Archiv štítku: Cradle of Filth

Cradle of Filth – Cruelty and the Beast (1998)

Cradle of Filth - Cruelty and the Beast (1998)

Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 5.5.1998
Label: Music for Nations

Tracklist:
01. Once upon Atrocity
02. Thirteen Autumns and a Widow
03. Cruelty Brought Thee Orchids
04. Beneath the Howling Stars
05. Venus in Fear
06. Desire in Violent Overture
07. The Twisted Nails of Faith
08. Bathory Aria (I: Benighted Like Usher / II: A Murder of Ravens in Fugue / III: Eyes That Witnessed Madness)
09. Portrait of the Dead Countess
10. Lustmord and Wargasm (The Lick of Carnivorous Winds)

Hrací doba: 58:47

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

„Dusk and Her Embrace“ z roku 1996 pro Cradle of Filth nepochybně byla zlomová deska, jejímž prostřednictvím se kapela nasměrovala na správnou kolej. Zároveň album dodnes platí za jeden z nejlepších titulů v diskografii, takže jeho význam pro Cradle of Filth se asi nedá moc rozporovat. Přesto to nutně neznamená, že se jedná o nejlepší řadovku.

Asi nemusím nijak sáhodlouze diskutovat, že jde o subjektivní záležitost, takže nechci znít, že hlásám jedinou správnou pravdu. Když by někdo vrchol spatřoval právě v „Dusk and Her Embrace“, tak v tom nevidím problém, protože i pro tuhle desku existují silné argumenty. Možná někdo upřednostní i jiný titul. Za sebe bych ale bez většího zaváhání zvolil třetí dlouhohrající počin „Cruelty and the Beast“ z roku 1998.

Důvodů pro to mám hned několik. „Cruelty and the Beast“ si zachovává unikátní atmosféru melodického gotického black metalu, s níž přišlo již „Dusk and Her Embrace“. Romantický náhled na black metal, klávesy a záliba v gotické, leckdy až kýčovité estetice k žánru v devadesátých letech jistě patřila a s podobnými elementy pracovalo vícero kapel. Cradle of Filth také, dělali to ovšem způsobem, díky němuž se od ostatních odlišovali, protože v téhle době dokázali, přinejmenším z hudebního hlediska, využívat gotický nádech bez neúnosné míry patosu a naivity (když zapojíte trochu tolerance).

Oproti „Dusk and Her Embrace“ pak „Cruelty and the Beast“ vyčišťuje i poslední nedostatky ve skladatelské stránce a představuje Cradle of Filth v životní formě. Třetí deska sice nemá tak jasné hity, ale kvalita je po celou dobu konzistentní a vysoká. A právě díky tomu u mě „Cruelty and the Beast“ vede. Album možná není pro vývoj Cradle of Filth tak přelomové a zásadní jako „Dusk and Her Embrace“, ale vybrušuje již načrtnuté prakticky k dokonalosti.

Na „Cruelty and the Beast“ se navíc poprvé výrazněji projevují vypravěčské ambice Cradle of Filth. Jedná se o první koncepční nahrávku skupiny vyprávějící o Alžbětě Bathory. Do role vypravěčky si kapely pozvala původem polskou herečku Ingrid Pitt, která si v sedmdesátých letech zahrála v několika hororech a mimo jiné ztvárnila také hraběnku Bathory ve filmu „Countess Dracula“ (1970). O rostoucích ambicích a sebevědomí Cradle of Filth poté svědčí i jedenáctiminutová skladba „Bathory Aria“ patřící do jejich zlatého fondu.

O konkrétních písničkách v tracklistu nemá moc smysl hovořit dopodrobna, protože prakticky ve všech případech se jedná o sázku na jistotu. Za mě je slabší jedině instrumentální intermezzo „Venus in Fear“ (další dvě instrumentálky „Once Upon Atrocity“ a „Portrait of the Dead Countess“ se dají v pohodě) a začátek „The Twisted Nails of Faith“ (jakmile se ale song překlopí do metalové části, už je to v cajku).

Vše ostatní pak představuje to nejlepší z Cradle of Filth. Hned úvodní nášup prvních tří písní „Thirteen Autumns and a Widow“, „Cruelty Brought Thee Orchids“ a „Beneath the Howling Stars“ je rozjezd jak víno a v podobně pozitivně lze hovořit také o „Desire in Violent Overture“ a finální „Lustmord and Wargasm (The Lick of Carnivorous Winds)“. Co track, to trefa do černého a každý z nich se může pochlubit hned několika výtečnými motivy. Třeba jedna pasáž v „Cruelty Brought Tree Orchids“ vraždí a jen ona sama strčí do kapsy moderní alba Cradle of Filth docela s přehledem. Rozebírat pak už zmiňovanou „Bathory Aria“ rozdělenou na tři části asi netřeba, ale tvrdit, že jde o jednoznačný vrchol, by zbytečně ponižovalo neméně dobrý zbytek.

Cradle of Filth

V době své aktuálnosti s „Cruelty and the Beast“ v kapele nepanovala bezvýhradná spokojenost a výsledný zvuk se nelíbil ani zpěvačce Sarah Jezebel Deva, ani bubeníkovi Nicholasu Barkerovi, pro nějž se nakonec jednalo o poslední řadovku s Cradle of Filth. Snad i z toho důvodu se víc jak dvacet let po původní vydání, v roce 2019, objevila nová verze „Cruelty and the Beast: Re-Mistressed“ s předělaným mixem a masterem. No, já osobně jsem si tuhle úpravu vlastně ani nikdy neposlechnul. Původní verze z roku 1998 je podle mě super a test časem přežila bez zaváhání. Jak už několikrát padlo, za mě jde o nejlepší desku Cradle of Filth a zároveň definitivní definici toho, proč byla tahle skupina kdysi dobrá.


Cradle of Filth – Dusk and Her Embrace (1996)

Cradle of Filth - Dusk and Her Embrace (1996)

Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 19.8.1996
Label: Music for Nations

Tracklist:
01. Humana Inspired to Nightmare
02. Heaven Torn Asunder
03. Funeral in Carpathia
04. A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore)
05. Malice Through the Looking Glass
06. Dusk and Her Embrace
07. The Graveyard by Moonlight
08. Beauty Slept in Sodom
09. Haunted Shores

Hrací doba: 53:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

O problémech mezi prvními dvěma alby a obecně pohnuté historii druhé desky Cradle of Filth jsem psal již v recenzi na EP „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Při povídání o „Dusk and Her Embrace“ se to nicméně nedá vynechat, takže se předem omlouvám za menší opáčko.

Svou druhou řadovku Cradle of Filth původně natočili v prakticky téže sestavě jako svůj debut „The Principle of Evil Made Flesh“. Zpěvák Dani Filth se však o mnoho let později nechal slyšet, že šlo spíše o dema než dokončené album. Tak či onak, vztah s tehdejším labelem Cacophonous Records se začal rozpadat a spory se nakonec vyřešily až u soudu. Dohoda zněla tak, že Cradle o Filth odevzdají firmě ještě jednu nahrávku, a pak si obě strany půjdou po svých.

