Archiv štítku: Combichrist

Combichrist – One Fire

Combichrist - One Fire

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 7.6.2019
Label: Out of Line

Tracklist:
01. Intro
02. Hate Like Me
03. Broken United
04. Guns at Last Dawn
05. Lobotomy
06. One Fire
07. Bottle of Pain
08. 2045
09. Interlude
10. Understan
11. California über Alles (Dead Kennedys cover)
12. Last Days Under the Sun
13. The Other

Hrací doba: 51:12

Odkazy:
facebook / twitter

O přerodu z aggrotechové mlátičky v industriálně metalovou kapelu, jímž si během posledních let prošli Combichrist, už toho myslím bylo napsáno dost. Ostatně, sám jsem si v recenzích na alba „We Love You“ a „This Is Where Death Begins“ přisadil a napsal si k tomu svoje. Stručně řečeno, dneska už by bylo hodně naivní očekávat od Combichrist další masakr ve stylu „Everybody Hates You“ nebo „What the Fuck Is Wrong with You People?“, parta okolo Andyho LaPleguy se jednoduše posunula.

I z toho důvodu se tentokrát pokusím vyhnout se stížnostem na to, že už se nejedná o ty staré dobré Combichrist a že zlatá éra druhé až páté desky už patří minulosti, a radši se zkusím věnovat výhradně letošní novince „One Fire“. Nenechte se ale zmýlit, tyhle stížnosti jinak pořád platí!

Nechci k „One Fire“ přistupovat s nějakou apriorní averzí a lacinému ponižování jen z toho důvodu, že se moje kdysi oblíbená skupina vydala směrem, který mi nevoní, přesto musím začít zběsilou fakací na obal nového alba. Nemám ánung, na čem zrovna Andy a spol. frčeli, když se rozhodli, že zrovna tahle mrdka bude to pravé ořechové jako artwork další řadovky, ale z tohohle nevkusu fakt bolí oči. Přebal by mi spíš seděl k nějaké generické deathcorové kapele, a to si pište, že tohle jako pochvalu kurva nemyslím.

Poslouchatelnost singlu „Hate Like Me“ mě ale docela překvapila. Jedná se o takovou šlapavou hitovku jak dělanou pro koncerty. Nejde o žádné překvapení, takové songy Combichrist dělají už nějakou dobu a pravidelně je vybírají jako singly, viz „From My Cold Dead Hands“ a „Maggots at the Party“„We Love You“ nebo „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“„This Is Where Death Begins“. „Hate Like Me“ každopádně ujde a přijde mi důstojnější než podobné tracky z minulého alba, které se mi už zdály fest vidlácké.

Vcelku mě baví i další singl „Understand“, k němuž ještě patří intro „Interlude“. Po pomalejším rozjezdu nastoupí přímočarý rytmus, kytara spíš jen doplňuje náladu, a i když to má samozřejmě do daleko do diktátu, jaký Combichrist předváděli kdysi, takhle by mě to neuráželo. Předposlední „Last Days Under the Sun“ ke konci nahrávky je možná trochu ukrytým vrcholem, jenž lehce připomene období „Making Monsters“.

Nyní se dostáváme k už slabší, ale ještě snesitelné sortě písniček. V hlavě mi utkvěla „2045“ s odlidštěnou industriální náladou, ale jde o track jen na pár poslechů, poněvadž mluvené slovo později začne spíš otravovat. Docela smutné je, že k nejzábavnějším skladbám na albu patří také cover „Californa über alles“ od Dead Kennedys. Ani nemluvě o tom, že zrovna tenhle song už byl předělán tolikrát, že další verzi jsme beztak nepotřebovali.

No, a dál už je to bohužel slabota. Ještě „Broken United“ to v refrénu zvládne hrnout docela intenzivně, přesto se jedná o trochu zapomenutelný song. Finální „The Other“ se snaží spíš o atmosféru a minimalismus, což by samo o sobě bylo fajn, ale některé melodické linky zpěvu ji posílají na hranu snesitelnosti.

Střed „One Fire“ je pak bez přehánění hrozný. „Guns at Last Dawn“ s hostujícím Burtonem C. BellemFear Factory považuji za nepovedený vtip. „Lobotomy“ je úplně přesně tak obyčejná a zapomenutelná, jak napovídá její název. Titulní věc je na tom podobně a kromě jednoho krátkého úseku okolo tří minut vůbec nestojí za zmínku. Jako katastrofální bych pak označil „Bottle of Pain“. Tenhle song jsem neměl rád už v jeho původní verzi, která se objevila na soundtracku k bijáku „Underworld: Awakening“, ale tahle baladická úprava se fakt nedá a patří k tomu úplně nejhoršímu, co kdy Combichrist vysrali do světa.

Musím říct, že celkově „One Fire“ se fakt nepovedlo. Obvykle říkám, že Combichrist táhli do piče cca od roku 2013, kdy vyšel soundtrack „No Redemption“, ale teď jsem si pustil o rok mladší „We Love You“ a zpětně musím říct, že je to ještě slast oproti „One Fire“. A to když si vzpomenu, jak jsem na „We Love You“ v době jeho vydání prskal… Všehovšudy jsou na novince s přivřenýma očima tak dva, tři slušné tracky, skutečně skvělý ani jeden, zbytek je nuda až odpad, takže celkově nemám jinou možnost než to prohlásit za doposud nejhorší placku Combichrist. A když vezmu, že příliš velké sympatie nechovám ani k těm předešlým dvěma, tak už je to na pováženou. Takhle by to fakt nešlo, pánové…


Brutal Assault 24 (sobota)

