Archiv štítku: COL

Kolumbie

War Legion – Gran Satanás

War Legion - Gran Satanás

Země: Kolumbie
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.11.2016
Label: Inverse Records

Hrací doba: 24:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Digital Music Force Promotion

Jihoamerická metalová scéna v sobě vždy měla jakousi nespoutanost a agresi, která se z evropského metalu postupně vytratila, jak rostla místní životní úroveň a s ní i pohodlnost obyvatelstva – metalisty nevyjímaje. Jihoameričané však tuto primordiální agresi stále dokážou do hudby dostat, což je samozřejmě plus. Nicméně zběsilost se automaticky nerovná kvalita.

War Legion je kolumbijská smečka, která v loňském roce vydala svůj debut „Gran Satanás“. Jednotliví členové už působili i v jiných skupinách, z nichž jsem se osobně setkal pouze s Evil Nerfal, kde působí dva borci z War Legion. Shodou náhod i Evil Nerfal loni vydali svou první desku s dosti výmluvným názvem „Hail Black Metal… Vobiscum Buer…“.

Popsat náplň „Gran Satanás“ je velmi jednoduché – celých 25 minut se nese v pekelně rychlém blackmetalovém tempu, hlavní slovo má nasranost. Žádné kompromisy, žádné atmosférické pasáže nebo zvolnění, melodických vyhrávek tu je jen nutné minimum, přednost má nenávistné riffování, bicí sypačka a uštěkaný vokál. To vše v prudce podzemním řezavém zvuku a obalené satanistickou a protináboženskou tematikou (minimálně tohle jste ale jistě odhadli už jen podle obalu alba).

Snažení War Legion ovšem bohužel vyznívá spíše průměrně, protože Kolumbijci nedokážou přijít s ničím tak strhujícím, aby to člověka opravdu zmáčklo a nedalo mu vydechnout. Asi nejlépe mi zní pátý song „Destroying the Enemy“ a několik slušných motivů jsem nalezl třeba i v „Guerra y sodomía“ nebo „La era del mal“. Skutečně chválit lze ale spíš jen obecné záležitosti jako již jmenovanou nekompromisnost, sympatický punc metalového undergroundu, velmi rozumnou délku alba. Po hudební stránce se nejedná vůbec o nic zvláštního, natožpak zásadního.

Svým způsobem „Gran Satanás“ není vyložené špatná deska, jen je tuze průměrná a obyčejná. Poslechnout se to dá, ale jde o záležitost pouze pro skalní příznivce žánru, a i ti by po War Legion měli sáhnout pouze v případě velké nudy. Osobně nevidím jediný důvod, proč bych měl „Gran Satanás“ komukoliv doporučovat k poslechu…


Cóndor – Duin

Cóndor - Duin
Země: Kolumbie
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 27.1.2015
Label: Gomorrah Records

Tracklist:
01. Río frío
02. El lamento de Penélope
03. La gran laguna
04. Coeur-de-lion
05. Condordäle
06. Helle gemundon in mod-sefan
07. Adagio
08. Duin

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Mluví-li se o hudební nahrávce, většinou se mají na mysli přímo ty zvuky, které se na člověka linou z reproduktorů, přestože k desce jako takové neodmyslitelně patří i další věci jako obal (a obecně grafická stránka) či texty. A to dokonce i v dnešní době, kdy většina lidí muziky sjíždí skrze digitální distribuce (v tom lepším případě) anebo rovnou z nelegálního warezu. Té muziky totiž vzniká tak velké množství, že není v silách jednoho člověka to všechno poslouchat, a tak je to mnohdy právě přebal, co posluchače zaujme a kvůli čemu se rozhodně věnovat nějakému albu svůj čas. Ne vždy se však tento přístup musí vyplatit…

Kolumbijská skupina Cóndor si na svou druhou desku určitě dala zajímavou obálku. Právě artwork „Duin“ byl tím hlavním důvodem, proč jsem si řekl, že tomu zkusím dát šanci. Bohužel, realita vypadá tak, že přebal není jen tou nejlepší věcí na celém počinu, protože je dokonce jedinou dobrou věcí, již na „Duin“ najdete…

