Archiv štítku: Converge

Redakční eintopf – speciál 2017: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
2. Čad – Bastard

Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Artwork roku:
Converge – The Dusk In Us

Objev roku:
Selbst

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017
2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017
3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

Videoklip roku:
Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea

Top5 2017:

1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.

2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.

3. The Ruins of Beverast – Exuvia

Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.

4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.

5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.

The Great Old Ones

CZ/SVK deska roku:

1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen

Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.

2. Čad – Bastard

Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.

Pain of Salvation

Neřadový počin roku:

1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.

2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!

Thantifaxath

3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.

Artwork roku:

Converge – The Dusk In Us

Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.

Converge – The Dusk In Us

Objev roku:

Selbst

Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.

Selbst

Koncert roku:

1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017

Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.

2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017

Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.

The Ruins of Beverast

3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.

Videoklip roku:

Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.

Potěšení roku:

výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.

V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verbotenTengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.

Rebirth of Nefast

Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.

Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.

Zklamání roku:

úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)

Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore „Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!

The Ruins of Beverast

Zhodnocení roku:

Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo  poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.

Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo EmperorMaster’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.

Ulver

Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!


Redakční eintopf – speciál 2017: Zajus

Zajus

Zajus:

Top5 2017:
1. Der Weg einer Freiheit – Finisterre
2. Converge – The Dusk in Us
3. Wiegedood – De doden hebben het goed II
4. Algiers – The Underside of Power
5. Blanck Mass – World Eater

Neřadový počin roku:
1. Converge – I Can Tell You About Pain
2. Ulver – Sic transit gloria mundi
3. David Bowie – No Plan

Artwork roku:
The National – Sleep Well Beast

Objev roku:
Brockhampton

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
Forma: Praha – Ústřední knihovna hlavního města Prahy, 19.10.2017

Videoklip roku:
Linkin Park – One More Light

Film roku:
Get Out

Potěšení roku:
black metal

Zklamání roku:
hip-hop

Top5 2017:

1. Der Weg einer Freiheit – Finisterre

„Finisterre”, konec světa, ne v onom apokalyptickém, nýbrž geografickém významu, hlásají Der Weg einer Freiheit, ovšem já hrubě nesouhlasím. Tak jako bylo pro cestovatele z východu Finisterre koncem světa, mohlo být pro potenciální cestovatele ze západu jeho začátkem, a přesně tak je třeba se na desku dívat. Ano, je to atmosferický black metal, ale nemá v sobě ani špetku deprese či nihilismu, naopak překypuje nečekaně pozitivní energií i ve chvílích největších bouří. „Finisterre” není ani přehnaně zapamatovatelné, vlastně nyní, když jsem ho už dobrý týden neslyšel, si toho z něj mnoho nevybavuji, a přesto vím, že stačí ho spustit, a vše se okamžitě vrátí na své místo. Chtělo to pár poslechů, nakonec si mě však album získalo.

2. Converge – The Dusk in Us

Converge jsou v neuvěřitelné formě. Těžko věřit, že Američané už dvacet let zdokonalují stejný recept a stále ještě nedosáhli na svůj strop. Dobrá, možná že bych v jejich diskografii našel pár přelomovějších kousků, „The Dusk in Us“ asi nebude inspirovat zástupy kapel, jako to dokázali Converge v minulosti, přesto je jeho místo ve světě jasné. Doufám, že budou Kurt Ballou a spol. v nastolené cestě pokračovat a že z ní neuhnou. Zajímá mě totiž, kam je ona pomalá, ale stálá evoluce dovede za nějakých deset alb. Tipnu si, že budou mít stále obrovský náskok před konkurencí.

3. Wiegedood – De doden hebben het goed II

Málokdy a neochotně píši recenze na black metal. Na ten tu ostatně máme jiné odborníky, tak proč jim fušovat to řemesla. O Wiegedood se však mlčet nedá. Úvodní pekelný riff „Ontzielling“ mi v hlavě visí dodnes, Belgičané totiž mají výbornou schopnost kombinovat nekompromisní s chytlavým. S třicetiminutovou hrací dobou je „De doden hebben het goed II“ tak trochu jednohubka, nikdo však neříká, že si ho nesmíte pustit dvakrát. Přesně to byste totiž měli udělat. A pak ještě jednou.

4. Algiers – The Underside of Power

Že bude druhé album Algiers zajímavé a důležité album, jsem očekával, že však skončí v mé top 5 rozhodně ne. Američané vychytali chybičky obstojného, ale nevyrovnaného debutu a navrch přidali velkou porci temnoty, deprese a naštvanosti. Ať už jde chytlavou titulní skladbu, hypnotickou „Death March“ či dojemnou „Me rieux“, všemu vévodí úžasný hlas Franklina Jamese Fishera, jehož skvěle doplňuje instrumentálně rozmanitá hudba. Pokud bych měl doporučit jedno letošní nemetalové album, bylo by to právě „The Underside of Power“.

Algiers

5. Blanck Mass – World Eater

Benjamin Power je sice známý jak svými sólovkami, tak jako polovina dua Fuck Buttons, já ho však na „World Eater“ slyšel poprvé a rozhodně ne naposledy. Nejsem zrovna znalec elektronické hudby, takže mohu říci snad jen že „World Eater“ všelijak rachotí a bouchá, vše to je hrozně nahlas a šlape to v pochodovém rytmu. Většina z toho se však děje s chladnou vypočítavostí a jen občas Powerův stroj zešílí a pozře svět. Jindy se naopak zklidní a jen tiše si vrní a připravuje se pro další výbuch bezhlavé agrese. Tedy vše, jak má být.

Neřadový počin roku:

1. Converge – I Can Tell You About Pain

Converge letos měli povedený rok a zaslouží si tak ještě jednu zmínku. „I Can Tell You About Pain“ se stalo domovem pro „Eve“, jednu z nejlepší skladeb kapely za hodně dlouhou dobu. V recenzi „The Dusk in Us“ jsem si postěžoval, že by „Eve“ mohla být jeho výborným závěrem. Alespoň však Converge vynesla první místo mezi mými letošními neřadovými počiny, a to je jistě také velice hodnotné ocenění.

Converge

2. Ulver – Sic transit gloria mundi

Stejně jako v případě Converge je EP od Ulver vlastně jen přebytkem z natáčení dlouhohrajícího počinu. „The Assassination of Julius Caesar“ je povedené album, byť na nejlepší pětku to nestačilo. Skladby na „Sic transit gloria mundi“ drží podobnou úroveň, ovšem v slabší kategorii neřadových počinů to na umístění stačí, přestože nad cover verzí „The Power of Love“ jsem se spíše zarazil. První dvě skladby jsou však dalším poctivým zářezem do neuvěřitelně nabité diskografie kapely.

3. David Bowie – No Plan

Do třetice toho, co se na dlouhohrající alba nevešlo, se přidává David Bowie, jehož „Blackstar“ ho předvedlo (bohužel naposledy) ve vrcholné formě. „No Plan“ a „Killing a Little Time“, dvě ze čtyř skladeb EP „No Plan“, se úrovni „Blackstar“ blíží. Nemají sice jeho atmosféru, Bowieho kouzlo však působí i zde. Komu se líbilo „Blackstar“, neměl by si „No Plan“ rozhodně nechat ujít.

The National – Sleep Well Beast

Artwork roku:

The National – Sleep Well Beast

Jednoduché, ale působivé. The National neměli na obaly v minulosti zrovna šťastnou ruku, vše to však vynahradili nejdříve prapodivným „Trouble Will Find Me“ a hlavně nyní elegantním „Sleep Well Beast“. Těžko vysvětlit proč na mě „Sleep Well Beast“ působí tak uklidňujícím dojmem, zejména když je výjev na něm zobrazený vlastně dost obyčejný. Úplně to samé se však dá prohlásit i hudbě na albu obsažené, a přesto ji s chutí poslouchám překvapivě často.

Objev roku:

Brockhampton

Těžko vybrat kohokoli jiného než Brockhampton. Americké uskupení, které se z pro mě doposud neznámého důvodu označuje jako boy band, vtrhlo na scénu a během několika měsíců vtisklo hip-hopu novou, vlezlejší tvář. To vše sice zvládli již v červnu na „Saturation I“, ovšem v průběhu roku stihli vydat ještě dvě alba a svou pozici jasně potvrdili. Skrz „Saturation III“ se stále ještě prokousávám, ovšem už teď mohu Američany pochválit. Jako obvykle zde sice platí, že by z trilogie mohla být jedna našlapaná hodina hudby, spíše než tři nevyrovnané, ovšem vzhledem k tomu, že tady jde spíše o hity a singly než o nějakou celistvost desky, klidně si po několika posleších namíchejte svoje „Saturation“. Takové album bych zařadil možná i do nejlepší pětky.

Ghost Bath

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Tady není co řešit. Ghost Bath jsem se vysmál už v recenzi a o devět měsíců později se stále směji, přestože jsem „Starmourner“ od té doby neslyšel. „Starmourner“ je jedním z těch poměrně vzácných případů alb, která jsou špatná takřka na všech frontách, přestože jeho tvůrci bezpochyby mají na víc, jak již v minulosti ukázali. Třetí řadovka Ghost Bath není špatná v onom relativním pojetí, kdy je jen zklamáním po solidním předchůdci, mluvíme zde o albu které je špatné v absolutním měřítku a snad nejhorší na něm je pocit, že to jeho tvůrci berou opravdu vážně.

Koncert roku:

Forma: Praha – Ústřední knihovna hlavního města Prahy, 19.10.2017

Vzhledem k mému dlouhodobému průměru jednoho navštíveného koncertu ročně je tato kategorie víceméně jasná. Tentokrát však nedošlo ani na koncert, a tak musím podvádět. Forma, uskupení pro mě dříve zcela neznámé, si totiž připravilo živý doprovod ke klasickému německému němému snímku „Metropolis“. Budoucnost pohledem z třicátých let v doprovodu elektronické hudby byla naprosto neodolatelná, i když spíše děsivá než lákavá.

Videoklip roku:

Linkin Park – One More Light

Asi poprvé jsem letos videoklip nevybíral kvůli jeho uměleckým kvalitám. „One More Light“ není krásně natočené, nemá příběh, k hudbě samotné nic nepřidává a navíc je jde o jedinou solidní skladbu z jinak jednoduše špatné nahrávky. Videoklip k „One More Light“ má čistě symbolickou hodnotu, připomíná, jak smutné je ztrácet dětské idoly, zejména ty které za dlouhé roky mezi „tehdy“ a „nyní“ vlastně nic neztratili ze své obdivuhodnosti. V tom je hodnota videoklipu k „One More Light“. Je škoda, že musel vzniknout.

Potěšení roku:

black metal

Rok 2017 nebyl zdá se hudebně nijak zvlášť povedený a tak i potěšení roku je poněkud mdlé. Mám však dojem, že zatímco v jiných žánrech se nijak zvlášť neurodilo, na poli black metalu (či spíše black metalem ovlivněného metalu) se našlo nečekané množství solidních nahrávek. Nejen výše zmínění Wiegedood a Der Weg einer Freiheit vydali letos solidní placky, hodně mě bavilo třeba i nedávno vydané album Wode, řadovka The Great Old Ones či moderněji střižená hudba Laster, Mord’A’Stigmata či White Ward. Po letech, kdy jsem černý žánr dost zanedbával, jde o příjemnou změnu.

Wiegedood

Zklamání roku:

hip-hop

Naopak kandidátů na zklamání roku je více, byť vítěz je mezi nimi jasný – hip-hop jakožto celý žánr a scéna. Na hip-hopu se začalo velice projevovat, že se stává novým popem. V předchozích letech stačilo sáhnout mezi ty největší a nejúspěšnější žánrová alba a vždy jste se dobře bavili. Letos zní ty největší desky všechny úplně stejně a člověk musí hrábnout hlouběji, ovšem ani tam jsem nenašel nic, co by mi roztáhlo úsměv tak jako pět či více loňských počinů.

Zhodnocení roku:

Z výše zmíněného už musí být jasné, že rok 2017 pro mě hudebně byl rokem nudy a zklamání. Jistě, všechna alba v mé top 5 jsou dobrá, jenže pokud by vyšla v posledních, řekněme pěti letech, nejspíše by se ani jedno z nich do top 5 nedostalo. Navíc doslova všechny desky, do kterých jsem loni vkládal naděje, mě více či méně zklamaly. Nechť je tedy rok 2018 nápravou.

Der Weg einer Freiheit


Converge – The Dusk in Us

Converge - The Dusk in Us

Země: USA
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Deathwish Inc.

Tracklist:
01. A Single Tear
02. Eye of the Quarrel
03. Under Duress
04. Arkhipov Calm
05. I Can Tell You About Pain
06. The Dusk in Us
07. Wildlife
08. Murk & Marrow
09. Trigger
10. Broken by Light
11. Cannibals
12. Thousands of Miles Between Us
13. Reptilian

Hrací doba: 43:53

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Zoufalství. Nadvláda emocí, neschopnost usměrnit myšlenky do souvislého toku, kanonáda protichůdných pocitů. Obava, že budoucnost nic dobrého nepřinese, a pokud ano, bez vás bude lepší, alespoň pro ostatní. Láska, pocit vděčnosti, hanby za věci minulé i budoucí, vina, vnímání vlastní malosti. Pomalá, sžíravá nenávist k těm, kteří se tváří dobrotivě, a přitom se přetvařují. Není cesty pryč, nebo alespoň ne takové, po níž by se dalo vrátit.

Converge jsou jednou z těch kapel, které existují proto, aby své posluchače zahltili řadou často zcela protichůdných emocí. „Jane Doe“ byla výstavní skříní utrpení, pod nánosem agrese skrývala bezradnost. Jen málokdy hudba dovede tak živě a uvěřitelně zprostředkovat pocity někoho, na kom by vám v jiných situacích vůbec nezáleželo. Utekla téměř dvě desetiletí a Converge jsou dnes v podstatě jinou kapelou, přestože neprošli jedinou změnou sestavy. Proměnou či spíše vývojem prošla hudba, ale schopnost zarýt se do nejhlubších vrstev posluchačova podvědomí a ovlivňovat jeho myšlení zůstala. „The Dusk in Us“ pokračuje v nastoleném trendu jak hudebním směřováním, tak ohromně vysokou úrovní.