V už obměněné sestavě kapela natočila již zmiňované minialbum „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“, jehož prostřednictvím se s Cacophonous rozloučila, a materiál určený pro druhý dlouhohrající počin posléze nahrála znovu s novými členy. Právě tahle verze vyšla v srpnu 1996 u Music for Nations, kde Cradle of Filth našli nový a poprvé trochu stabilnější vydavatelský domov. Originální podoba alba nicméně nezůstala zapomenuta navždy. V roce 2016, tedy ke dvacátému výročí, vyšla pod názvem „Dusk and Her Embrace: The Original Sin“ – bohužel s hrozným obalem, který se nese ve stylu současné éry Cradle of Filth, ale k atmosféře materiálu z devadesátých let se vůbec nehodí.

„Dusk and Her Embrace“ ozdobené podtitulem „Litanies of Damnation, Death and the Darkly Erotic“ každopádně v kariéře Cradle of Filth znamená milník. Druhé album dotahuje k dokonalosti zvuk představený již na „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ a jasně definuje, v čem tkvěla síla Cradle of Filth v devadesátých letech. O tom, že se skupině začalo dařit i komerčně a její obliba výrazně vzrostla, ani nemluvě.

Z hudebního hlediska „Dusk and Her Embrace“ exceluje především vytříbenou náladou. Cradle of Filth zde ukázali, jak by se měl dělat romantický klávesový black metal s gotickou příchutí, což se jim daří, aniž by se potřebovali opírat o kýč. Snad tedy jedině s nečestnou výjimkou v podobě instrumentálek „Humana Inspired to Nightmare“ a „The Graveyard in Moonlight“. Těmhle mezihrám jsem u Cradle of Filth na chuť nikdy nepřišel, ale zase ani pro mě nejsou tak hrozné, abych s nimi nedokázal žít. Přinejmenším na tomhle albu.

Co se totiž metalových skladeb týče, tak tady byli Cradle of Filth ve vrcholné formě. Desku otevře silné trio delších písní „Heaven Torn Asunder“, „Funeral in Carpathia“ a „A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore)“. Především poslední jmenovaná mi přijde skvělá a hlavní v mých očích patří k nejjasnějším ukázkám toho, proč byli Cradle of Filth v devadesátkách zvláštní kapelou.

Cradle of Filth

„Dusk and Her Embrace“ ovšem nepolevuje ani nadále. Titulní věc je hit jak hovado a oba závěrečné songy „Beauty Slept in Sodom“ a „Haunted Shores“ vrcholící mluveným slovem, o nějž se postaral CronosVenom, zdařile navazují na silný úvod a obě je také otvírá skvělý motiv. I zde se ale ukazuje, kolik nápadů tehdy Cradle of Filth měli, protože v obou případech se jedná jen o krátká uvození, po nichž následují další minuty plné dalších linek. Obecně je album nacpané skvělou muzikou, povedenými riffy, promyšlenými klávesovými kudrlinkami a v neposlední řadě tu Dani Filth poprvé ve velké míře předvádí svůj pověstný rozsah. Skoro by se chtělo říct, že místy Cradle of Filth dobrými nápady až plýtvají, ale kapela na vrcholu tvůrčích sil si to může dovolit a pro posluchače jde samozřejmě o výhru.

Jedinou slabší metalovou položkou je pro mě „Malice Through the Looking Glass“, která ovšem bledne jen v konkurenci okolních stop. Jinak se pořád bavíme o songu s několika výbornými pasážemi, ani nemluvě o tom, že na novějších deskách Cradle of Filth by šlo o nejlepší písničku. O parník.

Cradle of Filth

„Dusk and Her Embrace“ nepochybně představuje první triumf Cradle of Filth a dodnes patří k vrcholným dílům jejich tvorby. Stejně tak se jedná o album, které ve zkoušce časem obstálo se ctí a i dnes si občasný poslech zaslouží.


Cradle of Filth – V Empire or Dark Faerytales in Phallustein (1996)

Cradle of Filth - V Empire or Dark Faerytales in Phallustein (1996)

Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 22.4.1996
Label: Cacophonous Records

Tracklist:
01. Ebony Dressed for Sunset
02. The Forest Whispers My Name
03. Queen of Winter, Throned
04. Nocturnal Supremacy
05. She Mourns a Lengthening Shadow
06. The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)

Hrací doba: 36:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Cradle of Filth na počátku kariéry provázely trable s nahrávacími společnostmi. Po krachu Tombstone Records museli zazdít svou první řadovku „Goetia“. Svůj skutečný debut „The Principle of Evil Made Flesh“ tedy vydali na značce Cacophonous Records, ale ani tahle spolupráce nedopadla dle představ.

Cradle of Filth začali label vinit z nedodržování smlouvy a objevily se i spory o finance. V roce 1995 se obě strany sešly u soudu a nakonec došlo k dohodě, že kapela dodá ještě jeden počin a pak si může jít po svých. V té době již měli Cradle o Filth rozpracovanou druhou desku „Dusk and Her Embrace“. Dani Filth se později nechal slyšet, že nešlo o hotovou verzi, ale spíš demo nahrávky. Tahle verze alba každopádně zůstala z právních důvodů na dlouhou dobu zapomenuta a vyšla až v roce 2016 pod názvem „Dusk and Her Embrace: The Original Sin“. Skupina materiál později nahrála znovu pro svou novou firmu Music for Nations.

Aby se ale Cradle of Filth vymotali z povinností vůči Cacophonous, tak narychlo složili a nahráli minialbum „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Mimoto se zde poprvé představuje nová sestava kapely – z té dřívější, která natočila i zmiňovanou původní verzi „Dusk and Her Embrace“, zbyl jen zpěvák Dani Filth, baskytarista Robin Graves a bubeník Nicholas Barker. Mimo jiné se zde také poprvé objevuje zpěvačka Sarah Jezebel Deva, která sice nikdy nebyla oficiální členkou Cradle of Filth, ale s formací dlouhé roky vystupovala živě a jako host zazpívala na množství nahrávek. V téhle roli jen tak mimochodem vystřídala Andreu MeyerAghast, Nebelhexë a Hagalaz’ Runedance, která se postarala o dámské vokály na debutu.

Trochu paradoxní je, že navzdory okolnostem a nahrání z povinnosti dopadlo „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ mnohem lépe než „The Principle of Evil Made Flesh“. EP Cradle of Filth poprvé ukazuje jako formaci, která svého času měla specifickou auru a nějakou kreativitu, což se o nich nyní podle mého skromného názoru nedá tvrdit už nějaký ten pátek.

„V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ již každopádně pracuje s charakteristickým soundem i atmosférou Cradle of Filth z devadesátých let. Zároveň také potvrzuje, že právě v téhle éře měla parta okolo Daniho Špíny nápady a dokázala tvořit poměrně zajímavou muziku.

