Archiv štítku: Circle II Circle

Circle II Circle – Seasons Will Fall

Circle II Circle - Seasons Will Fall
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 25.1.2013
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Diamond Blade
02. Without a Sound
03. Killing Death
04. Epiphany
05. End of Emotion
06. Dreams That Never Die
07. Seasons Will Fall
08. Never Gonna Stop
09. Isolation
10. Sweet Despair
11. Downshot
12. Only Yesterday

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vůči americkým Circle II Circle mám odjakživa jistou slabost. Je za tím má záliba v dnes už neexistujících Savatage a v hlase jejich zpěváka Zaka Stevense. Ten před jedenácti lety řady Savatage opustil a založil právě Circle II Circle. Na prvních deskách mu se skládáním dokonce pomáhal vrchní principál Jon Oliva, který mu po nahrání první desky “Watching in Silence” přetáhl celou kapelu do svých Jon Oliva’s Pain.

Během šesti desek jste měli šanci seznámit se s různými polohami Circle II Circle. Od klasicky laděných heavy metalových desek s odérem Savatage, přes vzdušnou melodičnost koncepčního alba “Burden of Truth”, až po tvrdě metalové nářezy “Delusions of Grandeur” a “Consequence of Power”. Na letošní novince “Seasons Will Fall” (vlastně už na výročním turné, které kapela jela s kompletním albem “The Wake of Magellan”, se zastávkou v Praze a Brně – to byl opravdu skvělý zážitek) se Stevens obklopil novou sestavou, jedinou starou známou tváří z předchozích desek zůstal baskytarista Mitch Stewart. A všichni noví členové se stali více než skvělými přírustky do rodiny Circle II Circle. Především je to mladý brilantní kytarista Bill Hudson či jeho starší kolega Christian Wentz, který zároveň desku produkoval. Album opatřil výborným zvukem, který byl ale u kapely standardem vždy. Ani o výkony klávesáka Henninga Wannera či bubeníka Adama Sagana se netřeba bát.

Je škoda, že za jednu věc desku přece jen strhat musím, a to naprosto příšerný kýčovitý obal. Takovou odpornost bych nečekal u power metalové kapely třetí ligy odněkud z Brazílie, natož od tak zkušených matadorů, jakými Circle II Circle, potažmo zpěvák Zak Stevens jsou. Ale pro mě je to v podstatě v porovnání s muzikou v drážkách nosiče jen malý nedostatek.

Co vlastně od desky lze čekat? Celkem se zapomnělo na tvrdohlavé dvoukopákové běsnění posledních dvou alb a vrací se někam mezi “Watching in Silence” a “Burden of Truth”. I když tentokrát zní kapela víc jako Savatage než kdykoliv předtím. V podstatě je to takový průsečík celé kariéry Zaka Stevense. Už s první skladbou “Diamond Blade”, která zezačátku vře očekáváním, dostanete facku zkraje, protože kytarové sólo nepřipomíná nikoho menšího než zesnulého Crisse Olivu, který byl jedním z hlavních budovatelů typického zvuku Savatage. Příchozí kytaristé mají zjevně tvorbu dokonale naposlouchanou a nacvičenou, protože se dokázali více než trefit do feelingu i zvuku riffů i sól. Ubralo se na rychlosti a většinou se jede ve středním tempu, ve kterém vyniknou jak kytarové finesy, tak čisté melodické vokály Zaka Stevense. Všechny skladby jsou opatřeny chytlavými refrény, které z hlavy nevyženete už po prvním poslechu. V tomto ohledu určitě musím zmínit první tři skladby, nebo šlapavou “Never Gonna Stop”. Přitom nejde o nějaké vlezlé laciné popěvky, ale inteligentně složené heavy metalové skladby s hard rockově obroušenými hranami. Textově se nejedná o žádná rozsáhlá filozofická témata, ale o introspektivní pohled na každodenní otázky života.

Dostane se tu i prostor na jistou progresi a “muzikálnost”, kterou oplývali Savatage. Tu muzikálnost bych zmínil především v devítiminutové “Epiphany”, která je mistrným rozvinutím odkazu těchto ne tak úplně doceněných Američanů. Je tu úplně všechno, dramatický nástup, klavírní party, valivé riffy. Úplně klasické postupy, a nad tím vším ten vokál, jeden z nejcharismatičtějších hlasů, které se po americké heavy metalové scéně pohybují. Z podobného soudku je i další dlouhá “Dreams That Never Die”. V té se dokonce dočkáme proplétání hlasů, které si Zak Stevens už od dob Savatage drží jako jisté poznávácí znamení. Ze všech skladeb vyčnívají hitové ambice a milovníci kytarových sól si přijdou na své. Jsou technicky promakaná, ale přitom nelze říct, že by šlo o bezbřehé pidlikání pro pidlikání. Jediná slabší skladba je předposlední “Downshot” se unylými hard rockovými riffy a podivným rytmem, v podstatě zbytečná písnička. Avšak ve chvíli, kdy se rozezní poslední skladba, nádherná balada “Only Yesterday”, je mírné klopýtnutí naprosto zapomenuto. Tahle píseň totiž odnáší úplně do jiných dimenzí a pokud by se objevila na nějaké starší desce Savatage, stala by se z ní nesmrtelná klasika. Tady Stevens předvádí, proč jeho hlas tak adoruji. Barva a způsob, jakým vyjadřuje emoce, nejsou totiž úplně tak často viděné. I když mu všechno nerozumíte, stejně pochopíte, co v tu chvíli svým zpěvem chce říct.