Pokud bych o Converge nikdy neslyšel a udělal si o jejich tvorbě názor na základě škatulek, kam bývají nejčastěji zařazováni, asi bych skončil s naprosto mylnou představou. Američané jsou totiž běžně řadění mezi metalcorové kapely, což je podle mě stejný omyl jako považovat System of a Down za kapelu nu-metalovou. Converge ve svých počátcích stvořili něco, co jiní později přetvořili v metalcore, jak ho známe dnes, ovšem šli si dále svou cestou a dnes se dá říci, že je jejich zvuk naprosto unikátní a těžko zařaditelný.

Jednou z vlastností, kterou během let hudba Converge nabyla, je techničnost mnohých pasáží. To vše vyvrcholilo na dnes již osmiletém „Axe to Fall“, jehož úvodní čtveřici skladeb osobně řadím mezi nejvirtuóznější agresivní metalové pasáže. Vyjma tohoto „úletu“ je však vlastně obdivuhodné, jak nesmírně pokorně a nenápadně své schopnosti členové Converge předkládají. Nejvýraznější je bezpochyby Kurt Ballou a jeho časté výlety po celé délce krku kytary, přesto je však tvorba Converge v první řadě týmovou záležitostí. Minimum sól, žádný egocentrismus či jednostranně orientované pasáže, vše je zaměřené na maximální dopad hudby na posluchače.

„The Dusk in Us“ je toho skvělou ukázkou. Přestože ve vás jeho první poslech může vyvolat dojem naprostého chaosu, vězte, že to je jen důsledek vyváženosti jednotlivých nástrojů a tím vzniklé zdánlivé absence jakýchkoli z řady vystupujících momentů. Jak se však zaposloucháte hlouběji, najdete desítky odstínů provázející desítky emocí.

Jen úvodní „A Single Tear“ jich přináší hned několik. Úvodní kanonáda Ballouových riffů načne skladbu agresivně, z refrénu prokládajícího Bannonův zoufalý křik s chraplavým hlasem Kurta Balloua čiší zoufalství, zatímco z tišší části jen krátce po refrénu pro změnu odhodlání. Když pak Bannon opakovaně proklamuje „when I held you for the first time, I knew I had to survive“, vypovídající vše, co potřebujete vědět o souboji mezi odpovědností a závislostí, je vše dokonáno a kolo emocí uzavřeno. „A Single Tear“ je skvělý otvírák a v jistém ohledu v sobě shrnuje celé album. Zejména v první polovině desky jsou Converge převážně agresivní. „Eye of the Quarrel“ je nevybíravá, neutuchající kanonáda bicích tlačí skladbu kupředu. „Under Duress“ je pomalejší, špinavá, plná zoufalých výkřiků kytary, s výborným zpěvem Balloua v refrénu a skvělým vyvrcholením po pouhých třech minutách hrací doby. Titulní skladba stojí téměř ve středu alba, po jeho ostrém začátku se Bannonovo tiše recitované „and at night they come“ zahryzne hluboko do posluchačova zátylku. Čistě zpívaný refrén je nádherný a závěrečný klimax patří mezi nejlepší v historii kapely.

Converge

Druhá polovina desky je snad až na ostrou „Wildlife“, jež tvoří skvělý kontrast k jí předcházející titulní skladbě, o něco přímočařejší, není však o nic slabší. Ostré údery ve slokách „Murk & Marrow“ jsou zničující, „Trigger“ je mým nejoblíbenějším kouskem druhé části alba díky pomalejšímu rozjezdu, melodickému refrénu, skeletálnímu sólu či v závěru jako mantra opakovanému „was it worth it?“ „Broken by Light“ je punk na drogách a oldschool thrash metal v jednom a spolu s následnou minutovkou „Cannibals“ tvoří perfektní dvojici pro doplnění energie před blížícím se koncem alba.

Právě k němu bych měl vlastně jediné dvě výhrady. „Thousands of Miles Between Us“ patří mezi tišší a atmosféričtější kousky a jako taková mě velice potěšila, jenže zejména v úvodu je znát, že si zde Bannon ukousl pěvecky příliš velké sousto. Dojemný refrén sice vše napraví, jenže přichází až moc pozdě. Závěrečná „Reptillian“ začne velice dobře, úvodní dvě minuty jsou doslova mohutné, bohužel však z nějakého důvodu nezbyl prostor pro pořádný závěr. Přijde mi škoda, že album s tak povedeným vývojem je utnuto tak zhurta a necitlivě. Přitom se nedá říci, že by Converge neměli vhodný materiál. Jen pár měsíců staré EP „I Can Tell You About Pain“ obsahovalo výtečnou skladbu „Eve“, jejíž velkolepá gradace by byla na závěr „The Dusk In Us“ naprosto perfektní, Converge se ovšem rozhodli ji na novinku neumístit.

Jenže to nic nemění na skutečnosti, že zde mluvíme o nahrávce na nesmírně vysoké úrovni. Laťka předchozími počiny byla stanovena vysoko, Converge se však výzvy nezalekli a natočili další excelentní desku. Včera zde vyšla má recenze nového počinu Trivium, o němž jsem prohlásil, že jde o album takřka dokonalé, ale přesto se pro něj nedovedu nadchnout. S „The Dusk in Us“ je to naopak. Má totiž své vady, není perfektně vyleštěné a při prvních posleších se s vámi celkem pere, ale i přesto jde o desku, která mě plní radostí, zoufalstvím, hněvem i dalšími asi patnácti pocity, to vše znovu a znovu a stále dokola.

„I ask from within my heart, where did our failures start
If we must imagine ourselves as someone, somewhere else
And what does the future hold, if we’re running low on health and hope
Our denial it speaks in tongues, there’s monsters among us
Dusk lives within us, darkness won’t give up“
(„The Dusk in Us“)


Redakční eintopf – listopad 2017

Converge – The Dusk in Us
Nejočekávanější deska měsíce:
Converge – The Dusk in Us


H.:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. Sortilegia – Sulphurous Temple
3. Aosoth – V: The Inside Scriptures

Zajus:
1. Converge – The Dusk in Us
2. Adimiron – Et liber eris

Onotius:
1. Blaze of Perdition – Conscious Darkness
2. Converge – The Dusk in Us
3. Merkabah – Million Miles

Metacyclosynchrotron:
1. Aosoth – V: The Inside Scriptures
2. Tetragrammacide – Primal Incinerators of Moral Matrix
3. Blaze of Perdition – Conscious Darkness

Cnuk:
1. Converge – The Dusk in Us
2. Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard

Mythago:
1. Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard
2. Shining – Fiende

H.

H.:

V listopadu není o čem. Hned na prvním místě se nachází obrovsky silný hráč. Jak bych mohl hlasovat pro něco jiného než novou nahrávku (Dolch)? Minialbum „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ už sice hraju nějakou dobu, protože jsem to jak správná novinářská kurva dostal předem, ale oficiální datum vydání je až 10. listopadu a tahle mimořádná kapela si speciální vypíchnutí rozhodně zaslouží.

I na druhém místě se ovšem nachází obrovsky silný hráč. Sortilegia je v koncertním podobě regulérní černá magie, ale i ve studiové formě mě tahle kanadská dvojice vysoce baví. Debutová deska „Arcane Death Ritual“ byla bravurní, takže od jejího pokračování „Sulphurous Temple“ neočekávám nic menšího než další syrový skvost.

I na třetím místě se ovšem nachází obrovsky silný hráč. Aosoth dle mého skromného názoru s každým dalším albem rostou a třeba předcházející „IV: An Arrow in Heart“ byl manifestem moderního black metalu nejvyšších kvalit. Jestli se podaří úroveň posunout ještě o kousek dál? Uff, už jen z té představy se člověku sbíhají sliny! Jsem si přinejmenším jistý, že „V: The Inside Scriptures“ zklamání nebude. Na to jsou Aosoth až příliš dobří.

Zajus

Zajus:

Posledních několik měsíců bylo co se nových alb týče nečekaně nabitých (byť zpětně mohu říci, že většina očekávání naplněna nebyla). Je proto příjemnou změnou, že v listopadu nevyjde vlastně nic moc zajímavého a já tak budu mít čas dohánět, co jsem za poslední čtvrtrok nestihl. Alespoň dva kousky jsem však vybral a minimálně jeden z nich asi nikoho nepřekvapí. Converge možná nepatří do desítky mých nejoblíbenějších kapel, to však nemění nic na tom, že hudbu tvoří výtečnou. Converge se navíc v posledních letech ukázali ve vrcholné formě, což nedávno potvrdilo i EP „I Can Tell You About Pain“. „The Dusk in Us“ je tak zaslouženě mou nejočekávanější deskou listopadu.

Jméno Adimiron asi mnohým z vás nic neřekne, před třemi lety se mi však dostalo do rukou jejich album „Timelapse“, a ačkoli jsem se k němu už dobrý rok nevrátil, mám na něj velice dobré vzpomínky. Od „Et liber eris“ tedy očekávám přinejmenším to samé – solidní moderně střižený death metal. Listopad bude měsíc posluchačsky nenáročný.

Onotius

Onotius:

Během listopadu jistě neopomenu řádně pročistit uši špinavým hardcorem/mathcorem v podání Converge a jejich nastávající novinky „The Dusk in Us“. Každá jejich deska je trochu jiná, a přitom řízný fundament je stále tentýž, jaký máme rádi. A věřím, že novinka nebude výjimkou a nabídne přinejmenším solidní materiál. Dále rozhodně neopomenu okoštovat nové Merkabah, za jejichž objevení patří mé díky redakčním kolegům. Jejich „Moloch“ je šťavnatý instrumentální avantgardní jazz metal, který určitě potěší fandy starších Kayo Dot a vlastně jakýchkoliv saxofonových úchyláren. První příčku, již jsem tak trochu prozradil už v koncertním eintopfu, s klidným svědomím přenechám nové desce Blaze of Perdition vycházející hned třetího.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

S prvním místem listopadového eintopfu není třeba váhat, protože s Aosoth jsem si užil tolik zajímavých hudebních až nadsmyslových zážitků jako jen s několika málo dalšími. Udrží-li pětka úroveň posledních titulů, tak věřím, že přibude minimálně jeden navíc. A pokud Aosoth laťku ještě pozvednou? Ohó, tak to mě možná z té hudby už konečně jebne!

Tetragrammacide začínali jen jako nevýrazný noise/BM bordel ve stylu raných Nyogthaeblisz, ale poslední EP „Typhonian Wormholes“ a ukázky z nové desky „Primal Incinerators of Moral Matrix“ nasvědčují, že by Indové mohli stvořit nahrávku, o které se bude v extrémním metalovém undergroundu ještě dlouho mluvit. Což asi nebude případ polských Blaze of Perdition, jimž stigma kopírky Watain jen tak někdo neodpáře, ale už poslední album „Near Death Revelations“ vykročilo v zajímavé svojské sféry a novinka „Conscious Darkness“ v nastoleném trendu evidentně pokračuje. Jsem zvědav, a to nejen kvůli koncertu Poláků v Ostravě.

Blaze of Perdition

Cnuk

Cnuk:

Želízkem v ohni pro nadcházející měsíc je pro mě rozhodně novinka „The Dusk in Us“ od Converge. Dostal jsem se k nim díky poslední, už pět let staré nahrávce, „All We Love We Leave Behind“, kterou bez delšího váhání považuji za jednu z těch úplně nejlepších desek tohoto století a nepřekvapivě také tedy za nejlepší počin těchto Američanů. To je úctyhodný výkon, vzpomeneme-li na fakt, že existují už dlouhých 27 let.

Pozice „The Dusk in Us“ není rozhodně jednoduchá, na druhou stranu, Converge platí za stabilní kapelu, co se kvality alb týče, takže dosáhnutí nastavené laťky není nemožné. Vlastně jim v tom i docela věřím.

Další novinkou, na niž se těším, je „Wizard Bloody Wizard“ od Electric Wizard. Musím přiznat, že nejraději mám jejich starší období, ze kterého se čarodějové vymanili s albem „Witchcult Today“ a nabrali trochu jiný směr. Ten není nijak špatný, jen už tolik nepoutá moji pozornost. Na posledních studiovkách se i tak vždy objevilo pár pecek, které mě opravdu bavily, tak doufám, že podobně tomu bude i nyní.

Mythago

Mythago:

Listopad je hodně, hodně, hodně slabým měsícem a vybrat desky, na které se alespoň náznakem těším, pro mě bylo bojem. Takže jen stručně.

První místo u mě nakonec vyhrávají Electric Wizard a jejich novinka „Wizard Bloody Wizard“. Reference víc než jasná, hudba bude snad alespoň z poloviny tak kvalitní, ačkoli z vypuštěné „See You in Hell“ mám pocity dosti rozporuplné. Slova Juse Osborna – „Ta nejjednodušší a nejneandrtálštější skladba vůbec.“ – ji vystihují docela přesně a já nevím jestli je to dobře, nebo špatně. Každopádně doufám, že zbytek bude zajímavější.

Druhým a posledním jménem na seznamu jsou Švédi Shining. I když jejich hudbu preferuji určitě víc než Electric Wizard, na EP o jedné vlastní skladbě a jednom coveru se prostě zas tak těšit nedá. Ale co už člověk nadělá, když všechny další desky tohohle měsíce jdou zcela mimo mě…

Converge


Brutal Assault 19 (sobota)

Brutal Assault 19
Datum: 9.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aosoth, Carnival in Coal, Converge, Cruachan, Dew-Scented, Dodecahedron, Down, Hail of Bullets, Impaled Nazarene, Insania, Jesu, Krabathor, Manes, My Dying Bride, Satyricon, Soilwork

Skvrn: Důsledek toho všeho nočního ponocování na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat. Jestli jsem měl první dvě noci problémy ve společnosti rozjařených Poláků vůbec zabrat, ke konci festivalu už bylo tělo natolik rozlámané, že se na poslední den docela vyspalo. A i když mé předsevzetí, že zastihnu celý set tuzemské Insanie, pohořelo, přece jen jsem něco málo z druhé poloviny vystoupení zastihl. Nakonec to dopadlo ku prospěchu věci – sluníčko se opět předvedlo a nevím, jestli bych v tom vedru vůbec celý set vydržel. To, co jsem stihnul, mě však rozhodně nezklamalo a Insania, pro mě rozehřívací kapela dne, rozhodně obstála. Z pánů čišel očividný nadhled a hlášky (narážky) na josefovské “kultivované publikum” jedině potěšily. Jednoznačně dobrý start do dne.

