>>> Norové Borknagar hlásí, že již kompletně dokončili své další studiové album. Objevit by se na něm mělo osm skladeb (v limitované edici o jednu víc).
>>> Rumunští folk metalisté Bucovina aktuálně pracují na svém třetím studiovém albu. Koncert k vydání počinu byl ohlášen na 5. prosince, takže nahrávka se nejspíš objeví někdy v téhle době.
>>> Američané Coal Chamber, kteří letos vydali své comebackové album „Rivals“, zveřejnili nový klip právě k této nahrávce. Volba padla na titulní song – sledujte na YouTube.
>>> Experimentálně noisový projekt Gnaw Their Tongues z Nizozemska odtajnil detaily o své další desce – jmenovat se bude „Abyss of Longing Throats“ a vyjde 7. srpna. Obal zde, tracklist následuje:
01. Lick the Poison from the Cave Walls 02. Through Flesh 03. Abyss of Longing Throats 04. From the Black Mouth of Spite 05. The Holy Body 06. And They Will Be Cast Out into Utter Darkness 07. Up into the Heavens Down into the Circles of Hell
>>> Americká zpěvačka Lana Del Rey zveřejnila první písničku ze svého nadcházejícího počinu „Honeymoon“. Titulní „Honeymoon“ najdete k poslechu na YouTube.
>>> Projekt Lethe, na němž se podílejí Tor-Helge Skei (Manes) a Anna Murphy (Eluveitie), vydal nový singl s názvem „Forever“ – poslouchat a stahovat jej můžete na zde (přebal zde). Nejedná se ovšem o ukázku z chystané druhé desky – jde o nealbovou píseň.
>>>Marilyn Manson má na kontě nový videoklip ke své poslední nahrávce „The Pale Emperor“. „Third Day of a Seven Day Binge“ můžete sledovat na YouTube.
>>> Nový videoklip pustili do světa rovněž Rakušané The Devil & the Universe. V jejich případě se jedná o titulní píseň poslední desky „Haunted Summer“ – sledujte opět na YouTube.
>>> Hned dvě novinky přicházejí z tábora heavy/glam metalových veteránů W.A.S.P. Tou první je odchod bubeníka Mikea Dupkeho. Tou druhou pak detaily o chystaném albu „Golgotha“ – to vyjde 2. říjen, s tímto přebalem a následujícím tracklistem:
01. Scream 02. Last Runaway 03. Shotgun 04. Miss You 05. Fallen Under 06. Slaves of the New World Order 07. Eyes of My Maker 08. Hero of the World 09. Golgotha
Země: USA Žánr: nu-metal / alternative metal Datum vydání: 19.5.2015 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. I.O.U. Nothing
02. Bad Blood Between Us
03. Light in the Shadows
04. Suffer in Silence
05. The Bridges You Burn
06. Orion
07. Another Nail in the Coffin
08. Rivals
09. Wait
10. Dumpster Dive
11. Over My Head
12. Fade Away (Karma Never Forgets)
13. Empty Handed
14. Worst Enemy
Určitě jste o amerických Coal Chamber už někdy v životě slyšeli. Buď patříte ke generaci, která kdysi na přelomu století ujížděla na tehdy velmi populárním nu-metalu, nebo znáte DevilDriver a jejich frontmana Deze Fafaru (je totiž i principálem Coal Chamber).
Dez Fafara kdysi dávno Coal Chamber zrušil kvůli problémům ostatních členů s drogami. Teď jsou všichni zase evidentně čistí a skupina se po několika obměnách momentálně nachází v téměř původní sestavě. Američané se před čtyřmi lety vrátili na scénu po skoro devítileté pauze, odjeli úspěšné turné a oznámili novou, v pořadí čtvrtou řadovku. Poslední album nazvané „Dark Days“ kapela vydala v roce 2002.
Co si budeme povídat – očekávání byla velká. Dokonce tak velká, až jsem si chvílemi říkal, zda nakonec nebudu zklamán. Přeci jen třináct let je hodně dlouhá doba a i přes nesporné kvality kapely při živých vystoupeních musí člověk přeci jen uznat, že zlatá éra nu-metalové muziky je již dávno kdesi hluboko v propasti minulosti.
První věcí, která je z poslechu patrná, je až zarážející podobnost „Rivals“ s libovolnou deskou zbratřených DevilDriver. To připisuji primárně faktu, že za dobu působení v DevilDriver se Dez Fafara zkrátka hlasově vyprofiloval a vyhranil. Je tak pro něj téměř nemožné vrátit se polohou do dob skoro před patnácti lety. Tehdy byl zkrátka mladší a hlasivky nedostávaly soustavný kotel. Určité rozdíly oproti jeho výrazu z DevilDriver ale znatelné jsou. Především už z podstaty je hudba Coal Chamber mnohem melodičtější a tomu se musí podřídit i zpěvák.
Samotná muzika se od dob letitého „Dark Days“ moc nezměnila. Pořád jde o klasické Coal Chamber s typickým rychlým tempem, skřípavými riffy, silnými basovými polohami a především jednoduchými texty. Většinou písní se line jen stále opakovaný refrén, sem tam proložený několika řádky krátkých slok. To ale vůbec nevadí, protože zrovna v tomhle aspektu je čiré bláznovství očekávat od Coal Chamber cokoliv jiného. Svou produkci vždy stavěli na krátkých, jednoduchých a především energických a skočných písních, čehož se drží i na „Rivals“.
Pecky jako „Light in the Shadow“, „Another Nail in the Coffin“, „Wait“, „Over My Head“, „Empty Handed“ nebo titulní „Rivals“ si jako hlavní taháky nové desky dokážu dost dobře představit živě. Nabízí vše, co publikum od live produkce Coal Chamber očekává – zběsilou nálož energie a peklo v kotli. Z tohoto hlediska funguje „Rivals“ na jedničku.
Problém nastává, když má být nový materiál hodnocen z hlediska běžného domácího poslechu. „Rivals“ sice několikrát dobře zabaví, ale po čase se dostavuje neodbytný pocit zatuchlosti a pasáže, které původně vůbec nevadily, se najednou začínají zdát zbytečně repetitivní a uměle natahované. Ubrat dvě, tři plonkové písně by také vůbec nezaškodilo.
Obecně jsem spokojen. „Rivals“ není kdovíjak úžasná deska vhodná k dlouhodobému poslouchání. Spíše tak párkrát za rok projet a užít si. Její síla se projeví především při živých vystoupeních, kde naplno vynikne důvod, proč Coal Chamber byli a znovu jsou tak oblíbenou koncertní skupinou. Nakonec – mohlo to dopadnou mnohem hůř.