Někdo mě může obvinit z předpojatosti, protože fakt nejsem schopný odsoudit téměř nic, co přišlo z dílny Savatage nebo členů spojených s touto kapelou. Sem tam se objeví samozřejmě slabší věc, ale když si poslechnete letošní počin Circle II Circle a srovnáte to s jinými heavy metalovými patlaly, tak je to jako nebe a dudy. Ve srovnání s nedávno recenzovaným počinem Helloween, který na stejném časovém úseku nedokázal úplně přesvědčit, se deska “Seasons Will Fall” dá považovat za klenot. Škoda toho obalu.


Redakční eintopf #46 – leden 2013

Nightfall - Cassiopeia
Nejočekávanější album měsíce:
Nightfall – Cassiopeia


H.:
Nightfall – Cassiopeia
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Nightfall – Cassiopeia
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Hatebreed – The Divinity of Purpose
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Rotten Sound – Species at War
Index očekávání: 7/10

Stick:
Circle II Circle – Seasons Will Fall
Index očekávání: 8/10

Tradiční prosincová blamáž se už v lednu naštěstí neopakuje, díky čemuž si každý najde to svoje, na co se může těšit. Největší index natěšenosti v redakci se týká řeckých Nightfall, v jejichž desku “Cassiopeia” vkládá své naděje hned 40% redakce. Ve výčtu ovšem nechybí ani novinka hardcorové úderky Hatebreed, ípko severských řezníků Rotten Sound, nebo nové album Američanů Circle II Circle. Za zmínku jistě dále stojí i chystané počiny třeba od Riverside, Helloween, Voivod, Hate, Koldbrann, Crashdïet nebo Cult of Luna. Jak vidno, výběr bude pestrý…

H.

H.:

Tentokrát jsem se svým eintopfem váhal až do poslední chvíle, jelikož jsem neustále čekal, jestli se neobjeví konkrétní datum vydání nového alba Darkestrah, kteří by neměli konkurenci. Jelikož se tak nestalo, vyhledal jsem útočiště u řeckých chameleonů Nightfall, jejichž obecně velmi nedoceněná tvorba pro mě vždy znamenala takového černého koně. Ať už to byl dřevní death v první půli 90. let, experimentování s rockem a gotikou, pozdější melodický death metal, nebo současná podoba jakési kombinace black, death, doom a gothic metalu, tahle kapela měla vždy své kouzlo a i přes na první pohled dost divoké stylové kotrmelce jasný rukopis. Nejen z tohoto důvodu, ale zejména proto, že mám většinu jejich desek opravdu rád, jsem ochoten si na ně vsadit jako na favority lednového klání. Předpokládám sice, že “Cassiopeia” se bude vesměs nést ve stylu předchozího “Astron Black and the Thirty Tyrants”, nicméně ke štěstí mi to bude stačit, jelikož první ukázka “Oberon & Titania” zněla velice slibně.

Ježura

Ježura:

Co se mě týče, lednový eintopf ovládly dvě death metalové kapely, které sice nepatří na vrchol popularity, ale na ten kvalitativní alespoň v rámci žánru určitě ano. Jsou to kapely Hate (Polsko) a Nightfall (Řecko) a já jsem opravdu náramně zvědavý, jak se jim podaří navázat na opusy “Erebos” a “Astron Black and the Thirty Tyrants”, které doposud jejich diskografie uzavíraly. A jelikož si musím vybrat mezi novinkami jen jednu, bude to ta z dílny Nightfall. Ne, že by ve mně “Solarflesh” od Hate nebudilo velká očekávání, ale od “Cassiopeia” toho zkrátka čekám opravdu hodně, protože Nightfall prostě umí jako málokdo.

Kaša

Kaša:

Dlouho jsem se rozhodoval mezi novinkami Voivod a Hatebreed. Nakonec jsem se přiklonil k partě kolem Jameyho Jasty, která na svou novinku “The Divinity of Purpose” nechala čekat tři roky. Vzhledem k tomu, že kapela ohlásila návrat k prvním albům, tak přilila olej do mého ohně nedočkavosti, protože i když pozdější alba považuji za vydařená, tak peckám jako “Perseverance” a “The Rise of Brutality” se nevyrovnají. Novinka by měla mít právě k těmto počinům hodně blízko, takže se nechme překvapit, jestli Jasta dostojí svého slova. Dle první zveřejněné skladby “Put It to the Torch” to vypadá nadějně a snad bychom se mohli dočkat prvotřídní HC/metalové jízdy.

nK_!

nK_!:

Tak ten nový rok načneme hned pěkně z ostra novinkou grindového kultu Rotten Sound z mrazivého Finska. Jak je v poslední době zvykem, vychází nové EP skoro každý rok, takže se zainteresovaný posluchač může pravidelně těšit na pekelný nášup toho nejbrutálnějšího, co mu může severská scéna nadělit. To bude zase krve a ustřelených hlav, hehe.

Stick

Stick:

I přes to, že vychází novinka mých dlouholetých oblíbenců Helloween, jako kapelu už je tolik nesleduju a jejich poslední EP mě vyloženě znechutilo, takže musím sáhnout po jiných svých oblíbencích. Jako velký milovník Savatage zbožňuju i ostatní projekty spojené s touto kapelou. Ať už jde o Jon Oliva’s Pain Jona Olivy nebo Circle II Circle zpěváka Zaka Stevense, vždy jde o kvalitní materiál. Nabuzený vynikajícím koncertem Circle II Circle v Brně se nemůžu dočkat jejich nové desky, od které očekávám nově probuzenou závislost na celém fenoménu Savatage a kapelách spojených s tímto jménem.