Cóndor jsou velice mladou skupinou. „Duin“ je sice jejich druhým řadovým počinem, s nímž navazují na debut „Nadia“ z léta 2013, ale dvě desky na kontě automaticky neimplikují fakt, že ti muzikanti mají zkušenosti na rozdávání. Cóndor totiž fungují jen dva roky (počítáte správně – debut vydali hned v prvním roce fungování) a už podle fotek je jasně vidět, že těmhle hošanům bude tak stěží dvacet. V takové konstelaci (o níž jsem se jen tak mimochodem dozvěděl až s odstupem během poslechu – předem jsem si to nezjišťoval a šel jsem do toho bez jakýchkoliv předsudků) je samozřejmě trochu naivní očekávat nějaké velké zázraky a také se dá leccos omluvit. Já to samozřejmě beru, že je asi potřeba se nejdřív trochu vyhrát a posbírat nějaké ty zkušenosti, ale to nic nemění na tom, že se „Duin“ dá poslouchat jen horko těžko.

Z „Duin“ totiž doslova čiší amatérismus, a to nejen zvukový, ale především skladatelský. S tím je spojena i obrovská naivita celého materiálu. Vzdáleně mi to trochu připomíná stařičký východoevropský metal z doby, kdy byla tahle oblast ještě drtivě sevřená v kleštích komunismu a jakákoliv tvrdší muzika se tu dělala pokoutně a v porovnání se západem byla sto let za opicemi. Cóndor znějí relativně podobně, akorát ještě o kousek hůře a naivněji. Jistě někdo by mohl argumentovat tím, že kolumbijská metalová scéna asi nebude zrovna vyspělá, ale na druhou stranu – znám kolumbijské kapely, jež i se svým debutem dokážou se ctí obstát v mezinárodní konkurenci svého žánru, takže tím bych to zas tak moc neomlouval.

Inu, a co že se to tedy Cóndor vlastně snaží produkovat? Ten jejich metal je stylově takový trochu nejednoznačný… řekl bych, že asi nejlépe by to šlo popsat jako heavy metal s death metalovým growlingem, nicméně tu a tam své formální růžky vystrkuje i doom metal (avšak takový ten klasický, který je s nadsázkou řečeno „pomalejším heavy metalem“ – žádný funerální pohřeb). Nicméně, ve finále je přece jen hlavní fakt, že je to celé obaleno nezáživností, průměrnou rytmikou a naivní kytarovou stránkou.

Celou nahrávku předznamenává už její rozjezd v podobě „Río frío“, což je instrumentální metalová adaptace slavné „Vltavy“ od Bedřicha Smetany. Našince možná potěší fakt, že proslulý český skladatel není neznámým pojmem ani v Kolumbii, ale to je asi tak vše, jelikož podání Cóndor je podobně nepovedené jako zbytek „Duin“. Popravdě jsem měl dost často problém nahrávku vůbec doposlouchat, přestože trvá nějakých 47 minut, což vůbec není nějak závratná stopáž… sám od sebe jsem však nikdy nebyl schopen to nezapíchnout někdy v průběhu desetiminutové „Condordäle“, protože už před uplynutím půlhodiny jsem toho měl jednoduše dost a celé mě to tak nebavilo, že jsem musel skončit. K tomu, abych „Duin“ dojel až do konce, jsem se tedy nakonec musel doslova přinutit, ale buďte v klidu – ani závěr alba laťku nijak nezvedá a dojem nelepší.

Jasně, je to mladá kapel, já to beru. Stejně tak nepopírám, že jsem už slyšel i mnohonásobně horší věci. Ale to, že jde o nezkušenou kapelu, není důvod k tomu tvrdit, že se jedná o dobrou věc, když tomu tak prostě není. Já osobně si „Duin“ nikdy v životě nepustím a to samé doporučuji i vám.