Ježura: Plány na hudební vyžití v posledním festivalovém dni byly předem všelijaké, nicméně všechna hrdá prohlášení o tom, že se hned zrána půjde na Spasm a pak se v areálu zůstane i na další zajímavé kapely, vzala celkem záhy po probuzení za své, protože se ranní pivo nějak protáhlo v pivo odpolední, a mou první kapelou dne se tak stali až němečtí thrash/deathoví veterání Dew-Scented. Tuhle kapela mám celkem rád, na její vystoupení jsem se tedy docela těšil a milí Němci mi opět předvedli, že sledovat je rozhodně není ztráta času. Dew-Scented totiž předvedli klasicky sympatický a zábavný set, kterému objektivně nešlo vytknout snad nic, a tak tedy nic vytýkat nebudu. I napotřetí to tedy vyšlo, ačkoli musím přiznat, že tentokrát mě to bavilo asi nejméně.

Atreides: Sobota. Poslední den, který zpočátku snad ani nešel pojmout jinak než pozdním vstáváním a decentním zevlem. Po vyčerpávajícím pátku se sobotní večer jevil jako ještě intenzivnější, alespoň co do počtu kapel v řadě, důsledná příprava v podobě odpočinku tak byla zcela na místě, takže jsem dorazil až na Manes. Před nimi jsem si vyslechl druhou půli Dew-Scented, kteří to drtili z druhé stage a nudili mě naprosto stejně jako všechny ostatní deathovky, se kterými jsem měl na festivalu tu čest. Manes ovšem opět excelovali – sic jim brzká hodina, denní světlo a velká stage nesedly zdaleka tolik, jako předchozího dne Metalgate stan. Setlist se až na “Blanket of Ashes” a “Ende” lišil. Manes tentokrát dali více prostoru především starším věcem, takže jsem se dočkal mé oblíbené “Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]”, ale i méně známých věcí, jako třeba “The Neoflagellata Revision”, což se i podruhé rovnalo únosu do hypnotických krajů, byť tentokráte to bylo trochu víc black metal. Asgeir opět podával excelentní výkon a zbytek kapely na tom byl stejně. Manes si mě opět získali a bylo na nich vidět, že si celou tuhle dovolenou spojenou s odehráním prvního vystoupení mimo Norsko vážně užívají. Šlapalo jim to skvěle i přesto, že na pódiu nestáli několik dlouhých let, a já jen doufám, že ještě někdy budu mít možnost Manes vidět, protože se odmítám smířit s tím, že bych je viděl naposledy. A i kdyby, památeční trsátko kytaristy Eivinda se rozhodně neztratí.

Setlist Insania:
01. Peklo jsou ti druzí
02. Je to zlý
03. Nejsvětější trojice
04. Ať shoří v pekle všechny kapely světa
05. Vražda ve staré hvězdárně
06. Božská komedie
07. Večer, kdy Freud zpíval basem
08. Volný radikál
09. Neprojdou

Setlist Dew-Scented:
01. Sworn to Obey
02. Turn to Ash
03. Soul Poison
04. Cities of the Dead
05. Storm Within
06. Never to Return
07. Thrown to the Lions
08. Acts of Rage

Setlist Manes:
01. A Blanket of Ashes
02. Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]
03. Name the Serpent
04. The Neoflagellata Revision
05. Death of the Genuine
06. Ende

Setlist Impaled Nazarene:
01. 1999: Karmageddon Warriors
02. Flaming Sword of Satan
03. Armageddon Death Squad
04. Steelvagina
05. King Reborn
06. Enlightenment Process
07. Cogito ergo sum
08. Pathological Hunger for Violence
09. Ghettoblaster
10. Vigorous and Liberating Death
11. The Horny and the Horned
12. Sadhu Satana
13. Total War – Winter War

Setlist Cruachan:
01. Maeves’ March
02. Brian Boru’s March
03. Pagan Hate
04. Marching Song of Feach MacHugh
05. Thy Kingdom Gone
06. Prophecy
07. The Sea Queen of Connaught
08. I Am Warrior

Ježura: Poté, co mě předešlého dne Manes opravdu nadchli, jsem se na ně samozřejmě vypravil podruhé, ačkoli jsem se bál, že proti pátečnímu komornímu setu vystoupení na velké stagi a za světla moc nevynikne. A dopadlo to přesně tak, jak jsem se obával, a páteční výkon zůstal nepřekonán. Přesto mohu ale s jistotou prohlásit, že Manes i napodruhé předvedli velice dobré vystoupení, které mě celou dobu bavilo a které nabídlo celou řadu doslova skvostných momentů. Jen škoda, že publikum mělo co se jeho výkonu týče značné rezervy…

Skvrn: Páteční set Manes na klubovém pódiu byl bez debat jedním z vrcholů večera, na tom jsme se ostatně všichni shodli. O sobotním vystoupení na větší stagi jsem však měl od začátku pochybnosti. Ne, že by kapela nechtěla nebo nebyla schopna podat před větším publikem dobrý výkon, ale její hudba se sem jednoduše nehodí. A nakonec to i podle toho vypadalo. I když jsem si vystál místo v první řadě, efekt osobnějšího kontaktu s muzikanty z Metalgate Stage se vypařil do ztracena. Jasně, pořád to bylo vystoupení, na které bych i teď s velkou chutí zašel, ale rovněž to byl set, jenž nesahal tomu pátečnímu ani po kotníky.

Atreides: Stále ještě zasněn jsem se snažil přijít na to, co se vlastně Impaled Nazarene snažili na podiu předvádět. Nečekal jsem od nich nic jiného než přímočaré vypalovačky, ale tohle prostě nemělo koule a nebavilo mě to. Jo, chvílemi to vypadalo jako slušně špinavý punk, ale zvuk stál za starou belu, nástroje byly neostré a bicí v těch horších chvílích zněly jako dětské petardy a zvuk dvojšlapek se naprosto hroutil. Možná je to tím, že jejich diskografii neznám tak důkladně, možná předchozími, notně zasněnými Manes, ale prostě jsem očekával živelnější výplach, a to i od samotných Impaled Nazarene, abych neházel všechnu vinu jen na zvukaře.

Skvrn: Povím vám to na rovinu, Impaled Nazarene mi moc sympatičtí nejsou a já vám ani nevím proč. Je fakt, že pro názory frontmana Mika Luttinena jsem nikdy neměl příliš pochopení, tím podstatnějším důvodem je zřejmě to, že mě nikdy nezlákali se do jejich hudby pořádně ponořit. Vylepšit toto mínění mělo sobotní přestavení na velkém pódiu. A jak to celé dopadlo? Kapele nemůžu vytknout prakticky nic, šila do toho opravdu s vervou, jen ten zvuk byl úplně neškodný, což není to, co by hudbě Impaled Nazarene, dvakrát prospělo. Tak třeba příště…

Atreides: Jestli byl na letošním Brutal Assaultu jeden jediný folk metal, který za něco skutečně stál, byli to Cruachan. Tihle tátové metalových lidovek sice mají to nejlepší dávno za sebou (promiňte, kucí, ale bez Karen Gillian to prostě není ono) a z původní sestavy toho mnoho nezbylo, ale i na poslední desce si pořád zachovávají slušnou úroveň. V živém podání mě zprvu zarazily ukrutně falešné housle, ty se ale velmi rychle srovnaly. Mnohem horší nešvar byly mrtvé přední řady, což si kapela takového formátu nezaslouží ani omylem. Naštěstí se velmi rychle utvořil početný kotel, ve kterém se tančilo a pařilo takovým způsobem, že když Cruachan dohráli, nebylo jiné možnosti než zamířit ke korytům s vodou. Trochu mě zamrzelo, že namísto starších věcí, kterých mají fakt hromadu (“Bloody Sunday”, “The Brown Bull of Cooley”, nebo “Ossian’s Return”), hráli věci z ještě nevydané desky, které byly víc brutal a míň folk, takže to nebylo tak skočné, jak jsem očekával, že bude. I tak jsem si ale příjemně zavzpomínal na časy, kdy jsem folk metal sjížděl po kvantech, a kapela si své vystoupení taky řádně užívala (a neopomněla vyhlásit slávu Ukrajině).

Ježura: I když jsem si před časem také prošel obdobím, kdy jsem dost ujížděl na folk metalu, Cruachan jsem nikdy šanci nedal, a tak jsem ochotně využil příležitost to napravit alespoň živě. Co k tomu říct… Na Cruachan bylo rozhodně znát, že toho mají odehráno zatraceně hodně, a místy mě jejich vystoupení opravdu bavilo. Bohužel to ale byly spíše výjimky a většinu setu jsem dumal nad tím, proč mě to nebaví, i když by papírově mělo. Nevím, irskou muziku mám fakt rád, ale od takových mazáků bych čekal víc.

Skvrn: Ačkoliv z tvorby Cruachan neznám ani jeden song, vždycky jsem tuhle kapelu velice respektoval, neboť na mě působila dojmem, že se dokáže umně vyhýbat všem trendům, jež folk metal chorobně postihly. A jelikož toto setkání s Cruachan bylo setkáním ryze seznamovacím, netušil jsem, jak přímočaré/epické, energické/melancholické to celé bude. Pravda byla někdy mezi a myslím, že je to škoda. Set byl totiž celý tak nějak “mezi” – ani skvělý, ani špatný, a odporoučení se pryč zdálo se býti tou nejlepší variantou.

Setlist Soilwork:
01. This Momentary Bliss
02. Like the Average Stalker
03. Nerve
04. Spectrum of Eternity
05. The Living Infinite I
06. Bastard Chain
07. Let This River Flow
08. Tongue
09. Distortion Sleep
10. Stabbing the Drama

Skvrn: Zatímco na jedné z hlavních stagí doznívaly poslední tóny od mistrů Sodom, které jsem vzhledem k tomu kvantu lidí vynechal, na té druhé se již schylovalo ke koncertu švédských Soilwork. Trochu jsem se sice bál, že divácká odezva bude vzhledem k tomu, jaká veličina právě dohrávala vedle, horší, ale nakonec jsem byl z počtu dorazivších příjemně překvapen. Spousta lidí si před začátkem i přes vedle hrající Sodom pečlivě hýčkala svá místa. Je tedy evidentní, že i v našich krajích se tihle mazáci těší velké oblibě. Zvlášť když spustily první tóny, byla fanouškovská odezva perfektní. Zaznělo spousta skladeb z poslední “The Living Infinite”, ale i z raných řadovek. Rozhodně důstojné představení, jen mě to nějak nechytlo… Zvuk celkem obstojný, výkon kapely rozhodně nadprůměrný a odezva publika prvotřídní, jen já jsem přihlížel si připadal jako leklá ryba. Co to mu chybělo, však říct nedokážu.

Ježura: Protože se mi už během vystoupení Cruachan začaly klížit oči, následující trojici (jmenovitě August Burns Red, Sodom a Soilwork) jsem vypustil a raději šel do stanu trochu dobít baterky, což se naštěstí povedlo, a na Sick of It All už jsem zase poctivě dorazil. Nejsem žádný HCčkář, na tenhle koncert jsem vyrazil spíš ze zvědavosti a nic moc jsem si od něj nesliboval, ale Sick of It All odvedli vážně dobrý výkon a koukalo se na to moc příjemně. Jako každé správné NYHC to mělo spoustu energie (zejména kytarista pořád předváděl nějakou akrobacii) a ohromný sympaťák Lou Koller tomu navíc dodal ojedinělý punc přátelské sešlosti, takže výsledek předčil očekávání rovnou o několik délek. Sice to nebylo úplně dokonalé, a to jak co se týče výkonu kapely, tak publika, ale i přesto jsem se bavil dost dobře.

Setlist Krabathor:
01. Psychodelic
02. Faces Under the Ice
03. The Truth About Lies
04. Pain of Bleeding Hearts
05. In the Blazing River
06. Liquid
07. Pacifistic Death
08. Orthodox
09. Unnecessarity
10. Imperátor

Ježura: Ačkoli se považuji za vlastence a fanouška death metalu, nikdy jsem se nedostal k tomu, abych prubnul tvorbu kultovních našinců Krabathor. Ovšem příležitost vidět tuhle legendu po x letech nečinnosti živě jsem si prostě nemohl nechat ujít, a tak jsem se záhy po Sick of It All zařadil do ohromného davu, který se vytvořil před druhou stagí a čekal, jak se páně Fialův husarský kousek předvede. A musím říct, že jakkoli jsem tak trochu čekal nějaký provar, tohle byla trefa do černého. Už jen majestátní začátek s postupně stoupající plachtou na pozadí byl tak famózní, že směle zastínil naprostou většinu ostatních entrés letošního ročníku, a když pak Krabathor spustili, byl to prostě nářez jako svině. Trio v sestavě BrunoChristopherPegas pralo do lidí jednu bombu za druhou, a i když jsem naprostou většinu toho materiálu slyšel vůbec poprvé, stejně mě to dost uzemnilo. Naprostou většinu komunikace s publikem obstarával Bruno, který byl vedle poněkud zapškle působícího Christophera vyloženě ukecaný, a nezapomněl pohovořit o tom, jaký je to zázrak, že Krabathor zase stojí na pódiu, a řadě dalších témat. I když ale přehnaně výřečné frontmany moc rád nemám, tentokrát mi to ani nevadilo a nevadilo to zjevně ani neuvěřitelně početnému davu fanoušků, kteří předvedli takovou odezvu, že to Krabathor v tomhle ohledu rázem vystřelilo mezi headlinery. A ono se není čemu divit. Tenhle nečekaný, o to však příjemnější návrat ze záhrobí totiž vyšel na 100 % a Krabathor odehráli koncert, který byl i při tom všem očekávání naprosto důstojný velikosti jejich jména.

