Archiv štítku: Clandestine Blaze

Clandestine Blaze – City of Slaughter

Clandestine Blaze - City of Slaughter

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2017
Label: Northern Heritage Records

Tracklist:
01. Remembrance of a Ruin
02. The Voice of Our Mythical Past
03. Circle of Vultures
04. Prelude of Slaughter
05. Return into the City of Slaughter
06. Archeopsychic Fear
07. Century of Fire

Hrací doba: 38:54

Odkazy:
bandcamp

Vyhlášený finský zvrhlík Mikko Aspa, majitel několika labelů (včetně asi nejznámějšího Northern Heritage Records, který je ostatně podepsán i pod dnes recenzovanou nahrávkou) a pornografických médií a s nejvyšší pravděpodobností také hlas slovutných avantgardních bohů Deathspell Omega, je po dvou letech zpět s novou deskou svého hlavního osobního projektu. Clandestine Blaze je mnohdy považováno za kontroverzní formaci, přičemž slovo kontroverzní je dnes na blackmetalové scéně chápáno jakožto eufemismus pro extrémně pravicové filozofie, ale o neonacistickou záležitost se nejedná. Pouze je na textech Clandestine Blaze poznat, že judaismus jaksi není favorizovaným náboženstvím Mikko Aspy.

Nicméně i v případě, že tato skutečnost uráží váš vytříbený jemnocit, jen těžko můžete o Clandestine Blaze tvrdit, že to je píčovina, přijde-li řeč na hudební stránku. Mikko Aspa totiž do světa dlouhodobě pouští vysoce kvalitní syrově blackmetalovou práci a na většině svých alb si drží velmi dobrou laťku. Ani letošní počin „City of Slaughter“ mu ostudu nedělá, to si můžeme říct rovnou. Na druhou stranu však novinka neaspiruje na zařazení k vrcholům diskografie Clandestine Blaze a třeba minulé dva počiny „New Golgotha Rising“ (2015) a „Harmony of Struggle“ (2013) mi přišly o něco silnější.

Tím ovšem nechci „City of Slaughter“ hned zkraje nějak dehonestovat. Pouze bychom si měli uvědomit, že nelze pořád hnát kvalitu výš a výše až donekonečna a jen těžko může každá nová fošna suverénně pokořit všechny své předchůdce, to platí u Clandestine Blaze i všude jinde, byť se nám mnohdy marketingové kydy snaží namluvit opak (což ale samozřejmě není dnešní případ). To je celé. A vůbec si takové tvrzení neodporuje s tím, že je „City of Slaughter“ stále dobrá věc.

Základní recept samozřejmě zůstává tak, jak jsme na něj již dávno zvyklí, tedy syrová blackmetalová záležitost (byť mi přijde, že třeba „New Golgotha Rising“ znělo o dost hnusněji a i co do samotného skladatelství agresivněji, když už jsme u toho). Přesto – pravověrnost stále může být zahrána zajímavě a svěže, čehož je Clandestine Blaze dlouhodobým důkazem. Pojďme si rovnou uvést několik konkrétních příkladů toho, že i do takto laděné nahrávky lze propašovat nestandardní momenty.

Třeba hned úvodní „Remembrance of a Ruin“ je dobrý vál ve středním tempu a s povedeným riffem, ale korunu mu nasadí až pomalejší závěr, do něhož se snese vpravdě fantastická melodie. Takhle tedy ano! Podobně se za pomoci nenápadných kláves povede vypíchnout třeba i prostřední střednětempou pasáž v jinak rychlejším válu „Circle of Vultures“. Zasraně působivá je i přes lehce rozpačitý začátek taktéž druhá půle bezmála devítiminutové skoro-titulky „Return into the City of Slaughter“. K tomu navrch nezapomeňte přidat i úctyhodný zástup kvalitních riffů a samozřejmě Aspovu charakteristickou vokální práci – ono zas ne, že by nahrávka stála jenom a pouze na těch vybočujících chvilkách.