Úvodní „Ebony Dressed for Sunset“ to ještě úplně nenaznačuje. Zní ok, ale nic extra a společně s nudnou instrumentálkou „She Mourns a Lengthening Shadow“ patří k největším slabinám „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Zbytek je na tom naštěstí lépe.

Cradle of Filth

Nově nahraná verze „The Forest Whispers My Name“, původně z „The Principle of Evil Made Flesh“, se tady vyvedla o dost lépe a s dnes už charakteristickou fazónou Cradle of Filth rozkvetla. Výpravná pasáž okolo tří minut sice na téhle verzi nevyzní s takovou silou, ale oproti podobě z debutu se pořád jedná o krok nahoru. Vrcholný kus pak následuje vzápětí.

Citát z klasického Universalovského hororu „The Wolf Man“ z roku 1941 otevře klasiku „Queen of Winter, Throned“, aby jej hned vzápětí vystřídala citace z „Draculy“. Skladba každopádně na ploše deseti minut jasně ukazuje, že Cradle of Filth i navzdory některým posměšným názorům žánrových puristů dokázali stvořit i povedenou muziku. Asi se dá říct, že jestli má nějak znít melodický black metal s gotickou náladou, mělo by to být cca takhle.

Cradle of Filth - V Empire or Dark Faerytales in Phallustein (1996)

Další songy „Nocturnal Supremacy“ a „The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)“ pokračují v nastavené laťce. Vrchol je sice bez debat, ale i tady se daří držet poměrně dobrou atmosféru a najdou se povedené momenty. Netvrdím, že jde o něco, co bych potřeboval poslouchat neustále, ale myslím, že zkoušku časem tyhle songy i „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ jako celek přežily se ctí. Celkově vzato první kvalitní nahrávka z dílny Cradle of Filth. To hlavní následovalo hned vzápětí…


Cradle of Filth – The Principle of Evil Made Flesh (1994)

Cradle of Filth - The Principle of Evil Made Flesh (1994)

Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: březen 1994
Label: Cacophonous Records

Tracklist:
01. Darkness Our Bride (Jugular Wedding)
02. The Principle of Evil Made Flesh
03. The Forest Whispers My Name
04. Iscariot
05. The Black Goddess Rises
06. One Final Graven Kiss
07. A Crescendo of Passion Bleeding
08. To Eve the Art of Witchcraft
09. Of Mist and Midnight Skies
10. In Secret Love We Drown
11. A Dream of Wolves in the Snow
12. Summer Dying Fast
13. Imperium Tenebrarum

Hrací doba: 52:32

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Rozepisovat se tu o tom, že Cradle of Filth jsou dnes velkou metalovou kapelou, by samozřejmě bylo opakováním něčeho, co všichni dávno víte i beze mě. O kvalitách jejich hudby a prezentace lze samozřejmě debatovat dlouho. O jejich oblibě zřejmě ne, ať už si o její zaslouženosti myslíte cokoliv.

O to humornější a zároveň i zajímavější může být, když se podíváme na to, jak Cradle of Filth začínali. Tedy – ne snad, že by současní Cradle of Filth nedokázali být humorní. U některých fotek se regulérně třískám smíchy, ale myslel jsem to teď trochu jinak…

Asi není žádným tajemstvím, že Cradle of Filth začali na úsvitu devadesátých let jako deathmetalová kapela. Tuhle éru reprezentují demosnímky „Invoking the Unclean“ (1992), „Orgiastic Pleasures Foul“ (1992) a „Total Fucking Darkness“ (1993), které vlastně za moc nestojí. Druhé jmenované má vtipný lesbický obal, na němž si můžete povšimnout tekutiny ladně odkapávající z pičiska, ale jinak nic moc. Největšího věhlasu se každopádně dostalo „Total Fucking Darkness“, které ostatně v roce 2014 vyšlo v poctivé reedici. Také na něm lze vzdáleně slyšet první zárodky toho, na čem se Cradle of Filth později „udělali“.

Mezi „Orgiastic Pleasures Foul“ a „Total Fucking Darkness“ Cradle of Filth natočili svůj dlouhohrající debut „Goetia“, k jehož vydání ovšem nedošlo. Desku měl pustit do světa label Tombstone Records, ale ten zkrachoval a skupina neměla prostředky na to, aby svoje songy vykoupila. Z alba se dodnes dochoval jediný song „Spattered in Faeces“, jejž Cradle of Filth vydali na už zmiňované reedici „Total Fucking Darkness“.

Cradle of Filth následně podepsali nový kontrakt s Cacophonous Records, pod jejichž značkou konečně vydali první řadovku „The Principle of Evil Made Flesh“. Ta z dnešního pohledu jen zhruba načrtává zvuk, s nímž kapela prorazila později, a oproti mladší tvorbě je na první poslech syrovější a neučesanější.

Ani nevím, kolikrát jsem během let četl na internetu rádoby zasvěcené diskuze, zdali Cradle of Filth hrají black metal. Podle mě je odpověď velmi jednoduchá a úplně nechápu, že se o tom vůbec vedou spory – čistý black metal nehráli nikdy, o jeho klávesových variantách se dá v určitých částech diskografie hovořit. Dá se nicméně říct, že asi panuje shoda na tom, že právě „The Principle of Evil Made Flesh“ má ke standardní podobě black metalu z celé tvorby Cradle of Filth nejblíže. To se nejspíš nedá moc rozporovat, ale osobně si nemyslím, že by tady Britové předváděli nějaké blackmetalové orgie.

V některých riffech lze dost jasně slyšet dozvuky dřívějšího deathmetalového zvuku a naopak najdeme dost momentů napovídajících budoucí zálibu Cradle of Filth v gotické estetice a atmosféře (ne nutně ve smyslu gothic rocku). Nejnápadnější jsou samozřejmě klávesové instrumentálky, s nimiž kapela s oblibou pracovala i na pozdějších albech. Klávesové elementy a nesmělé náznaky pozdější typické nálady Cradle of Filth ale můžeme slyšet i v dalších stopách. Vlastně moc nenajdete song, v němž by se nějaký dotek kláves vůbec nevyskytoval. Spousta skladeb třeba poctivě dodržuje recept tvrdšího rozjezdu a následného překlopení do mírnější části s klávesami v druhé polovině případně závěru.

Cradle of Filth

Tak či onak, „The Principle of Evil Made Flesh“ mi jako nějak zvlášť dobré album nepřijde. Ve své době se sice dočkalo poměrně kladného ohlasu, ale osobně si myslím, že kdyby nešlo o prvotinu později známé kapely, dneska by si na takové album už nikdo nevzpomněl. Na jednu stranu se tohle prohlášení může zdát pravidelnému čtenáři divné, protože typicky upřednostňuji syrovější produkci oproti té takzvaně „lepší“, což „The Principle of Evil Made Flesh“ technicky vzato v porovnání s následující tvorbou Cradle of Filth splňuje do puntíku, ale špinavější sound není všechno.