Setlist Carnival in Coal:
01. XXX Dog Petting
02. Entrez le carnaval
03. Narrow-Minded Sexist Pig
04. Got Raped
05. A Swedish Winter Tale
06. She-Male Whoregasm
07. In Darkness Dwells Vice

Atreides: Po Cruachan se z druhé stage začaly linout zvuky, které mi docela připomínaly Scooter, nicméně k mojí smůle nedošlo na žádnou další diskotéku, nýbrž jen na metalcorové August Burns Red, takže naše výprava zklamaně odešla z areálu a šla vyhledat nějakou ze čtyřek, na které je Josefov docela bohatý. Dlouhou díru v programu ukončil až druhý set Carnival in Coal, tentokráte na Metalgate Stage. Jejich hlavní set se celý nesl v duchu prvního alba “Vivalavida”, od jehož vydání letos uplynulo 15 let. Ostatně, zastávka Carnival in Coal na Brutal Assaultu byla jedinou návštěvou mimo francouzskou domovinu. Jestli byl páteční set ujetý a zběsilý, tenhle byl minimálně desetkrát tolik. Pařilo se, hrozilo se, trsalo se do zemdlení a perverz podtržený excelentním zvukem tekl po hektolitrech. Během “A Swedish Winter Tale”, velmi vtipné parodie na středověké balady, se polovina kapely ležérně rozvalila na pódiu a jako vrchol všeho se k nim připojili i Eivind a Torstein z přihlížejících Manes. Jediná škoda, že se zdrželi jen krátce a nezablbli si s kapelou na následující “She-Male Whoregasm”. Tak nebo onak, jedno z nejvtipnějších vystoupení Brutal Assaultu, které bylo víc zničující a víc metal než leckterý trve metalový spolek.

Skvrn: Když jsem si dělal průzkum, jaké že to kapely na letošním Brutal Assaultu vystoupí, jméno Carnival in Coal mi i vzhledem k pozdnímu ohlášení uniklo. Tudíž nějaká ta příprava v podobě studiových počinů neproběhla a já jen užasle koukal, že tohle jsou tamti Carnival in Coal kolem Arno Strobla, které mám všemožně zabookmarkovaného na Encyclopaedia Metallum. Několikrát jsem se na jejich hudbu chystal, neboť mi přišla nesmírně ujetá a originální, ovšem na ten samotný poslech nikdy nedošlo. Jenže celý set fungoval i bez hodin naposlouchávání. To, co jsem si vyposlechl, předčilo všechna má očekávání do posledního písmena, chcete-li tónu. A má “ujetá a originální” očekávání jsem nakonec musel ještě povýšit na nesmírnou pošukanost a ztřeštěnost, podanou však s grácií Francouzovi sobě vlastní. Vzhledem k tomu, že právě podobných emocí je na akci podobné této pomálu, netrvalo dlouho a Carnival in Coal se napevno uhnízdili ve festivalové Top 3.

Setlist Down:
01. Eyes of the South
02. We Knew Him Well
03. Hogshead/Dogshead
04. Witchtripper
05. Lifer
06. Pillars of Eternity
07. Hail the Leaf
08. Conjure
09. Stone the Crow
10. Bury Me in Smoke

Atreides: Následující Down mě ovšem velmi rychle zchladili. Díky tomu, že se jejich začátek kryl s koncem Carnival in Coal, jsem přišel pozdě, nicméně jsem o moc nepřišel. Největším nešvarem byl dost nečitelný zvuk a přehulená basa, která ubrala notný kus z nasranosti a agresivity, jakou znám z alb. O ten zbytek se pak postarala kapela samotná. Tohle byla natahovaná nuda plná trapných siláckých keců. Zašel jsem se podívat na Benediction na Metalgate Stage, ti se rovněž ukázali jako provar, navrch i dramaturgický (nával jako prase), takže jsem šel zpět pod hlavní stage, kde se mezitím zvuk trochu srovnal, pořád to ale byla nuda. V momentě, kdy se Anselmo začal vykecávat a vydrželo mu to celých pět minut, jsem otráveně odešel na zadní louku. Tohle byl prostě fail, fail a ještě jednou fail.

Ježura: Já vám nevím. Down neposlouchám a vypravil jsem se na ně vlastně jen proto, abych zjistil, jestli bylo jejich pasování na headlinera dne oprávněné, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by to byl takový fail, jako píše kolega. Ba naopak, Down mě příjemně překvapili. Jednak totiž předvedli další parádní nástup, druhak mě potom samotné vystoupení přišlo dost luxusní – tedy alespoň poté, co jsem se vrátil z picí pauzy, která mi zabrala celý střed koncertu, takže jsem asi přišel o to, na co Prdovous tak nadává. Je pravda, že Phil Anselmo dělal hodně sebestředný dojem, ale snad až na jeho zbytečné vykecávání, když vedle už hrálo intro Satyricon (perlička – SatyrFrostem si zahostovali v posledním songu Down, přičemž Phil jim to zase oplatil tuším u “Now, Diabolical”), mi to přišlo naprosto v pohodě a spíše ku prospěchu věci. I když jsem si ze začátku říkal, že to není muzika pro mě, nakonec se po ní stejně asi podívám, a to jen a pouze zásluhou tohohle vystoupení.

Setlist Satyricon:
01. Intro
02. Now, Diabolical
03. Black Crow on a Tombstone
04. Our World, It Rumbles Tonight
05. Forhekset
06. Possessed
07. The Infinity of Time and Space
08. Nekrohaven
09. The Pentagram Burns
10. Fuel for Hatred
11. Mother North
12. K.I.N.G.

Ježura: Pamatuji si docela přesně, jak mě před třemi lety na tom samém místě Satyricon naprosto uzemnili. Stejně tak si pamatuji, že když jsem se na ně pln nadšení vydal do klubu, už mě to zdaleka nebavilo tak jako poprvé. A asi si budu pamatovat i naše třetí setkání, byť se více méně opakoval scénář klubového vystoupení. Satyricon pochopitelně odehráli naprosto profesionální set a Satyr, jak je jeho dobrým zvykem, působil opět nesmírně pokorně. Problém byl ale v tom, že onen majestát, který mi na jejich hudbě imponuje asi nejvíc, se projevoval jenom místy a jinak mi to přišlo trochu rutinní. V případě Satyricon ale rutinní pořád znamená velice dobré a objektivně to vskutku bylo velice dobré – jen jsem si to holt neužil tak skvěle jako poprvé.

Skvrn: Existovaly dvě možnosti, kam se v budoucích minutách ubírat – buď dát přednost norské legendě Satyricon a chaotickým Converge, nebo zůstat věrný Metalgate Stage, kde měli přijít na řadu Jesu. I když jsem o posledně jmenované hodně stál, vidina dvojnásobného počtu vystoupení mě přesvědčila a především pánové ze Satyricon mohli úroveň stanovenou Carnival in Coal minimálně vyrovnat. Zatímco vedle ještě dohrávali (respektive Anselmo dokecával) Down svůj set, pod pódiem, kde měli vystoupit Satyricon, již netrpělivě vyčkávala spousta lidí. SatyrFrostem se však znenadání objevili právě vedle u Down. A nezůstalo jen u zdravice “vedlejšímu” publiku, Frost si totiž rovnou střihnul jednu skladbu s Down. Jakmile poslední skladba Down dozněla, plynule na to se hned začalo hrát v režii norských blackařů. Jestli jsem tu v jednom z minulých dílů jako jeden z mála obhajoval zařazení Inquisition na třetí pódium, Satyricon mě přesvědčili, že pekelný black se dá zahrát pekelně dobře i na velké stagi. Kapela podala opravdu profesionální výkon a zároveň tomu nechyběly emoce a atmosféra, kterou podtrhnul výborný zvuk. Jenže místo toho, aby atmosféra i v rámci publika postupně houstla, já jsem spíš zažíval chvíle naštvání. Přímo přede mnou totiž postávaly dvě dámy, které své milované (soudím dle trik Satyricon) téměř nonstop natáčely. Tenhle fenomén mě začíná srát ještě víc než zběsilé focení na dovolené, ze které si člověk v hlavě uchová maximálně podoční otlačeninu od hledáčku. Předat fotografování a natáčení opravdu jen a pouze profesionálům? Já bych se tomu upřímně nebránil. Ale zpět k Satyricon, kteří k téhle vadě na kráse přišli jako slepý k houslím. Ti i přes tyto neduhy zahráli jako málokdo a nebýt těch obrazovek přede mnou, místo v nejužší festivalové špičce nemuselo být nedostižitelné.

Atreides: Jesu mi po nepovedených Down náladu spravili notně. Zasněná skromnost, hypnotická atmosféra, Diarmud Dalton za basou, fenomenální Justin Broadrick za kytarou a místo bicích automat. K tomu postapokalyptická videoprojekce plná zničených osudů, vybydlených paneláků, řítících se staveb a nádherné přírody. Jeden ze splněných snů a snad nejatmosféričtější vystoupení Brutal Assaultu. Alespoň z pohledu té snové atmosféry, která se vás zrovna nesnaží rozmačkat na kaši. Nevím, co víc k Jesu napsat, tohle vás buď uneslo kamsi dovnitř vaší mysli, nebo nechalo ledově chladnými.

Skvrn: Jestli jsem byl nemile překvapen množstvím vystupujících corových kapel, jeden spolek z tohoto zúčtování vyšel s hlavou nahoře – Converge. Ti jsou totiž jedni z mála, které studiově sleduji, a jelikož jsem tušil, že by zrovna jejich chaotický mathcore mohl naživo zabíjet, hodně jsem se na tuhle show těšil. Co mě však nesmírně zklamalo, bylo obecenstvo. Po Satyricon se totiž na festivalové návsi hodně vylidnilo a na vyřídlé řady pod pódiem nebyl pěkný pohled. Další vadou na kráse byl ze začátku naprosto příšerný zvuk, kdy frontman Jacob Bannon nebyl prakticky vůbec slyšet. Naštěstí byl tenhle neduh brzy napraven a vokalistovo zapálení nevyšlo naprázdno. Bannon exceloval, neustále pobíhal sem a tam, mikrofonem pohazoval na všechny strany a už po několika minutách se doslova topil ve vlastní šťávě. Nakonec jsem však, tlačen blížícím se vystoupení Aosoth, Converge opustil předčasně, i když vzhledem k jejich energickému výkonu trochu neslušně.

Setlist My Dying Bride:
01. Like Gods of the Sun
02. The Thrash of Naked Limbs
03. Catherine Blake
04. From Darkest Skies
05. She Is the Dark
06. The Cry of Mankind
07. Turn Loose the Swans

Ježura: Protože jsem po několika náročných dnech už neměl moc náladu ničit se chaosem, Converge jsem s klidem vynechal a před pódia jsem se vrátil až na My Dying Bride, a to s jediným úmyslem – za žádnou cenu je neprojebat, jako se mi to podařilo čtyři roky nazpět. Tohle předsevzetí se mi povedlo splnit bezezbytku a ještěže tak. My Dying Bride totiž odehráli vážně parádní vystoupení a postarali se tak o jeden z nejlepších koncertů dne. Tvorbu kapely nemám nijak zvlášť naposlouchanou, ale přišlo mi, že se hrály spíš trochu tvrdší kusy s poměrně častými výjezdy do death metalu, a alespoň pro mě to tak bylo ideální. Doomovou tryznu to totiž parádně osvěžilo, atmosféra tím nikterak neutrpěla a celému koncertu tak vůbec nic nechybělo. Navíc mě mile překvapil suchý humor, kterým se jinak famózní Aaron Stainthorpe párkrát blýskl, takže podtrženo sečteno – velká paráda a jsem fakt rád, že jsem si My Dying Bride tentokrát nenechal ujít.

Setlist Aosoth:
01. An Arrow in Heart
02. III-1
03. Ritual Marks of Penitence
04. III-5
05. Temple of Knowledge

Atreides: Následuje ikona současného francouzského black metalu, Aosoth. Tahle kapela ukázala, že živě vážně umí, protože takhle dobrý black jsem snad ještě živě neviděl, a to dokonce ani v rámci výborné Untamed and Unchaned Tour letos v březnu. Francouzi byli nemocní, špinaví a neskutečně nasraní. Nelidský skřek a nabroušené kytary stínající jednu hlavu za druhou. O hutnou atmosféru a zničující hluk se staraly mikrofony obrácené směrem k některým reproduktorům. Výborné vystoupení podtrhl dobrý výběr skladeb (“An Arrow in Heart”, závěrečná “Temple of Knowledge”) i skvělý zvuk. Vražedný rituál bez zbytečností a trve klišé (až na paint), které k black metalu patří, kapela namísto toho zabíjela samotnou hudbou. Nemám, co bych vytkl, snad jen, že přežít tohle v jednu ráno už mě stálo značné úsilí, a to ještě nebyl konce.

Skvrn: Jeden perfektní black tu v rámci soboty již v podobě Satyricon byl. I tak mohl blackový vrchol ještě přijít, na tahu byli Aosoth a Dodecahedron. Schylovalo se tedy ke zhruba dvěma hodinám absolutního chaosu, přičemž především pro Dodecahdron to platilo do posledního písmena. Prvně se však na plac dostavili warpainty zmalovaní Aosoth, kteří předvedli parádní set a celkově se postarali společně se Satyricon o nejlepší black metalový výkon festivalu. Ačkoliv jejich hudba nepůsobila naživo až tak chaoticky, zklamán jsem rozhodně nebyl. Navíc ten největší chaos měl teprve přijít.

