Archiv štítku: Concrete Winds

Redakční eintopf – speciál 2019: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2019:
1. Teitanblood – The Baneful Choir
3. Funereal Presence – Achatius
3. Óreiða – Óreiða
4. Concrete Winds – Primitive Force
5. Lvme – The Blazing Iniquity

CZ/SVK deska roku:
1. Černý kov – Společenství

Neřadový počin roku:
1. Black Spirit – Behind the Light That Fades
2. Mahr – Soulmare I
3. Herxheim – Cultivating the Throne of Fur

Artwork roku:
NEDXXX – NEDXXX

Objev roku:
Pharmakeia

Shit roku:
Hnus umírající, Betko, Čad a Purnama

Koncert roku:
1. Dead Can Dance: Praha – Kongresové centrum, 24.6.2019
2. Fire’s Burning Fest Vol. I: Bratislava – Randal, 4.5.2019
3. Revenge: Vídeň – Viper Room (Rakousko), 3.5.2019

Videoklip roku:
Reveal! – Clevermouth

Film roku:
1. The Lighthouse

Potěšení roku:
Deathspell Omega – Furnaces of Palingenesia

Zklamání roku:
že jsem neviděl…

Top5 2019:

1. Teitanblood – The Baneful Choir

Původně jsem chtěl první příčku věnovat „Achatius“, ale „The Baneful Choir“ mě prostě posedlo víc a nemám problém jej dosadit téměř na roveň dvěma předchůdcům, které poslouchám pravidelně od jejich vydání. K albu jsem se vyjádřil víc než bohatě, i když s odstupem bych to napsal zase jinak, a nejen protože už jsou k dispozici klasicky výborné texty a šílený artwork. Pokud přirovnám deathmetalový kánon k „Doom“ 1 a 2, tak Teitanblood představují asi „Brutal Doom – Hell On Earth“ / „Extermination Day“. Modří již vědí, jak si asi stojí „Doom 4“ / „Doom: Eternal“ a jakože ty „dobré“ deathmetály. Ale není death jako DEATH a přiteplené „Halo“ barvičky do „Doomu“ taky nepatří.

2. Funereal Presence – Achatius

Láskyplná úlitba ďáblově muzice s hromadou kulervoucích motivů a velkou osobitostí. Za necelý rok se mi album trochu ohrálo a subjektivně u mě nakonec vyhráli Teitanblood, ale snad je všem jasné, co je METAL roku. Kdo nemiluje „Achatius“, ať je proklet. Maranatha!

3. Óreiða – Óreiða

Tušil jsem po vydání recenze, že by se tenhle nenápadný poklad mohl ve výročním žebři objevit, ale spíše jsem předpokládal, že ho do konce roku z topu nějaké pecky vyštípou. Nestalo se tak, protože kvalita „Óreiða“ je vyrovnaná, kouzlo stále uhrančivé a tak je prostě tady.

4. Concrete Winds – Primitive Force

Přijde-li na oddanost metalové síle, tak lze zrno od plev dělit všelijak. Třeba přátelským dotazem: UCTÍVÁŠ SADISTIK EXEKUTION, TY KURVO?!? Více kapel a posluchačů by mělo tuto legendární australskou mrdlost studovat, jistě by pak bylo lépe na světě. „Primitive Force“ je pokokot vyhrocené, avšak do detailu promyšlené album prosté nepatřičných pičovin a tudíž povinnost pro všechny, co přísahají na metal i piekło.

5. Lvme – The Blazing Iniquity

Na recenzi debutu Lvme bych nic neměnil, ale album po vydání článku dále rostlo a čím lépe ho znám, tím silnější mi přijde. A to není obvyklé. Mnohokrát se už z obyčejného poslechu vyklubal sakra poutavý zážitek, kdy jsem styčné pasáže jen marně vyháněl z hlavy, a poslech „The Blazing Iniquity“ rovněž není závislý na „správné náladě“, jak je tomu v případě jiných desek, které se zde mohly objevit, ale nakonec se do elitní pětky nevešly.