Brutal Assault 24

Datum: 10.8.2019
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Altarage, Animals as Leaders, Antaeus, Carcass, Combichrist, Demolition Hammer, Exumer, Mgła, Midnight, Napalm Death, Necros Christos, Tankard, Violator, Vltimas

Dantez: Sobota. Něco před desátou. Chystám se posnídat a hrozně se nafrčet kofeinem. Při návštěvě prvních potravin pozoruji několik lidí, kteří ve velkém pořizují hajzlpapíry a štětky do záchodu. Až po chvíli mi dochází, že se davově začíná zbrojit na Gutalax. Celkem by mě zajímalo, co si ti Vietnamci o sobotních ranních nákupech mysleli. Já na Gutalax každopádně seru. Poté jen z fotek vidím, že tohle hovno přilákalo v 10 ráno dav, za který by se nemusel stydět ani headliner okolo jedenácté večer. Rovněž pobavila i stagedivující (teď už poměrně virální) toika. Fanouškem hudby Gutalax nejsem, ale pozorovat je jako fenomén s ambicemi přesáhnout extrémní škatuli je celkem prdel.

Dantez: Proč to sem ale cpu. Hodinu po Gutalax mají na stejné pódium nastoupit Altarage, kteří si letos z logistického hlediska vytáhli černého petra. Nejenom že je tenhle kakofonní, závoji halený death metal nucen hrát během jasného dopoledne. Teď to ty inkognita ještě musí odrubat na půdě zdobené hajzlpapíry a zbytky nafukovacích hraček. Atmosféra, která je u podobně laděného koncertu poměrně důležitá, je proto v prdeli a já už jen doufám, že alespoň hudba bude působit tak, jak má. Zvuk naštěstí vychází a Altarage komunikují přesně to, co od nich očekávám. Hodně lidí kapele vyčítá, že jde jen o laciný derivát Portal. Zvukově je to určitě pravda. Do kompozic jsou podle mě ale jinde. Portal se snaží komplexními skladbami primárně posílat lidi do sfér myslí nepolapitelného chaosu. Altarage na druhou stranu bahenní produkci využívají k jednodušší, ale zato mocnější zvukové opresi. To se jim podařilo i na Brutalu. Zvuk solidně trestá, utlačuje a v pomalejších pasážích mlátí po hlavě. Je to dost masivní i s ohledem na to, že jde jen o jednu kytaru, bicí a basu. Vokál je až nepochopitelně nelidský a skvěle se doplňuje s monolitickými riffy, během kterých kytarista ani jednou nesahá po spodní části hmatníku. I navzdory nepříznivým podmínkám si set Altarage fest užívám. Rád bych si dal repete; tentokrát ale buďto v hodně tmavém klubu, nebo alespoň na oriental stage v pozdější hodinu (kam se to podle mě dalo v klidu propašovat i letos).

Cnuk: Já poslední festivalový den zahajuji až s pozdějšími Exumer. Těmto německým veteránům jsem nikdy příliš neholdoval a o to víc mě jejich vystoupení překvapilo. Tvrdý a odsýpající thrash metal mi na začátek dne sednul moc dobře a pánové mě tak přesvědčili, že by jejich tvorba stála možná za něco víc než pouze pár letitých poslechů klasiky „Possessed by Fire“. Došlo i na dva kusy z nové placky „Hostile Defiance“, které mě ze studia vůbec nebavily, ale zde bylo vše rázem lepší. Dobrý start.

Cnuk: Ihned na to navazují takřka v hodině své smrti jejich krajané Necros Christos. Ambiciózní materiál, jímž se prezentovali na studiovkách, nevyznívá naživo tak úderně a majestátně, ale z velké části to přisuzuji především době, kdy hráli, jelikož třetí hodina odpolední není pro ponurý death metal zrovna to pravé. Ani nekončící déšť to nevylepšoval. I tak se svého setu zhostili důstojně, ale mohlo to být přeci jenom lepší.

Necros Christos

Cnuk: Violator dávám tak od třetí písničky. Poslední nahrávky kapely neznám, ale stejně se jede především v kolejích „Chemical Assault“. Energií nabitý brazilský thrash má tu správnou valivou sílu, a přestože nejsem jejich kdovíjakým příznivcem, baví mě to. Borci potí krev, což je vždy sympatické, a kotel jim byl odměnou. Předchozí Exumer mě bavili o něco víc, ale i tohle bylo rovněž povedené, především díky intenzitě Jihoameričanům vlastní, se kterou do toho šli.

Cnuk: Demolition Hammer mě před dvěma lety naprosto zničili, takže jsem si je ani letos nemohl nechat ujít. Vysoká očekávání se i nyní podařilo naplnit, jelikož opět cupovali všechno a všechny na kusy. Nekompromisní brutální thrash metal znovu zabíjel a na seznam skladeb si v jejich případě nelze nikdy stěžovat, protože z nepovedeného „Time Bomb“ těžko někdy něco zahrají a zbylá dvě alba jsou kurva klenoty. Možná to nebylo tak uhrančivé jako poprvé, ale v tom asi hraje velikou roli právě ono poprvé.

