 |
|
Země: USA Tracklist: Side Ω: Leviathan Hrací doba: 24:00 Odkazy Crawl: Odkazy Leviathan: K recenzi poskytl:
|
Na splitu, o němž v dnešní recenzi zapředeme kus řeči, se scházejí dvě dost zajímavé formace. Jméno formátu Leviathan snad ani není nutno sáhodlouze představovat – Wrestův projekt už dávno patří k veličinám amerického black metalu. Na rozdíl od velké části žánrových a zeměpisných souputníků se navíc nebojí opravdové temnoty, kterou upřednostňuje na úkor standardního, takzvaně extrémního šolíchání po povrchu. I díky tomu Leviathan osobně považuji za jedno z dlouhodobě nejzajímavějších blackmetalových seskupení, jaká se ve Spojených státech amerických objevila.
Zato Crawl je skupina, jejíž existence zůstává velké části (black)metalové obce doposud skryta, což je ovšem škoda, protože ani zde se nejedná o nějakou plytkou mrdku bez hlubšího sdělení. Tenhle projekt funguje teprve několik let, ale pár nerviček už asi pocuchat dokázal. Možná si vzpomenete, že deska „This Sad Cadav‘r“ u nás na stránce dostala pochvalnou recenzi (sám jsem ji napsal), a pokud si nepamatujete, pak vám snad postačí sdělení, že co do ohavnosti se Crawl s Leviathan může směle měřit…
…dokonce bych si i dovolil říct, že jestli někdo na tomto bezejmenném splitku, které vyšlo na rudé audiokazetě u Red River Family Records v limitaci 333 kopií, předvádí větší ošklivost, je to právě Crawl. Nakonec právě Crawl nahrávku otvírá a na straně Ψ předkládá přesně dvanáctiminutovou skladbu „At the Forge of Hate“.
Jestli máte „This Sad Cadav‘r“ stále v paměti, pak vás „At the Forge of Hate“ asi nějak zásadně nepřekvapí. Pokud jste si ovšem zmiňovanou desku oblíbili, pak vás ani nový song nezklame. Bahno, zmar, špína, marast, deprese – to všechno tam je. Očekávejte těžkou tonáž, která je ve své změti hudební misantropie žánrově rozpitá a nejasná. Černá díra do sebe nasává vlivy black metalu, doom metalu, dronu, sludge i noisu a zpátky vyplivne nepřívětivou kakofonní kouli. V tomto případě je název kapely více než příhodný, protože tahle hudba se skutečně plazí, což ale mizérii jenom prohlubuje. Když něco uhání kupředu jak zběsilé, je to taky zběsile rychle pryč. Crawl vám ale držku v tom močále vymáchá. Pomalé tempo totiž vůbec není znakem soucitu, přívětivosti nebo empatie, naopak to v něm bolí ještě víc. Každopádně, dost zlá věc pro posluchače, kteří už patří k mírně otrlejším.
Leviathan na straně Ω přichází s písní „Igneous Ashen Tears“, která má rovněž navlas přesně dvanáct minut. V porovnání s Crawl působí příspěvek Leviathan o něco hudebněji… zatímco „At the Forge of Hate“ je hustá převalující se mlha bez jasných kontur, v „Igneous Ashen Tears“ lze alespoň cítit nějakou kompoziční strukturu, má to i rytmiku a znatelnější vývoj. To neberte ani jako pozitivum, ani jako negativum, je to prachsprostý fakt, jejž pouze předkládám v recenzi k uvážení případným posluchačům.
„Igneous Ashen Tears“ samo o sobě je – chce se dodat: samozřejmě – velmi dobré. O vrchol tvorby Leviathan se jistě nejedná, ať už co do působivosti či do úrovně nepříjemnosti, ale kousek ďábla se v tom stále nachází. Wrest bezesporu umí a i zde to dokazuje, nicméně kdybych si musel vybrat, ortodoxní negativismus Crawl na mě v tomto případě zapůsobil asi o kousek více.
Split jako celek je ovšem vysoce kvalitní. Obě formace na něj přispěly skvělým materiálem, takže vzato kolem a kolem si není nač stěžovat. Povedená záležitost.
