 |
|
Země: Čína Tracklist: Hrací doba: 31:10 Odkazy: –
|
Asi jste si všimli, že jsme si zvykli vydávat nedávno zavedené historické recenze v neděli. A v letošním roce to náhodou vyšlo tak, že Štědrý den i Silvestr, tedy dva pro většinu lidí v našich zeměpisných šířkách docela zvláštní dny, přišly právě na neděli. A tím spíš, že se tahle situace bude příště opakovat až v roce 2023, bylo jasné, že oba dny musíme oslavit nějakým speciálním výletem do minulosti, jenž by mohl parádně nasrat hromadu lidí. Na Štědrý den jsme si tu povídali o negro-bijcích Slave Whipping Blapshemy a jejich jediné desce „A Kall to Whips“, dnes na to navážeme dalším podobným bizárem. A že formace s názvem 刺眼光芒 bizarní opravdu je.
Kontroverze a zároveň ona bizarnost 刺眼光芒 (někdy též můžete kapelu najít pod anglickým překladem Aglare Light) tkví v kombinaci tématu textů a země původu. Demosnímek s příznačným názvem „Blood and Honour“ totiž může být považován za první NSBM nahrávku z Číny. Jakkoliv se to může zdát nemožné, evidentně i v Číně se najde nějaký nácek, který si rád protahuje pravačku častěji, než by bylo zdrávo. Respektive – protahovat si pravačku je úplně v pohodě, ale jen když se jedná o masturbaci. Hajlovačky jsou pro děcka, dospělí onanujou!
No, to jsme trochu odbočili, tak zpátky k tématu. Popravdě řečeno, osobně mi 刺眼光芒 nepřijde jako nijak nebezpečná, kontroverzní nebo urážlivá skupina. Spíš mi to přijde strašně směšné, že si nějaký Číňan frčí v NS, to je prostě dokonale obskurní! A mohu ihned prozradit, že právě tahle bizarní kombinace je jediným důvodem, proč „Blood and Honour“ věnovat nějakou pozornost, protože z hudebního hlediska je to čistý amatérismus (fajnšmekři zde jistě uhodnou referenci na jeden domácí rapový song, ha!).
Než se dostaneme k samotné muzice, chtěl bych se ještě podrobněji zastavit u lyrické tématiky 刺眼光芒. Texty jsou v nějaké té čínštině, na internetu se dají dohledat a dle scanů nosiče, které jsem našel (můžeme zmínit, že demáč vyšel u čínských Funeral Moonlight Productions na páleném CDčku v limitaci 100 kopií), vypadají pravě. Neváhal jsem tedy a chrabře je jebnul do Google Translatoru… a musím říct, že jsem byl trochu zklamán. Čekal jsem nějaký zvrhle dementní neonacistické sračky, ale v reálu ty texty zas až tak nenávistné nejsou.
Jako jediný text, jenž by se dal označit jako neonacistický, jsem shledal ten k páté skladbě „种族灭绝“ („Genocide“) – zde se například dozvíte, že by měly existovat jen čtyři rasy (Chanové, Mongolové, Germáni a Japonci), že všichni ostatní by měli chcípnout, anebo být otroky od narození do smrti, a že jako první by měli pochcípat židé a Peršané. Židy bych ještě chápal, ale jak borec přišel na Peršany, to by mě docela zajímalo. Šestá „炸掉基督教的老巢“ („To Bomb the Nest of Christ“) je zase ryze antisemitská. Zbytek je ovšem víceméně v „pohodě“ (tedy není zde nic explicitního) a zas až tak kontroverzní mi to nepřišlo, byť je jasné, že vzhledem ke kontextu (to jest, že víme, že v tom máme vidět neonacismus) se to dá vykládat i „správným“ způsobem.
Samozřejmě, automatické překlady nebývají zrovna dvakrát použitelné, ale jakýs takýs smysl z nich většinou pochopit lze, takže toho bych se zas tolik nebál. Otázkou ovšem zůstává, co všechno bylo možné procedit sítem čínské cenzury a jak by texty „Blood and Honour“ vypadaly, kdyby Wolfsclaw (jediný člen 刺眼光芒) žil v zemi, která není sevřená v kleštích komunistického režimu.
Nicméně bych si dovolil tvrdit následující věc: Z obsahového hlediska je lyrická stránka „Blood and Honour“ samozřejmě o ničem. Budeme-li však demo a jeho extrémní (extrémistické) texty chápat jakožto revoltu vůči tamnímu režimu, pak to na počínání 刺眼光芒 vrhá nové světlo. Ve smyslu výsměchu systému to je skoro až sympatické, jakkoliv se forma může leckomu protivit.
Kromě fotek nacistických vojáků v bookletu jsou posledním prvkem, díky němuž se dá „Blood and Honour“ považovat za neonacistický počin, útržky různých, nejspíš Führerových projevů napříč půlhodinovým demosnímkem. Tím se pomalu dostáváme k hudební stránce, o níž toho ovšem moc k povídání není. „Blood and Honour“ nabízí dost špatný black metal, z něhož na všechny strany cáká amatérismus. Tak to prostě je a jakékoliv kecy o podmínkách a zemi původu si strčte za klobouk. Nepříliš povedený bicí automat přehlušuje veškeré strunné nástroje, které díky tomu zní dost neškodně. Občas se objeví kytarová melodie, ale všechny do jedné znějí natolik hloupě, že budete chtít, aby se to vrátilo zpátky k podprůměrné riffovačce.
Alespoň trochu pochválit lze snad jenom dvě věci. Tou první jsou výjimečné klávesové momenty, které sice nezpůsobí orgasmus, ale v kontextu celého počinu vyznívají poměrně svěže. Tou druhou jsou vokály, protože Wolfsclaw dokáže vyloudit vysoký jekot, jenž by se uživil i u nějaké standardní DSBM party.
Samozřejmě se ale nejedná o tolik výrazné klady, aby to „Blood and Honour“ vytahovalo ze žumpy. Jediným skutečným důvodem, proč druhým demosnímek 刺眼光芒 stojí za slyšení, tak zůstává jeho ohromná bizarnost. Víc než tu v tom není třeba hledat.