Vltimas

Cnuk: Maraton pokračuje s Vltimas. Jejich album „Something Wicked Marches In“ mě zrovna nenadchlo, ale podívat se po letech na Vincenta, když ho mám před sebou, mě nakonec dostalo před pódium. Koneckonců, desku mám díky recenzi naposlouchanou až až, takže dobře vím, co mě čeká, a mohu porovnávat. Vltimas nic nevymýšleli a prostě ji celou přehráli od začátku do konce. Nebylo to nijak lepší ani horší, prostě tak nějak stejně, jak je to nahrané. Na mém názoru na jejich tvorbu se tedy i přes koncert nic nezměnilo. Jen si asi ponesu následky z těch kreací a tanečků co Vincent předváděl. Když má v ruce basu tak ho tyhle chujoviny nenapadají, takže bych doporučil současného basáka vyhodit a dát tento nástroj do pazour právě jemu. Ale zas to byla prdel.

Cnuk: Z povzdálí sleduji ekvilibristiku borců Animals as Leaders. Ty jsem žral v době debutu, pozdější desky znám jen zběžně. Je nesmírně zajímavé sledovat, co předvádějí takto živě. Vystoupení bavilo a až překvapivě rychle uteklo. Navíc jsou to sympaťáci a podobné uvolnění atmosféry přišlo vhod. Jako předěl mezi dosavadními kapelami a chystanou pauzou posloužili suprově. Rád bych je však viděl ještě v intimnějším klubovém prostředí.

Combichrist

Dantez: Během skrývání se před vehementním deštěm zjišťuji, že se Anaal Nathrakh někde sekli, a tak zaměňují svůj set s Combichrist, od kterých dosvědčuji dvě poslední věci – na jednu trochu zatrsám, při druhé mě zaráží naprosto dementní mash-up jejich songu a „War Pigs“ od Black Sabbath. V závěru mě trochu mrzí, že jsem neviděl více. Mohla to být geniálně kreténská zábava.

Dantez: Poté si krátím čekání na mord jménem Antaeus talk-show s BarneymNapalm Death, která se uskutečňuje v nově otevřeném zákoutí pevnosti. Interview má vážný ráz – řeší se otázky týkající se migrace, brexitu, rasismu a nacionalismu. Barney se poslouchá fajn, ale čas tlačí a řezaní masa společně s uctíváním satana nepočká. Odcházím tedy dříve, abych Antaeus stihnul se vším všudy.

Antaeus

Dantez: S příchodem na oriental stage s radostí vidím, že tam není nesnesitelně plno. Zabírám pozici v rozumné dálce od pódia a nadějně čekám na největší hudební násilí festivalu (Antaeus byli na letošní soupice jedinými zástupci skutečně zlého black metalu). Borci chvilku zkoušejí a jde se na to. Očekávání se vyplňuje. Už v prvních vteřinách stěna ostrých kytar řeže do mozku a nic se nemění až do úplného konce. Riffy fakt moc pochytit nešly (s obtížemi jsem poznal jen „Condemnation“, „Inner War“ a „Words as Weapons“), a tak člověku nezbývalo nic jiného než ten intenzivní binec masochisticky přijmout. Vlastně nevím, jestli to takto bylo nazvučeno záměrné, nebo standardy oriental stage prostě na tu brutalitu nestačily. Jinak to každopádně bylo s bicíma. Pokud se nepletu, tak škopky trestal Blastum. A nutno podotknout, že svému přízvisku dělal pořádnou čest. Tolik precizních a neutuchajících variací na blastbeat se jen tak neslyší. Naprosto nekompromisní trest hudbou. Zprvu jsem chtěl koncert shrnout jako „Marduk pro pokročilé“, ale to by tu agresi nepopsalo dostatečně důstojně. Neviděl jsem všechno, ale vsadil bych si, že nic zlejšího na celém festivalu neproběhlo. Možná jen pochybělo pár rozbitých tlam pod pódiem.

Cnuk: Po delší přestávce se chystám splnit „povinnost“ vidět Tankard. Nikdy jsem je nemusel, nikdy se mi od nich nelíbilo žádné celé album, ale tak nějak cítím, že bych je, jakožto členy velké teutonic čtyřky vidět měl a nyní je ideální příležitost. Stan je slušně naplněn, lidé se baví, ale mě to nějak nebere. Nevidím v tom nic víc než standardně odehraný thrash s pár dobrými momenty. S Tankardem jsem se tak ani naživo nesetkal na stejně vlně.

Tankard

Cnuk: Vracím se do předních prostor, aniž bych věděl, kde přesně v příštích minutách zakotvím. Procházím kolem pódia, kde právě začínají vířit Napalm Death a zní to tak skvěle, že nakonec zůstávám. Barney v transu štěká na lidi, přičemž ještě před chvilkou se s nimi poklidně rozpravoval na přednášce, pódium vře a intenzita, se kterou hrají jeden vál za druhým, je obdivuhodná. Ostatně jako vždy. Napalm Death jsou jednou z mála starých kapel, které i v současnosti stále vydávají nahrávky, jež mají smysl a snášejí srovnání s těmi staršími, a zároveň jsou výborní i naživo.

Dantez: Naprostý souhlas. Napalm Death jsou tu sice už tak často, že se pomalu bojím podívat do ledničky, aby z ní na mě nehrozil Embury, ale to nic nemění na tom, že prostě umí. Osobně mě potěšil rozjezd, během kterého zazněly pozdější věci jako „Smash a Single Digit“, „On the Brink of Extinction“ nebo „Narcoleptic“. Ale i druhá půlka s ověřenýma peckama byla samozřejmě kvalitní.

Napalm Death

Cnuk: Mgła už se dávno etablovala v zavedené jméno, o čemž svědčí i časové umístění v rozpisu. Jejich koncertu se rovněž nedá moc co vytýkat. Mrazivá atmosféra se brzy proháněla vzduchem, až občas zajížděla i do zad přítomných. Došlo i na dva kusy z chystaného „Age of Excuse“ a vše nasvědčuje tomu, že to bude podobně kvalitní jako dosavadní tvorba. Tu hranu tvrdosti a melodiky mají obroušenou perfektně. Mgła umí a letošní vystoupení bych hodil ještě výše než to minulé, tři roky staré.