CZ/SVK deska roku:

1. Černý kov – Společenství

Na účet „Společenství“ by šlo vznést vícero námitek, ale album přetéká blackmetalovou esencí natolik (a poslouchal jsem ho tak často), že by si výše zasloužilo zařazení hned za „Achatius“. Černý kov je dalším z mnoha důkazů, že Black Metal je víc než hudba.

Cerny kov

Loni u nás samozřejmě vyšlo více solidních nahrávek, které se mi relativně líbily, jako třeba debuty Ceremony of Silence, Náv, Ain, promo Sněti nebo vzpomínková kompilačka „Grave of Fire – Seal of Stars“, ale mám k nim zároveň takové výhrady, že na druhé a třetí místo prostě nemohu žádnou z uvedených dosadit, protože by to byla pouze z nouze učiněná ctnost.

Neřadový počin roku:

1. Black Spirit – Behind the Light That Fades

Nevím, kdy mě naposledy něčí demo takhle chytlo. Black Spirit samozřejmě nehrají nic převratného, ale skladby mají sílu a vracím se k nim stále. Je ve hvězdách, zdali má kapela talent stvořit něco skutečně prvotřídního, zásadního, ale pokud nebude dlouhý titul vyslovený průser, určitě s ním strávím hodně času. Už aby byl!

2. Mahr – Soulmare I

Urfausťárna dle mého gusta: knedlík v krku a zmar. Rovněž bych si nestěžoval, kdyby na tohle vyznění ПРАВА Коллектив zase někdy navázali a totálně ho přehrotili.

Black Spirit

3. Herxheim – Cultivating the Throne of Fur

„Cultivating the Throne of Fur“ osciluje mezi retardovaným beheritualismem, plesnivým death / doomem a zvrácenou zvukomalebností. Autorem je mozek již neexistujících Howls of Ebb, takže nepochybuji, že i z Herxheim vznikne neméně pozoruhodné těleso, pokud jím už teda není. Demo je sice ve své obludnosti fascinující, ale není určeno všem.

Artwork roku:

NEDXXX – NEDXXX

Dnes je obvyklé, že se kapely honosí fakt krásnými obaly, ale jak osobně razím, ty prostě musí korespondovat s hudebním a textovým obsahem. Tady se vizuální, zvuková a lyrická stránka desky doplňuje až výjimečně, i když ten kosmogonický / eschatologický, dualitní motiv na přebalu není nijak výjimečný, hudebně to je taky až moc podobné Abigor a textově to je klasická (byť skvěle napsaná a podložená) antikosmická / chaos gnoze. Celkově vzato je ovšem výsledek dost dobrý na to, abych tu nemusel podruhé psát Teitanblood.

NEDXXX – NEDXXX

Objev roku:

Pharmakeia – Pharmakeia

V téhle sekci byla docela tlačenice a teoreticky bych zde mohl napsat některou z výše uvedených nahrávek, ale trochu to ojebu a po loňských Hwwauoch uvedu Pharmakeia, protože pokud jsem něco skutečně se zájmem a nadšením objevoval, byla to vydání ПРАВА Коллектив, a to jak z poslední recenzované várky, tak i ty staršího data. Nejvíc času padlo na stejnojmenný debut Pharmakeia, který společně s prvotinou Hwwauoch hodnotím jako to nejlepší, co jsem od ПРАВА Коллектив prozatím slyšel.

Shit roku:

