Archiv štítku: CHL

Chile

Föllakzoid, Orient

Föllakzoid, Orient

Datum: 8.6.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Föllakzoid, Orient

Když se Föllakzoid objevili v Praze před několika lety, prošvihnul jsem to. Tenkrát za to nemohla ani jedna z oblíbeného triumvirátu výmluv prachy / čas / druhý den vstávám. Jednoduše jsem se o koncertu dozvěděl až po jeho konání a pěkně mě to sralo. Letošní opáčko jsem si tedy nechtěl nechat a nakonec ani nenechal uniknout. Krautrocková psychedelie Chilanů totiž dokáže krásně zamotat hlavu i z desky, tudíž jsem věřil, že v živém podání to bude ještě lahodnější kus zdrogované muziky.

Hipsterské doupě Underdogs‘, kam byl koncert krátce před soudným dnem přesunut z původně zamýšleného Thereminu, jsem nakonec našel, tak hurá na věc. Jako místní support se představili Orient, o jejichž existenci sice vím, ale jinak jsem to zatím vůbec neposlouchal. Trojice se mi představila jakožto hudebně experimentálnější formace s nejednoznačným žánrovým zařazením. A bohužel i nevyrovnanou kvalitou.

Hodně zhruba by se snad dalo říct, že se v tom mlátil industrial, jemnější elektronické styly a post-rock. V momentech, kdy Orient zabrali a vydali se do tvrdších míst s beaty, které dokázaly vcelku zodpovědně promasírovat vnitřnosti, to bylo dobré, v jedné chvilce to dokonce vyhnali tak daleko, až začali pokukovat po noisu. Na druhou stranu, vyskytovaly se zde i minuty nudy a nijakého postového kňourání. Slabé mi připadaly především pasáže, v nichž dominovala kytara a/nebo zpěv. Vzato kolem a kolem to tedy ve mně zanechalo spíš průměrné dojmy – nenadchlo, ani neurazilo. Když někde Orient potkám znovu, utíkat nebudu, ale cíleně na jejich vystoupení taky nepůjdu.

Určitě znáte takový ten vtip, co koluje po internetu… „Máma mu řekla: teple se obleč. Špatně to pochopil…“ a u toho fotka kořena, který naprosto dokonale vystihuje význam slova buzerant. No, tak přesně na tohle jsem si vzpomněl, když jsem uviděl, co má na sobě kytarista Domingo García-Huidobro – to bylo fakt teplo-peklo. Jediná klika, že byl během vystoupení Föllakzoid dostatek dýmu a světla svítila proti lidem, takže z kapely byly vidět jen siluety a nebylo poznat, co má na sobě.

Díky téhle „světelné anonymizaci“ kapely se dalo na ten strašný outfit zapomenout a zbylo pouze to, kvůli čemu jsem přišel – pořádná dávka krautu. Dlouhé monotónní kompozice s mocně psychedelickou rytmikou šlapaly jedna báseň a bylo hrozně lehké se do nich ponořit, ztratit se a nechat se unášet na kosmických vlnách. Zcela monotónní byl koncert i z vizuální stránky – k již zmiňované mlze přidejte ještě modré nasvícení a výsledek se pomalu začíná rýsovat.

Když ale říkám monotónní, nechápejte to v nějakém negativním významu! Tohle k žánru prostě patří, přesně takhle to přece u krautrocku chceme a přesně tímhle taky Föllakzoid ten večer dokázali zapůsobit. Monolitické skladby byly dlouhé a tuším, že Chilané zahráli snad jen tři, ale velmi brzy jsem se v té nekonečné a snad i nekonečně hluboké rytmické smyčce ztratil a utopil natolik, že jsem přestal vnímat takové podřadnosti jako počet písní nebo ubíhající čas. Nevím tedy, jak dlouho Föllakzoid hráli, ale rozhodně vím, že to bylo super a že skončili tak akorát. Kdyby dali ještě o jednu kompozici navíc, už by to asi začalo nudit, ale v ten moment, kdy přišel návrat do reality, jsem byl příjemně nasycen a spokojen. Příště půjdu rád znovu.


