Archiv štítku: Combichrist

Combichrist – This Is Where Death Begins

Combichrist - This Is Where Death Begins

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Out of Line

Tracklist:
01. We Are the Plague
02. My Life My Rules
03. Glitchteeth
04. Exit Eternity
05. Skullcrusher
06. Time Again
07. Destroy Everything
08. Tired of Hating You
09. Don’t Care How You Feel About It
10. Blackened Heart
11. Pay to Play
12. Slakt
13. Black Tar Dove Pt. 1
14. Black Tar Dove Pt. 2
15. Homeward

Hrací doba: 59:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Byly doby, kdy pro mě byla elektronická hudba sprostým slovem. Jednoduše jsem kdysi býval typická ortodoxní metalová píča a neuznával jsem nic jiného než riffující kytary. Ale to už se změnilo, sice možná až příliš pozdě, ale lepší nežli nikdy. A zrovna Combichrist patřili k těm, kteří tohle měli na triku, protože to byla právě jejich alba, do nichž jsem se tehdá zažral a nemohl se od nich odtrhnout. Už jen z tohohle důvodu u mě budou mít Combichrist speciální postavení a jejich desky budou mít v mojí polici čestné místo (ale jen obrazně, protože v reálu to mám všechno seřazené dle abecedy, ha!).

O to víc je pro mě paradoxní, že se Combichrist posléze začali odvracet od někdejšího aggrotechového soundu a namířili si to do metalu. První vlaštovkou byl v tomhle ohledu soundtrack „No Redemption“ ke hře „DmC: Devil May Cry“ a následné album „We Love You“ tohle směřování potvrdilo. A nijak se netajím tím, že mi tento vývoj u Combichrist příliš nevoní, protože transformaci z mocně kulervoucího aggrotechu do vcelku obyčejného industrial metalu prostě považuju za špatný krok. A veškerá vybočení do nějakých experimentálnějších poloh na „We Love You“ taktéž nefungovala, takže vyjma několika málo povedených pecek jako „Every Day Is War“, „From My Cold Dead Hands“ či „We Rule the World Motherfuckers“ to za mě bylo spíše zklamání.

V případě „This Is Where Death Begins“ jsem trochu doufal v onen takzvaný návrat ke kořenům, byť mi bylo jasné, že je to asi dost naivní a v reálu jsem takový obrat nečekal. A také se tak nestalo. Ale když nic jiného, aspoň musím ocenit, že si Andy LaPlegua a jeho parta stojí za svým, a i přes stížnosti mnohých starších fandů jdou radši do změny svého soundu a míří si to do hudební polohy, v níž se v současné době evidentně cítí pohodlněji. Vlastně tak pohodlně, že aktuálně již ve skupině není ani klávesista a Combichrist jedou v sestavě typické pro metalovou kapelu, akorát teď čerstvě od letoška s kombem dvou bicích souprav.

Všem naivkům doufajících v návrat starých dobrých aggrotechových časů zatne tipec hned úvodní track „We Are the Plague“, jenž jasně dává najevo, že Combichrist dnes mají blíž k takovým Rammstein než ke svému dřívějšímu já z období „Everybody Hates You“ či „What the Fuck Is Wrong with You People?“. Na druhou stranu, zrovna „We Are the Plague“ je z oněch kytarových věcí ještě to lepší, protože ten ústřední riff, jakkoliv je sám o sobě poměrně triviální, má docela tah na bránu, refrén má říz a baví mě i sampl v pozadí. Dokud se ještě hraje takhle, tak to sice není to pravé ořechové, ale zase mě to nesere. Jestli by si však Combichrist něco fakt mohli odpustit, tak to jsou rádoby hitové odrhovačky, jaké asi nejlépe reprezentují „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“, kteréžto řadím mezi to nejslabší na „This Is Where Death Begins“. Vtipné je, právě tyhle dva tracky byly vybrány k propagaci nahrávky prostřednictvím videí. Na druhou stranu, ani tyhle naštěstí nejsou tak příšerné jako „Love Is a Razorblade“„We Love You“, což byla úplně nehorázná mrdka a asi nejhorší song Combichrist vůbec.

Jestli mě na novince něco trochu dráždí, tak je to… jako by se Combichrist se změnou soundu inspirovali u některých metalových kapel. Třeba zmiňovaná „Skullcrusher“ připomíná uřvanějšího Marilyna Mansona; „Glitchteeth“ z nevýrazných slok vybuchuje do kytarových pasáží znějících jako béčkový Rob Zombie; jeden motiv z „Destroy Everything“ zní jako obšlehnutý od Slipknot; v „Pay to Play“ to zase nepřeslechnutelně smrdí jmenovanými Rammstein. Dále mám trochu rozporuplné pocity z „Blackened Heart“, která má solidní momenty (riff ve slokách s klávesovým podmazem) a bohužel zbytečně halekací refrén, a s naprosto klidným srdcem bych se obešel bez „Tired of Hating You“, již spolu s „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“ považuji za jednu z nejméně zábavných položek tracklistu.

Nicméně abych Combichrist nekřivdil, tak je zde i několik skladeb, jež se naopak hodně povedly. Zmiňovaná „Destroy Everything“ sice není žádným velkým zázrakem, ale aspoň se na konci blýskne skvělým vyvrcholením, v němž nejprve nastoupí epické klávesy (akorát škoda, že tahle pasáž není delší) a následně drtící vícehlas. Předešlý vývoj písničky mě zas tak nerajcuje, ale poslední čtvrtina je regulérně super. Jsou tu však i kusy, které mě baví celé, což se týká třeba věcí laděných více do elektroniky. Nemůžu si pomoct, ale v téhle poloze jsou Combichrist jednoduše stále o třídu výš, což potvrzují „Exit Eternity“, „Don’t Care How You Feel About It“ a do jisté míry ještě „Time Again“, v nichž sice kytara stále je, ale nehraje hlavní roli.

Combichrist – This Is Where Death Begins

V neposlední řadě se pak „This Is Where Death Begins“ může pochlubit vysoce zajímavým závěrem, který mě svým způsobem i překvapil. Začíná to již s dvanáctou „Slakt“ nazpívanou v norštině (Combichrist jsou sice dnes americkou kapelou, ale lídr Andy LaPlegua pochází z Norska). Splašené bicí se střídají s kytarovými nájezdy a především hymnickým refrénem, jenž mě strašně baví, a i když taková kombinace na první poslech může znít zvláštně, je to vlastně paráda. Ještě lepší je ovšem následující „Black Tar Dove“, konkrétně tedy druhá část (první je vlastně jen předehrou ke dvojce), v níž se Combichrist vydají do poněkud atmosféričtější polohy, aniž by popřeli svůj sound, a Andy navíc předvede i regulérně blackmetalový jekot. A musím říct, že mě to hodně baví, a pokud by čistě náhodou právě tudy vedlo další směřování skupiny (jakkoliv tomu příliš nevěřím), uvítal bych to s mnohonásobně větší radostí než servírování halekacích vypalovaček jako „My Life My Rules“. Ještě klidnější (až na poslední třetinu), skoro až outrová pak je finální „Homeward“, ale po „Black Tar Dove Pt. 2“ také přijde k chuti.

Obecně vzato si novinky cením asi o kousek víc než jejího předchůdce. Ačkoliv už to nejsou ti „praví“ Combichrist, je objektivně nutno uznat, že vysloveně dementní to rozhodně není. Pár skladeb bych si sice s chutí odpustil, ale nakonec se to dá vlastně poslouchat celé a zejména na první poslechy je to v richtiku… posléze začne vyplouvat skutečnost, že pár songů je přece jen lehce povrchních a nějakou větší trvalostí disponují jen ty věci, které jsem si výše dovolil označit za vrcholy. Oproti „We Love You“ je však na „This Is Where Death Begins“ ten poměr povedených nebo přinejhorším solidních písniček příznivější a také se zde nenachází žádný opravdu neposlouchatelný kus jako „Love Is a Razorblade“ (fakt tenhle track nesnáším!). Jistě, bylo i lépe a cokoliv od „Making Monsters“ dozadu si pustím vždycky radši, nicméně bych lhal, kdybych tvrdil, že je „This Is Where Death Begins“ úplně o ničem a vůbec se mi nelíbí.


Redakční eintopf #90 – červen 2016

Terra Tenebrosa - The Reverses
Nejočekávanější album měsíce:
Terra Tenebrosa – The Reverses


H.:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Kaša:
1. Gojira – Magma
2. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

nK_!:
1. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie
2. The Browning – Isolation
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Atreides:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Gojira – Magma

Skvrn:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky

Onotius:
1. Gojira – Magma
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky
3. Virus – Memento Collider

Metacyclosynchrotron:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Gevurah – Hallelujah!

Rubriku redakčního eintopfu táhneme už nějaký ten pátek, takže s jejím aktuálním vydáním jsme to dotlačili už na devět desítek dílů. A jak se zdá, kulatiny budeme slavit poslechem „The Reverses“ od švédských Terra Tenebrosa

Některé měsíce se stává, že každý redaktor střílí úplně jinam a je skoro problém najít album, které by bylo zmíněno alespoň dvakrát. Jiné měsíce se zase naopak pořád dokola opakuje několik jmen. Červen 2016 je tím druhým případem. Hned několika zmínek se dočkali třeba Gojira, splitko Blut aus Nord a Ævangelist, Volbeat nebo Kayo Dot. Maskovaní avantgardní seveřané však všem utekli a titul nejočekávanější desky si ukradli pro sebe. Jestli právem, to se dozvíme 17. června (anebo dřív – v případě několika protekčních spratků).


H.

H.:

Můj červnový eintopf je tak trochu vychcanost, jelikož na prvních dvou místech mám nahrávky, které už jsem dávno slyšel. Ale aspoň tím pádem vím, že jsou kurevsky dobré a že jsou hodny toho, aby se na ně člověk těšil. Nehledě na skutečnost, že bych je s dost velkou pravděpodobností volil, i kdybych neměl novinářskou protekci.

Jednou z těchto dvou nahrávek je splitko „Codex obscura nomina“, na němž se potkávají Blut aus Nord a Ævangelist. Nějaké podrobnosti si schovám do recenze a v předstihu prozradím jen to, že francouzští bozi blackmetalové avantgardy opět potvrzují svou výjimečnost a že zámořští kolegové jsou natolik dobří, že jsou „Krvi ze severu“ důstojným partnerem. Nahrávkou číslo dva pak nemůže být nic jiného než „The Reverses“ od Švédů Terra Tenebrosa. I zde se nebudu příliš rozepisovat a jen řeknu, že si The Cuckoo a spol. bez obav udržují svou vysoko nasazenou laťku.

No, a abyste neřekli, do třetice sem přidám i něco, co jsem ještě neslyšel. Minulé album Combichrist mi sice koule neurvalo, ale i tak mám tuhle bandu pořád rád, takže novinku „This Is Where Death Begins“ samozřejmě vyhlížím. Neočekávám sice, že by Andy LaPlegua a jeho parta dokázali pokořit svoje nejlepší majstrštyky, ale doufám, že si snad tentokrát aspoň odpustí mrdky jako „Love Is a Razorblade“


Kaša

Kaša:

Možná se to díky velkému množství alb na první pohled nezdá, ale ono se toho v červnu neudá na poli metalové hudbu zas až tolik. Sice nemám problém najít potřebné množství zajímavých událostí, aby se na jejich základě dal stvořit náš pravidelný redakční eintopf, ale že bych si ze seznamu plánovaných alb sedl na prdel, to zase ne. Pokud budu mluvit za sebe, tak mezi červnovými plackami jsem si našel pouze dvě zajímavé, na které se opravdu těším.