Hnus umírající, Betko, Čad a Purnama

Purnamě samozřejmě novinka vyjde až letos (a schválně si ji poslechnu bez ohledu na dosavadní tvorbu a prezentaci), ale prozatím to je akorát tak relativně schopná, trendymetalová srandabanda, co si hraje na Behemoth. Samozřejmě to žerou děcka a postarší hurá-metalisti bez vkusu a soudnosti, takže když jsem loni fest prokrastinoval, šel jsem si pročíst některý z jejich Facebookových kanálů (které se mi do merku dostaly díky zaplacené reklamě a vtěrným fans, abychom si rozuměli) a pobaveně u toho kroutil hlavou. Hipsteři a levičáci z Čech/Cajzlu, kteří se pokouší emulovat black metal (čest výjimkám), by byli jistě kapitola sama o sobě, ale pouze debut Hnusu umírajícího mi stojí za nějakou zmínku. Chci totiž věřit, že se jedná o blackmetalovou parodii, kterou členové nemysleli ani trochu vážně. Nezamýšlenou parodií je naopak zvuk šroťáku na novém Čadu. To do něj mlátil Rudi Rus svým ochablým penisem, ať si mezi rimmingem taky trochu užije? Deska to je na Slovensko jakože „dobrá“, ale jinak teda nuda a rádoby osvícené agro. Otec slovenského metalového nevkusu, Peter Betko, tady samozřejmě taky nesmí chybět, protože na YouTube někde objevil Portal, takže podle toho nové EP Doomas a hlavně videoklip vypadají. Plus si může se svou fashion „značkou“ nehodnou jmenování připsat k dobru další plagiáty. Kdyby se raději věnoval čistě Gothoomu, bylo by líp.

Pharmakeia - Pharmakeia

Ne, že by uvedení interpreti stáli za úplnou piču, ale když vezmu trapnou prezentaci, nějaké to debilní haló kolem a postavím to vedle podprůměrné tvorby, tak si pomyslím něco o prdeli a jejím obsahu. Ovšem nesesazenými králi hoven zůstávají WelicorussRamchat.

Koncert roku:

1. Dead Can Dance: Praha – Kongresové centrum, 24.6.2019

Dead Can Dance nejsou až tak zásadní srdcovka, ale první čtyři desky v čele s „Within the Realm of a Dying Sun“ mám strašně rád a z nich se na posledním turné hrálo dost. Nebudu tvrdit, že to bylo dokonalé, nějaké nedostatky (nejen technického a organizačního rázu) by se našly, ale kouzlo tomu nechybělo, takže došlo i na momenty, kdy mi běhal mráz po těle nebo bezděčně spadla hlava do dlaní (pomalu se slzou na krajíčku), protože „Cantara“, ty vole, ten začátek, áááh. Lisa Gerrard nezemsky zpívala, jak to umí jen ona, a naživo se mi projev Brendana Perryho líbil víc než z desek, živé podání skladeb celkově rovněž super.

Fire's Burning Fest

2. Fire’s Burning Fest Vol. I: Bratislava – Randal, 4.5.2019

Organizátorům jsem přislíbil aktivní výpomoc, takže jsem hodně času strávil u merche, ale i tak jsem měl možnost vidět a slyšet pár kurva dobrých setů. Goatcraft a jejich čtvrthodinový song, mrdlé Hagzissa, tristram-vibe The Dead Creed, ponuré Krolok nebo přídavek Malokarpatan, kdy si pár skladeb odeřval Temnohor. Ovšem nejvíc byli Doombringer a hlavně Kringa, protože když si vzpomenu na to mírně trapné vystoupení Rakušáků na Prague Death Mass II a srovnám ho se současnou formou, tak si říkám: O, kurwa! Ale festival byl hlavně výrazný svou atmosférou. Pod pódiem se to adekvátně hýbalo dokonce i ve dvě ráno na poslední Eisenhand. Domácí a početné zahraniční publikum se skvěle promíchalo a bavilo; fakt jsem měl z lidí fajn pocit, zvlášť když srovnávám s publikem, co přišlo den předtím do Vídně na Mgła a Revenge. Byl to metal jak má být, žádná hipsterská klauniáda, takže snad bude i další ročník.

3. Revenge: Vídeň – Viper Room (Rakousko), 3.5.2019

BoRevenge.Dvakrat.Posobě.

Pičo.

Videoklip roku:

Reveal! – Clevermouth

Co se týče klipu, tak Reveal! jsou jasní, protože klip ku „Clevermouth“ perfektně podtrhuje, že těm švédským bastardům mrdá z rock’n’rollu v pale. Ale stále samozřejmě platí, že metalové kapely by videoklipy raději točit neměly.

