Archiv štítku: crossover metal

Burnnesy – Parazit

Burnnesy - Parazit

Země: Česká republika
Žánr: agro metal
Datum vydání: 2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Parazit
02. Zrození nenávisti
03. Lobista
04. Ztracená
05. Apatie
06. Proč zase já
07. Vzdor osudu
08. Šmejd
09. Syndrom války [bonus track demo 2016]
10. Jsi hvězdou [bonus track demo 2016]

Hrací doba: přišlo mi to jako 3 hodiny, ale reálně asi míň

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Radek Kopel z Eine Stunde Merzbauten

Když jsem kdysi se Sicmaggotem začínal, chodil jsem ještě na gymnázium. Asi je tedy jasné, že když se tehdy někdo odhodlal poslat nějaké fyzické CD na recenzi, uváděl jsem adresu, na níž dnes bydlí už jen moji rodiče. Nechával jsem si tam nosiče posílat i v době, kdy už jsem studoval vysokou školu a bydlel na koleji. Dnes už několik let žiju úplně jinde, a přesto se tu a tam pořád stává, že rodičům přijde cédéčko na recenzi, které si zde vyzvednu třeba i za několik měsíců, když se tam náhodou objevím.

Moc nevím, proč někdo posílá cédéčka na recenze bez ptaní a na nepotvrzené adresy, nicméně stává se to. Docela by mě zajímalo, kolik takových nosičů určených na nedomluvenou recenzi skončilo kdovíkde, když to někdo bez optání poslal třeba na adresu mého předešlého bydliště nebo bývalým redaktorům, s nimiž už třeba ani nejsem v kontaktu. Ale to se asi nikdy nedozvím.

Pokud to však dorazí a jedná se o něco, co mám vlastně chuť poslouchat, tak mě to samozřejmě vůbec nesere. To se ale zas tak často nestává. Mnohem častější jsou případy, kdy takhle na recenzi dorazí něco, co nechci poslouchat ani já, ani nikdo jiný z aktuální redakce. Dvojnásob vtipné to je, když dorazí balík od někoho, o kom jsem nikdy neslyšel, a vím jistě, že jsem nikomu takovému svojí adresu nikdy neposkytoval. Pokud sem chodí nějací muzikanti, ať nám klidně v komentářích prozradí, jestli mezi kapelami vážně funguje šmelení s adresami recenzentů, haha!

Každopádně, nedávno jsem se zase takhle objevil doma… máma měla narozky, víš jak. A čekal tam na mě balíček, jehož odesílatelem byl Radek Kopel. Nic sice domluvené nebylo, ale říkám si, že paráda, budou další hluky od Eine Stunde Merzbauten. O to větší bylo zklamání, když na mě po rozbalení vykoukla nějaká teplická, prý „crossover metalová“ lokálka. Kopel v jejich řadách nehraje, tak nevím, jestli je to jejich kámoš (ostatně z Mostu je to do Teplic jen kousek) nebo to posílá jako charitu anebo mě chtěl holomek jen ztrestat za to, že recenzuju málo noisu. Ať je pravda kdekoliv, o jedné věci nepochybuje – hudba Burnnesy je strašná píčovina.

Jak lze z dosavadního textu, kde jsem se hudbě doposud příliš nevěnoval, asi vytušit, nemám toho o Burnnesy moc co napsat. Mohl jsem CD nenápadně ignorovat a tvářit se, že mi nikdy nepřišlo, případně jej ignorovat ostentativně, protože jsem se nikoho neprosil, aby mi to poslal (a popravdě, kdybych o tom věděl v předstihu, tak bych spíš prosil, aby mi to nikdo neposílal), ale nakonec jsem si řekl, že nebudu zmrd a aspoň si to pustím, když už teda někomu stálo za to zaplatit výpalné poště, aby to doručila.