Aby těch paradoxů nebylo málo, ty nejznámější songy z „The Principle of Evil Made Flesh“ mi přijdou nejslabší (musím ale dodat, že „nejznámější“ měřím čistě podle svého pocitu). Titulní flák, „The Black Goddess Rises“ (jediná věc převzatá z dema „Total Fucking Darkness“) nebo „Summer Dying Fast“ mi nepřijdou ničím zvláštní. Výjimkou budiž snad jedině „The Forest Whispers My Name“, byť i u ní platí, že její novější verze z EP „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ zní o něco lépe respektive víc „krejdlovsky“.

Cradle of Filth

Jestli je album někde použitelné, tak ve svém středu, kde se nachází trojice nejrozumnějších písní „A Crescendo of Passon Bleeding“, „To Eve the Art of Witchcraft“ a „Of Mist and Midnight Skies“. První dvě dokážou nabídnout nějaký slušný nápad (pasáž ve středu „To Eve the Art of Witchcraft“ bych považoval za vrchol nahrávky) a ta třetí asi nejznatelněji napovídá, co se s Cradle of Filth bude dít dál.

Pro pořádek ještě můžeme zmínit, že podstatnou část skladeb kapela později nahrála znova pro jiné počiny. O verzi „The Forest Whispers My Name“„V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ jsem se už zmiňoval. „The Principle of Evil Made Flesh“, „The Black Goddess Rises“ a „Summer Dying Fast“ se potom v nových verzích objevily na EP „Bitter Suites to Succubi“ z roku 2001.

Cradle of Filth

Tak jako tak, z mého pohledu není „The Principle of Evil Made Flesh“ nic extra a myslím si, že se album zbytečně nadhodnocuje kvůli tomu, že se jedná o prvotinu později známé kapely. Že tam lze, obzvlášť při retrospektivním pohledu, slyšet nějaký potenciál a že jej Cradle of Filth později dokázali rozvinout, je jedna věc. Kvalita samotné nahrávka druhá.


Kulturní svinstvo – únor 2021

Age of Empires II: Definitive Edition

H.:
01. Age of Empires II: Definitive Edition
02. Grand Theft Auto: San Andreas
03. Kingdom Rush série
04. Creepshow série
05. Cradle of Filth diskografie

Metacyclosynchrotron:
01. Mindhunter: Lovci myšlenek
02. Phillip Ball – Nature’s Patterns; a tapestry in three parts
03. Lee Smolin – Znovuzrozený čas
04. Doom 3

Dantez:
01. Bolt Thrower – Mercenary

Sokol, doktor z hor:
01. Ernst Jünger – Na mramorových útesech
02. Louis-Ferdinand Céline – Cesta na konec noci
03. Boris – Attention Please
04. Swans – The Seer / To Be Kind / The Glowing Man
05. Patrik Linhart – Jáma a rypadlo

H.

H.:

Poslední dobou zabíjím nejvíc času u „Age of Empires II: Definitive Edition“. Původního „The Age of Kings“ a „The Conquerors“ jsem se kdysi napařil jak blázen, ale pozdější HD verze s novými rozšířeními mě minula. Definitivní edice obsahuje všechno a ještě přidává další obsah, takže to doháním, drtím kampaně v chronologickém pořadí vydání a fest si to užívám – aktuálně hraju vietnamskou kampaň z „Rise of the Rajas“. Tenhle remaster rozhodně dělá legendě čest (víc než podobná předělávka u jedničky, kde mě některé bugy fakt zběsile vytáčely) a pořád platí, že všechno, co kdy člověk mohl od RTSka chtít, tak „Age of Empires II“ to má.

V posledních měsících také znovu procházím 3D trilogii „Grand Theft Auto“. Na trojce zub času zahlodal fakt hutně. „Vice City“ je mnohem lepší, ale pořád mělo mouchy (nemožnost plavat, když je všude okolo hromada vody, do níž se padá fakt lehce… nic moc). „San Andreas“ se zbavilo největších neduhů svých předchůdců a jejich klady dotáhlo na vyšší úroveň. I po těch letech se jedná o extrémně zábavou pařbu, která nikdy nezklame, i když pár konkrétních misí zaručeně vytočí. Úkoly u Zera jsem tentokrát zvládnul maximálně na druhý pokus, ale o to víc jsem ale vykysnul na poslední misi v kamenolomu a poslední příběhové misi. Každopádně, dohráno na 100 %.

Když mám chuť si zapařit nějakou pičovinku, tak mě nikdy nezklame platformer anebo tower defense. „Kingdom Rush“ v tower defense žánru platí pravděpodobně za nejuznávanější značku – já osobně mám sice o kousek radši „Cursed Treasure“, ale i tohle je super. I když musím říct, že s každým dílem (teď sbírám achievementy v „Kingdom Rush: Origins“) to jde o kousek dolů.

Co se filmů týče, tak zrovna jsem dočuměl všechny „Creepshow“. Jednička plná známých hororových ksichtů pod taktovkou George A. Romera a se scénářem od Stephena Kinga je oukej béčko z osmdesátek. O dvojce se dá říct něco podobného, ale už je výrazně horší. Modernější trojka spadla do sraček. Seriál z roku 2019 mi přišel docela nevyrovnaný, ale některé příspěvky se mi překvapivě pozdávaly.

Poslední dobou dost poslouchám staré Cradle of Filth. Není to náhoda, což určitě brzo pochopíte, jestli jste nepochopili už teď…

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Od „Mindhuntera“ jsem moc nečekal, ale nakonec jsem se do sledování intenzivně zažral. Pomalý běh seriálu mi nevadil, vztahové pičoviny mezi postavami obvykle taky ne, i když bych byl rád za osekanou verzi, která by se soustředila čistě na činnost předmětného oddělení FBI a rozhovory se sériovými vrahy. Ale to už by to musel být ryzí dokument. Seriál totiž u mě nejvíce stoupl, když jsem se dočetl, že zmíněné rozhovory s ptáčky jako například Ed Kemper nebo David Berkowitz, vcelku věrně odrážely skutečnost, no a samozřejmě přínos onoho psychologického a kriminalistického výzkumu je neoddiskutovatelný. Zamrzel jen konec a zjištění, že třetí série asi nebude.

Dlouho jsem si chtěl přečíst něco na téma fraktálů a jejich manifestaci v přírodním světe. Hledal jsem samozřejmě něco vědeckého a zároveň přístupného i laikovi, nikoliv jeblé ezo-bludy, a na základě doporučení jsem natrefil na tu správnou knihu. Psáno srozumitelně, věcně a poutavě, takže si od Philipa Balla přečtu i něco dalšího. Kdo by totiž řekl, že proces formování prasklin v půdě nebo říčních koryt může být tak zajímavý?