Film roku:

1. The Lighthouse

Čumím spíše na „starší“ filmy, vkus rozhodně vytříbený nemám a v kině jsem loni snad ani jednou nebyl, každopádně „The Lighthouse“ se mi líbil fest a působilo to na mě podobně účinně jako staré dobré „Det sjunde inseglet“ nebo „Vargtimmen“. Pozitivně ještě zapůsobily loňské kingoviny jako „Doctor Sleep“, nové série „Stranger Things“ a zejména (!) „Castle Rock“. „It: Chapter Two“ až na pár skvělých scén spíš pičovina a nic dalšího už mě nenapadá.

The Lighthouse

Potěšení roku:

Deathspell Omega – Furnaces of Palingenesia

Na elitní pětku to nebylo a „Furnaces of Palingenesia“ mě z desek Deathspell Omega po přerodu baví asi nejméně. ALE! Deathspell Omega opětovně a s přehledem překonávají své kopírky, album obsahuje několik opravdu zdrcujících pasáží („Standing on the Work of the Slaves“ snad mluví za vše) a živé zachycení desky v analogovém studiu bylo něco, v co jsem skrytě doufal a nevěřil, že to je možné, haha. Analýza hudby a textů mě prostě bavila a nechyběla tomu ani slušná emoční odezva. V neposlední řadě mě z mnoha důvodů potěšil i rozhovor na Bardo Methodology.

Zklamání roku:

že jsem neviděl…

Impetuous Ritual, Spectral Voice a Ved buens ende. Fňuk.

Teitanblood - The Baneful Choir

Zhodnocení roku:

Když jsem rozepisoval tenhle článek, měl jsem zase blbý pocit, že mi ujíždí vlak. Dost desek jsem samozřejmě neslyšel a některým nevěnoval tolik času, kolik bych chtěl, ale průzkumy různých výročních seznamů mě uklidnily. Kvalitních nahrávek je všude plno, a jak už jsem někde asi psal, myslím si, že laťka průměru se v posledních letech dost zvedla. Ale těch doopravdy strhujících, „mind-blowing“ věcí je pořád tak nějak stejně, tedy málo, a já si ty svoje (snad) našel. S koncertní účastí to loni bylo slabé, ale to je čistě můj problém. Letos budu mimochodem svoje volnočasové / psavecké aktivity tříštit mezi více subjekty, takže kdo ví, jak se to projeví na frekvenci článků. Ale na Siegwurm tímto samozřejmě nemrdám.


Concrete Winds – Primitive Force

Concrete Winds - Primitive Force

Země: Finsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Infant Gallow
02. Sulphuric Upheaval
03. White Cut Manifest
04. Primitive Force
05. Tyrant Pulse
06. Dissident Mutilator
07. Volcanic Turmoil
08. Angelic Laceration
09. Death Transmission

Hrací doba: 25:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Naředit kvalitní hudební extrém není prdel. Spojení chaosu a řádu vyžaduje alespoň trochu talentu, a taky se hodí, když jeho tvůrci mají naposloucháno. Člověk prostě musí vědět, co dělá, aby projekt nevyzněl jako nesoustředěná kvaziokrajová mrdka. Ostatně většina z nás ví, jak zní úsilí od lidí jako je Antichrist Kramer.

O podobně laděnou muziku se snaží Concrete Winds sestávající ze zbytků chcíplé finské smečky Vorum, Ta se soustředila na tvorbu death metalu s nádechem špinavého punku a grindu. Zejména na finálním EP „Current Mouth“ dali Vorum jasně najevo, že vědí, co dělají. Hnusná produkce poháněla stejně ohavný songwriting až do zetlelého hrobu, ze kterého nyní vstává ještě hnusnější reinkarnace.

Vorum is dead! Concrete Winds is deadly,“ tvrdí insert desky „Primitive Force“. A s frází můžeme souhlasit. Novinka je totiž vydařeným sonickým ekvivalentem zneužité mrtvoly, kterou je právě Vorum. Celá deska vlastně zní, jako by kapela sesbírala zbytky umu od minula, začala ad nauseam rotovat poslední desku Caveman Cult a rozhodla se, že zplodí něco ve stejném duchu.