Tušil jsem nicméně, že to bude sračka, což se potvrdilo hned s prvním poslechem. Jde o poloamatérský agro rock/metal, jehož skladatelský level se dost blíží k nule. Triviální struktury, primitivní riffy, příšerné texty… až je člověku stydno za samotné muzikanty, že se prezentují s takovou lyrikou. Lepší texty jsem ty vole čmáral na střední do sešitu. Tohle pouštějí do světa na cédéčku dospělí kořeni. Celé mi to zní jako nějaká laciná céčková napodobenina kapel jako Arakain nebo Dymytry, přičemž minimálně druzí jmenování jsou podle mě sami o sobě strašní, takže takovéhle hodnocení samozřejmě myslím jako urážku.

Burnnesy

Moje dojmy z „Parazita“ krásně ilustruje skutečnost, že mě hned při první poslechu chytlo hrozivé sraní. Když jsem si to pustil podruhé, opět mě během poslechu chytlo sraní. Potřetí už jsem to radši neposlouchal. Samozřejmě, může to být jen náhoda, ale až budu mít někdy zácpu a budu fakt zoufalej, tak si možná „Parazita“ pustím jako projímadlo. Až takhle na hovno to je.

Jebu vám na nějakou profesionalitu nebo objektivní hodnocení. Netoužil jsem po tom, aby mi to někdo posílal, a kdyby se tak nestalo, ani bych o tenhle hnůj nezavadil. Mně to přijde jako vidlácká mrdka a myslím si, že se to nedá poslouchat. Jestli něco takového nechcete o své muzice číst, tak ji příště kurva neposílejte  bez optání lidem, které to vůbec nezajímá a nechtějí to poslouchat.


Kontrust – Second Hand Wonderland

Kontrust - Second Hand Wonderland
Země: Rakousko
Žánr: crossover metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Sock ‘n’ Doll
02. Falling
03. Monkey Boy
04. U Say What
05. The Butterfly Defect
06. Rasputin
07. Bad Betrayer
08. Adrenalin
09. Hocus Pocus
10. Raise Me Up
11. Hey DJ!
12. Police

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I v tak časově vypjaté době, jako je tato, se občas každý musí na chvíli zastavit a položit si jednu ze základních životních otázek. V mém případě se to stalo nedávno a tato otázka zněla: co to sakra poslouchám? Taková reakce na hudbu Kontrust musí být určitě naprosto běžná a divil bych se, kdyby si ji nepoložil každý její posluchač. I člověk protřelý a zvyklý na leccos bude totiž u “Second Hand Wonderland” váhat, zda na něj má dostatek odvahy. Abych však mnohým z vás nedělal zbytečné naděje, Kontrust nehrají nějakou formu blasfemického neuchopitelného black metalu, či co si pod podobným popisem právě představujete. Kontrust hrají pop. A to pořádný.

A jak se tedy dostali na stránky Sicmaggot jako regulérní recenze? Jednoduše, do nesmírně chytlavé popem prosáklé diskotéky totiž zasadili tvrdou kytaru, výraznou baskytaru a občasné ostřejší výjezdy kamsi do míst, jež byste ve své oblíbené vesnické tančírně nečekali. Kontrust ovšem nejsou jedna z kapel, jež na rádoby drsňácké metalové riffy lepí jednu vlezlou melodii za druhou, aby se mohli tvářit nebezpečně a zároveň lákat mainstreamové publikum. Kontrust na to totiž jdou z úplně druhé strany. K nesmírně chytlavým (a nebojím se říci, že tak nějak správně vlezlým) melodiím připojují metalové sekce a podle všeho díky tomu rychle získávají fanoušky z obou spekter posluchačů. S třemi sty tisíci lidmi, jež je sledovali loni na polském festivalu Przystanek Woodstock, jsou v současnosti jednou z nejúspěšnějších rakouských kapel.