>>> Němečtí funeral doomaři Ahab ohlásili, že jejich dosud nepojmenovaná čtvrtá deska vyjde někdy v srpnu nebo září. Průběžný náhled rozpracovaného artworku najdete tady.
>>> Nové album Američanů Between the Buried and Me, „Coma Ecliptic“, vyjde 7. července a kapela na to nyní upozorňuje videoklipem ke skladbě „The Coma Machine“. Sledujte na YouTube.
>>> Němečtí black metalisté Carn Dûm vydají svou eponymní debutovou desku 6. června u Dominance of Darkness Records. Obálka se nachází na odkazu, tracklist následuje:
01. Duath 02. Burz 03. Und es ward Winter… 04. Morgul – Metamorphose des Seins 05. Wandelnd im Dämmerlicht 06. Eine neue Macht erhebt sich… 07. Marsch auf Fornost 08. Begraben in Dunkelheit 09. Dämmerung 10. Nacht
>>> Američané Coal Chamber vypustili do světa nový klip ke své comebackové nahrávce „Rivals“. „I.O.U. Nothing“ sledujte na YouTube.
>>> Nové video mají na kontě taktéž britští raraši Cradle of Filth. Song „Right Wing of the Garden Triptych“ se objeví na chystaném albu „Hammer of the Witches“ a poslouchat jej můžete na YouTube.
>>> Legendární kytarista Joe Satriani ohlásil vydání nové sólové nahrávky. „Shockwave Supernova“ vyjde 24. července s následujícím obalem a tracklistem:
01. Shockwave Supernova 02. Lost in a Memory 03. Crazy Joey 04. In My Pocket 05. On Peregrine Wings 06. Cataclysmic 07. San Francisco Blue 08. Keep on Movin’ 09. All of My Life 10. A Phase I’m Going Through 11. Scarborough Stomp 12. Butterfly and Zebra 13. If There Is No Heaven 14. Stars Race Across the Sky 15. Goodbye Supernova
>>> Řecký black metalový projekt Spectral Lore právě dnes vydává nové instrumentální EP s názvem „Voyager“, které se nese v electro/ambientním duchu. Poslouchat jej můžete na Bandcampu, obal vypadá takto, seznam písní následuje:
01. Experimental Spectroscopy (Light Years Away) 02. Voyager (Mission Launch) 03. Relic Radiation (Remnants of History) 04. Destination (Arrival & Terraforming) 05. Trespassing into the Event Horizon (The Calling) 06. Asteroid Mining (Abandoned Space) 07. Interstellar Cloud Attraction (A Dialogue) 08. Sun Drone (Warrior of Light)
Staré kapely táhnou. Ať už je to z nostalgie, z úcty k dřívějším úspěchům, nebo jsou skutečně staré páky o tolik zajímavější než nové dravé štiky, jinému pocitu se po přečtení 76. dílu redakčního eintopfu ubránit nelze. Už dlouho si nepamatuju, že by se v téhle rubrice objevilo tolik nahrávek, které lze bez ostychu označit jako návratové… první desky po spoustě let, po dlouhých přestávkách v činnosti a od kapel, které ve svých žánrech něco znamenají.
Právě tyhle formace květnový eintopf ovládají, přičemž úplně nejvíc naši redakci dráždí comeback avantgardních Norů Arcturus, kteří s novinkou „Arcturian“ začnou opětovně úřadovat po dekádě studiového mlčení. Legendární Faith No More se však za nimi nijak nekrčí a jejich první album po 18 letech, které se jmenuje „Sol Invictus“, si nemalou dávku pozornosti taktéž zaslouží. Jedinou mladší a „necomebackovou“ skupinou, jež dokázala proklouznout do první trojky počinů, na něž se naše redakce nejvíce těší, jsou další Norové Leprous s nahrávkou „The Congregation“. Jak je však naším dobrým zvykem, jednotliví redaktoři mají těch tipů v rukávu mnohem víc, popem počínaje a black metalem konče, ale to už si zvládnete přečíst sami bez dalších zbytečných komentářů…
H.:
Abych pravdu řekl, květen 2015 pro mě žádné velké pecky nechystá. Desek, které si pustím, sice nacházím hned několik, nicméně mezi nimi nevidím žádnou, o níž bych mohl s klidným svědomím říct, že se samou natěšeností nemůžu dočkat, až to bude venku a já to vrazím do přehrávače. V tomto jakémsi polovakuu jsou pro mě nejzajímavější dva počiny z diametrálně odlišných žánrů. Tím prvním je novozélandská zpěvačka Princess Chelsea, jež stejně jako v koncertním eintopfu kartami zamíchala na poslední možnou chvíli. Nicméně vzhledem k tomu, že mě její debut „Lil’ Golden Book“ velice baví, rozhodně jsem zvědavý na to, jak si povede pokračování „The Great Cybernetic Depression“. Druhým mým kandidátem v eintopfu je pak album „Mélopée funèbre“ jednočlenného black metalového projektu Mortis Mutilati z Francie. Předchozí nahrávka „Nameless Here for Evermore“ mě i přes velkou neoriginalitu dost bavila, a to dokonce i s odstupem, což u formací, jež hrají vlastně jen obyčejný black metal ve středním tempu, zdaleka není pravidlem. Ostatně i proto si „Mélopée funèbre“ dozajista nenechám ujít, abych se přesvědčil, zdali to byla minule náhoda, anebo jestli Macabre, tedy onen jediný člen Mortis Mutilati, skutečně umí.
Ježura:
Jak tak koukám, co má v květnu vyjít, říkám si, že je to s mým očekáváním na jednu stranu dost jednoznačné, na druhou ale poměrně neutěšené. Co že tím myslím? Co se týče první strany, tady opravdu není o čem. Po deseti letech čekání totiž vydávají novou desku avantgardní hvězdoplavci Arcturus a v takovém případě jaksi nepřipadá v úvahu, že bych se na novinku „Arcturian“ těšil jakkoli méně než opravdu hodně. První vypuštěná skladba „The Arcturian Sign“ nikterak nenapovídá, že by mé těšení mělo vyjít nazmar, takže sem s tím! Moje druhá položka na dnešním seznamu je na tom ale dost odlišně. Faith No More jsou legenda, a jak je mým hloupým zvykem, legendy se mi daří dlouhou dobu zbytečně ignorovat. Řekněte mi ale, kdy jindy bych se měl dát takové legendě šanci, než když vydává novou desku po 18 letech od té předchozí! Troufám si tedy tvrdit, že „Sol Invictus“ sluchovody párkrát proženu, a upřímně doufám, že budu moci po čase říct, jaký jsem byl debil, že jsem Faith No More nezkusil už dřív. Tolik ta jednoznačná část… Neutěšenost vidím jednoduše v tom, že jsem si takřka jistý, že mi právě teď mezi prsty utíká řada desek, které by zde místo měly, ale prostě o nich nevím, a pokud se o nich v dohledné době dozvím, bude to spíše náhodou – a to je vážně k vzteku, to mi věřte.
