Datum: 18.2.2015 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Architects, Blessthefall, Counterparts, Every Time I Die

Pražská zastávka turné, na které vyrazili britští Architects za doprovodu kapel Every Time I Die, Blessthefall a Counterparts, byla pro příznivce corové muziky zajisté jedním z největších lákadel, která první kvartál letošního roku na poli klubových koncertů nabídl. Ne, že bych tak soudil z vlastních dojmů, protože jsem houby corař a ze soupisky jsem znal akorát headlinera, ale už jen samotní Architects jsou v rámci scény poměrně velké (a mám takový dojem, že čím dál tím větší) jméno a vyprodaný koncert také o něčem svědčí. A jelikož jsem si na klubové provedení inteligentního nářezu v podání brightonských sympaťáků brousil zuby nejpozději od vydání jejich aktuální fošny “Lost Forever // Lost Together”, byl jsem hodně rád, že se mi podařilo ulovit jeden z posledních lístků, na přelomu středečního podvečera a večera se zařadit do fronty, která se od vchodu do Roxy táhla pěkných pár desítek metrů ještě hodinu po oficiálním otevření klubu, a vystavit se tak směsi nemalých očekávání a vlezlých obav.

Co se týče očekávání, řeč je samozřejmě o hlavních hvězdách večera – Architects a jejich sofistikované podání metalcoru jsem si v posledních letech vážně oblíbil, takže tady nebylo moc o čem. Zbytek sestavy pro mě ale byla totální španělská vesnice a dost jsem se obával, že čekání na headlinera protrpím ve společnosti hudby, kterou jsem ještě tak dva tři roky nazpět vyloženě nesnášel a jejíž přihřátá trendová podoba mi působí nevolnost dodnes. Na druhou stranu, jak už to v takových případech bývá, předkapely mě mohly překvapit jedině příjemně, a tak jsem vyzbrojen nechutně předraženým (byť alespoň přibližně pitelným) Staropramenem sestoupil do moře kšiltů, ušních tunelů, pestrobarevných tetování, kostkovaných košil a přísně stylových vlasových kreací a jal se sledovat, co že to vyrábí ti lidé na pódiu.

Counterparts, kteří večer otevřeli, si hodnotit netroufám. Podle té jediné písničky, kterou jsem stihl, by to stejně nemělo smysl, takže rovnou přeskočím k Blessthefall. Ti na mě udělali dojem už na samém začátku, protože tohle byl nástup jak se patří – prostě naběhli na pódium, zpěvák vyprsknul do publika plnou pusu vody (fakt to vypadalo jako by na pódiu vybuchly konfety) a kapela spustila, jako by se nechumelilo. A k mému překvapení to mělo koule, tah na bránu a ani nepatrně afektovaný čistý vokál tomu nijak zvlášť neškodil. Vyzdvihnout musím rozhodně nasazení všech muzikantů. Každý jeden z nich do toho šel na doraz, ale kapela přitom pořád působila jako kapela a ne jako sbírka sólistů. A jak jsem s postupujícím časem zjistil, líbilo se mi to, i když by formálně nemělo, protože Blessthefall rozjížděli vlastně úplně typickou metalcorovou show s každým myslitelným atributem, který k tomu patří. Jenže jak se ukázalo, ono to jde udělat i tak, aby to mělo něco do sebe. Pokud tedy prohlásím Blessthefall za otvírák večera, kterým pro mě byli, musím jedním dechem dodat, že to byl otvírák zatraceně povedený, a když pánové dohráli, byl jsem mnohem spokojenější, než jsem se předem odvažoval doufat.

Every Time I Die pro mě byli úplně stejným krokem do tmy jako kapela předchozí a ze začátku to vypadalo, že tentokrát takové štěstí mít nebudu. Přesto mě ale v jejich hudbě od začátku něco neustále dráždilo a bránilo mi odejít – a zpětně jsem hodně vděčný, že jsem neodešel. Čím déle totiž Every Time I Die hráli, tím větší to dávalo smysl a tím lepší to bylo. K mému úžasu jsem zjistil, že v hudbě Every Time I Die slyším jak jižanské bluesové melodie, při nichž mi naskočili třeba poslední Glorior Belli, grindovou zběsilost ne nepodobné té z pera Napalm Death nebo třeba vyloženě šokující jazzovou nepříčetnost (říkal tu někdo Shining?). Jasně, zní to fakt šíleně, dávat v základu corovou kapelu do jedné věty s takovými mistry jako Shining nebo Napalm Death, ale Every Time I Die nejenže na ně svou muzikou dali vzpomenout, ale navíc to udělali tak chytře, že nemůže být řeč o žádném kopírování (ta podobnost byla spíše pocitová), a ještě jim to v tom corovém kabátku fungovalo naprosto přirozeně a bezchybně od okamžiku, kdy jsem na jejich hru přistoupil.