Pojďme se tedy na tento rakouský zázrak podívat blíže. Album “Second Hand Wonderland” (jež je třetí řadovou deskou Kontrust a zároveň první, s níž mám tu čest) otevírá singl “Sock ‘n’ Doll”. Po krátkém rozjezdu, jenž vám o hudbě Kontrust moc neřekne, se skladba rozvine do volnějšího tempa s velmi výraznou baskytarou. Napadá mě zde dokonce příměr ke KoRn, ovšem baskytara v hudbě Kontrust je přece jen naladěna výše. O zpěv se stará Stefan, jehož hlas bych si přirozeně představil v nějaké jamajské reggae kapele. Netrvá však dlouho, než se představí druhá polovina vokální sekce Kontrust, polská zpěvačka Agata. Její hlas je jemný a velmi sympatický, ovšem stejně jako její kolega si v některých momentech dovolí trošku přitvrdit. Ze “Sock ‘n’ Doll” si tak zpočátku odnesete hlavně chytlavý refrén, ovšem zajímavé věci mají teprve přijít. Kontrust se do jedné krátké skladby nebojí zabalit poměrně slušnou dávku elektroniky, následovanou krátkou pasáží jak vystřiženou z bavorské dechovky.

Následující “Falling” již působí o něco klasičtěji. Konečně se v ní také definují role obou zpěváků, které se až na několik výjimek po celou hrací dobu alba nezmění. Zatímco Agata zajišťuje zpěv v jemnějších pasážích a v refrénech, Stefan se zaměřuje na jednotlivé sloky a v případě potřeby svou kolegyni doplňuje v menších podpůrných rolích, kde je to potřeba. Druhá skladba tak oplývá zejména snadno zapamatovatelným refrénem (pokud se vám tento výraz již zajídá, vězte, že ho neslyšíte zdaleka naposledy) a celkově se dá zařadit mezi nejjednodušší písně alba. Pokud jste již zde získali dojem, že té chytlavosti je na vás až moc a že diskotékové rytmy nesedí k vašemu corpsepaintu, rychle album vypněte. Třetí “Monkey Boy” je totiž píseň nesmírně vlezlá. Nejde ani tak o její refrén (který je téměř famózní), jako spíše o způsob, kterým ho spojuje s podivným rapem ve slokách, šíleným textem či třeba nepochopitelným zazvoněním telefonu asi v polovině skladby, na které se nachytám při každém poslechu znovu a znovu. Skladba navíc graduje, a tak pokud vás na svém začátku nechala chladné, po třech minutách už to tak rozhodně nebude.

Bude to teď znít téměř neuvěřitelně, ovšem na “Second Hand Wonderland” najdeme také vážnější skladby. Dobrým příkladem může být třeba “U Say What”, která je ve výsledku nakonec také zábavná, ovšem nesnaží se atakovat takové primitivní (diskotékové) pudy jako písně dříve zmíněné. Podobně je na tom i “Adrenalin”, asi nejtvrdší skladba alba. Její ústřední riff již spadá bezvýhradně do metalové škatulky a v refrénu si oba vokalisté neberou žádné servítky.

Zpět ale k chytlavosti, jelikož o tom je hudba Kontrust především. Sám jsem jako první slyšel píseň “The Butterfly Defect” (jejíž videoklip se válí kdesi kolem tohoto textu), a když už ne ničím jiným, musela mě uzemnit svou lehkostí a pozitivní náladou. Ta je totiž pojícím prvkem alba a více či méně jí oplývají i výše zmíněné vážnější písně. Pozitivně naladěná je i šílenost zvaná “Rasputin” či kouzelnická “Hocus Pocus”, která perfektně navozuje atmosféru cirkusu, opět zejména povedeným začleněním všelijakých nehudebních zvuků a “správně” přihlouplým textem.