Kaša:
Souboj návratů. Tak nějak bych ve zkratce vystihl květen co do chystaných počinů. V mém personálním ringu totiž proti sobě stanuli Armored Saint a Faith No More. U Armored Saint by se s oním návratem dalo sice slušně polemizovat, protože „Win Hands Down“ vychází „pouhých“ pět let po „La Raza“, nicméně první ukázky znějí zatraceně dobře, a já tak v koutku duše doufám v návrat někam k formě „Symbol of Salvation“ a překonání slabého „La Raza“, které nějakým záhadným způsobem nefungovalo. To u Faith No More není naopak co řešit. První album po takřka dvou dekádách se již dopředu usadilo na širším vrcholu toho nejočekávanějšího, co mi letos kytarová scéna může přinést, takže doufám, že legendární rockeři dostojí své vlastní výjimečnosti a „Sol Invictus“ bude událostí, která je hodná jména Faith No More.
nK_!:
Sláva, konečně mi také něco vychází. Nejvíce se těším na navrátilce Coal Chamber a jsem zvědav, co třináct (!) let po poslední řadovce předvedou. Tuhle muziku jsem poslouchal za mlada a dva roky zpět byli Coal Chamber naživo fakt nářez, takže docela i věřím tomu, že parta kolem Deze Fafary přijde s něčím alespoň trochu poslouchatelným. Dále vyjde novinka Six Feet Under, a protože poslední dvě fošny byly docela slušné, jsem si téměř stoprocentně jist, že „Crypt of the Devil“ se ponese v podobném duchu. V květnu bude určitě co poslouchat.
Atreides:
Dvě jména, dvě naprosto opačná spektra. Prvním a naprosto jasně vítězným je Arcturus, které netřeba nijak obšírně představovat. „Arcturian“, první album téhle norské vesmírné pošahanosti po deseti letech, je jasná květnová trefa do černého, která je v mém hledáčku od doby, co kapela vypustila první píseň „The Arcturian Sign“. Posun od předchozí „Sideshow Symphonies“ se zdá být na první pohled zřejmý a jsem náramně zvědavý, co s nastíněným elektronickým peklem kapela předvede na celé délce alba. Druhou je Sóley. Něžná indie popová pěnice z Islandu, jíž ve stejný den vyjde druhá deska „Ask the Deep“. Z debutu „We Sink“ doposud dýchá nezaměnitelná islandská atmosféra, intimita a těžko uchopitelná… cizost? Jinakost? Vzdálenost civilizaci a stádovému myšlení? Snad, nicméně to něco mě k ní stále táhne a upřímně doufám, že své další řadovce vtiskne podobné kouzlo.
Zajus:
Mám rád měsíce, kdy je naprosto jasné, co budu poslouchat a v jakém pořadí se na to těším. Květen je právě takovým měsícem, protože moje číslo jedna v podání Leprous je nezpochybnitelné. Malé zrníčko nejistoty tu však zůstává. Předposlední počin „Bilateral“ si mě ovázal kolem prstu, jenže následné „Coal“ jsem prostě nedokázal vstřebat, a „The Congregation“ tedy může dopadnout všelijak. Z prvního singlu ale tuším, že by to mohlo být spíše dobré. Naopak o kvalitě dalšího alba nepochybuji, i když vyloženě natěšený nejsem. O genialitě Nicka Cavea se přesvědčuji s každým novým (starým) poslechnutým albem, nikdy jsem však neměl čest s jeho soundtracky, které obecně nejsou mojí oblíbenou hudební formou. Když však v květnu vychází „Loin des hommes“, nejnovější filmová hudba z pera Nicka Cavea a Warrena Ellise, bylo by hloupé takové příležitosti nevyužít. Poslední do party jsou Faith No More, kteří vydají novou hudbu po dlouhých osmnácti letech. Nejsem ani tak fanoušek kapely, jako spíše jejího výstředního frontmana Mikea Pattona. Už kvůli němu si „Sol Invictus“ nenechám utéct.
Skvrn:
Ani květnové vyhlídky nejsou zlé. Vychází toho opět dost a i tentokrát lze v té nekonečné záplavě novinek nalézt pár kousků zasluhujících zvýšenou pozornost. Začněme tím nejočekávanějším, tedy návratovou deskou Arcturus. S jejím vydáním to, co si budeme namlouvat, dlouhé roky vypadalo všelijak. Chvilky naděje pravidelně střídala hrobová ticha a až po 10 letech od vydání „Sideshow Symphonies“ může být spaní nedočkavců o něco klidnější. Ne však o moc. Moudřejší budeme až s časovým odstupem, se kterým je zvláště v případě Arcturus záhodno počítat. Uvidíme, jakým směrem se „Arcturian“ vydá, zda vsadí na vyšlapanou stezku jistoty, nebo se vrhne vstříc neklidným vlnám experimentů. Ať tak či onak, pevně věřím, že se „Arcturian“ podrobilo důkladnému uzrávání a výsledek tomu bude odpovídat. Málo nečekám ani od progresivních Leprous, kteří v minulosti dokázali, že na první ligu mají, a já doufám, že „The Congregation“ v tomto ohledu poslouží jen jako další utvrzení. Je dost možné, že se znovu dočkáme nějaké zvukové obrody, avšak na ztrátu progresivních choutek bych nesázel. V případě Leprous jedině dobře.
Onotius:
Ačkoliv květen na první pohled může vypadat trochu jalově, je zde několik titulů, na něž by byl hřích si neposvítit. Prvním z nich je určitě novinka norských avantgardních Arcturus. To, že tato kapela, jež stojí za nejedním hudebním skvostem, ještě zdaleka neřekla své poslední slovo, dokazuje koneckonců hned první zveřejněná ukázka „The Arcturian Sign“ – perfektně poskládaná kompozice plná skvělých nápadů. Nenechám si ovšem ujít ani novou desku amerických Kamelot, neboť jsem zvědav, jakou cestu tentokrát zvolí. Zatímco předposlední nosič „Poetry for the Poisoned“ totiž znamenal velice zajímavý úkrok k progresivnějšímu, temnějšímu a kompozičně neotřelejšímu pojetí power metalu, předloňský „Silverthorn“ se bohužel až moc snažil neurazit a ve mně zanechal spíš rozpačité pocity. Podobně by mě zajímalo, jakým směrem se vydají norští progresivní Leprous. Ačkoliv to minule mělo své mouchy, pokud by se některé aspekty vypilovaly, mohlo by to dopadnout věru zajímavě. Tak se nechme překvapit.