Setlist Hail of Bullets:
01. General Winter
02. Red Wolves of Stalin
03. On Coral Shores
04. Warsaw Rising
05. Tokyo Napalm Holocaust
06. Farewell to Africa
07. Advancing Once More
08. Ordered Eastward

Ježura: A najednou tu byl konec. Rozloučit se s fanoušky na hlavní stagi dostali za úkol nizozemští death metalisté Hail of Bullets, což se předem jevilo jako super věc, ale osud se rozhodl, že to pánům nedá zadarmo. Předně vyšlo najevo, že ze zdravotních důvodů musel doma zůstat druhý kytarista Stephan Gebédi, což je při charakteru muziky Hail of Bullets docela prekérka. No, a aby toho nebylo málo, muzikanti museli hrát na půjčené nástroje, protože ty jejich zůstaly na letišti… Tohle všechno Martin van Drunen oznámil, když kapela vlezla na pódium, a žádal o pochopení, kdyby se z koncertu stal totální propadák. Jenže navzdory všem okolnostem to propadák nebyl ani náhodou. Z koncertu se vyklubala totálně oldschoolová záležitost (jednak kvůli výběru songů, mezi nimiž zazněl jediný nový a došlo i na moc nehranou “Warsaw Rising”, a podíl na tom měl i svérázný zvuk kytary, kterou si Paul Baayens půjčil od ChristopheraKrabathor) a přese všechny obtíže to byl námrd jako blázen. Lidé se také chytili velice zodpovědně, prakticky nonstop vířili v parádním kotli, a když přišlo na potlesk, dávali kapele jasně najevo, že stojí za ní – a to se přelilo i na muzikanty a celý koncert tak nabral ojedinělou atmosféru pohody a vzájemnosti, které ještě napomohl nečekaně komunikativní a dobře naladěný Martin, jenž se neostýchal rozezpívat lidi kvůli narozeninám Darrena BrookseBenediction nebo uvítat na pódiu přihlížejícího Paula SpeckmannaMaster. Zkrátka a dobře se podařilo nemožné a z toho, co mělo být absolutní blamáží, se vyklubal naprosto parádní závěr festivalu a spolu s loňským vystoupením na Basinfirefestu asi nejlepší koncert Hail of Bullets, který jsem zatím viděl. Velký respekt, tady je prostě poznat, kdo to myslí vážně…

Atreides: Konec ovšem přišel vzápětí. Alespoň pro mě. Na historicky první vystoupení holandských Dodecahedron jsem se vážně těšil, nicméně jejich začátek v jednu hodinu a čtyřicet minut posledního dne byl dost vražedný už sám o sobě. O deset minut delší zvučení šlo sice nějak přežít, horší to ale bylo se zvukem, protože ten se srovnal až někdy v polovině. Do té doby byl sice čistý, jen zvukařovi ujela ruka s volume někam do prdele, takže první řady se měnily v boj o přežití. Minimálně sluchového ústrojí. Silně technický a zároveň atmosférický black metal dal nejednomu otrlému posluchači zabrat a já prakticky nemám, co bych k tomu mohl víc říct, protože stejně jako předchozí dva sety, i atmosféra, kterou Dodecahedron vyčarovali, je tak těžko popsatelná a nepřenositelná zkušenost, že to snad ani nemá cenu. Holanďané odnášeli do jiných galaxií a alternativních vesmírů. Blackgazový závěr topící se v proudech bílého světla už byl jen nutným vysvobozením a pokynem, že se tělo mohlo složit.

Skvrn: Jestli jsem doposud mohl v drtivé většině případů na takřka jakékoliv vystoupení ukázat – dobré/špatné, Dodecahedron se tomuhle zařazení obloukem vyhnuli. Zhodnocení jejich představení totiž míří do úplně jiných sfér – do oboru zdravotnictví, přesněji na ušní oddělení. Nevím, jestli nás ten večer chtěl zvukař zabít, nebo se jen řídil pravidlem hlasitější = lepší. Rozhodně si nedovolím mluvit za všechny kouty stanu, ale pod pódiem to bylo i v porovnání s ostatními zvukařskými omyly fakt maso. K tomu připočtěte disonantní hudbu Dodecahedron a už víte, že to bylo fakt o uši, ještě teď to bolí. Ale vzdávejte se perfektního místečka uprostřed první řady, že… A samotný výkon kapely? Zabíjelo to, a to doslova…


Závěr:

Atreides: Co říci závěrem? Snad, že předchozí ročník byl překonán, a to prakticky ve všech ohledech. V line-upu se našlo podstatně více jmen, která jsem chtěl vidět, a snad až na pár výjimek, kdy za to mohly brzké hrací časy, nebo jedno nešťastné krytí (The Ocean), jsem viděl vše, co jsem chtěl. Těch opravdu výborných vystoupení, kterým bych vytkl jen pár drobností, bylo rovněž požehnaně, a pokud bych měl sestavovat nějaký top list, první tři pozice by sdílelo nemálo interpretů, protože bych si prostě nevybral. Naštěstí vyložených zklamání nebylo zdaleka tolik. Zvětšení třetí stage jen kvituji, ačkoliv stan trpěl na pár dramaturgických failů (Inquisition, Benediction a pár dalších návalů), špatnou větratelnost a občas i na tragický zvuk. Naproti tomu velké stage mi přišly zvukově mnohem lepší než loni.

Atreides: Co se organizační stránky týče, zaznamenal jsem dva nedostatky. Prvním je, stejně jako vloni, nepitelný a předražený Budvar (jakž takž pít se dal jen v Octagonu). Druhým je pak absence budek na žetony v zadní části areálu. Alespoň jedna by se tam rozhodně neztratila, protože není většího opruzu, než se táhnout přes celý areál a ve večerních hodinách i početné davy až k přírodní tribuně jen proto, že žetony ubývají mnohem větší rychlostí, než jste očekávali. Z nápojů bych naopak vyzdvihl velmi příjemnou nabídku nealka, které po leckterém propařeném vystoupení přišlo k duhu. Stejně tak nové prostory Octagonu byly parádní – chladnější prostředí nabídlo parádní místo k odpočinku, navíc skvěle posloužilo i jako alternativní cesta na zadní louku, kterou skoro nikdo nevyužíval. Příjemně mě potěšilo odbavení, na pásku jsem čekal asi tak pět minut, fronty u vstupu byly rovněž minimální.

Atreides: Jsem upřímně zvědavý, s jakými kapelami se Obscure Promotion vytasí příští rok. Letošní ročník byl skutečně nabouchaný, pořadatelům se po letech pokusů povedlo dotáhnout i vymodlené Slayer. Unikátních vystoupení rovněž nebylo málo (Manes, Carnival in Coal, Dodecahedron). Otázkou tak zůstává, co bude následovat příští rok, když má jít o jubilejní 20. ročník. Prostor pro další vylepšování určitě zůstává, na podiích Brutal Assaultu se ale vystřídaly snad už všechny větší a velká jména, která ve světě extrémní hudby něco znamenají. Nu, uvidíme.

Ježura:Brutal Assaultu se právem mluví jako o absolutní festivalové špičce v našich končinách a 19. ročník to opět potvrdil. Velice mě potěšilo, že i tentokrát došlo oproti předešlým letům k dalším zlepšením, a to jak organizačním, tak co se týče areálu. V první řadě musím složit poklonu za (konečně) parádně vyřešené odbavení návštěvníků, protože letos to bylo vážně na pár minut a se vším pohodlím. Další super věc je instalace paletových laviček všude po areáu (i když by to ještě chtělo zapracovat na pohodlnosti opěradla, které celkem řezalo do zad) a potom autosedaček do kina, což byl opravdu velký luxus. Největší změnou byly asi nově zpřístupněné prostory Octagonu a i tohle byl výborný tah, protože je to vážně perfektní místo k odpočinku, je tam parádní chládek a taky je to zdarma. V tomhle ohledu tedy rozhodně palec nahoru a těším se, co nového pro nás v Josefově připraví příště. Změna charakteru třetí stage byla také k lepšímu, i když bych pořád ocenil zvýšení pódia, aby na něj bylo trochu vidět i zezadu, ale věřím, že i tohle se časem vychytá. Velmi potěšilo další rozšíření nabídky nehudebního kulturního vyžití a výstavka obrazů v Octagonu byla příjemným zpestřením. A glorifikovat tradičně skvělou nabídku občerstvení i pití (i ten Budvar mi celkem chutnal) by bylo nošením dříví do lesa…

Ježura: Vlastně jedinou drobnou výtkou, kterou bych našel, je trochu poddimenzovaná kapacita výkupu kelímků. Sice to nebylo nijak zvlášť hrozné, ale přidat k tomuto účelu jedno okénko navíc by rozhodně nebylo na škodu. Jinak jsem ale naprosto spokojený a až se budu příště rozhodovat, jestli jet nebo nejet, právě organizace a zázemí celého festivalu bude rozhodně velkým důvodem pro. Takže díky a příště prosím ty Emperor, když už letos byli na dosah ruky.

Skvrn: Hned na začátku konce bych rád zareagoval na dvě témata, na něž se po festivalovém konci valí kritika ze všech stran: Jídlo a zvuk na třetí stagi. “Měl jsem průjem, z těch nudlí to fakt není, chutnaly mi.” Když jsem viděl, kolik jedinců ještě důvěřuje vietnamským nudlím, které po celou dobu leží naložené v mastnotě na velkých plechách, říkal jsem si, jestli tihle lidé mají ještě hrstku zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Nechci obviňovat jenom naše vietnamské spoluobčany a věřím, že po některých hamburgerech z areálu taky mohlo být ouvej, ale tohle je známý prevít. Z festivalového Budvaru to, dámy a pánové, opravdu nemůže být, neboť já bych celý fest proseděl na záchodě. A kde se tedy najíst, když ne v areálu? Já jsem o první dny řešil nákupem ve zdejších potravinách. A pokud se vám nechce se vám chodit pro jídlo mimo areál? Až v sobotu jsem objevil vegetariánský stánek, který nabízel opravdu domácí jídlo za slušnou cenu – no posuďte sami – talíř česnečky nebo čočkovky za jeden žeton byl ve srovnání s konkurencí fakt kauf.

Skvrn: Téma číslo dvě: zvuk. “Zvuk na třetí stage byl příšerný [slušnější varianta], dejte se stanem pokoj.” Abych byl upřímný, zvuk na klubovém pódiu byl občas opravdu špatný, jenomže to vše vynahrazovalo opravdu útulné (i ta přeplněnost mi nevadila) prostředí, které vytvořilo parádní atmosféru k několika vystoupením – Manes, The Ocean, Carnival in Coal, První hoře, Aosoth a nakonec i Inquisition. Té kritiky nebylo málo a už teď se bojím, že příští ročník bude ročníkem “bezstanovým”. Řešení celkového ztlumení zvuku (zvukaři se možná chystali opravdu na open-air koncert) a nějaké to odvětrávání po stranách se mi jeví jako reálné, pořizování nějakého většího stanu už z finančního hlediska tak reálně nevidím. Těžko říct, každopádně věřím, že tak ostřílený pořadatel si tohle do příště pohlídá.

Skvrn: Co se organizace týče, po celou dobu jsem nezaznamenal sebemenší chybičku, nějaké podcenění té masy lidí a i člověk, který tu byl poprvé, byl během chvíle se vším obeznámen. Jak již padlo v příspěvcích kolegů, nějaké větší fronty se netvořily, jedinou výjimku tvořily kupy lidí u oficiálního merchu a u stánku na žetony, ale i zde se počátkem druhého dne fronty radikálně zredukovaly. Co se týče areálu, tak i zde vše předčilo má očekávání. Festivalová plocha je opravdu velká a tudíž i v tom velkém množství lidí lze najít zákoutí, kam takřka noha nevkročí a člověk si může užít i trochu klidu. Neříkám, že by nešlo vychytat pár drobností, například obohatit odpočinkovou zónu u dister umývárnami a prodejnou žetonů, ale to jsou fakt jen nepodstatné blbinky, které v celkovém kontextu vlastně nikoho nezajímají. A poněvadž jsem řekl vše, co mi leželo na srdci, zbývá snad jen prohlásit obligátní za rok naviděnou.


Redakční eintopf #45.5 – speciál 2012 (Stick)

Stick

Stick:

Top5 2012:
1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made
2. Converge – All We Love We Leave Behind
3. Kreator – Phantom Antichrist
4. Marduk – Serpent Sermon
5. In Mourning – The Weight of Oceans

CZ/SVK deska roku:
1. Forgotten Silence – La grande bouffe
2. Mörkhimmel – Zloskřivec

Neřadový počin roku:
Agalloch – Faustian Echoes

Artwork roku:
Marillion – Sounds That Can’t Be Made

Shit roku:
John Frusciante – PBX Funicular Intaglio Zone

Koncert roku:
Marillion: Praha – Retro Music Hall, 25.11.2012

Videoklip roku:
Les discrets – Ariettes oubliées

Potěšení roku:
Blaze Bayley

Zklamání roku:
úmrtí Marka Reala

Top5 2012:

1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made
Tahle celkem nedoceněná progresivní rocková sebranka má patent na krásnou emotivní muziku. Způsob, jakým dokáže chytit za srdce a změnit tak vaše momentální rozpoložení od smutku po radost, se jen tak u někoho nevidí. Je super, že i po těch letech má v sobě neskonalou chuť a schopnost ty krásné pocity přenášet. Steve Hogarth musí mít šťastný život, jako jednomu z mála umělců se mu opravdu daří svými texty dotknout lidského srdce. A kytarová hra Steva Rotheryho je vymazlená až na vrchol. Osm skladeb, osm srdcovek. Ani jedna nezapadne mezi těmi ostatními. Silné emoce a krásné melodie.

2. Converge – All We Love We Leave Behind
Tahle divoká parta si mě svou tvorbou získala už před pár lety. Ale s novou deskou mě posadili na prdel. Nejvyzrálejší výtvor téhle kapely, jedna silná skladba střídá druhou a vůbec vás nenapadne, že byste nějakou přeskočili. Šílený řev Jacoba Bannona má sílu vyřvat do hlavy díru a zběsilá hra celé kapely vlévá čerstvou energii do mojí zmučený palice. Nejlepší kus? Titulní “All We Love We Leave Behind” je jednoznačná sázka na jistotu.

3. Kreator – Phantom Antichrist
Nemůžu samozřejmě zapomenout na své oblíbené thrashové velikány z Německa, jejichž tvorba je pro mě naprosto zásadní, a to od raných divočáren až po dnešní podobu. Na své červnové desce “Phantom Antichrist” se Kreator nechali obejmout heavy metalovými vlivy a do své muziky naroubovali více melodií, než je u nich obvyklé. Nicméně to není vůbec žádný důvod myslet si, že se Kreator zaprodali nebo podobné kraviny. Pořád je to ten plnokrevný thrash metal se zběsilými riffy a kytarovými běhy Fina Samiho a sírou naplněným hlasem ikonického Milleho Petrozzy.

4. Marduk – Serpent Sermon
Marduk pro mě začali existovat až s deskou “World Funeral”, což byl první moment, kdy jsem se s nimi potkal. Od té doby už utekl nějaký pátek a tento rok nám Marduk naservírovali novou desku. Došlo k malému hudebnímu a zvukovému posunu. Kytary jsou mnohem čítelnější a Mortuusovy vokály čím dál chorobnější. Ale ani tady nedošlo k žádnému měknutí, hned na úvod titulní skladba zašlape do země a přitom stihne v refrénu vypálit vkusnou melodii. A tak to je celou desku, zběsilost, agrese a všudypřítomné melodie, buď skryté nebo přímo odhalené.