Ne vždy se vše kapele povedlo na jedničku, a tak některé skladby nefungují tak, jak by měly, což je například případ sklady “Raise Me Up” (byť jen některých jejích sekcí). V “Bad Betrayer” to Kontrust pro změnu přehnali s vlezlostí a výsledek nepůsobí ani zdaleka tak elegantním dojmem jako zbytek alba. Ani jedna z těchto skladeb však není vyloženě špatná a byla by škoda kvůli nim zatracovat celé album.

“Second Hand Wonderland” není pro každého a sám jsem při jeho poslechu musel bojovat s mnohými předsudky k hudbě tohoto druhu, ovšem když člověk přistoupí na jeho hru, dokáže ho intenzivně bavit celé hodiny. Je naivní čekat od něj nějaké hlubší hudební zážitky, ovšem to není jeho účelem. Posuďte tak sami podle videoklipů, zda si na něj troufnete.


Další názory:

S Kontrust jsem se poprvé setkal v podobě klipu “Sock ‘n’ Doll” a ihned zpočátku mne zaujala hodně ujetá kombinace metalu a disco postupů, ale řekl jsem si, že je to prostě taková kravinka, která za větší pozornost nestojí. Nicméně jsem postupem času musel svůj názor trochu poopravit, jelikož minimálně novinka “Second Hand Wonderland” (předchozí alba jsem prozatím neslyšel) se nakonec ukázala být pěkně po čertech chytlavou a zábavnou záležitostí. Těžko říct, v jakém žánru přesně se tito Rakušané s polskou zpěvačkou pohybují, klidně bychom to mohli označit jako crossover, jistě vám však mohu říct jinou věc – “Second Hand Wonderland” je prostě super muzika. Celou deskou prostupuje nakažlivá pozitivní nálada, ale v žádném případě nejde o nic prvoplánovitého, podbízivého či vlezlého – a právě to je jedna z věcí, kterých si na “Second Hand Wonderland” cením nejvíce. Jediné, co mi na albu trochu vadí, je dle mého názoru přílišná délka, osobně bych vyhodil hlavně otravnou “Bad Betrayer” (jediný vlezlý song – a také je nejhorší) a pár posledních kousků a místo nich nechal pouze jen ty opravdové pecky, jako jsou třeba suprová “Monkey Boy”, pohodová “The Butterfly Defect” nebo úchylná “Rasputin” s trochu ostřejším refrénem.
H.


Mortuary – 4560

Mortuary - 4560
Země: Česká republika
Žánr: crossover metal
Datum vydání: 9.12.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Get Real
02. Corny
03. Loser
04. Make Something
05. Liška

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Mortuary

Občas se sejde jistá nepředpokládatelná konstelace planet, jež zapříčiní, že se člověk dostane k nějaké recenzi jako zrakově postižený ke smyčcovému nástroji (rozuměj jak slepý k houslím, či jak se to vlastně říká), ale to se prostě stává. Takhle jsem se vlastně náhodou dostal k recenzování nového EPčka “4560” přeloučské kapely Mortuary. Při nějakém tom zběžném projetí jejich webu jsem zjistil, že prý za sebou mají chlapi celých 20 roků činnosti (pravda, byla tam i nějaká menší přestávka), přesto jsem však o nich jaktěživ neslyšel. A to jsem si naivně myslel, že přitom, jak dlouho a jak intenzivně scénu sleduji, bych už měl mít jakž takž ponětí v podstatě o všech smečkách, které to hoblují takhle dlouho. Zjevně jsem se spletl. Nemám tedy srovnání s předchozí tvorbou a “4560” bylo pro mne jakýmsi odpaněním v poslechu Mortuary, avšak mohu hned dopředu předeslat, že mne ta pětice skladeb příliš nepřesvědčila…

Na profilu na webu Bandzone si Mortuary do žánrové kolonky vetknuli “crossover-metal”, což je vpravdě škatulka, která nezasvěcenci řekne akorát tak velké kulové, neb se pod její záštitou dá páchat v podstatě téměř cokoliv. Jak jsem se 20 minut po prvotním stisku nechvalně proslulého tlačítka PLAY přesvědčil, v případě Mortuary to znamená nějaké to thrash metalové koření a drive skočného hardcoru v poměru tak půl na půl, problém však tkví v tom, že minimálně na “4560” tato kombinace působí lehce nedotaženě. Ale to jsem zpočátku ještě nevěděl a EP pouštěl nic netušíc.