Missa Mortvm – Et lux perpetua luceat eis…

Missa Mortvm - Et lux perpetua luceat eis…
Země: Chile
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.8.2015
Label: Satanath Records
Původní vydání: 3.1.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Cantos profanos
02. Oh bene subtritus…
03. Caos nocturno
04. Amissa anima
05. Ire viam de lumine

Hrací doba: 41:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Pokud to tady sem tam čtete, asi jste si už všimli, že okultní black metal mám v dost velké oblibě. Dokonce v takové, že je to jeden z těch metalových subžánrů, kdy jsem schopen a ochoten odpouštět i neoriginalitu a klišé (a to si zase nalijme čistého vína – klišé se z toho v poslední několika letech prostě stalo), je-li to vykoupeno působivou aurou, bez níž se tenhle druh muziky neobejde. Není tedy divu, že většinu takových skupin zde hodnotím kladně – jednoduše proto, že mě to subjektivně oslovuje. Dnes si ale povíme o případě, z něhož nejsem tak úplně nadšený ani já, přestože jsem vůči téhle hudbě vybaven slušnou dávkou benevolence…

Na první pohled by se mohlo zdát, že Chile je pro okultní black metal poměrně exotickou destinací, ale pozor, i v Jižní Americe černěkovovým rituálům pšenka kvete. Stačí vzpomenout třeba Kolumbijce Ignis Haereticum, o jejichž relativně povedeném debutu jsme si zde rovněž povídali, nehledě na fakt, že v samotném Chile leží kořeny i mocných Hetroertzen. Co do původu tedy není nutné mít vůči Missa Mortvm předsudky.

Naopak, vlastně jsem byl na poslech docela zvědavý, přičemž důvod je nasnadě a padl již v prvním odstavci – tenhle druh black metalu mě baví. Zajímavé logo, parádní obálka, klasická zakuklená image kapely v kápích – možná mi stačí málo, ale poměrně jsem se „Et lux perpetua luceat eis…“ těšil…

Jenže pak jsem si tu desku skutečně pustil – a ono nic. Žádná atmosféra mě nepohltila, žádnou hloubku jsem v tom nenašel. Po prvním poslechu jsem flintu do žita nezahazoval, však leckdy taková alba potřebují více času, ale ani dvojciferný počet posluchačských seancí na výsledku nic nezměnil, pročež bohužel musím konstatovat, že Missa Mortvm nepředvádějí nic jiného než docela elementární cvičení na téma okultního black metalu.

Snaha znít působivě v tom zcela jistě je, nicméně na „Et lux perpetua luceat eis…“ naneštěstí zůstalo jen u té snahy. Sem tam vykoukne nějaký solidní nápad, zejména v těch melodičtějších momentech (například některé linky v první „Cantos profanos“, třetí „Caos nocturno“ nebo čtvrté „Amissa anima“), ale těch je na desce stejně spíš míň než víc. A i v těch jmenovaných písních to nejsou zas až tak dlouhé pasáže, což vynikne o to víc, že se Missa Mortvm pohybují na relativně delších plochách – jen pět skladeb jim stačilo k pohodlnému pokoření 40 minut, z čehož jasně plyne, že to většinou budou věci něco pod deseti minutami hracího času.

Zrovna tady tenhle přístup při vší úctě nebyl úplně nejlepší volnou, protože tím spíš ten materiál působí dojmem, že se tam většinu času nic moc neděje a že si ten chilský black metal jen tak bezobsažně plyne, aniž by směřoval k nějakému jasnému cíli. Největší část stopáže „Et lux perpetua luceat eis…“ se totiž nese, řekněme si to konečně naplno, v duchu vcelku průměrného hoblování, které k nějakému hlubšímu prožitku prostě nestačí.

Neříkám, že se „Et lux perpetua luceat eis…“ nedá poslouchat. On je to takový ten pohodový průměr, prohnat ušima se to dá a svou kvalitou vás to neurazí. Nicméně, Missa Mortvm jednoduše nemají sílu na to, aby si posluchače omotali kolem prstu a vtáhli jej do atmosférických hlubin, což je u tohoto druhu black metalu vcelku zásadní nedostatek, přes nějž prostě vlak nejede. A také je to to hlavní, co z „Et lux perpetua luceat eis…“ činí počin, který už si dál nehodlám pouštět a na který docela rychle zapomenu (aby taky ne, když už teď si z něj nic moc nepamatuju – a to jsem to ještě před chvílí jel). Poslechu případného dalšího alba se asi zásadově bránit nebudu, a když se budu nudit, možná to zkusím, zdali nedošlo ke zlepšení, ale rozhodně se nebudu bezhlavě hnát, abych to měl jakoukoliv další tvorbu z pera Missa Mortvm v přehrávači co nejdřív.