>>> Heavy metaloví veteráni Accept z Německa hlásí doplnění své sestavy – ke kapele se přidali kytarista Uwe Lulis (ex-Grave Digger) a bubeník Christopher Williams.
>>> Coal Chamber pustili do světa novou písničku “Suffer in Silence” v podobě lyric videa – najdete jej na YouTube. Ve skladbě, která pochází z comebackové nahrávky “Rivals” (vyjde 19. května), si zahostoval Al Jourgensen z Ministry.
>>> Další deska švédských Ghost vyjde koncem léta nebo začátkem podzimu. První singl z novinky se objeví 4. června před vystoupením kapely na festivalu Sweden Rock, kde bude zároveň poprvé představen “nový” zpěvák Papa Emeritus III. Na albu se mj. objeví následující písně:
From the Pinnacle to the Pit; Cirice; Majesty; Devil Church; He Is
>>> Američané Hellyeah se hlásí s novým videoklipem – “Hush” sledujte na YouTube. Song se objevil na doposud posledním albu “Blood for Blood” z loňského roku.
>>> Nové album High on Fire ponese název “Luminiferous” a vyjde 23. června u eOne Music. Obal tady, tracklist je následující:
01. The Black Plot 02. Carcosa 03. The Sunless Years 04. Slave the Hive 05. The Falconist 06. Dark Side of the Compass 07. The Cave 08. Luminiferous 09. The Lethal Chamber
>>> 5. června vyjde u Prophecy Productions živé album francouzských Les discrets. Objeví se na něm záznam koncertu z festivalu Roadburn 2013. Počin se bude jmenovat “Live at Roadburn” a k mání bude jako CD, LP a download. Obal zde, tracklist je následující:
01. Linceul d’hiver 02. L’échappée 03. Les feuilles de l’olivier 04. Au creux de l’hiver 05. Le mouvement perpétuel 06. La nuit muette 07. Chanson d’automne 08. Song for Mountains
>>> Necrocock vydal další sólovou desku – novinka se jmenuje “Hudba z psychiatrických pavilonů” a už je k mání přímo u Necrococka. Trailer na album sledujte na YouTube. Obal tady.
>>> Další album Nevermore by údajně mohlo vzniknout do dvou let – alespoň to prohlásil zpěvák Warrel Dane v nedávném rozhovoru pro Menina Headbanger. Kapela, která je aktuálně nefunkční, když ji před čtyřmi lety opustila polovina sestavy včetně kytaristy a hlavního skladatele Jeffa Loomise, vydala poslední album “The Obsidian Conspiracy” v roce 2010. Dane se v rozhovoru dále nechal slyšet, že by byl rád, kdyby se na další desce Loomis opětovně podílel.
>>> Nightwish budou natáčet chystaný koncert ve Vancouveru v Kanadě, který se odehraje 25. dubna. Záznam by měl v budoucnu vyjít na DVD.
>>>Stream of Passion zveřejnili nový videoklip k písničce “Monster”, která se objevila na loňské desce “A War of Our Own”. Video sledujte na YouTube.
>>>Aggrotechová mlátička Suicide Commando z Belgie chystá nový, doposud nepojmenovaný singl. Jako host se na něm představí Jean-Luc de Meyer z legendárních Front 242.
>>> Švédští death metalisté Unleashed vydají 24. dubna novou desku “Dawn of the Nine”, což nyní připomínají lyric videem k songu “Defenders of Midgard” – poslouchat můžete na YouTube.
>>> Kultovní Britové Venom vypustili do světa nové lyric video k tracku “Smoke” – sledujte na YouTube. Písnička pochází z letošního CD “From the Very Depths”.
Top5 2014:
1. Benighted – Carnivore Sublime
2. Ill Niño – Till Death, La Familia
3. Linkin Park – The Hunting Party
4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
5. Steel Panther – All You Can Eat
CZ/SVK deska roku:
1. Iné Kafe – Nevhodný typ
2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera
1. Benighted – Carnivore Sublime
O zlaté medaili jsem letos nemusel ani dlouho přemýšlet. Benighted snad nikdy nešlápli vedle a “Carnivore Sublime” není výjimkou. Podobně brutální, energickou a zároveň smysluplnou podívanou dokážou vykouzlit jedině Frantíci. A song “Experience Your Flesh” je neuvěřitelná bomba. Mám trochu pocit, že v domě už žiju sám a všichni sousedé se odstěhovali. Hehe.
2. Ill Niño – Till Death, La Familia
Druhé místo obsadili Latinoameričané Ill Niño, jejichž muziku jsem žral před lety. Pozdější tvorba mě už moc neoslovila, ale “Till Death, La Familia” vrátila Ill Niño zpátky mezi mé oblíbence. Kombinuje novodobou agresivnější tvorbu s melodičtějšími pasážemi prvních desek, což oceňuji. Původně jsem ani nečekal, že by si “Till Death, La Familia” vysloužila více než dva poslechy, ale o to více jsem byl překvapen. Mám rád milá překvapení.
3. Linkin Park – The Hunting Party
Naopak u Linkin Park jsem tak trochu očekával, že si udrží podobně kvalitní laťku jako na “Living Things” v roce 2012. Zatím jsem se ještě úplně nerozhodl, zda je “The Hunting Party” lepší. Obě desky mají své momenty a bude potřeba ještě trochu času, aby ukázal, která si z dlouhodobého hlediska povede lépe. Každopádně je pravděpodobné, že v budoucnu už se provarů typu “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns” nedočkáme.
4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
Tuhle kapelu asi skoro nikdo nezná. O to je ale jejich prvotina lepší. Poprvé jsem je viděl pár měsíců zpátky v plzeňském klubu Parlament, kam na ně přišlo celých patnáct lidí. V životě jsem asi nezažil komornější a stísněnější koncert, ale každá vteřina vystoupení Hybrid Sheep stála za to. Deska “Free from the Clutches of Gods” srší nápady a skvělým provedením. A víte co? Hybrid Sheep jsou také z Francie.