„Znovuzrozený čas“ jsem četl už před pár roky, tentokrát ale poprvé v češtině a jsem rád, že se překlad povedl. Rozjezd je celkem pomalý, ale jakmile se Smolin dostane k představení svého náhledu na roli času ve vesmíru, tak se na tom dá kvalitně zafičet. Jestli vás zajímá konkrétnější popis obsahu, tak si ho přečtěte na stránkách libovolného knihkupce; napoví vše podstatné, a pokud byste měli v zásobě nějakou jinou „srozumitelnou“ filosofickou nebo fyzikální literaturu, která se tématu času věnuje, tak sem s ní.

Doom 3

Na hry moc času není, ale nedávno přišel víkend, kdy už jsem měl všeho plnou prdel natolik, že se mi ani nechtělo nic poslouchat nebo číst. Tak jsem nainstaloval „Doom 3“, nahrál soundpack od Trenta Reznora a šel to kosit rovnou na hard. Po letech a s debilní myší to bylo „náročné“ tak akorát a ku mému překvapení jsem se při hraní i víckrát vylekal. Vůbec jsem nečekal, že hra zapůsobí jako kdysi, a dokonce i grafika vypadá stále skvěle.

Dantez

Dantez:

Většina by asi nesouhlasila, ale za mě je kvalita releasů Bolt Thrower vesměs vzestupná (linearitu kazí jen „Honor Valour Pride“). Finální „Those Once Loyal“ je vyšperkovaný triumf, který jsem docenil dávno. Až teď mě ovšem sundalo o sedm let starší „Mercenary“, které hází hutné groovy a hrubozrnné riffy téměř bez přestání.

Sokol, doktor z hor

Sokol, doktor z hor:

Co se knihomolské patologie týče, konečně se mi do pracek dostala slavná novela Ernsta Jüngera „Na mramorových útesech“. Alegorický a lyrický příběh „in a foreign land, in a foreign time“ nás zavádí do fantastických a magických kulis Velké Mariny a nabízí vskutku artistní a čarokrásný pohled do duševního a duchovního vývoje dvou bratří, kteří se odvrátili od své válečnické minulosti a zasvětili svůj život květinám. Rostoucí plíživé nebezpečí, které přichází zvenčí i zevnitř, však změní jejich život a přivede je k bolestivé konfrontaci se stínem, jemuž dříve sloužili. Krátké vyprávění o zoufalém boji hlavního hrdiny s Nadlesním a jeho „světluškami“ a „lemury“ bylo ve své době (1939!) okamžitě pochopeno jako podobenství nacistického teroru. Doporučuji všem deseti a pokud už se odhodláte k četbě, vychutnejte si závěrečný hrdinův pohled z mramorových útesů.

Skvělou zprávou, tentokrát pro milovníky francouzské literatury, je relativně nový překlad Célinovy „Cesty do hlubin noci“, tentokrát pod názvem „Cesta na konec noci“ (rok 2018). Od prvního a kvalitního českého překladu, který vyšel bezprostředně poté, co svou revoluční a kultovní knihu Louis-Ferdinand Céline vydal, uplynula řada let a díky fenomenální překladatelské práci Anny Kareninové si tak můžeme vychutnat originální jazyk a célinovskou svébytnou práci s jazykem daleko věrohodněji a přesněji. Takže pokud toužíte po autentickém Célinovi jako po ničem jiném a nemáte na to číst „Voyage au bout de la nuit“ v originále, nemusí vás to vůbec trápit, stačí vzít a číst. Protože cynické a ponuré vyprávění tohohle mizery za to stojí, i když nepatří k nejkratším.

Boris

Občas se stane, že se člověk na koncertě vyleje jak váza a není nic horšího než ještě opilejší kamarád, co vás hecuje k nákupu desek jen proto, že chce podporovat umění z cizí kapsy. Nevím už, jak se to stalo, ale „Attention Please“ od Boris jsem možná koupil přesně takhle, což by vysvětlovaly i podpisy členů kapely. Od koncertu Boris a Amenra utekl už nějaký ten pátek a já zjistil, že jsem to dosud neslyšel. A upřímně? Potěšilo to. Nečekal jsem „Amplifier Worship“ nebo „Absolutego“, na druhou stranu ani tohle – což jsem po poslechu nahrávky „Pink“ klidně i mohl. Jemné, melancholické trippy post-cosi mi kolem půlnoci dokonale sedlo do nálady a já si poklidně chrochtal nad tím, že Boris umí zahrát prakticky cokoliv.

Miluju staré Swans, vždycky jsem je miloval a vždycky budu, proto buďte rádi, že jste před deseti lety neviděli můj výraz poté, co jsem slyšel „My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky“. Většina reunionů ve mne nebudí dobrý dojem a původně jsem to ani slyšet nechtěl, jenže udělal jsem to a to mi uzavřelo cestu k novým Swans na celou dekádu. Možná jsem nebyl v dobrém rozmaru a měl bych tomu dát druhou šanci, ale míra zhnusení byla taková, že jsem se vždycky jen elitářsky ušklíbl, když někdo pěl ódy na „The Seer“ nebo „To Be Kind“. Nakonec jsem svou chybu napravil, obě desky si poslechl a musel jsem uznat, že mne to minulý měsíc velmi potěšilo. Nebyl to však jediný opožděný dárek, který mi Gira nadělil, protože „The Glowing Man“ mi přišel naprosto excelentní. Něco takového jsem dlouho neslyšel a upřímně, za trest by mi měli vyrvat ten otravný moudrák, co mi ještě zbyl, že jsem starého pána tak podcenil. Tohle totiž opravdu JSOU Labuťky ve své krystalické podobě – a mají snad všechno, co z nich udělalo takový kult.

Swans - The Glowing Man

Ještě jeden kousek, tentokrát se vrátíme zpátky k literatuře. „Jáma a rypadlo“ od Patrika Linharta, které jsem nedávno dočetl, není nic víc a nic míň než další komorní majstrštyk známého českého dekadenta, frenetika a vexilologa. Po Vídni a Walesu se s ním vracíme převážně na jeho milované Duchcovsko a Teplicko. V krátkých, ironických a hravých mikropovídkách si skládáme neoromanticko-sudetské podhoubí, které doslova hýří svéráznými figurkami, neuvěřitelnými historkami, magií a peprným humorem. Dokonalá sonda do duší lidí, kteří žijí „na konci světa“, poetická a zábavná. Tam, kde by se vyvoněná měšťácká prdel ani nevytrřela hajzlpapírem, se Linhart prohrabuje v uhlí a vyzdvihuje drobné, ale zářící démanty. Pro milovníky Sudet, pankáče, tuláky a pábitele povinnost!


Cradle of Filth: živák z 1997

Fanoušky starých Cradle of Filth by mohlo potěšit oficiální vydání záznamu vystoupení z roku 1997, ke kterému došlo na festivalu Dynamo. CD vydají Dynamo Music, níže máte dvě ukázky a tracklist.