Ignis haereticum – Luciferian Gnosis

Ignis haereticum - Luciferian Gnosis
Země: Kolumbie
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.6.2014
Label: Goathorned Productions

Tracklist:
01. Sub tuum praesidium
02. Mysterium fidei
03. Ad serpentem tortuosum
04. Luciferian Gnosis
05. Sekhem-Hra Apep
06. De sphinge revelationem mysterii
07. Exercitatus spiritualium
08. Sic luceat lux vestra!

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že jihoamerické pojetí metalu – především tedy těch extrémních subžánrů, byť do jisté míry to platí pro metal obecně – mi nikdy příliš nesedělo. Vždy se mi zdálo, jako kdyby byl i přístup místních kapel k tvorbě vlastní hudby takový “fanouškovský”. Možná to nějakým způsobem souvisí i s onou pověstnou jižní horkokrevností, ale jako by zde obecně vítězila spíše chuť hoblovat a takový řekněme jednodušší přístup nad snahou o inteligentní pojetí hudby, hrou na atmosféru nebo pokusy o dosažení jisté originality. Možná jsem se jen až doposud špatně rozhlížel, měl jsem smůlu a narážel pouze na kapely tohoto druhu, nicméně taková je má osobní empirická zkušenost. A vzhledem k tomu, že onen druhý zmiňovaný přístup mi je vnitřně bližší, není divu, že mám v Jižní Americe opravdu jen hrstku oblíbenců.

Nicméně stále ne všechny jihoamerické smečky jen bezhlavě hoblují, jako to předvádějí třeba kolumbijští black metalisté Horncrowned, o nichž jsme si tu povídali jen několik málo dnů nazpátek. Tuto kapelu zde však znovu nevytahuji jen proto, že byla nedávno recenzována, nýbrž i proto, že toho má s Ignis haereticum, o nichž si budeme povídat dnes, společného trochu více, a krásně tak bude vidět, jak lze k jedné a té samé věci přistupovat dvěma diametrálně odlišnými způsoby…

Oni totiž i Ignis haereticum pocházejí z Kolumbie, taktéž produkují black metal a dokonce i v jejich případě je jejich pojetí černého kovu textově postaveno na okultních tématech, což opětovně korunují latinské názvy. Přesto obě formace znějí značně odlišně, a zatímco Horncrowned svou rádoby zběsilou a samoúčelnou agresí prachobyčejně nudili, Ignis haereticum se snaží spíše o onen inteligentnější a atmosféričtější přístup, po němž jsem volal v prvním odstavci.

Abychom si však plně rozuměli, nechci vzbudit dojem, že je “Luciferian Gnosis” fantastické veledílo, protože to rozhodně není. Nahrávka dozajista má své mouchy a do titulu dechberoucího opusu jí mnohé zbývá, stejně tak se nedá tvrdit, že by Ignis haereticum disponovali nějakým unikátním zvukem. Naopak se vlastně dá říct, že “Luciferian Gnosis” je vlastně takovým tím black metalem, jaký v poslední době docela frčí, protože snaha vytvořit mystickou okultní atmosféru je z počínání Ignis haereticum docela patrná.

Mohlo by se tedy zdát, že “Luciferian Gnosis” není žádný velký zázrak. Ona to je vlastně pravda, protože zázrak se tomuto kolumbijskému triu vytvořit skutečně nepodařilo. Je tu však několik ale, které z desky nakonec přece jen dělají záležitost, po jejímž doposlouchání v člověku zůstanou pozitivní dojmy. Mezi tato ale bezesporu patří to, že i přes nepříliš velkou originalitu jsou Ignis haereticum skladatelsky zjevně na vysoké úrovni. Napříč celou nahrávkou není příliš velký problém narazit na povedené momenty, a to aniž by výsledek ztrácel na kompaktnosti. Jinými slovy řečeno, album je rozhodně soudržné a celých 50 minut vyzařuje jednolitou atmosférou, nejedná se ovšem o monotónní muziku, v jejíchž útrobách by se posluchač ztrácel. À propos těch 50 minut – to je další pozitivum. Takováto stopáž už nepatří k nejskromnějším, Ignis haereticum ji však dokázali naplnit smysluplně, “Luciferian Gnosis” tak rozhodně nepůsobí natahovaným dojmem a není problém udržet pozornost až k finálnímu outru “Sic luceat lux vestra!”.