Tou první je další album dánských Volbeat, „Seal the Deal & Let’s Boogie“. Tahle čtveřice s živelným Michaelem Poulsenem u mikrofonu sice začíná trochu dojíždět na fakt, že ačkoli je v jejich tvorbě pořád cítit spousta energie a pohody, tak novinka bude v podstatě již šestá  variace na stejné téma. Díky tomu se prvního poslechu „Seal the Deal & Let’s Boogie“ tak trochu bojím, protože zklamání je v tomto případě blíž, než jsem ochotný si připustit. První singl mě zrovna nezaujal, takže i když se na jednu stranu těším, tak se snažím nebudovat si moc velké očekávání, abych jednoduše nebyl moc zklamaný.

V případě francouzských ochránců přírody jménem Gojira je tomu zcela jinak. Tuhle progresivní drtičku žeru od doby, kdy vydala přelomovou desku „From Mars to Sirius“. Postupně se borci vypracovali nejen mezi mé nejoblíbenější mladé kapely, ale zároveň mezi největší talenty tvrdě kytarové hudby aktuálního tisíciletí. Gojira nestagnuje, neustále se vyvíjí, a i když jsou základní stavební kameny pevně dané, tak soudě dle první klipovky slibuje „Magma“ ještě větší orientaci směrem k zřetelnému vyjadřování, jež zřejmě zaujme ještě širší publikum, než jak to zvládlo minulé album. Nečekám sice „Magma“ takovou pecku, aby se „The Way of All Flesh“ muselo obávat o svou neotřesitelnou pozici nejlepšího alba Gojiry (v mých očích samozřejmě), ale svoji základní a už tak dost vysokou laťku kvality snad bratři Duplantierové nepodlezou ani tentokrát, a pokud se tak stane, tak se máme určitě na co těšit!


nK_!

nK_!:

Je to skoro až s podivem, ale Volbeat s každým dalším albem kvalitativně rostou. Poslední řadovka „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ se mi hodně líbila a živě jsou její skladby snad ještě lepší. Od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ čekám hodně a první zveřejněné ukázky mě pomalu utvrzují v tom, že tohle bude bomba. Po třech letech vyjde také nová deska The Browning a protože k jejím starším sestřičkám nemám sebemenších výtek, těším se i na třetí deathcorový masakr střižený elektronickou taneční muzikou. V neposlední řadě vyhlížím i nové Combichrist, ale po „We Love You“ už beru tuhle skupinu trochu s rezervou.


Atreides

Atreides:

Červnový eintopf se kolem a kolem vměstná do jednoho dne – obě vybrané desky si vyrazí mezi lidi v půlce června, přičemž obě zatím vypadají nanejvýš lákavě; minimálně v tom smyslu, že vypuštěné ukázky přitahují moji zvědavost, jaký že vlastně bude konečný výsledek. Švédská Terra Tenebrosa se zatím představila vlaštovkou, kterou se přiblížila víc k špinavému black’n’rollu načichlého industriální nejistotou, pročež mě opravdu zajímá, jak bude chystaná deska „The Reverses” vypadat jako celek. Jakkoliv mě skladba „The End Is Mine to Ride” na zadel neusadila, v kontextu ostatních skladeb může, jak už v případě Terra Tenebrosa bývá zvykem, působit docela jinak, nehledě na to, že zbylé skladby taky mohou vypadat docela jinak. Tak uvidíme, co z kukaččího hnízda nakonec vlastně vypadne.

Výsledek bych si netroufl odhadovat ani v případě Gojiry, jakkoliv novinku „Magma” zatím podpořila dvěma písněmi obohacených o výborný vizuál. Francouzská „Godzilla“ si mě získala pár let zpátky na Brutal Assaultu, kde mě přesvědčila o tom, že za pozornost opravdu stojí (a to říkám jako člověk, který tomuto žánru jinak příliš neholduje), a na pokračování v podobě „Magma” jsem upřímně zvědavý. Předchozí dvě desky si mě získaly jednak precizností, jednak těžko zaměnitelnou atmosférou a rukopisem a očekávaná deska má plusové body už jen za esteticky povedený přebal, který neprzní mnohdy rušivé logo kapely. Takže doufám, že nezůstane jen u fešného pozlátka na obalu a obsah bude výživný přinejmenším stejně.


Skvrn

Skvrn:

Červnové vyhlídky nepůsobí vůbec marně. Co na tom, že vycházejících počinů je opět jako máku; mnohem víc si považuji, že v onom množství číhá i nejedna zajímavá věc. Nejhladovějšíma očima pak vyhlížím dvojici nahrávek kapel, jejichž společným jmenovatelem je řádná hudební komplikovanost. Což značí i vysokou poslechovou dotaci, která se ale při zpětném pohledu do diskografií obou těles pravidelně vyplácela. O koho že jde konkrétně? Začnu ve Švédsku – je tu nová, v pořadí již třetí řadová Terra Tenebrosa, průzkumnice sludge/post-blackových ploch s industrialem a ambienty k tomu. Těším se, očekávám urputný, příjemně nepříjemný boj s geniálním vizuálem v zádech. Druhými zástupci červnového diskomfortu jsou Američané Kayo Dot. Zatímco u švédských kolegů přece jen tuším, jak může novinka znít, u Kayo Dot si odhadovat netroufnu. První skladba je už sice venku, nicméně progovým šibalům se nedá jen tak věřit, počkejme tedy raději na novinkovou desku v celé své délce, máme ji tu ke konci měsíce.


Onotius

Onotius:

Pokud jde o nově vycházející desky, červen je hned na první pohled měsícem celkem pestrým. Pro mě je specifický především tím, že v něm vychází hned několik avantgardnějších záležitostí. Z nich bych vypíchnul především novinku Kayo Dot a norských Virus. Pravda, co se týče diskogrifií těhle kapel, stále mám co naposlouchávat, avšak kdo by pohrdnul čerstvou porcí, že? Nejvíce se však má očekávání upírají k novince francouzské Gojiry, jež nás už stihla navnadit dvěma singly s videoklipy. Každý z nich hrál na trochu jinou notu, tak jsem zvědav, jaká bude deska jako celek. Snad nezklamou.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Debemur Morti jsou pro mě jeden z top labelů, takže je asi jasné, co bude v nynějším eintopfu zabírat vrchní příčky. No, a Blut aus Nord jsou zase moje top kapela. Až na klopýtnutí s posledním „What Once Was… Liber III“ a ípkem „Debemur MoRTi“ si myslím, že Blut aus Nord kratší formáty nahrávek umí a splitko s Ævangelist toho jistě bude skvělým příkladem (spoiler: je). Co se týče druhých jmenovaných, můj vztah k nim je poněkud ambivalentní, ale o tom pak více v recenzi. Podobně to mám i s Terra Tenebrosa, kteří mi imponují takřka všemi aspekty své tvorby, až je škoda, že je tak málo poslouchám. Novinka působí (vlastně už z pouhých ukázek) o něco přístupnějším dojmem, což by mohlo dost věcí změnit. A nakonec zde uvedu debutové album kanadských Gevurah„Hallelujah!“, i přestože demo nahrávka a první EP mě zas tolik nebavily. Deska ale slibuje něco, čeho jsem se letos vlastně ještě nedočkal; tedy autenticky duchovního black metalu nejvyšší jakosti. Snad se nakonec nedočkám jen další plytké sračky pro děcka à la Batushka.


Combichrist: novinka v červnu

Nová deska Combichrist ponese název „This Is Where Death Begins“ a vyjde 3. června jako vždy skrze Out of Line. K mání bude standardní CD, digipack 2CD, barevné 2LP+CD (jeden vinyl červený, druhý zelený) a jako speciální 3CD+DVD verze. Obal zde, tracklist následuje níže:

01. We Are the Plague 02. My Life My Rules 03. Glitchteeth 04. Exit Eternity 05. Skullcrusher 06. Time Again 07. Destroy Everything 08. Tired of Hating You 09. Don’t Care How You Feel About It 10. Blackened Heart 11. Pay to Play 12. Slakt 13. Black Tar Dove pt1 14. Black Tar Dove pt2 15. Homeward


Novinky 6-5-15

Combichrist - We Love You

>>> Britští thrash metaloví veteráni Acid Reign, kteří fungovali v letech 1985-1991, hlásí návrat na scénu. Z původní sestavy však v nové inkarnaci zůstal pouze vokalista Howard Smith, zbytek jsou noví muzikanti.

>>> Combichrist pustili do světa nové lyric ke svému poslednímu albu „We Love You“. Tentokrát se jedná o song „Denial“ – sledujte na YouTube.

>>> Američané Death Angel nastoupí v říjnu do studia, kde začnou nahrávat svou další placku, jež naváže na „The Dream Calls for Blood“ z roku 2013. Půjde-li vše podle plánu, novinka vyjde v dubnu 2016 u Nuclear Blast.

>>> Tony Campos, dosavadní baskytarista Soulfly (dále Ministry, Asesino, ex-Prong, ex-Static-X), opustil kapelu, aby se mohl přidat k Fear Factory. Živý debut si se skupinou odbude 20. června na Amnesia Rockfest v Kanadě.

Obě formace také v současné době chystají nová alba. Novinka Soulfly se bude jmenovat „Archangel“ a vyjde 14. srpna. Novinka Fear Factory by se měla objevit koncem letošního roku. Shodou okolností vyjdou oba počiny pod hlavičkou Nuclear Blast.

>>> Estonci Metsatöll vydají zanedlouho nové EP „Pummelung“ – stane se tak 15. května pod patronáte Spinefarm Records. Vydání bude limitované – CD na 500 kusů, LP na 300 kusů. Na minialbu se objeví dvě nové písničky „Pummelung“ a „Vana jutuvestja laul“ a cover „Külmale Maale“ od J.M.K.E. Obal tady, titulní track poslouchejte na YouTube.

>>> Od italské skupiny Novembre odešel její zakládající bubeník Giuseppe Orlando. Na druhou stranu, formace by v letošním roce měla konečně vydat své první album od roku 2007, kdy vyšla doposud poslední deska „The Blue“.

>>> Islanďané Of Monsters and Men vydají 9. června u Republic Records své druhé album „Beneath the Skin“. Ukázku v podobě lyric videa k písničce „I of the Storm“ najdete na YouTube. Obal vypadá takto, tracklist následuje:

01. Crystals 02. Human 03. Hunger 04. Wolves Without Teeth 05. Empire 06. Slow Life 07. Organs 08. Black Water 09. Thousand Eyes 10. I of the Storm 11. We Sink

>>> Paradise Lost zveřejnili nový videoklip ke skladbě „Beneath Broken Earth“ – sledujte na YouTube. Píseň pochází z novinkové desky „The Plague Within“, jež vyjde 1. června.

>>> Nové video mají taktéž Irové Primordial – „Wield Lightning to Split the Sun“ najdete opět na YouTube. Song pochází z posledního alba „Where Greater Men Have Fallen“, které vyšlo v listopadu 2014.

>>> Rakušané The Devil & the Universe vydali 30. dubna nové EP s názvem „Walpern II – The Blocksberg Sessions“, na němž se nacházejí tři regulérní skladby a tři remixy. Obal tady, tracklist následuje (celé EP lze poslouchat v přehrávači níže):

01. Osculum Infame (Part I – Initiation) 02. Crescent 03. Osculum Infame (Part II – Shemhamforash) 04. Stygian (Sedvs Remix) 05. The Goat Head (Phase Fatale Remix) 06. The Goat Head (Wallow in Vice Remix)


Redakční eintopf #72.1 – speciál 2014 (H.)

H.

