Archiv štítku: comedy

Epic Rap Battles of History, The Jackpot Golden Boys

Epic Rap Battles of History
Datum: 18.10.2015
Místo: Praha, Storm
Účinkující: Epic Rap Battles of History, The Jackpot Golden Boys

Hádám, že velká část z vás již o Epic Rap Battles of History slyšela a má představu, oč se jedná, protože už vlastně jde o poměrně velkou věc, nicméně je pravda, že největší popularitu má tento YouTube seriál především v anglicky mluvících zemích, takže o tom z formálních důvodů nějakých pár slov ztratíme.

Již jsem prozradil, že jde o YouTube kanál, jehož počet odběratelů je jen tak mimochodem vyšší než počet obyvatel naší republiky. To, co je náplní, vlastně dost dobře prozrazuje už název – Epic Rap Battles of History. Zjednodušeně řečeno jsou to rapové bitvy mezi různými fiktivními nebo historickými postavami, ať už žijícími nebo dávno mrtvými. Takhle se spolu střetli namátkou Adolf Hitler a Darth Vader (tihle dva pro velký úspěch dokonce třikrát), Justin BieberBeethoven, Kleopatra a Marilyn Monroe, BatmanSherlock Holmes a tuny a tuny dalších. Aktuálně je série na čtyřech sezónách, které dohromady dávají 57 dílů / bitev.

Ačkoliv celou věc vyrábějí lidé, kteří nejsou žádná jelita a mají hudební talent, takže se to vlastně dá poslouchat i jako normální muzika, na prvním místě je přece jenom hlavně zábava. A zábavná tahle záležitost – přinejmenším tedy z mého pohledu – opravdu je. Je pravda, že pár trochu slabších dílů se najde, ale takových je naštěstí minimum a většina bitev si drží fakt vysokou laťku a ohromně mě to baví. Já osobně jsem nikdy nebyl nějaký fanda YouTuberů, celý tenhle trend mám totálně na párku a jde to absolutně mimo můj záběr, ale zrovna Epic Rap Battles of History je výjimkou potvrzující pravidlo a od doby, kdy jsem na to prvně narazil (což bylo někdy v roce 2012, kdy zrovna běžela druhá sezóna), to s chutí sleduju.

Epic Rap Battles of History ovšem nežije jen na internetu, ale i na koncertních pódiích, kam se seriál občas přesune v rámci živých vystoupení. A když bylo ohlášeno turné po Evropě i se zastávkou v Praze, tak jsem měl jasno, že si to ujít nenechám. A vzhledem k tomu, že (jak známo) dny v kalendáři s radostí ubíhají raketovou rychlostí, neděle 18. října nadešla dřív, než se člověk nadál. Hurá na věc…

Zaznělo (nekompletní výběr):
Season 1:
• John Lennon vs. Bill O’Reilly
• Darth Vader vs. Hitler
• Justin Bieber vs. Beethoven
• Einstein vs. Stephen Hawking
• Gandalf vs. Dumbledore

Season 2:
• Master Chief vs. Leonidas
• Steve Jobs vs. Bill Gates
• Barack Obama vs. Mitt Romney
• Moses vs. Santa Claus
• Nikola Tesla vs. Thomas Edison
• Mozart vs. Skrillex
• Rasputin vs. Stalin

Season 3:
• Miley Cyrus vs. Joan of Arc
• Bob Ross vs. Pablo Picasso
• Rick Grimes vs. Walter White
• Goku vs. Superman
• George Washington vs. William Wallace
• Artists vs. TMNT

Season 4:
• Zeus vs. Thor
• Jack the Ripper vs. Hannibal Lecter
• Steven Spielberg vs. Alfred Hitchcock
• Terminator vs. RoboCop

Další:
• Harrison Ford vs. Eminem [improvizovaná bitva]

Klub Storm nebyl ani zdaleka plný, vlastně byl spíš takový trochu poloprázdný a s natřískanými kotli, jaké tu mívá Sodoma Gomora (na ničem jsem tu od přestavby dřívějšího Matrixu na nynější Storm ještě nebyl), se to srovnat nedalo ani náhodou. Alespoň se tu ale taky jednou dalo trochu dýchat, když nebylo tak narváno takovým způsobem, že se musí potit pomalu i omítka, jako když tu hrává zmiňované horrorcorové komando. Na druhou stranu, všichni, kdo ten večer dorazili, evidentně věděli, na co jdou a co by měli očekávat, takže duo Nice Peter a EpicLLOYD a jeho DJové (z nichž jeden, Give Me Motion, vypomáhal i vokálně a také si později střihl roli Barracka Obamy a Nikola Tesly v příslušných bitvách) měli dost slušnou podporu hned od začátku, který nastal krátce před devátou hodinou…