Někdy se mi zdá, že metalové nahrávky trpí takovým nepříjemným neduhem, že nejsilnější atmosféru má právě intro a outro, což jsou v tomto případě “Sub tuum praesidium” a již zmiňovaná “Sic luceat lux vestra!”. “Luciferian Gnosis” však naštěstí tímto případem není, jelikož není od věci hovořit o poměrně povedené atmosféře v průběhu celého alba. Mohlo by se zdát, že se tak děje především díky zřejmému středobodu desky v podobě dvanáctiminutového opusu “Sekhem-Hra Apep”, který skutečně je asi tím největším vrcholem počinu. Nicméně ani další položky tracklistu nijak zvlášť nezaostávají, ať už se jedná třeba o pomalejší titulní kus “Lucifer Gnosis”, jenž graduje k výtečnému kytarovému závěru, anebo zajímavě vystavěné skladby jako “Ad serpentem tortuosum” či “De sphinge revelationem mysterii”, v nichž Ignis haereticum umně přechází od pomalejších momentů přes povedené kytarové melodie až k typicky black metalové agresi.

Poslední dva doposud nejmenované songy, tedy “Mysterium fidei” a “Exercitatus spiritualium”, se nesou v rychlejším tempu – první zmíněná po celou svou délku, druhá již s nějakou tou vsuvkou ve střední rychlosti. Snad i proto obě patří asi k tomu nejméně zajímavému na “Lucifer Gnosis”, byť “Exercitatus spiritualit” několik kvalitních nápadů taktéž obsahuje. Ignis haereticum mi totiž přijdou přesvědčivější právě v těch momentech, kdy se (většinou úspěšně) pokoušejí vytvořit rituální nálady. Naštěstí však právě toto tvoří většinu hrací doby a navíc v těch delších kompozicích jako “Sekhem-Hra Apep” nebo “De sphinge revelationem mysterii” mají i ty sypačky zjevné opodstatnění. I když… vzato kolem a kolem ani třeba ta “Mysterium fidei” není vůbec špatná, jen mi ty skladby typu “Sekhem-Hra Apep” přijdou prostě působivější.

Navíc je určitě nutno dodat, že ačkoliv Ignis haereticum už nějakou dobu fungují, “Lucifer Gnosis” je jejich první dlouhohrající deskou. S ohledem na tento fakt nelze vlastně prohlásit nic jiného, než že Kolumbijci odvedli výbornou práci. “Lucifer Gnosis” sice určitě ani zdaleka není tak skvělým albem, aby mohlo aspirovat na přední příčky v žánru za loňský rok, ale určitě jde o počin, jaký si budu pamatovat a u něhož si umím představit, že se k němu tu a tam i zpětně vrátím. Budou-li navíc Ignis haereticum na případných dalších počinech směřovat kvalitativně vzhůru, pak se jistě bude na co těšit, když už i “Lucifer Gnosis” je počinem, jaký nemám problém doporučit těm z vás, kdo jste příznivci okultního black metalu.


Horncrowned – Defanatus (Diabolus adventus)

Horncrowned - Defanatus (Diabolus adventus)
Země: Kolumbie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.12.2014
Label: Ketzer Records

Tracklist:
01. Intro (Opus Satanam)
02. Extinction’s Apotheosis (Finis orbis christiani)
03. Christ’s Devotees Genocide (Sescenti sedecim)
04. Horned Redeemer (Vicarius filii diaboli)
05. Harassment (Inferos viam)
06. Har Meggido Νikh (Expuens in sanguine agni)
07. Worship of the Seven-Headed Beast (Caper nigra cultum)
08. Defanatus (Diabolus adventus)
09. Charred Shrines (Baptismus ignis)
10. Malign & Perverse (Antichristus rex)
11. Quenchless Ignition (Missa concrematio)
12. Outro (Aevum in hircum)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Je vcelku zřejmé, že v dnešní době nemůže být každá hudební skupina ryzí originál. Právě proto si originality v muzice cením jako máločeho jiného, avšak jsem si vědom toho, že rozhodně není jednoduché jí dosáhnout. Mám pro to tedy pochopení a myslím, že fakt, že mám v oblibě i nejednu kapelu, jež nějakým vizionářstvím zrovna neoplývá, je toho dostatečným důkazem. Chci tím říct, že muzika rozhodně nemusí být nutně originální, aby byla dobrá a zábavná. Nepopírám ovšem, že s nulovou invencí a absolutní absencí vlastního ksichtu je mnohem pravděpodobnější, že to dobré a zábavné nebude. Třeba takoví Horncrowned by o tom mohli povídat…