H.:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
3. Ilya – In Blood
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Darkspace – Dark Space III I

CZ/SVK deska roku:
1. Schwarzprior – IDDQD
2. Kult ofenzivy – Nauky různic

Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi

Artwork roku:
Odraza – Esperalem tkane

Shit roku:
Svet Kant – Loneliness

Koncert roku:
Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014

Videoklip roku:
Triptykon – Aurorae

Potěšení roku:
Lana Del Rey – Ultraviolence

Zklamání roku:
Die Antwoord – Donker Mag

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Tady není absolutně o čem diskutovat… Lux Occulta jsem měl rád vždycky, ale tomu, že by jejich comebacková deska dala zapomenout na všechnu starší tvorbu a doslova ponížila všechna ostatní alba široko daleko, jsem zase nevěřil. Jenže “Kołysanki” je něco jako hudba z jiného světa… tvrdit, že je to deska roku, by bylo málo, protože tohle je jedno z nejlepších alb za dlouhé roky, jedna z nejlepších nahrávek aktuálního tisíciletí – zcela vážně. Naprosto dokonalý, uhrančivý, dechberoucí a – nebojím se to říct – skutečně geniální kus umění, na němž není jediná vteřinka špatně. Absolutní hudební fantazie.

2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
Nečekal jsem nic a dostal jsem neuvěřitelně zmagořenou, zdrogovanou a naprosto nezařaditelnou směsici black metalu, punku, ujetých melodií, kláves, psychedelie a asi dalších padesáti věcí. Výsledkem je naprosto originální koktejl, který se jednoduše nedá přestat poslouchat. Na téhle desce jsem si vypracoval pomalu regulérní závislost, jež mě stále ještě neopustila… a jestli ani neopustí, vůbec mi to vadit nebude. Můj možná největší objev roku 2014.

3. Ilya – In Blood
Jen málokteré album mi v letošním roce učarovalo takovým způsobem jako zasněná intimní atmosféra v podání Ilya. “In Blood” v sobě míchá prvky indie rocku, ambientu a trip-hopu do těžko zařaditelné, ale o to působivější mozaiky, do níž se člověk jednou ponoří a už nebude chtít pryč. Svého času jsem možná udělil “jen” 9 bodů, ale čas ukázal, že jsem tuto nádheru ještě hodně podcenil, protože nakonec se “In Blood” muselo sklonit pouze před “Ukolébavkami” od Lux Occulta a španělskou magořinou na druhé pozici.

4. Triptykon – Melana Chasmata
Už jsem to říkal na různých místech asi tak tisíckrát, ale moc rád to budu opakovat, dokud nechcípnu, a zrovna teď to klidně řeknu znova – Thomas Gabriel Fischer je bůh extrémního metalu. To není subjektivní názor a ani to není předmětem diskuze – to je holý fakt a kdo tomu nevěří, ten tvrdé muzice nerozumí. A na druhé desce Triptykon to švýcarská legenda, bez níž by metal prostě nebyl takový, jak jej dnes známe, opětovně a do puntíku potvrzuje. “Eparistera Daimones” možná bylo ještě o ždibíček dokonalejší, “Monotheist” od Celtic Frost také, ale to nic nemění na tom, že “Melana Chasmata” je monumentální deska, jež drtí na potkání.

5. Darkspace – Dark Space III I
Skvělých kapel jsou mraky, ale těch, jejichž pozice je pro každého posluchače skutečně výjimečná, je absolutní minimum. Švýcarští astronauti Darkspace však mezi takové pro mě bezesporu patří… ještě nikdo nikdy nedokázal tak uhrančivým způsobem zhudebnit nekonečnost kosmu jako právě oni a po vydání netrpělivě očekávaného “Dark Space III I” to platí stále. Čtvrtá plavba mezi hvězdy a černé díry už překvapivá není, silná a působivá je však stále jako při první výpravě. Hlubiny hudby Darkspace jsou stále nekonečné a na tom se nic nemění…

Schwarzprior - IDDQD

CZ/SVK deska roku:

1. Schwarzprior – IDDQD
Letošní rok mi na české scéně nepřišel nějak extrémně pamětihodný, tedy alespoň já jsem nezaznamenal nějaký solidnější počet počinů, které by mě skutečně sebraly (i když pár věcí jsem si ještě nestihl pustit, to je pravda), ale to neznamená, že by snad Schwarzprior byli jednookými králi mezi slepci, jelikož jejich debutová elektronická syrovost “IDDQD” mě právě sebrala. Odporně návykové, stále však inteligentní beaty, specifický vokál a v neposlední řadě maniakální texty… a jediná skutečně výjimečná česká nahrávka uplynulého roku.

2. Kult ofenzivy – Nauky různic
I když jsem s výjimkou Schwarzprior na nějakou skutečnou bombu loni nenarazil, ani volba Kultu ofenzivy na druhé místo není z nouze ctnost. Tenhle undergroundový projekt mě se svým syrovým, minimalistickým a Nietzschem ovlivněným black metalem baví už od debutu “Symfonie oceli”… a vzhledem k tomu, že “Nauky různic” jsou nejspíš doposud nejlepší deskou, jaká pod hlavičkou Kultu ofenzivy vyšla, není co řešit…

Neřadový počin roku:

Progenie terrestre pura – Asteroidi
Italské duo Progenie terrestre pura po povedeném debutu “U.M.A.” hned s prvním dalším počinem opustilo black metalové teritorium a vydalo se na pole IDM a space ambientu v rámci experimentálního EP “Asteroidi”… Jenže to Italům vyšlo na 100 % a s odstupem je jejich elektronická tvář snad ještě zábavnější než ta metalová a těchto 25 minut vesmírné atmosféry je naprosto božích. Jedinou nevýhodou počinu je tak to, že trvá právě jen 25 minut, protože to je na takhle skvělou záležitost bolestně málo.

Odraza - Esperalem tkane

Artwork roku:

Odraza – Esperalem tkane
Vždyť se na ten obal podívejte – vážně vám není jasné, proč vybírám právě ten? Vždyť z toho odporná a nepříjemná atmosféra doslova teče. Sice “Esperalem tkane” od polského projektu Odraza nevyhrává v kategorii obalu roku suverénně, jelikož takové “Sacred White Noise” od Thantifaxath bylo dalším horkým kandidátem na titul, ale to nic nemění na faktu, že přebal Poláků je hodně silný.

Shit roku:

Svet Kant – Loneliness
Jasně, úplně největší sračka, jakou jsem letos asi slyšel, je asi Lidande, ale to je věc, jež se nedá brát vážně. Svet Kant je však horší v tom, že je to seriózně míněný projekt, který má opravdu ambice a jeho autoři jsou tak sebevědomí, až je to spíš na škodu, protože zároveň postrádají jakoukoliv soudnost. To, co se totiž děje na “Loneliness”, je fakt žumpa a konkrétně třeba vokály jsou mimo veškerá měřítka, směšné i smutné zároveň, v každém případě zcela neposlouchatelné. To vše navíc korunováno extrémně namyšleným a arogantním přístupem samotných muzikantů… řeknu vám, že to, co jsem zažil při komunikaci s nimi, bylo hodně přes čáru.

Koncert roku:

Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014
Sice si nemohu stěžovat, že bych letos žádné dobré koncerty neviděl, naopak hned několik jich bylo skutečně skvělých. Na druhou stranu mi ovšem žádný nepřišel skutečně výjimečný jako předloni třeba Aluk Todolo, okultní vystoupení na Prague Death Mass nebo fenomenální Nick Cave. To však nic nemění na tom, že testosteronový náser v podání Combichrist sem mohu napsat úplně v klidu, protože jsem si málokterý koncert užil jako právě tenhle. Víte, já jsem takový nepařící typ a radši tu muziku opravdu vnímám a poslouchám, ale na Kristovi v kombíku jsem to byl já, kdo byl za toho šíleného debila, který proskákal celý koncert a řval s kapelou všechny texty… a příště si to hned půjdu zopakovat.

Videoklip roku:

Triptykon – Aurorae
Tato kategorie mi letos dělala asi největší problémy, jelikož jsem zjistil, že jsem videoklipy vlastně úplně přestal sledovat, takže jsem už chtěl začít zpětně něco nakoukávat, abych sem měl co napsat… ale pak jsem si řekl jebat, beztak bych sem nakonec dal Triptykon, tak to radši udělám rovnou. “Shatter” sice bylo svého času s podobnou černobílou hrou na atmosféru ještě o trochu silnější, ale ono to nakonec nevadí, protože i “Aurorae” jednoznačně potvrzuje, že švýcarské zlo má pořád sílu.

Potěšení roku:

Lana Del Rey – Ultraviolence
V letošním roce sice vyšla i silnější alba a leckomu by se mohlo zdát divné, že mě třeba výše zmiňovaný geniální návrat Lux Occulta nepotěšil víc, ale já vám nevím… Na to, aby se dostalo do žebříčku pěti nejlepších, “Ultraviolence” nemá, ale přesto jsem se do téhle nahrávky zamiloval takovým způsobem, že jsem ji zde jednoduše chtěl nějakým způsobem zmínit. A vzhledem k tomu, že mě uhrančivá Lana Del Rey opravdu upřímně potěšila (bohužel skutečně jen hudebně, abyste si nemysleli), právě tahle kategorie je jak stvořená pro to, abych ji k tomu využil.

Zklamání roku:

Die Antwoord – Donker Mag
Těšil jsem se hodně, první dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě neskutečně namlsaly a navnadily… aby se pak ukázalo, že to jsou jediné dvě skutečně kulervoucí pecky na albu. Zbytek “Donker Mag” totiž tvoří dalších pár poslouchatelných tracků a početná sbírka debilit, jejichž poslech se rovná ztrátě času. Obrovská škoda, protože tihle jihoafričtí magoři mají rozhodně na víc.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Původně jsem se chystal, že tady řeknu něco strašně chytrého, ale vlastně nevím co, protože když vidím, jaké obrovské množství desek jsem si nestačil poslechnout, i když jsem to udělat chtěl, připadá mi, že vlastně nemám nárok na to, abych mohl uplynulý rok z hudebního hlediska nějak pořádně zhodnotit. Rok 2014 kolem mě jednoduše prosvištěl tak obrovskou rychlostí, že jsem si toho nestačil pomalu ani všimnout, ale něco mi říká, že ani 2015 v tomhle ohledu nebude lepší. Ale co, alespoň vyjdou novinky od A Forest of Stars a Thy Catafalque, takže ono to tak na pytel snad nebude…


Combichrist, William Control

Combichrist
Datum: 23.11.2014
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Combichrist, William Control

Combichrist je skupina, kterou sice neposlouchám kdovíjak dlouho, ale o to víc jsem se do ní v posledních letech zamiloval. Právě oni totiž společně se Suicide Commando mají lví podíl na tom, že jsem se tak moc zažral do elektronické scény, a byla to právě jejich fošna “Today We Are All Demons”, která se stala úplně první elektronickou deskou, jíž jsem si oblíbil v celé její délce (o čemž už jsem ostatně psal tady).

Není tedy divu, že padlo rozhodnutí, že jakmile se Combichrist objeví v České republice, nebudu u toho chybět, i kdybych den před koncertem chytil lepru, mor, choleru, sračku a dysfunkci erekce. A na tom se nezměnilo vůbec nic ani po vydání nic moc soundtracku “No Redemption” a letošního alba “We Love You”, které je sice pořád dobré, ale se svými aggrotechovými předchůdci se rovnat nemůže. Combichrist se na něm totiž znatelně přiklonili k metalu a obecně experimentům, což jsem u kapely, jež mě ve své podstatě přivedla od metalu k elektronice, nesl trochu s nelibostí.

