Archiv štítku: Combichrist

Combichrist: album, reedice

Další album Combichrist se jmenuje „One Fire“ a vyjde 7. června u Out of Line na CD, LP a v boxu. Singl „Hate Like Me“ poslouchejte níže.

Za zmínku jistě stojí, že Out of Line mají na 3. května nachystány také vinylové reedice prvních tří desek Combichrist, „The Joy of Gunz“ (2003), „Everybody Hates You“ (2005) a „What the Fuck Is Wrong with You People?“ (2007). Všechna tři alba budou k mání jako 2LP.


Combichrist – This Is Where Death Begins

Combichrist - This Is Where Death Begins

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Out of Line

Tracklist:
01. We Are the Plague
02. My Life My Rules
03. Glitchteeth
04. Exit Eternity
05. Skullcrusher
06. Time Again
07. Destroy Everything
08. Tired of Hating You
09. Don’t Care How You Feel About It
10. Blackened Heart
11. Pay to Play
12. Slakt
13. Black Tar Dove Pt. 1
14. Black Tar Dove Pt. 2
15. Homeward

Hrací doba: 59:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Byly doby, kdy pro mě byla elektronická hudba sprostým slovem. Jednoduše jsem kdysi býval typická ortodoxní metalová píča a neuznával jsem nic jiného než riffující kytary. Ale to už se změnilo, sice možná až příliš pozdě, ale lepší nežli nikdy. A zrovna Combichrist patřili k těm, kteří tohle měli na triku, protože to byla právě jejich alba, do nichž jsem se tehdá zažral a nemohl se od nich odtrhnout. Už jen z tohohle důvodu u mě budou mít Combichrist speciální postavení a jejich desky budou mít v mojí polici čestné místo (ale jen obrazně, protože v reálu to mám všechno seřazené dle abecedy, ha!).

O to víc je pro mě paradoxní, že se Combichrist posléze začali odvracet od někdejšího aggrotechového soundu a namířili si to do metalu. První vlaštovkou byl v tomhle ohledu soundtrack „No Redemption“ ke hře „DmC: Devil May Cry“ a následné album „We Love You“ tohle směřování potvrdilo. A nijak se netajím tím, že mi tento vývoj u Combichrist příliš nevoní, protože transformaci z mocně kulervoucího aggrotechu do vcelku obyčejného industrial metalu prostě považuju za špatný krok. A veškerá vybočení do nějakých experimentálnějších poloh na „We Love You“ taktéž nefungovala, takže vyjma několika málo povedených pecek jako „Every Day Is War“, „From My Cold Dead Hands“ či „We Rule the World Motherfuckers“ to za mě bylo spíše zklamání.

V případě „This Is Where Death Begins“ jsem trochu doufal v onen takzvaný návrat ke kořenům, byť mi bylo jasné, že je to asi dost naivní a v reálu jsem takový obrat nečekal. A také se tak nestalo. Ale když nic jiného, aspoň musím ocenit, že si Andy LaPlegua a jeho parta stojí za svým, a i přes stížnosti mnohých starších fandů jdou radši do změny svého soundu a míří si to do hudební polohy, v níž se v současné době evidentně cítí pohodlněji. Vlastně tak pohodlně, že aktuálně již ve skupině není ani klávesista a Combichrist jedou v sestavě typické pro metalovou kapelu, akorát teď čerstvě od letoška s kombem dvou bicích souprav.

Všem naivkům doufajících v návrat starých dobrých aggrotechových časů zatne tipec hned úvodní track „We Are the Plague“, jenž jasně dává najevo, že Combichrist dnes mají blíž k takovým Rammstein než ke svému dřívějšímu já z období „Everybody Hates You“ či „What the Fuck Is Wrong with You People?“. Na druhou stranu, zrovna „We Are the Plague“ je z oněch kytarových věcí ještě to lepší, protože ten ústřední riff, jakkoliv je sám o sobě poměrně triviální, má docela tah na bránu, refrén má říz a baví mě i sampl v pozadí. Dokud se ještě hraje takhle, tak to sice není to pravé ořechové, ale zase mě to nesere. Jestli by si však Combichrist něco fakt mohli odpustit, tak to jsou rádoby hitové odrhovačky, jaké asi nejlépe reprezentují „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“, kteréžto řadím mezi to nejslabší na „This Is Where Death Begins“. Vtipné je, právě tyhle dva tracky byly vybrány k propagaci nahrávky prostřednictvím videí. Na druhou stranu, ani tyhle naštěstí nejsou tak příšerné jako „Love Is a Razorblade“„We Love You“, což byla úplně nehorázná mrdka a asi nejhorší song Combichrist vůbec.

Jestli mě na novince něco trochu dráždí, tak je to… jako by se Combichrist se změnou soundu inspirovali u některých metalových kapel. Třeba zmiňovaná „Skullcrusher“ připomíná uřvanějšího Marilyna Mansona; „Glitchteeth“ z nevýrazných slok vybuchuje do kytarových pasáží znějících jako béčkový Rob Zombie; jeden motiv z „Destroy Everything“ zní jako obšlehnutý od Slipknot; v „Pay to Play“ to zase nepřeslechnutelně smrdí jmenovanými Rammstein. Dále mám trochu rozporuplné pocity z „Blackened Heart“, která má solidní momenty (riff ve slokách s klávesovým podmazem) a bohužel zbytečně halekací refrén, a s naprosto klidným srdcem bych se obešel bez „Tired of Hating You“, již spolu s „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“ považuji za jednu z nejméně zábavných položek tracklistu.