Ptáte, co jsou to ti Horncrowned vlastně zač? Je to jihoamerická čtveřice, která sídlí v hlavním městě Kolumbie a odsud již nějaký ten pátek pouští do světa black metalovou blasfemii. Nejedná se však o žádné zelenáče, jelikož tahle smečka pod vedením týpka, jenž si říká Demongoat (lamač dívčích srdcí jen podle jména!), funguje již od roku 2001 a aktuální počin “Defanatus (Diabolus adventus)”, který vyšel v prosinci loňského roku, je celkově už čtvrtým dlouhohrajícím zářezem na pekelné pažbě. Zkušenosti tedy jsou, nicméně výsledná placka je taková trochu o ničem.

Horncrowned hrají black metal. Čistokrevný, agresivní a sypací, s texty o satanismu a antikřesťanství (co vás nemá, latinské názvy tracků jsou součástí pekelného balení!). A samozřejmě – a ani se nesnažte předstírat, že by vás byť i jen na vteřinku napadlo, že to tak nebude – také vystupují ve warpaintu. A ano, je to přesně tak, jak si myslíte – podobně neobjevně ten výsledek opravdu zní. Kolumbijci totiž po nicneříkajícím rozjezdu alba v podobě “Intro (Opus Satanam)” (navzdory názvu to žádny opus není… vlastně ani toho Satana jsem tam nikde nenašel) dupnou na plyn a hned od úvodního válu “Extinction’s Apotheosis (Finis orbis christiani)” až do posledního regulérního songu “Quenchless Ignition (Missa concrematio)” jen sypou, sypou a sypou… a sypou… a sypou… a sypou… a jestli neumřeli, tak sypou dodnes.

Nemám vůbec, ale skutečně vůbec nic proti agresivnímu black metalu a zcela vážně si myslím, že album čistě jen s kulometnou bicí palbou utáhnout lze. Ostatně, takové “Panzer Division Marduk” asi nikdo z nás dodnes neposlouchá jen proto, že má na obalu cool tančík, že ano. Jenže takovýhle druh muziky se musí setsakra umět. A rozhodně není pravda, že vám stačí čistě jen žhavení kopáku doběla, i v téhle rychlosti je stále nutné mít kvalitní nápady. Jenže těch je na “Defanatus (Diabolus adventus)” zoufale málo. Trochu slušnější, nicméně nepříliš nápadné melodie v pozadí jsem našel leda tak v “Christ’s Devotees Genocide (Sescenti sedecim)”, ale to je jen kapička v moři brutální nudy a ani tady to vlastně není žádný velký zázrak. Jinak je takřka celá stopáž naprosto ubíjející, nudná a zaměnitelná – jak s jakoukoliv jinou podobnou kapelou, tak i se vším ostatním na tomhle albu. Když se po pár písničkách zvednete a půjdete si udělat kafe a po cestě se vyčůrat, tak až se za pět songů vrátíte, bude vám připadat, že hraje pořád jedna a ta samá skladba. A když budete sedět celých 46 minut na místě, nastražovat uši a věnovat “Defanatus (Diabolus adventus)” veškerou pozornost, pořád vám bude připadat, že hraje jedna a ta samá skladba pořád dokola.