Na „Primitive Force“ se tak proplétají všechny ověřené ingredience, které jsou k tvorbě agresivního bordelu potřeba. Máme tady warmetalový řev, disonantní sóla jak od Revenge, skřípějící leady a téměř neustupující salvy blast beatů. Člověk si vlastně vydechne jen během občasného vyřvávání názvů tracků, kterými kapela úsměvně zaplácává místa na rozjezd.

I přes dávku hudební anarchie ale můžeme místy rozpoznat, že jsme v kontaktu se členy Vorum. Rukopis je pravděpodobně nejviditelnější na páté „Tyrant Pulse“, v níž bestialitu rozbíjí neortodoxní, skoro speedmetalově znějící pasáže. Těm, kteří ohrávali „Current Mouth“, se musí hned vybavit titulní skladba s podobným újebem. Podobně neokoukanou frajeřinkou je uvřískaný kytarový lead na „White Cut Manifest“, který ohrožuje posluchače téměř po celou dobu skladby.

Je trochu škoda, že si Concrete Winds nepůjčovali z hráčských aspektů vlastní předchozí kapely trochu více. Zrovna ty totiž materiálu na „Primitive Force“ přidávají nejvíc charakteristických rysů, a tak je funkčně oddělují od dalších formací pokoušejících se o bezhlavý extrém. Toho tu je totiž fakt dost. A jak už to na podobně laděných nosičích bývá, bordel začíná ke konci trochu splývat. Občasnou fádnost materiálu v posledních minutách osvěží třeba solidní deathmetalové aranže ve „Volcanic Turmoil“ a ujetá zvuková spirála ve finální „Death Transmission“, která připomene kakofónní piruety od Portal.

Concrete Winds

Concrete Winds v určitých momentech mohli místo tlačení na pilu raději sáhnout po hráčských figurách, které brousili za dob Vorum. Desce by to určitě přidalo trochu více originality. Pořád ale jde o solidně odtřískaný bordel, který se jen tak rychle v hromadě bestiálních pičovin neztratí. Minimálně na občasné rozbití si držky to určitě poslouží dobře.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Je to už pár let, co se rozmohl nešvar, kdy vysoce talentované deathmetalové spolky vyměkly, daly smrti vale a začaly flirtovat s prazáklady rockové či metalové muziky. Proti gustu, bla bla bla, ale s každou akcí přichází reakce a na severu se našla omladina, pro kterou, a teď vykrádám sám sebe, znamená progrese víc agrese a zla, nikoliv koketérii s rockovým buzněním. Tak jak se mi to kurva páčí.

Concrete Winds navazují na Vorum, jejichž existence pro mě nabrala význam až s EP „Current Mouth“. Předchozí staroškolské snažení, jež vyvrcholilo dlouhou deskou „Poisoned Void“, nebylo marné, ale se zmíněným ípkem vše razantně vygradovalo, poslech zvedal doslova ze židle a některé pasáže byly až nebezpečné, protože hrozilo, že si díky nim buď nepříjemně pochroumáte krk nebo vám z nich v nedobrém rozpoložení doslova mrdne. Tušil jsem, že by šlo přitlačit na pilu víc, něco jsem si v hlavě i maloval, ale na „Primitive Force“ jsem připraven být opravdu nemohl.

Devět songů na ploše 25 minut sice poněkud splývá, ale to je způsobeno frenetickou intenzitou materiálu než nudnou jednolitostí. Každý song je něčím odlišný, ale toho si všimnete až později, protože Concrete Winds se vás snaží neustále dojebat. Podobně jako spříznění Degial čerpají převážně z Necrovore, raných Morbid Angel či dalších staroškolských kultů smrti a sadistického thrashe, ale také se tento recept snaží úspěšně vyšponovat do extrému, hezky po vzoru Sadistik Exekution nebo Teitanblood.