Nicméně abych Combichrist nekřivdil, tak je zde i několik skladeb, jež se naopak hodně povedly. Zmiňovaná „Destroy Everything“ sice není žádným velkým zázrakem, ale aspoň se na konci blýskne skvělým vyvrcholením, v němž nejprve nastoupí epické klávesy (akorát škoda, že tahle pasáž není delší) a následně drtící vícehlas. Předešlý vývoj písničky mě zas tak nerajcuje, ale poslední čtvrtina je regulérně super. Jsou tu však i kusy, které mě baví celé, což se týká třeba věcí laděných více do elektroniky. Nemůžu si pomoct, ale v téhle poloze jsou Combichrist jednoduše stále o třídu výš, což potvrzují „Exit Eternity“, „Don’t Care How You Feel About It“ a do jisté míry ještě „Time Again“, v nichž sice kytara stále je, ale nehraje hlavní roli.

Combichrist – This Is Where Death Begins

V neposlední řadě se pak „This Is Where Death Begins“ může pochlubit vysoce zajímavým závěrem, který mě svým způsobem i překvapil. Začíná to již s dvanáctou „Slakt“ nazpívanou v norštině (Combichrist jsou sice dnes americkou kapelou, ale lídr Andy LaPlegua pochází z Norska). Splašené bicí se střídají s kytarovými nájezdy a především hymnickým refrénem, jenž mě strašně baví, a i když taková kombinace na první poslech může znít zvláštně, je to vlastně paráda. Ještě lepší je ovšem následující „Black Tar Dove“, konkrétně tedy druhá část (první je vlastně jen předehrou ke dvojce), v níž se Combichrist vydají do poněkud atmosféričtější polohy, aniž by popřeli svůj sound, a Andy navíc předvede i regulérně blackmetalový jekot. A musím říct, že mě to hodně baví, a pokud by čistě náhodou právě tudy vedlo další směřování skupiny (jakkoliv tomu příliš nevěřím), uvítal bych to s mnohonásobně větší radostí než servírování halekacích vypalovaček jako „My Life My Rules“. Ještě klidnější (až na poslední třetinu), skoro až outrová pak je finální „Homeward“, ale po „Black Tar Dove Pt. 2“ také přijde k chuti.

Obecně vzato si novinky cením asi o kousek víc než jejího předchůdce. Ačkoliv už to nejsou ti „praví“ Combichrist, je objektivně nutno uznat, že vysloveně dementní to rozhodně není. Pár skladeb bych si sice s chutí odpustil, ale nakonec se to dá vlastně poslouchat celé a zejména na první poslechy je to v richtiku… posléze začne vyplouvat skutečnost, že pár songů je přece jen lehce povrchních a nějakou větší trvalostí disponují jen ty věci, které jsem si výše dovolil označit za vrcholy. Oproti „We Love You“ je však na „This Is Where Death Begins“ ten poměr povedených nebo přinejhorším solidních písniček příznivější a také se zde nenachází žádný opravdu neposlouchatelný kus jako „Love Is a Razorblade“ (fakt tenhle track nesnáším!). Jistě, bylo i lépe a cokoliv od „Making Monsters“ dozadu si pustím vždycky radši, nicméně bych lhal, kdybych tvrdil, že je „This Is Where Death Begins“ úplně o ničem a vůbec se mi nelíbí.


Redakční eintopf #90 – červen 2016

Terra Tenebrosa - The Reverses
Nejočekávanější album měsíce:
Terra Tenebrosa – The Reverses


H.:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Kaša:
1. Gojira – Magma
2. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

nK_!:
1. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie
2. The Browning – Isolation
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Atreides:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Gojira – Magma

Skvrn:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky

Onotius:
1. Gojira – Magma
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky
3. Virus – Memento Collider

Metacyclosynchrotron:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Gevurah – Hallelujah!

Rubriku redakčního eintopfu táhneme už nějaký ten pátek, takže s jejím aktuálním vydáním jsme to dotlačili už na devět desítek dílů. A jak se zdá, kulatiny budeme slavit poslechem „The Reverses“ od švédských Terra Tenebrosa

Některé měsíce se stává, že každý redaktor střílí úplně jinam a je skoro problém najít album, které by bylo zmíněno alespoň dvakrát. Jiné měsíce se zase naopak pořád dokola opakuje několik jmen. Červen 2016 je tím druhým případem. Hned několika zmínek se dočkali třeba Gojira, splitko Blut aus Nord a Ævangelist, Volbeat nebo Kayo Dot. Maskovaní avantgardní seveřané však všem utekli a titul nejočekávanější desky si ukradli pro sebe. Jestli právem, to se dozvíme 17. června (anebo dřív – v případě několika protekčních spratků).


H.

H.:

Můj červnový eintopf je tak trochu vychcanost, jelikož na prvních dvou místech mám nahrávky, které už jsem dávno slyšel. Ale aspoň tím pádem vím, že jsou kurevsky dobré a že jsou hodny toho, aby se na ně člověk těšil. Nehledě na skutečnost, že bych je s dost velkou pravděpodobností volil, i kdybych neměl novinářskou protekci.

Jednou z těchto dvou nahrávek je splitko „Codex obscura nomina“, na němž se potkávají Blut aus Nord a Ævangelist. Nějaké podrobnosti si schovám do recenze a v předstihu prozradím jen to, že francouzští bozi blackmetalové avantgardy opět potvrzují svou výjimečnost a že zámořští kolegové jsou natolik dobří, že jsou „Krvi ze severu“ důstojným partnerem. Nahrávkou číslo dva pak nemůže být nic jiného než „The Reverses“ od Švédů Terra Tenebrosa. I zde se nebudu příliš rozepisovat a jen řeknu, že si The Cuckoo a spol. bez obav udržují svou vysoko nasazenou laťku.