5. Steel Panther – All You Can Eat
Možná není “All You Can Eat” nejlepší deskou století, ale jako pátou jsem ji zvolil z prostého důvodu – jde o ohromnou zábavu. Baví mě nenucenost jejího vyjádření, baví mě ujeté texty se sexuální tematikou, baví mě vystupování členů kapely, kteří se oblékají, jako by glam metal nebyl už dvě dekády po smrti. Více takových kapel.
CZ/SVK deska roku:
1. Iné Kafe – Nevhodný typ
Možná je to tím, že jsem v minulém roce neslyšel moc nahrávek pocházejících z našich luhů a hájů. Možná tím, že “Nevhodný typ” je vážně kvalitní deska. Tak jako tak volím coby svou jedničku Iné Kafe. Pokud si pamatuji, Iné Kafe nenahráli za celých dvacet let existence špatný materiál a “Nevhodný typ” to jen potvrzuje. Málokterá kapela se dokáže takhle vyvíjet a zároveň nevybočit ze zajetých kolejí. Spokojenost.
2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera
Tady by se možná dalo mluvit i o překvapení roku. Osm let po vydání “Řetězu kritických událostí” asi nikdo nečekal, že bude reunionová novinka legendárních Asmodeus takhle moc dobrá. Jestli si někdo v roce 2014 zasloužil pozornost, je to určitě tahle klatovská smečka.
Neřadový počin roku:
Slipknot – The Devil in I
Víte, se mnou je to těžké. Každý rok se snažím dohánět resty z let minulých a na moc novinek mi nezbývá čas. Zvlášť pokud jde o mimořadový materiál. Takže jsem jednoduše zvolil singl “The Devil in I” z novinky amerických Slipknot. Má ráz, identitu, je chytlavý… co si od singlu více přát?
Artwork roku:
Behemoth – The Satanist
“The Satanist” je bezesporu hodně dobré album. Mě navíc zaujal i jeho přebal, který přímo dýchá mystičnem a temnotou. Přesně jak se na Behemoth sluší.
Shit roku:
Dymytry – Homodlak
Tak tady asi není moc co dodávat. “Homodlak” je taková sračka, až je s podivem, že návštěvníci neodcházejí z koncertů Dymytry obaleni neodstranitelným odérem. Nebudu zakrývat, že jsem příznivcem starší tvorby, ale tudy vlak vážně nejede. Nejvíce mě zaráží, že po tomhle “výtvoru” mají Dymytry fanouškovskou základnu širší než kdy dříve… O čem to asi tak může svědčit?
Koncert roku:
Nova Rock 2014: Nickelsdorf – Pannonia Fields (Rakousko), 13.-15.6.2014
Můj první a doufám, že ne poslední zahraniční festival. Hromada lidí, kopce bordelu, neskutečná atmosféra a line-up jako ve vlhkém snu. Něco podobného doporučuji každému alespoň trochu rockově kovanému zažít nejméně jednou v životě. Stojí to za to.
Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine
I loni jsem volil Red Fang a nyní po nich sahám opět proto, že jejich smysl pro vytváření vtipných videoklipů (a muziky) prostě nemá nikdo šanci překonat. Navíc poprvé v kreslené variantě? Perte mi to přímo do žíly!
Potěšení roku:
natáčení nové desky Coal Chamber
Pro většinu lidí asi nejde o takové terno, mě ale loni opravdu nejvíce potěšila zpráva z tábora Coal Chamber hlásající podpis smlouvy a přípravu nové desky. Na téhle muzice jsem vyrůstal a docela mě zajímá, zda je banda kolem Deze Fafary schopna i po takové době dát dohromady novou a dobrou nu-metalovou desku.
Zklamání roku:
vyprodaný Hellfest
Narazil jsem na festival našlapanější než cokoliv, co si dokážete představit. Myslel jsem, že na Novarocku jsem viděl všechno potřebné. Při pohledu na webové stránky Hellfestu jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé – neviděl jsem nic. Za druhé – mám smůlu, protože je vyprodáno. Bezva. Tak snad aspoň ten Graspop.
Zhodnocení roku:
Rok 2014 byl bohatý na hromadu hudebních zážitků, kvanta skvělé muziky a věcí okolo. Za sebe můžu říci, že jsem spokojen s tím, co jsem slyšel a navštívil. Ani si nepamatuji, jestli jsem byl někdy vyloženě zklamaný z předchozího roku. Samozřejmě z hudebního hlediska. Amen.
Již jedenáctý ročník největšího západočeského festivalu Basinfirefest lákal zvučnými jmény interpretů i příslibem zase o něco lepší organizace a komfortním zázemím. Počasí mělo být snad poprvé za ty roky, kdy do Spáleného Poříčí jezdíme, umoudřelé a bylo tedy na co se letos těšit. Jak se multižánrový open air vyvedl tentokrát?
Pátek:
Po poobědovém příjezdu brutálně neklimatizovanou kyvadlovou dopravou z Plzeňské metropole stavíme stany, otevíráme první pivo, vyřizujeme potřebná oprávnění ke vstupu (podrobnosti ve zhodnocení dole) a po roce se opět ocitáme na půdě Basinfirefestu. Letos tedy o něco chudším a méně zalidněném, což dokazovalo ne zcela naplněné stanové městečko a přísné zkrouhnutí počtu prodejních stánečků. Nejsme tu však kvůli nákupu suvenýrů, a tak vyrážíme na Dark Gamballe, hrající toho času na hlavní stage. Naposledy jsem tyhle kluky viděl asi před pěti lety právě na Basinfirefestu a už tenkrát předvedli velmi zajímavé a zábavné vystoupení plné výborných písniček. Zazněla jak starší tvorba, tak i novinky z aktuálního nosiče “Zatím dobrý”.
Krátká přestavba a přicházejí ostravští Malignant Tumour, na které se už takhle odpoledne sešla pěkná řádka fanoušků, kteří též dokázali “tu svou” kapelu pořádně podpořit a za jednotlivé písně odměnit slušným pokřikem a skandováním. Mě osobně ale Malignant Tumour nijak extra neoslnili a raději jsem se odebral prozkoumat zbytek areálu zjistit, co dobrého se dá kde ulovit.
Chvíli před půl sedmou nastupuje první z českých legend – Olympic. Nikdy bych předtím netušil, že něco podobného kdy vyřknu, ale musím se přiznat, že jejich setík byl z toho nejlepšího, co mohl letošní ročník Basinfirefestu nabídnout. Petr Janda i přes pokročilý věk sázel do publika jednu známou pecku za druhou a vůbec nebylo znát, že má na krku už něco málo přes sedm křížků. Za zemřelého Milana Peroutku nastoupil coby host na bubenickou sesli jistý Martin Vajgl. Musím pochválit zvukovou stránku vystoupení, poněvadž byla na jedničku s hvězdičkou, a také samotné fanoušky, kteří zpívali, veselili se a vůbec si vystoupení Olympicu maximálně užívali. Parádička. Kdyby takhle zahrál každý, nebylo by záporných reportáží a ani chudých zážitků.