“Defanatus (Diabolus adventus)” je tak trochu jako jeho vlastní obal. Na první pohled je to zlo, je tam bafomet, je tam obrácený kříž, nábojové pásy, tanky, plamenomety, plynová maska, lebky, krev, oheň, je tam prostě všechno. Výsledek je ovšem tak trochu umělý, obyčejný a nezáživný.

V době, kdy už jsem měl na album utvořený názor, jsem zabrouzdal internetem, abych se podíval, co na počínání Horncrowned říkají ostatní, a našel jsem jednu pěknou recenzi. Samotný článek jsem nečetl, jelikož mi stačil jen jeho nadpis, který celou tuhle desku vystihuje tak nádherným způsobem, že si dovolím si jej půjčit – “Nowadays, Metal Needs More Than Attitude”. Přesně takhle to totiž je. Nepochybuji o tom, že minimálně Demongoat je určitě srdcař jako prase a obrovský fanda black metalu, ale to prostě nestačí k tomu, aby šlo o skutečně kvalitní muziku. Bohužel, “Defanatus (Diabolus adventus)” je jednoduše skrz naskrz podprůměrná záležitost, kterou nemá cenu poslouchat…


Betrayer F.T.M. – Full Blast

Betrayer F.T.M. - Full Blast
Země: Kolumbie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 1.3.2014
Label: Born of Chaos Records

Tracklist:
01. City Hell
02. Evil Hounds
03. Filthy Sam
04. Green Fire
05. Raising Power
06. Shot Me Down
07. Snake Eyes
08. Thunder in the Night Sky
09. Tridente Satanas
10. Turn Your Head Around

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
VladPRomotion

Jestli můžu něco po seznámení s Betrayer F.T.M. říct s klidným srdcem, tak že jsem zase o něco vzdělanější v oblasti heavy metalového zeměpisu, protože pokud mě má paměť nešálí, tak kolumbijský thrash, nebo ještě obšírněji vzato kolumbijskou metalovou kapelu jako takovou, jsem ještě neslyšel. Přeci jen, člověk si tuto zemi spojí s něčím jiným než s metalovou hudbou, ale v dnešní době už je možné naprosto všechno, tak proč by se k nám do redakce nemohla zatoulat metalová nahrávka z těchto jihoamerických končin. A tak se taky stalo. Jmenuje se “Full Blast” a je rychlá. Pekelně rychlá.

Betrayer F.T.M. začali psát svou historii v roce 2005, kdy se dala dohromady čtveřice borců, jež spojovala dohromady láska ke starému thrash metalu. A když myslím starému, tak tomu, který se hrál ve Spojených státech počátkem 80. let, kdy byly všechny party silně ovlivněné NWOBHM a punkem, což jsou vlivy, které lze z “Full Blast” slyšet hned po první minutě. Ale zpět k Betrayer F.T.M. (mimochodem by mě zajímalo, co ta zkratka znamená, ale nikde se mi nepodařilo tohle vypátrat, takže to vyhlašuji jako úkol pro čtenáře za malého bludišťáka). Tahle parta se od debutového EP “Bestial Torment Rage” z roku 2007 poměrně rychle odpíchla k regulérnímu albu, takže v roce 2009 přišel plnohodnotný debut jménem “No Life Till Fury”, na nějž se navazuje po demosnímku a splitku letos druhým albem “Full Blast”. Deska je to ve všech ohledech taková, jak si jen lze představit od oldschool thrashe v americkém střihu. Lze tam cítit trochu Metallicy z období “Kill ‘Em All”, trošku Motörhead a třeba i prvních alb Anthrax. Ale klidně si můžete dosadit své oblíbené spolky, které vydávaly své desky ve stejné době, protože Betrayer F.T.M. si s tím hlavu nelámali a inspirovali se všude, kde to jen trošku šlo.