No, a abyste neřekli, do třetice sem přidám i něco, co jsem ještě neslyšel. Minulé album Combichrist mi sice koule neurvalo, ale i tak mám tuhle bandu pořád rád, takže novinku „This Is Where Death Begins“ samozřejmě vyhlížím. Neočekávám sice, že by Andy LaPlegua a jeho parta dokázali pokořit svoje nejlepší majstrštyky, ale doufám, že si snad tentokrát aspoň odpustí mrdky jako „Love Is a Razorblade“


Kaša

Kaša:

Možná se to díky velkému množství alb na první pohled nezdá, ale ono se toho v červnu neudá na poli metalové hudbu zas až tolik. Sice nemám problém najít potřebné množství zajímavých událostí, aby se na jejich základě dal stvořit náš pravidelný redakční eintopf, ale že bych si ze seznamu plánovaných alb sedl na prdel, to zase ne. Pokud budu mluvit za sebe, tak mezi červnovými plackami jsem si našel pouze dvě zajímavé, na které se opravdu těším.

Tou první je další album dánských Volbeat, „Seal the Deal & Let’s Boogie“. Tahle čtveřice s živelným Michaelem Poulsenem u mikrofonu sice začíná trochu dojíždět na fakt, že ačkoli je v jejich tvorbě pořád cítit spousta energie a pohody, tak novinka bude v podstatě již šestá  variace na stejné téma. Díky tomu se prvního poslechu „Seal the Deal & Let’s Boogie“ tak trochu bojím, protože zklamání je v tomto případě blíž, než jsem ochotný si připustit. První singl mě zrovna nezaujal, takže i když se na jednu stranu těším, tak se snažím nebudovat si moc velké očekávání, abych jednoduše nebyl moc zklamaný.

V případě francouzských ochránců přírody jménem Gojira je tomu zcela jinak. Tuhle progresivní drtičku žeru od doby, kdy vydala přelomovou desku „From Mars to Sirius“. Postupně se borci vypracovali nejen mezi mé nejoblíbenější mladé kapely, ale zároveň mezi největší talenty tvrdě kytarové hudby aktuálního tisíciletí. Gojira nestagnuje, neustále se vyvíjí, a i když jsou základní stavební kameny pevně dané, tak soudě dle první klipovky slibuje „Magma“ ještě větší orientaci směrem k zřetelnému vyjadřování, jež zřejmě zaujme ještě širší publikum, než jak to zvládlo minulé album. Nečekám sice „Magma“ takovou pecku, aby se „The Way of All Flesh“ muselo obávat o svou neotřesitelnou pozici nejlepšího alba Gojiry (v mých očích samozřejmě), ale svoji základní a už tak dost vysokou laťku kvality snad bratři Duplantierové nepodlezou ani tentokrát, a pokud se tak stane, tak se máme určitě na co těšit!


nK_!

nK_!:

Je to skoro až s podivem, ale Volbeat s každým dalším albem kvalitativně rostou. Poslední řadovka „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ se mi hodně líbila a živě jsou její skladby snad ještě lepší. Od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ čekám hodně a první zveřejněné ukázky mě pomalu utvrzují v tom, že tohle bude bomba. Po třech letech vyjde také nová deska The Browning a protože k jejím starším sestřičkám nemám sebemenších výtek, těším se i na třetí deathcorový masakr střižený elektronickou taneční muzikou. V neposlední řadě vyhlížím i nové Combichrist, ale po „We Love You“ už beru tuhle skupinu trochu s rezervou.


Atreides

Atreides:

Červnový eintopf se kolem a kolem vměstná do jednoho dne – obě vybrané desky si vyrazí mezi lidi v půlce června, přičemž obě zatím vypadají nanejvýš lákavě; minimálně v tom smyslu, že vypuštěné ukázky přitahují moji zvědavost, jaký že vlastně bude konečný výsledek. Švédská Terra Tenebrosa se zatím představila vlaštovkou, kterou se přiblížila víc k špinavému black’n’rollu načichlého industriální nejistotou, pročež mě opravdu zajímá, jak bude chystaná deska „The Reverses” vypadat jako celek. Jakkoliv mě skladba „The End Is Mine to Ride” na zadel neusadila, v kontextu ostatních skladeb může, jak už v případě Terra Tenebrosa bývá zvykem, působit docela jinak, nehledě na to, že zbylé skladby taky mohou vypadat docela jinak. Tak uvidíme, co z kukaččího hnízda nakonec vlastně vypadne.

Výsledek bych si netroufl odhadovat ani v případě Gojiry, jakkoliv novinku „Magma” zatím podpořila dvěma písněmi obohacených o výborný vizuál. Francouzská „Godzilla“ si mě získala pár let zpátky na Brutal Assaultu, kde mě přesvědčila o tom, že za pozornost opravdu stojí (a to říkám jako člověk, který tomuto žánru jinak příliš neholduje), a na pokračování v podobě „Magma” jsem upřímně zvědavý. Předchozí dvě desky si mě získaly jednak precizností, jednak těžko zaměnitelnou atmosférou a rukopisem a očekávaná deska má plusové body už jen za esteticky povedený přebal, který neprzní mnohdy rušivé logo kapely. Takže doufám, že nezůstane jen u fešného pozlátka na obalu a obsah bude výživný přinejmenším stejně.