První zahraniční návštěva v podobě Italů Graveworm mě nechává poměrně chladným, ale na jejich vystoupení se však zajdu podívat. No, vydržel jsem asi deset minut, protože takhle špatný zvuk už jsem dlouho nezažil. Ač jsem se postavil až těsně ke zvukařům, nebyl jsem schopen od sebe rozeznat kytary, natož cokoliv jiného. Zpěv totálně zanikal pod vahou přehulených bicí a všechny tři songy, které jsem měl možnost vidět, zněly naprosto stejně. Jasná volba – osvěžení v podobě dalšího piva. Na následující Alpha Tiger stojíme chvíli v kotli, ale generického power metalu si můžu kdykoliv pustit nebo vidět tuny, a tak jsem jejich set ani nijak zvláště nevnímal a přesunul se na večeři.
Odbíjí půl jedenáctá a nastupuje jeden z headlinerů festivalu, na kterého bezpochyby dorazilo nejvíce oddaných fanoušků – Within Temptation. Celá scéna je přestavena tak, aby bubeník mohl i se svou soupravou sedět na vyvýšeném pódiu po pravé straně. Nalevo mu sekunduje klávesista na podobné vyvýšenině a dohromady jsou spojeni přechodovou lávkou. Ze zpodní části k nim vede schodiště, po kterém se mohou “pohyblivější” členové uskupení přemisťovat dle libosti (a vzhledem k tomu, že byla večer už docela zima, se také často chvatně přesouvali z místa na místo). Za zády kapely byla umístěna obrovská projekce, na kterou byla po celou dobu zhruba sedmdesátiminutového vystoupení promítána směsice klipů, různých psychedelických vylomenin a jakýsi “příběh” v podobě intra, outra a asi jednoho prokladu mezi skladbami. Koncert Within Temptation byl odehrán na vysoké úrovni, vše bylo profesionální a zábavné. Zvuk také super, což rozhodně potěšilo. Sharon den Adel (zpěvačka) je vážně kočka, a tak si na své přišly nejen uši, ale i oči.
Poté ještě těsně stíháme klasiku Visací zámek a jejich nejzásadnější písně typu “Traktor” nebo “Známka punku”. Nutno podotknout, že i přes překrytí s Within Temptation má tuzemská legenda solidní fanouškovskou podporu a návštěvnost. Nakonec nás přepadá slušná únava a na půlnoční vystoupení Dark Tranquillity zůstáváme asi půl hodiny, poté se odebíráme do stanů a spacáků. Studiovou tvorbu Dark Tranquillity bohužel vůbec neznám, ale soudě dle ohlasu publika bylo pravděpodobně zahráno a řečeno vše podstatné.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná odpoledním vystoupením pražských Cocotte Minute. Poctivý a víceméně klasický set kapely, která má v plánu se minimálně na rok odmlčet, a Basinfirefest byl jeden z posledních možností ji vidět naživo, bavil a nenudil. Zhruba od poloviny vystoupení se pod pódiem utvořil solidní kotel, což zpěvák Zeller s nadšením kvitoval.
Rychlý přesun směrem k hlavní stage na sólový projekt Vlasty Henycha s ďábelským názvem Henych 666, od kterého jsme nečekali prakticky vůbec nic a nakonec jsme byli velice překvapeni a potěšeni, s čím na nás tento starý tvrděmetalový harcovník vytáhl. Slyšeli jsme jak něco málo z nové tvorby, tak i vydatnou porci starých kousků, pod které se Vlasta podepisoval ještě coby frontman slovutných Törr. A hlavně – po několika letech jsem měl možnost zaslechnout živě píseň “Válka s nebem”, za což tímto panu Henychovi děkuji a klaním se, protože jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že současná sestava Törr na tento skvost zcela zanevřela a budu tedy odsouzen k jejímu poslechu čistě z domácích reproduktorů. Díky!
Spěšným návratem k druhé stage stíháme ještě kousek Viléma Čoka a jeho smečky, která si říká Bypass. Upřímně, Vildu jsem neměl nikdy moc v lásce, ale z té chvilky, kterou jsme ještě zvládli zhlédnout, musím uznat, že šoumen je to prvotřídní. Černý přiléhavý obleček s přilepenou kostrou, klaunská čepička a megafon, přes který vyřvával většinu písniček do mikrofonu mluví asi za vše. Neustálé grimasy a opičky, kterými bavil nejen obecenstvo, ale i zbytek své kapely. Největší zábava však bylo sledovat, jak se všichni ti zlí metalisté před pódiem snaží předhánět jeden druhého v tom, kdo pomůže lépe zazpívat hitovku z kultovního seriálu “My z Kačerova”.
Drobná pauza k zažehnání hladu a žízně, hodinové ručičky se posunují směrem k půl šesté a začíná hrát Aleš Brichta Project. Otevíračka “Anděl posledního soudu” a pak většina setu vyplněna materiálem z poslední desky “Údolí sviní”. Obligátní “Dívka s perlami ve vlasech” samozřejmě nemůže chybět. Klasické vystoupení bez větších výkyvů nebo překvapení, pouze za zády s novým ansámblem. Nic víc, nic míň.
Hardcore Superstar dokázali, že praví rockeři ještě nevymřeli a vysypali do nás setlist plný jejich (údajně, neb tvorbu neznám) největších hitovek. Glamově vyhlížející frontman se nebál celou dobu povzbuzovat publikum a hlavně díky němu tahle švédská hodinka utíkala jako blázen. V jednu chvíli si vzal k sobě na pódium dvě slečny (shodou náhod se obě jmenovali stejně, což vzbudilo patřičný ohlas), které potom nechal celý další song tančit s ním na pódiu. Co se s nimi stalo poté jsem se, bohužel, nedozvěděl. Rychlý přeběh na dalšího českého rockového velikána – Turbo. Nikdy bych neřekl, že na ně přijde skoro celý festival a kam až oko dohlédne si budou všichni prozpěvovat jejich chytlavé refrény. Moc pěkné.