Concrete Winds

„Primitive Force“ není žádná lopaťárna, ani neposlouchatelný bordel, za vším násilím stojí precizní hráčství a vyspělá vize. Už jenom samo soustředění na čistě hudební stránku je intenzivní a zajímavé, ale pokud se necháte tímhle masakrem strhnout, tak zaručuji, že vás v klidu nenechá. Concrete Winds totiž dělají čest svému názvu. Jejich hudba je jako smršť betonových trosek vyvržených do okolí s (primitivní) zničující silou po jakémsi šíleném výbuchu. Kdo uctívá výše uvedené kapely a vůbec vysokooktanový, opravdový METAL, měl by tohle prostě slyšet. Absolutní, nesvatá povinnost, pičo.


Redakční eintopf – červenec 2019

Lingua Ignota –  Caligula

H.:
1. Celestial Grave – Secular Flesh
2. Lingua Ignota –  Caligula
3. Lord Wind – The Forest Is My Kingdom

Metacyclosynchrotron:
1. Concrete Winds – Primitive Force
2. Holocausto – Diário de guerra
3. Vomit Angel – Imprint of Extinction

Cnuk:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
2. Halshug – Drøm
3. Holocausto – Diário de guerra

Dantez:
1. 3Teeth – Metawar
2. Drab Majesty – Modern Mirror
3. Lingua Ignota –  Caligula

H.

H.:

V červenci toho zas tolik není, ale zajímavé to být rozhodně může. Dost čekám od debutu „Secular Flesh“ finských Celestial Grave, jejichž první demosnímek „Burial Ground Trance“ mě bavil fest. Následné EP „Pvtrefactio“ už tak strhující nebylo, ale pořád šlo o slušnou práci, takže doufám, že řadovka kurva nezklame.

Zvědavý jsem i na novou desku Lingua Ignota. Starší, nezávisle vydaná alba neznám, ale ukázky z třetího dlouhohrajícího počinu „Caligula“, který už vyjde pod hlavičkou Profound Lore Records, znějí sakra podmanivě. Novinářskou kopii už mám, tudíž se chystám začít s náslechem co nejdříve.

Nehodlám vynechat ani novinku „The Forest Is My Kingdom“ polského projektu Lord Wind, za nímž nestojí nikdo jiný než Rob DarkenGraveland. Počínání téhle formace mě vždy bavilo, o čemž svědčí i to, že všechna dosavadní alba mám ve své sbírce, tudíž rozhodně je na co navazovat. Od minulé desky „Ales Stenar“ projekt povýšil na regulérní kapelu s pětičlennou sestavou, což by Darkenovi, jehož hudební inspirace v posledních letech dost skomírá, mohlo vlít trochu života do žil. Na druhé straně mě nehorázně odpuzuje pohádkový obal. Tohle se skutečně nepovedlo.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Rád bych zafrajeřil, jak je můj vkus eklektický atd., ale když sjíždím internety, tak mi nezbývá než eintopf zasrat ultrametalovými zvěrstvy z pekla. Absolutní, nesvatou povinností je třeba debutová nahrávka finských Concrete Winds (ex-Vorum), protože „Primitive Force“ vraždí jak Panzram na cracku. Očekávejte sadistický death/black/thrash/zlometal vycházející téměř výhradně ze starých kultů, vyhrocený do totální nepříčetnosti a hlavně skvěle zahraný s výtečným, brutálním zvukem. Chlív à la Revenge se nekoná, takže tohle si opravdu nenechte ujít. Teda pokud máte skutečně rádi metal a netaháte si lulinky u pičovin typu „Diggy, Diggy Hole“.

Fajnšmekři, co rádi Sarcófago, Sextrash nebo Sepulturu z dob, kdy se ještě malí Cavalerovci promenádovali s hakáči, jistě znají Holocausto a jejich „Campo de extermínio“. Kapela se po třiceti letech a několika irelevantních titulech úspěšně vrátila k autentickému brazilskému deathcoru s křivými machine-gun blásty a nekorektní lyrickou tématikou. Tenhle primitivní náser samozřejmě nebude nic pro tuneláře se zálibou ve sračkách, co se za deathcore označují dnes, ale pro true oldschool maniaky.