5. In Mourning – The Weight of Oceans
Švédský cit pro atmosféru je nám každý rok servírován na hromadě nahrávek. Mě tentokrát nejvíce přesvědčila partička In Mourning, která mi děsně připomíná Opeth s důrazem na atmosférické prvky své hudby. Jinými slovy přes jistou známku technické náročnosti se tu nevyužívá složité lámání rytmů a najazzlé kytarové finesy. Valí se to pěkně od podlahy v relativně členitých kompozicích, ale s takovou atmosférou, že u každé skladby úplně cítíte, že se ani nemůže jmenovat jinak, protože to by už bylo něco špatně. Platí to hned u úvodní “Colossus”, která je skutečně kolosální.

Forgotten Silence - La grande bouffe

CZ/SVK deska roku:

1. Forgotten Silence – La grande bouffe
Pánové z Forgotten Silence jsou perfektní muzikanti. Jednou za dlouhý čas nám to dokážou novou deskou a krátkým turné. Stejně tak tomu bylo v případě “Velké žranice”, což je překlad názvu desky a filmu, se kterým je volně provázána. Komu se líbily jazzové a artové improvizace na desce “Kro Ni Ka”, může se cítit mírně překvapen, protože tahle deska je zase úplně jiná. Vrátily se vokály, které přináší nový velmi kvalitní zpěvák Satyr. Kompozice jsou těžké na poslech, ale vždy je tam nějaký motiv, kterého se můžete chytit. Jsou tu jazzové figury ve skladbě “Translucide (Brighton II.)”, stejně jako zběsilý nářez “Aalborg”, který svým hrdelním chropotem zaštítil BrunoHypnos. Myslím, že by hoši mohli u tempa vydávání desek zůstat, pokud je to základní podmínka k tomu, aby vytvořili skutečný klenot naší hudební scény, jakým tahle deska je.

2. Mörkhimmel – Zloskřivec
Kapela, jejíž název padne jako prdel na hrnec, a ještě geniálnější název desky. “Zloskřivec”, to může být prakticky kdokoliv nebo cokoliv. Je jen na vás, jakou variantu si ve své fantazii představíte. Kombinují black metal s crustem a zní to sakra dobře. Tahle špína působí jako skvělý průplach pro člověka znechuceného celým současným světem, k čemuž mu zpěvák Slávek svým nemocným hlasem blije romantický text o “Hromadě mrtvých krav”. Jednoznačná naděje českého undergroundu.

Neřadový počin roku:

Agalloch – Faustian Echoes
Agalloch jsou geniální. Ať už naservírujou cokoliv, spolknu jim to i s navijákem, a to i v případě tohoto výpravného EP, tvořeného jedinou skladbou. Jedná se o mocný příběh Fausta, ke kterému byl vytvořen výpravný soundtrack využívající všech možných prostředků pro umocnění atmosféry, jakou dokáží Agalloch rozhazovat po hrstech.

Marillion - Sounds That Can't Be Made

Artwork roku:

Marillion – Sounds That Can’t Be Made
Tenhle úsporný, decentní, přitom kombinací barev naprosto výrazný obal ze skvělé desky opanoval mé srdce. Tuhle desku chci na vinylu jen pro ten pocit kochání se už jenom když se na něj podívám.

Shit roku:

John Frusciante – PBX Funicular Intaglio Zone
Nechápu, kde se stala chyba, ale že tenhle vcelku schopný a originální kytarista nahraje něco takového a ještě to bude mít chuť vydávat, to by mě nenapadlo nikdy. Na tomto “albu” si hraje s programovacími mašinkami a své náhodné pokusy zaznamenal se slovy, že v tom teď vidí budoucnost své tvorby. Nemůžu si pomoct, ale mám takový dojem, že Johnovi z té meditace už definitivně hráblo. Zářivě růžový křiklavý obal dostatečně varuje před obsahem tohoto “výtvoru”.

Koncert roku:

Marillion: Praha – Retro Music Hall, 25.11.2012
Marillion celkem ovládají můj letošní hudební rok. Konečně jsem si taky splnil odvěký sen v podobě jejich živého vystoupení. A to byla čirá radost, sledovat ty postarší pány, s jakým elánem kouzlí ty krásné melodie a texty, a jak tím dokázali posluchače dokonale zabalit. Nevím jak ostatní návštěvníci, ale já fakt na dvě hodiny zapomněl na všechno a jenom vnímal tu čirou nádheru.

Videoklip roku:

Les discrets – Ariettes oubliées
Tihle melancholičtí mistři přišli s černobílým zdánlivě nicneříkajícím klipem. Ale na mě působí víc než sledování nějakých nabušených svalovců zdvíhajících pěstí. Melancholie a smutek ze skladby i z videa stříká na všechny strany a je jen na vás, nakolik se tím necháte obejmout.

Potěšení roku:

Blaze Bayley
Dost mě potěšila forma a celkový přístup zpěváka Blaze Bayleyho ke své hudbě a ke svým fanouškům. V jeho hrudi tluče opravdové metalové srdce a obě letošní setkání s ním vždy dokázala nakopnout a dát sílu jít dál a se vztyčenou hlavou se postavit svým problémům. Co mě na tom tak těší? Že tu sílu v sobě našel přes všechny útrapy i Blaze Bayley.

Zklamání roku:

úmrtí Marka Reala
Smrt Marka Reala z kapely Riot, se kterou předtím vydal úžasnou desku.

Marillion

Zhodnocení roku:

Po hudební stránce byl tento rok jako vždycky chvíli lepší, chvíli horší. Poznával jsem nové kapely s novými výbornými deskami, zatímco mě moji oblíbenci dokázali svými novými počiny zklamat. Arogance mezi některými metalovými fanoušky pořád přetrvává a bude přetrvávat dál. Zásadní věcí by bylo oddělení zrn od plev v rámci metalových kapel, vychází příliš mnoho zbytečných desek, který poslouchá jen pár lidí, nebo se to nedá poslouchat vůbec. Jestli tohle zahlcování bude pokračovat, neumím si ty důsledky představit. Jo a chybí nějaké velké jméno na poli heavy metalu, ti nejlepší z oboru už pomalu stárnou a Sabaton za budoucnost heavy metalu při troše zdravého rozumu považovat fakt nejde.


Converge – All We Love We Leave Behind

Converge - All We Love We Leave Behind
Země: USA
Žánr: hardcore / mathcore
Datum vydání: 9.10.2012
Label: Epitaph Records

Tracklist:
01. Aimless Arrow
02. Trespasses
03. Tender Abuse
04. Sadness Comes Home
05. Empty on the Inside
06. Sparrow’s Fall
07. Glacial Pace
08. Vicious Muse
09. Veins and Veils
10. Coral Blue
11. Shame in the Way
12. Precipice
13. All We Love We Leave Behind
14. Predatory Glow

Hodnocení:
Stick – 9/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Američtí chaotici Converge se po třech letech a po hosty nabitém albu “Axe to Fall” (například Steve von TillNeurosis, Brad FickeisenThe Red Chord aj.) rozhodli pro desku, na které nebude host ani jeden. Kapela se oprostila od všelijakých studiových vymožeností, triggerů a konečných úprav. Výsledkem je velmi organicky znějící album, nabízející 38 minut explozivní směsi. A má to takové koule, že když si to narvete na plné kule do sluchátek, máte pocit, že ti chlápci řádí přímo před vámi.

Converge svou hudební cestu jasně nastínili již na svých prvních nahrávkách, se svým základním hudebním výrazivem v hardcoru pracují po celou dobu svojí existence. Vždy byl u nich patrný metalový prvek, ale tentokrát se metalu příbližili víc než kdy dřív. Ruku v ruce s tím jde i zvýšená čitelnost skladeb, ať už mluvíme o výborném zvuku, ve kterém vyniknou všechny nástroje, nebo i o samotných kompozicích. Kurt Ballou jako producent už přesně ví, jak zvukový koktejl pro svou domovskou kapela namíchat tak, aby se nic neztratilo ani výrazně nepřečnívalo. Jestli jsem u Converge vždy něco obdivoval, byla to i hra bubeníka Bena Kollera, který od svého příchodu posunul hranice zase o něco dál. A tady jeho hra vyniká dvakrát tolik, je slyšet téměř každé třísknutí do činelu. Nikdo z přítomných se se svým nástrojem nemazlí, a to ani Jacob Bannon se svými hlasivkami. Nicméně i jeho vokální projev se stal o něco čitelnějším, poprvé mu občas rozumím i celé fráze. Kytarové stěny perfektně provrtává vytažená basa, jejíž figury opravdu stojí za to.

Hned od první skladby “Aimless Arrow” se, jak už je u Converge zvykem, sešlapává pedál k podlaze a nezpomaluje se až na výjimečné okamžiky. Metalové hřeby se zavrtávají do vzteklých paleb “Trespasses” a jedné z nejlepších skladeb alba “Sadness Comes Home” s excelentním hammeringovým riffem a “mastodonovským” feelingem. V “Emptiness on the Inside” poprvé absolutně vyniká souhra perfektně nazvučené rytmiky, která buduje napětí, až mám pocit, že mi kapela vyskočí ze sluchátek ven přímo do pokoje. V tuto chvíli přestávám chápat, jak dokáží do dvou minut narvat pasáží na čtyři skladby a přitom to pořád dává smysl. Minutové nářezy střídají komplexnější skladby v rozvolněnějším tempu. Klasika Converge stylu, přesto tahle deska nepostrádá něco, co z ní dělá něco extra, ne jen další řadovku Converge. Nejspíš se projevuje pokročilejší věk aktérů, o který se Bannon otírá i textově, přestože jde o stará dobrá témata vnitřních svárů, jako by si otevřel cestu k většímu nadhledu. Ono nicméně celá deska je evidentně podaná s nadhledem, který když už vám to neříká nic hudebně, musí být sympatický přístupem.

Jestli nějaké skladby z desky vybočují, nebo jsou pro mě opravdu nezvyklé, tak určitě “ploužák” “Coral Blue”, kde prim hraje pulzující basa a valivé kytarové riffy a “čistý” vokál. To se po necelých pěti minutách rozplývá v metalové jízdě “Shame in the Way” a přichází čas snad na největší vrchol desky. Titulní skladba je uvozena “něžným” intrem “Precipice”, kde slyšíme jemné vyhrávky a dokonce i klavír. A následuje peklo, pravá esence Converge, osudová záležitost, která byla přímým zásahem do mého posluchačského srdce. Démonická basa, tribální bicí a opět ten hammeringový riff. Neskutečný nářez. Je zajímavé, že k napsání tohoto textu Jacoba Bannona inspirovala smrt jeho dlouholetého mazlíčka. Velkolepé finále obstarává plíživá “Predatory Glow”, tak a výplach je za námi. Nevidím důvod nedat si druhé kolo.

Converge už jsou zkušení bardi, nicméně do každé svojí desky dávají ze sebe vše. Nestojí na místě a s každou deskou nabízejí posun zase někam jinam, přesto zůstávají věrni svému stylu a HC scéně, na které začali. Dle mého názoru stvořili asi svou nejpřístupnější desku (pozor, neplést si s vyměklostí), na které odhalili na kořen i své metalové vlivy, což vůbec není na škodu, protože to celé desce dává sílu buldozeru s turbem. Deska je tak nabušená, že těch čtyřicet minut uteče ani nemrknete. A najednou si uvědomíte, že chcete víc. Není to “Jane Doe”, ale konečně mi Converge dali desku, na které je všechno na svém místě.


Další názory:

Milovníci hudebního šílenství zbystřete. HC mathcoroví Converge snad nestárnou a i přes (relativně) pokročilejší věk servírují neskutečnou porci směsice hardcore punku, metalcoru a math metalu. Úvodní “Aimless Arrow” zní možná ještě uvolněně, zvláště proto, že zpěvák Jacob Bannon se snaží o jakousi formu čistého zpěvu, ale od druhé skladby v pořadí, dvoukopákové zběsilosti “Trespass”, se jede na plný plyn a nepolevuje se ani na vteřinu. Hromada disharmonických postupů nikterak nezpomaluje přímočarý projev, který stojí hlavně na intenzitě. Občas se objeví osvěžující kytarové momenty, jako třeba Mastodon vyhrávka v “Sadness Comes Home” nebo utahané sabbathovské riffování v “On My Shield”, kterou už nejspíš znáte delší dobu, protože byla vydána již dvěma lety a na novince ji najdete pouze na limitované edici, přesto ji nelze nezmínit, protože patří k jedněm z vrcholů. “All We Love We Leave Behind” je asi nejsilnějším albem od dob přelomového “Jane Doe”, které doslova otevřelo dveře celé generaci následovníků. Na čem se od minula zapracovalo, je parádní zvuk, díky němuž jsou všechny nástroje jasně čitelné, a to i ve chvílích, kdy se Converge snaží vyvolat dojem neskutečné hudební bouře, namátkovou třeba ultra rychlý úvod “No Lights Escape”. Poslední dvě alba “No Heroes” a hosty překypující “Axe to Fall” mnou tak nějak propluly, ale “All We Love We Leave Behind” si mne omotalo kolem prstu.
Kaša


Brutal Assault 17 (pátek)

Brutal Assault 17
Datum: 10.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Converge, Darkest Hour, Hatebreed, Incantation, Insomnium, Kampfar, Machine Head, Morgoth, Napalm Death, Norther, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Vallenfyre

Pohled do pátečního programu mi nenabídl žádný vyložený tahák, a tak jsem se rozhodl pojmout alespoň začátek dne v trochu ležérnějším duchu. První kapelou dne se tak pro mě stali finští Norther, na které jsem chtěl zajít minimálně proto, že další příležitost už mít nebudu, neboť vystoupení na Brutal Assaultu bylo jejich oficiálně posledním před ukončením kariéry. A za tu chvíli, co jsem před pódiem strávil, bylo znát, že si pánové svoji labutí píseň opravdu užívají, jenže co na tom, když z tvorby kapely neznám vůbec nic, a to, čeho jsem byl svědkem, mě po hudební stránce pranic nebavilo. Poslední sbohem a odchod za stravou.

Od následujících death metalových veteránů Incantation jsem čekal, že mi náladu spraví, ale ani jejich vystoupení mě moc nenadchlo. A přitom ani nevím proč, protože formálně bylo všechno v pořádku, kapela aktivní a skladby dobré. Jen mě to prostě nebavilo, i když jsem se snažil sebevíc. Nejvýraznějším dojmem, který na mě Incantation zanechali, je tak rekordní počet fucků, kterým frontman John McEntee překonal snad i Alexiho LaihaChildren of Bodom.