01. To Eve the Art of Witchcraft 02. The Forest Whispers My Name 03. Dusk and Her Embrace 04. Malice Through the Looking Glass 05. Haunted Shores 06. The Black Goddess Rises


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Metacyclosynchrotron

Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.

Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Metacyclosynchrotron.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Rammstein – Live aus Berlin
Země: Německo
Žánr: NDH
Datum vydání: 31.8.1999
Label: Motor Music

Rammstein – Live aus Berlin

Jako malý jsem neměl nouzi o „tvrdou muziku“, i když mi ji nikdo násilím necpal. Doma běžně hráli The Offspring, Kabát nebo Ozzy. „Strejdové“ a „tetičky“ v okolí zažili například Death a Sepulturu v nejlepších letech nebo dokonce Samael, když u nás hráli v parku v letním kině. „Tomb of the Mutilated“ se ke mně dostalo už v šesti, ale z toho jsem pochopitelně ještě neměl rozum. Ve čtvrté třídě mi paňčelka na vánočním večírku vypla „Damage, Inc.“, kterou jsem měl na kazetě společně s nekompletním „Černým albem“ a výběrovkou Šmoulích disko hitů, protože to údajně nebyla hudba. Zásadní ovšem bylo, když jsem někdy ve dvanácti na letním táboře slyšel Rammstein a tehdy jsem poprvé zažil onu posedlost hudbou a sílu z ní plynoucí, která mě k ní stále táhne s neutuchající vášní. I když jsem doma něco poslouchal neustále a bylo mi úplně jedno, jestli Twisted Sisters, Elán nebo DJ Dado, pořád to byla „jenom muzika“. Až s Rammstein začala být situace vážná.

Po nějaké době se mi podařilo vydyndat první vypálené cédéčko s výběrovkou z prvních dvou desek a hlavně záznam kultovního berlínského koncertu. Z té doby si poprvé jasně vybavuji mrazení způsobené hudbou. Na vypůjčeném DVD přehrávači jsem živák sjížděl denně a svým nadšením nakazil i některé kamarády, takže brzy po škole chodilo pár sedmáků v příliš velkých tričkách Rammstein. Místní podnikavci nám časem vypálili i ostatní alba kapely a jistě si dokážete představit tu slávu, když se nám podařilo sehnat videokazetu se záznamem, kde nechybělo ani „Bück dich“.

Obsese Rammstein kulminovala s návštěvou jejich koncertu v Praze, 3. prosince 2004, aby poté upadla, protože jsem již dýchal podstatně tvrdším hudebním vyjádřením. Mimochodem cestou vlakem na koncert jsem ze Sparku vyčetl, že o pár měsíců později budou ve Zlíně hrát Cradle of Filth (Metalmania 2005) a známí s námi cestující tehdy svatě odpřisáhli, že mě na onen koncert vezmou. I přesto, že kapelu vůbec neznali, tak svůj slib, k nevelkému nadšení mých rodičů, splnili.


Cradle of Filth – Cruelty and the Beast
Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 27.4.1998
Label: Music for Nations

Cradle of Filth – Cruelty and the Beast

S „Knedlíky“ jsem se nevědomky setkal ještě před Rammstein, když v televizi hrál klip k „Her Ghost in the Fog“. Video i audio mě upoutaly natolik, že jsem přišel pozdě do kroužku, ale na skutečné setkání s Cradle of Filth a „extrémnější“ formou metalu došlo jindy.

Když se podařilo sehnat Rammstein, tak se samozřejmě začalo s hledáním další tvrdé muziky. Kromě netu, na který se dalo dostat za prachy v internetových „kavárnách“ nebo ve škole, se inspirace dala ještě najít ve Sparku, občas něco zajímavého zahrálo i na Óčku. Vypalovalo se za úplatu, sockoval jsem taky kazety od vrstevníků svých rodičů (a stále ty kopie starých Cannibal Corpse, Krabathor nebo Deicide doma mám) a vzalo se zavděk skoro vším, klidně i kdejakou skinheadskou sračkou, hlavně když se tam drhly kytary a řvalo. Nebylo to možná tak kultovní a náročné jako „tape-trading“, ale zážitků bylo mnoho, o tom žádná. Ovšem ze všech takto objevených interpretů u mě vyčnívali Cradle of Filth s uvedenou deskou a samozřejmě, že tehdy to pro mě byl strašně zlej black, který definitivně zpečetil můj pád v osidla metalu.

Na image jsem ještě víceméně sral, ale (nezdravá) obsese se projevovala všelijak. Když jsme si například měli vyzdobit první stránku sešitu do hudební výchovy, já na ni vylepil ty „nejhnusnější“ obrázky, které jsem ve Sparku našel, takže tam nechyběli Dani Filth nebo obal „The Oath of Black Blood“. Stránku dále korunovaly krví načmárané pentagramy, takže jsem ji samozřejmě musel předělat.

Rammstein v současnosti poslouchám tak jednou za uherský rok, ale „Cruelty and the Beast“ (a vůbec celá raná tvorba Cradle of Filth) mi stále sedí. Letos v lednu jsem si dokonce zašel na koncert a slyšet „Bathory Aria“ naživo bylo mocné! Vystoupení jsem si dokonce užil víc než tehdy v raných patnácti, protože tentokrát jsem bez problému viděl na pódium (a kapela je taky v lepší formě).


Anaal Nathrakh – Domine non es dignus
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 2.11.2004
Label: Season of Mist

Anaal Nathrakh – Domine non es dignus

Na „Domine non es dignus“ jsem natrefil ve Sparku díky recenzi Boba Zelenky, a i když byl jeho popis trochu mimo, zaujal mě natolik, že jsem desku začal shánět, až se to přes staršího kamaráda podařilo. Deska mě uchvátila svou zběsilostí a spolužáci ze základky, kteří se mnou objevovali metal, už začali couvat; tohle bylo na ně moc. Brzy se podařilo splašit ikonické „The Codex Necro“ a zas to bylo úplně v prdeli.

Na Anaal Nathrakh mi tehdy také učarovala jistá obskurita. Kapela dnes prakticky patří do hlavního metalového proudu, ale tehdy jsem měl problém zjistit, kdo Irrumator a V.I.T.R.I.O.L. vlastně jsou, jak vypadají, a když jsem spolužačce chystal o Anaal Nathrakh referát do hudebky (čistě natruc učitelce), tak jsem si musel většinu povinného infa vycucat z palce, protože internet příliš nápomocen nebyl. O to kouzelnější pak bylo, když jsem o pár let později oba muzikanty poznal osobně.