Skvrn

Skvrn:

Červnové vyhlídky nepůsobí vůbec marně. Co na tom, že vycházejících počinů je opět jako máku; mnohem víc si považuji, že v onom množství číhá i nejedna zajímavá věc. Nejhladovějšíma očima pak vyhlížím dvojici nahrávek kapel, jejichž společným jmenovatelem je řádná hudební komplikovanost. Což značí i vysokou poslechovou dotaci, která se ale při zpětném pohledu do diskografií obou těles pravidelně vyplácela. O koho že jde konkrétně? Začnu ve Švédsku – je tu nová, v pořadí již třetí řadová Terra Tenebrosa, průzkumnice sludge/post-blackových ploch s industrialem a ambienty k tomu. Těším se, očekávám urputný, příjemně nepříjemný boj s geniálním vizuálem v zádech. Druhými zástupci červnového diskomfortu jsou Američané Kayo Dot. Zatímco u švédských kolegů přece jen tuším, jak může novinka znít, u Kayo Dot si odhadovat netroufnu. První skladba je už sice venku, nicméně progovým šibalům se nedá jen tak věřit, počkejme tedy raději na novinkovou desku v celé své délce, máme ji tu ke konci měsíce.


Onotius

Onotius:

Pokud jde o nově vycházející desky, červen je hned na první pohled měsícem celkem pestrým. Pro mě je specifický především tím, že v něm vychází hned několik avantgardnějších záležitostí. Z nich bych vypíchnul především novinku Kayo Dot a norských Virus. Pravda, co se týče diskogrifií těhle kapel, stále mám co naposlouchávat, avšak kdo by pohrdnul čerstvou porcí, že? Nejvíce se však má očekávání upírají k novince francouzské Gojiry, jež nás už stihla navnadit dvěma singly s videoklipy. Každý z nich hrál na trochu jinou notu, tak jsem zvědav, jaká bude deska jako celek. Snad nezklamou.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Debemur Morti jsou pro mě jeden z top labelů, takže je asi jasné, co bude v nynějším eintopfu zabírat vrchní příčky. No, a Blut aus Nord jsou zase moje top kapela. Až na klopýtnutí s posledním „What Once Was… Liber III“ a ípkem „Debemur MoRTi“ si myslím, že Blut aus Nord kratší formáty nahrávek umí a splitko s Ævangelist toho jistě bude skvělým příkladem (spoiler: je). Co se týče druhých jmenovaných, můj vztah k nim je poněkud ambivalentní, ale o tom pak více v recenzi. Podobně to mám i s Terra Tenebrosa, kteří mi imponují takřka všemi aspekty své tvorby, až je škoda, že je tak málo poslouchám. Novinka působí (vlastně už z pouhých ukázek) o něco přístupnějším dojmem, což by mohlo dost věcí změnit. A nakonec zde uvedu debutové album kanadských Gevurah„Hallelujah!“, i přestože demo nahrávka a první EP mě zas tolik nebavily. Deska ale slibuje něco, čeho jsem se letos vlastně ještě nedočkal; tedy autenticky duchovního black metalu nejvyšší jakosti. Snad se nakonec nedočkám jen další plytké sračky pro děcka à la Batushka.


Combichrist: novinka v červnu

Nová deska Combichrist ponese název „This Is Where Death Begins“ a vyjde 3. června jako vždy skrze Out of Line. K mání bude standardní CD, digipack 2CD, barevné 2LP+CD (jeden vinyl červený, druhý zelený) a jako speciální 3CD+DVD verze. Obal zde, tracklist následuje níže:

01. We Are the Plague 02. My Life My Rules 03. Glitchteeth 04. Exit Eternity 05. Skullcrusher 06. Time Again 07. Destroy Everything 08. Tired of Hating You 09. Don’t Care How You Feel About It 10. Blackened Heart 11. Pay to Play 12. Slakt 13. Black Tar Dove pt1 14. Black Tar Dove pt2 15. Homeward


Novinky 6-5-15

Combichrist - We Love You

>>> Britští thrash metaloví veteráni Acid Reign, kteří fungovali v letech 1985-1991, hlásí návrat na scénu. Z původní sestavy však v nové inkarnaci zůstal pouze vokalista Howard Smith, zbytek jsou noví muzikanti.

>>> Combichrist pustili do světa nové lyric ke svému poslednímu albu „We Love You“. Tentokrát se jedná o song „Denial“ – sledujte na YouTube.

>>> Američané Death Angel nastoupí v říjnu do studia, kde začnou nahrávat svou další placku, jež naváže na „The Dream Calls for Blood“ z roku 2013. Půjde-li vše podle plánu, novinka vyjde v dubnu 2016 u Nuclear Blast.

>>> Tony Campos, dosavadní baskytarista Soulfly (dále Ministry, Asesino, ex-Prong, ex-Static-X), opustil kapelu, aby se mohl přidat k Fear Factory. Živý debut si se skupinou odbude 20. června na Amnesia Rockfest v Kanadě.

Obě formace také v současné době chystají nová alba. Novinka Soulfly se bude jmenovat „Archangel“ a vyjde 14. srpna. Novinka Fear Factory by se měla objevit koncem letošního roku. Shodou okolností vyjdou oba počiny pod hlavičkou Nuclear Blast.

>>> Estonci Metsatöll vydají zanedlouho nové EP „Pummelung“ – stane se tak 15. května pod patronáte Spinefarm Records. Vydání bude limitované – CD na 500 kusů, LP na 300 kusů. Na minialbu se objeví dvě nové písničky „Pummelung“ a „Vana jutuvestja laul“ a cover „Külmale Maale“ od J.M.K.E. Obal tady, titulní track poslouchejte na YouTube.