Změna k lepšímu přišla s finským melodeathem v podání Insomnium. Od tohoto koncertu jsem nečekal skoro nic, poslední deska se mi nelíbila, ale Insomnium překvapili snad v každém směru. Z novinky totiž zahráli jediné dobré skladby (“Only One Who Waits”, “Unsung” a ty další dvě se daly přežít) a ani zbytek setlistu, posbíraný z minulých alb, nebyl pro ostudu. Pánové navíc dobrý dojem z vystoupení umocnili opravdu poctivou show a vzato kolem a kolem šlo o hodně nadprůměrný zážitek, který si musel užít nejen každý fanda kapely, ale i ti, kteří k Insomnium nikterak přehnaně netíhnou.

A v trendu dobrých vystoupení pokračovali i norští Kampfar, od kterých jsem to na základě šéfredaktorových nadšených řečí tak trochu očekával. Předvedli parádní pagan blackovou řezanici, která nepostrádala atmosféru, energii a tah na branku. Výborný dojem na mě nechal zpěvák Dolk, který nejenže výborně komunikoval s publikem, ale předvedl i upřímný a nestrojený vděk, který se na rozdíl od některých black metalových misantropů nestyděl dát najevo. Zkrátka a jednoduše výborný koncert, který závěrečná famózní pecka “Ravenheart” jen umocnila.

Největší příjemné překvapení dne mi však připravili Američané Darkest Hour, o kterých jsem do té doby neměl sebemenší potuchy. Pánové zahráli v rytmu moderního melodického death metalu s lehkou příchutí hardcoru a znělo to celkem fajn. A když to neznělo fajn, znělo to opravdu skvěle, což jsem opravdu nečekal. Pokud mi Darkest Hour ještě někdy zkříží cestu, dost určitě si na ně nějaký čas vyhradím.

To o britsko-švédském death/doomovém allstar teamu Vallenfyre jsem slyšel docela dost, ale těch několik poslechů klipovky “Cathedrals of Dread” mi k srdci obzvlášť nepřirostlo. Na Brutal Assaultu však pánové předvedli, že jejich muzika má hodně co říct a naživo funguje skvěle. Byl to dokonalý mix dusivé doomové bažiny a death metalového nářezu, který občas zabrousil blíže tu k jednomu, tu k druhému extrému a já z toho měl tím lepší dojem, čím déle vystoupení trvalo. Poklonu musím složit rovněž frontmanovi Gregovi Mackintoshovi, jehož inteligentní a vtipné průpovídky působily nesmírně sympatickým dojmem. Pokud k nám Vallenfyre ještě někdy zavítají, tenhle zážitek si moc rád zopakuji.

Jízda králů pokračovala vystoupením německé death metalové legendy Morgoth, která po svém loňském reunionu horečně koncertuje, a přesvědčit se o tom mohla přesvědčit i Josefovská pevnost. Nebudu to protahovat, Morgoth ukázali, jak vypadá oldschool jak cyp. Hrálo se výhradně z klasických desek (takže žádné “Feel Sorry for the Fanatic”) a i po těch letech se ukázalo, že tyhle staré bomby mají pořád neuvěřitelnou sílu. S tímhle názorem jsem v areálu zjevně nebyl jediný, protože Morgoth přitáhli takové množství fanoušků, že to pomalu mohlo konkurovat některému z headlinerů. Není co řešit, tenhle návrat stál za to.

S vědomím, že to na pražské afterparty napravím, jsem pozornost místo Suicidal Angels věnoval důležitějším starostem a svoje zraky jsem k pódiu obrátil, až když na něm začali řádit ostřílení hardcoroví harcovníci Hatebreed. Jejich muziku neposlouchám a tady jsem se přesvědčil, že na tom do budoucna asi nic měnit nebudu. Po celé vystoupení jsem totiž nedokázal najít společnou řeč se stylem, jakým Jamey Jasta “zpívá”. To je ale asi jediný a navíc čistě subjektivní problém, který jsem s koncertem Hatebreed měl, protože po všech ostatních stránkách šlo o nářez vesmírných rozměrů. Muzikanti pálili do lidí jednu bombu za druhou a odezva málem celou pevnost srovnala se zemí. Popravdě, takové peklo jsem pod pódiem viděl snad jedině na loňském Metalfestu, kdy se o něj postarali Kataklysm, a tohle bylo snad ještě masivnější. Hatebreed se tedy ukázali ve velmi dobrém světle a před jejich show musím chtě nechtě smeknout.

Srandisty Municipal Waste jsem si nechal bez výčitek ujít a další kapelou se pro mě stala až grindcorová šlechta Napalm Death. Z jejich angažmá na Brutal Assaultu jsem nebyl úplně odvázaný, když pár měsíců předem objeli polovinu republiky s vlastním miniturné, ale to, co se strhlo po Barneyho větě “We are Napalm Death from Birmingham, England – at your fucking service!” mě nechalo zapomenout na jakékoli pochyby. Tohle byla opravdu neuvěřitelná bomba, která strhla ohromné množství lidí, mě nevyjímaje. Barney tradičně k neutahání, Danny Herrera dokonale přesný, Mitch Harris a Shane Embury (který si jen tak mimochodem s Napalm Death odkroutil na letošním Brutal Assaultu již třetí vystoupení – v minulých dnech byl k vidění už v sestavách Anaal Nathrakh a Lock Up) naprosto fantastičtí. Tohle byl ukázkový grindový koncert plný všudypřítomné energie a neuvěřitelné síly a Napalm Death mi konečně v plné šíři dokázali, že nejsou legendou jen tak pro nic za nic. Za mě jedno z nejlepších vystoupení, které letošní Brutal Assault nabídl.

Plastové Vikingy Amon Amarth jsem už jednou viděl, což mi bohatě stačilo, takže jsem se vydal zjistit, co na klubové stagi předvedou Francouzi Sebkha-Chott. Čekal jsem, že to bude pošahané a dost náročné na pochopení, ale to, čeho jsem byl svědkem, jsem nepobral doteď a nepoberu asi nikdy. Víc než koncert to totiž bylo divadelní představení, kde se tři přítomní muzikanti ve složení baskytara – saxofon – bicí stylizovali do podoby jakýchsi mimozemských bytostí, které se rozhodly vynést rozsudek nad lidskou rasou. Předlouhý text pak tvořil řeč obžaloby. Bylo to dlouhé, nemělo to pauzy, do jisté míry šlo určitě o improvizaci a bylo to ve všech směrech naprosto ujeté, ale stejně se mi to nějakým zvláštním způsobem líbilo. A teď mi prosím někdo vysvětlete, co to sakra bylo!

S chutí na ne tak extrémní mindfuck jsem se vydal zjistit, jestli mi headliner celého festivalu, američtí Machine Head, konečně nedá odpověď na otázku, která mi vrtá hlavou už nějakou dobu a která zní: “Co na nich všichni vidí?” Odpovědi jsem se bohužel nedobral, a tak jsem znuděně postával v zadní části prostoru před pódiem, pokukoval po skvělém koncertě, který mě vůbec nebavil, a asi v půlce jsem to vzdal.

Snaha o spravení nálady prostřednictvím dalších Američanů Converge, na které jsem slyšel spoustu chvály, se také minula účinkem, a když jsem to chvíli poslouchal, zase jsem nahodil zpátečku, protože tohle se mi opravdu netrefilo do vkusu. Propříště to asi bude chtít důslednější festivalovou přípravu. Tu jsem však nezanedbal v případě následujících Paradise Lost, a tak jsem po delším rozhodování obětoval příjemnou společnost v chillout stanu na oltář zjištění, jestli jsou doomoví veterání naživo opravdu tak špatní, jak se povídá. A zpočátku to opravdu nedělalo moc dobrý dojem. Nicku Holmesovi občas ujela intonace, u skladeb, které na desce jeho hlas zdobí, se mu nedařilo vyvážit poměr čistého a agresivního hlasu a obecně vzato to byla celkem bída, kterou zachraňoval jenom kytarista Aaron Aedy, který mi zase jednou předvedl, jak že vypadá muzikant, který se do hraní opravdu opírá. Postupně se mi však koncert začal líbit a ke konci už šlo hovořit o opravdu zdařilém vystoupení, které se těšilo i důstojné odezvě publika. Přesto na mně ale největší dojem zanechal již zmiňovaný Nick Holmes a je to dojem, který balancuje někde mezi dobrým a špatným. Na jednu stranu se totiž vytasil s docela suchým a s kamennou tváří pronášeným britským humorem, který jsem opravdu ocenil. Na druhou stranu ale působil značně arogantním dojmem, a to jak stylem, kterým si vymáhal odezvu publika, tak dost nesmlouvavým vyfuckováním na vedlejším pódiu zvučících Gorguts. Navíc na mě celou dobu působil, jako by ho celé vystoupení obtěžovalo, takže vlastně nevím, co si mám myslet. Koncert ale celkově vzato hodnotím jako podařený a na kutě jsem se tak odebral v celkem obstojné náladě…


Brutal Assault 15 (pátek)

Brutal Assault 15
Datum: 13.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aura Noir, Bleed from Within, Bonded by Blood, Callisto, Cannibal Corpse, Catamenia, Converge, Crushing Caspars, Devin Townsend, Devourment, Gaza, Hypnos, Ihsahn, Ill Niño, Kalmah, Kylesa, Lock Up, Mnemic, Monstrosity, Napalm Death, Necrophagist, Proghma-C, Sigh, Sybreed

H.: Den začíná se Sedovými oblíbenci Bleed from Within. Redakční kolega by mi asi do smrti neodpustil, kdybych je vynechal, ale asi ještě víc ho naštve, když tu veřejně vyhlásím, že nestáli za nic (smích). Deathcorový průměr, hráli slabou půlhodinku a i na takhle krátké časové ploše mě nudili. Zjevně se snažili, aby vypadali fakt jakože drsně, ale věřte jim to. Tomu zpěvákovi nevěřím ani to, že už má občanku (smích).

Seda: Šéfredaktorovi se tato kapela vůbec nelíbí, já mám přesně opačný názor. Slyšel jsem jejich obě dvě desky a obě jsou velice kvalitní. Jejich vystoupení bylo rychlé, protože jim pořadatelé moc času nepřiřadili, což je určitě škoda. První song jsem nestihl, protože byly velké fronty u vstupu, a tak pořádně vnímám až zhruba od třetí písně. Stihl jsem ale hlavní hity jako “The Healing” nebo poslední “Servants of Divinity”.

Seda: Po Bleed from Within jsou na řadě Gaza, kteří mají společné turné ještě s Kylesou a Converge. Gaza už jsem před Brutal Assaultem hodnotil jako slabší Converge a bylo tomu tak i na koncertě. S tím, co jsme pak viděli večer, se to nedalo moc srovnávat. Gaza byla průměrná a u mě trošku zklamání.

H.: Proghma-C byli přinejmenším zajímaví. Přemýšlivá progresivní muzika s civilním projevem. Dlouhé skladby dávaly možnost vytváření mnoha barvitých hudebních ploch. V jedenáct dopoledne to sice tolik nevyzní, ale rozhodně mě zaujali natolik, že zkusím podrobněji prozkoumat i jejich debutovou desku “Bar-do Travel”.

Seda: Slyšel jsem začátek, ale protože se blížila autogramiáda Bleed from Within, musel jsem odejít.

H.: V tuto chvíli měli původně nastoupit Алконост z Ruska, jenže nedostali potřebná víza, tudíž z programu vypadli. Místo nich se na pódiu objevují thrashující Amíci Bonded by Blood, kteří byli přesunuti ze čtvrtka. Moc mě to tedy nebavilo – průměrná hudba, průměrné vystoupení. Ti Алконост by byli určitě lepší…

Seda: Kdybych měl Callisto naposloucháno, bavilo by mě to víc, jelikož jsem ale vše slyšel poprvé, moc mě to nebavilo.

H.: I s další formací po Callisto zůstáváme ve Finsku, jen ten žánr se nám trochu mění. Catamenia byla vcelku dobrá, ale rozhodně ne omračující. Půlhodina v jejich společnosti však vesměs nenudila.

Seda: Tady jsem po začátku dne slyšel konečně něco dobrého. Catamenia mě poměrně bavila a zřejmě si seženu nějaká jejich alba. Palec nahoru.

H.: O dost lepší už to bylo s Devourment. Brutal death metal sice není můj šálek čaje a normálně mi jejich tvorba přijde jako nudný binec, síla takovýhle skupin ale tkví především v koncertování a to Devourment potvrdili. Ultra nářez pro otrlé, avšak hodně zábavný.

H.: Ještě lepší byla Kylesa. Ta se mi opravdu líbila. I když tahle kapela hraje hodně heavy, při vystoupení všichni členové pařili jak na nějaký skočný punk. Škoda, že jsem z nich musel odejít v půlce, abych stihl autogramiádu japonské kamikadze Sigh. Víc vám o Kylese řekne Seda, ten je viděl celé:

Seda: Ač se kolegovi líbili, mě to nebavilo. Z desky mi přišla Kylesa velice zajímavá, naživo to pro mě ale vyznělo všechno stejně, a tak jsem se spíše nudil [aha, tak vám toho zase tolik neřekl (smích) – pozn. H.].

H.: Na Monstrosity a Kalmah jsem si já vybral povolenou přestávku. Jen druhé jmenované jsem po očku sledoval z dálky, vcelku se mi ani nezdáli nijak špatní, ale rozhodl jsem se radši šetřit si své dolní hnáty na večerní program. Už jen proto, že Kalmah prostě není záležitost, jejíž zmeškání by mě jakkoliv mrzelo.

Seda: Normálnímu death metalu příliš neholduji a Monstrosity jsem vůbec neznal. Show byla ale dobrá a tak fanoušky kapely potěšili. Mě to bavilo pouze chvílemi.

Seda: Zato melodický death metal, ten už můžu. Children of Bodom byli zklamáním, ale Kalmah zahráli lépe. Sice jsem naposloucháno taky neměl, ale bavilo mě to.