Po troše té DJské masturbace show začala s úplně prvními bitvami, které kdy pod hlavičkou Epic Rap Battles of History vyšly na začátku první sezóny – „John Lennon vs. Bill O’Reilly“ a „Darth Vader vs. Hitler“. Dál už to jelo ve vysokém tempu a těch songů zaznělo fakt hodně, jelikož celé vystoupení trvalo hodně přes hodinu a půl a většina písniček je dost krátká. Nekompletní výpis toho, co padlo, najdete v boxu na straně, ale jedná se o dost nekompletní seznam – jednak si to už takhle s odstupem nevybavím všechno, druhak spousta u spousty bitev zazněla třeba jen jedna sloka v rámci medley několika songů. A když už jsme u toho (a to se mi popravdě moc nelíbilo), některé bitvy zazněly bez svého instra známého z videí, jen rap + triviální základní beat. Osobně bych to radši slyšel i s instrem.

Avšak nejenom muzika byla náplní vystoupení Epic Rap Battles of History. Tahle záležitost je samozřejmě především komedie, což se potvrdilo i živě, takže nemalou část času ukrojilo i povídání jednoho nebo druhého protagonisty, které většinou zrovna nepovídající kolega využil k tomu, aby na sebe navlékl převlek. Právě převleky a další rekvizity také nechyběly, ale samozřejmě nebyly ani zdaleka tak epicky vymakané jako v samotných klipech, což je ale pochopitelné.

Nicméně nejen kvůli povídání měl ten, kdo nerozuměl anglicky, docela smůlu. Nedílnou součástí show byla rovněž živá interakce s publikem. Muzikanti si zvali na pódium fanoušky, aby se ujali rapování některých bitev, ale zrovna v Praze se příliš odvážlivců nenašlo. Jako první se tam trochu nedobrovolně dostal týpek, jenž někdy dříve toho dne potkal v kavárně Nice Petera a poprosil jej o zahrání „Moses vs. Santa Claus“… asi moc nepočítal s tím, že jej pak vytáhnou na stage. O dost lépe ovšem dopadl borec, který se ujal role Alberta Einsteina v bitvě „Einstein vs. Stephen Hawking“, protože ten to měl zjevně naučené a vyseknul to tam kvalitně. Ke konci se pak předvedl ještě jeden malý klučina s partem EpicLLOYDa z dílu „Nice Peter vs. EpicLLOYD“, ale s tímhle zas nepočítali sami vystupující, protože tady naopak neuměl svá slova sám Nice Peter, aby se prckovi postavil. Za zmínku stojí taky to, že v jedné bitvě, konkrétně v roli Johanky z Arku„Miley Cyrus vs. Joan of Arc“, se představila i Sulai Lopez, která se jinak v Epic Rap Battles of History stará o design kostýmů.

Během setu se Nice Peter a EpicLLOYD vydali i mezi lidi, kde odrapovali několik bitev. Nejprve návštěvníky rozdělili na dvě půlky a v uličce předvedli „Terminator vs. RoboCop“ (půlka lidí měla podporovat jednu postavu a druhá druhou – větší ohlas měl EpicLLOYDTerminátorem), poté kolem sebe nechali vytvořit kruh a zde odzpívali „Zeus vs. Thor“ a také freestyle bitvu s postavami, které si zvolili sami fanoušci. Nakonec proti sobě šli Harrison Ford a Eminem.

Večer byl celkově docela povedený a upřímně jsem se bavil, přestože celá show nepatřila k nejkratším. Na druhou stranu, asi bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem to nečekal ještě lepší. Jsem sice rád, že jsem to viděl, líbilo se mi to a i živě to mělo svoje kouzlo, ale ze samotných videí je to asi ještě o kousek zábavnější. Nicméně, co jsem pak zaslechnul hned po koncertě (ne, že bych poslouchal cizí rozhovory, ale když někdo řve tak nahlas, že nejde neslyšet, co povídá…), někteří jedinci z toho měli druhé Vánoce, tak možná už jsem toho viděl tolik, že jsem prostě rozežraný, kdo ví…