>>> Od italské skupiny Novembre odešel její zakládající bubeník Giuseppe Orlando. Na druhou stranu, formace by v letošním roce měla konečně vydat své první album od roku 2007, kdy vyšla doposud poslední deska „The Blue“.

>>> Islanďané Of Monsters and Men vydají 9. června u Republic Records své druhé album „Beneath the Skin“. Ukázku v podobě lyric videa k písničce „I of the Storm“ najdete na YouTube. Obal vypadá takto, tracklist následuje:

01. Crystals 02. Human 03. Hunger 04. Wolves Without Teeth 05. Empire 06. Slow Life 07. Organs 08. Black Water 09. Thousand Eyes 10. I of the Storm 11. We Sink

>>> Paradise Lost zveřejnili nový videoklip ke skladbě „Beneath Broken Earth“ – sledujte na YouTube. Píseň pochází z novinkové desky „The Plague Within“, jež vyjde 1. června.

>>> Nové video mají taktéž Irové Primordial – „Wield Lightning to Split the Sun“ najdete opět na YouTube. Song pochází z posledního alba „Where Greater Men Have Fallen“, které vyšlo v listopadu 2014.

>>> Rakušané The Devil & the Universe vydali 30. dubna nové EP s názvem „Walpern II – The Blocksberg Sessions“, na němž se nacházejí tři regulérní skladby a tři remixy. Obal tady, tracklist následuje (celé EP lze poslouchat v přehrávači níže):

01. Osculum Infame (Part I – Initiation) 02. Crescent 03. Osculum Infame (Part II – Shemhamforash) 04. Stygian (Sedvs Remix) 05. The Goat Head (Phase Fatale Remix) 06. The Goat Head (Wallow in Vice Remix)


Redakční eintopf #72.1 – speciál 2014 (H.)

H.

H.:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
3. Ilya – In Blood
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Darkspace – Dark Space III I

CZ/SVK deska roku:
1. Schwarzprior – IDDQD
2. Kult ofenzivy – Nauky různic

Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi

Artwork roku:
Odraza – Esperalem tkane

Shit roku:
Svet Kant – Loneliness

Koncert roku:
Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014

Videoklip roku:
Triptykon – Aurorae

Potěšení roku:
Lana Del Rey – Ultraviolence

Zklamání roku:
Die Antwoord – Donker Mag

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Tady není absolutně o čem diskutovat… Lux Occulta jsem měl rád vždycky, ale tomu, že by jejich comebacková deska dala zapomenout na všechnu starší tvorbu a doslova ponížila všechna ostatní alba široko daleko, jsem zase nevěřil. Jenže “Kołysanki” je něco jako hudba z jiného světa… tvrdit, že je to deska roku, by bylo málo, protože tohle je jedno z nejlepších alb za dlouhé roky, jedna z nejlepších nahrávek aktuálního tisíciletí – zcela vážně. Naprosto dokonalý, uhrančivý, dechberoucí a – nebojím se to říct – skutečně geniální kus umění, na němž není jediná vteřinka špatně. Absolutní hudební fantazie.

2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
Nečekal jsem nic a dostal jsem neuvěřitelně zmagořenou, zdrogovanou a naprosto nezařaditelnou směsici black metalu, punku, ujetých melodií, kláves, psychedelie a asi dalších padesáti věcí. Výsledkem je naprosto originální koktejl, který se jednoduše nedá přestat poslouchat. Na téhle desce jsem si vypracoval pomalu regulérní závislost, jež mě stále ještě neopustila… a jestli ani neopustí, vůbec mi to vadit nebude. Můj možná největší objev roku 2014.

3. Ilya – In Blood
Jen málokteré album mi v letošním roce učarovalo takovým způsobem jako zasněná intimní atmosféra v podání Ilya. “In Blood” v sobě míchá prvky indie rocku, ambientu a trip-hopu do těžko zařaditelné, ale o to působivější mozaiky, do níž se člověk jednou ponoří a už nebude chtít pryč. Svého času jsem možná udělil “jen” 9 bodů, ale čas ukázal, že jsem tuto nádheru ještě hodně podcenil, protože nakonec se “In Blood” muselo sklonit pouze před “Ukolébavkami” od Lux Occulta a španělskou magořinou na druhé pozici.

4. Triptykon – Melana Chasmata
Už jsem to říkal na různých místech asi tak tisíckrát, ale moc rád to budu opakovat, dokud nechcípnu, a zrovna teď to klidně řeknu znova – Thomas Gabriel Fischer je bůh extrémního metalu. To není subjektivní názor a ani to není předmětem diskuze – to je holý fakt a kdo tomu nevěří, ten tvrdé muzice nerozumí. A na druhé desce Triptykon to švýcarská legenda, bez níž by metal prostě nebyl takový, jak jej dnes známe, opětovně a do puntíku potvrzuje. “Eparistera Daimones” možná bylo ještě o ždibíček dokonalejší, “Monotheist” od Celtic Frost také, ale to nic nemění na tom, že “Melana Chasmata” je monumentální deska, jež drtí na potkání.