H.: Za Sigh bych Shindymu nejradši olízal kulky (obrazně řečeno (smích)). Konečně jsem měl možnost vidět tyhle šílence naživo. Kdo by to byl do nich řekl, že předvedou takové zlo. Na autogramiádě to byli typičtí Japonci – tišší, usměvaví, nenápadní – a na pódiu pak rozjedou takovou jízdu. Dr.Mikannibal doslova šílela, politá krví a více neoblečená než oblečená (sukně byla tak mini, že zjistit barvu jejích spoďárů nebyl problém (smích)) řvala jak drak, plivala okolo sebe oheň, zapalovala knížky, akorát to závěrečné číslo se jí lehce nepovedlo a zapálila omylem odposlech. Vrchní mozek Mirai ji v řevu zdatně doplňoval… řeknu vám, byl to vážně zážitek, dívat se na ty dva, jak tam řádí. Hrálo se hlavně z posledních dvou desek “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien” (třeba “Introitus/Kyrie”, “Inked in Blood”) a “Scenes from Hell” (např. “Prelude to the Oracle”), ale na závěr zazněla i předělávka “Black Metal” od kultovních pekelníků Venom.

Seda: Peklo! Takovou jízdu jsem od Sigh nečekal, pokud se tu objeví příště, určitě musí do večerních hodin. Jedno z nejlepších vystoupení vůbec.

H.: Crushing Caspars toho podle mě zas tolik nepředvedli. Neurážející a skočné HC z Německa, až moc se ohlížející za newyorskou školou. Poslouchat se to dalo, ale oproti předcházejícímu masu neměli šanci.

H.: Zde měli původně přijít na řadu Bal-Sagoth, ale chlapi tak trochu nestihli letadlo, tudíž si prohazují místo se Sybreed, kteří měli původně zahrát v sobotu po obědě. Švýcarské disko mě celkem bavilo, jejich placku bych si sice v životě nekoupil, ale na koncert jsem se podíval s chutí. Největší pozornost bez problému poutal obrovitý snědý basák neustále házející svým jedním copánkem.

H.: V programu je další změna, resp. prohození dvou skupin. Necrophagist musí zahrát dříve, takže se posouvají o dvě hodiny dopředu a vyměňují si pozici s Mnemic. Abych řekl pravdu, na Necrophagist jsem se těšil opravdu hodně, ale ve výsledku mě jejich technický death nejenže nenadchl, ale úplně zklamal. Nemůžu si pomoct, ale bylo to prostě jednotvárné a nezajímavé. Kdybych byl ožralý jak prase, tak bych to neřešil a lítal v kotli, ale za střízliva mě to prostě nebralo. Navíc schytali ne moc povedený zvuk, takže si ani posluchač nemohl pořádně vychutnat všechny ty jejich vyhrávky, finesy a závody po hmatnících. Ani brutální zařezávačka “Seven” mi náladu nespravila.

Seda: Bohužel další death metal, tentokrát ale veliké zklamání a já jsem asi po dvou písních odpočítaval čas, kdy odejdou.

H.: Program pokračuje na vedlejší stage dalším death metalem – znovuobnovenou domácí veličinou Hypnos, pro něž byl Brutal Assault koncertní premiérou po znovuobnovení činosti. Říkejte si, co chcete, ale Brunova smečka zakopala Necrophagist hluboko pod zem! To byla jízda! Začátek byl skoro až dojemný, když Bruno nastoupil v bílé košili s plachtou “We’re back for you”, zbytek vystoupení se však už nesl v brutálním tempu nekompromisního a hodně kvalitního deathu.

Seda: Pro dnešek jsem měl dost death metalu, ale rozhodl jsem se, že Hypnos zkusím, když už jsou od nás. Bál jsem se výsledku jako Necrophagist, ale Hypnos překvapili. Česká kapela v těžké konkurenci obstála a byl to jeden ze světlejších momentů dne.

H.: Jedním ze zástupců těch modernějších žánrů na festivalu byli Ill Niño. Docela to šlo se na to dívat a metal v jejich podání průjem rozhodně způsobit nemůže, ale přece jenom mě tam štvaly ty čisté vokály. Řvací pasáže byly mnohem lepší (smích). V půlce jsem odešel trochu ulevit nohám před večerním programem.

Seda: Když jsme se s H. bavili o kapelách, tak většinu z mého “wishlistu” odsoudil, že se to tam nehodí. Když jsem ale viděl jeden videoklip od Ill Niño, tak moje kapely tam seděly mnohem více (smích). Ale docela mě to překvapilo, protože to nebyla žádná slaďárna, ale poměrně tvrdá hudba. Takže u mě překvapení.

H.: Mnemic se mi tedy moc nelíbili. Ještě si pamatuji, jak mi v období prvních dvou desek přišli jako celkem solidní skupina (i když nějak odvařený jsem z nich nebyl ani tehdá, to je pravda), po odchodu původního zpěváka se mi však zamlouvají méně a méně. A koncert v Josefově na tom nic nezměnil, jen mi to spíše potvrdil. Průměrný výstup z mého pohledu.

Seda: Místo Mnemic jsem si šel vystát místo na mé favority Converge.

H.: Converge nahodili laťku kvality o několik tříd výše. Ze studiových nahrávek mě to nebaví, ale koncert byl úplně někde jinde. Koho jejich set nepřeválcoval, ten se asi díval na jinou skupinu. Všichni členové po pódiu skákali jak šílení, zvláště zpěvák s baskytaristou v tom excelovali. Energie se ze stage přímo valila. Mikrofon házený přímo do diváků byl jen třešničkou na dortu.

Seda: Jeden z mých tří headlinerů. Musím říct, že takovouhle energii jsem vůbec nečekal. Zpěvák už asi půlhodinu před vystoupením různě pobíhal vzadu a rozcvičoval se. Poměrně často se bavil se zvukařem, aby byla show co nejlepší. A výsledek byl skvělý. Z nové desky zazněly třeba “Axe to Fall”, “Dark Horse” anebo “Reap What You Sow”. Ze starších hitů třeba “Concubine”. Určitě jeden z top vystoupení dne.

H.: Lock Up možná do posledního písmenka naplňují význam slov all-star projekt, ale ani to jim nepomohlo k tomu, aby mě strhli. Hudebně to byl sice pořádný grind-deathový bordel, ale ne… jako celek se mi to moc nelíbilo.

H.: Koncert z jiné planety předvedl Devin Townsend. Ano, čekal jsem, že to bude dobré, ale ne, že to bude takto úžasné. Devin se ukázal jako skvělý bavič už při zvukovce, kde svými prupovídkami (některé z nich byste však spíše než skoro-čtyřicátníkovi připsali na vrub puberťákovi (smích)) a tanečky krátil dlouhou chvíli všem přítomným fanouškům. Jako na povel, hned jak vzal Devin poprvé do ruky kytaru, se ze vteřiny na vteřinu spustil neuvěřitelný chcanec, který dotvořil unikátní atmosféru. První polovina vystoupení byla naprosto dokonalým zážitkem, ta druhá už šla lehounce dolů (možná to bylo i výběrem skladeb), ale nic nemohlo zkazit můj dojem, že kdybych za celý festival viděl jenom Devina, stejně by se vyplatilo přijet.

H.: Oproti uvolněnému a upovídanému kanadskému plešounkovi vypadali Cannibal Corpse jako banda bručounů, kteří se neumí pobavit. Jejich show ala “postavíme se na jedno místo a budeme hoblovat, dokud nepadneme” ocenil velký kotel, já osobně však nikoliv. A to i přes fakt, že zahráli mojí oblíbenou pecku “Death Walking Terror”.

H.: Na řadě je další velký umělec, bývalý frontman legendárních Emperor, Ihsahn z Norska. Když už jsem zmínil ty Emperor, tak tím rovnou mohu začít – nic z jejich tvorby nezaznělo. Přestože bylo slibováno, že kultovní vály budou, žádné “Inno a Satana”, žádné “I am the Black Wizards”, žádné “The Loss and Curse of Reverence”, nic takového se nekonalo. Jenže… je to vůbec špatně? Na jednu stranu musím říct, že ano, trochu mě to mrzelo, ale na druhou, stará alba Emperor toho se současným Ihsahnovým hudebním rozpoložením zas tolik společného nemají a tím, že hrál jen ze svých tří sólovek, se koncert netříštil ve stylových kotrmelcích a držel hezky pohromadě. Největší prostor samozřejmě dostalo aktuální “After” (“The Barren Lands”, “A Grave Inversed”, “Frozen Lakes on Mars”), ale došlo třeba i na takové “Scarab” nebo “Unhealer” z předchozího “angL”. V přímém souboji dvou progresivních veličin u mě sice o kousek vyhrála Kanada, ale i norský vyslanec vystřihl naprosto skvělý set.

H.: Z progrese skok opět do brutality. Grindoví nestoři Napalm Death mě oproti Cannibal Corpse bavili a evidentně bavili i davy vytrvale pařících kotelníků. Napalm Death jsou sázka na jistotu, ti snad ani blbé koncerty neumí.

H.: Na letošním Brutal Assaultu se rozhodně nevyplatilo jít spát před koncem programu. No řekněte sami, vždyť jen blázen by si nechal ujít tak exkluzivní záležitost jako Aura Noir. Apollyon (Immortal, ex-Dødheimsgard, ex-Gorgoroth) a Blasphemer (ex-Mayhem)… to je sestava, jež nemůže nechat chladným žádného black metalistu. Kolikrát jsme už měli možnost vidět je spolu na pódiu? U nás vůbec poprvé. O to víc ale zamrzí neuvěřitelné technické problémy, které je provázely, přesněji řečeno šlo o problémy s kytarou. Ta totiž neustále vypadávala, jindy na ni Blasphemer valil jak drak a nebylo nic slyšet (bylo na něm vidět, že je opravdu hodně nasraný, jeho procítěné “Fuck!” bylo slyšet daleko od pódia). I přes neustálé zkoušení různých kytar to nakonec dopadlo odvařením zesilovače (což Apollyon lakonicky komentoval ve smyslu, že hrají tak tvrdě, že to aparatura nezvládá). Když už se jim ale podařila odehrát víc jak polovinu songu v kuse bez výpadku kytary, byl to neuvěřitelný nářez. Všichni členové Aura Noir jasně dokázali, že své pevné místo v historii žánru nemají náhodou. A Apollyonova basa je prostě lahůdková. A pak, že black metalisti prý neumí hrát, pche… Já jsem si i přes haprující techniku Aura Noir užil parádně a jsem rád, že si díky Shindymu mohu odškrtnout další kapelu, kterou jsem chtěl už hodně dlouho vidět.


Redakční eintopf #3.4 – speciál 2009 (Seda)

Seda

Seda:

Top5 2009:
1. Lamb of God – Wrath
2. Winds of Plague – The Great Stone War
3. Behemoth – Evangelion
4. Converge – Axe to Fall
5. Enter Shikari – Common Dreads

CZ/SVK deska roku:
Avenger – Feast of Anger, Joy of Despair

Koncert roku:
Disturbed: Praha – Roxy, 23.6.2009

Zklamání roku:
Marilyn Manson – The High End of Low

Top5 2009:

1. Lamb of God – Wrath
Tady nebylo co řešit. Od mé recenze na toto album jsem o “Wrath” stále přemýšlel jako o desce číslo jedna pro tento rok. Lamb of God se předvedli ve výborném světle a neustále se zlepšují. K “Wrath” jsem se neustále po celý rok vracel a slyšel ho opravdu hodněkrát. Zatím nejlepší výtvor skupiny. Odrazilo se to také na hodnocení (9/10).

2. Winds of Plague – The Great Stone War
Jsem veliký fanoušek melodického death metalu a deathcoru. Tyhle borci do tohoto stylu zamixovali ještě porci symfoniky. Celkově to vytváří výborný poslech. Moc jsem o této kapele nevěděl, pak si ale sehnal toto album na hodnocení recenze a už to jelo – sehnal jsem si i minulý výtvor a stal jsem se závislým. Výborná nálož pravé muziky.

3. Behemoth – Evangelion
Tady jsem se rozhodoval právě mezi Winds of Plague a Behemoth. Nakonec na tom hůře skončili Behemoth. Album je vynikající, neznám snad jediné album, kde by Behemoth neoslnili. Kvalitu tohoto alba potvrdilo jejich vystoupení v pražském Abatonu. Atmosféra nových songů je naživo naprosto unikátní!

4. Converge – Axe to Fall
Pro mě největší překvapení. Od této kapely jsem slyšel jednu placku “You Fail Me”, která byla slušné. Nečekal jsem, že se na “Axe to Fall” kapela o tolik zlepší. První čtyři songy jsou geniální, ke konci to sice trochu skřípe, přesto mě stále baví.

5. Enter Shikari – Common Dreads
Enter Shikari je velice zajímavá kapela. Hraje převážně modernější metal doplněný o zvuky trance hudby. Tato fošna má v sobě skvělou vlastnost – neustále měnící se tempo a rytmus. Chvíli vám hraje něco měkčího a během chvilky se mění zvuk kytary, zrychlí se bicí a zpěvák vytasí své temnější já se screamem. Letos jsem je už viděl s The Prodigy a příští rok hned v lednu si je nenechám ujít v Lucerna music baru.

Avenger - Feast of Anger, Joy of Despair

CZ/SVK deska roku:

Avenger – Feast of Anger, Joy of Despair
Českých desek pro letošní rok jsem slyšel málo, snad jen Cocotte Minute a jejich “Sado Disco”. Pak jsem si ale vzpomněl na Avenger a hned si album musel poslechnout. Tihle kluci me přesvědčili o tom, že v Česku stále vzniká kvalitní tvrdá hudba. Snad jen škoda, že nejsou více na očích širšímu počtu diváků.

Koncert roku:

Disturbed: Praha – Roxy, 23.6.2009
Disturbed
mám opravdu rád a stále si je rád poslechnu. Jejich koncert byl pro mě povinností. Lístek byl sice o něco dražší (zhruba 600 korun), zážitek za to ale stál. Snad až na to odporné vedro to nemělo chybu.

Zklamání roku:

Marilyn Manson – The High End of Low
Tady nebylo co řešit. O průseru roku jsem měl jasno hned. Manson snad začal brát moc drog, až mu to vymylo mozek. Doufám, že mu za toto album doma pořádně napráskali, ať zase začne hrát muziku. Tuhle špatnou hudbu navíc podrthl vystoupením v Brně. Co to s tebou je, Marilyne?