Dantez: Moc rád bych také postavil letošní koncert Mgła před ten předchozí. Z oblasti, ve které jsem stál, mi to bohužel celkem kurvil divný zvuk kytar. Občas mi trvalo, než jsem z té změti poznal, o kterou skladbu se jedná (jmenovitě jsem poměrně dlouho rozkódovával „Exercises in Futility VI“ a „Age of Excuse II“). Jinak ale (už tradičně) proběhlo vše bez chyby. Celý koncert byl odehrán s profesorskou precizností a bez zbytečností kolem. Poslouchat, jak Darkside ty hajtky naživo mazlí, je k posrání. I díky tomu byla závěrečná „Exercises in Futility V“ vrcholem setu. Novinky působily rovněž velmi dobře. Kapela si to stoicky odmydlila a s mlhou v patách bez keců odešla. Výjimkou byl pouze basák, u kterého šly pozorovat pohnutky, že by se chtěl trochu více urvat. Vynahrazoval si to alespoň vyřváváním určitých pasáží textů, což přidalo materiálu ještě více na mocnosti. Nebýt přestřelených kytar, užil bych si to více. I přesto šlo o jeden z nejlepších koncertů festivalu.

Mgla

Cnuk: Následující Carcass si dávám pouze z dálky, jelikož se chystám na přechod do zadního stanu, kde letošní Brutal Assault ukončím s Midnight. Carcass hrají svůj vysoký standard, jejich pecky prostě neomrzí, až mě trochu štve, že musím odejít. Midnight však mají přednost. Už po pár skladbách mám jasno, že jsem udělal dobře. Tohle je prostě rokenrol, vole! Zpátečnické fláky spolu s živostí obou kytaristů strhávají dav a hity jako „You Can’t Stop Steel“ jim všichni žerou z ruky. Návrat do dekád minulých jak má být – oddanost žánru, neskutečné nasazení i smysl pro vtip. Midnight jsou pro mě spolu s Napalm Death tím nejlepším z dnešního dne a vlastně i celého festivalu.

Dantez: Midnight byli jednou z kapel, která zásadně přispěla k mému finálnímu rozhodnutí vydat se na letošní ročník. Má očekávání proto byla dost vysoká; vždyť už jenom z těch záznamů živáků je to naprosto strhující kult! S potěšením mohu napsat, že naživo se to násobí kurevskykrát. Midnight jsou vrcholem punkové autenticity, rock’n’rollové zhovadilosti a hlavně čistočisté zábavy. Během show neuplyne vteřina, která by nějak nudila. Buď se trsá, řve, crowdsurfuje nebo čumí na pódium, kde Athenar s najatým kytaristou v dementním zápalu hrozně vévodí. Dochází na tanečky, výskoky roznožmo, hraní power chordů pomocí neurvalého kroužení paže a neustálé nabíhání do davu. Průřezový setlist je výborný: fanoušci se ujebávají na hitovkách jako „Black Rock & Roll“, „Prowling Leather“ , „Who Gives a Fuck“ nebo na finální chlívárně „Unholy and Rotten“. Zásadní moment přichází, když Athenar na závěr bere lepící pásku, omotává si ji kolem ksichtu a v póze oběšence skáče z pódia. Za úprku ze stage chce ještě rychle poděkovat, ale zjišťuje, že si přelepil hubu, a tak jen mávne rukou a mizí. Vážně nepamatuju, kdy jsem se naposledy při koncertu takhle bavil. Prostě geniální tečka za celým festivalem; tak moc geniální, že jsem se vysral i na posunuté Anaal Nathrakh, a vůbec mi to nevadilo.

Midnight


Combichrist: album, reedice

Další album Combichrist se jmenuje „One Fire“ a vyjde 7. června u Out of Line na CD, LP a v boxu. Singl „Hate Like Me“ poslouchejte níže.

Za zmínku jistě stojí, že Out of Line mají na 3. května nachystány také vinylové reedice prvních tří desek Combichrist, „The Joy of Gunz“ (2003), „Everybody Hates You“ (2005) a „What the Fuck Is Wrong with You People?“ (2007). Všechna tři alba budou k mání jako 2LP.


Combichrist – This Is Where Death Begins

Combichrist - This Is Where Death Begins

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Out of Line

Tracklist:
01. We Are the Plague
02. My Life My Rules
03. Glitchteeth
04. Exit Eternity
05. Skullcrusher
06. Time Again
07. Destroy Everything
08. Tired of Hating You
09. Don’t Care How You Feel About It
10. Blackened Heart
11. Pay to Play
12. Slakt
13. Black Tar Dove Pt. 1
14. Black Tar Dove Pt. 2
15. Homeward

Hrací doba: 59:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Byly doby, kdy pro mě byla elektronická hudba sprostým slovem. Jednoduše jsem kdysi býval typická ortodoxní metalová píča a neuznával jsem nic jiného než riffující kytary. Ale to už se změnilo, sice možná až příliš pozdě, ale lepší nežli nikdy. A zrovna Combichrist patřili k těm, kteří tohle měli na triku, protože to byla právě jejich alba, do nichž jsem se tehdá zažral a nemohl se od nich odtrhnout. Už jen z tohohle důvodu u mě budou mít Combichrist speciální postavení a jejich desky budou mít v mojí polici čestné místo (ale jen obrazně, protože v reálu to mám všechno seřazené dle abecedy, ha!).

