Země: Francie Žánr: post-hardcore / sludge metal Datum vydání: 9.2.2015 Label: Throatruiner Records Hrací doba: 40:41 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Dooweet

Na francouzském kvintetu Cowards a jeho druhé desce „Rise to Infamy“ mi hned od počátku přišlo nejzajímavější zjištění, že i oni potvrzují fakt, že francouzské kapely jsou schopny na svá alba propašovat takovou tu nepopsatelnou francouzskou chaotičnost a atmosféru ve stylu Blut aus Nord či Peste noir. A to i navzdory faktu, že nespadají svou žánrovou příslušností ani k jedné ze zmíněných skupin. Jen jsem si po chvíli poslechu uvědomil, že ačkoli patří Cowards k moderněji laděným partám, jež kombinují chaotický hardcore se zatěžkaným sludge metalem, což je mimochodem velmi zajímavá fúze, která je v podání Cowards velmi nátlaková, že by se mnohé zaoceánské party mohly lecčemu přiučit, tak ten nádech výše zmíněných tam nelze úplně ignorovat.

„Rise to Infamy“ je totiž albem tak znepokojujícím, jako je jeho samotný obal, u něhož lze jen hádat, zda se zobrazené ruce snaží onu slečnu uškrtit nebo něco jiného. Druhé album, které navazuje na tři roky starý debut „Shooting Blanks and Pills“, je i navzdory obecnému mládí kapely, jež si kroutí teprve čtvrtý rok své existence, až po uši nacpané obrovskou dávkou agresivity. Není to však taková ta mlátička, která na první poslech zkouší posluchače utlouct zběsilými tempy, ale agrese, která bilancuje na hranici s šíleností. A je jedno, jestli se zaměříte při poslechu na neklidné kytary, které skáčou z motivu na motiv, nebo na zběsilý ryk zpěváka Juliena. Všechno je tou šíleností prolezlé skrz naskrz.

Cowards si vzali za vzor divoké kytary po vzoru The Dillinger Espace Plan a protkali je četnými zatěžkanými motivy, které jsou snad ještě víc zneklidňující než neurvalé pasáže, zvlášť když se zapojí Julien, jenž nemá místy daleko k dřevnímu blackovému projevu a zní, jako by se měl každou chvíli nervově sesypat. Aby to ale nebylo jen růžové, tak musím říct, že jakkoli je doposud vše v pořádku, tak problém přichází ve chvíli, kdy takto Cowards rozebírají posluchače na prvočinitele na ploše celé hrací doby své druhotiny.

Možná je to tím, že tuhle hudbu běžně neposlouchám a prostě nemám tu odolnost, kterou za normálních okolností fanoušek získává, ale na mě je nahrávka jako celek velmi obtížně stravitelná. A to jsem se opravdu snažil dát jít čas a výsledné hodnocení nijak neuspěchat, ovšem jakkoli je mi ta hudba a nadání Cowards sympatické, tak je tam toho chaosu na úkor nějakého řádu, jenž by mě nahrávkou provedl, až příliš velké množství. Při prvních písních to tak ještě nepřijde, protože úvodní „Shame Along Shame“ je více sludge než zběsile chaotický mix výše uvedeného, ale třeba „Birth of the Sadistic Son“ či „Low Esteem“ je na mé slechy až příliš velké peklo, které prostě nechápu.

Oněch 40 minut, během kterých Cowards zhudebnili moderní šílenost v té nejryzejší podobě, utečou bez většího zaváhání a je dost dobře možné, že fanoušek této hudby bude z Cowards hodně na větvi, ale já to vidím tak, že všeho občas moc škodí a „Rise to Infamy“ je ukázkou toho, jak to může dopadnout. Jako ubíjející a monotónní placka, na níž je nakonec ta neutichající zloba stejně velkým plusem jako záporem.