Tak jako tak, když se tu Combichrist skutečně objevili, tak navdory výše řečenému jsem u toho nebyl… bylo to totiž na festivalu Brutal Assault, kam jsem z různých (nyní už nepodstatných) důvodů nejel. Nicméně uběhly jen tři měsíce a Kristus v kombíku přijel znova a přesně tak, jak jsem je chtěl vidět – v plné palbě v klubu a v pozici headlinera. A tentokrát už to konečně klaplo a stálo to kurva za to.

Ještě než došlo na to hlavní, představil se v roli předskokana William Control se svou kapelou. Do té doby jsem vůbec neměl tušení, že nějaký William Control existuje, takže jsem si říkal, že se aspoň nechám překvapit… a překvapení to teda bylo, akorát ne v tom dobrém slova smyslu. Což o to, samotná show byla docela cool… Třeba i bubeník rozhodně netloukl jen nudně bum-čvacht a frajersky s paličkami máchal, aby se bylo na co dívat. Hlavní díl pozornosti měl však samozřejmě sám William Control v kvádru, který byl na pódiu skutečně suverénní, zpívat uměl, neustále předváděl různé triky se šňůrou od mikrofonu, a i když vypadal trochu jako dítě Black Veil Brides a Elvise Presleyho, jako frontmanovi mu šlo vytknout máloco. Ostatně ani zbylí dva členové (kteří by podle image mohli jít z fleku hrát hipsterský post-rock a nikomu by to nepřipadalo divné) to neflákali a formálně na pódiu odváděli slušný výkon.

Problém celého vystoupení byl však v tom, že hudebně to byla… hm, píčovina jak mraky. Je úplně jedno, že živě byly bicí výraznější, protože ani to nijak nezakrylo fakt, že to byl obyčejný homo pop rock akorát bez kytary. Znáte to, živě bývají podobné kraviny většinou poslouchatelnější, ale William Control nepomohl ani ten koncert a během chvilky mě to začalo vysloveně srát. K tomu stačilo přidat už jenom neskutečně debilní texty, za které by se nemuseli stydět ani My Chemical Romance v době největšího emo boomu (“You slash my heart on razor’s edge” a hned za tím procítěné sborové “on razor’s edge, on razor’s edge”… to jako fakt?), a stalo se z toho setsakra velké utrpení. Ze začátku jsem si říkal, že alespoň díky té show by to mohla být trochu sranda, ale po pěti minutách už jsem se nudil a po deseti už jsem se těšil, až William a jeho parta z toho pódia vystříknou a konečně tam pustí Krista v kombíku. Fakt nechápu, proč musela taková sračka hrát zrovna před Combichrist, ale jedno pozitivum to mělo – alespoň už vím, čemu se mám příště vyhnout. Svoje fandy však William Control asi měl, protože vedle mě kdosi skákal jak blázen a po konci koncertu se vypařil a na Combichrist se už neukázal. Což teda jen tak mezi námi nechápu ještě víc.

Setlist Combichrist:
01. We Were Made to Love You
02. Today I Woke to the Rain of Blood
03. Blut Royale
04. This Is My Rifle
05. Can’t Control
06. Throat Full of Glass
07. Maggots at the Party
08. Denial
09. Never Surrender
10. Shut Up and Swallow
11. Get Your Body Beat
12. Love Is a Razorblade
– – – – –
13. What the Fuck Is Wrong with You?
14. Sent to Destroy / We Were Made to Love You (Reprise)

Po útrpných 40 minutách ve společnosti nagelovaného gay Elvise a jeho tří kumpánů konečně začala přestavba pódia, aby na něj mohli vtrhnout Combichrist. Kapela nastoupila zmalovaná jak black metaloví čerti a set otevřela s “We Were Made to Love You” z aktuální fošny “We Love You”… Zrovna tenhle song mi z alba moc neseděl, ale všechna čest, živě to fungovalo. Nejdřív intro “We will start the elimination process in 10 seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” a pak se mašina rozjela naplno, byla to pumelice jako svině, a ačkoliv jsou Combichrist původně přece jenom aggrotechová kapela, kytarový náhul v jejich podání dával na prdel spoustě metalových přizdisráčů. Hlavně baskytarista Brent Ashley (který na tomto turné zaskakoval za Abbeyho Nexe) do toho hned od začátku řezal hlava nehlava, nicméně bubeník Joe Letz nebo klávesák Z Marr taky dračili zodpovědně. Zato Andy LaPlegua strávil většinu prvního tracku zády k publiku, ale hodně rychle se rozjel i on a show jako správný frontman táhnul kupředu.

Obecně můžu říct, že songy, které mi na “We Love You” tak úplně nevoněly, byly živě podobně kulervoucí jako cokoliv jiného. Kromě “We Were Made to Love You” se to týkalo i třeba chytlavé “Maggots at the Party”, což je vysloveně koncertní tutovka, u které prostě nešlo neskákat a neřvat refrén… kdo to nedělal, ten jako by tam ani nebyl. Stejně tak byla parádní i “Denial” nebo “Can’t Control”, ale třeba bez takové “Love Is a Razorblade”, což je podle možná ten nejhorší song, jaký kdy Combichrist natočili, bych se fakt obešel… když už chtěli z novinky mermomocí zahrát pět kusů, rozhodně by se tam našly i lepší hitovky jako “Every Day Is War”, “From My Cold Dead Hands” nebo “We Rule the World Motherfuckers”… hlavně ta poslední jmenovaná. Jak můžou nejlepší song nové desky nehrát?

Pak tu však samozřejmě byly i starší věci a to byla ještě větší šleha. Jakmile spustili hned jako druhou věc “Today I Woke to the Rain of Blood”, tak to byli přesně ti Combichrist, jaké chci slyšet – elektronická testosteronová nálož bez slitování, pot lítal vzduchem v rytmu brutálních beatů… prostě kult. V úplně stejně nářezovém duchu pokračovaly i násery jako “Blut Royale”, “This Is My Rifle”, “Throat Full of Glass” nebo “Shut Up and Swallow” (text tohohle songu je jen tak mezi námi čistá romantika), pořád to však nebyl vrchol. Ten totiž přišel v podobě masakrů “Get Your Body Beat” (předposlední skladba základního setu) a “What the Fuck Is Wrong with You?” (první písnička v přídavku)… co si budeme povídat, ty refrény jsou absolutní vraždy už na deskách, ale živě to byl ještě stokrát větší námrd a možnost neřvat “Hey! You! What the fuck is wrong with you?” a neskákat u toho jak magor prostě neexistovala. Úplný závěr pak obstarala další pecka “Sent to Destroy”, jež na konci plynule přešla opět ve “We Were Made to Love You”, po níž už následovaly jen děkovačky (během nichž skončil kytarista Eric13 ne úplně chtěně i mezi lidmi) a odchod.

Během koncertu se sice vyskytlo několik menších technických problémů… hned mezi “We Were Made to Love You” a “Today I Woke to the Rain of Blood” nastala menší prodleva kvůli potížím se samply, dva tracky se zase musely úplně obejít bez baskytary a Brent Ashley během nich jen seděl na schodech na kraji pódia a sledoval kolegy. Nic z toho však Combichrist nezastavilo na cestě k předvedení zničujícího koncertu, protože i tak jim to šlapalo až nelidsky dobře. Andy LaPlegua suverénně dirigoval publikum a všichni mu to žrali, z kapely cákala energie po hektolitrech a nemalá část publika to neváhala oplácet zodpovědným kotlem. Nechyběly ani různé srandy, jako třeba když bubeník Joe Letz předal kus svého drumsetu prvním řadám, vytáhnul si na pódium fanynku a donutil ji bubnovat (do čehož se jí evidentně moc nechtělo) a sám neváhal svou soupravu při neustálém hraní házet po půlce celého pódia, takže mu ji technici museli neustále rovnat.

Co vám budu dál vykládat, jednoduše to bylo kurevsky super a užil jsem si to jako málokterý jiný koncert… dokonce ještě víc než třeba Suicide Commando o měsíc dřív a to ze Suicide Commando jsem byl taky docela v prdeli, protože byli skvělí. Jasně, William Control sice byla fakt sračka, ale když na to přijde, tak to mám docela na salámu, jelikož jsem přece jenom přišel na Combichrist a ti totálně zabíjeli. 90 minut bylo fakt málo a nejradši bych si dal dvakrát tak dlouhý set, stejně tak bych našel spoustu tracků, které bych fakt chtěl slyšet a neslyšel, ale i tak to byla bomba jako čuně a z fleku bych šel zase.

P. S.: Vzkaz pro všechny kokoty, kteří nechápou, že na nekuřáckém koncertě se nekouří – jste fakt kokoti.


Brutal Assault 19 (pátek)

Brutal Assault 19
Datum: 8.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Blindead, Carnival in Coal, Combichrist, Devin Townsend, Fleshgod Apocalypse, Heiden, Krakow, Manes, Mgła, Mors Principium Est, Nightfall, Obscure Sphinx, První hoře, Shining, The Ocean

Atreides: Páteční den pro mě byl při pohledu do programu jednoznačně nejvytíženějším dnem festivalu – kapel, které jsem chtěl stůj co stůj vidět a slyšet, rozhodně nebylo málo a nakonec jsem toho viděl ještě mnohem víc. Do areálu jsem se dohrabal na mé poměry docela časně, na chlup přesně v půl druhé odpoledne, abych tak akorát stihnul začátek polských Obscure Sphinx, kteří zaskakovali za Gorguts. V rámci přípravy jsem od téhle post metalové/sludgové magořiny slyšel jen pár písní z posledního alba, a pokud jsem nějaká očekávání měl, Obscure Sphinx je s přehledem překonali o několik délek a naprosto mě uzemnili. Scéně vévodila bíle oděná zpěvačka Wielebna, s krásným paintem noční můry na obličeji a potrhanými obvazy všude možně po těle. Vyjetější a zdrogovanější zjev předvedli během festivalu už jen První hoře a Combichrist. A hudba? Výborný post-metal/sludge s excelentním vokálem, který válcoval vše, co mu stálo v cestě, a navrch pohltil silnou atmosférou. Mohutný aplaus, který následoval jejich set, si rozhodně zasloužili. Pro mě velmi příjemné překvapení a zatím to vypadá, že Obscure Sphinx mi zadělali na další závislost.

Ježura: Poněkud protažený snídaňooběd měl za následek to, že jsem z vystoupení Obscure Sphinx prošvihnul asi první song nebo dva, a když už jsem se konečně dohrabal do areálu, bylo mi to dost líto. Tedy, bylo by mi to dost líto, kdyby tu lítost Obscure Sphinx nerozmetali na cucky ve všech ohledech naprosto famózním vystoupením. Hudebně to bylo výtečné, vizuálně rovněž (zpěvaččiny pohybové kreace byly působivé, přiměřeně sexy a ani náznakem laciné) a Obscure Sphinx museli uhranout všechny, kdo se na ně přišel podívat. Alespoň mě teda uhranuli pořádně a teprve teď mě fest mrzí, že jsem jim nedal šanci už dřív a nechal si ujít jejich tři měsíce staré klubové vystoupení v Praze…

Skvrn: I já jsem chtěl Poláky Obscure Sphinx původně omrknout, jenže nějak z toho nakonec sešlo. Ježurou zmíněné snídaňoobědy se mi tu protáhly nejednou a tentokrát si černého Petra vytáhli právě Obscure Sphinx. Kapela si však slzy kvůli mé nepřítomnosti utírat nemusela, jelikož divácká kulisa byla navzdory brzké hrací době opravdu obstojná. Zato na Heiden lidí ubylo a mně nedělalo problém se na tyhle sympaťáky zaměřit zblízka. Hrálo se především z novinky “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”, která sice mezi těmi všemi thrash metaly a death metaly působila jako z jiného světa, ale přesto ji publikum dokázalo ocenit. Neodpustím si však poznámku, že zrovna tohle je typ kapely, kvůli kterému má smysl tu třetí stage otevřít už o hodinu dřív, neboť chemie Heiden + klubová stage by fungovala určitě lépe. A jak tak koukám pod sebe, nejsem jediný, jenž na tohle téma něco utrousil.