O to víc je pro mě paradoxní, že se Combichrist posléze začali odvracet od někdejšího aggrotechového soundu a namířili si to do metalu. První vlaštovkou byl v tomhle ohledu soundtrack „No Redemption“ ke hře „DmC: Devil May Cry“ a následné album „We Love You“ tohle směřování potvrdilo. A nijak se netajím tím, že mi tento vývoj u Combichrist příliš nevoní, protože transformaci z mocně kulervoucího aggrotechu do vcelku obyčejného industrial metalu prostě považuju za špatný krok. A veškerá vybočení do nějakých experimentálnějších poloh na „We Love You“ taktéž nefungovala, takže vyjma několika málo povedených pecek jako „Every Day Is War“, „From My Cold Dead Hands“ či „We Rule the World Motherfuckers“ to za mě bylo spíše zklamání.

V případě „This Is Where Death Begins“ jsem trochu doufal v onen takzvaný návrat ke kořenům, byť mi bylo jasné, že je to asi dost naivní a v reálu jsem takový obrat nečekal. A také se tak nestalo. Ale když nic jiného, aspoň musím ocenit, že si Andy LaPlegua a jeho parta stojí za svým, a i přes stížnosti mnohých starších fandů jdou radši do změny svého soundu a míří si to do hudební polohy, v níž se v současné době evidentně cítí pohodlněji. Vlastně tak pohodlně, že aktuálně již ve skupině není ani klávesista a Combichrist jedou v sestavě typické pro metalovou kapelu, akorát teď čerstvě od letoška s kombem dvou bicích souprav.

Všem naivkům doufajících v návrat starých dobrých aggrotechových časů zatne tipec hned úvodní track „We Are the Plague“, jenž jasně dává najevo, že Combichrist dnes mají blíž k takovým Rammstein než ke svému dřívějšímu já z období „Everybody Hates You“ či „What the Fuck Is Wrong with You People?“. Na druhou stranu, zrovna „We Are the Plague“ je z oněch kytarových věcí ještě to lepší, protože ten ústřední riff, jakkoliv je sám o sobě poměrně triviální, má docela tah na bránu, refrén má říz a baví mě i sampl v pozadí. Dokud se ještě hraje takhle, tak to sice není to pravé ořechové, ale zase mě to nesere. Jestli by si však Combichrist něco fakt mohli odpustit, tak to jsou rádoby hitové odrhovačky, jaké asi nejlépe reprezentují „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“, kteréžto řadím mezi to nejslabší na „This Is Where Death Begins“. Vtipné je, právě tyhle dva tracky byly vybrány k propagaci nahrávky prostřednictvím videí. Na druhou stranu, ani tyhle naštěstí nejsou tak příšerné jako „Love Is a Razorblade“„We Love You“, což byla úplně nehorázná mrdka a asi nejhorší song Combichrist vůbec.

Jestli mě na novince něco trochu dráždí, tak je to… jako by se Combichrist se změnou soundu inspirovali u některých metalových kapel. Třeba zmiňovaná „Skullcrusher“ připomíná uřvanějšího Marilyna Mansona; „Glitchteeth“ z nevýrazných slok vybuchuje do kytarových pasáží znějících jako béčkový Rob Zombie; jeden motiv z „Destroy Everything“ zní jako obšlehnutý od Slipknot; v „Pay to Play“ to zase nepřeslechnutelně smrdí jmenovanými Rammstein. Dále mám trochu rozporuplné pocity z „Blackened Heart“, která má solidní momenty (riff ve slokách s klávesovým podmazem) a bohužel zbytečně halekací refrén, a s naprosto klidným srdcem bych se obešel bez „Tired of Hating You“, již spolu s „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“ považuji za jednu z nejméně zábavných položek tracklistu.

Nicméně abych Combichrist nekřivdil, tak je zde i několik skladeb, jež se naopak hodně povedly. Zmiňovaná „Destroy Everything“ sice není žádným velkým zázrakem, ale aspoň se na konci blýskne skvělým vyvrcholením, v němž nejprve nastoupí epické klávesy (akorát škoda, že tahle pasáž není delší) a následně drtící vícehlas. Předešlý vývoj písničky mě zas tak nerajcuje, ale poslední čtvrtina je regulérně super. Jsou tu však i kusy, které mě baví celé, což se týká třeba věcí laděných více do elektroniky. Nemůžu si pomoct, ale v téhle poloze jsou Combichrist jednoduše stále o třídu výš, což potvrzují „Exit Eternity“, „Don’t Care How You Feel About It“ a do jisté míry ještě „Time Again“, v nichž sice kytara stále je, ale nehraje hlavní roli.

Combichrist – This Is Where Death Begins

V neposlední řadě se pak „This Is Where Death Begins“ může pochlubit vysoce zajímavým závěrem, který mě svým způsobem i překvapil. Začíná to již s dvanáctou „Slakt“ nazpívanou v norštině (Combichrist jsou sice dnes americkou kapelou, ale lídr Andy LaPlegua pochází z Norska). Splašené bicí se střídají s kytarovými nájezdy a především hymnickým refrénem, jenž mě strašně baví, a i když taková kombinace na první poslech může znít zvláštně, je to vlastně paráda. Ještě lepší je ovšem následující „Black Tar Dove“, konkrétně tedy druhá část (první je vlastně jen předehrou ke dvojce), v níž se Combichrist vydají do poněkud atmosféričtější polohy, aniž by popřeli svůj sound, a Andy navíc předvede i regulérně blackmetalový jekot. A musím říct, že mě to hodně baví, a pokud by čistě náhodou právě tudy vedlo další směřování skupiny (jakkoliv tomu příliš nevěřím), uvítal bych to s mnohonásobně větší radostí než servírování halekacích vypalovaček jako „My Life My Rules“. Ještě klidnější (až na poslední třetinu), skoro až outrová pak je finální „Homeward“, ale po „Black Tar Dove Pt. 2“ také přijde k chuti.