Ještě před samotnými Epic Rap Battles of History vystoupila dvoučlenná (bicí a kytara+zpěv) předkapela The Jackpot Golden Boys, jejíž oba členově později dělali i křoví (drželi některé kulisy, dělali želvy v bitvě „Artists vs. TMNT“ a tak) v hlavním programu. Jejich vlastní koncert byl ale takový, že bych si ho klidně odpustil. Musí se nechat, že tam byla dobrá a bezprostřední komunikace s publikem, ale to bylo tak všechno… když jsou totiž kecy mezi písničkami zábavnější než samotné písničky, tak je to prostě špatně. Hudebně to totiž byla totálně nudná, uniformní a předvídatelná kytarovka. Lidi se u toho sice bavili a na konci dokonce došlo i na stagediving, ale pro mě osobně to byla šílená nuda… takový ten koncert, kdy si radši jdete koupit na bar další pivo, přestože na něj nemáte chuť, jen abyste zabili pár minut času, než nadejde to hlavní, kvůli čemu jste přišli. Z tohohle výstupu mě nejvíc zaujala předělávka „Shake It Off“ od Taylor Swift, která byla totálně, ale totálně dojebaná (tedy – ta předělávka, ne ta Taylorka).


Tenacious D – Rize of the Fenix

Tenacious D - Rize of the Fenix
Země: USA
Žánr: comedy rock
Datum vydání: 11.5.2012
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. Rize of the Fenix
02. Low Hangin’ Fruit
03. Classical Teacher
04. Seňorita
05. Deth Starr
06. Roadie
07. Flutes and Trombones
08. The Ballad of Holywood Jack and the Rage Kage
09. Throwdown
10. Rock Is Dead
11. They Fucked Our Asses
12. To Be the Best
13. 39

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tenacious D prosluli největší a nejlepší písní na světě “Tribute”. Nyní jsou zpět a jsou to pořád stejní komedianti, jak jsou fanoušci zvyklí, takřka vše je při starém, ovšem s jedním podstatným rozdílem. Na novince “Rize of the Fenix” jsou Tenacious D oproti minulosti trochu víc hudebníci než herci. Kapelu tvoří herecké/komediální duo Kyle Gass a Jack Black, jejichž hlavní profese je v jejich tvorbě znát, ale na novém albu se jim podařilo herectví v hudbě trochu omezit. Tenacious D jsou na scéně jedineční, stěží byste hledali podobnou kapelu a ještě hůř skupinu s větším smyslem pro humor. Musím říct, že jsem nevěděl, jak k této recenzi vlastně přistoupit. Mohl bych tady donekonečna vykládat o tom, jak je jejich hudba vtipná, mohl bych ocitovat několik úryvků textů, a stejně by to bylo jako nošení dříví do lesa.

Na začátku jsem zmínil, že na nové desce jsou Gass a Black o něco víc hudebníci než herci. Abyste totiž pochopili, především na prvním a částečně i na druhém albu hrály velkou roli vsuvky ve stylu mluveného slova, které sice chvíli působily jako zajímavé zpestření, ale po nějaké době mě začaly iritovat. Na druhou stranu je fakt, že na minulém “Pick of Destiny” by se to ještě dalo pochopit, protože se jednalo o soundtrack ke stejnojmennému filmu, ve kterém ústřední duo sehrálo svůj souboj proti samotnému Ďáblovi, jehož skvěle ztvárnil Dave GrohlFoo Fighters. Na “Rize of the Fenix” jsou tyto mluvené výplně zastoupeny v hubeném počtu dvou kusů. Pojďme si nyní projít vybrané skladby, přičemž se zaměřím na ty, ke kterým již vznikl videoklip (na světě jich je již pět). Tento krok je vzhledem k hereckému talentu Gasse a Blacka celkem logický, protože videoklipy představují u Tenacious D téměř stejně důležitou složku prezentace jako hudba samotná.

Hned úvodní titulní “Rize of the Fenix” je pecka jak kráva. Je fakt, že se rozjíždí pomalu a její úvod se mi nijak zvlášť nelíbí, ale zhruba po minutě a půl se pedál sešlápne k podlaze a vše se točí kolem dostatečně chytlavého refrénu, který se naštěstí hned tak neoposlouchá. Jack Black je skvěle rozjetý a všudypřítomná akustická kytara Gasse jej skvěle doplňuje.