Missa Mortvm


Kratherion – Mantra Lucifer Flagelantes

Kratherion - Mantra Lucifer Flagelantes
Země: Chile
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 23.8.2014
Label: Old Temple
Původní vydání: červen 2013, Exhumed from the Grave

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Dejme si na začátek malý kvíz – co dostanete, když vezmete Therion a přidáte k nim „kra“? Ano – Kratherion. Se svými slavnějšími skoro-jmenovci ze Švédska ovšem tahle chilská smečka nemá společného zhola nic…

I když… jak tak nad tím přemýšlím, tak trochu kecám, protože něco malinko ty dvě kapely společného mají, jen se nesmíme bavit o současných Therion. Pamatujete se na raná alba, která vyšla ještě předtím, než se Švédové vydali na symfonickou dráhu? Ano, myslím přesně tu dobu, kdy drhnuli syrový death metal. Kratherion totiž také drtí špinavý death metal značně oldschoolového střihu. Tím ovšem spojitosti končí, protože tohle pseudo-vtipné intro tu je jen jako chabá náhražka solidního úvodu recenze a vzniklo jen díky relativně podobným názvům.

Sami Kratherion vznikli začátkem aktuálního tisíciletí, což už vlastně není tak úplně málo roků. Zpočátku ovšem přílišnou aktivitou nehýřili a vydali jen několik demáčů. Opravdu za zmínku stojí až rok 2008, kdy se objevil dlouhohrající debut „Necrouroboros XXXIII“, na nějž posléze navázala druhá deska „Mantra Lucifer Flagelantes“. Nicméně ani ta už není zrovna žhavou novinkou, protože ji Kratherion vypustili v půlce roku 2013 a reedice, kvůli níž tento shluk víceméně náhodných písmenek (nenechte se zmýlit – to, že z toho sem tam omylem vznikne slovo, je podobně velký zázrak, jako když se objeví Ježíš na opečeném toastu) vlastně vznikl, se objevila o rok později.

Z mé poznámky o pečivovém Ježíškovi by Kratherion jistě měli radost, jelikož do světa pouštějí krutě dřevní death metal s tematickým zaměřením na antináboženství a okultismus. Zdá se vám to trochu klišé? Inu, to se vám zdá správně! Kratherion totiž v žádném případě nejsou nějací inovátoři a na své druhé fošně jedou v naprosto klasických stylových mantinelech.

Upřímně, ono to, co tihle Chilané předvádějí, není nějak jalové… poslouchá se to úplně v pohodě, sype to více než zodpovědně a sem tam se objeví solidní pasáž, jíž se nedají upřít docela chlupaté koule. To je vlastně v pohodě, ale problém je v tom, že je to prostě takové… celé „chlupaté“. Nějaké schopnosti Kratherion bezpochyby mají a jejich dílko rozhodně disponuje větší než elementární úrovní, ale i tak z „Mantra Lucifer Flagelantes“ táhne naprosto brutální neoriginalita tak hodně, že vlastně není důvod to poslouchat.

„Mantra Lucifer Flagelantes“ je totiž albem, které jste vlastně slyšeli ještě předtím, než jste ho slyšeli. Může to znít trochu hnusně, ale Kratherion nepředvádějí nic, co by už nevymyslel nikdo před nimi a co bychom všichni už mnohokrát neslyšeli jinde. Jasně, i s neoriginálním přístupem jde vytvořit fakt nářezovou placku, ale i přes jisté kvality tohle prostě není tak mocné, aby to byl zrovna tento případ.

Nechci Kratherion vyloženě potápět, protože to pořád slušně kope a protože v tomhle žánru existují i mnohonásobně blbější skupiny, ale i tak – „Mantra Lucifer Flagelantes“ je deska určená jen skalním a nepříliš kritickým příznivcům death metalu.