Obecně vzato si novinky cením asi o kousek víc než jejího předchůdce. Ačkoliv už to nejsou ti „praví“ Combichrist, je objektivně nutno uznat, že vysloveně dementní to rozhodně není. Pár skladeb bych si sice s chutí odpustil, ale nakonec se to dá vlastně poslouchat celé a zejména na první poslechy je to v richtiku… posléze začne vyplouvat skutečnost, že pár songů je přece jen lehce povrchních a nějakou větší trvalostí disponují jen ty věci, které jsem si výše dovolil označit za vrcholy. Oproti „We Love You“ je však na „This Is Where Death Begins“ ten poměr povedených nebo přinejhorším solidních písniček příznivější a také se zde nenachází žádný opravdu neposlouchatelný kus jako „Love Is a Razorblade“ (fakt tenhle track nesnáším!). Jistě, bylo i lépe a cokoliv od „Making Monsters“ dozadu si pustím vždycky radši, nicméně bych lhal, kdybych tvrdil, že je „This Is Where Death Begins“ úplně o ničem a vůbec se mi nelíbí.


Redakční eintopf #90 – červen 2016

Terra Tenebrosa - The Reverses
Nejočekávanější album měsíce:
Terra Tenebrosa – The Reverses


H.:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Kaša:
1. Gojira – Magma
2. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

nK_!:
1. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie
2. The Browning – Isolation
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Atreides:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Gojira – Magma

Skvrn:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky

Onotius:
1. Gojira – Magma
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky
3. Virus – Memento Collider

Metacyclosynchrotron:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Gevurah – Hallelujah!

Rubriku redakčního eintopfu táhneme už nějaký ten pátek, takže s jejím aktuálním vydáním jsme to dotlačili už na devět desítek dílů. A jak se zdá, kulatiny budeme slavit poslechem „The Reverses“ od švédských Terra Tenebrosa

Některé měsíce se stává, že každý redaktor střílí úplně jinam a je skoro problém najít album, které by bylo zmíněno alespoň dvakrát. Jiné měsíce se zase naopak pořád dokola opakuje několik jmen. Červen 2016 je tím druhým případem. Hned několika zmínek se dočkali třeba Gojira, splitko Blut aus Nord a Ævangelist, Volbeat nebo Kayo Dot. Maskovaní avantgardní seveřané však všem utekli a titul nejočekávanější desky si ukradli pro sebe. Jestli právem, to se dozvíme 17. června (anebo dřív – v případě několika protekčních spratků).


H.

H.:

Můj červnový eintopf je tak trochu vychcanost, jelikož na prvních dvou místech mám nahrávky, které už jsem dávno slyšel. Ale aspoň tím pádem vím, že jsou kurevsky dobré a že jsou hodny toho, aby se na ně člověk těšil. Nehledě na skutečnost, že bych je s dost velkou pravděpodobností volil, i kdybych neměl novinářskou protekci.

Jednou z těchto dvou nahrávek je splitko „Codex obscura nomina“, na němž se potkávají Blut aus Nord a Ævangelist. Nějaké podrobnosti si schovám do recenze a v předstihu prozradím jen to, že francouzští bozi blackmetalové avantgardy opět potvrzují svou výjimečnost a že zámořští kolegové jsou natolik dobří, že jsou „Krvi ze severu“ důstojným partnerem. Nahrávkou číslo dva pak nemůže být nic jiného než „The Reverses“ od Švédů Terra Tenebrosa. I zde se nebudu příliš rozepisovat a jen řeknu, že si The Cuckoo a spol. bez obav udržují svou vysoko nasazenou laťku.

No, a abyste neřekli, do třetice sem přidám i něco, co jsem ještě neslyšel. Minulé album Combichrist mi sice koule neurvalo, ale i tak mám tuhle bandu pořád rád, takže novinku „This Is Where Death Begins“ samozřejmě vyhlížím. Neočekávám sice, že by Andy LaPlegua a jeho parta dokázali pokořit svoje nejlepší majstrštyky, ale doufám, že si snad tentokrát aspoň odpustí mrdky jako „Love Is a Razorblade“


Kaša

Kaša:

Možná se to díky velkému množství alb na první pohled nezdá, ale ono se toho v červnu neudá na poli metalové hudbu zas až tolik. Sice nemám problém najít potřebné množství zajímavých událostí, aby se na jejich základě dal stvořit náš pravidelný redakční eintopf, ale že bych si ze seznamu plánovaných alb sedl na prdel, to zase ne. Pokud budu mluvit za sebe, tak mezi červnovými plackami jsem si našel pouze dvě zajímavé, na které se opravdu těším.

Tou první je další album dánských Volbeat, „Seal the Deal & Let’s Boogie“. Tahle čtveřice s živelným Michaelem Poulsenem u mikrofonu sice začíná trochu dojíždět na fakt, že ačkoli je v jejich tvorbě pořád cítit spousta energie a pohody, tak novinka bude v podstatě již šestá  variace na stejné téma. Díky tomu se prvního poslechu „Seal the Deal & Let’s Boogie“ tak trochu bojím, protože zklamání je v tomto případě blíž, než jsem ochotný si připustit. První singl mě zrovna nezaujal, takže i když se na jednu stranu těším, tak se snažím nebudovat si moc velké očekávání, abych jednoduše nebyl moc zklamaný.