Následuje další z řady klipovek, a sice “Low Hangin’ Fruit”, kterou bych asi nejjednodušším způsobem popsal jako takovou typickou skladbu Tenacious D, což znamená vtipný text, melodický podklad a hlasová exhibice Jacka Blacka. Rozhodně doporučuji ke zhlédnutí skvělý a lehce úchylný videoklip, který k této skladbě vznikl. Můžete se vsadit, že po jeho zhlédnutí už se nikdy nebudete na ovoce dívat jako na ovoce!

Další povedená položka je zastoupena v podobě “Deth Starr”, jež je na poměry Tenacious D trošku razantnější kousek. Hodně tomu pomohly bicí Davea Grohla, který na nejrůznějších hostovačkách dokazuje, že je pořád právem považovaný za jednoho z nejlepších rockových bubeníků, přestože jeho hlavním nástrojem je již dlouho kytara. Grohl je se skupinou spjat již od prvního alba, a jeho účast tak nebyla žádným velkým překvapením, ale potěšila. Pomalu ale jistě se dostáváme k vrcholu “Rize of the Fenix”. “Roadie” je pomalejší skladba, která textově pojednává o bedňácích, kteří na turné odvádí pro skutečné “hvězdy” tu špinavou práci. Skladba působí velice upřímně, skoro až vážně. Jack Black předvádí “Roadie” svůj nejlepší výkon na albu, když se navíc ve skvěle vygradovaném závěru přidají smyčce, mám o nejlepší písni jasno.

V druhé půlce “Rize of the Fenix” se naštěstí kvalitativně výrazně nepolevuje. Za zmínku stojí určitě pomalá “The Ballad of Hollywood Jack and the Rage Kage” nebo další klipovka “Rock Is Dead”. Půl druhé minuty dlouhá vypalovačka, ve které se opět vyřádil Grohl. Skladba a vlastně i videoklip jsou plné rockových klišé a odkazů na legendární rockové hudby. Z postupně představených videoklipů je tento asi nejslabší, ona i skladba je dost přímočará a celkem rychle se umí oposlouchat, takže nemá takovou trvanlivost jako jiné položky na desce.

Totéž by se dalo říct i o “To Be the Best”, což je píseň těžící z odkazů 80. let a především pak disco/rocku. Všudypřítomné elektronické bicí a syntetizátory dělají ze skladby dost chytlavou záležitost. K minutové písni vznikl šestiminutový videoklip, ve kterém se mihnul např. Val Kilmer či Tim Robbins.

O úplný závěr alba se postarala další balada. “39” reprezentuje názor kapely na klasický americký rock, tak jak ho proslavil například Bruce Springsteen. Místy se dostane ke slovu i slide kytara a “39” tak získá trošku toho jižanského feelingu. Skladba je samozřejmě postavena na charismatickém Jacku Blackovi, který na “Rize of the Fenix” předvádí svůj nejlepší výkon ze všech alb Tenacious D.

Docela dlouho jsem přemýšlel nad bodovým ohodnocením “Rize of the Fenix” a na vážkách jsem trošku i teď. Samozřejmě se najdou i slabší skladby, které absolutní dojem trošku sráží, ale z celkového pohledu je novinka asi nejpovedenější deskou v hubené diskografii Tenacious D. Působí kompaktně a písně jsou velice chytlavé. Tak to má být! Uznávám, že novinka není pro každého, takový optimismus a jednoduché písničkové pojetí sedne málokomu, ale při trošce nadhledu se dá najít způsob, jak se do alba dostat.


Další názory:

Těžko hodnotit album jako “Rize of the Phoenix”. Obecně celí Tenacious D jsou naprosto nehodnotitelná záležitost. Co si budeme povídat, tahle cháska se dá jen velice těžko považovat za standardní skupinu, spíš je to takové zábavné/hudební/herecké uskupení dvou kořenů se skvělým smyslem pro humor. O muziku jde snad až v druhé řadě, prim hrají spíše vtipné texty, s čímž se pojí fakt, že pokud neumíte opravdu dobře anglicky, zážitek z poslechu bude minimálně poloviční. Nicméně i po hudební stránce se jistě najdou povedené kusy, viz třeba taková “Low Hangin’ Fruit” je opravdu dobrá, ale i hezky ulítlá “To Be the Best” se povedla. Ale to nic nemění na faktu, že klasická hodnotící měřítka na Tenacious D díky jejich výlučnosti aplikovat nelze, díky čemuž se zdržuji hodnocení. Jestli je ale “Rize of the Phoenix” opravdu zábavné album, to už je jiná otázka. Svým způsobem dobré určitě je, ale jak jsem řekl – je nutné mu rozumět a také je nutné přistoupit na jeho hru. Jinak jste bez šance…
H.