Nebel über den Urnenfeldern / Eternal Spell / Chiral – Sed Auiis

Nebel über den Urnenfeldern / Eternal Spell / Chiral - Sed Auiis
Země: Německo / Chile / Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.3.2015
Label: SixSixSix Music

Tracklist:
I. Nebel über den Urnenfeldern
01. Asche über dem Leidensweg
02. Ein Riss im ewigen Kreis

II. Eternal Spell
03. Black Mysticism
04. Forces of Occult

III. Chiral
05. Queste voci Ch’Eclissano la luce I
06. Queste voci Ch’Eclissano la luce II

Odkazy Nebel über den Urnenfeldern:
facebook / bandcamp

Odkazy Eternal Spell:
bandcamp

Odkazy Chiral:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Chiral

Trochu se mi zdá, že na to, že vlastně nejsem žádný velký fanda split alb a vždy jsem radši dával přednost klasickým dlouhohrajícím deskám, poslouchám podobných počinů poslední dobou vlastně relativně dost. Aktuálně se mi dostala do ruky placka, která se jmenuje „Sed Auiis“ a ukrývá ve svých útrobách ukázky tvorby hned od tří smeček z různých koutů světa.

Všechny tři přítomné formace mají společné dvě věci – jedná se o jednočlenné projekty a ve všech případech je hlavním vyjadřovacím prostředkem black metal. I přesto si však naštěstí při poslechu „Sed Auiis“ nelze stěžovat na jednotvárnost, neboť všechny tři skupiny svůj žánr uchopují trochu odlišným způsobem. Potěšující zprávou je také to, že soudě čistě na základě poslechu „Sed Auiis“, jsou mezi těmi třemi kapelami i jména, jež zřejmě za trochu pozornosti stojí, jelikož se na splitu představují v relativně dobrém světle. Sice to bohužel neplatí o všech třech, ale i tak je to víc, než co člověk od splitu tří takřka bezejmenných smeček v předstihu očekává.

Jako první se slova na „Sed Auiis“ ujímá německý projekt s názvem Nebel über den Urnenfeldern. Sice se jedná o úplně nové jméno na scéně, které začalo hmatatelně (tj. začaly být vidět nějaké hudební výsledky) operovat až v letošním roce, přesto by ten název mohl být někomu povědomý. „Nebel über den Urnenfeldern“ je totiž skladba od kapely Nocte Obducta, jež se objevila na desce „Galgendämmerung – Von Nebel, Blut und Totgeburten“ z roku 2002. A věřte tomu nebo ne, není to náhoda – obě skupiny sice nic společného nemají, ale muzikant C., jenž za projektem Nebel über den Urnenfeldern stojí, se k odkazu staré tvorby svých krajanů hrdě hlásí a nijak se netají tím, že inspiraci pro svou hudbu hledal právě v prvních albech Nocte Obducta.

Jedna věc je jistá – v obou skladbách od Nebel über den Urnenfeldern, tedy v „Asche über dem Leidensweg“„Ein Riss im ewigen Kreis“, je onen vliv starších Nocte Obducta skutečně silně cítit, jak po hudební, tak po zvukové stránce. Očekávejte tedy atmosférický black metal s lehce zašpiněným soundem (ale zase ne nějaký kanál), v němž nechybí množství povedených vyhrávek, předělů nebo zajímavých momentů. V tomto ohledu Nebel über den Urnenfeldern vlastně obstál, jelikož u obou přítomných písní lze tvrdit, že jim atmosféra skutečně nechybí, a abych řekl pravdu, je to právě tento německý příspěvek, který mě z celého „Sed Auiis“ baví nejvíce. Jediné, co lze tedy Nebel über den Urnenfeldern úspěšně vytýkat, je právě ona inspirace u známějšího jména. Trochu víc osobitosti by neškodilo, ale jinak se jedná o poměrně povedenou záležitost a dokážu si představit, že budu mít chuť si pustit i případné další počiny Nebel über den Urnenfeldern.

Oproti tomu druhá přítomná formace je – proč to neříct hned a na plnou hubu – absolutně příšerná. Jedná se o projekt Eternal Spell, za nímž stojí Tons. Místo původu: Chile, Jižní Amerika. Chilská metalová scéna je taková nenápadná, jak v globálním měřítku, tak i jen v rámci Jižní Ameriky, ale několik zajímavých skupin se zde jistě najde. Eternal Spell však do téhle sorty nepatří ani omylem. Eternal Spell totiž předvádí totálně oldschoolovou black/thrash metalovou špínu, z níž na všechny strany doslova křičí fakt, že Tons bude asi fanda Venom. Hodně velký fanda Venom.