V případě francouzských ochránců přírody jménem Gojira je tomu zcela jinak. Tuhle progresivní drtičku žeru od doby, kdy vydala přelomovou desku „From Mars to Sirius“. Postupně se borci vypracovali nejen mezi mé nejoblíbenější mladé kapely, ale zároveň mezi největší talenty tvrdě kytarové hudby aktuálního tisíciletí. Gojira nestagnuje, neustále se vyvíjí, a i když jsou základní stavební kameny pevně dané, tak soudě dle první klipovky slibuje „Magma“ ještě větší orientaci směrem k zřetelnému vyjadřování, jež zřejmě zaujme ještě širší publikum, než jak to zvládlo minulé album. Nečekám sice „Magma“ takovou pecku, aby se „The Way of All Flesh“ muselo obávat o svou neotřesitelnou pozici nejlepšího alba Gojiry (v mých očích samozřejmě), ale svoji základní a už tak dost vysokou laťku kvality snad bratři Duplantierové nepodlezou ani tentokrát, a pokud se tak stane, tak se máme určitě na co těšit!


nK_!

nK_!:

Je to skoro až s podivem, ale Volbeat s každým dalším albem kvalitativně rostou. Poslední řadovka „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ se mi hodně líbila a živě jsou její skladby snad ještě lepší. Od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ čekám hodně a první zveřejněné ukázky mě pomalu utvrzují v tom, že tohle bude bomba. Po třech letech vyjde také nová deska The Browning a protože k jejím starším sestřičkám nemám sebemenších výtek, těším se i na třetí deathcorový masakr střižený elektronickou taneční muzikou. V neposlední řadě vyhlížím i nové Combichrist, ale po „We Love You“ už beru tuhle skupinu trochu s rezervou.


Atreides

Atreides:

Červnový eintopf se kolem a kolem vměstná do jednoho dne – obě vybrané desky si vyrazí mezi lidi v půlce června, přičemž obě zatím vypadají nanejvýš lákavě; minimálně v tom smyslu, že vypuštěné ukázky přitahují moji zvědavost, jaký že vlastně bude konečný výsledek. Švédská Terra Tenebrosa se zatím představila vlaštovkou, kterou se přiblížila víc k špinavému black’n’rollu načichlého industriální nejistotou, pročež mě opravdu zajímá, jak bude chystaná deska „The Reverses” vypadat jako celek. Jakkoliv mě skladba „The End Is Mine to Ride” na zadel neusadila, v kontextu ostatních skladeb může, jak už v případě Terra Tenebrosa bývá zvykem, působit docela jinak, nehledě na to, že zbylé skladby taky mohou vypadat docela jinak. Tak uvidíme, co z kukaččího hnízda nakonec vlastně vypadne.

Výsledek bych si netroufl odhadovat ani v případě Gojiry, jakkoliv novinku „Magma” zatím podpořila dvěma písněmi obohacených o výborný vizuál. Francouzská „Godzilla“ si mě získala pár let zpátky na Brutal Assaultu, kde mě přesvědčila o tom, že za pozornost opravdu stojí (a to říkám jako člověk, který tomuto žánru jinak příliš neholduje), a na pokračování v podobě „Magma” jsem upřímně zvědavý. Předchozí dvě desky si mě získaly jednak precizností, jednak těžko zaměnitelnou atmosférou a rukopisem a očekávaná deska má plusové body už jen za esteticky povedený přebal, který neprzní mnohdy rušivé logo kapely. Takže doufám, že nezůstane jen u fešného pozlátka na obalu a obsah bude výživný přinejmenším stejně.


Skvrn

Skvrn:

Červnové vyhlídky nepůsobí vůbec marně. Co na tom, že vycházejících počinů je opět jako máku; mnohem víc si považuji, že v onom množství číhá i nejedna zajímavá věc. Nejhladovějšíma očima pak vyhlížím dvojici nahrávek kapel, jejichž společným jmenovatelem je řádná hudební komplikovanost. Což značí i vysokou poslechovou dotaci, která se ale při zpětném pohledu do diskografií obou těles pravidelně vyplácela. O koho že jde konkrétně? Začnu ve Švédsku – je tu nová, v pořadí již třetí řadová Terra Tenebrosa, průzkumnice sludge/post-blackových ploch s industrialem a ambienty k tomu. Těším se, očekávám urputný, příjemně nepříjemný boj s geniálním vizuálem v zádech. Druhými zástupci červnového diskomfortu jsou Američané Kayo Dot. Zatímco u švédských kolegů přece jen tuším, jak může novinka znít, u Kayo Dot si odhadovat netroufnu. První skladba je už sice venku, nicméně progovým šibalům se nedá jen tak věřit, počkejme tedy raději na novinkovou desku v celé své délce, máme ji tu ke konci měsíce.