5. Darkspace – Dark Space III I
Skvělých kapel jsou mraky, ale těch, jejichž pozice je pro každého posluchače skutečně výjimečná, je absolutní minimum. Švýcarští astronauti Darkspace však mezi takové pro mě bezesporu patří… ještě nikdo nikdy nedokázal tak uhrančivým způsobem zhudebnit nekonečnost kosmu jako právě oni a po vydání netrpělivě očekávaného “Dark Space III I” to platí stále. Čtvrtá plavba mezi hvězdy a černé díry už překvapivá není, silná a působivá je však stále jako při první výpravě. Hlubiny hudby Darkspace jsou stále nekonečné a na tom se nic nemění…

Schwarzprior - IDDQD

CZ/SVK deska roku:

1. Schwarzprior – IDDQD
Letošní rok mi na české scéně nepřišel nějak extrémně pamětihodný, tedy alespoň já jsem nezaznamenal nějaký solidnější počet počinů, které by mě skutečně sebraly (i když pár věcí jsem si ještě nestihl pustit, to je pravda), ale to neznamená, že by snad Schwarzprior byli jednookými králi mezi slepci, jelikož jejich debutová elektronická syrovost “IDDQD” mě právě sebrala. Odporně návykové, stále však inteligentní beaty, specifický vokál a v neposlední řadě maniakální texty… a jediná skutečně výjimečná česká nahrávka uplynulého roku.

2. Kult ofenzivy – Nauky různic
I když jsem s výjimkou Schwarzprior na nějakou skutečnou bombu loni nenarazil, ani volba Kultu ofenzivy na druhé místo není z nouze ctnost. Tenhle undergroundový projekt mě se svým syrovým, minimalistickým a Nietzschem ovlivněným black metalem baví už od debutu “Symfonie oceli”… a vzhledem k tomu, že “Nauky různic” jsou nejspíš doposud nejlepší deskou, jaká pod hlavičkou Kultu ofenzivy vyšla, není co řešit…

Neřadový počin roku:

Progenie terrestre pura – Asteroidi
Italské duo Progenie terrestre pura po povedeném debutu “U.M.A.” hned s prvním dalším počinem opustilo black metalové teritorium a vydalo se na pole IDM a space ambientu v rámci experimentálního EP “Asteroidi”… Jenže to Italům vyšlo na 100 % a s odstupem je jejich elektronická tvář snad ještě zábavnější než ta metalová a těchto 25 minut vesmírné atmosféry je naprosto božích. Jedinou nevýhodou počinu je tak to, že trvá právě jen 25 minut, protože to je na takhle skvělou záležitost bolestně málo.

Odraza - Esperalem tkane

Artwork roku:

Odraza – Esperalem tkane
Vždyť se na ten obal podívejte – vážně vám není jasné, proč vybírám právě ten? Vždyť z toho odporná a nepříjemná atmosféra doslova teče. Sice “Esperalem tkane” od polského projektu Odraza nevyhrává v kategorii obalu roku suverénně, jelikož takové “Sacred White Noise” od Thantifaxath bylo dalším horkým kandidátem na titul, ale to nic nemění na faktu, že přebal Poláků je hodně silný.

Shit roku:

Svet Kant – Loneliness
Jasně, úplně největší sračka, jakou jsem letos asi slyšel, je asi Lidande, ale to je věc, jež se nedá brát vážně. Svet Kant je však horší v tom, že je to seriózně míněný projekt, který má opravdu ambice a jeho autoři jsou tak sebevědomí, až je to spíš na škodu, protože zároveň postrádají jakoukoliv soudnost. To, co se totiž děje na “Loneliness”, je fakt žumpa a konkrétně třeba vokály jsou mimo veškerá měřítka, směšné i smutné zároveň, v každém případě zcela neposlouchatelné. To vše navíc korunováno extrémně namyšleným a arogantním přístupem samotných muzikantů… řeknu vám, že to, co jsem zažil při komunikaci s nimi, bylo hodně přes čáru.

Koncert roku:

Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014
Sice si nemohu stěžovat, že bych letos žádné dobré koncerty neviděl, naopak hned několik jich bylo skutečně skvělých. Na druhou stranu mi ovšem žádný nepřišel skutečně výjimečný jako předloni třeba Aluk Todolo, okultní vystoupení na Prague Death Mass nebo fenomenální Nick Cave. To však nic nemění na tom, že testosteronový náser v podání Combichrist sem mohu napsat úplně v klidu, protože jsem si málokterý koncert užil jako právě tenhle. Víte, já jsem takový nepařící typ a radši tu muziku opravdu vnímám a poslouchám, ale na Kristovi v kombíku jsem to byl já, kdo byl za toho šíleného debila, který proskákal celý koncert a řval s kapelou všechny texty… a příště si to hned půjdu zopakovat.

Videoklip roku:

Triptykon – Aurorae
Tato kategorie mi letos dělala asi největší problémy, jelikož jsem zjistil, že jsem videoklipy vlastně úplně přestal sledovat, takže jsem už chtěl začít zpětně něco nakoukávat, abych sem měl co napsat… ale pak jsem si řekl jebat, beztak bych sem nakonec dal Triptykon, tak to radši udělám rovnou. “Shatter” sice bylo svého času s podobnou černobílou hrou na atmosféru ještě o trochu silnější, ale ono to nakonec nevadí, protože i “Aurorae” jednoznačně potvrzuje, že švýcarské zlo má pořád sílu.

Potěšení roku:

Lana Del Rey – Ultraviolence
V letošním roce sice vyšla i silnější alba a leckomu by se mohlo zdát divné, že mě třeba výše zmiňovaný geniální návrat Lux Occulta nepotěšil víc, ale já vám nevím… Na to, aby se dostalo do žebříčku pěti nejlepších, “Ultraviolence” nemá, ale přesto jsem se do téhle nahrávky zamiloval takovým způsobem, že jsem ji zde jednoduše chtěl nějakým způsobem zmínit. A vzhledem k tomu, že mě uhrančivá Lana Del Rey opravdu upřímně potěšila (bohužel skutečně jen hudebně, abyste si nemysleli), právě tahle kategorie je jak stvořená pro to, abych ji k tomu využil.