Hlavní je však odpověď na otázku, zda má vůbec cenu poslech “Full Blast” absolvovat, protože takových kapel, na které sedí výše uvdený popis, už tady bylo a bude, takže musí existovat nějaká hnací síla, která dotyčného k poslechu Betrayer F.T.M. donutí. Já osobně mám thrash metal strašně rád, ale zprvu jsem si říkal, že kdybych tuhle záležitost nemusel poslouchat kvůli recenzi, tak mi víc než dva, tři poslechy nevydrží. A důvod? Klasický. Chci slyšet něco, co zní jako stará Metallica a Anthrax? Tak jdu a pustím si Metallicu a Anthrax… Víte, jak to myslím. Ale budiž, konec remcání, borce to takhle baví, tak jsem se s tím musel smířit, zatnout zuby a držet. A kupodivu to nebolelo tak moc, jak by se zdálo, protože tou hnací sílou, která do poslechu “Full Blast” nutí, je drive, jímž je tato deska vyzbrojena.

Ačkoli může “Full Blast” působit jako pěkně nudné a jednotvárné album (uznávám, že dosavadní kritika tomu taky nemálo pomůže), které si odbude to svoje prostřednictvím desítky rychlých songů, jež hezky rychle splynou, tak vězte, že úplně doslova tohle neplatí. Samozřejmě, Betrayer F.T.M. se rychlosti nebojí a skladby jsou stavěny kolem jednoduchých riffů a přímočaré rytmiky, která časem omrzí, ale přesto jsou na jejich novince přítomny povedené songy, které se dostávají do paměti poměrně rychle a mně pomohly dobu, kterou jsem s touto deskou musel strávit, přečkat o poznání příjemněji. Třeba úvodní “City Hell”, jíž otvírá téměř sabbatovský kytarový motiv a jejíž vrchol přichází v povedeném refrénu, je skvělá. Nebo “Green Fire”, jež má obrovský odpich, když hned v první vteřině začne kytarové sólo a záhy se přidá přesně frázující Jimmy Acevedo. Jeho vokál mohl být trošku víc vytažený do popředí, ale i zdánlivě nedokonalý zvuk pomáhá dotvářet onu atmosféru třicet let starých kamenů, které se staly základem při stavbě thrash metalové zdi.

Už jsem zmínil, že jedním z jasně slyšitelných vlivů na “Full Blast” je punk, jenž z už tak jednoduchého thrashe dělá tou svou neučesaností ze skladeb “Shot Me Down”, “Filthy Sam” a “Turn Your Head Around” kousky, které by se neztratily na prvních albech Motörhead. Zejména posledně jmenovaná Lemmyho atmosférou dýchá nejen v (dost stupidním) refrénu, ale i rychlém kytarovém sólu. Není velké překvapení, že když se při vší té rychlosti a neučenosti přivalí pomalejší pasáž, tak je to jako pohlazení. Třeba začátek “City Hell” nebo úvodní půlminutka “Snake Eyes” je se svou výraznou baskytarou (ta je mimochodem po celou dobu hodně výrazná, takže její milovníci zbystřete) a pomalou harmonickou kytarovou pasáží jedním z těch překvapivějších momentů. Jasně, kvůli tomuhle si Betrayer F.T.M. nikdo pouštět nebude, ale i tak to stojí za zmínku. Totéž platí o v rodném jazyce nazpívané “Tridente Satanas”, která hudebně žádný zázrak není, ale konečný dojem z této věci je díky jazykové bariéře ještě víc undergroundovější a ve výsledku nezapadne.

Vyřknout závěrečné hodnocení je o něco složitější, než to na první pohled vypadá. Oddělit od sebe v tom obrovském množství thrash metalových kapel obyčejný balast od něčeho, co stojí za námahu, je hodně těžké, a protože je ta hranice zatraceně subjektivní, tak si dokážu představit, že leckomu takto neučesané podání thrash metalu, jak jej přináší Betrayer F.T.M. na “Full Blast” nebude šmakovat. Mně osobně se na té desce líbí nejvíc ten její oldschoolový náboj a tah na branku, čemuž je podřízeno úplně vše. Od image, přes zvuk až po samotné skladby na této nahrávce. Výsledek zní příjemně crossoverově a je možné, že před třiceti lety by tahle deska mohla způsobit slušnou bouři, ale dnes to nestačí na víc než lehký nadprůměr. Ale i to je víc, než jsem si byl původně ochotný připustit.