Abychom ale nikomu nemazali med kolem držky, je dlužno zmínit, že ne vše je na „City of Slaughter“ úplně dokonalé. Při opakovaných posleších mě vcelku záhy začala rozčilovat ambientní mezihra „Prelude of Slaughter“. A rozhodně to není tím, že by mě tenhle druh muziky sral, obecně mi vůbec nevadí, ale zrovna zde to není žádné velké terno. Podobně mi moc nevoní začátek „Return into the City of Slaughter“, což už jsem ostatně naznačoval výše. Riff v první části skladby mi připadá zbytečně humpolácký a moc tomu nepřidá ani „groovy“ tempo (které ale v jiných písních nevadí). Škoda je to tím spíš, že po necelých čtyřech minutách tohle skončí a píseň se překlene k již zmiňované druhé polovině, která naopak patří k vrcholným částem celé čtyřicetiminutovky.

Celkově vzato je však „City of Slaughter“ dobrá žánrová deska, jež pod zdánlivě ortodoxním krunýřem ukrývá i pár lahůdkových momentů. Na první pohled strohá záležitost ukazuje, že lze ctít a chápat podstatu black metalu, a přitom k ní nepřistupovat slepě, bezmyšlenkovitě a bez vlastního vkladu. Možná právě tohle je tím, co nakonec odděluje zrno od plev. Do jaké sorty patří Clandestine Blaze, to je snad zřejmé.


Clandestine Blaze – Harmony of Struggle

Clandestine Blaze - Harmony of Struggle
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.5.2013
Label: Northern Heritage Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
bandcamp

Přestože jméno Clandestine Blaze není na black metalové scéně úplně neznámé a přestože ho registruji již nějaký ten pátek, letošní novinka “Harmony of Struggle”, která je celkově už sedmou řadovou deskou tohoto jednočlenného projektu z Finska (perličkou je, že Mikko Aspa, člověk stojící za Clandestine Blaze, je údajně také vokalistou Deathspell Omega, jejichž sestava není oficiálně známá), je mým prvním opravdu pořádným setkáním s touhle muzikou. A hned na začátek nutno říct, že to dopadlo hodně dobře.

“Harmony of Struggle” nabízí přesně ten druh black metalu, který ocení asi jenom fandové undergroundové směru, nicméně pokud mezi ně patříte, myslím, že zklamáni nebudete ani náhodou. Mezi takové se skromně řadím i já, tudíž mě novinka Clandestine Blaze dost baví. Ačkoliv obálka by mohla slibovat spíše nějakou psychedelickou záležitost, ve skutečnosti je Clandestine Blaze podzemním black metalem klasičtějšího střihu a s garážovým soundem. I když si pod tímhle spousta lidí představí špatnou monotónní rubačku, ve skutečnosti je “Harmony of Struggle” relativně rozmanitou záležitostí, která ve všech svých polohách funguje – ať už se jedná o rychlé náklepy jako “White Corpse”, pomalejší kusy jako “Myth Turned Alive” a “Autumn of Blood and Steel” nebo dokonce chytlavější “Face of Granite”. V druhé polovině se navíc objeví kusy rozmanitější i v rámci jednoho songu, “Messiah for the Dying World” a “Wings of the Archangel”, což už je vůbec super. Kromě toho album ozvláštňuje hned trojice poklidných předělů “Memento Mori”. Dokonce bych i přísahal, že v rámci variability slyším v některých skladbách i občasný klávesový podkres – snad slyším správně, abych nekecal.

Co je ale nejlepší, ve všech případech má “Harmony of Struggle” skvělou atmosférou, což je právě to, co je podle mého názoru na podobném “primitivním” black metalu to nejdůležitější. A to Clandestine Blaze splňují na výbornou. I proto se nebojím jít se známkou hodně vysoko – je to prostě kvalita.