Zklamání roku:

Die Antwoord – Donker Mag
Těšil jsem se hodně, první dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě neskutečně namlsaly a navnadily… aby se pak ukázalo, že to jsou jediné dvě skutečně kulervoucí pecky na albu. Zbytek “Donker Mag” totiž tvoří dalších pár poslouchatelných tracků a početná sbírka debilit, jejichž poslech se rovná ztrátě času. Obrovská škoda, protože tihle jihoafričtí magoři mají rozhodně na víc.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Původně jsem se chystal, že tady řeknu něco strašně chytrého, ale vlastně nevím co, protože když vidím, jaké obrovské množství desek jsem si nestačil poslechnout, i když jsem to udělat chtěl, připadá mi, že vlastně nemám nárok na to, abych mohl uplynulý rok z hudebního hlediska nějak pořádně zhodnotit. Rok 2014 kolem mě jednoduše prosvištěl tak obrovskou rychlostí, že jsem si toho nestačil pomalu ani všimnout, ale něco mi říká, že ani 2015 v tomhle ohledu nebude lepší. Ale co, alespoň vyjdou novinky od A Forest of Stars a Thy Catafalque, takže ono to tak na pytel snad nebude…


Combichrist, William Control

Combichrist
Datum: 23.11.2014
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Combichrist, William Control

Combichrist je skupina, kterou sice neposlouchám kdovíjak dlouho, ale o to víc jsem se do ní v posledních letech zamiloval. Právě oni totiž společně se Suicide Commando mají lví podíl na tom, že jsem se tak moc zažral do elektronické scény, a byla to právě jejich fošna “Today We Are All Demons”, která se stala úplně první elektronickou deskou, jíž jsem si oblíbil v celé její délce (o čemž už jsem ostatně psal tady).

Není tedy divu, že padlo rozhodnutí, že jakmile se Combichrist objeví v České republice, nebudu u toho chybět, i kdybych den před koncertem chytil lepru, mor, choleru, sračku a dysfunkci erekce. A na tom se nezměnilo vůbec nic ani po vydání nic moc soundtracku “No Redemption” a letošního alba “We Love You”, které je sice pořád dobré, ale se svými aggrotechovými předchůdci se rovnat nemůže. Combichrist se na něm totiž znatelně přiklonili k metalu a obecně experimentům, což jsem u kapely, jež mě ve své podstatě přivedla od metalu k elektronice, nesl trochu s nelibostí.

Tak jako tak, když se tu Combichrist skutečně objevili, tak navdory výše řečenému jsem u toho nebyl… bylo to totiž na festivalu Brutal Assault, kam jsem z různých (nyní už nepodstatných) důvodů nejel. Nicméně uběhly jen tři měsíce a Kristus v kombíku přijel znova a přesně tak, jak jsem je chtěl vidět – v plné palbě v klubu a v pozici headlinera. A tentokrát už to konečně klaplo a stálo to kurva za to.

Ještě než došlo na to hlavní, představil se v roli předskokana William Control se svou kapelou. Do té doby jsem vůbec neměl tušení, že nějaký William Control existuje, takže jsem si říkal, že se aspoň nechám překvapit… a překvapení to teda bylo, akorát ne v tom dobrém slova smyslu. Což o to, samotná show byla docela cool… Třeba i bubeník rozhodně netloukl jen nudně bum-čvacht a frajersky s paličkami máchal, aby se bylo na co dívat. Hlavní díl pozornosti měl však samozřejmě sám William Control v kvádru, který byl na pódiu skutečně suverénní, zpívat uměl, neustále předváděl různé triky se šňůrou od mikrofonu, a i když vypadal trochu jako dítě Black Veil Brides a Elvise Presleyho, jako frontmanovi mu šlo vytknout máloco. Ostatně ani zbylí dva členové (kteří by podle image mohli jít z fleku hrát hipsterský post-rock a nikomu by to nepřipadalo divné) to neflákali a formálně na pódiu odváděli slušný výkon.

Problém celého vystoupení byl však v tom, že hudebně to byla… hm, píčovina jak mraky. Je úplně jedno, že živě byly bicí výraznější, protože ani to nijak nezakrylo fakt, že to byl obyčejný homo pop rock akorát bez kytary. Znáte to, živě bývají podobné kraviny většinou poslouchatelnější, ale William Control nepomohl ani ten koncert a během chvilky mě to začalo vysloveně srát. K tomu stačilo přidat už jenom neskutečně debilní texty, za které by se nemuseli stydět ani My Chemical Romance v době největšího emo boomu (“You slash my heart on razor’s edge” a hned za tím procítěné sborové “on razor’s edge, on razor’s edge”… to jako fakt?), a stalo se z toho setsakra velké utrpení. Ze začátku jsem si říkal, že alespoň díky té show by to mohla být trochu sranda, ale po pěti minutách už jsem se nudil a po deseti už jsem se těšil, až William a jeho parta z toho pódia vystříknou a konečně tam pustí Krista v kombíku. Fakt nechápu, proč musela taková sračka hrát zrovna před Combichrist, ale jedno pozitivum to mělo – alespoň už vím, čemu se mám příště vyhnout. Svoje fandy však William Control asi měl, protože vedle mě kdosi skákal jak blázen a po konci koncertu se vypařil a na Combichrist se už neukázal. Což teda jen tak mezi námi nechápu ještě víc.