Onotius

Onotius:

Pokud jde o nově vycházející desky, červen je hned na první pohled měsícem celkem pestrým. Pro mě je specifický především tím, že v něm vychází hned několik avantgardnějších záležitostí. Z nich bych vypíchnul především novinku Kayo Dot a norských Virus. Pravda, co se týče diskogrifií těhle kapel, stále mám co naposlouchávat, avšak kdo by pohrdnul čerstvou porcí, že? Nejvíce se však má očekávání upírají k novince francouzské Gojiry, jež nás už stihla navnadit dvěma singly s videoklipy. Každý z nich hrál na trochu jinou notu, tak jsem zvědav, jaká bude deska jako celek. Snad nezklamou.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Debemur Morti jsou pro mě jeden z top labelů, takže je asi jasné, co bude v nynějším eintopfu zabírat vrchní příčky. No, a Blut aus Nord jsou zase moje top kapela. Až na klopýtnutí s posledním „What Once Was… Liber III“ a ípkem „Debemur MoRTi“ si myslím, že Blut aus Nord kratší formáty nahrávek umí a splitko s Ævangelist toho jistě bude skvělým příkladem (spoiler: je). Co se týče druhých jmenovaných, můj vztah k nim je poněkud ambivalentní, ale o tom pak více v recenzi. Podobně to mám i s Terra Tenebrosa, kteří mi imponují takřka všemi aspekty své tvorby, až je škoda, že je tak málo poslouchám. Novinka působí (vlastně už z pouhých ukázek) o něco přístupnějším dojmem, což by mohlo dost věcí změnit. A nakonec zde uvedu debutové album kanadských Gevurah„Hallelujah!“, i přestože demo nahrávka a první EP mě zas tolik nebavily. Deska ale slibuje něco, čeho jsem se letos vlastně ještě nedočkal; tedy autenticky duchovního black metalu nejvyšší jakosti. Snad se nakonec nedočkám jen další plytké sračky pro děcka à la Batushka.


Combichrist: novinka v červnu

Nová deska Combichrist ponese název „This Is Where Death Begins“ a vyjde 3. června jako vždy skrze Out of Line. K mání bude standardní CD, digipack 2CD, barevné 2LP+CD (jeden vinyl červený, druhý zelený) a jako speciální 3CD+DVD verze. Obal zde, tracklist následuje níže:

01. We Are the Plague 02. My Life My Rules 03. Glitchteeth 04. Exit Eternity 05. Skullcrusher 06. Time Again 07. Destroy Everything 08. Tired of Hating You 09. Don’t Care How You Feel About It 10. Blackened Heart 11. Pay to Play 12. Slakt 13. Black Tar Dove pt1 14. Black Tar Dove pt2 15. Homeward


Novinky 6-5-15

Combichrist - We Love You

>>> Britští thrash metaloví veteráni Acid Reign, kteří fungovali v letech 1985-1991, hlásí návrat na scénu. Z původní sestavy však v nové inkarnaci zůstal pouze vokalista Howard Smith, zbytek jsou noví muzikanti.

>>> Combichrist pustili do světa nové lyric ke svému poslednímu albu „We Love You“. Tentokrát se jedná o song „Denial“ – sledujte na YouTube.

>>> Američané Death Angel nastoupí v říjnu do studia, kde začnou nahrávat svou další placku, jež naváže na „The Dream Calls for Blood“ z roku 2013. Půjde-li vše podle plánu, novinka vyjde v dubnu 2016 u Nuclear Blast.

>>> Tony Campos, dosavadní baskytarista Soulfly (dále Ministry, Asesino, ex-Prong, ex-Static-X), opustil kapelu, aby se mohl přidat k Fear Factory. Živý debut si se skupinou odbude 20. června na Amnesia Rockfest v Kanadě.

Obě formace také v současné době chystají nová alba. Novinka Soulfly se bude jmenovat „Archangel“ a vyjde 14. srpna. Novinka Fear Factory by se měla objevit koncem letošního roku. Shodou okolností vyjdou oba počiny pod hlavičkou Nuclear Blast.

>>> Estonci Metsatöll vydají zanedlouho nové EP „Pummelung“ – stane se tak 15. května pod patronáte Spinefarm Records. Vydání bude limitované – CD na 500 kusů, LP na 300 kusů. Na minialbu se objeví dvě nové písničky „Pummelung“ a „Vana jutuvestja laul“ a cover „Külmale Maale“ od J.M.K.E. Obal tady, titulní track poslouchejte na YouTube.

>>> Od italské skupiny Novembre odešel její zakládající bubeník Giuseppe Orlando. Na druhou stranu, formace by v letošním roce měla konečně vydat své první album od roku 2007, kdy vyšla doposud poslední deska „The Blue“.

>>> Islanďané Of Monsters and Men vydají 9. června u Republic Records své druhé album „Beneath the Skin“. Ukázku v podobě lyric videa k písničce „I of the Storm“ najdete na YouTube. Obal vypadá takto, tracklist následuje:

01. Crystals 02. Human 03. Hunger 04. Wolves Without Teeth 05. Empire 06. Slow Life 07. Organs 08. Black Water 09. Thousand Eyes 10. I of the Storm 11. We Sink

>>> Paradise Lost zveřejnili nový videoklip ke skladbě „Beneath Broken Earth“ – sledujte na YouTube. Píseň pochází z novinkové desky „The Plague Within“, jež vyjde 1. června.

>>> Nové video mají taktéž Irové Primordial – „Wield Lightning to Split the Sun“ najdete opět na YouTube. Song pochází z posledního alba „Where Greater Men Have Fallen“, které vyšlo v listopadu 2014.

>>> Rakušané The Devil & the Universe vydali 30. dubna nové EP s názvem „Walpern II – The Blocksberg Sessions“, na němž se nacházejí tři regulérní skladby a tři remixy. Obal tady, tracklist následuje (celé EP lze poslouchat v přehrávači níže):

01. Osculum Infame (Part I – Initiation) 02. Crescent 03. Osculum Infame (Part II – Shemhamforash) 04. Stygian (Sedvs Remix) 05. The Goat Head (Phase Fatale Remix) 06. The Goat Head (Wallow in Vice Remix)