téměř ve všech ohledech. Dalo by se říct bohudík, ale stejně tak dodám i bohužel. Samozřejmě, že tím bohudík mám na mysli především zvukovou stránku, protože Chimaira si za ta léta vypracovala svůj vlastní zvuk, který těží z namakané produkce, jíž má na starosti opět Ben Schigel a kde jsou ostré metalové momenty stejně úderné jako melodičtější pasáže, v níž vládnou především kytarové melodie, protože Mark Hunter není ten typ zpěváka, jenž by ze svého hrdla vykouzlil melodický vokál na počkání a soustředí se především na agresivní řev. A proč bohužel? “Crown of Phantoms” sice není takový průšvih jako “The Age of Hell” ale i tak doplácí na sílu “Resurrection” a “The Infection”, jejichž dopad byl vskutku ničivý, a pokud se pustíme do přímého srovnání mezi těmito alby a posledními dvěma počiny, tak se nemáme o čem bavit. Tím nechci říct, že by to byla alba vyloženě špatná, ale v kontextu věcí předešlých to prostě nestačí a člověk se nestačí divit do jakého (nad)průměru se Chimaira během velmi krátké doby dostala.
Všechny skladby z novinky jsou sice objektivně naprosto v pořádku, ale některým chybí takový ten moment oživení, což má za následek, že chtě nechtě se člověk nevyhne posluchačskému stereotypu, kterým “Crown of Phantoms” i přes nekonfliktní čtyřicetiminutovou stopáž občas trpí. Skladby, jež i po několika posleších vyčnívaly z davu, bych spočítal velice rychle, přesto jsou to vážně dobré pecky. “The Machine” je hned na úvod jedním z top momentů celého “Crown of Phantoms”. Smrtící nálož riffů, přesné bicí a jasně deklarující Mark Hunter jsou i nadále poznávacími znameními Chimairy a tohle je jedna z písní, kde to všechno funguje pohromadě. Navíc mám takový pocit, že se kapela s příchodem nových členů místy posunula do vod progresivního thrashe ve stylu Nevermore, byť se tak neděje moc často, tak zrovna v “The Machine” mě to praštilo do ksichtu a možná tudy by v budoucnu vedla cesta jak se vymanit ze stereotypy svázaných stylových hranic. Úvod se dle mého názoru vyvedl, protože i následující “No Mercy” je až po okraj přeplněna skvělými riffy a změny tempa nedají odpočinout. V dalších minutách už to ale taková sláva není, protože jak “All That’s Left Is Blood”, tak do jisté míry i “I Despise” jsou klasické Chimaira songy z “The Age of Hell”, tedy nic, čím by kapela ještě dokázala usadit na prdel. Sekané riffy mají stále pořádnou sílu, bohužel skladbám jako celku chybí tah na branku, který by z jejich poslechu činil příjemný zážitek. První půlku tak uzavírá slušná “Plastic Wonderland” s proměnlivou strukturou a delší stopáží. Začíná se uvolněně, rychle však nastoupí skvělý drtivý riff, jenž se ve slokách promění v klasickou rubanici bez náboje a výborné kytarové sólo v druhé polovině to nezachrání, bohužel.
Přiznám se, že při prvním poslechu jsem album chtěl v tomto momentě vypnout, protože jsem se bál, že na podobné vlně nezáživné hudební produkce se budu pohybovat dalších dvacet a víc minut. Akustická “The Transmigration” ještě nic neřeší, protože se jedná o intro ke skladbě titulní, nicméně ta mne svou razancí a agresivitou odrovnala. Je to zvláštní, že zrovna v této, velice temné skladbě s tíživou atmosférou, se Mark Hunter zmohl k melodickému refrénu, který jako by měl celé to dusno odlehčit. “Spineless” mi přišla zprvu trošku utahaná, přestože po většinu stopáže uhání v tempu rychlém. Konečně jsou pořádně slyšet klávesy, které byly v dosavadních skladbách trošku upozaděné před kytarovou stěnou, jež hrála jasný prim. “King of the Shadow World” je dalším vrcholem nahrávky, který umně balancuje mezi agresivními a melodickými momenty, jež připravují půdu pro závěr, o nějž se postaralo piáno. “Wrapped in Violence” mi hodně připomněla nepřekonatelné “The Infection”, na němž Chimaira zpomalila a ukázala, jak si umí pohrát se strukturou jednotlivých písní. “Wrapped in Violence” sice nedosahuje kvalit zmíněného počinu, ale zatěžkaným riffem, díky němuž celá skladba nikam nespěchá, k němu nemá daleko. Na úplný závěr tady máme “Love Soaked Death” s kvílivou panterovskou kytarou. Mark Hunter si opět trošku zazpíval a opět to nedopadlo špatně, možná i díky tomu, že oproti poslednímu albu těchto momentů ubylo a je s nimi zacházeno s rozvahou, což je dobře.
“Crown of Phantoms” zachraňuje fakt, že není horším albem, než bylo “The Age of Hell”. Řada písní nepostrádá tu správnou chimairovskou atmosféru a momenty, které právě na posledním albu chyběly, ale i tak se nedá říct, že by se Chimaira dostala zpět do formy, kterou oplývala před nějakými čtyřmi lety, kdy měla nakročeno k opravdu velkým věcem. Dlouho jsem přemýšlel nad výslednou známkou, která se s každým poslechem měnila na škále od pěti do sedmi bodů. Nakonec jsem se ale rozhodl, že se budu držet alespoň trochu zkrátka, protože si nemyslím, že mi můj optimismus vydrží na dlouhou dobu, což je ostatně můj problém s téměř každým albem této kapely s výjimkou dvou donekonečna zmiňovaných “Resurrection” a “The Infection”. Osobně si počkám do příště, zda se potvrdí to, že i bez neodmyslitelných tahounů je Chimaira schopna poskládat dohromady album, za nějž se nemusí stydět. Uvidíme za pár let…