Setlist Combichrist:
01. We Were Made to Love You
02. Today I Woke to the Rain of Blood
03. Blut Royale
04. This Is My Rifle
05. Can’t Control
06. Throat Full of Glass
07. Maggots at the Party
08. Denial
09. Never Surrender
10. Shut Up and Swallow
11. Get Your Body Beat
12. Love Is a Razorblade
– – – – –
13. What the Fuck Is Wrong with You?
14. Sent to Destroy / We Were Made to Love You (Reprise)

Po útrpných 40 minutách ve společnosti nagelovaného gay Elvise a jeho tří kumpánů konečně začala přestavba pódia, aby na něj mohli vtrhnout Combichrist. Kapela nastoupila zmalovaná jak black metaloví čerti a set otevřela s “We Were Made to Love You” z aktuální fošny “We Love You”… Zrovna tenhle song mi z alba moc neseděl, ale všechna čest, živě to fungovalo. Nejdřív intro “We will start the elimination process in 10 seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” a pak se mašina rozjela naplno, byla to pumelice jako svině, a ačkoliv jsou Combichrist původně přece jenom aggrotechová kapela, kytarový náhul v jejich podání dával na prdel spoustě metalových přizdisráčů. Hlavně baskytarista Brent Ashley (který na tomto turné zaskakoval za Abbeyho Nexe) do toho hned od začátku řezal hlava nehlava, nicméně bubeník Joe Letz nebo klávesák Z Marr taky dračili zodpovědně. Zato Andy LaPlegua strávil většinu prvního tracku zády k publiku, ale hodně rychle se rozjel i on a show jako správný frontman táhnul kupředu.

Obecně můžu říct, že songy, které mi na “We Love You” tak úplně nevoněly, byly živě podobně kulervoucí jako cokoliv jiného. Kromě “We Were Made to Love You” se to týkalo i třeba chytlavé “Maggots at the Party”, což je vysloveně koncertní tutovka, u které prostě nešlo neskákat a neřvat refrén… kdo to nedělal, ten jako by tam ani nebyl. Stejně tak byla parádní i “Denial” nebo “Can’t Control”, ale třeba bez takové “Love Is a Razorblade”, což je podle možná ten nejhorší song, jaký kdy Combichrist natočili, bych se fakt obešel… když už chtěli z novinky mermomocí zahrát pět kusů, rozhodně by se tam našly i lepší hitovky jako “Every Day Is War”, “From My Cold Dead Hands” nebo “We Rule the World Motherfuckers”… hlavně ta poslední jmenovaná. Jak můžou nejlepší song nové desky nehrát?

Pak tu však samozřejmě byly i starší věci a to byla ještě větší šleha. Jakmile spustili hned jako druhou věc “Today I Woke to the Rain of Blood”, tak to byli přesně ti Combichrist, jaké chci slyšet – elektronická testosteronová nálož bez slitování, pot lítal vzduchem v rytmu brutálních beatů… prostě kult. V úplně stejně nářezovém duchu pokračovaly i násery jako “Blut Royale”, “This Is My Rifle”, “Throat Full of Glass” nebo “Shut Up and Swallow” (text tohohle songu je jen tak mezi námi čistá romantika), pořád to však nebyl vrchol. Ten totiž přišel v podobě masakrů “Get Your Body Beat” (předposlední skladba základního setu) a “What the Fuck Is Wrong with You?” (první písnička v přídavku)… co si budeme povídat, ty refrény jsou absolutní vraždy už na deskách, ale živě to byl ještě stokrát větší námrd a možnost neřvat “Hey! You! What the fuck is wrong with you?” a neskákat u toho jak magor prostě neexistovala. Úplný závěr pak obstarala další pecka “Sent to Destroy”, jež na konci plynule přešla opět ve “We Were Made to Love You”, po níž už následovaly jen děkovačky (během nichž skončil kytarista Eric13 ne úplně chtěně i mezi lidmi) a odchod.

Během koncertu se sice vyskytlo několik menších technických problémů… hned mezi “We Were Made to Love You” a “Today I Woke to the Rain of Blood” nastala menší prodleva kvůli potížím se samply, dva tracky se zase musely úplně obejít bez baskytary a Brent Ashley během nich jen seděl na schodech na kraji pódia a sledoval kolegy. Nic z toho však Combichrist nezastavilo na cestě k předvedení zničujícího koncertu, protože i tak jim to šlapalo až nelidsky dobře. Andy LaPlegua suverénně dirigoval publikum a všichni mu to žrali, z kapely cákala energie po hektolitrech a nemalá část publika to neváhala oplácet zodpovědným kotlem. Nechyběly ani různé srandy, jako třeba když bubeník Joe Letz předal kus svého drumsetu prvním řadám, vytáhnul si na pódium fanynku a donutil ji bubnovat (do čehož se jí evidentně moc nechtělo) a sám neváhal svou soupravu při neustálém hraní házet po půlce celého pódia, takže mu ji technici museli neustále rovnat.

Co vám budu dál vykládat, jednoduše to bylo kurevsky super a užil jsem si to jako málokterý jiný koncert… dokonce ještě víc než třeba Suicide Commando o měsíc dřív a to ze Suicide Commando jsem byl taky docela v prdeli, protože byli skvělí. Jasně, William Control sice byla fakt sračka, ale když na to přijde, tak to mám docela na salámu, jelikož jsem přece jenom přišel na Combichrist a ti totálně zabíjeli. 90 minut bylo fakt málo a nejradši bych si dal dvakrát tak dlouhý set, stejně tak bych našel spoustu tracků, které bych fakt chtěl slyšet a neslyšel, ale i tak to byla bomba jako čuně a z fleku bych šel zase.

P. S.: Vzkaz pro všechny kokoty, kteří nechápou, že na nekuřáckém koncertě se nekouří – jste fakt kokoti.