Musím se přiznat, že Pretty Maids mě vždycky nudili a nejinak tomu bylo i na Basinfirefestu. Jediný song, který jsem ochoten uznat (“Little Drops of Heaven”), zahráli a zbytku jsem nějak nevěnoval sebevětší pozornost. Kdežto Van Canto – to je úplně jiná liga. Pokud jste produkci těchto našich německých kolegů, kteří z nástrojového obsazení využívají pouze a jedině bicí a zbytek si doplňují vokálně, neslyšeli, rychle doporučuji dohnat všechny resty, protože, dámy a pánové, tohle stálo za to. Vlastně nemám slov, tohle bylo tak umělecké a na úrovni, že není krom počáteční rozpačitosti a vtipného uvaděče se silným přízvukem absolutně co vytýkat. Slyšeli jsme jak spousty písniček z vlastní tvorby, tak i několik coverů, mezi nimiž jednoznačně vynikal “The Bard’s Song” původně od Blind Guardian. “Wishmaster” a “Fear of the Dark” byli samozřejmě také úžasné, ale “Bardovu píseň” zpívali všichni široko daleko. Uchvacující a všepohlcující atmosféra. Jediné, co zamrzelo, byla absence písně “Last Night of the Kings”, ale jeden nemůže přeci chtít všechno.
Hail of Bullets přišli, roztřískali co mohli a zase zmizeli ze scény. Tihle Nizozemci do nás bez okolků nasypali svůj death metal nejhrubšího zrna a bylo jim úplně jedno, co si o tom bude kdo myslet. Šílená energie, výborné pogo v kotli (po dešti ještě zábavnější) a set nabušený od začátku do konce kvalitní muzikou. Na death metal i bomba zvuk, takže celková spokojenost. A musím se pochlubit – podařilo se mi uzmout vržené trsátko.
Pár minut na Root, kteří mě také nikdy nebavili a asi nikdy bavit ani nebudou, a přichází první zámořská návštěva jménem Unearth. Osobně jsem o těchto amerických metalcoristech nikdy předtím neslyšel, ale o to byla jejich hodinka zábavnější. Víceméně nezahráli nic moc objevného nebo nového, ale nekompromisnímu zpěvákovi, který se neustále dožaduje většího a většího circle pitu, se přece neodmlouvá. Výborná hudba pro festivalové vyblbnutí, ale na doma či k práci asi ne.
Old school death metal v podání Sinister na mě byl v jednu ráno po náročném dni už trochu moc, takže jsem se jal odebrat do říše snů. Avšak podle kamaráda bylo jejich vystoupení jedno z nejlepších, které mohl o víkendu vidět, takže to určitě stálo za to.
Neděle:
Nedělní dopoledne trávíme brouzdáním, nakupováním a osvěžováním se přímo ve Spáleném Poříčí, kde si jistě provozovatelé náleven a putyk mnuli ruce, jak je perfektní, že se i u nich alespoň jednou za rok otočí takové množství lidí. Do areálu se vracíme právě včas, abychom stihli domácí Arakain a Dymytry, které se bohužel částečně kryli, neb každá hrála na jiném pódiu a v hodně podobný čas. Jako správný fanoušek jsem si rozdělil čas mezi obě a vůbec jsem nelitoval. Arakain jsou koneckonců sázka na jistotu a Dymytry stále více dokazují, že se u nich špatného výstupu také nikdy nedočkáme.
Krucipüsk naneštěstí silně zklamal a opět se potvrdilo, že si v posledních několika letech Tomáš Hájíček se svým dítětem čím dál tím víc neví rady. Karvinská Doga naštěstí podobným problémem netrpí a jejich chvilka slávy byla vyplněna vším, co by od nich pravověrný fanoušek mohl očekávat. Nedělní podvečer se neobešel bez nutných přesunů, protože Kern vůbec nevystoupili a program na celé vedlejší stage se kvůli tomu posunul o hodinu kupředu, což samozřejmě znamenalo neplánované překrývání kapel. Taktéž na hlavním pódiu došlo k pohybům a Coal Chamber, kteří měli program uzavírat, se prohodili s dánskou smečkou Raunchy.
Tak tedy – Coal Chamber mám hodně rád a na jejich vystoupení jsem se těšil jako dítě na první jahodovou zmrzlinu. Ale to, co tihle blázniví amíci předvedli, mi vyrazilo na hodně dlouho dobu dech. Setlist byl tak nějak očekávatelný, o něj vůbec nejde. Jde o to, jakým způsobem byl celý přehrán. Takovou porci energie jsem na festivalu snad ještě nezažil. Frontman Dez Fafara ani nepotřeboval nic moc říkat – přišel, rozhlédl se a začalo peklo. Od začátku do konce obrovský circle pit skoro před celým pódiem, úžasně se bavící a skákající návštěvníci, slunečné počasí a báječná pohoda, protože nikdo do nikoho zbytečně brutálně nenarážel a zábava se nesla ve volném duchu, kdy si vážně mohl užít každý, kdo se takhle večer ocitl u hlavní stage. Na pódiu bylo také veselo. Bubeník Mike Cox musel ujíždět na nějakém hodně silném tripu, protože v jednom kuse zkopával ze stupátka části své soupravy, plival vodu na kmitající pikolíky a v jednom kuse měnil paličky, se kterými nebyl nikdy spokojen. Kytarista Miguel Rascón vrhal uhrančivé pohledy do publika a předváděl různé triky, mezi nimiž mě nejvíce zaujalo odplivnutí nad sebe, které následně zase do pusy chytil. Nechutné, ale zábava. K basovce se postavila Chela Rhea Harper, která nemusela dělat nic, jen se sem tam podívat směrem k přihlížejícím a pousmát se. Na konci došlo k rozebírání bicích stylem “urvat a odhodit všechno, co půjde”, k zemi šla i kytara a mikrofony. Celkem brajgl a nevím, zda takhle Coal Chamber zavírají každé vystoupení, nebo byla tohle výjimka jen kvůli tomu, že se u nás jednalo o jejich poslední vystoupení na koncertní šňůře, a tak už nebudou nástroje v nejbližší době potřeba…?
Zato z vystoupení švédských Soilwork jsem moc nadšen nebyl. Tyhle maníky jsem viděl už dvakrát a pokaždé se mi jejich set velmi líbil, ne však letos na Basinfirefestu. Což o to, zahráno bylo na jedničku, ale prostě to pro mě tak trochu postrádalo duši. Muzikanti přišli, odehráli si co bylo třeba, aby naplnili svůj časový limit (dokonce se končilo ještě o dost dříve, než mělo), a pak zase zmizeli ze scény. Bez přídavků, bez nějakého extra loučení, nic. Ani paličky se neházely. Nu, nic moc. Snad zase příště.