Atreides: Pokud mě Obscure Sphinx namlsali, domácí Heiden mé nadšení z dobrého začátku vzápětí ochladili. Přišlo mi to takové nijaké a zvukově nic moc. Buď nebyl slyšet Kverd, nebo některá z kytar. Co naplat, že s sebou dotáhli i Werlingu, která nahrávala klávesové party pro obě poslední alba. Koukalo se na ní sice velmi dobře, letmo jsem ji ale zaslechl sotva dvakrát a většinu kláves jsem si musel domýšlet. Že hráli ve dvě odpoledne na velkém pódiu, na které se jejich hudba podle mého názoru fakt nehodí, je další věc. Myslím, že mírně intimnější prostředí zastřešené Metalgate Stage by jim sedlo podstatně lépe, i tak jsem ale očekával mnohem jistější a atmosféričtější vystoupení.

Ježura: Nevím, jestli se na tom nepodepsala moje neskrývaná náklonnost k hudbě Heiden, ale mně se jejich vystoupení na Brutal Assaultu rozhodně líbilo, a to snad v každém ohledu. Snad až na utopené klávesy jsem si nevšiml žádných problémů se zvukem, a jinak to alespoň pro mě bylo výborné vystoupení, na jaká jsem si u Heiden v poslední době docela zvykl. Loňský triumf v plzeňské Papírně sice zůstal nepřekonán, ale Heiden se ani na velkém pódiu neztratili a zanechali za sebou dobrý dojem, o kterém svědčil i nečekaně slušný potlesk.

Skvrn: Ani pořádně nevím, proč jsem zašel omrknout finské Mors Principium Est. Tak nějak jsem si sliboval svěží melodický death metal, který mi naživo dá co proto, ale setsakra jsem se mýlil. Kapela totiž nepředvedla nic víc, než naprosto obyčejné, ničím nevyčnívající vystoupení, o kterém člověk nazítří už ani pořádně nevěděl. Slabý výkon podtrhnul frontman Ville Viljanen, který působil nesmírně znuděným dojmem, a nepříliš sympatická komunikace mu bonusové body rozhodně nepřinesla. Přesto jsem vydržel do konce. Je fakt, že to pódium v těch největších hicech krásně stíní, tak asi proto.

Atreides: Hektický začátek, kdy jeden bod programu tak tak navazoval na druhý, pokračoval. Sotva dohráli Heiden, uháněl jsem do Horror kina, kde se už chystali Manes a listening session jejich nového alba, “Be All End All”. Upřímně jsem neočekával nic jiného než další excelentní desku, a to jsem od norských mágů také dostal, takže nezbývá, než natěšeně čekat do října, kdy má album vyjít. Mimo jiné byl poslech alba parádní chill před náročným zbytkem dne.

Ježura: I když to teď už možná vypadá, že jsme se s Prdovousem po areálu vodili za ručičku, nebylo tomu tak a na listening session nové desky Manes jsme šli oba zcela nezávisle. Dojmy z novinky mám také velmi pozitivní, jen bych to s těmi chvalozpěvy asi ještě moc nepřeháněl, protože ačkoli to rozhodně bylo dobré, vzhledem ke spánkovému deficitu z předcházející noci jsem to občas trochu zalomil, takže to mám maličko rozmazané. Příznivci Manes se však mají stoprocentně na co těšit!

Setlist Fleshgod Apocalypse:
01. The Hypocrisy
02. Minotaur (The Wrath of Poseidon)
03. The Violation
04. Pathfinder
05. The Egoism
06. Elegy
07. The Forsaking

Ježura: Fleshgod Apocalypse u mě sice po vydání rozporuplné desky “Labyrinth” poměrně klesli, ale přesto jsem se vypravil podívat, jak se předvedou, protože mám pořád v paměti výtečný koncert, jaký odehráli před dvěma lety na Metalfestu. A i když to zpočátku vypadalo na technické problémy, Italové tomu stejně nakonec nakopali sedínku. Kombinace jejich image (byť tentokrát nebyli zmalovaní černě ale bíle) a dokonale sehraného vystupování dodala koncertu přívětivý odér absolutního perfekcionismu a i hudebně to bylo velmi dobré. Je sice pravda, že jsem z toho nebyl odvařený tak jako dříve, ale pořád to byla slušná mrda a dokonce i nové skladby v živém podání vynikly mnohem lépe než z desky. Oproti našim předchozím dostaveníčkům si tentokrát Fleshgod Apocalypse přivezli i hostující pěvkyni, která svým školeným vokálem sekundovala Paolo Rossimu a také orchestrálním partům, a i tohle šlapalo dobře, takže ve výsledku můžu mluvit o velice příjemném koncertě, jehož zhlédnutí určitě nelituji.

Skvrn: Věděl jsem, že shánět slušné místo bude na Fleshgod Apocalypse docela oříšek, jelikož jsem čekal dost lidí, ale že až tolik? Holt jsou dnes tihle Italové v kurzu. I proto jsem se nikam dopředu neprobíjel a zůstal raději v povzdálí, přičemž mnou vybraný flíček se tvářil jako záruka nejvyšší možné zvukové kvality. Tahle domněnka byla však rázem vyvrácena, neboť zvuk byl nejen na místě mém, ale úplně všude naprosto katastrofální a vážně jsem uvažoval o útěku za nějakým dlábošem. Zhruba po třetině hrací doby se naštěstí vše diametrálně změnilo, operní pěvkyně, z jejíhož hrdla jsem doposud nepochytil jediný tón, byla rázem slušně slyšitelná, už to nebylo tak přebasované, jen to pianino pořád nebylo dostatečně vytažené. Nevím. Mně by osobně štvalo se tahat na pódium s takovým krámem, z něhož by ve finále byla jen vizuální ozdoba. Třeba jsem si tu noc jen přeležel uši a nebyl pak schopen nic dostatečně docenit, ale tuším, že chyba nebude tentokrát na mém přijímači.

Ježura: Ačkoli jsem o Carnival in Coal maximálně tak někdy slyšel, po zjištění, že jde o avantgardu, jsem z nedostatku jiné činnosti zakotvil před pódiem a sledoval, co se z toho vyvrbí. Vyvrbilo se z toho vystoupení, které bylo nehorázně střelené, pošukané a v každém ohledu avantgardní, ale díky celkovému pojetí hudby i přístupu kapely to bylo hlavně nesmírně hravé zábavné. Všemu vévodil neskutečně sympatický zpěvák a duo pitvořících se kytaristů, a i když to zpočátku nevypadalo na žádný velký úspěch, Carnival in Coal si postupně získali publikum i mě. Super odlehčení pátečního odpoledne!

Atreides: Po Manes se dostavil hlad a s ním další degustace jídel u stánků před areálem. Jediný stánek s klobásami v záplavě čínských nudlí mimochodem nezklamal. Bez obalu se přiznám, že Mors Principum Est ani Skeletonwitch jsem vidět nepotřeboval a jediné, co mě trochu mrzí, jsou projezení a prozevlení Fleshgod Apocalypse, ale v tu chvíli jsem neměl na cestu do areálu ani pomyšlení, a tak jsme se vydali až na První hoře. Nicméně ještě než dojde na ně, povedlo se mi cestou potkat Carnival in Coal. Už už jsem začal litovat, že jsem prosral první půlku setu téhle parádní magořiny, naštěstí jsem však byl na konci setu uklidněn, že “see you tommorrow”, a mně došlo, že to byl záskok za nějakou z vypadlých kapel. Tak nebo onak, to, co jsem z “Uhelného karnevalu” viděl, byla excelentní jízda a diskotéka, která mě před První hoře skvěle rozehřála.

Skvrn: Jedna z věcí, která mě na letošní Brutalu nesmírně zklamala, byl naprostý nedostatek informací o změnách v časovém harmonogramu. A jelikož jsem se po těchto zprávách zapomněl dostatečně pídit, představení Carnival in Coal na hlavním pódiu mi bezezbytku uniklo. Útěcha v podobě vystoupení První hoře na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat. Kapela, o které jsem v životě neslyšel, mě nakonec přivedla do naprostého transu a jako první mě v tento hudební svátek přinutila vyseknout i několik tanečních kreací. Recesistická směsice všeho možného od punku přes metal až po samotného šaška s harmonikou měla naživo ohromné koule, což jsem evidentně necítil sám. A i když se čas naplnil, spousta lidí nechtěla věřit tomu, že je opravdu dobojováno. Velmi početné, a co hlavně, nesmírně nadšené publikum budiž důkazem pro pořadatele, že lidé o tyhle nemetalové ujetiny opravdu stojí. Jak nad tím přemýšlím, vlastně jsem neviděl jsem nikoho, kdo by nejevil známky vyčerpání nebo překvapeného potěšení korunovaného úsměvem na tváři, tedy na metalové akci nepříliš častým jevem.

Atreides: První hoře jsem, stejně jako zbylí dva kolegové podemnou, takřka neznal. Na vystoupení mě natáhla hlavně jejich titulní fotka z webu festivalu. V průběhu setu se spustil jeden z nejlepších kotlů (ne-li nejlepší vůbec), které jsem na letošním Brutal Assaultu zažil. Přátelské disko tanečky střídalo nezřízené pogo a na hitovky jako “Absurdistán” nebo “Diskokoule” se prostě nedalo nepařit. Pařilo se tak moc, že když jsem se po konci setu vybelhal úplně zřízený a skrz na skrz propocený z Metalgate Stage, jejíž útroby stačily během setu nabrat úctyhodných teplot a vlhkosti, polomrtvý jsem padnul k nejbližší zdi. Jediná škoda je, že po krátké ochutnávce domácího poslechu mi zní První hoře oproti vynikajícímu koncertu poněkud mdle, a to i přesto, že už z desky je to hudba nadmíru energická. Další důkaz toho, jaké mělo jejich vystoupení (disko)koule.

Ježura: První hoře je kapela, která se mi dlouho vyhýbala, a tak jsem konečně chytil příležitost za pačesy a vypravil se podívat, jestli i v našich luzích a hájích umíme hrát avantgadu. Umíme, a to sakra dobře. První hoře předvedli takový cirkusový kabaret po česku (byl i klaun s tahací harmonikou!) a jejich vystoupení bylo napůl divadlo, jenže to bylo výborné divadlo a hrála k němu navíc opravdu parádní hudba. Vokálně, instrumentálně i vizuálně (správně cvoklé kostýmy i pohybové kreace všech krom basáka) to bylo naprosto skvělé a snad právě proto se do šapitó s třetí stagí přišlo na První hoře podívat nečekaně početné publikum, které se jim odvděčilo opravdu parádní odezvou.

Atreides: U třetí stage jsem se nakonec ještě zdržel: Na programu byli norští Krakow, které jsem rovněž neznal, v programu mě ovšem zaujali stoner metalovou škatulí. První song mi sice přišel na stoner/sludge poněkud vlažný, atmosféra mu ale nechyběla. Energie a uhrančivá síla však na sebe nenechala dlouho čekat a dorazila s další písní. Krakow předvedli další výbornou show a s blížícím se závěrem atmosféra houstla, udusávala vše živé pod sebou, až dosáhla naprostého maxima – a pak kapela dohrála. Černá díra utopených emocí, které ještě nějakou dobu doznívaly. Je sice pravda, že končit se má v nejlepším, za přídavek bych se ale v případě Krakow ani v nejmenším nezlobil. Další velmi příjemný objev a další výtečná show.