Ale co je hlavní, tehdy jsem nabyl přesvědčení, že čím větší extrém tím líp. Cradle of Filth byli rázem hudba pro holky. Bylo krátce po vydání „Nymphetamine“ a já nebyl z investice do CD úplně nadšen; Dokonce ani ten koncert nebyl tak skvělý, jak jsem doufal. Takže jsem pod vlivem „Domine non es dignus“ a „The Codex Necro“ pátral po těch nejagresivnějších, neujetějších spolcích, co žánr mohl skrývat. Tady už byl internet, byť stále pomalý jak cyp, k nezaplacení a následující léta na střední škole byla ve znamení neustálého objevování. Já byl tehdy samozřejmě trve až na půdu, narvaný v černé od hlavy až k patě a bez stahováků, pentagramů a pičovin to taky nešlo. Všechno se točilo jen okolo black, death metalu, případně grindu a Anaal Nathrakh tomu dlouho vévodili. Až mi mé tehdejší první děvče občas smutně vyčítalo, že mám hudbu raději než ji, haha.


Blut aus Nord – MoRT
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 23.10.2006
Label: Candlelight Records

Blut aus Nord – MoRT

Díky raným Anaal Nathrakh mi během tažení za pomyslným „extrémem“ neunikly spolky jako The Axis of Perdition, Aborym nebo Blut aus Nord, které se vymykaly běžnému žánrovému pojetí. Deathspell Omega jsem už znal také, ale to ještě hráli relativně tradiční black metal, Funeral Mist mi z ortodoxního ranku imponovali mnohem více. Na noc, kdy se jsem si pořádně oblíbil „The Work Which Transforms God“, si pamatuji, jako by to bylo včera, ale až „Metamorphosis of Realistic Theories“ změnilo… no… všechno.

V době svého vydání byla deska spíše nepochopena, ale divíte se tomu? Hranice metalové hudby nikdy nebyly posunuty tak radikálně jako s tímhle arcidílem a dosud nebyla vytvořena unikátnější, temnější, divnější metalová deska, než je tato. To není jen názor přespříliš nadšeného fanouška, nýbrž zkurvený fakt. Minimálně rok po vydání jsem se od „MoRT“ nedokázal odtrhnout a takřka neminula noc, abych album neposlouchal před spaním.  Samozřejmě, že jsem se obvykle násilím držel při vědomí, abych jej soustředěně doposlouchal. Ale co je hlavní, já chtěl „víc“ a bylo mi jasné, že metal už není s to nabídnout, co potřebuji, takže jsem začal vyhledávat temnou hudbu i jinde. Byl jsem úspěšný a objevil tak veliké množství výborných umělců napříč všemi možnými žánry. Od zvěrských hlukařin, přes Druhou vídeňskou školu, experimentální hip-hop a kdejaké ambienty po Scotta Walkera či Angela Badalementiho. Desku, jako je „MoRT“, jsem samozřejmě stále neobjevil, protože neexistuje. Ale přesto existují nahrávky, především v rámci avant-progu a moderní klasiky, které mají svou zvrácenou invencí k „MoRT“ docela blízko.

Pátrání iniciované korunním dílem Blut aus Nord mělo vliv i na jakési osobnostní vyzrání. Prozření, že dobrá hudba je prostě všude, zmírnilo onen úsměvný pubertální radikalismus. A také se mi vyhnulo klasické vystřízlivění kdysi ortodoxních metalistů, kteří po dvacítce shodí vlasy a ostentativně (neméně pozérsky) se snaží odstřihnout od všeho, co jim připomíná trapné metalové mládí.


Teitanblood – Seven Chalices
Země: Španělsko
Žánr: death metal black magic
Datum vydání: 27.3.2009
Label: Norma Evangelium Diaboli

Teitanblood – Seven Chalices

V roce 2009 byl můj hudební vkus víceméně ustálen, i když samozřejmě bylo a je stále co objevovat. V rámci poctivého satanského zlometalu vycházela hromada výtečných nahrávek tehdy čerstvých uskupení. A přesto, že s Teitanblood nedošlo ke kdovíjakému zjevení, tři zásadní věci jim připsat mohu.

Když jsem tak fanaticky vyhledával extrém, pochopitelně jsem dost klenotů přeskočil. Sice jsem „Blood Fire Death“ uctíval už na základce, ale například s „The Return……“ jsem vůbec neztrácel čas, protože v tak starém blacku se přece nesype. Slayer jsem víceméně ignoroval z podobně pitomého důvodu, jelikož „South of Heaven“ jsem měl nahrané na kazetě společně s debutem Deicide, takže hádejte, kterou stranu jsem přetáčel a poslouchal furt dokola. Polo-příčetné uctívání staré školy, kdy ještě mezi black a death metalem nebyl jasný rozdíl, mi v podání Teitanblood kurevsky uhranulo a hlavně mě nepřímo donutilo dohnat resty. K Autopsy, Repulsion nebo důkladnějšímu seznámení s Krysztofem Pendereckim mě vlastně přivedli Španělé. A dalo by se říct, že jako „metalista“ jsem dospěl až někdy po dvacítce, když se mi začali líbit Mercyful Fate.

I holistický přístup „Seven Chalices“ něco změnil. Synergie temného námrdu, ukrutných evokativních textů a ještě šílenějších kreseb v bookletu jasně ukázala, jak se mají věci dělat. Tedy že je vhodné, když se vše možné i nemožné dotáhne do posledního detailu vysněném v záchvatu posedlosti.

A do třetice. O magii, okultnu, nezemskosti atd. se v metalové muzice mluví furt (ano, jsem tím vinen taky), avšak se „Seven Chalices“ jsem si na vlastní kůži vychutnal, že skutečně existují nelidské „energie“ (říkejme tomu jakkoliv), které lze médiem hudby přenést do běžné reality. Můj život nebyl skoupý na kdejaké zážitky ne zcela „běžného“ rázu. Mimotělní zkušenosti nebo spánkové paralýzy jsem navzdory jejich pověsti prožil víceméně v klidu, ochromující mrazení až pocity vytržení nejsou u mě rovněž ničím neobvyklým. Ale když vás „něco“ rve z těla během soustředěného poslechu zasraných „Sedmi kalichů“, tak to není úplně OK. Z toho snu, který následoval bezprostředně poté, jsem se probudil durch propocený a s křikem. A hlavně měl i další veledůležité konsekvence. O těch osobních-duševních psát nebudu, ale mé vnímání hudby se tím zase o něco změnilo.


Redakční eintopf #91 – červenec 2016

Sicmaggot
Nejočekávanější album měsíce: –


H.:
1. Nocte Obducta – Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)

Kaša:
1. Centinex – Doomsday Rituals

Atreides:
1. Inter Arma – Paradise Gallows

Skvrn:
1. Nathanaël Larochette – Earth and Sky

Onotius:
1. Fates Warning – Theories of Flight
2. Revocation – Great Is Our Sin

Metacyclosynchrotron:
1. Cradle of Filth – Dusk… and Her Embrace – The Original Sin

Do nového měsíce startujeme s o trochu chudší redakcí, jelikož naše řady po šesti letech opustil kolega nK_!, který byl hned po mně (snad není třeba říkat, který kokot tyhle úvodníky píše, haha!) nejdéle působícím redaktorem. Tak či onak, od nynějška jedeme v šesti lidech…

Červencový eintopf je ovšem zajímavý ještě v jedné věci. Vůbec poprvé od doby, kdy jsme podobu této rubriky proměnili do jejího současného stavu, se stalo, že nemáme album měsíce. Tentokrát se totiž nikdo s nikým neshodl na jakémkoliv albu a každý redaktor volil něco úplně jiného. Ale to už jsou holt nevýhody okurkových sezón. Něco málo se však přece jenom najde, tak pojďme na věc!