Walda Gang pro nás představoval pomyslnou tečku za celým festivalem a bylo se opravdu na co dívat. Zábavná show od začátku do konce, stovky zpívajících lidí a jako třešnička na dortu i malý ohňostroj. Němečtí Exumer pak už nezaujali a zmíněné Raunchy nebyla možnost spatřit, poněvadž jsme si tou dobou už razili cestu domů do hebkých postýlek.
Zhodnocení:
Letošní ročník se hodně povedl. Ani nevadí, že byl celkově na první pohled levnější (místo látkových vrácenek zase plast, méně stánečků, žádná zvláštní projekce u pódií,…), důležité je, že hudebně se opět ocitl na špičce a určitě se vyplatilo zúčastnit. Rok od roku se Basinfirefest přiklání více a více k tvrdší produkci, a tak pankáči a skáčkaři trochu utřeli, ale holt se nedá nic dělat, tohle neovlivníme.
Organizačně vše v pořádku, pořadatel dělá vše pro to, aby se návštěvníkům v areálu líbilo a rádi se vraceli. Ke všem loňským vymoženostem přibyla například možnost wifi připojení (samozřejmě zdarma) a opět bylo možné využít služeb bankomatu přímo v areálu. Jediné, co jsem úplně nepochopil, byl exces se vstupenkami, kdy jsme si doma museli vytisknout jakési potvrzení o nákupu, které nám až na místě po předložení identifikačních dokladů vyměnili za samotné lístky. Ty bylo potom samozřejmě potřeba směnit za vrácenky. Uf… Jo a ještě jeden mínus – moderátor. Ale to už je tady asi prostě tak zavedeno.
Oficiálním pivem festivalu byl i pro letošek zvolen Budweiser Budvar, což raději nekomentuji a doufám, že příště budeme mít možnost pít zase Gambrinus. I když, jednu výhodu toto přeci jen mělo. V jedné části areálu totiž točili přímo do skla i budějovickou specialitku – kroužkovaný ležák. Jinak vše klasicky zase do vratných kelímků. V areálu se člověk i dobře najedl, a pokud vám nevadí mastná festivalová strava, byli jste jako doma.
Co říci závěrem? Výborná atmosféra, skvělá hudba, dobré zázemí a super lidi. Co více by asi člověk mohl od festivalu žádat?
Top5 2012:
1. Kreator – Phantom Antichrist
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1
3. Linkin Park – Living Things
4. Anti-Flag – The General Strike
5. Sabaton – Carolus Rex
1. Kreator – Phantom Antichrist “Hordes of Chaos” ve mně před třemi lety vzbudilo rozhodně nadšení. “Phantom Antichrist” jde ještě dál a servíruje nám pod nos dokonale promakaný a moderní thrash metal přesně tak, jak jej máme rádi. Naprostá pecka a jedna písnička lepší než druhá. Takhle se má styl vyvíjet – se smyslem pro detail a precizním provedením.
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1 Uvažoval jsem, že Stone Sour umístím na úplný vrchol svého žebříčku, ale zpětně musím uznat, že Kreator na mě zapůsobili více. Stone Sour sice po minulém poměrně vlažném albu přišli také s něčím novým a neoposlouchaným, ale tady rozhoduje subjektivní dojem, ve kterém “Phantom Antichrist” prostě vede.
3. Linkin Park – Living Things Od “Living Things” jsem nečekal vůbec nic a dostalo se mi velice příjemného poslechu, který dodává tušení světlejších zítřků a nostalgicky připomíná rannou tvorbu Linkin Park. Už bylo na čase.
4. Anti-Flag – The General Strike Moje první setkání s americkými levicově založenými punkery a hned takový skvost! Rychlé, úderné a chytlavé – od punkrocku více nepožaduji.
5. Sabaton – Carolus rex Neurazí a dobře se poslouchá. Sabaton nejsou kdovíjací umělci, ale jejich hudba má hlavu a patu a je to něco, co si člověk v klidu pustí jen tak aby si zazpíval v autě. A o tom by hudba měla v první řadě být.
CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neonarcis Tady není vůbec nad čím debatovat, Dymytry se nástupce fošny “Neser” z roku 2010 setsakra podařil, a i když to po několika prvních posleších nevypadalo, dočkali jsme se jedné z nejlepších desek letoška.
Neřadový počin roku:
Godsmack – Live & Inspired Přiznám se, že neřadovky většinou nesleduji, ale Godsmack jsem si obstaral z čisté povinnosti věrného fanouška. Dobře natočený živák se spoustou kultovních písní – co víc si přát? Jednoduše covery. Je libo “Nothing Else Matters” od Metallicy v novém provedení s klavírem? Nebo třeba “Come Together” od The Beatles?
Artwork roku:
Sparzanza – Death Is Certain, Life Is Not
Jednoduché, ale vystihující podstatu alba. Pěkné a kontrastní. A hlavně si jiné obaly nepamatuji.
Shit roku:
Mnemic – Mnemesis O Mnemic se nemá smysl ani rozepisovat, protože takový sranec, jako vypustili do éteru oni, se jen tak někomu nepovede.
Koncert roku:
Smash Hit Combo: Basinfirefest – Spálené Poříčí, 30.6.2012 O francouzských Smash Hit Combo jsem se doslechl poprvé až těsně před jejich nočním festivalovém vystoupení. O pár minut později už jsem jen úžasně civěl a nechal se unášet brutálně pařícím davem. Naprostá paráda. Smůla, že ještě před koncem setu byl pořadatel nucen celý areál kvůli nepřízni počasí uzavřít. I tak nej zážitek roku.
Videoklip roku:
Rammstein – Mein Herz brennt Videoklip roku je další v řadě kategorií, ke kterých obvykle nemívám co dodat, ale letos jsem se přistihl při sledování celých dvou (!) videoklipů, z nichž lépe vyšel právě ten od Rammstein. A “Mein Herz brennt” je přece srdcovka.
Potěšení roku:
reunion Coal Chamber “Na Basinfirefestu 2013 budou Coal Chamber? Cože, vždyť už dávno nehrajou? Nebo jo…?”
Zklamání roku:
Spineshank – Anger Denial Acceptance Od novinky oblíbených Spineshank jsem čekal hodně a ještě víc. Bohužel jsem se dočkal jen několika solidních songů plus hromady nudné výplně. Tak snad jindy.
Zhodnocení roku:
Celkem málo vyložených pecek, celkem málo zajímavých koncertů a celkem málo zapamatováníhodných událostí. Letos jsem měl smůlu, vyhlížím 2013!