Tenacious D – The Pick of Destiny

Tenacious D - The Pick of Destiny
Země: USA
Žánr: comedy rock
Datum vydání: 14.11.2006
Label: Epic Records

Tracklist:
01. Kickapoo
02. Classico
03. Baby
04. Destiny
05. History
06. The Government Totally Sucks
07. Master Exploder
08. The Divide
09. Papagenu
10. Dude
11. Break In-City
12. Car Chase City
13. Beelzeboss
14. POD
15. The Metal

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Earthworm – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tenacious D je velice zvláštní skupina, která je vedena spíše herci než muzikanty. Kapela se do podvědomí fanoušků dostala až svým filmem, vydaným v roce 2006. Na svém kontě má Jack Black a Kyle Gass (nebo zkráceně JB a KG) dvě alba, film a DVD se záznamem ze svého koncertu. Tenacious D fungují už od roku 1994, v té době například měli svoji stejnojmennou show na televizní stanici HBO. S debutovým albem přišli v roce 2001, této práci se dostalo velice dobré kritiky, přestože songů tam máte asi jen pět, ostatní jsou jakési proslovy, různé situace a podobně. Tenacious D dokonce vystupovali i s legendární Metallicou na jednom koncertě, kde jí dělali předkapelu.

„The Pick of Destiny“ je vlastně soundtrack k jejich filmu. Film pojednává o vymyšleném vytvoření a vývoji jejich skupiny. Všechny písně, jak jdou po sobě, jdou stejně po sobě jako ve filmu. První píseň na albu, „Kickapoo“, v které hostuje i velice známý zpěvák Ronnie James Dio, je o smyšleném domově mladého JB, který uteče od rodiny a vydává se do Holywoodu, kde potkává KG a v songu „Classico“ máte jejich první (ve filmu) společné dílo. „Classico“ je předelaná minutová píseň od Johanna Sebastiana Bacha doplněná o velice komický text. Texty jsou největší sílou Tenacious D, herectví v krvi obou aktérů se prostě nezapře. Nástroje, které skupina používá, jsou dvě akustické kytary, neznamená to ale, že se nedočkáme pořadných riffů z elektriky nebo beatů z bicích, na tyto části si skupina vždy pozve nějaké hosty. Např. právě „Kickappo“ a „Classico“ jsou jedny z těch akustických, dále jsou to například třetí „Baby“, pátá „History“ nebo desátá „Dude“.

Největším vyvrcholením alba je definitivně třináctá „Beelzeboss“, tento song je dokonce vrcholem kapely. Píseň je dlouhá přes pět minut a pojednává o souboji s ďáblem, kterého se jim nakonec se štěstím povede poslat zpět do pekla. Tato píseň je hlavně o textu, a pokud jste neviděli film, song vám asi moc nedá, je to ale skutečně výborné. V ďáblově části (který miluje metal, protože je ďábel), máte „fucking-tasty riff“, to je prostě klasický metalový flák. „Beelzeboss“ se střídá z pomalého do rychlého, poté do chvíle nejistoty JB a KG, kteří nakonec předvedou své veledílo („masterpiece“), kterým pošlou ďábla zpět. Po ďáblovi na vás čeká „POD“ („Pick of destiny“), píseň, která se dočkala i svého videoklipu. A poslední je song s názvem „The Metal“, který pojednává o tom, že metal prostě nic v historii nepřekoná a že bude vždycky na vrcholu a krok před ostatními. „The Metal“ se také dostal do hry „Guitar Hero 3“.

„The Pick of Destiny“ je spíše soundtrackem a do filmu se výborně hodí. Na poslech máte o něco menší zážitek, pokud jste ale viděli film, který je velice povedený, opět si projdete chvíle a vtipné situace. Song „Beelzeboss“ si budete pouštět, až si ten text celý nakonec úplně zapamatujete. Tenacious D je zvláštní skupina, jejich největší specialitou jsou živé koncerty, a jestli tihle někdy do Čech přijedou, neměl by si je nechat ujít nikdo. Bude vás čekat skvělá, nezapomenutelná show.