Ježura: Bolavé nohy, hlad a také potřeba konečně sepsat hromadu poznámek pro tenhle report vyústily v poměrně dlouhou pauzu, jíž padla za oběť vystoupení H2O a Six Feet Under, a zpět do koncertního dění jsem se vrhl až okolo půl sedmé, kdy na Metalgate Stagi měli zahrát The Ocean, na které mě utáhnul kamarád, jenž o nich básnil už druhý den v kuse. S vidinou opakování zážitku, jaký mi předešlého dne zprostředkovali God Is an Astronaut, jsem tedy vyčkal, než koncert se čtvrthodinovou sekerou konečně začal, a sledoval, co se bude dít. Co se dělo, bylo formálně naprosto výtečné. Hodně ostrý post-metal měl fakt grády (možná až moc, protože zvuk byl napálený opravdu dost), projekce na plátno byla dost působivá, všichni muzikanti řádili, jak jen se u moderních žánrů sluší a patří, a zpěvák si v závěru dokonce lajsnul skočit z vrchu pódiové konstrukce mezi lidi. Nejinak na tom bylo i publikum, které celou dobu předvádělo parádní odezvu, a na tom všem dohromady šlo jen těžko hledat nějaké chyby. Přesto jsem ale nijak zvlášť nadšený nebyl a nemám tušení proč. Holt mi to asi napoprvé úplně nesedlo, tak uvidíme příště – pokud tedy nějaké příště bude.

Skvrn: Po výborných První hoře byly následující spolky v nezáviděníhodné situaci a jelikož jsem tušil, že H2O ani Six Feet Under na tuhle laťku nedosáhnou, z areálu jsem se vypařil. Ne však nadlouho, protože na třetí stagi se opět schylovalo k velkým věcem – na řadu měli přijít post-metaloví The Ocean. O těhle Němcích jsem toho slyšel už poměrně dost, jen k samotnému poslechu jsem se nebyl schopen dokopat. Ve stanu bylo již tradičně dusno, zvuk přehulený, ale přesto to mělo hodně do sebe. Ale postupně. Jednak si The Ocean spolu s nástroji přivezli i videoprojekci, na které po celou dobu běhala videa z podmořského dna (a teď opravdu nemluvím o dokumentech mistra Attenborougha), druhak přišli s úplně jinou atmosféru, než jsem očekával. Čistě po čuchu jsem čekal melancholičtější a klidnější set, nicméně naprostý opak byl pravdou, byla to fakt divočina. Nesmyslně hlasitý zvuk byl tentokrát kladem a podstatnou částí se postaral o kulervoucí atmosféru. Samotným vrcholem bylo, když frontman Loïc Rossetti vystoupal na pódiovou aparaturu a se zatajeným dechem všech přítomných skočil mezi nadšené publikum, na jehož rukou dospíval i celý song. Parádní zážitek, parádní set!

Atreides: Po Krakow byli v Metalgate stanu na řadě post metalisté The Ocean, které jsem si nechal ujít jen s těžkým srdcem, přesto jsem nelitoval. Na Jägermeister Stage se totiž chystala kapela, která pro mě byla jedním z taháků letošního Brutal Assaultu – polští sludge/doomoví Blindead. Jejich poslední genialita “Absence” je jednou z nejlepších sludgovek loňského roku a jejich vystoupení na festivalu jasnou povinností. Trochu jsem se obával, jak na velké scéně jejich hudba vyzní, polská smečka si s ní však hravě poradila a publikum odnesla kamsi do dáli silnou a podmanivou atmosférou. Potěšilo mě, že na výbornou fungoval novější materiál i starší skladby, takže jsem si užil jak “b6”, “s1” nebo závěrečnou “a7bsence”, tak i “My New Playground Become” z minulého “Affliction XXIX II MXMVI”. Celým vystoupením se jako stříbrná nit vinula surrealistická videoprojekce s bizarním vývojem scén a velmi sličnými dívkami a dávala skladbám zajímavý vizuální podkres. Blindead se postarali o jedinečný zážitek a z mého pohledu šlo o jedno z nejatmosféričtějších vystoupení nejen festivalu, ale vůbec všech koncertů, co jsem kdy viděl. Čirá magie a jasný důkaz toho, že polský post-metal/sludge se za posledních pár let vyšvihl na úroveň světové špičky.

Atreides: Jak dohráli Blindead, stačilo se vlastně jen posunout o pár metrů vedle. Na kanadského kytarového mága Devina Townsenda jsem se do davu nehrnul a raději jsem stranou střízlivěl a vstřebával všechnu tu atmosféru a energii, kterou do mě Blindead stihli za svůj set nalít. Možná i proto mi přišel rozjezd dost vlažný a dobrých patnáct minut jsem raději sledoval zdrogovanou videoprojekci. Jenže během pár písní stihlo vystoupení nepozorovaně vygradovat do neskutečných otáček, a když Devin ke konci vybalil “Juular”, měl jsem co dělat, abych se nesnažil probít do kotle. Někdy v polovině začal s grácií sobě vlastní začal do publika sypat mezi písněmi jednu hlášku za druhou, a když začal vyzývat, aby zvedl ruku každý, kdo má malý penis nebo enormní klitoris (což je kdoví proč to jediné, co mi z té smršti zůstalo v paměti), nezbylo než prskat smíchy. Musím uznat, že tenhle člověk má charisma na rozdávání a ohlášené headlinery festivalu nechal daleko ze svými zády. Všechny do jednoho.

Setlist Devin Townsend:
01. Seventh Wave
02. War
03. Regulator
04. Deadhead
05; Numbered!
06. Supercrush!
07. Kingdom
08. Juular
09. Grace
10. Bad Devil

Skvrn: The Ocean za námi a hurá na Devina. Na něj jsem se v rámci jeho Devin Townsend Project těšil jako na málokoho, protože dle dosavadních ohlasů jde o muže na svém místě. A to se bezezbytku potvrdilo. Tenhle chlápek má neuvěřitelné charisma, a i když si to spolu se svými kolegy přikvačil ve společenském, publikum bavil neuvěřitelně pošukanými vtípky (pošukanými doslova – koneckonců Prdovous nade mnou vystřihl i podrobnou expertízu) i samotnou hudbou. Oceňuji rovněž výběr skladeb, neboť prostor dostaly především ty přímočařejší kousky a místo kytarových onanií si Devin raději pouštíval jazyk na špacír. A že to za to stálo! Towsendovi se totiž povedlo odlehčit jinak dosti konzervativní publikum, což se mnohdy jeví jako nadlidský úkol. Skvělá show!

Ježura: Devina Townsenda a jeho tvorbu sice velice respektuji, ale nikdy jsem k ní nechoval osobní vztah, takže na tenhle koncert jsem se vypravil více méně z povinnosti a v naději, že tentokrát všichni neprochčijou na kost, jen co mistr hrábne do strun, jako na Brutal Assaultu 2010. A protože se počasí chovalo slušně, měl jsem možnost sledovat, jak se z Devinova vystoupení zcela nenuceně a nenápadně stává jeden z vrcholů festivalu. Výborný zvuk, skvělá muzika a Devinova magnetická osobnost si získaly i mě a já mohu jen smeknout, protože tohle byl skutečně bezchybný, famózně gradující a ve výsledku naprosto strhující výkon headlinera, před kterým se celí slavní Slayer mohou jít leda tak zahrabat.

Atreides: Cesta na první set Manes byla výzvou v podobě pokoření davu, který se shromáždil na vystoupení Avon Alarm… erhm, Amon Amarth. Pódium vyšperkované polystyrenovými drakary působilo spíš jako pouťová atrakce, rozhodně nic pro mě. Nicméně k Manes: Pojem akustický set byl v jejich případě strčen do velkých uvozovek sestavou kytara – basa – bicí – perkuse – samply. Vystoupení otevřeli novou skladbou “The Deathpact Most Imminent”, kterou jsem slyšel o pár hodin dříve a již od začátku bylo jasné, že tohle opět bude atmosférická nádhera. Křišťálový zvuk, nejlépe nazvučená kytara, kterou jsem letos na festivalu slyšel, a naprosto dokonalý Asgeir Hatlen, jenž překonal sám sebe a zpíval mnohem emotivněji než z alba. Za zmínku stojí i “The Cure-All”, “Deeprooted” nebo “Nobody Wants the Truth”. Mám dojem, že poslední jmenovanou zahráli ve zkrácené podobě z poslední kompilačky “Teeth, Toes and Other Trinkets”, ale nerad bych kecal. Vystoupení chtěli uzavřít nádhernou “Ende”, díky bouřlivému ohlasu jim však nezbylo, než na závěr přihodit ještě “White Devil Black Shroud”. Po celý koncert panovala skvělá, přátelská atmosféra a na Manes bylo vidět, že si svoje první vystoupení mimo Norsko náležitě užívají. Aby ne, když obecenstvo jim tuhle unikátní chvíli žralo i s navijákem a odpustilo i nějaké to zpoždění.

Setlist Manes:
01. A Deathpact Most Imminent
02. Diving with Your Hands Bound (Nearly Flying)
03 The Cure-All
04. Deeprooted
05. The Nature and Function of Sacrifice
06. Nobody Wants the Truth
07. Ende
08. White Devil Black Shroud

Ježura: Přiznám se, že už jsem v životě čelil náročnějším volbám, než jestli jít na Amon Amarth nebo Manes – a norští avantgardisté předvedli vystoupení, o kterém si plastoví vikingové můžou nechat leda zdát. Protože nemám Manes nijak zvlášť naposlouchané, chvíli trvalo, než jsem se naladil na jejich vlnu, ale pak už nebylo absolutně o ničem diskutovat. Manes odehráli krásný, uhrančivý a místy vysloveně strhující koncert, ze kterého jsem odcházel doslova omámený a na kterém mě trápila jediná věc – dvacetiminutová sekera mě připravila o začátek Shining, kteří hráli vzápětí na velké stagi. I tak ale Manes rozhodně předvedli jedno z nejlepších vystoupení festivalu.

Skvrn: Studiovou tvorbu Manes neznám. Popoháněn avantgardní škatulkou a hřejivým faktem, že davy lidí se tlačí na Amon Amarth, jsem se však hodně těšil. A co říct k samotnému setu? Perfektní zvuk, perfektní hudba, perfektní publikum, které si nakonec ještě dožadovalo přídavek a vzhledem k tomu, že prostoje na třetí stagi byly velké, prosbu nakonec kapela (jako jedna z mála) vyslyšela. Den nato se kapela ještě představila na hlavním pódiu, kde to však už zdaleka nebylo tak dobré jako na Metalgate Stage. A kdo na tohle pódium ustavičně nadává, pro srovnání měl zajít právě na oba sety Manes.

Atreides: Díky mírnému zpoždění Manes jsem nestihl prvních deset minut ze Shining. Hektickým přesunem jsem se dostal pod pódium zhruba v polovině “Fisheye”, takže jsem toho z jejich setu stihl ještě docela dost – a naštěstí stihl i většinu drog. Nikým neřízená a neusměrněná divokost téhle zběsilé avantgardy dává v živém podání víc než kdy jindy tušit, že něco takového se prostě nedá složit (a nejspíš ani zahrát) za střízlivého stavu a člověk prostě musí mít chtě nechtě něco v žíle. Upřímně jsem nečekal, že zrovna na Shining bude takový nával, na druhou stranu se musí nechat, že pařili snad všichni (alespoň kolem mě) a já na tom nebyl jinak. Když se do toho opřel Jørgen Munkeby na saxofon, mělo to vážně grády a zejména závěrečné kombo “The Madness and Damage Done” a skvělý cover King Crimson, “21st Century Schizoid Man”, bylo silně kulervoucí. Trochu mě mrzí, že mezi Manes a Shining nebyl větší časový prostor, aby se ve mně mohla ona velmi osobitá “Manesovská” atmosféra chvíli rozležet, protože Shining se s ničím nesrali a zabíjeli takovým způsobem, že je překonali až Aosoth a Dodecahedron o den později.