Bylo by ode mě vyloženě nefér, kdybych v souvislosti s Every Time I Die nezmínil vystupování kapely. Předcházející Blessthefall byli v tomto ohledu vážně dobří, Every Time I Die se ale podařilo je ještě o jednu koňskou délku překonat. Jeden kytarista totálně hyperaktivní, další až deathcorově zarputilý, zpěvák v dokonalém kontrastu ke všem těm peklům zase absolutně nenucený až ležérní… Já vám nevím, ale jestli tohle nebylo stylové jako kráva, tak už asi nic. Tohle pošukané ale šíleně přitažlivé divadlo od prvního hrábnutí do strun až k děkovačce gradovalo jak podle příručky a závěrečné vesměs vokální sólo “Moor” bylo doslova dechberoucí. Every Time I Die předvedli dokonalou ukázku toho, jak si získat nového fanouška, a stali se pro mě jednoznačně největším překvapením večera. Pokud budete mít šanci tuhle bandu někdy vidět, neváhejte – je to mrda.

Po neotřelé a nehorázně intenzivní jízdě, v níž vyrostlo vystoupení Every Time I Die, jsem si říkal, jestli mě Architects vůbec dovedou sestřelit tak, jak bych si přál. A ze začátku to alespoň z mého pohledu nevypadalo nijak extrémně fantasticky, byť jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že nám k tanci a poslechu hrají opravdoví profíci každým coulem. Netrvalo však dlouho a Architects nakonec dostali i mě, a to se vší parádou. Ten koncert byl prostě velký. Mělo to ohromný drive, muzika samozřejmě výborná, podmínky bezchybné a výkony excelentní. Architects se sice v porovnání s ostatními kapelami nesnažili nijak extra přetrhnout, co se různých pódiových skopičin týče, ale více než dobře to dorovnával zpěvák Sam Carter, který se ukázal být vážně vynikajícím frontmanem a show táhl dopředu s mimořádnou bravurou. Tím nechci říct, že by se kapela flákala – jen to, že na prvním místě tu byl výkon zpěváka a pak samozřejmě vlastní muzika, která v živém provedení nakládala ještě s větší intenzitou, než jak je tomu z desky.

Architects si pro pražské publikum připravili setlist o patnácti položkách, přičemž hned dvě třetiny z nich zabraly skladby z aktuální desky “Lost Forever // Lost Together”, která s výjimkou intermezza “Red Hypergiant” zazněla úplně celá. Doplnily ji tři songy z “Daybreaker” (jen té “Even If You Win, You’re Still a Rat” jsem se zase nedočkal) a po jednom z “The Here and Now” a “Hollow Crown” a tohle představení vesměs výhradně aktuálního materiálu vyšlo Architects na výbornou, protože i když jsem zkraje maličko váhal, stejně se z toho velmi záhy vyklubal opravdu parádní koncert, který dal jednoznačně najevo, že tihle Angláni si své headline turné více než zaslouží, protože se jim podařilo jasně zastínit i dobré, ne-li rovnou skvělé výkony svých přeskokanů a odehrát opravdu fenomenální set, který má vysoká očekávání naplnil bezezbytku.

Navzdory všem mým obavám to tedy dopadlo snad ve všech směrech lépe, než jsem si troufal odhadovat. Všechny kapely, které jsem viděl, zahrály opravdu skvěle, celým večerem provázel takřka bezchybný zvuk (popravdě jsem dlouho nebyl na takhle výborně nazvučené akci), atmosféra v publiku byla rovněž parádní (circle pity jely skoro nonstop, odezva famózní a mezi lidmi to vřelo natolik, že se jim podařilo odsunout zvukaře i s aparátem dobře o metr dozadu) a i přes naplněnou kapacitu klubu nebyl v Roxy nijak nesnesitelný nával. Jedinými muškami na mimořádné kráse celého podniku se tak stal jenom jistý baťůžkář, který mi zacláněl ve výhledu dobře půlku vystoupení Architects, a pak banda arogantních zmrdů, jimž vůbec nebylo proti mysli prorvat se skrz monstrózní frontu na šatnu a ostentativně tím vyfakovat všechny normálně čekající smrtelníky. Ale to už jsou vážně jenom hnidopišské poznámky na adresu jinak výsostně zdařilé akce, z níž jsem odcházel bohatší o hned několik vynikajících hudebních zážitků. Tenhle koncert byl prostě naprosto luxusní, nastavil laťku hodně vysoko a já jsem zatraceně rád, že jsem se ho zúčastnil.