H.

H.:

Za normálních okolností bych volil relativně lehce – s dost velkou pravděpodobností bych na pozici nejočekávanější desky poslal debut Neolunar, nového projektu Tamáse KátaieThy Catafalque. Jenže… napsat sem nahrávku, již člověk protekčně slyšel v předstihu, to se ještě dá, ale napsat sem album, na nějž už mám venku recenzi, to už mi přijde trochu hloupé. Nicméně i přesto stojí minimálně za zmínku a připomenutí, že právě dnes, v první červnový den, „Neolunar“ oficiálně vychází, takže s poslechem neváhejte!

Naštěstí mám i přes takovouto absenci červencového favorita stále co zvolit a nutno dodat, že to není výběr jen pro výběr, aby tu prostě něco bylo. Popravdě řečeno, i úplně původně to byl o první místo docela souboj, zdali bych volil Neolunar, anebo Nocte Obducta. Avantgardní Němci si nachystali novou desku a vzhledem k tomu, že minulé „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ bylo fenomenální, tak i vůči novince „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ mám veliká očekávání. A na rovinu říkám, že pokud se nebude jednat o další lahůdku, pak budu docela zklamaný. Zvědavý ale jsem a těším se také, o tom žádná.


Kaša

Kaša:

Tak tohle bude vážně krátký proces, protože po podrobném zkoumání jsem dospěl k názoru, že v červenci mě z chystaných novinek pořádně nezaujala ani jedna jediná. Nicméně, něco sem napsat musím, takže nakonec jsem se tak trochu z nouze rozhodl vypíchnout švédské deathmetalisty Centinex. Když jsem tenhle styl opravdu žral, poslouchal jej od rána do večera a sháněl stále nové a nové desky, tak „Reflections“ od této party se mi svého času dost líbilo. Ovšem od té doby uběhla už pěkná řádka let a na Centinex jsem dočista zapomněl, takže plánovaná placka „Doomsday Rituals“ je albem, které si ve výsledku poslechnu i s chutí. Mám oldschool death metal ve švédském podání pořád hodně rád, a když nad tím přemýšlím, tak jsem již relativně dlouhou dobu takto laděnou desku neslyšel, takže doufám, že mě „Doomsday Rituals“ nezklame, protože nečekám nic menšího, než přísun krvelačných riffů a chytlavých válů v rychlém tempu.


Atreides

Atreides:

Pokud přinesou červencová vedra tak úmorné pusto, jaké je mezi hudebními nahrávkami, je dobře, že se mizím zchladit do ciziny. Protože abych mohl s čistým srdcem doporučit pouze jedno jméno a byl za něj ještě fakt rád, to se mi tak často nestává. Situaci nicméně zachraňují Američané Inter Arma, kteří mě smetli nějaký ten pátek nazpět v pražské Sedmičce po boku německého dua Mantar. Jejich předcházející deska „Sky Burial“ je sice docela macek, nicméně mohutnou délku vynahrazuje ještě mohutnější, osobitou hudbou plnou bahna a psychedelie. Kytarové stěny splétané z motivů zanechávající zřetelné obrazce, které člověk jen těžko vymaže z paměti. Pravda, do ípka „The Cavern“ obsahujícího jednu stejnojmennou skladbu o délce 45 minut jsem už tolik nepronikl – dost možná proto, že v daný okamžik to na mě prostě bylo trochu moc – nicméně i přesto je nová nahrávka Inter Arma rozhodně věc, která za pozornost určitě stojí, a jsem zvědavý, jak si „Paradise Gallows“ (ten název je boží!) povedou. A osobně nevěřím, že by tahle smečka mohla naservírovat něco špatného.


Skvrn

Skvrn:

Už teď je jisté, že se červenec zařadí k nejslabším měsícům v roce. Ani by nevadilo, že se toho během následujících dnů urodí docela málo, horší je, že v onom málu ani nelze nalézt příliš zajímavých počinů. S největšími očekáváními vyhlížím sólový debut (mimo jiné hned dvojalbum) kanadského akustického kytaristy Nathanaëla Larochetta, jinak vůdčí persóny chamber-folkových Musk Ox. Uvidíme, jakým směrem se debutová sólovka „Earth and Sky“ vydá, já hádám, že úkrok od tvorby kapely nebude velký. Pravděpodobně zůstane u inspirace přírodou, technické vytříbenosti, jen vrstevnatost zřejmě vystřídá trochu skromnější pojetí. Samozřejmě očekávám i držení kvalitativní laťky, která není nízko, ale zrovna Larochettovi po loňské desce Musk Ox nemám důvod nevěřit.


Onotius

Onotius:

Červenec je z mého pohledu zatím suverénně nejslabším měsícem co se týče vycházejících desek, protože na to, abych vůbec vyhrabal dvojici alb, jsem musel vynaložit značné úsilí. Nicméně nakonec tu alespoň dvě potenciálně zajímavé nahrávky jsou. První z nich je novinka progressivemetalových Fates Warning. Jejich tři roky stará návratová „Darkness in a Different Light“ byla, co si tak pamatuju, solidní záležitost a nemám důvod, proč se netěšit na čerstvou „Theories of Flight“, která vychází hned prvního. Druhou položkou na seznamu jsou technicky deathmetaloví Revocation a jejich „Great Is Our Sin“. Nicméně ani jedna z těch desek není nic, kvůli čemu bych nemohl dospat nedočkavostí. Okurková sezóna jak vyšitá.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Někdy zpočátku zimy jsem přemýšlel, jaké desky by rok 2016 mohl přinést a musím říct, že původní prognóza vypadala opravdu výborně. Ale první půlka roku je s přehledem za námi a já neslyšel nic nového, co by mě s mrazem v zádech přinutilo pokorně pokleknout před cizí genialitou. Mare, Ekstasis, Venenum, Sonne Adam, Negative Plane, Dark Sonority, Necros Christos, DeRais stále nejsou ani na dohled, šeptanda okolo nové hudby Deathspell Omega a Katharsis zase vyšuměla a tak bych mohl pokračovat a naříkat ještě pár řádků, možná odstavců, čímž chci samozřejmě nepřímo říct, že dnes do eintopfu nemám nic moc co psát. Ale aby se neřeklo. Tu novou verzi „Dusk… and Her Embrace“ s podtitulkem „The Original Sin“ od „knedlíků“ si poslechnu rád a možná i víc než jednou, haha. Přinejhorším budu mít záminku si nostalgicky připomenout mladá léta strávená s ranými Cradle of Filth.