První vteřiny “4560” působí velice slibně, dokonce přímo skvěle. Úvodní “Get Real” se rozjíždí vpravdě mocným riffem s lehounkým klávesovým podkresem, což je vážně super a líbí se mi to. Už jsem si pomalu chtěl začít klepat nohou do rytmu, dokud se po celých 40 vteřinách neozval zpěv, nebo spíše lépe řečeno zpěvořev, který s prominutím snažení zbytku kapely táhne hodně dolů. Jednak opravdu tahá za uši velice špatná angličtina – dokonce tak moc, že takhle vytahaná ušiska jsem neměl ani v první třídě obecné školy, kde mne za ně tahala paní soudružka učitelka, když jsem zlobil (a to mi věřte, že zrovna já jsem zlobil vydatně a se vší vervou). Ale ne, teď vážně, já s tímhle většinou problém nemám a na rozdíl od některých kolegů v redakci mám tu hranici “hnusné české angličtiny” posazenou dosti nízko, dokonce jsem i v záchvatech jistého dejme tomu patriotismu ochoten přivřít oči a dělat, že to nevidím, neslyším, ale co je moc, to je moc. Kromě toho ani samotná barva hlasu a intonace se mi prostě a jednoduše nelíbí a ani po mnoha opakovaných posleších jsem si na to nemohl zvyknout ani za mák, vždy mne to tam irituje. Nechci samozřejmě nijak snižovat případné kvality vládce mikrofonu Pšendy, ale bohužel se nedá svítit, nelíbí se mi.

Celý tento vokálně nepovedený provar je o to markantnější, že když se člověk zaposlouchá do čistě instrumentální stránky skladeb Mortuary, rozhodně se nedá tvrdit, že by pánové neměli solidní nápady. Ovšem vzhledem k tomu, že je vokál vytažen nade všechno ostatní, většina je pod ním pohřbena. Říkám to zcela na rovinu – pokud bych “4560” nemusel zodpovědně naposlouchati pro recenzivní účely, tak bych si těchto solidních nápadů ani nestačil všimnout, jelikož bych díky výše zmíněnému znechucení celý počin zahodil mnohem dříve, než bych se k těm slušným momentům stihl prokousat. Celkem často se v pozadí ozvou vkusně použité industriálně laděné ruchy, což působí jako skvělé oživení. Kromě již zmiňovaného úvodu “Get Real” lze podobné úryvky zaslechnout alespoň v nějaké menší míře snad v každém songu. Rovněž také kytarová sóla nejsou vůbec špatná – v tomto ohledu vede asi druhá “Corny”. Někdy se objeví i chytlavější refrén, což jsou asi jediné případy, kdy se dá zkousnout i vokál (“Corny”, “Make Something”). Tak trochu úplně mimo je pak závěrečná srandička “Liška”, což je předělávka kultovního válu “Běží liška k táboru, nese pytel zázvoru”. Něco podobného tu s prominutím rozebírat nebudu.

Být “4560” počinem začínající skupiny, napsal bych, že se nejedná o nic extra, ale že je v tom rozhodně cítit nějaký potenciál do budoucna. Avšak psát tohle kapele, která má za sebou 20 roků, to mi přijde trochu mimo mísu, čímž se dostáváme do vcelku zapeklité situace ohledně závěrečného hodnocení. Dejme tomu, že bych to ukončil prohlášením, že soudě dle několika oněch solidních nápadů mají Mortuary rozhodně navíc, než na “4560” předvádějí, stejně tak ale není možné opomenout fakt, že jsou na nahrávce i věci, které poslechu vážně vadí.