Setlist Shining:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. Fisheye
04. My Dying Drive
05. Blackjazz Rebels
06. The Madness and the Damage Done
07. 21st Century Schizoid Man [King Crimson cover]

Ježura: Maniakální jazzmani Shining patřili k největším tahákům, jaké si pro mě letošní vydání Brutal Assaultu připravilo, ale přesto jsem se trochu bál, jestli mi ten jejich chaotický masakr naživo sedne. Sednul. Shining totiž celý Josefov postavili do latě způsobem, před kterým by mohli smeknout i onačejší mistři. V chaotičtějších pasážích Shining sice působili malinko random dojmem, ale vůbec to nevadilo, protože to i tak byla totální jeba, a když člověk zrovna nepařil, tak jen zíral, co se děje na pódiu. Všichni muzikanti (a frontman Jørgen Munkeby zejména) totiž celou dobu řádili, jako by do nich někdo pustil proud, a krom toho to celé mělo ohromný styl, neboť veliká plachta s logem kapely a lehce formální odění kapely dohromady zafungovaly jako opravdová vizuální třešinka na dortu. Nemám co dodat – pro mě jedno ze tří vůbec nejlepších vystoupení festivalu. Takhle to holt dopadá, když jazzmani vezmou do rukou kytary…

Skvrn: 19. Brutal Assault, to nebyla jen poctivá porce muziky, to byly taky čas od času dramatické závody. Pro ty, kteří do sebe od nevidím do nevidím rvali nudle od Vietnamců to nebyly závody věru příjemné. Naopak pro ty, kteří utíkali za hudbou, tedy i já, byla připravena (na rozdíl od okupantů mobilních záchodků) i sladká odměněna. Vzhledem ke zpoždění, kterého se dopustili Manes, jsem prověřil už tak zmožené tělo a běžel skrze chaotický dav až k hlavním stagím, konkrétně k té, na které již v plné polní stáli přichystaní Shining. Tentokrát jsem si opravdu nebral servítky a drze se nacpal až dopředu, protože o živých kvalitách těchhle Norů jsem věděl. Sotva se spustily první tóny na pódiu, stejnou mincí oplatilo i hlediště. A i já, ten, který se nepovažuje za nějakého velkého pařana, se tentokrát naprosto odvázal a celý set proskákal, “proairguitaroval” a bůhvíco ještě. Hrálo se jak z poslední “One One One”, tak i z geniálního “Blackjazz”, ze kterého zazněla třeba omračující “Fisheye”. Nerad se pouštím do nějakých unáhlených závěrů, ale tohle vystoupení rozhodně patří na “Brutální stupně vítězů”. A to, že kapela den na to označila na svém Facebooku josefovský set za “the coolest we have ever played”, jen vše stvrdilo.

Atreides: “We will start elimination process in ten seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” A pak jsme umřeli. Asi takhle by se ve stručnosti dala shrnout aggrotechová diskotéka Combichrist. Tohle prostě byla šleha a naprostý nátěr, který mi do znaveného těla vlil novou dávku energie a donutil mě pařit až do samého konce. Pětičlenná kapela se dostavila na podium řádně rozjařená. Jestli si něčeho šlehli, nebo se jen ožrali, to nešlo říct, rozhodně však nedošlo k žádnému failu. Právě naopak. Combichrist se mi postarali o výživné zakončení pátku a skoro by se chtělo říct, že tohle byl kurva punk, protože to, co se dělo na pódiu, byla neskutečná hlína. Do publika lítaly prázdné flašky, plechovky od piva, trsátka i bubenické paličky v ohromujících kvantech. Basák se pracně snažil sežrat svůj ručník a bubeník Joe Letz předváděl za soupravou skvělou exhibici a krom toho si jen tak pohazoval s jedním z kotlů, což maníka od kapely očividně pěkně sralo. Publikum si taky užilo svoje, a když se zrovna hromadně neukazovaly prostředníčky a nevyřvávaly přisprostlé hlášky, trsalo se do zemdlení. Combichrist, to byla prostě velmi svérázná pařba, na které jsem doslova vypustil duši. A když jsem se zpětně dozvěděl, že Mgła trpěla na výpadky techniky a neskutečně mizerný zvuk, byl jsem vážně rád, že jsem si nezkazil vzpomínky na excelentní koncert ze začátku roku a raději šel na tuhle vyjetinu.

Ježura: Po loňském fatálním úspěchu Atari Teenage Riot Obscure opět sáhli po zcela nemetalovém interpretovi, a to rovnou po jménu, které na aggrotechové scéně patří k největším. A Combichrist nezůstali své pověsti nic dlužni, protože jejich diskotéka podrtila publikum mnohem víc než většina zbývajících jmen na soupisce festivalu. I když je kapela spojována především s frontmanem Andym LaPlegua, každý člen se projevoval po svém a dost výrazně. Úchylně vypadající basák (který si to na Brutal Assaultu před několika lety střihnul už s Genitorturers) se pokoušel sníst ručník, bubeník v jednom kuse kopal a házel okolo kotel (žádná náhoda to nebyla a být tím poskokem, co mu to pořád rovnal, asi by mě to pěkně žralo), kytarista zase parádně komunikoval s lidmi… Dohromady to zafungovalo přímo ukázkově, byl to prostě nátěr jako kráva a lidé se chytili naprosto ukázkově. Upřímně doufám, že pořadatelé tenhle trend zvaní nemetalových kapel budou držet i v budoucnosti, protože zrovna Combichrist to u mě dopracovali až mezi festivalovou Top 5.

Setlist Mgła:
01. Further Down the Nest I
02. With Hearts Toward None IV
03. Mdłości I
04. Mdłości II
05. With Hearts Toward None I
06. With Hearts Toward None III
07. With Hearts Toward None VII

Skvrn: S půlnocí se nad festivalovou půdou začalo snášet i největší dilema: Mgła, nebo Combichrist? Hypnotický black metal, nebo další energický náser? Upřímně, po Shining jsem toho měl plné kecky, a tak jsem si zašel “odpočnout” k polskému black metalu. Když už jsem se rozhodl oželet Combichrist, zapřísáhl jsem se, že si musím Mgłu do posledního tónu užít. Konal jsem tedy co nejrychleji a zapasoval se někam do druhé řady. Mezitím se však k přednímu plůtku tlačit trio Poláků, kteří měli ten den zřejmě již dost vypito. Nebo mi prosím nějak racionálně vysvětlete neustálé plivání si do tváří… Když se už spustila samotná hudba, několik takových nevycválanců mělo potřebu si na Mgłe vyskočit z kopýtka, což mě dostatečně znechutilo a celé vystoupení raději sledoval opodál. Samotný výkon Mgły mi přišel solidní, nicméně třeba všude pomlouvaní Inquisition nebo Francouzi Aosoth na mě udělali mnohem větší dojem. A to tu ještě neremcám ohledně zvuku, který stál při zachování korektnosti za velkou bačkoru. Ne, že bych si úplně rval vlasy, že jsem nezašel trsnout na Combichrist, ale na rovinu vám říkám, zamrzelo to. Ten den to byla moje poslední zastávka, jelikož na Worship ani Nightfall jsem neměl po nesmírně vysilujícím dnu dostatek energie.

Ježura: Po výborných Combichrist jsem trochu váhal, jestli mám zůstávat na řecké Nightfall, ale nakonec jsem zůstal – a dostalo se mi prvního a vlastně jediného opravdového zklamání. Hudba působila s jednou kytarou děsně chudě a divně a jedině zpěvák dělal dojem, že není na veřejné zkoušce. Chudák se opravdu snažil dostat z lidí nějakou odezvu, ale ten nepočetný hlouček pod pódiem mu to moc nežral, a nad celým setem se tak vznášel nepříjemný odér zpackaného vystoupení. Dost dlouho jsem uvažoval, že to zaříznu, ale ze soucitu s kapelou jsem to neudělal, a nakonec toho nelituji. Jakkoli to totiž byla celou dobu docela bída, závěr v podobě pecky “Ambassador of Mass” proti tomu působil jak z jiné planety, byl vážně super a dokonce i lidé odměnili Nightfall konečně zaslouženým randálem. Odchod na kutě byl tedy nakonec celkem příjemný, a pokud na Nightfall ještě někdy natrefím, určitě jim dám šanci na reparát.


Cesta do hlubin redaktorovy duše #1 (H.)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V prvním díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od H…

H.

H.:

Daniel Landa - Chcíply dobrý víly
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 1995
Label: EMI

Daniel Landa – Chcíply dobrý víly

Osobně jsem měl to štěstí (nebo alespoň já sám to za štěstí považuji), že jsem se k poslechu hudby dostal už v poměrně nízkém věku, a přestože jsem o ní začal přemýšlet tak moc, jako to dělám dnes, až o spoustu a spoustu let později, již tehdy jsem ji začal vnímat poměrně hodně. A i když opravdu klasický (heavy) metal nastoupil až o pár let později, už někdy krátce po polovině 90. let jsem začal poslouchat rockovou muziku – a asi není moc nutné dodávat, že hlavní roli v tom hráli rodiče, kteří mi sice nic necpali, nicméně vzhledem k tomu, že podobná CDčka a tehdy hlavně ještě kazety doma byly, jsem se k tomu dostal tak nějak samovolně…

Zpočátku hrála prim celkem logicky především domácí tvorba. Rozhodně už v téhle době těch skupin bylo o poznání více, namátkou třeba Kabát (to tenkrát byla ještě jinačí káva než dnes), Tři sestry (to samé), Hudba Praha, Katapult nebo Abraxas, ale pokud mě má děravá paměť příliš nešálí, byly to právě první počiny Daniela Landy, s nimiž jsem strávil úplně nejvíc času – a obzvláště to platí o “Chcíply dobrý víly”.

Ačkoliv v dnešní době si už cokoliv od Daniela Landy pouštím spíše svátečně, a když už na to dojde, tak stejně vždycky skončím u desek “Pozdrav z fronty” (která se mi v 90. letech paradoxně moc nelíbila) a “Konec”, nicméně když jsem po mnoha letech kvůli tomuto textu opětovně pustil “Chcíply dobrý víly”, zjistil jsem, že se mi to stále líbí, dokonce mnohem víc, než bych čekal, což se dá třeba z pěti dalších výše zmíněných skupin říct maximálně o Hudbě Praha. Zároveň s tím jsem zjistil, že – a to zcela jistě bude souviset s vývojem a proměnou osobního vkusu – se přesně obrátilo pořadí z mého pohledu dobrých písniček. Songy, které mě ještě jako malého bavily nejvíce, mi dnes na desce přijdou nejslabší (“Včera mě někdo…”, “Andílek” a hlavně hovadina “Zombice” – asi jediná opravdu špatná na albu) a nejvíce se mi naopak líbí ty, jež jsem tehdy zas tolik nechápal, především bych vypíchnul “Holky a mašiny”, “Tradice”, “Zapalte hranici” nebo “Ztracení hoši”.

Možná, že si někdo pomyslí, že by ty začátky mohly být pro budoucího fanouška té nejextrémnější hudby trochu lepší, ale i dnes si myslím, že poslouchat Daniela Landu v době, kdy mí vrstevníci drtili diskotéku od Šmoulů, snad úplně nejhorší není – zvlášť když mě album i nyní zpětně opět velmi mile překvapilo. Že bych někdy Landovu tvorbu zkusil zase oprášit celou…?