Právě styl téhle britské kultovky je totiž alfou i omegou toho, co se v muzice Eternal Spell děje. Jenže… já vám nevím, vždyť tohle je v roce 2015 těžká nuda i v podání samotných Venom. Jak to asi vypadá, když se o to samé pokusí podprůměrná záležitost z Chile, to si nejspíš dokážete představit. Ani nadprůměrný výskyt „ugh“ totiž nijak nezakryje fakt, že hudba Eternal Spell je při vší úctě blábol. Pro Chile je sice na „Sed Auiis“ vyhrazen nejkratší čas, jelikož „Black Mysticism“„Forces of Occult“ (obě se jen tak mimochodem objevily i na loňském demosnímku – víc songů zatím pod hlavičkou Eternal Spell ani nevyšlo) dohromady trvají 8 minut, ale pocitově to ubíhá nejpomaleji.

Úkolu celý split zakončit se ujal poloostrov ve tvaru vysoké boty. Nebo přesněji řečeno projekt Chiral, který pochází právě z Itálie a je – opětovně – jednočlenný. I když všude různě najdete tlachy o tom, že se jedná o elitní black metal, prog black metal, že tam jsou vlivy kapel jako Opeth nebo dokonce Porcupine Tree, věřte mi, že to jsou všechno kraviny. Chiral je totiž docela normální black metal, který je zcela solidní, ale do toho, aby mělo smysl jej nazývat elitním, má pěkně daleko. Muzika je tak napůl rozkročena mezi klasickým pojetím black metalu a jeho atmosférickou podobou, jež vlastně nemá zas až tak daleko k výše jmenovanému kolegovi z Nebel über den Urnenfeldern. Na něj sice Chiral dle mého nemá a první místo tak stále drží Německo, ale po žumpě od Eternal Spell spraví italský příspěvek chuť, jelikož špatné to také není.

První „Queste voci Ch’Eclissano la luce I“ nabízí spíše rychlejší podobu muziky Chiral, a i když rozjezd nebo krátká pasáž před poslední sypačkou tempo zvolní, většina songu se nese převážně ve vyšších obrátkách. Bezhlavé kopání brambor to naštěstí není a nějaké ty nápady se urodily, ale o něco zajímavější je přece jenom druhý track „Queste voci Ch’Eclissano la luce II“. Ten je mírně delší (přes sedm minut), nese se ve středním tempu a vcelku znatelně se snaží klást důraz víc na atmosféru, a i když to není žádná extratřída a člověk si z toho na prdel nesedne, výsledek je poměrně dobrý a zábavný.

Celkově vzato je „Sed Auiis“ poslouchatelný počin, především díky Nebel über den Urnenfeldern a částečně i díky Chiral. Naopak jalová hoblovačka Eternal Spell sráží dojem výrazně dolů. Stejně tak je dobré se na tu nahrávku dívat spíše jako tři různé ukázky hudby tří kapel, jelikož brát „Sed Auiis“ jako jeden ucelený celek, nutně by muselo dojít ke kritizování roztříštěnosti. Splitu však nelze upřít to, že v případě prvního a třetího jména ukazuje přítomnost nějakého potenciálu, byť – a to si zase řekněme upřímně – nečekám, že by se od nich někdy objevil nějaký skutečný majstrštyk.


Thy Serpent’s Cult – Sedition, Sorcery and Blasphemy

Thy Serpent's Cult - Sedition, Sorcery and Blasphemy
Země: Chile
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.8.2014
Label: Ordo MCM

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Clavis Secretorvm

Když se řekne extrémní metal v Chile a konkrétně death metal, většině lidí jako první na mysli vytanou asi veteráni Pentagram (Chile) nebo třeba Unaussprechlichen Kulten, ale jak už tomu tak bývá, i zde se toho skrývá mnohem více a nyní (a nutno říct, že to není poprvé) se na jednu takovou méně známou death metalovou smečku z téhle země podíváme.