A rád si pustím i debut Vomit Angel, protože se prakticky jedná o novou, grindovější inkarnaci dánských Sadogoat a Sadomator. Ti nad jinými kopírkami Blasphemy a Beherit vyčnívali tím, že jejich chlastem nasáklé desky byla fakt prdel poslouchat, i když ten ujetý worship kozlů, blití, chapadel a kdejakých perverzit kolikrát hraničil s parodií. Rovněž vítám, že se na „Imprint of Extinction“ nachází skladba o morčatech. Když jsme totiž se známým dělali rozhovor se Sadomator a požádali Seventh Blasphemera o kapelní fotky, tak nám poslal snímky svých upištěných, chlupatých bestií, haha. Pevně tedy doufám v samply kníkání nad ross-bay beatem nebo pomalým hammerblastem.

Cnuk

Cnuk:

Už nějakou dobu mám možnost poslouchat novinku „Planetary Clairvoyance“ od Tomb Mold a mohu rovnou napsat, že se to opět povedlo. Minulý rok se tito deathmetalisté představili s druhou, a dnes již možno napsat průlomovou, řadovkou „Manor of Infinite Forms“, s níž si mne takřka okamžitě získali. Navíc navrch ještě tentýž rok přidali dvoupísňové EPčko „Cerulean Salvation“, které vlastně bylo předzvěstí „Planetary Clairvoyance“, jelikož na něm skončily také ony dvě skladby. I zbytek alba zabíjí, Tomb Mold jsou v ráži.

U Southern Lordu vychází zhruba v polovině měsíce nová deska crust hardcore mrdníku Halshug. Pro tyto Dány je to již třetí studiový počin, avšak já jejich tvorbu znám doposud jen velice zběžně. Přicházející placka „Drøm“ je tak ideální příležitostí se na Halshug podívat důkladně a případně si i předchozí materiály poslechnout v celé jejich kráse. Podle uveřejněné ukázky „Fantasi“ to vypadá, že by mi to mohlo sednout, ale čekám na „Drøm“ i ostřejší vály.

Na závěr si tu odložím počin „Diário de guerra“ od nikoho jiného než Brazilců Holocausto. Jejich kultovní nahrávka „Campo de extermínio“ a splitko „Warfare Noise I“ představovaly to nejextrémnější z konce osmdesátých let, a jak ukázalo nedávno návratové EPčko „War Metal Massacre“, k tomuto stylu se také po třiceti letech zase vracejí. Nečekám zázraky, ale minimálně velká porce zábavy by to být mohla.

Dantez

Dantez:

3Teeth jsou pro mě – ať už esteticky či hudebně – dost zábavnou kapelou. Nikdy jsem neviděl a neslyšel někoho, kdo by spojoval klasické tropy ebm/industriálního metalu s okultní tématikou, skrze kterou vtipně a i docela chytře komentují nešvary dnešní společnosti. Singly z nadcházející desky „Metawar“ mě zatím nerozbíjejí jako věci z předchozí „Shutdown.exe“. Dost však věřím, že poté, co si desku vpálím, nadšení vcelku poroste. Už teď jde totiž dobře znát, že si kapela na konceptu dostatečně mákla.

Opačně působí novinka Drab Majesty. Vše, co vyšlo jako ochutnávka z nadcházející „Modern Mirror“, zní skvěle. Osobitý darkwave tohohle dua se dosud s každým dalším releasem konzistentně zdokonaloval a vše napovídá tomu, že se s „Modern Mirror“ nic moc nezmění.

Za poslech určitě bude stát i nová dlouhohrající deska „Caligula“ z dílny avantgardního projektu Lingua Ignota. Zvukové ventily Kristin Hayter dosud zněly jako mix nespoutanějších výtvorů Diamandy Galás a abrazivních výstřelků Pharmakon, takže je o nepříjemnou zábavu postaráno. Zbývá jen doufat, že to bude fungovat i na dlouhé stopáži, kterou nová deska avizuje (okolo 66 minut).