Iron Maiden - Brave New World
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 30.5.2000
Label: EMI Records

Iron Maiden – Brave New World

Po prvním rockovém období postupně naprosto plynule nastoupil klasický heavy metal a i v jeho rámci jsem měl samozřejmě velké množství oblíbenců, v tomto případě vlastně mnohem větší. Přesně tohle jsou skupiny, o nichž dneska mohu tvrdit, že jsem na jejich hudbě vyrostl… Black Sabbath, Saxon, Accept, Manowar, Judas Priest, Helloween, Gamma Ray a další velikáni. Ale stejně jako v rocku, i zde nade všechny doslova čněl jeden interpret – Iron Maiden.

Iron Maiden jsem poslouchal ještě předtím, než vyšlo “Brave New World”, a už tehdy jsem je doslova miloval. Vzhledem k tomu, že jsem se k heavy metalu dostal právě v druhé polovině 90. let, se mi jako první do ruky dostaly desky “The X Factor” a “Virtual XI”Blazem Baylem u mikrofonu, které mnozí dodnes nemají rádi, ale já je mám prostě strašně rád a dodnes na ně nedám dopustit. Stejně tak jsem už tehdy neskutečně žral klasické kusy jako “Iron Maiden”, “Seventh Son of a Seventh Son” nebo “Fear of the Dark”, přesto je to právě “Brave New World”, které jsem se rozhodnul vypíchnout jako nahrávku, která na mě měla největší vliv… vlastně kdybych měl zvolit jen jedno jediné album, jež mělo ten úplně největší dopad na můj vkus a jeho vývoj, volil bych právě zde. Důvod je naprosto prostý – i přestože jsem heavy metal i samotné Iron Maiden poslouchal již předtím, bylo to právě až “Brave New World”, které naprosto od základů změnilo mé vnímání hudby obecně – a z tohoto důvodu je to pro mě dodnes naprosto zásadní album, k němuž mám až osobní vztah a jehož si obrovsky cením, protože vím naprosto přesně, že kdybych ho neslyšel, mohlo být všechno úplně jinak a s dost velkou pravděpodobností bych posledních několik let neobtěžoval veřejnost se svými pseudo-články o hudbě.

Z těchto všech důvodů a i díky této desce (možná bych měl říct především díky této desce) pro mě Iron Maiden stále jsou a nejspíš i na vždy budou tou největší kapelou vůbec, jejíž hudba je pro mě naprosto srdcovou záležitostí. “Brave New World” zdaleka není jediný počin Iron Maiden, který absolutně zbožňuji a který znám naprosto zpaměti po každém tónu, přesto má tento klenot velmi speciální místo v mém osobním pantheonu zásadních nahrávek a dokud nechcípnu, už nikdo mu jeho pozici vzít nedokáže.


Theatre of Tragedy - Aégis
Země: Norsko
Žánr: doom / death / gothic metal
Datum vydání: 18.8.1998
Label: Massacre Records

Theatre of Tragedy – Aégis

Zatímco o všech ostatních pozicích jsem měl jasno v podstatě ihned a maximálně jsem se u Daniela Landy a Iron Maiden rozhodoval, jakou konkrétní desku zvolit, poslední pozice byla otevřená poměrně dlouho… a bylo to až na poslední chvíli, kdy jsem si vzpomněl na tuto nahrávku, ani nevím, jak jsem na ni mohl téměř zapomenout… Asi stejně jako u spousty z vás jsem zpočátku znal pouze jediný metal, a sice ten s přídomkem heavy. Mé první výlety mimo jeho hranice se nesly ve znamení tří alb – šlo o dvojici “Theli” a “Vovin” od Therion a pak právě o tento nádherný kousek z dílny Theatre of Tragedy.

“Aégis” je deska, kterou dodnes považuji za absolutní klenot a vždycky tomu tak bylo, ať už mě v té či oné době brala jakákoliv hudba. Dokonce i tehdy, když pro mě cokoliv měkčího než Gorgoroth bylo komerčním brakem, jsem na “Aégis” nedal dopustit, což platí neustále. Ta deska má naprosto fenomenální atmosféru, jíž ani 15 křížků na krku neubralo pranic z jejího posmutnělého lesku. Zcela bez obav můžu říct, že je jenom málo alb, s nimiž bych strávil tolik času jako s “Aégis”, a přesto si každý nový poslech užívám pořád stejně. Možná, že předchozí dvě desky Theatre of Tragedy vyšly dříve a zarytí fanoušci kapely je považují za lepší, ale pro mě prostě bylo první “Aégis” – a to nejen v rámci tvorby Theatre of Tragedy

Přestože jsem si to v té době samozřejmě neuvědomoval, dnes bych s odstupem mnoha let řekl, že to bylo právě “Aégis”, jež mi posloužilo jako můstek k pomalé, uhrančivé a depresivní hudbě, kterou stále miluju, a díky němuž jsem se později s takovou vervou pustil do bahenních vod doom metalu, ačkoliv samotné “Aégis” není ani vyloženě depresivní, ani vyloženě doom metalové – ale i tak je kousek z obou v zádumčivých melodiích desky skrytý. Zároveň s tím bych se ani nedivil, pokud by “Aégis” mělo vliv i na mou oblibu převážně monotónní a minimalistické hudby, ačkoliv i zde platí, že je to album takové pouze částečně. I tak se ovšem nikam nespěchá, Theatre of Tragedy rozvážně a poctivě budují působivou atmosféru, neskutečným způsobem tahají z rukávu jednu fantastickou melodii za druhou a s obrovskou grácií nechávají prolínat lehký ženský soprán s hlubokým chropotem – jenže zatímco v dnešní době je to obrovské klišé, tehdy nebylo a Theatre of Tragedy byli právě v tomto naprostí mistři.

Skupina se sice právě po “Aégis” vydala ve své hudbě směrem, na němž jsem ji už nebyl ochoten následovat, avšak minimálně tento skvost má čestné místo v mé sbírce zajištěné už navěky.


Dimmu Borgir - Stormblåst
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 25.1.1996
Label: Cacophonous Records

Dimmu Borgir – Stormblåst

Tím opravdu osudným žánrem, který mě provází nepřetržitě od té doby, co jsem jej poznal (a nejspíš už asi navždy bude), se nakonec stal black metal. Můj úplně první kontakt s tímto stylem však přišel s jinou kapelou, a sice Cradle of Filth. Ne, nesmějte se, to bylo ještě v době, kdy Cradle of Filth zdaleka nebyli ta směšná sebeparodie, jakou známe dnes, a i když už mě jejich nové počiny dávno přestaly zajímat, pořád jim nezapomenu, že to bylo právě jejich zběsilé EP “From the Cradle to Enslave”, s nímž jsem se poprvé dostal do styku s mým později nejoblíbenějším žánrem, byť o čistě black metalovou záležitosti nejde…

Nicméně něco jiného je první kontakt a něco jiného je opravdu ta zlomová deska, která za to všechno může. A tou je právě “Stormblåst” od Dimmu Borgir. Stejně jako Cradle of Filth, i tohle je dnes skupina, která se za svými nepřekonatelnými prvotními počiny může jen ohlížet, ale na druhou starou, ty staré skvosty už jim nikdo nikdy neodpáře. Po zmiňovaném “From the Cradle to Enslave” bylo právě “Stormblåst” druhým albem, které mělo nějaké dočinění s black metalem a které jsem slyšel. A dodnes si pamatuju, že jakmile jsem tu nahrávku slyšel poprvé, okamžitě jsem poznal, že přesně tohle je ono, že přesně tohle je ten druh hudby, jakou chci poslouchat.

Dnes jsou Dimmu Borgir kapelou pro masy a u ortodoxních příznivců žánrů budí spíš rozpačité úšklebky, ale v roce 1996 to byla úplně jiná káva. “Stormblåst” je zcela bezesporu deska, jež dokázala přežít zkoušku časem a i dnes toho má hodně co říct. Dimmu Borgir zde naprosto skvělým způsobem zkombinovali syrovost norského black metalu první poloviny 90. let s mohutnými a epickými klávesovými plochami, kapela zde zněla mrazivě a majestátně zároveň – a výsledek byl natolik působivý, že se jej už Norům nikdy poté nepodařilo zopakovat.

Samozřejmě, na poměry black metalu je “Stormblåst” stále poměrně přístupná záležitost, o tom žádná, stejně tak v tomto žánru existují i mnohonásobně lepší alba s ještě mnohem silnější atmosférou, ale i tak mám k tomuhle počinu vztah a i tak obsahuje nejednu skvělou skladbu, která mě baví i dnes – stačí jen vzpomenout na kusy jako “Da den kristne satte livet til”, “Dødsferd” či “Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag”.

Přestože už dnes dávám přednost jiným black metalovým kapelám než Dimmu Borgir, rozhodně jim nemohu upřít, že stáli na tom úplném začátku, kdy jsem začínal poslouchat žánr, jenž se postupem času stal mým nejoblíbenějším vůbec… a to se prostě počítá.


Combichrist - Today We Are All Demons
Země: USA / Norsko
Žánr: aggrotech
Datum vydání: 20.1.2009
Label: Out of Line

Combichrist – Today We Are All Demons

Podobně jako jsem se svého času našel v black metalu, jsem se několik let nazpět našel i na poli elektronické hudby. Pronikání do tajů industrialu bylo hodně opatrné a pomalé, protože jsem byl do té doby v podstatě zvyklý poslouchat jenom metal, vůbec nic jiného, takže zpočátku nebylo úplně jednoduché svolit k tomu, aby byly tvrdé riffy vystřídány tvrdými beaty. Ačkoliv jsem vždycky tvrdil, že hlavní je kvalita a žánr je vedlejší, bylo to trochu pokrytecké, protože jsem vlastně pořád jel jenom metalovou muziku. Ale jakmile jsem se konečně dokázal oprostit od předsudků (a dnes jsem upřímně sám na sebe tak trochu naštvaný, že se mi to nepodařilo už dřív), najednou se ukáže, že té skvělé hudby je všude spousta. A právě Combichrist byli jednou z těch kapel, jež mi k tomu pomohly.

Jak jsem řekl, bylo to trochu pomalé, než jsem opravdu akceptoval, že se mi to líbí a zpočátku šlo jen sem tam o nějakou písničku a Combichrist vlastně nebyli úplně prvními. Zcela zásadní roli pro mě ovšem hrají v tom, že jejich “Today We Are All Demons” bylo úplně první čistě elektronickou deskou, kterou jsem si zamiloval v celé její délce. A od bodu, kdy jsem byl schopen docenit muziku, o níž jsem si ještě nějakou dobu předtím zcela pomýleně myslel, že je to sranec, byl už jen krůček k tomu, abych byl schopen docenit doslova jakoukoliv hudbu. A právě proto pro mě budou Combichrist už napořád patřit mezi formace, pro jejichž tvorbu mám slabost, protože k tomuhle výraznou měrou napomohli.

A kromě toho – “Today We Are All Demons” je jednoduše řečeno absolutní pumelice do tlamy od první vteřiny do poslední. Co skladba, to absolutní a maximální hit – a každou z nich jsem slyšel už nesčetněkrát a pořád mě to neskutečně baví. Samozřejmě tu mám své nejoblíbenější kusy – jmenovitě se jedná především o nášlehy jako “I Want Your Blood”, “Sent to Destroy” nebo “Scarred” – ale to album funguje i jako celek a není na něm jediné slabší místo.

Starší fandové Combichrist by třeba mohli oponovat, že “Everybody Hates You” nebo “What the Fuck Is Wrong With You People?” jsou ještě o něco lepší, ale pro mě osobně tyhle tři placky stojí čistě po hudební stránce na stejné úrovni – a jestli má nějaká o ždibíček navrch, je to právě “Today We Are All Demons”, protože, jak už to tak bývá, byla prostě první.