Tihle konkrétní řezníci se jmenují Thy Serpent’s Cult, pocházejí z hlavního města Santiago de Chile a v loňském roce do světa vypustili svou druhou dlouhohrající fošnu s názvem “Sedition, Sorcery and Blasphemy”, již zdobí dost povedený a zajímavý přebal. Jsou však Thy Serpent’s Cult takto zajímaví i hudebně? Inu, tahle jihoamerická pětice drhne docela oldschoolový death metal, takže v případě, že je pro vás zajímavost něco jako synonymum pro neotřelost, pak tady příliš nepochodíte. Jenž ačkoliv se “Sedition, Sorcery and Blasphemy” nese v duchu čistokrevného death metalu bez jakékoliv snahy o nějaké ozvláštnění, kvalita v tom stále je. Thy Serpent’s Cult znějí +/- jako raná tvorba Deicide, a kdyby tahle fošna vyšla přibližně ve stejné době jako první desky floridských neznabohů, myslím, že dnes by ze “Sedition, Sorcery and Blasphemy” mohl být docela solidní kult, na nějž by spousta death metalových fanatiků dodnes přísahala. Na kdyby se však bohužel nehraje a v roce 2014 (abychom se drželi data vydání) už takováhle placka na prdel neposadí snad nikoho.

Thy Serpent’s Cult to ale pořád drhnou dobře, jejich riffy jsou solidně kulervoucí, občasné melodie nebo sóla jsou na velmi dobré úrovni a tu a tam se pro ozvláštnění objeví i mluvené intro. Předpokládám, že jde o samply z nějakých bijáků, ale třeba takové “Black Wizard” předcházející nářezovce “The Order of the Black Flame” má vážně atmosféru a na placku plnou blasfemického zlo death metalu se rozhodně hodí. Tak jako tak, fandové do tohohle druhu muziky moc váhat nemusí, jelikož navzdory vší neoriginalitě je poslech “Sedition, Sorcery and Blasphemy” poměrně zábavný a koule to určitě má.


Death Vomit – Gutted by Horrors

Death Vomit - Gutted by Horrors
Země: Chile
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.7.2014
Label: Xtreem Music

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Encyclopaedia Metallum (internetová bible každého metalového kritika!) aktuálně uvádí téměř 35 000 skupin, které jsou alespoň částečně death metal. 35 000 je už sakra velké číslo, o tom žádná. Otázkou je, jak se od tohoto obrovského počtu liší smečka Death Vomit (kulervoucí název, jen tak mezi námi). Odpověď je velice jednoduchá: nijak.

Nechápejte mě hned špatně, netvrdím, že se muzika Death Vomit nedá vůbec poslouchat a že je to totální žumpa, což rozhodně není. Dá se to poslouchat úplně bez problémů, je sympatické, že z toho páchne stará škola… ostatně, stačí se podívat jen na obal (který je tak dobrý, až je možná nejlepší na celém albu). Hlavně na začátku debutové desky “Gutted by Horrors” to Chilanům solidně šlape a ani omylem se nedá tvrdit, že by nevěděli, jak ten death metal zahrát.

Ne, že by songy z druhé půle “Gutted by Horrors” byly nějak zvlášť horší než ty z té první, ale jsou prostě… absolutně stejné. Jednotlivé písničky se mezi sebou vůbec, ale opravdu vůbec nijak neliší – klidně si můžete jít v půlce desky uvařit kafe a cestou se i vyčůrat (a klidně vykakat, jestli to tak máte radši), vrátíte se za deset minut a nepoznáte jakýkoliv rozdíl, že by snad hrála jiná skladba… a ani v nejmenším nebudete mít pocit, že byste snad o něco přišli.

A co je možná ještě o trochu horší, ta muzika Death Vomit se vůbec nijak neliší ani od těch 35 000 dalších death metalových kapel. Fošen jako “Gutted by Horrors” jste už určitě slyšeli nějakou tu stovku a určitě ještě nějakou tu stovku podobných uslyšíte. To, co tahle chilská parta předvádí, není žádná sračka, ale má cenu to při takové konstelaci vůbec poslouchat? Myslím, že odpověď je tak jasná, že ji snad ani nemusím říkat. Maximálně jestli je někdo z vás totální fanatik do death metalu, tak neprohloupí, líbit se mu to bude, ale pokud nejste vyložení zapálenci do žánru, jistě nebudete mít problém nalézt množství zajímavějších death metalových kapel k poslechu…


Mar de Grises – Streams Inwards

Mar de Grises - Streams Inwards
Země: Chile
Žánr: doom metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Svými prvními dvěma deskami si Mar de Grises vytvořili poměrně slušné jméno a začali být vyhledávaným zbožím všech doomařů. Není tedy divu, že s nimi na vydání “Streams Inwards” podepsali samotní Season of Mist. Doposud působili u menší nahrávací společnosti Firebox, která má svůj domov ve Finsku. Díky Firebox se v podstatě dostali do Evropy, do té doby byli známí jen v domácím Chile, přesto si je společnost vzala pod svá křídla. A díky tomuto tahu mohli začít dobývat Evropu. Momentálně kapela opět projíždí starým kontinentem, a pokud by někdo měl zájem, představí se i v Praze. Konkrétně zahrají 5. prosince společně ještě se Swallow the Sun a Sólstafir.

Mar de Grises přidali jednu zásadní změnu, a to, že do své hudby zapracovali trošku více progresivity, která je hned poznat. Co se týče písní, tak skvělé jsou zejména první tři, “Starmaker”, “Shining Human Skin a “The Bell and the Solar Gust”. Výborný doom metal s melodickými riffy, klávesy v pozadí skvěle přidělávají atmosféru. Zejména druhá jmenovaná – to je bezpochyby nejlepší věc na desce. Mít takovýhle songů deset, je to album století (smích). Po nich už ale začíná být “Streams Inwards” trošku nudnější, je tu “Spectral Ocean”, což je tříminutová píseň bez zpěvu. Vyskytují se tu jen klávesy a trošku elektronické hudby, bezpochyby je to zajímavý výtvor, po úvodu desky tomu ale přece jen něco chybí. Ještě “Sensing the New Orbit” je vlastně na stejné úrovni, po ní už se ale dostane hudba do trošku jiné úrovně (bohužel horší). V šesté “Catatonic North” se výrazně zpomalí, jednoduchá kytara a čistý zpěv. Po chvilkách tu sice growl je, stále je to ale stejně pomalé. Nevím, tenhle song se mi prostě vůbec nelíbí. Ani následující dvě, “Knotted Delirium” a “A Sea of Dead Comets”, mě jinak nezaujaly. Po skvělém začátku, který byl rychlý a nekompromisní, se mi nezamlouvají pomalé a temné songy. V “Knotted Delirium” se to aspoň ke konci rozjede, přesto to nezachraní, a tak výborný potenciál ze začátku zůstavá nedotažený.

Výborný rozjezd a slabší konec. Určitě jsou to bezpochyby kvalitní kousky, mně se ale vůbec nezamlouvají. Líbil se mi styl ze začátku, u kterého bych zůstal až do finiše alba. Přesto se ale jedná o velice kvalitní počin a to znamená, že žádná ze tří desek od těchto Chilanů není špatná. Všechny mají svou kvalitu a očekávám, že z Mar de Grises může být za pár let stejný kult jako dneska třeba z My Dying Bride. Je to ale přece jen ještě dlouhá cesta, při své kvalitě bych si ale na ně i vsadil. A ještě něco – “Shining Human Skin” je od teďka novou hymnou kapely!


Další názory

Těžko by kdo mohl čekat, že v Jižní Americe, která je známá spíše jako líheň toho nejbrutálnějšího death metalu a “nejzlejšího” black metalu, bude někdo dělat také výborný doom metal. I když jeho snad jediným v Evropě obecně známým zástupcem jsou právě Mar de Grises, kteří doom metal obohatili o kousek jakési zasněnosti a melancholie spojené právě s místem jejich původu “na konci světa”. Na své čerstvé novince “Streams Inwards”, která je celkově třetí v pořadí, se kapela vydala směrem více do progresivnějších vod a oproti předchozím dvěma počinům je posun znatelný. Začátek, nebo spíš vlastně celá první polovina “Streams Inwards” se mi jeví opravdu skvěle, dobře budovanou atmosférou se doslova plýtvá a výsledek zní nádherně. Zvláště pak první tři kompozice “Starmaker”, “Shining Human Skin” a “The Bell and the Solar Gust” jsou vskutku úžasné. Čím déle však nahrávka plyne, tím více moje pozornost jaksi ochabuje, ačkoliv skladby z druhé poloviny “Streams Inwards” nejsou zdánlivě nikterak horší, a právě to je ten důvod, proč jsem se nakonec rozhodl “jen” pro 7/10. I tak se ale jedná o desku, která je hodna toho, aby si ji nejeden rozený doomař mohl zařadit do své sbírky.
H.